Kapitola jedenáctá – Dlouhá noc
Stál rozpažený v Korzetu ve svém novém oblečení společně se zbrojí, zatímco Merill si vše přeměřovala a kontrolovala krejčovským metrem. Už po cestě do Ygrimu věděl, že bude potřebovat nové oblečení, kterým nahradí staré zničené. Vše chtěl mít ovšem spárované na Boforovu zbroj a proto počkal. Navíc mu i velice záleželo na nové vestě, která mu musela dokonale padnout. Tu, kterou měl sebou jako náhradu, byla opravdu jen náhrada. Po příjezdu mu ovšem Merill ihned nabídla své služby i přes všechny své povinnosti, přičemž se hodlala zhostit i následné výroby. Pravdou bylo, že její výrobky měly kvalitu, avšak myslel si, že ty časy mu skoční díky Korzetu. Merill ale byla už dávno před ním, měla i nakoupené materiály a vše potřebné. Mohla mu tudíž vzít míry přímo ve zbroji a pustit se potom do práce. Netrvalo pak dlouho a vše bylo hotové. Merill vzala v potaz kompletně jeho zbroj, styl boje, jak cestuje a v neposlední řadě i jistý způsob prezentace. Jeho nové oblečení tak bylo dokonale sladěno nejen se zbrojí, ale i způsobem života.
Merill pak od něj ustoupila. „Skočila jsem.“ Merill se otočila a ze stolu vzala poslední chybějící díl oblečení, bez kterého by to nebyl on. Předala mu jeho novou vestu a on si ji prohlédl. Byla v černé barvě, ostatně jako jeho zbroj a oblečení a měla i obdobně zlaté lemování. Opět vypadala jako obyčejná vesta s přezkami, ale moc dobře věděl, že bude pevná a plná skrytých kapes. Vrátil jí Merill a ta mu ji nasadila. Padla dokonale, musel se z toho až pousmát na Merill.
„Děkuji, Merill.“
Merill však nic neřekla, jen sklopila oči. Uchopil ji však za bradu a zvedl jí hlavu. Jejich pohled se střetl, až z toho byla Merill nesvá.
„Děkuji,“ zopakoval a myslel svá slova co nejvíce upřímně.
„Nemáte zač, pane.“ Merill měla radost a byla doopravdy potěšena z radosti svého pána.
„Měl bych o něčem vědět?“ změnil už raději téma.
„Nic podstatného, pane. Nevěstinec běží, i když místy to drhne. Qeen dělá občas problémy, ale nic co bych nezvládla. Univerzita se vás štítí a po tom, co se dozvěděli o Korzetu, už definitivně. Avšak objevili se zvěsti, že možná budou potřebovat vaše služby.“
„Opravdu?“ Nechtěl tomu příliš věřit, ale byl i překvapen informovaností Merill a její změnou. Stále ji měl v mysli jako tu holku, kterou zachránil z Mittasu. Nemohl si zvyknout na její novou podobu, ale vítal ji.
„Ano. Univerzita má plné ruce práce, aby uklidnila napětí, jež vládne mimo zdi Arghamu. Zároveň vám dává vinu za vše, co může. Myslím ale, že jde o něco jiného.“
„O co.“
„Dle mě chce mít s vámi jistotu a kontakty. Jste pro ně nepohodlný, ale ne nebezpečný.“
„Dobře. Je mimochodem potřeba něco zařídit ohledně Korzetu?“
„Nic, pane. Jen zde byla čarodějka Keira a zajímala se o vás.“
„Jak přesně se o mě zajímala.“
„Jako žena.“
„To je dvojsečné přirovnání, Merill.“
„Řekla bych výstižné.“
„No dobře. Večer se za ní stavím.“
„Nechám vám pro ni víno.“ Merill pak posbírala věci a odešla.
Chvíli jen nehnutě stál a přemýšlel. Univerzita si s ním chce udržet dobré vztahy, přes všechny jejich neshody. Proč? On o univerzitu nestál, a i když bylo krátkozraké spálit s ní všechny mosty, hodlal to udělat. Nechtěl s nimi mít nic společného. Ale musel uznat, že jej zaujalo, o co jim ve skutečnosti jde. Teď to ale nehodlal řešit, musel za Keirou.
Ležel v posteli na břiše, oči měl zavřené a pevně objímal polštář, co měl pod hlavou. Snažil se uvolnit, zatímco Keira na něm seděla a masíroval jej v průsvitné košilce. Byl rozlámaný, ale její masáž opravdu uvítal.
„Byl jsi úspěšný na své cestě?“ zeptala se Keira.
„Ano.“ Pevněji sevřel polštář, docela se mu chtělo spát. Bylo to zvláštní, přišel za Keirou s jedinou myšlenkou, avšak příjemné jídlo, koupel, voňavé povlečení a následná masáž si začínaly vybírat svoji daň.
„A kdy vyrážíš znova?“
„Nevím.“
„Možná bys měl strávit více času v Arghamu, začíná zde být živo.“
„Keiro, pověz mi, o čem nevím.“
„Na univerzitě je rušno.“
Vydal ze sebe jen souhlasný zvuk.
„Měl bys pracovat na univerzitě, nebo pro někoho, u koho máš jistotu, že se můžeš vždy vrátit. Starosta by jistě ocenil tvoje zkušenosti a univerzita taky, přestože ji nemáš rád. Nemám snad pravdu?“
Žádná reakce.
„Ty si ze mě děláš srandu,“ pronesla nevěřícně. „To si fakt myslíš, že tě myju a masíruji, abys tu usnul?“ Keira do něho šťouchla, až se probudil.
„Co?“ probudil se a rozhled kolem sebe.
„Nespi, ještě tě dneska čeká práce.“
Oba však zvedli hlavu směrem k oknu, odkud přicházel náhlý hluk a křik lidí. Podle toho co slyšeli, usoudili, že někde hoří. Keira se zvedla a podívala se z okna.
„Kde hoří?“ zeptal se.
„V severní část města, kousek od náměstí.“
Zpozorněl.
„Řekla bych někde u toho tvého Korzetu, ne-li přímo on.“ Keira se ještě dívala, pak se otočila a uviděla svého milence, jak se obléká. „To nemyslíš vážně,“ opět v ní rostla uraženost.
„Promiň, ale musím to prověřit.“
„Opravdu?“ Keira si založila ruce v bok, aby zdůraznila svoje pocity. Avšak marně, neboť se na ni nepodíval.
„Ano. Vrátím se co nejrychleji,“ chtěl už odejít.
„A co aspoň pusa.“
„Co?“ nechápal, co má Keira na mysli.
„Ty jsi ještě nežil se ženou, že?“
„Ne, žil, ale…“
„Běž už,“ řekla podrážděně a šla se převléct.
Radši však zmizel, protože jedno o ženách věděl, nesmí s nimi mluvit, když nemají náladu a pravdou bylo, že za to asi mohl. Sotva však odešel od Keiry, spěchal ke Korzetu.
Když se blížil k místu neštěstí, nepochyboval o tom, že Korzet je v plamenech. Jakmile byl u něj, uviděl, že nehoří jen nevěstinec ale i ostatní budovy, skoro celá čtvrť. Oheň doslova spaloval vše, co mu stálo v cestě. Lidé se sice požár snažili uhasit, ale bylo to marné. Rozhodli se tedy primárně zabránit ohni, aby nepřeskočil na další bloky budov. S Korzetem a okolními budovami už bylo amen, a stejně tak s jeho penězi. Nevěděl ani, co si má myslet. Jen tam stál a díval se na oheň, jak vše stravuje. Mohl se pokusit oheň ovládnout, ale nemělo to smysl, nic důležité už by nezachránil.
Qeen si všimla, jak tam stojí a společně s děvčaty za ním přišla.
„Co se stalo?“ zeptal se a dále sledoval oheň.
„Já nevím,“ řekla Qeen a zpět se dívala, jak jí hoří domov. „Prostě začalo z ničeho nic hořet.“
Připojila se k nim Merill s pár děvčaty a v rukou měly celou jeho výstroj a výzbroj.
Pokýval hlavou na poděkování. „Co se stalo, Merill?“
Neodpověděla, neznala odpověď.
„Aspoň, že jste všechny v pořádku,“ ale to pro něj byla jen chabá útěcha.
„Já myslím, že jsem to viděla.“
Všichni se otočili na dlouhovlasou blonďatou elfku.
„Povídej, Narcie,“ řekla Qeen.
„Zrovna jsem skončila se zákazníkem,“ začala Narcie vyprávět. „Otevřela jsem okna, abych vyvětrala a spatřila jsem někoho utíkat po ulici. Porozhlédla jsem se pořádně a pak jsem viděla muže v uličce, se zvednutou rukou. Nevím, co tam dělal, protože z nenadání začalo prudce pršet a já zavřela okna.“
Po dešti začíná hořet, pomyslel si. Buď je to šprým nějakého z bohů, nebo měl co dočinění s čarodějem. Avšak který čaroděj by měl potřebu zničit mu Korzet? Bohužel, sotva se sám sebe zeptal, nalezl odpověď. Odešel s Merill od Qeen a děvčat a zadíval se jí do očí, i jí to došlo. „Byl tu?“ Michael byl první, kdo jej napadl. Oheň a příběh, poukazoval pouze na Michaelův podpis.
„Občas se tady objevil během vaši léčby, ale vždy jako zákazník. Nikdy se však nechoval neslušně.“
„Proč jsi mi to neřekla.“
„Chodil tam i dříve, už jak jste opustil Argham poprvé. Vždy vše probíhalo bez problému. Myslela jsem, že vám to Qeen řekla.“
Neřekla nic, jen, že tady jednou byl. Proč? Ale teď už to bylo jedno. Jestli to udělal Michael, byla tohle jasná pozvánka na osobní setkání.
„Víš, kde je?“
Merill odešla. Mezi tím sledoval oheň a zkontroloval si vybavení. Připnul si však jen meč a svůj opasek. Mohl se více vyzbrojit či napumpovat se lektvary, ale neudělal to. Měl tušení, o co ve skutečnosti Michaelovi jde. Zároveň i odhadl, že bude chtít hrát podle starých nepsaných pravidel. Stejně jako měl být i jejich titul.
Než si vše rozmyslel, vrátila se zadýchaná Merill.
„Nalézá se U Fénixe.“
Pokýval jen hlavou. „Řekni Qeen, ať počká,“ chtěl odejít, ale Merill ho zastavila.
„A okolnosti?“
„Něco si vymysli,“ odešel.
Procházel městem a snažil se urovnat si myšlenky. Tohle byla jasná pozvánka od Michaela, kterou nemohl odmítnout. Avšak cítil, že Michealovi jde i o něco více, jinak by zvolil jiný postup. Oheň kolikrát značil čistotu, kterou může jen málokdo pochopit, i když jej zneužívali fanatici a jedinci s omezeným myšlením. Zároveň tím Michael zašel už příliš daleko a jistě si to uvědomí i na univerzitě. Musí se však s Michaelem setkat a skončit to dříve než oni. Musela to být jeho pomsta, ne jejich spravedlnost. Michael se viditelně nesrovnal s tím, jak jej univerzita podvedla ohledně zkoušky. Nedivil se mu. Avšak vybírat si ho za pravý důvod nebylo moudré. Tak či onak mu bylo jedno, jak to u Fénixe skončí. Jistě pak budou padat hlavy, ale to jej nezajímalo.
Dorazil k Fénixovy a prohlédl si jej. Znal toto místo z doslechu a věděl, že tohle je podnik vyšší společenské úrovně. Místo, kde se setkávala bohatá smetánka u dobrého jídla a pití, zatímco probírala důležité věci. Zároveň nechtěli být návštěvníci rušeni krásnými slečnami na svých kolenou, a přesto kolem sebe vyžadovali jejich přítomnost v různých podobách. Zkrátka ještě zvrácenější místo než nevěstinec.
U dveří se jej pokusil zastavit vyhazovač, přece jenom podle oblečení a zbraní u pasu neodpovídal klasickému návštěvníkovi. Jen na něj však mávnul rukou a vyhazovač narazil do dveří, od kterých se odrazil. Vstoupil pak dovnitř, kde našel překvapeného promotéra. Věnoval však tomu muži s dobře upraveným knírem jen letmý pohled a hledal Michaela, přičemž promotér se z něj málem posral. Porozhlédl se po podniku, ale hudebníků na podiu si nevšímal. Jeho zrak ovšem upoutal někdo jiný. Michael k němu seděl zády a sledoval hudebníky. Chtěl vyjít, ale blížil se k němu další vyhazovač. Neobtěžoval se zvednout ruku, jen prsty a vyhazovači pomocí magie sevřel hrdlo. Lidi okolo si jej z počátku nevšímali a měli jej za obyčejného pobudu, avšak nyní dostal patřičnou pozornost. Všichni se na něj pomalu otáčeli s překvapeným výrazem a i hudebníci přestali hrát. Ticho však prolomil Michael, přestože se na něj nepodíval.
„Myslím, že je vhodné, nechat mě a mého přítele o samotě.“ Od návštěvníků se ale nedostávala žádná reakce. „Tak na co čekáte,“ pronesl vážně Michael. Rukama pak máchl do stran a okolní stoly s lidmi v ten moment spadly na zem. Následně všichni horlivě opouštěli podnik a dokonce i obyvatelé z horních pater, kteří zde ve spěchu vše zanechali. Nakonec tam zůstali sami dva.
Pomalými kroky přešel k Michaelovi, který se stále neotočil. Vyvolal meč a položil jej na stůl. Michael udělal to samé se svým mečem. Až potom si sedl naproti němu. Oba dva se rozhodli pro jedno z nepsaných pravidel při souboji čarodějů. Ani jeden nepotřeboval zažít čarodějovu smrt, pojem, který zná každý, kdo ovládá magii. Vždy když se dva mocní čarodějové střetnou, hrozí, že ani jeden ve své podstatě nevyhraje. Jakmile čarodějové neberou ohled na své okolí, většinou umírají pod nasraným davem, který zabije zesláblého vítěze ve vzteku.
„Bylo to nutné,“ začal.
„Nějak jsem tě pozvat musel.“
„Mohl jsi to dělat i jinak.“
„Já už nechci dělat jinak, nemá to smysl. Dal jsem přednost pravému cíli.“
„Já jsem pravý cíl?“
„Ano. Univerzita jistě ocení, že nejdříve dám přednost tobě, než další Skále, abych je přesvědčil. Tvým poražením všem jen dokáži nárok na zkoušku. Možná, že je nakonec lepší, že mě na ni otec nepustil. Ovšem nyní už nebude mít o čem pochybovat, stejně jako ostatní. Chci starý titul, takže i stará pravidla, která vyžadují, abych byl čistý. Já jsem čistý, co ty?“
Správně Michaela odhadl. Očekával, že už mu ani zkouška na mága nebude stačit. Chtěl ji co v nejryzejším stavu, tak jak se aplikovala za války s pralidmi. Během války nebyl na nic čas a tak všichni čarodějové, kteří chtěli titul mág, museli svoji zkoušku podstoupit s čistou krví. Samozřejmě i úkoly tehdy odpovídaly více potřebám dané době, rovněž jako průběh celé zkoušky. Jak ale Michael věděl, že Korzet je jeho. Nebo jej chtěl jen vyprovokovat? Ale na tom stejně nesejde. „I já.“
„Výtečně.“ Michael nalil dvě skleničky vodky. Jednu uchopil a čekal na něj, až to rovněž udělá, ale nic nekonal. Nakonec však vzal skleničku a vypil ji dříve než Michael a ten jej musel dohnat. „Takže, jak začnem?“
„Říkal jsi mi, jak myslíš dopředu, tohle jsi ale nedomyslel.“
„A co přesně.“
„Ty nevíš, s kým se hodláš utkat.“
„To se chci právě dozvědět.“
„Vždy jsi měl debilní přání.“
„A jaká pak jsou tvá přání a sny, nebo sis snad už všechno splnil?“
Ne, ještě jedna věc tu stále byla.
„Ne,“ pokračoval Michael. „Lidi jako my se nikdy nespokojí s tím, co mají, proto tu taky dnes sedíme.“ Michael si pobaveně odfrnknul a zakýval hlavou ze strany na stranu. „Je to tu zas, jako před Skálou. Opět je ve vzduchu jistá tendence rekapitulace před koncem, jenže teď konečně přijde, a ne jako na Skále. To byl teprve předkrm.“
„Předkrm ne, ale začátek konce.“
„Pravda.“ Nastalo pak ticho.
Věděl, že až to začne, nastane mezi nimi definitivní konec. Bylo to neodvratné, přesně jak mu řekl Olaf. Jejich souboj vše stvrdí a díky okolnostem získá nový cejch. Jestli tedy chtěl s Michaelem ještě jednou naposledy mluvit jako s přítelem, měl poslední možnost. Nenacházel však žádných slov a otázek, vůbec nic. Byl už to pro něj příliš cizí člověk, než jakého znal z učňovských let. Vše bylo nenávratně pryč, nic už nebude jako dřív. Naposledy si vzpomněl na ty roky, než se dá do díla, na jehož konci si bude přát Michaelovu smrt stejně jako on jeho. Nevěřil tomu, že jeden druhého nakonec ušetří, a k čemu by to vlastně bylo, snad jen k horšímu. Nehodlal nijak ustoupit, to ne, tak nebyl vychován, to by mu nedovolila disciplína. Dokáže ale zabít svého jediného přítele, přestože už mu není přítelem? Dost toho prožili, jako zábava, kterou spolu zažili a která končila průšvihy, které je ještě více stmelovaly. Najednou si tak vzpomněl na Michaelovy narozeniny, jak na nich měl potyčku s tou prostitukou. Bylo to šílené, ale to byla jediná věc, na kterou se hodlal Michaela zeptat, po to všem co spolu zažili.
„Chtěla to tehda ona, nebo sis ji vzal a bránila se ti.“ Zrušil dočasné ticho.
„Promiň, co?“ Michael byl zmatený, nevěděl, na co naráží. Sám totiž na moment rekapituloval k tomu, co se chystá. Dohnal to tak daleko, že už nešlo ustoupit zpět. Avšak ani nemohl, nedovolovala mu tu jeho disciplína, a ani nechtěl. Musel to udělat, musel znát odpověď na otázku, kdo je lepší, jinak nemohl dál. Když totiž porazí mága, zkoušku už mu dají a dotáhne své sny do konce. I kdyby svého bývalého přítele musel zabít, s čímž i počítal. Nevěřil ovšem, že bude sám ušetřen tohoto osudu, pokud prohraje.
„Ta kurva na tvoje narozeniny, jak jsme chlastali tu trpasličí kořalku. Zašla s tebou za roh a já tě našel, jak stojíš nad jejím bezvládným tělem. Co se tehda doopravdy stalo.“
Michael se pousmál, tuhle otázku nečekal. Nikdy by jej nenapadlo, že jejich poslední rozvor bude zahrnovat toto téma. Sám ale nevěděl, o čem by s ním mluvil, než to začne. Hodlal proto odpovědět. „Chtěla zaplatit předem, a když jsem jí nejdříve nabízel půlku, začala rencat, tak jsem ji uhodil. Vždy jsem v sexu potřeboval trochu toho násilí, abych cítil, že to je více tělo na tělo a ne jen to, že nějaká čubka mi roztáhne nohy a hraje pak mistrovské divadlo. Takový sex je nudný, plný falešných emocí. Ale jakmile žena cítí, že to neprobíhá podle ní a je cítit napětí nejistoty, no to pak je ta pravá zábava, která do žil vlévá tu správnou krev. Jak to máš ty? Stačí ti snad se jen udělat, anebo taky potřebuješ trochu netradičního zacházení.“
Neodpověděl a jen se pevně díval Michaelovi do očí. Musel si totiž přiznat, že byl mírně jako on, potřeboval být v sexu dravec a Keira to věděla. Když byl ale s Astrid nebo s Elisou, sex probíhal jinak, byla v něm jiná síla. Na druhou stranu i na Astrid dost dorážel, i na všechny jiné kurvy co měl. Začátky prostě bývaly podle taktovky jiných, avšak nyní to byl on, kdo dirigoval průběh sexu. Co utekl z Arghamu se všechno změnilo. Jen Elisa jej uměla zkrotit, ovšem jak by jejich sex vypadal asi nyní?
„Jsme stejní, co?“ zeptal se Michael.
„V podstatě ano,“ řekl nakonec a nepochyboval o tom.
„Nic na tomto světě není tak děsivé, ani to co jsme dělali na Skále. Nic jiného tě neděsí více než to, že ty a já jsme ze stejného těsta. Já to na Skále viděl a ty taky. Oba dva jsme byli v těch největších sračkách jako v ráji, které bychom za nic nevyměnili. Jsme ze stejného těsta, jen každý jinak upečený.“
Michael měl pravdu, na Skále se totiž oba dva cítili skutečně jako doma. Uprostřed toho všeho to byl doopravdy ráj. To byl jeho skutečný domov, boj, a ne to co se snaží najít. Jen Michael mu zkrátka dokázal ukázat krutou a nelítostnou pravdu o něm. Proto vždy tolik riskoval na akcích, proto jej i Astrid strachem vyhnala. Boj byl jeho život. A proto i přišel, takový boj zkrátka nedokázal odmítnout.
„Kašlem na to,“ pronesl rázně Michael. „Těsto už zchladlo a je čas servírovat. Pojďme zjistit, čí forma byla lepší.“ A tím to začalo.
Oba dva nehnutě seděli naproti sobě a dívali se jeden druhému do očí. Vypadali jako z kamene, přesně jak se od nich očekávalo. Přihlížejícímu by se vše zdálo jako celou věčnost, než Michael jako první sáhl po svém meči, avšak ve skutečnosti to trvalo jen jednu minutu. Sotva měli zbraně v rukou, stoly se rozletěly na strany, aby měli prostor. Pustili se do sebe nemilosrdně bez sebemenší myšlenky toho druhého ušetřit. Ani jeden z nich neměl zbroj, to je ale nijak netrápilo a oba sekali mečem jeden po druhém. Dělali výpady a piruety a meče jeden druhého míjely jen o kousky. Oba dva tančili šermířský tanec, jak nejlépe dokázali. Mlátili se dokonce volnýma rukama nebo lokty, když se navzájem přiblížili. Tenhle souboj trval ale jen chvíli tak, aby se zahřáli, neboť oba dva věděli, že jejich pravá síla tkví v magii. Ani jeden však nechtěl upustit svůj meč a svěřit jej naplno své mysli, na to příliš dobře znali jeden druhého. Přesto se tak v jeden moment stalo a oba upustili své zbraně, ale neodvážili se oddálit svůj meč od dlaně na více než délku malíčku. V této části souboje rovněž došlo i na rány pěsti a v jednu chvíli dokonce oba dva dali meč za záda a zasahovali jeden druhého pouze pěstmi. Kryli si údery a zároveň útočili až do chvíle, kdy opět vycítili, že je správná chvíle na meč, který povolali ze zad a chtěli jej jeden druhému zabodnout do břicha.
Takto se to opakovalo již potřetí. Oběma tekly stroužky krve po tvářích, kde se míchaly s potem. Bojovali naplno a vidět je teď Marklen, měl by jistě radost. Znovu napadl Michaela a poznal, že má nad ním navrch. Ochromil Michaela ránou do břicha a při té příležitosti mu mohl dát ránu pěstí zespodu do tváře, ale neudělal to. Místo toho s otevřenou dlaní narazil do Michaelova čela. Tím narušil jeho mentální ochrany přímo, což byl vždy fatální zásah. I ta pouhá trošička stačila, aby uskutečnil, co chtěl. Vzápětí udělal krok dozadu a odstoupil od Michaela i s jeho mečem. V tu chvíli se Michael zarazil, neboť přijít o meč ze své mysli, byla předzvěst toho, co probudil. Na vlastní kůži nyní pozná ono monstrum, o kterém se potají mluví na univerzitě. To jej však neodradilo k tomu, aby se vzdal či dostal na to myšlenky. Ne, pro něj nikdy pojem vzdát se neexistoval, nesměl.
Díval se do Michaelovy tváře a četl v něm jako v otevřené knize. Moc dobře věděl, že až teď to teprve začne. Všechny ty rány, které doteď padly, byla pouhá předehra a bylo jedno, že již oba pomalu ztráceli krev. Uchopil oba meče a zarazil je do podlahy. Sotva to však udělal, vyvolal štít, do kterého narazil Michaelův paprsek čisté energie a rozrazil se o něj. Nábytek v místnosti se rozbíjel, stejně jako všechna okna společně s drahým alkoholem. Paprsek pulzoval do chvíle, kdy Michael přestal. V tu chvíli převzal iniciativu. Natáhnul levou ruku k Michaelovi a vyvolal neškodnou tlakovou vlnu, která jen porozbíjela sklo i v okolních domech. Michaela to ovšem nezranilo a ani nemohlo, ale udělal to tak rychle, že Michael vypadl z rovnováhy. Vzápětí už natahoval druhou ruku na Michaela s magickou střelou velkou jako jeho hlava. Střela za sebou zanechávala fialovou stopu do chvíle, kdy ji Michael zachytil do svých rukou. Síla magie posunula Michaela dozadu a pálila jej. Když ovšem pak Michael zvedl hlavu, měl ve tváři čirou zlost. Michael pak ze střely vytvořil kouli a vrátil mu ji jako horký brambor. Mohl kouli nechat zničit o štít a uvědomoval si, že Michael ji ještě zesílil, ale tohle mělo symbolizovat, kdo je lepší. Zapřel se a to pořádně. Když na něj letělo jeho původní kouzlo, zachytil jej v rukou a snažil se vše vstřebat. Magická koule byla silně nabitá a musel se pořádně soustředit, aby mu nevybuchla v rukou. Nakonec ale spojil ruce a celý zpocený se zadíval na Michaela, kterému více zkameněl výraz. Mohl znovu kouzlo nabít a poslat na Michaela, ale to byla nuda, už jej oba poznali. Michael na něj mohl zaútočit a dostat ho během vstřebávání kouzla, ale to samé mohl udělat i on během nabíjení kouzla. Jejich souboj přešel do nového stylu boje střídání. Vždy jeden útočí a druhý se brání, a pokud to obranář vydrží, je to právě on, kdo je pak další na tahu. Tento styl souboje nebyl nijak výjimečný pro ty, co čarují, a tak nějak na to přistoupí obě postavy během střetu bez jediného slova.
Michael se pak soustředil a nadzvedl všechen nábytek, který po něm hodil. On ale zvedl jen ruku a všechen ten nábytek se zastavil. Zadíval se Michaelovi do očí a jen mávl nataženou rukou. Nábytek se rozletěl do všech stran a vylétával i okny ven. Zblokoval Michaelovo kouzlo hned po vyvolání, to ovšem nestačilo pro ukončení tohoto souboje bez toho, aby jeden z nich nezemřel. Ne, musel zajít dále, ale neobešlo se to bez toho, aby Michael udělal potřebnou chybu. Oba dva se pak na sebe dívali. Bylo naprosté ticho, které pak přerušil Michael. Přestože se nepohnul a ani nebyl na řadě, začal vytvářet kouzla. Nebyly ovšem mířené proti němu. Michael změnil pravidla boje, tak jak je to vždy učil Marklen. Když to nejde, změň pravidla. Vzápětí stěny v krčmě začaly hořet, ale to nikoho nedonutilo, aby se vůbec pohnul. Oba se na sebe stále jen dívali, zatímco ticho rušilo praskání ohně. Nyní byl na tahu on a moc dobře to věděl. Místnost se plnila kouřem, ale stále nic nedělal. Věděl, co musí udělat, ale čekal na vhodnou chvíli.
Kousek od nich dopadly první části stropu, nikdo z nich se ale stále nepohnul. Ani jejich oči se nepohnuly. Díval se nadále Michaelovi do očí, přičemž nastal čas, aby nyní pravidla hry změnil on. Pohnul se a pomalými kroky se vydal k Michaelovi. Ten se ovšem nepohnul a čekal na to, co se bude dít. Pokračoval k Michaelovi a zastavil se před ním. Podíval se mu do očí a něco v nich hledal. Nevěděl ale, co v nich našel. Obešel jej pak a hodlal odejít pryč. Chtěl to ukončit jinak než smrtí jednoho z nich. Oba již předvedli, co všechno svou silou dokážou a mohlo to skončit i tím, že jeden vyhraje a druhého zabijí lidí okolo kvůli jejich moci. Už tak zničili tento podnik a okolní budovy minimálně poškodili. A vnitřní pocit z toho, že jeden vyhrál nad druhým, bude rázem pryč, neboť smrt, která pak nastane, nakonec zničí vše. Chtěl to ukončit, ovšem potřeboval správnou Michaelovu reakci.
Michael si to v prvních chvíli neuvědomil, ale pak mu to došlo, vyhrál. Byla to ovšem výhra, která jej neuspokojila, ba naopak. Jak si měl vyložit ten čin. Měl jeho bývalý přítel strach, a proto se vzdal, anebo mu tím právě prokazoval laskavost, že jej nechce zabít, neboť měl trochu více navrch. Ne, takhle to nemůže skončit, protože tímto gestem odchodu to právě nijak nekončí. To není to vítězství, po kterém toužil. Rozzuřil se a otočil na svého bývalého spolužáka. Máchl rukou a zavřel mu rozbité dveře.
Otočil se na Michaela a viděl na něm, jak porušil první pravidlo čarodějů. Nikdy do ničeho netahat emoce, a hlavně ne do kouzel, jsou totiž nevyzpytatelné. Vyprovokoval Michaela, protože on tohle bral jako porážku. Na rozdíl od něj totiž neuměl prohrávat, jeho otec mu to nikdy v podstatě nedovolil. Zatímco sám již byl tolikrát blízko smrti, kdy se pak musel léčit a zvažovat, co udělal špatně. Taky si nehodlal připustit porážku, avšak měl potřebné zkušenosti, které mu říkaly, jak se má v takových chvílích zachovat, zatímco Michael je měl jiné. Byl ovšem stále na tahu, přivolal si tudíž hůl a začal do ní pohlcovat oheň, který stravoval budovu. I Michael si přivolal hůl, ale nijak nezakročil. Hlavice hole mu pak jasně zářila, zatímco oheň zmizel. Celá budova byla poškozena a spálená, ale oheň již nikde. Stejně to však bylo jedno. Fénix byl už na odpis a musel povstat z popela, jak příhodné.
„Jsi na řadě,“ pronesl Michael po chvilce ticha.
Dobře si přítele prohlédl. „Chceš snad, aby to skončilo tím, že sebou vezmeme půlku města? To nás zabije oba.“
„Jsi na řadě,“ zopakoval rázně Michael.
Neodpověděl, jen čekal. Rozhodl se znova změnit strategii. Rozhodl se pro trpělivost, kterou v Michaelových očích nenacházel. Věděl, že by Michaela porazil, cítil, že má navrch, avšak ty důsledky by byly pro okolí devastující. Musel to udělat jinak. Tak, aby ho nejen porazil, ale i zastavil. Nesměl jej však ponížit. To by už byla lepší verze, kdyby oba během souboje odpálili půlku Arghamu. Když už nemohl zabránit neodvratitelnému, tak alespoň cejchu, který Olaf zmiňoval.
Stál a čekal, mysl měl již připravenou k tomu, co hodlá udělat. Načerpal sílu z hole a i ohně, který pohltil. Musel být rychlý, jak ještě nikdy v životě. Jeho koncentrace nesměla mít jedinou závadu či šrám, aby dokázal to, o co se snažil. Vybral si jednu z těch nejvíce nebezpečných cest, o kterých se dočetl v grimoáru. U tohoto kouzla byla dokonce poznámka „pravá zkouška mágu, magie nebo smrt.“ Stále čekal, dokud Michael nezačne čarovat, aby uskutečnil své kouzlo. Věděl, že Michael nemá zdání o tom, co hodlá udělat, avšak ani on sám by do toho normálně nešel. Ale to vědomí a představa, že to dokáže, byla nezměrná. Pak to nastalo, Michael nechal zmizet hůl, konal stejně. Michael dal ruce před sebe s myšlenkou ohnivé koule, on k němu natáhnul pravou ruku a zavřel oči. Musel mít naprosto čistou mysl a nic jej nesmělo vyrušit, ani blížící se kouzlo, které jej zabije. Snažil se dostat Michaelovi do hlavy a prolomit jeho štíty. Michael měl již mezitím v rukou jiskru s plamenem, která nabírala na intenzitě. Soustředil se a cítil Michaelovu obranu, měl nekonečné moře času, přestože opak byl pravdou, čas jej totiž nesměl zajímat. Pocítil Michaelovy mentální štíty jako předtím, kdy mu vytrhnul meč. Zaryl se do Michaelových štítu a jeho myšlenkové pochody mu dovolily, aby skrz ně prošel. Byl v Michaelově hlavě. Mezitím Michaelova koule již nabrala potřebný tvar a sílu, a vyrazila směrem k němu. Našel pak v Michaelově hlavě ono kouzlo, které již bylo na půli cesty. Ovládl pak ohnivou kouli a zastavil ji přímo před sebou, přičemž Michael v ten moment nechápal, co se vlastně stalo. Otevřel pak oči a prohlédl si svůj výtvor. Přiblížil ruku blíže k dílu, jež jej mělo usmrtit, a cítil žár ohně. Zadíval se pak Michaelovi do očí, ale ten nerozuměl scenerii před sebou. Michael vypadal zmateně a vůbec se mu nedivil, protože stále přece ovládal své kouzlo, ale přesto se zastavilo před svým cílem. Přiblížil ruku ke kouli a nyní se jí dotkl, ovšem už je nemohla popálit. Stále byl totiž v Michaelově hlavě, se kterou se spojil a mohl tak kouzlo plně ovládat. Nakonec však výtvor před sebou zničil sevřením pěsti, a nechal vládnout ticho, ve kterém rekapituloval. Tohle kouzlo bylo extrémně nebezpečné a dalo se vyvolat jen za splnění mnoha podmínek. Přestože bylo mocné, nevyučovalo se o něm kvůli jeho následkům. S Michaelem se během souboje propojili, ať už to bylo tím, že ho mohl magicky praštit do hlavy, nebo mu sebral meč, či to jak si přehazovali jeho střelu. Úplná tečka k tomu byly Michaelovy emoce, ty do magie nepatří. Tím se doopravdy poznali a mohl stihnout zastavit Michaelovo kouzlo. Byla to šance buď na vítězství, nebo smrti, nic mezi tím. Jemu samému tak až nyní docházelo, co právě dokázal, ale hlavně stvrdil svůj titul. Podíval se Michaelovi do jeho nechápavé tváře. Ten zpočátku opravdu netušil, co se vlastně stalo, až potom mu to došlo a bylo to snad poprvé, kdy na něm rozpoznal strach. Mírně se z toho musel pousmát, ale to mu nestačilo. Zvedl Michaela do vzduchu jako loutku na šňůrkách a přirazil jej na zeď jako trofej.
„Jak?“ dostal ze sebe Michael.
„Já tě varoval, ale tys mě neposlouchal.“
Podíval se ven skrz rozbitá okna, kde našel dav lidí. Nechyběli mezi nimi ani vojáci a našel i pár čarodějů. Nikdo však nešel dovnitř. Otočil se na Michaela a hodlal pokračovat v rozhovoru, ale někdo se přece jenom odvážil rušit jejich soukromou chvilku. Otočil se ke dveřím a nechal Michaela sjet po stěně na zem. Věděl, že je proti němu v tuto chvíli bezbranný. K jeho úžasu se dostavila osoba, která tohle všechno rozpoutala, Marklen. Nechal svého mistra vstoupit dovnitř a dobře studoval jeho tvář. Marklen ji však měl kamenně pevnou a jen si je oba dobře prohlédl.
Pomalu rozpažil ruce. „Po tomhle jste přece vždy toužil, ne?“
Marklen neodpověděl, místo toho škubnul rukama dopředu. I on však zareagoval a tím jak moc byl nabit euforii a adrenalinem z předešlého úspěchu, napadl Marklena plnou sílou, kterou momentálně oplýval. Marklen skončil stejně jako Michael, přiražený vysoko na zdi jako trofej. Pomalými kroky se vydal k bývalému mistrovi, zatímco na něj promluvil.
„Tak co, Marklene, jste spokojen?“ zvyšoval hlas. „Tohle je přece vaše práce, vaše sny a přání, po kterých jste toužil. Tohle je přece váš úspěch, ani můj, ani Michaelův. Tohle je vaše celoživotní dílo. Tak mi tedy povězte, Marklene, jste spokojen se svým výtvorem, se svým monstrem.“
„Ne,“ pronesl těžce Makrlen, silová magie totiž na něj stále působila.
„Ne?“ spustil mistra na zem. „Co po mně můžete ještě více chtít. Udělal jsem vše, do čeho jste mě kdy namočil. Zabíjel jsem všechny dle vašich přání a sílil jsem podle vašich představ. Tak proč tedy se mnou nejste stále spokojen?“
„Stál ses něčím jiným, než jsi měl. Horším. Měl jsi všem otevřít oči, a ne je zavírat.“
„Ne, mistře, já jim oči nezavírám, to oni je zavírají přede mnou, protože jsem se stal, čím jste si přál. Měl bych vás na místě zabít, a dokončit tím vaši školu. Ale ne, neudělám to. A teď nám dejte s Michaelem pokoj, je to mezi námi spolužáky.“ Uchopil pak Marklena pomocí magie a vyhodil ho ven.
„Tak co myslíš, Michaeli, uspěl jsem ve zkoušce?“ Michael však neodpověděl, odpověď totiž byla více než zřejmá. Rozhodl se už svého bývalého přítele netrápit. Dneškem jej už pokořil více než dost. Otočil se a chtěl odejít.
„A to si jako myslíš, že jen tak odejdeš a vše bude v pořádku?“
„Ano. To ty jsi touto akci riskoval vše, ne já.“ Rozhlédl se po okolí. „Tvůj otec bude mít hodně práce, aby dal všechno dohromady.“
„Tak lehce se z toho nedostaneš.“
„Ale ano, a to právě díky tobě.“ Otočil se a šel. Michael ale na něj ve dveřích zavolal.
„Tímhle tím to neskončilo, stále žiji.“
„Jsi pro mě cennější živý než mrtvý, příteli.“ A doufám, že jednoho dne toho nebudu litovat, pomyslel si. Venku potom našel skoro celé osazenstvo Bílé univerzity v čele s Remairem, který se zvedl od ležícího Marklena. Zastavil se před nimi a dobře si je prohlédl. Předstoupil pak před něj Remair s kamenným pohledem. Chvíli se jeden druhému dívali do očí, dokud nepromluvil.
„Žije.“ Více říkat nemusel. Remair mu pak uhnul a mohl odejít. Celý dav mu poté udělal uličku, kterou prošel. Nedíval se jim však do očí, jen na svoji cestu. Bylo mu jedno, co si o něm myslí, či co se jim právě honí hlavou. Pro něj totiž bylo důležitější, co dneska dokázal, a hlavně co získal, svobodu od Bílé univerzity. To byl výsledek, který mu kdysi předpověděla Elenaor. Na to všichni tak moc čekali, a když měli možnost, nikdo se mu nepostavil. Lidi se pak na něj dívali, dokud jej nepohltily noční Arghamské ulice.
Remair šel pak jako první do Fénixe a měl strach z toho, co tam najde. Nalezl tam syna sedícího u stěny, jak se prázdným pohledem dívá do země. Ze srdce mu najednou spadl kámen. Když se ale postavil nad syna, znovu se mu tam však objevil. Michael totiž zvedl oči a podíval se do těch od otce. Prohrál, a to nikdy nebylo dobře.
Vrátil se zpět ke Korzetu a oheň už byl skoro uhašen. Korzet stejně jako okolní budovy lehl popelem, a kdo ví, zda rovnou nezničí i ty co se podařilo uhasit. Byla tu spousta lidi, ať ti co bojovali s ohněm, anebo ti, co naříkali nad spálenými domovy. Z trosek se linul stále kouř, ale pro zbytek noci již nastal klid. Pro něj ovšem ne.
Přiblížil se k dívkám, které stály pohromadě. Předstoupila před něj Qeen a promluvila.
„Všechno je pryč jen kvůli tobě.“
Podíval se na sutinu nevěstince a na okolní budovy, které byly rovněž zničené. Qeen měla pravdu, Korzet shořel kvůli němu. A na nový nevěstinec neměl peníze, dřív ano, teď už ne. Koupě Korzetu byla drahá záležitost, ale novo stavba bude ještě dražší. Zvažoval až, zda prostě neprodá pozemek a bude mít klid. Ovšem vlastnění tak výnosného podniku mu dávalo potřebnou jistotu zázemí a peněz. Vždy si ale říkával, proč je nevěstinec zrovna na tomto místě.
„Proč vůbec stál tady, místo těch spálených budov by měl lepší pozici.“
„Nevěstinec jako budova byl hodně starý. Z dnešního pohledu by mu jiná pozice seděla lépe, ale ve své době byla jeho původní lepší.“
Přemýšlel. Pohrával si s nápadem znovu vystavění nevěstince, ale na lepší pozici. Měl k tomu ideální podmínky, ovšem jak toho dosáhnout? Musel by překročit zákony, avšak to jej trápilo nejméně. Spíše se ovšem obával, jestli zvládne znovu nastartovat onen nový nevěstinec. Nikdy se navíc za obchodníka nepovažoval, ale měl dvě osoby, které to dokážou, Merill a Qeen. Byl rozhodnut, postaví nový nevěstinec, i když na to nemá peníze. A získá lepší parcelu.
„Udrž holky za všech okolností pořád tady.“
„Počkej,“ Qeen byla zaražena. „Jak to myslíš?“
„Donuť holky, ať neutíkají ke konkurenci. I kdyby měly šlapat ulice, chápeš.“
Najednou to Qeen došlo. „Ty chceš znova vystavět podnik, mám pravdu?“
„Ano, ale říkám ti to narovinu, jestli se ti doteď něco nelíbilo, lepší už to nebude.“
„Věděla jsem, že čarodějové jsou ambiciózní, ale já nenechám svá děvčata využívat jako politickou hračku. Je mi jasné, jaká klientela sem bude jezdit.“
„Ta samá co předtím, Qeen, a i lepší. A politiku do toho taháš ty, ne já. Mě tyhle blbosti nikdy nezajímaly.“ A nyní už mě ani zajímat nemusí.
„Ty jsi ale čaroděj, nepřinese ti to jen problémy?“
„To je moje starost, Qeen.“
Qeen znejistěla. „Kde na tohle hodláš vzít peníze?“
„Opět moje starost, Qeen. A je to v podstatě jedno, neboť tvoje děvčata mi je znovu vydělají.“
„Nemluv se mnou jako s kurvou!“
Podíval se po děvčatech, které je sledovaly. Pak ztlumil hlas a pevně se Qeen zadíval do očí. „Vždycky jste byly jen kurvy, Qeen, nic jiného. To, že ty z toho děláš něco více, to ještě z vás něco více nedělá. Můžete si hrát na nějaké umělkyně či herečky jako z divadel, ale nic z toho z vás nedělá nic lepšího. Pořád jste v jádru jenom kurvy, které roztahují nohy,“ pronesl chladně.
„To od tebe nebylo pěkné.“
„Ne, bylo to pravdivé. Hodláš do toho jít nebo ne.“
„Mám snad na výběr?“
„Dobře, jsme domluveni.“ Opustil ji a šel za Merill, která držela stráž u jeho vybavení.
„Co hodláte dělat, pane.“
„Znovu to tu vybudovat, ale lépe,“ začal hledat ve svých věcech. Potřeboval určité vybavení, aby mohl sjednat výhodné obchodní podmínky. Pozemky jsou zkrátka komplikovaný byznys.
Měl vše, zavřel brašnu a nahodil si ji přes rameno. „Zatím tu udrž holky, čekají mě obchody,“ odešel.
Dostal se před radnici a rozhlédl se, ale nikde nikdo nebyl. Mohl si tak zakrýt tvář šátkem. Šel do vedlejší ulice, kde vyvolal levitaci a vznesl se k horním parapetům. Zkontroloval okna, zda na nich nejsou ochranná kouzla, avšak nic nenašel. Vloupal se tedy opatrně dovnitř. Byl obezřetný a pro jistotu si nasadil prsten na citlivost magie. Hledal jedinou konkrétní informaci, člověka, který má na starost pozemky města. Procházel místnosti a kontroloval jmenovky, dokud nedorazil do správné části budovy. Chvíli hledal, dokud nenašel, co potřeboval. Karl Kanec. Bylo to zvláštní jméno, ale neřešil to. Byl to městský úředník a věděl, že v Arghamu se o ty dobré starají, takže hledal, zda nemá přiřazený byt. Naštěstí měl a nebylo to daleko. Dostal se ven stejnou cestou a zkontroloval, zda po sobě nezanechal stopy, ale vypadalo to dobře. Vylétl ven levitací a utíkal za Kancem.
Jakmile našel budovy, zkontroloval vrátnici, ale babka co tam seděla, spala. Naklonil se k ní dovnitř, aby viděl kde, kdo bydlí. Kanec byl v třetím patře, byt A. Rychle pak potichu vyběhl do třetího patra, aby jej nikdo neviděl. Postavil se před dveře a prohlédl si je. Vypadaly standardně a kouzla zde necítil. Položil ruku na kliku a soustředil se na odemykací kouzlo. Zámky byly nevyzpytatelné, co se týče magie. Staré zámky šly kolikrát hůře odemknout než nové, jen paklíč byl vždy jistota. Zámek cvakl. Porozhlédl se, zda ho nikdo neviděl a vstoupil dovnitř.
Procházel potichu bytem, ale zatím všechno nasvědčovalo tomu, že Karl s manželkou spí. Zkontroloval i, zda tu není nečekaná návštěva, nebyla. Přesunul se k jejich posteli a přivolal si hůl. Vyvolal spací kouzlo, které vložil do hole a umístil ji k posteli. Chtěl mít zkrátka jistotu, že se nikdo neprobudí. Šel se i podívat z okna. Vedle stálo nějaké menší skladiště, ale všude vládl klid. Postavil se nad Karlem a zkontroloval mu puls, byl v pořádku.
„No dobře,“ řekl si pro sebe potichu. Hodil do sebe lektvar a vytáhl pak z brašny dřevěnou truhličku, která byla magicky chráněna. Byly v ní lahvičky se vzácnými esencemi. Vytáhl dvě lahvičky, jedna obsahovala drcený prach z kostí sukuby a druhá mořské panny. Nanesl si obě trošky na prst a vtáhl vše nosem do sebe. Karlovi pak samozřejmě taky nabídl. Když to udělal, opět schoval truhličku do brašny. Poté vytáhl knihu a nalistoval kouzlo na ovlivňování mysli, konkrétně na vzpomínky. Bylo mu jasné, že to co chce udělat, nebude sranda, a především porušoval zákony. Klidně ho za to můžou prohlásit za odpadlíka. Už jen za ty extrakty, co měl u sebe, by mohl mít problémy.
Položil levou ruku Karlovi na čelo a pravou dal sobě na čelo. Předčítal texty z knihy, kterou si položil na Karla a soustředil se na spojení. Soustředil se na mysl Karla. Dělal to tak dlouho, dokud nenavázal pevné spojení, v tu chvíli umlkl a zavřel oči. Rozpoutal kouzlo na plno a nyní mohl udělat to, co chtěl, vložit událost do vzpomínek Karla. Vzpomněl si na místnost, kde Karl pracuje a zároveň tam vytvářel samotného Karla. Potom vytvářel postavu, se kterou měl Karl mluvit, vysoký postarší blondým s vlasy do copu na krku. Vytvářel postavu a událost a během toho nevnímal okolí, jen se pekelně soustředil na setkání, které v Karlově mysli vytvářel. Postupně se unavil, ale konečně v Karlově mysli vytvořil pevnou postavu. Nyní vytvářel texty, ty už ovšem nemusely být tak detailní. Stačilo jen, aby Karl věděl, o čem se mluvilo. Do vzpomínek mu vkládal rozhovor o pozemcích okolo Korzetu, ale hlavně to, že Karl vše odsouhlasil. Během toho vytvářel i vzpomínku, že Karl chtěl sepsat smlouvu dneska ráno, neboť neměl předešlé dny čas. Soustředil se, jak jen mohl a splétal kouzlo vzpomínek. Nakonec se podařilo. Hodně pomalu se pak odpojil od Karla, aby nepoškodil svůj a stejně tak jeho mozek. Sotva ukončil náročné kouzlo, chytl se za hlavu, která se mu motala, bylo mu mdlo. Celonoční akce se na něm podepsala a toto náročné kouzlo rovněž. Naštěstí se udržel, ale dal si na čas, než se znovu pohnul. Vypil pak lektvary a pěkně potichu opustil byt. Nezapomněl za sebou ani zamknout. Nechtěl, aby se Karlovi do bytu vloupal nějaký cizinec, jež měl zájem o pozemky města. Na chodbách potom dával pozor, aby nevzbudil ostatní spící. Nakonec opustil budovu, a přestože mu nebylo příjemně, měl dobrý pocit.
Poflakoval se pak po městě a přemýšlel, kde se dobře nají, ale zatím bylo brzo. Sedl si tudíž na jednu z laviček a čekal do svítání. Nabíral síly a nad vším přemýšlel. Jeho mysl se stále vracela k Michaelovi a jeho činu. Asi až právě teď si uvědomil, co se doopravdy u Fénixe odehrálo. Bylo to šílené, protože naprosto otevřeně porazil Michaela, Marklena, a navíc se postavil Remairovy. Docela jej zajímalo, co bude vůbec dále. Pak se ale zarazil. Co když právě proto měla univerzita o něj zájem? Co když Remair i Marklen tušili budoucí problémy, které se měly týkat Michaela. Ani nevěděl, zda svým skutkem u Fénixe tomu pomohl či právě naopak. Ale to bylo jedno. Až čas ukáže, co se dneškem doopravdy stalo.
Slunce pomalu svítalo a v jedné z hospod se otevřely dveře. Vstoupil tedy dovnitř a očekávaně se mu při tak brzkém otvírání nedostalo vřelého přijeti. Došel tedy na pult a položil tam před hospodského pár slušným mincí. Tento akt mu zajistil, že kuchyně rázem začala pracovat, stejně jako se zprovoznila pípa. Po pár porcích poté vyrazil na radnici, ale ještě dříve si objednal další jídlo. Byl až příliš unaven a potřeboval se najíst. Na radnici pak vše proběhlo, jak mělo. Kanec sice působil trochu zmateně a měl i bolesti hlavy, ale kouzlo jinak splnilo účel. Vše proběhlo, jak mělo, byla to jen formalita ohledně podepsání dokumentů. Kanec mu pak říkal, že kdyby jeho blonďatý pán ještě něco potřeboval, stačí jen přijít a opět něco domluví. Z radnice ihned vyrazil do banky, kde obstaral potřebné peníze. Když vyšel z banky, namířil si to zpátky do hospody, kde jej čekalo další teplé jídlo. Až když měl plné břicho, vydal se do Korzetu. Tam jej očekávala Qeen společně s holkami. Nastínil jim současnou situaci a dal jim na výběr. Souhlasily. Nebyly nadšené, že prozatím budou pracovat na ulici, ale hodlaly to vydržet. Qeen souhlasila taky, ale působila u toho falešně. Raději proto vyšel za Merill, která se stále nehnula od jeho vybavení.
„Čeká nás hodně práce,“ začal.
„Nic co byste nezvládl, pane.“
Pousmál, především Merill bude mít dost práce.
„Už jste přemýšlel nad názvem?“
„Ne.“ Z těch trosek si ale vzpomněl na Efír, z vesnic kolem ní taky zbyly jen trosky a vždy se chtěla podívat do města. „Co třeba U Sukuby.“
„To je dobré, démon v ženském těle. Dodá to novému místu zkaženou tajemnost.“
Když už byla Merill u těch žen, musel se vrátit za Keirou. Chtěl odejít, ale Merill jej zastavila.
„Pane, až se vrátíte od čarodějky Keiry, dejte mi své věci, potřebuji zašít.“
Sklonil hlavu a Merill měla pravdu, jeho vesta utrpěla první šrámy. Ani si to během boje neuvědomil, ale to bylo jen dobře. Myslel si však, že mu jeho nové oblečení vydrží déle, a už vůbec by jej nenapadlo, že to bude Michael, kdo mu jej poničí.
Jakmile byl u Keiry a složil si věci, ta se na něj nechápavě zadívala. Zvěsti se jejím uším donesly rychle. „Co jsi celou noc dělal?“
„Byla to dlouhá noc.“ Více neřekl.
Marklen se vrátil domů a sedl si do křesla. S Remairem nepromluvil, s nikým nepromluvil. Viděl pravou moc svého studenta, a nevěděl, co si má myslet. Jeho akademická rozpolcenost jej stále neopustila. Bohužel ale dnešní nocí došel k novým závěrům. Nic neskončilo, ba naopak, vše teprve začalo.
Qeen procházela nočním Arghamem a spřádala plány. Její současná situace ji trýznila. Vyhoření Korzetu měla značně na svědomí, neboť to ona Michaelovi předkládala při jeho návštěvách spojitost mezi Korzetem a tím bezejmenným bastardem. Neměla ráda toho člověka, co se tam chodil bavit s jejími dívkami, avšak musela jej tolerovat a doufat, že jednoho dne se jí to vyplatí. Ten den nastal, ale byla to katastrofa. Nejenže obětovala vše, ale celá situace se překroutila vůči ní. Nikdy by ji nenapadlo, že ten muž obětuje svoje peníze a zadluží se, aby vybudoval nový nevěstince. Navíc tu stále byla i ta elfská čubka s tou její proměnou. K tomu se kolem ní točili nebezpečné zvěsti, než aby ji jednoduše zabila. Zvěsti byly mocná zbraň, a tudíž nechtěla nic riskovat. Stále měla sílu, ale ta pomalu chřadla. Nehodlala se ovšem vzdát, to ne. Její sen vždy bylo vlastnit svůj nevěstinec, bez nikoho jiného. Ještě když viděla plány nového nevěstince, který se právě stavěl, nechtěla věřit svým očím. Nový nevěstinec se totiž stavěl přesně do jejího snu. Kdysi dávno prozradila tomu hajzlovi, jak by si nevěstinec představovala, kdyby měla plnou moc a nikdy by nevěřila, že jí někdo její sen ukradne. Byla to hotová noční mura, když spatřila stavební plány. Celý nevěstinec měl byt zdoben různými styly, které se mohly neustále vyměňovat. Pro Sukubu byli zajištěni i potřební umělci či švadleny. Celý podnik se měl pozvednout na dokonalé místo. Nechyběl zde ani vinný sklep, zakázkoví kuchaři, doprovodní hudebníci hrající v rozích, privátní lázně, soukromé apartmány a v zadní časti i zahradní altán. Celkově se celé místo zařídilo tak, aby zde nevyrostl pouze lepší nevěstinec. Její plány a sny, že sama bude pořádat bankety a oslavy, při kterých její dívky nemusí jen šukat, ale dělat i doprovody, se plnily. Avšak nebyly to sladké sny, nýbrž noční můry. Nehodlala se ale svého snu vzdát. Rozhodla se tudíž pro řešení, které zabírá, a to největší mužskou slabinu.
Vstoupila do budovy a prošla okolo vrátného bez zastavení. Zastavila se až před patřičnými dveřmi a zaklepala na ně. Po chvilce se v nich objevila překvapená čarodějka Keira. Qeen však nečekala na pozvání, prostě si sama otevřela a vstoupila. Zastavila se uprostřed pokoje a dobře si jej prohlédla. Nakonec se otočila na Keiru.
„Jak si myslíte, že to skončí?“ zeptala se Keiry.
„Zkuste být konkrétnější.“
„Vím, o co vám jde. I ke mně se donesly zvěsti, přestože nepatřím pod tu vaši univerzitu. Nejsem slepá a váš zájem o něj jsem prokoukla hned. Ale nejsem taky jediná.“
„Myslíte tu elfku.“
„Ano. Ta je váš největší nepřítel za vaší honbou po kariéře. Sleduje vás stejně jako já.“
Keira si Qeen přeměřila pohledem. „Co navrhujete, zbavit se jí?“
„Ne, to nepřinese nic dobrého. Musíte na něj pomalu, stejně jako na všechny muže. Hlavně ale musíte jednat. Jeho současný zájem o nový nevěstinec vám dává šanci, neboť je připoután k městu. Avšak zároveň se tím poutá příliš. Myslíte, že bude mít zájem o lepší kariéru či moc? Všechno po čem toužil, již dosáhl. Akorát se definitivně připoutá k nevěstinci. Já už to před lety zažila, a teď znovu. Historie se opakuje. Musíte nejdříve vyřadit tu elfku, a potom mu rozšířit obzory či jej zaměstnat, aby neměl čas na nevěstinec.“
„Jak toho mám podle vás dosáhnout.“
„Jste ambiciózní žena, která si jistě poradí. A nebude to poprvé,“ pousmála se Qeen.
„A co tím získáte vy?“
„To samé co vy, Keiro. Splním si své sny.“
Qeen poté odešla a Keira přemýšlela. Ta kurva měla pravdu.
Konec jedenácté kapitoly