Kapitola třetí – Zvláštní stvoření
Seskočil z koně a rozhlížel se po náměstí městečka, kde právě zastavil. Viděl, že místní připravovali výzdobu města, nejspíše asi dorazil před nadcházející událostí. Připadalo mu, že neustále přijíždí do míst, kde zrovna něco slaví. A proč taky ne. Lidi se rádi baví a krčmy společně s městem pak sčítají zisky. Neustále narážel na jarmarky, které se konaly v pravidelnou dobu, či oslava dobré úrody anebo oslavy za dobrou úrodu. V přístavních městech toho ale bylo mnohem více, hlavně když dorazily obchodní lodě z daleka, to se prostě muselo oslavit. Výjimkou snad byly jen svátky, ale i ty se musely pořádně oslavit, jak bývá zvykem.
Vstoupil do krčmy a pozdravil se s krčmářem. Pak si sedl k jednomu ze stolu zády ke zdi a sledoval skrz okno probíhající přípravy na zítřek. Dostal před sebe pivo a objednal pár klobás, za což mu byla krčmářova žena vděčná, neboť jí příprava nezabere tolik času. Jemu to rovněž vyhovovalo a mohl si rozložit mapu. Právě dokončil úkol na vyčištění staré jeskyně, údajně tam žil medvěd zabiják velký jako stodola. Ve skutečnosti to byla medvědice, které zabily lovci mláďata, ale to už mu zapomněli říct. Když vstupoval do jeskyně, ozývaly se od zvířete strašlivé zvuky, které děsily místní. Nalezl však medvědici, která umírá a trápí se na následky zranění. Ukončil akorát její bolesti a vybral si plnou odměnu. Její tělo ovšem zničil, aby ji nikdo nemohl použít jako trofej. Neměl z té zakázky příliš dobrý pocit, ale co mohl dělat jiného. Mohl jen místním vyhubovat, ovšem jestli to k něčemu bylo, se už nedozví.
Jedl, popíjel pivo a díval se do mapy, kam vyrazí dále. Měl menší představu, že objede Argham a pak zpět, ovšem právě se nacházel na křižovatce. Nakonec se rozhodl, že to vezme tou delší cestou okolo hor, tam by mohlo být něco zajímavého. Složil mapu a hodlal si zajistit spaní, když k jeho stolu přišel místní úředník. Jeho plány se změnily, zakázka totiž přišla za ním.
Seděl u starosty na radnici a dopil víno, jež dostal. Odložil sklenici a zadíval se na starostu. „Takže, jestli to chápu správně, chcete po mně, abych vyčistil místní důl. Ovšem je zde možnost, že se tam nachází pralidé, přičemž vůbec nemáte tušení, jak se tam dostali nebo proč tam jsou.“
„Správně,“ odpověděl mu starosta.
„Ale ve skutečnosti se jen domníváte, co tam je, neboť si nejste jistý důkazy.“
„Správně.“
„A jedná se o starý opuštěný důl v lese, který je vytěžený a uzavřený.“
„Správně.“
„Vlastní chlapy jste tam už poslal, ale žádný se nevrátil a teď se to snažíte skrývat před lidmi, aby nenastal zmatek.“
„Správně.“
„Ale stejně jste už poslal pro pomoc, ale ta nedorazí v čas, neboť za tři dny máte měsíční jarmark a nechcete ho rušit.“
„Správně.“
Uchopil víno a znovu se na něj zadíval. Tohle už slyšel mnohokrát, pořád ta stejná písnička. Lidi neuměli být vůbec originální, anebo svět okolo?
„Všichni ti muži měli rodiny,“ dodal starosta.
Ještě to mu tu chybělo do skládačky, rodiny. Mělo mu hned dojít, že na něco zapomněl. Už chyběly jen zmínky o sirotcích. „Nechte si ten příběh pro někoho, koho to zajímá. Mně je to docela jedno.“
„Vám nevadí, že ti muži zemřeli?“
„Byli za to placeni, takže proč bych je měl nějak zvlášť litovat.“
„Všichni měli rodiny,“ zopakoval důrazně starosta.
„Politování hodné, ale to je asi vše.“
Starosta se potom opět rozpovídal o všem, co se týkalo jeho lidí, ale on to nevnímal. Bohužel natrefil na starostu, jež si vše potřebuje obhájit a co hůř, je povídavý ohledně některých témat. Měl tu akci prostě přijmout a byl by klid. Potřeboval si však pár věcí promyslet. Musel si ale přiznat, že ho ta zakázka zajímala. Pralidi ještě na vlastní oči neviděl, ovšem tito nepřátelé se nesměli díky své zuřivosti podceňovat. Byla zde však i jistá zvědavost, kdo nebo co dokázalo zabít starostovy muže. Tahle zakázka byla ošemetná už z více důvodu, neboť měl i podezření, že ten důl nemusí být prázdný.
„Mlčte,“ zastavil starostu, který to nečekal. „Zaplatíte mi všechnu útratu v hostinci a ještě dostanu výplatu zvlášť. A ať už v tom dolu je cokoliv, vše bude mé a můžu si s tím udělat, co uznám za vhodné. Ve smlouvě samozřejmě bude dodatek, že pokud nenajdu jediný náznak, že by tam ti vaši vojáci kdy byli, dostanu desetkrát tolik. Jasné?“ Hodlal si nechat proplatit starostův srdcervoucí příběh, o který nijak nestál.
Starosta se zhluboka nadechl a zrudl. „Máte mě snad za lháře ohledně mých mužů.“
„Mám jisté zkušenosti. Berete nebo ne.“
„Mám jednu otázku.“
Tázavě na starostu natočil hlavu.
„Kdy hodláte začít, kvůli jarmarku.“
„Vyřeším to za dva dny.“
„Dobře.“ Starosta se zvedl a podal mu ruku, přijal ji. „A za vaši námahu vám ještě zaplatím vaši rozumnou útratu na jarmarku.“
„Dobře.“ O důvod více, abych to přežil, pomyslel si.
Starosta si potom opět sedl a podíval se na úředníka. „Máš to všechno napsané, ať to můžeme podepsat?“
Odešel od starosty a v hostinci si vybalil. Po zbytek dne pak dělal průzkum v lese, kde sbíral byliny a přemýšlel, jak to celé vyřeší. Následující den dopoledne udělal další průzkum a přiblížil se k dolu. Sledoval jej, ovšem nic se nedělo. Jestli se opravdu jednalo o pralidi, musela to být průzkumná patrola. Proč tu ale byla? A navíc tak daleko od hranic?
Odpoledne si připravoval vybavení a lektvary. Nic nechtěl podcenit už jen z důvodu, že by se mohlo jednat o pralidi. Hodlal vše vyřešit na větší vzdálenost než je ruka nepřítele se sekerou nebo čímkoliv, co bude mít. Ne, že by se někdy hrnul do kontaktního boje, který nemůže vyhrát, ale akce se mají tendenci komplikovat.
Nakonec si sedl na postel a vzal si do rukou meč z meteorické oceli. Během sledování písma na čepeli si moc dobře uvědomoval, že dnes bude tato zbraň jeho prodloužená ruka v případě nejvyšší nouze. Opustil však tyto myšlenky, a přestože jeho oči nadále sledovaly písmo, jeho mysl si vybavovala všechny potřebné informace o nadcházejícím nepříteli.
Pralidé, jedni z původních obyvatel tohoto světa. Vzhledem vypadají jako jinak vyvinutí lidé, ale to je asi jediné, co je s lidskou rasou spojuje. Pralidé se dělí do dvou skupiny, na Traugary a Sqvili. Traugaři svým vzhledem připomínají silné a urostlé lidi, kteří jsou jen nepatrně větší, mají širší krky a hlavy a nepobrali příliš inteligence. Mají i velké a vystouplé čelisti, na které si dělají rituální jizvy. Čím větší a zjizvenější čelist, tím je traugar přitažlivější, údajně. O své čelisti se opravdu starají a zdobí je klidně i roztaveným kovem. Největší potupa pak pro traugara je, když mu protivník ještě zaživa vytrhne čelist. Sqvilové jsou naopak menší, ale především degenerovaní a přezdívá se jim malí zmetci, nebo děvky pro všechno. Jejich postavení u pralidí je sloužit, nemít právo na nic, nechat se týrat a umřít. Žijí tak dlouho, dokud jim to jiní traugaři dovolí. Oba druhy pak mají kůži odstínu do šeda, na kterou si malují barvami různé symboly. Pralidé díky svému drsnému prostředí a nízké inteligenci žijí především pudově a válečnickým životem. Boj je jejich druhé já a své jiné nedostatky nahrazují horlivostí a zuřivostí v boji. Pralidé zkrátka milují boj a vše okolo něj. Potřebují ho k životu a klidně i mezi sebou. Jejich společnost je podstatě rozdělena na válečníky, ženy a sqvily. O všem podstatném však rozhodují náčelníci a válečníci, ti pak vlastní ženy, které se starají o zázemí a rozmnožování. Traugaři se neustále rozmnožují a díky tomu mají velké počty. Rodí se už částečně vyvinutí, což jim umožnuje přežít drsné přírodní podmínky už od mala. A když padne pan rodiny, jeho úlohu rozmnožovatele přebere klidně bratr nebo syn a je úplně normální, že otcové dovádí i s dcerami či sourozenci mezi sebou. Toto křížení mezi sebou samozřejmě způsobuje, že se rodí i sqvilové, degenerovaní traugaři jakéhokoliv pohlaví, o které se nikdo nezajímá. Ti buď prostě přežijí drsné podmínky tamějšího života, nebo ne, jsou všem ukradeni a snaží se zavděčit svým chlebodárcům. To však neznamená, že sqvilové neumějí být nebezpeční. Jejich menší degenerovaná těla vypadají na první pohled až lítostivě, ale opak je pravdou. Jejich zuřivost, která je umocňována šikanou ze strany traugaru umí ledaskoho překvapit, i jiné traugary. Obyčejným lidským vojákům se sqvilové nevyrovnají, a proto se shlukují ve větších počtech, přičemž zároveň nemají co ztratit. Jsou však mezi nimi mnozí, co zkoušejí osedlat různá zvířata, na kterých se vrhají do boje. Ženy od pralidí jsou menšího vzrůstu a podobají se svým mužským protějškům. Mají velké boky i prsa a zastávají v kmenech všechny domácí práce. Mají delší dobu těhotenství a zároveň jsou odolnější vůči potratům. Nijak navíc nemeškají ohledně dalšího potomka, a je jedno zda se narodí traugar nebo sqvil. Pralidé žiji v myšlence, že v množství je síla. To proto traugaři nezabíjejí ženy jiných poražených kmenu, ale i lidí, elfů a trpaslíků pro další potencionální rozmnožování. A ty pokud přežijí porod, nebo celkově, jejich děti putují k sqvilům. A přestože ženy v životě pralidí mají jediný účel, jsou rovněž zákeřné a snad ještě agresivnější proti jiným národům, a kolikrát i k samotným traugarům. Ženy se však oproti uzurpům nijak neúčastní bojů a jsou vždy v závětří svých bojovníků s celým kmenem.
Přetočil meč a přemítal dále. Pralidé, byla to zvláštní rasa, a o to více nebezpečná, jakmile se našel silný vůdce. O tom je celá jejich hierarchie, jdou za vůdcem. Je to jednoduchý a nevinutý národ lidí a jsou to nepřátele všech, bez rozdílů. Jediné co snad pralidi ještě zajímá, je jejich božstvo. Zde je však další neznáma, ostatně i pro samotné pralidi. Ti se dříve modlili k základním živlům, které propůjčovaly sílu jejich šamanům. Ale díky jednoduššímu myšlení pralidí se mezi ně uměli zamotat i různí démoni. A po příchodu nových bohů, už vlastně nikdo pořádně neví, koho pralidé ve skutečnosti vzývají. Díky tomu jsou dnes jejich šamani nepředvídatelní, co se týče magie. Během starých válek využívaly čistě elementární sílu, ale to už v jejich magii neplatí. Ale nejen tam, jejich božstvo, dá-li se to tak kolikrát nazvat, své ovečky i různě směřuje, což se projevilo nejen na jejich používání magie ale i znepřátelení kmenů mezi sebou. Už se ani s jistotou nedá říct, kteří bohové vlastně tak razantně pomohli pralidem během druhé války, která zapříčinila změnu kontinentů. Vše sice naznačuje na ty ze základních živlů, ale s jistotou se to říct nedá. Příchod Prvních lidí zkrátka poznamenal úplně všechny a všechno. A co se týkalo ohledně kovářství a stavebnictví, Pralidé všeobecně neměli nijak rozvinuté ani jedno. Tupé či ostré zbraně nějak vyrobit uměli, ale k dokonalosti to mělo opravdu daleko. Bohatě jim stačilo, že jsou dost tvrdé či pevné, anebo že se dají hodit. Pralidé byli vrhači, a to nejen oštěpů, ale čehokoliv. A u zbrojí zase používali krunýře zvířat, jenž se u nich vyskytovaly. Jejich stavby byly vesměs primitivní, ale uměly být obrovské. Velice často připomínají velké stany z kůží a kostí jakýchkoliv tvorů, pod kterými žijí celé tlupy. Vždy je stavějí kolem různých monumentů, ze kterých jejich šamani cítí spojení s čímkoliv, či ve starých trpasličích pevnostech. Nemají ani nijak na výběr, protože kam vstoupí noha pralida, tam vznikne pustina, říká jedno staré pořekadlo. Pralidé zkrátka pro své války obětuji vše.
Odložil meč a díval se skrz okno ven. Ať už jej v dole čeká cokoliv, musí být obezřetný. Starosta by totiž nekývl na dodatek ve smlouvě, kdyby si nebyl jistý, a peníze umí být nebezpečnější než všichni pralidé dohromady.
Předvečer, než vůbec začalo zapadat slunce, čekal u vchodu do dolu, jestli někdo nevyleze ven. Ale i když bylo slunce zapadlé dobré tři hodiny, stále vládl klid. Na nic tak nečekal, vypil lektvary a posílil se magií. Poté se vydal k dolu s oběma meči. Doufal však, že ani jeden nepoužije, a hlavně ten na zádech.
Zastavil se před dolem a díval se na jeho vchod. Stále přemýšlel, co ho tam čeká. Raději proto vytáhl z brašny knihu s kouzly, kde nalistoval jedno kouzlo, které mu usnadní orientaci v podzemí. Kouzlo ale mělo nevýhodu, protože ti vevnitř ucítí, že se něco děje, i když nic neuvidí. Nehodlal ale nic riskovat a dal přednost informacím před momentem překvapení. Natáhl ruku k dolu a vyvolal kouzlo. Vzápětí spatřil rudý paprsek, jak začíná v ústí a pokračuje dále dovnitř, dokud nedošel svého konce. Viděl tak přes zem volné šachty, avšak drtivá většina a hlavně ty spodní byly již zasypány. Přičemž v místech kde byl pohyb, měl rozmazané vidění. Zaráželo ho však, že v jednom místě neviděl nic, ať se soustředil, jak chtěl. Něco tam bylo. Něco o čem se mu starosta zapomněl náhodou zmínit.
Kráčel dovnitř, přičemž oči měl zesílené na citlivost života. Hodlal si dobře ohlídat pohyb traugarů a sqvilů, aby jej nepřekvapili. Skrz stěny však uviděl pohyb jeho směrem. Náhle z dolů uslyšel zvuky a vzápětí spatřil slabé světlo. Přitlačil se k tmavé zdi a nechal se pohltit temnotou, kterou na sebe seslal. Za chvíli na vlastní oči spatřil pět sqvilů, a byli to opravdu degenerovaní jedinci. Křivé páteře a kosti, různé délky končetin a někteří i tupý jednoduchý výraz na křivých hlavách. Působili sice neškodně, ale byli vyzbrojeni palicemi. Všech pět sqvilů šlo nejistě a ostražitě, měli strach. Kouzlo, které využil, mu dovolovalo vidět, jak okolním tvorům proudí krev v žilách. Bylo to velice užitečné ale zároveň i nepříjemné, přece jenom viděl, jak někomu funguje tělo. Počkal, až budou sqvilové vedle něj, poté jen pohnul prsty a temnota, která jej pohlcovala, se rozšířila na ně. Sqvilové nevěděli, co se děje a jen kolem sebe máchali zbraněmi a křičeli. Meč se mu mezitím zhmotnil u ruky a vzápětí rozsekal všechny sqvili. Mohlo to trvat několik okamžiku a to se ani nepohnul, krom kmitajících prstů.
Pokračoval dále, dokud se nepřiblížila zatáčka, za níž se nacházel zbytek skupiny. Byli tam tři pomalovaní traugaři se sekerami v náramenních zbrojích z krunýřů a osm dalších sqvilů vybavených stejně primitivně. Díky tomu jaké kouzla použil, věděl, že pralidé jsou dole o jedno patro, a když tam přijde, bude nad nimi. Čekali, až tam vstoupí a vrhnou po něm zbraně. Vzpomněl si však na hlavy sqvilů, které neležely nijak daleko a přivolal si je. Poté je telekineticky hodil před jejich živé spolubojovníky, kde očekával, že způsobí zmatek. Hlavy sqvilů a jejich křik před smrtí, to by mohlo stačit, pomyslel si. Vyvolal poté hustou mlhu, která se začala linout do horního patra. Vzápětí uslyšel rány po zbraních, jež pralidé házeli na mlhu. Následně poslouchal směsici řevu a pazvuků, asi byli rozkazy jejich velitele. Nic konkrétního ale nerozuměl, což bylo na mluvu pralidí normální. Něco se mu ale nezdálo na tónině. Traugar řval asi rozkazy, ale potom mluvil jiným směrem. Vešel dovnitř a zůstal v mlze, odkud sledoval traugařího velitele, který se pořád otáčel za sebe. V tu chvíli si uvědomil, že je tady další hráč, raději proto začal zabíjet pralidi. Nyní si již zrušil zrak a vzápětí vyvolal ohnivou kouli. Muselo to vypadat úchvatně, neboť v šedé mlze se objevilo rudo, ze kterého vzápětí vylétla koule a vše zapálila. Dole tak nastal naprostý zmatek, přičemž jeden traugar byl výbuchem roztrhán a druhý měl na sobě jeho krev. Navíc i několik sqvilů hořelo jako malé pochodně. Traugaří velitel se však stále ohlížel dozadu za sebe. Když se ale nic nedělo, traugar zařval a všichni přeživší vběhli do mlhy s myšlenkou najít nepřítele. V ten moment se ale jen stáhnul do ústí vchodu a vyvolal před sebe štít. Vzápětí viděl, jak naprosto slepí pralidé do sebe narážejí a bojují mezi sebou beztoho, aniž by rozpoznali nepřítele. Nakonec zůstal stát na nohou jen traugaří velitel s velkou ránou na břiše od svého kolegy. Díval se na traugara a zrušil mlhu. Traugar najednou přestal dýchat, když zjistil, že zabil své spolubojovníky, ale dlouho ho to netrápilo a padl na zem s kouřící dírou v hrudi.
Postavil se nad traugařího velitele a díval se po tělech. Poté se zadíval po doupěti a v rohu spatřil spousty hlav od lidí. Podle některých jak vypadaly, usoudil, že starosta nelhal. Najednou ale přemýšlel, co tady vůbec pralidé dělali. Než ale začal zkoumat, proč tu byli, musel před sebe vyvolat štít, do kterého narážely blesky. Jakmile skončily, objevil se zde shrbený traugaří šaman v šedém rouchu a s holí z kostí. Zároveň ucítil nezvyklou auru, která se hrnula z části chodby, odkud přišel šaman. Až nyní mu to došlo. V dole muselo být místo moci a proto nemohl zmapovat zbytek šachet. Místa moci byly ošemetné prostory, umožnily totiž jedincům, kteří jsou spříznění s magií, aby využili jejich energii. Jak vznikly či odkud se berou, na to byly jen teorie, stejně jako jejich druhy. Podle některých se jednalo o anomálie z jiných dimenzí. Vše však dávalo najednou smysl. Proto šamana necítil, snažil se totiž zkrotit energii místa moci a ta se vždy soustředí na jedno místo a ne rozpíná. Sledoval šamanův pokřivený úsměv a podle něj usoudil, že místo pokořil, už jen z důvodu, že byl stále naživu.
„Mě nemůžeš zabít, člověče,“ řekl hodně pokřivenou lidskou řečí šaman. Bylo vůbec s podivem, že na pralida mluví tak dobře, oni totiž moc mluvit neumí a celkově vydávají jen pazvuky. „Pohltil jsem zdejší moc. Jen utíkej a řekni lidem, že se na ně za okamžik snese smrt.“ Během toho měl šaman hodně zvrácený úsměv.
Sledoval šamana a hodnotil situaci. Sice již kouzlil a šaman byl nabít mocí, kterou mohl vypustit, ale nemohl se zbavit pocitu, že šaman tu sílu úplně neuchytil, protože až moc cítil auru kolem něj. Dávalo mu to jistou naději na úspěch a zároveň velké pokušení zabít onoho usměvavého šamana. Byl rozhodnut a udělal krok kupředu, až tím traugarovi vytratil úsměv z tváře. Místo útěku sešel dolu a během toho si přivolal hůl. Zastavil se několik metrů od šamana a pomalu k němu natáhl ruku s dlaní nahoru. Pak ohnul prsteníček, a jakmile sklonil dlaň dolů, zavřel oči a zaútočil šamanovi přímo na mysl. Nemohl použít klasickou útočnou magii, ne když je poblíž místo moci, to by mohlo způsobit katastrofu. Místa moci byla úžasná a nevyzpytatelná zároveň. Šaman se začal ihned bránit a sám zvedl hlavu vzhůru a pronášel řeč. Stáli tam tak oba před sebou a začali se mírně až třást, protože to byl střet myslí o ovládnutí magie druhého. Musel se tak proti šamanovi pekelně soustředit, až mu vibrovala natažená ruka. Hodlal ovládnout traugarovy síly a zároveň čerpal podpůrnou pomoc z hole. Mozek mu ovšem třeštil, neboť to samé dělal i šaman. Pořád jen koncentroval své síly a vytvářel smyčky kolem šamana. Během toho se i bránil útokům a snažil se nerozptylovat. Najednou však otevřel oči a otočil dlaní nahoru. V tu chvíli se traugar zaklepal a z úst, nosu, uší a zrudlých očí se mu vyvalila krev. Vzápětí padlo mrtvé šamanovo tělo na zem, zatímco on si poté utřel stékající krev z nosu. Vítězství nebylo zadarmo, avšak výsledek jej potěšil.
Udělal krok kupředu a chtěl se až pousmát, když energie z místa moci explodovala a odhodila jej pár metrů za sebe. Špatně se mu pak dýchalo, neboť magie pohltila vzduch, ale po chvilce to bylo lepší. Pomalu si sedl a bolel ho celý člověk. Nebyl si úplně jistý, co způsobilo výbuch, avšak věřil, že to mohlo být daleko horší. Byl v ten moment rád za helmu a zbroj, která utlumila náraz. Kdyby ovšem vybuchlo místo moci plnou silou, jeho výstroj by byla k ničemu.
Posbíral potom vše, co mělo cenu, avšak zajímala jej především šamanova hůl a tělo. Obojí ale bylo zničeno během výbuchu. Když se ještě v noci vrátil za starostou, řekl mu, že důl je čistý a vše co tam nechal je jejich. Zároveň přidal i menší zmínku o místu moci a že to má zabezpečit někdo z univerzity, jemu se to dělat nechtělo. Jakmile se vrátil do krčmy, padl na svoji tvrdou postel a ihned usnul.
Jakmile otevřel oči, jarmark už byl v plném proudu. Včerejší souboj si vybral daň svoji náročností a tak jej neudivovalo, že prospal většinu dne. Když byl však vzhůru, započal svůj den koupelí, kterou následovalo pořádné jídlo o několika chodech. Po zbytek dne pak sledoval trhy a hledal něco zajímavého, nic ale nenašel. Využil tedy starostův kapitál na vylepšení vybavení či potřebných zásob. Vrátil se i zpět do dolu, kde byli starostovi muži, kteří vše důkladně prohledávali a sem tam si něco schovali do kapsy. Nevšímal si jich a prozkoumal především místo moci, avšak po využití šamanem bylo vybité a nepoužitelné, přesně jak předpokládal. Nechal ho tedy být, protože místa moci se vždy nějak záhadně dobíjeli, na což ještě žádný čaroděj nepřišel, i když to někteří zkoumali. Existovala ale i teorie, že se jenom říká, že to zkoumají, aby to nedělali jiní. Výsledky by totiž mohly znamenat velké věci, ať už ty dobré nebo ty špatné. Místa moci se navíc daly použít jakkoliv si dotyčný přál.
Následně se opět vrátil na jarmark, kde sledoval, jak vše běží, ale nakonec zapadl zpět do krčmy. Dojedl večeři a vyšel ven na terasu. Venku stále probíhaly oslavy a zároveň se mezi sebou hašteřili obchodníci, čí zboží je lepší. To, že se to jmenovalo Měsíční jarmark, nebyla náhoda, neboť měsíce svítily čistě a jasně. Předpokládal, že bude i půlnoční bohoslužba, ale té se neměl nijak tendenci zúčastnit. Díval se i na pódium, které normálně slouží jako šibenice, a sledoval hrající elfské hudebníky, přičemž nikomu nevadilo, že se v pozadí houpou oběšenci. Pak přišli tři elfské dívky s copy a stepovaly do rytmu. Představení mělo svoje kouzlo a znělo to líbezně. Poté je vystřídali lidští hudebníci se zpěvačkami. Bylo pěkné pro změnu vidět, že i rozdílné komunity spolu dokážou žít a oslavovat. Nakonec ale zakýval hlavou, kopl do sebe dalšího panáka a vrátil se do krčmy. Tam si sedl na své místo a dostal před sebe pivo. Sotva se napil, přisedla si k němu neznámá zrzavá žena.
„Chceš šukat?“
Zaskočilo mu, tohle opravdu nečekal. Utřel si fousy od piva a zadíval se zmateně na zrzku.
„Všichni stejní,“ zkonstatovala s úsměvem zrzka s dlouhými kudrnatými vlasy. „Jsem čarodějka Keira.“
Čekal, že bude pokračovat, ale skončila. „Neměla bys mít ještě jméno nějakého města?“
„Momentálně jednám o práci na Bíle univerzitě v Arghamu, takže jméno ještě nepoužívám.“
„Docela vypadáš na čarodějku.“ Čarodějka, pomyslel si, to mu chybělo.
„Děkuji.“ Pak se na něj tázavě Keira zadívala. „A tvé jméno?“
„Nemám jméno.“
„A tak to jsi ty,“ řekla udiveně Keira, i když jí to nevěřil. „Mluví se o tobě, ale jen ve vybraných kruzích. Myslela jsem si ale, že už jsi mrtvý.“
„Klidně může být.“
„Dobře. Jdeme teda nahoru?“
„Promiň, ale s čarodějkami to není nejlepší nápad.“
„Rozumím tvému postoji, ale já nechci nic závažného. Jsem jenom dost nadržená a ty jsi byl moje první volba. Druhá je jeden z houslistů, u kterého doufám, že s těmi prsty umí i něco jiného,“ ďábelsky se pousmála.
Chvíli nad tím přemýšlel. Pravdou bylo, že nic s žádnou ženou neměl už delší dobu. Co skončil s Astrid, byl v této otázce nejistý. Proto se po cestě zpět do Arghamu rozhodl, že musí jít dále a navštívil nevěstinec. Bylo to vůbec poprvé v životě, kdy si zaplatil prostitutku, ale nebylo to ono. Do té doby vždy když měl lehkou děvu, nikdy si ji neplatil sám. Někdy si až říkal, že ty holky, které mu šlechta posílala, mu jen kolikrát prokazovaly poslední službu před možnou nadcházející smrtí. Ale když si sám koupil dívku, bylo vše najednou jiné. Nikoliv jako s těmi holkami, a už vůbec ne jako s Astrid. Teď ale bylo zase vše jiné a navíc to Keira chtěla sama. Váhal ovšem, ale nechtěl, aby vzniklé ticho dále přetrvávalo. „Poslední zrzavá čarodějka co jsem měl, mi chtěla prokousnout krk.“
Keira se rozesmála. „To jsi byl tak hrozný?“
„Byla upír, skrývala to moc dobře.“
„Neboj, já nekoušu.“ Keira se k němu naklonila a šeptala svůdným hlasem. „Ale abych byla upřímná, jsem mírně zvrhlá, to tě varuju. Takže jak zní tvá odpověď.“
Díval se na Keiru a zvažoval své možnosti. Byla půvabná, o tom nebylo pochyb, ale byla to čarodějka, se kterými se už spálil. Uvědomil si však, že váháním se nic nezmění, a on nikdy nesměl váhat. Byla zde jediná možnost, jak zjistit následky, ať už budou jakékoliv. Vzal Keiru za ruku a vydali se nahoru do pokojů. Sotva ale zašli za roh mezipatra, Keira se na něj přilepila a vášnivě jej líbala. Najednou zmizely všechny pochyby, které hodil za hlavu a nechtěl na ně myslet. Prostě se oddal své současné touze, jež prudce rostla. Chytl Keiru za zadek a zvedl si ji na sebe. Vydali se opět k pokojům, zatímco se ho držela za hlavu a dále jej líbala. Jakmile se dostali do pokoje, odstrčil Keiru k posteli, na kterou se svalila a zasmála se. Zvedla se na kolena a začali jeden z druhého shazovat oblečení. Keira se ale zarazila ve chvíli, když spatřila jeho jizvy, čehož se obával. V její tváři však nevyčetl zahanbení nebo podobně. Viděl na ní čistý úžas, až nevěděl, co dělat. Keira mu prsty projížděla po jizvách a pak se na něj podívala.
„Spousta je jich od zbraní, ale i zvířat.“ Prsty mu projížděla po jizvách, jako by se je snažila prožít. Pak se však na něj usmála a on nevěděl, co si má myslet. Keira jej ovšem začala vášnivě líbat a povalil ji zpátky na postel, přičemž ona se u toho opět zasmála. Na nic nečekal a začal s ní souložit, a čím víc přirážel, jí se to líbilo. Během sexu ji zpočátku hladil po těle, ale Keira mu sama vzala ruku a dala si ji na svůj krk. Donutila jej zmáčknout stisk a vždy když mu ruka sjela někde jinde, tak si ji opět vrátila na krk. Nakonec ho od sebe odhodila, až spadl na zem. Nechápavě se na ni podíval, ale ona si pak klekla na postel na všechny čtyři a vyšpulila na něj zadek a hodila vlasy. Během toho měla svůdný výraz, který mu přesně říkal, co má dělat. Chytl pevně Keiru za ramena a opět na ni tvrdě přirážel zezadu. Prohýbala se k němu a vlasy mu hodila do tváře, ale ho to jen umocňovalo, aby byl tvrdší a divočejší přesně jak chtěla. Nakonec přitiskla svoje záda na jeho zpocenou hruď a opět mu vzala jeho ruku na svůj krk. Nyní chtěla pořádný stisk, přičemž druhou rukou ji chytl za vlasy u temene hlavy. Držel Keiru a přirážel na ni, jak jen mohl a Keiru vše uspokojovalo a odvděčovala se mu slastnými vzdechy. Nakonec oba padli do postele s těžkými oddechy.
Hruď se mu zvedala, jak stále těžce oddychoval. Bylo to úplně něco jiného, než kdy dříve zažil. Nevěděl až, co si má o tom myslet. Necítil však žádný pocit provinění či jiné rozpaky. Najednou měl i tendenci k úsměvu a všechno váhání bylo najednou pryč.
„Bylo to dobré,“ řekla Keira mezi vlastními nádechy. „Dáme další kolo, přece jenom každý ráno odjedeme jinou cestou.“
Jen se na Keiru usmál, nezaváhal.
Probudil se ráno v posteli po divoké noci a na tváři měl úsměv, protože stále cítil vůni Keiry. Nějak ho ale bolela ruka a tak otevřel oči a otočil se. Strnul však, neboť Keira ležela vedle něj a neodešla, jak byl u čarodějek zvyklý. V tu chvíli si vzpomněl na Astrid a její havraní vlasy. Keira se ale najednou ve spánku otočila a lehla si mu na hruď. Přitiskla k němu své nahé hebké tělo, protože byla trochu zima. Opatrně povytáhl tenkou přikrývku a užíval si Keiřino teplo. Vrátilo mu to náhle staré vzpomínky, přičemž nejen na Astrid, ale i na Elisu. Díval se tedy do stropu a přemýšlel. Neměl potřebu začít další románek a hlavně ne s čarodějkou. Než ale stačil na cokoliv přijít, Keira se probudila a zadívala se mu do očí. Úplně se v nich ztrácel, ale nechtěl znovu začít další vztah. Keira mu však položila prst na pusu a spustila.
„Nechci tě nijak poutat, ale když budeš v Arghamu, mohli bychom se občas sejít.“
Díval se jí do očí a stále váhal. Že by obnovil starý vztah na pár noci s čarodějkou? To už tu jednou bylo, a k čemu to vedlo. Keira ale byla jiná, vyzrálejší než Elisa. Mohlo by to být jiné?
„Neodpovídej,“ pokračovala Keira. „Pojď raději znovu šukat, než každý pojedeme svou cestou.“
Neodpověděl.
Seděl v okně a sledoval závěrečný den jarmarku. Pak zvedl oči na slunce, které pomalu stoupalo k poledni. Jeho zrak však upoutal lepší pohled, Keira v jeho posteli. Prohlížel si nahou spící Keiru v bílém prostěradle a musel přemýšlet. Měl už odjet včera ráno stejně tak jako Keira, ale ani jeden to neudělali. Proč tomu tak bylo, nevěděl, ale ani vědět nechtěl. Jediného co jej nyní zajímalo, bylo, zda se Keiře bílá přikrývka shrne více a naplno odkryje její prs, neboť bradavka už byla z půli venku. Celou si Keiru prohlédl. Ležela na boku, její nohy byly odkryté jako bok těla a záda. Na tváři měla blažený úsměv, jež podtrhovaly rozcuchané zrzavé vlasy, na nichž měl slušný podíl. Líbila se mu. Zarazil se ovšem, přistihl se totiž, že uvažoval nad vztahem s čarodějkou. Ne, to už tu jednou bylo. Proč ale tedy s Keirou strávil pár dnů a neopustil ji, jak měl? Chtěl snad zalepit prázdné místo po Astrid? Asi na chvíli potřeboval změnit myšlení, přestože Keira byla čarodějka. Vzpomněl si na Elisu, ale i na Astrid, jak ji nacházel v kožešinách a její nahé tělo olizovala světla plamenů. Sklopil zrak, byl zmatený. Do Arghamu se vrátil s jediným cílem, místo toho jen čekal a šukal čarodějku. Nic jiného ovšem dělat nemohl. Proč se ale cítí tak špatně, jako by něco provedl. Zpočátku bylo vše v pořádku, žádný pocit viny, ale teď po těch pár dnech, jako by vše vyprchalo. Znovu se zadíval ven a přemýšlel.
Byl plně zaměstnán svou myslí, když ucítil prsty Keiry na svém rameni. Cuknul z toho až, což mu na dobrém pocitu nijak nepřidalo. Zadíval se Keiře do očí a promluvil.
„Co tu vlastně děláme.“
„Zapomínáme na svět okolo nás.“
„A k čemu je to dobré?“
„K ničemu. Někdy ale člověk potřebuje zapomenout.“
V Keiřině hlase uslyšel křivdu, přestože se ji snažila skrýt. „Proč já.“
„Doufala jsem, že jen další čarující člověk, mě dokáže pochopit. A nechtěla jsem se pouštět s nikým obyčejným.“
„A co ten houslista?“
„Lhala jsem. Doufala jsem, že tě tím přesvědčím.“
Dobře to udělala, zaútočila na jeho ego. Měl by ji za to odehnat, ještě čarodějku, ale nechtěl to udělat. Byl zmatený. To opravdu znovu toužil mít někoho vedle sebe jen proto, aby nebyl sám, po tom všem co si prožil? To se vážně už na Keiru nedíval jako na čarodějku, nýbrž ženu, přestože věděl, jaké čarodějky jsou? Nebo se jen neustále bránil a křivdil jí kvůli Elise. Možná doopravdy jsou čarodějky někde tam uvnitř i ženy, které se akorát maskují před okolním světem. Co se změnilo během posledních dvou dnů, že tak uvažoval.
„Moje nabídka stále platí,“ pronesla Keira, když jej viděla zamyšleného. „Nic závazného, jen uvolnění s někým, kdo je stejný jako já.“
Pokýval hlavou, musel to promyslet. Prozatím vzal Keiru za ruku a políbil ji na hřbetu.
Vstoupil do stájí a připravoval svého koně. Hlavu měl však plnou Keiry. Zamotala mu ji, což nečekal, a navíc čarodějka. Myšlenky ovšem změnil ve chvíli, když uviděl vedlejšího ustájeného koně. Hned od pohledu poznal, že majitel tohoto zvířete měl hluboko do kapsy, když jej pořizoval. Kdo to asi mohl být. Oslovil tedy kluka, jež pracoval ve stájích.
„Chlapče, či je ten kůň?“
„Ten?“ otočil se na něj chlapec. „Patří lovci, co přijel.“
Lovec, podivil se. Nevěděl o nikom známějším poblíž. „A kde toho lovce najdu?“
„U starosty, ale jeho spolubojovníci jsou u vchodu do dolů. Šli tam spolu se starostovými muži.“
Více již nepotřeboval slyšet. Posbíral věci a nasedl na koně. Rozhodl se, že si ony lovce prohlédne, jak pojede okolo a zároveň opět zkontroluje místo moci. Zajímalo jej, jaká skupina se zde nachází, už jen kvůli těm koňům.
Vyrazil k dolu, kde se měla nacházet skupina lovců. Již po cestě si všimnul menšího rozruchu, a před dolem nalezl starostovy muže. Seskočil z koně a prohlédl si tváře mužů, dívali se na něj totiž nejistě. Že by už dorazili čarodějové, pomyslel si. Než však mohl cokoliv udělat, z ústí dolu vyšla skupina devíti mužů. Měli na sobě dlouhé kožené kabáty, pod nimiž se skrývala zbroj, krom posledního člena, toho odhadoval dle úboru na kaplana. Měli u sebe i rozmanitou výzbroj, která nevyjímala sekery, meče, kuše a palcáty. Sotva jej spatřili, nasadili drsné výrazy a vyrazili k němu rychlým krokem.
„Kdo jsi,“ zeptal se muž s kloboukem, jež zdobilo dlouhé bažantí péro.
Neodpověděl, místo toho zvažoval, jak je zabije a zda bude muset dojít i na starostovy muže.
„Mluv, stojíš totiž proti mužům Bílého Ohně.“
Bílí Oheň, kdo to sakra je, pomyslel si. Slyšel už něco o nějakých Lovcích čarodějnic, čemuž i odpovídali, ale Bílí Oheň je zas kdo? Nemohl je napadnout, přestože někteří již měli ruce na zbraních. Kdo ví, koho by proti sobě poštval. Možná je to test od univerzity. Očekával, že jej za sukubu nenechají jen tak.
„Lepší otázka je, co tady děláte. Tohle je záležitost čarodějů, ne vás.“
„My z Bílého Ohně se nezalekneme ničeho, i když to vyzařuje magii. Ba naopak, někdo přece musí chránit prostý lid.“
Tohle nemělo smysl. Naposledy si je prohlédl a beze slova se otočil. Naskočil na koně a odjel, potkal totiž jen další fanatiky, kteří si myslí, že jsou ti praví. Tohle už zažil. Věděl, jak jednoho dne skončí, někdo je dostane už jen z principu či sebeochrany. Pak jej však něco napadlo. Čarodějové se nijak nebrání zašpinit si ruce, přece jenom on sám kdysi zrušil jednu sektu fanatiků. Bylo to ovšem za jiných podmínek, avšak ty můžou nastat znova. Fanatici jsou vždy nepohodlní, možná ne pro všechny ale nepochyboval o tom, že se najde někdo, koho zmizení bláznů potěší. Najednou se mu v hlavě rodil plán, zatímco lovec, který na něj mluvil, jej sledoval, jak mizí. Oba ale o ničem nepochybovali, ještě se setkají.
Konec třetí kapitoly