Kapitola šestá – Kořist a Lovec
Seděl v hostinci a popíjel pivo. Vedl nevědomky myšlenky na okolí, když jej z nich vytrhnul křik z venku. Díval se ale dále se na své pivo a přemýšlel. Do vesnice dorazil těsně po setmění a od té doby neměl v hlavě nic jiného než lovce a své plány, ale i Luisu a její žádost o pomoc. Jen o Merill se neobával, nebo aspoň nechtěl. Vše se však dávalo rychle do pohybu a musel si začít vybírat, co je přednější. Luisa a dívky z Korzetu byly vysoko na jeho seznamu, ale časově příliš náročné. A teď za ním přijde někdo další, koho vůbec nezná a opět se bude muset rozhodnout. Raději dopil pivo a naklonil se z okna, aby uviděl na noční oblohu. Bylo to tu ovšem zase. Buď je obloha naprosto čistá, aby se hvězdy mohly dívat na nadcházející zábavu, nebo je všude naprostá temnota, že si nevidí na konec nosu. Nikdy nic mezi tím, a temnota právě vyhrávala.
Vycházel z hrobky a přemýšlel nad lidskou inteligencí. Už viděl spousty bláznu, jak vykrádají hrobky za osobním obohacováním, ale zatím stále nepochopil, proč se ti lidi na to minimálně nevybaví. Nebo proč si alespoň nezjistí všechny informace. Třeba kdyby tihle byli rozumní, zjistili by, že hrobka už je zabydlená arghůly. Tím pádem by jej od piva nevyrušil ženský křik, který způsobil jediný přeživším svým zakrváceným úborem od kolegů. Čemuž pak následně vedla návštěva starosty v hostinci, kde pak dále popíjel. A to všechno vedlo k tomu, zda pomůže či nikoliv. Starosta měl však štěstí, toto byl totiž úkol v řádu pár hodin. Myšlení tak změnil na čtyři Arghůly, na které narazil. Mohl si tím osvěžit staré znalosti, které byly součástí historie čarujících. Navíc jej i zajímalo, jak Arghůl doopravdy vypadá, ovšem v tomto ohledu byla literatura přesná.
Arghůl byl vylepšený ghůl. Vznikal ovšem rozdílně oproti svému nižšímu sourozenci. Nevznikal vzkříšením mrtvých těl, ale z živých, se kterými experimentovali nekromanti a dokonce se spojením s další mrtvolou. Nekromant si však musel dát pozor a mít jistý um, aby nevytvořil jen deformovanou zombii. Když se mu to podařilo, stvořil zakrnělou bledou postavu, jež se pohybuje převážně po čtyřech, ale s děsivou divokostí a prázdným pohledem při zabíjení. Ghůlové i arghůlové bývali i mírně upravení dle rozmanitosti tvůrce, pokud chtěl při tvorbě strávit nějaký ten čas navíc. Aghůlové společně s ghůly vznikli během válek proti nekromantům jako jejich experimentální služebníci. Byla to odpověď na početnější nepřátele, jež stáli na druhé straně barikády. Nekromanti se tehdy rozhodli, že rozloží síly protivníka tím, že stvoří tyto nemrtvé bestie. Pak je jen jednoduše vypustili do světa, kde sledovali, jak ghůlové a arghůlové terorizují obyčejné lidi. Zaměstnali tím síly paladínů a jejich spojenců, kteří museli nemrtvé pochytat a pozabíjet. Navíc nebylo nijak jednoduché nemrtvé dostat, přestože působí, že nic neumí. Avšak výtvory nekromantů dokázaly svou divokostí překvapit nejednoho obránce. Po válce se očekávalo, že všechny zbývající ghůly a arghůly se postupně vybijí, ale nekromanti se rozhodli z jejich tvorby vytvořit svůj koníček za prohranou válku. A tak se neustále sem tam objevují tyto nemrtvé bestie, jež nenalézají posmrtný klid. Naštěstí se vyskytují jen výjimečně a v malých počtech. Četl i o tom, že nekromanti často mívají ghůly i arghůly jako oblíbené mazlíčky. V hrobce ovšem našel šest zvláštně okousaných těl. Aghůlové byly sice technicky vzato mrtví, avšak neustále měli potřebu přijímat potravu, přestože již nebyla pro jejich život rozhodující.
Ve vchodu přemýšlel, kolik mu ti arghůlove hodí na univerzitě. Sice byl na výpravě a neměl nejlepší pozici na univerzitě, ale přesto nezapomínal na svůj um si slušně přivydělat. Vše přece tím začalo, sbírat peníze na studium, tak nač to ukončit. A především se tím kryl a nevzbuzoval zbytečný nepříjemný dojem. Spojil se proto s Bílou univerzitou a promluvil si s patřičným člověkem. Ten mu naznačil, že těla arghůlu zrovna nemají a může určovat cenu. Samozřejmě musel za tyto informace zaplatit, jinak by to nešlo. Stejně bylo zvláštní, že tu ti arghůlové byli, protože na něj působili, jako by zrovna přišli. Sice pro ně bylo typické vybudovat si své doupě ve starých kryptách či opuštěných hřbitovech, ale zatím nic neponičili. Měl z toho až podezření, zda nejsou v okolí nějací nekromanti, ale v kryptě tomu nic nenaznačovalo. Vypadalo to doopravdy, jako by ty arghůly něco táhlo zpátky do míst, kde měli v klidu spočinout. Ti chlapi zkrátka vyrazili na svoji výpravu v nesprávnou chvíli.
Když vycházel ven, rukou si udělal clonu. Nikdy neměl v lásce slunce a navíc měl posílený zrak, aby viděl v naprosté temnotě. Došel až ke koni a sundal si helmu. Zase si zakryl oči a pomalu dával rukou stranou, aby si přivykly na světlo. Když ji měl pryč, otevřel oči a připadlo mu, že na druhé straně vidí stát postavu v plášti a kápi. Osoba měla zakrytou tvář, zpoza níž vykukovalo tetování. V ruce měla luk a celá byla oblečena v loveckém. Oba se na sebe dívali, avšak zatímco vládlo ticho, připravoval svou mysl na střet. Potom na něj lovec promluvil elfsky.
Porozhlédl se po okolí a našel další elfy, jak na něj míří šípy. „Neumím elfsky, nerozumím ti.“ Samozřejmě že si to mohl přeložit pomocí magie, ale to by musel začít před rozhovorem. Během konverzace se považovalo za velice neslušné, začínat překladatelské kouzlo. A ještě navíc v moment, kdy na vás míří šípy.
Elf pak mluvil dále a prstem ukázal na hrobku.
Kurva, řekl si v duchu. Došlo mu, o čem elf mluví. Ta hrobka patřila ve skutečnosti elfům, ale o tom se mu lidi zapomněli zmínit. Musel ale komunikovat. Ukázal rukou k vesnici a řekl „Vesničané,“ pak si poklepal na hruď ve smyslu sebe a nakonec ukázal rukou na hrobku. Chtěl tím naznačit, že jej do hrobky poslali lidi z vesnice. To zda se mu to povedlo, netušil, ale spíše se sebe ptal, proč za ním vyslali elfa, který neumí jeho řeč. Elf si jej ale stále nedůvěřivě prohlížel, proto se chytl za ucho a lehce s ním potřásl. Chtěl po elfovi, ať dokáže, zda nepatří pod komanda, protože některé nosí na uchu prsteny. Lovci došlo, oč se jedná a sundal si kápi, čímž odhalil své čisté uši. V ten moment ovšem poznal lovcovo tetování na tváři, které už neviděl roky. Ťukal si pak na čelo a okolo očí, což lovec dělal taky, než mu došlo, že poukazuje na jeho tetování. Nakonec lovec plně odhalil svou tvář, na níž se nacházelo tetování stromu.
„Avelyn,“ pronesl a doufal, že ji lovec znal. Ten však jen přikývnul.
Seděl u ohniště kousek od krypty a čekal. Tohle se mu ovšem nehodilo, měl vlastní plány. Bylo mu jasné, že po něm elfové něco chtějí, ale musí je odmítnout. Avšak to se dělá hůře, když na vás míří šípem. Sice mu dovolili zajít za vesničany pro výplatu, ale i tak s ním šli celou cestu a nyní tábořili kousek od něj. Sem tam se na ně podíval jako oni na něj, avšak neměl z toho dobrý pocit. Hlavně ovšem doufal, že poslali pro někoho, kdo mluví lidskou řečí. Stále si totiž nebyl jistý, zda je vhodná chvíle, aby se očaroval. Mohl prozatím jediné, rozjímat o svých plánech a udržovat v mysli kouzla.
„Myslela jsem, že už tě neuvidím,“ ozval se hlas elfky.
Ten hlas poznal, přestože už jej neslyšel celé roky. „Nápodobně.“ Zvedl se a otočil. „Myslel jsem, že jsi tehda zemřela.“
„Ten les byl prastarý,“ řekla Avelyn.
„Chtěl jsem pak pochovat tvé tělo.“
„Dostal jsi je a to je přednější. “ Avelyn se pousmála. „Ráda tě zase vidím,“ objala ho.
„Já tebe taky.“ Rozhlédl se ovšem po okolí. „Avelyn, co se děje?“
Avelyn zvážněla a řekla všem elfům v okolí, aby je nechali samotné. Když se tak stalo, sedli si k ohni. Chvíli se do něj dívala a přemýšlela, jak začít. „Náš klan má sídlo. Sice jej už pár století nepoužíváme, ale vždy když jsme poblíž, zkontrolujeme ho.“
„Na co máte sídlo?“ Měl tušení, jaká odpověď přijde, ale chtěl to slyšet.
„Naše staré sídlo udržuje klan před vlivem našich pudů. Jako zázrakem přežilo války a díky němu se z nás ještě nestali Divocí elfové. Připomíná nám naši historii, o kterou nechceme přijít.“
„Chápu.“ V hlavě už přemýšlel, jak ji odmítne. Mohla to být zajímavá zakázka, ale teď se mu nehodila. Vyslechne ji, ale to je vše. „Co se tedy stalo?“
„Při posledním návratu jsme tam jako obvykle poslali průzkumníky, ale nikdo se nevrátil. Vydal se tam tedy náš druid. Poslední co nám však řekl, bylo, že ze sídla cítí temné síly, ne-li kletbu. Poté se taky nevrátil.“
„Nic víc?“ Doufal ještě v jedno „ale“, které mu dá dokonalou záminku, aby odjel.
Avelyn se zadívala do ohně. „Chvíli se tam okolo motala i jedna skupina, dle některých to byli Lovci čarodějnic.“ Podívala se na něj. „Slyšela jsem zvěsti, ale nechtěla jsem jim věřit. Myslela jsem si svoje, ale nikdy by mě nenapadlo, jací jsou Lovci čarodějnic blázni. Oni si snad myslí, že mají právo se k našemu sídlu přiblížit, natož jej očistit? A co víc, pak ho prodat jako krávu na tržišti? Nedovolím jim poskvrnit naše dědictví. Za mého života ne.“
Opřel se o pařez, co měl za sebou a díval se do ohně. Doslova na sobě cítil Avelynin pohled, neboť stále mlčel. V hloubi duše se však usmíval, protože tak dobré zprávy si snad nemohl ani přát. Konečně doběhl zvěsti a co víc, mohl je prozkoumat. Ano taky se na univerzitě dozvěděl o praktikách jaké Avelyn popisovala, ale vidět je z první ruky či se jich dotknout a cítit je, bylo doopravdy neocenitelné. Sice dle některých na univerzitě byla pravda daleko horší, než se podezřívalo, ale to mu bylo jedno. Tento úkol jednoznačně příjme, ovšem nyní musí mluvit taktně.
„Avelyn, jak dlouho tu byli ti lovci?“
„Jen chvíli. Naši říkali, že to vypadlo, jako by něco hledali.“ Avelyn se na něj zmateně zadívala. „Co si doopravdy myslíš?“
„Poslední dobou se Lovci čarodějnic vyskytují v oblastech s nepřirozenou aurou či místech, kde jsou neobvyklé problémy.“ Podíval se na Avelyn. „Tohle prostě není náhoda.“
„To oni prokleli naše sídlo?“
„Nejspíše ano.“
Avelyn se snažila uklidnit, ale v hloubi duše věděla, že všechny ty lovce zabije. Přestože byla o všem rozhodnutá, chyběly jí souvislosti. „A proč by to podle tebe dělali? Vždyť sami během rušení kleteb umírají.“
„Nezbytná oběť na jejich cestě.“
„Dobře.“ Sice mu plně nerozuměla, ale na tom nezáleželo. Jednu věc však nechápala. „Proč by ale proklínali naše sídlo?“
„Nevěděli, že je vaše. Mysleli si, že patří nějakému šlechtici.“
„Co to tedy pro můj klan znamená?“
„Že potřebuji úplně všechny informace o tom sídle.“
Po cestě do tábora elfu jel mlčky vedle Avelyn, ale nemluvili spolu, což nebylo dobré znamení. Na jedné straně se k sobě chovali jako přátelé, kteří si něčím prošli, na té druhé si navzájem nevěřili a snažili se jeden druhého využít. Avelyn bylo jasné, že sleduje svoje cíle, stejně jako jemu, že jej potřebuje jen kvůli sídlu. V hlavě ale více přemýšlel o tom, jak daleko už řád Bílého Ohně zachází. Byl opravdu vážně až zvědav, kam až zajdou a jak dlouho bude univerzitám a jiným spolkům trvat než zasáhnou. Snad to nebude pozdě. Nyní měl však jedinečnou příležitost zjistit, jaké kletby používají a zároveň jim překazit jejich úspěch.
V táboře elfů na sobě opět cítil různé pohledy, ale raději šel ihned zjišťovat potřebné informace. Navíc se starším elfům nelíbilo, že by měli nějakému člověku odevzdat svou historii. Nakonec však po přesvědčování ze strany Avelyn povolili. Vzbuzovalo to v něm ale otázky, jak velké postavení má Avelyn v klanu.
Po třech dnech probírání starých knih a celkové historie klanu byl již vyčerpaný. Sídlo však mělo s klanem hodně společného. Avelyn mu sice pomáhala, ale musel použít překládací kouzlo. Po těch třech dnech ale jeho oči už sotva viděly. Měl ovšem stále pocit, že se nedozvěděl nic podstatného. Bylo ale lepší vědět aspoň něco.
Po domluvě s Avelyn se rozhodli, že následující den vyjedou k sídlu. Avelyn to rovněž přivítala a rovnou o tom nechala informovat staršího klanu. Ten se vším souhlasil, ať už z jakéhokoliv důvodu. O všem bylo tudíž rozhodnuto a mohl si odpočinout.
Následující den vyjel společně s Avelyn a jejich cesta proběhla za naprostého ticha. Hloubal nad všemi informacemi a zároveň zvažoval, zda by neměl být na této výpravě sám, jak normálně pracoval. Uvědomoval si, že Avelyn je hlavní element, jež všechno zařídila, avšak nemohl se zbavit pocitu, že se vše točí podezřele okolo ní. Bylo mu jasné, že opět nezná celou pravdu, a navíc se jednalo o elfskou magii. Byl v nebezpečné situaci, ale všechna rizika mohl s klidem vypustit, neboť byly nezbytné pro jeho cíle.
Když dorazili na místo, sídlo obklopovala mlha. Měl až zvláštní pocit, protože mlhu naposledy spatřili u ježibaby a čerta. Zároveň však nic necítil. Dokonce ani zvířata nevykazovala zvláštní známky z okolí. Prohlédl si proto sídlo a musel uznat, že se jedná o pěknou stavbu. Jedna velká třípatrová budova s věží, na které se nalézaly dekorativní balkóny a výklenky. Celé sídlo bylo navíc obehnané menší hradbou, za níž se skrývala velká zahrada plná altánků, nebo aspoň to co ze všeho zbylo.
Zbytek dne se snažil pomocí magie zjistit, co by je tam mohlo čekat, ale skrz barieru se nedostal dovnitř. S Avelyn se proto utábořili kousek od sídla, ale stále jej měli bedlivě na očích. Večer pak seděli u ohně a každý ve vlastních myšlenkách dumal nad zítřkem. Ticho nakonec prolomila Avelyn.
„Ty víš, že ti něco tajím.“
„Vyložme karty na stůl, Avelyn. Oba dva se potřebuje, ale každý máme odlišný zájem.“
„Jaký je ten tvůj.“
„Lovci čarodějnic. Co tvůj.“
„Můj otec.“ Avelyn se zadívala na sídlo. „To sídlo už jednou prokleté bylo, a můj otec Ozar, tu kletbu zrušil. Před nějakou dobou se však můj otec zčista jasna zbláznil a utekl od klanu. Pokoušeli jsme se ho hledat, ale marně. Když jsme se zde vrátili naposled, poslali jsme hlídku a ta se nevrátila, jak víš. Vydalo se nás tam tedy více, včetně druida. Během průzkumu jsem však spatřila pohyb v zahradě. Byla jsem ale jediná.“
„Rozumím, máš strach, že tvého otce zabiju. Avelyn, proč bylo to sídlo před tím prokleté?“ A proč to nebylo v těch spisech, řekl si v duchu. Na co se pak ty spisy vůbec píšou, když tam chybí potřebné informace.
„Komanda se ho pokusily vykrást. Můj otec tehdy vedl protiútok a všechny členy pobil, tedy spíše zmasakroval. Během toho se objevila ta kletba a otec ji ihned zrušil.“
Pokýval hlavou. „To dává smysl.“
„Opravdu?“
„Ano. Ve vašich spisech bylo psáno, že sídlo pro vás mělo duchovní význam. A když tvůj otec zrušil kletbu, stal se jeho novým ochráncem. Předpokládám, že starý ochránce zemřel v boji s komandem. Poté co řád Bílého Ohně uvrhnul novou kletbu, sídlo zavolalo svého ochránce. Problém ale je, že to kletba překroutila. Avelyn, kdy jsi mi to chtěla říct.“
„Věděla jsem, že se k tomu nějak dostaneme.“
„To je od tebe míle.“ Avšak nyní ti už nemůžu věřit, Avelyn.
Byla temná noc, když ho ze spánku probudil vrzající zvuk. Nadzvedl se na loket a zkontroloval okolí, nic ale neviděl. Zkušenost mu však říkala, že si musel dávat pozor na všechno a pro jistotu ještě použil magii na průzkum. Všude byl ovšem klid a lehnul si zpátky pod přikrývku. Umístil si zpět i Tervinianký meč na hruď a zavřel oči. Měl ale stále zvláštní pocit. Proto ještě naposledy otevřel oči, aby zkontroloval Avelyn. Magicky jí trochu stáhnul deku a oči už nezavřel.
Sednul si a pokýval hlavou. Avelyn byla pryč a místo sebe nechala návnadu, aby měla dost času. Když chtěla Avelyn pracovat sama, tak se rozhodl, že nijak nebude spěchat. V klidu se dovybavil a vyrazil k sídlu. Hlavní bránu pak našel otevřenou, ani ho to ovšem nepřekvapovalo. Ze zkušeností si moc dobře uvědomoval, že nyní to bude už jen horší a horší. Přece jenom vstupuje do prokletého prastarého elfského sídla, kde nejspíše potká otce od Avelyn, který ho bude chtít zabít. Avelyn ale jistě bude otce chránit, takže jí nemohl věřit, a k tomu všemu ještě ta kletba. Celé se to zase stihlo bleskově zkomplikovat.
Jakmile vstoupil za bránu sídla, pocítil sílu kletby, přičemž rozhodně byla vyvolána něčím a to ho táhlo dovnitř. Při myšlence, že by odešel, se cítil nepřirozeně až nechutně. Alespoň se vysvětlovalo, proč už se nikdo nevrátil. Rozhodl se tedy, že nejdříve prozkoumá celé sídlo. Avelyn musela počkat.
Procházel cestičkami mezi zahradou s holí v ruce a sledoval, zda se něco nepohne. Všude ovšem vládlo mrtvolné ticho. Zarazilo jej však, že zahrada nebyla zpustošená časem, byla jen zchátralá a působila i trochu udržovaně. Prošel celou zahradu a boční budovy, přičemž hledal stopy po elfech, ale nic nenašel. Vládlo zde dokonalé ticho a pořádek, a tak mu nezbývalo, než pokračovat do hlavní budovy. Když dorazil k dveřím, nemohl je otevřít. Zkoušel tedy na dveře ještě zatlačit a trochu povolily. Připadlo mu ale, jako by je někdo zatarasil z druhé strany, nebo něco. Ostatní dveře rovněž nemohl otevřít a totéž platilo i pro okna. Nakonec použil levitaci a vznesl se do druhého patra, kde byl balkón. I zde byly dveře zataraseny včetně okna, ale byla zde díra ve zdi. Někdo nebo něco se taky chtělo dostat dovnitř, anebo hůř, ven. Protáhl se dovnitř a zjistil, že pokoj byl kompletně zničen. Nábytek byl buď zpřeházen, nebo rozbit. Při bližším prohledání mu připadalo, že to udělal člověk ne-li elf. Jeho pohled upoutaly i rýhy na podlaze. Byly od nehtů a někdo někoho táhl proti jeho vůli.
Vešel na chodbu a ta byla rovněž poškozena. Udivovalo ho až, že interiér domu měl přesný opak zahrady a zevnějšku. Kráčel proto pomalu po chodbě k dalšímu pokoji, který byl pootevřený. Nakoukl dovnitř a uprostřed uviděl botu. Dveře sice byly zaseklé, ale dovnitř se dostal. Přiblížil se k botě a než ona samotná jej zaujala noha v ní. Po bližším ohledání zbytku končetiny poznal, že si tady někdo nechal svačinu. Noha byla elfská a už i pěkně uhnitá. Rozhlédl se po pokoji, ale opět viděl jen rozbitý nábytek a nic jiného. Ložnice měla ještě zadní místnost, vydal se tam. Nic zajímavého tam nenašel, avšak po návratu, byla noha pryč. Nějak se mu nechtělo věřit, že by si noha sama od sebe odešla. Nebyl zde sám. Hledal tedy dále, ale v prvním patře nic nenašel, tedy nic kromě rozbitého nábytku.
Pokračoval po schodech do přízemí, ovšem v hlavní hale nenašel nic, co by už neviděl. Měl ale pravdu se dveřmi a okny, někdo je zatarasil zevnitř. Když vstoupil do velké hodovní místnosti, moc ho nepřekvapilo, že uprostřed stolu leželo tělo elfa, nebo spíše co z něj zbylo. Docela jej však zaujalo, že některé části těla byly porcovány, zatímco zbytek okusován přímo. Nohy však byly na svých místech. Jakmile pokračoval dále do kuchyně, opět našel starou známou nohu, opékala se na roštu. Někdo z ní ale sundal botu, ta ležela na zemi. Pokýval na to jen hlavou a šel dále.
Hodlal vyrazit do posledního patra, avšak půlce schodů se zastavil. Otočil se a spatřil pod shody elfa. Díval se na něj a celého jej prozkoumával. To, že byl elf od zaschlé krve, ho zas tolik nepřekvapilo, neboť převážně ji měl okolo rukou a kolem pusy. Že jeho věci byly poničené po boji, měl nepřirozeně bledou pokožku a byl vychrtlý, ho taky nezaráželo. Ale jeho výraz ano. Připadalo mu, že elf nevidí jeho ale někoho jiného. Působil jen jako bezduchá loutka připoutaná k tomuto sídlu. Pomalými kroky sestoupil k elfovi, který si ho prohlížel a během toho si vyvolal meč k pravé ruce. Sešel až k elfovi, ale ten jej neustále jen nehybně sledoval. Zadíval se elfovi do očí a nalezl prázdný pohled nutící poslouchat cizí rozkazy. Nalezl však v očích malou jiskřičku, která žadonila po svobodě. Nijak proto nezaváhal a setnul elfovi hlavu. Navíc si uvědomoval, že po osvobození sídla by elf nejspíše i tak zemřel. Bylo i bezpečnější, aby mu nic nevpálilo do zad. Neměl však žádné výčitky za to co udělal, protože ta malá jiskřička kterou spatřil, o to jasně žadonila. Mohl si pak zběžně prohlédnout tělo a krev na meči. Obojí bylo zkaženo a krev i smrděla po rozkladu. Utřel si meč a pokračoval.
Vystoupal do posledního patra a porozhlédl se. Opět zde bylo vše zničené jako jinde, avšak s jediným rozdílem. Na konci chodby viděl otevřené dveře do ložnice, kde ležela Avelyn. Volnými kroky se vydal směrem k Avelyn a během cesty přemýšlel, co se jí stalo. Pokračoval dále do chvíle, kdy na něj z jiného pokoje skočil další elf s dřevorubeckou sekerou. Rychle zvedl meč a zastavil sekeru, ale elf ho tlačil dále skrz dveře do dalšího pokoje. Hned za dveřmi však zakopl a ke vší smůle spadl do díry v podlaze. Přistáli do spodního pokoje, kde dopadli na stůl, který pod nimi praskl. Elf při pádu ale upustil sekeru a nyní ho chtěl roztrhat rukama a pusou. Bránil se zběsilému útoku do chvíle, kdy na elfa vyvolal tlakovou vlnu. Mrštil elfa dírou zpět přímo na lustr, kde se nabodl a zůstal viset. Snažil se popadnout vyražený dech a sledoval, jak z elfa prší krev. Když ale viděl, jak se ten lustr houpal, radši se odvalil stranou. Udělal dobře, neboť vzápětí se lustr zřítil do jeho pokoje. Podíval se elfovi do očí a jen zakýval hlavou. „Dva mrtví, jeden naporcovaný a jedna noha, to jsou čtyři,“ řekl si pro sebe. Povolal meč zpět do pochvy a opět se vydal za Avelyn. Nyní ho po cestě nic nerušilo, ale přesto byl obezřetný.
Když došel k Avelyn, zjistil, že spala. Problém však byl, že se nemohla probudit, přesně jak si myslel. Měl nemalou tendenci ji profackovat, byl na ni naštvaný, ale byl profesionál a teď by to stejně necítila. Bohužel však neměl na výběr, musel za ní. Sebral pohár ze země a vypláchl ho vodou. Znovu jej naplnil a naházel do něj několik bylin, co měl sebou. Nakonec utrhnul kousek zbytku záclony, kterou rovněž přidal do poháru. Měl tušení, co ho tady potká a proto se připravil. Vodu s ingrediencemi zahřál, dokud nezačala bublat. Páchlo to strašně jako všechny lektvary, ale vývary z míst kam se potřeboval dostat, byly ještě horší. Byly i jiné způsoby, jak se dostat na druhou stranu, ale zvolil tento postup. Sedl si na podlahu, překřížil nohy a rozložil si knížku. Nalistoval kletby a propojovací zaklínadlo. Ruce spojil dlaněmi nad pohárem a začal zaklínat. Soustředil se a četl řádky z knihy, dokud v dlaních nevyvolal kouzlo. Ruce potom přemístil nad pohár a upustil do něj prášek, který vyvolal. Schoval knihu a uchopil nyní bublající pohár. Už jen díky barvě tekutiny nepochyboval o její výtečné chuti. Přesto vypil obsah poháru a očekával jeho následky. Bylo mu na zvracení, ještě aby ne, když pil vývar ze záclon. Lehl si pak na bok a zavřel oči. Hlava se mu motala a bylo mu špatně. Začal se třást a cítil, jak se jeho mysl snaží dostat na druhou stranu. Chvíli to trvalo, ale nakonec se přestal třást a mohl otevřít oči. Byl tam, na druhé straně.
Sedl si, ale hlavu měl skloněnou. Snažil se uklidnit mysl a také žaludek. Násilné přechody do jiných dimenzí či sfér bytí byly vždy nepříjemné. Po chvilce zvedl oči a zadíval se okolo. Všude hořely svíčky, ať už na převráceném nábytku či na stojanech. Zvláštní na tom bylo, že spousta těch svíček měla správně rozpoutat požár, ale nic se nedělo. Zvedl se a šel k oknu, odkud vycházela modrá záře. Ukázalo se, že vychází z nitra stromů všude, kde byl strom poškozen. Nebe navíc bylo temné. Pozvedl ruku a pokusil se v ní vyvolat oheň, bezúspěšně. Zkoušel i jiné elementární kouzla ale nic. To nebylo dobré znamení, proto vytasil meč u pasu a vyšel ven z pokoje.
Na chodbě rovněž hořely svíčky, i tam kde neměly. Byl raději hodně ostražitý, přičemž v něm rostl nedůvěřivý pocit. Pořád mu neseděl ten oheň svíček. U jedné se proto zastavil a natáhl k ní ruku. Bylo to zvláštní, necítil teplo ohně, nýbrž uslyšel hlasy. Rozhlédl se po okolí, ale nic neviděl. Znovu se dotknul ohně a opět uslyšel hlasy, křičely nářkem. Rozhodl se nechat svíčky svíčkami a pokračoval dále. Po cestě vždy nakouknul do pokojů, ale neviděl nic jiného než rozbitý nábytek a hořící svíčky. Uslyšel ale ze spodu burácející oslavy. Rozhodl se to prozkoumat.
Když scházel poslední schody, byl zvědav, zda nalezne tělo elfa, kterému usekl hlavu. Nikde však nebylo po těle ani památky. Pokračoval tedy za hlasy, které připomínaly oslavu. Vstoupil na práh hodovní místnosti a za stolem seděli tři elfové, dva muži a Avelyn. Elf v čele ovšem vypadal, že si hostinu užívá, zatímco Avelyn a elf sedící naproti ní vůbec ne. Dalších dvacet elfů bylo opřených o stěny. Celá skupina u sebe měla zbraně a zbroje, ale hlavně na všech poznal, že se jednalo o členy komanda.
„Náš host dorazil,“ začal elf v čele stolu. „Vím, že jako od hostitele je neslušné, že tě mí sluhové neobsloužili, ale musíš jim to odpustit, když jsi je zabil. Pojď dále, člověče. Mám dobrou náladu, takže tě nenechám hned zabít.“
„To je milé. Jsem ale zklamán, neboť legendy o elfí pohostinnosti jsou jiné,“ udělal tři kroky a schoval meč.
„Je dobře, že jsi schoval zbraň. Mezi námi, k ničemu by ti nebyla. A co se týče naší pohostinnosti, tak neboj, až se vrátím, vše bude jako dříve. A teď přisedni, oslavuji.“
Sedl si na druhý konec stolu. „Co pak se slaví?“
„Máš rad oslavy, člověče?“
„Mám rád alkohol na nich.“
„Co jsem to za nezdvořáka.“ Elf luskl prsty a jeden z jeho členů odešel. „Zatím si můžeš nabídnout něco k zakousnutí,“ rukou mu naznačil rozporcované tělo na stole. „A co oslavujeme? Velkolepý návrat mého bratra,“ během toho chytl elfa za rameno po pravici. „A navíc se dostavila i jeho dcera. No není tohle krásné rodinné shledání?“
Tušil, že ten elf naproti Avelyn je její otec Ozar, ale že jsou ti dva bratři, o tom nevěděl. Avelyn ovšem taky působila překvapeně. Muselo to být pro celou rodinu hodně ponižující, že jejich člen byl v komandech, ne-li pro celý klan. „Tohle moc nedokáži posoudit.“ Elf se na něj zmateně podíval. „Nemám rodinu.“ Na chvíli se odmlčel, neboť elf pokyvoval hlavou, že chápe. „Zatím jste se mi nepředstavil.“
„Oni vám neřekli, jak se jmenuji, to bylo od nich velice neslušné. Jmenuji se…“ elf se ale zasekl. „Lepší bude říci mé jiné jméno. Pro můj klan je už ponižující, že jsem vůbec naživu. Můžeš mi říkat Andrej, jako jiní.“
„Nelze se nezeptat, proč Andrej,“ opravdu ho to zajímalo.
„Lidi mi to jméno dali po nějakém jejich zabijákovi. Údajně se mu podobám tak strašně, že si mysleli, že se do mě vtělil po své smrti. Uchytilo se to a mírně mi to lichotí. Ten člověk měl bohatou historii. Celým byl Andrej Lamač Srdcí.“
„Mám neblahé tušení, že to bylo doslova.“
„Ano,“ řekl Andrej s jízlivým úsměvem. „A tvé jméno člověče?“
„Nemám jméno.“
„Nemáš jméno?“ divil se Andrej. „Nějak ti určitě musí říkat.“
„V určitých kruzích mi říkají Monstrum.“
„Monstrum,“ Andrej neskrýval údiv. Ale i Avelyn a její otec byly překvapeni. „To je slušné. Andrej Lamač Srdcí a Monstrum u jednoho stolu, o tom by se dala napsat balada.“
„To ano.“
Mezitím přinesl Andrejův muž soudek pití a nalil mu. Ovšem sotva spatřil tekoucí tekutinu, tušil, že se nejedná o víno. Jakmile uchopil pohár, aby si přičichl, rozpoznal krev. Během toho se díval Andrejovi pevně do očí a on zase jemu. Přiložil pohár ke rtům a plnými doušky se napil husté teplé krve. Odložil pohár a hřbetem ruky si utřel krev ze rtů a strniště.
„Jsem překvapen.“ Andrej na sobě nic neskrýval. „Ne každému chutná krev.“
Avelyn si ho opět přeměřila pohledem.
„Přece bych neurazil hostitele,“ řekl, jako by se nic nedělo.
Andrej se zasmál. „Tohle není tvoje první kletba, že?“
„Ne,“ pronesl s neskrytým úsměvem na tváři. Moc dobře věděl, že se z toho poháru musí napít, i kdyby tam bylo cokoliv.
„Dobře. Vynechejme tedy ty formality, než tě zabijeme a dovol mi jednu otázku.“
Rukou Andrejovi naznačil, ať se ptá.
„Odpověz ale popravdě. Označení Monstrum se nedává jen tak někomu. Zasloužil sis ho?“ Andrej náhle ve tváři ztuhnul, protože tak temný úsměv svého hosta nečekal.
„Ano,“ více neřekl, víc nemusel. Věřili mu všichni v místnosti a on sám tomu taky věřil. Díval se pak nadále Andrejovi do očí, věděl, co přijde. Následující boj byl neodvratný. Bleskově se natáhl pro meč na zádech a sekl jim nejbližšího elfa do noh. Elf se skácel ve křiku na zem, zatímco on se postavil a hodil židli na blížícího se nepřítele. Musel ustoupit do dveří, kde se měla snížit početní výhoda nepřátel. V tuto chvíli nehodlal řešit Avelyn a jejího otce. To zda totiž přežijí, nezáleželo na něm, nýbrž na Andrejovi. Jakmile se postavil do dveří, doběhli jej první nepřátelé. Meč od Bílé paní účinkoval i v této dimenzi a zastavil zbraň nemrtvého, který tím byl zaskočen. Odrazil jeho zbraň do strany a vrazil jej elfovi do hrudi. Elf se vzápětí rozsypal a jeho prach zmizel. Nemohl se plně soustředit na to, co se stalo a už vykrýval další útok Andrejova elfa. Chvíli se bránil ve dveřích, ale nakonec byl vytlačen, když jej další člen komanda napadl kopím. Uvědomoval si, v jak špatné je situaci a chtěl začít utíkat, ale elfové mu to neodvolili. Bez magie neměl šanci. Ano měl meč od Bílé paní, ale ten nemohl používat dle svého stylu. Bránil se pak dvěma útočníkům a následně třem, ovšem to nemohl zvládnout. Byla jen otázka času, než otestuje sílu své zbroje v jiné dimenzi. Nastalo však něco, co nečekal, jeho zbroj se nezachovala jako meč Bílé paní a čepel elfa jí prošla, jako by neexistovala. Doslova cítil, jak mu elfova čepel zajíždí do těla. Ale místo aby mu rozřezávala tělo, cítil zářez do své duše. Tento útok mu však poskytl možnost zabít dalšího nepřítele, který se rozplynul. Uvědomil si, že jeho zbraň má možnost ničit i nemrtvé druhy a musel toho využít. Zároveň se však musel krýt, neboť si nehodlal nechat rozřezat duši, přestože to byla nehmotná věc.
Otočil se a chtěl začít utíkat, ale jeden člen z komanda po něm hodil své kopí. Ucítil bodnutí do své duše a následně viděl, jak mu kopí proletělo hrudí. Zpomalil krok a snažil se popadnout dech. Doběhli jej ale členové komanda a první se už proti němu napřahoval. I on ovšem sekl a oba se zároveň zasáhli do tváře. Hlavou mu projel šok, zatímco elf se rozsypal a zmizel. Sotva se udržel na nohou a v ústech pocítil krev. Zbývající elfové kolem něj udělali kolečko a zabodávali do něj své zbraně. Cítil, jak jej pomalu ale jistě opouští život. Přesto se kolem sebe snažil máchat mečem a postupně tím zabíjel jednoho elfa za druhým. Jeho duše však trpěla pod nánosy mrazivých zářezů zbraní, při kterých ztrácel pocit toho, že ještě žije. Tak to pokračovalo dále, po jednotlivcích zabíjel své nepřítele, zatímco oni trhali jeho duši. Při každém úderu si říkal, kdy bude ten poslední. Už kdysi na svém srdci pocítil ledové prsty duchů, avšak to nebylo nic s porovnáním zářezu mnoha zbraní do jeho duše.
Nakonec vše skončilo a zmizel poslední člen komanda. Bylo to ovšem drahé vítězství. Padl na kolena, na kterých se sotva držel a následně i na ruce. Z pusy mu tekla krev a jeho tělo jej neposlouchalo. Ne však po utrpěném zranění, jak byl zvyklý, nýbrž jako by už do něj nepatřil. Měl pocit, že jeho tělo už není jeho, ba dokonce začínal mít pochyby o tom, zda je ještě vůbec naživu. Svalil se i na zem do kaluže své krve a jen se dokázal dívat před sebe. Měl ovšem prázdný pohled v očích, zatímco jeho mysl bojovala se zbytky rozumu, který mu ještě zbyl. Byl stále naživu či nikoliv? To byla otázka, která se mu neustále ozývala v hlavě. Nebyl však schopen nalézt na ni odpověď. Nedokázal se pohnout, byl paralyzovaný. Něco v sobě cítil, ale nevěděl, zda to je ještě jeho duše či závan smrti. Bojoval s tím pocitem, jak nejlépe mohl. Nakonec ale pohnul očima a pomalu se mu vracel cit do končetin. Zvedl se a utřel si pusu, krev již nevytékala. Snažil se uklidnit tělo a popadnout zmizelý dech. Chvíli tam jen tak stál a přemýšlel. Tohle už neměl potřebu zažít znova.
Vrátil se zpět do jídelny a našel tam sedět Andreje na svém místě. Vedle něj byla Avelyn a její otec. Andrej se však při pohledu na něj rozesmál a začal tleskat. Nevěděl, jak si to má vyložit, tudíž si sedl zpátky na své místo.
„Jaké to bylo?“ zeptal se pobaveně Andrej. „Byl jsi na druhé straně, že?“
„Moc nechybělo a zůstal jsem tam.“
„Však se neboj, až se mí chlapci vrátí, věřím, že se tam podíváš. Dokonce rád.“
Zbystřel, to snad byla noční můra.
Andrej se více zasmál. „On ti to nikdo neřekl? Možná jsi je teď zapudil, ale je jen otázka času, kdy se opět zjeví. Nás nemůžeš jen tak zabít.“
Pochopil, že nemá čas. Zvedl se a šel k Andrejovi, aby ho zabil.
„Do toho,“ nabídl se mu Andrej. „Jen si posluž a zabij mě. Já se vrátím.“ Více už neřekl, přišel totiž o hlavu, která zmizela stejně jako tělo.
Unaveně se opřel o stěnu. Bylo mu jasné, že má opravdu velký problém a blížící se mdlo to není.
„Vy dva nevíte, co jste způsobili,“ pronesl otec. „Neměli jste tu chodit.“
„Co to říkáš, tati. Přišli jsme tě zachránit,“ řekla Avelyn.
„Copak jsi mě neposlouchala, mně už není pomoci.“
„Co jsme způsobili,“ ujal se slova. Takové věty se totiž neříkají pro nic za nic.
„Že se Andrej vrátí zpět mezi živé. Přesněji řečeno, znovu povstane.“
„Nemluvíte dost přesně.“
Avelyn se zasekla. „Co má na mysli,“ podívala se na něj zmateně.
Ozar se zkaženě pousmál. „Je ostuda naší rodiny. Přinesl nám jen hanbu.“
„O čem to mluvíš? Jaká hanba je na naší rodině?“
„Teď už žádná. Zaprodal jsem svoji duši sídlu, abych nás zbavil naši historie a duchové lesa ji přijali. Proto není jediné slovo v kronikách a ty neznáš pravdu. Ani jsi ji znát neměla.“
Avelyn se postavila a odstoupila od stolu. „Jakou pravdu.“
„Já už jednou svého bratra za jeho hříchy zabil, a on se vrátil zpět jako Andrej. Myslel jsem, že jeho smrt vše ukončí. Mýlil jsem se.“
„On je Andrej, že,“ zeptal se na to podstatné. „Vtělil se od toho člověka a pokračoval v tom co předtím. Ukradl duši tomu muži a všichni jej měli za obyčejného řezníka. Nikoho však nenapadlo, že je to ve skutečnosti elf.“
„Ano. Přivolal mě zde s ukrutnou bolestí, kterou jsem nemohl ignorovat. Myslel, že použije mé tělo pro návrat, ale nemohl. Ovšem když tu jste oba dva, může si dokonce vybrat.“
Chvíli přemýšlel, zatímco Avelyn nevěřila vlastním uším. „Ne. To váš bratr tehda vyvolal tu kletbu, on byl v těch komandech jako Andrej a něco tu hledal. Spustil tím onu první kletbu. Vy jste ji ale nezlomil a místo toho jste zaprodal svoji duši na její potlačení a uvěznění. Mám pravdu?“
„Ano.“
„Kurva dost už těch keců a spanilých veršů. Řekněte nám konečně čistou pravdu.“
„A kdo vůbec jste, že můžete slyšet pravdu mého lidu!?“ vyštěkl na něj Ozar.
Chtěl odpovědět, ale Avelyn jej předběhla. „Teď není čas na to, řešit kdo je hoden a kdo ne. Když to nevyřešíme, bude pozdě pro všechny.“
Ozar pokýval hlavou a svolil. „Můj bratr se vždy horlivě zajímal o okultismus. Proto zemřel poprvé. Stihnul se však už propojit pro mě s neznámou silou. Díky ní se vrátil jako Andrej. Toto sídlo navštívil z důvodu, že je zde schovaná jedna zbraň, přesněji řečeno meč. Nebylo to tehda elfí komando, s kým přišel, bylo však jednodušší říct, že ano. Jeho banda snad ani nebyli lidé či elfové, neboť všichni byli posedlí zlem. Bojovali jsme s tou cháskou, ale bylo to marné. Můj bratr měl svůj cíl na dosah a já neměl na výběr. Musel jsem ho zastavit jinak a zaplatit strašlivou daň.“
Najednou mu to došlo. Chytl se za hlavu a Avelyn se na něj zmateně podívala. „To tvůj otec proklel ono místo poprvé, aby zde uvěznil svého bratra. Nikdy tu kletbu ale nezrušil a spojil se s ní, aby byla na venek potlačena. Proto je tohle místo tak pokřivené a nic tu nefunguje. Tohle je více úrovňová kletba a do toho se zamíchali ještě Lovci čarodějnic. Kurva,“ pošeptal.
„Co to říkáš, to jako, že nejde zrušit,“ ptala se Avelyn.
„Jistěže jde, ale ne při této situaci. My jsme sem přišli řešit úplně něco jiného. Tak to dopadá, když při řešení kletby nemá dotyčný všechny informace. Vstoupili jsme do ní, a teď ji musíme doslova vymýtit, a tvůj otec je klíč.“
„Přesně tak,“ pronesl hořce Ozar. „Jste tady teď uvězněni společně se mnou. A za chvíli už nebudeme sami. Cítím, že se pomalu vracejí zpět.“
„No dobře. Kde najdeme ten meč.“
„Proč si myslíte, že je to tím mečem.“
„Nevím. Nemáme čas a vše se točí okolo něj. Někde začít musíme.“
Ozar pokýval hlavou. „Nalézá se v kryptě. Musíme však projít skrz les.“
Podíval se na Avelyn. „Běž zkontrolovat dveře. Já si ještě na moment oddechnu a přes les půjdeme rychlejším tempem.“ Avelyn si jej nedůvěřivě prohlédla a pak otce, ten jí však přikývnul na souhlas a odešla. Když byli sami, mohl pokračovat. „Oba dva víme, jak to skonči.“
„Ano to víme. Nenechám zde ale svoji dceru padnout.“
„To chápu, ale namočila mě do toho stejně jako vás Andrej. Takže si to ujasníme hned na začátku. Buď odejdu, nebo ona se odsud nedostane.“
Ozar přikývnul. „Víte, jak ji dostat pryč?“
„Není čas jednat v rukavičkách.“
Ozar znova přikývnul, souhlasil. Oba pak vyrazili za Avelyn, která zrovna vypáčila dveře. Podívala se na něj nedůvěřivě a stejně tak na svého otce. Bylo mu jasné, že nastane neodvratná konfrontace. Otázka byla jen kdy.
Všichni tři vyšli ven před sídlo a dívali se do temně modrého lesa. Tlumená tmavě modrá záře vycházela z poničených stromů, při níž les ožíval tajemnou vášní.
„Proč jsou ty stromy modré?“ ptal se Ozara.
„Každý ten strom symbolizuje utrpení spáchané v sídle. Jejich záře vychází z jizev, které zde byly způsobeny.“
„A co ty převrácené svíčky. Připadlo mi, že v jejich blízkosti slyším hlasy.“
„Každá svíčka představuje jeden zmařený život v sídle. Všichni máme svoji svíčku u bohů, některé zhasnou dříve, jiné později.“
„Tamty ale stále září.“
„Bohužel ano.“
Raději se už neptal a vyrazili svižnějším krokem do lesa. Sotva ale opustili práh sídla, modrá záře se změnila na rudou. Zastavili se a oba sledovali Ozara.
„To je ještě v pořádku, ale jakmile začne záře blednout a svítit bíle, utíkejte.“
„A proč to neproběhneme rovnou?“ ptala se Avelyn.
„Vzpomeň si, co jsem tě učil o lesích.“
Avelyn přikývla. „Co se stane, až se změní barva?“
Její otec však neodpověděl a udělal krok kupředu.
Docela jej zajímalo, co Ozar učil dceru o lesích a proč to nesmí proběhnout, ale pokud není elf, nemá na informace nárok. Následoval raději Ozara a mlčel.
Procházel lesem a neustále na sobě cítil pocit těžkosti. Připadalo mu, že všechno utrpení zdejšího sídla na něj postupně doléhá a snaží se na něj uvalit vinu. Tohle už jednou zažil, když mířil k Sokolímu vrchu ve službách Lyssandra. Démoni na něj tehdy házeli různé pocity, aby se podvolil. Tehda se však mohl bránit mentální magií, zatímco tady měl jen zkušenosti. Musel však zkontrolovat své společníky. Ozar vypadal stále stejně, ale Avelyn se neustále dívala do země a její tvář byla chmurnější. Ani on neměl dobrou náladu, ale jestli se má z těchto sraček dostat, potřebuje ji.
Přešel k Avelyn a podepřel ji. Její nedůvěřivý pohled však nezmizel a dokonce se i zhoršoval pod nánosem tíhy z lesa. „Avelyn, poslouchej mě.“ Její otec se na ně otočil, ale postupoval dál v čele. „Ať si právě myslíš, co chceš, není to pravda. Je to tím místem a až se dostaneme ven, budeš mít čistou mysl.“
„Jak víš, co se mi honí v hlavě, člověče. Podíval ses snad do ní?!“
Kurva, pomyslel si. „Avelyn, počkej s tím až ven. Jasné.“
Najednou dostal zvláštní pocit, rozhlížel se kolem sebe a rudá záře vycházející ze stromu začínala pulsovat.
„Vracejí se,“ pronesl Ozar.
Rozhlížel se kolem sebe. První záře se změnila na bílou a vedle něj se objevil první Andrejův muž. Odhodil od sebe Avelyn a meč proletěl mezi nimi. Rychle pak sekl a poslal elfa zpět mezi mrtvé.
„Utíkejte!“ zakřičel. Věděl, že celá banda se bude vracet postupně. To mu dávalo i naději na úspěch.
Všichni se rozeběhli směrem ke kryptě a pomalu se kolem nich zjevovali nepřátelé. Když měl nějaké na dosah meče, opět je zabíjel. Snažil se i vyhýbat ranám, ale znovu jeho duše křičela pod tíhou úderů, kterým se nevyhnul. Mohl už sice předem očekávat známou bolest a obrnit se vůči ní, ale nijak zvlášť mu to stejně nepomohlo. Problém však bylo, když zasáhli Avelyn. Na moment se skoro zastavila a musel ji rychle podebrat zezadu, aby nespadla. Její omráčení jej však stál další úder. Vzdal to, upustil Avelyn a místo toho hodlal bojovat. Zaujal postoj a vyrazil kupředu. Oháněl se mečem a neustále dělal kroky kupředu. Snažil se dokončit sérii úderů, jež započal, přestože jej občas zasáhla zbraň. Nakonec udělal závěrečný sek, na jehož konci se svalil na zem, kde se snažil popadnout dech. V ústech opět pocítil pachuť krve a málo jí nebylo. Nyní jej zasáhlo méně zbrani, avšak pro jeho duši to už byl příliš silný nápor. Díval se na černočernou oblohu a jeho srdce hlasitě tlouklo. Nevnímal vůbec nic, jen se díval nad sebe. Přišla ale k němu Avelyn a zvedla jej. Donutila ho i dávat nohu před nohu. Opět však necítil tělo a měl pocit, že mu chybí i duše. Její otec je jen sledoval z povzdáli, a když byli u něho, nic neřekl, jen se rozešli ke kryptě.
Byli již v ústí krypty. Konečně přicházel zpátky k sobě, když Andrej zezadu chytl Avelyn za vlasy a odhodil ji stranou. Nestihl se bránit a Andrej mu zarazil meč hluboko do hrudi, kde i zůstal. Jeho duše byla trhána a nemohl s tím nic dělat. Andrej ale vytáhl meč z jeho těla, neboť se před něj postavil Ozar. Oba bratři se pak navzájem podívali do očí. Avelyn ovšem využila situaci a sebrala mu meč od Bílé paní. V ten moment ukončila Andrejovu zdejší přítomnost a znovu jej uchopila. Nebyl už schopen ničeho, Andrejova zbraň jej takřka zabila a byl mimo hru. Pokud se stihnou vrátit jeho muži, nyní se už jim neubrání.
Avelyn jej dotáhla do krypty a i po schodišti dolů. Zde se nalézal zabodnutý meč jako v nějaké legendě. Odložila jej a zadívala se na meč. Její otec ji obešel a stoupl si vedle meče.
„Co teď,“ ptala se Avelyn. Bylo však ticho, nepřicházela žádná odpověď. Proto si k němu Avelyn klekla a natočila tváři k sobě. „Co mám dělat.“
Snažil se mluvit, ale byl slabý a stále dost mimo. Jeho mysl však věděla, co se musí stát, aby se z této dimenze utekli. Pokusil se promluvit, ale Avelyn jej neslyšela. Přiložila si tak ucho k jeho rtům a naslouchala hrůzu, která mu unikala úst. „Vem ten meč, a zabij svého otce.“
Avelyn se zděšeně zvedla. „To ne.“
„Bohužel je to tak, Avelyn,“ pronesl Ozar. „Není jiné cesty zpět.“
„To ne. Musí být i jiná možnost.“
„Ne není, mé dítě. Já jsem klíč k návratu mého bratra do světa živých.“
„Ne. To neudělám.“
„Musíš. Jinak to nejde.“ Konečně mohl mluvit silněji.
„Tys to věděl,“ řekla zuřivě Avelyn a chytla ho za límec. „Tys to věděl od samého počátku!“
„Avelyn!“ upoutal její pozornost rázně otec. „Proč si myslíš, že jsi nenašla mé tělo. V hloubi své duše jsem věděl, že se už nevrátím a můj bratr se nesmí vrátit. Zničil jsem své tělo pod hromadou sutin v kryptě. I kdybys mohla, já už se nemám do čeho vrátit.“
Avelyn se ale zadívala na něj. V hlavě jí probleskla myšlenka, že tu bylo ještě jedno tělo, a to on. Tuto myšlenku však zapudila, znala svého otce a věděla, že tohle by nikdy neudělal. Avelyn se zvedla a její otec ji objal.
„To je v pořádku, dítě.“ Políbil ji na čelo a hladil ji po vlasech. „Nemáme čas,“ utřel jí slzy na tváři.
Pomalu se postavil na nohy a vše sledoval.
Avelyn smířeně uchopila meč a její otec si hrot přiložil na břicho. Avelyn se otci dívala do očí, zatímco ty její chrlily další slzy. Ozar se na ni usmál, ale Avelyn to nedokázala, nemohla jen tak zabít svého otce.
Otočil se za sebe a uviděl první Andrejovy muže, jak se opět vracejí. Neměl na výběr, musel jednat a ne čekat. Bylo mu jasné, že tohle mu Avelyn neodpustí, ale musela to být ona, kdo otce zabije. Přistoupil k ní zezadu a zatlačil jí na meč. Ozar se nabodl, ale to nebyl konec. Následně přitáhl Ozarovo zářící tělo Avelyn do náruče a pevně jej uchopil za ramena. Poté se soustředil a snažil se z Ozara vysát ještě sílu, aby jejich návrat byl bezpečnější. Pomalu si už zahrál s nekromancií, avšak vysátí duše ducha pro jisté potřeby bylo ještě ve vybraných očích tolerující.
Avelyn křičela smutkem, zatímco její otec utrpením. Z povzdáli pak zanikal zoufalý křik Andreje a jeho mužů. Najednou ale vše bylo pryč. Vrátili se zpět a zavřeli za sebou jedinou možnou cestu, kterou se mohl Andrej vrátit.
Otevřel oči a zakuckal se. Jeho plíce mohly znovu naplno pracovat. Do jeho těla se však začínala navracet bolest, kterou utrpěl v jiné dimenzi. Byla to vibrující bolest a projížděla mu celým tělem, ale bylo to dobré znamení, jež říkalo, že je zpátky. Nyní se musel jen uklidnit. Než ale přišel pořádně k sobě, ucítil na svém krku nůž a Avelyn mu seděla na hrudi. Ve tváři měla čirou zlost a vůbec se jí nedivil. Nakonec promluvil první, i když s obtížemi. Avelyn mu totiž čepel přiložila hodně těsně na kůži
„Tak to většinou končí, když mi všichni lžou ohledně kleteb. Jejich rušení je nevděčná práce, ale někdo to dělat musí.“ Avelyn mu ale stále nedala nůž z krku. Zvedl tedy dlaň pod ní a soustředil do ní magii, kdyby musel zasáhnout. A i když to nestihne, postará se o to, aby Avelyn taky nežila. Avelyn ale zvlhly oči a odložila nůž. Sedla si vedle postele a rozbrečela se. Opřel se tak o zeď a stále ji sledoval. Nehodlal Avelyn nijak pomoct, musela se z toho dostat sama. Až když skončil její nářek a prázdný pohled do země, podívala se na něj.
„Mohl si jej zachránit, kdybys znal všechna fakta?“
„Jsou otázky, na které je lepší neznat odpověď.“
„Já ji znát chci.“
„Nechceš. Otázka tě bude méně ničit než její odpověď.“ Pravdou bylo, že i kdyby znal všechny informace, nešlo nic dělat. Tady šel o návrat těl, a to si Ozar moc dobře uvědomoval, proto jej zničil. Jediné co mohl, že jeho osvobození by nebylo tak drastické. Avšak pro Avelyn bylo lepší neznat tuto odpověď, než aby neustále přemýšlela, co mohla udělat jinak. Otázka jí bude dále hloubat v mysli, pravda nikoliv.
„K čemu to vlastně bylo,“ pronesla sklíčeně Avelyn.
„Nalezla jsi svému otci klid, a očistila sídlo stejně jako jméno rodiny. Zabránila jsi návratu zabijáka a co je nejpodstatnější, znáš pravdu.“
Avelyn se cynicky pousmála. Měl pravdu, ale jeho slova v tuto chvíli ještě nedokázala ocenit.
Ještě chvíli tam seděli, než nabrali trochu sil. Sesypali ze sebe prach a přemýšleli, jak dlouho vlastně byli pryč, oba totiž měli hlad. Připisoval to však tomu, že každá dimenze má svá vlastní pravidla a dlouho tudíž pryč nebyli.
Při vycházení ven je však očekával nemilý uvítací výbor. Stála tam celá četa Lovců čarodějnic, připraveni vstoupit do sídla. Než před ně předstoupili, mysl měl již připravenou na případnou potyčku. Neměl zrovna chuť se s nimi utkat, problém ovšem byla Avelyn. Nevěděl, jak se zachová ona.
Když byli skoro u nich, zahlídli je i lovci. Do čela předstoupil jejich velitel a jeho muži se připravili.
„Kdo jste a co tady děláte,“ promluvil rázně velitel s tabákem v puse.
Oba se na sebe podívali, ale ani jeden neměl tendenci mluvit.
„My jsme z řádu Bílého Ohně. Mluvte!“
Avelyn si však místo odpovědi protáhla ruce. Ale i on je měl tendenci pozabíjet jen tak, avšak dal přednost diplomacii.
„To sídlo nepatří lidem ale elfům. Vaše starost je tudíž zbytečná.“
Avelyn se na něj otočila. Došlo jí, o co mu jde.
Velitel lovců si dal vše rychle dohromady. Jeho úkol nespočíval v problémech elfů, nýbrž lidí. Po elfech mu bylo hovno. Odpliv si před nimi tabák a nařídil odchod svých mužů. Až poté co odcházeli, Avelyn promluvila, avšak stále sledovala lovce.
„Myslíš, že jsi je tím zachránil?“
„Ne.“
„Říkal jsi, že tu jsi kvůli lovcům a tady je máš.“
Ano měl. Celé to ale nakonec dopadlo jinak. Chtěl je pouze sledovat a pocítit jejich práci, to se ovšem úplně nepodařilo. Vyfoukl jim však zakázku a to jistě nenechají jen tak, což mohl zužitkovat. Potřeboval jen trochu klidu na přemýšlení o dalším postupu. „Stejně chcípnou na další akci, a jakou asi měli šanci, že vyřeší toto sídlo.“
„A jakou jsme měli my dva,“ otočila se na něj.
Neodpověděl, neboť odpověď byla více než zřejmá. Magie nefungovala, normální meč asi také ne a jediné co je zachránilo, byla terviniaská ocel od Bílé paní. Avšak kolik lidi během tohoto úkolu může říct, že má u sebe zbraň, která jej vždy dostane ze sraček. Ale tak to zkrátka chodí, když se nemůže připravit a nemá všechny informace, zakázka nekončí dobře. Ozar zemřel ukrutnou bolestí a málem ho to rovněž stálo život. Nic ale neřekl, prostě si šel sbalit tábor, který tu zanechal a vrátil se s Avelyn zpět za jejím klanem.
Po návratu do tábora se spustil rozruch, vše totiž působilo, že již neočekávali jejich návrat. Avelyn pak ve stručnosti vysvětlila staršímu, co se stalo a jak to dopadlo. Tím to pro něj skončilo. Požádal jen o dva dny na odpočinek a bylo mu vyhověno.
První den jen proležel nebo si dělal poznámky o oné dimenzi, kterou navštívil. Rozhodně se musí lépe připravit na další. Pak ovšem nalistoval stránku s řádem a i zde si doplnil nové poznámky. Zároveň si přečetl staré souvislosti ohledně neznámé síly, které již potkal u ježibaby. Nemohl totiž s jistotou říci, že se jedná o ilegální magii. Mohla zde být i možnost, že je to opravdu jen neznámá magie, ale odkaď? Jeho dlouho hodinové myšlení ale přerušil rozruch. Až díky němu si uvědomil, že se pomalu blíží konec dne. Dorazili za ním ovšem elfové, že pro něj něco mají. Následoval je a dovedli ho k muži v loveckém vybavení s pytlem na hlavě. Bylo mu řečeno, že ho hledá s až moc dobrým popisem. Sundali muži pytel a ten si jej prohlédl.
„Jak jsi mě tu našel,“ zeptal se.
„Stopuji vás už delší dobu. Párkrát jste se mi už ztratil, ale lovci čarodějnic mě navedli. Mám pro vás dopis.“
„Od koho.“ Kdo ho už delší dobu může hledat?
„Starého přítele,“ řekl posel a předal mu dopis.
Starého přítele, opakoval si v hlavě. Měl jen jediného starého přítele. Vzal dopis a prohlédl si pečeť. Rozlomil ji a přečetl obsah. Pak se podíval na posla.
„Na odpověď nečekám.“
Kývnul na elfy, ti poslovi zpátky nasadili pytel a odvedli jej pryč z lesa.
Chvíli tam jen stál, zatímco jej ostatní pozorovali. Znovu se podíval na obsah dopisu, byla tam jediná věta. Máme práci. Nešlo o to, že v dopise nebylo vůbec nic, či pečeť. Šlo jen o jediné, písmo patřilo Michaelovi. Vypadalo to, že Michael se snad konečně zviklal a začíná jednat, jak si přeje. Jeho zpráva dorazila v pravou chvíli, o tom nepochyboval. Ne všechno ale znamenalo dobře, protože Michael použil starou frázi, máme práci. To nikdy neznamenalo nic dobrého, přesněji řečeno, nic dobrého pro okolí, jen dobré pro ně.
Stál před koněm a byl připravený odjet. Naposledy se rozhlédl po táboře a uviděl Avelyn, jak k němu přichází.
„Odjíždíš?“ zeptala se.
„Už je čas.“
Ještě jednou se rozhlédl po elfském táboře. „Víš, vždycky mě zajímalo, jak to máte s elfy z města.“
„Opustili nás a zradili. Ale sem tam se jeden objeví, zda se k nám nemůže přidat. Náš klan jim dává šanci. Někteří se s námi naučí žít, jiní utíkají.“
Vzpomněl si na Merill. Možná by jí měl dát šanci, aby byla mezi svými. Musí si s ní o tom promluvit. Přece jenom kdo ví, jak to s ním bude.
„Ty víš, co udělám, sotva odjedeš.“
Věděl, na co narážela. Hodlá najít onu skupinu Lovců čarodějnic a všechny je zabít. „Bránit ti nebudu, Avelyn.“
„Dobře.“
Pokýval hlavou a vyskočil na koně. „Sbohem a hodně štěstí.“
„I tobě na tvé cestě. Snad se ještě uvidíme.“
Souhlasně kývnul hlavou a rozjel se. Moc dobře viděl na Avelyn následky události, které spolu prožili. Sice po těch dvou dnech vypadala líp, ale stále měla v srdci hořkost, kterou si vůči němu vytvořila. Postupem času ale všechno pochopí.
Avelyn sledovala jeho odjezd. Sotva ovšem zmizel za prvním stromem, posbírala potřebný počet elfů, vypátrala lovce řádu Bílého Ohně, a všechny je bez lítosti pozabíjela.
Seděl a díval se do ohně. Poslední dva dny si jen urovnával myšlenky a nic nedělal, přestože jej Michael zavolal skrz dopis. Nehodlal ale přiběhnout na zavolání jako nějaký pes. Počítal ještě, že tak jeden dva dny potrvá, než vyrazí do Arghamu. Celou dobu se však připravoval na neodvratitelné a poslední díl skládačky. Znovu proto vytáhl deník a nalistoval stránku s řádem Bílého Ohně. Přečetl si potřebné informace a přemýšlel. V jeho uších však zaznělo poplašné kouzlo, bylo to tady, návštěva, kterou očekával a na kterou se i připravoval. Vše měl promyšlené, včetně místa, kde se souboj odehraje, rovněž i taktiku boje. Schoval proto deník a opět se zadíval do ohně. Hosté už byli jistě nedočkaví, avšak nehodlal nic uspěchat. Vzal si do rukou helmu ležící vedle něj a palcem projel po hraně hledí. Dnešní večer ji zatím nehodlal použít, bylo by to příliš nápadné. Avšak zbroj si na svých výjezdech sundával málokdy, tudíž ji mohl mít klidně na sobě. Pak se zadíval na meče vedle sebe. I ty sehrají svou dnešní roli, stejně jako jiné jeho zbraně.
Odložil pak helmu a zadíval se znovu do ohně, vše muselo vypadat přirozeně. Nakonec se zvedl a mohl jít ke koni. Kontroloval sedla brašen a během toho se soustředil na magii, bylo to tady. Natáhl se pak přes sedlo a tam kolmě uchopil lovecký nůž. Vzápětí udělal otočku a krok k Lovci čarodějnic, který stál za ním. Levou rukou zablokoval lovci ruku s mečem a vrazil mu nůž do hrudi. Při druhém bodnutí ale nechal nůž v těle lovce a změnil uchopení zbraně. Následně vhrnul nůž na dalšího nepřítele, co k němu běžel zezadu okolo koně. Nůž telekineticky usměrnil a zabodl jej nepříteli do krku. Poté zbraň povolal zpět a potřetí ji zabodnul prvnímu lovci do hrudi. Nechal pak nůž v těle a věnoval se dalšímu soupeři. Následující lovec na něj běžel s pozvednutým mečem. Přivolal si svůj meč a vykryl úder. Nabral pak lovce ramenem a vzápětí mu rozsekl koženou zbroj včetně hrudi. Sotva ale lovce vyřídil, další již na něj běžel se sekerou nad hlavou. Vyhnul se útočící sekeře a chytl sekerníka za ramena a použil ho jako živý štít proti střelám z kuší. Tři střely se zabodly sekerníkovi do hrudi, čtvrtá minula sekerníka a sjela mu po levém nárameníku. Vzápětí přivolal hůl a praštil s ní o zem. Tábor prozářilo světlo a vytvořil se okolo štít.
Všichni lovci se dívali po štítu a nevěděli, co si mají myslet. Jeden z mužů však posměšně promluvil.
„To bylo fakt chytrý, zmrde. Teď už nám neutečeš.“ Během toho se muž vítězně smál.
„Ne, to vy mi teď neutečete.“
Lovcům to najednou došlo, past sklapla, ale kořist loví lovce. Ihned pak na něj vyběhli s jedinou myšlenkou, která se ještě více utvrdila.
Pustil hůl, nechal ji stát a věnoval se Lovcům čarodějnic. Další jeho nepřítel byl jeden ze střelců, který odhodil kuši. Vyběhli totiž proti němu tři kušníci, zatímco čtvrtý nabíjel svou zbraň. Uchopil meč oběma rukama, dal ho nad hlavu a rozeběhl se proti muži s kuší. Nesměl být statický, jestli to chtěl přežít. Běžel s mečem nad hlavou a sekl, přestože byl ještě daleko. Meč ale upustil během seku a tím zaskočil i kušníka, avšak čepel nadále ovládal svou myslí. Rozsekl kušníkovi pravou klíční kost a postupoval žebry, dokud se nezastavil ve středu páteře. Upustil poté meč myšlenkově, ale ruce dokončily pohyb dolu, kde pak zpoza pasu vytasil krátký meč. Sotva tasil, přetočil se a sekl ve výši krku dalšího lovce. Sice tomu lovci rozsekl obě tepny, ale sám od něho dostal ránu do stehna. Během toho stihl ještě dostat ránu mečem od třetího kušníka do zad. Rovnou ale využil situaci a oplatil kušníkovi zásah. Rychle se otočil a levou rukou chytl mužovu ruku s mečem. Škubnul s lovcem, který to nečekal a ohnul ho v pase. Poté muži jednoduše probodl krk, jež se nádherně nacházel blízko jeho čepele. Následně změnil úchop a vrhnul zbraň proti poslednímu kušníkovi. Ten na něj však stihl zamířit a vystřelit. Meč se zasekl kušníkovi nad levé oko, avšak mohl jen sledovat letící střelu ke své hrudi. Natočil se aspoň bokem, aby střela sjela po pancíři a nešla na něj přímo. Střela ho zasáhla do oblasti pravého prsu, odrazila se od zbroje a pokračovala dále. Náraz sice pocítil, ale ihned se soustředil na zbývající tři nepřátelé. Sotva to udělal, už u něj byl další lovec se štítem a mečem. Vyhnul se proto lovcovu meči za jeho štít a poté očekával, že jej lovec nabere štítem, stalo se. Chytl lovcův štít za hrany a zatočil s ním dolu. Lovec tohle nečekal a jeho přetočenou ruku následovalo tělo, díky čemuž ztratil muž rovnováhu a spadl na zem. Během toho vysmekl lovcův štít z ruky. Napřáhl se pak štítem a hranou zasáhl lovcův nekrytý krk. Uslyšel křupání a viděl, jak měl lovec plnou pusu vlastní krve. Odstoupil od dusícího se nepřítele a zadíval se směrem k Radomírovi a knězi. Těžce oddychoval, ale i tak se podíval na mrtvá a umírající těla kolem sebe. Celý boj proběhl dle jeho představy a nestihli ho napadnout všichni najednou, neboť by se sami sobě pletli. Vše navíc zkomplikoval přesunem ke koni. Mohli jej sice odstřelit, ale nechtěli riskovat prozrazení, pokud by na sobě měl vyčarovaný štít. Zadíval se opět na poslední díl dnešní krvavé noci.
„Hodláte jít postupně, nebo oba najednou,“ zeptal se, i když tušil odpověď.
Radomír a kněz se na sebe ani nemuseli podívat a oba udělali první krok současně.
Pokýval hlavou a ukázal jim záda. Udělal tři kroky a sebral helmu ze země. Poté si přivolal meč, který uchopil a vyrazil. Uvědomoval si, že Radomír a kněz u sebe mohou mít nějaké předměty potlačující magii. Raději proto pevněji uchopil meč a připravil se na závěrečný boj. První ho napadl Radomír, jeho úder vykryl a ihned se pak věnoval útoku kněze. Sotva vykryl kněze, otáčel se zpět k Radomírovi, avšak nyní ne s mečem ale s napřáhnutou rukou. Povalil Radomíra tlakovou vlnou a nijak si ho už nevšímal. Následně se zpět otáčel ke knězi a kryl jeho nízký útok mečem, přičemž se během toho střetli rameny. Praštil proto kněze hlavou do nosu, který křupnul, neboť v jeho prospěch hrála helma. V následující chvíli převzal iniciativu, a co nejrychleji zasypal kněze útoky. Kněz mu první ránu vykryl, ale během toho ustupoval dozadu. Další úder vedl ze spodu a kněz se zachoval přesně, jak chtěl, nemohl najít rovnováhu. Následující úder vedl ze shora a vložil do něj co největší sílu. Když se meče střetly, pocítil vibraci v rukou a bylo mu jasné, že kněz sotva udržel meč ve svých, ovšem za cenu ztráty držení meče obouruč. To přesně chtěl a ani ne mrknutí oka poté, udělal dlouhý krok k nekrytému knězi. Nabral jej tělem a během toho mu dal levou ruku za záda a pevně ho chytl zezadu za krk. Nezablokoval knězi jen ruku se zbraní, ale hlavně si ho chytl. Pak mu vrazil meč těsně nad pasem do břicha a pokračoval tak dlouho, dokud ho zástava meče nezastavila o tělo. Zadíval se knězi do očí a v pozadí viděl konec svého meče, jež prošel skrz. Poté začal vytahovat zbraň ven a během toho ještě jel mečem do boku, aby rozkuchal břicho kněze pořádně. Jakmile vytáhl meč, pustil kněze, který se neudržel na nohou a spadl na záda. Stále žil, ale už tomu nebude dlouhého trvání.
Otočil se na Radomíra a ten se sotva zvedl na nohy. Viděl mu na tváři slzy a během toho jak zabil kněze, slyšel jeho křik. Bylo mu jasné, že ten kněz byl pro Radomíra něco víc, možná i z rodiny.
„Tak co, Radomíre. Jsi připraven nést následky vaší revoluce?“
Radomírova tvář se v tu chvíli změnila na čirou zlost, kterou chtěl dostat ven, přesněji do toho muže, který pobil celou jeho jednotku. V následující chvíli zmáčkl meč tak pevně, až mu zbělely klouby bolestí a vyběhnul do útoku.
Postavil se do obranného postavení a čekal Radomírův zuřivý útok. Moc dobře si uvědomoval, že na Radomíra nemá. Už s knězem si nebyl nijak jistý, avšak u kněze doufal, že převládala víra než boj. Zvedl meč nad hlavu a očekával první Radomírův útok. Když to začalo, jen se bránil a ustupoval dozadu. Nesnažil se ani zaútočit a stále jen ustupoval a odrážel Radomírovy útoky. První kolo skončilo prošvihnutím Radomíra naprázdno. Vzápětí se Radomír zastavil a navzájem se pozorovali.
Ustoupil od Radomíra a stále byl v obranném postavení. Těžce oddychoval a moc dobře věděl, že má problém. Přesně jak tušil, na Radomíra nemá. Na druhou stranu si ho právě přečetl a už věděl, jak jej dostane. Napomohla mu i Radomírova zlost, která nijak neutichla.
Radomír na sebe nenechal dlouho čekat a znovu zaútočil. Opět musel začít vykrývat Radomírovy útoky. První, druhý, třetí a pak mu Radomír zaútočil na pás. Místo toho aby se snažil vykrýt útok či ustoupit dozadu, udělal krok kupředu. Moc dobře věděl, že dostane úder na levý bok do žeber, ale zároveň mohl podseknout Radomírovi nohu. Oba se pak zasáhli zároveň, na čemž svůj útok zakončil piruetou, kterou se dostal od Radomíra. Podíval se na něj a sklopil meč, přičemž ho pomalu začal obcházet. Radomír se ani nesnažil postavit na nohy, levou nohu měl totiž podseknutou, že jen dokázal sedět na zadku. Nyní se už nebyl schopen efektivně bránit.
Rozhlédl se kolem sebe, všichni už byli mrtví. Vytáhl si lahvičku a vypil ji. Bude ještě muset zkontrolovat těla, než tady skončí. Najednou se ale začal Radomír smát.
„Naši rytíři se pomstí,“ řekl Radomír ve smíchu a tlačil si na ránu.
„A proč si myslíš, že jsem se vás obtěžoval všechny zabít mečem. Nechtěl jsem tady po sobě zanechat známky magie.“
Radomír se ale rozesmál ještě víc. Začínal z toho mít až špatný pocit. „Všechno byl jen klam a iluze, aby tě nikdo nepodezříval,“ dále se šíleně smál. „Všechno je jen iluze. Blbá iluze, nic víc! Kdy už konečně otevřeš oči!“
Zkameněl a čekal, co bude Radomír říkat dále.
„Ty si myslíš, že naše smrt mečem tě oprostí?“ pokračoval Radomír. „Ne. Jen tě pošle do větší propasti. A ty si ji jen zasloužíš. Viděl jsem tvoji práci a nic jiného si ani nezasloužíš s těmi tvými kacíři.“
Přemýšlel, o čem to sakra Radomír mluvil.
„Viděl jsem tvoji práci. Viděl!“ Radomírův smích přešel do šíleného pohledu. „Nic strašnějšího mé oči nikdy neuzřely a ty si stále myslíš, že jsi v právu. I ti lidé byli v právu, to jak jsi je rozkuchal a jejich střeva pověsil na stromy. Jejich hlavy pak rozmístil po oltáři a celé místo očaroval tou zkaženou magií.“
Najednou mu to došlo. Radomír si myslel, že práce Enriky je jeho dílo. Srdce se mu zastavilo stejně jako dech, ale tím to nekončilo, Radomír pokračoval.
„Už jak tě naši lidé uviděli u místa moci, se ke mně donesla zpráva o osamoceném čaroději. Osamocený čaroděj na místě, jež dokáže nemožné. Náhoda? A pak se zjevíš v místě utrpení zkažené magií. Hned po svém příjezdu a nalezení jsem poslal vzkaz o tvé činnosti a pronásledoval tě. A i po smrti se budu proklínat za to, že jsem nezasáhl dříve a nezachránil své bratry před tvým společným vražděním s tou elfkou. Já tě možná už nedostanu před spravedlnost, ale mí lidé ano. Odtáhnou tě v řetězech před soud a kata, který tě…“ více však Radomír neřekl, přišel o hlavu.
Stál nehnutě a jeho prázdný pohled se upíral na Radomírovo bezhlavé tělo. Nedokázal se pohnout, jelikož mu mozek pracoval na plné obrátky. Všechny jeho plány najednou zmizely, a proč vlastně, protože přijal úkol, který jej fascinoval. Tím ovšem položil hlavu na špalek a rozpoutal na sebe hon. Ani ve snu by jej nenapadlo, že si Lovci čarodějnic všechno spojí s jeho aktivitou, ale asi mu to mělo dojít. Viníka je vždy potřeba nalézt, ačkoliv je nevinný. Nevěděl, co má dělat, protože jestli se tohle někdy dostane ven a ono se to určitě dostane, je z něj chodící mrtvola. Všechno co se pak doposud odehrálo, bude nic v porovnání s tím, co se stane. Nevěděl, co má dělat dále. Utéct, či pokračovat? A k čemu to vlastně bylo? Pak mu ale hlava vygenerovala něco, co potřeboval, a to důvod, proč se vůbec s lovci zabýval. Projelo to ním jako blesk z nebe, ale jeho mysl byla najednou pevná. Radomír možná proti němu započal lov, ale vůbec neměl tušení, do čeho se to pouští. Jeho myšlení se rázem utvrdilo na jediné.
„Zabiju vás,“ pronesl temně. „Zabiju vás všechny.“ A tak se rozhodl. Sbalil si věci a ihned vyrazil zpátky do Arghamu za Michaelem.
Konec šesté kapitoly