Kapitola čtvrtá – Zájmy Arghamu
Seděl v Korzetu a před sebou měl pivo. Hlavu měl podloženou o ruce nad pivem a vůbec kolem sebe nevnímal svět. Mysl se mu totiž neustále upírala k jeho současné situaci. Po setkání s řádem Bílého Ohně, měl najednou plán, jak se posunout dále. Dokonce se ukázalo, že Lovci čarodějnic byli oni muži, se kterými se setkal a kteří spadali pod řád Bílého Ohně. Avšak sotva získal potřebné informace, jeho plány skončily stejně rychle, jako se zrodily. Řád Bílého Ohně sice nebyl, kdo ví jak populární, ovšem jen v tomto království. Hned za západními hranicemi měli značnou podporu, což dosti komplikovalo situaci. Nemohl jen tak něco udělat a doufat, že se ho zastanou. Sice byl značný odpor vůči jejím rytířům, ale zůstalo to zatím jen u odporu. Mohl tak jedině vyčkávat na vhodnou situaci, ale ta taky mohla přijít, bohové ví kdy. Další otázka byl Michael, ten se s ním již nesetkal. Až měl obavy, že to při jejich rozhovorů přehnal a následně jejich setkáním tlačil na pilu. Vše bylo na mrtvém bodě, ze kterého nemohl nic dělat. Bude muset vymyslet něco nového.
Byl takhle zamyšlený, že jej ani Qeen se svým stáním před ním nedokázala vyrušit. Až když před něj postavila skleničky, vrátil se zpět do reality. Sedla si naproti něho a nalila novou vodku, kterou koupila.
„Hodláš tady dělat i něco jiného, než jen přemýšlet?“
„Potřebuješ snad něco?“
„To ty vypadáš, že potřebuješ zázrak. Nechceš raději zkusit nějakou dívku, ty správné dokáží zázraky.“
„Co se děje,“ zadíval se zmateně na Qeen.
„Zjistila jsem, že Květa brala drogy.“
Tak proto byla Qeen taková. Už to zažil dříve, vždy pak byla rozmrzelá. Raději vzal skleničku, přiťukli si a oba vypili alkohol. „Co naděláš, byla to její volba.“
„Mě to prostě sere, když si ty holky tak zbytečně ničí život. Já vím, dělaj kurvy, ale to ještě není konec světa.“
V tomto tématu nechtěl pokračovat, Qeen jej totiž při špatné náladě vytahuje často. „Qeen, nevíš náhodou něco o řádu Bílého Ohně?“ Věděl, že je to slepá ulice, ale zatím měl informace, odkaď mohl, ovšem z nevěstince se toho člověk vždy dozví nejvíc.
„Blázní, nic víc.“
„Tihle jsou jiní.“
„Jiní nebo ne, skončí stejně jako jejich předchůdci.“ Qeen pak nalila další alkohol.
Qeen se mýlila, rovněž jako on na počátku. Tihle byli jiní a oproti svým předchůdcům už měli podporu jednoho ze západních království. Řád Bílého Ohně původně začínal jako Lovci čarodějnic. Později zvětšili svůj seznam těch, co mají zemřít i o bestie a další spolky, avšak název si ponechali. Po pravých skutcích, kdy už měli slušnou skupinu s reputací, si je pozval jeden král ze západu. Neuměl ovšem jméno vladaře ani vyslovit, měl v něm snad milion S. Lovci splnily jeho úkol a byli povýšeni do řádu, jež se začal nazývat řád Bílého Ohně. To všechno by nebylo ničím zvláštním, ale nyní se snaží rozšířit svůj vliv a nijak se netají tím, že opovrhují paladíny a sesterstvem Věčného Slunce. Největší proměnnou v tom však hraje právě král S. Podle některých je šílený, bohužel má největší říční flotilu v okolí. Úžasná kombinace. Jak to asi všechno skončí? Rozhodl se ale, že Qeen nebude zbytečně zatěžovat detaily. Pak uviděl Merill.
„Pověz mi něco o Merill.“ Vzal sklenku a hned ji do sebe kopl. Během toho dále sledoval Merill, dokud nezašla za roh.
„Teprve teď se o ni zajímáš?“
„Místo ponaučování bych ocenil odpověď.“
Qeen do sebe raději nalila alkohol. „Ta dívka je pořád stejná. Během tvé nepřítomnosti nikdy nepochybovala o tom, že se vrátíš. Většinu času tráví tady, ale ve svém volném čase se toulá po městě.“
„A co tam dělá.“
„To nevím. Nikdy se ale nevrátila s jediným škrábancem, a to mi holky říkaly, že ji zahlédly i na nebezpečných místech. Nevím, co celé ty noci dělala, ale asi nic důležitého.“
Že by Merill žila dvojím životem, pomyslel si. Možná to opravdu není jen obyčejná dívka, jakou hraje na okolí. Snad ano, už teď měl starostí víc než dost. Jestli se o sebe dokázala postarat, je to jen dobře.
„Jaké máš plány?“ zeptal se Qeen.
Zdálo se mu to, nebo se Qeen právě zeptala podruhé, co hodlá dělat? „Zase vyjedu, musím něco zařídit.“ Neměl sice co, ale nechtěl se s Qeen bavit o svých plánech. Pravdou bylo, že sezením ve městě nic nevyřeší, a plánováním něčeho na co asi nedojde rovněž. Musel najít nějakou novou alternativu, a ve městě ji nenajde.
Jeho plány se však znovu změnily, do Korzetu totiž vstoupil posel, který jej hledal. Když se pak jejich oči střetly, raději do sebe kopl další alkohol, zakázka se mu právě nehodila.
Stál na náměstí před radnicí a dobře si ji prohlížel. Radnice byla velká pěti patrová budova, na kterou navazovaly další okolo náměstí. Celek těchto budov zabíral dvě strany hlavního náměstí, díky čemuž byl na východní straně velký průchod. Nad samotnou radnicí byla hranatá věž a na všech stranách se nacházely hodiny.
Díval se na radnici, ale rozhlížel se i po obchodech, ať už těch kamenných nebo stánků. Člověk by zde našel vše, o tom nepochyboval. Snad jen krom lehkých slečen, ale to ho nepřekvapovalo, neboť městská stráž si bohaté části města hlídala dobře. Ty méně kultivované hlídali jen, aby sami neměli problémy. Pak se ale už vydal za starostou, protože posel dost naléhal, že je to důležité a jde o čas. Jinými slovy rutina, která se mu nehodila.
Na radnici ho očekávali a ihned mu dali doprovod, který ho měl dovést za starostou. Zavedli ho do kanceláře starosty, která byla prázdná, avšak místo toho uslyšel hlas ze zadní místnosti. Posadil se a vzápětí přišel starosta, který byl velice slušně oblečen a sednul se do svého křesla. Starosta si jej přeměřil pohledem a pak si odložil svoje brýle.
„Čekal jsem, že chodíte na jednání jinak,“ začal starosta.
Na tohle vážně neměl náladu. Zvedl se a chtěl odejít.
„Počkejte,“ vyděsil se starosta. „Omlouvám se. Prosím, posaďte se.“
Sedl si.
Starosta se uklidnil a rychle mu nalil víno. „Ještě jednou se omlouvám za své chování, ale tohle je velice delikátní situace. Jmenuji se Arthur Pira.“
„Budu vám říkat starosto, jestli vám to nevadí.“
„Říkejte mi, jak chcete. Teď k věci.“ Starosta pak kývnul na sekretáře a ten přinesl dokumenty. „Potřebujeme, abyste našel jednu dívku.“
Otevřel složku a tam byl portrét dívky. Mladá sedmnáct let, pletené blond vlasy okolo hlavy, modrozelené oči, žádná jizva ve tváři. Nelíbilo se mu, kam to mířilo.
Starosta pokračoval. „Je to dcera diplomata, takže vám nemusím říkat, jaké riziko zde hrozí. Mohli by ji použít jako páku.“
„Promiňte, že vám do toho skáču, starosto, ale zatím jste mi neřekl, co se vůbec stalo.“
„Zmizela před dvěma dny a nevěřím tomu, že je to náhoda. Už jsem posílil kontroly u bran i přístavu, ale zatím jsme ji nenašli. Věřím ovšem, že je ještě tady a podle čarodějů žádný teleport z města nebyl.“
To, že čarodějové nezaznamenali teleport, ho nepřekvapilo. Spoustu lidí moc dobře vědělo, že ve větších městech jsou rozmístěné senzory, které hlídají určitou magii. Zkrátka se lidi opět poučili ze svých chyb. Portály jsou již registrovány a naváděny na hlídaná místa.
„Zkoušel jste márnice?“ Nemyslel to jako vtip.
„Nad tím ani nepřemýšlejte. Jestli se ta holka nenajde, budou padat hlavy.“
„Moje hlava na špalku není,“ řekl suše a dále se díval na její obraz. „Proč jste nekontaktoval Černou Gardu.“ Na tohle vážně neměl čas a ještě zde smrděla politika.
„Tenhle diplomat má hodně dobré styky a přišel by na to. Černá Garda se nevolá pro nic za nic. Stále to ještě nějak zameteme pod koberec.“
„Pořád mluvíte o tom diplomatovi, ale neřekl jste mi, kdo to je.“
„A ani neřeknu. Vy byste měl nejvíce chápat diskrétnost.“ Oba se střetli pohledem.
Sklopil zrak zpět na portrét. Tahle akce se mu nelíbila. Tohle byla mise přesně pro Černou Gardu. Sám byl pomalu v jejím hledáčku a ještě jí měl přebírat práci? Navíc potřeboval více informací pro sebe, než se zaplést do pletichaření města. Možná ale z toho mohl vytřískat i něco víc než jen peníze, přece jenom Arthur Pira byl starosta Arghamu. Avšak sám nevěděl co, neboť vše se točilo okolo děvky zvané politika. Možná tím ale vzbudí potřebné podvědomí u lidí, kteří rozhodují o jeho zkoušce, přestože je to tajná akce. Ale jestli se něco naučil o politice, nejsilnější jsou zvěsti, které nikdo nezná. Zavřel složku s dokumenty a podrobnosti o oné dívce, včetně toho, jak trávila čas a co kde měla dělat. Zadíval se pak na starostu, který byl nervózní z odpovědi.
„Budu potřebovat peníze na úplatky a nějaký glejt, aby mne neotravovali stráže.“
Starosta opět zavolal sekretáře, který připravoval vše potřebné. „O odměnu se nebojte, umím být štědrý.“
„Odměnu dostanu i v případě, že najdu jen tělo.“
„Doufám, že tato situace nenastane,“ řekl vážně starosta a v hlase měl špetku strachu.
„Tak se začněte raději modlit.“ Přece jenom holka vysokého postavení se ztratila před dvěma dny v největším městě na východním pobřeží. Jen bohové vědí, co zde žije za lidi a tady jde o něco velkého, pomyslel si. Ale to mu bylo jedno, hodlal tím sledovat vlastní zájmy. „Její jméno.“
„Anita,“ řekl starosta.
Podepsali pak smlouvu a vrátil se zpět do nevěstince, kde si oblékl zbroj a výstroj. Nevzal si však meč od Bílé paní a helmu, jen by obojím vzbuzoval pozornost. Místo toho si vzal velký černý plášť, který si dal přes brašnu. Vydal se potom do spodních částí města, kde hodlal podle informací začít. Až po cestě si však uvědomil, že se ani nenapil vína, které mu starosta nabídl. To nikdy nebylo dobré znamení, když nepil.
Procházel nižší ulice Arghamu a byl až překvapen, čím se Anita bavila. Podle záznamů Anita často unikala svým strážím jen pro pobavení. Vždy se přestrojila za obyčejnou holku a navštěvovala hospody v přístavu. Dělala to údajně často se slovy, že se doma nudí. Vůbec ji nebavilo být neustále slušně upravená a hodná tátova holčička. Holka pitomá, pomyslel si. Ani neví, do čeho se může zamotat. Byla zde sice i možnost, že ji jen stráže nemůžou najít, neboť svůj útěk povznesla na vyšší úroveň, ale tomu nevěřil. A koho by taky bavilo, skrývat se v přístavu jako obyčejný člověk, když vás doma čeká jídlo na stříbrném podnosu. To vás zkrátka omrzí.
Zastavil se před další hospodou, kde jednou Anitu našli. Stráže si moc dobře uvědomovali, kdo Anita ve skutečnosti byla, proto její úniky důkladně značili. V záznamech i stálo, že Anita utíkala dvakrát či třikrát za noc. Nikdo nechápal, jak to stihá, ale dělo se to. I jemu bylo vše divné, ale jestli ji vůbec nebavila otcova práce, tak věřil, že celé dny jen vymýšlela plány útěků. Vrátil koženou složku zpět do brašny a posunul si ji více na záda, pak se vydal již do čtvrté hospody. Všechny ostatní byly slepé cestičky, ano viděli Anitu, ale to bylo vše. V jedné stopa byla, ale dotyčný skončil v márnici po bitce, kterou nevyhrál, ovšem už před třemi dny, tudíž byl mimo podezření.
Vstoupil dovnitř a nikdo si jej nevšímal. Měl sice na sobě zbroj a u pasu meč, ale vypadal jen jako další žoldák, kterých bylo v přístavu spousta. Došel k pultu a hospodský právě utíral korbely. Otočil se okolo a jen pár lidí se na něj podívalo, ale pak se opět věnovali sami sobě.
Hospodský odložil korbel. „Co to bude, vojáku.“
„Sedmnáctiletá dívka s pletenými blond vlasy a modrozelenými oči.“ Vlasy mohla mít jakékoliv, ale vždy je nosila nějak pletené okolo hlavy. V účesech se nevyznal, proto říkal pletené, neboť to bylo univerzální. Zároveň šel vždy k tématu.
„Dvě ulice odsaď je nevěstinec. Nemůžeš ho minout, už v ulici k němu stojí děvky.“
To, že dostal takovou odpověď, jej nepřekvapovalo. Sem tam měly bordely s hospodami domluvu o zákaznících. Vytáhl radši pár mincí, aby je hospodský viděl a položil je na pult. Zatím měl ale přes ně ruku. „Sedmnáctiletá dívka s pletenými blond vlasy a modrozelenými oči.“
Hospodský se zadíval na mince a pak na zákazníka. „Říkáš pletený vlasy a modrozelený oči?“ Během toho se zazubil.
Jednu minci povytáhl ukazováčkem a poťukal na ni.
Hospodský se více pousmál. „Tak dva dny zpátky jsem ji tu viděl.“
Ťuknul minci k hospodskému a připravil další.
„Myslím, že mluvila s Romanem, nebo to byl Evan?“
Další mince skončila u hospodského.
„Roman to byl, jsem si jistej. Bavili se spolu a pak jsem je už neviděl.“
Poslal hospodskému další minci. „Kde ho najdu a jak vypadá.“
„Na to nemáš dost zlata. Nejsem žádná úplatná kurva.“
Pokýval hlavou a schoval zlato. Pak se hospodskému zadíval do očí. „Je zde místo, kde bychom si mohli promluvit o samotě?“
Hospodský se výsměšně pousmál a naznačil mu, ať s ním jde dozadu. Vešel první a poznal skladiště. Otočil se na hospodského a počkal, až zavře dveře. Vzápětí hospodského udeřil co nejsilněji do břicha. Hospodský se složil na zem a stočil se do klubíčka. Čekal, že asi na to dojde a normálně by vše řešil jinak, ale čas byl proti němu.
„Na jedné straně jsi mi naznačil, že nikoho neprodáš, ale na té druhé jsi mluvil, dokud ti to k něčemu bylo. Jsi asi stejně věrný, jako když kurva říká svým zákazníkům, že je miluje. A to jsem teďka těm slečnám ukřivdil tím, že je s tebou vůbec srovnávám.“ Obešel hospodského. Moc dobře věděl, co je tenhle majitel zač. Vyšetřující strážnici dělali kvůli Anitě a jejímu původu opravdu důkladné poznámky.
„Za tohle mi zaplatíš,“ dostal ze sebe hospodský a stále se držel za břicho. „Mám známé u městské stráže, a ti až s tebou skončí, tak tě ani vlastní matka nepozná.“
Nakopl hospodského zezadu do ledvin. Pak si před něj klekl a chytl ho za hlavu. Vytáhl glejt a poklepal s ním hospodskému na čelo. „Vidíš, co držím v rukou, je to glejt od starosty. Stačí jedna věta a tvým zákazníkům bude čepovat pivo nový majitel. Takže mi řekneš, co chci vědět.“
Hospodský se na něj pohrdavě zadíval a pokusil se plivnout, dostal za to ovšem jen ránu hlavou o zem. Pak ho zvedl a posadil jej na židli. Navíc se hned vedle nalézal stůl, který hodlal využít. Položil ruku hospodského na stůl a probodl ruku nožem mezi ukazováčkem a palcem co nejblíže u zápěstí. Hospodský zařval, ale ihned měl zacpanou pusu. Zároveň byl i zděšen, protože se chtěl bránit, ale jeho tělo jej neposlouchalo díky magii.
„Teď mě moc dobře poslouchej.“ Díval se hospodskému do očí, které byly naplněny strachem. „Pokud to první co mi řekneš, nebude to, co chci, tak nejen, že ti rozříznu ruku, kterou máš zatím neškodně probodnutou, ale ještě dneska si dáš schůzku s bachaři. Svůj osud máš ve svých rukou.“ Pak na potvrzení svých slov, trochu pootočil nožem.
Hospodský kulil oči a silně dýchal, ale když měl volná ústa, zatím mlčel. Zadíval se na nůž ve své ruce, kde stékal pramínek krve a pak na něj. „Bavil se s tou holkou, ale pak z ničeho nic zmizeli. Ani jsem si nevšiml, kdy to bylo.“
„Kde najdu Romana.“
„U jižní brány je skladiště od trpaslíka. Jeho barák je vedle a má červený dveře.“
Vytáhnul nůž a propustil hospodského, který se ihned chytl za ruku. „Kdybys nebyl nenažraný, mohl jsi mít více peněz a ne probodnutou ruku.“ Otřel si nůž a schoval ho.
„Nejsem žádný práskač.“
„Ne, ti mají více slušnosti.“ Pak už odešel bez toho, aby si ho někdo všiml. Během cesty k Romanovu domu přemýšlel, co ho tam potká a nemine. Chvilkově ho i napadlo, zda tam nenajde jen velkou kaluž krve a v ní bude ležet Roman s novým dýchacím otvorem.
Stál před Romanovým domem a díval se na červené dveře. Nechápal, jak mohly být červené, neboť se nehodily ke zbytku domu. Zabouchal na ně a někdo je otevřel na řetěz.
„Co chceš,“ zeptala se hrubě osoba za dveřmi.
„Sedmnáctiletá dívka s pletenými blond vlasy a modrozelenými oči.“
„Vypadni.“
Dveře se vzápětí zabouchly a uslyšel zpoza nich dva hlasy. Sice jim nebylo rozumět, ale podle tónu odhadl, že je správně.
„Že to nikdy nejde po dobrým,“ řekl si pro sebe. Položil pravou ruku na dveře a jen se soustředil. Vzápětí se dveře vyrazily směrem dovnitř, kde se rozrazily o stěnu. Ještě pak ani nesklopil ruku, když spatřil velkého zrzavého muže, který se na něj nechápavě podíval. Pohnul však jen prsty a muž přistál na červených dveřích. Sklopil ruku a šel pomalu dovnitř, protože očekával útok majitele druhého hlasu. Dlouho nečekal a z vedlejší místnosti na něj vyběhnul druhý plešatý muž s mečem. Muž na něj zaútočil shora, vyhnul se meči a zblokoval onomu muži ruce tím, že mu je chytl dole za zápěstí. Dotyčný ho chtěl praštit hlavou, ale o krok mu ustoupil a muž klopýtl. Chytl poté plešouna za vestu a hodil s ním pomocí magie na stolek, který praskl. Následně ještě muže nakopl do hrudi a přišlápl ho na krk. Sice mu nohu ihned chytl, protože se dusil, ale jinak s ní nepohnul díky magii. Otočil se na zrzka, jež se zvedal na nohy, ale tlakovou vlnou ho po mávnutí ruky opět vrátil na ony červené dveře. Pak se otočil na druhého muže, který se stále o něco snažil. Nechtěl je ovšem hlídat oba najednou.
„Máš docela velké uši, příteli.“ Díky jeho pleši kontrastovaly více.
„Jdi doprdele, hajze,“ dostal ze sebe plešoun.
Přitáhl si plešounův meč a přes ucho ho přibodl k zemi. Plešoun zařval bolestí a chytl meč, ale jen se pořezal.
„Pokud zůstaneš v klidu, budeš mít jen jizvu.“ Plešoun přes bolest pochopil a nehýbal se.
Otočil se k zrzkovi, který už nezkoušel vstát a jen se díval. Postavil se před něj a přeměřil si ho pohledem.
„Roman?“ zeptal se muže se zrzavými vlasy a zároveň doufal, že Roman není ten plešoun.
„Ano.“
Přitáhl si židli pomocí telekineze a sedl si naproti Romanovi. „Sedmnáctiletá dívka s pletenými blond vlasy a modrozelenými oči.“ Více neřekl.
Roman chvíli přemýšlel. Byl bledý, poté co právě viděl. „Vím, koho máš na mysli. Odvedl jsem ji do přístavu. Přímo na konec mola ke skladišti, jak kotví brigy těch žoldáků.“
To nebudou lodě žoldáků, pomyslel si. „Co chtějí s tou holkou.“
„Nemam zdání. Vodím tam lidi náhodně.“
Chvíli přemýšlel, bylo zde až moc náhod. Zadíval se na plešouna, který ho sledoval divným okem. Na tváři mu četl spoustu věcí, ale byl nějak podezřele potichu. Asi mu bylo jasné, že i jeho život je na kahánku. Pak však uslyšel zvuky linoucí se z venku, byl čas odejít.
„Jestli se v tomhle městě ještě někdo záhadně ztratí, ztratíš se taky. Pochopils.“ Měl by jej hned zabít už jen z principu, ovšem noc může být dlouhá.
„Ano. Najdeme si jinou práci.“
Z Romanovy tváře vyčetl, že má dost. Na plešounově tváři se mu však něco nezdálo a měl pocit, že ho opět uvidí. Zvedl se a šel ven, kde našel jednotku městské stráže. Všichni muži na něj mířili kušemi, zatímco čekali na rozkaz velitele.
„Můžu vám nějak pomoct, pánové? Nerad bych viděl vaše střely z blízka.“
„Můžete nám vysvětlit, co se tady ksakru děje,“ řekl drsným tónem velitel jednotky.
„Vysvětlení mám v kapse. Buďte prosím tak laskaví a neudělejte unáhlené pohyby vašich prstů na spoušti.“ Sáhl pomalu pro váček a předal jej veliteli. Ten ho otevřel a spatřil glejt.
„Sklopte to kurva,“ řekl podrážděně velitel a muži ho nejistě poslechli. Pak vrátil váček. „Asi mi neřeknete, o co tu jde.“
„Ne.“ Vzápětí přišel z domu bolestný řev. Došlo mu, že Roman asi vytahoval meč.
Velitel se zadíval na dům a potom zpátky na něj. „A tohle bylo co?“
„Kočky. Víte přece, jak vřeští, když spolu šukaj,“ řekl nezaujatě.
„Jo, kočky,“ pronesl velitel a svoji nedůvěřivost ani neskrýval. Pak ale zavelel a městská stráž odešla, jako by se tu nic nestalo.
Ihned se vydal na cestu ke skladišti a přemýšlel nad tím, co mu řekl Roman.
Při příchodu do přístavu již padla noc. Ulice začaly žít a dámy už prodávaly svá těla. Když byl v přístavu, zeptal se pár dělníků na cestu, ale žádný ho tam nechtěl doprovodit, jen mu řekli kde to je. Nebylo to dobré znamení, ale zase mu to dokazovalo, že je na správné stopě.
Blížil se k místu, když spatřil dva dobře vyzbrojené žoldáky. Byl na správném místě, o tom nepochyboval. Oni si ho rovněž všimli a šli mu naproti. Jeden ze žoldáků pak k němu natáhnul ruku.
„Stůj, cizinče. Tady je vstup zakázán. Co by sis přál.“
„Sedmnáctiletá dívka s pletenými blond vlasy a modrozelenými oči.“
Žoldáci se na sebe podívali a tasili zbraně. Už jen z toho, jak se na sebe žoldáci zadívali, poznal, k čemu dojde. Mávl rukou na muže a odhodil každého na jednu stranu. Jeden dopadl na kraj mola, druhý se odkutálel blíže ke skladištím. Otočil se na žoldáka u skladiště, neboť vytasil meč. Natáhl k němu ruku a zvedl jej do vzduchu, během čehož jej škrtil. Pootočil pak hlavu na jeho kolegu, který ze zad sbíral kuši. Nepoučitelní, řekl si v duchu a žoldáka, kterého svíral, použil jako štít proti blížící se střele z kuše. Střela muži prorazila plíci a vyrazila poslední zbytky dechu. Hodil pak žoldákovo tělo na jeho kolegu, na čemž se pomalými kroky přemístil k oběma mužům. Jeden byl zablokován tělem svým kolegou, zatímco druhý pozvolna vypouštěl duši. Při tom pohledu dostal nápad a sebral lano, co vyselo na jeřábu. Omotal jej žoldákovi kolem nohy a následně jej zvedl do vzduchu jako úlovek. Jeho prostřeleného kolegu odhodil do vody a více se o něj nezajímal. Váha zbroje se pak postarala, aby již nevyplaval na hladinu, tedy ne jako živý. Následně přemístil visícího žoldáka nad hladinu vody v přístavu, kterému došlo, co se asi stane a snažil se uvolnit, avšak marně. Spustil pak žoldáka do vody, aby v ní měl hlavu a ramena. Čekal pak chvíli, než jej vytáhl nahoru.
„Sedmnáctiletá dívka s pletenými blond vlasy a modrozelenými oči.“
„Co,“ řekl žoldák a lapal po dechu. „Já nic nev…“ zbytek nedořekl, protože opět skončil ve vodě.
Tohle se ještě opakovalo dvakrát, než žoldák dostal rozum.
„Skladiště s číslem pět,“ zakřičel tlumeně žoldák, neboť se dusil vodou.
„Děkuji.“
„Prosím nezabí…“ Více už toho žoldák neřekl a upustil jej úplně. Moc dobře věděl, že onen muž má na sobě příliš těžké vybavení na to, aby vyplaval. Zdejší mola byly navíc hluboké, což dobře věděl díky vlastní zkušenosti.
Vydal se ke skladišti a během krátké cesty ho napadlo, zda se mu už celá akce nevymyká z rukou. Zároveň měl špatný pocit, že až se otevřou vrata ve skladišti číslo pět, nalezne odpověď, a nebude příliš kladná.
Došel ke skladišti a stál před vraty. Vládlo zde naprosté ticho jako na celém molu. Podle výklenků to vypadalo, jako by vevnitř nikdo nebyl. Zabouchal na dveře a po chvilce uslyšel skřípaní zámku, následně se pomalu otevřely. Objevil se v nich postarší rozespalý muž oblečený jako dělník.
„Co chcete v tuto hodinu,“ řekl ospale dělník a ještě si zívl.
„Sedmnáctiletá dívka s pletenými blond vlasy a modrozelenými oči,“ odpověděl.
„Příteli, já nevím, co vám kdo nakukal, ale tohle je skladiště a ne žádný hampejz.“ Dělník pak zavřel dveře na závoru.
Tohle budou jatka, pomyslel si. Díky dřívějším zkušenostem s prací ve skladišti, mohl muže považovat za kohokoliv, ale za ne dělníka. Musel uznat, že svou roli zahrál dobře, ne však bezchybně. Nejvíce ho ale trápilo, jak moc bude vevnitř omezen, co se týče možností používání magie. Nechtěl ten sklad zničit a nemohl přesně vědět, zda tam není něco výbušného či něco jiného. Navíc by pro něj zničené skladiště nebyla příliš dobrá vizitka.
Přivolal si hůl a částečně ji očaroval. Klepl s ní poté o dveře, které se vzápětí vyrazily a přistály uprostřed skladiště. Pomalými kroky vstoupil skrz vrata, zatímco měl před sebou vyvolaný štít, do kterého dle očekávání, narazilo několik střel z kuší. Uvnitř jej sledovalo patnáct po zuby ozbrojených chlapů, kromě muže, co se vydával za dělníka, ale už si stihnul vzít meč. Bylo ticho, žoldáci ho sledovali a on je. Jediné co se ve skladišti hýbalo, byly jeho oči, které sledovaly protivníky a hodnotily situaci.
„Sedmnáctiletá dívka s pletenými blond vlasy a modrozelenými oči.“ Věřil, že dnes to již opakuje naposled. Během toho pomalu tasil meč, aby ocel zazpívala svoje sólo.
Nikdo se ani nehnul, když najednou onen dělník udělal tři kroky kupředu. „Vzadu za těmi bednami, cesta vede přes nás.“ V tu chvíli, jak to velitel dořekl, všichni jako jeden muž vyrazili proti němu. Tušil však, jak to skončí a soustředil se předem na kouzlo, které neměl nijak v lásce. Důvod byl prostý, kouzlo poškodí i jeho, ale v současné situaci to nešlo jinak. Nechtěl skladiště zničit a hlavně neměl jistotu, že ta dívka je vzadu. Nemohl ani riskovat, že ji plošným kouzlem zraní, přestože se to zde krásně nabízelo. Našli by se i lepší kouzla, ale u tohoto byla největší jistota momentu překvapení. K tomu všemu zde i ucítil něco magického. Vzpomněl si až na Marklenův výcvik, kdy jeho a Michaela neustále nutil vycítit cokoliv, co mělo magický potenciál. Vštěpoval to do nich každou chvíli a oni museli být schopni vycítit i naprostou drobnost.
Žoldáci byli od něj na půli cesty, když zavřel oči a klepl holí do země. V tu chvíli celé skladiště pohltila neproniknutelná temnota, která umožňovala vidět sotva na nos. Jediné co zářilo, byla hlavice jeho hole a to ještě tlumeně, neboť světlo pohlcovala dovnitř. Navíc mu z hole vycházel nepříjemný písklavý zvuk, který dezorientoval. Samotné kouzlo nebylo nijak smrtelné a bylo vhodné jen pro uzavřené oblasti. Avšak vzhledem k tomu, že poškozovalo i vyvolávajícího, bylo velice diskutovatelné, zda bylo vůbec efektivní. Na druhou stranu nedalo se proti němu nijak bránit, pokud dotyčný neovládal magii či nebyl nějak odolný. Ale i čaroděj by měl problém se zorientovat, aspoň chvíli by mu to trvalo, pokud by nebyl předem připraven. Ukončit kouzlo mohl jen vyvolávající, nebo pokud by bylo zničeno místo, odkud vychází pohlcované světlo, v tomto případě hůl. Kouzlo bylo v plném proudu, otevřel tak oči a mohl začít. Bělmo měl černé jako samotná zdejší temnota a rohovky měly odstín světla pohlcující hlavice hole. Uši ho pálily obdobně jako oči, ale vše ignoroval. Uchopil meč oběma rukama a vyběhl na nepřátele, přestože viděl jen jejich rozmazané siluety. Jakmile byl u žoldáků, kteří kolem sebe naslepo máchali zbraněmi, začal do nich sekat hlava nehlava. Někteří se jen drželi za hlavu a klečeli, ale i ty zasahoval svým mečem. Bodal a sekal takřka naslepo a to, že viděl siluety lidí, mu napomáhalo jen částečně. Kdyby se sám nehýbal, mohl pořádně zaostřit, ale tak jen máchal mečem po všem, co ještě stálo na nohou. Často se mu stávalo, že narazil mečem do zbroje žoldáka nebo sám dostal ránu do brnění. Postupně ale posekal vše, co stálo na nohou, dokud nebyl jediný. Pak natáhl ruku k holi a ta zmizela společně s kouzlem, které zahalilo toto skladiště do temnoty.
Padl na kolena, hlavu si opřel o meč a těžce oddychoval. Hlava se mu chtěla rozskočit, zatímco v uších stále slyšel jen pronikavý nepříjemný zvuk, který pomalu ustupoval. Jakmile zvuk zmizel, vystřídal ho nářek umírajících a zraněných. Pomalu otevřel oči a zvedl motající se hlavu. Rozhlédl se na spoušť kolem sebe a bohužel měl pravdu, byla to jatka. Z meče mu stékala krev a sám jí byl dost potřísněn.
Pomocí meče se zvedl na nohy a opět si přivolal hůl na pomoc s chůzí. Pomalými kroky, které nabíraly na síle, došel k zadní části skladiště, kde našel onu dívku dnešní noci. Zároveň vedle ní ležel v bezvědomí šestnáctý žoldák, který ji měl hlídat. Zkontroloval Anitiny životní funkce, zatímco byla v bezvědomí. Neměla však žádné zranění. Co se týkalo jejího ochránce, postaral se, aby už nikdy neotevřel oči.
Vrátil se zpět k tělům, přičemž spousta z nich už jen chladla. Našla se ale i taková, která zde mohla přežít. Zkoušel se vyptávat, kdo vůbec byli a o co tu šlo, ale jako odpovědi dostával jen nadávky či dezorientaci. Nezbývalo nic jiného než si přivolat meč a začít dorážet zraněné. Skoro všechny pobil a mířil k poslednímu žijícímu, který se držel za břicho.
„Prosím, pane,“ žadonil žoldák. „Mám ženu a děti.“
Zastavil se nad ním s mečem, ze kterého kapala horká krev. „Kdo jste a kdo vás najal,“ řekl chladně.
„Jsme jen piráti, které podvedli. Řekli nám, ať se převlečeme za žoldáky a že to bude jednoduchá práce. Jen převoz. Prosím, ušetřete mě kvůli rodině.“
Řekli nám, pomyslel si. Sakra. „Pracuji beze svědků,“ pronesl bez jediného náznaku emoce a bodl piráta do srdce. Tady už musel mít jistotu, že nikdo nepromluví.
Očistil si meč a schoval ho do pochvy. Mezitím vyprchaly zbytky předešlého kouzla, mohl tak všechna těla telekineticky naházet na jednu hromadu a zároveň je prohledat. U jednoho ze žoldáků ale našel hůlku s kouzlem. Dotyčný tak musel aspoň trochu rozumět magii, aby ji mohl používat. To ale vyvolávalo další otázky, protože tuhle hůlku musel od někoho dostat. Potom si přivolal hůl a nad těly udělal půlkruh, který nad nimi vytvořil skleněnou bariéru. Pak se ale zarazil a otočil se směrem k východu, opět pocítil povědomou sílu magie. Měl návštěvu, která na sebe upozornila a zároveň nechtěla jít dovnitř. Nepřítomně tak ťuknul koncem hole do bariéry bez toho, aby se na ni podíval a dále přemýšlel o hostovi. V bariéře se mezitím objevil světle modrý oheň, který vše vevnitř začal spalovat. Nebylo to poprvé, co ono kouzlo použil, takže věděl, že než opustí skladiště, oheň dohoří. Zbyde navíc jen hrstka popele, kterému nikdo nebude věnovat pozornost díky pachu krve a krve samotné. Vrátil se pak pro Anitu, která stále byla v bezvědomí. Host mohl i nadále čekat. Klekl si u ní a vytáhl plášť z brašny. Zabalil Anitu do pláště a položil si ji částečně na rameno, aby se mu dobře nesla, přičemž ji tak nezašpiní ani od krve. Jakmile šel okolo bývalého bojiště, kouzlo s ohněm již dohořelo a po tělech nezbylo ani památky. Dovnitř k tomu ještě zafoukal vítr, který se postaral o popel. Připadalo mu až, jako by samotní bohové tak schvalovali jeho čin.
Venku poté ke svému údivu nalezl Michaela. Oba dva stáli nehutně a pozorovali jeden druhého. Chvíli trvalo, než Michael rozhodil založené ruce na hrudi a vyrazil pryč. Sám poté odešel opačným směrem za starostou. Po cestě se ale pousmál. Co sem Michaela vyhnalo, neměl zdání, ale to, že se tu objevil, bylo dobré znamení. Možná si dal konečně všechno dohromady a jeho pochyby ho tu zavedli. Snad ano. Vypadá to, že tato akce přece jenom k něčemu byla. Nemusel ani připočítat záchranu holky, která utíkala pro pobavení, díky čemuž tuto noc zemřelo nemálo lidí.
Nacházel se už kousek od radnice, když se Anita začala probouzet. Raději se zastavil a posadil ji na lavičku, sám si pak před ni klekl. Byl už přece v lepších čtvrtích a zde měli i lavičky. Dívka pomalu otvírala oči a spatřila jeho tvář. Vylekala se, ale ihned se ji snažil uklidnit.
„Jen klid. Posílá mě starosta, abych tě našel a přivedl zpět. Neboj se, jdeme právě k němu, Anito.“
Dívka se na něj nedůvěřivě zadívala. „Já ale nejsem Anita.“
Díval se na dívku s nevěřícím pohledem. To si děláte prdel, pomyslel si.
„Jmenuji se Anabel, jsem její dvojče.“ Anabel se pak zděsila. „Musíte mojí sestru najít, unesly ji.“
„Počkej, abych si to ujasnil. Ty máš dvojče?“ Muže to být snad ještě horší?
„Ano, skoro nikdo o tom neví a lidi si nás pletou.“
Tím se vysvětlují časy těch útěků. Ale pro mě to tím pádem ještě nekončí, ba naopak, začíná. „Řekni, jak to celé s vámi doopravdy je,“ pronesl rázně.
Anabel zaváhala, ale spustila. „Se sestrou jsme se vždy bavily tím, že si nás lidi pletou. A když nás otec nechával samotné, začaly jsme se nudit. Napadlo nás pak prohánět naše stráže a po čase jsme zašly ještě dál,“ řekla s proviněním na tváři, ale vůbec jí ho nevěřil.
„Městskou stráž, protože osobní stráže už byla nuda.“ Úžasné, na co ti mladí dneska nepřijdou.
„Vždy jsme měly ale pravidlo ohledně místa a času. Anita se už měla vrátit, ať sama nebo s městskou stráží, ale ona se stále nevracela.“
„Co bylo dál.“
„Vydala jsem se ji hledat. Obešla jsem všechny hospody, kam chodíme, ale sestru jsem nemohla najít. V jedné z nich jsem si však všimla muže, který se mne zvláštně díval.“
„Jak vypadal.“
„Plešatý a měl velké uši.“
„Kurva,“ řekl potichu. Tak proto se na mě ten plešoun divně podíval, hledal jsem dívku, kterou on viděl dvakrát. „Jak přesně se na tebe podíval.“
„Já nevím.“
„Tak si rychle vzpomeň.“
Anabel vzpomínala. „Vypadalo to, jako by byl ze mě zmatený.“
„Co bylo dále.“
„Dal se se mnou do řeči nějaký zrzavý chlap. Působil, že něco ví. Chtěla jsem s ním mluvit venku, abych z něj něco dostala. Ale jediné co si pamatuji, je rána do hlavy od dalšího muže.“
Teď to do sebe všechno zapadá, řekl si v duchu. Nejdříve plešoun unesl Anitu a shrábl celou odměnu sám. Pak ale uviděl Anabel a byl zmatený, a tak radši řekl Romanovi o pomoc, protože věděl, že by ho poznala. Musím opět najít plešouna a doufat, že je ještě ve městě.
„Pane, najděte moji sestru,“ oslovila ho Anabel a vyrušila ho z přemýšlení.
Rozhlédl se okolo a spatřil patrolu městské stráže. Zařval na ně a strážnici se k němu nedůvěřivě vydali. Deset chlapů, to by mělo stačit, pomyslel si. Když k němu přišli, ukázal jim glejt. Dívali se na něj nedůvěřivě vzhledem k tomu, že měl na sobě krev, kterou si ještě neočistil, ale poslouchali ho. Řekl jim, ať tu dívku okamžitě odvedou ke starostovi, že o všem ví. Anabel potom samotné řekl, ať starostovi poví, že má sestru a že se ji vydal hledat. Stráže ho poslechli a odvedli Anabel na radnici. Moc nebrblali, protože to už bylo jen pár ulic. Spíše ale měl štěstí, že s nimi byl důstojník, neboť ten poznal, že je něco špatně.
Díval se, jak Anabel odvádějí a během toho vytáhl lektvar z opasku proti únavě. Otevřel lahvičku zrovna ve chvíli, když na hodinách radnice odbyla půl dvanáctá. Vypil lektvar a prázdnou lahvičku vrátil do brašny.
A to šlo všechno tak hladce, když vynechám tu kupu mrtvol a nějaké to násilí. No jo, Michaelova návštěva prostě něco musela stát, řekl si v duchu a rozeběhnul se směrem k Romanovu domu.
Pár minut po půlnoci doběhl k Romanovu domu. Na nic nečekal a šel dovnitř. Dům, jež opustil, vypadal stejně, jako když odešel. Avšak jen s jediným rozdílem, Romanovo tělo mělo podřezaný krk od ucha k uchu. Prohledal tělo, ale nic nenašel. V hlavě měl spoustu myšlenek, ale žádná jej neposunovala dále. Nakonec nechal tělo tělem a rychle prohledal těch pár místností, ovšem taky nic.
Vyšel ven před dům doprostřed ulice a zastavil se tam. Zaklonil hlavu a díval se na hvězdy, jako by v nich hledat odpovědi na otázky. Snažil se vybavit všechny detaily, které mohl, aby se posunul dále, ale vše jen vedlo do slepé uličky. Napadlo ho, že by mohl znovu zmáčknout hospodského ohledně plešouna, ovšem už na začátku se o něm ani nezmínil, takže si to nechal jako zálohu. Stál tam a přemýšlel, když jej někdo oslovil. Otočil se na osobu, byla to prostitutka.
„Nazdar, vojáčku,“ řekla znova. „Měl bys zájem v tuto chladnou noc?“
Zadíval se na ni pozorněji. „Co si pamatuji, tak krátkodobé společnice tvého typu by neměly být v těchto ulicích.“ Ne, že by ta žena byla kdoví jaká, ale ona mu tady neseděla.
„A kdy jsi tu byl naposled?“
„Před nějakým časem.“ Kdyby jen před nějakým, pomyslel si.
„Časy se zkrátka mění. Tak co, máš zájem nebo ne?“
„To neznělo, že ty bys měla zájem.“
„Jsem kurvou proti své vůli, z něčeho totiž žít musím.“
Díval se na ni a během toho vytáhl tři mince, které jí pak hodil. „Co se tu stalo.“
Děvka se na něj zadívala nedůvěřivě, ale jen pozvedla obočí. „Před třemi lety tu propukl mor. Stráže akorát udělali karanténu a všechny lidi nechali chcípnout.“
„To se nikdo mor nepokusil léčit?“
„Ale ano, léčili jen ty vyšší části města a sem šli jen dobrovolníci, ale i to bylo na hovno. Všichni ti vzdělanci a jim podobní tu nechali všechny chcípnout bez rozdílů. Zvířata, děti, staré kurvy, zkrátka všechny kdo tu žil. Dokonce i pasáky těch kurev. Zemřela tehda i matka mého manžela.“
„Manžela?“ nebylo nijak zvláštní, že sem tam si někdo z nevěstinců odvedl ženu a žil s ní, ale aby i nadále roztahovala nohy jinému, už bylo výjimečné.
„Ano manžela. On je rybář a z jeho příjmů bychom nevyžili, tak musím dělat kurvu, když mně jinde nedaj práci. Život je zkurvenej.“
„Jo to je.“ Otočil se k Romanovu domu. „Víš, kdo tam bydli?“
„Jo, ten zmrd, co dal přednost Aiře.“
„Aiře?“
„Elfce co tu se mnou šlapala. Nikdy s ní nic neměl, to já ho musela pravidelně dělat. Ale pak jí dohodil teplý místečko u boháčů.“
„Jakých boháčů?“
„Prej pro nějakýho diplomata, který si nahání ego tím, že zaměstnává jen elfy. Údajně povýšila na služku, ale tomu nevěřím. Určitě dělá kurvu dále.“
Konečně vodítko, a jak jinak než od děvek. „Kde ji najdu a jak vypadá.“
„V elfský čtvrti. Má smrkové vlasy a nosí dva copánky, které jí začínají u spánků. Za hlavou je má spletené. Jsi ale člověk, takže co ti asi řekne,“ pronesla posměšně.
Sotva to ale prostitutka dořekla, v rukou jí přistál měšec. Když se poté zadívala na cizince, uviděla jen jeho záda, a jak mizí v noční temnotě.
Doběhl, jak nejrychleji mohl k elfským čtvrtím a už po cestě mu bylo jasné, že až teď má opravdový problém. Elfové se s lidmi nikdy neměli moc v lásce a vysoce postavení elfové se mají potřebu chovat nadřazeně. Pouhou přítomnost lidí berou kolikrát jako osobní urážku a snaží se jakýkoliv kontakt s touto rasou omezit na minimum. Jaké jsou však pravé důvody této nesnášenlivosti, o tom se vedou jen teorie. Tak či onak, na světě jsou jen dva druhy elfů, ti co lidi nesnesou a ti co s nimi klidně pracují a nemají s tím žádný problém. Ihned si pak vzpomněl na elfy, které už potkal a musel uznat, že snesitelných elfů potkal více.
Jakmile se dostal do čtvrtí elfů, ihned pocítil napětí. Sice byly ulice v tuto hodinu prázdné, ale přesto na sobě cítil pohledy. Když někoho potkal, ptal se na Airu, ale někteří elfové mu ani nevěnovali pozornost. On ale věděl, že oni dobře ví, o kom mluví, protože stejně jako u elfů žijících v lesích i zde tvořily klany, ať už úmyslně nebo jen tím, že to mají v sobě. Věděl, že je v bez výchozí situaci, takže se zastavil.
„Když už mi nechtějí pomoct místní, mohli byste mi pomoct vy,“ řekl do prázdna. Netrvalo dlouho a z postranních uliček vyšel tucet elfů, kteří kolem něj udělali kolečko. Všichni byli ozbrojení a pečlivě ho sledovali.
„Nemáš tu co dělat, člověče,“ řekl elf stojící naproti němu. „Ještě k tomu od krve. Odejdi a nic se ti nestane.“
„Někoho hledám.“
„Hledáš na špatném místě.“
Zamyslel se, mělo cenu je uplácet? Byli to elfové a tihle viditelně i hrdí, přestože žijí tam, kde žijí. Musel na to jinak. Nestihl však nic udělat, neboť jeden z elfů promluvil.
„To je on,“ řekl najednou elf napravo od něj a všichni se na něj otočili. „To je ten co má tu elfskou otrokyni, co není odsaď.“
Kápo téhle bandy se mu podíval do očí. „Uděláme to takto, ty tady necháš všechny věci a my tě necháme odejít aspoň živého.“
Čím dal lepší, pomyslel si „Řekl jsem, že někoho hledám a ne, že musím na tento svět přivést další vdovy.“ Ne, že by jich za tuto noc nebylo málo.
„Myslíš si, že když jsi od krve, budeme se tě bát.“
„Myslím, že je to o důvod více, abyste poslouchali.“ Tohle bylo hodně špatné a další jatka tomu vůbec nepomůžou. Pomalu se schylovalo k boji, neboť všichni kromě jeho měli ruce na zbraních. Musel jednat, pokud chtěl zabránit krveprolití. „Ty.“ Zadíval se na toho, co viděl Merill. „Kdy jsi ji viděl.“
Elf zaváhal, protože ho sledovali. „Dneska na tržišti.“
„A připadalo ti snad, že vypadá jako otrokyně.“
„Neutíkej od tématu,“ ozval se opět kápo. „I kdyby nebyla otrokem, tak ti to nepomůže.“
Rozhlédl se po elfech, oni ten boj chtěli. Potřebovali si dokázat, že jsou elfové a on jen obyčejný člověk. Pak se podíval zpět na kápa, jejich oči se střetly. Potom se soustředil a z pochvy pomalu tasil meč. Elfové zaváhali, protože se ani nepohnul a meč se mu přemístil pod pravou ruku, kde se vznášel. Vzápětí si přivolal hůl do levé ruky a během toho všeho se pořád díval do očí kápa, který se ani nepohnul.
„Teď mě dobře poslouchej. Jak jsi sám řekl, jsem od krve, protože za tuto noc už mám jedny jatka za sebou. Než ovšem vyjde slunce, další mě čekají. Pokud chceš, může to skončit bojem, anebo mi řekni, kde je Aira, protože s ní potřebuji nutně mluvit.“ Během toho se stále díval elfovi do očí. Byl připraven, a pokud dojde k boji, hodlal je všechny zabít jediným kouzlem, neboť mu dali dost času, aby se připravil. Ten meč byl jen na efekt.
Vládlo mrazivé ticho, zatímco elfové sledovali svého vůdce. Ten se ale ani nehnul a stále se díval do jeho očí. Elfovi se hlavou neslo spoustu myšlenek a nápadů. Zvažoval všechny možnosti, ale váhal, protože ten parchant ovládal magii. Nakonec se ovšem rozhodl. No dobře, pomyslel si elf, jak chceš.
Vešel dveřmi do velké dvoupatrové budovy a hned poznal, že se jedná o jednu velkou improvizaci. Otočil se na svůj doprovod, se kterým se málem nedomluvil, a ti mu naznačili, ať jde dále. Postupoval domem a všude byly postele, na nichž spali elfové všeho věku. Procházel mezi nimi uličkou a snažil se nedělat zbytečný hluk. V očích někoho jiného by scenérie, které byl svědkem, zasáhla, ale jej nikoliv. Měl až moc bohaté zkušenosti z ulice. Pokračoval do druhého patra, na jehož konci se nacházel výklenek. Vycházelo odtud světlo a našel tam elfku, která k němu stála zády. Dříve než se otočila, prohlédl si výklenek. Byla zde jen postel a malá skříňka. Elfka se na něj otočila a v rukou držela dítě, jež se snažila uspat.
„Omlouvám se, že vyrušuji,“ řekl pokorně. „Aira?“
„Ano.“
Otočil hlavu na doprovod. „Mohli byste nám dát soukromí?“ Doprovod odešel.
„Potřeboval bych s Vámi mluvit,“ začal. „Týká se to choulostivé záležitosti.“
„Anity?“ zeptala se Aira.
„Anity a Anabel. Vím, že jsou dvě.“
„Nemusel jste mě navštívit v noci jen proto, abyste mi řekl, že jsem přišla o práci. Nebo si jejich otec přeje i něco víc?“
Takže tak utíkaly, pomyslel si. Nijak nechtěl věřit, že jim někdo pomáhal zevnitř, protože dle záznamů jejich otec tvrdě trestal služebnictvo za každou blbost. Ale teď už mu všechno dávalo smysl. Roman se svým kumpánem se specializoval na unášení lidí, ale dostali chuť na větší sousto. Proto dohodil Aiře místo u toho diplomata, chtěli si pořádně namastit kapsu. „Ne o to mi nejde a můžu vás ujistit, že ode mne se to nikdo nedozví.“ Stále mluvil klidným tichým hlasem.
„Jak vám můžu věřit,“ řekla nedůvěřivě Aira.
„Můžu vám dát svoje slovo.“
„A co pro vás vaše slovo znamená?“
„Více než si myslíte.“
Aira si ho přeměřila pohledem. „Věřím vám.“
„Nikomu na tomto světě nevěřte.“
„O důvod více, abych věřila vám. Co potřebujete vědět,“ Aira pak odložila dítě do postele, kde sama spala, neměla kolébku.
„Anita se ztratila před dvěma dny. Kolem půlnoci jsem ji našel, ale ve skutečnosti to byla Anabel. Od ní jsem se dozvěděl o dvojčeti a že Anabel šla sestru hledat poté, co se nevrátila.“
„A ta krev co máte na sobě,“ zeptala se Aira.
„Patří lidem, co unesli Anabel. Nechtěli ji dát dobrovolně.“
„Co chcete po mně. Já nevím, kam se ty holky chodily bavit.“
„Vím, že jste dříve pracovala jako prostitutka. A také vím, že vám pomohl Roman k současné práci.“
Aira ho dále jen potichu sledovala.
„Je mi jasné, co Roman požadoval za změnu vašeho povolání.“
„A přesto mi neublížíte?“ pronesla s podivem Aira.
„Ne, proto tady nejsem. Navíc Roman už do celé události není zapletený.“
„Tím chcete říct, že jste ho zabil.“
„Já ne. Myslím si ale, že to byl jeho kolega. Má velké uši a je plešatý.“
„Ano toho znám. Myslela jsem, že jsou přátelé.“
Peníze dokážou spoustu věcí, nechal si to však pro sebe. „Víte o něm něco.“
„V podstatě nic. Akorát jsem občas zaslechla, že mají zase práci na jatkách.“
Jateční budova, pomyslel si, to místo dokonale na vše sedí. „Děkuji, pomohla jste mi.“ Chtěl jít, ale zadíval se na dítě. Sklonil se k němu. „Vaše?“
„Mé sestřenice, zemřela před měsícem.“
Aira se zadívala do chodby za zvukem, během čehož nenápadně položil peníze k dítěti. Teďka je ještě neuvidí, ale jakmile si lehne do postele, najde je. Udělal to tak, neboť věděl, jak jsou na tom elfové a peníze. Aira se ale vydala do chodby, šel tedy za ní. Našel ji u postele jedné stařeny, která kuckala a nemohla se nadechnout. Prohlédl si ji přes rameno Airy a poznal onu nemoc. Nebyla obyčejná, ale dala se léčit. Vytáhl bloček a brko, sepsal tam byliny a postup. Onen lektvar nebyl těžký na přípravu, věřil, že ho zvládnou. Papír odrhnul a jak se na něj Aira zpět otočila, nabídl jí lístek. Dříve než však stačila něco říct, začal sám.
„Ať to pije dvakrát denně. Jestli nepřijde zlepšení, třikrát denně.“ Aira se na ten papír obezřetně zadívala, nechtěl ji ovšem urazit. „Neberte to jako urážku, ale jako dar od člověka, který v tomto městě vyrůstal v nepříznivých podmínkách.“
Aira přikývla a přijala lístek. Čekal to. Elfové často bývali až příliš hrdí, než aby přijali pomoc od člověka, a hlavně ti z měst. Bylo jedno, jak moc trpí, jejich hrdost jim prostě říkala, co smí a co nesmí.
„Vše potřebné najdete za hradbami města. Děkuji za vaše informace.“ Nečekal a hodlal odejít, zaplatil a už jej zde nic nedrželo. Aira jej však oslovila.
„Počkejte, neřekl jste mi své jméno.“
Zastavil se, ale neotočil, jen vytočil hlavu. „A ani neřeknu, ale z jiných důvodů, než si myslíte.“ Pak pokračoval ven, kde ho čekal jeho doprovod. Zadíval se na ně a sám začal. „Děkuji za spolupráci, pánové.“ Odepnul si měšec u pasu a hodil ho nejbližšímu elfovi.
„Vůbec nic o nás nevíš, člověče,“ oponoval mu elfí kápo.
„Právě že vím.“
„Víš hovno. Jsi čaroděj. Měl jsi stříbrnou lžíci v ruce od narození.“
„Kdo jste, abych se vám tu zpovídal, co jsem měl a neměl,“ pronesl rázně, ale elfové sklopili oči, krom kápa. Nehodlal ovšem čekat na odpověď, a rozešel se po ulici. „Ty prachy jsou starostovy a vím, že ho nemáte v lásce, takže to berte jako jeho poškozeni. Děkuji za vaši pomoc,“ zmizel za prvním rohem.
Stal kousek od jateční budovy a všude vládl klid. Otočil se a zadíval směrem na východ, za pár hodin začne vycházet slunce. Kopl do sebe lektvary společně s očarováním a vydal se k budově. Když se blížil, zpoza rohu vyšli čtyři dobře vyzbrojení chlapi, kteří vypadali jinak než piráti ze skladiště. Sotva jej muži spatřili, vyrazili k němu. Ihned na nich poznal, že tohle skončí jediným možným způsobem. Stále nevytasili své zbraně, ale určitě věděli, že po nich někdo jde. Neváhal však a ze zadní kapsy vytáhl čtyři vrhací nože, které si nechal levitovat za pravou rukou. Vzápětí je zakryl iluzí a byl připraven je použít.
Došel až k žoldákům, nebo co byli zač a zastavil se. Tři muži ho obešli a zůstali stát za ním, čtvrtý stál před ním. Pomalu otočil hlavu a zadíval se každému do očí. Viděl v nich, co potřeboval, byl správně. Jak se otočil zpět na čtvrtého, nasměroval tři nože na místa pod čelistmi. Vůbec se ani neobával, že by ty nože mohli vidět, přestože stáli okolo něj. Zadíval se na muže před sebou, který pomalu přežvykoval tabák. Ten se porozhlédl po svých kumpánech, pak si umístil tabák do pravé líce a jen trochu pokývnul bradou. V následující chvíli se pokusil žoldák vytasit meč, ale už bylo pozdě. Tři nože si totiž našly cíl pod bradami mužů, co stáli za ním. Čtvrtý nůž si ovšem nechal spustit do pravé ruky. Levou rukou zablokoval žoldákovi tasení meče do půli a pravou mu s nožem přiložil ke krku. Mezitím dopadla na zem tři těla držící se za krk. Podíval se žoldákovi do očí a nalezl v nich strach, to jej naplnilo blahem. Žoldák asi pochopil, co bude následovat a dal si tabák zpět na jazyk a snažil se na něj plivnout. Nijak se mu toto gesto ovšem nelíbilo a proto muži podřízl jen jednu tepnu, aby trvalo déle, než vykrvácí. Žoldák klesl na kolena a instinktivně se chytl za krk, obešel ho a přivolal si nože. Rychle je utřel a vrátil na své místo. Ihned pak vyrazil k jateční budově a za rohem nalezl dveře, na nichž se nacházelo kukátko. Dostal nápad a rychlým krokem se vrátil k tělům. Potom setnul muži s tabákem hlavu a vzal si ji sebou. S hlavou pak zabouchal na dveře a vzápětí se otevřelo kukátko, které mohlo vidět jen tvář dobře známého kolegy. Následně se ozývaly zvuky otvírání zámků.
Odhodil propustku, pozvedl meč nad hlavu a uchopil jej oběma rukama. Tohle musí být rychlé, řekl si v duchu. Dveře se pootevřely, nic se ovšem nedělo. Dveře se však otevřely více a zpoza nich vykoukla hlava muže, na čemž sekl mečem dolů. Muž se sice snažil rychle schovat, ale neměl helmu, což mělo za následek, že mu oddělil část hlavy. Tělo chytl a sotva ho vytahoval ven, vstupoval dovnitř s mečem nad hlavou. Opět uchopil meč oběma rukama a vevnitř našel čtyři strážné. První dva byli blízko něj a vyřítili se na něho. Udělal piruetu a během ní sklonil meč dolů, díky čemuž jednomu rozsekl krk a druhému hruď. Po dokončení otočky nechal meč v levé ruce u pasu a pravou ruku natáhl na zbylé dva muže, kteří už chtěli použít své kuše. Vyvolal tlakovou vlnu a odhodil oba střelce na zeď včetně nábytku v okolí. Oba muži pak spadli na zem, ale sotva se zvedli, pocítili jeho meč. Zatím nechtěl nijak zvlášť používat magii, očekával zde totiž majitele magických předmětů z doků. Sotva ale vstoupil do budovy, jeho teorie se potvrdila, ucítil totiž přítomnost magického vybavení a používaní magie.
Jednu místnost měl za sebou, další byla na řadě. Otevřel dveře a našel osamoceného bojovníka stojícího uprostřed místnosti. Poznal, že to bude veterán a navíc kolem něj cítil magickou bariéru. Muž čekal s obouručným mečem, který měl hrotem opřený o zem a díval se na něj. Sledoval rovněž veterána a byl mírně překvapen, že si nechal pobít muže, avšak vypadal jinak a nezapadal mezi ně. Ani by se nedivil, že ony muže najal a pak je stejně hodlal zabít.
„Jseš připravenej si zatancovat,“ zeptal se ho veterán.
Díval se na muže a bylo mu jasné, že ten člověk bude lepší než on. Neměl ale moc na výběr, pokud chtěl jít dále. Jen litoval toho, že si nevzal helmu a meč od Bílé paní. Mohl by se pokusit prorazit bojovníkovu ochrannou bariéru, ale na to byl potřeboval čas a jednoznačně lepší pozici. „Tak tedy veď,“ uchopil meč oběma rukama a zaujal pozici.
Veterán se pousmál, sklopil si hledí a pomalými kroky se vydal k němu. Během toho vláčel meč po zemi, který křičel svoji prahnoucí píseň po nadcházejícím boji.
Čekal a sledoval veterána. Čekal do pravé chvíle, kdy najednou sám proti němu vyrazil. Mečem vykryl veteránův útok ze spodu ale tělem pokračoval dále, dokud nepřítele nenabral ramenem. Muž jen trochu klopýtl, ale tím získal prostor, aby ho mohl seknout dvakrát mečem. Rány sice mířil na hlavu, ale netrefil slabé místo a zbroj zkušeného nepřítele mu je s klidem pokryla. S čím ovšem počítal a doufal, že udrží veterána ještě chvíli rozhozeného a podařilo se. V následující chvíli pustil meč a tasil dýku na stehně. Moc dobře věděl, že obouručák je na krátkou vzdálenost nevhodný a proto se muži snažil zůstat u těla a bodnout ho do slabých míst. Skoro se mu to i povedlo, ale těsně před bodnutím ucítil náraz do žeber. Byl rád, že jeho zbroj je kvalitní a celý úder utlumila. Ruka veterána ale sjela mezi ně, jak veterán chtěl. Nyní musel upustit od útoku a zastavit ruku se zbraní, která se blížila zespodu k jeho hlavě. Útok zastavil, ale tím to nekončilo. Jeho soupeř si jej dostal kousek od těla a druhou rukou, která stále svírala obouručák, sekl shora. Muž před ním dvakrát sekl mečem v jedné ruce, než ustoupil dostatečně dozadu. Očekával však ovšem, že bude pronásledován, ale místo toho jeho soupeř zůstal stát a zpod helmy uslyšel smích.
„To nebylo špatný,“ řekl veterán. „Ale nic novýho.“
Sledoval nepřítele a oddychoval. Zašel si pro meč a nyní věděl, jak boj povede. Sice byl jeho soupeř lepší a jeho zbroj ho více chránila, ale zároveň jej zpomalovala. Toho nyní využije, bude s ním doslova šermovat. Nebyl to dobrý plán, ale díky lektvarům co vypil a magii kterou se posílil, věřil, že to půjde. V tuto chvíli byl opravdu rád za výcvik s mečem, který získal na severu od Astrid.
„Teď povedu já,“ řekl a veterán se více zasmál.
Rychlými kroky se přiblížil k veteránovi a zaútočil. Mečem stále vykrýval či sám útočil, ale byla to patová situace. Během toho se snažil stále kroužit kolem veterána a i když se mu i třikrát dostal na zbroj, bylo to zbytečné. Zkoušel na něj i upuštění meče a ovládání zbraně vůlí, ale ten bojovník moc dobře věděl, co má dělat. Veterán pak vzal iniciativu do svých rukou a tlačil na něj. Všechny údery vykryl, ale poslední byl hodně blízko. Od začátku druhého boje utekla sotva minuta, když stál na místě, odkud vzal meč ze země a těžce oddychoval. Sledoval soupeře, který si opět opřel meč o hruď a vypadal, že se dobře baví.
„Škoda ty tvý vesty, docela se mi líbila,“ řekl posměšně veterán.
Zadíval se na vestu, byla poničená. Nyní už to bylo osobní. Dali jí už zabrat piráti v přístavu, ale po posledním úderu veterána mu došla trpělivost. Zadíval se na soupeře a měl docela vztek, tohle byl vyčerpávající boj.
„Seru na to,“ pronesl a šel pryč. Ani se nepodíval na nepřítele, který zpozorněl, neboť tohle nečekal. Došel pro jednu z kuší co ležela nabitá vedle a vrátil se zpět. Muž se proti němu rozběhnul, ale už vypálil jednu střelu a trefil se do hrudi. To jej však nezastavilo, ustoupil tedy a přitáhl si pomocí magie druhou kuši a znovu zasáhl nepřítele do hrudi. Vzápětí si přivolal meč, zaujal postoj a vykryl muži jeho sek. Ustoupil o krok a veterán klopýtl a spadl na kolena, už se ale nezvedal. Střely zaražené v hrudi se projevily a musel až uznat, že střelci měli účelné hroty na proražení zbrojí. Přešel k muži a hodlal jej zabít. Bojoval slušně, takže to chtěl udělat rychle, ovšem přes tu zbroj to byl mírný problém. Za krkem však bylo volné místo, kudy veteránovi zarazil meč hluboko do těla. Při průchodu do další místnosti utíral meč a přemýšlel, proč to neudělal hned. Někdy byla jeho zbroj na obtíž, kdyby ji neměl, zachoval by se jinak.
Další místnost byla velká a všude leželo pracovní náčiní pro zpracování zvířat. Na konci seděl muž staršího věku v rouchu a s dobře upravenou bradkou. Muž pokuřoval dýmku a nezaujatě jej sledoval. Dále si všimnul starého známého plešouna, který ležel na zemi s otevřenýma očima ve vlastním krvavém jezeře. O starost méně, řekl si v duchu.
„A to už chtěl jít Bernard do předčasného důchodu.“ Během toho čaroděj, jak jednoduše poznal, dále pokuřoval aromatický tabák.
„Neměl otálet.“
„Co už,“ zkonstatoval čaroděj. „Co by sis přál, cizinče.“
„Sedmnáctiletá dívka s pletenými blond vlasy a modrozelenými oči.“
„Děláš si sbírku?“
„Za dnešní noc mám dvě sbírky.“ Jednu se živými a druhou s mrtvými lidmi.
Čaroděj jen pozvedl znuděně obočí a dýmkou namířil na dveře na boku. Ty se následně otevřely a z nich vypadla Anita, poté dále pokuřoval dýmku. Byla svázaná a v puse měla roubík. Čaroděj ale pokračoval a přesunul Anitu přesně mezi ně a dal ji kousek do strany. Bylo mu jasné, proč to udělal, byla totiž v místě, kde se nejspíše střetne jejich magie. Vzhledem k tomu, že ji potřeboval živou, nyní musel střety umístit buď k čaroději, nebo k sobě.
„Nuže, tady ji máš,“ řekl čaroděj a levou rukou si pak vytáhl hůlku ze záhybu pláště. Díky tomu se vysvětlila předešlá hůlka, kterou našel.
Zadíval se na Anitu a ta byla vyděšená, pak se opět podíval na čaroděje.
„Vzhledem k tomu, že ve skladišti jsem nenašel ani těla, předpokládám, že to tady musí skončit stejným způsobem,“ pokračoval čaroděj.
„Je zde i druhá možnost, ale té nevěřím.“ Přivolal si hůl a koutkem oka se podíval na Anitu, která měla ve tváři větší strach. Musela vědět, k čemu se schyluje a kde právě stojí.
Čaroděj se pousmál a on si vzpomněl na Marklenovy přednášky o emocích u čarodějů. Dotyčný asi neměl tak přísného mistra jako on. Čaroděj pak vyklepal dýmku a schoval si ji do záhybu pláště. Potom se postavil s hůlkou, kterou držel v levé ruce. Oba dva se na sebe dívali a ani jeden se nepohnul. Oba byli soustředěni na následující scénu ale ani jeden nechtěl začít hrát první. V takových chvíli, kdy se střetávají dva čarodějové za obdobných okolností, se totiž hraje i na strunu nervů kdo první poruší klid. Ticho před soubojem dvou bývalo vždy naprosto běžné.
Sledoval čaroděje a ten najednou udělal první pohyb. Nijak nemeškal a nejdříve na Anitu vyvolal tlakovou vlnu, čímž ji dostal do relativního bezpečí. Koutkem oka spatřil její vyděšené oči, že s ní něco pohnulo, ale více se o ni nezajímal. Ihned následně tvořil obloukový štít, do kterého narazil světelný paprsek. Paprsek se při nárazu rozléval po štítu a díky tomu poznal, že se jedná o tekutý led. Bylo mu jasné, že tohle kouzlo je jen předzvěst něčeho jiného a musel změnit situaci. Nabil svůj štít a pak ho vrhnul proti čaroději. Ten tohle nečekal a proti štítu vyslal malou kouli, kterou už připravoval. Koule potom explodovala se štítem, na němž byl ještě tekutý led, který výbuch umocnil. Přestože výbuch nastal blízko čaroděje, sám se kryl levou rukou před obličejem. Pocítil i, jak mu ledové kousky narážejí do těla. Správně měl vůči výbuchu vyvolat bariéru, která by jej ochránila. Ale díky tomu, že ji neudělal, měl nyní navrch oproti čaroději, který tak konal. Moc dobře totiž odhadl celkový výbuch a věděl, co ustojí. Sotva to skončilo, upustil hůl a vyvolal ledový paprsek na čaroděje. Ve vzduchu byl totiž cítit silný chlad a hodlal jej využít. Nevyvolal ale obyčejný parsek, nechal jej totiž pulzovat, čímž rostla jeho síla. Mohlo se samozřejmě stát, že kouzlo díky svému růstu neovládne, na což byla náchylná pulzující kouzla, věděl však, co dělá. Udržoval kouzlo dle potřeby a viděl, jak je čarodějův štít zamrzlý rovněž jako část místnosti. Díky ledu vše vypadalo, jako by část místnosti u čaroděje zářila. Načasoval poslední pulz, a jakmile nastal, zrušil po něm kouzlo. Vzápětí uchopil hůl a zamířil ji na čaroděje. Z hole vyšlehla obalena zelená koule v černém sametovém závěsu a za sebou zanechávala zelenou záři. Kouzlo proletělo místnosti a pak rozbilo čarodějův štít, který se po nárazu rozsypal jak sklo a stejně tak i znělo. Čaroděje výbuch zaskočil a rozhodil natolik, že klopýtl dozadu, což využil. Nataženou levicí ihned ovládl čaroděje, avšak jen na okamžik, neboť ten se pomocí své mysli začal bránit. I to málo ovšem stačilo na to, aby soupeře rozhodil definitivně. V následující chvíli vyvolal kolem čaroděje a zadní části místnosti bariéru, která čerpala sílu z chladu. Obě ruce měl natažené směrem k bariéře a soustředil se jen na zvyšující se chlad uvnitř. Čaroděj se sice bránil, ale bylo to zbytečné. Dokonce z čiré zoufalosti zkoušel bušit na bariéru vlastníma rukama, ale k ničemu to nevedlo. Dlouho to netrvalo a bariéru zrušil. Uvnitř se pak nacházela dokonalá ledová socha zoufalého muže. Zadíval se do čarodějovy tváře a tu nadcházející hrůzu mu vyčetl z mrtvých zamrzlých očí. Věděl, že zanedlouho po něm nezbude nic, protože mu zmrazil každou buňku v těle. Při následném oteplení, leč i slabém, se ledová socha čaroděje rozpadne a roztaje.
A to jsem původně nechtěl nic zničit, pomyslel si. Zadíval se pak na Anitu a srdce se mu zastavilo. Anita ležela s rostoucím krvavým flekem na břiše. Rychle k ní doběhl a zjistil, že během exploze štítu, ji zasáhl kousek tekutého ledu. Rozřezal jí jen určitá pouta, protože takhle měla stáhnuté zranění a díky tomu tolik nekrvácela. Ale sotva jí sundal roubík, Anita bolestivě zakřičela a brečela. Snažil se pak do ní nalít lektvar, ale moc se mu to nedařilo. Zkusil i léčebná kouzla, během kterých Anita více křičela, protože musel zatlačit na ránu, ale tohle bylo nad jeho síly. Vzal pak Anitu do náruče. Byl sice unaven, ale tím se nemohl zabývat. Během toho jak poté vybíhal z jatek, přemýšlel, kde najde nejbližšího dobrého chirurga.
Hanze vzbudil štěkot psa, nasadil si brýle a musel jít ven. Zjistil, že kočka si kousek od něj čistila kožich a tak ji odehnal. Poškrábal pak psa a zadíval se na první záblesky východu. Potom šel do kuchyně, kde našel tabák a hodlal si připravit dýmku. Zapálil si ji a vyšel ven před dveře, kde chtěl pozorovat východ slunce a v klidu si u toho vychutnávat aroma kouře. Moc dlouho mu ten klid ale nevydržel, neboť spatřil, jak jeho směrem běží muž a někoho drží v náruči. Už z dálky však poznal, že se nejedná o obyčejného vandráka, ale o jednoho ze zákazníků, kteří se špatně odmítají. Radši byl proto obezřetný a rukou sjel k malé ukryté kuši, co měl pod křeslem.
Utíkal s Anitou v náruči, jak nejrychleji jen mohl. Anita ze sebe vydávala bolestné zvuky, ale díky tomu byla při vědomí a na živu. Věděl, kde bydlí jeden dobrý chirurg a doufal, že za ty roky nezměnil bydliště. Když už se blížil k jeho domu, opravdu doufal, že ten muž co sedí venku, je onen chirurg.
„Vy jste ten chirurg, co tu bydlí,“ zeptal se zadýchaně.
„Hanz Grip, chirurg k vašim službám,“ řekl s klidem Hanz a vydechl kouř.
„Kde ji mám položit.“ S Hanzem pak šel dovnitř a prvními levými dveřmi na chodbě vešli do místnosti s operačním stolem. „Nalil jsem do ní lektvar a pokusil se ji ošetřit i magií, ale léčitelská není můj obor.“
Hanz dále kontroloval Anitu. Pak se otočil a začal se připravovat na operaci. „Na čaroděje jsem vás netipl. Co ji zasáhlo,“ zatím si myl ruce.
„Tekutý led.“
„Tekutý led? O tom jsem jakživ neslyšel.“ Během toho dal Hanz, Anitě na tvář roušku plnou bylin a ona ihned upadla do bezvědomí.
„Je to forma tekutého ledu, která se chová jako kapalina a zároveň má vlastnosti ledu. Moc se nepoužívá kvůli náročnosti udržet led v tekuté formě, neboť po vyvolání má led ihned tendenci tuhnout. Výsledky ovšem na sobě dají znát.“
„Ano to vidím.“ Hanz si položil operační náčiní vedle Anity.
„Zasáhl ji kousek během výbuchu. Předpokládám, že část už musela být zmrzlá, ale kousek se v ní zachytil.“
„No dobře,“ řekl s klidem Hanz, jako by se nic nedělo. „Dáme se do toho.“
V následujícím okamžiku Hanz uvolnil provazy. „Mimochodem, proč je tak svázaná,“ pronesl nezaujatě.
„Osvobozoval jsem ji a nechtěl jsem ji rozvazovat, aby krvácení bylo co nejmenší.“
„Moudré.“ Hanz pak rozstříhal košili. „Vím, že vás na univerzitě učí, jak vypadá lidské tělo, ale vidět ho při operaci je něco jiného.“ Během toho ránu a okolí potíral desinfekcí.
„Bohužel moc dobře vím, jak vypadá lidské tělo zevnitř.“
„No dobře, ale teď jděte ven, jen byste mi tu zavázel.“
„Musím vám ten led nahřát, jinak ho nesundáte.“
„Mám praxi s následky po ledových kouzlech. Teď už jděte.“
Poté dovnitř přišla Hanzova asistentka. Před odchodem ještě uviděl, jak Hanz otvírá skalpelem Anitě břicho u rány. Vyšel ven a sedl si na lavičku u Hanzova domu. Opřel si hlavu o zeď a zavíraly se mu oči. Měl toho dost, byl unavený, používal silnou magii a navíc stále někam běhal. Seděl tam a sledoval vycházející slunce, které pomalu budilo celé město. Ani nevěděl, jak dlouho tam seděl, když jej oslovila městská stráž. Vůbec se tomu ovšem nedivil, protože byl od krve a na rukou měl tu od Anity. Ukázal jim glejt a řekl jim, ať je starosta na radnici, že ho v blízké době navštíví. Nelíbilo se jim, že dostávají rozkazy od někoho naprosto cizího, ale splnili úkol. Seděl tam pak dále, dokud ho z polospánku nevzbudil Hanz.
„Tak co,“ zeptal se.
„Ve zkratce, přežije to. Sepíšu vám následující léčbu. Nebude ovšem vůbec levná vzhledem k tomu, jak šikovné kouzla stále vymýšlíte.“
„Děkuji,“ zaklonil hlavu s myšlenkou, co na to vše starosta. Pak se zadíval na Hanze, který vedle něj pokuřoval aromatický tabák. „Vy asi máte hodně velkou praxi co?“
„Dělal jsem polního chirurga. V současné době léčím na zakázku a přednáším na Bílé univerzitě.“
Až nyní se zadíval na Hanze pozorně. Mohlo mu být už tak padesát nebo víc, veterán svého řemesla. „Je možné, že vám tady přijde několik mužů na stráž. Zajistím, aby vám dobře zaplatili.“ Pak se zvedl a chtěl jít směrem ke starostovi.
„Ani jste se mi nepřestavil.“
„Nemám jméno,“ chtěl odejít.
„A mám očekávat i nadále vaše návštěvy?“
Zastavil se a otočil. „Neberte to osobně, ale kdybych už vás nikdy v životě neviděl, vůbec by mi to nevadilo.“
„To slýchávám často,“ řekl si pro sebe Hanz a šel zkontrolovat pacienta.
Odložil starostovi glejt na stůl a uchopil pohár vína. Pořádně se napil a musel uznat výtečnou chuť. Škoda, že se nenapil už dřív.
„Takže,“ začal starosta poté, co si vyslechl celý příběh. „Máme tady jatka ve skladišti, po kterých zbyla jen krev. Dále jeden čistý dům s mužem, jenž má nový otvor na dýchání a jateční budova, kde zůstaly aspoň těla. A vše završila operace Anity.“ Starosta si povzdechl a chytl se za hlavu. „Aspoň, že v té jateční budově vše dopadlo dobře.“
Zarazil se, už jen z důvodu, jak to starosta řekl. „Jak myslíte to, že „vše dopadlo dobře.“ Vždyť venku zůstaly čtyři mrtvoly a dalších sedm je vevnitř. Navíc ještě nepočítám tu zničenou část stavby. Oproti tomu je skladiště výhra.“
„Ta jatka jsou pojištěná, takže žádný problém,“ odvětil s nepřítomně starosta.
„Jo tak to jo,“ řekl si pro sebe a v duchu si dodal, že já se vůbec snažím. Radši se opět napil vína. „Tím pádem vše dopadlo, jak mělo.“
„Ale co Anita?“ Až nyní opět starosta vypadal vážně. „Tohle se neututlá.“
„A proč ne. Jizva se časem zahojí a v šikovných rukou i zmizí. Dívky se ponaučily z následků a nebyl do toho zapletený nikdo důležitý.“
„Máte na mysli Černou Gardu?“
„Přesně. Můžete si defakto připsat všechny zásluhy a tím, že v tom nikdo nebyl, to nebude vypadat tak důležitě. Samozřejmě bude potřeba taktní diplomacie a moje diskrétnost.“
„Tak jednoduše?“ divil se starosta.
„Proč ne. Záleží čistě jen na vás, jak to bude vypadat v očích onoho neznámého otce. Je do toho zapleten jen minimální počet lidí a v neposlední řadě ani jemu by se jistě nelíbilo, kdyby si o něm povídali, že má problém s dcerami.“
Starosta znalecky pokýval hlavou. „Takže v podstatě o tom všem vím jen já a vy. A díky tomu, že jste byl obezřetný, o tom nikdo jiný nemůže mluvit.“
Bylo mu jasné, že má na mysli tu hromadu mrtvol, ale nechal si to pro sebe.
„Ale co ten chirurg?“ zeptal se starosta.
„Neví, koho operoval, a ani se nezajímal. Ano, ví, že to byl někdo důležitý, ale jinak to je vše. Anita s Anabel přece často cestují kvůli otci a rády se chodily bavit do jiných vrstev.“
„Takže nám zbývá vyplatit jen chirurga a vaši diskrétnost.“
„Přesně tak,“ dopil víno. „A můžete o téhle reálné pohádce prohlásit, že měla šťastný konec,“ i když šťastné konce neexistují, dodal si v duchu. Byl ale překvapen, že po víně, co zde pil, nabral nějakou energii, aby sršel vtipy. Anebo už byl tak mimo po to všem, co měl v těle.
„Pravda,“ řekl s úsměvem starosta. „Přišel jste i na to, jak se ty holky dostávaly ven?“
„Byli to ti chlapi z venku. Zpočátku jsem podezříval někoho ze služebnictva, ale nijak do toho nezapadali. Nakonec se ke všemu přiznal muž z domu, kde jsem se poprvé střetl s hlídkou.“ V tu chvíli si vzpomněl na Airu.
„O starost méně.“ Starosta se mu zadíval do očí. „Děkuji vám. Vaše služby nebudou zapomenuty a rozhodně štědře odměněny. Mám ovšem naději, že tím naše spolupráce nekončí a v budoucnu se můžu spolehnout na vaše služby.“
Neodpověděl, jen pokýval hlavou. Starosta se pak zvedl a podal mu ruku.
„Ještě jednou děkuji a omlouvám se za své prvotní chování.“
„Vaše situace byla pochopitelná, starosto.“
„Kéž by se všechny problémy daly řešit tak jednoduše. Ou, promiňte.“
„V pořádku.“ Během odchodu ale uslyšel, co si starosta zamumlal. Zmínil se o Lovcích čarodějnic. Musel se až pousmát, neboť to, že tady byli, neznamenalo nic dobrého, avšak mu jejich přítomnost přece jen muže pomoct. Nakonec z této akce opravdu vytřískal, co šlo. Musel uznat, že bylo dobře, že ji přijal. Padl starostovi do oka, potkal konečně Michaela a ještě se ukázalo, že řád Bílého Ohně bude společný nepřítel více zájmových skupin. Opravdu, tato akce byla úspěšnější, než se na první pohled zdálo. Při odchodu z radnice jej však čekalo ještě jedno překvapení, narazil totiž na čarodějku Keiru. Toto setkání se mu vůbec nehodilo. Bylo již ale pozdě se jí vyhnout.
„Tebe bych na radnici nečekala,“ začala Keira.
„Jdu tam, kam mě práce zavolá.“
„Opravdu? Ty a Arthur? Nikdy bych do tebe neřekla, že máš zájem i o nepříjemné práce.“
„Každá práce je nepříjemná, Keiro, jen se liší jejích cíle.“
Keira s úsměv přikývla. Pak se na něj šibalsky podívala. „Nechtěl by ses dneska stavit? Potřeboval bys to a já také.“
Sakra, otázku ohledně Keiry ještě neměl vyřešenou. Ale v současné chvíli byla její pozvánka neodmítnutelná. „Rád za tebou přijdu.“
„Budu se těšit,“ pousmála se Keira.
Když pak odcházela, zakýval jen hlavou. „Do čeho jsem se to zas zapletl,“ řekl potichu a vyrazil do Korzetu. Potřeboval odpočinek, ale nevěděl, zda po tom všem nebo na večer s Keirou.
Ležel na zemi v prostěradle a Keira na něm. Svíčky už pomalu dohořívaly, stejně jako jejich srdce se vracely do klidného rytmu po vydařeném sexu. Keira mu prsty projížděla po jizvách, zatímco se díval do stropu na hýbající se stíny. Byl to však nevnímavý pohled, neboť v sobě hledal otázky a odpovědi. Nakonec se však rozhodl, že s Keirou bude trávit čas, když bude zrovna v Arghamu. Působilo to podobně jako tehdy s Elisou a ono to i fungovalo, tak proč to nezkusit znova s další čarodějkou. Keira přece jenom byla jiná, a oba byli dospělejší, než když začínal s Elisou. Napadlo jej i, zda to není akorát cesta do pekel, ale tak uvolňující sex, který mu Keira dopřávala, se těžko dokázal odmítnout. Byl rozhodnut, zkusí s ní čistě nezávazný vztah, jak jej definovala Keira na začátku. Možná z toho i něco bude.
Byla zde ovšem ještě druhá otázka, a to Michael. Jeho návštěva během akce byla pozitivní, nejspíš se totiž zviklal. Jak jej ale dokázal najít? Že by měl starosta i záložní plán, nebo Michael dobré kontakty? Tak či onak byl jeho příchod dobré znamení. Michael měl jisté ambice, které byly spojené i s Arghamem, a Argham měl další problém zvaný řád Bílého Ohně. Musel opět jen čekat, co bude dále. Konečně měl však pocit, že je vše na správné cestě, ať už bude jakákoliv.
Keira se nad něj zvedla a všechny své vlasy si přehodila na levou stranu. Pak jej políbila a zpátky se zvedla. Projel jí rukou něžně po tváři a sám se nadzvedl, aby ji políbil. Ano, vše bylo na dobré cestě. Jak dlouho to asi vydrží?
Remair se díval na šachovnici. Přemýšlel o dalším tahu, ale nemohl se dostat skrz Marklenovu obranu. Započal proto rozhovor, který chtěl probrat a zároveň přítele rozrušit.
„Tak povídej, Marklene. Co jsi nalezl v jateční budově.“
Remair posílal svého přítele na průzkumy. Byl to rest za jeho hříchy, které pak musel krýt. Na druhou stranu Marklen se svými zkušenosti dobře věděl, co dělá, a obzvlášť na průzkumech. Když ještě velel Černé Gardě, dělal si průzkumy sám osobně, aby akci mohl co nejlépe naplánovat.
„V jateční budově se utkali dva čarodějové. Všude bylo mnoho těl, avšak žádné, které čarovalo.“
„Někdo chtěl být důkladný.“
„Nikoliv. Dotyčný se postaral o tělo ještě během souboje. Působivé.“
„Máš nějaký konkrétní typ?“
„Je více osob, jež obdobně konají. Měli bychom se spíše zajímat, proč nás Arthur Pira neinformoval.“
„Pira má dost vlastních problému stejně jako my. Prokázal nám jen službu, když nás nekontaktoval, Marklene.“
„Když si to myslíš, brát ti to nebudu.“ Marklen zvedl oči a Remair rovněž. „Nezavírej oči před tím, co nechceš vidět.“ Marklen narážel na Michaela, i on se dost motá kolem radnice.
„Tohle ti jednoho dne připomenu,“ zpět se díval na šachovnici.
Další věta na seznamu, pomyslel si Marklen. Už tam toho bylo dost, ale zatím se mu nic nevrátilo. Jeho obrana vše prozatím ustála, ostatně jako na této šachovnici. „Je jedno jaký tah uděláš, neprojdeš.“
„Ano to vidím.“ Nemohl pohnout s jedinou figurkou, aby prorazil, stejně jako v současné situaci na univerzitě. Příliš mnoho nebezpečných otázek se kolem něj točilo. Chtělo to změnu taktiky, nebo jen vyčkávání? To je to co Remair právě nevěděl. A je nebezpečné, když něco arcimág neví.
Konec čtvrté kapitoly