Kapitola pátá – Chmurné časy
Otevřel oči a zadíval se na oheň. Pak se přetočil na záda a podíval se na noční oblohu, do svítání ještě zbýval nějaký ten čas. Protřel si oči a zívnul si. Bylo ještě brzo na to, aby stával, ale už byl vzbuzený. Sedl si k magickému ohni, který nikdy neuhasínal a který jej chránil před nočními dravci, stejně jako ochranná kouzla. Díval se do ohně a přemýšlel nad tím, co tu dělá. Jeho mysl se upírala k jedinému, a to byla zkouška. Aby ji však získal, potřeboval vyslat vzkaz, a rozhodl se, že tím vzkazem bude řád Bílého Ohně. Zatím ovšem nevěděl, jak onen spolek fanatiků využije. Měl jisté představy a touhy, ale vše prozatím musel nechávat jen ve své hlavě. Nyní musel poznat svého nepřítele a nevzbudit zbytečný rozruch. Zaměřil se tudíž na to, jak řád pracuje a myslí. Poslouchal tudíž zvěsti a snažil se i mapovat jejich trasu a úkoly. Zjistil, že se velmi zajímají o nadpřirozené jevy či ochranu prostého lidu. No a nedávno se dozvěděl zvěsti o zvláštních potvorách, které se pohybují touto krajinou. Nevěděl, co jej čeká, ale to mu bylo jedno, neboť se jen potřeboval setkat s Lovci čarodějnic, nic víc. Bude to zkrátka vypadat, že vyjel na své obvyklé cesty, při nichž se s nimi potká. Zatím mu šlo jen o neškodnou konfrontaci, při které hodlal poznat svého nepřítele. Jestli však konfrontace skončí smrtí či ne, prozatím nerozhodl. Pomalu to už i vypadalo, že Michaela nebude potřebovat. Na tyto úvahy však bylo brzo.
Dále obdobně dumal, dokud nezačalo vycházet slunce. Dal si snídani a přichystal se na cestu. Uchopil poté vestu, kterou mu Merill zpravila po střetu s veteránem a prohlédl si ji. Merill mu navrhovala, že ušije novou, zatím ji však odmítal. Ta vesta znamenala jeho přelomy, a dokud nenastane další zlom v jeho životě, nebude potřebovat novou.
Když byl připraven, postavil se ke koni. Otočil hlavu na oheň a ten zhasl. Poté sedl na koně a vyrazil, ještě jej čekaly dva dny cesty.
Šel vedle koně a držel ho za uzdu. Ve vzduchu byla mlha a nepřirozený chlad. Pomalu procházel zničenou vesnicí a sledoval okolí. Díval se po domech, některé byly vypálené, jiné zase zničené. Koně poté uvázal u toho, co kdysi bývala hospoda, a prozkoumal zbytky vesnice. Nenašel však nic zásadního, co by nasvědčovalo destrukci tohoto místa. Nalezl jen stopy po velkých kopytech. Objevil i pár mrtvol, tedy to co z nich zbylo. Podle některých kusů těl odhadoval, že ono stvoření jedlo přímo tady. Byl na správném místě, avšak zvěsti plně neodpovídaly tomu, co nalezl. Zásadní problém zvěstí byl v tom, že nikdy neseděly a takřka vždy se neshodovaly mezi sebou. Jediné co měly společné, byla zkáza a přibližné místo. Nepochyboval ovšem o příjezdu očekávaných hostů, jen musel více naproti.
Po průzkumu nakonec nasedl na koně a odjel. Měl ale neustálý pocit, jako by ho něco sledovalo, a o té mlze si rovněž myslel své.
Další vesnice, další zničené místo. Byl zde však rozdíl, našel přeživší, kteří právě sbírali nebožtíky. Podle ponuré nálady a nářků lidi poznal, že zde není dlouho po incidentu. I zde spatřil mlhu, ale ta se táhla pryč do lesa, kolem kterého přijel.
Seskočil z koně a opět pomalu procházel vesnicí, nebo spíše to, co z ní zbylo. Lidi mu příliš velkou pozornost nevěnovali, měli dost vlastních problémů. Pokračoval dále a zastavil se uprostřed vesnice. Byl tam vůz a na něm mrtvoly. Zrovna viděl, jak tam nakládají další, když ho oslovil starý děda.
„Chmurné časy nastaly,“ začal děda.
„Jo to věřím.“ Otočil se na dědu, měl špinavé fousy a na hlavě spoustu šedých vlasů. Na tváři známky po těžkém pracovním životě a pod pravým okem jizvu.
„Nejdříve ta ježibaba a teď tu řádí čert. Už jste někdy viděl čerta, cizinče?“
Ježibaba, pomyslel si. Vrátili se mu najednou vzpomínky na Jagu. „V životě jsem už viděl spoustu bytostí, ale čerta ne.“ Viděl už mnoho bestií, démonů a dalších ohavností či dokonce mutantů, ale čert byl jen v pohádkách a v lidových pověrách. Asi proto ještě žádného neviděl, a možná je to i dobře. Avšak spojení ježibaba a čert nemohlo věštit nic dobrého, přece jenom u Jagy byl svědkem její moci. Nijak však nepochyboval o přilákání Lovců čarodějnic. Zvažoval však, zda by neměl na ně jen počkat. Dost možná se totiž připletl k nepříjemné zakázce. Dosavadní poznatky totiž říkaly, že narazil na něco nezvyklého. Bohužel jej tyto zakázky i přitahovaly a asi se v něm právě střetávaly zájmy.
„Ty meče, co máte, umíte s nimi zacházet?“ zeptal se děda.
„Nejde o to, zda s nimi umím zacházet, ale zda mi je někdo může zaplatit.“
„A vy si myslíte, cizinče, že vám po tom co nás potkalo, můžeme zaplatit?“
„Ne.“ Rozhlédl se po zničené vesnici. Měl do toho jít nebo ne?
„Tím pádem můžeš jet dále, ty bezcitnej zkurvysynu.“ Děda mírně zvýšil hlas. „Když ti tolik záleží na penězích a ne na životech, tak radši vypadni.“ Staroušek přešel k němu s odhodláním, ale jakmile byl moc blízko a jejich oči se střetly, o pár kroků zpátky ustoupil.
Po malém incidentu s dědou na nic nečekal a nasedl na koně. Odjel. Nečekaně se problém vyřešil za něj, a dokonce i pozitivně. Avšak ježibaba společně s čertem jej stále zajímala, bohužel.
Dojel do následující vesnice a ta byla přeplněná přeživšími z první vesnice a další měli dorazit. Opět procházel vesnici s koněm vedle sebe a moc pohledů na něj nespadlo. Už po cestě sem přemýšlel o té ježibabě a čertovi a o jejich spojitosti. Zatím ale jen okrajově, neboť zde byl kvůli něčemu jinému. Než však stačil dojít před hospodu, zastavila ho skupinka lidí.
„Vy jste od Lovců čarodějnic, pro které jsme poslali?“ začal jeden muž z davu.
„Ne nejsem a neměli jste pro ně posílat. Udělali jste chybu.“ V duchu se však usmíval. Lidi si je sami pozvali, a když je zde potká, bude to jen souhra náhod. Může pak toto místo opustit a ukončit zakázku jako už udělali jiní, když někam přijeli lovci. Zatím vše probíhalo, jak mělo.
„A kdo jiným nám pomůže,“ vyštěkla na něj žena. „Všichni chcou jen peníze.“
Kolikrát je až nebezpečné, jak prosty lid koná a myslí. Jsou schopni si pozvat ďábla jen proto, že jim nabídne ruku. „A vy si myslíte, že to dělají zadarmo,“ odvětil suše. „A kdo myslíte, že jim platí ty zbroje a hrady.“
„Po nás nic nechtěli,“ řekl opět ten samý muž.
„Zatím po vás nic nechtějí.“ To jej vždy fascinovalo, jak se lidi neumějí dívat do dáli.
„Odjeďte, cizinče. Máme dost vlastních problému a nepotřebujeme tu takové, jako jste vy,“ řekla zase žena a vesničané získali sebevědomí.
Prohlížel si skupinu lidí. Na jedné straně nabírali sebevědomí, ale na druhé jim viděl strach v očích. Nebezpečná kombinace. „Dokoupím jen zásoby pro koně a nějaký alkohol, pak odjedu.“
Místní to uklidnilo a dali mu pokoj. Vše se nyní vyvinulo lépe, než si mohl přát. Zakázku ani nemusí brát a střet s lovci bude čistě informativní. Následně pak lovci vyrazí na ježibabu, a jestli to byla známá od Jagy, tak všichni zemřou a tím získá další krytí. Zároveň je může sledovat a pozorovat jak pracují. A když bude chtít, vyřeší zakázku sám. Dokonalost sama.
Šel do hospody, kde sehnal potřebné zásoby pro koně a lahvinku slivovice. Když platil krčmáři, všiml si, že ho sleduje starší muž z rohu hospody. Stále na sobě cítil pohled neznámého a nabíral pocit, že tak jednoduché to nebude. Rozhodl se, že to vyřeší ihned a zadíval se na dotyčného. Neznámý muž s upraveným fousem pak nalil dvě skleničky tvrdého alkoholu a druhou odsunul pro místo hosta. Pochopil, že se jedná o pozvání. Přijal jej.
Přešel ke stolu a odložil brašny. Sedl si pak naproti neznámému muži. Oba poté pozvedli skleničky a vypili je.
„Dobrá slivovice,“ začal. „Vůbec nekope. Chuť je vyvážená a v krku příjemně zahřeje.“
Muž se pousmál a začal nalévat další. „Domácí. Je ze stromů, co mi rostou okolo chajdy.“
„Víte, co děláte. Dal bych ale přednost vysvětlení vašeho zájmu.“
„Jmenuji se Adam.“
„Těší mě.“ Sebe úmyslně vynechal. „Co máte tedy na srdci, Adame.“
„Moje rodina tady žije už od nepaměti. Pracuji zde jako bylinkař, případně léčím, když je to v mých silách. Starám se zde, o těch pět vesnic, co tu jsou. A před nějakou dobou se tu objevila ježibaba. Z počátku jsme se jí vyhýbali a byl klid, ale pak se tu objevil ten čert.“ Adam si dal pauzu, zhluboka se nadechl a zvážněl. „Zabil mi syna, a já chci, abyste zabil toho čerta, popřípadě tu ježibabu, pokud je do toho zapletena.“
„Proč žádáte mne, však pomoc je již na cestě ne?“ Sakra, tohle se mu nehodilo.
„Ano lovci už jsou na cestě ale mezi námi, já bych se jim vyhýbal jako upír česneku.“
Zas další amatér, který nezná všechna fakta o upírech. Nechal si však onu poznámku pro sebe a dále poslouchal.
„Mám sestru, se kterou si dopisujeme a už mi o těch lovcích něco napsala a já jí věřím. Popsala mi pár jejich praktik a nelíbí se mi.“
„Proč jste jim něco neřekl.“
„Tohle jsou prostí lidé, vidí sotva do konce týdne.“
„V tom se s vámi shodnu. Ale už jsem byl v předešlé vesnici a tam jsem jim řekl, že zadarmo nepracuji. Jeden postarší pán mi pak dal jasně najevo, co si o mně myslí. A navíc ani místní ze mě nebyli nadšeni.“
„Neměl ten stařec pod pravým okem jizvu?“
„Ano.“
„Starej Arnošt, je to kokot. On žije v představě, že se vše dělá zadarmo. Říká se o něm, že měl pletky s elfkami z hvozdu.“
„Tomu bych moc nevěřil. O divokých elfkách se ví málo, ale ještě méně můžou vyprávět přeživší.“ Uchopil pak skleničku a napil se. Divoké elfky z hvozdů, o žádném v okolí ale nevěděl. Tak či onak ti lidé se zde nenudí, pomyslel si. Problém ovšem byl, že začal zvažovat přijetí zakázky. Ani se tomu nedivil, tohle bylo přesně pro něj. Průzkum pro radost a ještě pověry a dost možná staří známí. Musel z toho vycouvat a to pěkně lidsky. „Pořád jste mi ale neřekl, jak mi zaplatíte.“
„Shodou okolností si čert jako doupě vybral starý důl. Je už tři generace opuštěný, ale já tam mám schovaný dvě bedny stříbrné rudy. Dostal jsem se k nim náhodou, ale bohužel jsem je tehda nemohl použít. Ony bedny najdete rychle, byl bych ale radši, abyste si je odvezl vy než ti lovci.“
Kurva chlape jenom mi to komplikuješ. „Jak vám mám věřit, že tam jsou. Dvě bedny je docela dost.“
„Podívejte se na mne. Syna mi zabil čert a zanedlouho sem přijdou lovci, kteří mne jistě nenechají na pokoji. Mohl bych odejít to ano, ale já už nechci.“
Dobře si Adama prohlédl. Je za koho se vydává, nebo jen klame jako všichni? Tohle byla zajímavá práce se zajímavou odměnou, ovšem byl tu z jiného důvodu. Samozřejmě je zde i riziko, že Adam kecá, neboť je až moc vstřícný. Avšak mohl by být i ten takzvaný starostlivý člověk, kterému jde o blaho jiných. Největší neznámá je ovšem ta ježibaba. Jak velká je asi pravděpodobnost, že je to jen nějaká potvora z lesa, kterou lidi opět špatně označili. O čertovi nepochyboval, přestože žádného neznal, stopy stačili jako důkaz. Nakonec se rozhodl, že do toho půjde, bylo to až moc lákavé aby to nechal být.
„Je vám jasné, že vám nemůžu přinést důkaz, že jsem uspěl.“
„Stačí, že mi dáte slovo.“ Adam mu pak dolil.
Zadíval se na alkohol a pokýval hlavou. Zvedl pak oči na Adama a podal mu ruku, kontrakt byl stvrzen.
„Povězte mi něco o tom čertovi,“ zeptal se Adama.
„Není pořádně co. Vždy útočil v noci, když padla mlha. Osobně si myslím, že to není nějaká obyčejná potvora, ale že je propojena s tou ježibabou.“
„Dle čeho tak soudíte.“
„Po prvním útoku se chlapi z vesnic domluvili, že to zabijí. Vzali si vidle, louče a sekery. Přestože jich bylo hodně, jen málo z nich stihlo utéct. Říkali, že se najednou objevila mlha a napadl je čert. Druhý den se šel na místo boje podívat lovec, od té doby je v lihu.“
„Předpokládám, že se ho lidi ptali, co viděl.“
„To nikdo neví a on o tom nechce mluvit. Problém ovšem je, že ono místo je asi chráněno.“
„Říkal jste, že nikdo neví, co tam lovec viděl.“
„To ano, nikdo to neví. Ale během toho jak jsem sbíral byliny, jsem si všimnul, že zvířata se tomu místu vyhýbají. Šel jsem se tedy podívat. Na ono místo jsem nešel, ale stopy mluvily za vše.“
„Ti chlapi, neříkali, co je napadlo?“
„Každý říkal něco jiného. Všichni se ale shodli na tom, že to bylo velké a mělo to rohy. Zkrátka čert.“
Ve výsledku nic nevím, pomyslel si. „A co ta ježibaba.“
„Párkrát jsem ji viděl, ale nešla poznat. Byla shrbená a měla kolem sebe pláště, ale vždy u ní byla mlha. Chatrč má někde v lese, ale tu nikdo nenašel.“
Takže taky nic. Chvíli přemýšlel. Ježibaba a čert, do toho dvě bedny stříbra a Lovci čarodějnic. Opravdu dokonalá kombinace. „Kde najdu místo útoku.“
„Za vesnicí je velký kámen, vlevo je malá cestička a ta vede ke kapličce. Jděte pak dále po cestě. Nejde to minout.“
„Dobře. Dejte si ale pozor, viděli nás spolu.“
„To už je můj problém a váš je čert s ježibabou. Chápu to tak, že se dáte ihned do práce?“
„Nejdříve si vychutnám vaši slivovici. Pak odsaď odjedu jako by nic a najdu si místo na spaní. Zítra se do toho dám.“
„Jeďte po cestě, v lese je stará dřevorubecká základna. Taky už je opuštěná a kousek od ní je posed, ale nikdo o něm skoro neví.“
Oba pak pozvedli slivovici a napili se. Poté odešel a viděl, jak ho někteří sledují.
Jakmile odjížděl, přemýšlel. Původně přijel s jiným záměrem, avšak byla to zajímavá zakázka a hlavně dobře placená. Co prozatím udělá, nevěděl, mohl totiž nechat lovce zemřít a během toho je zkoumat. Riskoval by tím však, že můžou uspět a sebrat mu stříbro. Zatím měl na tuto otázku ještě čas, nyní musel odjet.
Našel pak pilu a posed, který mu popsal Adam. V noci jej pak ještě navštívila skupinka nevěřících vesničanů. Napadly ho myšlenky, zda už ho Adam nepodvedl, avšak vesničané pátrání vzdali, když nic nenašli. Pozdě v noci než šel spát, rozmístil kolem sebe ochranná kouzla, přece jenom s elfkami nebyla sranda, i když tu nemusely být.
Přes noc se rozhodl, že předběhne lovce a pak bude zkoumat jejich reakci. Nechtěl se připravit o nové zkušenosti a zápisky do deníku. Proto další den na nic nečekal a vrátil se zpět do první zničené vesnice, ale snažil se jet tak, aby jej nikdo neviděl. Celou vesnici opět prozkoumal, ale nic nenašel. Použil i pátrací magii, ale pomocí kouzla nenašel nic konkrétního, co by mu pomohlo. Zkoušel hledat i něco zvláštního okolo vesnice, ale opět si nepomohl. Potom se vydal k druhé zničené vesnici, ale ještě tam bylo několik vesničanů a proto se jí radši vyhnul.
Musel tedy vyrazit na místo útoku, které mu popsal Adam. Už po cestě ale něco ucítil a proto vedl koně za uzdu v plné výbavě. Jediné co v sobě ještě neměl, byla podpůrná magie a lektvary, ale měl tušení, že i na to brzy dojde. Když už se blížil k onomu místu, tlak magie na něj sílil, avšak u místa střetu a kaple najednou zmizel. Mohl z toho vyvodit jediné, kaplička musela být kvalitně posvěcena. To, že byla všude mlha, ho vůbec nepřekvapovalo, ba naopak, jen mu to potvrzovalo některé teorie.
Jakmile dorazil ke kapličce, zastavil se a znehybněl. Adamovy informace začaly najednou drhnout. Uvědomil si ovšem, že má vážnější problém. Kaplička sice mohla patřit nějakému místnímu bohu, avšak ježibaba či čert z ní vytvořili svoji vlastní kapli. Už mockrát ve svém životě použil destruktivní kouzlo, které člověka dokázalo rozmetat na všechny strany. Viděl i práci potvor, které po sobě zanechávaly různé zbytky, jež se stěží daly nazývat ostatky lidského těla. Ovšem tohle ještě v životě neviděl. Díval se na stromy a na střeva, které na nich visely jako ozdoba. Kolem kapličky pak byly přesně rozestavěné části těl. Nechal koně na místě a sám se pomalu blížil ke kapličce. Na zemi ležely kosti od krve, které určovaly pěšinku a vedle nich byly kousky masa. Když byl blíže, opět se zadíval na natažená střeva na větvích. Celé to muselo dávat nějaký smysl, nemohl však na něj přijít. Na střevech se dokonce houpaly žaludky s játry i ledvinami. Byla to opravdu působivá výzdoba, s níž si tvůrce pohrál do posledního detailu. Zastavil se a prohlédl si hlavy na zemi. Všechny měly otevřená ústa a jazyky vytáhnuté ven. Oči se dívaly nahoru, avšak ve směru jejich pohledu něco chybělo. Pak se přesunul ke stromům. Střeva se pohupovala a něco se mu na nich nezdálo. Ukazováčkem se dotknul jater, které u něj visely, a ihned ucítil, že krev a orgány jsou stále teplé. Ke krvi si pak přičichl, ale nic zvláštního neucítil. Správně by měl krev i ochutnat, ale rozum mu říkal, ať to nedělá.
Odstoupil a přemýšlel. Tohle jednoznačně udělala nadpřirozená bytost, a domněnky, že ježibaba je jen špatné označení, začínaly vyprchávat. Nejspíše opravdu narazil na jednu ze sester Jagy. Avšak tahle měla trochu jiné praktiky než její sestra ze severu. Nahrával tomu i další fakt, aura. Necítil zde nic s démony a jejich rituály, čemuž naznačovala celá zdejší výzdoba. Nepoznával navíc, jaké aury zde cítí. Musel to být jemu a civilizaci neznámý tvor. Vše bohužel sedí na ježibabu.
Obešel poté kapli a hledal stopy po onom čertovi, ale žádné nemohl najít. Bylo zvláštní, že na místě boje nebyla ani jediná stopa po kopytech či mužích. Našel však stopy ježibaby, jak se domníval. Noha byla trochu větší než jeho, ale i tak nepochybně patřila ženě. Jedno mu bylo ovšem jasné, ježibaba opravdu spolupracovala s čertem a tohle byla její práce. Zatím kapličku nechal být, využije ji až později na vylákání ježibaby tím, že ji zapálí. Pak hledal okolo svatyně stopy čerta a během toho přemýšlel o obdobných místech. Nestalo by se tak poprvé, kdy se setkal s podobnými bytostmi a připadalo mu, že každá vesnice, les či oblast má snad vlastní přeludy, nadpřirozené či dokonce božstvo. Vůbec se tomu ale nedivil, protože ta místa žila vlastním životem nezávislým na všech. Okolní velká města připomínala svou přítomnost jen v dobách nejvyšší potřeby, nebo naopak.
Po chvilce hledání stop ukončil pátrání, nemělo to smysl. Bude si muset na čerta počkat, a udělá to rovnou v jeho doupěti, kde se nacházela i odměna. Vzal koně za uzdu a vydal se po orientačních bodech. Nalezl pak ukazatele na jedné z křižovatek a pokračoval po cestě, i když pojem cesta byl v tomto případě přehnaný, neboť celé okolí si vzal čas. Stejně tomu tak bylo i s lesem. Stromy byly mrtvé a jediné co dokázaly, že vrhaly stíny, ale i to se jim moc nedařilo, protože nesvítilo slunce. Najednou se zastavil a zadíval se na slunce, které nikde nebylo. Uvědomil si, že slunce už neviděl delší dobu. Přesněji od doby, kdy vjel do oblasti vesnic.
„Čím dál lepší,“ řekl si pro sebe a pokračoval dále. Netrvalo dlouho a les začal řídnout a raději se zneviditelnil. Kráčel s holí v obou rukách do prostranství, které kdysi sloužilo dolu a za ním viděl i jeho vchod. Byl tady klid, neboť čert zde nebyl, ale to mu nijak nevadilo. Mohl díky tomu prohledat doupě a dozvědět se více o svém nepříteli. Byla zde i možnost, že onen čert totiž může být jen obětí ježibaby, ale i tak neměl pochyby, jak skonči jeho život. Většinou totiž obdobní bodyguardi bývají vybíraní z nelítostných zabijáků, stejně jako Vladislav u Jagy, alias Krul.
V ústí dolů našel menší přístřeší, kde si čert udělal doupě. Měl tady místo na spaní a zároveň místo, kde odhazoval zbytky oběda. Když kontroloval kosti, našel mezi nimi jen zvířecí a žádné lidské, ovšem pár kostí nepoznával. Celkově v brlohu nenašel nic a pokračoval dále do dolu. Adam mu řekl, že ono stříbro najde hned a nelhal. Podle Adamových instrukcí našel dvě bedny, které mu byly po pas. Když je otevřel, zazářily mu oči.
„Pro jednou proběhne platba v pořádku,“ řekl si pro sebe a vzal kousek stříbra do ruky. Byl překvapen a zároveň ho zajímalo, odkud Adam vzal stříbro té nejčistší kvality. Napadlo ho, že i Adam mu asi neřekl celý příběh, ale ten mu neřekne zřejmě nikdo. Zavřel proto bedny a nechal je, kde jsou. Pak je následně očaroval pro případ, že jej Adam bude chtít podvést. Ano mohl je již odeslat na univerzitu a Adama jen zbytečně podezříval, ale tady na svém místě mu možná ještě poslouží lépe. Až bude správná příležitost, odešle je na univerzitu, dřív ne.
Po průzkumu se vrátil ke koni a zpět do svého dočasného útočiště. Chtěl se na zítřek připravit, protože věděl, že ho čeká nejednoduchý boj.
Pomalu svítalo a právě schovával poslední lahvičku lektvaru, který vypil. Na jazyku měl opět nepříjemnou pachuť, kterou se snažil utlumit slinami. Jakmile začaly elixíry účinkovat, vytáhl knihu a nalistoval patřičnou stránku. Když podpůrné kouzla dokončil, schoval knihu do brašny, co nosil pod vestou a přivolal si hůl, kterou rovněž očaroval. Nasadil si helmu pověšenou na větvi a utáhl si všechny přezky po těle. Pak se vydal s holí v levé ruce k brlohu čerta, který měl od sebe jen sto kroků.
Když se blížil, čert byl již probuzený. Původně ho napadlo čertův brloh zničit i s čertem, ale byla zde mlha, ze které cítil, že je něco v nepořádku. Hlavně byl ale zvědavý, jak vůbec onen čert vypadá. Navíc za jeho tělo dostane balík. Některé věci se zkrátka nezměnily ani po jeho odjezdu.
Čert vylezl z brlohu a napřímil se. Nyní si mohl svého nepřítele dobře prohlédnout. Čert byl větší než člověk a působil na dobře rostlého jedince s mohutnou hrudí a pažemi. Celé tělo měl černé a pokryté srstí. Na konci rukou se nacházely dlaně, jež měly tři velké prsty s velkými nehty. Hlava byla posazena na širokém krku, avšak tvář byla kombinací lidské a beraní stejně jako rohy, které rostly nad čelem. Spodní půlka těla pak byla chlupatější než hruď a zakončena kopyty. Vzadu uviděl i houpající se ocas. Tohle rozhodně nebyl čert, za kterého jej měli lidí, jen nějaká zvláštní bestie. Avšak sám pořádně nevěděl, co před ním stojí. Rozhodně to nebyl démon, i když jista podoba zde byla, chyběla totiž aura. Opět cítil jenom cosi neznámé. Že by vliv kletby a následně deformace magií? Nebo měl někdo chuť na experimenty a zde je výsledek. Tohle opět nahrávalo na ježibabu a vzpomněl si na Vladislava.
Díval se na bestii, která zařvala a praštila rukama o zem. Řev připomínal kombinaci člověka a berana, ale něco tam bylo navíc. Stál nehnutě a sledoval blížící se bestii. V zájmu nepoškození těla se nejdříve rozhodl pro jednoduší variantu zabití. Vytasil meč a vyvolal přes hůl štít. Zapřel tělo pomocí magie a připravil se. Bestie na něj běžela a těsně před ním skočila do vzduchu, aby jej zarazila do země. Narazila však do nakloněného štítu, o který se rozrazila a upadla stranou. V ten moment nastala jeho chvíle, jen pohnul rukou vpřed a meč se zarazil bestii do zad. Následně s mečem zakroutil a trhnutím jej vytáhnul ven. V tu chvíli se uvolil, bylo po boji, tohle nikdo nemohl přežít. Bestie však sebou stále házela v čiré zuřivosti a nakonec se postavila zpět na zadní. Úsměv na tváři mu ztuhnul, uvědomil si, že tak jednoduché to nebude a navíc by jej Marklen za tuto emoci i potrestal. Měl na okamžik čas a prohlédl si meč s krví čerta. Byla černá a měla zvláštní odér po zkvašení. Musel se však věnovat bestii, neboť se na něj rozeběhla. Chytl hůl oběma rukama a dal ji před sebe. Zapřel se magií proti nárazu a nyní vyrovnal štít kolmo k bestii, která ještě sklopila hlavu k přímému úderu. Byl připravený, jak jen mohl, když čert narazil hlavou do štítu. Celé tělo mu zavibrovalo a zároveň uslyšel dunivý náraz, plus zapráskání země kolem sebe. Náraz však ustál. Bestie se před ním motala a držela se za hlavu, hodlal toho využít. Zrušil štít, napřáhnul se holí za sebe a uhodil s její hlavicí čerta, kterého tím uzemnil. Následně se znovu napřáhnul a při opětovném zásahu odhodil čerta dozadu. Musel si ovšem vybrat, jak bude postupovat dále. Čert měl být po úderech už mrtvý, nic tomu však nenasvědčovalo. Bestie se mezitím zvedla a uchopila velký kámen, který po něm hodila. Jeho zamyšlení jej donutilo opětovně vyvolat štít a očekávat náraz. Vzápětí uviděl znovu běžícího čerta. Nechal tedy štít a předem se zapřel. Bestie ale zaútočila ramenem místo hlavou. Poté se však stalo něco neočekávaného, čert totiž chtěl zaútočit zespodu a prsty zajel do zeminy pod štít, který mu tím nadzvedl. Ztratil tak náhle rovnováhu, zatímco čert získal sebevědomí. Musel pak rychle uskočit dozadu na záda, aby se vyhnul mohutné ruce. Následně se přetočil do strany a vytasil meč na zádech. Při otočení sekl zpět a doufal, že tím čertovi usekne ruku, avšak trefil jen dva velké prsty, které upadly na zem. Rukou pak vyrazil proti bestii s tlakovou vlnou a povalil ji dozadu. Rychle se pak postavil na nohy, avšak musel se vyhýbat dalšímu máchnutí od čerta. Jeho posílené smysly pracovaly dokonale, ale dával přednost tomu, když je nemusel tolik využívat. Následně mečem prosekl čertovi loketní kloub a za odměnu dostal další čertův bolestný řev. Udělal piruetu, aby se dostal bestii k nohám a prosekl jí levé lýtko. Rychle pak ustoupil dozadu a ještě bokem, čert se totiž naslepo ohnal a kopl kopyty. Kdyby ještě čertovi více poranil končetiny, měl by navrch, ale při jeho zběsilosti bylo nemoudré se k němu přibližovat. Natáhl levou ruku k bestii a soustředil se. Snažil se čerta ovládnout a znehybnit. Ten si to ale rychle uvědomil a začal se bránit, ovšem bylo již pozdě. Jeho praxe a spřízněnost s magií mu dovolovaly jednat bleskově, ostatně své schopnosti neměl zadarmo. I tak ale chvíli trvalo, než zuřícího čerta pevně ovládl. Na počátku onoho kouzla jej znehybnil a pak už vše bylo jen o koncentraci. Nadzvedl čerta kousek nad zem a pomalými kroky se přiblížil. Plně se soustředil a přes čertův odpor došel až k němu. Sekl mečem v pravé ruce a rozpáral bestii břicho, ze kterého se vyvalily střeva. Najednou se tlak na ovládání bytosti utlumil, dokud život čerta neskončil. Pak to byla jen obyčejná telekineze.
Ustoupil od těla a oddechl si. Meč měl položený přes rameno a zakýval hlavou. Podíval se pak bestii do zarudlých očí. „Kurva, a přitom to mělo tak krásný začátek,“ řekl si pro sebe mezi oddechy. „A stihlo se to zase posrat. Za tebe budou muset na univerzitě zaplatit fakt dost, jestli tě chtějí pitvat.“ Během toho si pomyslel, zda to už nepřehnal a neměl ho zabít jinak, na druhou stranu se ale s něčím takovým ještě nestřetl. Člověk aby se stále učil, ovšem jsou práce, kde se neustále učení může i vymstít. Přemýšlel ale, co právě zabil. Měl totiž až obavy, že čerta musí ohlásit komisi na univerzitě a ne jenom předat patologům. Vůbec se mu ale na univerzitu nechtělo, a ani tam nebyl dvakrát vítaný. Kdyby se ale provalilo, že zatajil svou oběť, jen by tím více proti sobě poštval univerzitu. Nakonec bylo dobře, že tu zakázku přijal, tedy zatím, když si odmyslel, že tu přijel pro něco jiného.
Utřel meč a schoval ho, poté udělal to samé s druhým mečem. Rozhlédl se pak po okolí, pořád zde byla mlha a nevypadala, že by se chtěla rozpustit. Rozhodl se co nejrychleji vypadnout. Přivolal si hůl a chtěl nad čertem udělat oblouk. Sotva ale začal, bestie ožila a oběma rukama jej chytla za hlavu. Ihned chytl čertovi ruce a začal vytvářet protikouzlo, avšak ten ho držel pevně. Kupodivu jej čert nechtěl rozmačkat, ale jeho duše se chtěla přemístit. Z čertových úst se začal linout černý oblak, který se k němu blížil a jediné na co se zmohl, byly mentální štíty. Bestie ale přesunula svoje tělo blíže k němu kvůli spojení, takže chytl rukama její hlavu a díval se jí do černých očích. Soustředil se na magii, co nejvíce dokázal a krev se mu spustila z nosu. Nemohl v tuto chvíli na nic brát ohled, a už vůbec ne na své tělo. Díval se bestii přímo do očí, zatímco se k němu blížil černý oblak a kroužil mu kolem hlavy. Celé tělo ho bolelo, hlava se mu chtěla rozskočit, ale jen se neustále soustředil na obranná kouzla a celou svoji mysl věnoval čertovi. Najednou sevření povolilo a bestie spadla na zem, ovšem to nebyl konec. Klesl na kolena a ruce si dal na hlavu. Stále se soustředil na magii, zatímco se mu černý oblak pomalu lepil na kůži a duši. Žaludek měl v křeči, tělo se mu třáslo, krvácel z nosu a v hlavě cítil šílenou bolest, ale i tak se pořád soustředil na obranu. Celé jak to z nenadání začalo, tak vše i náhle skončilo, oblak se najednou zvedl a odletěl pryč. Nepocítil však úlevu, nýbrž zvracení a mdlo. V žaludku už neměl nic, ale stále se mu chtělo zvracet. Vytáhl lahvičku s lektvarem z brašny, a i když se mu třásly ruce, alespoň trochu vypil. Pak se narovnal na kolenou a upadl na záda, kde ho pohltila temnota.
Probudil se, ale nevěděl, kde je a jen se třásl. Cítil však, že jej někdo táhne. Zkusil se rozhlédnout, ale nic neviděl, zrak měl rozostřený. Chtěl promluvit, ale jazyk ho neposlouchal stejně jako zbytek těla. Trochu se převálel a ucítil, že se zastavil. Vzápětí nad sebou uviděl obrys člověka, tedy aspoň si myslel, že je to člověk. Ucítil ruce na tváři a uslyšel hlas, ale pak opět ztratil vědomí.
Znovu se probudil. Byl už jinde než na cestě, ale stále nic neviděl a třásl se. Pokusil se zvednout ruku, avšak ucítil, že si k němu někdo sedl a uchopil ho za ni. Opět viděl rozostřeně, ale jazyk už ho trochu poslouchal.
„Ččččč čer čer čer červenou lalalala lah lah lahvičku.“ Více ze sebe nedostal a ani více nemusel. Osoba co mu pomohla, se rychle vrátila s lahvičkou. Neznámá osoba mu podepřela hlavu a přiložila lahvičku ke rtům. Ani neviděl, co pije, ale snažil se vypít co nejvíce, než se zakuckal a opět ho pohltila temnota.
Probudil se, někdo mu totiž nadzvedl hlavu. Na rtech pak ucítil vodu. Trochu se napil a ani necítil, jak to chutná. Stále se třásl a ucítil ruku na čele.
„Jsi ledový,“ uslyšel. Vzápětí pocítil nahé tělo na tom svém. Poznal, že se jedná o ženu, ale něco se mu nezdálo. Více ovšem nezjistil, opět upadl do bezvědomí.
Ucítil, že je probuzený, pomalu otevřel oči. Pořád viděl rozmazaně, raději je zavřel. Po chvilce si vedle něho někdo sedl a přidržel mu hlavu. Vypil nějakou tekutinu a osoba opět odešla. Sundal si proto studený obklad z čela, aby dal najevo, že je již při vědomí. Otočil hlavou, a přestože stále špatně viděl, spatřil ženu. Stála kousek od stolu u bublajícího kotle a něco připravovala. Odhadoval, že není moc oblečená a tak opět zvedl zrak na strop jeskyně. Všude viselo spousta bylinek a kytek, zrak se mu zlepšoval. Po chvilce uslyšel kroky a opět ucítil, jak si vedle něj sedla žena, která ho zachránila. Podíval se jí do tváře, ale moc v ní neviděl, jen její zlaté oči.
„Vypadá to, že přežiješ, i když jsi blouznil. Poté co jsi vypil tu červenou lahvičku, jsem tě měla za mrtvého.“
„Ten lektvar je velice toxický,“ řekl slabým hlasem. „Regeneruje tělo, ale pokud je jedinec slabý, tak ho zabije. Taky mi napáchá problémy v trávicím traktu. Budu muset jíst delší dobu jen určitou stravu a vývary.“
Pohladila ho po tváři. „Prospi se, ať nabereš sílu.“ Poslechl a usnul.
Pomalu otevřel oči a připadal si jako rozbitá hračka. Důležitější ovšem bylo, že byl naživu. Tělo už jej nějak poslouchalo a věděl, že to nejhorší už má za sebou. Neměl však tendenci se zvednout, dopadlo by to špatně. Potřeboval se ale zorientovat, neboť ucítil vůni. Natočil se za jídlem a dostal pocit, že ještě nemá vyhráno. U ohně uviděl osobu, která jej uzdravila. Problém ale byl, že v těch hnědých vlnitých vlasech rostlo něco jako rohy, které byly zatočené. Na nohou měla žena kožešinu a místo chodidel kopyta. Sukuba, střelilo mu v hlavě, a přestože neodpovídala úplně na popis, věřil, že je to ona. Začal hledat kde má zbraně, ale zjistil, že má všechno za sebou. Napadlo ho, že by se zkusil natáhnout pro dýku, byl ovšem slabý. Sukuba však asi po něm něco chtěla, přece jenom mu zachránila život.
Sukuba se na něj otočila a zjistila, že je vzhůru. Vzala misku a odlila do ní z kotlíku. Během toho jak šla k němu, si ji prohlédl zepředu. Měla na sobě jen málo oblečení, které zvýrazňovaly její prsa. Ve skutečnosti měla jenom zakrytá prsa a velký rudý šátek se zlatým lemováním kolem boků, aby měla skryté jisté partie. Na horní polovině těla našel nakreslené černé pruhy do různých obrazců, rovněž jako na tváři. Byla velice pohledná, jak se na sukubu patří. Avšak dokonce se až nápadně podobala čertovi, což v něm vyvolávalo otázky.
Přijal od sukuby misku a vypil ji. Byl až překvapen, že mu její obsah chutnal. Sukuba ji pak odložila a sedla si naproti němu na židli. Poté si dala nohu přes nohu, naklonila hlavu do strany a studovala ho.
„Dlužím ti za svůj život,“ začal, aby prolomil ticho. „Ale abych byl upřímný, moc často se mi nestává, aby mě zachránila sukuba.“ Chtěl mít jistotu, že ona sukubou je.
„Pořád lepší než dryády, ty by tě tam nejspíše nechaly.“ Nastalo pak ticho, při kterém si ho sukuba dobře prohlížela. „Ty už jsi potkal sukuby, že?“
„Ano.“
„A nevíš, co si máš myslet, že?“
„Vypadáš jinak. Už jsem se potkal s jednou z tvých sester, a nemůžu říci, že by to bylo šťastné shledání.“ Byla jiná a to ho nejvíce mátlo.
„Důvodem je, že já jsem původní sukuba.“
Až nyní byl pořádně zmaten, nikdy totiž nikde nečetl o „původních“ sukubách. Znal jen jeden druh sukub, případně jak se od sebe lišily. Tohle ale bylo úplně něco jiného. „Možná bys mi mohla rozšířit vzdělání.“
„Chceš vědět, jak lépe lovit nepřítele?“
„Spíše proč jsi mě zachránila.“
Sukuba si ho chvíli prohlížela, než promluvila. „Proč jsi tady?“
Normálně by asi neodpověděl, ale okolnosti to vyžadovaly. „Mám domluvenou schůzku s čertem a ježibabou.“ Poznámku o lovcích si nechal pro sebe.
Sukuba natočila hlavu. „Poslal tě Adam, že?“
„Mám pocit, že něco nevím,“ pronesl vážně. Ten pocit měl totiž takřka při všech misích, protože nikdy mu nikdo neřekl celou pravdu. A pak se zadavatelé divili, že akce nedopadne dle jejich představ.
„Adam je bývalý žoldák, a ta ježibaba je jeho dcera Enrika.“
„Úžasná rodinka, a jak do ní zapadá ten čert?“
„Objevil se nějaký čas po ježibabě a jeho zábavu jsi už viděl.“
Zamyslel se. „Adam říkal, že čert mu zabil syna.“
„Adam syna nikdy neměl,“ odpověděla sukuba.
„Víš o něm docela dost.“
„Adam mě jednou našel v lese a já v něm ucítila potenciál. Vždy mě pak navštěvoval, když potřeboval uvolnit, ať už před bojem nebo po boji. Byl silný a měl to rád tvrději, ale to bylo jen lépe pro mě, neboť jsem z něj mohla čerpat sílu, jak chtěla.“
Takže sukuba čerpá sílu z lidí při sexu, zajímavý poznatek. „Říkala jsi, že měl dceru. Její matce nevadilo, kam se chodil Adam bavit?“
„Jeho první žena zemřela, zabili ji uzurpové na cestě. Druhá zkapala na mor. Co ti slíbil za to, že zabiješ čerta?“
„Předpokládám, že jeho lup, který čert náhodou hlídal.“ Vše mu najednou dávalo smysl.
„Tak to ti ho asi sebere, ve tvém stavu si ho nevyzvedneš.“
„Očaroval jsem ho, Adam mi kořist nesebere.“ Dále pak přemýšlel.
„Nad čím přemýšlíš?“ zeptala se ho sukuba.
Zadíval se na východ z jeskyně. „Věděl, že první půjdu po čertovi, abych mu osvobodil kořist. Musel ale tušit, že půjdu i po jeho dceři, pokud přežiji.“ Otočil se na sukubu. „Co je mezi ním a dcerou.“
„To nevím. Jednoho dne mě Adam přestal navštěvovat. Myslela jsem, že je to kvůli dceři, ale ta byla pořád s ním jako před tím.“
Přemýšlel. „Chybí tady spojitost mezi těmi třemi, o které nevím.“ Uvolnil se více do postele, byl unaven.
„Prospi se. Jestli je ten lup chráněn, máš času dost.“
„To ano, ale pořád jsi mi neřekla, proč jsi mě zachránila.“
„To ti taky neuteče, a teď spi.“ Sukuba se pak zvedla a odešla ven. Zavřel oči a o všem přemýšlel, dokud neusnul.
Stál ve vchodu jeskyně nad údolím a sledoval západ slunce. Byl to již týden, co žil u Efír, která mu prozradila své jméno. Díval se na ozářené mraky a přemýšlel. Už se cítil mnohem lépe a věřil, že během nadcházejících dnů od Efír odejde a začne se připravovat na Enriku. Dozvěděl se od Efír, že Enrika má od narození mystické schopnosti. Bohužel ji nikdo nikdy necvičil a to děvče se vším muselo proplétat samo. Na jedné straně si tím oddechl, že není ježibaba, jaké zná, avšak její práci se kterou se již setkal, nepoznával. Enriku musel ovlivnit magický směr, který neznal, a to bylo na tom nejhorší.
Vrátil se do jeskyně, kde Efír připravovala další vývary. Docela ho až fascinovalo, kolik věcí tady měla z měst. Vše ale přešel k její stěně, která byla celá pokrytá bylinami. Byly všude i jako ozdoba jeskyně. Její znalost bylin a alchymie byla ohromující. Díky tomu vařila lektvary, které přesně potřeboval, aby jeho regenerace probíhala co nejlépe. Měla zde i vzácné byliny, jež se obtížně shánějí. Zadíval se na jeden specifický kořen a pak ho vzal do ruky a přičichl k němu.
„Kde jsi vzala Dračí kořen, ten je hodně vzácný.“
Efír se na něj otočila a usmála se, ale pak opět pracovala na elixírech. „Ten mi přivezla jedna blonďatá slečna,“ řekla s úsměvem.
„Tvojí dovozci bylin jsou opravdu hodně dobří.“
„Ne všichni. Měla jsem jednoho hnědovlasého mládence a vždycky jsem mu říkala, ať mi přinese tmavě orchidejové fialky, ale on vždycky přinesl jen fialové fialky.“ Efír si odfrnkla. „Muži, co více říkat.“
Oba se pak přesunuli ke stolu na zemi, kde ho čekala tekutina zvláštních barev. Bohužel, to už patřilo k lektvaru, jež vypil na záchranu života. Za to Efír měla pečeného zajíce, kterého si chytla. Oba jedli co měli před sebou, když prolomil ticho.
„Pořád jsi mi, Efír, neřekla, jak to je s tím původem.“
Efír se na něj zadívala. „Čekala bych, že budeš chtít vědět, proč jsem tě zachránila.“
„Jedno po druhém,“ řekl s decentním úsměvem.
„Dobře, ale já se budu ptát taky.“
„Dobře,“ dále usrkoval nijak chutnající tekutinu.
„Kdysi dávno, ještě před tím než se elfové sjednotili a opustili lesy, žil zde národ Faunů. Do toho národa tehda spadali nejrůznější tajemní tvorové hvozdů. Elfové o nás věděli, avšak domnívali se, že jsme pouhé legendy, které žijí pouze v těch nejhlubších lesích, kde se oni nikdy neodvážili. Žili jsme si díky tomu svůj poklidný život, dokud nevypuklý boje mezi elfy a pralidmi. Vždy mezi sebou bojovali, ale tyhle byly jiné a lesy už najednou nebyly bezpečné. Museli jsme až změnit místa našeho bytí, popřípadě jsme je bránili. Ale stále jsme byli jen legendy. Pralidé pochopili, že to co je zabíjí v lesích, nejsou elfové a tak se nám vesměs vyhýbali. Boje plynuly a my jsme si netknutě žili až do příchodu lidí. Vypadalo to, že vše dobře dopadne, protože i lidé pochopili, kam smí a kam nesmí. A ti co porušili hranice, se už nikdy nevrátili.“
„Praktické řešení.“
„Uráží tě snad, že jsme zabíjeli tvé druhy,“ tázavě se zeptala Efír.
„Vůbec ne. Vymezili jste si hranice a ty střežili za každou cenu. Díky tomu jste měli klid. Dobrý tah.“
Efír se pousmála. „Ano klid,“ pronesla až sklesle. „Ten ale netrval věčně, přestože jsme nalezli klid a řád v novém světě. Bohužel jsme byli nuceni se přesídlit, pro naše bezpečí. Mohli jsme ovšem díky tomu vidět, jak se stará elfí rasa opět přizpůsobuje novému světu. Netrvalo však dlouho a znovu vypukly nové války. Celé země byly zase ničeny, zatímco my jsme se všeho stranili. Až příliš jsme se soustředili jen na naši odlučitelnost od všech jiných ras, že jsme to sami neviděli.“ Efír se na moment odmlčela. „Přivedli jste do tohoto světa daleko větší zlo, než si sami uvědomujete. Dokonce i elfové vůči němu byli slepí, nebo chtěli být. Ignorovali jsme pro naši záchranu nové tajemné síly, avšak ony rostly, živily se námi. Než jsme se nadáli, už jsme to nebyli my. Byli jsme někdo jiný. Trvalo to několik století, vše probíhalo pomalu, že jsme byli vůči tomu slepí. A pak to přišlo, nejdříve náš les. Naše domovina se proměnila v prach a pak jsme se změnili i my.“
„Počkej,“ najednou mu došly všechny souvislosti. Nebyl, kdo ví jaký historik, ale ten popis proměny země znal. „To mi chceš říct, že…“
„Ano.“ Efír se zadívala na hlavu zajíce do míst, kde měl oči. „Stali se z nás ti, jež nazýváte démoni, jak tělem, tak duší.“
„A pak vypukla válka s démony,“ pokračoval místo ní. „Během které padla Říše, která se rozdělila na království.“
Efír se mu zadívala do očí. „A my jsme poprvé vedli válku proti lidem a všem ostatním.“
„Která svým způsobem trvá dodnes,“ dokončil za ni.
„Ano,“ řekla Efír a ukousla propečenou hlavu zajíce, která ji následně začala křupat v puse. Během toho se na něj otočila.
Sledoval, jak Efír křupe hlavu zajíce. „Říkala jsi, že démoni dostali všechny. Jak to, že některé sukuby ne?“
„Ať už ty bytosti, které nás posedly, byly cokoliv, tak sukuby vždy uměly dostat, co chtějí. Jen zlomek z nás odolalo nabídce démonů a uprchly. Zbytek byl proměněn v potřeby démonů, jak ses už sám přesvědčil.“
„Celé to vyprávíš, jako bys to zažila,“ dopil zbytek tekutiny.
„Síla během sexu z někoho vysávat energii, nám dává nespočet možností.“
„Zajímavé.“ Jako odpověď mu to stačilo. „Teď jsi na řadě s otázkou ty.“ Chtěl změnit téma a doufal, že Efír se dobře zeptá. Naštěstí ani ona nechtěla pokračovat v historii. Efír se ho zeptala na město, odkud pochází a on jí popsal Argham. Zároveň se mu přiznala, že vždy chtěla navštívit velké města, přece jenom více lidí, kteří by po ní toužili, znamenalo více síly. Vše jí ale rozmlouval tím, že kdyby ji někdo objevil, dobře by to nedopadlo.
Povídali si takhle dlouho do noci a bylo mezi nimi cítit malé napětí. Efír navíc měla sladké víno. Díval se na její křivky a připadala mu velice atraktivní, přestože věděl, že nejmladší už nebude. Vůbec ho ani neodrazovalo, že je sukuba a její přirozenost je vše svádět. Pravdou bylo, že upustit trochu páry by mu nevadilo. Napadalo ho ale, zda je to vhodné. Avšak i Efír se na něj pousmívala a dost možná měla stejné myšlenky.
Bylo už pozdě v noci, dopili láhev a dívali se jeden druhému do očí. Pak se ale Efír zvedla se slovy, že musí pro vodu a šla ven z jeskyně, kde jí u vchodu tekl pramen. Během toho se Efír podíval na zadek, který měla zakrytý jen šátkem. Nemohl si ovšem pomoci, ale připadalo mu, že Efír tím zadkem úmyslně pohupuje. Jakmile odešla, přemýšlel o dnešní noci, protože ta mohla skončit ještě jakkoliv. Po chvilce ale uslyšel volání od Efír a bohužel tato noc skončila jakkoliv, jen ne podle jeho představ. Když vyšel ven, uviděl, jak noční temnotu ozařuje rudo oranžová silueta, která občas vybuchuje bílým světlem. Stál vedle Efír a oba sledovali, jak někdo vypaluje vesnici.
Druhý den ráno odjel do vesnice. Efír nebyla nijak nadšená, protože ještě nebyl úplně uzdravený, ale už se cítil dostatečně silný a musel jednat. Celou cestu přemýšlel, co asi ve vesnici najde. Zároveň přemýšlel, zda tam najde i Adama, protože by si s ním potřeboval vážně promluvit.
Jakmile se blížil k vesnici, opět ucítil kouř. Nevěděl, co to znamená, ale největší vesnice ze zdejší pětky měla údajně lehnout popelem. Sotva pak uviděl první hořící budovy, spatřil povědomou skupinu ozbrojených mužů. Lovci čarodějnic přijeli a pustili se do díla. Napadlo ho, že by se obrátil, ale už si ho všimli a celé by to na něj jen uvrhlo špatný stín, který už teď asi nebyl nejlepší.
Ve středu hořící vesnice pak nalezl místní vesničany, jak klečí u kaplana v bíločerveném a modlili se. Mezitím Lovci čarodějnic dohlíželi na oheň, který stravoval budovy. Podíval se na zkázu a velice jej zaujal samotný oheň, jež stravoval budovy. Místo žlutooranžové zářil oheň bílým odstínem.
Zastavil koně a cítil na sobě pohledy ozbrojených mužů. Všichni na sobě měli své typické koženo kabátové zbroje a jejich vybavení bylo opět různorodé. To nebylo dobré znamení, protože tyto oddíly byly již standardizované. To znamenalo jediné, vysoká míra organizace. S kaplanem jich napočítal jedenáct a velice ho zajímalo, jakého boha uctívali a ke komu se ti lidi vůbec modlili.
Sotva zastavil koně, mířil za ním jeden z lovců. Poznal, že se jedná o vyššího velitele, neboť úplně nezapadal do jednotky a na hlavě měl velký klobouk s bažantím pérem. Seskočil z koně a čekal na následující rozhovor.
„Takže ty budeš ten tajemný cizinec, co se tu objevil, že?“ zeptal se lovec.
„Nejspíše ano. A vy budete ti takzvaní Lovci čarodějnic.“
„Radomír Kryr, kapitán Lovců čarodějnic a služebník páně,“ řekl hrdě Radomír.
„Těší mě, Radomíre.“ Netěšilo. „Smím znát důvod vaší návštěvy?“
„Zdejší vévoda nás požádal, abychom mu pomohli s čertem. Přece jenom my jsme ti praví služebníci boží, kteří pomáhají prostému lidu v nouzi.“
„Tím, že jim spálíte to poslední, co jim zbylo?“
„Toto místo je poskvrněné a jen oheň umí vše očistit do původní krásy.“
„Zajímavé pojmenování.“
Radomír si ho přeměřil. „Co chceš, čaroději. My tady bojujeme se zlem a pomáháme lidem. Vracíme jim víru, že bůh je neopustil.“
Bůh, pokud věděl, jsou bohové. A jak vůbec poznal, že ovládá magii? „Ušlechtilé. To co tu ale popisuješ, je práce paladinů.“
„Paladínové jsou řádem do války, jinak jsou slabí. Za to my rosteme, neboť máme sílu a to pravé přesvědčení.“
„Zapomněl jsi zmínit peníze krále S.“ Nebylo sice moudré oponovat někomu jako je Radomír, ale moc dobře si všiml, jak po něm zbytek jednotky a hlavně kaplan pokukují. Uvědomoval si, že je v hledáčku lovců už z principu, že ovládá magii a proto mohl mluvit otevřeně.
„Řád Bílého Ohně, do kterého spadáme, je zkrátka silnější, čaroději. Zanedlouho budeme i v dalších královstvích. A to, že král S, jak mu říkáš, už prozřel, je pro něj jen dobře. Časem mu vše vrátíme a mnohem víc.“
Sledoval pozorně Radomíra při proslovu. Vypadal to, že všemu opravdu věří. „A co jiné řády.“
„Jestli máš na mysli sesterstvo, tak to respektujeme. Ale za své hrátky s politikou zaplatily příliš.“
„A co my, ti co ovládají magii?“ byl zvědav na odpověď.
„Jste jen přežitek starých časů a váš počet to dokazuje. V moderní době pro vás není místo. I v císařství to už pochopili a všichni kdo tam praktikují magii, jsou pod dohledem.“
„Silná slova,“ sarkasmus nijak neskrýval.
„Viděl jsem, co dokážete, ale já se vás nebojím,“ pronesl rázně Radomír.
„Tady nejde o strach, Radomíre, ale o pořádky jaké zde vládnou.“
„Časy se mění, čaroději. Jsi připraven na revoluci?“
„A vy jste připraveni na tu vaši revoluci?“ A na důsledky které přinese, dodal si v duchu.
Radomír si ho dobře přeměřil, poté se pousmál. „Neměl jsi sem jezdit, stejně jako k té jeskyni, kde jsi potkal mé bratry. Ještě se uvidíme.“ Pak se Radomír otočil a šel ke svým lidem.
Uvidíme, to se neboj, řekl si v duchu a tvář měl kamennou. Nasedl na koně a odjel. Během toho se však díval, zda je ve vesnici Adam, nebyl. Při cestě pryč poté přemýšlel, k čemu tady vlastně došlo. Poznal svého nepřítele. Bohužel jeho představy zůstaly daleko za realitou, byla horší.
Po cestě pro stříbro se mu hlavou nesla spousta myšlenek. Avšak takřka všechny se upíraly k Radomírovi než k ježibabě, se kterou se utká. Rozhodně nechtěl toto místo opustit dříve, než dokončí práci. Nešlo mu ani tak o lidi ve vesnici a jednoznačně mu bylo jedno, že by Radomír se svoji skupinou určitě zemřel. Ne, nyní musel naplnit své slova, které často zmiňuje. Adam jej úmyslně zradil a musí zaplatit svou cenu. V této otázce byl rozhodnut, a proto přemýšlel nad Radomírem. Bylo to horší, než si myslel. Očekával skupinu, která bude fanatická ve svém poslání, ale tady cítil až moc silné přesvědčení s plným organizováním. Nyní už chápal, že to dotáhli tak daleko a padli do oka králi S. Šílenci se totiž často dávají do kupy. Horší ovšem bylo, že mysl se mu vracela i k Radomírově budoucnosti, kde lidé s magií v krvi nemají místo. Byla to blbost sama o sobě, ale to se říká vždy, dokud se člověk najednou nevzbudí a nedívá se pravdě do očí. Musel to více promyslet. O svých záměrech nepochyboval, ale nyní potřeboval plán.
Jeho myšlení se však změnilo na akci, kterou měl před sebou. Dorazil k dolu a čertovo tělo zmizelo. Následně nalezl Adama v nájezdnické zbroji u stříbra. Stál nad Adamovým tělem a díval se mu do očí. Byla to totiž jeho jediná část těla, která se hýbala. Překročil Adama a připravil portál pro stříbro. Jakmile kouzlo vytvořil, bedny se stříbrem a vším co chtěl, zavalil hustý kouř a vše bylo pryč.
Potom si dřepl nad Adamem a zadíval se mu do očí. „Myslím, že si musíme promluvit.“
Postupovali lesem a Adam šel první. Svázal mu ruce a vedl jej k dceři. Zatím však spolu ještě nemluvili, ale ten rozhovor byl nevyhnutelný. Chtěl před tím určité ticho, aby si oba vyčistili hlavu, ale především potřeboval prozkoumat Adama. Měl plán, jak to dokončí, a hlavně se hodlal pomstít Adamovi. Nikdy lidem neříká pro nic za nic, ať nezkouší jeho trpělivost. Nakonec po čase ticha Adam promluvil.
„Takže jsem návnada?“ zeptal se Adam.
„Ano.“
„Co bude potom, zabiješ mne?“
„To nezáleží na mně.“ Pořád se rozhlížel okolo, vstupovali totiž do mlhy. Ohledně Adama měl jasno, ovšem potřeboval, aby byl v klidu.
„Na kom tedy? Ne počkej, na mojí dceři, že? To už mne můžeš oddělat rovnou.“
„Místo myšlení na smrt mi radši zodpověz otázky. Řekni mi, Adame, proč jsi tehda opustil Efír. Nedívej se tak na mě a pověz mi, proč je z tvé dcery ježibaba.“
„Enrika, tak se jmenuje. Našla si chlapce. Byl milý, až do doby než jsem zjistil, že je jako já zamlada. Nechtěla ho opustit,“ odmlčel se. „Zabil jsem ho. Než jsem se ale zbavil těla, Enrika jej vzala a zmizela. Jednoho dne jsem byl pak na lovu a spatřil jsem ji. Jen tam stála a sledovala mě. Potom zmizela v mlze.“
No tak to je úžasné. Jeho dcera má mystické schopnosti, které ji nikdo nekrotí a on jí zabije milého. Následně pak zmizí s tělem neznámo kam a vrátí se v nové podobě. Není divu, že je z Enriky mystická potvora. Jen bohové ví, kdo to děvče ve slabé chvilce našel a nasměroval k dnešní podobě. „Předpokládám, že na sobě měla svoji novou podobu.“
„Ano. Já ji vždy viděl tak, jak si ji pamatuji, ale lidi viděli jen ježibabu.“
„Stalo se to potom ještě?“ Mlha již byla hustá, přijít mohlo cokoliv každou chvíli.
„Ano párkrát. Potom začaly ty útoky a od té doby jsem ji neviděl. Znamená to něco?“
„Znamená to, že jsi mi tehda v té hospodě lhal.“
„A něco užitečného pro mne?“
„Mám teorii, ale ta se mi potvrdí, až uvidím tvoji dceru.“
Blížili se ke svatyni, cítil totiž její auru. Zase měl zvláštní pocit z toho, že neví, co přesně ta aura znamená. Adam se ale pak z ničeho nic zastavil a on taky. Podíval se před sebe, kde se mlha začínala rozvírat a v ní stala Enrika v původní podobě. V tu chvíli měl jasno, Enrika vše dělala vědomě a své síly se naučila používat. Vše se jen opět komplikovalo. Jediné čím si byl jistý, bylo, že Enrika a Adam zemřou. Zatím však nedělal nic a jen sledoval situaci.
„Otče, jsi to ty?“ zeptala se Enrika jemným hlasem.
„Dceruško.“ Adam se vydal pomalými kroky k dceři a on ho nechal. I Enrika udělala pár kroku a nyní ji viděl celou bez mlhy. To co ovšem viděl, se mu nelíbilo, neboť Enrika měla na sobě svatební šaty. Sice byly poničené a špinavé, ale vypovídalo to, že Adam zabil jejího milého těsně před svatbou a to vše jen zhoršovalo. Avšak nejvíce jej zarazilo, že Enrika byla těhotná. Vůbec to nedávalo smysl, protože nechtěl věřit, že by na svého milého tak rychle zapomněla. Možná byla těhotná ještě se svým nastávajícím, ale to taky nesedělo, protože už měla dávno porodit. Navíc v její blízkosti něco cítil, snad i opětovnou čertovu auru. Nepochyboval o propojení Enriky a čerta, ale něco zde chybělo, něco na co nemohl přijít. Musel však jednat. Měl jedinečnou příležitost, aby využil emoční slabost Enriky pro svého otce. Tohle byla špinavá práce, ale někdo to udělat musel, když ti dva rozpoutali zkázu. Rychlými kroky se pak přemístil za Adama.
„Tatínku,“ řekla Enrika a rovněž šla ke svému otci.
Postavil se za Adama.
„Dceruško, mně je to tak…“ více Adamovi už nedovolil říct a zlomil mu vaz. Kdo ví, jak by to pokračovalo.
Enrika zakřičela a rozbrečela se. „Co jsi to provedl!“
„To, co jsi přece chtěla.“ Zadíval se na Adamovo tělo, jež měl u nohou. „On byl přece poslední díl skládačky. Jeho hlava patří na čestné místo ve tvé svatyni.“
„Ne, tohle jsem nechtěla!“ Enrika dále brečela a dívala se na tělo svého otce.
„Ale ano, vše tomu nasvědčovalo. Zabil ti přece milého, chtěla ses pomstít.“ Šel pomalu k ní a nahmatával se pro nuž u pasu. Její reakce sice vzbuzovala otázky, neboť opravdu asi otcovy smrti litovala, přestože jí zabil muže. Dost možná to byl ale jen počáteční šok, který musel využít. Bude daleko jednodušší zabodnout jí nůž do těla v tomhle stavu, než se s ní regulérně utkat. Přibližoval se k Enrice, zbývalo mu už jen šest kroků. Enrika stále brečela, pět kroků. Nespustil z ní oči, čtyři kroky. Pomalu už vytahoval dýku, tři kroky. Enrika zaklonila hlavu, dva kroky. V následující chvíli Enrika zaječela, ale nebyl to obyčejný jekot. Síla v ní se probudila a ho to odhodilo dozadu. Ihned se zvedl na všechny čtyři, ale více nemohl. Enrika stále ječela a to ho ničilo. Snažil se sice kolem sebe držet aspoň částečnou bariéru, ale to mu nepomáhalo. Musel si přivolat hůl a z ní vypustit rudou střelu, která zasáhla Enriku do hrudi. Její jekot ustal a padla na záda.
Zadíval se do míst, kde mělo být tělo od Enriky. V uších mu zvonilo, že nic neslyšel, ale vypadalo to, že nic jiného se mu nestalo, naštěstí. Smrt Enriky plánoval rozhodně jinak, ovšem výsledek je pořád stejný.
Došel k Enrice a zarazil se, ještě totiž žila. Na hrudi měla vypálenou díru po střele, ovšem nač by jí to bránilo v dalším životě jako jiným, co tak dopadli. Dokud byla paralyzována, na nic nečekal a klekl si k ní. Začal jí ihned zkoumat oči, zuby, ústa, nehty, vlasy, klouby na rukou, prsty. Prohlédl jí celé tělo a postavil se nad ni. Vytáhl si knihu a začal v ní hledat. Nestihl ale najít co potřeboval, když ho Enrika přerušila.
„Snaž se, jak chceš,“ řekla slabým hlasem. „Ale já budu zase zdravá, stejně jako můj milý se opět vrátí.“
Přestal listovat a zadíval se na Enriku. Zlomek vteřiny přemýšlel nad tím, co řekla a najednou mu to došlo. Zadíval se jí na břicho a pak do očí. „Neměla ses vracet.“ Zavřel knihu a vytáhl nůž. Byla zde jediná možnost, jak vše ukončit. Tím, že se doznala, věděl, jak k těhotenství přišla a hlavně přišel na to, co má dělat. Svázala se se svým milým, a dokud žije jeden, žije i druhý. Nijak se mu do toho nechtělo, ale neměl jinou možnost. Klekl si nad ni a psychicky se připravoval na to, co musí udělat.
„Co chceš dělat?“ Enrika měla nechápavý strach v očích, ale pak jí to došlo. „Ne, ne!“ začala křičet.
„Dělám to, co je nutné.“ Levou rukou chytl Enriku za krk a pořádně ji přiškrtil. Až když se Enrika začala dusit, chytla jej za ruku na svém krku, aby mohla dýchat. O to mu ovšem šlo, nyní se mohl pustit do práce bez toho, aby se mu pletla. Lehce se napřáhl a pak bodl Enriku do míst, kde jí končil hrudní koš. Plynulým pohybem jí následně začal otvírat břicho až k pasu, porod právě započal. Enrika křičela a dostala se do šoku, ale to mu jen pomohlo. Všude byla krev, ale i tak ji rozkuchal, jak potřeboval. Pak jí levou ruku zabořil do těla, kde nahmatal dítě. Zažil už dost, ale tohle byla opravdu šílenost. Vytáhl pak novorozeně z břicha a odřízl pupeční šnůru. Hodlal vše pro jednou definitivně ukončit. Napřáhl se a chtěl bodnout, ale zadíval se na dítě a zaváhal, bylo normální a působilo nevinně. Váhal a stále se díval na dítě v levé ruce. Nevěděl, co má dělat, protože vypadalo naprosto přirozeně. Co když se spletl? Co když byl vše jeden velký omyl? Najednou zaváhal ještě více, protože dítě se na něj podívalo svýma modrýma očima. Podíval se na Enriku a ta namísto toho, aby byla mrtvá, se usmívala a natahovala se po dítěti. Znova se zadíval na dítě a ruku měl najednou pevnou a mysl čistou.
„Skoro se ti to povedlo. Prozradily tě ovšem oči, jsou příliš vyvinuté.“ Zabodl nůž dítěti do hrudi a v tu chvíli se změnilo. Celé tělíčko zčernalo, na hlavě mělo rohy a z nohou kopyta. Oči zrudly a bestie zakřičela. Pro Enričina milého byl najednou konec. Žádné nové znovuzrození, bylo na to pozdě. Tělíčko se pak změnilo v prach.
Sedl si na zadek a sklonil hlavu. Chytl se za helmu a těžce oddychoval. Tohle ještě neviděl. Přemítal si v hlavě, co právě viděl a snažil se uklidnit. Ze zamyšlení ho však vytrhl chraplavý dech Enriky. Zadíval se na ni a pak směrem, odkud cítil svatyni. Pořád zde byla aura a musel ji zničit. Kdyby zde zůstala i jen prázdná svatyně, mohlo být vše zbytečné. A navíc kdyby ji našli lovci, nastala by teprve ta pravá pohroma. Opět uchopil nůž a přes slabé místo pod čelistí ho zarazil Enrice do mozku. Během toho se mu dívala do očí a po tvářích jí stékaly slzy. Dost možná ta holka byla nevinná a někdo ji jen zneužil, ale muselo to tak být. Enrice pak usekl hlavu a obě těla spálil. Vydal se pak ke svatyni, kde uložil hlavu Enriky na čestné místo a naaranžoval ji jako ostatní. Chvíli počkal a vzápětí se všechny střeva a orgány potrhaly a dopadly na zem, jemu neznáma síla byla zničena. Pocítil zároveň i příjemnou změnu. Přivolal si hůl a jen s ní klepl o kámen, na čemž celá svatyně vzplála. Oheň se postupně zbarvil do zelena, avšak spálil vše potřebné.
Skončil jsem, pomyslel si. Nasedl pak na koně a odjel pryč z této země. Vůbec se neohlédl a ani nechtěl. Po tom co tady zažil, chtěl být co nejdále odsaď. Těsně před tím než ale opustil oblast, spatřil v mlze Efír. Měla na tváři úsměv a nedivil se jí, avšak jemu do smíchu nebylo. Proto jen přikývnul, na čemž si uvědomil, že mu neřekla, proč jej zachránila. Bylo to ale jedno, protože ve skutečnosti to totiž neskončilo.
Seděl u ohně a díval se, jak plameny pohlcují poleno, které tam právě hodil. Přemýšlel nad touto akci a jediné na co přišel, že selhal. Ne z pohledu Enriky, v jejím případě nemohl konat jinak. Ano nejspíše byla jen posednutá někým třetím, jehož moc nepoznával, avšak to jej až tak netrápilo. Nebylo sice nijak příjemné otevřít jí břicho a zabít démona, který se vydával za její dítě, avšak přesto se už nějak dostane. Trápilo jej sice i zaváhaní, ale nakonec to dokázal. Byly to jen nové zkušenosti, sice nepříjemné ale jen zkušenosti. Ve skutečnosti jej totiž trápilo, že podlehl sám sobě, neboť jeho původní mise byla jiného záměru, a to konfrontace s Lovci čarodějnic. Po této stránce selhal, nechal se unést zajímavou zakázkou, která jej málem stála život. Byl totiž vydán na pospas jiné bytosti po střetu s čertem. Mohl klidně skončit naporcovaný v nějakém blbém guláši jiných potvor. Nesnášel, když po boji ztratil vědomí, anebo když jej musel zachránit někdo jiný. Vlastně riskoval úplně vše jen proto, aby nakonec zabil zblblou holku a jejího tátu. Byl pitomec. Už teď si zahrával s ohněm, a přestože jej prsty již pálily, stále je nevytáhnul ven z ohně. Musel se víc krotit, musel. Raději vytáhl deník a udělal si pár poznámek o Enrice a její síle, kterou nerozpoznal. Rovnou k ní dal i několik návrhů co vlastně byla, nekromant či mystik. V jejím případě měl jen otázky, nikoliv odpovědi. Pak nalistoval stránku se sukubami a poznačil si poznatky o Efír. Nakonec nalistoval stránku s řádem Bílého Ohně a i zde doplnil pár řádků. Poté knihu odložil a lehl si pod přikrývku. Stále se však díval do ohně a přemýšlel nad dnešním setkáním, dokud je nepohltil spánek.
Odcházel z Bílé univerzity a přemýšlel. Při přebírání stříbra se zeptal pár správných pracovníků univerzity, zda se neděje něco, o čem by měl vědět. Musel být však v tomto ohledu opatrný, nevěděl, kde jeho otázky skončí. Naneštěstí pro něj i čarodějové jsou koneckonců jen lidé, avšak bohužel dle některých. Dozvěděl se potřebné informace o aktivitě Lovců čarodějnic, i když někteří to začínali nazývat drzostí než pomoc lidem. Zároveň se k němu donesly zvěsti, že univerzita a to konkrétně Černá Garda již pracuje na řešení. Ovšem tyto informace byly stejně důvěrné, jako že mořské panny ve skutečnosti nechtějí utopit námořníky ale zachránit je z lodí před sluncem a dehydratací. Tak či onak musel jednat a dokonce i mohl. Měl už vytipovanou trasu a na ní stačilo jen složit hlavu do Korzetu a pořádně se vypsat. Za úsvitu hodlal znovu vyjet a učit se o svém nepříteli vše co mohl.
Došel ke korzetu a vstoupil dovnitř. Hned ve vchodu ale ztuhl a svět se kolem něj zastavil. Nevěděl ani, co si má v ten moment myslet, protože nevěřil vlastním očím. Uviděl totiž Merill oblečenou jako prostitutku. Merill si ho pak všimla a poznala podle jeho výrazu, že se něco stane.
Udělal krok kupředu, ale ihned ho zastavila Luisa tím, že ho objala.
„Ahoj, vojáčku. Měl bys zájem,“ rukou si odhalila hrudník.
Zadíval se Luise do očí a poznal, že se něco děje. Luisa mu potom naznačila dva směry, v nichž našel dva silné potetované muže, vyhazovače. Vrátil se zpět k Luise a v jejich očích nalezl strach.
„Proč ne,“ pronesl.
Luisa ho vzala za ruku a odvedla si ho do pokoje v druhém patře. Jakmile vstoupili dovnitř, Luisa zavřela dveře a hned na ně přiložila ucho a poslouchala. Chvíli bylo ticho, než Luisa promluvila.
„Pomalu, vojáčku, aby sis to pořádně užil,“ řekla Luisa nahlas a během toho neodtrhla ucho od dveří. „Uvolni se a já tě přivedu do ráje.“ Chvíli pak Luisa čekala, ale potom se na něj provinile otočila. „Pár věcí se změnilo od tvé poslední návštěvy.“
Díval se na Luisu a ani nehnul brvou. „Ty víš, co chci slyšet, Luiso.“
„Zatím jsme Merill uhlídali, ale musíš ji odvézt pryč. Museli jsme ji jen zamaskovat. Přijel jsi právě včas.“
„Dobře, odvedu ji. Teď mi řekni, co se vůbec stalo.“
Luisa sklonila hlavu. „Qeen nikdy nevlastnila Korzet, ve skutečnosti patříme jednomu zámožnému obchodníkovi. Před týdnem však prohrál v kartách a my jsme byly vsázka. V tu chvíli se zde začaly zavádět nové pořádky.“ Luisa potom opět chvíli poslouchala, jestli někdo není za dveřmi. Nikdo nebyl. „Nedokážeš si ani představit, jak to tu teď probíhá.“
„Potřebuji mluvit s Qeen.“
„K ní se nedostaneš. Zástupce nového majitele si nebyl jistý, zda má na vedení nevěstince, tak ji nechal, ať uspokojí každého, na koho ten zmrd ukáže. K tomu ještě testují i všechny ostatní holky a Qeen u toho musí být jako dohled. Nakonec musí i samotnou dívku ohodnotit. Když hodnocení nesedí s verdiktem toho zmrda, dívka musí následující den zvládnout dva chlapy, kteří si s ní můžou hrát jako s hračkou. Zrovna testují Elen, už dělá druhé kolo. Jenom nás ponižují nic víc. Jde jim jen o to, aby Qeen zlomili a ona odešla sama. Chtějí plnou kontrolu nad Korzetem.“
„Předpokládám, že odejít nemůžete.“
„Klára to zkusila a od té doby šuká se spoustou mejkapu na levém oku. Jak jsem řekla, o nás tady nejde.“
„Proč se chtějí Qeen zbavit.“
„Já nevím, asi je něco ve smlouvě ještě s původním majitelem a oni to nemůžou obejít.“ Luisa se mu zadívala do očí. „Mohl bys nám pomoct?“
Nemohl se na Luisu dívat, sklopil zrak. Rád by jim pomohl, ale nechtěl se míchat do záležitosti od Qeen, a navíc teď nebyla ani absolutně vhodná chvíle. Měl vlastní plány, které už jednou ohrozil. Nemohl ale Luise jen tak říct, že je v pořadí, a zda se vůbec dostane na řadu. „Kdo je ten majitel.“
„Majitel je Albert Radštejn, je to šlechtic.“
„Není to šlechtic, upravil si jméno kvůli obchodům.“
„Jak to víš?“
„Kdysi jsem pracoval pro jednu z jeho poboček. Druhé jméno.“
„Říkají mu Smíšek, a asi oprávněně, protože ten kretén se pořád směje.“ Luisa náhle více zvážněla. „Je to ale magor, hlavně to jak mluví.“ Na moment se pak odmlčela. „Můžeš nám nějak pomoct?“
Podíval se Luise přímo do očí. Potřebovala pomoct a žádala jej o ni, avšak nechtěl, ne teď. Jistě se to dalo všechno vyřešit tak, aby se vše vrátilo do původního stavu, ale ne teď. Znovu prostě své plány neohrozí. Dívky z Korzetu musí vydržet, dokud na ně nebude mít čas. „Nevím, jak bych vám pomohl, Luiso. Mrzí mě to.“
„Neomlouvej se, nijak za to nemůžeš a ani se tě to netýká. Věci jsme ti uložily v přístavu. Teď jdi a počkej u zadního vchodu, přivedu tam Merill.“
Viděl, jak byla Luisa skleslá, ale nic jiného nehodlala vypustit na povrch. „Potřebuji jít do skladiště, mám tam něco schované.“
„Dobře, pustím tě tam zadem.“
Chtěl pak už jít, ale Luisa ho zastavila.
„Je mi to trapné, ale…“ začala Luisa a jemu to došlo. Vytáhl peníze a málo jich nebylo. Zaplatil a na chodbě ještě s Luisou zahráli divadílko před vyhazovači. Dlouho pak venku nečekal a Luisa ho pustila do skladiště. Z tajných schránek si posbíral věci, a když se vrátil, čekala už i Merill. Rozloučil se a šel vyzvednout zbývající vybavení v přístavu. Vše posbíral a pak našel místo, kde by Merill nechal. Napadla jej i Keira, ale ihned to zavrhnul. Sice spolu udržovali sexuální vztah, ale nechtěl u ní mít službičku. Všechny své věci uložil Merill v pokoji a vzal si jen nejvíce potřebné. Když byl připraven, sedl si na židli před Merill a zadíval se jí do očí. Nevěděl, co má říct. Mluvil prostě narovinu.
„Merill, já tě nemůžu vzít sebou, je to příliš nebezpečné. Pokoj jsem ti zaplatil na měsíc dopředu a tady máš peníze na další dva měsíce.“ Dal jí měšec do rukou. „Máš tam i peníze navíc, kdybys potřebovala. Když bude zapotřebí, použij mé vybavení na svou obranu.“ Zadíval se jí do očí, zatím nic neříkala a jen na něj kulila své oči. „Mám něco rozjetého a musím to dokončit. Věci se dali do pohybu a já…“
„Pane,“ skočila mu Merill do řeči. „To je v pořádku.“
Pokýval hlavou a zvedl se. Nahodil cestovní brašny na rameno a ještě jednou se podíval na Merill. Stála před ním a měla pevný pohled. Nejspíše si vše uvědomovala a jen to nedávala najevo. Znovu tedy pokýval hlavou a odešel do noci, ve které opustil Argham na hřbetu koně.
Merill přešla k oknu a sledovala svého pána, jak odchází do nočního Arghamu.
„Nebojte, pane, já se o vše postarám,“ pronesla k sobě jako přísahu. Ona moc dobře věděla, oč tolik usiluje a čím se jednoho dne stane. Oproti jiným si však uvědomovala označení starého titulu. Navíc byl rytířem Bílé paní. To byl další aspekt, který znala jenom ona. Musela to znát, protože pocházela z pokrevní linie, jež rytířům Bílé paní kdysi sloužili. Jednou mu to bude muset říct, stejně jako jiné tajemství, které znala jen ona. Jejich osudy nebyly propojeny náhodou. Ovšem nyní na to ještě nebyl vhodný čas.
Merill pak přešla k jeho vybavení a přejížděla po něm prsty. Dostala od svého pána úkol, a to udržet jeho věci v perfektním stavu než se vrátí. Ano věděla, že nic takového neřekl, ale přesto hodlala svého pána poslechnout. Pak se pousmála, nikdy by jej neoslovila jinak než pane. Patřilo to ovšem k její pozici, které si byla velice dobře vědoma. Možná se to mnohým muže zdát divné, dokonce by ji mohli nazývat poslušným otrokem, ale ve skutečnosti by po tom toužil každý, kdo znal celou pravdu. Uložila tedy jeho věci a všechny pečlivě schovala. Poté se převlékla to tmavého úboru, o kterém nikdo nevěděl, a nasadila si přes hlavu kápi. Nakonec se znovu zadívala z okna na noční Argham. Čekala ji práce, o které nikdo neměl jediné tušení a to, že jej nyní nemusela opustit, brala jako znamení od Bílé paní. Stejně jako její pán musela vše uvést do pohybu. Z krku si povytáhla šátek a zakryla si tvář, noční Argham čekal.
Qeen seděla ve svém křesle. Propustila Luisu a odpověď jejího bezejmenného přítele se jí nelíbila. Takhle to ovšem nehodlala nechat, ne po tom všem. Své plány zkrátka dotáhne až dokonce, i kdyby se na holkách z Korzetu museli vystřídat všichni chlapi z Arghamu. Hodlala své plány završit plně úspěšně, a ne jak jí jen dovolí ostatní. Však on ještě pomůže, pomyslela si Qeen. Jen je potřeba zajít dále.
Konec páté kapitoly