Kapitola devátá – Přijmutí prokletí
Držel svoji helmu a díval se na šrám na lícní části od sekery. Dobře si vzpomínal na onu událost s Kojoty, hlavně na trpaslíka, jemuž patřila sekera, která měla rýhu na svědomí. Přejel placem po šrámu a vzpomínal na ten den. Byl to jeden z těch dnů, kdy byl rád za svoji zbroj. Každý šrám, který na ní byl, jen dokazoval jeho chyby. Jeden by až řekl, že dneska hodlá udělat další, avšak byla to jeho volba. Nakonec si helmu nasadil a zapnul všechny popruhy. Byl nervózní jako nikdy, ale konečně to bylo tady, zkouška. Rada mu zadala úkol, aby zlikvidoval nekromanty, kteří se zde údajně utábořili. Průzkum, který dostal z univerzity, potvrdil domněnky a nyní to byl on, kdo měl všechny nekromanty pozabíjet. Nebylo to nijak neobvyklé, neboť za starých dob zkoušky mága vždy obsahovaly násilí a krev. Ostatně i na přijetí na plnohodnotného člena Černé Gardy se konal boj s nepřítelem. Byl tam ale rozdíl, že budoucí člen gardy měl sebou podporu, která mu kryla záda a hodnotila jej od počátečního průzkumu až po padnutí posledního nepřítele. Jeho zkouška ale byla jiná, dostal průzkum a to bylo vše. Žádná podpora, nikdo kdo by mu kryl zadek či mu mohl pomoct. Všechno musel dokázat sám, jako by nikdo jiný na světě už neexistoval. Věděl, co obnáší zkouška a věděl, že jeho nepřítel bude silnější než nepřítel Černé Gardy. Ale tak to mělo být. Tak to muselo být.
Noc již padla, lektvary mu kolovaly v krvi a cítil na sobě sílu magie, kterou se očaroval. Hvězdy navíc jasně zářily stejně jako měsíc a na obloze nebyl jediný mráček, aby bohové mohli přihlížet. Byl připravený a mohl vyrazit do staré zborcené pevnosti.
Přešel před vstupní bránu, ale ta byla zavalena. Hledal tedy jinou cestu a našel díru ve zborcené věži. Seskočil dolů a vše důkladně prohlížel. Každý krok vedl opatrně a jeho mysl byla plně soustředěna na nadcházející boj. Kontroloval každý roh a očekával za ním past. Nakonec prošel zříceninou a přemýšlel, zda něco nepřehlédl. Ve zprávě stálo, že tu ti nekromanti jsou. Ano průzkum dělal Remairův tým, ale nevěřil tomu, že by jej podrazil, to by si snad během zkoušky nedovolil. Ne, muselo to tu být. Hledal dále a pak našel hlínu, která tu neměla co dělat. Postupoval po ní bez použití louče, dokud nenašel menší šachtu vedoucí skrz zeď. Neváhal a vstoupil do ní.
Pomalu procházel do útrob pevnosti, dokud se nedostal na místo. Byla tam velká jeskyně, v níž byly postaveny základy pevnosti, a v nich našel, co hledal. Jeho silně zostřené smysly vycítily magii, která zde byla ukryta, díky čemuž poznal, že je u svého cíle. Nakoukl přes římsu, a co viděl, jej znepokojovalo. Byly zde předměty, které jasně vyzařovaly svoji moc stejně jako kamenné rakve. Nejhorší ale bylo, že neseděl počet nepřátel, které tak musel odhadovat. Židlí bylo moc, včetně stanů a přístřešků. Remair mu lhal nebo neodvedl svoji práci správně. Mohl odejít, ale s tou hanbou by nedokázal žít, přestože by se zachoval podle protokolu. Ano mohl kontaktovat Radu, ale jak by pak před Michaelem vypadal? Ne, hodlal zkoušku dokončit. Byl tak blízko svého cíle, že to nemohl nechat být. Musel vše jen pečlivě naplánovat. Nakonec zde komise najde jen o pár mrtvol více.
Stále vše studoval, zatímco vládl naprostý klid. Poznal už, kde kdo spí a mohl začít. Měl ovšem více možnosti provedení. Mohl celou akci zkusit potichu, ovšem to se mu nepodaří. Nebo mohl hned ze startu jedny ubikace zničit výbuchem. Někdo z protivníků by ale nejspíše ucítil soustředění síly a nemusel by kouzlo stihnout dotáhnout do konce, a navíc jich bylo moc. Jeho odhad byl, že se zde nachází jedenáct osob. Byli sice rozmístěni na čtyřech místech blízko sebe, ale všechny najednou nedostane.
Už měl skoro plán, když se z jedné místnosti rozhrnul závěs a vyšel z něj statný mladík. Bylo divné, že je tak vypracovaný, něco nesedělo. Mladík došel k vedlejší ubikaci a naklonil tam hlavu. Potom se otočil a vyrazil směrem k němu. Byl zmatený a nevěděl, co to znamená. Zároveň si ale uvědomil, že má jedinečnou příležitost jednoho z nich dostat. Mohl jej zabít, ale pak musel jednat rychle. Říkalo se totiž, že smrt v blízkosti zkušeného nekromanta, je údajně pro něj neodolatelný parfém. Proto se skoro vždy tam, kde dojde k velké bitvě, zjeví nekromant, aby se nadýchat toho takzvaného čerstvého vzduchu.
Rozhodl se však a zhluboka se nadechl. Čekal za rohem a vytasil nuž. Vyčkával pak do poslední chvíle, než mladík vyšel z poza rohu. Nezaváhal a sekl nožem mladíkovy přes krk. Ten jen překvapeně zvedl oči a chytl se přes hrdlo, kudyma utíkala krev. Následně pak rychle zabodl nůž do mladíkovy hrudi a druhou rukou jej chytl kolem hlavy. Stáhnul jej na sebe a klesli spolu na zem. Držel tak mladíka pevně, dokud z něj nevyprchal všechen život, což ovšem bylo u nekromanta ironie.
Odložil tělo a chtěl vyrazit, ovšem jeho směrem šla dívka. Najednou mu to došlo, ti dva si domluvili spicha venku, kde hodlali spolu dovádět. No slečna bude asi dost překvapená, neboť do jejího těla zajede něco jiného, v než co doufala. Znovu se postavil za roh a v pravou chvíli uchopil dívku za pusu a zarazil jí dýku do břicha. Její vykulené oči nechápaly, co se děje, ale zanedlouho měla prázdný pohled, neboť druhou ránu jí usadil pod čelist, aby zasáhl mozek.
Schoval zbraň a zadíval se na ty dva. Mohla vůbec smrt rozdělit lásku mezi nekromanty? Nevěděl, ale musel jednat. Rychle a potichu se přemístil, avšak z další ubikace se roztáhla záclona a musel se schovat. V ní se objevil starší muž, jehož fyzička byla neskutečná. Copak jsou všichni nekromanti tak vypracovaní? Věděl, že studují těla, ale tohle bylo divné. Připravil se však, že vyrazí. Muž ovšem vyšel k místu, kde byl ubytovaný mladík. Roztáhnul mu závěs a odcházel se zakýváním hlavy.
„Už zase spolu šukaj,“ řekl si pro sebe svalovec. „Střídá je jako kurvy. Sestry blbý.“
Stále čekal a viděl, jak jde svalovec zpět. Už hodlal vyrazit a dostat svalovce zezadu, ale záclona odkud vylezl, se rozvinula a z ní vyšla starší žena v rouchu, nekromant. Ihned poznal na tváři ženy, že něco větří, musel už jednat. Přivolal si hůl a vyšel zpoza rohu. Naklonil hůl k ženě a vypálil rudou střelu se stopou jejím směrem. Žena pozvedla ruce se štítem, ale nebyl dost silný, neboť střelu v holi předem naddimenzoval přesně proti těmto situacím. Střela narazila do štítu a prorazila jej. Ženě utrhnula levé rameno s celou rukou s částmi plíce. Sklopil pak hůl proti svalovci, ale ten skočil stranou místo toho, aby reagoval jinak. V ten moment mu to ovšem došlo, to nebyl nekromant, ale Rytíř Smrti, padlý paladin. Muž, jež se zřekl cesty světla, a zvolil temnotu. Vypadal úplně stejně, jako v jeho dávných halucinacích od Marklena. Ten mladík, kterého tudíž zabil, musel být jeho učeň. Tím se vše zkomplikovalo, ale nebylo cesty zpět, boj započal. Nechal zmizet hůl a v rukou vyvolal kouli. Mezitím v závěsech uviděl dalšího staršího nekromanta, ten ale utíkal, něco měl v plánu. Jakmile dokončil ohnivou kouli, napálil ji rovnou do ubikací, odkud vyšla dívka. Celé místo rozstřelil a tím donutil další dvě dívky zatančit svůj poslední tanec v plamenech. Hudbu si však vytvářely samy svým vřeštícím křikem, než je oheň strávil natolik, že toho nebyly schopny. On ale jejich sólo sledovat nemohl, jen poslouchal. Musel se věnovat učňům, kteří rovněž vyběhli ven z postelí ve zmatku. První na něj vypálil střelu, ale její odklonění nestálo za řeč. Hodlal mladíky vzápětí zabít, ale okem zahlédl blížící se nebezpečí. Vyvolal štít, do kterého narazila silná výbušná koule, jejich mistr je hodlal bránit. Výbuch sice přes jeho štít neprošel, ale zahalil jej a na okamžik nic neviděl. Když pak zrušil štít a chtěl čarovat, musel okamžitě změnit své úmysly. Stanul před ním Rytíř Smrti s mečem a napadl jej. Meč se mu objevil v rukou tak akorát, aby vykryl první a vzápětí druhý úder. Následně o krok ustoupil. Jejich meče se nemusely ani střetnout, aby věděl, že proti rytíři v kontaktním boji nemá žádnou šanci. Že se mu Rytíř Smrti dostal tak blízko na tělo byla naprostá blbost, jaké se mohl vůbec dopustit. Navíc moc dobře věděl, že mistr nekromant něco plánuje, zatímco byl zaneprázdněn rytířem. Dokonce i učedníci nehodlali zahálet. Neměl moc na výběr, bojovat s rytířem bylo ovšem zbytečné, přestože měl své umění. Ten muž si moc dobře uvědomoval, co dělá a jeho zvláštní zubatý meč rovněž napovídal své. Mohl udělat jediné, bojovat jak by nikdo nebojoval. Zmohl se při čtvrtém střetnutí meče na útok a následně mohl seknout nahoru, zatímco meč rytíře klesal dolů směrem k jeho hlavě. Rukama stoupal a doufal, že kovář co mu vyráběl zbroj, pořádně vyztužil helmu. Nechal svůj meč rozplynout v rukách a udělal krok dopředu, zatímco tasil nože u pasu. Rytíř sice nečekal, že se tohle stane, ale nijak ve svém pohybu mečem směrem dolů nezaváhal. Ucítil tvrdou ránu do hlavy od meče, který následně sjel a narazil mu do levého nárameníku, jež slušně zapružil. Zbroj ale vydržela. Byla to však rána jako kladivem, hlava mu zatřeštěla a měl obavy o levou klíční kost. Málem ho i síla té rány poslala do kolen, ale to si nemohl dovolit, ne teď. Před tím nárazem byl však dost blízko rytířova těla a zabodl mu nože pěkně jeden do každého boku. Noži potom táhl nahoru a rozkuchal rytíře od pasu až po žebra, kde se jeho čepele zastavily o kosti. Pravým nožem dokonce sjel na vnitřní stranu k srdci. Udělal další krok dopředu a klesl na koleno, po úderu totiž ztratil balanc, ale hned se zvedl, boj nekončil. Rytíř naopak s čirou hrůzou bolesti kráčel nechápavě za sebe, zatímco se jeho orgány rozhodovaly, kterou stranou vypadnou ven. Zvedl oči a hodlal začít čarovat proti učňům. Uviděl však, jak rytíři bouchla koule v zádech a otevřela mu přední část hrudi, kudy vylétla jeho krev přímo na něj. Následně další výbuch do zad rozerval rytíři už tak zničenou hruď, na čemž na něm přistála další krev. Učňům došlo, že rytíř je mrtev a hodlali probít kouzla skrz jeho tělo. Bohužel buď měli ve stresu špatnou mušku, nebo rytíř neměl obyčejné svaly. On ale hodlal vše využít a jen mávl rukou na rytíře a jeho tělo odlétlo dozadu, kde dopadlo přímo na učně. Vzápětí se ohlédl na mistra, který byl u rakve. Navíc jak správně tušil, mistr proti němu vypálil výbušnou kouli a musel se bránit. Štít opět vydržel, ale bylo to moc rychlé a mistr se poučil. Nyní nebyl zapotřebí efekt, nýbrž zpomalení. Po vykrytí kouzla klesl znovu na koleno, o které se zapřel. Neměl dost času a takhle dále nemohl pokračovat. Rychle se tedy postavil a rozeběhnul se k učňům. Tři ze sebe sundávali rytíře a čtvrtý jim pomáhal, chyba. Mávl na ty tři rukou a povalil je tlakovou vlnou, zatímco čtvrtého povalil osobně. Při bojích šla pravidla vždy stranou, i když mezi čaroději jistá byla. Tady ale mohl dělat, co chtěl a nyní musel zabít čtvrtého učně. Prostě ho chytl za hlavu a ve zlosti s ní začal mlátit o kamennou zem. Při síle co do toho dal a pocitu, že nemá čas, praskla lebka při čtvrtém úderu a mozek se vylil ven. Natočil se pak k zbývajícím učňům a z rukou mu vyšlehly plameny, které je podpálily. Kapalina, která hořela, jim přistála na tělech a oheň je požíral zaživa. Na okamžik se na ně mohl podívat, jak zoufale křičí a snaží se oheň uhasit, ale marně. Neměli žádnou šanci, aby si oheň z těla strhnuli. Do nosu nasál spálené maso, ale stále nebyl konec. Otočil se pak se štítem v ruce, neboť jeho smysly mu říkaly, že na něj letí další kouzlo, nemýlil se. Výbuch byl ale zbytečně velký, mistr chtěl totiž ukončit i trápení svých žáků.
Nyní zbyli oni dva, přičemž mistr nekromant se mu už plně věnoval, zatímco rakev vedle něj se pomalu třásla. Moc dobře věděl, že musí mistra zabít co nejrychleji, než bude mít spojence, kterého přivolal, ať už to bylo cokoliv. Nekromant ale stále nereagoval, jen stál a pozoroval jej, mohl se tak zvednout na nohy. Srdce mu prudce bušilo a spánky tepaly. Oči měl zarudlé a na jazyku cítil krev. A do toho všeho mu ještě třeštila hlava. Musel to ale dokončit, musel toho nekromanta zabít. Ať to byl, kdo chtěl, musel zemřít.
Zaútočil jako první, vyvolal na nekromanta paprsek energie a ten se mu bránil. Uvědomoval si, že nekromant čeká na posilu, musel ho dostat dříve než se tak stane. Nekromant se mu ale slušně bránil a nijak nepotřeboval tuhle situaci měnit. Musel to tedy udělat on, tak jako vždy, musel změnit tento boj. Zrušil paprsek a bleskově pak napálil střelu směrem k rakvi, která se už pomalu otvírala. Nekromant vykryl střelu se zkřivenou tváří a sám proti němu jednu vyslal. Nekromantův útok ale nezničil štítem a místo toho magickou střelu zachytil do rukou. Byla to nejméně bezpečná verze obrany, ale potřeboval energii kouzla. Během toho okamžiku přemýšlel, proti komu má vlastně kouzlo poslat, proti rakvi nebo nekromantovi? Musel si vybrat v jediném okamžiku a věděl, že je to osudová volba. Vybral nekromanta a poslal kouzlo proti němu, ten si už ale připravil štít, jak počítal. Ovládal kouzlo a zesiloval jej i během úderu. Nekromantovi však kouzlo rozbilo štít a vyhodilo jej z rovnováhy. Nastala jeho šance, aby jediným jednoduchým kouzlem zranil svého nepřítele. Jeho mysl už vše připravila, ale rakev se rozletěla na všechny strany a za silného jekotu z ní vyletěla šedá zářící mlha, která připomínala ducha. Klesl na kolena a chytl se za hlavu. Musel vztyčit mentální štíty a zároveň nezpustit z očí nekromanta, který se válel na zemi. Sledoval pak ducha či duši, nebo co to bylo, jak letí k tělu nekromantky, které ustřelil ruku. Po spojení se její tělo třáslo za silného jekotu, který nyní vydávala ona, přičemž se i začala zvedat na nohy. Vzápětí se jí vrátila ruka, která jí přiletěla na své původní místo, i když to nebylo příliš dokonalé. Nekromantka byla na kolenou, když se písklavý křik změnil v její jekot a spadla na ruce. Poznal na nekromantce, že to musel být šok, když se tak násilně vrátila mezi živé. Měl ale horší problém, stál proti dvěma nekromantům a oba odhadoval na mistry. Nejhorší ale bylo, že nebyli v jednom směru, aby s nimi dokázal bojovat současně. Vše začalo na novo, bohové ho prostě neměli rádi.
Neměl příliš šanci, jediné na co spoléhal, že nekromnatka byla stále v šoku a nebude hned silným soupeřem. Zatímco nekromantovi zase stoupne sebevědomí. Útěk ovšem nepřicházel v úvahu. Teď ale nebyl čas na strach, musel bojovat dále a musel udělat první krok. Ani nevstával a napálil výbušnou kouli proti nekromantovi. Bohužel nevěděl, zda uspěl, neboť muže zalil kouř z výbuchu okolních trosek. Přetočil se pak na nekromantku, které již všechno došlo, a vrátila se zpět do reality. Jeho mysl proto vyvolala další kouli tak rychle, jak jen mohla a nijak si nevšímal, že se mu už spustila krev z nosu. Koule letěla a žena proti ní natáhla ruku, avšak kouzlo zachytila bez jakýchkoliv potíží. Pousmála se, protože ten obřad ji musel posílit a jí to právě došlo. Tohle vidět nechtěl a už vůbec ne zvednuté nekromantčiny koutky úst. V mysli ale stále měl ono kouzlo a místo toho aby jej opustil, pořádně ho ovládl. Začal se s nekromantkou o kouli přetahovat. Soustředil se, jak mohl, na čemž se jeho mysl střetla se ženinou o nadvládu kouzla a o to, kdo bude žít. Ruce měl stále natažené před sebe a jeho prsty se hýbaly, jako by hladily neviditelnou vodu. O nic se nezajímal a už vůbec ne o druhého nekromanta. Takové slabé zamyšlení o tom, zda mu do zad přistane střela či ne, si nemohl dovolit. I kdyby se tak dělo. Riskoval svůj život, a přesto nemohl získat potřebnou převahu. Musel opět změnit strategii, a místo toho aby kouzlo ovládl, upustil tuto myšlenku a pořádně jej začal zesilovat nad rámec kontroly. Nekromantce vše došlo a úsměv jí zamrznul na tváři, pochopila totiž, co chce dělat a nehodlala to dovolit. Nekromantka tedy nechala explodovat kouli přímo před svou nataženou rukou. Zavřela jen oči a kompletně celý výbuch proběhl před ní bez jediné újmy. Stalo se, o co usiloval, jen mžikem oka zkontroloval druhého nekromanta, který byl stále v závanu prachu a hodlal využít nastalé situace. Vyslal střelu proti nekromantce, přičemž tak rychlou střelu ještě nevyčaroval, neboť zde se jednalo o čas a ne o sílu. Střela si pak našla cestu skrz oslabený štít. Nejdříve utrhla nekromantce tři prsty, jak letěla směrem k jejímu krku a poté odvedla svou práci. Nekromnatka byla najednou bez hlavy, jejíž oči byly stále zavřené z oslnivého výbuchu. On ale nemohl polevit, ještě tu byl jeden cíl. Otočil se směrem k poslednímu nekromantovi a zatajil se mu už tak špatný dech. Najednou měl pocit, jako by viděl smrt a nebyl daleko od pravdy. Nekromant byl již připravený a využil kouř pro své kouzlo, které mu pomalu vycházelo z konečku prsů. Ruce měl stále před sebou a tak se jen vytočil a vyvolal v nich štít. Nebyl ale dost rychlý, ani být nemohl. Štít ještě nebyl úplný, když do něj narazila střela a rozbila jej jako sklo. Nemohl už nic dělat, jen cítil, jak mu kouzlo naráží do levého boku, kde nejdříve propaluje pancíř a následně svaly. Žebra mu praskla a kouzlo se mu zarylo do těla. Jeho orgány následně zažily ničivé účinky kouzla. Tak taková to byla bolest, blesklo mu v hlavě. Tohle celé ty roky způsoboval svým nepřátelům. Nebylo to vůbec příjemné, ba naopak, byla to ta nejstrašnější věc, co kdy zažil. V podstatě jej ničil jeho vlastní výtvor. Náraz byl tak silný, že se nedokázal udržet ani na nohou. Zády narazil o stěnu, po které se svezl na zem. Ústa se mu naplnila krví, která jej dusila, a pomalu nasával bolest, co vystřelovala z místa zranění. Kouzlo mu ránu naneštěstí trochu vypálilo, ale i tak mu krev příliš unikala z těla. Dokázal si jen přiložit ruku na ránu, více jej tělo neposlouchalo. Snažil se to vše zpracovat, ale nemohl, mozek už to po tom všem nezvládal. Na okamžik si myslel, že vyhraje, byla to ale jen klamná lež, která jej měla uchlácholit. Nemohl nic dělat. Dokázal se jen dívat na zem, kde pak uviděl boty nekromanta. Pomalu zvedl hlavu a uviděl jeho tvář, která byla pekelně zuřivá. Nekromant se nejdříve rozhlédl po všech tělech a až pak na něj.
„Nazýváte nás vrahy, kteří nemají žádnou důstojnost k životu,“ promluvil nekromant. „Jak mám ale podle vašich měřítek nazvat tvůj dnešní čin? Skutek pro společnost? Ne, já ti řeknu, co tu vidím, pravého vraha, který si myslí, že je lepší a může zabíjet bez důvodu pro ty takzvané vyšší cíle. Ale řekni mi pravdu, jaké jsou ty tvé cíle? A opravdu stojí krev mých bratrů a sester za tvé utrpení? V čem jste tak lepší, když můžete konat taková zvěrstva a …“
Více ale nekromanta nedokázal poslouchat, už tak mu nerozuměl každé druhé slovo. Držel se za břicho a měl strach se podívat dolů. Takhle to tedy nakonec skončí, zemře a nedokáže ani dokončit svůj úkol. Krvácel a nemohl s tím nic udělat. Špatně se mu dýchalo, a na jazyku cítil, jak mu praská okysličená krev z plíce, která nefunguje jak má. Tělo ho neposlouchalo a před očima měl černé skvrny. Nedostávalo se mu dechu a pomalu se dusil vlastní krví. Tak takhle to skončí, chcípne v temné pevnosti na studené kamenné zemi. Prohrál. Poprvé ve svém životě mohl doopravdy říci, že prohrál. Nikdo jej nezachrání, jak tomu bylo dřív, žádná štěstěna nebo okolní událost či přízeň bohů. Smrt byla v dohledu a cítil, jak se po jeho duši natahují její konečky prstů. Nedokázal dokončit zkoušku a získat co chtěl, zemřel k tomu pro nic. Kéž by aspoň sebou vzal toho nekromanta, dal by za to všechno. Mrtvý už byl, ale stále nedokončil úkol, to ho ničilo nejvíce. Ve svých vlastních očích klesl. Stačila jen špetka síly, aby to dokončil a pak už mohl zemřít. Špetka, více nepotřeboval. Ne, nemůže to tak skončit, musí dokončit úkol, i kdyby to byla ta poslední věc, kterou na tomto světě udělá. Přivolal si hůl do pravé ruky a nekromant přestal mluvit. Snažil se vyškrábat na nohy, což mu dělalo obtíže, ale musel to dokázat. Když už měl zemřít, tak s čistým svědomím, ale hlavně na nohou. Pomalu se zvedl a levou rukou si držel bok. Bolest šla stranou, musela jít stranou. Opřel se o hůl a podíval se svému nepříteli pevně do očí, ještě neskončil. V očích nekromanta našel opovržení, ale rovněž i záblesk strachu. Více nepotřeboval, byl v očích nepřítele někdo, kdo není obyčejný a z koho jde strach. Navíc se dokázal postavit na nohy, i když umíral. Byl připraven k boji, vše mohlo jít stranou.
Nekromant si prohlédl, jak sotva stojí na nohou. „Jak chceš,“ pomalu ustupoval dozadu, aby měl dostatečnou vzdálenost k souboji.
A tak to přesně bylo, tak to chtěl a rozhodl se sám, jak nekromant řekl. Více nepotřeboval slyšet. Pevněji stiskl hůl a dal se do práce. Věděl, že má jen jedinou příležitost na poslední kouzlo, které nesmí nijak promarnit, více už nedokáže. I čas byl proti němu, stejně jako krev, která mu unikala z těla. Díval se nekromantovi do očí a dával si na čas, přestože nemohl. Byl to souboj nervů, při kterém potřeboval zareagovat v moment jako nekromant. A pak se to stalo, nekromant se pohnul a on společně s ním. Sklopil hůl a vyslal z ní střelu, nekromant se zachoval stejně. Oba zvolili jedno z nejrychlejších a nejjednodušších kouzel. Bylo to o tom, kdo se pohne jako první. Neměl se ale v plánu bránit, nemělo to smysl, jeho krvácení mu nedovolí opustit toto bojiště. A zemřít jen tak bez toho, aby dokončil, co začal, nedokázal, jinak by prohrál. Prostě držel kouzlo v mysli a ani se nehnul. Jejich střely proletěly okolo sebe, ta jeho měla jasně oranžovou zářivou barvu s černým okrajem a stopou. Ta od nekromanta modrou s bílou stopou. Viděl, jak jeho střela letěla na nekromanta, zatímco se k němu přibližovala ta druhá. Nijak však zrak neodvrátil, ani myšlenkou se o to nezajímal a stál čelem jisté smrti. Nekromant ale na poslední chvíli zaváhal a opustil své kouzlo, aby vyčaroval obranný štít. V ten moment sundal levou ruku z rány a alespoň trochu ji natáhl k blížící se střele. Musel současně ovládat své kouzlo a odklonit nekromantovo. Napnul své síly a tělo, přičemž se mu silněji spustilo krvácení z boku. Nekromantovo kouzlo však odklonil, i za cenu zhoršení svého stavu. Střela proletěla těsně okolo něj a ucítil její závan na tváři. To mu ovšem rozlilo do žil zbývající potřebou krev. Znovu si přiložil ruku na ránu a dále se soustředil na své kouzlo. Přestože jeho střela narazila do nekromantova štítu, stále ji držel v hlavě, aby neexplodovala a zůstala v celku. Nekromant se bránil a zpevňoval štít, zatímco se jim střela snažila propálit skrz. Soustředil se na střelu vší svou silou, jakou ještě měl, aby se zarývala stále hlouběji do štítu. Nekromantův strach se ale projevil a puštění emocí do magie se mu stalo osudným. Střela si po řezavém pískání našla cestu skrz a zaryla se nekromantovi hluboko do hrudi, kterou propálila skrz a pokračovala dále. Nekromant padl na kolena a svalil se na břicho, zemřel a on vyhrál.
Nevnímal bolest, nevnímal, jak mu krev uniká z těla. Jediné na co myslel, že to dokázal. Nohy ho neposlouchaly a udělal pár kroků dozadu, kde narazil do zdi, po které opětovně sjel. Z pusy mu stékala krev, bylo toho na něj příliš. Jeho zranění, jeho závěrečný boj, kterému obětoval všechny zbytky sil, co v sobě našel. Dokázal to ale, byl mágem, nikdo mu to nevezme. Dokázal, že je něčím jiným. Dokázal to. Nemohl pořádně dýchat, krev ho dusila, ale to bylo jedno, dokázal to. Ztrácel pomalu vědomí a nejspíše už naposled, ale to mu bylo rovněž jedno. Na tváři měl chabý úsměv, který tam ještě nikdy nebyl. Měl radost, splnil si sen. Nyní mohl konečně v klidu zemřít…
… ne, ještě ne, ne takhle. Nemohl se stát mágem jen proto, aby následně zemřel. Musel bojovat o život. Celý život bojoval a nehodlal vzdát ani tento boj. Nezemře jen tak, aniž by se nepokusil přežít. Nemohl to své sestře udělat poté, co jej měla za mrtvého. Musel žít, chtěl totiž vidět ten výraz univerzitní Rady, až mu předají jeho titul, na který právem dosáhl. A byl tu ještě jeden sen, po kterém toužil už od dětství daleko dříve, než v sobě probudil magii. Pravou rukou se snažil vytáhnout lahvičku, musel ji vytáhnout. Tělo ho neposlouchalo, ale vytáhnul ji. Ruka se mu třásla a snažil se palcem odzátkovat víčko. Podařilo se. Ruka se mu třepala a důležitý lektvar rozléval po těle, ale podařilo se mu hrdlo lahvičky dostat ke rtům. Lektvar se mu smíchal s krví v puse, ale i tak aspoň pár doušků dokázal polknout. Ruka mu pak s lahvičkou klesla na zem a on už ztrácel vědomí. Udělal, co mohl. Nevzdal se bez boje. Mohl být na sebe hrdý. Na tváři se mu zrodil malý úsměv, následně mu hlava klesla na hruď a ztratil vědomí.
Marklen společně s Černou Gardou procházel pevnost a mířil k jejím útrobám. Drželi se rozkazů od Remaira a šli na jistotu. Jeho učni neřekli, že ho zpovzdálí sledují, Remair chtěl jasné důkazy. Sledovali jej pomocí drahé aparatury a kontrolovali, zda používá povolenou magii, dokud se jim neztratil. Byl však připraven vykonat nezbytné kroky, pokud se prokážou pochybnosti ohledně boje. Nehodlal tolerovat používání nelegální magie či jakýkoliv nepatřičný postup. Jednoznačně nechtěl ztratit hlavu za svého studenta, takovou oddanost si za své chování nezasloužil. Celou zkoušku si svými skutky společně s Michaelem vybojoval, ale tak to nemělo být. Patřila jim to ano, ale ne za takových okolností. Jeho plány jaké s ním vymyslel v den, kdy jej poprvé spatřil, jednoznačně neodpovídaly současné situaci. Ani zkouška přesně neprobíhala, jak měla. Zadání i průběh sice seděly, ale následná návštěva studenta během boje se měla odehrát jen v nejvyšší možné krizi či pochybách použití magie. Normálně se měli setkat až na univerzitě.
Došli až do hlavních útrob pevnosti. Drželi formaci, všichni byli plně vyzbrojeni a kouzla měli na jazyku. Bylo to už dlouho, kdy byl doopravdy na akci, ale starých zvyků se člověk nezbaví.
Hned po vstupu cítil stopy po magickém boji, silném boji. Odér kouzel byl stále jasně cítit ve vzduchu. Oči celého komanda hned uzurpovaly okolní mrtvoly, včetně vybavení, které zde našli. Marklenovi vzápětí došlo, že Remairovy informace nebyly pravdivé, ale tahle skutečnost šla zatím stranou. Mezi všemi těly totiž tělo jeho studenta vyčnívalo, jako jediné vypadalo aspoň trochu normálně. Marklenova železná mysl ihned myslela na nejhorší, takový výsledek nechtěl. Nenáviděl toho bastarda za jeho chování, ale v podstatě to byl jeho projekt, který před lety stvořil. Střetávali se v něm dva odlišené protiproudy, avšak nedokázal se k ani jednomu plně naklonit. Nijak ale neporušil sestavu komanda a nařídil, že jako první musí zkontrolovat tělo.
Komando se přemístilo k tělu jeho studenta. Jeden z mužů mu šáhl na krk.
„Ještě žije.“ Nikdo pak nic nemusel říkat a další dva členové jej rychle začali ošetřovat.
Marklen se pak zadíval na ránu v boku, bylo to hodně špatné. V mysli ale doufal, že to ten bastard přežije. Chtěl, aby žil po tom všem. Potřeboval to. Musel sakra přežít. Nemohl mu přece pokazit jeho celoživotní dílo svou smrtí.
Zbytek gardy mezitím prohledával okolí. Velice důkladně zkoumali všechna těla, rakve, aparaturu a shodli se na tom, že to tady musí pořádně vyšetřit. Za Marklenem pak přišel jeden z gardistů a v rukou držel meč. Gardista nemusel nic říkat, Marklen totiž poznal, komu patřila ta čepel. Remair mu měl co vysvětlovat. Marklen se pak podíval na muže, co ošetřoval jeho studenta. Znova nemusel nic říkat.
„Nevím,“ řekl gardista. „Už teď měl být mrtvý a ani bych se nedivil, že k tomu přišel před závěrečným soubojem. Něco navíc do sebe kopl, ale při všech těch kombinacích a zátěži těla opravdu nevím. Nepřekvapilo by mě, kdyby se nedožil rána, ani kdyby se z toho dostal.“
Marklen pokýval hlavou a pomohl jim naložit jeho bývalého studenta na nosítka, čímž si zašpinil ruce krví. Otevřeli pak portál a prošli jím do kláštera, kde se předem ohlásili pro všechny případy. Marklen ale s většinou komanda zůstal v pevnosti, musel ji nejdříve prohledat. Bylo obdivuhodně, co jeho student dokázal. Byl ohromen. Přesto všechno musel uznat jeho úspěch. Ne, svůj úspěch. Pousmál se, to co stvořil, předčilo jeho očekávání a doopravdy jej zajímalo, co všechno se musel naučit na cestách. Muselo to být fascinující a plné bolesti, aby ho to tak zocelilo a připravilo na tuto situaci. Jeho student po vlastním průzkumu mohl akci odvolat, ale přesto věřil svým schopnostem, že to dokáže, a dokázal. Pak k němu přišel jeho kolega, který si sundal helmu.
„Nejsem si jistý, že je tohle k úsměvu.“
„Je to obdivuhodné.“ Marklen si během toho dále prohlížel těla.
„To ano. Ale rozhodně to není k radosti. Ty se ale bavíš jen proto, že to dokázal, že?“
„Člověka vždy potěší úspěch cizích, když jim ho přál.“
„A hlavně úspěch, který je jeho,“ dodal kolega a odešel.
Měl pravdu, ve skutečnosti to totiž byl hlavně Marklenův úspěch a moc dobře si to uvědomoval. Stvořil mága, po kterém tak moc toužil. Ano bylo to jinak, než chtěl, ale stále dokázal to, co chtěl. Daris a jeho smrt mu jen pomohla a z ní zužitkoval vše, co mohl a jen díky jeho skutkům mohl stvořit mága. Doufal, že jeho student bude žít, byla by škoda, kdyby zemřel. Dokázal získat nezaměnitelnou reputaci a i své neoficiální jméno, které mu dokonale padlo. Byla to však stejně ironie. Prvním čarodějům, kteří získali obdobné postavení, se sice říkalo mág, ale v tajnosti jim nikdo neřekl jinak než monstrum.
Iria si sedla na židli a neměla vůbec žádnou sílu ani vůli si umýt ruce od krve svého bratra. Prostě tam jen tak seděla a slzy jí pomalu stékaly po tváři. Otevřely se záhy dveře a v nich se objevil Marklen v plné zbroji, přesto jej nevnímala. Bylo dlouhé ticho, než Iria promluvila slabým hlasem.
„Co jste mu to provedl.“
„Dal jsem mu vybrat.“
„Když jsem vám ho před lety dotáhla ke dveřím, věřila jsem, že mu pomůžete, a ne, že ho zabijete.“
„Ještě žije.“ Marklen vzal vědro vody. Klekl si k Irii a začal ji pomalu umývat ruce.
„Nejspíše nepřežije noc, natož druhý den.“
„On není jako ostatní.“ Marklen pak pokračoval s druhou rukou, než si uvědomil, že má na krku nůž, který svírá čistá ruka, jež právě umyl. Podíval se Irii do očí, měla je plné slz, ale zároveň odhodlání a nenávisti. Marklen ovšem pokračoval v umývání druhé ruky.
„Měla bych vás tady podříznout jako prase za to, co jste mu provedl.“
Marklen skončil, odložil hadr a podíval se jí do očí. „A co ti v tom brání.“
„To, že ještě žije. Kdyby to přežil, nikdy by mi neopustil, že jsem vám vzala váš život místo něho.“
„Už tehda když jsi mi ho přivedla, a já se dotkl jeho čela, jsem věděl, co z něj stvořím.“ Ucítil silnější zatlačení na krku, přesto pokračoval. „Celý jeho výcvik jsem směřoval k jedinému, a to se vyplnilo. Dokázal to, protože sám po tom toužil.“
„Dal jste mu do hlavy červa tak silného, že neměl na výběr.“
„Ne, dal jsem mu tam totiž myšlenku a ne žádného červa. Během jeho výcviku jsem mu v mysli pomáhal, aby získal své schopnosti. Ale to čím se stal, už není moje práce, ani nesměla být. Musel to chtít on sám, jinak bychom tady přinesly jen jeho tělo, tak aspoň žije.“
„Jestli zemře, neschováte se přede mnou.“ Iria odložila nůž.
„Věřím ti, ale věz, že je i v mém zájmu, aby přežil.“ Marklen se zvedl a chtěl odejít.
„Proč?“
„Jeho studium bylo v podstatě věda.“
„Vsadím se, že jste úplně stejný, jako byl váš mistr.“
„A tu sázku bys vyhrála.“ Marklen pak odešel a venku prošel portálem domů, kde očekával další rozhovor.
Iria potom zůstala sedět a podívala na své ruce a na nůž. Odložila jej a zadívala se z okna na zářící měsíc. Věděla, že to bude dlouhá noc.
Marklen si začal umývat ruce v horké vodě a špína s krví ji postupně zakalila. Poté když si utíral ruce, uslyšel klepání na dveře. „Je otevřeno,“ zavolal k hostovi, kterého očekával. Podíval se pak do zrcadla na svoji oholenou hlavu. Už to byly skoro tři desetiletí, kdy si ji naposledy oholil. Pak si postupně sundával zbroj.
Remair vešel do Marklenovy pracovny a zastavil se kousek od přítele. „Tak mluv.“
Marklen si sundal nárameníky a pouštěl se do hrudní části. „Zatím žije.“
„On to dokázal?“ divil se Remair.
„Ano.“ Nastalo ticho, které ale musel prolomit. „Teď je na řadě Michael.“
„Ne.“
„Musí jít na zkoušku.“ Marklen si dále sundával zbroj.
„Nikdy ho na tu zkoušku nepustím. Nenechám ho zabít, Marklene.“
„Musíš to udělat, Remaire, protože Michael jinak zešílí.“
„To ty jsi šílený, Marklene. Dostal jsem před sebe dva spisy s možnými úkoly a oba dva byly stejně nemožné. A co nakonec z toho je? Leží polomrtvý u sesterstva. Michaela na zkoušku nikdy nepustím, nehodlám riskovat jeho život.“
Marklen věděl, že je to katastrofa a Michael doopravdy zešílí. Ale zároveň věděl, že Remaira nepřesvědčí. „Když už jsi zmínil ten průzkum, informace, jež dostal, neodpovídaly skutečnosti.“
„Obviňuješ mě snad?“
„Byli tam Rytíři Smrti, Remaire,“ pronesl chladně, protože jednou se s nimi setkal. Zadíval se pak na knihu na polici, kterou od té doby moc dobře znal. Jejich základní definici si zapamatoval slovo od slova. Rytíři Smrti jsou obávaní nepřátele, kteří vzešli z řadu paladinů. Muži, jež se odklonili od svých bratrů, neboť se cítili zrazeni jejich přesvědčením. Naplno se až projevili během války s nekromanty, kdy se tito odpadlicí připojili k obávanému nepříteli. Uvědomovali si však svou zranitelnost a nedůvěry ze strany nekromantů. Nesouhlasili totiž plně s jejich přesvědčením, ale v onu chvíli se potřebovali, aby mohli bojovat proti svým bratrům paladínům a jejich odnože křižáků. Museli se však zbavit své zranitelnosti a plně přesvědčit nekromanty na čí straně stojí. Postupně tedy vykonávali rituální sebevraždy a nekromanti pak jejich duše vraceli zpět do jejich těl. Tak jednoduché to ale nebylo. Nekromanti totiž vycítili potenciál jejich duše a proto je zároveň prokleli a očistili, aby je paladíni nemohli vymítat pomocí svého boha. Zároveň tím zabránili, aby jejich duše mohli odejít do ráje, který jim byl slibován za služby jejich bohu. Po prohrané válce odešli Rytíři Smrti jinou cestou než nekromanti, avšak občas se tyto dva rozdílné řády spojí, pokud mají společné zájmy. Jsou dokonce zaznamenány takzvané „Trojce nemrtvých“, jež tvoří nekromant, Rytíř Smrti a upír. Naštěstí tyto trojce jsou velice výjimečné, přestože všechny tři členy spojuje smrt, neboť každý má na její využití a praktiky jiný názor. Co se týče učňů, Rytíře Smrti, nejsou dostatečné záznamy o jejich náboru. Jsou jen zdokumentovány jejich závěrečné rituály, při níž je zapotřebí jejich smrt, aby se duše očistila.
Remair nehodlal odpovědět, místo toho položil další chladné otázky. „Přežije to?“
„Ještě nemá vyhráno.“
„Rozveď to.“
„Sice žije pomocí magie, ale nejsem si jistý jaké. Podle sesterstva budou pro něj následující týdny kritické.“
„Týdny je hodně.“
„Ano, i když na sebe použil cokoliv, tak sesterstvo si s ním neví rady. Mají strach do něj nalít další lektvary, aby vydrželo srdce, přičemž už teď mu hrozí otrava krve. Dokonce povolali přídavné sestry z jiných klášteru, které jsou požehnány jejich bohyní a umí léčit pomocí jejich magie. Kolují zvěsti, že je to iniciativa jejich matriarchy.“
„Pokud by zemřel, mohlo by to odradit Michaela.“
Jejich oči se střetly. Marklen moc dobře, věděl co mu Remair naznačil. „Má právo žít, než kdokoliv jiný.“
„Nechápu, proč jsi ho tam nenechal poté, jak tě pošpinil. Nenávidí tě, Marklene. Nás všechny nenávidí a jen nám uškodil.“
„Máš pravdu, Remaire, nenávidí nás všechny. Ale skončilo to. Konečně to s ním skončilo.“
Remair moc dobře pochopil onu narážku, Michael musí na zkoušku. „Ty nemáš děti, Marklene. Ty to nikdy nepochopíš. Je rozdíl poslat vojáky na smrt za něco, jež zachraňovalo univerzitu, oproti poslání syna na sebevražedný úkol pro jeho obohacení ega.“
Marklen pokýval hlavou, neznal to a mohl jen doufat, že jednoho dne se Remairova láska k synovi nevymstí. Pro něj byli jeho studenti jen výzkum, nic víc. Nikdy si nikoho nepouštěl k tělu, nechtěl. A proto jej i úspěch jeho studenta potěšil, neboť po akademické stránce, když vynechal jeho chování, byl ve výsledku úspěch. Škoda jen, že nevyšly všechny jeho plány, ale možná přece jen něco změnil. Jeho student měl sice život na kahánku, ale lidé jako on jen tak neumírají. Ne student, čaroděj. Ne čaroděj, on totiž nechtěl vyučit pouhého čaroděje, nýbrž mága.
Ležel v klášteře sesterstva u Arghamu a díval se z okna. Nijak neměl v lásce denní světlo a slunce, ale bylo to snad poprvé v životě, kdy byl rád, že jej opět vidí. Oči se mu přivíraly a nechybělo moc, aby opět usnul. Byl slabý, velice slabý. Od té doby co vykonal zkoušku, jenom ležel v posteli a snažil se nabrat znovu ztracené síly. Hlavou se mu nesla spousta myšlenek a spánek mu kazily noční můry ze zranění, jaká utrpěl, a především na levém boku. Dokázal ovšem, oč tolik toužil, ale nyní nevěděl, co dále. Jeho mysl měla oslavovat, ale místo toho jej zaplnila ničivá trýznivost z budoucích rozhodnutí. Během zkoušky si však uvědomil jednu důležitou věc, stále si ještě nesplnil sen. Měl titul, po němž tolik toužil, ale to po čem doopravdy prahlo jeho srdce, nezískal. Ani přesně nevěděl, co vlastně má udělat, aby si splnil svůj sen a neustále nad tím přemýšlel.
Jeho tok myšlenek přerušovalo jen opatrovnictví Merill a Irie. Staraly se o něj, jak nejlépe dokázaly, ale překvapila jej i Keira. Ta jej sice nenavštívila, což ani neočekával, avšak poslala mu ty nejlepší byliny, jaké mohla sehnat. Byl jejím chování zaskočený a nevěděl, co si má myslet. Dost mu pomohl a zachránil život i jeho přívěšek, jež nosil na krku. Nijak nepochyboval o tom, že bez něj by zemřel.
Pomalu už usínal, když se otevřely dveře. Otočil se na příchozího a jeho zesláblé srdce se pomalu zastavilo. Ve dveřích stál Michael, přičemž jeho zamračený pohled a následné zablokování dveří židlí, nemohlo značit nic dobrého. Nedokázal se ovšem vůbec pohnout, natož bránit. Michael přešel k němu a sednul si na židli. Dlouho se jeden druhému dívali do očí, než Michael promluvil.
„Jsi se sebou spokojený? Všechno jsi akorát posral. Měl jsem jít na zkoušku před tebou a ne po tobě. Otec mě teď na ni nechce pustit a to jen kvůli tvému selhání. Kdybys byl tak dobrý jako já, neležel bys jako mrtvola v posteli. Říkej si, co chceš, ale ty jsi ve zkoušce neuspěl, takhle totiž úspěch nevypadá.“
Nic neříkal, ani nechtěl. Jen Michael stupňoval svůj hlas.
„Všechno jsi zkazil a opět jsi mi posral život. Víš, co všechno jsem měl naplánované? A najednou to je pryč. Všechny mé předešlé skutky či plány vyletěly komínem a to jen kvůli tvé neschopnosti. Proto jsem to všechno vůbec dělal. Proč jsme vůbec masakrovali ty debily na Skále, když jsi vše jen pokazil. Ty ani nevíš, co jsi způsobil. Smrt těch třech čarodějů ztratí svůj význam jen proto, že hledíš sám na sebe. Já jsem měl dosáhnout velkých cílů, a nyní nemůžu dělat nic. I když se stanu čarodějem či členem Černé Gardy, je to zbytečné. Víš ty vůbec, co se kolem nás děje? Víš, proč jsem ty tři blázny tak hledal a pak je zabil!? Za jakékoliv jiné situace, bych tě na Skále nepotřeboval, ale jinak to nešlo. Všechny mé plány vyhořely jen kvůli tvé neschopnosti. Slyšíš, co vůbec říkám!?“ Michale přešel k posteli a naklonil se nad ním. „Myslíš, že se vše točí jen kolem tebe, ale kdybys aspoň jednou ve svém životě otevřel oči, uviděl by si to.“
Na dveřích se najednou ozvalo bouchání.
„Je nás málo,“ pokračoval Michael. „Každý rok část čarodějů odchází z vlivu univerzit pod ochrannou ruku nějakého šlechtice či spolku, kde vidí větší potenciál pro svoji karieru. Chtějí si akorát realizovat své osobní zájmy místo toho, aby se odvděčili těm, co je vycvičili. Bylo potřeba vyslat vzkaz, že univerzity se umí postarat o své lidi, bez ohledu na to, kde jsou. A pokud nehodlají zůstat u svých, musí za to zaplatit. O to mi celou tu dobu šlo. Po zkoušce jsem měl být tím majákem, který navrátí světlo univerzitám. Jako pravý mág bych to dokázal, ale teď nemůžu dělat vůbec nic a to jen díky tobě. Celé roky příprav a plánování byly zbytečné. Bylo jedno, že se tu řád rozlézal, ba dokonce ještě posloužil svému účelu, ale ty jsi vše zničil. Zničil jsi nás.“
Dveře se rozrazily a v nich stály sestry v čele s Irii. Všechny se dívaly na Michaela a ten na ně. Pak se podíval zpět na něj. „Mysli na má slova.“ Michael chtěl pak odejít, ale Iria mu neuhnula z cesty. Dívala se mu zuřivě do očí a byla připravena zajít daleko. Michael nakonec pokýval hlavou a byl to on, kdo obešel Irii. Na chodbě mu pak dělaly doprovod sestry.
Iria si sedla k bratrovi a dala mu studený obklad na čelo. Pousmál se na ni, avšak v hlavě měl Michaelovy slova. Mohl se bránit slovy, že z průzkumu měl špatné informace, ale nechtěl. Důležitější byly zjištění, k jakým se právě dostal. Na Skále se tehdy využili navzájem a nyní už vše dávalo smysl. Jeho mysl ale byla trápená ještě více, neboť Michaelovy slova mu v ní rezonovaly. Co když měl totiž pravdu?
Stál v zahradách sesterstva u Arghamu a sledoval padající listí. Poslední dny konal neustále stejně, a stejně jako předešlé dny i nyní se pokusil uchopit list levou rukou. Stále ale cítil bolesti při jejím použití. Promačkal tedy prsty a vyvolal v nich ohnivou kouli. Mohl již čarovat, ale zranění, které utrpěl, si na něm vybralo daň. Přesto všechno jeho tělo každým dnem sílilo, avšak mysl nikoliv. Očistil se od další své kletby, jak by řekla Elenaor, a přesto si připadal, že tím nic nevyřešil. Získal titul mága, avšak univerzita jej potají zavrhla a Michael jej proklínal nejen ze svého nezdaru, ale i z budoucnosti, jakou uvrhnul na všechny čaroděje. Nevěděl, zda je to pravda či Michael mluvil ze vzteku, ale zároveň nevěděl, co dále. Jako by byl najednou prázdný, bez života. Měl skoro vše, oč ve svém životě toužil a za co bojoval, ale i tak byl prázdný. Jako by potřeboval na své duši další kletbu, která jej povede dále. Tak neměl cíl a měl jen sen, který nevěděl jak realizovat. Jeho dosavadní léčba mu říkala, že je již načase opustit klášter a vydat se na cestu. Jaká to však měla být? Měl se z něj stát majitel nevěstince, který občas bere zakázky a navštěvuje čarodějku kvůli sexu? Opravdu byla tohle jeho budoucnost a odměna po tom všem, co na svých cestách vykonal a protrpěl? Nebo si nedokázal přiznat, že více ani nepotřebuje. Co vlastně potřeboval, to nevěděl.
Zafoukal vítr a kolem něj proletěly padající listy. Zadíval se, kam míří, bylo to přes bránu pryč z kláštera. Bylo snad tohle znamení, jež potřeboval? Uvažoval o Keiře, o nevěstinci, o všem. Měl pochyby a otázky, ale tady na nic nepřijde. Musel začít konat, ať už dobře nebo špatně, musel se pohnout kupředu. Čekala jej ještě dlouhá cesta, jejíž konec byl v nedohledu a seděním v klášteře se nic nezmění. Musel začít s tím, co měl, jako když se vyplavil v Selkivském zálivu. Nic tehda neměl, ale to jej neodradilo. Taky tehdy nevěděl, co přesně má udělat a hledat, ale vše našel. Nyní je na tom stejně, má jen sen, který neví jak dotáhnout do konce. Přesto se musí opět vydat na cestu, ale tato bude již jiná. Lepší či horší, to nevěděl. Nikdy to nevěděl, ale to jej nezastavilo. A proč taky?
Otevřel dveře pracovny Irie a vstoupil. Iria se na něj zběžně podívala a zavřela knihu.
„Co potřebuješ?“ zeptala se.
Sedl si před ni a zadíval se sestře do očí. „Odcházím.“
„Ne, ty neodcházíš, ale vracíš se do starého života, nikam jinam.“
„Proč si to myslíš.“
„Protože jsem poznala ten tvůj pohled, sotva jsi otevřel dveře. Musíš zase něco dělat, ale ve tvém případě to znamená jediné. Nic se tou proklatou zkouškou nezměnilo, vůbec nic.“
Měla snad pravdu, vůbec nic se jeho titulem nezměnilo? Na tyto otázky musí najít odpověď až později. „Já tě nepřišel žádat, sestro,“ prolomil nakonec ticho.
„Proč to vůbec děláš?“ umlkla. „Kam tě to vůbec dostalo?“ znovu umlkla. „Získal si tím vůbec kdy něco?“
„To nemůžeš pochopit.“
„Ne, ale ani nechci. Od té doby, kdy tě tu navštívil tvůj šílený spolužák, znovu jen proklínám den, kdy jsem tě zavedla k Marklenovi. Chceš vědět, co jsem si tehda uvědomila? Co když jednou zešílíš úplně stejně jako on. Co když tě jednoho dne tvá posedlost dostane do stavu, kdy nebudeš nikdy s ničím spokojen, a smrt bude jen pouhým vysvobozením.“
Neodpověděl, jen se díval na sestru s kamennou tváří a ona pokračovala.
„Už jsi ve svém životě dostal tolik druhých šancí na nový život a ty si stejně nakonec vybereš tu nejhorší možnou variantu, magii. Copak to nevidíš, jak tě užírá a ničí. To se nedokážeš podívat do zrcadla, kolik ran už na tobě zanechala?“
„Magie je můj život, Irio.“
„Magie ničí tvůj život,“ řekla rázně. „Chceš vědět, jak to jednoho dne skončí? Přivezou mi tady tělo bez života a já pro tebe neuroním jedinou slzu. Ne proto, že bych tě neměla ráda, ne to budu vnitřně ječet jako siréna. Ale proto, že budu litovat toho, jak zbytečně jsi mrhal svým životem.“
Mohl se teď začít bránit, že už zkoušel žít jinak. Mohl jí povědět o Astrid, jak ji miloval a nakonec ublížil, ale nechtěl. Svým cílům vždy podřizoval svůj život, a doopravdy věřil, že s Astrid se jednoho dne dokáže změnit. Ale ne, lidi jako on se nemění. Lidi se nikdy nemění.
„Kolik ještě myslíš, že dostaneš šancí. Kolik?“ zeptala se až zoufale Iria.
Žádnou, anebo nekonečno. Nikdy tyto otázky neřešil, nesměl. „Sbohem, sestro. Jak budu moci, znovu tě navštívím.“ Zvedl se a obešel stůl. Políbil sestru na vlasy a odešel pryč. Iria jej však doběhla na dvoře a tam mu před všemi uvalila facku. Poté se otočila a odešla bez jediného slova. On ale jen pokýval hlavou, stále jí na něm záleželo. Až nyní mohl odjet.
Vrátil se zpět do Korzetu, aby jej po své nepřítomnosti v klášteru zkontroloval. Dostalo se mu vřelé přijetí, i když u Qeen pochyboval. Přivítala jej i Merill, která měla chod nevěstince plně na starost. Zpočátku se starala o něj, avšak ve chvíli, kdy se plně probudil, vrátila se zpět do Korzetu, kde ji čekala spousta práce a rivalita Qeen.
Po uvítání jej čekaly rozhovory s Qeen a Merill. Obával se, že jejich neshody ohledně nového uspořádání budou dělat problémy, a bohužel se nemýlil. Po jejich vzájemném rozhovoru jim jasně dal najevo, kdo má jaké povinnosti a pravomoc. Qeen se to nelíbilo, přece jenom kdysi vedla celý podnik a nyní vede jen určitou část. Merill by zase nejraději vedla vše, ale potřebovala mírnit.
Když uklidnil situaci v Korzetu a prošel si všechny spisy, které jej čekaly, včetně účtů a výdělku, mohl pokračovat dále. Nyní musel zařídit další delikátní ženu, a to Keiru.
Sotva přišel ke Keiře, svlékla jej a dostala do postele. Sama se pak k němu přitulila tělo na tělo. Políbil ji a zmáčkl dokonalé prso. Keira se pousmála a rukou mu začala sjíždět dolů. Dříve než však mělo pro tento večer k něčemu dojít, musel mít jasno.
„Proč jsi mi poslala ty byliny,“ promluvil z ničeho nic.
Keira se zasekla a byla zmatená. Nastalo ticho, při němž se dívali jeden druhému do očí.
„Bylo mi tě líto,“ řekla nakonec.
„Jsi čarodějka, vy neznáte lítost.“
Odtáhla se od něj. Pak mu vrazila facku a zvedla se z postele ke stolku, kde si oblékla župan. Zadívala se na sebe do zrcadla a upravila se. Když skončila a konečně se uklidnila, otočila se na něj. „Proč se na to ptáš.“
„Už jsem měl vztah s čarodějkou, a dobře to nedopadlo. Myslel jsem, že náš vztah je o něčem jiném.“
„Myslíš, že se všemi šukám jen proto, abych z toho něco měla?“
„Ano.“ Zabije mě nebo to přijme, pomyslel si, byla to totiž pravda. Sice si pamatoval jejich první setkání a Keiřino vyznání pravdy, ale stále to byla čarodějka. Nevadilo mu, jaká byla, ani co děla. Měl spíše obavy, zda už nezachází na čarodějku příliš daleko.
Keira sklopila zrak. Otočila se ale zpět na zrcadlo.
„Neměl jsem žádné iluze o tom, co mezi námi je.“ Rozhodl se mluvit dřív než Keira, už jen z důvodu, že něco může vyvést. „Nechci, aby se to změnilo, ale zároveň nechci, abys překračovala jistou čáru.“
„Čáru?“
„Ano čáru.“
„Takže když mám o tebe jiný zájem než postel, je to špatně?“ pronesla až s údivem.
„Jsi čarodějka, Keiro. Nemám žádné iluze,“ zopakoval.
Keira byla uražena, ale zároveň si uvědomila, že je chytřejší, než vypadá. Jeho pohyby okolo radnice či zvěsti na chodbách univerzity, v nichž padá jeho postava, ji nutilo přehodnotit její vztah k němu. Uvědomila si, že není jen obyčejným řezníkem, ale možná má i karierní potenciál, který jistě není k zahození. Potřebuje jen opatrně popostrčit, a dohlídnout na jeho kroky. „Dobře, ale dneska mezi námi už nic nebude.“
Oblékl a před ochodem políbil Keiru na vlasy. Moc o ženách nevěděl, ale tak jednoduché to určitě nebylo. Jednu věc si ale slíbil hned, jestli jej Keira jako ambiciózní čarodějka do něčeho namočí, tak spolu skončili.
Sledoval pomalu vycházející slunce, zatímco stál před Arghamskou hlavní brannou. Vše potřebné zařídil a nyní mohl realizovat sebe. Jako první si hodlal opatřit novou zbroj a už i věděl kde. Hodlal vyrazit do města trpaslíku Ygrim, kde najde mistra Bofora. Nečekal, že to půjde lehce, ale nehodlal se bez nové zbroje vracet. Co dále zatím nevěděl, ale něco se jistě najde, stejně jako potřeba nové zbroje.
Slunce již skoro vyšlo. Chtěl už otočit koně a vyjet, ale zastavil se. Bylo již hodně dávno, kdy naposledy stál na tomto místě a nevěděl, co jej čeká mimo hradby města. Kdysi odjížděl, aby získal či našel sám sebe. Nyní odjíždí, aby konečně naplnil své sny. Nevěděl, jak dlouhá to bude cesta či kolik bude mít zatáček. Mohl od ní akorát opět očekávat jen to nejhorší, avšak to jej nikdy nezastavilo. Jeden by řekl, že vše bude odteď jiné, přece jenom nyní měl jiné možnosti jako tehdy. Ale připadalo mu, že je vše stejné a nic podstatného se nezměnilo. Stále byl ten muž, jež se táhne za svými touhami a ty se nyní jen změnily. Pořád se tak točil ve svém začarovaném kruhu, který nehodlal opustit. Zase si tak připadal jako na začátku v den, kdy poprvé opouštěl Argham na cestě za schopnostmi. Den, kdy musel udělat zásadní rozhodnutí jako nyní. Dokonce si i vzpomněl na slova Marklenova mistra. V hluboko v hlavě si stále onu větu opakoval, avšak přibyly tam i další. A další se i přidají, nepochyboval. Pousmál se, o tom byl jeho život, hledání, ať už to bylo cokoliv a kdekoliv.
Konec deváté kapitoly