Kapitola desátá – Na cestě prokletí
Seděl u ohně a díval se do něj. Popotáhl si provizorní vestu a počítal dny, které již strávil na cestě a kolik mu ještě zbývá do Ygrimu. Uvažoval i o propustce z Arghamu, kterou si nechal vystavit na trpasličím velvyslanectví. Trpaslíci zkrátka nikoho nepouštěli na své území bez povolení, natož do hor. Z přemýšlení jej však vytrhlo křupání větviček. Vzápětí vstoupil do světla ohně trpaslík se sekerou a štítem na zádech.
„Vadilo by Vám, kdybych si k Vám přisedl, kolego cestovateli?“ zeptal se ho trpaslík.
„Vemte místo,“ ruku mu naznačil, ať si sedne k ohni.
Trpaslík si sednul a protřel si ruce nad ohněm s blaženým úsměvem. Chvíli bylo ticho, než na trpaslíka promluvil.
„Jsou ty kuše nutné?“
„To záleží na vás. Na návštěvě nebo jste překročil hranice omylem.“
„Omylem jsem je nepřekročil.“
„Povolení máte?“
Vytáhl zabalené doklady a trpaslík si je zkontroloval. „Smím znát důvod návštěvy našeho království?“
„Hledám proslulého kováře vaší země.“
„Mistra Bofora?“
„Ano.“
„Ten už roky nepracuje. Vaše cesta je zbytečná.“
„To zda je má cesta zbytečná, nechte na mě. Budete mi dělat doprovod až k bránám Ygrimu?“
Trpaslík si vytáhl dýmku a pomocí větvičky z ohně si ji zapálil a zabafal. Vzápětí se kolem tábora vyrojila celá četa trpaslíků se sklopenými zbraněmi.
„Ano, pane čaroději,“ vrátil mu doklady. „Samozřejmě náš doprovod bude pro vaši bezpečnost, protože nám by se nehodilo, aby zde nějaký čaroděj přišel k úhoně.“
„Nebojte se, zrovna o mě se nikdo zajímat nebude.“
„Tohle posouzení nechte zase na nás. Mimochodem, jak vás máme oslovovat, v dokumentech není specifikováno vaše jméno.“
„To bude trošku komplikovanější.“
Stál vedle koně a poplácal ho po krku. Během toho se díval na monumentální bránu, vedle níž se nacházely dvě sochy trpaslíku ve zbroji a s kladivy. Jejich vytesání do kamene a následné zabezpečení pomocí run a trpasličí magie bylo dokonalé. Tyto výtvory jen podtrhovaly, že trpaslíci jsou mistři řemeslnictví. Nad horou se i nacházela velká přehrada, kde stékala horská voda. Z okolních hor pak čouhaly různé stavby a na špičce samotné stál maják. Hora Ygrim byla totiž rozcestník pro okolní pohoří a byla pojmenována po Ygrimovi Dalekozrakém. Následně tak pojmenovali i ono město, ale to vybudoval až jeden z jeho synů, proto jen Ygrim.
Díval se na masivní bránu a doufal, že ho pustí dovnitř. Ohlédl se na trpasličí doprovod, ale jejich velitel na něj jen kývnul a vydal se pryč. Sledoval, jak trpasličí hraničáři odcházejí a sám se potom vydal vstříc svému plánu.
Zastavil se před bránou a zabouchal na ni. Po chvilce čekání se na něj z výklenku nad ním nahnul trpaslík.
„Co bys rád, člověče.“
„Pro začátek volný vstup, a potom nějaký pivo a kus masa.“
„Děláš si ze mne srandu, člověče?“
„Jak tě to vůbec napadalo, trpaslíku.“ Vytáhl papíry a zamával s nimi.
Trpaslík si odfrnknul a zalezl zpátky. Za pár okamžiků se brána pootevřela a mohl vstoupit dovnitř. Hned za bránami mu zkontrolovali potvrzení o vstupu, díky čemuž mohl umístit koně do stájí. Až po dalších následných kontrolách si mohl prohlédnout město. Bylo vystavěné v hoře a mělo spousty pater. Samotné velké město stálo v hoře, ale pod království spadaly i další hory a okolní země. Trpaslíci měli spoustu království rozdělené podle hor a pohoří, ale zároveň i mezi klany a thány, kde se projevovala rivalita. Do toho všeho ještě spadali vládnoucí králové, obchody, hádky o doly a v neposlední řadě nepřátelé z povrchu a tunelů. Ovšem jen trpasličí horníci věděli, zda ještě v hlubinách země neexistují i další nepřátelé. Dokonce se objevovali mezi trpaslíky skupiny, které se vzdali svých domovů v horách a raději je vybudovali na úbočí hor či jejich protějších kopcích. Masivní hory trpaslíku, jež se staly jejich domovem, totiž často tvoří i štít proti odvrácené straně světa, na níž mezi sebou naprosto běžně bojují pralidé s démony a dalšími nepřáteli všech. Dá se mluvit opravdu o štěstí, že mnoho tvoru není schopno stvrdit dohodu, jak tomu pravilo staré přísloví, nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Jsou to části země, které jsou odděleny legendárními průsmyky, za které lidská noha raději ani nevstupuje. A stejně tak jsou i hory, o kterých se tradovalo, že v nich žili trpaslíci, ale celé staletí z oných skalisek už nepřišla jediná zpráva. Trpasličí rody se jen mohly dohadovat, co se stalo s jejich bratry a sestrami, a jaký osud je mohl potkat. Sám takovou pevnost viděl u Sikrelského hvozdu.
Ještě chvíli se díval na město, ale pak se už snažil dostat tam, kam potřeboval. Po několika vyptávání a bloudění se konečně ocitl před dveřmi kamenného domu s vývěsnou cedulí, jejichž nápisu nerozuměl. Avšak symbol kovadliny a kladiva mluvil za vše. Věřil, že byl na správném místě a proto zabušil na pevné dřevěné dveře. Zabouchal pořádně, neboť se obával, aby jej přes dveře někdo slyšel.
Dveře mu otevřel starý trpaslík se sněhovým vlasem a fousem, jež měl stažený na pase. Na tváři měl spousty vrásek a velké svalnaté ruce. Ihned na něm poznal, že strávil mnoho let u výhně a kovadliny.
„Co chceš, lidskej,“ zeptal se ho starý trpaslík bez obalu.
„Zbroj.“
Mistr Bofor ale jen zakýval hlavou na strany a zavřel mu dveře.
Stál před dveřmi a pokýval hlavou. „Šlo to lépe, než jsem čekal,“ řekl si pro sebe, neboť mu všichni řekli, že Bofor mu ani neotevře.
Probudilo ho nakopnutí do zad. Otočil se a spatřil tvář mistra Bofora. Trpaslík se na něj naštvaně podíval a šel zpátky dovnitř, nechal ovšem otevřené dveře. Zvedl se a sledoval Bofora, který si sedl ke stolu u krbu. Pobral tedy svoje věci a šel za ním. Bylo to již pět dní, co Boforovi přespával u dveří a okolo domu. Trpaslík ho pravidelně budil a snažil se jej vyhnat, avšak bezúspěšně. Stráže se do toho nechtěli nijak zaplést a jen ho z dálky pozorovali. Myslel, že to bude horší a zda jej z města nevyhodí, ovšem na trzích se dozvěděl o Boforrovi zajímavé příběhy. Stráže se ve skutečnosti bavily tím, jak všichni po Boforovi chtějí vykovat zbroj.
Sedl si naproti Boforovi a pevně se dívali jeden druhému do očí.
„Nevypadáš nijak zvlášť rozlámaně na to, že jsi spal na zemi,“ začal trpaslík.
„Jsem na ni dost zvyklý.“
„Zvláštní tohle slyšet od čaroděje,“ divil se trpaslík.
„Nejsem čaroděj.“ To, že Bofor poznal, že vládne magií, ho nepřekvapovalo. Jistě u sebe měl vzácné předměty.
„Buď si čím chceš, to mi je jedno,“ řekl trpaslík nezajímavě. „Co ale chceš?“
„Zbroj.“
„Sežeň si někoho jiného, lidskej.“
„Já chci vás, protože jste nejlepší.“
„Už jsem skončil se svým řemeslem,“ řekl unaveně Bofor. „Není nic, čím bys mě přesvědčil. A co si pamatuji, čarodějové zbroje nijak zvlášť nemusí.“
Díval se na Bofora a potom vytáhl před trpaslíka z brašny měšec, peníze v něm ale nebyly. Ten netušil, co se v měšci nachází, a tak ho vzal a jeho obsah si vysypal do dlaně. Chvíli kámen zkoumal a pak mu došlo, co drží v rukou.
„Tohle už jsem v rukou nedržel hodně dlouho. Víš vůbec, co to je?“
„Měsíční kámen.“
Trpaslík se pousmál a znovu se zadíval na kámen. „Myslíš, že když mi dáš měsíční kámen, tak ti vykovám zbroj?“
„Ne, ten kámen mi vložíte do zbroje.“
Trpaslík se na něj tázavě zadíval. „Říkal jsi, že nejsi čaroděj, ale magie je tvůj život.“
Ani se nehnul, potom vytáhl svůj meč a podal ho trpaslíkovi. Ten jej nedůvěřivě přijal, vytáhl z pochvy a důkladně prohlédl.
„Slitina rudé a šedé oceli.“ Zkonstatoval pohrdavě trpaslík. Dal si ho k uchu a cinknul do něj. Boforův výraz se ale najednou změnil z pohrdání na zaujetí. Potom si meč opět dobře prohlédl. „Tvůrce moc dobře věděl, co dělal. Byl to mistr svého řemesla.“
Trpaslík vrátil meč do pochvy a vrátil mu ho. Položil jej na stůl a podal mu další meč, ten co měl ze severu. Bofor uchopil další meč se zájmem a jakmile jej vytáhl z pochvy, nechtěl věřit tomu, co drží v rukou. Prohlížel si meteorickou ocel a nevěděl, co si má o příchozím myslet. Nakonec trpaslík dostal do rukou třetí meč, terviniaskou ocel od Bílé paní a byl zmatený, neboť nepoznával, co drží za zbraň.
Chvíli Bofora nechal a pak ukázal na zbraň z šedé oceli. „To byl můj první meč, který mi ukoval jeden mistr. V současné době jej neustále vozím u sedla na koni. Ten,“ ukázal na meč ze severu a následně se mu zhmotnil v ruce. „Je moje prodloužená ruka, když je potřeba.“ Odložil meč a vzal si od Bofora meč Bílé paní. „A ten jsem dostal darem za své služby, a tasím jej vždy jen jako poslední možnost.“ Zadíval se Boforovi do očí. „Jsem mág,“ řekl trpaslíkovi. „A nepotřebuji zbroj proto, abych ji někde vystavil, ale aby chránila mé tělo, když půjdu do boje. Ano magie je můj živitel, ale meč a zbroj potřebuji rovněž. O svoji starou zbroj jsem přišel a sloužila mi dobře, ale nyní potřebuji novou zbroj. Mám vás v úctě, díky vašemu řemeslu, a nyní když jste mi dal možnost vám říct celou pravdu, tak budu respektovat vaši odpověď. Když řeknete ne, já odejdu beze slova tamtěmi dveřmi a už mě nejspíše nikdy neuvidíte.“
Trpaslík se díval na svého hosta a potom pokýval hlavou. Přemístil se pak do zadní místnosti, kde se ozývaly zvuky stěhování. Poté se vrátil s knihou, kterou si položil na stůl a listoval v ní, dokud nenašel, co hledal.
„Začínal jsem v městské kovárně a koval jsem zbroje pro město. Pak jsem se dostal do armády a koval jsem pro vojáky do doby, dokud si můj tehdejší velitel nevšimnul, jaké mám nadání a nepovýšil mě. Vlastnil jsem armádní kovárnu a měl jsem v ní jen ty nejlepší kováře a kovali jsme zbroje do války, aby chránila naše bratry. Dlouhá léta jsem tuhle práci miloval. Nakonec mi dali vykovat zbroj pro generála. Myslel jsem si, jaké to nemám štěstí a dal jsem do toho vše. Dělal jsem i zbroje pro další generály a i poté, co jsem opustil armádu. Koval jsem zbroje i pro jiné národy a vždy jsem do toho dal vše. Jednoho dne jsem si ale uvědomil, že moje zbroje už nedělají, co mají, nechrání životy jejich uživatelů. Byly už jen pro parádu. V tu chvíli jsem skončil. Zkoušeli mi dávat další zakázky i více peněz, ale vždy jsem na těch lidech poznal, na co doopravdy tu zbroj potřebují. Ale když se dívám na tebe, tak vím, na co tu zbroj potřebuješ. Jsi vytrvalý,“ pak mu trpaslík podal knížku s nákresem zbroje a on se zadíval na obrázek. „Jsi ale dost vytrvalý dosáhnout i této zbroje, protože na ni je potřeba ruda, kterou nebude lehké sehnat.“
Díval se na zbroj v knize, vedle které bylo trpasličí písmo. Pak vytáhl svůj deník a nalistoval v něm sekci o zbrojích, kterou měl z grimoáru. Deník předal Boforovi a oba dva věděli, že se dívají na podobný nákres, ovšem každý z jiného zdroje. „Řekněte mi, jakou rudu mám sehnat a kolik jí budete potřebovat.“
„Budeme,“ dodal rychle Bofor s malým úsměvem. „Budeme totiž kovat podle návodu mých předku a ti kovali zbroje mágů. A tu rudu nejdříve musíme získat. Vyrazíme na území Dlaků. Takže teď se tě ptám já, jsi ochotný jít na území nebezpečného nepřítele jen proto, abys získal zbroj?“
Naklonil se k trpaslíkovi. „Kdy vyrážíme?“
„Za tři dny. Nejdříve svolám výpravu.“
Bofor mu potom podal ruku a on ji s plácnutím přijal. Sice se snažil trpaslíkovi oplatit pevný stisk, ale proti jeho síle neměl šanci.
„Bofor.“
„Nemám jméno.“
Následující den dal Bofor dohromady výpravu do starého dolu daleko za hranicemi bezpečí království. Shromáždil skupinu trpaslíků plnou horníků, vojáků a dalších potřebných. Vůbec to nebyl problém a nebylo to ani nijak výjimečné, protože trpaslíci často podnikali podobné výpravy pro získání vzácnější rudy či očištění staré zášti. Často se dělávali i výpravy do nitra nepřítele, jen aby ho zabili či napáchali co největší škody. Mívali to na starost diverzní jednotky či skupiny trpaslíku, kteří tím chtěli očistit své jméno. Bylo i naprosto běžné, že některé výpravy se snažily o získání starého území či dolů, ale ne zřídka to dopadlo tím, že se vůbec někdo vrátil. Ale když se rozkřiklo, že ve výpravě bude sám Bofor, trpaslíci se jen hrnuli o volná místa.
Jakmile bylo vše potřebné zajištěno, vydal se s Boforem na cestu společně s dalšími trpaslíky. Nejdříve ale dostal provizorní brnění dle svých potřeb, neboť Bofor věděl, že tam kam se hodlají vydat, rozhodně nebude bezpečno.
Zpočátku procházeli obrovskými tunely, které postavil Boforův lid. Jejich velikost a majestátnost nešla snad ani popsat. Tunely byly obrovské a jejich zdi byly opracované a vyprávěly dávné příběhy. Jako milníky dělali trpaslíci velké sochy svých legendárních válečníků. Po nějaké době se dostali do vzdálenějších tunelu, o které se už tolik nepečovalo: později přešli do zchátralejších tunelů za hranicemi a na nich mohl vidět jen pozůstatky trpasličí říše. Nakonec ale museli přejít do jeskyní, neboť tunely se za roky bez údržby sesypaly. Jiné ovšem byly stržené úmyslně, aby zabránily postupu nepřátel.
Po třinácti dnech na cestě seděla výprava u ohně a vyprávěli si staré příběhy. On však zase seděl stranou, kde popíjel alkohol. Nic proti trpaslíkům neměl, ale zkoušet s nimi pít byla jasná sebevražda. Navíc si nějak s nimi neměl moc o čem povídat a mohl jen poslouchat jejich udatné příběhy. A přestože z počátku zněly zajímavě, vesměs byly stejné a stihly se mu už omrzet. Přičemž ty jeho je příliš nezajímali. Sedával proto bokem a vymlouval se na své studium. Uvědomoval si, že mezi ně nemůže zapadnout a dost možná mu ani nedůvěřují, avšak to se změní s prvním bojem. Tedy aspoň v to doufal.
Otočil další stránku knihy a usrknul z láhve. Všimnul si však, že k němu míří Bofor, ale nevěnoval mu pozornost. Napadlo jej ovšem, zda už není jeho čas hlídky. Celá výprava hlídala čas podle speciálních svíček s měrkami. Celé tohle dobrodružství ale očekával trochu jinak. Ještě nikdy se nepřidal k velké výpravě a ani po tom moc netoužil. Myslel si ovšem, že mají trochu jiný průběh. Celkově jej ještě překvapilo, jak bude snášet chybění denního světla a nestálou tvrdou skálu pod nohama. Nějak si na to zvykl, ale připomínalo mu to vězení, kde se už ocitl.
„Baví tě to, sedět bokem,“ zeptal se Bofor.
„Jsem na to zvyklý, Bofore.“
„Ty bys raději pokec s dalším čarodějem, co?“
„Ne tak úplně.“ Chtěl se napít, ale Bofor mu podal vlastní láhev. Přijal ji a přičichl. Hned poznal, že se jedná o pořádné pití. „Kdysi už jsem pil kořalku od trpaslíků. Měla údajně fungovat i jako ředidlo.“ Napil se a zakuckal, mělo to slušný říz.
„A to ještě žiješ?“ zasmál se Bofor. „Ale jak se tak na tebe dívám, nesložilo tě to, Čarodějnej.“
„Studentská léta mě na něco připravily.“ Vrátil láhev a odložil knihu. „O čem chcete doopravdy mluvit, Bofore.“
Trpaslík pokýval hlavou a sedl si naproti. „Víš, můj bratranec, který dělal tu kořalku, o tobě něco zaslechl. Mezi váma lidma jsou furt nějaký pomluvy a různý bláboly, ale mám-li se přiznat, dělá mi starost to, jak ti říkají.“
„Chápu.“ Odložil knihu. „Co všechno se říká?“
„Když vynechám takový ty kecy, co se povídají jako o barbarech a nájezdnících, tak nejvíce mě zajímá to, jak ti říkají.“
„Věřte mu.“
Bofor se divil. „Více mi k tomu neřekneš? Žádné jak jsi k tomu přišel, či zda to nejsou jen kecy.“
„Své přirovnání, jak tomu mnozí říkají, jsem získal díky svým činům a stvrdil jej zkouškou.“
„Tohle mě nezajímá, já chci vědět, zda je to pravda.“
Zadíval se Boforovi do očí a přikývl.
Bofor zakýval hlavou ze strany na stranu. „Asi mi to mělo dojít hned. Jen šílenec po mně mohl chtít takovou zbroj a kývnout na tuto výpravu, přestože by věděl, do čeho jde.“
„Bofore,“ pronesl, aby upoutal jeho pozornost „Šílenec opravdu ne.“ Raději změnil téma. „Povězte mi něco o cestě a jejím úskalím.“
„Pokud vše půjde jak má, vyhneme se dlakům. Orci by tu neměli být vůbec.“
Dlaci, pomyslel si. Nikdo pořádně nevěděl, jak tyto potvory vznikly, zda to byli jen experimenty bohů či zda je zkazila magie samotná. Avšak jako první na ně narazili trpaslíci v hlubokých tunelech. Trpaslíci byli vždy posedlí dolováním za vzácnějšími kovy, a nebyly by to pravé šachty, kdyby je tam nedoprovázela různá havěť v podobě krys. Nikdo už si nepamatuje, co tehda v tom tunelu trpaslíci hledali, ale jakmile se začali záhadně ztrácet horníci, po kterých nic nezbylo, trpaslíci pochopili, že něco opravdu našli. Nepadly tehdy jen ony šachty, ale celé pohoří z ničeho nic zavalili dlaci v podobě krys, ale jen u nich to neskončilo. A jakmile se dlaci dostali na povrch, padli jim za oběť další lesní zvířata, jež obývali přilehlé pohoří. Dlaci však preferovali temnotu a horské prostředí, proto se vzápětí otočili zpět, i když tak měli málo jídla. Trpaslíci onehdy zastavili tuto nákazu a jistě nebylo náhodou, že se objevila během příchodu Prvních lidí. Avšak přestože byly provedeny potřebné pitvy a průzkumy, pravý původ dlaků nebyl nikdy zjištěn. Mohlo se pouze říct, že opravdu pocházejí různých z tvorů, ale tím naprostá podoba končí. Krysy, jezevci, skunci a mnoho dalších se změnili ve strašné bestie. Dlaci a jejich dnešní podoba je dána jejich zkaženou touhou, která je žene za vším, co vyzařuje alespoň špetky magie či jakoukoliv auru. Následky tohoto typu života je pak změnilo k nepoznání svých předků a všechny druhy dlaků zmutovaly do podoby blížící se spíše humanoidní. Tyto bestie se postavily na zadní, avšak chodí ohnutí dopředu, aby udrželi balanc. Dlakům to ale nevadí, protože síla jejich rukou, daly se to tak nazvat, je stejná jako u pralidí. Preferují spíše tupé zbraně a jejich zbroje mají daleko k dokonalosti. To je ale jen další z aspektů, který příliš neřeší. Díky jejich množství, spousty svých příbuzných používají jako živé štíty, nad kterým se nepláče, ba naopak, po bitvě ještě nakrmí prázdné žaludky. Dlaci jsou nenažraní a nikdy jim nic nestačí, hlavně maso, které tvoří jejich hlavní jídelníček. Neštítí se kanibalizmu, který je mezi nimi naprosto normální a při postupu společenským žebříčkem je i zapotřebí vstřebat sílu protivníka. Společnost dlaků je velice nebezpečná jak pro ně samotné, tak jejich rodové linie a okolí. Vše živé co jde totiž sníst, je pro ně velice lákavé. Mocný dlak se rozpozná snadno, je větší a ohavnější než ostatní. Navíc si tyto bestie nechávají do těl zarůst kusy zbrojí jiných národu, přičemž je nijak neodrazuje tento bolestivý proces, doprovázený zdlouhavými magickými rituály. Nejvíce však zbožňují předměty, které září alespoň špetkou magie či aury. Je jim jedno, jak moc je daný předmět prokletý, nebo k jakému bohu se magický předmět přiklání, čím silnější tím lepší. Důležitější pro ně kolikrát je, zda jej dokáží pozřít v celku nebo po kouskách. Dlaci nežijí pro nic jiného, než pro pohlcení síly, která je zmutuje a zesílí. Do toho všeho ještě existují jejich černokněžníci, kteří tyto pachy cítí na míle daleko a sami pak experimentují s vlastním druhem při mutaci. A když náhodu dotyčný zemře, tak žádná škoda, může jej sežrat jeden z jeho následníků a experiment pokračuje směle dále.
„Už jsi někdy viděl nějakého z dlaků?“ ptal se Bofor.
„Jen na obrázcích.“ Nikdy je na svých cestách nepotkal. Dlaci žijí dominantně v horách a blízko mohutných pohoří, umí však zabloudit i do lesů či údolí. Elfští hraničáři však hlídají lesy poctivě a nedávají dlakům žádný volný prostor. Ostatně i lidé si hlídají patřičné úseky, ba dokonce i komanda v tomto ohledu táhnou za jedno. Trpaslíci proto nápor dlaků pociťují nejvíce.
„Nehnusnější jsou krysodlaci, těch je i nejvíce. Ty jejich křivé zuby a dlouhé čumáky. U nich se nedá pochybovat, že se vyvinuli z krys. Dej si ale na ně celkově pozor, vždy totiž mají vlastnosti toho, co kdysi jejich předkové mohli být.“
„Raději bych si dal pozor na všechny druhy dlaků, ať už jsou jakéhokoliv druhu. Slyšel jsem ale, že prý umí i nějak mluvit.“
„Jo, ale hodně divoce. Jako by jejich jazyk nestíhal jejich mozku. Hlavně ti co ovládají magii, ti jsou nejukecanější. Vy čarodějové přece používáte k magii mluvení ne?“
„Není to vždy podmínka. Důležitější je naše mysl a je tam spousty dalších aspektu, přes použité kouzla, okruh magie a tak dále.“
„Naši runoví kněží moc nečarují jako vy.“
„Vaši kněží celkové praktikují jinou magii než my. Už její využití a podstata je úplně jiná než u jiných ras, či její samotné zaměření.“
Jejich rozhovor ovšem ustál, neboť se k nim blížil jeden z průzkumníků. Oba jej sledovali a čekali.
„Skupina dlaků je kousek od nás,“ spustil průzkumník.
„Minou nás?“ ptal se Bofor.
„Nikdo tomu nevěří.“
„Dobře, připravme se.“
Průzkumník se otočil a šel do tábora. Až byli sami, Bofor promluvil.
„Neměl jsem to dělat.“
„Co?“
„Dat ti napít před bitvou, to byla chyba.“
„Klid, Bofore. Alkohol a já jsme dobří přátelé už od mých studentských let.“ Ve skutečnosti mírně znervózněl, neboť to mělo být poprvé, kdy bude bojovat od zkoušky. Stále měl na jazyku ten pocit, jak jej ničila magie a pomalu zabíjela. Musel to však překonat, a jak jinak než s tak obávaným nepřítelem jako byli dlaci.
Oba se zvedli a sešli do tábora. Trpaslíci už připravovali vozy do obranné hradby a vyzbrojili se. Nachystali i směsi bylin pro zvířata na zklidnění a celkově se připravili na nejhorší. Nastalo pak ticho, kdy všichni vyčkávali, co se stane. Nakonec se ale v ústí chodby ozvaly škrábavé zvuky drápů, které vždy byly předzvěst dlaků. V ten moment už nikdo nepochyboval, že dojde k boji.
Postavil se vedle Bofora a sledoval, jak tažná zvířata dostávají náhubky plné bylin. Zároveň si už Bofor protáčel svoji obouručnou sekeru v rukou. Vzápětí spatřil kvapem vracející se hlídku. Bylo to jasné.
„Vy jste veteráni v boji s dlaky,“ pronesl potichu a zároveň se klidnil. „Co mám dělat?“
Bofor přemýšlel. „Je to větší tlupa. Nejvhodnější by bylo, kdybychom je pobili všechny, ale to je nereálné. Počkej na můj signál a pak si dělej, co chceš.“
„Dobře.“ Díval se pak dále zesíleným zrakem do ústí tunelu, dokud dlaky nespatřil. Vypadali jako lesní potvory co stojí na zadních, přičemž někteří z nich byli malí, zatímco jiní větší než on. Spousta z nich měla zbraně tupého typu, jako palcáty a podobně. Málo který z nich měl navíc zbroj, a když už ano, skládala se z různých dílu posbíraných po komkoliv nehledě na rasu. Bylo mu jasné, že spíše spoléhají na hrubou sílu a ani se moc nedivil podle toho, co zatím viděl. Pak si všimnul, že pár z nich mělo kusy zbroje zarostlé v těle. Potom je už ale nezkoumal, neboť dostal signál. Přešel doprostřed tábora a nadechl se, bylo to tady. Zvedl nad sebe ruce a vyvolal v nich ohnivou kouli, která se neustále zvětšovala. Trpaslíci mezitím začali střílet z kuší, sem tam i hodili výbušnou petardu a od dlaků taky začaly lítat projektily. On se ale dále soustředil a vytvářel kouzlo, když ho z nenadání vyslal do vysokého stropu jeskyně. Střelba najednou ustála. Dlaci se dívali na ohnivou kouli mířící vzhůru a trpaslíci mezitím sledovali jasně ozářeného nepřítele. Koule explodovala a její male kousky velikosti ledových kroupu dopadly okolo tábora. Dlaci v tu chvíli znejistěli a i trpaslíci nevěděli, co si mají myslet. Jeden z dlaků ale zkusil šlápnout na žhavou kroupu. Nastal okamžik ticha, který prořízl dlakův divoký smích a následně jeho smečky. Dlaci se ihned opět vydali do útoku, ale on dále stál nehnutě uprostřed vozových hradeb. Mezitím drnčely tětivy kuší, během nichž mohl slyšet narážky od trpaslíků, že se nic nestalo a že je u výpravy zbytečně. Vůbec nevnímal okolí ani narážky, stále totiž držel kouzlo v mysli. Pak pomalu pozvedl ruku k hlavě, což neuniklo Boforovi, který ho sledoval. Oprostil se od dění okolo a následně lusk prsty. V ten moment jeho kouzlo doopravdy začalo účinkovat. Všechny ty kroupy spadané okolo tábora začaly řetězově explodovat a trhat dlakům končetiny a některé i dokonce zapálil. Rozhlédl se pak po okolí a spatřil i překvapené výrazy trpaslíku. Mírně ho to pobavilo, to jak jej dlaci podcenili, včetně trpaslíků, jež nevěděli, co si mají myslet. Přešel pak k vozové hradbě a započal další z útočných kouzel na dlaky, a to konkrétně ohnivý paprsek, který sršel z jeho rukou. Bylo jednoduší používat ohnivá kouzla, neboť byl stále cítit silný žár od výbuchu, co způsobil.
Jeskyní se nesl křik dlaků, kteří se na sobě snažili uhasit oheň a křik těch, co leželi na zemi bez končetin. Zasažení dlaci umírali, zatímco po nich jejich druhové šlapali. Najednou utichly tětivy a o hlavní sólo volaly zbraně na blízko, neboť dlaci se dostali až k provizorní hradbě. Trpaslíci se kryli za mohutné štíty, do kterých narážely jak zbraně dlaků, tak jejich drápy. Celá výprava držela nacvičené formace a dobře věděla, co dělá, a když už některý člen dostal ránu, mohl se spolehnout na svoji zbroj. Dlaků ale bylo příliš a někteří se svou houževnatostí mohli vyrovnat i trpaslíkům. Boj bude vyrovnaný do doby, dokud se dlaci nedostanou přes vozové hradby. V tu chvíli trpaslíky převálcují počtem a někteří z dlaku už to i zkoušeli.
Přestal chrlit oheň a ustoupil doprostřed tábora, aby se nepletl sehraným trpaslíkům. Museli být sehraní, neboť by na nebezpečných výpravách neměli šanci. Jejich organizovanost bojem dokonce napovídala, že už i něco společného zažili. Podle toho co viděl, mu připadalo, že Bofor posbíral samé veterány z dřívější služby u armády. Sledoval boj a došlo mu, co chtějí dlaci udělat. Přivolal si hůl do rukou a vzápětí se soustředil na vytvoření kouzla. Konec hole se poté rozzářil temně rudým světlem a mohl čarovat. Zamířil hůl vždy na dlaka, který přelézal vůz a vracel jej zpět. Jeho projektily o velikosti hlavy dítěte zářily jasně rudým světlem a nechávaly po sobě stopu výparů, které stoupaly vzhůru. Přetáčel hůl na všechny strany a postupně zabíjel dlaky, kteří se rozhodli dostat trpaslíkům do zad. Čaroval přímo mezi trpaslíky a jeho muška musela být přesná, aby neohrozil spolubojovníky. V jednu chvíli ale musel riskovat, když jeden z dlaků povalil trpaslíka na záda. Dlak totiž hodlal zabořit své velké drápy do těla trpaslíka, čímž by ho roztrhnul ve dví. Dále pak pokračoval v chrlení koulí bez zastavení a rozséval smrt mezi dlaky.
Patový boj trval ještě chvíli, dokud si dlaci neuvědomili, že už nemůžou vyhrát a dali se na útěk. Trpaslíci si mohli vítězoslavně oddechnout, ale přesto raději stříleli z kuší dlakům do zad, aby se jich posléze vrátilo co nejméně. Nastalo ticho, které jen rušil nářek zraněných trpaslíků a vzlykot umírajících dlaků. Trpaslíci se ihned začali starat o své zraněné druhy v čele s knězem, zbytek šel dobíjet dlaky.
Bofor si utřel sekeru a vydal se za společníkem. „To vůbec nebylo špatné, Čarodějnej. Sice to na počátku vypadalo jinak, ale výsledek tvé magie byl dobrý, včetně těch rudých koulí.“
„Díky.“ Rozhlédl se po ostatních trpaslících a ti mu přikyvovali. Obstál v jejich očích.
Trpaslík se na něj díval a nemohl odhadnout, zda je zadýchaný z rychlostí boje nebo z používání magie. „Máš ještě nějaké síly? Budeme se muset ihned přesunout.“
„O mě si starost nedělej, udržím s vámi krok. Jak jsme na tom?“
„No, tři z našich jsou po smrti a pět těžce zraněných, zbytek nic co by nezvládl.“
„Nechci být neuctivý, ale co v takových situacích děláte s mrtvými,“ dále se pak rozhlížel po táboře a po škodách.
„Náš kněz jim udělí poslední pomazání a těla naši spolubojovníků spálíme posvěceným olejem. Ten olej zaručí, že je nesežerou dlaci, protože ti mají pořád hlad. A po bitvách ještě větší.“
Chvíli pak počkali, až si kněz připraví svoji práci. Trpaslíci se mezitím seřadili k tělům do řady a dívali se na své padlé druhy. Kněz pak pronášel tichou modlitbu, kterou zakončil tím, že každému trpaslíkovi položil jeho zbraň na hruď a rukama ji uchopil. Nakonec trpaslíci sklopili hlavy a pravou ruku si dali na hruď.
Sledoval trpaslíky. Poslední čest projevena bojovníkovi, pomyslel si. On ale jen stál a neudělal stejné gesto jako trpaslíci. Nebyl jeden z nich a nejspíše by je tak jen urazil.
Jakmile kněz zapálil oheň, všichni trpaslíci zvedli hrdě hlavu a bouchli si do hrudi. Potom se bez jediného slova či signálu vrátili k práci a vzápětí se dala karavana znovu na pochod.
Šel na konci karavany, a když byli na kopci, naposledy se ohlédl na dohořívající těla trpaslíků. Bylo mu jasné, že ten olej co použil kněz, nebyl nijak obyčejný, už jen proto, aby měli jistotu, že ohořelé zbytky nesežerou dlaci. Postavil se vedle něj Bofor.
„Nyní už jsou s našimi předky. Jejich klany na ně můžou být hrdé, neboť se postavili a padli s naším nepřítelem s hlavou zdviženou,“ řekl Bofor. „Tomu se říká sláva ve smrti, Čarodějnej.“ Trpaslík se potom otočil a přidal se ke karavaně.
Sledoval uhasínající oheň a tiše řekl. „A zkusil se někdo někdy zeptat těch mrtvých, co si myslí o své slavné smrti?“ Nikdo ho ale neslyšel a ani nechtěl, aby ho někdo slyšel. Pak se ale pousmál, byl zpátky a nezaváhal. Otočil se a doběhl karavanu.
Karavana pokračovala dále v cestě bez problému, neboť po dlacích nebyli nikde ani stopy. Trpaslíky to mírně rozrušovalo, ale nedali na sobě nic znát. Tři dny po útoku dlaků se trpaslíci rozloučili s dalším členem expedice, neboť podlehl svým zraněním. Následujících pět dnů bylo docela ponurých, ale nakonec se expedice dostala tam, kam chtěla. Všichni najednou stáli před bývalou těžební kolonií, ze které zbyly jen trosky zašlé slávy.
Pomalu procházeli kolonií a sledovali okolní budovy v žalostném stavu. Trpaslíkům nebylo moc do řeči, neboť viděli část jejich minulostí, která nebyla nijak zářivá. Dlaky ani pralidi, kteří byli úhlavní nepřátelé trpaslíků, se nikdy pořádně nepodařilo zastavit. Trpaslíci pralidi neustále vyháněli do jejich pustin a dlaci, ač byli mnohokrát vyhubeni, se vždy jako zázrakem znovu objevili. Byl to jeden nepříjemný trojúhelník, který se nedal vyřešit. Když už trpaslíci osvobodili své državy od jednoho nepřítele, vždy se pak objevil druhý. Jediné pozitivum na tom všem bylo, že dlaci přímo prahli po mase pralidí. Tak nějak si totiž vyvodili, že velcí a silní pralidé, musejí dat hodně síly.
Nakonec se rozdělili na menší skupinky a začali pročesávat kolonii zvlášť. Nestáli ani o to vyvolat nějaký radnál, což se ovšem nepodařilo, když se jedna z budov zřítila na pátrací skupinu. Naštěstí se nikomu nic moc nestalo. Ticho, co zde ovšem vládlo, bylo nepříjemné, a po pádu budovy bylo snad i větší.
Šel s Boforem a trpaslíkem, kterému zachránil život během bitvy, měl na to prostě štěstí. Prozkoumávali hlavní budovy, kde našli záznamy o vedení dolu. Vzal knihu do ruky a četl. Byly zde bohužel i záznamy o tom, jak se objevili dlaci a písař psal do poslední chvíle. Poslední záznam popisoval, jak se dlaci snažili dostat přes dveře pracovny, kde právě stojí. Zavřel knihu a podíval se na rozbité dveře. Lehce ho až zamrazilo, jaký pocit musel mít písař, když věděl, že smrt je nevyhnutelná. Přišel pak k němu Bofor.
„Moc zábavné čtení to není,“ podal Boforovi knihu. „Především poslední stránka.“ Vydal se k oknu a zadíval se na náměstí.
„Ty umíš náš jazyk?“ divil se Bofor.
„Znám kouzlo, které umí překládat texty,“ protřel si oči. „Hrozně ale po něm bolí oči. Chápu, proč se málo používá.“
Bofor pokýval hlavou. „Co jsi čekal, že najdeme?“
„Něco už jsem v životě viděl. Pravdou ale je, že jsem si neuměl představit, jak takový důl vypadá.“
Bofor se postavil vedle něho. „Bratr mého praděda tu kutal a ještě dříve mě i vychovával.“
„Předpokládám, že zde i zemřel.“
„Ano. Chtěl bych tě o něco požádat, Čarodějnej.“ Oba se na sebe podívali. „Vím, kde pracoval a kde pobýval. Pomůžeš mi ho najít, zatímco ostatní budou pracovat?“
„Myslíš, že najdeme jeho tělo?“
„Ne. Chci ale udělat obřad na jeho pracovišti.“
„Dobře.“
„Díky. Zatím posbíráme knihy a vrátíme se k ostatním. Něco mi tu ale na tom dole nesedí,“ zkonstatoval trpaslík a odešel.
Zadíval se na vchod do dolu. Něco mu tu taky nesedělo, ale po magické stránce a to bylo horší než trpaslíkovy obavy.
Po průzkumu se ukázalo, že všude panoval klid. To, že nenašli těla, nikoho vůbec nepřekvapovalo, protože dlaci mají pořád hlad.
Práce se daly do pohybu. Část trpaslíků kutala a jiná zase hlídala před potížemi. Všude vládl sice klid a i průzkum tomu nasvědčoval, ale přesto trpaslíci postavili malé opevnění ze zbytku kolonie pro případ nouze.
Sledoval trpaslíky při těžbě a byl až fascinován, s jakou lehkostí jim práce odsejpá. Vozy se pomalu plnily rudou a vše nasvědčovalo tomu, že tržba pak bude bohatá. V těžbě ani v rudě se nevyznal, takže se trpaslíkům nepletl do práce a vždy měl službu jen u hlídek. Ve volných chvílích prohledával ruiny kolonie, ale nic zvláštního nenašel, kromě nepříjemného pocitu ve vzduchu. Nakonec se ale vydal s Boforem na slíbenou část výpravy, od které nečekal nic zvláštního.
S Boforem nejdříve prošli místo, kde měl jeho příbuzný bydlet, ale nic tam nenašli. Nebyli si ale moc jistí, zda byli na správném místě, protože to co bylo kdysi obydlím, ho nyní připomínalo jen velmi vzdáleně. Poté se vydali prohledat důl, kde Boforův příbuzný kutal. Během toho jak procházeli dolem, rostl pocit něčeho špatného. Přesto šli dále. Byla sice všude tma a lucerny docela pomáhaly, ale k dokonalosti chybělo stále hodně.
Bofor se na něj podíval a započal rozhovor na odlehčení. „Jak vůbec snášíš, že nevidíš denní světlo a všude jen kusy země.“
„Pravdou je, že bych asi nebyl dobrým trpaslíkem.“
„S tvými názory určitě ne,“ zkonstatoval Bofor. „Vidím, že máš u sebe oba dva meče. Během boje si ovšem ani jeden nepoužil.“
„Dávám přednost magii.“
„Dobře ale na co máš u sebe dva meče?“
„Jak už jsem ti říkal, Bofore, ten u pasu je má prodloužená ruka a hodí se k mému stylu.“
„A co je to za styl?“ ptal se zájmem Bofor.
„Pokud budeme mít smůlu, tak ho uvidíš.“
„Smůlu?“
„Ano smůlu.“
„V některých chvílích seš divnej, Čarodějnej.“
„Beru to jako kompliment od trpaslíka.“
„Nebyl to kompliment, ale ať je po tvém. A ten meč na zádech?“
„No, jak to jen říci. Jestli meč u pasu tasím jako prodlouženou ruku a měl bys spíše smůlu, kdybych to udělal, tak ten na zádech tasím jen v těch nejhorších možných chvílích.“
„Jinými slovy, když už seš v prdeli.“
„To moje bylo více elegantní, ale ano, Bofore, jen když už jsem v prdeli.“
„Neber mě špatně, ale jsou všichni ti, co používají magii, takoví jako ty? Neustále tajuplní a připravení, že se v každý možný moment něco vysere?“ Bofor se na něj zadíval, ale nedostal odpověď, jen soustředěný pohled do dáli. Sám se tam zadíval, ale zatím nic neviděl. Po pár desítkách krocích ticha, ale najednou spatřil, co jeho společník. Na zemi totiž našel kostry dlaků a trpaslíků. Došli k nim a klekli si ke kostrám.
„Ano musím, Bofore. Byl jsem tak vychovaný. V podstatě všem kdo ovládají magii, jde o moc, ať už tu magickou nebo o nadřazenost a vliv ve společnosti. Proto je lepší být nedůvěřivý, protože většina čarodějů je nějak zapletena v politice, a to je teprve ten pravý důvod být vůči někomu nedůvěřivý. Politika,“ povzdechl si a dále si prohlížel kostru dlaka. Horní část těla byla v pořádku, ale dolní byla rozdrcená. Podle polohy horní části ovšem soudil, že to byl důvod úmrtí. „Bofore, kolik toho žije v podzemí.“
„To nikdo neví.“ Bofor se ohnul nad zchátralou zbrojí těla trpaslíka a snažil se podle ní přijít, ke komu patřil.
„Jak to myslíš.“
„No, je to jako s tou vaší havětí na povrchu. Tam přece taky nevíte, kolik toho je ne?“
„Ne. S jistotou můžeme říct, že to neudělali dlaci,“ zadíval se na Bofora, který mu pohled oplatil.
„Jo, to by tu nezbyl ani prach. Něco je ale na tom všem špatně, cítím to v kostech.“
Zadíval se do temného tunelu, kde viděl další těla pomocí zesíleného zraku. „Je jediný způsob, jak zjistit, co je zde špatně.“ Zvedl se a pokračoval s Boforem dále.
Moc dlouho s Boforem nepokračovali, když najednou objevili skladiště. Nemělo zde ale být, protože na mapě nebylo zakreslené. Prohledávali ho a opět zde našli kosti trpaslíku a dlaků. Bofor procházel vše, dokud nenašel seznam skladiště. Pročítal si řádky materiálů, které se zde měly nacházet, včetně jejich dodávek, dokud se nedostal k jedné položce. Boforovi se až nechtělo věřit, že by tu mohla být tato ruda a proto hned hledal vozy, kde je kov uložený. Našel vozy a strhnul z nich plachtu. V tu chvíli se mu zatajil dech.
„Původně jsem ti chtěl udělat zbroj z té rudy, co těží naši bratři, Čarodějnej. Je to hodně dobrá rudy, ale nyní ti zbroj vyrobím z tohohle. A jak se dívám, je tu tuho dost, aby zaplatil skoro celou expedici bez toho, co už je na vozech a co bude.“
„Co je to vůbec za rudu?“ Natáhl ruku a malou hroudu uchopil.
„Je to… “ zem se ale zatřásla a ozval se hrubý řev. Bofor se ihned rozhlížel na všechny strany s připravenou sekerou. „To nebyli dlaci.“
„Ne.“ Zadíval se na rudu a položil ji zpět. „Někde jsem četl, že vzácné rudy hlídají elementálové, aby k nim nikdo nemohl.“
„To jsou povídačky, na druhou stranu, to pomalu tahle ruda taky,“ zkonstatoval trpaslík. Vzápětí se k nim začaly linout dunivé kroky z těžební chodby. „Nějaký nápad?“
„Utéct nestihneme podle toho, kde jsme už našli první těla. Pozitivní na tom ovšem je, že víme, co všechny zabilo.“
Bofor tenhle humor neměl rád a raději jej ignoroval. „Takže boj.“
„Ano.“ Vzápětí si přivolal knihu, která mu začala levitovat nad levou rukou. Natočil patřičné stránky a posílil se magií. Nechal pak knihu zmizet a spojil si ruce před hrudí. Ruce roztáhl od sebe a měl v nich ledovou kouli o velikosti trpaslíkovy hlavy, ze které se linul chlad.
Elementál na sebe nenechal dlouho čekat a s řevem rozrazil velké dveře a ukázal se v plné kráse. Zemský elementál byl dvakrát větší jako dva obyčejní lidé a mnohokrát těžší. Elementalové dané skupiny měli vždy jiný tvar, ale v podstatě byli stejní. Tenhle byl například ze zdejší horniny. Měl malou vysunutou hlavu na masivním těle, a dlouhé ruce připomínající obrovské palcáty, které obrůstaly kořeny. Nohy měl však normální ke svému vzrůstu. Celkově elementál připomínal člověka. Nebylo to však nijak neobvyklé, protože někteří věřili, že elementálové jsou ve skutečnosti prokletí lidé, v tomto případě i trpaslíci.
Zadíval se elementálovi do jeho zářících očí a vypustil mu ledovou kouli do hrudi, kde se rozbila se zvukem praskajícího skla. Led pak začal růst po těle a ihned tuhnul. Zemní elementál však led dokázal rozbíjet. Krása tohoto kouzla ovšem nespočívala v jeho síle, nýbrž že dokázalo značnou část protivníku zpomalit, když už ne zabít.
Trpaslík viděl, jak elementál bojuje s ledem, ale zároveň stále postupuje dále. Všiml si však, že elementál byl pomalejší a hned se mu v hlavě zrodil plán. „Zadrž ho,“ zakřičel a běžel k bednám. Všiml si, že v jedné z nich by měly být výbušniny. Doběhl k bednám ve chvíli, kdy uslyšel dunivý zvuk. Otočil se za sebe a spatřil, jak elementál mlátí do štítu, který před sebou držel jeho společník pomocí hole. Bofor pak vzápětí našel sud s výbušninami. Odložil sekeru a zvedl sud nad sebe. Byl již z půlky prázdný, ale i tak ho vrhnul k elementálovi a na sud hodil olejovou lampu. Sám se pak rychle schoval za sloup a zacpal si uši. Sotva to udělal, ozval se hlasitý výbuch a skladiště zahalil hustý kouř, který ho začal dusit.
Když viděl Bofora s tím sudem, došlo mu to. Tenhle plán ale příliš neschvaloval, neboť měl vlastní, ovšem už neměl na výběr. Zesílil štít proti výbuchu a mohl jen sledovat následnou barvami hrající explozi. Bohužel, příliš neviděl výsledek, protože byl vzápětí zahalen do hustého kouře. Mávl proto holí a všechen dým se rozletěl stranou. Následně se tázavě zadíval na Bofora.
„Už jsou tu moc dlouho, jinak by tolik nekouřily,“ řekl Bofor a zadíval se na elementála. „A určitě by se ho zbavily.“
Elementál se postavil na nohy a i když byl nahnutý na jednu stranu, ze své zuřivosti nic neztratil, ba naopak. Elementál se rozeběhl k trpaslíkovi s pozvednutýma rukama a ihned zaútočil. Bofor sotva uhnul a z otočky sekl elementála svoji sekerou přímo do obličeje, že by mu to ale nějak uškodilo, se říct nedalo. Elementál vzápětí praštil do Bofora máchnutím a ten se odlepil od země a přeletěl půlku skladiště, kde tvrdě dopadl. Bofor se snažil dostat zpátky na nohy, ale sotva se přetočil, uslyšel dunivé kroky elementála. Ohlédl se na něj a stále se zvedal. Uviděl však, jak se elementálovi jedna z noh zabořila do země. Elemental to nečekal a až příliš pozdě si všiml, že země pod ním se změnila na žhavou lávu, do které zapadl. Ještě aby to nestačilo, vyšlehly úponky lávy, které se ihned elemantálovi omotaly kolem těla. Celé to vypadalo, jako by kraken stahoval pomocí svých chapadel oběť pod hladinu moře, ale v hřejivějším provedení. Elementál řval a máchal kolem sebe, jak jen mohl, ale zanedlouho ho pohltila země, která se pak ucelila a zchladla.
Bofor seděl na zadku a oddychoval, onen let se mu zas tak nelíbil, hlavně kvůli dopadu. Sledoval, jak po místnosti hoří kousky lávy, které elementál rozházel, ale pak uslyšel známé klepnutí a láva se uhasila. Otočil se pak za pomalými kroky, které patřily jeho kolegovi.
„Tos to nemohl vyčarovat hned?“ řekl Bofor trochu podrážděně.
„Chtěl jsem, ale nějaký trpaslík přede mě hodil sud s výbušninami. Nevíš náhodou, kdo to byl?“
Bofor zakýval hlavou ze strany na stranu a chtěl se postavit na nohy. Spatřil však ruku. Přijal ji a pokýval hlavou na znamení díku. „Jak jsi věděl, že ho jeho vlastní podstata zničí?“
„Nevěděl. Je zde stále možnost, že se vrátí v silnější podobě, ale zatím je klid.“ Prošel pak skladiště a opět uchopil rudu, ovšem nyní se nic nestalo. „Elementálové jsou nevyzpytatelní, na některé platí tohle, na jiné tamto.“ Odložil rudu a šel za trpaslíkem.
„Na tohle už jsem starej. Pojď, Čarodějnej, půjdeme ostatním říct, co jsme tu našli.“
Všem trpaslíkům pak řekli, co v tunelech našli, přičemž ti jim nechtěli věřit. Jakmile ale sami na vlastní oči spatřili skladiště i s obsahem, už o ničem nepochybovali, ani v elementála. Trpaslíci se pak ihned dali do práce a v celém skladišti nenechali kámen na kameni pro případ, že se zde ukrývalo další bohatství. Nic dalšího už ale nenašli.
Vydal se pak společně s Boforem zpátky do tunelů a ještě dále, ale nic nenasvědčovalo tomu, že Bofor svého příbuzného najde. Museli pak pátrání zanechat už jen z důvodů, že vozy byly plné a nikomu se zde nechtělo pobývat déle, než bylo nutné. Provedli proto rituál v šachtách a vrátili se za ostatními. Trpaslíci odsaď odvezli i všechny dokumenty na budoucí prozkoumání pro případ, že by zde něco bylo.
Následující cesta byla pomalá ale bez obtíží, neboť na dlaky a ostatní havěť už nikde nenarazili. Po mnoha dnech se pak konečně vrátili zpět do trpasličího města. Nijak poté nemeškali a začali shánět kupce pro materiál, který přivezli. Potenciálních zákazníků bylo ovšem mnoho, museli až vyvolat dražbu o vzácné kovy. Bohužel se ale někteří pokusili materiál ukrást, naneštěstí Bofor a jeho veteráni dobře věděli, co dělají. Zloději, kteří nezemřeli během krádeže, skočili ve vězení a čekali na svůj soud. Poté co bylo vše prodáno, si trpaslíci mnuli ruce po vydařené výpravě. Nijak ale nezapomněli na rodiny těch, co se nevrátili a i ti dostali slíbený podíl dle smluv.
Bofor potom nemeškal a dal se do práce na slíbené zbroji. Pracoval dnem i nocí, neboť to, že byl zpátky u výhně, mu připomnělo staré dobré časy. S každou částí zbroje si hrál do posledního detailu, protože po tom co viděl, věděl, že jeho zbroj bude opět k užitku. Sice byl vůči mágovi podezíravý kvůli toho, jaký byl, ale na všechno zapomněl ve chvíli, kdy ho opět zahřál oheň výhně. Po několika-ti dnech strávených u výhně odnesl Bofor zbroj starému příteli, který byl runový kněz, aby jeho dílo posvětil a očaroval runami. Boforovi výrobky byly i tak dokonalé, ale s rudou co našli a jeho měsíčním kamenem se o kvalitách zbroje nedalo pochybovat. Ovšem až runová magie tomu dávala poslední závěrečnou tečku.
Práce byla hotová a jako taková se musela zapít. Zbýval již jen runový kněz a jeho část. Seděl s Boforem v hospodě a hodnotili celou výpravu. Byla to úspěšná expedice, která rozvířila vody mezi trpaslíky, a už se domlouvaly další možné výpravy. Bofor tím opět navýšil své jméno a znovu se vrátil za milovanou výheň, i kdyby to mělo být naposled. Jejich diskuze odbočila na téma zbroje a zbraně. Bofor jej poučoval o kovech a on zase vytahoval, co slyšel a chtěl vědět, jak moc je co pravda. Například, že dračí ocel se opravdu vyrábí pomocí dračích kostí, které se pomocí runové magie roztaví a pak se z nich kují zbraně a zbroje. Nakonec se však musí tyto výrobky kalit v rozžhavené dračí krvi, jinak vše popraská. Bofor mu navíc i potvrdil příběhy o tom, že po výrobě se opravdu zbroj či meče z dračí oceli mění a nabývají trochu podobu dračích kostí. V neposlední řadě však zmínil, že dračí zbroj je velice vzácná a výjimečná a ať na to rychle zapomene, na takovou výpravu by nešel. Zabředli i do témat politiky, ať té trpasličí nebo lidské, ovšem rychle ji opustili, oběma z toho bylo k blití. Nakonec ovšem mluvil už jen Bofor, protože velké množství trpasličího piva se projevilo na nich obou. Avšak Bofor ještě oproti němu dokázal udržet hlavu nad stolem, aniž by s ní kýval dopředu a dozadu. Bofor se rozpomínal, neboť tato výprava v něm vyvolala spousty vzpomínek. Mluvil o dávné slávě trpaslíků a jejich cenných dolech, které již patřili těm proradným dlakům nebo zkaženým pralidem. Mluvil o tom, jaké krásné časy to byly v porovnání s dnešními, a jak asi trpaslíci jednoho dne skončí, pokud horám ve kterých žijí, už nebudou páni. Bofor si ale pak všimnul, že už nemá posluchače, jen usínajícího člověka, který měl tu kuráž pít s trpaslíkem. Uznal ovšem, že jeho Čarodějnej společník vydržel slušné množství zlatavého moku, to ano. Byl čas jít spát, vzal jej tedy na rameno a šel domů.
Následující den byl Bofor jeho stavem překvapen, dokázal totiž stát na nohou. Ovšem v ten moment co dorazil kněz s jeho zbrojí, vypadal, že snad ani nikdy nepil. Bofor měl radost, protože jeho výraz na tváři, jak si zkoušel zbroj, bylo něco, co už dlouhá letá neviděl.
„Tak co, Čarodějnej,“ zeptal se Bofor. „Líbí se ti?“
Díval se do zrcadla na svoji novou zbroj a zkoumal každý její kousek. Hrudní plát byl celistvý, avšak oproti předešlému modelu, břišní část byla jiná. Čelní, zadní a boční pancíř byl skládaný z velkých lamelových plátu, ty kryly břicho, záda a žebra. Spoje mezi nimi byly z šupinových dílu, pod nimiž se nacházela tvrdá pokovaná kůže. Ta se nacházela pod všemi důležitými částmi zbroje, od hlavy až k patě. Nyní měl však zbroj více skládanou. Byla tím na jistých místech trochu slabší, než velké platy jako předtím, ale získal tím lepší pohyblivost a hlavně nezapomínal, z jakého materiálu byla vyrobena. Záda měl pak opět silněji kryté jako předtím. Ramena měl rovněž pod velkými lamelovými pláty, jejichž slabá místa byla zakryta šupinami. Předloketní chrániče se skládaly z velkých celistvých kusů, jež na sobě měly ještě zesílené pláty. Rukavice byly prstové a z horní části šupinové. Na prstech pak našel i malé šupiny, které mu kryly jednotlivé články. Samotná použitá kůže pak byla jemňoučká vevnitř, ale pevná na povrchu. Okolo pasu měl opasek s dalšími částmi, jež kryly dodatečně bedra, boky a podbřišek. Oproti předešlé zbroji, již neměl podobné velké chrániče stehen jako předtím, a nyní jen menší a zahnuté dozadu. Na každém stehně se na vnitřní straně nacházel tenčí plát, který sahal i na vnější, kde byla dodatečná destičková zbroj z velkých částí. Holeně měl kryté velkými kusy kovu, jež sahaly dostatečně vysoko, aby chránily i kolena. Na botách pak nechyběly zesílené špičky pro nakopnutí.
Uchopil nakonec helmu a zadíval se na ni. Opět měla velký otvor, aby dokázal pít lektvary, ale ne zbytečně velký. Měla i menší kovový chochol, na němž byl pravý ze štětin. Projel po nich prsty a pak po dodatečném krytí u očí. Nasadil si helmu a zadíval se na sebe do zrcadla. Celá zbroj měla černý odstín a hrany zabarvené do syté zlaté. Nebyla to sice barva, po které na zbroji toužil, avšak Bofor trval na svém a nemýlil se. Zbroj v sobě měla dokonce vyleptané runy od kněze, jež měly barvu jiného odstínu černé, avšak uměly se pohlcovat do zbroje, aby nešly vidět.
Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Pokýval hlavou a podíval se směrem k Boforovi. Pousmál se, ale neřekl ani slovo. Nemusel však, neboť ten úsměv Boforovi stačil, takový už totiž neviděl celé roky.
Konec desáté kapitoly