Kapitola sedmá – Probuzení draka
Celou cestu zpět do Arghamu měl o čem přemýšlet. Původně očekával, že jeho mysl bude zahlcena Michaelem, místo toho v ní byla Radomírova slova. Nedokázal přemýšlet nad ničím jiným než očistou, ke které se odhodlal. Vše šlo najednou stranou, jako osobní život, důsledky či zkouška, přestože měla se vším velmi společného.
Při příjezdu zkontroloval Merill. Poptal se jen na základní informace ohledně Korzetu a pak odešel za Michaelem. Po vstupu do noblesních čtvrtí na něj dopadlo několik nepříznivých pohledů. Jeho oblečení, jež nosíval pod zbrojí, totiž nepatřilo do posledních výkřiků mody. Pohledy okolních lidí ovšem ignoroval a pokračoval dále. Zastavil se až před Michaelovým domem. Naposledy se zde objevil, když chtěl Michaela přetáhnout na zkoušku, ale teď to byl on sám, kdo přišel. Nevěděl, co mu Michael hodlal nabídnout, ale nic menšího než zničení řádu nehodlal přijmout. Vystoupal po pěti schodech a zadíval se na dvě sochy připomínající gargoyly. Dostal zároveň nepříjemný pocit, jako by ty dvě bestie měly oživnout. Zaklepal klepadlem ve tvaru nahé elfské dívky s dlouhými vlasy a čekal. Nedlouho na to mu pootevřel dveře komorník, který si jej přes škvíru dveří prohlédl.
„Pán, si přeje?“ zeptal se komorník.
Nic neodpověděl, jen předal dopis. Komorník ihned poznal rozlomenou pečeť a pustil ho do předsíně, kde pak čekal.
Komorník se vrátil a uklonil se. „Pán Michael se Vám bude za okamžik věnovat. Mezitím Vás mám odvést do salónku.“
Rukou naznačil, ať komorník vede.
„Přeje si, Pán, odložit nějaké oblečení?“
„Není potřeba.“ Komorník se pak uklonil a zavedl jej do salónku. V samotném salónku měl Michael vystavené dvě kompletní zbroje, jednu císařskou a jednu elfskou. Usadil se pak do křesla, které mu nabídl komorník.
„Bude si, Pán, něco přát?“ zeptal se komorník.
„Ne.“
Komorník se poté uklonil a zanechal jej samotného. Prohlédl si tedy zběžně místnost. Kromě zbrojí se zde nalézala velká mapa Baldirie a menší barový pult. Dlouho se ovšem kochat nemohl, neboť Michael dorazil a sedl si do křesla naproti němu. Neměl žádnou potřebu se zvednout při příchodu Michaela, ovšem ani Michael nečekal, že by se mu dostavilo trochu slušného vychování. Oba se dívali jeden druhému do očí a navzájem se studovali, dokud Michael neprolomil ticho.
„Už vím, jak získáme zkoušku.“
Neodpověděl, neboť v současné chvíli na zkoušku ani nemyslel.
„Zničíme řád Bílého Ohně. Otevřeme tím oči všem na univerzitě a zároveň se přiblížíme ke svým cílům.“
Nijak nezareagoval a zůstal kamenný. Tuto myšlenku měl sám ve své hlavě a doufal, že i Michael bude chtít být radikálnější. Podařilo se. Na tuto pozvánku tím pádem nemohl říct ne, ale nesměl jít příliš na ruku. „Jak.“
Michael se pousmál a zvedl se z křesla. „Následuj mě.“
Šel za Michaelem do druhého patra do jeho pracovny. Tam Michael vyvolal připravený portál do další dimenze, kde měl svoji skrytou pracovnu. Bylo pro čaroděje naprosto běžné, že své největší tajnosti schovávají mimo dosah moci jiných čarodějů. Objevili se ve velké pracovně, jež měla zastřená okna. Michael se pak zastavil uprostřed místnosti a ukázal rukou na stěnu. Šel se tedy podívat za roh, na co Michael ukazuje. Zastavil se vedle něj a byl kamenný. Spatřil totiž celou zeď popsanou všemožnými papírky a mapami propíchanou špendlíky. Každá poznámka pak byla spojena nitkami do přesných bodů na jedné velké mapě Baldirie. Michael vše plánoval velice dlouho a viditelně si dal záležet. Ani se nedivil, proč své plány schovával v jiné dimenzi. Dostat se tyto mapy ven, Michael by skončil pod zámkem, kam by jej poslala Rada čarodějů. Nikomu totiž nedovolí konat tak velký projekt bez jejich dohledu, nebo vůbec. Už jen tím, že plány viděl a nic nenahlásil, by sám skončil špatně. V současné době mu ale bylo jedno, jestli mu na záda dýchá Rada či řád.
„Obou nám jde o to samé,“ začal Michael. „Oba dva toužíme po jediném. Už jak jsi přijel a mluvili jsme spolu v nevěstinci, měl jsi pravdu. Já si ji ale nehodlal přiznat.“ Zadíval se na mapu a ukázal na ni prstem. „Musíme jim otevřít oči, aby to konečně skončilo. Marklenovi, mému otci, celé Radě na Bílé univerzitě. Musíme jim ukázat, jaké jsou naše schopnosti a čím ve skutečnosti mrhají.“
Michael měl pravdu. Pěkně si tu řeč nacvičil, to ano. Měla ovšem jeden zásadní problém. „Víš, Michaeli, ve všem s tebou souhlasím, ale do tak velké akce nemůžu jít s člověkem, co už mě jednou zaprodal.“ Věděl, že na to kývne, neměl na výběr. Nehodlal ale Michaelovi dát jeho vítězství zadarmo.
„Co se stalo, stalo se. Historii nezměním a ruku na srdce, ani nechci. Ty bys to taky nezměnil, k tomu nejsme vychováni.“
„Ne. Marklen nás vychoval k něčemu jinému.“
„Ne k něčemu, ale tomuhle,“ ukázal na zeď. „To je přesně to, k čemu nás Marklen cvičil. Trápil nás a mučil kvůli jediné věci, abychom jednoho dne jiným dokázali, co je pravá síla všech čarodějů. A tou je magie a nic jiného. Proč si myslíš, že mě můj otec dal Marklenovi? Víš, kolik lidí stalo o to, cvičit syna arcimága? Ale on ne. Chtěl, abych byl někdo.“ Otočil se na něj. „A já hodlám být někdo. Co na to říkáš, příteli, připojíš se ke mně? Vím, oč tě žádám, ale došla mi trpělivost. Na univerzitě začíná vládnout strach z toho, jak se řád rozpíná. Otec sice tvrdí, že jejich plány jsou v pohybu, ale mně to nestačí. Ukažme jim, že jejich plány jsou pomalé a zastaralé. Ukážeme jim, kdo jsme.“
Udělal krok ke stěně, aby mu Michael neviděl tvář. Michaelův nápad se mu líbil a celý působil promyšleně. Zároveň spadal i do jeho plánů. Místo zvažování postupu, jak dosáhne svého, provede preventivní úder. Otázka ale byla, zda tím zbytečně na sebe nepřitáhne pozornost. „Tohle přitáhne pozornost univerzity.“
„O to mi jde.“ Michael přešel vedle něj. „Náš podpis bude více než zřejmý. V současné době vede všechny důležité vyšetřování Marklen. Náš mistr moc dobře pozná své dílo. Najednou budou muset přehodnotit naše postavení a žádost o titul.“
„A co když ne a místo toho budeme mít za prdelí Černou Gardu.“
„To by bylo pro ně nevýhodné a ty to víš.“
Ano věděl. Černá Garda není nafukovací a zničením řádu jim dají dost práce, aby vše urovnali. „A co tvůj otec, Michaeli.“
„Rozhodl se mě do ničeho nezatahovat. Úplně mě odstřihnul a mě už nebaví hrát hodného synáčka, který nakonec nezíská to, co chce.“ Zadíval se na mapu. „Pořád mi do hlavy vtloukal, ať se postavím na vlastní nohy. A když to udělám, nelíbí se mu, po jaké cestě kráčím. Má se mnou plány, ale já mám vlastní. Řád Bílého Ohně je teprve začátek na mé cestě.“ Podíval se na něj. „A jaká bude tvoje cesta?“
Zadíval se na mapu. O čem tady vůbec přemýšlel. Do Arghamu se vrátil pro jediné, zničit řád, avšak Michael mu připomněl, že měl i jiné cíle. Jeho cesta začínala a končila u zkoušky, a zničení řádu byla na cestě k ní. Celý život po ní prahnul, a nyní jí byl nejblíže, jak kdy dokázal. A co bude potom? To nevěděl, ale na tom mu nikdy nezáleželo. „Zavolej komorníka, ať přinese něco k jídlu, musíme toho hodně probrat.“
Celý den pak probírali všechno, co věděli o řádu a o lovcích. Michael byl v tomto odvětví velice dobře informovaný a jeho poznatky byly kolikrát až děsivé. I on měl své informace, ale ty citlivé si rozhodl ponechat. Řad si vybudoval v domovském království silnou podporu a nyní se snažil expandovat. Zkoušeli to na všechny strany, ale zde se jim podařilo získat podporu od staré šlechtičny a ta jim věnovala čas. Po vyřešení sérii nepříjemných problémů, jim odkázala bývalou pevnost v horách, která byla opuštěna od dob válek s démony.
Po množství informací, snězeného jídla a vypitého alkoholu, nastala noc a oni dva stále probírali nepřítele. Všude kolem sebe měli mapy a různé poznámky. Michael se zadíval na hodiny a do půlnoci už moc nezbývalo. Oba probírali úplně vše, co mohli. Nejzásadnější ale byly plány samotného útoku.
„Takže,“ začal a zadíval se na stůl. Ležela na něm detailní mapa pevnosti Skála, ve které se usídlil řád. „Vytvoříme ledovou bouři a celé místo položíme do vánice. Vyčerpá nás to.“
Michael seděl v křesle, kde odložil pití a prokřížil prsty. „Jak jsem říkal, vše potřebné seženu z univerzity, především elementární předměty. Pomůžeme si přímo od matky přírody, a navíc můžeme čerpat sílu i z následného chladu.“
„Ano ale i tak budeme vyčerpaní z toho kouzla. Jsme přece jenom na to sami.“
„Mám v záloze i lektvary a něco dalšího. Sice budeme druhý den jako mátohy, ale to je snad jediná daň za náš úspěch.“
„A co dál, naběhneme tam a zabijeme vše, co nebude ledová socha?“ zadíval se na Michaela.
„Přesně tak,“ řekl Michael s neskrytým úsměvem na tváři.
Zakýval hlavou a šel ke stolu s jídlem. Uřízl si kousek pečeně a hned ji jedl. Na etiketu nikdy příliš nebyl.
„Chutná ti?“ zeptal se Michael.
„Máš dobrýho kuchaře.“ Dojedl a oblízl prsty, pak si nalil víno. Poté se přemístil k oknu a podíval se za závěs. Venku zuřila písečná bouře. „Co je tohle za místo?“
„Místo kde je klid.“
„Tvoje práce?“
„Ne. Zaplatil jsem jednomu nejmenovanému muži, aby pro mě našel místo, kde budu mít klid. Skoro pořád venku zuří bouře. Je to uklidňující zvuk.“
„Žije tu něco?“
„Občas najdu nějaký ten škvarek na okraji mých ochranných kouzel. Nestojím o nezvané hosty.“
„Pěkné místo.“ Přešel do křesla.
Michael se na něj tázavě podíval. „Co tě trápí? Kdybych tě neznal, řekl bych, že to jsou ty budoucí čtyři stovky těl, avšak ty životy to jistě nejsou.“
„Ne. Ta genocida je moje nejmenší starost.“ A taky, že byla.
„Tak co tedy?“
„Přemýšlel jsi nad tím, jaké to bude mít následky?“
„A co přesně.“
„Co když se nám to povede, ale místo přístupu na zkoušku nás budou chtít zavřít. Bereme spravedlnost do vlastních rukou, to není nikde tolerováno.“
„Když už chceš probrat vše, tak nezapomeň přízeň řádu ve vedlejším království, paladíny a královské rozvědky. V podstatě naším činem riskujeme i otevřenou válku.“
„Mluvím vážně, Michaeli.“
„A není to všechno jedno?“ Michael se k němu naklonil v křesle. „Budeme zabíjet lidi. Budeme porušovat zákon. Všichni okolo nás budou v právu, my nikoliv. A přesto všechno neudělají vůbec nic. Musíš se na to podívat ze širšího pohledu. Marklen pozná naše dílo, ale pokud nás univerzita vydá společnosti, sama riskuje svoji důvěru v očích obyčejných lidí. Ne, naše jediná starost může být pouze Bílá univerzita, nikdo jiný. A válce se právě budou snažit zabránit, stejně jako všem následkům, které rozpoutáme. Na nás už jim nezbydou síly.“
„Přesto nás můžou prohlásit za odpadlíky, tím by získali podporu jiných univerzit.“
„Ty už jsi psancem byl, přinejhorším utečeš jako posledně. No a já půjdu akorát druhým směrem.“
„Říkáš to, jako by to byl plán.“
„Jsem připraven na všechno, ale oni to neudělají. Jen by poškodili sami sebe, stejně jako to bylo ve tvém případě. Žádná z univerzit se nepřizná ke svému odpadlíkovy, tak to zkrátka chodí.“ Michael se zpátky opřel a pozorně se na něj zadíval. „Co tě doopravdy trápí, protože politika to není.“
Michael měl pravdu, musel zničit řád, neměl na výběr. Avšak jestli měli akci přežít, bylo potřeba vyložit karty na stůl. „Naposledy, když jsi mi něco ukazoval, skončilo to mým útěkem z Arghamu.“
„Časy se mění. Ne všechno se musí točit kolem tebe.“
„Časy se sice mění, ovšem lidé nikoliv.“
„Přesně tak. Věř, že ani já nejsem nadšený z našeho spojenectví. Teď však není chvíle, kdy se můžeme zabývat malichernými věcmi. Ani já nevěřím tobě, stejně jako ty mně. Ale není snad historie plná nutných spojenectví. My, kteří ovládáme magii, jsme tím nejkrásnějším důkazem, že někdy je potřeba poslouchat mozek a ne srdce. Víš snad, na co narážím.“
„Jistěže, bitva Tří čarujících.“
„Přesně tak. Bylo nás málo a zdecimování po bratrské válce, kdy padla Citadela. Přesto jsme museli odložit vzájemnou nesnášenlivost a zákony musely jít stranou, stejně jako osobní názory. Bok po boku tam stanul arcimág, nekromant a krvavý mág.“
„Oni ovšem bojovali za ušlechtilou věc.“
„Však to my v podstatě také,“ řekl sebejistě Michael. „Náš záměr je jasný i ušlechtilý zároveň. Možná by se náš čin ani nedal nazvat genocidou nýbrž službou lidu.“
Zadíval se na Michaela a nevěděl, zda to myslí vážně nebo si dělá srandu. Raději se vrátil k detailům akce. „Jsi si jistý, že tam bude špička řádu?“
„Dalo mi zabrat zjistit určité informace. Kdybychom pobili jen pevnost plnou pěšáků, ničeho bychom nedosáhli. Ale tím, že se řád stěhuje a chce si tady upevnit svou moc elitou, nám vše vyjde. Utneme hlavu a tělo zemře samo, popřípadě se o něj postará Černá Garda, která bude muset jednat. Neřešme však dále co bude po bitvě, stejně to neovlivníme. Jedině pokud nemají draka.“
„Snad draka nemají, protože jinak ho probudíme.“
„No, bude to aspoň zajímavější.“ Michael se na něj zadíval se zvědavostí. „Ty bys snad odmítnul souboj s drakem?“
Neodpověděl. „Kdy vyrazíme.“
„K zítřejšímu večeru. Máš noc a den na přípravu. Dle mě dostatek času.“
„Tak tedy zítra večer, Michaeli.“
Prošel portálem a komorník ho potom vyvedl z domu. Měl po cestě za Merill o čem přemýšlet, avšak těšil se, až usne. Moc dobře ovšem věděl, že dneska jen tak spát nebude. Jakmile se vrátil do pokoje, našel Merill, jak na něj čeká. Cítil se z toho až špatně, jak je na něm závislá.
„Víš, Merill, čeká mě jedna mise, a nebude to pěkný. Musím tě tady nechat. Jde ale o to, že nevím, kdy se vrátím ani jak to dopadne. No a tak mě napadlo, zda nechceš zpátky ke svým.“
„Pane?“ zeptala se zmateně Merill.
„Znám jednu elfku a její klan, a mě napadlo, zda se k nim nechceš přidat. Mluvil jsem s ní o tom a říkala mi, že dávají šanci elfům z měst, aby se k nim přidali. Říkal jsem si, zda ti u nich nebude lépe než se mnou a mým životem.“
Merill se na něj usmála. „Děkuji, ale já k nim nepatřím.“
„Dobře.“ Tak nějak doufal v tuto odpověď, i když jeho určitá část si přála opak.
Merill poté odešla, neboť pochopila, že její pán si chce odpočinout. Rozhodla se mu zajistit zásoby, avšak duchem byla nepřítomná. Jeho slova ji nutila přemýšlet. Ne, že by se chtěla vrátit to ne, ale zasloužila si snad takový přístup z jeho strany? Ano hrála sice obyčejnou slaboduchou dívenku, avšak to se mělo pomalu měnit k lepšímu. Sama na svém pánovi poznala, že věci se dávají do pohybu a proto i ona sama jednala. Zanedlouho bude vše jiné, její čas se blíží.
Při cestě zpět se ale vrátila k nabídce, zůstala jí v hlavě, byla totiž směšná. Ona a připojit se k elfům z lesů. Nikdy. A to, že to byl její lid, na tom nic nehrálo. Její lid byl mrtvý, lid Bílé paní. Nikdy by s elfy z lesů nezůstala, neboť stále vůči nim cítila zášť za zradu Bílé paní, ta se nikdy neopouští. Hodlala svého pána následovat dále, stejně jako Bílou paní. A bylo jí jedno, že právě rytíři Bílé paní měli na svědomí smrt její rodiny. Její rodina zemřela kvůli pravdě o tom, co se tehda stalo, protože jako jedni z mála znali vše. Bohužel ona pravdu neznala, přesněji řečeno její matka a díky tomu přežila alespoň část rodiny. Chtěla ji však znát, a ne jen následky. I tak by ale nikdy neměnila svoji budoucnost a proto si vybrala dále sloužit Bílé paní skrz jeho. Toužila totiž získat minimálně stejný titul a postavení jako její předci, ba víc, toužila se stát vyvolenou Bílé paní.
Blížila se zpět za svým pánem, když ji zastavila stará známa. Zadívala se Luise do tváře a ihned si uvědomila, proč přišla. Měla najednou dilema jak konat. Věděla o vztahu mezi ní a svým pánem, avšak tušila, že jej čeká důležitá událost, na kterou si potřebuje odpočinout. Nehodlala jej nijak vyrušovat kvůli kurvě, jež potřebuje pomoct. Ale byl zde problém jistého vztahu, který nikdy ve své podstatě neexistoval. Nakonec se rozhodla Luisu předvést, ale proto, že to byla Luisa. Být to jiná děvka z Korzetu, musela by počkat.
Zavedla Luisu před pokoj a vstoupila první. Bohužel on právě spal. Přišla k němu a jemně jej vzbudila.
„Pane, omlouvám se, že vás budím, ale máte návštěvu.“
Byl nasraný, protože nečekal, že usne, natož tak rychle. „Merill, já se zrovna necítím na návštěvy.“ I kdyby to byla Keira, nebo tu by právě naopak přijal?
„Já vím a ještě jednou se omlouvám, ale je to důležité.“
Sedl si tedy na postel a protřel si tvář. Připadal si, že potřebuje ledovou sprchu, avšak když přišla Luisa a sundala si kápi, žádnou již nepotřeboval. Zvedl se z postele a došel k ní. Poté ji jemně vzal za bradu a natočil tvář, aby si dobře prohlédl její monokl. Pustil Luise tvář a zadíval se jí do očí.
„Qeen stále neustoupila,“ řekla Luisa.
„Tohle nechci slyšet.“
Luisa byla na moment zmatená, ale pak jí to došlo. „Všichni mu říkají Smíšek, stále se totiž směje, ale je to magor.“ Mlčel a Luisa tudíž pokračovala. „Když není u nás, tráví všechen čas U Sirény.“
Pokýval hlavou, Luisa sklopila zrak a odešla. Začal se oblékat do zbroje a Merill se to nelíbilo. Všimnul si jejího pohledu a zarazil se.
„Riskujete,“ pronesla chladně Merill. „A možná i zbytečně.“
Zkameněl, bylo to snad poprvé, kdy Merill byla jiná. Ještě před chvíli, když jej budila, vypadla jako slaboduchá dívenka a najednou mu připadalo, že před ním stojí predátor. Na tohle ale neměl čas a oblékal se dále.
Merill jej během toho celou dobu nehnutě pozorovala. Právě si uvědomovala, že nastala jedna z chvil, kdy už nesmí být obyčejná. Věděla, že její pán hodlá podniknout něco velkého a nemůže si před tím dovolit riskovat kvůli kurvě. Ne, nesmí riskovat jen kvůli obyčejné holce, která dostala pár facek. Musí získat něco více než jen zlámat ruce Smíškovi. Jistě i Qeen nehraje obyčejnou hru. Za ty roky totiž viděla i věci, o kterých Qeen jistě netušila.
Když byl připraven, znovu se zadíval na Merill, která se stále ani nepohnula a jen ho pozorovala. Teď opravdu nepotřeboval její proměnu, teď ne. Vyšel proto ke dveřím, ale Merill se mu postavila do cesty. Začínal v něm dokonce růst vztek, že se proti němu vzbouřila, ba víc, tady už šlo o Luisu a ne ledajakou holku.
„Qeen v tom není jistě tak nevinně,“ řekla Merill kameně a ustoupila mu z cesty.
Obešel Merill ale hned na chodbě se zastavil a zadíval se jí do očí. „Kde je ta dívka, kterou jsem poznal v Mittasu.“
„Zemřela, jakmile se dozvěděla pravdu.“
Copak to asi bylo za pravdu, docela jej zajímala. Tak či onak potřeboval s Merill mluvit, ale ne teď. „Jdi do Korzetu a počkej tam mě, dokud nepřijdu.“
„Ano, pane.“
Otočil se a odešel. Hlavu měl nepříjemně plnou toho, co se po tom všem dozví, ale to mohlo počkat. Nyní měl schůzku se Smíškem.
Stál před Sirénou a přemýšlel. Už tak měl zaneprázdněnou mysl z řádu Bílého Ohně, ale teď se do toho přidala Luisa a Merill. Navíc Merill a její proměna mohla znamenat cokoliv, což se mu nehodilo. Byl rád, že je jiná, než vypadala, ale zároveň se tím něco probudilo. Měl si dát pozor na své přání, neboť Merill nyní vypadala jako vyměněná. Bylo ovšem zvláštní, že zrovna tohle mu nejvíce uvízlo v mysli, a nikoliv návštěva Sirény, kde si hodlal společensky popovídat se Smíškem. Očekával, že po cestě za ním poteče krev, neboť musel tušit, že Qeen si nenechá jen tak šahat na holky. A vůbec, o co zase jde Qeen? A proč se všechno muselo vykurvit na povrch ve chvíli, kdy hodlal s Michaelem zmasakrovat pevnost plnou fanatiků. Už tak měl dost starosti a důležité rozhodnutí za sebou, ale viditelně to bohům nestačilo. Museli do jeho života rvát další nepříjemné situace a pěkně všechny v jednu chvíli. Raději ale nechal myšlení nad sebou a svým životem a vyrazil do Sirény. Tam byla snad jediná jistota pro onu noc, že poteče krev.
Vstoupil do Sirény a vevnitř bylo docela živo. Místní dívky už rozpalovaly krev zákazníkům a nabízely jim svá těla. Pomalu už počítal dnešní seznam obětí a bohužel k tomu připsal i nějakou tu slečnu. Obával se totiž, že Smíškova eskadra bude mít jistě zaneprázdněné ruce, avšak zbraněmi to v Siréně nebude. Dále se rozhlížel po okolí a spatřil dva bodyguardy, které ihned připsal na seznam vedlejších ztrát. Mezitím však k němu přišla dívka. Byla docela pěkná, sice měla menší prsa, ale její uhelné vlasy a rudé rty napovídaly jiné přednosti. Odhadoval jí tak dvacet a něco. Rozhlédl se po bordelu, ale Smíška ani jeho kumpány neviděl.
„Hledám jednoho muže,“ začal. „Pořád se směje.“
„Nevěděla jsem, že jsi orientovaná tímhle směrem. Vydrž, zavolám Viktora.“
Tohle se může stát jenom mně, řekl si v duchu. „Ne, počkej,“ chytl ji za ruku a doufal, že nezbudí pozornost. „Nejedená se mi o pánskou společnost, hledám zákazníka.“ V tu chvíli doufal, že černovláska nespustí poplach.
Dívka si ho šibalsky prohlédla. „Co z toho budu mít já?“
„Mohli bychom to probrat na jiném místě?“ Vyhazovači už ho sledovali.
„Margot,“ usmála se dívka. Vzala jej pak za ruku a odvedla do jednoho z pokojů v druhém patře. Posadila ho na postel a zavřela dveře.
„Takže,“ začala s úsměvem na tváři Margot a pak si skousla spodní ret. „Hledáš jedno z našich zákazníků.“
„Ano.“
Margot se usmála a sedla si mu na kolena. „A co jsi ochoten nabídnout.“
„Lepší otázka je, co chceš.“
Margot se zase usmála. „Já bych chtěla spoustu věcí.“
Teď se pro změnu pousmál on, nehodlal ztrácet čas slovy. Pohladil ji po tváři a rukou sjížděl k jejímu krku. Margot se stále usmívala, ale najednou jí úsměv zamrznul na tváři, neboť zesílil stisk a ona se nemohla nadechnout. Ihned ho chytla za ruku na svém krku, ale jinak se nic nezmohla.
„Upřímně, Margot, jsi krásná dívka a za normálních okolností bych konal jinak, ale bohužel nemůžu.“ Mluvil klidným hlasem. „Nechci ti ublížit, opravdu. Teď ti povolím stisk na krku. Slib mi, že nebudeš křičet. Slibuješ?“
Margot se mu snažila naznačit, že ano.
„Dobře.“ Pomalu uvolni stisk a Margot se nadechla. „Jak jsem řekl, jsi krásná dívka, se kterou se dá určitě zažít spousta zábavy, a já ti vážně nechci ublížit.“ Pohladil ji na zklidnění po tváři. „Obchod je ale obchod. Co si tedy přeješ?“
Margot se zakuckala. „A splníš mi cokoliv?“
Měl chuť ji znova chytnout pod krkem, ale neudělal to. „Nejsem žádný džin, Margot.“
„Chci ze Sirény zmizet. Nejsem obyčejná děvka, mám na vyšší klientelu.“
„A zkoušela jsi Korzet?“
„V současné době nenabírají.“
„Pro tebe zajistím výjimku.“
Margot byla nejistá. „Jak vám mohu věřit, před chvíli jste mě chtěl uškrtit.“
„Děvče, kdybych tě chtěl zabít, tak to udělám.“
Margot zaváhala, nakonec si ale vybrala. „Běžte na konec té chodby a zahněte doleva. Na jejím konci jsou po pravé straně dveře. Tam najdete, co hledáte.“
Vzal ruku od Margot a dal jí pusu na hřbet. „Děkuji. Teď odejdi do Korzetu. Tam najdi Qeen a čekej na mě, dokud nepřijdu.“
Margot pokývala hlavou, oblékla se a chtěla odejít.
„Margot, doufám, že jsi mi nelhala, už kvůli tobě.“
„Ne,“ odpověděla Margot a odešla.
Opustil pokoj a vyrazil dle instrukcí. Skoro byl u dveří, když se začaly otvírat a ven vyšel jeden z bodyguardů. Sotva muž zavřel dveře, otočil se jeho směrem a strnul.
„Je tam Smíšek?“ zeptal se slušně. Možná bude mít štěstí a dopadne to dobře.
Bodyguard pomalu zvedl ruce, že se vzdává. Poznal totiž, že se nejedná o obyčejného člověka. „Pane, mám ženu a dvě děti. Ten chlap je šílenec a já to všechno musel udělat.“
„Na tohle jsem se neptal.“
„Ano je tam v zadní místnosti.“
„Kolik má ochránců.“
„Hned za dveřmi je devět mužů. U něj poté deset a zrovna se baví s … no, víte, já nevím, jak bych to popsal. Nechte mě prosím žít.“
Připadalo mu to zvláštní, chlap jak hora a měl z něj doslova nasráno v kalhotách. Na druhou stranu se mu ten pocit líbil. Ustoupil do boku, aby uvolnil cestu. Bodyguard vzápětí začal utíkat pryč a pořád opakoval, že děkuje. Riskoval sice prozrazení ale i kdyby, nepřijdou včas.
Vytáhnul si nůž, neboť už neočekával vstřícný postup. Otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Kousek od něj byl další strážný. Dotyčný na něj zareagoval pozdě a stihl jen položit ruku na meč. Měl jej za kolegu, který se vrací a skončil s prořízlým krkem.
Utřel nůž a šel dále skrz řetízkovou záclonu. V další místnosti bylo osm chlapů v lehkých zbrojích a každý měl na sobě nahou dívku, která mu dělala společnost. Zůstal stát v zárubni a všichni ho sledovali. Bylo ticho až na zvuky vycházející z vedlejší místnosti. Díval se na těch osm chlapů, z jejichž tváří poznal, jak to skončí. Viděl však i tváře dívek, které měly strach, zda to vůbec přežijí. Bylo mu jasné, že ty holky se právě staly lidskými štíty, proto počítal s vedlejšími ztrátami. Bohužel nikdy nic nešlo čistě, jen v knížkách.
„Chtěl bych si promluvit se Smíškem.“ Víc neřekl a k ničemu dalšímu nedostal možnost, neboť bodyguardi se na něj vrhnuli. Stihl se ovšem připravit a z ruky mu vyletěla střela, která trefila jednoho sedícího bodyguarda do krku. Jeden byl mrtev. Chtěl obdobně dostat dalšího, ale jeden z nich po něm hodil svoji kurvičku. Dívku ze sebe odrazil a vyvolanou střelou trefil jiného do hrudi. Následně se pár dívek kolem něj snažilo dostat pryč z místnosti, což mu znemožnilo bojovat. Využil toho jeden z nepřátel, který byl k němu nejblíže a chtěl ho seknout mečem. Chytl jej za ruku se zbraní a nechal ho proseknout kolem sebe. Bohužel ale bodyguard trefil jednu dívek, za což mu vrazil nuž do krku. Otočil se pak na dalšího s magickou střelou, muž měl ale v ruce kuš a střílel. Střely vypustili oba dva zároveň, ale ta bodyguardova trefila další utíkající dívku, čímž spadla na něj. Chytl dívku, které střela prošla skrz blízko srdce, a rychle ji odložil stranou. Musel pokračovat v boji, neboť další nepřítel byl u něj. Vyvolal meč a rovnou s ním seknul a utnul muži ruku u ramene. Dokončil sek a uchopil meč. Přetočil se a probodl dalšího nepřítele, do kterého i narazil ramenem. Udělal otočku a vrhnul meč na předposledního bodyguarda. Ten ale použil dívku jako štít, avšak meč jí doslova proletěl a probodl je oba dva. Zbýval poslední a ten natahoval kuši. Skočil na něj a dal mu pěstí. Při dalším nápřahu se mu v ruce objevil nůž, který vrazil bodyguardovi do oka.
Zvedl se a oddychl si. Podíval se na spoušť a na mrtvé slečny. Bez vedlejších ztrát to zkrátka nejde. Schoval nůž a sáhl po meči. Už chtěl čepel vytáhnout, ale zadíval se na dívku, kterou vrhem probodl. Mohlo jí být tak sedmnáct, ale více nad ní nerozjímal, nesměl. Vytáhl meč a porozhlédl se po ostatních neplánovaných obětech. Ženě, jež hruď provrtala střela, už byla starší, něco přes třicet. A poslední zraněná vykrvácela v rohu. Bylo politováníhodné, že ty dívky zemřely, ale to bylo vše, co mohl udělat. Dorazil posledního přeživšího a vyrazil za Smíškem.
Vstoupil dovnitř a nyní pochopil rozrušení muže, kterého nechal odejít. Uviděl Smíška, jak seděl na trůně nad tím vším a pořád se usmíval. Navíc jeho rudá pihatá tvář a rezavé vlasy celou scénu jen potrhovaly. Uviděl před sebou deset polonahých mužů, kteří znásilňovali čtyři ženy, jež měly svázané ruce za zády. Každý z bodyguardů si našel místo, kde by mohl zasunout svůj meč do dívky, na čemž Smíšek se svými volnými kalhotami jistě vyplňoval prázdná místa. Místem jej až napadlo, zda ty dívky vůbec věděly, do čeho jdou, nebo pak byly nemile překvapeny. Nebo mile? Všichni před ním byli v řadě stejně jako pro Smíška. Navíc zde nebyly žádná okna, jen pomůcky na stěně jako biče, řetězy, roubíky, pouta a další. Dokonce objevil i jemu neznámé exotické pomůcky. Raději si nechal levitovat meč u ruky a všichni jej sledovali, i dívky se snažily. Nastalo tak ticho, které prolomil Smíšek.
„Vítej, ctihodný pane. Vyber si díru, jakou uráčíš,“ zakřičel Smíšek a u toho se smál. „Anebo zemři!“
Nečekal, až začnou oni, začal on. Telekineticky roztočil meč pravačkou a vrhnul ho obloukem. Tím, že byli jeho nepřátelé v řadě, to bylo jednoduché. Meč utnul části hlav třem mužům ve trojce a poslednímu se zabodl do hrudi. Levou rukou pak otevřel hruď muži nejvíce nalevo pomocí střely. Nemusel ani používat silnou magii, někteří měli sotva košile. Pravou rukou pak vyslal další střelu, která utrhnula nohu nad kolenem jednomu nepříteli. Jeden z bodyguardů se vzpamatoval a běžel na něj s mečem nad hlavou. Překřížil ruce a nechal meč narazit do chráničů. Levou rukou potom rychle chytl rukojeť meče a škubnul k sobě, čímž bodyguarda překvapil. Pravou poté vytáhnul jeden ze skrytých nožů a prosekl muži krk. Mužův meč si však ponechal v levačce podél ruky a kryl se seku od dalšího. Dostal se během toho na tělo útočníka, díky čemuž mu rozbodal levý bok a především ledviny. Útočník se pak po něm svezl do zvětšující se kaluže krve. Čekal, že ho ihned napadnou poslední dva, ale nic se nedělo. Oba dva nazí muži ho sledovali s meči v rukou a váhali, co mají dělat. Upustil meč, od stěny si přitáhl kousek látky a utřel si nůž, který schoval. Přivolal si svůj meč do ruky, ale ten ještě neutřel a kapala z něj horká krev. Měl chuť je docela zabít, na druhou stranu oni byli stejné děvky jako ty svázané. Dost možná i stejně blbě placeni jako ty slečny. Ale podle výpovědi toho co nechal odejít, to působilo, že neměli na výběr. Byl rozhodnut, pokud ho napadnou, zabije je. Žádné výčitky.
„Noc je kratší, než se může zdát. Vybírejte.“
Sotva to dořekl, vběhli dovnitř dva vyhazovači. Rozhlíželi se po tom všem a pak se podívali na něj.
„Tak na tohle seru,“ řekl jeden z vyhazovačů. „Za tohle nás platí fakt málo.“ Oba potom utekli a ti dva bodyguardi se k nim přidali, přestože byli nazí.
Když měli klid, otočil se na skrčka na trůně. „Smíšek?“ zeptal se.
„Leč to jméno mé, tajemný cizinče. Oč ovšem žádáš mou audienci při mých kratochvílích.“ Během toho se Smíšek neustále usmíval.
Kurva je to větší šílenec, než jsem si myslel. „Chci si s tebou pohovořit o dívkách z Korzetu.“
„A co pak tě zaujalo na těch sličných děvách, můj zakrvácený příteli. Že by jejich intuitivní dovednosti či lásky nenaplněná těla?“
„Ne. Jsem tu z důvodů jejich nespokojenosti s vedením. Jejich odbory mě požádaly o jistou pomoc.“ Odbory, co to vůbec je. Kdysi slyšel o pár odborech, ale už nic o lidech, jež je praktikovali. Bylo vůbec navíc možné, aby prostitutky mohly mít odbory?
„Lehké ženy a odbory? Kam se až dokáže posunout tento zkažený svět, že toto ohavné slovo se dostalo do spojení s jejich kontaktem. Ony, představitelky nenaplněných tužeb mužů přece nic takového nepotřebují, hlavně tady v Arghamu.“
„Asi tomu bude jinak.“
„Politováníhodná událost, jež tě zasáhla, bohužel nemá řešení.“
„Myslím, že když ti zlámu ruce a vytrhnu jazyk za tvoji mluvu, k řešení se dopracuji.“
„Pozoruhodná zábava zní z tvých úst, to skutku ano. Stejně tomu bylo s mými muži, jež skonali. Avšak jak jsem již pravil, jsem jen vykonavatel muže, jenž má nutkání projevovat svou vůli na dívkách Korzetu mým intelektuálem.“
Tak tady to nekončilo, bohužel. Musel zajít dále. „Kdo je ten muž.“
„Nikdo menší než samotný Albert Radštejn.“
Tohle se mu nehodilo, ale když už proti Radštejnovi jde, hodlá to dotáhnout do konce. „Kde jej najdu.“
„Pan Radštejn nemá potřebu přijímat všechny, oč o jeho přítomnost žádají. Jeho čas v Arghamu je velice vytížen. Nezískal jsi zatím dostatečnou přízeň na jeho setkání.“
Nedostatečná přízeň, pomyslel si. Jak chceš, ty úchyle. Dovedeš mě tam, neboť jsi tak blby a řekl jsi mi, že je vůbec tady.
Pevnými kroky se přiblížil ke Smíškovi, který stále seděl na trůnu. „Kde najdu Alberta.“
„Jak jsem již řekl, nejsi na seznamu významných hostů.“
„Chceš slyšet zajímavost?“
„Jakou?“ Smíšek vypadal zaujatě.
„Člověk má dvacet prstů, ale může žít i s devatenácti,“ zarazil meč do boty Smíškovi tak, aby mu odsekl malíček.
Smíšek zakřičel bolestí, ale stále se smál.
„Chceš slyšet další zajímavost?“
„Jakou?“
„Člověk může žít i s osmnácti prsty.“
„Dobře, dobře. Tvé argumenty jsou velice přesvědčivé a chytají mě bolestně za srdce. Zavedu tě k němu.“
Ustoupil stranou a ukázal rukou. „Až po tobě.“
„O jaký to gentlman. Děkuji, cizinče.“ Smíšek pak vyrazil se svou pompéznosti a kulháním. Před spoutanými dívkami se však zastavil a smekl imaginární klobouk. „Dámy. Těším se na brzkou shledanou.“
Sledoval Smíška a nechápal, na jakého blázna se díval. Pak se podíval dívkám do tváře, v níž nalezl naprostou zoufalost. Tohle byla zkrátka šílená noc. Utřel meč a vyrazil za Smíškem.
Během odchodu ze Sirény vzbudil jistý rozruch, ale to bylo vše. Kromě nechápavých pohledů, přičemž některé byly i plné strachu, se nic jiného nestalo. Smíšek jej pak vedl směrem do přístavu, kde měla kotvit Albertova loď, jak se dozvěděl. Po cestě však narazili na skupinu strážníků. Měl obavy, že je Smíšek upozorní, ale nic se nedělo. Ba naopak, ještě ony muže pozdravil. Byl to blázen, o tom nepochyboval.
Dorazil se Smíškem k po zuby ozbrojené fregatě včetně posádky. Dobře si onu loď prohlížel, přesně jako konala posádka jich dvou. Napočítal nemálo kuší, které na něj mířily a další se přidávaly. Raději si chytl Smíška blíže k tělu a vyrazil k můstku. Na loď jej pustili bez problémů, ale tak to většinou bývá, dovnitř se jde vždy snadno. Posádka na něj zhlížela ze všech stran, ale přesto jej pustli k Albertovi bez jediného problému. Nalezl pak Radštejna sedícího za velkým stolem, jak vyřizoval práci. Dobře si svého nastávajícího protivníka prohlížel. Muž okolo padesátky s černými ulízanými vlasy a kotletami. Plnovous okolo pusy měl dokonale zastřižený a drahé oblečení jen podtrhovalo celou vizáž. Albert si však jen hrál na šlechtice a chyběl mu jistý cit pro onu nadřazenost, kterou šlechtici často oplývají.
Stál před Albertem, který stále něco sepisoval na stole a nevěnoval jim pozornost. Během toho si dobře zmapoval kajutu i lidi. Uvnitř byl Albert, po levici měl jednoho ze strážných a další byl u dveří. Po chvilce odložil Albert brko s inkoustem a podíval se na něj.
„Moc často se mi nestává, aby mě někdo vyrušil v tak dlouhé noci. Navíc od krve a s mým člověkem, který kulhá,“ řekl poklidně Albert a nalil si skleničku.
Zadíval se důkladně na Alberta. Stačil pronést jen pár slov a jeho arogance vyčpěla maximálně napovrch. Měl tušení, že s tímto člověkem bude těžká domluva, ale až tak těžká jej nenapadlo. Rozhodl se hrát s Albertem vlastní hru. Podrazil Smíškovy nohy a pustil jej. Ten se doplazil k Radštejnovi a spustil.
„Velectěný Radštejne. Tento zdvořilý cizinec si přišel s vámi pohovořit, neboť odbory v Korzetu se na něj obrátili s prosbou.“
Radštejn se nejdříve nechápavě zadíval na Smíška a potom zpátky na něj. „Odbory v bordelu?“ řekl nevěřícně. „Odbory? Tohle mohla vymyslet jen nějaká kurva. Kam ten dnešní svět spěje. Obory v bordelu.“
„Přesně tak,“ promluvil. „Děvčata nejsou spokojena s vaším vedením.“
„Tak ať si jdou stěžovat k té děvce Qeen. Kurvy jsou její problém, ne můj. Teď vypadněte a dejte mi pokoj, než vás nechám zmrskat. Otravovat mě kvůli kurvám a jejich odborech,“ řekl posměšně.
Po Albertových slovech se nepohnul. Místo toho se mu snažil dívat do očí, ale Albert stále těkal pohledem. Neměl ani koule dívat se mu do očí, ale mlátit holky na to byl dost velký chlap. Přistoupili však k němu dva strážní. Prohlédl si jejich tváře a působili odhodlaně. Byl připraven se do nich pustit, tady diskuze neměla žádný smysl. Už chtěl začít, ale otevřely se dveře a do kajuty vstoupil další muž. Jen letmo se na něj podíval a věděl, že má problém, byl to totiž Martéz. Tomu muži pobil gang a zničil mu doupě plné drog. Martéz se ho potom snažil zabít přes kurvu, což se jej značně dotklo. Celé to vyvrcholilo tím, že Martézovi vyčistil osobní gang a navíc mu přislíbil, že při následující konfrontaci se vrátí s hlavou jeho dcery, o které nikdo nevěděl. Zkrátka mezi sebou měli napětí, které trvalo dodnes.
Uvědomoval si, že Martéz jej poznal, a přestože byl rozhodnut o dalším postupu, ohledně Alberta, nyní už neměl o čem pochybovat. Počkal jen, až co udělá Martéz a ten se před ním zastavil na vhodnou vzdálenost meče. Vše mohlo začít. V dlaních vyvolal tlakové vlny a oba strážce stojící vedle něj povalil na zeď. Poté zachytil Martézovi pravou ruku, s níž už vytasil meč do půli. Jejich oči se střetly a v rukou znovu vyvolal jednoduché kouzlo, čímž Martézovi rozdrtil pravé zápěstí. Následně Martéze uhodil zesílenou pěstí a on se zlomil v pasu. Zpoza něj pak uviděl Smíška, jak hodlal přeskočit stůl s mečem. Natáhl k němu levou ruku a poslal jej v půlce letu přes stůl zpět. Martézovi mezitím držel pravou rukou, aby se nehýbal. Levačkou pak ještě paralyzovaného Smíška ovládl a hlavou mu praštil o stůl. Ohlédl se poté na dva strážné. Jeden se stále držel za břicho, zatímco druhý se na něj nevěřícně díval. Následně se znovu vrátil k Martézovi, ten člověk ho už nebavil. Chytl Martéze levou rukou za vlasy na temeně hlavy a zvedl si jej tváři k sobě. Zadíval se mu do očí a napřáhnul pravou ruku. Neuhodil jej však, místo toho pod ní vyvolal svůj meč a hrot přiložil Martézovi na hruď. Martéz se nejdříve podíval na meč a poté jemu do očí. Temně se na Martéze pousmál a pomalu mu zajížděl mečem do hrudi. Martéze u toho začal vydávat bolestné zvuky, avšak držel jej pevně za vlasy a následně i mečem. Upustil pak tělo a meč v něm nechal, o problém méně. Přešel ke Smíškovi, který se jednou rukou opíral o stůl a v druhé držel meč. Smíšek vypadal, že má otřes mozku, ale to mu nestačilo a před očima měl zraněnou Luisu. Chytl Smíška za hlavu oběma rukama a napřáhnul se. Smíškova hlava následně narazila o stůl a síla zvukové rány společně s prázdným pohledem naznačovaly prasknutí lebky.
Přivolal si meč a porozhlédl se po kajutě. Albert se klepal připosraný strachy v koutě. Jeden strážný jej stále sledoval nevěřícným pohledem, zatímco druhý se snažil odplazit pryč. Nechal ty dva být, nemělo smysl jim už ubližovat. Jejich vyprávění z tohoto místa poslouží správným účelům. Vzápětí dovnitř naběhli Albertovi muži. Když ovšem uviděli celou scenérii, odhodili zbraně. Rychle pak sebrali své druhy a mizeli pryč.
„Dobře, dobře,“ opakoval Albert. „Vyhrál jste a Qeen taky. Dám těm děvkám pokoj. Ať si pracují, jak chtějí a jen mi odvádí daň.“
Otočil se na Radštejna. Qeen vyhrála, pomyslel si. Qeen v tom není jistě tak nevinně, probleskly mu slova od Merill. Pořád se všechno točí okolo Qeen. Všichni ji zmiňují tak, jak ji nezná. Vždy věděl, že Qeen hraje svoji vlastní hru, ale co když se stal její součástí bez upozornění. Co když vše Qeen akorát plánovala a on byl nutný prvek, člověk na špinavou práci. Jako by se všechno stupňovalo. Nejdříve se ho ptala, co hodlá v brzké době dělat v Arghamu. Potom změna majitele Korzetu a následná prosba o pomoc. Poté zraněná Luisa, což vším vyvrcholilo. Ale s jednou věcí nepočítala, Merill. Její proměna byla dokonale načasována, jako by věděla něco víc. Vždy si o Merill myslel své, ale vypadalo to, že všechny jeho nejtemnější představy o ní, byly ve skutečnosti jen pouhé sny, po kterých vždy toužil. Co když měla Merill pravdu? Co když jen zbytečně riskoval a ještě teď, den předtím, kdy má definitivně změnit život. A co z toho vlastně má, když odvádí špinavou práci. Ne, nemůže riskovat pro nic za nic. I kdyby Qeen byla ve všem nevinně a Merill se mýlila, v jedné věci měla pravdu, riskoval pro nic. Musel z nic udělat něco. Už teď šel proti Radštejnovi, ale hodlá zajít ještě dál.
„Ne.“
„Ne? Co po mně více chcete?“ ptal se zoufale Radštejn.
„To oč tu doopravdy běží. Korzet.“
„Korzet vám nikdy nedám,“ vzmužil se trochu Albert. Ale jeho slova zanikala vzhledem k jeho dřepění na zemi v plných kalhotách.
„Ne nedáte, prodáte.“ Musel Korzet koupit. Násilné převzetí zadarmo by Alberta jen vyprovokovalo k další akci.
„Tolik peněz nemáte.“
„Já ne, ale někdo jiný ano.“ Lhal. Měl dost peněz ještě ze severu a z dalších akcích. Bylo ovšem lepší o nich pomlčet.
„Korzet neprodám,“ bránil se Albert.
Udělal tři kroky k Radštejnovi a ten se zachumlal do ještě menšího klubíčka. „To nebyla nabídka.“ Utřel pak Albertovi zakrvácenou špičku meče do nohou.
„Dobře,“ pronesl sklíčeně Albert.
„Jsme tedy domluveni. V poledne přijďte na radnici a zařiďte potřebné lidi. A nedoporučuji vám utíkat, jinak stvrdíte smlouvu vlastní krví.“ Uvědomoval si, že zacházel daleko a Radštejn to tak nenechá. Nejspíše by to však nenechal a jen si předtím něco namlouval. Odešel poté ven z kajuty a na palubě nalezl Albertovy vojáky. Nikdo mu však nezkřížil cestu a všichni ustupovali. Zastavil se před nimi a všimnul Radštejnovy zástavy. Strhnul ji ze stěny a utřel s ní meč. Až poté opustil palubu a vypadalo to, že všichni ti muži si i oddechli. Měl až tendenci se pousmát, ale nyní musel do Korzetu předat radostné zprávy Qeen. Měl ovšem tušení, že radostné budou jen pro něj.
Stál před Korzetem, byl tam podezřelý klid. Qeen viditelně pro dnešek zavřela. Co ji k tomu asi vedlo? Sotva otevřel dveře, pohledy všech na něm spočinuly. Dobře si je prohlédl kamennou tváří a docela jej zaujalo jejich rozmístění. Na jedné straně seděly dívky z Korzetu a v jejich čele Qeen. Na druhé Merill, která působila naprosto klidně. Všiml si i té holky ze Sirény, ale už si nepamatoval její jméno, neboť nebyla nijak důležitá.
Jako první se zvedla Merill, ale její tvář se nezměnila. Dále se pak pomalu zvedaly všechny ostatní na nohy. Qeen ihned využila nastalou situaci a vyrazila k němu.
„Povedlo se?“ zeptala se.
Zadíval se jí do očí. Měla všechno opravdu tak naplánované, nebo se jen stala obětí náhod, honilo se mu hlavou. „Pojďme dozadu,“ řekl chladně a zadíval se na Merill. „Ty taky.“
Qeen působila najednou nejistě, ale všichni tři odešli do Qeeniny pracovny. Vstoupili tam a Qeen za nimi zavřela dveře. Dobře si ono místo prohlédl, znal jej dobře.
„Tak co se stalo, povídej.“
Ani se na ni nepodíval. Místo toho pomalými kroky vyrazil za její stůl a prohlédl si jej. Poté si sedl do jejího křesla a opřel se v něm. Podíval se na Qeen a té se to nijak nelíbilo, ale zatím se držela. Bylo ovšem zajímavé, jak se zachovala Merill, neboť ta se postavila do rohu, jako by přesně znala své místo.
„Tak hodláš už se mnou mluvit?“ pronesla podrážděně Qeen a opřela se ruka o stůl naproti němu.
Zadíval se jí s klidem do tváře. Hodlal zkoumat každou její reakci. „Dopadlo to dobře,“ pronesl klidně.
„Ještěže tak,“ oddychla si Qeen.
Sledoval ji, ale více jej zaujala Merill. Měl pocit, že v koutku jejích úst nalezl pousmání. Ta holka byla nebezpečnější, než se zdálo, neboť jí všechno došlo.
„Co bude dál?“ ptal se Qeen.
Zadíval se na stůl a třikrát nevýrazně poklepal prsty o stůl. „To záleží na mně.“
„Jak to myslíš?“
„Je to jednoduché, jsem novým majitelem Korzetu,“ mluvil dále klidným hlasem.
Qeen se zasekla, Merill zazářili oči.
„Cože?“ Qeen nevěřila vlastním uším.
„Co tě na tom tak zaráží? Chtěla jsi přece dívkám pomoct a stalo se.“
„Jak to, že ty jsi nový majitel?“
„Jednoduše. S Albertem jsme probrali obchodní podmínky a dohodli se.“
„Tvé vedení bude symbolické nebo to myslíš vážně.“
„Jsem majitel, Qeen, a hodlám se dle toho chovat.“
„Vždyť nevíš nic o vedení nevěstince.“
„A i tak si myslím, že budu lepší vedoucí než Radštejn.“
„Chtěla jsem po tobě pomoc.“
„A to se taky stalo.“ Qeen byla nasraná, úplně to na ní viděl.
„No dobře a co bude teď.“
„V podstatě povedeš Korzet dále, avšak se změnou, že ty budeš mít na starost dívky, zatímco Merill chod podniku.“
„To nemyslíš vážně.“ Ohlédla se na kamennou Merill a pak zpátky na něj. „Je to můj nevěstinec.“
„Ne, Qeen. Není a nikdy nebyl.“ V hloubi duše měl z toho až nečekanou radost. Asi se chtěl jen pomstít Qeen, jak s ním vyjebávala.
„Co když skončím,“ pronesla rázně Qeen a založila si ruce na prsou.
„A proč bys to dělala, teď kdy se vše konečně obrací k lepšímu.“
Qeen se na něj nemohla dívat, připadala si zrazená. „Kdo je ta holka, co tu přišla.“
„Ji tady zaměstnej.“
„To mi už hodláš říkat, koho mám nabírat a koho ne?“
„Neřekl jsem, že tady musí zůstat. Jestli se neosvědčí, vyhoď ji. Ale jestli ano, nedělej mi to laskavě na truc. Rozumělas?“
Zadívala se mu do očí. „Považovala jsem tě za jiného člověka.“
„Nejsi první, kdo se zmýlil.“ Měl tendenci Qeen odpověď stejně kousavě. Napadlo jej, že jí odpoví „To já tebe taky,“ ale nechal si to pro sebe.
„Hodlám o všem říct dívkám, ať si vyberou, zda tu chtějí zůstat.“
Pozvedl ruku směrem ke dveřím. „Bránit ti nebudu.“
Qeen pokývala hlavou a odešla, zatímco Merill zůstala. Sotva se ovšem uzavřely dveře, předstoupila před stůl. Merill moc dobře věděla, že nyní je na řadě ona. Díval se jí do tváře a pomalu poklepal prsty o stůl. Měl ohledně Merill mnoho otázek, avšak v tuto chvíli převládala jediná, zda jí může věřit. Celou dobu totiž na něj hrála jen divadlo, už od samého počátku. Poklepal podruhé. Ohledně Qeen však měla pravdu a navedla jej na správnou cestu. Navíc mu nikdy ani nedala jedinou záminku, aby jí nedůvěřoval. Poklepal potřetí. Ale taky mohla hrát svoji vlastní hru, v níž byl jen obyčejný pěšák, a to se mu nelíbilo. Postavil se a přešel pomalu před ni.
„Proč se mě tak držíš.“
„Pane, já…“ Nedovolil jí však doříct větu. Chytl ji pod krkem a bleskově přirazil zády na stůl, kde ji pevně držel.
„Ptám se tě, proč se mě tak držíš. Moc dobře jsi mohla žít svůj život nezávisle na mně, ale ty jsi udělala přesný opak. Mohla jsi kdykoliv utéct, ale místo toho ses mě držela a hrála prostou dívku. Proč.“ Už prostě nevydržel ty lži kolem sebe a hlavně v jejím podání. Ona byla ten poslední, od koho by to čekal.
Merill se ale ani nehnula, jen se mu nadále dívala do očí a úplně se podvolila. Ani se nijak nesnažila bránit.
„Protože jste budoucí mág.“
Pustil jí krk a ruce položil vedle její hlavy. Díval se jí zmateně do očí. „Jak to víš.“
„Já vím, co to znamená. Vím, kým se jednou stanete.“
Přiblížil jí ruce na stole ke krku. „Jak dlouho už to víš.“
„Když jsem vás poznala v Mittasu, chtěla jsem jen utéct. Byla jsem ve špatnou chvíli na špatném místě. Po příjezdu do Arghamu jsem nadále plánovala útěk, ale pak jsem zjistila, kde doopravdy jsem a jaké mám možnosti. Dále následovaly informace o vás a já si uvědomila, že bych byla jen proti sobě. Musela jsem jen počkat.“
„Počkat na co.“ Merill však neodpověděla. Přisunul ruce blíže, aby se dotýkal jejího krku, ale ona stále nepromluvila. Měl chuť jí zakroutit krkem, neboť celou dobu si s ním jen hrála a lhala mu. Byl pro ni ochoten udělat vše, a co za to dostal, jen hnusnou přetvářku. Byla úplně stejně zkažená jako Lira, možná ještě horší.
„Udělejte, co musíte,“ řekla rázně Merill a stále se mu dívala do očí. Nehodlala promluvit, ještě ne. Věděla, že riskuje život, ale byla to zkouška.
Zuřil, opravdu zuřil, ale ustoupil od stolu a musel se dívat jinde. Zase si s ním bohové pohrávali a zkoušeli jeho trpělivost. Neměl v podstatě Merill za co potrestat, i když ho klamala. Nikdy proti němu nešla, ba naopak. Už si ale doopravdy připadal, že se nemá na koho spolehnout. Zadíval se na Merill, ta se pomalu zvedla ze stolu.
„Jestli jsem něčím zradila vaši důvěru, potrestejte mě.“ Merill si pak klekla na kolena.
Doprdele, pomyslel si. Čím jsme se to vlastně stal. Ne, ničím jsem se nestal, jen Astrid tehda měla pravdu. Ale přesto všechno Merill neodešla, jako jediná při mně stojí od samého začátku a neztratila ve mne důvěru. Za co ji vlastně trestám, že je jako já? Vždyť jsem si přece přál, ať je jiná než jaká působila navenek. Měl jsem si dávat pozor na své přání, ať je Merill jiná, protože člověk nikdy neví, co se mu zrovna splní.
„Postav se,“ řekl a Merill poslechla. „Proč se mě tak držíš?“
Merill ale neodpověděla, nemohla odpovědět. Zpočátku to bylo díky tomu, že poznala jeho budoucí potenciál, ze kterého mohla těžit. Později si ale uvědomila, že je to budoucí mág. Čím více se však o něm dozvídala informace, tím více jej její pán fascinoval. Ovšem konečnou tečkou byl meč Bílé paní. Ještě ale nebyl čas, aby pronesla pravdu o své minulosti. Ještě ne.
Bylo dlouhé ticho, během něhož se ani jeden nepohnul.
„Dobře,“ pronesl nakonec. „Chceš se mě držet, tak se mě drž.“
„Ano,“ řekla rychle Merill, aniž by mu dovolila pokračovat.
„Dobře. Povedeš Korzet, jak jsem řekl a dáš vše ohledně něj do pořádku. Já jen potáhnu účty a potřebné věci okolo něj. Ty budeš mít na starost jeho chod a Qeen. Ta tě nyní nebude mít nijak v lásce.“
„Ano, pane.“
Vůbec neváhala ohledně mých rozkazů, pomyslel si. Kdo to ksakru je? „Dobře. Teď půjdeme za děvčaty.“ Věděl, že zde opět narazí na tuhý odpor, neboť Qeen měla jistě své plány.
Zadíval se na dívky, jež se shoukly okolo Qeen. Předstoupil před ně, čímž upoutal jejich pozornost a zadíval se jim do tváří. Nevěděly, co si mají myslet.
„Nevím, co vám Qeen řekla, ale věc se má takhle. Od nynějška máme nového majitele Korzetu, a já jsem jeho prodloužená ruka.“ Zadíval se na Qeen. Až nyní se pozná, jak bude hrát tuto hru. Ona a Merill budou jediné, jež znají pravdu ohledně majitele, avšak u Merill nepochyboval, že udrží jazyk za zuby. „Změny jsou následující. Qeen má na starost vás, Merill chod nevěstince a obě dvě se zodpovídají mně. Jestli některá z vás chce odejít, nebráním vám.“
Dívky váhaly. To co slyšely z jeho úst, příliš neodpovídalo tomu od Qeen. Nakonec ale všechny souhlasily a zůstaly. Qeen se k tomu nijak nevyjádřila, jen předstoupila a zadívala se mu do očí. Potom se postavila před Merill. Jejich pohled byl snad nekonečný a jako první jej zrušila Qeen. Vše bylo rázem domluvené a vyřešené. Odvedl si následně Merill stranou a informoval ji o radnici, kde bude potřebovat její pomoc. Potom se mohl konečně trochu prospat.
Na radnici vše proběhlo, jak mělo. Radštejn si sice přivedl značný doprovod, ale ten mu nebyl platný. Když pak podepisovaly smlouvu, odnesl ji stranou do vedlejší místnosti, kam pomocí telekineze dostal Merill z ulice. Ta se umělecky podepsala jako nový majitel zvaný Alexandr Malbor. Poté Merill zpátky vysadil na ulici. Když se vrátil se smlouvou, Radštejn upozorňoval na nestandartní podepisovací proces, avšak jeho argumentace kvůli bezpečnosti nového majitele díky následnému převzetí zafungovala. Pomohla i štědrá částka, kterou Radštejn uznal jako přívětivou. Nakonec vše dopadlo, jak mělo, přitom celá tato akce začala špatně.
Vyšel ven před radnici a nyní si konečně mohl odpočinout na Skálu s Michaelem. Byl však osloven dobře známou osobou.
„Už zase se potkáváme před radnici,“ pronesla pobaveně Keira.
„Už to tak bude. Pracovně či zábava?“
„Mě moje práce baví.“
„Věřím. Máš ještě trochu rozmazaný mejkap.“ Věděl, jak to má Keira s prací, ale hlavně jak si v ní vypomáhá.
Keira vytáhla zrcátko a zkontrolovala si mejkap. Vždy se po sexu uměla dokonale upravit, tak jak to poznal. Pak jí to ovšem došlo, zkusil to naslepo a povedlo se. „Ty parchante. A to jsem tě chtěla pozvat na příjemný večer.“
Pousmál se. „Večer už tu nebudu. Ale příjemné odpoledne neodmítnu.“ Měl správně odpočívat, ale teď už mu bylo všechno jedno.
Keira k němu přešla a uchopila za límec vesty. „Ještě jsem neobědvala, přidáš se?“
Vzal její ručku za hřbet a políbil ji. Ani nevěděl, na co má větší chuť, jídlo nebo Keiřino tělo.
Ležel na posteli a Keira na něm. Díval se na strop a přemýšlel. Poslední noc byla šílená, ale neměla být nic v porovnáním s akcí na Skále. Mysl se mu ještě navíc stále vracela ke Qeen a Merill. Uvědomoval si, že Qeen mu tohle nikdy neodpustí, ale tak už to zkrátka bylo. Více však přemýšlel nad Merill. Pomalu to až vypadalo, že očekávala smrt a přesto nepromluvila. Nevěděl, co si má o ní pořádně myslet. Vždy doufal, že Merill není obyčejná, ale tohle jej zaskočilo. Jen bohové ví, kdo se v tom malém těle doopravdy skrývá. Měl až pocit, zda touto nocí nevypustil démona z podsvětí.
„Co je s tebou,“ zeptala se Keira.
Keiřina slova jej vytrhla ze zamyšlení. „Dlouho jsem tě neviděl.“
„To i jiní chlapi, ale sex s nimi nebyl divný.“
„Divný?“
„Zvláštní. Pomalu jako kdybys věděl, že mě dlouho neuvidíš.“
„Víš jak to se mnou je, zase někam zmizím.“
„Tak proto. No už jsem zažila i horší loučení.“
Jo, já taky, řekl si v duchu.
Držel svého naloženého koně za uzdu a vedle něj stál majordomus s Michaelovým. Sledovali, jak Michael za městem připravuje portál, a čekali, až skončí. On i Michael byli plně vyzbrojeni a v duchu i nervózni, leč ani jeden to nepřiznal. Chystali se srovnat Skálu se zemí, místo plné členů řádů Bílého Ohně. Během Michaelova otvírání portálu přemýšlel, co vlastně hodlá udělat. Byl ovšem rozhodnut a nepochyboval o svých budoucích činech, jen nad nimi přemýšlel. Fanatici jej označili za hlavního viníka nákazy, jež jsou oni sami. Jeho odpověď na to bude jejich smrt. Drastické řešení, avšak pro jeho ochranu nezbytné. Bude ovšem konečné? Byla tu ještě zkouška, po které toužil. Co když je bude Rada ignorovat, budou muset zajít ještě dále? Nic nevěděl, na nic neměl odpovědi. Ale tak už to v jeho životě bylo, a přesto jej nic nezastavilo.
Michael se na něj otočil. „Jsem připraven.“
Kývnul na Michaela a ten následně otevřel portál, který vyzařoval temně žlutou barvu, jež se snažila vlít dovnitř černého víru. Pak si převzal svého koně.
„Pane, co máme říct vašemu otci, když se zeptá?“ zeptal se majordomus.
„Jel jsem se projet.“
„Sám?“
„Co myslíš,“ zeptal se ho Michael.
„Určitě zjistí, že jsem byl ve městě.“
„Máš pravdu.“ Michael se otočil zpět na majordoma. „Se starým přítelem.“
Majordomus pokýval hlavou a ustoupil bokem.
„Bylo nutné přímo zmínit mě.“
„Ví, že nejsme přátelé, chtěl jsem ho trochu zmást. Připraven, příteli?“
Najednou už nebylo cesty zpět. Pro něj ale nikdy neexistovala cesta zpět. Potáhl koně za uzdu a vtáhl ho za sebou do portálu.
Merill postávala v Korzetu a sledovala jeho chod. Zákaznici se bavili, zatímco se jim dívky věnovaly a odváděly si je postupně do pokojů. Byla to její první noc, kdy povede nevěstinec a její pán na večer zmizel neznámo kam. Uvědomovala si však, že po jeho návratu budou velké změny. Už když viděla jeho přípravu a výraz ve tváři, jí docházelo, že nastal i její čas, který si těžce vydřela. Znova se dotkla svého krku. Stále cítila jeho ruce a připomínala si strach, který jí tehda proudil v žilách. Byla to však zkouška, při níž uspěla stejně jako její pán. Ukázal svou stinnou stranu, která jí řekla přesně to, co chtěla. Nebyl loutka. Jeho chování bylo drastičtější, než očekávala, ale o to více s ním byla spokojená. Nyní už nemusel pochybovat o její oddanosti, ne jako když jí nabídl odchod k elfům. Tehdy měla pochyby, ale jeho ruce na jejím krku značily pravý opak. Hodlala s ním vydržet až do konce, ať už bude jakýkoliv. Obstála ve své zkoušce stejně jako on. Byl jí hoden, byl i hoden titulu od Bílé paní, i ona byla hodna její přízně. Musela se až pousmát. V Korzetu ji sice čeká ještě hodně práce, ale konečně bylo vše na dobré cestě.
Dále se dívala, jak vše šlape a přemýšlela, co se bude měnit a co ne. Její oči se však střely s Qeen. Věděla, co se jejím vzestupem stalo. Nyní se už nechovala jako ta prostoduchá dívenka a spousty holek tím zaskočila. Bude ještě zajímavé sledovat Qeen při její hře, ať ty osobní nebo proti ní. Tak či onak Qeen se jednou bude muset podvolit, neboť byla jen další kurva. A se všemi kurvami je vždy problém jen do doby, než pochopí, kde je jejich místo.
Qeen si sedla ke svému stolu po ukončené šichtě. Pár zákazníků ještě v nevěstinci bylo, ale ti už měli za chvíli odejít. Dívala se na sebe do zrcadla a povzdechla si. Připadala si zneužitá, jako by ji znásilnili na ulici a nechali ležet na chladné zemi. Vše se změnilo a nic nedopadlo, jak mělo. Všechny její plány jsou v prdeli. Zadívala se na své ruce, už nebyla nejmladší. Možná by i mohla skončit a předat vedení Luise. Nepatřila už na toto místo, bylo příliš jiné. Ale proč by to vlastně dělala? Nikdy se nevzdávala, život jí to nedovolil. Zvedla oči do zrcadla. Ne, nenechá to tak. Stále měla značný vliv ve městě na to, aby si ta elfská coura uvědomila, že ještě není odepsaná. Mohla jí vzít všechno, ale ne její hrdost a naději. Však ona jí ještě ukáže, že i stará kurva umí kousnout.
Remair přemýšlel nad dalším tahem na šachovnici. Uchopil věž a posunul ji o tři políčka. Marklen si prohlédl nové rozpoložení figurek a sám zvažoval co dál.
„Šíří se zvěsti, Marklene,“ započal dnešní téma Remair.
„Zvěsti se nešíří, příteli, doslova v nich plujeme. Které máš ovšem na mysli?“
„Co třeba řád Bílého Ohně. Poslední dobou mají údajně vyšší ztráty na životech. To by o sobě nebyl žádný problém, avšak lidí z toho vyvozují zbytečné závěry.“
„Ano to máš pravdu. Vypadá to, že jednotlivci a skupiny pomalu začínají brát ochranu do svých rukou. Snad nám ti blázni nezpůsobí potíže.“
„Víš, že nemají jak, Marklene. Naše plány jsou hotové a nyní můžeme pomalu začít konat. Černá Garda bude mít hodně práce, ale jen tím zajistíme naši neposkvrněnou vizáž.“
„To ano. Je to ovšem náročná operace, protože navenek vše vypadá, že jen sedíme se založenýma rukama. Opak je ovšem pravdou.“ Marklen uchopil střelce a pohnul s ním.
„Součástí těch zvěstí je ovšem i útok čarodějů. Pokud je mi známo, všechny máme pod dohledem, až na jednoho.“
Marklen věděl, na koho narážel, jeho bývalý student. „Myslíš snad, že něco udělal? On potřebuje nás, příteli, abychom mu udělili zkoušku. Kdyby zasáhl proti řádu, jen by si vše zkomplikoval, a i nám. Tohle chování na něj nesedí.“
„Nevíme, co se mu honí v jeho hlavě.“
„To ne. Ale je tu ještě jedna osoba, jež není pod dohledem. Na ni všechny zvěsti odpovídají více.“
„Ano slyšel jsem. Michael ovšem není blázen a v prvé řadě je to můj syn. Ano taky má stejné úchylky jako jeho spolužák, ale moc dobře si uvědomuje svoji kariéru. Jeho činy proti řádu by jej snad poškodily více než toho bezejmenného.“
„Co když se spojí.“
„Nesmysl. Po jeho příjezdu jsem měl obavu, že Michaela napadne, ale nic se nastalo. Oba po něčem touží, ale jejich vzájemná nenávist a hlavně rivalita jim to nedovolí.“
„Snad máš pravdu. Představa, že by oni dva šli proti univerzitě, by byl příliš silný element, který se nedá radno podceňovat.“
Remair se na něj zadíval, to byla doslova noční můra, kterou už jednou prožil. Ale věřil, že jeho syn má dost rozumu, avšak ty zvěsti na něj odpovídaly. Věřil však, že to má na svědomí jeho spolužák, aby získal zkoušku. Chce je jen vyprovokovat, a jako arcimág se nepokloní před někým jako je on. Může dělat, co chce, ale svého nedosáhne. A pokud půjde proti univerzitě a udělá něco hloupého, což zkazí plány s řádem, jednoduše jej zabije. Prozatím byl vůči němu milostiv díky Michaelovi. Jeho trpělivost ale nebyla nekonečná, stejně jako s Michaelem, ten už taky začínal dělat problémy. Ale když bude potřeba, zklidní i svého syna, a bude-li potřeba, i zavrhne.
Konec sedmé kapitoly