Kapitola druhá – Důvod k radosti
Irie prošla přes dvůr kláštera a odnesla věci sestrám, které měly službu. Poté se zastavila u bílé klisny a hladila ji po hřívě. Vytáhla jablko a klisna ho s radosti přijala. Ještě chvíli se na koně dívala a hladila jej, ale pak se otočila a odešla. Byla v půli cesty přes dvůr, když se z ničeho nic zastavila. Dech se jí zastavil rovněž jako srdce a najednou byla z kamene. I celý dvůr přestal žít a všechny sestry sledovaly Iriu. Iria se potom pomalu otočila a znovu se nehýbala, nemohla. Viděla totiž bratra. Oba se na sebe dívali a nikdo z nich se nepohnul, dokud si nesundal helmu. Irii se roztekla slza po tváři a vyšla bratrovi naproti stejně jako on jí. Padli si do náruče a Iria už neudržela slzy štěstí a brečela otevřeně. Stáli tam dlouho a všichni je sledovali, dokud si Iria bratra neodtrhla od těla a nevlepila mu facku. Pak ho ale znovu objala a dále jen stáli. Neviděli se dlouhé čtyři roky, a ani se nemohli rozloučit.
Držel pevně sestru a nechtěl ji pustit. Cítil se až vinen za to, že ji tak dlouho neviděl. Navíc věděl, že jej hledali a rozhodně tu museli být. Tohle si nehodlal odpustit a postupně neustále rozšiřoval tento nepříjemný seznam.
„Řekli mi, že jsi mrtvý,“ řekla Iria přes slzy.
„Odpusť.“
„Ani ses tehda nerozloučil,“
„Nebyla jsi tady a já musel odjet.“
Nakonec se jeden druhému podívali do očí a odešli k Irii do pracovny. Tam si Iria sedla za stůl a její bratr naproti ní. Stále se na něj musela dívat, změnil se. Vždy když se od něj odloučila na delší dobu, stal se úplně jiným člověkem. Už tehda jí přišel temnější. To co ale viděla teď, nedokázala popsat. Bylo jí to ale jedno, byl to její bratr.
„Čtyři roky,“ začala Iria. „Tak dlouho jsem tě neviděla.“
„Byla to dlouhá doba pro nás oba. Dělo se tu něco?“
„Jestli se tu něco dělo? Ne, jen mi tu jednoho dne napochodovala banda čarodějů v čele s chlápky v černém a vyptávali se mě.“
„Odpusť, nechtěl jsem tě do toho zatáhnout.“
„Já nevím, co jsi proved, ale byli nervózní, všichni. Vyptávali se na tebe, ale sami mi nic nechtěli říct. Neměla jsem však o tobě žádné pořádné informace, což nečekali.“
Sklopil zrak. Nechtěl tomu sestru vystavit. Zvedl oči a pevně se zadíval do těch jejich. „Co ti o mně řekli.“
„Že jsi zabíjel lidi. A že budeš zabíjet lidi, jen tak bezdůvodně.“
„Nikdy to nebylo bezdůvodně.“ Věděl, že tohle Iria nechtěla slyšet a proto sklopila zrak, ale bylo tomu tak. „Postihlo to nějak tvou kariéru?“
„To já nevím. Dokonce se konalo pár zasedání ohledně mě, ale nakonec mě nechali, že s tím nemám nic společného.“ Nahnula se přes stůl. „Co jsi udělal? A vůbec, proč ses vrátil, když po tobě jdou a prohlásili tě za mrtvého.“
Nevěděl, že jej prohlásili za mrtvého. Dost to ovšem vysvětlovalo. „Neprovedl jsem nic špatného, jen jsem odjel a z toho měli strach.“
„Já to nechápu.“
Ani nepochopíš. „Byl tu někdy Marklen nebo Michael?“
„Ne, ani jeden, přestože jsem je čekala oba. Jestli jsi nic neudělal, proč po tobě tolik šli? Zkoušela jsem získat informace na univerzitě, ale neodpovídali. Rok tu dokonce žil jeden čaroděj pro případ, kdyby ses vrátil. Nakonec ale odešel se slovy, že tě prohlásili za mrtvého.“ Iria sklopila zrak. „Nechtěla jsem tomu věřit, ale slehla se po tobě zem a univerzita po tobě opravdu zrušila pátrání. Nezbývalo mi nic jiného, než se s tím smířit. V hloubi srdce jsem ale doufala, že tomu tak není.“
Sestřiny slova jej rmoutily, snad ještě více než se připravoval. „Odpusť mi, Irio, nic z toho jsem nechtěl.“
„Nech to být, ale řekni mi, o co tady jde.“
„Jde o to, že Marklen se překonal v mém výcviku. Bohužel, ne vše mu vyšlo, jak chtěl, neboť zasáhla osoba, kterou nečekal.“
„Počkej, počkej, to mluvíš o tvém výcviku? Co ten s tím má co společného?“
„Všechno. Marklen měl se mnou velké planý, ale ty se mu zhatily, a řada okolnosti naznačovala, že začnu dělat neplechu.“ Kterou v podstatě dělal, ale mimo vliv univerzity.
„Dobře, takže jestli to chápu správně, Marklen z tebe vycvičil zbraň. Já tomu zmrdovi nikdy neměla věřit. Kdo je ale ta osoba, o které mluvíš.“
„Můj spolužák Michael. Předpokládám, že se mu nelíbilo, že mám volnou ruku, zatímco on je na vodítku.“
„Volnou ruku, tak sis omlouval svůj stav, když tě tu vozili v bezvědomí?“
„To vše bylo součástí výcviku. Bylo to nezbytné, abych v sobě probudil svůj potenciál.“
„Prosím tě nemluv se mnou takhle. Zníš, jako bys sežral všechnu moudrost.“
„Měl jsem dost času na to, abych si srovnal všechny události a myšlenky.“
„Dobře, jsi tedy o něco moudřejší. Ale jestli víš, že po tobě jdou, tak proč ses vracel?“
„Marklen mi něco dluží, tedy přesně dluží mi to univerzita.“
„Pro lásku boží, ty ses vrátil jen proto, abys vyrovnal účty?“
„Ne, Irio. Přišel jsem, abych získal, co je mé. Můj titul.“
„Jsi blázen. Oni tě prohlásí za mrtvého a ty se vrátíš jen kvůli nějaké kravině. Uvědomuješ si vůbec, jak moc se vystavuješ nebezpeční. Ty snad chceš zemřít doopravdy?“
„Bohužel, jinak to nejde.“
Iria se na něj vážně zadívala. „Já už to znovu zažít nechci, přestože se tvá smrt nepotvrdila.“ Sledovala bratra, ale ten se na ni ani nedokázal podívat. Raději znovu promluvila. „Řekni mi, co všechno se s tebou stalo, jsi zase jiný.“
„Možná bych o tom mohl napsat knihu, ale tu by nikdo nečetl.“ Nikdo by mu nic nevěřil. „Všechno co jsem za ty roky zažil, nejde popsat. Ani si to nedokážeš představit.“
„Sebevědomí ti nechybí.“ Iria se bratrovi zadívala do očí a poznala v nich, že je oprávněné. „Mám se vůbec ptát?“
„Nechceš se ptát.“
„Snad víš, co děláš. Teď se pusť do vyprávění. Ale jen okrajově, chci mít klid na duši.“
Přikývnul a pustil se do vyprávění, ale jen okrajově, přesně jak si přála. Nechtěl sestře přidat další kámen na srdce, už teď jich tam bylo dost a další přibydou, o tom nepochyboval.
Remair čekal na chodbách univerzity na Marklena, než se k němu jeho přítel připojil. Kývli na sebe na pozdrav a volnými kroky se rozešili chodbou.
„Co říkáš na Michaela, Marklene.“
„Už dávno nejsem jeho mistr.“ Velice dlouho, dořekl si ve své mysli. Měl však o svém bývalém studentovi stále přehled a povědomí o jeho výcviku. Zpočátku střídal různé mistry, ale zakotvil v učení Černé Gardy. Pomalu se však blížil čas jeho zkoušek, a proto se i Remair ptal na svého syna, jak tušil.
„Já vím, ale po tak dlouhé době jsi ho viděl v akci a mě zajímá tvůj názor.“
„Zajímá tě to jako otce, či rektora univerzity, pod kterou spadá.“
„Tvá škola se na něm projevila, jak nejlépe mohla. V mnohých ohledech ti patří mé poděkování.“ Remair chtěl pokračovat, ale zahlédl, že k nim běží jeden ze strážných města. Mladík se před nimi zastavil a popadal dech, opravdu spěchal.
„Odpusťte, že vás ruším, arcimágu Remaire, a mistře Marklene. Ale velitel mi nakázal, abych vám onu zprávu předal urgentně.“
„Co je tak neodkladné, že jsi málem vyplivl plíce. Viděli snad chodící mrtvolu?“ Remair nečekal, že by se mohlo jednat o něco velkého. Často totiž jako rektor Bílé univerzity musel být informován o každé hovadině, jak tomu říkával.
„Vrátil se.“
„Kdo se vrátil?“ Remair tomu nerozuměl, Marklen zpozorněl.
„On, pane.“
„Kdo o…“ najednou to Remairovi došlo. „Jste si jistí.“
„Ano, pane. Hlídka, která roky hlídá bránu, ho ihned poznala. Dokonce se na ně při příjezdu podíval a kývnul na ně.“
Remair byl vážný, zatímco Marklen zvědavý na jeho reakci.
„Vyřiď svému veliteli, že děkuji za zprávu. Postaráme se o to.“ Strážný zasalutoval a klidným krokem odešel. Marklen počkal, až budou na chodbě sami.
„Návrat zatraceného studenta.“ Dodržel slib, vzpomněl si Marklen.
„Neměl být mrtvý,“ řekl Remair s jistou nasraností v hlase.
„Zbožné přání. Kde asi byl celé čtyři roky.“
„Tohle je tvoje chyba, Marklene.“
„Chybou bych to úplně nenazval.“
„Dej si pozor na slova, příteli. Posral jsi už toho dost, a konečně když se štěstěna opět obracela, akorát ti nastavila prdel za tvou minulost.“
„Už to tak bude. Co hodláš udělat?“
„Pro začátek zburcuji gardu, neobjevil se tu pro nic za nic.“
„To určitě ne, takhle jsem ho necvičil. Vše vždy konal za nějakým účelem.“
„Napadá tě, proč je tady.“
Marklen věděl, proč je tady. Nesměl to však říct tak přímo „Kolik mu je let?“
Remairovi to došlo. „To nemyslíš vážně.“
„Bude to ono, je to proste a jednoduché. Nijak komplikované. Nemluvě o tom, že je to nedosažitelné.“
„Ty seš takový čurák, Marklene,“ řekl klidným hlasem. „A já doufal, že je to jen Michaelova úchylka.“
„Potřeboval motivaci, stejně jako tvůj syn. Je tu ale brzo, ještě má rok dva čas.“ Jeho domněnky o Michaelovi se potvrdily. Nebyl však překvapen.
„Co teď.“
„Teoreticky se můžeme vrátit ke staré domluvě, kterou jsme před lety uzavřeli.“
„Nebo.“
„Nebo už nechám na tobě, příteli. Jednoznačně ale informuj Michaela dřív, než se k němu vše donese a začne jednat sám.“
„Co myslíš, že můj syn udělá.“
„Rozhodně nebude jen tak sedět a dívat se, jak jeho bývalý spolužák získává titul mága.“
Remair chvíli přemýšlel, pak se otočil na Marklena. „Jak jsem řekl, příteli, ty seš takový čurák,“ odešel.
Marklen lehce pokýval hlavou. „No, už si mi roky nedal svůj dík, příteli,“ řekl si pro sebe. „A sotva to uděláš, vše zas stojí za hovno jako vždy.“ Marklen se ale obával, že jeho student se nevrátil jen pro onen titul. Ne, jistě v tom bylo něco víc a ne tak jednoduché. Rozhodně za tím vším bylo něco jiného, neboť s ním nikdy nic nebylo tak prosté. Měl docela obavy, aby to nebyly lidské životy, pro co se vrátil. Protože ten jeho by byl na daném seznamu hodně vysoko.
Merill se vracela ze skladu se seznamem a celou cestu se do něj dívala. Nikde ale nezakopla, protože nevěstinec znala dokonale. Včerejší noc byla opět událost a počítala, kolik se toho vypilo a snědlo. Qeen to vždy nechala dělat ji, neboť vše chtěla mít co nejrychleji a děvčatům se do toho moc nechtělo. Bylo to zvláštní, málokterá z nich uměla číst, ale Qeen vždy nějakou minimálně naučila počítat.
Merill dorazila za Qeen, jež třídila láhve u baru a začala.
„Vše je v normě, až na sušené hovězí a brandy. Vše jste jinak odhadla správně.“
„Sušené hovězí?“ divila se Qeen. „Brandy bych chápala, ale sušené hovězí? Co už, uděláme další objednávku.“ Podívala se na Merill, ale ta se dívala ven z okna. „Merill, vnímej mě.“
„Ano, paní Qeen. Jen jsem něco zahlédla, ale to je jedno. Poslouchám.“
„Objednej brandy a to sušené hovězí. Další akci budeme mít až za měsíc, ale i tak už vše začneme zařizovat. Půjde o pány ze severu, takže vodku, slivovici a to jejich oblečení včetně kožešin a k tomu ještě,“ ohlédla se na Merill, ale ta opět nevnímala. „Merill, co je to s tebou,“ podívala se stejným směrem a sama strnula. Ve dveřích stál on, ve velkém černém plášti a ve zbroji. Brašny měl přes pravé rameno a něco dlouhého zabalené pod levým podpažím.
Díval se na Qeen a Merill a nikdo se ani nepohnul, pak si sundal přilbici. „Moc se to tady nezměnilo.“
Merill odložila věci a rozeběhla se k němu a objala ho. Qeen se za ním vydala rovněž, ale neměla v plánu jej přivítat jak elfka. Merill ho pak pustila a on na ni pokýval hlavou, tohle od ní nečekal.
„Vůbec ses nezměnila, Merill,“ pak se podíval na Qeen. „Za to ty jsi zestárla.“
„Jestli já jsem za ty roky zestárla, tak co jsi udělal se sebou ty?“ Byl jiný, poznala to ihned. Napadlo ji, co asi během těch čtyř let všechno prožil. Věděla ale, že jí to neřekne.
„Dejte mi oblečení, pane, vyperu vám je.“
Podíval se na Merill a pokýval hlavou. „Dobře, bude se to asi hodit.“ Zadíval se na Qeen. „Můžu tu složit hlavu?“
„První pokoj nalevo. Pošlu ti tam nějaké kalhoty a košili. Kdybys přijel o den dříve, nechala bych tě tu pobíhat nahého.“
„Včera jsi měla akci?“
„Ano. A teď se běž umýt a převléct. Řekla bych, že jsi už obojí dlouho nepraktikoval.“
Pokýval hlavou, ale jeho oči se střetly s Luisou, která právě vyšla zezadu. Luisa je ale rychle sklopila a odešla pryč. Věděl, že si s ní musí promluvit a nejlépe hned. Zašel tedy za ní a našel Luisu, která se zrovna chtěla převléct, otočil se tedy.
„Klidně se dívej, však jsi mě už viděl nahou,“ řekla Luisa.
Neotočil se a zpytoval svědomí. Za ty dlouhé roky na ni úplně zapomněl a myslel jen na Elisu. Nebylo to vůči Luise fér, neboť ona k němu měla vždy blízko. On byl ale slepý a nikdy k ní nic necítil, nebo nechtěl. Tak či onak ji respektoval a nemohl se na ni dívat, když byla nahá.
„Nemůžu.“
„Hryže tě snad svědomí?“
„Chceš, abych byl upřímný?“
„Ano.“
„Ne.“
„To je dobře. Nikdy mezi námi nic nebylo.“ Luisa jej pak převlečená obešla a zadívala se mu do očí. Pohladila ho po tváři, byla drsná a zarostlá. „Jsi jiný. Už nejsi ten samý člověk, po kterém jsem toužila. A já už nejsem ta samá holka, která tě chtěla. Bude lepší, když se tomu prostě přizpůsobíme a nebudeme si nijak lhát.“
Vzal ji za ruku na své tváři a políbil ji. „Je mi opravdu líto, že jsem to tehda neviděl. Ale když se ohlédnu zpátky, tak to pro tebe bylo lepší.“
„A u tohohle oba dva zůstaneme.“ Luisa pak jemně vysmekla ruku a odešla, zatímco on tam chvíli stál. Muselo to tak být, nesměl jí dát znovu naději a ublížit jí. Raději pak odešel do svého pokoje.
Qeen počkala, dokud Merill nevyšla ven, a jakmile uslyšela zašplouchání vody, vešla k němu. Že byl nahý, ji vůbec netrápilo. Jakmile vstoupila, čekala nějakou reakci ale nic, jen seděl ve vaně. Očekával ji.
„A já doufal, že počkáš, až se vykoupu,“ promluvil první.
„Nemůžeš mít na sobě nic, co jsem už neviděla. Tedy kromě těch jizev na zádech.“ Poznala, že je to od ohně. „Od čeho je máš?“
„Od ohně.“ Na chvíli nastalo ticho, než se na ni otočil. „Snad jsi nečekala, že ti řeknu i původ.“
„Zkusila jsem štěstí.“ Nečekala, že by se mohla dozvědět pravdu. „Nepamatuji si, že bys někdy nosil něco kolem krku.“
„Časy se mění, Qeen. Jak se ti dařilo během mé nepřítomnosti.“
„Chlapi jsou stále nadržení.“
„Jinými slovy beze změny. Co Merill?“
„Žije si stále svůj život, během kterého nikdy nepochybuje o tvém návratu.“ Chvíli mlčela. „Na Luisu se nezeptáš?“
„Viděla jsi sama.“
„Dost ji to tehda sebralo. Našla ale utěšení v náruči jiného muže.“
„To je dobře.“
„Ani ne. Byl to docela dlouhý románek na prostitutku. Chvilkově vše vypadalo na šťastný konec. Opravdu jsem si myslela, že Luisa zabalí své řemeslo.“
„Co se stalo?“
„Nakonec z toho vycouval. Nevím, co ho zviklalo, věděl o Luise vše a znal i její pověst v řemeslu. Jednou prostě jak s ním byla, jí po sexu zaplatil. Dal tím jasně najevo, jak se věci mají.“
„Jak to Luisa přijala?“
„Jako prostitutka, peníze přijala. Vše zkousla a vrátila se do všední reality tohoto místa.“ Opět nastalo ticho. „Hledal tě tu nějaký mladík, prej tvůj přítel. Říkal, že se jmenuje Michael.“
„Co jsi mu řekla,“ pronesl chladně.
„Že jsi odjel. Nezatáhl jsi mě doufám do něčeho.“
„Ne. Ale dnes budu mít návštěvu, a možná ne jednu.“
„Jak to můžeš vědět?“
„Prostě to vím.“
Qeen se pak zvedla a chystala k odchodu, ale než vzala za kliku, otočila se na něj. „Nepotkal jsi doufám na svých cestách draky?“ Odpovědi se ale nedočkala.
Po chvilce přišla Merill s jeho věcmi. Položila mu je na postel vedle těch zabalených dlouhých věci. Konec však čouhal ven a ona poznala, že se jedná o meče. Když k nim ale byla blízko, něco ucítila a zaváhala. Tvar té jedné hlavice meče ji upoutal a ten pocit jí připadal jako magie, ale zároveň zvláštní. Rychle se ovšem vzpamatovala a odešla.
Sice se na Merill nepodíval, ale věděl, že poznala, co to tam má zabalené.
Když dojedl oběd, přišla Merill a chtěla začít uklízet ze stolu.
„Ty jsi poznala, co je to zabalené, že?“ Merill strnula. „Sedni si, prosím,“ rukou jí ukázal na místo a ona poslechla.
„Pane, omlouvám se. Nechtěla jsem se vám hrabat ve věcech.“
„Nemáš se za co omlouvat, Merill,“ v jeho hlase byla slyšet upřímnost. „Vím, že by ses mi nehrabala ve věcech.“ Naklonil se k ní a mluvil tiše. „Ty jsi poznala tu zbraň, že? Cítila jsi to.“
I ona se naklonila k němu a váhala. „Nejsem si jistá, ale myslím si, že ten meč je legenda,“ šeptala.
Naklonil se k ní, co nejblíže mohl a ona rovněž. Pak jí začal šeptat do ucha. „Darovala mi ho Bílá paní.“
Merill se pak zpět opřela a ve tváři snad neměla ani kapku krve. Bílá paní není jen legenda, jak si mnozí myslí. A hlavně už ne v elfské kultuře, kde se Bílá paní používá na strašení malých dětí.
„Přijď potom nahoru, Merill.“
Merill držela meč v rukou a měla nepříjemný pocit. Zároveň ale cítila něco, co nešlo popsat. Něco zvláštního. I tak stále svírala meč a dívala se na svůj odraz v ostří. Nakonec meč odložila a nevěděla, co si má o tom všem myslet.
„Působíš zmateně, Merill.“
„Jak jste k němu přišel.“
Takovou reakci od Merill nečekal, byla najednou vážná. „Za své služby.“
„Nechce se mi věřit, že se vrátila.“
Měl až pocit, že Merill má snad strach. „Merill, co se děje?“
„Dědeček mi vyprávěl o Bílé paní, jejíž rytíři kosili elfy jako kosa obilí. Jejích meče neměly na tomto světě sobě rovného, stejně tak jako samotní rytíři.“
Vzpomněl si na slova od Jagy, ne všem se návrat rytířů Bílé paní bude líbit. „Proč šli po elfech.“
„Za naše rozhodnutí. Vzepřeli jsme se vůli Bílé paní.“
„Vzepřeli?“
„Pověsti říkají, že když nás Bílá paní nejvíce potřebovala, tak jsme jí nepomohli a místo toho jsme šli za její sestrou, paní Lesa.“
Bílá paní, paní Lesa a Elenaor, to je mi rodinka, pomyslel si. Čeho pak asi je paní Eleanor, a co když nejsou jen tři? „Já myslel, že elfové mají své bohy.“
„Máme svoje náboženství, ovšem paní Lesa je spíše kult, který není v rozporu s bohy. Předtím to ale byla paní Lesa společně s Bílou paní a jejími sestrami. Byl to náš dar je uctívat díky tomu, že naše rasa patří mezi ty nejstarší. Ale v potřebě nejvyšší nouze jsme nevyslyšeli volání Bílé paní a obrátili se k lesům její sestry.“
„Proč jste ji neposlechli?“
„Chtěla po nás něco, co jsme nechtěli udělat. Rozhodli jsme se pro jinou cestu.“
Co to asi bylo, že celá rasa odmítla její vůli. „Co bylo pak.“
„Bílá paní nám to nikdy neodpustila, a povolala nové rytíře, kteří konali její vůli. Když ale skoncovala se svými nepřáteli, přišla řada na nás. Její rytíři zabili ty nejdůležitější zrádce, všechny do jednoho bez slitování.“
Zajímavé. Ta čistka znamenala jediné, ti co věděli, co po elfech chtěla, museli zemřít. „Kdo byli ti noví rytíři?“
„To nikdo neví. Někteří dokonce spekulovali o tom, zda to vůbec byli elfové z tohoto světa. Podle jiných to nebyli elfové, že tohle by jeden elf jinému nemohl udělat.“
A co když to byli lidi, napadlo ho. První z Prvních. Koluje příliš mnoho legend ohledně příchodu lidí do tohoto světa. „Co následovalo potom.“
„Když byla její vůle dokončena a všichni zrádci mrtví, zmizela. Poté pak proběhly obě velké války s pralidmi, během nichž se na ni zapomnělo. Někteří lidé se však k ní začali znovu modlit, jako k bohyni. Nikdy jsem ovšem doposud neviděla její vůli či cokoliv, co by naznačovalo její návrat. Váš meč ale svědčí o opaku.“
„Jak jsi ten meč tak rychle poznala?“
„Vyprávěl mi o nich pradědeček, který jako dítě před tisíci lety zažil jejich ničení. Vyprávěl mi, že nic strašnějšího a krásnějšího zároveň nikdy nic neviděl. Pamatuji si, jak mi o tom vyprávěl, hlavně o mečích, co rytíři drželi v rukou. Říkával, že ty si prostě nejde splést, jejich síla je nezaměnitelná.“
Nic strašnějšího a krásnějšího neviděl, pomyslel si. A to praděda zažil všechny konflikty tohoto světa od příchodu lidí. Opravdu zajímavé. Dost se tím vysvětluje i sílu jeho meče.
„Vy jste její rytíř, že?“
„Ano. Jestli chceš, můžeš jít. Nebudu ti bránit a dám ti peníze na cestu.“
„Ne. Ať už je Bílá paní kdokoliv, vždy byla spravedlivá a my jsme už svou cenu zaplatili. Nebojím se ani vás, ani její vůle. A navíc je možná dobře, že se její rytíři znovu vracejí.“
„No dobře, ale řekni mi popravdě, je možné, že jiní elfové poznají její meč?“ Doteď ho to nenapadlo a zatím ještě nepotkal žádného elfa, který by na to upozornil.
„Je to už opravdu stará legenda, od které se spousty elfu i odvrací. A nemyslím si, že ten meč někdo pozná nebo, že si vše s tím spojí.“
„Ty jsi ale na všechno přišla.“
„Protože vy sám jste legenda,“ pousmála se Merill.
Pousmál se taky, a uvědomil si, že tu dívku až moc podceňoval. A to ani nevěděl, že Merill mu neřekla celou pravdu.
Seděl večer u stolu a pomalu popíjel. Měl na sobě košili a vestu od Merill, kterou nesundával. Qeen ho zdálky pozorovala a váhala. Pil od první chvíle, co přišel, ale nijak zvlášť opilý nebyl. Seděl tam, a jakmile dopil láhev, řekl si u Merill o další. Qeen to ovšem nevydržela a šla za ním.
„Víš ještě, co je to čistá voda, nebo piješ už jen tu destilovanou.“
Jen se ale pousmál a hodlal si dát další skleničku. V půlce pohybu se ale zastavil, jeho návštěva dala o sobě magicky vědět. „Mám hosta,“ dopil.
„O čem to mluvíš?“ Qeen se zadívala ke dveřím, ale nikdo nepřicházel. Viděla ovšem na něm, že se něco děje a tak šla zpátky za pult. Za chvíli vstoupil do korzetu muž v černém. Kráčel rovnou k němu a zastavil se za ním.
„Čekal jsem, že přijde někdo dříve,“ řekl a ani se na hosta v černém neotočil. „Posaď se, Michaeli. Nechceš tam přece jen stát.“
Michael si před něj sedl a dlouze jeden druhého pozorovali, než Michael promluvil.
„Zvěsti pro jednou nelhaly. Nakonec ses vrátil.“
„Víš, za tu dobu co jsem byl pryč, jsem občas přemýšlel nad tím, co jsem tu zažil a co mě čeká. Čím více jsem se ale blížil, tím víc se moje mysl tomuto tématu bránila. Pořád se ovšem moje myšlenky stahovaly hlavně k poslední noci tady v Arghamu.“
„A na co jsi přišel.“
„Na to, že my dva máme spolu nevyřízené účty, Michaeli.“
Nastalo ticho, které prolomil Michael.
„Tady a teď?“
„Ne. Cele noci jsem přemýšlel, co udělám, až se vrátím zpět. Zvažoval jsem opravdu dost možnosti a nemálo z nich jsem si představoval. Ani nevíš, jak moc jsou některé z nich lákavé. Nakonec jsem si však uvědomil, že tvoji zradu…“
„Já tě nezradil,“ skočil mu do řeči Michael.
Podíval se mu pevně do očí a pokračoval. „Že tvoji zradu…“
„Já tě nezradil,“ skočil mu znova do řeči Michael.
„A jak bys to tehda nazval. Jakými slovy sis ospravedlnil, že jsi zradil svého přítele.“
„Svoboda.“
„Ano,“ pronesl hořce. „Došlo mi to. Nakonec mi to došlo. Pořád jsem si říkal, proč jsi to udělal, ale nakonec jsem na to přišel. Vyměnil jsi moji svobodu za svoji.“
„Nevím, na co si stěžuješ. Sám jsi byl díky mně svobodny daleko více než kdy předtím. Ale až po mém činu jsi byl doopravdy svobodny,“ zdůraznil.
„Po tvém činu jsem byl psancem.“
„Myslíš si, že jsi byl jediný v nebezpečí? Já kvůli tomu riskoval vše.“
„Hlavně jsi riskoval můj život. Podstrčil jsi mi dobře podané lži a já jim uvěřil. A proč, protože bývaly časy, kdybychom jeden pro druhého udělali cokoliv. Avšak že mě zneužiješ, by mě při žádné noční můře ani nepadlo. Zradil jsi mě, Michaeli. Říkej si, co chceš. Obhajuj si to, jak chceš, anebo lepe, argumentuj tím, že oba jsi nás osvobodil. Ale já ti už kvůli tomu nemůžu věřit, příteli. Byli jsme jak bratři.“
„Bratři,“ řekl ironicky Michael. „Teď si lžeš pro změnu ty. Ano byli jsme jimi po určitou dobu, ovšem ty jsi byl ten starší bratr a já zahalen do tvého stínu.“
„Takže jsi z něj musel vystoupit. Stálo to za to? Nemohl sis tehda se mnou nejdříve promluvit.“
Michael se pousmál. „Když tě tak vidím, je to jen dobře, že jsem to udělal. A ano, stálo to za to. Lidi jako my musíme jít neustále kupředu. Vtloukal nám to do hlavy náš mistr a oba dva jsme podle toho žili. Nevím, proč jsi tak překvapený, že jsem to udělal.“
„Máš pravdu. Marklen nám tohle neustále vrážel do hlavy, stejně jako jiné věci. Bez toho bychom tu ani jeden nebyli. Možná to bylo i nezbytné.“
„Tak co teď, hodláš mi stále předhazovat můj čin?“
„Ne. Jak jsem chtěl říct už na začátku a jak jsi sám řekl, musíme jít neustále kupředu. A proto jsem tady. Ty víš, proč jsem tady, Michaeli.“
Michael si chvíli si bývalého přítele prohlížel. Měl tušení, proč se vrátil, zkouška a titul mág. „Ano vím.“
„Takže co bude dál.“
„A co přesně si pod tím představuješ?“
„Potřebujeme jeden druhého, Michaeli, ať chceme nebo ne. Jen tak dosáhneme toho, aby nám udělili povolení na zkoušku.“
„Já tě nepotřebuji. Mám vše, oč jsem usiloval. Ta zkouška nic neznamená, ani nic nezmění.“
„Jsi si tím opravdu jistý?“
Michael se naklonil dopředu. „Ano.“
„Já se vrátil z jediného důvodu, a z toho důvodu hovořím s tebou stejně jako ty se mnou.“ Naklonil se k Michaelovi. „Kdo z nás si teďka lže?“
Michael neodpověděl, zvedl se a odešel z Korzetu.
Zpátky se pohodlně usadil a nalil si skleničku. Nešlo to, jak mělo, avšak věděl, po čem Michaelovo srdce touží, stejně jako to jeho. Ač říkal Michael cokoliv, i on toužil po onom titulu, přestože jej mnozí měli za bezvýznamnou vykopávku již starých neexistujících dob. Ale pro ten titul oba žili a byli k němu vychováni. Věděl, že jen díky vzájemné spolupráci získá titul, sám nikoliv. Jeho plán byl prosty, využít Michaela ke svým účelům a rozhoupání Rady stejně tak, jako on tehdy využil jeho. Nyní musel jen počkat a přečkat nadcházející bouři, přece jenom byl trn v oku Rady.
Uchopil skleničku a napil se. Poté se zadíval směrem ven. Rozhodl se pro nebezpečnou hru, ovlivnění Michaela, syna arcimága, muže, jež bude stejné monstrum jako on sám.
Ležel v posteli, ale probudilo ho neustálé šťouchání. Až poté co otevřel oči, uviděl tvář od Merill, která se ho snažila vzbudit. Sedl si a protřel si oči, pak se porozhlédl, kde to vlastně spal.
„Kolik je vůbec hodin, Merill.“
„Něco po sedmé, pane. Nebudila bych vás, ale máte dole urgentní návštěvu.“
„Jen se dám trochu do pořádku a už tam jdu.“
Merill potom odešla a on si umyl tvář a zadíval se na sebe do zrcadla. Vypadal strašně, neboť včera po Michaelově odchodu trochu přebral. Pak šel dolů do nevěstince a to, že tam potká dva řádové paladiny ve zbrojích a bílých pláštích, ho nepřekvapovalo. Ba naopak, těšilo ho to. Zastavil se přímo před nimi a ti ho pevnými výrazy zkoumali, ostatně jako on je. Měli na sobě zbroje s ornamenty a bílé pláště, jež lemovala zlatá barva. Všude zároveň nechybělo jejich posvátně okřídlené kladivo. Nakonec mu ten vyšší z nich podal dopis a začal mluvit.
„Máme vám předat tento dopis a čekat na odpověď.“
Během toho jak pročítal dopis, si všiml, že jsou mírně nervózní. Pravdou bylo, že se na ně dívalo pár zdejších dívek a jejich oblečení bylo volnější ve slabém slova smyslu. Vždycky jej zajímalo, jak to vlastně mají některé řády s potřebným uvolněním, přece jenom všichni jsme jen lidi. Pokud si dobře pamatoval, tak paladini směli mít rodiny, ovšem dbalo se na jistou čistotu výběru. Proto nejčastěji zakládaly potomstvo se sestrami z klášteru, avšak sestry ne vždy byly tak atraktivní a šikovné jako místní dívky.
Rychle pročetl dopis a pokýval hlavou. „Přijdu dnes v poledne.“
„Jste si jistý vzhledem k vašemu stavu.“ Ten vyšší, jež mu předal dopis, na sobě vůbec neskrýval, jak opovrhuje jeho stavem.
„Dnes v poledne,“ odvětil jako by to neslyšel.
„Dobře. Vyřídím svým nadřízeným vaší odpověď. Mimochodem, bylo by vhodné, kdybyste se oholil.“ Poté oba muži odešli z nevěstince, i když ten menší by raději zůstal.
Sledoval jejich odchod a pak se otočil na Merill stojící u pultu vedle Qeen. „Umíš to s břitvou?“ Merill jen pokývala hlavou a odešla.
„Bylo to včera moudré, takhle vyvádět. Vše jsem viděla i slyšela.“
„Bylo to nezbytné, Qeen.“
„Takhle se z tebe čaroděj nestane.“
„Čaroděj se ze mě nikdy neměl stát.“
„A co tedy.“
„Něco lepšího,“ či horšího, jak by řekli jiní.
„A ty si myslíš, že paladini ti k tomu pomůžou?“
„Paladini sehrají svou roli, stejně jako ostatní.“
„Taky bys jednou mohl mluvit narovinu a ne v tajemných frázích.“
„Ne, nemohl.“
Qeen zakývala hlavou na strany. Nelíbilo se jí, kam směřuje, už jen z důvodu, že to nevěděla. „Co na to všechno tvá sestra.“
„Mluvil jsem s ní o tom.“
„A jistě jsi jí řekl celou pravdu. Víš, že tu byla, když tě hledali?“
„Cos jí řekla.“
„Nebylo co říct, a bylo to snad i dobře.“
Pokýval hlavou, to ano.
Stál před Arghamskou posádkou paladinů a prohlížel si ji. Paladíni vždy měli ve velkých městech malou posádku, ale primárně měli pevnosti mimo města na strategických místech. Byli jako sesterstvo, do politiky se nemíchali a za to měli určitá privilegia. Ovšem ne vždy dokázali stát stranou.
Chvíli ještě pozoroval jejich objekt a poté vstoupil dovnitř. Hned u vchodu se ho ujal jeden z ranních poslů a zavedl jej přímo do hlavního sálu. Byl sice hladce oholen a Merill jej i ostříhala, ale měl na sobě svoje klasické oblečení. Měl totiž jen jedno oblečení a neměl potřebu si svůj šatník rozšiřovat.
Uvedli ho do velkého sálu, kde již čekal velitel zdejší posádky. Onen muž stál u krbu ve zbroji a sledoval oheň. Po chvilce zůstali sami v temné místnosti osvětlené jen krbem a pár svíčkami.
„Abych řekl pravdu, jsem z vás zmaten,“ započal velitel rozhovor. „Tvrdili mi, že nemáte jméno, ale mnozí mě přesvědčují o opaku.“
„Není to mé jméno, jen můj popis.“
„Tím pádem velice neblahý popis. Přesněji řečeno, předzvěst vašich činů. Jak si vás mám tedy představit?“
„Pouze osobní zkušeností. Cokoliv jiného mě stejně nedokáže popsat, ani mé záměry pro mé činy.“
Paladin se na něj otočil a až nyní mu viděl starou tvář. Jeho šedivé vlasy rovněž vypovídaly své, stejně tak perfektně upravené fousy.
„Prosím, posaďte se,“ naznačil mu paladin rukou ke stolu a sám si sedl do čela. „Jmenuji se Robert Gilimen a jsem velitel zdejší posádky paladinu a jejich zájmů.“
Sedl si kousek od Roberta. „Smím znát důvod, proč jsem byl předvolán.“
„Čtyři hodiny jízdy od Arghamu je stará zřícenina. Je už dávno opuštěná, ale lidi tvrdí, že tam něco ožilo. Jeden z lordů tam poslal několik svých mužů, avšak žádný se nevrátil. Byli jsme tudíž požádání, abychom to prověřili. Napadlo mě, že byste nám mohl dělat doprovod.“
„Zajímavá práce. Nutno však dodat, že pracuji za peníze.“
„Náš řád by bohužel jen z víry v našeho boha asi nepřežil. Jsem ochoten vám část kompenzovat, ale říkám vám narovinu, že my bereme pouze nezbytné finanční prostředky. Rozhodně nečekejte, že vám bude zaplaceno dle vašich očekávání.“
„Na penězích vždy nezáleží. Jako zbytek odměny mi bude stačit, když uvidím paladíny v boji. Přece jenom často se nestává, aby se paladíni spojili s někým, kdo ovládá magii.“ Dal by přednost penězům, ale něco věrohodného říct musel.
„Jsme tedy domluveni. V předvečer buďte připraven u stájí v plné výbavě. Vyrazíme za naši práci a očekávám, že se vrátíme nad ránem.“ Robert se pak postavil a on taky. Oba si potom podali ruce pevným stiskem a zadívali se navzájem do očí. „Těšilo mě.“
„Mě rovněž.“
Potom odešel ke dveřím, za kterými čekal jeho průvodce. Robert se poté přesunul zpět k ohni a díval se do něj. Přemýšlel nad tím, koho dnes poznal.
Když přijížděli k zřícenině, padla již noc. Byla to opravdu jen zřícenina, ale určité místa stavby se zatím držely. Za své doby to byla jedna z prvních ochranných pevností Arghamu, ovšem nyní je zcela opuštěná a zanedbaná.
Všichni seskočili z koní a dívali se na místo, kde se za chvíli vydají. Bylo jich sedm včetně jeho, ale čtyři z nich byli zatím jen bratři a ne paladínové. Robert celému oddílu velel, ale jeho to nepřekvapovalo. Avšak vadilo mu, že nevěděl, co je zde bude čekat. Nebyl si ovšem jistý, zda to ví i Robert.
Na nic nečekali a připravili se. Robertovi muži se připravovali po svém a vše zakončili modlitbou na koleni. Hlavu během toho měli opřenou o svoji zbraň. Všichni měli plátové zbroje včetně helem a někteří byli vybaveni i štíty a kuší. On jako obvykle pil lektvary a posilnil se magií. Věděl, že ať už ho tu čeká cokoliv, tak to nebude lehké. Když už někde posílají paladiny, jde sranda stranou. Neváhal proto a přes rameno si nasadil Tervinianskou ocel.
Vydali se k zřícenině a pomalu vstupovali na malé prostranství, na němž ležely mrtvoly. Začali je ohledávat, ale nebyli to muži, které tu vyslali. Byl to někdo jiný. Ihned si všiml, že ty těla jsou okousaná a nemohl se zbavit pocitu, že dotyčný si vybíral jen ty nejlepší kousky. Soustředil se a použil magii k identifikaci. Po chvilce pak pocítil, co potřeboval. Mezitím k němu přišel Robert a díval se na tělo.
„Víte, co to způsobilo?“ zeptal se Robert.
„To nevím, ale cítím démony a nebožtíkovi chybí srdce.“
„Ostatním taky podle zranění na hrudi.“
„Tady chybí i játra, někdo má vybíravý jazýček.“ Měl už pár myšlenek, co za démona zde straší.
„Při tomto typu zranění a okolností to bude ne nepodobné člověku.“
„Souhlasím.“ Robert se evidentně vyznal, pomyslel si. „Kdo to mohl být?“ ukázal na tělo, které bylo rozcupané.
„Podle výzbroje soudím, že nájezdníci. Našli jsme ale i dva barbary.“
To není dobré, řekl si v duchu a v hlavě si ihned vytvářel spojitosti. „Kolik mužů zde poslali?“
„Deset. Vydáme se dál, protože cítím, že je zde něco nečistého.“
To, že paladíní získávají během křtů určité schopnosti, věděl. Zajímalo ho ale, jak moc jsou silné.
Postupovali dále a všichni byli ostražití. Jediné co věděli je, že je tu čeká démon, ale jinak nic, když nepočítali hromadu těl na nádvoří. Pokračovali proto všemi místnostmi ve formaci. Nakonec se vydali do hlavní síně, která se tyčila nad vstupní branou s nádvořím o dvě patra výše.
Jakmile dorazili do hlavní síně, na okamžik strnuli. Přímo naproti nim seděla na trůnu sukuba, přičemž vedle ní klečel muž. Měl položenou hlavu na jejich stehnech, zatímco sukuba jej něžně hladila po vlasech a na tváři. Onen muž byl voják, kterého zde poslali, byl to velící důstojník podle uniformy. Měl zavřené oči a na tváři blažený pocit. Celá tato scéna byla ještě silnější, neboť na ně dopadal měsíční svit skrz rozbitá okna.
Paladíní se pomalu vydali vpřed ve své formací a on šel za nimi. Něco se mu ale na to všem nezdálo. Zajímalo jej totiž, kde jsou ostatní muži, nebo aspoň jejich těla. Že jejich velitele posedla sukuba svou mocí a že ho budou muset zabít, o tom nepochyboval. Byla velmi malá šance, že jej dostanou z jejího vlivu, i když ji zabijí. Většinou si pak dotyčný sám vezme život, přestože působí vyléčen. Ovšem jestli i ti ostatní jsou ve vůli sukuby, mohla by nastat nepříjemná situace. Rozhlížel se po okolí a sledoval cokoliv zvláštního. Mezitím Robert vyšel z čela formace a prohlížel si sukubu. Taky se na ni pořádně podíval zpovzdálí a její tělo bylo dokonalé. Sukuba byla nahá a i když seděla, odhadoval, že její křivky budou čarokrásné. Sukuby umí snadno ošálit každého, koho chtějí. Až jej zajímalo, co se asi honí Robertovi v hlavě. Sukuby uměly svést i ženy, a to, že měly ocas s ostnem a na hlavě jim rostly rohy, které se větvily, ještě nikomu nevadilo. Každé sukubě ale rostou rohy jinak, a exempláři před nimi začínaly na čele a táhly se podél hlavy, kde se větvily. Potom ale zapomněl na sukubu a stále hledal něco, co by mu potvrdilo, že je to past.
Robert zastavil formaci a stál kousek před sukubou. Sledoval i Roberta a čekal, že něco řekne, ale ten jen mlčel. Sice neviděl Robertovi do tváře, ovšem tušil, co v ní najde. Sukuba pak zvedla oči od svého svěřence a zadívala se přímo do těch Robertových. Poté se decentně usmála a pošeptala něco důstojníkovi do ucha. Ten ihned otevřel oči ve strachu, postavil se na nohy a tasil meč. V tu chvílí se ozýval řev z okolních místností a z nich vybíhali vojáci lorda společně s nájezdníky. Robert neváhal, sklopil hledí přilby a vrátil se do formace.
Jakmile nepřátelé vyběhli, rozpoznal, že jich je moc. Přivolal si hůl a vyvolal kolem paladinů kruhový štít. Paladíni to nečekali, ale nepotřeboval jejich svolení. Štítu ovšem vyvolal volnou vrchní část a natáhl ruce vzhůru s pohledem. Soustředil se pak na kouzlo, zatímco někteří přisluhovači sukuby zkoušeli tuhost štítu. Svými zbraněmi však neměli šanci na úspěch. Jakmile dokončil kouzlo, sevřel dlaně v pěst a trhnul rukama dolů. V tu chvíli se ze stropu ozvalo prasknutí a vzápětí se i zřítil. V ten moment dokončil štít nad hlavou, aby ochránil paladíny a sledoval padající trosky na okolní nepřátele. Trosky stropu následně zabily valnou většinu lidí posedlých sukubou. Přesto jich ale bylo stále více než paladinů a proto zase na nic nečekal. Zrušil štít a z rukou začal chrlit oheň na jednu stranu síně, čímž podpaloval nepřátele.
Robertovi se nelíbilo, co provedl jejich společník a že všechny začal upalovat. Sám ovšem pozvedl svůj obouruční meč do útoku a vedl své muže proti početní přesile.
Vypálil část síně a ohlédl se na paladiny. V duchu se pousmál, protože mu připadalo, že jejich zbroj opravdu v bitvě září. Vzápětí uslyšel řev barbara, který se k němu blížil s pozvednutou sekerou nad hlavou. Posílené reflexy však fungovaly, jak měly, díky čemuž se vyhnul sekeře. Navíc se dostal barbarovi do zad. Během toho natáhl pravou ruku a přivolal si meč, který se mu objevil na zavolání. Vzápětí vrazil meč barbarovi čistě mezi žebra a probodnul mu obě plíce a srdce. Ihned pak vytáhl meč bez toho, aby se čepele dotkl a vrhnul ji po dalším nepříteli. Než padlo barbarovo tělo tváří na zem, stihnul zemřít další nepřítel. Nijak mu nevadilo, že bojoval sám a paladíni ve své formaci, ba naopak, vyhovovalo mu to. Jeho strana byla čistá nebo nepřátelé umírali, díky čehož mohl hledat sukubu, jež zmizela. Zkontroloval i paladiny, ale ti už doráželi poslední odpor. Na jejich zbrojích byla krev nepřátel a četné zásahy ale nijak nic vážného.
Rozhlížel se všude okolo a hledal sukubu. Paladíni byli roztroušeni kvůli dobíjení nepřátel, když se najednou ozval výkřik z čisté agónie bolesti. Otočil se za zvukem a uviděl, jak sukuba stojí na ramenech jednoho z bratrů paladinu a rukama mu zajíždí kolem krku do těla. Pak vytáhla ruce celé od krve a chytla hlavu paladína, kterou vzápětí utrhla. Dříve než tělo dopadlo na zem, sukuba už běžela směrem k Robertovi. Po cestě měla Robertova pomocníka, který na ni zaútočil mečem, ale ona se mu s naprostou elegantností vyhnula. Bodla ho i špičatým ocasem do jeho málo chráněného podpaží bez toho, aby se zastavila. Do cesty se jí postavil další muž, ale s čirou krásou mu podrazila nohy a než spadl na zem, byla u Roberta. Robert se na ni zaútočil mečem, ale ona se mu s lehkostí vyhýbala. Paladin v plné zbroji byl proti ní příliš pomalý.
Rozeběhnul se k Robertovi, protože věděl, že tenhle boj nemůže vyhrát. Zastavil se ale ve chvíli, kdy sukuba skočila na Robertovu hruď. Napřáhla svoji ruku s prsty, které měly špičaté rohovité nehty, a chtěla s nimi skrz hledí probodnout Robertovi hlavu. Když to viděl, nijak nezaváhal a vyvolal tlakovou vlnu. Kouzlem zasáhl všechny paladiny v cestě včetně Roberta, avšak i sukubu. Povalil démona na zem, ale ten se ihned dostal zpátky na nohy. Sukuba se na něj podívala s čirým vztekem ve tváři a zuřivým zasyčením. Vzápětí bleskově vyrazila za ním, přestože se jí do cesty postavili další paladíni, avšak dostala se přes ně bez jediného problému. Utíkal proto, jak nejrychleji mohl k oknu a snesl se pomocí levitace na nádvoří. Ihned potom vyvolal hůl a praštil s ní o zem. Vzápětí celé nádvoří okolo něj zamrzlo a vytvořil tak nepříjemný chlad, až se mu u pusy srážely obláčky dechu. Doufal, že tohle by mohlo sukubu zpomalit. Nechal zmizet hůl a už nyní vytasil meč na zádech. Po tom co viděl, mu bylo jasné, že to později nemusí stihnout.
„Chtěla jsem si tě nechat jako posledního.“
Otočil se za libozvučným hlasem a sukuba pomalými kroky kroužila kolem nádvoří. Nemýlil se, její křivky byly dokonalé, včetně krásných prsou a divokých černých vlasů. A nijak její krásu nenarušovala krev paladína, od které byla zamazaná a měla díky ní slepené vlasy, ba naopak, jen to všechno podtrhovalo její nádheru. Sukuby spadaly pod démony a samotné se ještě rozdělovaly. Nebylo nijak neobvyklé, že některé měly křídla či kopyta. Některé dokonce byly schopné ovládat magii a být neskutečně inteligentní. Celkově to byly nádherné stvoření, jež dokázaly být nevyzpytatelné, ostatně jako všechny ženy. Skoro vždy měly odstín opálené krasavice. Mívaly někdy i černě podbarvené lokty s dlaněmi, holeně s chodidly a podbřišek s přirozením. Na jejich tělech se vždy nacházely i tetování. Tahle měla pentagram na hrudi a na páteři jemu neznámé písmo. Dále měla ono písmo i kolem pupíku a na krku.
„Viděla jsem v tobě potenciál, o jakém se těm hlupákům nemůže ani zdát,“ pokračovala sukuba.
„Lichotíš mi.“
„Proč jim vůbec pomáháš mě zabít?“ Sukuba stále kolem něj kroužila na hranici dvora.
„Jde tady úplně o něco jiného.“
„Nechápu tě. Takovým jako jsi ty, dokonce některé mé sestry slouží a to s radostí.“ Během této věty měla šibalský úsměv na tváři a završila to olíznutím horního rtu.
„Dobré vědět do budoucna.“ Ta teda ví, jak jej svádět, pomyslel si.
„Po čem tolik toužíš, po moci? Nebo snad něco jiného,“ zastavila se. Jednou rukou se chytla za prso, které zmáčkla a druhou si zajela mezi stehna. Během toho si skousla spodní ret a ukázala malé špičáky. „Mám to jako jiná žena, a dopřeji ti rozkoš, kterou si ani nedokážeš představit.“
„Nijak nepochybuji, že bych na sex s tebou nikdy nezapomněl. A pravdou je, že tvé tělo snad nemá jedinou chybu, ale dnes ne.“
„Škoda,“ pronesla zklamaně sukuba. „Líbil ses mi,“ v následující chvíli zmizela.
Rozhlížel se a hledal ji. „Proč každá krásná ženská, kterou potkám, musí mít duši ďábla,“ zkonstatoval suše a nadále vyhlížel sukubu. Meč držel pevně v ruce a očekával útok. Sukuba na sebe nenechala dlouho čekat a vyběhla přímo proti němu. Postavil se k ní levým bokem a meč v pravé ruce sklopil špičkou k zemi. Levou ruku natáhl směrem k sukubě a soustředil se na kouzlo. Sukuba běžela k němu, ale nic zatím nedělal, jen ji sledoval. Uvědomoval si, že musí se sukubou bojovat jinak, než s čím kdy byl zvyklý. Sukuba byla již blízko něj a usoudil, že je pravá chvíle. Všechny těla, která ležela okolo, se vznesla a začala lítat směrem k sukubě bez toho, aby se jakkoliv pohnul. Sukuba se tělům vyhýbala s naprostou lehkostí a stále se blížila k němu. Byla již u něj, nechal tudíž mrtvá těla doletět a zaútočil na ni mečem. Počítal s tím, že se útoku vyhne, což se i stalo, a proto vzápětí sekl druhým mečem, který si přivolal k levé ruce. Sukuba druhý výpad nečekala a na poslední chvíli se vyhnula druhému meči. Přesto nebyla dost rychlá a přišla o kousek rohu na hlavě. Vzápětí sukuba utekla a zmizela. Sledoval okolí, meč nechal zmizet a pevněji oběma rukama uchopil tervinianskou ocel. Moc dobře věděl, že sukuba mu už na to podruhé nenaletí a až nyní má opravdu problém. Meč držel zvednutý podél těla a čekal, kdy sukuba vyrazí. V hlavě měl sice plán, ale žádný plán nevydrží střet s nepřítelem a s tímhle obzvlášť ne. Následný útok zezadu očekával, proto sekl mečem v úrovni pasu. Sukuba se mrště prohnula a čepel ji minula tak blízko, že kdyby chtěla, mohla ji olíznout. Chystal se seknout znova, ale sukuba ho praštila ocasem přes tělo. Přestože měl zbroj, ránu pocítil. Ztratil i rovnováhu a démon se na něj vyskočil a obtáhl se kolem něj na záda. Pustil meč a chytl ji za ruku, kterou zkroutil. Sice sukuba musela změnit pozici, ale přesto mu chtěla obmotat ocas kolem krku. Na poslední chvíli však zareagoval a chytl její ocas pod svým krkem. Sukuba ale i tak dokončila smyčku a začala ji silně utahovat. Dusil se, ale stále držel sukubu druhou rukou. Musel ovšem jednat. Rozešel se dozadu ke zdi, kde hodlal sukubu ze sebe vymlátit. Sice se dostal ke zdi a několikrát s ní praštil, avšak ona místo toho pevněji utáhla smyčku, až nemohl dýchat. Svezl se s ní po zdi na zádech a sukuba si ho pevněji chytla stehny, přičemž pomalu začínal ztrácet vědomí. V plicích neměl žádný vzduch a sukuba začala vítězoslavně syčet. Nezbývalo mu nic než se jen soustředit za cenu pevnější smyčky kolem krku. Nevnímal nic kolem sebe a zavřel oči. Nesnažil se ani dýchat a povolil. Sukuba vítězoslavně zasyčela, zatímco se soustředil na kouzlo. Sukuba syčela stále spokojeněji, když jí najednou zmrznul úsměv na tváři, stejně jako její ruka a ocas. Chtěla se tak v první chvíli vyprostit, ale nemohla, a tak se rozhodla svoji oběť dorazit. Uvolnila si konečně druhou ruku tím, že jej pustila nohama a zapřela se o něj. Tím ovšem zhoršila situaci, neboť v následující chvíli se ozvalo prasknutí a následkem ledového kouzla si v půli utrhla ocas. Sukuba se od něj odkopla a on se konečně mohl nadechnout. Vzduch se mu vléval do plic a hltal jej, jak jen mohl, ale ještě nebyl konec. Instinktivně se pak otočil za křikem a poslal za sebe magickou střelu zářící fialovým světlem. Sukuba už vletu nezměnila směr a střela ji zasáhla do prsou, přičemž dopadla přímo před něj. Když se zvedala, přivolal si meč a sekl, utnul jí ruku v obraně. Sukuba pak spadla na záda a mečem jí ještě probodl nohu. Nyní už mu démon nemohl utéct. Dostal se nad ni na kolenou, přestože po něm máchla rukou. Ta však byla zmrzlá a tak ji pevně chytl svou levačkou. Pravou rukou tasil krátký meč zpoza pasu a zabodl jí čepel do hrudi. Stlačil pak meč vlastním tělem a jejich oči se střetly. Viděl v nich prosbu a několik slz, které jí začaly stékat po tváři. Sukubě se nakonec oči přestaly hýbat a jen se dívaly nepřítomně vzhůru. Svalil se vedle ní a konečně se pořádně nadechl.
Ležel na zádech a hruď se mu zvedala pod zbrojí, bylo po boji. Po chvilce slyšel těžké kroky a otočil se za zvukem. Uviděl zadýchaného Roberta, jež si ho prohlížel a potom tělo sukuby. Jakmile se přesvědčil, že je mrtvá, ihned mu pomohl na nohy a vraceli se zpět do hlavní síně, kde byli zbývající Robertovi muži. Jeden byl mrtev, dalšímu moc nechybělo a zbývající byli pomlácení. Rychle se pustil do léčení Robertova muže, ale nebyl pravý léčitel. Robert proto poslal dva své muže, ať spěchají do Arghamu na univerzitu pro léčitele, nemohli totiž riskovat převoz. Robertovi lidé poslechli a na odlehčení si sundali zbroje. On mezitím vypil lektvary a další si připravil. Některé dal i zraněnému, ale věděl, že sám ho zachránit nedokáže. Mohl ho jen udržet při životě, více nedokázal.
Udržoval zraněného naživu a noc mu připadala až nekonečná. Robert a ostatní navíc nemohli nic dělat, jenom se celou dobu modlili. Nemohl se ale zbavit pocitu, jako by mu předávali svoji sílu, aby vydržel. Nad ránem přijeli praví léčitelé a ihned se o zraněného postarali mezi všemi těmi těly.
Hodlal poté odejít bez povšimnutí, neboť Robert toho měl dost, ale on si jej i tak našel. Neřekl mu však ani jediné slovo, jen si podali ruce a pevně se zadívali jeden druhému do očí. On potom chtěl odjet, ale zastavil se u těla sukuby. Bylo až škoda ji tu jen tak nechat a nepoužít její části k magii. To by ovšem před paladiny asi nevypadalo dobře, kdyby ji tu začal pitvat a porcovat. Bylo jí škoda, avšak to už za jejího života, především těch prsou.
Robert stál u krbu a sledoval oheň. Měl návštěvu, kterou očekával a rozhovor, na který se netěšil. Uběhl pouze jeden den od události, na které ztratil jednoho muže a druhý, se stále neprobudil.
„Takže,“ zeptal se Remair sedící u stolu.
„Je čistý,“ odpověděl Robert bez toho, aby se na něj podíval.
To Michael nechtěl slyšet. Vzápětí mu hlava běžela na plné obrátky.
„Jste si jistý,“ doptal se Marklen.
Robert se otočil na své hosty sedící u stolu. „Chtěli jste po mně, abych ho zkontroloval, a můj verdikt je, že je čistý. A jestli se vám nelíbí, musíte provést vlastní test, pánové. Tím pádem se ale cítím značně uražen z vaší strany.“ Robert to celé řekl klidným hlasem.
„Jaké navrhujete další pokračování, Roberte,“ zeptal se Marklen.
„Pokračování, Marklene? Pokud vím, celé to byla vaše akce, takže očekávám, že mě nyní ze všeho vynecháte. A upřímně ani nechci vědět, o co vám čarodějům vůbec jde.“
Remair se zvedl a Marklen s Michaelem rovněž. Decentně se pak uklonili a všichni tři byli doprovozeni ven, odkud pokračovali směrem k univerzitě.
„Takže,“ zeptal se Michael. „Co bude teď.“
Nikdo ale nic neřekl. Oba mistři si uvědomovali závažnost celé situace.
„Co myslíš, Marklene,“ ptal se Remair.
„Je čistý a nic o něm nevíme. Nemůžeme s jistotou říct, že je nebezpečný.“
„Navrhuješ tedy, dát mu to, co chce?“
Marklen přemýšlel. Možná stejně neměli na výběr, a kdo ví, co začne dělat, když nedostane zkoušku. Zatím to ještě nebyl druhý Daris, avšak byly zde i vzpomínky na jejich poslední noc, kdy se k němu nechoval nejuctivěji. „Musíme to zvážit, ovšem není kam spěchat.“
„Souhlasím,“ zkonstatoval Remair. „Máme příliš málo informaci a on sám se zatím k ničemu nevyjádřil.“
„Myslíš, že bych se s ním měl setkat?“
„Nikoliv, on je ten, který po nás něco vyžaduje.“
„Plně s tebou souhlasím, Remaire. On je ten kdo nakonec ohne hřbet.“
„Ne,“ přerušil je Michael. Už je nemohl dále poslouchat. „To právě vy dva.“
„Opatrně, synu, tebe se na názor nikdo neptal.“
„Posloucháte se vůbec. Akorát se před ním schováváte. Máte z něho strach.“
„Michaeli, já tě varuji.“
„A před čím, otče, že nakonec dosáhne svého. Já se o tu zkoušku prosím roky a dělám vše, co se po mně vyžaduje. Jemu se stačí jen vrátit a už o ní uvažujete.“
„Nezapomeň, že ty jsi důvod toho, proč odjel a teď musíme řešit tvoje následky.“
„Ale proč on má větší nárok na zkoušku než já.“
„Ani jeden z vás nemáte nárok na zkoušku,“ odsekl Remair.
Ne, pronesl Michael v hlavě. Já mám. Sklopil pak zrak před svým otcem a přísahal si, že naposled. Zkoušku získá, i kdyby měl prodat duši ďáblu. Rozhodně ale bez pomoci svého přítele. Ten vše jen svým příjezdem zkomplikoval. Možná však toho dokáže nějak využít, jen na něco musí přijít, už tak má své velké plány. Ano, stačí jen přemýšlet.
„Nech nás,“ pronesl Remair a Michael odešel do svého domu. Stejně jej čekala práce.
Když byli sami, Remair promluvil. „Myslíš, že nás opět něčím překvapí?“
„Je celý ty, Remaire. Nenechá to jen tak.“
„Co asi oba udělají, budou pracovat nezávisle nebo se spojí po tom všem.“
„To nevím, ale půjdou za svým, o tom nepochybuji.“
„Budeme je oba pozorovat.“ Otočil se na Marklena. „Jen díky tomu, že jsi tak dobrý učitel, ještě nehniješ v cele.“
Marklen pokýval znalecky hlavou. Nebyl tak dobrý učitel, ten by totiž dovedl své studenty ke zkoušce sám. Ne, byl ještě lepší, neboť jej jeho studenti nepotřebují. Otázkou ovšem bylo, co to znamená pro jiné.
Michael se vracel domu a stále přemýšlel o otcových slovech. Měl nárok na zkoušku, on ano. Došel až ke svému domu a vzal za kliku. Najednou se ale zastavil. Z ničeho nic se otočil na ulici a uviděl tam stát svého bezejmenného spolužáka. Jejích oči se střetly a nastalo ticho. Ne, nehodlá se s ním spojit, jak mu naznačil v Korzetu. Ne za jeho podmínek jak píská. Sám všechno vymyslí a bude-li nutné, nakonec se spojí, ale to až jako poslední možnost.
Otevřel dveře a postavil se do nich. Znovu se podíval na bývalého přítele, jak stojí na ulici a pomalu poté zavřel. Chvíli za dveřmi stál, ale nakonec zakýval hlavou na strany. Čekala jej práce.
Seděl v Korzetu a přemýšlel. Jeho mysl byla zaneprázdněná, že nevnímal ani okolí.
„Vyleč se.“
„Cože?“ Až nyní si všiml, stojící Qeen před ním.
„Povídám ti, vyleč se. Už druhý týden sedíš v bordelu a neměl jsi žádnou holku. Jsi nemocny, vyleč se.“
„Dívka tuto nemoc neodkáže vyléčit.“
„Tak dělej něco jiného.“
Qeen měla pravdu, seděl tu už druhy týden a nic se nedělo. Ani jediná zprava od univerzity či paladínů. Dokonce ani Michael jej už nekontaktoval. Musel jen doufat, že jeho plán je na dobré cestě, avšak nyní jej neměl jak posunout kupředu. Sedět ovšem v nevěstinci a nic nedělat ani s krásnými slečnami nebylo pro něj. Musí si udělat výlet, alespoň po okolí. Nemůže jen tak zmizet, to ne. Musí být všem na očích, aby je trápila mysl. Je na začátku, konec sice v nedohledu ale někde tam byl. Rozhodnul se, udělá si výlet. Musel se až pousmát, neboť Marklenův mistr měl opravdu nadčasové myšlenky. Přece jenom opět se potvrdily jeho slova, vše potřebné nalezneš v bordelu, a kde právě přišel k prozření co dál, v bordelu.
Konec druhé kapitoly