Kapitola dvanáctá – Život proti magii

Sníh se pomalu snášel k zemi, zatímco stál nehnutě uprostřed mrtvolného lesa. Všechna zdejší zvěř již utekla, a lidé z okolních vesnic k tomu neměli daleko. Řev yettiů se ozýval ze všech stran, ale hlavou už neotáčel. Jen tam tak stál a doufal, že ho napadnou. Uvědomoval si, že zachytili jeho stopou. Ještě aby ne, když už je nahání čtvrtý den. Zatím to ale nevypadalo, že by se odhodlali k útoku. Musel jít výše do průsmyku.

Sundal si čepici a utřel si z hlavy pot. Obvázal si hlavu šátkem a nasadil si helmu. Odložil cestovní plášť a zabalil se do pracovního, který si může z těla kdykoliv strhnout. Všechno zbytečné vybavení nechal v malém tábořišti, které očaroval a vydal se nahoru do průsmyku. Původně doufal, že yettiové ho napadnou sami, avšak nevyšlo to.

Po třech hodinách cesty stále slyšel křik yettiů, ale žádný se k němu ani nepřiblížil. Zrekapituloval si tedy, co věděl. Okolní vesnice začali terorizovat yettiové, což nebylo nikterak výjimečné. Místní už měli zkušenosti i s jinou havětí a uměli se postavit obdobným nepřátelům, ale zde nebyly misky vah v jejich prospěch. Proto i kontaktovali lovce a další skupiny, ale i oni zmizeli a další už nechtěli dorazit. A tak se dostal k téhle zakázce. Bylo to prosté, ostatně jako vždy a bylo i normální, že jeden lovec nahradí druhého, či vůbec. Tak to v jeho řemesle chodilo, nebyl prostor na chyby, pouze pro další v řadě. Ale nyní zpět k yettiům. Yettiové jsou vysocí jak jeden a půl člověka a mají tělo kompletně pokryté srstí krom břicha a hrudi. Zjednodušeně by se dalo říci, že připomínají lidi. Oproti lidem mají však více ostrých zubů a větší sílu. V čem se ovšem s lidmi shodují je, že zabíjejí pro radost. Podle informací co měl, yettiové s lidmi neměli mít nic společného, žádná kletba či experiment. Měl to být samostatný druh. No snad už to nebude trvat dlouho a sám se o tom přesvědčí.

Pokračoval dále v cestě, když řev najednou utichl. Zastavil se a v dálce mezi stromy viděl něco běžet. Rozhlédl se všemi směry a uviděl obdobně pět cílů. Vpadl jim do pasti, pomyslel si. Konečně, aspoň to skončí. Stejně to ale bylo zvláštní, yettiové sice zabíjejí pro zábavu, ale tyhle jejich útoky byly jiné, jak mu tvrdili místní. Věděl, že jejich společnost vede vždy silný vůdce, alfa samec. Zároveň si uvědomoval, že pokud není mezi těmi pěti, bude muset pátrat dále a dostat ho. Místní mu řekli, že alfa samce pozná snadno, bude mít na sobě velký počet jizev. Byla to docela ironie, na severu tohle pomalu platilo i o obyčejných lidech, čím více jizev, tím více trofejí a tím lepší ženy.

Měl ještě okamžik čas, sundal si plášť z těla a pověsil si ho na blízkou větev. Yettiové počkají, když byl hlavní cíl. Věšel si plášť, u úst se mu srážely obláčky dechu a prvního yettiho měl skoro za zády. Nespěchal, ba naopak, dával si načas. Prostě se jen otočil a sledoval, jak se první yetti připravuje ke skoku, aby jej pohřbil do země. Přivolal si hůl a naklonil ji k letícímu yettimu. Z hole vyletěl modrý projektil s bílou stopou a doslova zastavil letícího yettiho přímo na místě. Yetti pak dopadl na zem s dírou v hrudi, odkud se mu kouřilo a tělo sebou škubalo. Rukou pak mávl na ostatní yetti, kteří se už připravovali ke skoku, a zastavil je povalením ledové stěny na zem. Chtěl je prozatím jen zastavit a zvolené ledové kouzlo s jejich odolnosti proti chladu bylo ideální. Jednoho yettiho však nechal volně a ten na něho hodlal naskočit jako první. Celou akci společně s bojem předem naplánoval a zatím vše probíhalo, jak mělo. Mohl tak zase vyzkoušet zase něco nového, přičemž na seznamu splněných přání zatím neměl velkou potvoru chycenou ve vzduchu. Natáhl k yettimu ruku a soustředil se. Zastavil yettiho kousek před sebou a ten nechápal, co se stalo. Držel cukající se bestii jako loutku, přestože se mu snažila vzpouzet. Náramně si však kouzlo užíval. Kdyby se mu ovšem nepovedlo, vyzkoušel by pevnost své zbroje, ale takhle si s někým hrát stálo za to riziko. Připadalo mu až, že chytit obdobně člověka už nebylo ani ono. Ostatní yettiové mezitím zaváhali a sledovali svého druha, jak sebou nesmyslně hází. Nastal ovšem čas boj pozvolna ukončit. Otočil zápěstím a yettimu hlasitě praskl krk, což se v nastalém tichu krásně rozléhalo. Dělal to však i ze sobeckých důvodů. Části yettiho se na trhu velice dobře prodávaly a nejlépe pak jeho kožešina, ve které se zahřeje i v té nekrutější zimě. Otočil se na zbývající yetti a ti snad i vypadali, že mají strach. Škoda, že neměl čas si vše vychutnat. Vyděsit totiž takové bestie už je něco. Naklonil hůl k jednomu yettimu a hodlal dále experimentovat. Kolem zasněženého yettiho se zvedl sníh, čímž jej zasypal a ihned mrznul. Yetti ho pak ze sebe doslova trhal pryč bez ohledu na kožich. Za chvíli byl sníh okolo yettiho krásně rudy a mohl se věnovat dalším dvěma. Ti chtěli začít utíkat, což nehodlal dopustit, tedy jednomu z nich. Vypálil pak z hole další střelu, ale nyní slabší a jednomu yettimu se zakousla do zad. Yetti po ní spadl na zem, ale zvedl se. Druhému yettimu podrazil nohy a ovládl jej jako jeho kolegu. Potom si yettiho táhl k sobě, během čehož se mu bránil. Docela jej zajímalo, co udělá jeho společník ze smečky, ale ten se snažil utíkat s hrůzou pryč. Přitáhl si yettiho až k sobě a obešel jej, zatímco ten sebou bezmocně házel. Chvíli se na něj díval a napadlo jej, zda to už nepřehání. Moc dobře ovšem věděl, co je tohle za potvory. Jednou ranou holí pak rozbil yettimu hlavu a jeho život.

Sníh se začal opět pomalu snášet na zem a znovu nastalo naprosté ticho. Z hole mu vyletěla signální střela pro místní, kteří čekali dole, aby mohli vyzvednout těla. Nechtěl tu nechat takový pytel peněz a hlavně yettiho kožich. Už teď si představoval, co na něm bude s Astrid dělat a jak bude mít nový plášť, který ji vždy zahřeje.

Nechal zmizet hůl a šel si obléct plášť, který jej čekal na stromě. Potom se přesunul ke krvi ve sněhu, která mu ukazovala cestu k doupěti. Pousmál se, bylo to jednoduché a pohodlné řešení. Bylo to přesně jako v těch pohádkách, cesta z drobečku tu byla, nyní už jen najít toho kdo požírá lidi.

Pokračoval stále výše do hor po malé krvavé cestičce. Šel po kapkách a velkých kulhavých stopách yettiho. Snažil se držet krok, ať mu neunikne a celá smečka ještě neuteče zpět do pustin. Už tak byl daleko na severu, podle map dokonce na pohoří Dračího křídla. Raději ho zde doprovázela i Astrid. Té se sice nelíbilo, že musí čekat s místními v hospodě, ale i ona měla dost práce a jenom by se mu pletla. Bylo ale až zvláštní, její cejch čarodějnice poznali všichni, avšak za těchto okolností to nikoho nezajímalo. A ty co ano, těch se snažila Astrid nevšímat.

Dostal se do závěsu hor a vítr ustál. Zároveň sníh i méně padal a krvavá cestička zesílila. Věřil, že je blízko, neboť už opět slyšel dobře známý řev. Zde ve skalách vše znělo ještě lépe než v tom mrtvolném lese.

Postupoval dále po cestičce, když najednou přestala. Měl i zvláštní pocit, že zde není sám, a navíc se cesta před ním zužovala. Jestli někde měla být past, tak tady. Zároveň ho to i těšilo, musel být blízko. Pokračoval tedy opatrněji a v rukou měl před sebou hůl. Naprosté ticho rušily jen jeho kroky, pod kterými praskala ledová krusta sněhu. Nad ním se pak objevily skály, které tvořily stříšku. Úplně to vybízelo k útoku ze shora, avšak hlídal si i cesty. Oči mu kmitali všemi směry a v tom nejzranitelnějším místě cesty se zastavil. Něco se mu nezdálo, a když už jej měli napadnout, chtěl, aby se z jejich pasti stala jeho past. Stál nehnutě a čekal. Nevěřil, že yettiové mají větší trpělivost než on. A taky, že neměli. Na okraji se pohnul sníh a vzápětí se objevil yetti, který na něj hodlal naskočit a rozdrtit jej. Z obou konců cesty pak vyběhl vždy jeden yetti. Nejdříve se vypořádal s letícím exemplářem a z hole mu vyšlehla koule, která yettiho zasáhla patřičnou silou, až ho na okamžik zastavila ve vzduchu. Yetti mu spadl k nohám a pak se věnoval dalším dvěma. Proti druhému vypálil další střelu z hole a yetti dopadl rovněž jako ten co naskakoval. Třetí a zároveň poslední yetti se k němu blížil zezadu. Pootočil hlavu, aby jej viděl a soustředil sílu do své hole. Poté se v pravou chvíli otočil a uhodil koncem hole do útočícího yettiho a odhodil jej do skály. Yetti se pak nehýbal a nehnutě ležel na zemi, přece jenom úder to byl silný. Přesto ovšem uhodil yettiho holí znovu do hlavy, chtěl mít jistotu.

Prohlédl si pak tělo yettiho před sebou a patou jej se silou převalil na záda. Byla to samice a k tomu těhotná. Bylo známo, že samice yettiů zcela běžně bojují po boku samců. Říkalo se i, že jsou ještě horší než samci. Avšak pokud byla těhotná, nikdy zbytečně neopouštěla doupě. Musel být blízko a oni zoufali. Výtečně.

Pokračoval dále, přišel však řev, který ho donutil zastavit. Tento řev totiž nepatřil yettiům, bylo to něco daleko většího a možná i horšího. Rozešel se dále a před ním se objevila jeskyně, odkud vše vycházelo. Zároveň ven vyšel i ledový obr s velkým kyjem ze stromu. Tohle nečekal, tím alfa samcem této smečky byl obr, a ne ledajaký ale ledový. Bylo to zvláštní ale ne úplně nereálné, obři totiž často pod svá křídla berou i jiné druhy. Hrají si tím na krále a dokazují si svojí nadřazenosti, velikost jim totiž nestačí. Obři kdysi byli vládcové všeho a ostatní rasy byly v jejich očích podřadné, to se sice nezměnilo, ale už dávno nejsou takoví páni, za které se mají. Málo který obr je ovšem rozumný na to, aby nezaútočil na vše, co není stejně velké jak on.

Dobře si obra prohlédl. Obr byl dost vysoký, vyšší než kyklop, se kterým se už setkal. Měl na sobě kožešiny a hlavně v oblasti ramen. Tento obr byl ale ledový podle modřejší barvy kůže a tudíž jeho kožešiny měly jen mocenský význam, než aby ho zahřály. Obr měl i dlouhý šedobílý fous a stejně dlouhé i vlasy. Kolem pasu měl něco jako opasek s trofejemi z lebek, ty měli obři velice rádi. Když si obra prohlížel, přemýšlel, zda to je jeden z těch co mají údajný ledový dech. Obři byli prastará dlouhověká rasa a je dokázáno, že některým z nich koluje magie v krvi. Díky tomu mají někteří jedinci určité schopnosti. Oproti lidem či jiným rasám ale obři neumějí magii používat jako oni, až by se dalo říci naštěstí. Obři jsou velice houževnatí, a kdo ví, co by v jejich podání magie doopravdy dokázala. Avšak ty legendy, že ledový obr se na člověka jen podíval a ten se proměnil v kus ledu, přece musí z něčeho vycházet.

Stál a přemýšlel na boj. V hlavě mu i běželo, že tahle akce se mírně komplikuje, ale zároveň si uvědomoval výhodu, co se týče odměny. Obr však nečekal a praštil velkým kyjem o zem a rozeběhnul se na něj. Věděl, že musí obra zbavit jeho primární zbraně kyje. Soustředil se a snažil se ovládnout obrův kyj. Nešlo to však vůbec jednoduše, neboť byl v pohybu a obr jej měl napřáhnutý nad hlavou, kde s ním mával. Navíc už byl blízko, avšak nepustil kouzlo a kyj ovládl. Obr se zastavil na místě, div nespadl a nechápavě se díval na svůj kyj, kterým nemohl pohnout. On však s kyjem pohnul a přetáhnul s ním obra po hlavě. Obr se nechápavě držel za hlavu a díval se na kyj, který ho znovu napadl. Hodlal obra umlátit vlastní zbraní, přišlo mu to až zábavné. Úsměv mu ovšem zmrznul na tváři, protože obr se dovtípil, že za to může on a sebral ze země veliký kámen, který po něm vrhnul. Upustil kyj a vyvolal štít, o který se velký kus skály roztříštil na menší bratříčky. Štít však nadále držel, neboť obr znovu uchopil svoji zbraň a napadl jej. Kyj dopal na jeho štít a okolím se nesla dunivá rána, přičemž štít v místech dopadu zapraskal. Zrušil pak štít, když se obr napřahoval k dalšímu úderu a vrhnul proti němu tlakovou kouli, která ho vyvedla z rovnováhy. Chtěl mít určité části obra v dobrém stavu, vyvolal proto ohnivou kouli a napálil ji obrovi přímo do kolene. Obr padl na zem a držel se na rukou. Vyvolal tak vzápětí znovu štít, protože obr se po něm opětovně ohnal kyjem. Zrušil poté štít, jak nejrychleji mohl a opět se snažil magicky zachytit napřahující se kyj. Když se to povedlo, musel se zapřít celým tělem, aby kyj udržel, přetahoval se totiž s obrem o jeho jedinou zbraň. Obr cítil, že přichází o svoji zbraň a chtěl ho napadnut. Rychle získaný kyj však přetočil a udeřil s ním obra do zad. Obr klesl na hruď a držel se na rukou. Upustil kyj z mysli a vytasil meč na zádech, přičemž první piruetou odsekl obrovu ruku přesně v kloubu. Zbraň od Bílé paní projela kostmi a svaly jako by to bylo želé. Druhou piruetou v plynulém pohybu prosekl obrovi krkavici. Správně odhadl, že obr se řevem podívá na svůj nový pahýl, či na něj prostě bude chtít jen zařvat. Dostal i nápad, že by vyskočil obrovi na záda a tam by mu zabodl meč do zad, ale tohle nebyla pohádka či akční kniha, jak je to v nich popsáno. Při svém štěstí by se obr pohnul, ztratil by tak rovnováhu a obr by jej pak rozmačkal svoji druhou rukou. Vůbec nechápal, že někdo takové blbosti mohl psát a plést tím lidem hlavu. Prostě literatura, buď pohoršuje, nebo je nereálná.

Odstoupil od pomalu chladnoucího těla obra a utíral meč. Vytvářelo se zde rudé jezero, které zároveň chladlo. Vůbec nečekal, že potká obra, neměl pro něj vybavení a byl připraven pouze pro yettie. Vytáhl tak všechny volné lahvičky a nabral trochu čerstvé krve unikající přímo z krku. Musel ale dokončit úkol, takže pro zbytek se vrátí potom.

Rozhlédl se po vstupu do jeskyně, všude vysely rampouchy, až mu to vnuklo nápad. Všechny je odtrhnul a nechal si je vznášet nad rukou. Pak je zesílil vlastní ledovou magií a vešel do jeskyně. Co zde však viděl, jej docela překvapilo. Byly zde další tři samice, přičemž dvě byly ve vysokém stádiu těhotenství a třetí chovala v náručí svého potomka. Přišlo mu to až šílené, ale vypadalo to, že ten obr si budoval vlastní armádu yettiů. Úplně šílené to vlastně nebylo, všechny druhy se vždy shromažďovaly okolo silných vůdců za určitým účelem. A obr, jakého zabil, působil ambiciózně. Obři žili podle vlastních pravidel a údajně i bohů, a k tomu oproti všem bestiím byli nejvyšší a to spoustu druhům stačilo k tomu, aby někoho následovaly. Bylo to celé zvláštní, avšak ne nemožné. On ale věděl, co musí udělat. Byly to sice samice a těhotné, ale stále to byli yettiové, kteří jsou velice nebezpeční pro své okolí, čímž byla tato skupina důkazem, který viděl na vlastní oči. Natáhl k nim ruku a rampouchy se naklonily na své cíle. Rampouchy pak vyletěly a jeskyní se na okamžik nesl bolestný jekot.

Přešel pak k tělům, aby je zkontroloval a k jeho smůle ten malý drobeček stále žil v náruči své matky, která se ho do poslední chvíle snažila ochránit. Yetti se mu díval do očí, avšak musel to udělat. Věděl, co z něj bude a ještě po tomhle nebyl pochyb. Naklonil k němu hůl, přestože působil nevinně a hlavně jeho oči. Yetti se stále krčil k mrtvé matce a doufal, že v její náruči najde bezpečí. Váhal, tohle byla holá poprava nevinného, i když věděl, že jednoho dne nevinný nebude. Jeho lítost však může někoho v budoucnu stát život, což si nemohl vzít na duši. Už tak tam měl toho dost, a přestože tenhle yetti zatím nikomu nic neudělal, jednou udělá. Hůl se rozzářila a z ní vyletěla střela, která přitiskla yettiho ještě blíže do náruče své matky.

Přemýšlel, co právě udělal a zda z toho má nějaké výčitky. Žádné ale nenašel. Díval se na vše až moc z pohledu logiky a ta mu jasně říkala, že yettiové jsou bestie, které zabíjejí klidně i pro obyčejnou zábavu. Historii člověk nezmění, stejně tak jako chování všech druhů na tomto světe. Odešel raději ven k tělu obra.

Vyšel ven a už přemýšlel, jestli toho obra dostane dolu z hor nebo si z něj odřeže cenné části. Strnul však. Na to, že tahle akce měla být jen lov, se vše slušně komplikovalo. Po o obrovi si myslel, že se už nic nestane, ale mýlil se. Následně se postupně díval do očí všem těm barbarům, kteří stáli u těla obra. Nikdo se ani nehnul a mysl mu už pracovala jak z toho ven. Zároveň i dělal rozbor. Barbaři, pomyslel si. Sakra ale kteří to byli. Bylo to barbaři nebo Rohatí? Ti jedni kuchají vše živé, ti druzí jen ty, kdo je naserou, ale kteří jsou tihle? Sice všichni společně s Rohatými spadají do kategorie barbarů, ale jsou mezi nimi až zásadní rozdíly, které je rozlišují.

Jen stál a čekal, co se bude dít dále. Dobře si je ale prohlédl. Barbaři měli na tvářích zajímavé symboly, nakresleny modrou barvou a odhadoval, že to udělali prsty. Někde četl, že to u nich bývalo docela běžné a dokonce si údajně tyto tetovaní nechávají navždy vyleptat na tělo v nějakém jejich posvátném vodopádu. Kdyby tomu tak bylo, měl by kliku. Narazil by tak na ty rozumnější barbary. Nahrával tomu i fakt, že měli upravený zevnějšek oproti Rohatým, jak se druhým barbarům přezdívalo. Rohatí totiž nebrali nijak ohled na svou vizáž, ba i kolikrát naopak a krev nepřítele či další jeho pozůstatky byly symboly poslední vítězné bitvy. O Rohatých i četl, že svým obětem stahují kůži, kterou si věší nad postel, a když mají sex s družkami, dávají to pod ně. Čím více kůží, tím větší postavení. Dále pak, že na sobě nosí i proužky kůží na hrudi jako symbol síly, metály. Navíc jejich pojmenování je i doslovné. Rohatí na svém těle vždy nosí opracované rohy či si je dávají na helmy. Dokonce zvuk z rohů předchází jejich příchod. Nikde se ale literatura pořádně neshoduje, proč nebo odkud Rohatí získávají své poznávací znaky. Rohatí jsou totiž silně spojeni s démony, stejně jako jejich vzdálení bratranci Uzurpové. Avšak množství rohu, kterými zdobí svá těla, nejde nalézt na zvířatech dálného severu. Je až nevyřešeným tajemstvím, odkud Rohatí získávají své cennosti. Byla to docela zajímavá kniha, ze které měl ony informace. Ještě zajímavější ovšem bylo, že ten autor to vše viděl na vlastní oči. Byl to blázen, potom co dopsal onu knížku. Dotyčný pak zešílel už definitivně a ne, že by to byl nějak velký rozdíl po té výpravě, ze které se vrátil. Bohužel vědcem na prvním místě. V knize však byla ještě malá poznámka, vrátil se jako jediný a jeho oblečení bylo ze zvláštní kůže, a podle některých snad i lidské.

Dále se díval na barbary, co se asi stane. Pak ale na něj jejich vůdce promluvil. Neuměl jejich řeč, ovšem mávaní nožem v rukou jejich vůdce nepůsobilo nijak přátelsky. Barbar dokončil, co chtěl říct a pak všichni jeho druhové otočil tělo obra na záda. Pak se muž začal nožem vrtat v hrudi obra, dokud mu nevyřízl jeho srdce. Barbar jej pak vzal a zanesl mu ho. Opatrně srdce přebral a prohlédl si ho. Muž se mu ale pak snažil přiblížit k hlavě se svými zakrváceními rukami. O krok ustoupil a barbar se zastavil. Rukama mu však naznačil, ať je v klidu. Byl ostražitý, že se něco stane, ale muž se jen dvěma prsty dotkl jeho přilby a něco mu tam nakreslil obrovou krví. Pak se otočil a odešel.

Celé to sledoval a nevěděl, co si má myslet. Rozhodně ale pochopil, že přišel o obrovo tělo, neboť se ho barbaři snažili odtáhnout. Podíval se do svých rukou na obrovo srdce, malé rozhodně nebylo a mělo i svou cenu pro čaroděje. Pokýval lehce hlavou a zabalil srce. Bylo to lepší než nic.

Když byl sám, sundal si helmu. Těm třem čarám nerozuměl, nechal je tam však a zakýval znovu hlavou. „Barbaři,“ řekl a nasadil si helmu před odchodem. Bylo to stejně zvláštní říkat o těchto lidech, že jsou barbaři, tady nahoře to totiž byli skoro všichni. Čím více na severu jste, tím více musíte povolovat uzdu vašim primitivním funkcím, abyste přežili. On to mohl krásně vidět tím, jak cestoval od přístavu, které komunikovaly s královstvími přes moře až tady nahoru. Hranice tak vysoko už bylo opravdu někdy jen slovo díky všem těm, kdo zde žijí. A jako poslední mezní body se dalo považovat celé Dračí pohoří.

Vracel se do míst, kde proběhl první kontakt s yettii. Byli tu chlapi z okolních vesnic, se kterými se už potkal a kteří mu podali potřebné informace. Byla zde i Astrid, která měla být daleko od všeho nebezpečí. Při scházení si ho Astrid všimla první a hned mu šla naproti. Dobře si ho prohlédla a zkontrolovala ho.

„Jsi v pořádku? Není ti něco?“

„Jsem v pohodě. Neměla bys tu být, Astrid.“

„Ani ty bys tu neměl být. Okolnosti to však vyžadují. Co to máš na helmě, to je krev?“

„Ano, ale není moje.“

Pak k nim dorazili ostatní lidé.

„Moc dobrá práce, pane,“ pronesl jeden z nich. „Tohle jsem jakživ neviděl. Bylo to těžké?“

„Jak se to vezme, o ledovém obrovi nikdo z vás nemluvil.“

„Obr povídáte? Tady v těchto horách?“

„Ano, ale ten už není vaše největší starost. Nahoře jsem potkal barbary.“ Všem se zatajil dech, i Astrid více zkameněla.

„Barbaři? Bohové, to nám tady ještě chybělo.“

Všichni byli najednou více nervózní. Raději se ujal slova. „Působili normálně a nebyli to Rohatí. Když odejdeme, nic by se nemuselo stát.“

„Máte pravdu. Měli bychom si pohnout. Už teď je málo světla a za chvíli to nebude lepší.“

„Klid, tato, máme tu přece jeho,“ řekl další člověk s úsměvem. „A on je to nejstrašnější, co v těchto lesích momentálně je.“

Všichni se pobavili a pousmáli, hustá atmosféra najednou upadla. Jen Astrid byla naprosto kamenná, neboť ona jediná znala pravdu.

Seděl mlčky v hospodě s Astrid a sledoval ji. Co dojedli, dívala se jen na hořící svíčku a jinak nic. Byl to týden, kdy ukončil lov na yettie. Po cestě zpět jeli obloukem, neboť Astrid potřebovala dokoupit zásoby bylin, přičemž ji chtěl doprovodit. Něco se ale dělo už delší dobu, jako by se Astrid něco přihodilo.

„Děje se něco?“ zeptal se Astrid, která překvapeně zvedla hlavu. „Připadáš mi poslední dobou nějaká zamlklá. Jako by se něco stalo.“

„Ne, já jen…“ a zmlkla. Nevěděla jak dále. „Je toho na mě moc. Od té doby, co jsme se my dva poznali, se dost věcí se změnilo. A pořád se vše stále mění.“

„Já vím, život se mnou není jednouchý, navíc když tě málem kvůli mně zabili. Byla to tehda má chyba, a tebe to málem stálo život. Nevím, co bych si pak počal.“

Astrid ho chytla za ruku a podívala se mu do očí. Vzhledem k tomu, že viděla, co se pak stalo jejím věznitelům, nechtěla si ani představit, co by jim udělal po její smrti. „Byly to tehda těžké časy, ale už skončily.“

„Tak co tě trápí?“

„Já sama nevím. Dej mi čas.“

„Tolik kolik si budeš jen přát.“ Zvedl jí ruku a políbil ji.

Seděli pak v hospodě dále, zatímco venku hustě pršelo. Sem tam na ně přiletěl jeden z opovrhujících pohledů díky Astridinu cejchu, a i kvůli němu. Na více se ale lidi nezmohli, něco už totiž slyšeli.

Byla hluboká noc a už se rozhodli jít spát, když se nad dopíjením posledního piva zasekl. Podíval se z okna, kde už celé odpoledne i noc pršelo. Byl zmatený, nebyl si totiž jistý, co cítí. Na moment se tedy soustředil a byl zmaten ještě více. Něco cítil, nepoznával to však a to už zažil mnoho druhů magie. Nevěděl ale, zda se opravdu jedná o magii nebo toho moc vypil. Ne, i když byl opilý, vždy uměl magii velice dobře rozpoznat, a co víc, i ovládat. Byly to hold zbytky po časech, které trávil s Michaelem, kdy alkohol hrál neustále hlavní roli.

„Děje se něco?“ Astrid si hned na něm všimla, že není vše v pořádku.

„Já nevím. Nejsem si vůbec jistý.“

„Jsi jen přetažený a potřebuješ se pořádně vyspat.“

Přetažený byl, ale to nebyla odpověď na to, co cítil. Bylo to příliš slabé na kouzlo. Možná to ale nebylo kouzlo. Třeba ten déšť vyvolal druid a až teď se hlavní mrak dostal nad ně. Váhal, zda si nemá nasadit prsten a prozkoumat to. Nevěděl, o co se jedná, ale z pohledu Astrid poznal, že ji děsil. Zakýval hlavou a raději se zvedl.

Vzal Astrid za ramena a procházel napůl spící hospodou. Spousta hostu prostě usnula na stolech, a zbývající k tomu neměli daleko. Oni dva měli postel u skladiště. Krčmář jim sice říkal, že tam není extra teplo a že ona postel je moc dobré slovo, ale jim to bylo jedno. Měli totiž sebou vlastní kožešiny na spaní a stačil tudíž jen útulný prostor v suchu.

Procházeli okolo lavic, když se zarazil. To co cítil, najednou zmizelo. Astrid se postavila před něj a zadívala se mu do tváře. On ji však nevnímal, jeho šestý smysl mu totiž říkal, že je něco špatně. Do hospody najednou ze všech oken vyšlehlo světlo a vzápětí se ozval křik, přičemž celá vesnice vzplála jako dobře připravené ohniště. Hospoda hořela rovněž a skrz její střechu proudil dovnitř hustý dým. Popadl Astrid a vyrazil ven. Vykopl dveře a před sebou uviděl kompletně celou vesnici v plamenech. Všechny budovy byly zachvácené ohněm a i pár lidí hořelo. Všude bylo jasné světlo ohně, který pohlcoval vše, co mu stálo v cestě. Lidi se snažili hasit, ale byl to předem prohraný boj. Astrid se mu snažila vysmyknout, ale nadále ji pevně držel za ramena. Podívala se mu do tváře, ta byla kamenná, a nijak se celý nehýbal. Všichni okolo se mohli zbláznit z ohně ale on nic, jen stál a celé to sledoval. Astrid až do něj praštila, aby už něco konečně dělal. Podíval se na ni a pustil ji, pak se dal do práce. Nemohl oheň ovládnout a prostě nechat zhasnout, ještě by si vesničani mysleli, že to tak způsobil on. Musel vyvolávat vodu, aby zachránil aspoň něco z toho všeho.

Bojoval s ohněm celou noc společně s vesničany, ale na konci toho všeho se nedalo s jistotou říci, že zvítězili. Některé budovy zachránily, avšak všechny byly silně poškozeny nenadálým ohněm. Vše bylo buď zničené či silně poškozené a už teď se na lidech vidělo, že si to uvědomují. V některých hlavách už běžely i myšlenky, zda rovnou tuto vesnici nenechat jejímu osudu a odejít. Nemálo lidí bylo zraněno a Astrid se jim snažila pomoct. Byla to jen malá záplata za to vše, ale byli aspoň naživu.

Stal uprostřed vyhořelé vesnice. Rozhlížel se po okolí a vše analyzoval. Byl zamazaný od sazí a Astrid rovněž. Oba měli na jazyku to samé, tenhle boj prohráli. Nemohl si ale nevšimnout, jak se na něm a Astrid pomalu uchyluje čím dál více pohledů. Bylo jedno, že těm lidem pomohli, protože už si zkrátka mysleli svoje. Chytl Astrid a zatáhl ji za sebe. Zároveň se připravoval na situaci, kdy se bude muset probít.

„Je to jejich vina,“ ozvalo se z davu. „To oni na nás přivedli hněv bohu za to, že jsme tu přijali čarodějnici. To ona za to může.“ Čím dál více se ozývaly výkřiky z davu. Bylo hlavně mezi nimi, aby za to čarodějnice zaplatila.

Přivolal si hůl, aby lidi utichli, stalo se. Zároveň spatřil i nemalé množství seker a mečů. Ujal se tedy slova, než začnou mluvit zbraně. „Každý, kdo se jí dotkne, přijde o ruku.“

Napětí zhoustlo, lidi váhali. Astrid ho ale chytla za rameno a podívala se mu do očí. Pak se pomalu rozhlédla po davu.

„Dnes už bylo napácháno příliš zbytečného utrpení. S tím co se stalo, nemáme nic společného. Nechte nás odejít.“

Dav se uklidnil. Neváhali a rychle došli pro koně s vybavením a opustili vesnici. Astrid sice nechtěla odjet a nechat ty lidi bez pomoci, ale bylo to rozhodně lepší řešení, než aby nemohla pomoct nikomu z nich. Její přítel by totiž nikoho neušetřil.

Po celou dobu ani jednou nezastavili a seskočili z koní až v pravé poledne. Neustále se ovšem ohlíželi, zda jsou sami. Působilo to však, že i ano a nikdo z vesnice je nehodlal pronásledovat za něco, co neudělali.

Astrid se starala o koně, zatímco on připravoval tábor. Zatím spolu nemluvili, i když bylo zřejmé, jaké téma se vznášelo ve vzduchu. Až když si spolu sedli k ohni, na němž se připravoval kotlík s jídlem, konečně se jejich oči střetnuly. Po dlouhé době ticha a přímého pohledu to byl nakonec on, kdo promluvil.

„Tak se zeptej.“

„Nevím, jestli chci.“

„To se tak moc bojíš odpovědi?“

„U tebe se člověk musí bát všeho.“

„Víš, že mě se bát nemusíš. Tobě bych nikdy neublížil.“

Astrid sklopila zrak. „Co se tam stalo?“

„Tím si nejsem jistý.“

„Jak to myslíš.“ Znovu se mu zadívala do očí, pravdu nevěděl.

„Už jsem zažil dost druhů magie, abych ji byl schopen rozpoznat. Ale to co jsem cítil v té vesnici, to jsem ještě nezažil. Tak zmatený jsem nebyl ani na své první lekci. Nic tam z toho nedávalo smysl. Nic z toho jsem nepoznal. Připadal jsem si znovu jako na svých začátcích studia.“ Jen tu chyběla rákoska, dodal si v duchu.

„Z čeho jsi byl zmatený, vesnice samy od sebe nezačínají hořet.“

„Jenže já nevím, jestli to bylo způsobeno magií, Astrid. Dost tomu nasvědčovalo, ale nerozpoznal jsem to.“

„To proto ses venku zasekl, nerozpoznal jsi onen druh magie?“

„Taky. Nevím však, jestli to vůbec byla magie. Jsem zvyklý všechno analyzovat, je to moje práce. Ty sis toho asi nevšimla, ale ten oheň neodpovídal výbuchu magie.“

„Vždyť pršelo, voda přece nehoří.“

„Astrid,“ začal vážně. „Když čaroděj použije podobně ničivé kouzlo, je spálená i zasažená země. Ty sis toho nevšimla, ale tráva byla nedotčena. A přestože hořelo i zábradlí, země samotná byla nepoškozená. Hořelo vše, lidi, dřevo, lavičky, na které pršelo. A přesto nehořelo to, co mělo. Nebo přesněji řečeno, to co si někdo nepřál.“

Astrid si to najednou uvědomila a pošeptala, „bohové.“

„Ten kdo to udělal, jestli to vůbec byl čaroděj, moc dobře věděl, co dělá. A co hůř, já nevím, jak to udělal.“

„Ale proč by tohle dělal obyčejné vesnici?“

„Další nebezpečná otázka.“

„Co bude teď?“

„To je moc dobrá otázka.“

Astrid to na něm viděla, musela to ale říci. „On tě zajímá, že? Ten kdo to udělal. Tebe ta tajemnost fascinuje.“

„Lhal bych ti, kdybych řekl, že ne.“ Fascinoval ho to. Grimoár už měl přečtený nesčetněkrát. Věž po černokněžníkovi rovněž prozkoumal. Sice ne celou knihovnu ale nevěřil, že zrovna tohle tam najde, nic tomu nenasvědčovalo. Na tuhle magii ale nikde nenarazil a o to více ho to zajímalo. Musel si až přiznat, že osud těch lidí byl až na druhém místě. Tady totiž šlo o jemu naprosto neznámou magii.

Astrid už více neřekla. Avšak viděla na něm, co se mu asi honí hlavou. Vše tomu naprosto jasně nasvědčovalo. Připadalo jí, že je až na studiu magie závislý. Jako by to snad ani nikdy neskončilo a stále znova se musel něco učit. Nevěděla, zda je to jen jeho posedlost nebo všech čarujících lidí, ale rozhodně z toho neměla radost. Z ničeho poslední dobou neměla radost, a včerejší oheň jí rovněž nepomohl. Raději vzala naběračku a ochutnala jídlo.

Astrid se probudila, když ležela na boku a na krku cítila jeho dech. Neprobudila ji však jeho ruka či dech, bylo to křupání větviček a další následovaly. Astrid se chtěla pohnout, ale ruka co ji držela, ji přitlačila k zemi. Poté uslyšela šepot do ucha.

„Vím o nich. Nehýbej se a nech je přijít blíže, pak se o ně postarám.“

„Nezabíjej je.“ Astrid ale strnula, neboť nepřicházela žádná odpověď a kroky byly čím dál hlasitější.

„Vůbec mi to neulehčuješ, víš to? A teď zavři oči a čekej na signál.“ Astrid poslechla a zavřela oči. Srdce jí tlouklo z nadcházejícího boje.

Čekal, až nastala jeho chvíle, kroky už byly blízko. Rukou, kterou objímal Astrid, v ní vyvolal hůl a praštil s ní do země. Rozzářil tím hlavici hole a proměnil noc v den, čímž si všech pět útočníku krylo oči. Rychle vystartoval k nejbližšímu z útočníků a těžkou ránou pěstí ho uzemnil. Když probíhal kolem dalšího, ani se nezastavil, popadl jej za ramena a zvedl ho do vzduchu a následně s ním praštil o zem. Bleskově se podíval na Astrid, která rovněž jednoho útočníka účinně napadla. Zbývali dva a už byl u jednoho z nich. Ten se snažil máchat mečem na všechny strany, zatímco druhou rukou si kryl oči. Načasoval výpad a uchopil útočníka za ruku, kterou překroutil a dostal muže na záda. Pro jistotu mu ještě vrazil pěstí, aby už dal pokoj. Zbýval poslední útočník a tomu došlo, jak vše dopadne. Útočník, i když byl oslepen, uchopil sekeru u pasu a vrhnul ji po Astrid, přičemž ke vší smůle mířil dobře. Zastavil letící sekeru kousek před Astrid, která se na ni zrovna otočila. Potom natáhl ruku k dotyčnému a ovládl jej. Hodlal mu zlomit všechny kosti v těle pouhou vůli, ale Astrid k němu přiběhla a chytla ho za nataženou ruku. Bylo jasné, co mu naznačovala.

„Uvědomuješ si, že nás přišli zabít,“ řekl pevně a stále držel muže ve své moci.

„To jejich nevědomost je sem dostala.“

„A to je omlouvá?“

„Jejich smrtí se ale nic nezmění, tak možná ano.“

I když se mu to nelíbilo, poslechl Astrid a uvolnil onoho muže. Pak se podíval na zbývající, kteří se váleli po zemi, a vše sledovali. Přešel k nejbližšímu a nohou ho otočil na záda. Poznal ty lidi, byli z vesnice, co vzplála.

„Proč jste přišli.“

„Kvůli ní,“ ukázal na Astrid muž. „Je to čarodějnice a to ona na nás seslala trest bohů. Nikdy jsme ji neměli pouštět do vesnice, a tebe taky.“

Otočil se na Astrid, dotklo se jí to. Znovu se raději podíval na toho zmetka u svých nohou a měl zlost. „A to, že vám pomáhala, už je viditelně jedno, co?“

„Je to čarodějnice. Je poznamenána a je jedno co udělá. O její vině rozhodli bohové a nic to už nemůže odčinit.“

„Idioti. Kdyby tu nebyla ona, už byste byli všichni mrtví. Raději se mi kliďte z očí.“

Přešel k Astrid, zatímco ostatní se pomalu zvedali ze země. Věděl, že není zraněná, uměla bojovat, ale i tak ji okem zkontroloval. Astrid mu jen naznačila, že je v pořádku a pokývala hlavou, že mu děkuje za to, že je nechal naživu. Nejraději by je všechny zabil a normálně by to tak i udělal, ale nerad před Astrid konal tyhle věci. Když byli pak sami, Astrid řekla, co bylo zřejmé.

„Tys věděl, že přijdou?“

„Vždy si dávám na cestách ochranná kouzla.“ Z Astridinu pohledu pochopil, ať mluví dále. „Ano, měl jsem tušení. Jsem tady v podobné nelibosti jako ty, ale u nás je to to samé, jen z jiných důvodů.“ Porozhlédl se po okolí, už byli sami. „Pojď, raději zmizíme.“

„Myslíš, že se vrátí.“

„Nevím, ale chci mít náskok.“

Začal balit tábor, když uslyšel zahučení. Mávnutím ruky za sebou vyvolal štít, který pokryl i Astrid a do něj se zarazila sekera. Tu sekeru už dneska v noci jednou viděl. Zrušil štít a natáhl ruku směrem k jejímu majiteli a přitáhl si jej na okraj tábora, aby na něj viděl. Zvedl muže do vzduchu a otočil mu hlavou dozadu, až mu hlasitě zapraskaly obratle. Jeho tělo nechal dopadnout a už se na něj nepodíval. Dále pak pokračoval v balení tábora, jako by se nic nestalo, zatímco Astrid si chvíli muže prohlížela. Pak taky pokračovala v práci. Když skončili, podíval se Astrid do očí.

„Lidi se nemění. Můžeš jim pomoct, jak chceš, ale oni tě stejně budou nadále nenávidět.“

„Máš pravdu, lidi se opravdu nemění.“

Oba se vyhoupli do sedel a Astrid se znovu zadívala na ležící tělo. On se už rozjel a Astrid se na něj podívala a pošeptala. „Kéž by se ale měnili.“

Odložil knihu a protřel si oči. Uklidnil se douškem vína a přemýšlel. Už byl ve věži pátý den a procházel knihovnu, nic však nenašel. Trápilo ho to, protože byl velice zaujat celou tou událostí a hlavně tím kouzlem. Pokud to tedy bylo kouzlo. Celou cestu k Astrid nad tím přemýšlel a usoudil, že to muselo být kouzlo. Nic takového ale doposud nepoznal, a proto ho to zaujalo snad ještě více. Celé to působilo, že někdo zkombinoval přírodní jev a magii dohromady. O něčem takovém nikdy neslyšel či někde vůbec četl. Ne, že by se o to někdo nepokoušel, druidi si přece uměli zahrávat s přírodou, ale tohle bylo asi nad jejich úroveň. Ani Marklen jim o tomhle nic neřekl, a to je do tajů magie a různých experimentu zasvěcoval dost, aby měli široký pohled na samotnou magii. Nic nenašel ani ve zdejší knihovně, přestože byla velice obsáhlá a pár jejich kousků bylo výjimečných. Hledání mu i usnadnilo seřazení od původního majitele, takže neměl obavy, že potřebnou knihu prostě minul. Musel si přiznat fakt, že se setkal s něčím, co neznal. Něčím, co ale chtěl znát.

Zvedl se z pohodlného křesla a během toho zhodnotil kožešinu ležící na křesle. Sehnul se pro ni a zadíval se zvířeti do tváře. Působilo to jako nějaký vlk, ale ten druh nepoznával. Položil kožešinu na své místo a vrátil knihu na police.

Vyrazil k oknu a zadíval se právě na probíhající bouřku. Cítil její sílu, a jak by se dala využít v boji. Necítil však to, co pocítil v hospodě.

„Co mi na tom všem tak uniká,“ řekl si pro sebe. Že by snad podstata samotného kouzla, pokračoval v duchu. Nebo snad to, že někdo spojil dva naprosté protiklady? Že by to byl ten chybějící základ? Voda a oheň, jeden z největších protikladů na tomto světě. Voda se dá upravit, ale déšť začal jako déšť a ne jako hořící kapalina, kterou se stal. K tomu nehořela země, další záhada na tom všem. Kurva něco jsem tam musel přehlédnout, ale co? Kdyby mě Astrid nepřerušila a já bych viděl celou vesnici lehnout ohněm, tak bych to nejspíše viděl. Tak jsem ale viděl naprosté hovno. Ne, zpět k události a bez Astrid. K něčemu to bylo, a nemohla to být kapalina, tu by voda zředila a ne tak rychle hasila. Ale jak jinak by se vznítila celá vesnice v mžiku oka, ještě k tomu tak vybraně, to je na tom všem nejhorší. Hořelo jen co mohlo a přesto nehořelo vše, co mohlo. To nedává smysl. Byla to vůbec magie z tohohle světa? Ale proč by zase někdo pálil obyčejnou vesnici? Příliš moc otázek a žádná odpověď, z toho by se jeden posral.

Vrátil se pro víno a znovu se napil. Vadilo mu, že nemohl zkontrolovat těla. Ach ta lidská vlastnost chovat se k nebožtíkům uctivě. Tolik věcí se tím komplikovalo, až to zkrátka bolelo. Ano on měl na tohle jiný názor díky svému studiu, avšak nebál by se i říci děkuji, bohové.

Hodlal pracovat dále, ale dostál signál od Astrid, aby se vrátil. Signál byl slabý, takže jej Astrid jen volala a urgentně nepotřebovala. Astrid ale věděla, co šel hledat do věže, takže její volání nemohlo znamenat nic dobrého.

Seděl u stolu a právě odsunul prázdnou misku. Znovu se zadíval do mapy na čtyři vesnice, které padly stejným způsobem jako ta, ve které se nacházel s Astrid. Astrid mu řekla, že se vyptávala a zjistila, že to co zažili, nebyl jediný případ obdobného vzplanutí. Dokonce se nejednalo ani o první, avšak lidi si vše vysvětlovali jako znamení od bohů. Navíc nikdy nikde nebyl poblíž žádný druid či čaroděj, aby je mohl vyvézt z omylu. Problém ovšem byl, zda by to vůbec dokázali rozpoznat.

Astrid mu vzala prázdnou misku a vrátila se k němu. „Co si to tom všem myslíš,“ ptala se zájmem.

Že mi za tohle nikdo nezaplatí. Sakra, už je to tu zase. Nechal si to však pro sebe. „Není to náhoda. Děje se to za nějakým účelem, přičemž problém je, že neznám ani ono kouzlo. To vše dost komplikuje.“ Prstem projel po zakroužkovaných vesnicích v mapě. „Kdyby jich vyhořelo více, možná bych v tom poznal nějaký symbol či logiku.“ Podíval se na Astrid, tohle moc nechtěla slyšet. „Vím, že se ti to nelíbí, ale nemám se čeho chytnout, a ty vesnice nehoří náhodně.“

„Takže jsme vše odhalili na začátku,“ řekla s nadějí v hlase.

„Doufejme. Protože jestli je tohle jeden ze závěrečných kroků, kdo ví, co bude následovat. Ono celkově nevím, o co tu jde. Kdyby někdo testoval nové kouzlo, udělá to dvakrát, maximálně třikrát a to už by na sebe upoutal pozornost. Tady ale jde o něco jiného. Otázka je o co.“

Astrid si natočila mapu k sobě. „Není to ani ve stejném údolí, tady je odděluje hřeben.“

„Nesedí ani místo, jako kolem hory či přírodního úkazu.“

„Co budeme dělat?“

Nijak se mu nelíbilo, že řekla my, to totiž nemohlo znamenat nic dobrého. „Je to čára. Dá se odhadnout oblast, kde vzplanutí znovu nastane. Ale ta oblast je obrovská. Není možné zastihnout dotyčného na místě činu.“

„Nechceš to snad vzdát.“

„Ne to nechci,“ už jen z jistých důvodů, dodal si v duchu. „Vyjedu zítra ráno.“

„Pojedu s tebou,“ pronesla rázně Astrid.

„To není dobrý nápad, už jen z důvodu, že já pracuji sám.“

„Dva máme větší šanci než jeden. A i když já jsem čarodějnice, stále ti mám jak pomoct.“

Nemá mu jak pomoct a jen ho bude zdržovat. A co hůř, čarodějnice se objeví v oblasti, kde zrovna hoří vesnice, to už tu jednou bylo. Nechtěl jí ale říct ne, viděl v tom, že by se jim mohl spravit vztah. „Dobře. Astrid,“ na moment se odmlkl. „Jestli to je nějaký čaroděj a já se s ním budu muset utkat, za žádných okolností se mezi nás nepleť a jen se dívej, nejlépe z povzdáli. Nemůžu bojovat a zároveň tě hlídat.“ A taky nechci, abys viděla, co s ním udělám.

Astrid přikývla, věděla totiž, do čeho jde. „Dobře.“ Nebo si to aspoň myslela.

Pomalu se probouzel, ale nechtělo se mu. Cítil na sobě ranní mráz, ovšem zároveň cítil hřejivé teplo od Astrid. Raději se k ní přitulil ještě více a užíval si ho. Chtěl ještě chvíli byt v nevědomosti, proč je vlastně tady. Nakonec ale otevřel oči, musel.

Vylezl ze stanu a chvíli se rozhlížel nad pomalu nastávajícím dnem. Ranní paprsky už osvětlovaly celé údolí a příroda okolo ožívala. Podíval se na ohniště a to vzápětí samo vzplálo. Položil na rošt konvici s vodou a vložil do ní větvičku s jehličím.

Sedl si k ohni a díval se do něj. Byl to již týden, co pátrali či čekali na nadcházející pálení vesnice, ale nic se nedělo. Zkoumal i vesnice, kde by k tomu mohlo dojít, ale nic zvláštního nenašel. Musel ovšem vše konat sám kvůli cejchu od Astrid, avšak ani on sám nebyl kdo ví jaká výhra. Místní ihned poznali, že je daleký cizinec a tím šlo hned všechno do kytek. Zkoušel tedy pátrat z povzdáli, ale tím se rovněž neposunul dál. Zkoušel i pátrací kouzla, avšak nevěděl, po čem pořádně pátrá. Kouzlo zažil jen jednou a ne pořádně, aby přesně mohl říci, po čem jde. K tomu všemu tím, že nepoznal samotnou magii, se vše jen více komplikovalo. Měli možnost i navštívit jednu vypálenou vesnici, kterou místní opustili, ale nic neobjevil. Myslel, že by aspoň mohl cítit zbytky po magii, ale místo bylo panensky čisté. Zkoušel i pátrací kouzla, ale prostě nic nenašel. Jinými slovy neměl vůbec nic, jen výlet.

Po nějaké době se přidala Astrid. Sedla si k němu a přetáhla přes ně deku. Opřela mu hlavu o rameno a podal jí hrnek teplého čaje.

„Jak to dnes vidíš?“ zeptala se Astrid a usrkla čaj.

„Vypadá to, že bude pěkně, ale chladno.“

„Večer se zahřejeme.“

Pousmál se a dal Astrid pusu na čelo. Mělo to něco do sebe, když s ní cestoval. Zatím s ní ale ještě nezažil něco, co naznačovalo boj. Až potom se ukáže, jak dobrá je Astrid společnice na cesty. „Prozkoumáme další vesnice, ještě jich pár zbývá.“

„A co když nic nenajdeme?“

„Tak budeme pokračovat ve výletě, než se něco stane.“

Astrid se usmála a znovu usrkla čaj, pak znovu položila hlavu na jeho rameno.

Celý den pak s Astrid obhlíželi okolní vesnice, které zpovzdálí zkoumal a následně i navštívil. Nastal ale problém, neboť se mezi lidmi šeptalo, že tajemní cizinci obchází okolo. Lidi sice nic jiného nevěděli, ale jejich mysl už stihla vymyslet různé příběhy a všemožné bludy. Pátrání se tím pádem už zúžilo jen na pozorování vesnic zpovzdálí a maximálně zkoumaní magií. Nijak z toho s Astrid nebyli nadšení, ale věděl, že akci nemůže jen tak ukončit. Astrid by mu to asi neodpustila, a i on sám to nechtěl skončit. Seděli pak spolu a dívali se na údolí, jak se z komínů budov zvedá dým.

„Co teď?“ ptala se Astrid.

„Pořád můžeme čekat, ale v zájmu bezpečnosti bych už neměl navštěvovat lidi, jinak to skončí zase stejně.“

„Tak budeme čekat.“ Astrid při tom všem jak spolu trávili čas v táboře a milovali se u ohně v divočině, zapomínala, jaký byl. Zapomínala na vše, asi i chtěla. Bylo pěkné zase vyjet pryč a na nic nemyslet a mít cíl. Připomínalo jí to staré časy, kdy ještě neměla cejch čarodějnice.

Seděli potichu a už se pomalu chtěli zvedat, aby se vrátili do tábora. Najednou ale zbystřel, neboť v houští napravo uslyšel zvuk a následně viděl kodrcat se starého muže s holí v ruce. Byl obezřetný, protože vybíral místo tak, aby nebyli rušeni. Hned ovšem poznal, že se jedná o druida a to nemohlo znamenat nic dobrého.

Když byl druid blíže, podíval se na ně. „Ha,“ pronesl a došel až k nim. „Čaroděj a čarodějnice. Mělo mi to hned dojít, že za tímhle nestojí nikdo zdejší. Co tu pohledáváte,“ řekl rázně druid.

Měl tendenci druidovi odpovědět stejným tónem, ale ucítil sevření ruky od Astrid. „Kocháme se pohledem na údolí.“

„Čaroděj a čarodějnice se kochají pohledem na údolí. Něco už jsem v životě zažil, ale větší hovadinu jsem jakživ neslyšel.“

„Tak jsi toho nezažil dost, druide.“

„Asi ne. Rozhodně ne vypalování vesnic pro nic za nic. Co, uhodil jsem na hřebíček?!“

Zvedl se a postavil se druidovi čelem. „Už jsem se s pár druidy potkal. Vím, že umíte být tvrdohlaví.“

„Pozor na jazyk, mágu. Moc dobře vím, co ty a tobě podobní děláte. Ženete se jen za vlastním obohacováním hlava nehlava.“

„V tom máš pravdu. Nás ženou jiné důvody kupředu než vás.“ Dlouze se pak druidovi zadíval do očí. „Nejspíše tu jste ze stejného důvodu jako my.“

„Ano to jsem.“

„Proč nespojit síly.“ Sám ve spojenectví nevěřil a normálně by to neudělal, ale chtěl si u Astrid šplhnout. Doufal však, že to ten stařík odmítne.

„S vámi, nikdy,“ řekl pohoršeně druid. „Lidem jako ty se nedá věřit, a ona je čarodějnice.“

„Tak proč jste přišel.“

„Varovat tě.“

„Před čím.“

„Přede mnou. Odejděte a nechte mě v klidu pracovat.“ Druid se pak otočil a odešel.

Počkal, až budou sami. Pak se otočil na Astrid. „Jen to řekni.“

„Tady není co říct. Sice to byl druid, ale choval se strašně. Proč se na mě díváš překvapeně?“

„Čekal jsem něco morálnějšího.“

„Druidové jsou sice moudrá stařešina, ale na tomhle,“ přiložila si prst na tvář, „se podepsal jeden z nich. Někteří druidi jsou dobří, jiní zase horší. Zažila jsem oboje. Ten byl však špatný. A proč se teď usmíváš?“

„A proč ne.“ Políbil Astrid a vrátili se do tábora.

Souložil s Astrid ve stanu, zatímco venku uhasínal oheň z tábořiště. Astrid ležela na zádech a on se na ní pomalu pohyboval. Oba byli oblečení a jen si stáhli kalhoty, více ani nepotřebovali. Astrid držela jeho hlavu vedle té své a do ucha mu šeptala slastné vzdechy. Líbilo se jí to takhle nadivoko daleko od všech. Byli tu jen oni dva a nic víc ji nezajímalo. Vše si jen užívala a na nic jiného nemyslela.

Stále něžně přirážel na Astrid. Zvedl pak hlavu, aby ji políbil, ale těsně před jejími rty se zastavil. Astrid ho vyděšeně chytla za hlavu a zvedla se na lokty. On však byl jako z kamene, vůbec se nepohnul. Až když mu Astrid pevně chytla hlavu a podívala se mu do očí, došlo jí, že něco cítil.

Zvedl se na kolena a rozhlížel se stranou. Znovu cítil co v té hospodě, vzplanutí muselo probíhat hodně blízko. Vytáhl si kalhoty a vylezl ze stanu, Astrid ho následovala. Rozhlížel se na všechny strany a snažil se pocítit, odkud vane kouzlo. Astrid se postavila vedle něj a dívala se směrem co on. Pak přes stromy uviděli světlo. Oba se rozeběhli lesem, dokud nedorazili nad vesnici, která byla čerstvě v plamenech. Lidi v ní křičeli a zmateně běhali. Nevěděli, co se totiž stalo.

Zůstal stát a celé vzplanutí si dobře prohlížel. Pak si sedl na zem a Astrid se na něj nevěřícně dívala.

„Co chceš dělat, jen tu tak sedět!?“

„Musím vše pořádně prozkoumat, Astrid.“ Viděl však, jak ona váhá. „Nemůžeš tam jít a pomoct jim. Víš, jak by to vypadalo, kdyby se tam mezi nimi z ničeho nic objevila čarodějnice?“

Astrid věděla, že má pravdu, ale nemohla tu jen tak sedět. „Co mám dělat?“

„Nic. Hlavně na mě nemluv a nech mě se soustředit.“

Přivolal si hůl a položil si ji přes nohy. Nasadil si prsten a uchopil hůl. Zavřel oči a soustředil se. Měl jedinečnou možnost prozkoumat kouzlo po jeho aktivování, a kdyby mu bohové dopřávali, najde i onoho čaroděje. Tomu sice nevěřil, ale když už ho dotyčný přerušil během soulože, bylo by od něj slušné odhalit se mu. Svou mysl měl naladěnou a vstřebával vše. Zkoumat kouzlo mu připadalo, jako hrát na struny, musel jemně, jinak se vše moc rozkmitalo a měl rozostřené soustředění. Každý čarující člověk měl svým způsobem svůj podpis a ten se velice špatně zjišťoval. Avšak pokud tu je ona možnost, je to velice výhodné. Dá se to většinou dělat jen po kouzlu, dobrovolně se totiž nikdo nenechá zkoumat. Bylo to velice specifické a ne vždy to vyjde, přičemž platilo u toho mnoho podmínek. Avšak potřeboval se nějak dostat kupředu.

Pracoval takhle až do rána, kdy se na obloze objevily první paprsky slunce. Seděl nehnutě celou noc, zatímco Astrid byla nervózní. Nakonec otevřel unavené oči, asi našel, co potřeboval. Astrid si hned vedle něj klekla.

„Přišel jsi na něco?“

Protřel si unavené oči. „Asi ano. Musíme se vrátit do tábora.“

„A co pak?“

„Čeká mě ta horší část. Pojď, než si nás někdo všimne.“

Po návratu do tábora se pořádně najedl a Astrid si nemohla nevšimnout, kolik jídla snědl. Když skončil, vyvolal kolem celého tábora iluzi, která mu měla zajištovat bezpečí. Měl obavy, aby onen druid náhodou něco nerozpoutal mezi lidmi. Navíc chtěl mít jistotu, že nebude rušen.

„Na co ta kouzla?“ ptala se Astrid.

„Kvůli nečekaným návštěvám. Je to jen preventivní ochrana.“

„Myslela jsem, že budeš pátrat po tom útočníkovi.“

„Také že ano. Nejlepší by to bylo přímo z místa činu, dokud je teplé, ale to je v současné době nereálné. Musím to udělat zpovzdálí, ale konečně můžu říct, že vím, co hledat.“ Pak si sedl mimo tábor a rozložil kolem sebe svíčky, připravoval se na budoucí trans. „Astrid, bude mi to trvat hodiny, možná i víc. Nesmíš mě rušit, jedině, pokud by to bylo krajně nebezpečné.“

„Budeš po něm pátrat pomocí magie?“

„Ano. Ovšem to co hodlám dělat je daleko komplikovanější a samo o sobě nebezpečné. Nechci tě ale více zatěžovat.“

Astrid ho raději nechala, i když tohle ji moc neuklidnilo. Pouhou myšlenkou pak zapálil všechny svíčky a do klína si položil knihu s kouzly. Měl ji z věže a slušně popisovala to, co ho čeká. Měl totiž tušení, že ji bude potřebovat. Ještě takové kouzlo nezkoušel a nijak se mu do toho ani nechtělo. Pátrací kouzla měla vlastní kategorii, která se dělila dle použití a přímo po tom co hledáte. Stopa čarodějů patřila do obou kategorií, což vše značně komplikovalo. Navíc pátrat po čaroději dle jeho kouzel bylo velice náročné a často to končilo nezdarem. Ve hře bylo mnoho faktorů, a i když si přečetl potřebnou stopu, neznamenalo to úspěch. Přečíst stopu je jedna věc, ale dojít dle ní až do cíle je už úplně jiná.

Jako první začal s tím, na co v noci přišel. Dlouze studoval dotyčného výtvor a musel přiznat, že je jím uchvácen. V hlavě si rozebíral všechno, co z kouzla pocítil a samotný podpis čarujícího na tom všem. Až když byl soustředěn a plně naladěn na to co zjistil, otevřel knihu a nalistoval stránku s kouzlem. Začal jej vytvářet v mysli a pomalu opakoval slova. Dělal tak dlouho, dokud ony slova nezůstaly na jeho rtech, které se stále pohybovaly. Kouzlo vytvořené měl, nyní do něj musel vložit myšlenku pachu, jak by se dalo říct. Víčka měl zavřené a jeho oči pod nimi kmitaly. Snažil se spojit dvě různé esence. Bylo to, jako by skládal dva různé vzorce, které do sebe musely dokonale zapadnout, jinak nemohl začít. Ani si neuvědomoval, jak dlouho mu to trvalo, Astrid už i připravovala něco k obědu. Až v poledne se mu podařilo sesynchronizovat ve své mysli kouzlo. Nebylo totiž přesně řečeno, po které cestičce pátrání se mohl vydat. Nevýhoda tohoto kouzla byla časová závislost a potřeba klidu. Nijak zvlášť se v oné verzi nepoužívalo, neboť už během samotné přípravy se mnoho věcí může změnit, ovšem výsledek stojí za to. Vždy záleží na mnoha faktorech, zda kouzlo použít či nikoliv.

První část mněl za sebou, nyní ho čekala ta zábavnější část, jak je pospáno v knize. Bylo to ovšem myšleno ironicky, neboť až teď mu hrozilo „zasrané nebezpečí“, jak bylo doslova napsáno autorem. Oprostil se od svého těla a jeho já se vzneslo do vzduchu, zatímco jeho tělo sedělo nehnutě. Nyní se mohl volně vznášet v tomto světě, avšak zároveň se mohl stát kořistí čehokoliv, co jej vycítí. Nedalo by se přímo říci, že vstoupil do jiné dimenze či úrovně bytí, přesně ani tento stav definovaný není. Jiné dimenze navštěvují čarodějové často, vytvářejí si tam tajné místečka. Zároveň i některé sekty mnichů se pokoušejí svou meditací dostat na vyšší úroveň bytí. Na toto téma je mnoho knih, většina je ale odpad. Ovšem všechny měly společné, že „duše“ či „podstata člověka“ je velice zranitelná. Velký vliv na tom mají démoni a jim podobní. I v tomto ohledu se však literatura rozpíná, ne všichni se totiž dokážou vrátit zpět, a podle některých ani nechtějí.

Pořádně se vznesl a rozhlédl se okolo. Celý svět měl fialový nádech. Podíval se na Astrid, ta seděla a dívala se do ohně. Podle mnichů by v tomhle stavu mohl číst i myšlenky, nehodlal to ovšem zkoušet, na to měl magii. Zajímalo ho ovšem, co si Astrid myslí, ale nemohl to udělat. Raději se přenesl do spálené vesnice. Vznášel se nad ní a díval se na zubožené lidi. Oheň už uhasili ale až nyní přichází ta horší část, pohřbívání mrtvých a zoufalost z pocitu co bude dále. On se tím ale nezabýval a díky naladění při přípravě mohl rozpoznat hledané kouzlo a doslova cítil jeho pach. Soustředil se na stopu a po chvilce mu zářila decentním žlutým světlem.

Vznášel se nad zemí jako plachtící pták na vlně větru. Očima sledoval žlutou stopu, avšak jeho zrak se měl tendenci kochat. Už mnohokrát použil levitaci, ale až nyní si doopravdy připadal, že se odlepil od země. Bylo to zkrátka jiné, a nebál by se i říci, že dokonce lepší.

Doletěl po stopě do míst, odkud bylo proneseno kouzlo. Postavil se zpět na nohy, i když si touto tvrzí nebyl úplně jistý. Raději se nevěnoval tomu, jaké má pocity a soustředil se na vyšetřování. Podíval se směrem k vesnici, autor kouzla ji měl krásně na dohled. Neměl však úplně čistý výhled, což bylo zvláštní, koruny stromů vesnici částečně zakrývaly. Sám by si toto místo nevybral, avšak chápal, že odsud byl dokonale skryt. Prozkoumal tedy místo více a aura kouzla byla silnější. Potěšilo jej, že konečně cítil povědomé složky, kouzlo patřilo do tohoto světa. Stále ovšem cítil odér, který nepoznával. Nyní už mu to trochu dávalo smysl, dotyčný ono kouzlo vyčaroval buď nepřímo či nějak jinak. Nedalo se to nazvat lépe, protože sám si nebyl jistý, co cítí a co to znamená. Ovšem díky prozkoumání místa znovu uviděl pachovou stopu a mohl pokračovat v pronásledování. Pokud bude stopa dost silná, dostane se ke svému cíli. Sice jej nebude moci napadnout, ale rozhodně si pomůže. Znovu se vznesl a pokračoval v cestě.

Nevěděl, jak dlouho letěl, a ani si nebyl jistý jak daleko. Stopa byla stále slabší a místy ji i ztrácel. To jej ale netrápilo jako to, že nebyl sám. V dáli zahlédl pár letících tvoru a nevěděl, co to bylo a ani neměl potřebu to zjišťovat. Vždy jen klesl níže a pokračoval dále. Věděl, že tohle kouzlo je nepopulární z více důvodu, a trochu se i nevědělo proč. Když někdo zemřel v tomto stavu, prostě se jeho tělo z ničeho nic svalilo na bok a srdce přestalo bít. Ani jediná hláska bolesti či utrpení, jako by dotyčný zemřel ve spánku.

Pach slábl, docházel mu čas, ale blížil se k jeskyni. Doufal, že konečně najde, co hledá. Stanul před jeskyní a dobře si ji prohlédl. Pach zde byl silnější, a nebyl pochyb o tom, že je na správném místě. Vstoupil opatrně dovnitř a uvědomoval si, že je bezbranný. A přestože by jej dotyčný neměl nijak ucítit, byl nadále v pozoru. Vevnitř však nikoho nenašel, byl zde sám. Interiér jeskyně byl ovšem zabydlený a majitel ji využíval jako opěrný bod na cestách. Tohle snad bylo lepší, než kdyby tu někdo byl, mohl to tu důkladně prozkoumat bez jakéhokoliv rušení. Přemístil se k roztažené mapě na stěně, byly na ní zaznačené vesnice ve tvaru symbolu. Nyní mohl vidět vše pohromadě a vše mu najednou dávalo smysl. Zároveň tam byly data i pro budoucí cíle. Celý proces se pomalu rozvíjel, dokud neměl nastat zlomový bod a vesnice měly hořet skoro jedna za druhou. Byl ovšem zmatený, cítil zde známý pach, přestože zde nikdo nebyl. Přešel k věcem na stole a zaujal jej svitek. Zkusil ho uchopit, ale pozdě si uvědomil, že to nemůže udělat. Prohlížel si i další vybavení, až mu všechno najednou došlo. Ty svíčky, ty nabité kameny duší, a nejspíše i ty pergameny, tajemné kosti, nádoby krve a různých prášků, dokonce i orb zde ležel, to vše byly zesilovače, ale bylo jich tu příliš moc na kouzla, co vyvolal. Ano mohl vše používat úmyslně či už měl za sebou něco jiného, ale to nesedělo. Navíc cítil, že vše co má právě před sebou už bylo použito při útocích. K tomu samotný pach onoho kouzla, to taky nesedělo. Znovu se otočil na mapu. Potřeboval by vidět ty svitky, určitě by mu pomohly. Proč ale svitek, to kouzlo jistě není tak staré, ledaže je nedílnou součástí. Až nyní mu ale všechno doopravdy došlo. Ten dotyčný není čaroděj, je jen nástroj, a dost možná démonů. Vše do sebe najednou zapadlo, proto tolik předmětů, proto ty svitky. Dotyčný vyvolává přímo z nich a být to tak důležité kouzlo, udělá si čaroděj kopii do knihy kouzel. Ne, ten svitek klíčem ke všemu. Je to tak, ten člověk je jen nádoba démonu a tím by se vše potvrzovalo, on se snaží toho démona pustit do tohoto světa, nebo něco hůř. Tohle všechno bylo jen obyčejné vyvolávání, na jehož konci se něco stane, něco nepříjemného pro lidi. Bylo to zvláštní, ale okultistům se na severu vždy dařilo dobře. Proč tomu tak je, nikdo pořádně nevěděl, nebo se nechtělo, aby se to vědělo. On sám měl na to teorii, že lidé jsou zde více propojeni s bohy a jinak si vykládají jejích znamení. Nemluvě o tom, že spousta seveřanů má v sobě barbarskou krev po předcích, a to může mít rovněž jistý vliv.

Sedl si na postel a musel přemýšlet. Vše se jen komplikovalo, ten člověk byl nástroj a nejspíše o tom ani nevěděl, ale přesto musel zemřít. Hlavně ovšem musel získat ty věci, co měl u sebe, ať už z vědeckého či humanitního hlediska. Tohle se tu nesmělo jen tak povalovat. Podle mapy na vše narazil včas, přesto se to ale může slušně posrat, když přeruší rituál. Musel i zvážit, zda nebude lepší nechat vypálit další vesnici a až potom dotyčného přepadnout, aby byl slabý. To bude ovšem problém s Astrid. Sakra, jen se to komplikuje a bylo by lepší, kdyby byl sám. V jeho hlavě byl střet spoustu zájmů, tohle nemohlo dopadnout dobře.

Postavil se a hodlal se vrátit zpět. Naposledy se podíval na mapu a vyrazil. Zastavil se ale ve vchodu, majitel všech těch předmětů a problémů se zrovna vrátil. Dobře si ho prohlédl, byl mladý, mladší než on. Vlasy stažené do copu a tvář hladce oholenou. Nevypadal jako někdo, kdo ovládá magii, sám byl však takový člověk. Díval se na něj dále a pokusil se i něco vycítit. Ano, démonská aura byla zřetelnější, nebo si aspoň myslel, že je démonů. Rozhodně však nebyla z tohoto světa. Nechal mladíka kolem sebe projít a dobře si prohlédl jeho tvář a oči. Když pak procházel kolem koně, ten se začal plašit. Bylo to zvláštní, jezdil na něm takový člověk, a přesto se kůň plašil až v jeho blízkosti, asi byl ale taky očarovaný, jinak to nešlo. Koně jsou opravdu velmi vnímavá zvířata, která mají lepší šestý smysl. Sám vždy hlídal, jak se jeho kůň chová. Ale co takoví jednorožci, ti poznají, zda je dívka stále panna. Není divu, že v dnešní době jsou jednorožci velice vzácní. Nejedna budoucí panovnice kvůli nim přišla o manžela z bohatého rodu. Tak nějak se ani neví, kdo vlastně lovil všechny ty jednorožce, jestli králové, aby jim nekontrolovaly dcery, nebo samotné budoucí nastávající, aby se neukázalo, že už nejsou tak čisté. Podle legend totiž jednorožec na sebe pustí jedině pannu, nikoho jiného. Doktor na kontrolu se dal vždy podplatit, jednorožec ale ne, ten si vybírá, kdo na něj usedne. Sice tohle nebyl jednorožec a jen obyčejný kůň, přesto však musel zmizet a neriskovat prozrazení. Vzbudil totiž zájem jeho budoucího cíle. Raději se vznesl a rychle odsud odletěl.

Vracel se zpět a rozebíral v hlavě, na co přišel. Byl již rozhodnut a jen ladil detaily, co se týkalo útoku. Vše měl promyšlené a stačilo akci jen načasovat. Během letu si však všimnul, jak mu něco letí naproti. Nevěděl co to je a ani po tom nijak netoužil, ale hodně rychle pochopil, že má problém. Rychle kles k zemi a hledal místo, kde se schová. Proletěl mezi stromy, dokud neuslyšel syčení. Rychle pak zalezl za jeden ze stromů a čekal. Syčení sílilo, ale mohl jen čekat a doufat. Ať už to bylo, co chtělo, rozhodně to bylo blízko, a tlukot srdce stále rostl. Měl nutkání se podívat za strom, ale nehodlal se odhalit. Místo toho se připravil na útěk. Srdce mu tlouklo, syčení sílilo a každá sekunda byla jako celé věky. Nejhorší však na tom všem bylo, že se nemohl bránit, mohl jen čekat. Ani se nehnul, jen čekal, dokud syčení mírně neustálo a nevzdalovalo se od něj. Až nyní se pořádně nadechl a podíval se za strom. Zkontroloval i oblohu, ale ať už to bylo cokoliv, mizelo to pryč. Zahledl pak mezi stromy, jak se ta potvora pohybovala po dvou nohách a z hlavy jí rostly velké rohy. Napadlo ho, jestli to není démon, nějaká jejich jiná verze, avšak nehodlal riskovat krk. Vznesl se hned nad koruny stromu a zkontroloval, zda je sám, přičemž naštěstí byl. Nijak neváhal a letěl co nejrychleji zpět do svého těla, tam měl větší šanci proti smrtelným i nesmrtelným.

Vrátil se do tábora a našel Astrid nervózně chodit kolem jeho těla. Sem tam do něj i žduchla, ale nic se nedělo. Těšilo jej aspoň, že Astrid je v pořádku. Nyní ho čekala další složitější část, návrat do děla. Klesl na své tělo přesně do stejného stavu a musel se s ním spojit. Podíval se do své otevřené knihy a až teď si uvědomil, že kdyby mu ji Astrid zavřela, jeho návrat by byl komplikovanější. Až mu z toho projel mráz po zádech. Raději se rychle naučil zpátky slova a začal je pronášet. Do toho se soustředil dle návodu a vše opakoval, stejně tak jako soustředění na spojení. Mírně mu pak začaly brnit končetiny, což mělo být dobré znamení. Třásl se už celý, tedy jeho létající vědomi, dokud neotevřel oči ve svém těle a zhluboka se nadechl. Zakuckal se a sklonil se na nohy. Astrid jej rychle objala a snažila se ho uklidnit. Jeho výlet se na něm podepsal více, než čekal, například potřeba dýchat se vrátila.

Chvíli mu trvalo, než se zklidnil a vrátil do normálu. Měl i obrovský hlad, že by sežral celé prase. Podíval se Astrid do očí a dotkl se její tváře.

„Jak ses tu měla?“

Astrid byla stále rozrušená, ale už se klidnila. „Seš blbec, víš to?!“ Sedla si vedle něho. „Byl jsi mimo tři dny. Vůbec jsi na nic nereagoval, úplně jako mrtvola. V jednu chvíli dokonce po nás pátrali lidi z okolí, ale odešli. Nevím, jak bych tě odtáhla pryč.“

Tři dny, pomyslel si. To by ledacos vysvětlovalo, hlavně ten hlad a žízeň. Vůbec ale nevěděl, že byl tak dlouho pryč. Když nad tím přemýšlel, nevšimnul si žádného slunce, čas působil, jako by snad ani neplynul. To kouzlo mělo více nástrah, než se zdálo. „Promiň, ztratil jsem pojem o čase.“

„Stálo to vůbec za to?“

„Ano, ale dej mi chvíli, a něco teplého do žaludku.“

Astrid přikývla a šla mu připravit jídlo, mezitím se s obtížemi zvedl ze země. Celé tělo měl ztuhlé a vyčerpané. Musel si nejdříve odpočinout, ale to mu jen nahrávalo do karet. Mohl tak vyrazit až po dalším útoku na vesnici a ne předním, Astrid tak nebude mít podezření. I tak měl ale co dělat, toho času bylo příliš mnoho, což bylo sice příjemné překvapení oproti obvyklým situacím, ale rovněž nepříjemná chvíle.

Přemístil se blíže k ohni a Astrid mu dala misku teplého jídla do rukou. Během jídla jí popsal, co viděl a co našel. Musel pár podrobností zatajit, ale celé to zakončil tou postavou, před kterou utíkal. Stále ji měl před očima, ať to bylo, co chtělo. Tohle už zkrátka znovu potkat nechtěl.

Jejich klid však netrval dlouho, přesněji řečeno zrovna když odložil misku na další porci. Uviděl totiž druida, jak k nim jde a doprovod mu dělá vlk. Ihned zpozorněl a litoval, že na sobě nemá zbroj. Měl jen svůj obvyklý opasek s brašničkami a u pasu meč. Zvedl se a pozorně si druida prohlížel, ten tu totiž nemohl být pro nic za nic. Astrid rovněž zpozorněla a ruka jí sjela na rukojeť meče.

„Pověz mi, co nevím,“ začal druid a pomalu se k nim kodrcal. „Říkám ti, pověz mi, co nevím!“

„Nevím, kam až sahají tvé vědomosti, druide.“ Zkontroloval, kde přesně stojí Astrid. Zároveň i nespustil oči z vlka.

„Nehraj si se mnou ti říkám. Nejsi tu pro nic za nic, jako ta tvá čarodějnice. Dochází mi už trpělivost, tak mi řekni, co nevím!“

„Byl jsi to ty, kdo tady začal první vyhrožovat, a mně rovněž došla trpělivost. Odejdi, druide, jinak to neskončí dobře.“

„Ty chceš, abych tě vypráskal podobně jako tvé neznabohy?!“ druid už sršel sliny, byl rozzuřen.

„Nikdo není jako já. Odejdi, druide, tvé myšlení ti stejně nedovolí vše pochopit.“

„To se mýlíš, mágu, já to právě všechno chápu. Ty máš něco společného s tím vším. Uhranula tě děvka svými stehny!“

Více slyšet nepotřeboval, hodlal zasáhnout, ale Astrid ho chytla za ruku. Podíval se jí do očí, sice nebyla nadšená z toho, co ten druid říkal, ale stále to byl druid.

Druid ovšem vše viděl a pokračoval dále. „Měl jsem pravdu jako vždy. Ustup od ní a dám ti šanci, aby ses nám hájil.“

Moc dobře věděl, co druid právě řekl. Otočil se na něj a podíval se mu do očí, jeho odpověď nepotřebovala slov.

„Jak chceš,“ pronesl druid a jeho vlk se pohnul.

Na boj nebyl nijak připraven. V krvi neměl potřebné látky a ani magií se už nemohl posilnit. K tomu všemu měl za sebou náročnou cestu a tečku za tím vším hrál fakt, že jeho zbroj ležela ve stanu. Dále tu byl holý fakt, že druid mu řekl, že už zpráskal pár čarodějů. Mohly to být obyčejné slova, ale taky nemusely. Při svém štěstí by se tomu ani nedivil. Karty byly proti němu, ale to nebylo poprvé a jistě ne naposled. Boj však začal a nyní byl na tahu. Levačkou vytasil meč a vzápětí jej vrhnul proti vlkovi pomocí magie. Ani pořádně nečekal na výsledek a už před sebe vyvolával masivní štít, do kterého vpálil blesk. Následně se mu začala třást země pod nohama. Rychle pochopil, že druid hodlá využívat přírodu na maximum. Mávnul na Astrid a ta odletěla dozadu. Přivolal si hůl a praštil s ní o zem. Snažil se pak zablokovat druidovo kouzlo, aby mu pod nohami nevyrostly kořeny. Druid se snažil a jeho rty promlouvaly bezhlučně s přírodou, přičemž on se soustředil a vysílal pulzy do země, které blokovaly kořeny, jež o ně narážely. Země okolo něj praskala a Astrid se snažila odplazit co nejdále, zároveň mu však chtěla pomoct. Kořeny se už pomalu vynořovaly nad zem, druid byl s místní přírodou velice spjat. Ani by se nedivil, kdyby se druid spojoval s okolním lesem po celou tu dobu, co on hledal toho zmetka. Stále se jen bránil, ale to mu bylo k ničemu, stejně by asi podlehl. Musel změnit styl boje a využití samotné kořeny proti druidovi. Otočil holí v zemi a ta se celá rozžhavila. Hůl pak zemi začala roztékat a půda okolo něj pomalu zářit rudým světlem. Doslova si zapálil zemi pod nohami a tráva přímo pod ním se vznítila. Oheň mu ošlehával boty, přestože bylo kouzlo jeho a krotil jej, ale i tak cítil narůstající žár. Všude tam kde země byla popraskaná, linulo se zpod ní rudé světlo, jako by něco stoupalo ze země. Nakonec druid kouzlo vzdal a odvolal kořeny pryč, přece jenom byly živé a musel cítit jejich bolest. V tu chvíli nastala jeho šance, mohl z defenzívy přejít do ofenzívy, a to byla vždy jeho partie. Byla už i pravá chvíle, neboť velký kus země byl v plamenech a stál v jejím středu. Pevně uchopil hůl a při táhání ze země s ní cuknul směrem k druidovi, jako by se hůl v zemi o něco zasekla. Země pak prudce praskala směrem k druidovi, kde narazila do jeho štítu. Druida navíc ještě zalila zkapalněná půda, která se rovněž rozlila po jeho štítu. Musel druida porazit rychle, mohl mít v záloze smečku vlků nebo něco hůř, nacházeli se přece jenom u lesa. Pozvedl hůl a zamířil hlavici na druida, hodlal boj ukončit naprosto jednoduše. V mysli měl rázem kouzlo, a hodlal jej vyslat. Uslyšel ale od Astrid, jak na něj křičí „Neeeee.“ Znovu se objevila komplikace, když měl dalšího společníka při misi. Astrid mu prostě na této akci více škodila, než přinášela užitku, a to ještě nebyli u konce. Poslechl ji, i když nerad. Dal tím však šanci druidovi, který byl zaneprázdněn krustou na svém štítu. Vypálil střelu z hole proti druidovi a jeho štít se rozletěl na všechny strany jako právě rozbité sklo. Druid pak dopadl tvrdě na zem kde i zůstal ležet.

Klesl na kolena, byl zpocený a unavený a předešlá výprava se na něm podepsala. Musel si odpočinout, potřeboval to.

„Co jsi to udělal,“ pronesla nevěřícně Astrid, jak se zvedla ze země. „Ty jsi zabil druida.“

Bylo fascinující, že za tím druidem stála, přestože měl na ni názor, jaký měl. Druidi měli zkrátka na severu velké postavení. Nejspíše to bylo tím, že pod jejich povinnosti spadalo velice moc úkolů, zatímco ze zemí odkud pocházel, bylo více druhů řádu. Ochraňovali jak zemi a přírodu, tak i lidi a jejich život. Jejich počty byli malé a o to více byli důležitější. Otočil se na Astrid.

„Ne, nezabil.“ Těžce oddechoval. „Rozhodně se nám už nebude plést do cesty, než to tu skončíme.“

Astrid jej obešla a pomalu šla k druidovi. Když byla však u něj, zakryla si tvář rukama a klesla na kolena. Došlo mu, že je něco špatně a zvedl se. Dobelhal se k nim a uviděl druidovy převrácené oči. Klekl vedle něj a zkontroloval mu tep na krku, byl mrtev. Podíval se Astrid do tváře, ta pak zvedla oči směrem k němu.

„Já ho nechtěl zabít. Mělo ho to ochromit, ale už byl starý a nevydrželo mu srdce.“ Vážně ho nechtěl zabít, teda chtěl ale ne potom co na něj Astrid zakřičela. Asi tu střelu udělal moc silnou. Kdyby ho chtěl zabít, tak právě neroztříští druidův štít na tolik kousku, ale jen propálí díru dovnitř, kde dokoná své dílo. Takhle hodlal druida jen zasáhnout výbuchem, který jej zneškodní.

Přešel k Astrid a položil jí ruku na rameno, ta ale sebou škubla, aby ji setřásla.

„Astrid, prosím, já ho nechtěl zabít.“

Astrid se ale zvedla a odešla do lesa, nechala ho tam samotného s druidem. Jen Astrid sledoval, jak odchází, tohle totiž posral. Zároveň si však uvědomoval, že získal čas, který tak nutně potřeboval. Ach ta jeho pragmatická mysl.

Astrid si sedla na kmen stromu, už nemohla. Nezvládala vše okolo něj. Už mu skoro ani nevěřila, přestože mluvil jinak. Vše co bývalo pěkné vždy náhle zmizelo. Už byla z toho všeho unavená a nezvládá to. Myslela si, že tahle cesta jí pomůže v něm najít to, co předtím viděla na začátku, ale zatím byla vše jen bláhová iluze, po které toužila. Už takhle dále nemohla. Byla na něj slabá, věděla to. Nemohla nic dělat, vůbec nic. Jediné co mohla, bylo dokončit tento úkol. Co bude pak, neměla zdání.

Než se Astrid vrátila, zabalil druidovo tělo a snažil se pomocí magie spravit zničenou zem. Seděl u ohně, a díval se na Astrid, jak se zastavila nad druidovým tělem a objímala se. Měl to být on, kdo ji utěšuje a objímá, bohužel nemohl. Nakonec Astrid na druidovu hruď položila upletený věnec z kytek, pak si sedla vedle něj dívala se do ohně. Bylo dlouhé ticho, než promluvila.

„Co bude teď.“

„Nejdříve ho pohřbíme, ale nevím, jak to mám udělat.“

„Byl to druid, celý jeho život patřil přírodě. Vykopeme hrob blízko stromu a sami uvidíme, co se bude dít.“ Na chvíli se odmlkla. „A co potom.“

„Dokončíme úděl naší cesty, ať to všechno nebylo zbytečné.“

Astrid mu položila hlavu na rameno a už nic pak neřekla.

Vykopali mělký hrob a uložili tam druidovo tělo. Bylo to pro něj zvláštní, protože ještě nikdy nepohřbíval tělo svého nepřítele, vždy ho tam jen nechal ležet nebo spálil. Tělo pak zasypali a chvíli čekali. Nevěděl, co se bude dít. Podíval se na Astrid a ona pronášela neslyšně modlitbu, u níž měla zavřené oči. Čekal, že k tomu dojde, ale myslel, že to probíhá jinak. Pak se země okolo druida začala hýbat. Nevěděl, co to znamená, ale Astrid se otočila a odešla, udělal totéž. Až potom mu řekla, že les přijal druidovo tělo. Vzpomněl si hned na Avelyn, jak její poslední přání bylo, aby ji nechal v lese samotnou, a odejde. Les jako takový mu byl stále záhadnou, nijak ale nepochyboval o jeho moci. Oba pak sbalili tábor a pokračovali v cestě, ještě je čekala práce.

Blížili se k vesnici, kde měl proběhnout další útok. Počasí bylo děsné, už několik hodin pršelo a bylo temné. Věděl, co to znamená, dorazí tak akorát. Sice byl zmáčený až na kost, ale takhle to muselo být. Měl ovšem obavy z Astrid, za celou cestu nic neřekla, a jestli i tady to nedopadne dobře, bude to katastrofa. Chtěl ale získat ono kouzlo a přesné vědomosti, jak to ten mladík dělal. Musel to vědět.

Blesky se vznášely nad oblohou a při každému úderu se podíval má nebe, zda jeden nemíří k nim. Byl ostražitý po tom všem, nevěřil totiž, že vše půjde hladce. Podíval se na Astrid, která jela za ním. Oplatila mu pohled, ale to bylo vše. Pak zvedla oči výše, otočil se a uviděl co ona. V dáli byl jejich cíl, avšak ještě nehořel. Věděl, co to pro Astrid znamená, a zároveň věděl, co musí udělat. Astrid se chtěla rozjet ke klusu, ale zastavil ji.

„Astrid, nemůžeš tam vjet,“ rychle jí chytl koně za uzdu.

„Zbláznil ses?! Ještě to nezačalo, můžu je varovat.“

„Nebudou tě poslouchat. Hned na tobě poznají tvůj cejch a ještě tě obviní z toho všeho.“

„A co po mně chceš, abych ty lidi nechala tomu bláznovi napospas.“

„Nemůžeš jim pomoct. Já nemůžu jet s tebou a chránit tě, a zároveň hledat toho blázna. Nesmíš nic dělat.“

„Pusť mě!“

„Ne!“

Chvíli se přetahovali, až mu Astrid vysmekla svoji uzdu. „Já mám vesnici, a ty ho zastav, než začne.“ Kopla koně do slabin a sprintem jela do vesnice.

„Astrid!“ křičel, ale ona ho neposlouchala. Co měl teďka dělat, jet s ní nebo dostat toho člověka. Kouzlu už zabránit nemohl, cítil jej ve vzduchu. Nemohl však zastavit ani Astrid, byla příliš tvrdohlavá. Ve vesnici jí ale hrozilo nebezpečí, lidi jsou totiž blázni. Musel si vybrat, na obojí nebyl čas. Kopl koně do slabin a vyrazil k místu zaklínání, musel zastavit samotné kouzlo.

Astrid vjela do vesnice, ale nikdo nebyl venku, všichni byli zavření doma nebo v hospodě. Podívala se na nebe, stále ještě zbýval čas. Sebrala z plotu dřevo a hodila jej do okna hospody, které rozbila. Z koně neměla odvahu seskočit, kdo ví, jak rychle sama bude muset utéct. Z hospody vylezl ven hospodský a pár štangastů šlo s ním.

„Ženská blbá, to okno mi zaplatíš,“ křičel hospodský.

„Musíte všichni pryč. Hrozí vám nebezpečí.“

„Co to meleš za blbosti, ženská.“ Hospodský šel k ní se sekerou v ruce. „To ty jsi v nebezpečí, jestli mi okamžitě nezaplatíš to okno.“

„Lidi, poslouchejte. Musíte všichni utéct, zahraňte si život.“

„Co to pořád meleš sakra.“ Hospodský došel až k ní a zarazil se. „Čarodějnice,“ pošeptal nejdříve. „Je to čarodějnice,“ zařval a ohnal se před sebou sekerou. „Vypadni kurva, ty děvko jedna.“

„Lidi,“ snažila se stále Astrid, už totiž upoutala celou vesnici, která ji sledovala. „Musíte všichni pryč než…“ více už ale neřekla a na místě zmrzla. Střecha hospody se vznítila a oheň se prudce rozšiřoval dále. Najednou ostatní začali křičet a ukazovat směrem k ohni. To ale nebylo jediné místo vzniku požáru a celá vesnice vzplála najednou, jako dobře připravené dříví. Astrid pochopila, že přijela pozdě, a co hůř, možná neuspěl ani on. Rychle se ale vrátila do reality, protože hospodský jí hodlal sekeru zaseknout do těla. Kopla koně do slabin a projela kolem něj a celou hořící vesnicí. Pak koně co nejrychleji stočila okolo vesnice, aby se vrátila na místo, kde se rozdělili a hodlala ho najít. Neustále se jí ale zrak vracel k hořící vesnici, úplně ten oheň totiž ozařoval okolní krajinu, jako by se noc stala dnem.

Seskočil z koně a v dáli se podíval na hořící vesnici. Nestihnul najít svůj cíl včas a doufal, že Astrid je v bezpečí. Musel projet s koněm kus země a zároveň se neodhalit, ale až když vesnice vzplála, dokázal lokalizovat, odkud vane vítr. Nasadil si helmu, přes tělo měl plášť, v ruce hůl, byl připraven na souboj a mohl vyrazit.

Jeho kroky byly pevné a mysl čistá. Neměl tušení, co jej čeká, mohlo to být snadné ale i ďábelsky nebezpečné. Počítal se vším a nechtěl se rozrušovat, vůbec nemyslel na Astrid, nemyslel na nic. V duchu měl jen myšlenku, která ho hnala dále, materiály které tím získá.

Pokračoval, dokud v dáli neuviděl stát postavu. Opatrně se přiblížil a zpoza stromu si prohlédl cíl. Mladík měl před sebe nataženou ruku a něco promlouval, nebo k někomu. Všimnul si koně a nebyl si jistý, co vidí, koni totiž plály oči rudou barvou. Jestli viděl správně, tak tohle nebylo nejlepší znamení. Hřebec k tomu nepřirozeně zaržal a oblaka z jeho nozder, měly rovněž rudý nádech.

Vrátil se zpět za strom, moment překvapení byl pryč, pomyslel si. Zhluboka se nadechl a vyrazil. Strhnul ze sebe plášť, přestože hustě pršelo a pokračoval vstříc nadcházejícímu souboji. Sledoval během toho dotyčného, který se rovněž díval jeho směrem a předem očekával jen to nejhorší. Jeho kroky byly ovšem pevné a došel až doprostřed mýtiny na vhodnou vzdálenost k čarování, přičemž oba si jeden druhého dobře prohlédli. Mladík se pousmál, zatímco jeho kůň sípal a zuřivě házel hřívou. Bylo mu jasné, že koně musí dostat rovněž, a možná dříve než mladíka. Hřebec se vzápětí zvedl na zadní a zaržál, pak se na něj rozeběhnul. Mladík se však ani nehnul, jen se stále blbě usmíval. Nechal ho být a věnoval se koni. Vypálil z hole střelu a jeho tušení, že koni neublíží, se potvrdilo, přestože střela urvala hřebci slušný kus masa. Nechal zmizet hůl a v rukou měl vyčarovanou ohnivou kouli. Znovu zkontroloval bleskově mladíka, ale ten se stále jen blbě smál. Vrhnul kouli proti koni a ta jej už zastavila. Hřebec po výbuchu udělal na zemi kotrmelec, ale i tak se dokázal postavit na nohy a pokračovat dále. Uchopil hůl a vyvolal štít, už byl blízko. Hřebec se před ním vzepjal na zadní a udeřil kopyty do jeho obrany. Štít zapraskal a pod kopyty se začínal tavit. Měl co dělat, aby kouzlo udržel a k tomu onen dech z nozder zvířete taky moc nenapomáhal jeho situaci. Ten hřebec dost možná byl ztělesněním něčeho velkého, zkurveně velkého a silného. Uvědomil si, že toho hřebce musí porazit na magické úrovni. Meč od Bílé paní by mu nejspíše pomohl, ale to by musel bojovat nablízko. Upustil hůl a nechal ji stát. Pak položil ruce přímo tam, kde měl hřebec kopyta. Při doteku cítil onu magii, jakou byl hřebec poháněn. Následně zrušil štít společně s holí a jeho ruce se střetly s kopyty hřebce. Pevně je uchopil a díval se hřebci do očí. Jejich souboj neměl nic společného s normální silou, celé to bylo vedeno na mystické úrovni. Jeho mysl se soustředila a vnímala silu démonovy magie. Musel se však obrnit proti hlasu co slyšel. V hloubi duše si uvědomil, že tohle už jednou zažil, ano tehda na Sokolím vrchu, když ještě pracoval pro Lyssandera. Jeho mysl si musela ponechat svoji nezávislost a čistě se soustředit na sílu démona v hřebci. Ruce se mu začaly mírně třást, ale vůbec to nevnímal, jen se soustředil na kouzlo, aby mohl démona lapit. Sice se díval koni do očí, ale byl to jen prázdný pohled. Soustředil se a z nosu se mu spustila červená, když chtěl hřebec najednou zrušit jejich spojení. V ten moment to byl on, kdo byl na koni, ovládl totiž démonovu figurku, koně. Zároveň se jeho mysl snažila udržet démona v těle hřebce, aby všechno nebylo k ničemu. Hřebci pustil kopyta až ve chvíli, kdy se jeho zadní odlepily od země, vše už totiž bylo v jeho moci. Pomalu zvedal zvíře, které sebou házelo a snažilo se oprostit od jeho moci, avšak bylo již pozdě. Zvedl koně nad sebe a pak to skončil. Soustředil sílu tlaku, kdy hřebce pomalu smrskával do sebe až do chvíle, kdy onen tlak upustil a hřebec se roztrhal všemi směry. Démon v těle koně byl rovněž roztrhaný a než to skončilo, místo slastného šepotu na počátku, slyšel démonův zoufalý jekot.

Boj skončil, trochu se zakymácel a opřel se o hůl. S démony si nikdy nebylo radno zahrávat, ještě k tomu s takovými. Během toho jak se vzpamatovával, ani neslyšel zoufalý křik od mladíka, který klesl na kolena.

Podíval se pod nohy, ležela mu tam hlava hřebce, jeho oči však byly čisté. Svůj pohled ovšem zvedl, neboť mladík se začal zvedat na nohy a tasit meč. Připadalo mu to k smíchu, protože ten muž bez pomocí démona neměl žádnou šanci a nehodlal si ho pustit k tělu. Natáhl jen k mladíkovi ruku a zmocnil se ho, jako loutku. Nejdříve s ním praštil o strom a pak si jej přitáhl ke svým nohám. Poté mladíka nakopl do břicha a ten se zlomil v pase. Klekl si k němu a chytl jej za čelist. Mladík se vzpouzel, přičemž bolestí rovněž. Podíval se mladíkovi do očí, byl v nich odpor, který bude muset nejdříve zlomit, aby získal, co chtěl.

„Máš něco, co mě zajímá,“ mluvil klidně. „Pověz mi, odkud máš všechny ty předměty, kterými jsi to všecko dokázal.“

„Táhni, ty špíno,“ pronesl mezi zuby mladík.

No dobře, řekl si v duchu. Ušpiním ruce. Pustil mladíkovu hlavu a následně mu uštědřil tři silné rány do čelisti. Mladíkova tvář se zaplavila krví po vyražených zubech a dokonce byly údery tak silné, až měl potrhanou tvář. Potom znovu chytl mladíka za čelist a zadíval se mu do očí.

„Mám celou noc, bude-li potřeba.“ Jako odpověď dostal vychrstnout krev. Znovu tedy mladíka udeřil, ale navíc do břicha a žeber, kde praskaly i kosti. Mladík se bolestí svíjel na zemi, ale to jej neodradilo pokračovat ve výslechu. Hodlal získat to, proč tu přišel.

„Tak poslouchej. Můžeme si tu takhle hrát fakt dlouho, nebo mi řekneš, odkud to všechno máš. A věř mi nebo ne, ale já z tebe ty informace získám.“ Informace stále nikde, takže na řadu znovu přišly pěsti.

Proběhlo takhle ještě pár kol, než mladík konečně promluvil. Měl sílu vydržet to ano, ale v předem prohraném boji mu to bylo k ničemu. Po všech těch zlámaných kostech a vymlácených zubech se sklonil k mladíkovi, který už jen dokázal šeptat. Řekl mu, že všechno našel s pomocí démona. Ten mu všechny ty vědomosti předával ve spánku a on je potom zaznamenával na svitky. Co se týče předmětů, démon jej vedl za ručičku po starých zříceninách. Celé to trvalo přes rok, než měl vše potřebné.

Odklonil se od mladíka, více už z něj nedostane. Kdyby si ten kluk vůbec uvědomoval, co mohl způsobit. Mohl se ho zeptat na jeho úmysly, neudělal to však. Vytáhl nůž a skrz spodní čelist jej mladíkovy vrazil do mozku. Utřel nůž a postavil se. Najednou ovšem dostal zvláštní pocit. Otočil se a uviděl za sebou Astrid, která držela jeho plášť, a po tváři jí tekly slzy. Nemusela však vůbec nic říkat, nikdo nemusel vůbec nic říkat, její oči mluvily za vše. Všechno to viděla, pravdu kým doopravdy je. Sledoval ji a přemýšlel, co má dělat, ještě teď když má ruce smáčené krví a kamenný výraz na tváři. Natáhl k ní ruku, ale Astrid upustila jeho plášť a udělala krok dozadu. Pak se otočila a utíkala ke koni. On tam ale jen stál a díval se, jak pomalu mizí v dáli. Ani se nehnul, stál tam sám několik minut a snažil se uvědomit, co se stalo a co se stane. Něco v něm právě umřelo, něco mu říkalo, že se všechno posralo. Tohle už jednou ve svém životě cítil a doufal, že znovu to již nepocítí. Jako vždy se ale v těchto ohledech mýlil.

Sklonil hlavu a pod svými nohami viděl své dílo, hlava hřebce a jeho pán, kterého umlátil. Podíval se na své ruce, byly od krve. Nijak jej ale nepadlo si je utřít, takový on nebyl. Místo toho si přivolal hůl a celý prostor vypálil ohněm. Potom se vydal ke koni, na kterého nasedl a jel vyzvednout mladíkovo vybavení. Co bude následovat po tom, si nechtěl ani představit.

Seskočil z koně před chatou od Astrid, přičemž každý se zde vrátil sám. Poté co vyzvedl věci, pro které vše dělal, se snažil přijít na to, co ho čeká. Bohužel tak dobrou mysl neměl. Když se zastavil před dveřmi od Astrid, zaváhal. Už zažil dost bojů a všemožných šíleností, ale i tak si právě připadla jako naprostý amatér na první misi. Jako by jej opustila všechna síla, která ho hnala kupředu. Astrid se totiž ukázal v pravém světle, kdy jeho nitro vyplulo neskrytě napovrch. Zhluboka se ale nadechl a zaklepal. Zevnitř se však neozýval žádný zvuk, vzal za kliku a vstoupil dovnitř. Našel tam Astrid, jak sedí na židli a dívá se do ohně. Pomalými kroky vešel, ale Astrid se neotočila. Když byl skoro u ní, zvedla se a podívala se mu do očí. Měla je plné slz a zklamaní, snad i naprostého zoufalství. Potichu tam jen stáli a dívali se jeden na druhého, dokud Astrid nepromluvila slabým hlasem.

„Tys to všechno dělal jen kvůli vlastnímu obohacování, je to tak?“

Měla pravdu, byl takový. Nikdy neměl příliš šlechetnosti v krvi, ať ostatní říkají, co říkají. Nemusel však odpovídat, svoji odpověď vyčetla z jeho tváře.

„Proč?“ řekla skoro až zlomeně. „Proč všude tam kam jdeš, musí jít jen smrt a utrpení.“

„Já nevím, je mi to prostě přirozené.“

„Všechna ta smrt a násilí. Vždyť přece umíš být i dobrým člověkem, viděla jsem to.“ Opravdu to viděla, nebo to byla jen iluze, pomyslela si.

„Astrid, já…“ udělal krok dopředu, ale Astrid ustoupila dozadu, kde narazila o stůl. „Astrid, já kdybych mohl, konám jinak.“

„Ale ty můžeš, jenže ty nechceš. Viděla jsem tuhle tvoji stinnou stránku, slyšela jsem o ní, ale nemohla jsem tomu věřit. Vždy když jsi byl se mnou, jsi někdo naprosto jiný. Nebo jsi mi snad celou tu dobu lhal?“

„Ne, já opravdu chtěl být jen s tebou.“

„Ty tomu sám nevěříš. Lžeš sám sobě. Lžeš i mně. Jenom mi tím vším ubližuješ.“

„Astrid, tobě bych nikdy neblížil.“ Udělal krok dopředu a zmrznul na místě. Astrid totiž uchopila nůž, co ležel na stole, ať už vědomě či nevědomě. Podíval se na nůž a pak se i Astrid podívala do své ruky, co v ní je. Jejich oči se následně střetly. Děsil ji, bála se ho. Dokonce si zpět nasadila amulet s havranem, který nenosila, a ten se třepal. Byl tím, čím byl, a tohle byla z její strany naprosto přirozená reakce a tím mu jasně dokázala, jak ho vidí. V hloubi duše jí to však neměl za zlé, ani nemohl. I on sám se někdy sebe bál. Nejhorší ale na tom všem bylo, že to tak chtěl, a neměl v sobě žádnou vůli se změnit.

Ustoupil o krok, ale Astrid nůž nepustila a ještě pevněji jej sevřela. Po tváři jí už ale netekly slzy, ba naopak, její tvář byla připravena na všechno, co se stane. Měl až pocit, že se právě smířila se smrtí jeho rukou. Muselo ho to až fascinovat, co všechno dokázal, dohnat osobou kterou miloval k takovému činu, bát se ho.

Ustoupil o další krok a prohlédl si celou místnost. Věděl, co musí udělat. „Asi bude lepší, když odejdu.“

Astrid přikývla, nůž však stále držela.

Sbalil si všechny věci, zatímco Astrid se ani nehnula. Vyšel pak ven a podíval se na nebe, slunce svítilo a v okolí krákorali havrani, jasné znamení. Vše naložil na koně a Astrid se objevila vedle něj. Neměla ale žádnou zbraň.

„Proč to tak muselo skončit?“ zeptal se jí.

„Já nevím.“

Díval se jí do očí a váhal. Nechtěl odjet. Chtěl tady zůstat společně s ní daleko od všech, jen on a ona. Opravdu to ale chtěl? Doopravdy snad po tom jeho srdce prahlo? Sám nevěděl, zda si teď nelže.

„Nemůžeš tu zůstat,“ pokračovala Astrid. Viděla na něm totiž jeho váhání. „Já se ti snažila pomoct, opravdu. Snažila jsem se z tebe udělat někoho jiného, ale nešlo to. Nemám sílu tě změnit, jen klidnit. Já nemám tu sílu, proto musíš odejít. Ať už mezi námi bylo cokoliv, ať to bylo jakkoliv krásné, musí to skončit. Dal jsi mi nový život, a já ti za něj děkuji, ale nežádej po mně nemožné.“

Pokýval hlavou, měla pravdu. Ona ho nedokázala změnit, to nedokáže nikdo. Vyhoupl se do sedla a chtěl se rozjet, ale váhal. Stále měl v hlavě nějakou tu naději, že když zůstane, vše bude jinak.

Astrid ho vzala za ruku a vrátila mu svůj poplašný přívěšek do dlaně. Poté zvedla oči a jejich pohledy se střetly. Slzy jí stékaly po tváři, ale přesto v sobě našla sílu říct, co bylo nutné. „Jeď a neohlížej se.“

Zadíval se nevěřícně na přívěšek a pak zpět na Astrid. Díval se jí do tváře, do jejich krásných očí a nalezl v nich, co potřeboval. Pousmál se, pohladil ji po líci a rozjel se, poslechl. Kůň dával kopyto před kopyto a každý ten úder v něm něco zabíjel. Neotočil se však, přestože měl silné nutkání to udělat. Poslech Astrid, nemohl zůstat, měla pravdu. Opravdu se jej snažila změnit, opravdu měla čisté úmysly, ale nemohla vyhrát tento boj a on si to všechno právě uvědomil. Poslech Astrid, měla pravdu, a do konce svého života už ji nikdy neviděl.

Konec dvanácté kapitoly

Další kapitola, stránka knihy, hlavní stránka