Kapitola osmá – Práce jako každá jiná
Slunce pomalu vycházelo do nového dne, když se díval na pevnost zvanou Skála. Byla to úchvatná pevnost a její jméno odpovídalo, neboť se nalézala ve skále. Měla dvě velké věže, které rostly z hor, a celá byla obehnána vysokou pevnou zdí. Mezi věžemi byla jedna velká budova a další malé se rozprostíraly na menším náměstí za hlavní branou. Pevnost působila nedobytně a navíc měla před sebou rovnou plochu do kopce. Avšak samotné umístění pevnosti vzbuzovalo diskuze, neboť byla mimo strategické pozice. Málokdo ovšem věděl, že hlavní předností pevnosti je portál. Samotná pevnost totiž stojí na údajném místě moci, které pomáhá otevřít portál, i kdyby byla pevnost obléhána a magicky odstíněna. Nepřítel, který by chtěl tudíž dobít zdejší země, musel dobít i Skálu, jinak by neustále riskoval vpád vojsk do zad. Skála ale nikdy neposloužila svému účelu, padla totiž do rukou démonů. Ti se snažili použít její portál, aby se dostali do srdce říše lidí. Naneštěstí stavitele nechali ve Skále pojistku proti zneužití, která měla celou pevnost odstřelit. K odstřelu došlo, ale pevnost byla naddimenzována tak, že to vydržela. Pořád se ale na některých univerzitách diskutuje, proč tomu tak bylo, neboť vše plánovali hned při stavbě. Podle některých v tom měli prsty démoni, jiní zase tvrdí, že byla podceněna magická stránka portálu. A ještě dříve byli i tací, kteří byli proti stavbě samotné Skály. Tak či onak místnost s portálem byla jednou provždy zavřena a zavalena jako okolní části stavby. Co se ovšem stalo doopravdy, ví jen pár vyvolených. Po válce se ukázalo, že udržovat tak velkou pevnost bez strategického umístění se nevyplatí, a od té doby Skála jen chátrá.
Již třetí ráno pozoroval pevnost a společně s Michaelem se učili její návyky. Sledovali chod hlídek a pohyb po hradbách z protějšího kopce. Skálu měli jako na dlani, avšak z důvodu vzdálené bezpečnosti museli neustále používat dalekohledy a zesílený zrak.
„Na cimbuří se točí hlídky každých šest hodin,“ řekl Michael a připojil se k němu. Podal mu kávu a sám usrkl. „Nijak zvlášť nehlídají a v noci už vůbec ne.“
„Nečekají útok,“ zadíval se na slunce. „Každou chvíli by měla vyjet dvacetičlenná skupina na hodinovou hlídku v lese,“ pak se napil.
„Otvírá se brána, už vyjíždějí.“ Michael vzal deníček a potvrdil si brkem informace.
„Je jich ale moc, napočítal jsem jich čtyřicet.“
„Že by o nás věděli?“ zajímal se Michael a rovněž pozoroval hlídku.
„Udělám průzkum okolí. Michaely, ty hlídej Skálu.“
„Dobře.“
Odešel a zkontroloval okolí. Posílené smysly mu však ukázaly jen pohyb zvěře, ale jinak nic, co by je ohrožovalo. Když se po hodině vrátil, Michael mu řekl, že ti muži dělali eskortu velitelům, jež se přemístily na Skálu jako na svoji novou základnu. Nyní bylo v pevnosti okolo pětiset členů řádu. Moc mu to náladu nezvedlo, ale v podstatě to bylo jen dobře. Čím více vyššího představenstva zabije, tím se zlepší situace ohledně jeho tajemství, že za všechno může on. Michael pochopitelně o ničem nevěděl, a hodlal u toho i zůstat.
Celý den pak opět pozorovali nepřítele a vše se opakovalo jako předcházející dny. Nastala pak toužebná noc, při níž vše započnou. Po půlnoci hodlali rozpoutat ledové peklo. Počítali s tím, že jim vyvolávání zabere nějaký čas a proto vše naplánovali tak, aby hlídky nic nespatřily. Popřípadě někdo něco na Skále nevycítil. Oba ovšem měli menší obavy ohledně zbytků portálu. Ten už sice měl být dávno vyhaslý, jak se říkalo, ale kdo ví, v jakém je skutečně stavu.
Seděli s Michaelem naproti sobě a jedli pozdní večeři.
„Takhle to mělo být,“ začal z ničeho nic Michael. Oba se na sebe podívali. „My dva spolu bok po boku. Dokážeš si vůbec představit, co bychom všechno dokázali?“
„Hodně věcí. Ty časy už jsou ale dávno pryč,“ pokračoval v jídle.
„Ty časy ani nenastaly.“
„A čí pak je to vina,“ zadíval se Michaelovi do očí.
„Myslíš si, že to bylo tehda lehké? Myslíš, že jsem to dokázal udělat bez mrknutí oka? Jediného přítele co jsem měl, jsem musel obětovat pro svoji budoucnost. A k čemu to vlastně bylo, stejně nemám, po čem jsem toužil, jako ty.“
„A co ode mne teď čekáš, že ti řeknu. Do těch sraček jsi nás poslal ty sám. Kdyby ses tehda rozhodl jinak, vše mohlo být jiné.“
„Někdo to rozhodnutí udělat musel. A stejně jako tehdy to jsem já a ne ty, kdo riskuje vše. Taky jsem mohl odjet, ale neudělal jsem to. Místo toho jsem zvolil jinou cestu a kráčel jsem po ní. Mně jde totiž o něco více, než jen o vlastní obohacení jako tobě. Můj otec mi to vkládal do hlavy neustále a za tím účelem jsem se i dostal k Marklenovi do učení. Já měl změnit svět čarodějů, zatímco ty sis mohl hrát na obyčejného řezníka, který zachraňuje panny a následně z nich dělá ženy. Já si to uvědomil zavčasu, a abych něčeho dosáhl, musel jsem jednat.“
„Vůbec nevíš, co jsem ty roky dělal, Michaeli. Nevíš, jaká rozhodnutí ležela na mých bedrech. Takže přestaň ze sebe dělat nejdůležitějšího člověka na tomto světě.“
Nastalo chvíli ticho, během kterého se oba podívali do svého svědomí. Michael pak promluvil. „Ani jeden z nás nechtěl tenhle život. Je za trest mít otce arcimága, který není spokojen se svými výsledky a doufá, že jeho syn vše napraví.“
„Marklen měl se mnou taky velké plány. Možná i vznešené.“
„Kdyby tě zasvětil, šel bys do nich?“
„Nevím. Znělo to krásně, ale ne v jeho podání.“
„Oba jsme jen experimenty velkých snů. Já se prostě rozhodl probudit dříve než ty.“ Michael zakýval hlavou. „Proč jsem tu diskuzi vůbec začínal.“
„Protože se nemusíme vrátit. Oba víme, co nás tam čeká, až to rozjedem.“
„Co když to byl účel našeho výcviku. Přemýšlel jsi někdy nad tím? Možná, že sny mého otce i Marklena, byly v podstatě to samé.“
Sny, pomyslel si. I on měl sny. Dokonce si i myslel, že už některé nalezl, ale mýlil se. A teď je na místě, kde bude konat, aby se k nim přiblížil.
„Co tu vůbec děláme,“ pokračoval Michael. „Na to co nás čeká, musíme být jednotní a nejsme. Oba se na to díváme jen z pohledu vlastních zájmů. Jsme jen dočasní spojenci.“
Měl pravdu. Proč tu je Michael doopravdy, nevěděl. Možná má opravdu ušlechtilé myšlenky, jimž stojí v cestě Skála a zkouška. On tu ale byl z jediného důvodu, aby se očistil od řádů a jejich teorií. Ano taky to bylo na cestě za zkouškou, ale když si po střetu se sukubou plánoval, jak dosáhne zkoušky, tohle jej nenapadlo. Ne v takovém měřítku. A ani nevěděl, co potom. Jestli uspěje a získá zkoušku, vrátí se zpátky ke snům? Raději chtěl změnit téma. Byla tu otázka, kterou měl na jazyku už dlouho. „Jak daleko jsi tehda chtěl zajít.“
Michael věděl, na co naráží, noc která změnila vše. „Nechtěl jsem tě tehda zabít. Zranit ano, ale ne zabít. Rozhodně jsem nečekal tvůj úder.“ Michael se pousmál. „Ale měl jsem, tak nás to učil Marklen.“
Nechtěl mě zabít, řekl si v hlavě. Ani on nechtěl Michaela zabít, jen ho zranit. To mu stačilo. „Dokončíme to. Další příležitost už mít nebudeme.“
„A co potom.“
„Něco se stane. Ale tak jsme oba dva vychovaní, neutíkat. Vždy se něco stane, ale to nás nezastaví.“
Michael přikývnul, mohli začít.
Dojedli a dali se do díla. Nejdříve seslali ochranu na koně a položili na stojan knihu s patřičným kouzlem. Potom všude kolem sebe nakreslili obrazce pro zaklínadla zimy a rozmístili svíčky do vzorce. Úmyslně i svíčky zakryli, aby je ze Skály nemohli vidět. Rozmístili i Michaelovy podpůrné předměty, jako vzácné kosti či nabyté esence, na kterých se nešetřilo. Při takovém kouzlu ve vyvolávání ve dvou lidech, nesměly chybět podpůrné předměty. Kvůli utajení a bezpečnosti bude muset každý čarovat jiné kouzlo a poté ho spojí a zesílí. Michael měl na starost vzduch a vír, on chlad. Oba si sundali i horní části zbroje, sice ani jednoho neměly omezovat, ale nechtěli nic riskovat. Vypili pak potřebné lektvary a čekali, až začnou účinkovat. Poté už jen na sebe kývli. Michael jen luskl prsty a všechny svíčky se zapálily. Ihned po jejich vzplanutí je obklopila silná aura energie.
Díval se do knihy od Michaela a přečítal si kouzlo. Do pravé ruky si přivolal hůl a levou položil na obrazec. V následující chvíli se začal soustředit, a když byl na správné úrovni, započal pronášet slova z knihy. Vyvolat smrtící hlad o malé rozloze typu místnost, nebyl problém. Problém však nastával v neuzavřeném prostoru, natož v tak velkém rozměru, v jakém kouzlo plánovali. Ještě chvíli pročítal slova, dokud kouzlo nebylo stabilizované. Následně přestal číst řádky v knize a už se jen soustředil na růst a ovládání kouzla. Sundal ruku z knihy a položil ji na hlavici hole. Zavřel oči a pokračoval.
Michael vše sledoval, dokud se neobjevil nepříjemný chlad. Dech se mu srážel a láhev, která ležela kousek od nich, zamrzla. Nyní byl na řadě on. Prokřupnul si prsty a byl připraven. Začal rukama kroužit podélně se zemí, jako by něco míchal a do toho pronášel slova. Vzduch kolem nich se vlnil a pomalu nabíral směr pohybů rukou. Po chvíli se vlnily i okolní stromy. Michael stále pohyboval rukama ve stylu míchání, a i když to vypadalo prázdně, cítil, jak jeho ruce tlačí vzduch. Vítr sílil a kroužil přes pevnost zpět do lesů a znova. Zatím držel vítr na uzdě, díky tomu vše vypadalo jako obyčejná změna počasí. Neustále pak točil vítr dokola přes jejich pozici, kde se zároveň chladil. Země okolo nich byla najednou zmrzlá a stromy umíraly mrazem, na čemž i lesy před Skálou pomalu poznávaly chlad.
Oba neustále pokračovali v tom svém, avšak nyní je čekalo to nejtěžší, spojit kouzla dohromady.
„Jsem připraven,“ řekl nahlas Michael, aby byl slyšet.
„Já rovněž.“
Michael se pak stále soustředil na ovládání kouzla, zatímco on mu pomalu vkládat svůj chlad do větru. Sotva začali oba kouzla kombinovat, výsledek na sebe nenechal dlouho čekat a první účinky se projevovaly. Země směrem ke Skále začala mrznout a i stráže museli pocítit mráz. Vkládal svůj chlad do Michaelova kouzla více a více, během čehož se potil. Pak odložil hůl stranou a sám začal dělat pohyby rukou jako Michael. Snažil se podpořit kouzlo a rozložit vzniklou sílu. Nedlouho na to se na Skále ozvaly první poplašné zvony. Obránci už museli poznat, že nic není přirozené. Vzápětí na to částečně opustil Michaelovo kouzlo a soustředil se na temné mraky nad jejich hlavami. Zvedl hlavu a ruce výše a nyní se snažil rozpoutat bouři. Obloha kolem se rovněž vlnila do směru větru, ale až teď z ní začalo silně a prudce sněžit a navíc lítaly i blesky. Země už byla zmrzlá, ale to stále ještě nebylo vše. Soustředil se, jak jen mohl a z nebe se stahoval vír, který klesal a nabíjel se energií. Ze Skály se ozvaly křik a rozkazy, ale to nebylo nic v porovnání s tím, co mělo přijít. Blesky začaly dopadat na zem a všude kde dopadly, země zmrzla pod nánosem křišťálového ledu. Pak to však přišlo, oba dva to poznali současně. Přestali pohybovat rukama a zvedly je k nebesům, jako by tam něco chytli. Pevně uchopili kouzlo, které stvořili a vší silou zatáhli k zemi. V tu chvíli se temná nebesa stáhla do sebe, odkud vylétl jediný blesk, který rozzářil okolní hory a dopadl do středu Skály. Ozval se obrovský výbuch s praskáním ledu, jehož světlo ozářilo všechny okolní pohoří. Následně byla Skála pohlcena obrovským bílým oblakem. Oba dva to ale nevydrželi, a když dotáhli kouzlo do zdárného konce, spadlí na zem. Leželi a snažili se popadnout dech. Byli silně zpocení a unavení. Jen leželi a dívali se, jak měsíc ozařuje krajinu okolo Skály.
Zvedl se první a opřel se o ruku. Zadíval se na Michaela, jak je na tom. Ten se překulil na břicho a dal mu znamení, že je v pořádku. Oba dva pak vypili další lektvary a čekali, dokud je nenakopnou. Když už nabrali trochu síly, podívali se na Skálu. Nyní už to nebyla ta pevnost co předtím. Celá Skála byla pokryta ledem jako krajina okolo.
„Povedlo se,“ řekl první a stále se snažil uklidnit dech.
„Ještě aby ne. Víš, kolik to kouzlo stálo i peněz?“ řekl Michael a rovněž se uklidňoval.
Rozhlédl se po vybavení. Všechny svíčky vyhořely až do úplného konce a předměty vypadaly, že jsou vyčerpané. „Za starých dob by se nám tohle nepodařilo.“
„Ne, v každé takové velké pevnosti byl čaroděj přesně proti podobným případům. Vypadá to, že jsme měli štěstí a všichni vyběhli na své pozice, kde je zabilo naše kouzlo.“
„Vypadá to tak,“ zadíval se na Michaela. „Pojďme to dokončit.“
Michael přikývnul. Oba se potom převlékli do suchého, přesněji řečeno on si jen převlékl košili a utřel se, zatímco Michael se kompletně převlékl do nového. Byl až mírně překvapen, co si Michael oblékal, neboť jeho základ tvořila košile se zpevněnou vestou a kalhoty. Na to oblékal zbroj, jež kdysi u něj viděl a na ni ještě roucho, které si stáhl opaskem v pase. Michael ale oproti němu stále nenosil helmu, což byla podle něho chyba.
Oba si ještě nasadili zbraně a očarovali se magií, která byla doslova cítit ve vzduchu. Když byli připraveni, jen na sebe kývli a Michael si stáhnul kápi hluboko do čela. Všem mohlo na první pohled připadat, že má omezený výhled, avšak opak byl pravdou. Vybavení od čarodějů má zkrátka magický podtext. Očekával, že Michael je jeden z těch, kteří nosí stáhnutou kápi i do boje. Ovšem když jej viděl v plné výbavě, musel uznat, že opravdu vypadal jako někdo, kdo vládne magii, což on oproti němu nikoliv.
Vyrazili na koních, ale jeli pomalu, protože všude byl led. Naštěstí jim na cestu svítil měsíc, který na ledovém úkazu vytvářel úžasnou scenérii. Člověk až zapomínal, co se vlastně před chvílí stalo a proč to vzniklo. Když vyjížděli z lesa ke Skále, potvrdili si, že okolní lesy zabili, neboť zdejší stromy nebyly zvyklé na takový chlad. Jakmile se přiblížili k hradbám, mohli spatřit první výsledky svoji práce a pocítit mrazivý chlad. Bylo to, jako by na ně dýchla ledová smrt, jež si vzala toto místo do sněhově bílé náruče. Hned v otevřené bráně a za ní byli první zmrzlí vojáci řádu, kteří vypadali jako sochy z ledu. Někteří vojáci ani neměli zbraně a chtěli jen utéct, zatímco jiní byli na koni ve zbroji. Když s Michaelem kolem nich procházeli, byli až unešení, jak živě vypadali ve tvářích. Oba dva už zabíjeli pomocí ledu, ale nestalo se, aby se pak oběti nerozpadly či led byl tak křišťálově čistý. U brány pak Michael vyvolal ledového elementála, který vypadal jako golem a nařídil mu, že má zabít kohokoliv, kdo hodlá opustit pevnost. Elementál se poté sloučil s obrovským kusem ledu ve zdi, aby nešel vidět.
Když vcházeli dovnitř, opět zde našli vše zmrzlé. Všude kde mohly, visely rampouchy a země byla posetá sněhem. Viděli dokonce pár vojáků, jak padali z hradeb a zároveň byli přimrzlí v půlce letu ke zdi. Na nádvoří našli i skupinku, která se modlila u kaplana. Oba se zastavili u kaplana a podívali se mu do knížky, z které předčítal.
„Připadám si jako sochař,“ řekl Michael s úžasem. „Jako to vidíš ty?“
„Že naše umění asi jen tak někdo neocení.“
Pokračovali poté dále náměstím plným ledových soch. Kdyby někdo přežil pod otevřeným nebem, byli by hodně překvapeni, ale ve vnitřních prostorách už mohli někoho najít. Prošli kolem soch k hlavnímu vstupu dovnitř a před sebou měli schodiště pokryté ledem. Oba byli nuceni použít levitaci a přenesli se až k bráně. Naštěstí kouzlo vyrvalo půlku brány a oni mohli projít bez rámusu. I zde našli spousty ledových soch různých tvarů. Museli si však dávat pozor kvůli ledu, na kterém to klouzalo. Pomalu kráčeli sálem, když uslyšeli několik dunivých zvuků. Vzápětí oba zaznamenali praskání ledu přímo nad sebou. Zvedli oči a nalezli lustry. Jen se na sebe podívali a oběma bylo jasné, na co ten druhý myslí. Sotva udělali několik kroků ke zdi do bezpečné zóny, lustry se zřítily na zem.
„Mám pocit, že jsme něco nedomysleli.“
„Ušlo nám pár detailů to ano,“ odpověděl Michael. „Radši se držme u zdí.“
Oba poté vyrazili do východní oblasti, kde se nacházela část kasáren a stájí. Procházeli okolo ledových soch a kontrolovali každou místnost, ale nikde nic nenašli, jen ledovou smrt. Museli být ovšem důkladní, ale i tak nekontrolovali dveře, jež nešly otevřít. V takových případech totiž nikdo nemohl dovnitř ani ven, a při místní teplotě to dotyční nemohli přežít. Narazili však na jeden ze zamrzlých pokojů, v němž uslyšeli bouchání a volání o pomoc. Vyrazili dveře a vevnitř našli promrzlého muže. Byl štěstím bez sebe a pořád opakoval, že jim děkuje. Michael ho však zabil pomocí kusu rampouchu ze stropu. Ten muž ani nevěděl, co se na něj chystá a doslova zemřel šťastný. Ani jeden se na sebe nepodívali. Věděli, proč tu přišli a pokračovali dále.
Při příchodu do kasáren nalezli ledové sochy, avšak nových tvarů. Spousta vojáků zrovna na sebe oblékala části zbroje. Když kolem nich procházeli, vypadalo to jako z nějaké příručky jak si obléct zbroj. U stájí je zase překvapily ledové sochy koní, ty se totiž splašily a začaly utíkat pryč. Oba se zastavili a sledovali zmrzlé sochy zvířat. Byli až uchváceni jejich detailem.
„Tak dobře by to nedokázal ani mistr sochař,“ zkonstatoval Michael a dále se oba dívali na koně stojícího na zadních.
„Ne,“ i on nemohl spustit oči z koně. Až jej napadlo si onu ledovou sochu někde vystavit. Sice neměl kde a věděl, že by roztála, ale i tak nad tím přemýšlel.
„Jsme lepší, než jsem si myslel,“ pousmál se Michael a poplácal ho po rameni.
Tohle byl hodně zvrácený humor, on měl ale rád humor, takže to ocenil.
Pokračovali dále. Nikoho živého však nenašli a mohli se vydat na druhou stranu Skály. Zrovna se vraceli zpět přes nádvoří kolem ledových soch, když uslyšeli křik. Podívali se na sebe a ihned se rozběhli za zvukem. Doběhli na nádvoří a spatřili tam minimálně padesát lidí. Čekali, že to někdo přežije, ale nikdy by je nenapadlo takové množství. Oba se však sami najednou stali ledovými sochami, protože nechtěli věřit svým očím. V čele davu stáli tři muži s holemi a kolem nich kroužily ohnivé orby, byli to čarodějové.
„Máme problém,“ řekl Michael.
„To si piš.“ Moc dobře si uvědomoval, že mají hodně velký problém. Věděl, že porazit dav a čaroděje zároveň nejde. Když se soustředí na čaroděje, dostane se k němu dav. Když to udělá obráceně, dostane ho čaroděj, neboť se na něj připraví. Sice byli dva proti řádu ale ani jeden nestihne zabít zvlášť svůj cíl. Bylo jich moc, ještě k tomu v takové situaci.
„Musíme to risknout,“ řekl Michael a on mu rozuměl. Čarodějové musí zemřít první.
„Souhlasím.“
Sotva to dořekli, jeden z čarodějů se otočil jejich směrem a zbylí dva rovněž. Lidi z řádů se pak zmateně začali otáčet jejich směrem a spatřili je taktéž. Všichni tam jen stáli a nikdo se ani nepohnul, dokud čarodějové nevystoupili před dav. Ve vzduchu bylo cítit silné napětí a nepopsatelná zlost.
Soustředil se, Michael rovněž a jejich tři nepřátelé číslo jedna taky. Zatím se ale nepohnul a doufal, že si Michael vzpomene na staré roky výcviku o společném útoku. Michael byl vždy totiž horlivý, a proto jej nechával zaútočit jako prvního. Led kolem nich dokonce začal tát, jak soustředili sílu z okolí. A pak to všechno začalo. První se pohnul Michael a z jeho rukou mu vystřelil ledový paprsek, který zářil světle modrým ledem. Paprsek narazil do rudého štítu od čarodějů, kde začal ihned zamrzat. Čarodějové se mezitím bránili a sami se soustředili na protiútok. Tím, že Michael zaútočil první, získal čas, aby své kouzlo dokonaleji upravil a měl jistotu zabití. Jeho kouzlo bylo docela nehumánní a na hraně korektnosti i zákona, avšak tady nebyl čas hrát si na svatouška. Když byl připraven, vypustil ledový paprsek, který byl tenčí než od Michaela a zářil více do běla. Po nárazu paprsku do štítu jeho okolí zazářilo modře a průraz, který proletěl skrz štít, připomínal chrstnutou křišťálovou vodu. Magická voda dopadla na hruď čaroděje vlevo a přichytila se na něj. Čaroděj zakřičel bolestí a snažil se vodu sundat, avšak v první chvíli ručně než magicky. Tekutina se tím pádem barvila do ruda, neboť se snažila nasát krev dotyčného přes oblečení. Čaroděj se snažil strhávat zasažené místo, ba dokonce i kůži, ale bylo to marné. Kouzlo pak zasáhlo i vnitřní orgány, které vyvrhlo čaroději ven do náruče. Čaroděj se zhroutil z pohledu na svá střeva a zemřel spíše na šok, měl štěstí. Částečně paprsek dopadl i na pár lidí, kteří zemřeli stejně bolestivou smrtí. Když zbývající dva čarodějové uviděli krutou smrt svého kolegy, nezaháleli. Jeden v tu chvíli vyslal své i kolegovy ohnivé orby, které obloukem nadletěli štít. Když upustil od svého kouzla, ihned pak odklonil střely letící na něj a Michaela. Nechtěl ale vyvolat štít, aby přerušil Michaelovo kouzlo. Natáhl ruce k projektilům a odklonil je vůli do strany za sebe, kde se rozbily o ledové schodiště. Nebylo to těžké, protože jak tušil, čaroděj je neovládal a nechal je letět samotné. Navíc Michael zesílil svoje kouzlo, aby své nepřátele více upoutal. Poté vložil sílu do Michaelovy ledové vrstvy na štítu, přičemž Michael to pocítil a upravil kouzlo. Nyní se Michael nesoustředil na paprsek samotný, ale aby vytvořil tlakovou řízenou vlnu. Trvalo to jen zlomek času a Michael vypustil bublinu, jež narazila do ledu na štítu a prorazila skrz. Ledové střepy pak letěly proti čaroději, který dal před sebe ruce a na tváři měl hrůzu. Střepy se zabodávaly muži do těla a některé proletěly i skrz něj kde zasáhly pár lidí. Třetí čaroděj když to viděl, byl najednou bledý jako okolní led. Jediné co jej napadlo, bylo lehnout si na zem a ztratit se v davu. Kupodivu mu to zachránilo život.
„Kurva kde je ten třetí,“ řekl Michael zvýšeným hlasem.
„Nevím, ale musíme utéct.“
Oba se rychle otočili a utíkali do velké síně. Dav, který zpočátku obíhal štít čarodějů, už měli sotva dvacet kroků za sebou, ale zbrzdilo je ledové schodiště. Když vběhli do středu velké síně, oběma bylo jasné, že dále už nemělo smysl utíkat. Byli v nevýhodě, přestože zabili dva čaroděje, ale ten třetí mohl zaútočit v nevhodnou chvíli. Uvědomovali si, že tak to i udělá, neboť sami by to udělali. Navíc k nim běžel dav lidí, kteří je chtěli zabít jakýmkoliv možným způsobem.
První začal opět Michael, natáhl ruce k půlce brány a chtěl ji strhnout na dav. Led zapraskal stejně jako panty, ale velké dveře dopadly na štít od čaroděje. Oba se na sebe podívali, bylo to horší, než si mohli myslet, ten čaroděj podporoval dav.
Na řadě byl nyní on. Obešel Michaela a napřáhnul se s holí za sebe. Bylo mu jasné, že střílet na dav nemá žádný smysl, neboť jejich čaroděj je chránil. Uhodil proto do ledu, který byl všude kolem nich a hůl prošla skrz až k podlaze. Led začal najednou tát směrem k davu a ten to sotva postřehl a vběhl do ledové břečky. Jakmile byli fanatici po kotníky ve vodě, vytáhl hůl ven a led zmrznul. Lidé pak začali křičet a chytali se za končetiny přimrzlé k zemi, zatímco další do nich naráželi. Získal aspoň trochu času, jež doufal, že Michael dobře využije. Avšak na Michaelovo kouzlo již nedošlo, neboť čaroděj se znovu vložil do boje. Michael byl rázem donucen praštit holí do země a vyvolat kolem nich štít, do kterého vzápětí narazily malé ohnivé střely. Projektily byly naprosto slabé a nemohly obranu nijak prorazit, avšak to nebyl jejich účel. Členové řádu se najednou dostali až k nim a začali mlátit do štítu. Všichni byli ozbrojeni a někteří měli i zbroje.
„Musíme být rychlí,“ řekl Michael klidným hlasem, v němž se snažil skrýt strach.
„Kurva rychlí.“ I on si uvědomoval, jak moc jsou v prdeli. Měl hodně špatný pocit a na Michaelovi to poznal jen díky tomu, že ho znal.
Oba se dívali přes štít, do kterého narážely zbraně od zuřivých členů řádu. Během toho se soustředili na kouzla.
„Musíme sekat, ne bodat. Připraven?“ zeptal se Michael.
Zhluboka se nadechl nosem a vydechl, aby zklidnil srdce. „Mužem.“
Michael nechal explodovat štít a výbuch způsobil tlakovou vlnu, která odhodila členy řádu. Sotva Michaelův štít zmizel, vyslal směrem k lustru malou ledovou kouli. V půli letu ji však nechal explodovat a rozprsknout ledové šrapnely všude okolo nich. Nepřátelé padali na zem buď po tlakové vlně, nebo po ledových úlomcích v hlavě či těle. Sotva dokončil kouzlo, ihned vzápětí pomyslel na svůj meč, a i Michael měl stejnou myšlenku. V následujících chvílích stáli zády k sobě a sekali mečem na kohokoliv, kdo se jen přiblížil. Pořád se s Michaelem točili do kola a usekávali končetiny či rozparovali břicha nepřátel. Vůbec se nad ničím nesnažili přemýšlet a jediné co se každý v sobě snažil probudit, bylo kruté monstrum, které se právě utrhlo z řetězu. Jen sekali, nebodali, nechtěli totiž riskovat, že se jim zaseknou meče v tělech. Krev lítala na všechny strany a nepřátelé na ně stále tlačili i přes své padlé. Z počátku se snažili vykrývat i údery, ale nemělo to smysl, bylo jich moc. Museli se spolehnout jen na své zbroje.
Rozsekl dalšímu člověku krk a z něj vystříkla horká krev, která mu přistála na obličeji. Cítil ji i v puse ale nijak tomu nevěnoval pozornost, neboť už byl celý od krve nepřátel. Zatím to byla krev nepřátel, přestože už cítil, jak má pořezané ruce i nohy. Avšak důležité části těla byly v pořádku. Po seku si opět s Michaelem protočili pozice, jako by byli jeden člověk. Jejich společný výcvik i po vše těch letech nesl své ovoce. Během přesunu na něj běžel jeden z nepřátel. Usekl muži ruku, ale to bylo jedno. Ten muž se snažil o jediné, povalit jej na zem, povedlo se. Dopadl tvrdě na zem a muž, který ho na ni dostal, spadl přímo na něj. Člen řádu do něj bušil jak zdravou rukou, tak pahýlem ze kterého stříkala krev. Kryl se levou rukou a pravou zarazil muži meč hluboko do těla. Sotva to udělal, někdo ho chytl za nohy a potáhl s ním. Když se na dotyčného podíval, už jen viděl, jak mu Michael setnul hlavu. Sám však nakonec dopadl jako on, někdo Michaela povalil na zem a táhl jej pryč. Ihned se kolem něj zběhla polovina zbylých nepřátel, zatímco druhá půlka běžela na Michaela. V tu chvíli si uvědomil, že už to skoro měli, zbývala jen hrstka fanatiků. Členové řádu ho mlátili zbraněmi a vším co jim přišlo pod ruku. Nyní byl rád za to, že má na sobě jednoho z jejich druhů jako další brnění. Kryl si hlavu ale musel sáhnout po meči, který byl stále v těle nepřítele, jež měl na sobě. Máchnul s ním poté v úrovni kotníku a někomu usekl nohu. Dotyčný mu pak ale spadl na meč a musel ho upustit. Fanatici od něj ustoupili. Ihned chtěl začít čarovat a během toho koutkem oka spatřil, jak Michael zrovna ze sebe odhodil své nepřátele. Natáhl ruce a z nich vyletěl ledový projektil, který člověku stojícího naproti němu utrhnul polovinu hlavy. Další muž po něm sekl mečem a on mu jen nastavil ruku. Meč narazil tvrdě do chrániče a přirazil mu ruku k tělu. Levačka mu brnila ale byla celá. Rychle s ní chytl vojáka za zápěstí a přitáhl ho k sobě, což voják nečekal. Druhou rukou sáhl po noži na stehně a zarazil jej vojákovi do krku a během toho se mu díval zuřivě do očí. Nuž pak vytrhnul a magicky hodil do dalšího člena. Pak se opět chtěl bránit dalšímu útočníkovi, ale nic už nepřišlo. Bylo po všem, to si aspoň na sekundu myslel, než ho někdo chytl za krk a snažil se ho uškrtit. Byl to ten fanatik, kterému usekl kotník, přičemž jeho oči nyní byly plné krve a zlosti. Dusil se, stisk byl pevný a ani se nedivil. Pokoušel se odtrhnout si ruce od krku, ale bylo to marné. Místo toho chytl muži hlavu a palce mu cpal co největší silou do očí. Muž křičel bolestí, ale stisk povolil až ve chvíli, kdy se mu krev linula z očí. Když se konečně nadechl, pustil toho muže a nyní to byl on, kdo druhému drží krk. Svíral krk co největší silou a muž se snažil nadechnout, zatímco mu z proražených očí tekla krev. Chvíli to trvalo, ale nakonec toho parchanta uškrtil holýma rukama. Zpátky se pak svalil na záda a díval se do stropu, který byl pokrytý ledem. Otočil se na Michaela, ale ten nikde nebyl. Než ale mohl přemýšlet, kde je, ucítil magii. Otočil se tím směrem a našel třetího čaroděje s ohnivou koulí v rukou. Podíval se na kouli a bylo mu jasné, co musí udělat. Rychle dal ruce pod těla na sobě a pomocí magie je použil jako štít. Sotva to udělal, obě těla explodovaly a na něj dopadly zbytky. Krev mu přistála v očích, ale přesto zvedl ruce a formoval štít, i když mu na jedné z rukou visela střeva. Skoro nic neviděl a očekával náraz energie, nic ale nepřišlo. Vzápětí jen uslyšel nadávky. Protřel si oči a uviděl, jak Michael drží čarodějovu hlavu a mlátí s ní o zem.
„Ty jeden zkurvenej, zasranej, zamrdanej, zpičenej, zajebanej…“ Michael dále křičel nadávky, zatímco mlátil hlavou čaroděje o zem. Konal tak dlouho, dokud lebka nepraskla a mozek se nevyvalil ven. Michael se pak svalil únavou na záda.
Oba dva leželi na zádech a nabírali síly. Bylo relativně ticho, až na nářek umírajících a těch, co se snažili dostat končetiny z ledu.
„Michaeli.“
„No co.“
„Nebolí tě hlava.“
„Já helmu nosit nebudu. Nejsem voják, kurva!“
Po chvilce ticha se ozval hlas. „Vy kurvy jedny zasraný,“ zvolal jeden ze členů řádu, který byl přimrznut k ledu.
„Drž piču kurva,“ zařval Michael zpátky.
„Nebo co, zmrde, zabiješ mě?! Nepřišel jsi snad s tím úmyslem, ty zkur…“ více neřekl, hlavu mu utrhla ledová střela.
Po chvilce odpočinku oba dva vypili další lektvary. Byli celí od krve, která z nich stékala. Vypadali, jako by se v krvi vykoupali a hlavně on poté, co ze sebe sundal zbytky členů, které i bohužel ochutnal. Pak pobili všechny ty, co ještě žili. Spousta z nich prosila o život a nechápali, o co jde, ale i tak je všechny zabili. Ani nevěděli, zda ještě vnímají svět okolo po tom všem. Během toho dorážení ho docela zajímalo, co se honí Michaelovi v hlavě. Sám nevěděl, co v té své má, ale ta Michaelova mohla být slušně záhadná. To, že sám má srdce z kamene, nepochyboval, avšak z jakého materiálu je asi to Michaelovo. Než vyšli ze sálu, naposledy se ohlédli.
„Mám takový pocit, že jsme to úplně nedomysleli, Michaeli.“
„Pár detailů nám uniklo, snad už další nebudou.“
Potom oba pokračovali v prohledávání západní části Skály. Naštěstí zde ale našli opět jen ledové sochy. Oba dva již cítili únavu a sami potají doufali, že další skupinu už nepotkají. Během prohledávaní se dostali do kaple, kde se schovali všichni ti přeživší, na které narazili. V kapli navíc nebyl jediný náznak po ledu a všude hořely svíčky, což jen utvrdilo jejich domněnky. Všichni přeživší z kaple tak dodatečně padli jejich rukou ve velkém sále. K tomu venku před kapli našli spoustu ledových soch, které vypadali na to, že se chtějí dostat dovnitř. Všude nacházeli jen ledovou smrt a nyní jim zbývaly už jen patra samotných věží, ale ani tam nic nenacházeli. Během prohlídky si však v duchu oddechl, nalezli totiž velící elitu řádu, jak sedí zmražena za velkým stolem. Jedno místo sice bylo prázdné, ale čelo stolu plné. Nejdůležitější členy zabili ledovým kouzlem a poslední člen se může nacházet v jedné ze zmrzlých komnat. Jeho osud byl tak zpečetěn.
Oba se šli i podívat na místo, kde byly údajné zbytky portálu, ale narazili jen na zavalené chodby. Skoro celou pevnost prošli a během toho narazili jen na jednoho člověka, který byl sotva živý. Ukončili tudíž jeho život a vydali se do hlavní komnaty zdejšího velitele.
Když se blížili k poslednímu cíli své cesty, uslyšeli pláč. V komnatách pak nalezli zády k nim plačící ženu nad tělem muže. Sotva se přiblížili, začala na ně mluvit.
„Co jsme vám provedli, že jste nás napadli?“
Obešel ji a zadíval se na ni. Vůbec nic to s ním nedělalo. Pak sklonil zrak na toho, koho držela. Ten muž byl celý zmrzlý. Byl to velitel zdejší pevnosti, poslední důležitý člen, prozradila jej uniforma. Bylo jasné, o co tu šlo. Žena před ním byla kněžka, a proto přežila. Ten mrtvý byl její blízký, a možná i něco víc. Michael mezitím prohledával stůl se záznamy.
„Proč?“ zeptala se znova a vzhlédla k němu. Její výraz se však náhle změnil. „To jste vy, že? Je to tak?“
Byl kamenný. Uvědomoval si, že jeho popis obvinění se vyšplhal nebezpečně vysoko. Podíval se na Michaela a ten se k nim se zvědavostí připojil.
Kněžka se otočila na Michaela a její tvář znova žasla úžasem. „A vy? Já to nechápu. Jak jste se mohl spojit s ním,“ zadívala se zpátky na něj. „Co jste oba zač?“
„Správná otázka,“ řekl pobaveně Michael.
Během toho, jak kněžka sledovala Michaela, ovládl ležící kopí a probodl jí zezadu srdce. Kněžka se pak svalila na tělo svého milého.
Zadíval se pak na Michaela, i on jej pozoroval. Dívali se jeden druhému do očí a zavládlo ticho, které pak Michael prolomil.
„Neptám se,“ pronesl s klidem Michael.
„Ani já ne.“ Věděl, na co se Michael mohl zeptat, jak to, že jej kněžka poznala. Ovšem on se mohl zeptat na to samé. „Co teď.“
„Budeme postupovat dle plánů.“ Michael přešel k oknu a prohlédl si pevnost. Připojil se k němu. „Zanedlouho bude vycházet slunce. Myslím, že dnes bude na Skále krásný den.“
„Vskutku,“ prohlížel si zkázu pod sebou. Čin byl dokonán a oba dva prozatím dosáhli svého. On sám očistil své jméno a pobil nejvyšší představené řádu. Možná bude mít ještě v budoucnu menší problémy, ale ty už nebudou podstatné. Jistě o něm nevěděli všichni, jen ti nejvyšší. A co získal Michael tímto činem? Sám netušil, ale bylo zvláštní zde narazit na tři čaroděje u řádu, jež vlastně čaroděje nenávidí. Tak či onak, nebylo podstatné, co Michael tímto útokem sledoval. Tedy prozatím. Podstatné bylo, že jejich spolupráce právě skončila. Oba dva pak vyšli ven a vrátili se zpět do Arghamu na dlouhý odpočinek. Před bránou se ale ještě zastavili a zadívali se na Skálu, neboť první paprsky světla se již pomalu dotýkaly jejich věží. Michael měl pravdu, pomyslel si. Dneska bude krásný dne, a ne jen pro členy řádu Bílého Ohně.
Marklen seskočil z koně před bránou Skaly a stejně tak učinila jednotka Černé Gardy. U pusy se mu srážely obláčky dechu, přestože tomu byly již tři dny, co měla být pevnost zničena. Celá tato událost způsobila značný rozruch a všichni důležití představitelé, ať už z univerzit či království, momentálně seděli u velkého stolu, kde rozhodovali, co bude dále. Zatím se nemohli shodnout na tom, kdo povede vyšetřování. Pro Bílou univerzitu to však bylo jedno, neboť použití tak silné magie v místě jejího spravováni nehodlali tolerovat. Proto Remair seděl u stolu a Marklen s jednotkou jeli prozkoumat pevnost. A bylo jim obou jedno, že před Skálou stála armáda, jež měla zabránit vstup do pevnosti, než se o všem rozhodne. Marklen se ale nehodlal zbytečně omezovat se svými lidmi a okolo stanovišť proklouzli. Už po cestě sem ale mohli vidět mrtvou krajinu a následky použití ledového kouzla. Sice neměli žádné svědky na výpověď, ale to bylo v tuto chvíli snad i dobře. Marklen poté řekl svým mužům, aby počkali ve vchodu brány a sám se vydal do pevnosti.
Kráčel dovnitř mezi ledové sochy a rozhlížel se po okolí. Všude vládlo ledově mrtvolné ticho, až nabíral pocit, zda je zde opravdu sám. Dorazil však na první bojiště. Sundal si helmu a sčesal si vlasy dozadu. Měl ve zvyku si před akcí oholit hlavu, ale nyní nebyl čas. Už to bylo dlouho, kdy byl na poslední misi. A od té doby co nespadal pod Černou Gardu, už ani neměl důvod si oblékat zbroj. Byl ovšem jeden z nejlepších mužů univerzity, a při této události jej Remair povolal zpět přes všechny jeho prohřešky. Na druhou stranu něco tak velkého si nemohl nechat ani ujít.
Klekl si nad těly a rozpoznal čaroděje. Prohlížel si jejich úbory i tváře. Nepoznával ony muže, ale zranění ano. Poté prošel i těla fanatiků a mohl vyvodit první závěry. Došlo zde k souboji mezi čaroději. Zadíval se i směrem, kde asi stáli protivnici a vydal se tam. Zde nenalezl žádné tělo, nýbrž stopy, kudyma se boj uchyloval.
Vstupoval do velké síně a prohlížel si mohutné vrata, které ležely bokem. Poté pokračoval a zastavil se u těla, jehož části hlavy ležely vedle. Následně si prohlížel podivně ohnuté těla. Zjistil, že spodní končetiny mají přimrzlé k podlaze, kolikrát i bizarně jako by za běhu. Zadíval se směrem do středu sálu. Pomalými kroky se tam vydal a rozhlížel se po všech tělech. Oproti svým předchůdcům, spousta z nich měla rány po meči. Postavil se přímo doprostřed, kde se mělo odehrát hlavní bojiště, a rozhlížel se. V kruhu kolem něj ležela těla a na nich dominovaly rány po meči. Některé však měly v horních částech hrudi zranění i po magii. Z toho místa vedly dvě cestičky. Vydal se po první a nalezl pár dalších těl. Byl zde i velký krvavý flek, jež mohla způsobit jedině magie. Směr onoho fleku však pocházel směrem od muže, jenž ztratil hlavu. Zaujalo jej však ještě jedno tělo, které nemělo kotník, oči byly vymáčklé a dotyčný měl silné otisky rukou na krku po uškrcení. Přešel pak k druhé cestičce a i zde nalezl stopy po kontaktním boji jen s tím rozdílem, že zde vedla další cestička směrem k muži bez hlavy. Dotyčný musel být třetí čaroděj.
Marklen se pak vrátil zpět do středu hlavního bojiště a přemýšlel. Celé tyto jatka způsobili čarodějové, přesněji řečeno dva zkušení čarodějové. Nebál by se snad i říct mágové. Nebyli to ovšem mágové dle definic dnešních dob, neboť zde příliš převládali sečné zbraně. Dnešní čarodějové, kteří mají označení mág, je spíše po silovém charakteru dle dovedností s magií a politiky. Ve starých dobách bylo pro ně přirozenější, aby vlastnili speciální meče, jimiž se v boji nijak neštítí. Uvažoval nad mágy, kteří aktivně používají meč, a mohli by mít něco společného se Skálou. Na nikoho ovšem nemohl přijít a proto zvažoval i členy, co nežijí na univerzitách. Najednou mu však zmrznulo srdce. Ne, mágové ne, nýbrž dva učni, jeho učni. Rozhlédl se znova po okolí. Ano, byli to oni dva. Vše mu najednou začalo docházet. Historie se znovu opakovala, jinak než zkouškou to zkrátka zakončit nejde. Zatím se ještě krotili, ale tímhle to jen začíná. Musel zpět do Arghamu za Remairem, ale nejdříve měl práci tady. Přivolal si hůl a začal rozhazovat těla a ničit důkazy. Nic nesmělo nasvědčovat tomu, že to způsobili jen dvě osoby a především zničil těla těch tří čarodějů. Nevěděl, kdo to je, ale nesměli tu být. Když pak vše dokončil, vrátil se zpět k jednotce. Nic jim však neřekl a co nejrychleji se vrátili zpět na univerzitu.
Seděl u okna v Korzetu a díval se ven. Stále byl znaven ze Skály, ale měl důvod k úsměvu. Neunikly mu jisté rozhovory v tomto podniku a stejně tak lidi, jak se bavili mezi sebou na náměstí. Zvěsti již plnily svůj účel a nyní jen musel čekat, co se bude dít dále. Ve hře bylo úplně vše, ale jinak to nešlo.
Uslyšel zaklepání na dveře, byla to Merill a přinesla mu jídlo. Sice měla na starost Korzet a dost se činila, ale i tak se v prvé řadě starala o něj.
„Děkuji.“
„Pane, zajímala se o vás čarodějka Keira.“
Keira se o mě zajímala, pomyslel si. Čarodějka se zajímá o někoho jiného než o sebe, svět spěje do záhuby. „Kdy to bylo.“
„Včera, ale byl jste velice unaven a nechtěla jsem vás rušit.“
Zajímala se ve chvíli, kdy dorazily první zvěsti, něco tuší. „Udělala jsi dobře.“ Merill se nadzvedly koutky úst k úsměvu, jistě taky něco tušila. „Jestli se chceš zeptat, zeptej se.“
„Já se ptát nepotřebuji,“ odešla.
Znovu se pousmál. Ne, ona se nikdy nepotřebovala ptát, pomyslel si. Znovu se zadíval z okna. Jiní se ale musí ptát, jinak to bylo zbytečné.
Remair si znaveně sedl do svého křesla před Marklena, který za ním dorazil domů. Vzal si jeho brandy a pořádný doušek upil. Chvíli se díval na šachovnici a jeho pracovnu ovládlo ticho. Marklen ale nakonec promluvil.
„Jak dopadlo jednání?“
„Jedná velká fraška, která se měnila s každou novou zvěstí. Byla naprosto zbytečná, ale nakonec jsem pro nás zajistil hlavní slovo ve vyšetřování.“
„Dobře si udělal.“
„Řekni mi, kdo to byl a já je zabiju osobně.“
„Byli dva.“
„I kdyby jich bylo padesát, musí zemřít. Zničili nám úplně všechny plány, a jestli se z toho máme dostat živí, musí zkrátka zemřít.“ Remair začínal postupně zuřit. Na jednání držel své emoce na uzdě, ale potřeboval si pořádně ulevit a nejlépe krví těch parchantů.
Marklen sklopil zrak na šachovnici. Remair to ale nevydržel a místo toho srazil šachovnici ze stolu.
„Marklene, kdo to kurva byl.“
Marklen zvedl oči a zadíval se do těch Remairových. „Moji studenti.“
Remair se opřel do křesla a zaklonil hlavu. „Já měl toho zkurvysyna zabít hned, jak se vrátil, anebo líp, nedovolit mu nikdy tvůj výcvik.“
„Tohle je jen začátek, Remaire. Začali spolupracovat a jen bohové vědí, kam až jednoho dne zajdou.“
Bylo ticho, Remair přemýšlel. „Musíme ho zabít, jsou s ním jen problémy.“
„Není nás dost,“ pokračoval Marklen a hodlal vyložit svůj plán. „Černá Garda půjde primárně po řádu a bude lovit všechny přeživší či jiné členy. Vše musí vypadat jako nehody či…“
„Musíme ho zabít,“ přerušil ho rázně Remair. Marklen však pokračoval dále.
„Největší problém bude, že se řád nachází i v jiných královstvích. To nám zabere nejvíce času.“
„Musíme ho zabít,“ zařval Remair na Marklena a jejich oči se střetly.
„Jestli ho chceš zabít, tak v prvé řadě zabij Michaela, protože ten to tak nenechá. Oba musí zemřít ve stejnou chvíli, protože jinak se začne ten druhý mstít a Skála pak nebude nic v porovnání s tím, co přijde. Vzpomeň si na to, co dělal Daris, a to byl sám a nebyl tak dobrý jako oni dva.“
„Co chceš, abych udělal. To mám nechat riskovat život svého syna pro nic? Pro nějakou pitomou zkoušu, kterou si jen pozvedne své ego.“
„My nemáme na výběr, Remaire.“
„Je to můj syn, Marklene. Já moc dobře vím, jak velkou má šanci na přežití. Myslíš, že jsem ty staré spisy nečetl. Možná, že není v zájmu univerzity, aby student zemřel během zkoušky, ale jejich smrt není ani nijak výjimečná.“
„Remaire,“ mluvil klidně Marklen. „My nemáme na výběr. Rozdělili všechny naše síly a teď si můžou dělat, co chtějí.“
„To se tak lehce vzdáme? Po tom všem mu dáme, co chce?“
„Remaire,“ pokračoval klidně Marklen. „Oba dva víme, že toto vymyslel Michael, tohle je jeho styl. Můj druhý student byl vždy jiný a nesnažil se do ničeho velkého motat, za to Michael měl nemalé ambice.“
Remair věděl, že Marklen má pravdu. Michael chtěl dokázat velké věci. Měl dokázat velké věci. Ale tímhle riskoval úplně vše a pro co vlastně? „O co mu ve skutečnosti jde?“
„Našel jsem tam tři mrtvé čaroděje. Ví něco co my ne. Já vím, že to nechceš slyšet, ani já to nechci slyšet, ale Michael je ten, na koho bychom si měli dávat pozor.“
„Proč to vůbec dělá?“
„Michael má schopnosti, ovšem ty provokují výzvy. Výzvy ale zase způsobují konflikt.“
„A konflikt katastrofu,“ dokončil Remair. Znal tuto postoupnost moc dobře.
„Jenže kým by byl, kdyby neměl své schopnosti.“
„Nikým.“ Ovšem to nehodlal Remair nikdy dopustit. Bohužel musel kvůli Michaelovým schopnostem jednat. „Co budeme dělat.“
„Dáme jim, co chtějí.“
„Přiznáme tím svoji porážku.“
„Oni rozdělili nás, my teď musíme rozdělit je.“
„A dále?“
„Žádné dále už není. Zkouška bylo to, na co jsem je připravoval a učil. Zbyde už nám jen Michael a jeho plány. Uvolníme si tím ruce.“
Remair moc dobře věděl, že jim nic jiného nezbývá. Pro uchování křehkého míru musí obětovat vše. Všechny jeho plány byly rázem pryč. Ano sice zničili řád, kterého se chtěli stejně zbavit, ale vybrali si tu nejhorší možnou cestu.
„A co na to tvé ego, Marklene, že se pokloníš před svým studentem.“
Marklene věděl, že Remair si potřebuje ulevit, nebyl ovšem kopací pytel.
„Co chceš přesně slyšet, Remaire. Moji omluvu za dovednosti mistra, anebo že jsi vybral menší zlo.“
Remair jen pokýval hlavu. „Nikdy jsem neměl rád tvoji kritiku, nebo když mě varuješ dopředu a já tě neposlouchal.“ Remair narážel na starý rozhovor. Před více než desetiletím jej Marklen varoval, že celý Michaelův výcvik by měl ukončit.
„Varoval jsem tě jen třikrát ve svém životě, příteli.“
„A pokaždé se to naplnilo.“ Remair najednou změnil tón hlasu. „Teď mě ale dobře poslouchej, příteli. Jestli se během zkoušky ukáže cokoliv nelegálního, tak oni nebudou jediní, kdo skončí.“
Marklen se pousmál. „V mém životě jsi mě varoval jen dvakrát.“
„Ano, tohle je potřetí a být tebou se modlím ke všem bohům, abych to nemusel dotáhnout do konce.“
Marklen přikývnul. Moc dobře věděl, že Remairova slova nikdy nejsou jen do větru. Už viděl, jak se jeho varování naplní, ovšem on byl jediný na tomto světě, kdo byl Remairem varován dvakrát, natož právě potřetí. Ještě nikdy dřív ale nezažil, aby se někdo vyhnul jeho varování, natož prvnímu.
Otevřel si Marklenovy dveře od domu a vstoupil. Věděl, že jeho bývalý mistr se právě nachází na setkáním s Remairem. Michael mu totiž poslal poslední zprávu a nyní se mělo o všem rozhodnout. Nehodlal nijak pokleknout či o zkoušku žádat, patřila mu. Marklen sice bude nepříjemný, ale to mu bylo jedno, už to nebyl jeho mistr. Toho statusu se zřekl poslední noc, kterou se viděli. Bylo ovšem zvláštní uvidět ho po tak dlouhé době. Naposledy když spolu v tomto domě mluvili, byl vyhnán a nyní se vrátil bez jakékoliv pokory. Nepotřeboval však omluvy či ohýbat hřbet, jeho skutky mluvily za něj. A když to bude málo, může jejich seznam rozšířit.
Prohlížel si zrovna knihovnu, kterou vždy obdivoval, když uslyšel dveře. Marklen se vrátil. Dále si ovšem prohlížel knížky, i když už v pracovně nebyl sám.
„Bylo by z tvé strany slušné vzdát mi určitou úctu,“ začal Marklen.
„A od vás by bylo tehda lepší, kdybyste mě zasvětil do svých plánů.“
„Proč jsi tady.“ Marklen se přemístil ke skříni, kde měl láhve a nalil si svou oblíbenou brandy. Vůbec neuvažoval nad tím, že by ji svému bývalému studentovi nabídl.
„Vy víte, proč jsem tady. Něco mi dlužíte, Marklene.“
„Pro začátek musíš projevovat trochu úcty.“ Marklenovi se nelíbilo, že jej oslovuje jménem, stále to byl ještě student a platily jistá pravidla.
„Moje úcta k vám skončila naši společnou poslední nocí, Marklene. Nemyslete si ovšem, že díky tomu pohrdám všemi čaroději, to ne. Na svých cestách jsem dokonce potkal muže, který byl mocnější než vy a Remair dohromady. Dost možná mocnější než celá Bílá univerzita. Tomu muži jsem vzdal úctu.“
„A kdo byl ten muž.“
„To nevím, ale dal mi další krok v mém studiu. Nyní je však čas vše ukončit.“
„A proč jsi teda přišel za mnou.“
„Vy jste to celé rozpoutal, vy to musíte skončit.“
„A proč bych to dělal po tom všem. Teď mi neprokazuješ potřebnou úctu a stále je tu náš poslední rozhovor, kde jsi mě nazval neschopným.“ Ví o mém rozhovoru a rozhodnutí s Remairem?
„A taky si za tím stojím a stále to platí. Kdybyste to ovšem teď nedotáhl do konce, tak vše bylo jen mrhání časem a potenciálem. A vaše kariera se mým návratem už nikdy nezpraví.“
„Moc to nevylepšuješ.“
„Nemám důvod to vylepšovat. Vy sám chcete vědět, zda se váš experiment dotáhl do zdárného konce. Vaše ego je nyní rozdělené na dvě části. V jedné mě chcete zabít, v druhé dokončit celoživotní práci.“ Přešel ke stolu, kde se opřel a zadíval se Marklenovi do očí. „Nemám na to celou noc, Marklene. My se s Michaelem nezastavíme, a tohle byl teprve začátek. Zatím jsme si ovšem vybrali společný cíl.“
„Společný cíl? Vy dva ani nevíte, co jste způsobili.“
„Ba naopak. Moc dobře to víme a vy nyní nemáte dost síly, abyste zklidnil dva tak velké elementy jako jsem já a Michael.“
„Ještě je tu třetí možnost. Zopakuji historii a zabiji svého studenta.“
„Na to už je pozdě. Věci se daly do pohybu a vy to víte.“ Naklonil se blíže. „Já chci jen jednu věc, ani víc, ani míň.“ Narovnal se. „Jaká je vaše odpověď.“
Marklen mlčel a vše si urovnával. Jeho student měl pravdu, byla to jeho celoživotní práce a konečně se mohla dostat do zdárného konce. Ovšem byl zde i jistý blok k jeho chování, které se mu však nijak zvlášť nelíbilo. „Myslíš, že to máte s Michaelem dobře promyšlené?“
Neodpověděl, nemělo to smysl. Nastalo tím ticho, během něhož se nehnutě dívali jeden druhému do očí.
„No dobře, dokončíme to. Dám ti, co tolik chceš. Zařídím ti zkoušku na titul Mág.“ Musel aspoň trochu omezit budoucí následky dnešních večerních rozhodnutí, protože neexistovala volba, která by dopadla dobře, jen výběr menšího zla.
Nic na to neřekl, jen se otočil a odešel. Bylo mu jasné, co tím vším způsobí a měl i tušení, co jej čeká. Musel se připravit.
Merill uviděla návrat svého pána a poznala na jeho tváři, že je to tady, musela začít jednat. Všechny zvěsti a jeho aktivita v posledních dnech naznačovaly jediné, změny. Musela využít situaci, neboť sama pak nejspíše nebude mít čas.
Zanesla mu víno a letmo si jej prohlédla, jak se dívá z okna. Na něco čekal, musela jednat. Vyšla z pokoje a zamířila do svého. Tam se vysvlékla a chtěla se začít převlékat do čistého oblečení, avšak zastavila se ve chvíli, kdy se podívala do zrcadla na své nahé zjizvené tělo. Všechny jizvy před světem skrývala a nikdo o nich nevěděl. Ale nyní, když se sama na sebe dívala ve chvíli, kdy svoji bolest měla zúčtovat, zarazila se. Všechna ta prolitá krev její rukou stejně jako ta její, ji ukula do dnešní podoby, kterou teprve nedávno odhalila. Nyní musela vše ukončit, jindy už nebude mít čas. Rychle se převlékla a z šuplíku vytáhla loketní chrániče, které si nasadila pod oblečení a velký kožený pás, jež si namotala na břicho. Vlasy si stáhla za hlavou, aby jí nezavázely a nakonec vytáhla předmět zabalený ve staré látce. Rozvázala kožený provázek a rozbalila látku. Nacházela se v ní stará elfská dýka, kterou si v rodině předávaly po generace. Prohlížela si dýku a především její symbol na hlavici, kapku krve rozstříknutou všemi směry. Založila si pak dýku za pás a mohla vyrazit.
Ulice byly temné bez živáčka a sotva se dostala do nižší části města, okolní tma nabývala nové rozměry. Neměla by se zde procházet sama, natož vůbec. Ale ona moc dobře věděla, co dělá. Celé roky pozorovala a učila se o zdejší elfské komunitě. Znala i jejich nejvyšší představitele a jejich návyky, aby mohla jednoho dne zaujmout jejích místo.
Dorazila k elfským čtvrtím a cítila na sobě pohledy místních. Pokračovala dále, dokud jí cestu nezastavil vysoký tmavovlasý elf. Zazubil se na ni, ale byla naprosto chladná jako ledová socha. Měla štěstí, tento muž byl jeden z kapitánů.
„Zaveď mě za svými pány,“ pronesla chladně.
„A proč by všechno nejlepší měli mít jen oni.“
Merill se temně pousmála, zatímco elfovi ztvrdnul úsměv na tváři. Zvedla levou ruku a prstem mu neznačila, ať se přiblíží. Elf se zvědavě naklonil a Merill jej bleskově chytla za vlasy a stáhla k sobě. Elf ani nevěděl jak, ale Merill jej pevně držela u sebe a na krk mu přiložila nůž. Vzápětí z bočních uliček vyběhli ozbrojeni elfové, kteří je obklíčili. Merill se ani nehnula, jen její oči zkoumaly nepřátelé.
„Odveďte mě za svými pány.“
Elfové váhali. Samozřejmě že ji mohli zabít zezadu, ale zároveň přijdou o svého spolubojovníka. Toto dilema nakonec zrušil držený kapitán.
„Udělejte, co říká,“ pronesl s obtížemi. Elfové následně poslechli rozkaz, i když s rozpaky.
Procházeli poté ulicemi, kdy Merill držela kapitána, zatímco ostatní na ni mířili. Elfské čtvrtě najednou ožívaly, neboť všichni byli zvědaví z toho co se děje. Nakonec došli před nijak nevyčnívající dům. Jeden z elfů zaklepal na dveře a po domluvě strážný otevřel. Merill vstoupila s kapitánem dovnitř a prošli chodbami do velkého sálu, kde sedělo nejvyšší představenstvo elfů města. Nebyla žádná náhoda, že zde byli všichni, měli totiž schůzi, o které věděla. Přestoupila před nejvyšší elfy Arghamského podsvětí a upustila kapitána, který ihned ustoupil a ozbrojil se. Díval se na Merill s nenávistí, avšak ta si jej nevšímala. Dívala se pouze nejvyšším do očí a nikomu jinému. Přesněji řečeno Falgusovi sedícímu uprostřed a jeho čtyř pobočníkům, třem muži a jedné elfce.
„Máš kuráž, děvče,“ začal Falgus. „Ale došla jsi na konečnou.“
Merill se ani nehnula. Celé měsíce studovala a zkoumala těchto pět mužů. Naučila se celou hierarchii gangu a moc dobře věděla, co musí udělat. Elfové v Arghamu jdou za nejsilnějším vůdcem, jež má čtyři společníky, kteří dohlížejí na určité části města. Ve skutečnosti bylo jejich společenství jednouché a ne komplikované jako klany elfů v lesích. Městští elfové sice v sobě uchovávají staré základy klanů jako z lesů, avšak soužití s lidmi je poznamenalo. V každém městě pak vše probíhá jinak dle jeho obyvatel. No a místní elfové se příliš inspirovali u lidí z Arghamu. Soupeření o to kdo je „nejdrsnější“ Merill ulehčilo práci. „Poklekněte přede mnou a nechám vás žít. Tví elfové jsou moji.“
Falgus se pobavil. „Já se před tebou nehodlám krčit. Někam ji odveďte a zabijte ji.“
„To opravdu máte strach z jedné malé elfky, že na ni musíte posílat svoje tlupy?“
Elfové u stolu zvážněli, tohle byl útok přímo na jejich ego a postavení. Falgus tedy pokýval hlavou a jen se podíval na své čtyři pobočníky. Ti sami měli chuť Merill zpacifikovat a proto nijak neváhali, postavili se a vytasili své zbraně. Merill se ale zatím ani nehnula a jen se dívala Falgusovi do očí. Ani poté co se k ní blížil první pobočník a napřahoval se mečem. Stála tam a dívala se Falgusovi do očí do poslední možné chvíle. Až pak se pohnula a rozpoutala peklo, které místní elfové ještě neviděli. První pobočník si byl příliš jistý svým útokem, Merill se však prohnula, aby se vyhnula meči a udělala krok dopředu. Pobočníkovi se dostala na tělo a prořízla mu krk. Nikoliv však jedenkrát, jak by stačilo, ale hned třikrát a přímo přes krční tepny, aby jeho krev vystříkla všemi různými směry. Použila poté jeho tělo jako štít proti seku elfky, jež utnula umírajícímu kolegovi ruku s mečem. Merill však zachytila volnou končetinu za loket a usekla elfce nohu pod klenem, aby se skácela na zem. Vzápětí elfce na koleni prosekla hrdlo opět s největším možným efektem a krev mohla vystříknout na všechny strany. Zbylí dva elfové byli plně zaskočeni a zaváhali, nečekali, že malá elfka je tak nebezpečná.
V místnosti zavládlo ticho a Merill se nehýbala. Znovu se zadívala Falgusovi do očí a potom k zbývajícím dvou pobočníkům. Udělala pak krok jejich směrem, hodlala to dokončit. Zvedla nad hlavu ruku s mečem a sekla z vrchu. Křečovité posmrtné zápěstí drželo meč pevně a Merill díky tomu mohla používat prodlouženou ruku. Zbývající elfové ustupovali, ale Merill se z ničeho nic zastavila a otočila se k nim zády. Prohlédla si všechny ostatní elfy, kteří celé scenerii přihlíželi. Dlouhou chvíli stála nehnutě ke svým nepřátelům, až to jeden nevydržel a hodlal ji probodnout. Merill jej však zlákala do pasti, neboť při prohlídce okolí spatřila stříbrnou vázu a v ní svůj odraz. Stačilo pak už jen čekat na správnou chvíli a být dost rychlá. Bohužel nebyla dost rychlá, přestože se vytočila bokem. Čepel ji škrtla po koženém pásu, jež si namotala na břiše, ale kromě menší řezné rány jí nic nebylo. Zabořila potom dýku do těla elfla nízko u pasu a rozkuchala jej až po hrudní koš. V samotném závěru když padl, mu ještě prořízla hrdlo. Zbýval poslední pobočník, který ji rovněž napadl. Vykryla jeho úder mečem a ustoupila. Elf ji pak chtěl napadnout sekem ze shora a Merill mu nastavila ruku s mečem. Elf utnul zápěstí ruce, jež držela meč, a na okamžik myslel, že vyhrál. Příliš pozdě však elfovi došlo, že Merill ve skutečnosti nezranil a ona to udělala úmyslně. Pustila pak zbytek ruky a bodla jej nožem do břicha. Tím to ovšem neskončilo. Přitiskla své tělo k elfovi a druhou rukou jej chytla za vlasy a zaklonila mu hlavu. Poté mu otevřela hrdlo, čímž krev vystříkla vysoko ke stropu a povalila jej k Falgusovi, který spadl ze židle.
Bylo po boji. Merill stala nehnutě nad Falgusem, přičemž jí horka krev stékala po tváři. Měla spoustu krve i na rukou, ale tam byla vedlejší. Její oči se ani nehnuly, zatímco šéf před ní se krčil strachem a nedokázal se na ni podívat. Její výraz byl totiž chladny a plný nelítostné smrti. Okolo ní leželi čtyři mrtvi elfové, které zabila přímo před všemi přihlížejícími. Dlouhou chvíli se ani nehnula, dokud neudělala krok k Falgusovi. Ten se nejdříve podíval na své pobočníky, muže, kteří mu sloužili a jež si před lety vybral. V době kdy nastoupil na karieru ovládnutí gangu elfu v Arghamu potřeboval čtyři pobočníky. Vybral si čtyři muže, jimž mohl důvěřovat, nyní neměl nic a ještě byl ponížen neznámou elfkou. Prohrál. Nakonec se zadíval Merill do očí, byly plné smrti.
„Před chvílí jsi mi řekl, že se přede mnou nebudeš krčit,“ pronesla chladě. „Ale smrt tvých stoupenců značí něco jiného. Bude to, jak jsem řekla, tví elfové jsou moji a nikoho jiného. Rozuměls.“
„Ano, má paní.“
Rozhlédla se po ostatních a ti se tiše poddali a nedokázali se jí podívat do očí.
„To necháte svou paní jít na ulici špinavou?“
Elfové se dali ihned do pohybu. Opatrně přistoupili k Merill a začali jí sundávat zakrvácené šaty. Merill stála nehnutě nahá před elfy a stále se dívala Falgusovi do očí, zatímco oni ji se strachem umývali. Vzali jí i nůž z ruky, který utřeli a vrátili zpět. Nakonec ji oblékli do čistého, a když byla připravená, odešla bez jediného slova.
Venku se pak temně pousmála a mohla se s klidem vrátit za svým pánem. Přišla do tohoto města jako služebnice, která neměla budoucnost, nyní ovládala elfí gangy ve městě pomoci nelítostné smrti. Naučila se od svého pána vše, co mohla. Všechny drby o něm sbírala a učila se z nich, přestože spousta z nich nebyla pravda. Bylo jí až trapně, neboť v době kdy ji její pán musel zachránit z hořícího Mittasu, ji nepřátele naprosto zaskočili, že se nedokázala ani bránit. Ale po příjezdu do Arghamu se vše změnilo k lepšímu.
Po příchodu zpět šla za svým pánem, zda něco nepotřebuje. Našla jej však ve chvíli, jak obléká zbroj. Bylo to tady, zlom v jeho životě stejně jako v jejím v tuto noc. Pomáhala mu tedy s vybavením a poznala na něm nervozitu, přestože se ji snažil skrývat.
Vše dělal s rutinou a vůbec nad tím nepřemýšlel. V hlavě měl jediné, přišel posel s dokumenty a v nich byl zadán úkol. Žádný pompézní nástup před Radu či jejich přivítání, nic z toho se nekonalo. Nechtěli jej vidět či viděli v jeho úspěších ostudu, to nevěděl, ale hodlal svůj výcvik dotáhnout dokonce.
Když byl připraven, Merill jej nechala samotného. Znovu si vzal dokumenty do ruky a přečetl si instrukce včetně informaci z průzkumu. Měl vyčistit brloh nekromantu, a to přesně od tří mužů a jedné ženy. Jeho klasický pojatý titul vyžadoval klasickou zkoušku, zabití osoby či osob, jež žila mimo zákon univerzit. Byl nervózní, protože věděl, co jej čeká. Součástí této zkoušky byly informace a průzkum, jež obstarala univerzita. Na jeho bedrech už jen spočívala čistící práce. Vždy dával přednost informací před nevědomostí, ale ta sladká nevědomost z toho, co vás může zabít, byla kolikrát sladší než jakákoliv cukrovinka na světě, či toužebný sen. Byl ovšem rozhodnut vše dotáhnout dokonce a neustoupit, přestože jej čeká další střet se smrtí, a to doslovně.
Pro změnu se ovšem nemýlil a jeho střet byl pomalu doslovný. Doopravdy cítil smrt a její prsty na své tváři a její volání bylo to nejsladší, co kdy v životě slyšel. Protože taková smrt je, v těch nejhorších a nejděsivějších chvílích je náš nejlepší přítel a spojenec, protože ukončí trápení lidského života.
Konec osmé kapitoly