Kroniky mága: Monstrum
Kapitola první – Stará známost
Seděl v rohu hospody a oči se mu pomalu zavíraly. V krvi měl slušné množství místní pálenky a žaludek zaplněný dobrým gulášem. U stolu byl osamocený, přestože celá hospoda byla narvaná a plná života. Nohy měl na lavičce a ruce založené na hrudi. Světlo svíčky mu ozařovalo jen nohy a celý byl schovaný ve stínu. Nikdo jej neotravoval, a proč taky, měl ještě čtvrtku láhve na stole a zaplatil předem.
V klidu si tak hloubal ve své temnotě nikým nerušen a uvažoval o cíli své cesty. Blížil se k Arghamu, k místu, jež všechno začalo a kde doufal, že i skončí. Čím blíže ovšem byl, tím více vzpomínek se mu vracelo. Až mu tím stoupala spotřeba alkoholu. Vše se ale točilo okolo poslední noci, kterou ve městě strávil. Noci, která mu ve všech směrem změnila život. Z dlouhé cesty ze severu už měl vše promyšlené, ale i tak se k oné noci neustále vracel. Jeho mysl mu prostě nedala potřebný odpočinek.
Už měl skoro zavřené oči a pomalu se ho zmocňoval vytoužený spánek. Najednou se však rozrazily dveře od hospody a všichni návštěvnici zpozorněli. Rozruch způsobil mladý muž se svoji ženou, jejíž oči byly naplněny zoufalstvím. Ti dva se rozhlíželi po hospodě a nakonec našli, co hledali, byl to on. Žena přešla před něj, kde padla na kolena a prosebně se na něj dívala, zatímco její muž jej sledoval nedůvěřivě. Stal se středem pozornosti a to mu šly vidět jen nohy. Přehodil tudíž jednu nohu přes druhou na znamení, že nespí a čekal potichu dále.
„Pane, prosím, potřebujeme vaši pomoc,“ začala zoufale žena.
„Markéto, on nám nepomůže,“ promluvil muž. „Podívej se na něj. Musíme sehnat někoho jiného. Je to vůbec on?“
„Nikdo jiný tu ale není, Michale. A je to on, říkala mi to sestra.“ Otočila se zpět na něj se slzami v očích. „Prosím, pane, pomozte nám. Na kolenou Vás prosím. Naše dítě posedl démon a my s tím nic nezmůžeme. Prosím.“
Bylo ticho, zatím nic neřekl. Démon, dost o tom pochyboval, ale jen bohové vědí, co doopravdy ti rodiče viděli. Problém ovšem byl, jestli měli pravdu. Ticho se však táhlo dále a proto raději natáhl ruku ze stínu a nalil si skleničku pálenky. Alkohol poté vypil za tichého publika, které jej u toho pozorovalo. Nic víc však neudělal a hospoda působila zklamaně. Neměl se moc potřebu nechat zabít, navíc bylo do toho zapleteno dítě, které se mu nemusí podařit zachránit během exorcismu démona. Byl už tak blízko návratu a teď tohle. To má však za to, že sem tam bere akcičky místo toho, aby jen v poklidu cestoval. A to už neuvažoval o odměně, ta byla jistě v nedohlednu stejně toužebný spánek.
„Říkal jsem ti, že nám nepomůže,“ řekl vztekle její manžel.
„Prosím, pane. Než najdeme nějakého paladina, už může být pozdě. Prosím Vás, pane, moc Vás prosím,“ stále brečela.
Přemýšlel, klidný večer totiž skončil a cítil na sobě pohrdavé pohledy od štangastů. Jím se to ale krásně kritizovalo, oni nemuseli dávat svoji kůži všanc. Silně i pochyboval o jejich vědomostech ohledně démonů, jakými sám vládl. Tohle se mu zkrátka nelíbilo, už jen z důvodu, že démoni se nikde neobjevují pro nic za nic.
„Já ti to říkal, Markéto. Měli bychom se od něj držet dále.“ Michal se otočil na hospodu a mluvil silnějším hlasem. „Chlapi, kdo mi pomůže zachránit dceru.“
„Pane, prosím,“ pokračovala žena. „Dáme vám vše, co máme.“ Z jeho strany ale nepřicházela žádná reakce. Markéta tudíž padla hlavou na stůl a zoufale bečela. Avšak ani jejímu manželovi se moc nedařilo. Místo toho, aby návštěvníci ukázali svoji odvahu, pohrdavě jej sledovali, jak stále nehybně sedí ve své temnotě.
Démoni, řekl si znovu v hlavě. Stojí mi to vůbec za to nechat se zabít kvůli malé holky. Zrovna jsem se vrátil do království a už se blížím k Arghamu. Když to ovšem neudělám já tak kdo? Sakra.
Sedl si pořádně ke stolu a Markéta zvedla oči.
„Kde ji najdu,“ zeptal se tichým hlasem. Markéta měla najednou v očích jiskřičku naděje, což se mu nelíbilo. Neměl rád, když lidem dával předčasnou naději.
„Utekla do lesa. Jmenuje se Maruška.“
Mohl se ještě zeptat na to, co se stalo, ale nevěřil, že Markéta bude znát podstatné souvislosti. Zvedl se tedy a znovu upoutal pozornost celé hospody. Vyšel ze stínu a každý jeho krok se rozléhal mezi tichým obecenstvem. Neohlížel se však za všemi těmi pohledy, prostě odešel. Venku si to namířil ke svému koni, kde nalezl ležet chlapce, který se nemohl hýbat. Nezajímal se o něj a postupně si připravoval výstroj, kterou si nasazoval. Své vybavení měl na koni očarované pro ty, jež dostaly potřebu jej zkontrolovat. Samotné kouzlo poté dotyčného paralyzovalo. Bylo to příjemné kouzlo, které mu na akcích zajišťovalo klidnější hlavu a mírné pobavení. Nakonec si přes záda nahodil meč od Bílé paní, přičemž něco mu říkalo, že bude potřeba. Až potom si dřepl k chlapci, kterého svírala křeč. Zadíval se mu do očí a nalezl v nich uspokojivý strach.
„Nech mě hádat, strkal jsi prsty tam, kam jsi neměl.“ Pochopitelně nedostal žádnou odpověď a vzal mladíkovy prsty do svých. „Co kdybych ti je začal postupně lámat, pěkně jeden za druhým.“ Mladíkovy oči se třásly při jeho slovech. Zvedl se však a nakopl mladíka pořádně do břicha. Potom ho odčaroval a nechal odejít.
Byl připraven a mohl vyrazit. Naposledy se otočil na hospodu a před dveřmi uviděl ženu, která jej prosila o pomoc. Pak vyrazil do lesa, dokud jeho siluetu nepohltila noc.
Dopil poslední lektvar a očaroval se, pak čekal, až bude mít pořádně smíchanou krev s lektvary. Na jazyku však mezitím pocítil odpornou pachuť, která se linula z lesa. Tohle nebude pěkné, pomyslel si. S démony nikdy nebyla žádná sranda. Musel být obezřetný, i kdyby se matka mýlila. Navíc na nebi nebyla jediná hvězda a i les působil nepřirozeně. Něco nebo někdo jej očekával.
Vyrazil hlouběji do lesa a pachuť byla intenzivnější. Začínal mít ovšem až pocit, že tohle už znal. Avšak bylo to horší, protože jej znala i druhá strana. Zastavil se ale, neboť sledoval pomalu se linoucí mlhu. Nyní měl nové dilema. Kdy potkal démona, kterého nechal žít, nebo ho potkal, aniž by o tom věděl? Čekal a nízká mlha se mu přelila kolem kotníků, ale zbytek mlhy kolem něj vytvořil prstenec. Poté uviděl obrys malé postavy a zjevila se před ním holčička s ubrečenýma očima. Zastavila se na okraji mlhy a popotahovala.
„Přišel jsi mi pomoct?“ zeptala se dívka prosebně.
Tu stopu odněkud znal, odkud? „My dva se známe, co?“
„Prosím, pomoc!“ začalo dítě zoufale křičet bolestí. „Je ve mně a stravuje mě zevnitř!“
Ani se nehnul, ba naopak, uvolnil se. „Dobrej pokus, ale děcka nepoužívají pojem stravovat.“
Dítě najednou změnilo tvář. Byla nyní kamenná a chladnokrevná, ani jediný náznak po tom, že by snad brečela. „Už jsi snad na mě zapomněl?“ Během toho měl démon tvrdý temný hlas a začal pomalu přecházet mezi stromy. „Zabil jsi mi služebníka.“
Dále přemýšlel, tu auru znal. Najednou mu to došlo. „Svět je teda malej. Ty jsi ta mrcha u ty vědmy. Vše do sebe zapadá, zase potřebuješ malý dítě.“ Bohužel si vzpomněl i na Astrid, to se mu příliš nehodilo.
„Teď už jsi přišel pozdě. Mám své čisté tělo, které potřebuji.“
„No jo no, bude to hold trochu těžší než posledně.“
„Když se mě pokusíš zabít, zabiješ i dítě.“
„Radši se vrátím v náručí s mrtvou dívkou než s živou, ve které budeš ty.“
„A co na to řeknou její rodiče?“
„Ti to nepochopí a budou mě proklínat. Svět zkrátka není dokonalý. Takže, chceš zabít po dobrým nebo po zlým.“
Démon se na něj zašklebil a zmizel mezi stromy.
Už jsem se bál, že by to jednou šlo hladce, řekl si v duchu. Bylo mu jasné, jak to musí provést. Nejlepší by bylo dítě nezranit, nebo aspoň ne trvale, ale to bude problém. Tím pádem odpadalo použití magie či meč od Bílé paní. Musí se spolehnout na druhý meč, ovšem zároveň dávat pozor na sekání. Useknutá končetina nemusí hned přivodit smrt, ale ve výsledku by to bylo drahé vítězství. Totéž platilo i pro probodnutí, neboť zde byla i možnost, že po vypuzení démona se nemusí rány zacelit. Musí se dostat k démonovi co nejblíže, aby jej prozkoumal, jinak to neviděl. Sice se s ním už setkal, ale to bylo za jiných okolností. Nyní si doslova bude hrát na vymítače ďábla. A jako správný vymítač musí nejdříve přesně vědět, proti čemu stojí. Nejdříve musí pochopit propojení démona s dítětem. Jestli se mu to nepovede, tak sice démona zničí, ovšem zabije tím i dítě. V takových detailech se pak rozdělují vymítači na ty úspěšné, kteří zničí démona a na ty schopné, kteří zachrání i oběť. Platilo zde ovšem železné pravidlo, že než aby démon přežil, je lepší zabít i oběť.
Díval se skrz mlhu posíleným zrakem, ale přesto viděl málo. Zároveň nemohl mlhu odehnat, byla magického původu. Oheň byl dobrý nápad, ale nechtěl riskovat, že zapálí les. Dívka se ale na něj z ničeho nic vyřítila, avšak nevěnoval jí pozornost. Až v pravou chvíli se otočil a přivolal si svůj meč, který se mu vznášel u ruky. Sekl ze spodu nahoru ale démon uskočil a uhnul přesně, jak čekal. V následující chvíli zasadil dítěti pěstí ránu do tváře a démon dopadl za něj v kotoulech. Ihned k němu vyrazil, a dokud byl mimo, kolenem mu přitlačil na hruď. Upustil meč a chytl démona pod krkem, zkoumal ho. U vymítání byl velice důležitý vizuální aspekt.
Démon sebou házel a máchal po něm rukama. Vůbec se mu nelíbilo, že ho drží za hlavu a snaží se jej natáčet a hledat jeho původ. Bohužel, byl v těle dítěte jen chvíli a nemohl ještě měnit tělo. Krátké ruce holčičky nedosáhly na jeho tvář ani k hrdlu.
Zatlačil pořádně démonovi hlavu dozadu, avšak ten ucítil menší tlak na hrudi a hodlal toho využít, chytl jej za ruce a hodil ho za sebe. Že ho démon chytne a hodí za sebe, nečekal. Rozhodně ale čekal, že pak na něj démon bude chtít zaútočit. Ihned natáhl ruce a vyvolal tlakovou vlnu. Kouzlem démona zasáhl a odhodil jej dozadu. Přetočil se na ruce, ale než stačil cokoliv udělat, spatřil démona, jak opět běží a je již nebezpečně blízko. Nezaváhal ani na sekundu a přitáhl si meč, který ležel jen kousek od něj. Chytl pevně meč a démon mezitím skočil. V následující chvíli se démon nabodl na meč a jeho tělo postupně sjíždělo po ostří až po záštitu. Podíval se do prázdných očí dítěte a tělo potom pomalu položil na zem i s mečem v hrudi. Postavil se na nohy a rozhlížel se po mlze, jež pomalu ustupovala.
„Kurva,“ pošeptal. Neobviňoval se však. Věděl, že udělal, co mohl a to mu stačilo. Představa, že by měl litovat každého, kdo zemřel jeho rukou nebo koho nedokázal zachránit, nejspíše by se zbláznil. Zde ovšem hrál fakt, že se jednalo o dítě, to bylo ve všem horší. Už teď se mu nechtělo zpátky za těmi rodiči. „Kurva,“ znovu pošeptal.
Bylo zbytečné, aby tu dále trávil čas, hodlal tělo odnést zpět. Otočil se a strnul. Holčička před ním stála s mečem zabodnutým v srdci a ďábelsky se usmívala. Pak svými malými ručičkami chytla meč a začala si ho vytahovat z hrudi. Když už jí ruce nestačily, uchopila meč za ostří, přestože se jí zařezávalo do dlaní. Nijak jí to nevadilo, a ani nemuselo, neboť nekrvácela. Když démon vytáhl meč, jen jej zahodil a zasmál se zvuky podobné jeho národu.
Nemohl se hýbat, ne kvůli strachu ale démonovi. Stačil jen okamžik rozrušení a uvolnění a ten malej zmrd se mu dostal do hlavy. Démon ho donutil si kleknout a pak vytasit dýku na stehně. Pevně chytl zbraň oběma rukama a pomalu se s ní přibližoval k hlavě. Ruce se mu třásly, snažil se bojovat s vlastním tělem, avšak byl to předem prohraný boj. Obdobné skutky totiž dělal některým svým obětem, a když je měl ve své moci, vše byla jen otázka času. Rozhodl se změnit strategii. Jakmile viděl, že mu dýka míří na pravé oko, vzepřel se, jak nejvíce mohl a pak povolil. Démona to obelstilo a myslel si, že vyhrál, ale opak byl pravdou. Démon ve svém domnělém vítězství povolil sevření, čehož následně využil. Jak mířil hlavou na dýku, naklonil ji stejně jako hlavu. Dýka pak nebyla dost silná, aby prorazila přilbici a sjela po ní, avšak zanechala velký šrám. Sjela po helmě tak silně, až narazil hlavou do ruky. Tou dobou byl již však volný a mohl se bránit. Ihned pak hodil dýku do démona, přičemž zasáhl rameno. Démona to zaskočilo, rychle proto využil situaci. Obě ruce natáhl za levý bok a při pohybu dopředu v nich vytvořil ledovou kouli. Zasáhl démona do hrudi a odhodil jej dozadu. Postavil se na nohy a démon udělal totéž. Ucítil ale nátlak na své mentální štíty. Démon se mu znovu pokoušel dostat do hlavy, avšak nyní bez výsledku. Dobře to na něj sehrál, imitoval smrt dítěte. Chytrá mrcha. Co ale dále? Stále měl po tom všem tendenci zachránit i dítě, ovšem potřeboval démona znehybnit. Naskytla se mu však jedinečná příležitost díky démonově houževnatosti. Natáhl se pro meč na zádech a do levé ruky vyvolal ledovou střelu. Musel využít příležitost a zaútočit. Když byl pak blízko, vyslal střelu, démon sice uhnul, ale o to šlo. Vzápětí sekl mečem a lízl špičkou meče tvář dítěte. Démon se ihned chytl za tvář a syčel, chtěl najednou utéct. Nehodlal to však démonovi dovolit a stále kolem něj máchal mečem od Bílé paní, dokud démona nenatlačil ke stromu. Vzápětí vyvolal tlakovou vlnu, kterou démona odhodil na strom a chytl jej levou rukou pod krkem. Upustil meč a přivolal si svoji druhou čepel, kterou zarazil dítěti do hrudi. Věděl, že tato čepel dívce neublížil a zároveň tím démona zablokoval. Magicky pak zatlačil na meč, aby byl zaražený až po okraj. Uchopil poté znovu meč od Bílé paní a přiložil jej ostřím na břicho dítěte a druhým koncem o zem aby držel. Démon se najednou uklidnil, protože si vše uvědomil. Pochopil, že když se bude snažit utéct, tak se nabodne na druhou zbraň, která jej už určitě zraní.
Ustoupil od démona, který se mu pevně díval do očí. „Docela jsi mi dala zabrat.“ Vytáhl pak knihu a hledal si poznámky. Jako obvykle si tehdy vše poznačil a něco i vyhledal navíc. „Jen abys byl v obraze, po našem posledním setkání jsem si něco zjistil.“
„Když se mě pokusíš vyhnat, dítě zemře.“
„Ano to už jsi mi říkal a já to opět beru na vědomí.“ Našel správnou stránku a přečetl si ji. „Dle mých poznámek, dám přednost spíše lidovějšímu postupu exorcismu, než vymítání po magické stránce. Nevím, co je pro tebe horší, ale pro mě je to jednoznačně bezpečnější. Hlavně po našem propojení, jak jsi mi chtěla vylepšit zrak.“ Zpět se podíval do knihy a ještě dodal, „a jen u oka by to neskončilo.“ Zabouchl knihu a schoval ji. „Musím si sehnat jednu bylinu, zatím mi nikam nechoď.“
Odešel a neměl obavy, že by mu démon unikl, nemohl. Po chvilce se vrátil zpět a našel démona, jak se vzpouzel. Bylo zbytečné ztrácet čas a musel jednat rychle. Bylina, kterou hodlal použít při tomto postupu, byla jedovatá i pro něj. Dal se proto díla. Vložil si bylinu do úst, kde ji rozžvýkal a pocítil její hnusnou chuť. Pak si nalil do úst trochu alkoholu a žvýkal dále. Chytl poté dítě levou rukou za tvář a přitlačil hlavu do stromu. Musel však nejdříve vytáhnout meč, neměl totiž jistotu, jak rychle bude fungovat démonova regenerace, když vykoná tu horší část. Držel démona ze všech sil, ovšem meč od Bílé paní nechal na místě. Pravou rukou pak vytasil jeden z nožů a rozřízl dítěti kůži na čele. Démon sebou škubal a vřískal jako dítě, ale to jej nezastavilo. Potom položil nůž naplocho s čelem a zajel ostřím pod kůži, kterou nadzvedl, aby vytvořil kapsu. Natáhnul levý ukazováček, aby si podržel nůž a rychle sahal po hmotě ve svých ústech, která už pouštěla nebezpečný toxin. Natlačil pak bylinu do díry v čele a palcem ji roztlačil okolo. Vytáhnul nuž z čela dítěte, uchopil meč od Bílé paní a ustoupil. Sotva se bylina dotkla démona, ten se paralyzoval a začal sebou třást. Přesto se napřáhnul mečem a odplivnul si během čekání na výsledek. Démon sebou třásl, škubal se a vydával prapodivné zvuky. Jeho oči byly převrácené a pusa plná bílé pěny. Nakonec sebou démon škubnul a strnul. Dítě poté pomalu sjelo po stromu a hlava mu klesla na hruď.
Stál napnutě s mečem a ani se nehnul. Obezřetně si kleknul k dítěti a připravoval se na tu nejtěžší část. Přiložil čepel na krk děvčete a levou rukou ji chytl za čelo. Zhluboka se nadechl a otevřel jí víčka. Byly čisté. Oddychl si a odložil meč. Vždy když se ruší kletba, tak jako první se musí zkontrolovat oči. Pokud nebyly přirozené, nevyšlo to a bylo potřeba dotyčného zabít, nejlépe dokud nenabere vědomí, je to tak jednoduší. Zkontroloval pak i tělo. Našel jizvu na hrudi společně s pár kapkami krve, stejně tomu bylo na rukou. Připadalo mu to ovšem jako malá cena za záchranu dítěte. Bylo to však zvláštní, měla jizvu i na tváři po čepeli od Bílé paní, ale ta na čele zmizela.
Než se holčička probudila, přemýšlel, jak se k tomu démonu asi dostala. Nic jej však nenapadlo. Ta bytost tu ale neměla co dělat, takže opravdu muselo jít jen o náhodu. Tak nějak ale na náhody nevěřil. Když se dítě probudilo, bylo zmatené a hned se chytlo hrudi a tváře po bolesti. Dobré znamení. Uklidnil ji a vše vysvětlil. Posbíral pak věci a vzal ji do náruče. Nastal čas, aby se vrátila za svými rodiči. Po cestě zpět se dozvěděl pár detailu, jak k tomu všemu došlo. Bylo to přes sny, pro některé démony typické. Bylo až zvláštní, že lidé tak rádi sní, a přitom ani neví, čeho všeho se tím možná dopouštějí. Sny jsou zkrátka nebezpečné a ještě nebezpečnější je, když po nich před spaním toužíme. Nikdy totiž s jistotou nemůžeme vědět, kdo naše prosby doopravdy vyslyší.
Před hospodou pak našel netrpělivě čekat oba rodiče. Matka k němu vyběhla a nevěděla, co má čekat, protože viděla, jak dítě nese v náruči. Když byla u něho, brečela. Potom si však všimla, že děvče jen spalo a je živé, usnulo únavou. Předal jí dítě do náruče a ona s ním klesla na kolena. Matka brečela radostí a otec ji objal. On ale na nic nečekal a vyrazil ke svému koni. Během toho si všimnul zvědavých pohledů z hospody, které jej nezajímaly.
Vzápětí k němu rychle doběhl otec. „Pane, ani nevím, jak Vám mám poděkovat.“
„Nemusíte,“ pokračoval dál ke koni.
„Nějak se Vám musím odvděčit.“
Věděl, že se mu nemůže odvděčit přiměřenou částkou a chtěl se ho zbavit. „To co jsem pil v hospodě, mi chutnalo.“
„Ano, jistě,“ ihned běžel do hospody.
Doufal, že se ho zbavil a mezitím si sundal část vybavení. Zbroj si ale nechal. Mezitím přiběhl otec s láhví v ruce. Schoval ji do brašny a vyskočil na koně.
Otočil se na muže. „Jak je to daleko do Arghamu.“
„Osm dní cesty, pane.“
„Nevíte, jak moc se změnil za poslední čtyři roky.“
„To nevím, pane.“
„Dobře. Jsme si kvit,“ otočil koně a hodlal odjet.
„Počkejte, pane. Žena je těhotná. Jestli to bude chlapec, chci ho pojmenovat po Vás.“
„Nemám jméno.“ Pak se rozjel po cestě, kde jej pohltila noc.
Konec první kapitoly