Kapitola dvanáctá – Problémy těch druhých
Postával v uličce a čekal na informátora od Merill. Během toho přemýšlel nad poslední dobou, kterou tráví v Arghamu. Od doby kdy znovu začal stavět nevěstinec, se spousta věcí změnila. Byl v jednom kuse v práci, neboť musel zajistit holkám bezpečí, přičemž proto tu byl i dnes. Navíc se blížilo otevření nového nevěstince, kde využil starou pověst Korzetu a Qeen. Avšak s tím přišly i nové problémy. Například spousta dívek se rozhodla přejít k nim, ale to se zase nelíbilo jejich stávajícím majitelům. Díky tomu se začínaly množit útoky na jeho holky, které musel řešit. Zpočátku nebyly nijak neobvyklé, a každá dívka z ulice si jimi prošla. Různé nadávky, posměšky, oplzlé pohledy, nevhodné dotyky či přílišné dovolování si při vyplňování následného výměnného kontraktu, to zkrátka k práci na ulici patřilo, protože ne každý zákazník se rozhodl chovat slušně. Tohle již znal z dob, kdy pracoval pro Qeen. Avšak našla se už i skupinka, která zašla dále a využila jeho nepřítomnost ve městě, když bral co nejrychlejší a nejvýhodnější zakázky. Dokonce kvůli toho musel začít cestovat portály, což se nelíbilo jemu ani Bílé univerzitě. Nyní ovšem byl tady a nechal pomocí Merill poslat zprávu, že se zdrží delší dobu mimo město. Zakázku ovšem stihnul daleko rychleji a mohl se starat o děvčata. Celou akci naplánovala Merill, což i přijímal. Měl dost vlastních problému a starosti a ta holka se do všeho pustila naplno. Sice se z něj stala jen použitelná zbraň, ale to šlo stranou. Jakmile se otevře a rozeběhne Sukuba, vše bude jiné. Bude jen majitelem a Merill s Qeen budou mít plnou moc. V celém podniku spatřoval jen slušné výdělky a neměl nijak velký zájem dohlížet na holky či řešit návštěvníky společně s jejich politikou. Hodlal nevěstinci vypomáhat, jak jen uměl, či rozhodovat, bude-li to nutné.
Slunce už klesalo, když se v uličce objevil jeden z elfů z doků.
„Vy jste ten od Merill?“ ptal se elf.
„Může být.“
„Tak jdeme.“
Prošli pár ulic a slunce skoro zapadlo, když dorazili na místo. Díval se směrem kde elf a uviděl jednu dívku. Uvědomil si, že Merill naplánovala akci s návnadou.
„Nápad od Merill?“ zeptal se.
„Jo. Vše domluvila a zařídila. Ta slečna o tom ví a vše bude hrát, což pro děvku není problém ne?“
„Ne to by neměl být problém.“
Dívka se rozešla, drželi si tedy odstup. Hodlal se ale elfa zeptat na pár věcí.
„Řekni mi něco o Merill.“ Byl zvědavý, kolovaly o ní totiž zvěsti. Mnohým připadaly značně negativní, ale on v nich viděl pozitiva.
„Co vás přesně zajímá?“
„Jak se jí povedlo, aby pro ni elfové tak horlivě pracovali?“
„Tak holka sice není nijak extra vysoká, ale ve skutečnosti je vyšší než my všichni.“
To nebylo příliš konkrétní vysvětlení, v které doufal. Navíc v současné době její zevnějšek krášlil chladný pohled, který ledacos napovídal. Nechal to však být, neboť se objevila partička, která začala dívku otravovat. Elf se jen pousmál a rukou mu naznačil, ať vede. Vyšel tedy ke skupince čtyř chlapů, kteří měli plné ruce práce s dotýkáním dívky.
Pomalu se blížil k partičce, když si jej jeden z nich všiml a šel k němu. Muž proti němu natáhl ruku se slovy, ať zmizí. Nezastavil se však a začal místo toho konat. Chytl nataženou ruku a přitáhl si ji, aby muže následně uhodil. Potřeboval ovšem informace, takže ještě muže nakopnul do kolene, ať nezdrhne a věnoval se ostatním, od kterých si získal pozornost. Zbývající tři vytáhli obušky a nasadili zlověstné pohledy, jako by jim to k něčemu bylo. Ovšem dostat obuškem po hlavě nebylo nic příjemného, když neměl helmu. Zatím si ho ovšem jen nejistě prohlíželi, až z toho dostal nápad. Pomalu zvedl ruku a soustředil se. Pak škubnul zápěstím a všem vyletěly obušky z rukou. Muži se pak mezi sebe zmateně podívali.
„Nechtějte, abych tasil meč,“ pronesl.
Násilníci se podívali jeden po druhém, asi je napadalo, že jako čaroděj už nestihne dostatečně čarovat. Znal ten pohled, co už. Předběhl je a napadl prvního, kterého chytl za límec a dvěma silnými údery mu vyrazil několik zubů, přičemž ještě následoval kopanec. Další jej napadl, ale vykryl jeho ránu rukou a natáhnul mu pěstí do břicha. Muž se zlomil v pase, ale to nestačilo. Kopnul muže ještě kolenem do stejného místa a chytl ho za ramena a hodil s ním o zeď. Poslední násilník jak to viděl, vytasil nůž a dal ho před sebe. Byl to ovšem velice zvláštní obranný postoj. Muž jej napadl bodnutím, ale asi si nevšiml, že měl na sobě zbroj. Nechal se tedy bodnout směrem do břicha a během toho chytl násilníka za ruce a přitáhnul si jej pořádně k tělu. Pravým loktem pak násilníkovi zlomil nos, a poté následovaly ještě tři rány, než jej pustil. Podrazil mu nakonec nohy a nakopl jej do žeber.
Bylo po boji. Všichni leželi na zemi a drželi se za bolavá těla. Došel k prostitutce a zjistil, že nezasáhl včas, její ret už byl poznamenán. Nabídl jí ruku, byla mu povědomá. Měla by však být, když už byla jeho zaměstnancem. Přijala jeho ruku a poděkovala. Když odešla, věnoval se partičce výtržníků.
Sebral ze země nůž a klekl si k tomu chytrákovi, co jej vytasil. Zaklepal mu s ním o čelo a dotyčný jej sledoval jako zbytek.
„Viděli jste, co umím s rukama. Nechtějte vědět, co dokážu s nožem. Je mi jasné, že tohle neděláte jen pro zábavu. Amatéři jako vy by nešli na slečny takové kvality. Museli jste vědět, že to schytáte. Takže otázka zní, kolik vám toho ještě musím zlomit, než promluvíte.“ Dívali se mezi sebou, ale zatím nikdo nechtěl promluvit. „To vám ty holky za to opravdu stojí? Co vám za tohle vůbec slíbili?“
„Kurvu, kterou si nemůžeme dovolit,“ řekl jeden ze skupiny.
„Silná motivace,“ zkonstatoval. „Nehodlám s vámi ztrácet čas, pánové. Čekají mě i lepší věci.“ Násilníci se pobavili. „Jo vážně zábavné, tak tedy mluvte.“ Bylo ale ticho, a oni se začali více smát. Taky se pousmál a z ničeho nic udeřil pěstí násilníka před sebou. Byla to tvrdá rána a dotyčný dal pusu dlažbě. Zvedl se, nechal levitovat nůž a vrazil jej dalšímu chlapovi do ramene. Nyní se bavil on, ale tak to už bývalo, když začal. Přešel ke třetímu, chytl jej za límec a napřáhnul se.
„Počkej!“ zakřičel muž.
„Mluv.“
„Já nic nevím. Měl jsem jen….“ Více neřekl a líbal dlažbu.
Přešel k poslednímu, ale ten dostal rozum.
„Počkej, chlape, já budu mluvit.“ Dostal gesto rukou, ať začne. „Tomu komu patří Sukuba, nasral celý Argham. Je to příliš silná konkurence. Zároveň ale toho zmrda ještě nikdo neviděl, a tak se šéfové všech podniků rozhodli jednat. Když nemáš holky, nemůžeš vydělávat. Kurvami to jen začíná.“
„Pověz mi, která rozum brada tohle vymyslela.“
„Všichni se shledávají U Ječící Jančy, v podniku Cedrika. Myslím, že to on všechno vede.“
„Děkuji. Za projev tvé dobré vůle tě nechám být. Pánové, snad vám nemusím připomínat, co se stane, pokud se jen podíváte na holky, jež o vás nemají zájem. Ve vašem zájmu vzkaz přepošlete dále.“ Odešel pak za elfem, který vše pobaveně sledoval.
„Vím, kde je Ječící Janča. Následujte mě,“ řekl elf a vyrazili.
Elf ho zavedl před Ječící Janču. Nevěstinec nedosahoval obdobných kvalit jako Sukuba, avšak se správnými dívkami se vše mohlo změnit. Zdejšího majitele Cedrika neznal, ani po tom ovšem netoužil, stejně tak jako u ostatních. Věděl ale, že vše musí vyřešit s velkým divadlem a humbukem, jinak to bude zbytečné a velice zdlouhavé, což se mu nehodilo. Jeden výstražný čin by mu měl zajistit pokoj a zabránit dlouhým jatkám, které by mu přivodily jen potíže, i když by vyhrál.
„No,“ promluvil elf. „Dále už pokračujete sám. Štěstí vám přát nebudu, je to zbytečné.“ Elf se otočil a odcházel.
„Nezůstaneš tu?“
„Ale kdeže, jen si najdu lepší místo, abych viděl všechno.“ Elf pak zmizel v jedné z ulic.
Pokýval hlavou a vyšel. Před Jančou stály dívky, které se mu nabízely. Jejich úsměvy a spoře oděná těla ale na něj neplatila. Všiml si ovšem, jak se jedné dívce při pohledu na něj zatajil dech, poznala ho. Pousmál se na ni a ona nevěděla, co má dělat, zda utíkat nebo se modlit.
Vstoupil do Ječící Jančy a zastavil se. Porozhlédl se a celý nevěstinec pozvolna ztichnul. Neměl rád zbytečnou pozornost, ovšem tahle se mu hodila. Pomalými dunivými kroky přešel doprostřed nevěstince a porozhlédl se. Cítil na sobě oči od všech přítomných, přes dívky po hosty. Nebyl sice jediný, kdo měl na sobě zbroj, ale jako jediný ze všech měl kolem sebe auru pověstí. Pár chlapů ale přišlo zezadu a mezi nimi viděl nějakého šéfa. Ten působil sebevědomě. Docela jej až zajímalo, co ho k tomu vede.
„Cedrik?“ zeptal se.
„A ty jsi?“
Porozhlédl se po všech mužích, ruce už měli na zbraních. „Myslíte si, že vás je dost?“
„A ty, že ti ta zbroj k něčemu bude?“ řekl posměšně Cedrik.
„Zbroj potřebovat nebudu,“ vyvolal hůl a klepnul s ní o zem. V ten moment všichni odlétli na strany včetně dívek a nábytku. Stoly společně s židlemi se lámaly a okna se sesypala na okolní ulice. Zůstal tam stát uprostřed lidského kráteru a všichni se na něj dívali. Nikdo se ale nepohnul. Nechal zmizet hůl a došel si pro Cedrika. Chytl jej a odtáhl si ho doprostřed místnosti za vzorného tichého publika. Přestože Cedrik vzdoroval a štěkal rozkazy, nikdo nic nevykonal. Všichni měli strach, aby cokoliv konali. Přitáhl si pak telekineticky stůl a donutil tam Cedrika nastavit jednu ruku, kterou mu nožem přišpendlil. Cedrik řval bolestí, ale jeho rozkazy stále nikdo nevyslechl. Přibodl potom i druhou ruku ke stolu a místností se nesly už jen nadávky. Rozhlédl se znovu po obecenstvu a všichni ho jen sledovali. Nikdo se stále nepohnul a nevěděli, co mají dělat. Přitáhl si pak pomocí magie židli a sedl si naproti Cedrikovi. Chvíli jen tak seděl a čekal. Cedrik zatím skuhral, ale to bylo vše. Musel promluvit sám.
„Název místního podniku opravdu odpovídá, chvíli se tu křičelo.“ Stále vládlo ticho, takže mohl pokračovat. „Žádná klamavá reklama ale férové jednání se zákazníkem, to mám rád. Máte tady ale špatnou obsluhu, stále mi nikdo nenabídl ani pití.“
Barman měl nasráno v kalhotách a místo sebe tam poslal vystrašenou holku s tácem, která ho nejistě oslovila. „Co si dáte?“
„Dobry večer. Dám tu nejlepší vodku, jakou tady mate.“
„Ano,“ dívka už chtěla jít.
„Okamžik. A ty si dáš co, Cedriku?“
„Jdi do hajzlu,“ procenil přes zuby Cedrik.
„On si nic nedá, ale jistě rád zaplatí.“
Dívka odešla a v místnosti zavládlo opět ticho. Čekal pak na slíbený alkohol stejně jako zbytek nevěstince. Dívka se vrátila a z nervozity se jí třásly ruce. Pár kapek drahocenného alkoholu rozlila, ale sotva stála sklenička před ním, rychle zmizela. Celý nevěstinec jej pozoroval a nikdo se neodvážil udělat nějaký zvuk kromě Cedrika, který stále skuhral bolestí. Kopl tedy do sebe půlku a znalecky pokýval hlavou, byla to dobrá vodka. Objednal tedy další a začal rozhovor s Cedrikem.
„Potřebuji s tebou mluvit, Cedriku.“
„Já ti ale nemám co říct.“
„To říkají všichni, ale nakonec je to bohatý rozhovor, ve kterém obě strany dosáhnou svého.“
„Proč mě raději hned nezabiješ.“
„Kdybych tě chtěl zabít, tak už jsi mrtvý a tvou hlavu bych nechal tvému nástupci na pracovním stole. Bohužel pro tebe, jsi mi prospěšnější živý než mrtvý. Nebo bohudík, sám si vyber.“
„Seru na tebe.“
„Ne, Cedriku, to já seru na tebe právě tady a teď před všemi lidmi. Tvoje smrt nic nevyřeší, avšak tvoje ponížení a poselství ano. Zkrátím to, Cedriku, už se mi nese další pití. Dáš mně a všem zaměstnanců včetně podniku, který mám na starost, pokoj. Jestli ne tak dle tvého přáni a tvých kolegů začnou jatka, po kterých tak moc toužíte. Ale říkám ti to narovinu, vůbec nemáte zdání, co tím způsobíte. Vaše nejhorší noční můry vám budou připadat jako nejsladší sny, po kterých každý tak moc touží. Abych ti dokázal, že to myslím vážně, najdi člověka jménem Albert Radšteijn.“ Jméno řekl rázně a jasně, aby to slyšeli všichni vevnitř. Zvěsti jsou totiž nebezpečná zbraň. Podíval se pak Cedrikovi do očí, on už to jméno slyšel a zvěsti rovněž. „Už jsme se Albertem potkali, a výsledek je dost jasný.“ Vypil potom sklenku vodky, jež se před ním objevila. „Máš fakt dobrou vodku. Myslím, že jako dar dobré vůle mi věnuješ pár lahví a dovozce, aby se urovnalo tohle nedorozumění a má námaha.“
„Jasně, proč ne.“
„Dobře.“ Vzal si pak za velkého publika nože a odkráčel ven. Tam nalezl pobaveného elfa, ale jen zakýval hlavou a mířil rovnou k Sukubě. Sehrál tam pěkné divadlo, pomyslel si, a věřil v úspěch a následky. Nyní už jen mohl doufat, že jej nikdo nebude rušit, co se týče znovu otevření nevěstince.
Vracel se do nevěstince a před ním uviděl stát frontu děvčat usilující o práci. Nevěřícně zakýval hlavou nad tím, jaký věhlas Sukuba získala, a to ještě ani neotevřeli. Bylo to ovšem jen dobře, alespoň dříve bude moci splatit své dluhy vůči bance.
Vstoupil do Sukuby a vydal se nahoru do svého apartmá. Už předem byl unaven z práce, která jej čekala, avšak pomalu se již blížil den, kdy vedení nevěstince plně svěří do Merillinich a Qeenich rukou. Ohledně Merill měl jasno, ale u Qeen měl pochyby. Qeen se změnila od doby, kdy stál nový nevěstinec. Nemohl s ní však nic dělat, děvčata ji zbožňovaly. Byla pro ně jako opatrovnice a proto raději nešel přímo proti Qeen a zvolil dočasnou zdrženlivost. Co se týkalo Merill, tak jejím zařizováním nevěstince či obchodu byl fascinován. Do toho se ještě stíhala starat o něj. Ta holka byla požehnání, i když podle některých spíše prokletí.
Otevřel dveře v podkrovním patře, kde měl své apartmá. Odložil zbraně a sedl si do křesla. Byl znaven, ale v takových chvíli se vždy porozhlédl po svém apartmá, jež sloužilo i jako pracovna. Místnost byla dokonalá, a už při jejím návrhu si ji tvořil na míru. Měl zde spoustu prostoru a apartmá zabíralo celé podkrovní patro. Sice zde ještě nebylo všechno vybavení, ale i tak se zde cítil příjemně. Někdy si tady připadal jako doma, ale tohle nebyl jeho pravý domov.
Seděl zahloubaný v křesle, když se ozvalo klepání na dveře. Stála za nimi Merill a dokud nedostala pokyn, nevstoupila. Oceňoval její chování a byl by rád, kdyby si Qeen z ní vzala příklad. Merill pak přešla k němu a začala mu připravovat věci. Poté mu pomohla ze zbroje a během toho započala rozhovor.
„Jak proběhlo jednání, pane.“
„Věřím, že úspěšně.“
„To je dobře, násilí obchodu neprospívá. S vaším doprovodem jste byl spokojen?“
„Ano ten elf byl v pořádku. Celý tvůj plán byl v pořádku.“
„Omlouvám se, pane, že jste v něm sehrál jen nástroj.“
„Ne, Merill, vyhovovalo mi to. Problematika vedení Sukuby je tvoje záležitost. Já mám jen konečné slovo.“
„Ano, pane. Když už jste zmínil vedení Sukuby, chtěla bych nahradit dívku jménem Nicol. Jsou s ní problémy.“
Kdo je Nicol, pomyslel si. Ztrácel přehled o svých zaměstnancích a to nebylo dobře. Na druhou stranu nemohl znát vše. „Co je za problém s tou Nicol.“
„Není už nejmladší a není tolik žádána.“ Merill mu sundala poslední část zbroje, kterou odnesla na stojan. „Na její místo se dá dosadit lepší dívka a máme z čeho vybírat.“
„To ano. Máme nejlepší reputaci v celém království a to jsme ještě neotevřeli. Aby se u nás mohlo pracovat, stojí se fronty. Je to jako kdyby město dobyla cizí armáda.“
„Jak to myslíte?“
„Většinou když se dobude město, tak následně není práce, protože je vše zničené. Ženské jsou pak zoufalé a jediný způsob obživy je dělat společnost vítězné armádě. Bohužel ne pro všechny je v nevěstincích místo a tím pádem se velice pečlivě vybírá, přičemž dělat kurvu na vlastní pěst v okupovaném městě není zrovna dobrý nápad.“
„Vy už jste tohle zažil?“
„Ne, ale slyšel jsem o tom. S tou Nicol to zařiď.“
„Qeen se to líbit nebude.“
„Qeen ví, že tohle je jenom byznys, takže buď najde pro Nicol novou sortu zákazníků, nebo jinou práci mimo tento dům.“
Sedl si zpět do křesla a zadíval se na papíry na stole, vůbec se mu do toho nechtělo.
Merill mu nalila sklenku a postavila před něj. „Čarodějka Keira se o vás během vaší nepřítomnosti zajímala. Bude překvapena vaši dřívější návštěvou.“
„Co přesně Keiru zajímalo.“
„Kdy se vrátíme a zda máte práci.“ Merill se odmlčela, ale hlas měla pevný a sebejistý. „Podle mě s vámi čarodějka Keira vyjebává.“
„Oceňuji tvou upřímnost vůči mně, Merill, ale se sebou jen tak vyjebávat nenechám.“
„Jen do doby, než si najdete tu pravou, pane.“
Zvedl oči a opřel se od křesla. „Jen to řekni.“
„Nelíbí se mi. Dělá si, co chce.“
„Je to čarodějka, ty si dělají, co chtějí.“
„Ano já vím, pane.“
Její jasnou poznámku mířenou na Elisu nepřehlédl. Byl kamenný, když mluvil, protože Merillino chování začínalo pomalu narážet na své meze. Na jedné straně byl rád, že Merill měla koule mluvit před ním otevřeně, na té druhé to ale jeho ego příliš nezvládalo. „Máš něco konkrétního nebo jen osobní pocity.“
„Její aktivita na radnici a univerzitě. Setkává se neoficiálně s důležitými lidmi, jež mají co dočinění s vedením města. Podle mě to tím ale neskončí, a proto potřebuje vás. Získal jste si negativní ohlas, který se dá dokonale využít.“
„Jak moc je aktivní.“ Tohle se mu nelíbilo a neměl jediný důvod Merill nevěřit.
„Neztrácí čas a jde se za svým. Má vysoké ambice a nebojí se pro ně roztáhnout nohy. Sice tuto aktivitu pomalu snižuje, ale i tak vás podvádí.“
„Nepodvádí, není mezi námi nic vážného.“ Anebo je? Pravdu bylo, že sám nevěděl, zda mezi nimi doopravdy něco bylo, nebo spolu jen souložili. Od té doby co se pustil do budování Sukuby, trávil více času ve městě a tudíž i s ní. Keira však hned na začátku jasně definovala jejich vztah. Po události s Michaelem se o něj ovšem začala více zajímat. Musel až Keiru zarazit. Sám si tehda nebyl jist, zda to k něčemu vede nebo ne. Měl totiž podezření, že Keira se snaží dostat do jeho přízně jen díky potenciálu, který tušila. Jej to však nezajímalo, ale nemohl jí upřít její přínosy. Keira mu dohazovala zakázky ve městě či u starosty, čímž posilovala své napojení na něho. Zároveň mu Arthurovy výplatnice pomáhaly při splácení půjčky v bance. Nevěstinec byla drahá záležitost stejně jako pozemky, ale Keira mu s tím pomáhala. Možná tím ovšem jen oddaloval nevyhnutelné. Pravdou bylo, že Keiřina náklonost a jejich společné trávení chvil si užíval. Navíc bylo pěkné se neustále někam vracet. Stejně to bylo i s Astrid, ten pocit, že se muže vrátit. U Elisy to nebylo možné, avšak byli tehda mladí a vše bylo jinak. Možná ovšem svým váháním jen mrhá příležitosti, přece jenom Keira se značně snaží o jeho náklonost a dle Merill se i krotí. Musí to ještě promyslet.
„Chtěla jsem, abyste to věděl.“
„Hlídej ji dále. Jakékoliv náznaky mého využití v politice mi hlas. Já o tohle nestojím.“ V tomto ohledu měl jasno a nehodlal dělat kompromisy.
„Rozumím, pane. Tím pádem byste měl odmítnout její pozvání k ní.“
„Ty taky víš, jak mi znepříjemnit toto křeslo.“
Merill se pousmála. „Informuji Keiru o vašem příchodu.“ Pak odešla.
Ještě chvíli se díval do míst, kde stála Merill. Kolikrát si až říkal, proč to dělá. Že by snad láska či jiné podobné kraviny? Ne, to zamítal, na to byla Merill příliš chladná. Někdy jej však zajímalo, co ji vede kupředu. Opustil ovšem tyto myšlenky a pustil se do práce na stole. Napil se ze sklenky a začal třídit papíry.
Vyšel pozdě v noci ze Sukuby a v hlavě měl stále jen čísla a objednávky. Do toho všeho se mu ozvala i banka, že s ním nejsou spokojeni, to ho ale potěšilo. Nebyl totiž ten zákazník, v jakého doufali. Když podepisoval smlouvu, šel bankéři na ruku, získal ale díky tomu podmínku, že může dávat mimořádné splátky, což se k jeho profesi perfektně hodilo. Mírně se až u toho usmál, bankéř si totiž myslel, že udělal životní smlouvu, která z něj bude cucat nechutné peníze. Přemýšlel i o Qeen, která za ním zašla ohledně Nicol. Sakra, vždyť ani nevěděl, která to ta Nicol byla. S Qeen to bylo trochu horší, snažila se totiž Nicol udržet, bez úspěchu. Ano co asi mohla žena jako Nicol teď dělat, ale to není jeho problém. Aspoň, že Qeen to chápala. Nebyla nadšená, ale chápala to.
Dorazil k bytu, kde bydlela Keira. Prošel kolem vrátného, který se na něj pousmál, stejně jako na všechny kdo měli povolení vstoupit. Jinak vrátný neustále šňupal bílí prášek, aby zabil nudu, a možná i sebe. Po pár schodech ve čtvrtém patře se zastavil před dveřmi Keiry. Přemýšlel, co tu vůbec dělá. Stále měl v hlavě slova od Merill, které se míchaly s pochybnostmi o něm samém. Svým způsobem byl tohle dokonalý život. Měl stálý podnik, mohl si vybírat zakázky, univerzita mu dala klid a měl i ženu, se kterou trávil volný čas. Tak co se mu na tom všem nezdálo. Bylo to něco jiného než tehdy s Astrid, ale tehda byla i jiná situace. Nebyl schopen přijít na to, co je špatně, ale něco vevnitř mu říkalo, že je něco špatně. Nakonec ale zaklepal na dveře a otevřel je, bylo odemknuto. Prošel bytem a našel Keiru, jak nahá sedí v křesle a čte si. Sklopila knihu a odhalila mu své prsa. Pravdou bylo, že Keira nikdy neměla příliš velkou potřebu skrývat své dokonalé tělo. Nemohl si ovšem na tuto její vlastnost stěžovat. Bylo až s podivem, že ani Elisa se v těchto ohledech nijak zvlášť nelišila.
„Trvalo ti to. Nejdříve mě nabudíš, že už jsi tady a pak mě necháš čekat,“ pronesla Keira.
„Měl jsem v Sukubě zařizování.“ Odložil si a sedl naproti ní.
„Chudinko, tolik kurev pod střechou, to dá jednomu chlapovi zabrat. Škoda, že jsi ale hned nepřišel za mnou.“ Přešla k němu a sedla si mu zklamaně na nohy.
Uchopil však znenadání Keiru a přehodil si ji do křesla. Držel ji za ruce a její zklamání rázem vystřídalo vzrušení, stejně jako jeho pochybnosti.
Probudil se, ale stále neotevřel oči. Projel rukou po sametovém prostěradle, ale nic nenašel, byl v posteli sám. Ucítil však, jak si vedle něj sedla Keira a políbila ho na tvář.
„Snad sis nemyslel, že ti k někomu přes noc zmizím.“
„Jsem zvyklý na ledacos.“
„U tebe mě to ani nepřekvapuje.“
Přetočil se na záda a zadíval se na ni. „Musím jít.“
„To se se mnou ani nenasnídáš?“
„Snídani neodmítnu.“
Během snídaně mluvila více méně Keira. On jen poslouchal a stále o ní přemýšlel. Možná, že celé jeho podezření vyplývalo jen z toho, že je čarodějka. Pravdou bylo, že neměl příliš dobré zkušenosti s čarodějkami a vůči Keiře mohl být jen zaujatý. Přece jenom při jejich prvním setkání se mu Keira otevřela. Byl doopravdy zmatený. Raději ale všechno hodil za hlavu a snažil se vychutnat jídlo a Keirinu přítomnost. Nakonec řekl něco i on sám, ale jen aby vyplnil prázdná místa či nevypadal, že neposlouchá.
Seděl v křesle vytočený směrem k oknu a sledoval pomalu vycházející slunce. Nevěstinec už utichl, ale on stále očekával, co se bude dít dále. Byla to právě dnešní noc, jež měla být další zlom v jeho životě, a horlivě očekával její konec. Znovu otevření nevěstince, bylo to tady. Najednou ovšem uslyšel zaklepání na dveře. Neotočil se však.
„Vstupte.“
Dveře se otevřely a v nich se objevila Merill společně s Qeen. Obě na sobě měly patřičný úbor, jaký se na jejich postavení sluší. Qeen uváděla dívky, zatímco Merill obstarával pozadí chodu nevěstince.
„Tak zpusťte.“ Stále se ale neotočil.
„Máme objednávky na měsíce dopředu a spokojenost zákazníku byla viditelná. Vše do sebe zapadlo, dívky, jídlo, alkohol, hudebníci a v neposlední řadě zábava,“ řekla Merill.
„Přesně tak,“ dodala Qeen. „Korzet byl vzkříšen skrz Sukubu.“
Vytočil se v křesle a zadíval se na ně. Pousmál se a ony taky. Zvedl se a došel pro nejlepší alkohol, co tu měl. Nalil pak tři skelničky a každé jednu předal.
„To, že jsme uspěli, patří hlavně vám oběma.“
„I vám, pane,“ řekla Merill.
Ťukli si a připili na úspěch. Merill pak vzala sklenky a šla nalít další, zatímco on se vrátil do křesla. Postavila pak před něj alkohol a spolu s Qeen si sedly na protější křesla jeho stolu.
„Sukuba jde nyní plně do vašich rukou.“ Zadíval se jim do očí. „Bude to jako předtím. Každá máte své povinnosti, přesně jako v Korzetu. Obě se pak budete zodpovídat jen mně.“
„A co hodláš dělat ty?“ zeptala se se zájmem Qeen.
„Pro začátek budu pracovat na splacení všech dluhů. Zde mě čeká ještě dlouhá cesta. Ovšem nyní se plně můžu věnovat zakázkám, popřípadě vám nějak vypomoct, bude-li to nutné.“
„A co Bílá univerzita?“
„Můj postoj k ní se nezměnil.“
„Takže jako za starých časů. Hodláš se tu jen občas ukázat a vyspat se.“
„V podstatě ano, Qeen.“
Qeen se pousmála a postavila se. Zvedla skleničku a ostatní učili rovněž. Poté si znovu přiťukli a vypili alkohol.
„Jdu se prospat,“ pronesla znaveně Qeen. „Tohle byla dlouhá noc.“
Přikývnul a i Merill odešla. Potom se znovu usadil do křesla a zadíval se na východ slunce. Konečně to měl za sebou a vše skončilo. Neměl rád přetvářky a moc dobře si uvědomoval spor, který s Qeen vedl. Avšak nyní vše vypadalo na lepší cestě, neboť vypadne konečně z Arghamu na výpravy, po kterých toužil. Zatím nevěděl, co bude pořádně dělat, stále nenašel svůj sen ani cestu na něj. Ale splacení dluhů mu na čas vydrží, a co potom bylo na bozích.
Qeen vešla do své pracovny a natáhla se na kanape. Prohrála, protože ta zrzavá čarodějná čubka na něj šla svými stehny příliš opatrně. Nyní už nevěřila tomu, že jej z nevěstince dostane, teď ne. Možná, že její plán omotáním měl něco do sebe, avšak výsledky byly v nedohlednu. Nepomohla jí ani akce konkurence, která útočila na holky. To sice nebyl její nápad, ale zde neočekávala výraznější úspěch. Ne, nesmí se už spoléhat na žádné jiné lidi. Musí sama vše uchopit do svých rukou. Potřebovala jen vhodnou příležitost, které musí jít naproti.
Merill padla na své kanape a založila si ruce za hlavu. Nyní konečně měla plnou moc nad nevěstincem. Ano byla zde ještě Qeen, ale to byl problém, který se časem podá. Měla však i obavy, neboť Qeen se jistě nevzdá a když bude její pán pryč, jen se jí tím naskytne další příležitost. Hlavně ji zarazily její slova, staré časy. Qeen tím však jistě myslela jiné staré časy, ty, jež měla skoro plnou moc sama. Musí si dát pozor, a hlavně si musí dát pozor na Keiru. Její iniciativa okolo jejího pána byla více než zřejmá, ale nemohla s ní nic dělat. Zde ji ještě čekala práce, a čas byl proti ní.
Sedl si uvolněně za stůl a nohy si dal na okraj. Právě se vrátil ze zakázky, kde vše proběhlo, jak mělo, a mohl si odškrtnout další část dluhu v bance. Rovnou se tam i zastavil a sdělil jim tu radostnou novinu. V bance z něj ovšem nebyli nadšeni a nijak to neskrývali. Když ale naznačil, že by změnil institut, který bude spravovat jeho finance po splacení dluhu, tak se aspoň falešně usmívali. Tady si potom odškrtnul další část dluhu, nevěřil totiž bankám a dělal si vlastní poznámky. Poté si prohlédl stůl, kde měl seřazené možné zakázky dle jeho přání. Najednou si připadal, že má i vše co potřebuje. Stále byl ještě v pár ohledech skeptický, ovšem už ne tolik.
Jeho klidné rozjímání přerušila Merill. Dozvěděl se, že za ním přišla Keira. Byl tím překvapen, neboť vždy chodila jen v době, kdy nebyl přítomen. Nevěděl tudíž, co si má od její návštěvy slibovat. Jakmile ji Merill přivedla, neunikl mu její pohled. I on sám byl zvědavý, co se bude dít. Keira si poté prohlížela jeho podkrovní apartmá, přičemž ji z křesla sledoval.
„Nečekal jsem tvoji návštěvu.“
„Vždy jsem si říkala, jak asi vypadá tvoje pracovna.“
„Zklamaná?“
„Vůbec ne.“ Přešla k němu a sedla si mu na stůl. Poté se naklonila, aby vynikl její výstřih. „Mám pro tebe práci,“ položila před něj obálku.
Prohlédl si obálku a hlavně starostovu pečeť. „Práci?“ Keira mu už dohazovala zakázky dříve, především u starosty, neboť věděla, jak je vytížený. Ale ještě za ním nikdy nepřišla, natož s prací.
„Za městem se objevil gryf, a Pira musí sehnat lovce. Chtěl by dát přednost tobě než gildě Zabijáků.“
„Opravdu, až se to gilda dozví, budou uraženi.“
„Bestií je stále dost, jednu můžou postrádat.“ Keira se na něj pozorně zadívala. „Ty už ses s nimi setkal?“
„Nepřímo. Viděl jsem je, ale zatím jsme se nestřetli o zakázky.“ Znal gildu Zabijáků a jejich práci. Byl to spolek, který se zajímá pouze o zabíjení potvor a bestií. Politika jim byla naprosto ukradená, včetně šlechty. Bylo jim jedno, proti jaké nestvůře stoji, brali to prostě jako další trofej a příběh pro jejich síně. Měli jistý věhlas, což jim umožnovalo, aby zákazníci chodili za nimi, nikoliv obráceně. V každém velkém městě měli pobočku, kde je mohl patřičně bohatý člověk najmout. To proto se s nimi zatím nestřetl, on cestoval a hledal libovolné zakázky, oni na ně čekali a ještě se specializovali. Avšak díky svému narůstajícímu věhlasu se s nimi jednoho dne střetne. Bylo to nevyhnutelné, navíc Zabijáci měli společnou historii s čaroději. Měl by si je do budoucna dobře nastudovat.
„Připadá mi, že má o mě Pira docela zájem,“ pokračoval.
„Je to prostě další příležitost, tak ji využij. Přičemž Pira má i zájem o nepoškozené tělo gryfa, které si chce vystavit doma.“
„Nelovím zvířata pro zábavu.“
„Já vím,“ pronesla zklamaně Keira. „Ale zkus to vysvětlit té obchodní karavaně, kterou přepadl. Ten gryf tu nemá co dělat. A když někdo začne ohrožovat obchody, vždy to má rázem spočítané. Nečekej, než to vezmou do rukou sami obchodníci a bude pozdě. Mysli na odměnu.“
„Máš to dobře promyšlené.“
„Já vím,“ oblízla si ret. „Pravdou ale je, že mám i vedlejší úmysly.“
„Jaké.“
„Přišla jsem se patřičně rozloučit.“
„To ti budu tolik chybět?“
„Zvykla jsem si na určitý standard. A teď když neustále někam jezdíš mimo město, se cítím osamocená.“
Pousmál se, i on si zvykl na určitý standard.
Když skončili své rozloučení, stál v kalhotách u stolu s vybavením a znovu si pročítal starostovu pozvánku na gryfa. Keira se zatím koupala ve vaně a nevěnovala mu pozornost. Během toho přišla Merill pro podepsaná lejstra a odešla. Keira se při jejím odchodu nevěřícně pousmála a zakývala hlavou. Všimnul si toho.
„Co?“ zeptal se.
„Víš, co se o ní povídá?“
„Něco jsem zaslechl.“
„Jen si s tebou hraje pro vlastní potřebu.“
„Tohle zrovna sedí od čarodějky.“
Keira se postavila z vany a přešla naha k němu. „Se mnou ale víš, na čem seš. Můžeš říct to samé o ní?“ Nečekala však na odpověď a šla si zabalit vlasy do ručníku před zrcadlo.
Díval se na Keiru a zaváhal. Co když měla pravdu ona a ne Merill. Přece jenom Merill mu neřekla, proč se ho drží, zatímco Keira působila vůči němu otevřeněji. Začínal se do toho všeho zamotávat a už jej to nebavilo. Naštěstí se ale ozvalo urgentní klepání na dveře. Objevila se v nich Qeen a její výraz mluvil za vše. Sebral vestu a šel za ní. Během toho si uvědomil, že moc dlouho nevěstinec bez problému nejel.
Qeen jej zavedla k jednomu z apartmá, kde nalezl orientální zákazníky karamelové pleti. Pět bodyguardů stálo po stranách pokoje v jejich typicky lehkých zbrojích, pod kterými byly hromady svalů. Všichni drželi velké zbraně a nenávistně ho sledovali. Dále našel muže v honosných šatech, rovněž typických pro jejich krajinu. Poslední byl starší muž, zakrslík, který sloužil jako poradce či překladatel.
Vstoupil do pokoje a letmo si všechny prohlédl. Nejvíce však jednu z jeho dívek, která ležela svázaná v rohu postele, kde seděl pan důležitý. Nějak si nemohl nevšimnout nasraného pohledu důležitého a čerstvých modřin dívky společně se slzami. Qeen s ostatními dívkami čekaly venku a vše sledovaly.
První promluvil pan důležitý, ale mluvil svou rodnou řečí a proto překladatel spustil. „Můj princ je nespokojen s dívkou jakou dostal a s jejími službami, a navíc se ani neusmívala. Požaduje navrácení peněz a odškodné. Okamžitě kontaktuje majitele.“
Další idiot, který neví, že úsměv kurvy je za příplatek, pomyslel si. Bylo mu však zároveň jasné, že tohle ten princ neříká. Vše znělo spíše ve smyslu nadávek, ale překladatel měl rozum. „Já jsem zastupující majitel, a tvůj princ si spletl služby, jaké se zde nabízejí, přičemž úsměv je za příplatek.“
Překladatel plnil svůj úkol, ovšem dovětek o úsměvu nečekal. Přesto jej přeložil, což zarazilo prince, který se tak nenávistně zadíval na zbitou dívku. Pronesl poté odpověď obohacenou o další nadávky a zakončil to celé zuřivým pohledem na dívku. Následně se pak ujal slova překladatel. „Dobrá tedy, vyplaťte nás a vězte, že nejsme spokojeni s vašimi službami.“
Tohle mohlo skončit jediným možným způsobem, potřeboval tedy informace. „Kdo je váš princ.“
„Nejste hoden znát princovo jméno, natož jeho vznešený původ.“
Prohlédl si princátko, tak dvacet let a ještě k tomu rozmazlený. Tahle děcka si myslí, že jim patří celý svět a všechny holky. Sakra. „Nic vám platit nebudeme, a vy odškodníte ji.“ Viděl, jak překladatel váhal. „Na co čekáte? Mluvte.“ Překladatel promluvil a jeho oční kontakt s princem mluvil za vše. Naklonil hlavu směrem k Qeen. „Zavřete dveře.“
Qeen s potěšením v duchu poslechla, stal tam přece jen v kalhotách a vestě. Dostala nečekanou příležitost a využila ji.
Podíval se na svázanou dívku. „Zavři oči, a nesnaž se poslouchat.“ Překladatel přeložil obojí a princ spolu se svými lidmi působil zmateně. To se mu hodilo. Nyní byl na řadě on. Spojil se předem s mečem a připravil svou mysl. Bylo bezpečnější pro přivolání nosit meč u sebe, avšak měl dost času, vzdálenost byla ještě v pořádku a přesně věděl, kde se meč nachází. Mohl si i připravit kouzla v hlavě. Nyní jen čekal, až ho ti šašci napadnou a pochopí, co vlastně způsobili.
Stál a ani se nehnul. První jej nedůvěřivě napadl útočník s velkým mečem. Uhnul do strany a přivolal meč blízko útočníkova těla. Následně jel rukou nahoru a odsekl cizinci obě dvě ruce blízko těla. První útočník pak nechápavě odstoupil a díval se, jak jeho ruce stále svírají ležící meč na podlaze. Mohl díky tomu využít moment překvapení a pokračoval. Rychle se přetočil s mečem, který nedržel a sekl po dalším bodyguardovi s exotickou halapartnou. Cizinec ji chtěl použít na obranu, ale nemohl. Díky svému umění nedržel meč, takže mu nic bránilo, aby jej posunul dále od svého těla. Zasekl pak zbraň cizinci skrz klíční kost hluboko do hrudi a ještě s ním otočil. Když pak táhl meč k sobě, bylo to již pod halapartnou, která nezměnila pozici. Během přivolávání meče mávl levou rukou nejdříve před sebe a pak za sebe. Po každém mávnutí odletěl jen z bodyguardů dozadu, kde narazili do stěny. Zbýval poslední a ten se rozpřáhnul sekerou nad hlavu, aby jej rozštípl jako poleno. Jeho ovládání meče ale bylo daleko rychlejší. Když byl bodyguard napřažený nad hlavou, sekl mečem odspodu nahoru. Zasáhl tak nepřítele přes levý pas, kde začínalo poslední žebro, až po pravou klíční kost. Během toho jak rozdělil bodyguarda na dvě části, dopadla na jeho tělo bodyguardova krev, která nyní byla už všude. Otočil se na prince, jež scenerii nechápavě pozoroval, a až nyní mu došlo, že by měl sáhnout po meči. Ohlédl se i na dva bodyguardy, co se proletěli. Muži se snažili dostat na nohy, zatímco překladatel se krčil v rohu s hrůzou v očích. Nejdříve nakopl pořádně prince do břicha, sotva se dotkl zbraně. Princ mu svým pohybem pro meč odkryl břicho, až si o to říkal. Potom natáhl ruku k jednomu bodyguardovi, kterého ovládl a zvedl jej ze země do vzduchu. Po druhém pak hodil meč přímo do míst, kde končil hrudní koš. Díky absenci zbroje a dostatku svalů pevně rozpoznal správné místo. Bodyguard se mu podíval prosebně do očí, ale v to co doufal, tam nenašel. Trhnul mečem dolu a bodyguarda otevřel. Otočil se pak na posledního muže, měl ho ve své moci jako loutkař. Uchopil meč a přitáhl si ho k sobě. Přiložil mu pak zakrvácený hrot meče na břicho a pomalu zatlačil. Bodyguard sebou škubal a bolestně se mu díval do očí, více však dělat nemohl. Čepel si pak pozvolna našla cestu skrz tělo, ale tím to neskončilo. Otočil poté ještě mečem, aby vytvořil dostatečnou díru pro odtok krve. Vytáhnul meč a umírající tělo dopadlo na zem. Utřel následně zbraň kusem kvalitního šatstva prince, zatímco se na něj díval. Všichni byli mrtví, překladatel se potichu modlil a princ po nakopnutí ležel na zemi v klubíčku. Nechal tedy zmizet meč a hodlal pokračovat v kultivovanějším stylu. Dveře se ale náhle otevřely a v nich stála Qeen společně s dalšími děvčaty, přičemž měly kuše v rukou. Nechápavě se na něj dívaly, jak byl od krve.
„Já ti říkal, že máš zavřít dveře a ne jít pro kuše.“ Šel odvázat dívku. „Jak to, že jste tu vůbec pustili takovou verbež? Jsou zde snad nějaká pravidla.“
Qeen ale nenacházela slov. Stále se dívala po tělech a všech kouscích v místnosti. Měla jednoduchý plán, jak se ho zbavit, ale ten nevyšel. Místo toho viděla něco, co nepotřebovala. Najednou si uvědomila, že její plány ohledně něj bude muset velice dobře promyslet. Slyšela sice zvěsti, ale střet s realitou nedokázaly vystihnout.
Mezitím se pár dívek muselo odejít vyzvracet a zbývající neměly sílu se dívat dovnitř.
„Qeen, poslouchej mě,“ pokračoval.
„Já nechtěla. Dodržovala jsem pravidla, ale Sladká řekla, že to za ty peníze zvládne. Víš, že dávám dívkám na výběr, co se týče pochybných zákazníků.“ Musela se rychle očistit.
Sladká, pomyslel si. Divné jméno, ale pro prostitutku normální. „A ty,“ řekl Sladké a odvázal ji. „Trochu přemýšlej, koho si pustíš mezi stehna. Ne všichni boháči za to stojí. Co myslíš, že by se stalo, kdybys mu chutnala. Nabídl by ti, že z tebe udělá princeznu a místo toho bys skončila jako další řádová kurva v nějakým harému. A až by se tady princátko přestalo bavit, jednoduše tě zabijí. Sakra dívej se aspoň na mě, když s tebou mluvím.“
Sladká ale nenavázala oční kontakt, nemohla. Vše mělo proběhnout jinak a sama byla v šoku.
Sebral princi peníze, co měl v měšci a hodil je Sladké. „Zasloužila sis je. A teď ji vemte raději pryč a dejte ji do kupy, ať se zklidní.“ Dívky vešly dovnitř, ale musel jim ještě něco říct. „Mimochodem víte, že jsem k vám férový a jednám s vámi na rovinu. Takže jestli nějaká z vás o tomhle jenom cekne, osobně se o ni postarám.“ Musel to říct. Holky ovšem věděly, že jeho slova nejsou jen tak do větru. „Vyber pak pár holek, co mi pomůžou odklidit těla.“
„Takhle za bílého dne?“
„Proč pořád musíš pochybovat o tom, co říkám.“
Qeen tedy poslechla. Když odcházela, zavřela za sebou dveře, věděla proč.
Přešel k překladači, který jej ze země sledoval a dupnutím mu zlomil levou nohu. Chytl ho za límec a dotáhl k princi, který byl v klubíčku po kopanci.
„Budeš překládat slovo od slova, jasné?“ Překladatel přikývnul, mohl tedy spustit. „Víte, v čem je váš problém, princi?“ Překladatel spustil, mohl pokračovat. „Myslíte si, že můžete nakráčet do cizí země a žít tam podle vlastních pravidel a víry jen proto, že u vás doma něco znamenáte. Myslíte, že můžete přijít do jakéhokoliv podniku a dělat co se vám zlíbí? Tak to ale není, ne v tomto podniku. Zde jsem pánem já. Ano máte peníze, ale to není vše. Právě jsem vám dokázal, co je to pravá moc, a to nesouvisí jen s magií. Na to, abyste byl mocný, nepotřebujete magii, a už vůbec ne peníze. Nyní vás čeká trest, který osobně vykonám, a bude velmi bolestivý.“ Podíval se mladíkovi chladně do očí, nechtěl mu věřit, nikdo mu nikdy nechtěl věřit. „Poznáte něco, co jste ještě nezažil. Budete mě doslova prosit, abych vás zabil, ale já neustoupím a vše bude probíhat podle mě. A jestli si myslíte, že vás přijedou vaši chlapci pomstít, tak s tím nepočítejte. Přijedou, ale všichni zemřou mojí rukou. Je jedno, odkud jste a jak vlivného máte otce, tady totiž nejste na svém území. Nebudeme to už protahovat, četl jsem pár knížek a vím, jaký máte postoj k životu a magii. Dáme se tedy do práce.“
Když překladatel pronesl poslední slova, nůž mu otevřel krk na pravé straně. Postavil se potom nad princem, byl ubohý. Princátko nikdy nepoznalo větší zoufalost, kromě něhy. Nevěděl ani, jak se má zachovat a už ani nebude.
Sebral kus látky, musel mu dát roubík. Princ se však bránil, proto mu zlomil ruku a následně i nos. Nasadil mu pak roubík a pokračoval. Nejdříve princi probodl nohu přímo do stehenní kosti, která pod jeho nátlakem praskla jako na zavolání. Princova agonie bolesti ale nebyla dostačující. Další nůž, tentokrát příborový ze stolu, zabodl princi velmi nízko do těla, aby minul důležité orgány. Mohl se pak věnovat prohledáváním umírajícího těla a našel pár magických věciček, od prstenů přes řetízky po náramky. Nevěděl, jak jsou očarované, nebo zda je to jen použitým předmětem. Nesměl ale nic riskovat. Musel však už skončit. Chytl tedy nůž od prince, co měl v břichu a rozkuchal ho. Princ ovšem stále žil, nebo spíše umíral velice nepříjemně s pohledem na svá střeva, jak se vyvalují z těla. Princátko nebylo ničeho schopno, ani pořádně kvičet. Jemu se však hodilo, že nadále vládlo ticho a princ stále žil. Zabalil jej následně do drahého povlečení a šel pro Qeen. Ta ho čekala za dveřmi.
„Skončilo to?“ zeptala se Qeen.
„Skončí to. Máme tu moc zákazníků?“
„V tuto dobu ne.“
„Dobře. Řekni všem dívkám, ať se jim maximálně věnují, potřebujeme odvést pozornost. Všechna těla a ostatní kusy odneste do bazénku, který nejdříve vypusťte. Já tam pak přijdu.“
„Co když bude obsazen?“
„Tak dotyčného vyhoďte, nebo mu dejte číslo, na které nezapomene.“ Qeen pokývala hlavou a zaváhala. „Co?“
„Jsou mrtví?“
„Nerozbalujte našeho speciálního hosta.“ Více neřekl a odešel. Uslyšel ale ještě tiché volání bohů od Qeen. Přišlo mu to však k smíchu, tohle totiž s bohy nemělo nic společného.
Vrátil se nahoru, kde našel Keiru, jak se obléká. Své překvapení neskrývala, když jej viděla s cákanci krve na těle.
„Co se stalo?“
„Došlo k výměně názorů. Nic vážného.“
Dovnitř přiběhla Merill. Na nic se ovšem neptala, jen čekala na rozkazy. Dal jí do rukou svíčky s nalistovanou knihou a křídou.
„Namaluj to na hraně bazénku. A dohlídni na holky, ať nedělají kraviny.“
Merill jen pokývala hlavou a běžela. On se potom připravil a naházel vše potřebné do brašny. A to se už připravoval, že odjede na zakázku gryfa. Než ale vyrazil do sklepení, Keira po něm hodila ručník, ve kterém měla zabalené vlasy.
„Chodit s cákanci od krve není v těchto místech přijatelné.“
Keira měla pravdu, utřel se tedy a vyrazil. Po cestě do lázní potkal natěšeného zákazníka obklopeného dívkami, které mu držely ručníky, šťastnej bastard. Lázně byly prázdné a Merill už dokončovala přípravy. Kývla potom na něj a odešla. Nehodlal nic riskovat, jestli tohle byl někdo důležitý, tak měl u sebe magický předmět, který dálkově hlídal jeho stav. Zároveň chtěl zablokovat, aby jej někdo oživil do podoby ducha, který promluví. V jižních zemích je na nekromancii jiný pohled, je tam docela legální. Tamější čarodějové alias zasvěcení mají volnější ruce ohledně studia a nekromancii mají běžně v osnovách. Jejich umění ale nebylo nikdy tak dokonalé a působili oproti zdejším nekromantům jako amatéři. Zasvěcení se ohledně nekromancie zajímali skoro jen o oživování mrtvých a to konkrétně otroků, na kterých byly jižní země závislé. Když jim zkrátka chyběli, prodlužovali jejich služby po svém. Nebylo dokonce nic neobvyklého, že si tamější městské státy navzájem kradly otroky nebo si je zabíjeli. Otroci se jim k tomu získávali velice složitě a byli nedostupné zboží, proto měli kolikrát vysokou cenu. Mohli samozřejmě nařídit, ať namnoží nové, ale to byla dvojsečná strategie na ovládání. Původní otroky získali tak, že zotročili vlastní lid po všech válkách, které se jich týkaly, a tak to zůstalo do dneška. Bylo už pár případů, že se jim otroci vzbouřili a to dost brutálním způsobem. Slyšel i o městech, která lehla popelem, ale i o případech, kdy došlo k tvrdému a krvelačnému potlačení. Díky těmto praktikám vznikly i mrtvé pouště, kterým vládnou jen neživí. Údajně to měly být celá mrtvá města, která ovládají lichové společně s nemrtvými králi. I mezi bohatými se totiž objevovaly myšlenky nač umírat, když ani otrok nemusí. Výsledky jsou ovšem zřejmé.
Zkontroloval práci po Merill a nenašel jedinou chybu. Zapálil svíčky kruhu po směru hodin a připravil si knížku. Hodlal zablokovat duchy proti vyvolání a ještě to i pojistit zničením těla. Započal zaklínání a jeho mysl se soustředila. Rty se neslyšně hýbaly a ruce zvedl nad těly, jako by se snažil něco zachytit. Soustředil se více a utvářel kouzlo, dokud neucítil, že se z těl snaží někdo dostat. Z těl začal stoupat letmý dým, který se snažil zachytit, byly to ztrápené duše. Bylo to obtížné a k tomu tolik těl, avšak konalo se to časně po smrti, takže duše byly stále zmatené. Musel se s nimi nejdříve spojit, aby je postupně jednu po druhé doslova zatratil v nekonečnu, kde je už nikdo nikdy nenajde. Zvláštní bylo, že tohle kouzlo nespadalo pod nekromancii, přestože k ní nemělo daleko. Nespadalo však ani pod vymítací kouzla. Nebylo ovšem příliš populární díky propojenosti s mrtvými. Hlavně se ale používalo proti mrtvým nekromantům. Nekromanti jako samotní mají duše blíže k smrti a jejich oživení do různých podob je přirozenější. Na ono kouzlo se i nahlíželo jako na trestné, pokud bylo zneužito, jak koná nyní.
Svíčky pak začaly postupně uhasínat, to bylo znamení, že musí duše udržet, aby kouzlo zapůsobilo. Jedna po druhé svíčky zhasínaly, až zbývala poslední. V uších slyšel křik trýzně duší a jejich touhu po svobodě, to ovšem nehodlal připustit. Poslední oheň zhasnul, dým se vrátil zpět do těl, podařilo se. Na chvíli si sednul, u těchto kouzel totiž vždy dochází k jistému spojení a to je nepříjemné.
Po odpočinku se zbavil těl, spálil je a prach nechal odtéct odpadem. To ho asi na tom všem potěšilo nejvíce, princ skončil v kanálech. Zároveň si uvědomil, že neúmyslně dobře si nechal navrhnout bazénky. Po cestě do svého apartmá potkal Qeen. Uklidnil ji, že vše skončilo, avšak detaily nepotřebovala znát. Narazil i na Merill a předal jí rozkazy. Věděl, že někdo bude vyšetřovat smrt princátka a určitě to bude fotřík, takže někdo další dorazí a nerychlejší byla loď. Přes portál nenápadně dorazit nemůžou, všimne si toho univerzita a navíc tam má svého člověka. Chtěl, aby elfové od Merill hlídali doky a nejlepší by bylo, kdyby o příchozích věděli ještě dříve, než dorazí. Merill se dala do práce a on mohl jít nahoru. Tam pak našel Keiru, která byla ustrojená a hodlala odejít. Přistoupila však k němu a nasála jeho odér.
„Zbožňuji, když máš na sobě zápach smrti a potu. Škoda, že už nemáme čas. Za jak dlouho se vrátíš?“
Ta akce se mu najednou nehodila, nemohl si dovolit opustit město. Měl ale aspoň trochu času, než dorazí hosté. Tu zakázku stihne. „Dva dny, nehodlám to protahovat.“
„Dobře.“ Keira se naklonila a pošeptala. „Už se na tebe těším,“ oblízla mu ucho. „Takhle mě nažhavit a pak odjet z města, to se dámě nedělá,“ odešla.
„Čarodějky,“ pronesl nevěřícně.
Prohlížel si přepadenou karavanu a vyhodnocoval gryfovy kratochvíle. Karavana byla kompletně zničená, stejně jako spousta rozpáraných těl okolo. Gryfa dokonce přepadla mlsná a částečně si pochutnal na koni. Procházel i rozbitý náklad, a jakmile našel zničená gryfí vejce, vše najednou do sebe zapadlo. Tahle ta skupina obchodníku si myslela, že si slušně přivydělá, místo toho všichni zaplatili nejvyšší cenu. Vše už ale bylo jedno, i to, že byl gryf v právu. Pokud zakázku odmítne, zhostí se jí někdo jiný. Proto už dále neotálel a šel hledat vhodné místo na past.
Posedával pod korunami stromu a čekal na gryfa, který se chodil napájet z místního jezírka. Byl již plně připraven. Helmu měl na hlavě a lektvary mu kolovaly v krvi společně s magií. Celý byl navíc zahalen do důkladné iluze, protože gryfové měli pozoruhodný zrak a inteligenci. Nyní jen čekal a mohl klidně přemýšlet, jako to dělal před každou akcí. Dnešní téma byl princátko a jeho smrt. Moc dobře si uvědomoval, že smrtí toho kreténa rozpoutal odplatu. Otázka ovšem byla, jako moc velkou. Bylo mu jasné, že po gryfovi bude muset čekat v Arghamu, což se mu nelíbilo. Nehodlal ovšem nic riskovat. Měl už i jasnou představu, co udělá s příchozími pátrači. Co ale potom, to zatím nevěděl.
Čekal takhle pár hodin, dokud si nevšiml nepřirozeného ticha, bylo to tady. Postavil se za strom a zanedlouho uviděl stín klesajícího gryfa. Když pak viděl ono samotné zvíře, musel přiznat, že je majestátní. Jeho orlí hlava se zabijáckým pohledem dokonale podtrhovala neméně nebezpečný zbytek těla. Přední i zadní končetiny tvořily mohutné lví tlapy s drápy ostrými jako břitva. Tělo bylo rovněž lví a zakončené dlouhým ocasem, který dokresloval krásu zvířete.
Gryf započal pití, přišla jeho chvíle. Zaujal pozici a zrušil iluzi. Gryf okamžitě reagoval a chtěl vzlétnout. Vyslal však nad gryfa střelu, kterou jej uzemnil. Gryf tak vzápětí klesl na svých končetinách s úmyslem odrazit se a vzlétnout. Přesně o to mu ale šlo. V ten moment vyslal tlakovou vlnu do křídel gryfa a odhodil jej do stromů. Gryf se poté snažil dostat zpět na nohy, aby mohl bojovat. Nyní ovšem nastala jeho chvíle. Rychle si do rukou nasypal prášek a vznesl jej magií. Mrštil potom tlakovou kouli s práškem gryfovi přímo do zobáku a ten jej nasál. Gryf následně začal kuckat a motat se, dokud neupadl na zem.
Přešel nad tělo gryfa, tohle použil poprvé a nemohl říci, že by mu tenhle styl boje nějak vyhovoval. Vytáhnul nůž a přiložil jej gryfovi zezadu za hlavu. Zatlačil na zbraň a probil mozek, byl konec. Prohlédl si tělo mrtvého gryfa, jeho smrt nebyla fér, ale o tom život nebyl. Když pak čekal, vzpomněl si, že jednou již gryfa zabil v historce, kterou vyprávěl na severu.
Seděl v křesle a četl si knihu s kouzly. Neměl co dělat, neboť očekával návštěvu princátkovy družiny. Uběhlo již ale pár dnů, co se vrátil. Dokonce stihnul udělat i všechny papíry a probrat a seřadit zakázky. Nesměl však na žádnou prozatím odpovědět, neboť princátko byl daleko horší problém. Pomalu jej až to čekání trýznilo. Byla zde totiž i možnost, že pošlou zasvěceného, jež celou cestu urychlí. Jestli ovšem ne a bude muset čekat dále, bude si pátrací skupina přát, aby se nikdy nenarodila. Najednou se ale ozvalo klepání na dveře a v nich Merill.
„Jsou tady, jejich loď se blíží k přístavu.“
Pokýval hlavou, konečně. Princátkův fotr vyslal delegaci. „Dáme se tedy do práce.“
„Nechám vám v přístavu spojku.“
Pokýval hlavou a Merill odešla. Zvedl se z křesla a oblékl si zbroj. Na stole poté našel předem připravené vybavení. Pracoval s více variantami a pro loď měl připravenou speciální. Raději si ale nahodil na záda meč od Bílé paní. Přehodil si brašnu přes rameno a do ní dal lahvičky s černým, bílým a oranžovým práškem. Každý o sobě měl vlastní schopnosti, ale dohromady tvořily něco úžasného. Bude však muset objednat nové, použije totiž všechno. On jako čaroděj je nepotřeboval, někdy je ale lepší konat postaru. Když byl připraven, vyrazil. Hosté už čekají, a bylo neslušné nechat někoho čekat, i když se jedná o smrt.
Dorazil do přístavu na smluvené místo a potkal tam elfa od Merill. Byl to ten samý elf, se kterým se už setkal.
Elf se při jeho příchodu pousmál. „Rád vás zase vidím. Minule se mi vaše zábava líbila, jsem tudíž zvědav na tu dnešní.“
Pohledem si přeměřil elfa. „Ty ses přihlásil dobrovolně, že?“
„Když jsem se dozvěděl o vás, tak ano.“
Nevěděl, jestli má být polichocen nebo ne. Raději přešel k dnešní noci. „Kde jsou.“
„Čekají, až jim správa přístavu dovolí vplout. Máme tedy čas.“
„Nebude se zdržovat. Sežeň člun a plavem jim naproti.“
Elf se znovu pousmál a plachtou odkryl připravený člun. „Vaše vyhlídková gondola už čeká, pane.“
Nasedli do člunu a elf se chopil vesel. Potom zahalil celý člun do iluze, aby je nikdo nerušil. Během plavby do sebe kopl pár lektvarů a patřičně se posilnil. Očekával značně elitní eskadronu v čele se zasvěceným.
Dopluli k lodi, kde vládlo ticho. Prohlédl si ji a rozpoznal menší obchodní bárku. Posádka se viditelně nesnažila vzbudit zbytečnou pozornost a určitě se na lodi nacházel i falešný náklad. Zatím to vypadalo, že o nich neví, proto zastavili člun hned vedle lodi. Docela jej fascinovalo, že jej elf tak poslouchá a nijak neodporuje. Až jej zajímalo, z koho má větší respekt, z něj či Merill.
„Seď tady a nic nedělej,“ mluvil potichu. „Nesnaž se mi plést do cesty. I kdyby si slyšel cokoliv, nehýbej se.“ Elf mu na to s pobavením přikývnul, mohl se dát do práce.
Vylezl z loďky po žebříku nahoru a přes zábradlí si prohlédl palubu. Hlídkovali zde čtyři vojáci po dvou dvojích a u kormidla stáli další dva. Celou posádku odhadoval na čtyřicet chlapů, nebylo to málo ale ani moc. Byli to sice zabijáci s jediným posláním, ale to on taky. Uvědomoval si, že všechny je nedostane bez poplachu. Musel tedy využít svoji nevýhodu ve svůj prospěch, a tím byl chaos. Mohl samozřejmě celou loď zapálit, ale to by mohl někdo přežít. Dokud všichni z lodě nebudou mrtví, nemůže se dát do závěrečného díla. Jeho plán byl v podstatě jednoduchý a spočíval v samotné lodi.
Hlídka kolem něj prošla, vyrazil. Vylezl přes zábradlí a zamířil si to rovnou k můstku. Vyšel po schodech jako by nic a ti dva u kormidla se na něj nechápavě podívali, nečekali hosty. Prvnímu vypálil díru do hrudi a druhého ovládl a mrštil jim po hlídce dole, která už o něm věděla. Zbývající dva muži vytasili zbraně a vyběhli na něj, on ale ovládl ležící oštěpy a oba dva probodl. Sešel pak schody a mezitím se z podpalubí ozývaly dunivé zvuky. Mávl prsty a zavřel mříž na horní palubu, aby měl trochu času. Přivolal si meč, jež si nechal vznášet u ruky a hodlal skončit s těma dvěma, po kterých hodil kolegu. Vojáci se zvedli sotva na kolena a už padli znovu na palubu. Všimnul si ale, jak jeden z těch dvou, který měl kopí v břiše, se plazil ke zvonu. Nedalo mu to a musel k muži vyrazit. Postavil se nad umírajícího námořníka, který se zrovna natahoval po výstražném zvonu. Chytl námořníka za ruku a ten se mu podíval do očí. Jižan měl v očích strach, ale ten vystřídalo zmatení, neboť mu pomohl natáhnout ruku ke zvonu a zazvonit. Námořník nevěděl, co se to dělo, právě totiž vyvolal poplach, než ale vůbec mohl vědět, jak skončila tahle bitva, vykrvácel.
V podpalubí slyšel dunění nohou a křik rozkazů. Nahoru z podpalubí však vedly jen jedny schody. Postavil se vedle nich a nad rukou vyvolal dlouhý ledový oštěp. Pootočil se však na ubikace pod můstkem. Ucítil koncentraci magie a jeho tušení, že zde bude zasvěcený, se vyplnilo. Postavil se pak před schody a počkal, až se otevřou. V pravou chvíli, kdy po nich běželi muži, vypustil oštěp. Ten první se na něj stačil podívat, než mu ledové kopí prošlo tělem. Další tři vojáci dopadli stejně a všichni se svalili po schodech dolů. Zavřel tudíž poklop a hodlal se věnovat zasvěcenému. Ustoupil však dozadu, aby měl vojáky na očích, kdyby vyběhli nahoru. Následně se rozrazily dveře od kajut. Objevil se v nich starý plešatý zasvěcený s velkým fousem a holí v ruce. Jižan na něj vytasil své křivé zuby a pokřikl cosi v rodné řeči. Potom na něj zasvěcený sklopil hůl a vypálil po něm střelu. Natáhl ruku a zachytil střelu, která se před ním zastavila. Následné překvapení od zasvěceného jej zahřálo na duši. Obohatil pak střelu vlastní silou a vrátil ji majiteli zpět, který se bránil štítem. Výbuch před tělem však zasvěceného odhodil do stěny. Musel se ovšem znovu věnovat vojákům v podpalubí, neboť se otevřela padací mříž a v ní se objevil první voják. Vyvolal tedy hůl a šel k nim. První už byl skoro venku, když ho přetáhnul holí a v ní byla soustředěna síla. Zabil tím vojáka a odhodil ho zpět na své spolubojovníky. Přešel pak k ležícímu zasvěcenému, který se snažil zvednout na nohy. Byl to již starý muž, který jej podcenil, ale i tak nepůsobil, že by se mu mohl v magii vůbec rovnat. Položil hlavici hole zasvěcenému na hruď a ten se začal křečovitě svírat. Zvedl pak hůl i s mužem na zeď bez jakéhokoliv problému a mohl s ním dělat, co uznal za vhodné. Teď už se mu zasvěcený nemohl jak bránit, byl mu vydán na milost. Podíval se muži do očí a nalezl v nich strach. Soustředil pak silu v hlavici hole a klepl s ní decentně staříkovi o hruď. Následně zasvěcený zařval, jako by mu v hrudi explodovalo srdce, což se i přesně stalo. Zasvěcený dopadl na zem s prázdným pohledem a krví vytékající z úst.
Nechal zmizet hůl a pousmál se, tohle se mu líbilo. Mohl se ale konečně věnovat vojákům v podpalubí, kteří již byli nedočkaví. Nejdříve však ještě otevřel kajutu kapitána, odkud vyšel zasvěcený. Našel tam však kapitána, jak balí truhlu plnou peněz. Nečekal, že by zrovna kapitán utíkal jako první ale co už. Natáhl k němu ruku, vypálil mu díru do hrudi.
Až nyní se mohl věnovat posádce v podpalubí. Vytasil meč a v levé ruce si vyvolal tři ohnivé orby, které si nechal levitovat nad rukou. Mříž do podpalubí se pak znovu otevřela, byl čas to skončit. Dole pod schody stáli další vojáci, kteří odtáhli své mrtvé kolegy a chystali se vyrazit. Když jej však viděli, strnuli. Pomalými kroky scházel dolů, zatímco vojáci ustupovali do lodi. Zastavil se až pod schody, kde si nejdříve prohlédl mrtvé vojáky u svých nohou, a až poté živé nepřátele. Stálo před ním dvacet osm mužů a všichni měli na tváři tu nejčistší zuřivost, přičemž se jim nijak nedivil. Jeden by až řekl, že nemá příliš šanci, navíc v podpalubí proti tolika mužům. V jeho prospěch ale hrálo to, že oni na sobě měli sotva lehké zbroje, typické pro svoji krajinu a někteří měli i dlouhé zbraně. On ale měl na své straně jak své umění, tak tuto situaci, přesně takhle to chtěl, nikdo nemohl utéct. Normální čaroděj by měl v tento moment nejspíše plnou hlavu toho, zda je stihne všechny dostat, přičemž šance tu byla. On měl však hlavu čistou a zaútočil tedy první. Všechny tři hořící orby vyrazily ve svém víru k vojákům a vůbec je nezpomalily nárazy do těl. Orby vše metaly a vytvářely v tělech vypálené díry bez jakéhokoliv problému. Než se vojáci vzpamatovali, už jich pět leželo na zemi a další se pomalu chystali. Sám pak vzápětí na druhou stranu vrhnul svůj roztočený magický meč a čtyřem vojákům rozkuchal břicha. Vojáci na něj vzápětí vyběhli a mysleli si, že je bezbranný, přivolal ale zpátky svůj meč a další tři lidé přišli o nohy. Sotva opět uchopil svou čepel, vykryl kopí mířící na břicho. Orby mezitím dále dokončovaly magické kolečko, které jim vyčaroval a nemusel se o ně tudíž starat. Byla to výhoda i nevýhoda, protože kouzlo již neměl pod kontrolou. Uchopil meč a sekl jim nahoru, kopiníka rozsekl od pasu po krk a zacákal se krví. Udělal dozadu tři kroky a nepřátelé si mysleli, že mají navrch. Místo toho jim však orby vpálily a do zad. Než uskočili, viděl, jak končetiny lítají na strany stejně tak jako těla. Orby poté prošly a zmizely ve vzduchu. Kouzlo skončilo a před ním už bylo jen pět bojeschopných mužů, kteří byli rozházení a hledali orby. Magie byla zkrátka nádherná. Nastal ovšem čas vše ukončit. Sekl mečem a rozsekl hrdlo klečícímu muži a dalšímu zabodl meč hluboko do hrudi. Uchopil meč obouruč a napadl třetího vojáka. Sekl předčasně, což nepřítel nečekal, ale během toho upustil meč, který ovládal. Meč se otočil okolo vojákova a zasekl se mu mezi žebra. Nezastavil se však a napadl čtvrtého holýma rukama a povalil jej na zem. Jen dal ruku za sebe a jeho meč se mu u ní zhmotnil. Vrazil následně meč muži přímo do srdce a zbýval tak poslední nepřítel. Podíval se jeho směrem a natáhl k němu ruku, přičemž vojákova čepel se mu zastavila kousek před tváří. Jižanova tvář se zkroutila v nepochopení, nemohl totiž pohnout se svým mečem. Vytrhnul mu zbraň z rukou a uchopil ji. Podíval se jižanovi do očí a našel v nich nepochopení. Porozhlédl se po všech těch mrtvých a voják to udělal taky. Byl mladý, tak pětadvacet, co jistě přísahal, že pomstí svého pána. Nebo to byl stejný čurák jako jeho pán, anebo úplně něco jiného. Znovu se podíval mladíkovi do očí, došlo mu, že nemá šanci. Mladík si klekl na kolena a pomalu zvedl ruce, vzdával se. Tohle byla nepříjemná situace, protože z jatek se stala poprava. Prohlédl si tedy mladíkův meč, působil na pěkné dílo.
„Je mého otce,“ řekl mladík obecnou řečí. „Dal mi ho na tuto výpravu a řekl, ať nezklamu rodinu.“
Čím dal lepší. „Víš, proč vás tu vůbec poslali?“
„Máme najít vraha našeho pána. Pokud neuspějeme, uvrhneme tím na naše rodiny prokletí, které na nás bude ležet až do konce světa. Naše krev pak nebude mít právo na pokračování rodové linie.“
„Zajímavé.“ Zadíval se ale zpět na meč. „Je to krásný meč.“
„Kdo jsi?“ zeptal se nechápavě mladík.
„Muž co zabil tvého pána. Přesněji řečeno, muž co jej rozkuchal jako prase.“
„Proč?“
„Řeknu ti to samé co jemu. Tady platí naše pravidla, a ne vaše.“ Udělal krok, napřáhnul se mečem a utnul mladíkovi hlavu. Bylo to až zvláštní, za tu všechnu smrt co v životě už spáchal, ještě nikoho nepopravil. Vše ale bylo nezbytnou součástí toho, proč zde přišel a váhání bylo to poslední, co potřeboval. Nikdy neváhal, váhaní totiž znamenalo smrt. Postupně pak zkontroloval všechny ostatní mrtvoly a ty co se mu nezdály, ještě probodl. Vše vykonal mladíkovým mečem. Bylo to krásné dílo, avšak nebezpečné, aby si jej mohl nechat. Zahodil tudíž meč, aby skončil jako jeho majitel.
Prošel pak poklidně loď a našel falešné sudy na obchod, lépe pro něj. Loď už určitě zkontrolovali a čekala na potvrzovací papíry. Když tudíž zničí loď, bude to vypadat, že balíček se nedostavil ze záhadných důvodů. Co se týkalo posádky těžko říci, jestli ji budou doma postrádat. Ano jistě budou, ale takové zmizení a neúspěch je dost možná odradí a donutí hledat zrádce mezi sebou. Možná byl z toho venku, možná ne, čas ukáže. Dal se raději do práce na potopení lodi. Vše muselo vypadat přirozeně, proto měl svoje vybavení. Rozmístil nálože po lodi a při odchodu je zapálil. Úřady si to aspoň vyloží jako vzpouru před dělením výdělku, nebo tak nějak. Detaily nejsou důležité, bez lodi se jen těžko bude něco vyšetřovat. Venku pak nasedl do člunu elfa, který tam poslušně čekal. Při návratu se elf usmíval a pokuřoval dýmku. Elf ji uhasil a než se dal do veslování, předal mu hadry na utření. Tohle jej pobavilo, Merill myslela na všechno.
„Ona myslí na všechno,“ začal se utírat od krve.
„Spíše bych se bál toho, na co nemyslí,“ odpověděl elf a dále pádloval.
„Jo v tom máš recht. Máš rád ohňostroje?“
„Ty má rád každý. Proč jste to ale neodpálil osobně?“
„Některé věci je lepší dělat po staru, a nejlépe bez magie.“
Nastal pak masivní výbuch, který ozářil záliv. Byl to krásný oheň, který jistě museli vidět i v přístavu. Elf pak znalecky přikývnul a oba dopluli nepozorovaní do přístavu. Všechna pozornost se odvedla jinam, co nejdál od nich. V přístavu se pak zadíval na elfa.
„Tak zas někdy jindy.“
Elf se podivil. „Vždyť noc je ještě mladá,“ řekl pobaveně. Pak se mu uklonil a zmizel v temnotě ulic.
Pokýval jen nevěřícně hlavou a raději se vrátil se do Sukuby. Tam vysvlékl zbroj a dal Merill rozkazy ohledně hlídání města. Upozornil ji hlavně na průvodce, ti budou žádaní. Merill ale byla zase napřed. Doufal tedy, že už konečně bude mít čas na sebe. Vyrazil potom za Keirou, která už jej netrpělivě očekávala. Nemohl s ní trávit ani čas, neboť předpokládal, že pátrači dorazí každou chvíli. Zároveň do toho nechtěl Keiru nijak zatahovat, či aby o něčem věděla.
Když k ní dorazil, nalezl ji v průsvitném župánku, jež absolutně postrádal smysl, tedy pokud jej nechtěla dráždit. Keira mu hned při vstupu dala do rukou víno a posadila ke stolu. Neměl žádné iluze to o tom, že by vařila, avšak to gesto se mu líbilo.
Pokračovali poté v tiché večeři, při které se na sebe jen dívali či se usmívali. Nepadlo ani jediné slovo, ale nepůsobilo vůbec, že je třeba. Keira si pak všimla, že má prázdný pohár a sebrala karafu. Přišla k němu a dolívala pohár, zatímco se mu dívala do očí. Nakonec přelila a oba se podíval na rozlité víno. Poté se jejich oči znovu střetly. Uchopil pohár, ze kterého se napil a postavil jej na zem. Vzal i víno z Keiřiních rukou, které rovněž odložil na zem. Nakonec uchopil Keiru a rukou shodil věci ze stolu. Povalil Keiru na stůl, kde z ní strhnul průsvitný župánek a Keira se začala smát. Zabořil svoji tvář do jejich prsou, zatímco ona mu rozepínala opasek u kalhot a nedlouho na to spolu souložili přímo na stole. V jednu chvíli jejich divokého sexu však málem stůl převrátili, proto se raději přemístili na zem do kožešin, které Keira předem připravila.
Po bouřlivém milování spolu leželi v kožešinách na zemi. Keira mu projížděla po jizvách, zatímco on si hrál s jejími vlasy. Keira pak dostala chuť na víno. Zvedl se tedy zpod jejího vyhřátého těla pro karafu, kterou dal stranou. Během toho jak však uchopil víno, zaznělo klepání na dveře. Otočil se na Keirou, ale ta mu naznačila, že dalšího hosta nečeká. Natáhnul si tudíž kalhoty a pootevřel dveře. Na druhé straně se nacházel skoro dospělý muž.
Zadíval se na chlapce nedůvěřivě, přičemž musel ocenit jeho dobře načasovaný příchod.
„Omlouvám se, pane, že vás vyrušuji v tuto pozdní hodinu, ale je to naléhavé.“ Poslíček vytáhl dopis, který mu podal skrz škvíru. On však uviděl pečeť od univerzity a stále nechal dopis ve vzduchu. Poslíček začal v ten moment váhat, ale nakonec se překonal a dodal. „Mám počkat na vaši odpověď.“
Zadíval se poslíčkovi do očí. Nejenže přinesl dopis od univerzity, kterou nijak neměl v lásce, navíc jej mohl vyrušit během sexu. Velmi nebezpečná kombinace. Dopis ale přijal a zabouchl poslíčkovi před nosem.
Rozlomil pečeť a přečetl si dopis. Během toho mu neunikl Keiřin zájem. Poté se na ni podíval, ale nepromluvil. Ticho prolomila Keira.
„Co tam stojí.“
„Univerzita si žádá moje služby, a to neodkladně.“
„V čem je problém.“
„V ničem. Já si ale zakázky můžu vybírat.“
„Přijmi to.“
Odložil dopis a šel otevřít okno. Zadíval se směrem k univerzitě a přemýšlel. Prachy by se mu hodili, ale tady šlo o něco jiného. Šířili se zvěsti a měl pocit, že někdo jej chce do nich zatáhnout. Otočil se na Keiru a ta si bez dovolení vzala dopis a četla jej. To se mu nelíbilo.
„Někdo unesl dvě čarodějky,“ řekla Keira a zadívala se na něj. Nepřicházela však žádná odpověď. „Tímhle nezískáš jen peníze, které potřebuješ, ale především možnosti.“ Stále neodpovídal a dále jen naslouchal. „Nebo si chceš hrát jen s nevěstincem?“
„A co když ano.“
„Tak jsi blbec.“ Keira se v ten moment otočila a šla si za plentu obléct normální župan. „Ty máš daleko na víc, jen si to nechceš přiznat.“
„Dle čeho tak soudíš.“ Během toho sledoval křivky od Keiry na plátně. Měla totiž u sebe svíčku, která její stíny vykreslovala na plátno. Byla zkrátka připravena na všechno.
„Všichni to vidí, jen ty to nechceš vidět.“ Vrátila se zpět za ním. „Nemrhej svým potenciálem. Neboj se udělat správné věci. A kdo říká, že se musíš vracet na univerzitu, jsou tu i jiné možnosti.“
Uchopil Keiru něžně za bradu a zadíval se jí pevně do očí. Nakonec se pousmál stejně jako ona. Avšak v duchu si právě připomněl, co jsou čarodějky doopravdy zač. Keira měla pravdu ve všem. Musel s ní souhlasit, ale hlavně musel udělat správné věci, jak sama řekla. A jako první se už nehodlal zabývat s čarodějkami ve své posteli. Rázem už pro něj Keira nebyla ta samá osoba jako ta, s níž seděl u stolu a užíval si dobré jídlo a její přítomnost. Sama si vybrala, neboť on nesdílel její přesvědčení. Neměl zájem o žádné pletichy s politikou a jinými zvěrstvy jaké lidstvo dokázalo vymyslet. Nechtěl zkrátka takhle žít a nyní musel jejich vztah pozvolna ukončit.
Vyšel ze Sukuby v plné zbroji a namířil si to na univerzitu. Instrukce v dopisu byly naprosto jasné a uvědomoval si, že to nebude jen tak. K jeho smůle ale venku narazil na Michaela a to nebyla náhoda. Ani se o něj nijak zvlášť nezajímal, stačily mu jen zvěsti, jež se donesly jeho uším. Prostě hodlal Michaela ignorovat, ale ten se vedle něj zařadil a začal mluvit.
„Musím s tebou mluvit. Jedná se o tvůj úkol.“
„Co s ním je.“
„Je můj.“
„To je mi jedno,“ dále pokračoval v chůzi.
„Sakra zastav se aspoň.“
„Ne, Michaeli. Nehodlám se zastavovat a už vůbec ne kvůli tobě.“
Chtěl pokračovat, ale Michael ho chytl za rameno. Podíval se na Michaelovu ruku a ten ji dal dolů.
„Je to můj úkol. Moje šance!“
Zadíval se Michaelovi pevně do očí. „Proč si neustále musíš řešit své problémy skrz mě?“
Michael mu opětoval pevný pohled a uvědomil si, že má pravdu. Neustále své problémy řeší přes něj, to musí skončit. Ustoupil o krok a odešel.
Sledoval Michaelův odchod a přemýšlel, jeho pohled se mu totiž nelíbil. Musel až dát Merill další instrukce ohledně svého bývalého přítele. Od té doby co se střetli ve Fénixovy, to s Michaelem šlo z kopce. Drby se roznášely vždy a všude a univerzity na tom byly ještě hůře. Michael klesl ve spoustě očí a co hůře, Remaira stáhl sebou. Arcimág musel tahat za všechny možné nitky, aby po Michaelovi zametl. Dokonce se postaral, aby se o něm a synovi již nemluvilo. Zaplatil ale za všechno nejvyšší daň. Remair ztratil svůj značný vliv a nyní byla jeho Rada na univerzitě opět jen Radou. Navíc ještě Remair musel řešit akci po Skále. Černá Garda byla plně zaměstnaná a do toho Michaelova zloba, která byla potřeba krotit. Dokonce se i povídalo, že Marklen dostal Michaela zpátky do učení. Michael tím dostal volnější ruku, avšak to mu nestačilo. Nechtěl jen vyrážet pryč a řešit zakázky, ne, chtěl pracovat pro univerzitu a pozvednout ji na vyšší úroveň. Ovšem to se nedělo díky jeho předešlým činům u Fénixe. Michael se snažil získat zpět svoji reputaci a podstoupil i zkoušku na člena Černé Gardy. Uspěl, ale okolní nedůvěra v něj ho donutila opustit gardu a postavit se na vlastní nohy. To bylo ale daleko těžší, než se zdálo. Historie se zkrátka člověk nikdy nezbaví.
Otočil se pak a pokračoval na univerzitu, někdo ty dvě čarodějky totiž zachránit musí.
Merill se dívala na chod nevěstince a zarazila se. Zrovna ale šla okolo ní Qeen.
„Kde je Sladká?“ zeptala se Merill.
„Ta holka má neustále šílené nápady, jak s těmi černými zvířaty. Kdo ví, kde je.“ Qeen poté pokračovala dále. Ona ovšem moc dobře věděla, kde je a hlavně, že už se nevrátí, neboť mrtví už nic nevyzradí.
Konec dvanácté kapitoly