Kapitola třináctá – Vstříc prokletí
Seděl v křesle a měl o čem přemýšlet. Opět se mu totiž celý život posral v mžiku oka. Díval se sice do knihy, kterou četl, ale stále měl před očima Astrid, jak šahá po noži. Věděl, že byl monstrum, ale obrátit proti sobě člověka, kterého miloval, se mu ještě nepodařilo. Nebo snad ano? Vzpomněl si na Elisu, tu taky od sebe odehnal svým způsobem života. Možná to byl osud všech mágů, být sám. Ale to byla blbost. Je spousta čarodějů, co má rodiny. Nikdo však není jako on, což je zásadní problém.
Dočetl knihu a natáhl se pro sklenku alkoholu. Ten zmetek černokněžník tu měl slušnou sbírku a od té doby co sem přijel od Astrid, už dostal chuť na pár láhví. Ani nevěděl, proč to dělal, prostě sebral láhev a vypil ji, a pak další a tak dále. Vůbec neměl tušení co pil, zpočátku tedy ano, ale teď už neměl zdání co to je. Alkohol mu dopřával klid jako za mlada, tehda ale pil z jiných důvodů. Vše bylo tehda jednoduší, i když byl ještě dítě a vyrůstal na ulici. Bylo to až k smíchu, bojoval o každý den svého života, ale až když opustil Argham na své výpravy, započal jeho pravý boj o život. Prostě ironie.
Zvedl se na nohy a musel se opřít, v hlavě se mu slušně motalo po tom všem, co vypil. Navíc jedl jen málo a jeho novým chlebem se stal alkohol. Už tu nasával dva měsíce a byl pořád špatný. Kvalitní alkohol, hordy knih plné kouzel a nebeský klid v této boha pusté krajině. Nic mu nechybělo, snad jen kromě sexu. Měl by být šťastný, tolik toho dokázal a tolik získal. Zažil věci, o kterých se jiným ani nesní a přesto tomu něco chybělo. Tak nějak mu chyběl smysl života. Kniha od tajemného arcimága sice vyplňovala prázdné místo jeho života, ale jen studium nebylo vše, co potřeboval. A prolévat krev taky nebylo úplně vhodné, tedy pro okolí. Měl až obavy, že mu chybí druhé pohlaví, jeho něžný dotek a útěcha, to si ovšem nehodlal připustit. Znovu už prostě nechtěl zažít všechno to zklamání.
Došel raději do místnosti, kde se zkoušelo vše nové, laboratoř lomeno cvičírna. Zastavil se u pultu a musel se o něj opřít, ztrácel rovnováhu. Pousmál se však, protože tu byla další sklenka s jiným alkoholem. Neměl rád plýtvání destilovaného moku, takže skleničku s radostí vypil a odložil ji na okraj. Zavřel oči a zaklonil hlavu. Pořádně se chytl pultu, aby nespadl, neboť nohy ho měly tendenci zradit. Snažil se myslet na to, co se právě dočetl a ne na svůj posraný život. Otevřel pak oči a obešel pult. Natáhl před sebe ruce a začal zaklínat. V dlaních se mu vytvořila jiskra, jež se prudce rozhořela a vzápětí se pohltila do sebe. Jiskra byla obklopena oblakem vzduchu, který se vlnil. Zvětšil kouli ze vzduchu na velikost hlavy a malý ohýnek měnil barvy. Nejdříve byl oranžový, pak rudý, a následně světle modry s žlutým plamenem uprostřed. Pak se soustředil na kouli více a ohýnek se v mžiku oka rozhořel do celé koule a rozzářil místnost. Oheň uvnitř koule hořel nádhernými barvami a všude dopadaly stíny jeho postavy. Roztahoval ruce dále od sebe a koule postupně rostla. Ohnivé kouzlo bylo větší než jeho hruď a stále ho zvětšoval. Nehleděl na čas, jak dlouho tam stojí, prostě zaklínal dále. Ruce už měl úplně roztáhlé, ale pořád nebyl spokojen s velikosti kouzla. V místnosti se už mírně otřásaly předměty z čiré magie, která zde byla soustředěna. Ale ani se nehnul a stále vyvolával kouzlo. Jeho myšlenky se upínaly k jedinému a vůbec se nezatěžovaly možnou katastrofou, kdyby nad svým výtvorem ztratil kontrolu. Nemohl na to ani myslet, jen by ho to omezovalo. Ohnivá koule byla obrovská, velká jak jeho rozpažené ruce. Najednou přestal zaklínat a soustředil na podstatu onoho kouzla, které ho olizovalo a ze kterého cítil neskutečnou sílu. Jemně se koule dotkl konečky prstů a soustředil se na další. Kouzlo stále plně ovládal a jeho myšlení bylo naprosté jasné a čisté. Pracoval pak na kouzle další čas, dokud nedosáhl svého. Poté stáhl ruce k sobě a koule se na jeho znamení zmenšila. Díval se pak do dlaní, ze kterých unikalo ostré bílé světlo. Světlo se změnilo na oranžové, přičemž více sevřel dlaně k sobě. Pekelně se soustředil a ruce si dal před tvář. Levou ruku měl dlaní nahoru a pravou opatrně dával pryč, jako by odklápěl skříňku, v níž se nachází neskutečná síla, což i byla. V rukou měl náhle jen malý ohýnek v průsvitném oblaku, který hořel modře, a proudily v něm žilky rudého světla. Oheň vypadal, jako by žil vlastním životem. Díval se na něj pozorně a obdivoval, co právě stvořil. Tenhle malý drobeček, přestože na to nevypadal, byl schopen odpálit kus hradem jako by nic. A nejhorší na něm bylo to, že čaroděj stojící na hradbách, by nepoznal, co se na něj řítí, natož jak by se měl bránit. Obdivoval svůj výtvor a opatrně jej hladil prsty. Ta moc co cítil, byla neskutečná. Nic krásnějšího a zároveň ničivějšího nikdy nevyčaroval. Nakonec však pomalu sevřel dlaň a obezřetně oheň uhasil. Opřel se pak zády o pult a držel se levou rukou. Stále se však díval do míst, kde se právě vše odehrálo. Musel vše nejdříve vstřebat. To co totiž vyčaroval, bylo hodně nebezpečné kouzlo. Stačila malá chyba a tahle věž by tady už nestála.
Vrátil se pak do reality a chtěl obejít pult, ale musel se podržet, dohnal ho znovu alkohol. Proč ale až teď a ne u toho kouzla, pomyslel si. Konečně by aspoň našel klid.
„Mně to prostě nemůže jebnout do ksichtu a vše ukončit,“ řekl si pro sebe. „Ne, na to jsem až moc dobrej.“ Bylo až šílené, co vše dokázal na to, jak moc byl opitý. Ani nevěděl, zda po tom netoužil od té doby, co se tu nastěhoval. Raději to ovšem pustil z hlavy.
Vydal se do spižírny, ve které se mu tenčily zásoby. Něco tu měl, ale nečekal, že tu bude takhle dlouhodobě pobývat. Uříznul si kousek vysušené šunky, kterou pak žvýkal a vzal si další láhev. Vrátil se pak do křesla, ve kterém našel oblibu. Nalil si další skleničku a dělal poznámky do své knihy, a pak četl další. Až teď se však podíval z okna a viděl noční nebe. Musel až přemýšlet, vždyť přece toho drobečka co čaroval, začal ještě za bílého dne. Měl ale problém s orientací času co tady byl. Raději dále popíjel a učil se nové kouzla, dokud ho nezmohl spánek a neusnul v křesle. Od té doby co tu vlastně byl, ještě nespal v posteli, křeslo mu bohatě stačilo, a proč taky ne, když bylo tak pohodlné.
Další den probíhal úplně stejně jako předešlé dny. Opět dal do pusy nějakou tu pevnou stravu, ale více se zajímal o tu destilovanou. Bylo ale až fascinující, že i tak každý nový den kdy se vzbudil, začal s tréninkem v magii. Bylo jedno, v jakém se nacházel stavu a jak velkou měl kocovinu, své disciplíny se prostě nedokázal zbavit. Během toho si vždy promítal sny, jaké se mu zdály. Měl jich dost, a co usínal v křesle, tak ještě více. Nebyly to ale žádné vize, jen staré vzpomínky co zažil. Párkrát snad i doufal, že by se mu mohlo zdát o Bílé paní. Doufal, že by ho zase nějak posunula kupředu a ukázala mu nový směr, ale nic. Nejhorší však na těch snech bylo, že dlouhou dobu neusínal v posteli sám, a mnohokrát měl pocit, jako by jej zahřívalo jiné tělo. Nikdy se pak nechtěl probouzet, ale jeho mysl jej k tomu nutila, přece jenom logika mu říkala, že to asi není úplně v pořádku, když šel spát sám a probudí se s někým. Vše se ale vždy snažil s ukončením tréningu hodit za hlavu a očistit si mysl.
Četl si pak znovu v křesle, ale myšlenky se mu vracely k včerejšímu kouzlu. Nedalo mu to a vypotácel se z křesla do cvičírny. Prohlížel si místo a nechápal, jak to dokázal. Ono nešlo o to, že by kouzlo neměl zvládnout, ale jak to dokázal v takovém stavu. Sedl si na zem a opřel se o knihovnu, která byla v celé věži. Stále se díval do těch míst a musel přemýšlet. Nechápal to. Nechápal vlastně vůbec nic. V hlavě měl takový zmatek, až se za ni chytl. Nebyl schopen si vyčistit mysl. Stále myslel na svůj pojebaný život, ve kterém neustále propadal svému prokletí. Musel si však vyčistit hlavu, a znal jediný způsob. V rukou co nejrychleji vyvolal ohnivou kouli a zvětšoval ji. Vytvořil ji bleskově a dvakrát tak velkou, jako jeho hlava a pak jí tvořil náplň. Díval se pak do ní a byl najednou klidný. Magie byla jeho prokletím a zároveň vysvobozením. Magie byla jeho život. Magie ho uměla jako jediná uklidnit. Astrid to zkoušela, ale pohořela. Zkusila něco, co nikdy nemohla dokázat. Přesně jak mu to řekla, ona ho umí jen potlačit, ale ne zklidnit, to musela udělat mocnější žena. Ale kdo když jediné co ho dokázalo zklidnit, byl boj. Jen tak uměl v sobě uhasit tu žízeň, která ho spalovala. Marklenův mistr měl pravdu, bude sám. Vrátil se však zpět do reality a úplně zapomněl, že stále držel kouzlo před sebou. Dokázal ho ovládat, přestože byl myšlenkami mimo. Zrušil kouzlo a přemýšlel. Měl dar, který uměl dobře využívat, ale dělal to zvráceným způsobem. Jeho kletba jej zkrátka nadále požírala a byl jí prolezlý. Přesně jak mu to říkala Elenaor. Tvé kletby jsou tebou prolezlé a nikdy se jich nezbavíš. Měla pravdu, jednu zkurvenou velkou pravdu. Nebylo nic, čím by opustil svůj začarovaný kruh, ta cesta byla prostě nekonečná, až do jeho smrti. Cesta, pomyslel si a zarazil se. Elenaor mluvila o cestě. Existuje pouze jediná cesta, která tě očistí, to mu řekla. On už však po té cestě jednou šel, kletba Bílé paní, a očistil se. Byla tu však ještě jedna kletba, a tou byla jeho magie a zároveň dar. A i v tomto případě existovala možnost na zrušení kletby, zkouška. Byla zde možnost, jak se očistit, vlastně to byla jediná možnost, nic jiného mu pomoct nemohlo. Ano, to jediné mu mohlo pomoct a bylo jedno, jak velkou cenu bude muset zaplatit, protože nemělo žádný smysl se vyhýbat své zkoušce. Ano, bylo to neodvratné, přesně jako u Bílé paní. Měl se ale vrátit, vždyť po něm jdou. Ale co má dělat tady, ve věži nic nezmohl. Mohl jen studovat, ale to mohl i jinde. Praxe i teorie už měl ovšem dost, nyní chtěl něco jiného, něco co mu patří. Něco co nikdo doopravdy nemá, jen malé množství lidí a ani ti nemají přesně to, co jim náleží. Byl to titul, slovem mág. Bude mu ale jeho návrat stát za to? Ano, pronesl si temně v mysli. To co dokázal, vždy stálo za to. Magie, jakou vládl, stala za to vše utrpení, které zažil. Ano, bude to stát za to. Musí. Nikdy nic neměl, ale tohle bylo něco, po čem toužil. Něco nehmatatelného a i zbytečného v očích jiných vzhledem k tomu, co všechno bude muset udělat, aby to získal. Ale to bylo jedno. Někteří jej nepochopí a ani nemůžou, protože být mágem není jen označení, je to něco víc. Stejně tak jako jeho rytířský titul, nikdo ho neznal, ale přesto by jej za nic nevyměnil. A jako rytíř Bílé paní nemůže být jen učněm, ne po cestě, na kterou jej vypravila. Musel ten titul získat už jen kvůli sobě, aby si něco dokázal, aby znovu nalezl svoji cestu. Kdysi měl jeden sen a ten titul byl nezbytný na této cestě. Myslel, že s Astrid už ten sen nalezl, ale mýlil se. Ten sen byl celý jeho život a tady svůj sen nenaplní. Vždy žil jen pro ten sen. Nic jiného ani nechtěl, když šel v noci spát a díval se na hvězdy. Měl jen svůj sen. Musí se vrátit zpět a přiblížit se svému snu. Musí se stát mágem, aby mohl pokračovat na své cestě.
Zvedl se ze země a rozhlédl se po věži. Měl práci, ale nejprve musel uklidnit, protože jen tak se tady nevrátí a pak se musí připravit na cestu. Chvíli potrvá, než se dostane do Arghamu a než vytvoří portál, kterým zde bude cestovat do svého útočiště.
Udělal přesně, jak se rozhodl. Jeho disciplína opět zavládla a vše běželo, jak mělo. Po pár dnech byl připravený a stál před věží. Díval se na ni a přemýšlel, co zde zažil. Tajemný arcimág měl pravdu, a v přítomnosti Astrid odhalil sám sebe. Nyní věděl, po čem jeho srdce touží, musel se vrátit zpět do Arghamu a získat svoji zkoušku, jinak to nikdy neskončí. Myslel si, že je na správné cestě, ale ne, právě po Nordické univerzitě z ní sešel. Dostal studijní materiály a ty měl využít k přípravě na zkoušku a ne, aby začal normální život, který nikdy nebyl pro něj a nikdy ho pro něj nikdo neplánoval, ani bohové. Vlastně to bylo pozitivní, a i přes jisté události ho tato kapitola v životě posilnila, jak po magické tak psychické stránce. Avšak stále ještě neskočila, doposud neopustil sever. Zároveň musel udělat ještě jednu věc. Vytáhl přívěšek od Astrid a zadíval se na něj. Nakonec sevřel dlaň a rozdrtil jej, bez výčitek. Nasedl potom na koně a vydal se na cestu do Arghamu. Nechal vše za sebou, celý sever, vše co tu zažil, a hlavně Astrid, jinak by nikdy doopravdy neodešel.
Po mnoha týdnech jízdy směrem jih, se konečně dostal k Selkivskému zálivu. Nikde se nezdržoval a jel přímo až na území jarla Harelsona. Vyvstaly mu tím ovšem vzpomínky na Olafa a hlavně na Helen. Nechtěl je ale navštívit, věřil, že je to tak lepší. Nic proti nim neměl, ale nejspíše už ho měli za mrtvého, a hodlal to tak ponechat. Už se s nimi rozloučil tak nač to měnit. Věděl, že za tu dobu co tu byl, se dostal do podvědomí lidí, ale věděl i, kde ho znají a kde ne. Vyhnul se tedy všem nezbytným a rovnou si to zamířil do doků k lodím. Hledal tam kapitána, který bude mít cestu na jih. Bylo zde však podezřele moc lodí. Po nějaké době našel loď, jež měla cestu směrem na jih, jmenovala se Filudajova manželka. Název byl podle kapitána, protože ta loď byla jeho manželkou. Loď ale neměla plout tak daleko jak potřeboval, ještě pak stráví dlouhou dobu v sedle, než se dostane do Arghamu, ale to mu nevadilo. Jeho posádka jej nasměřovala do hospody, kde kapitán zrovna pobýval. Nemeškal tedy a šel si domluvit cestu ještě teď večer, kdy zrovna zapadalo slunce.
Hospoda žila svým prostředím a dobrou náladou. Hrálo mu to karet stejně jako, že zde bylo spoustu cizinců a především žoldáci, takže zapadl. Hromadilo se zde ovšem až moc cizinců, už i na ulicích jich bylo příliš. Něco se dělo, něco co drželo lodě v docích. To se mu nelíbilo a raději hledal kapitána. Našel jej, jak sedí u stolu a popíjí. Postavil se k němu a oslovil ho.
„Kapitán Filudaja?“
„Kdo se ptá?“
„Člověk, který se chce nalodit na cestu přes Mečové moře.“
„A já bych chtěl ošukat mořskou pannu bez toho, aby mi roztrhala hrdlo,“ zasmál se kapitán a napil se. Pak mu dal pokyn, ať si přisedne. „Poslouchej, chlape. Pokud máš peníze tak není problém. Vezmu tě, dělám to často. Taky chci odsud vypadnout, jako všechny okolní lodě ale nejde to. Všechny lodě co vypluly, dostaly na prdel a nyní hnijí na dně moře. Je jedno, kolik žoldáků máš na palubě, stejně pokud vypluješ, seš mrtvej. Podívej se okolo, když už i takoví vlci jako oni váhají, na kterou loď se mají nalodit, tak je to problém. Sice vypadáš, jako někdo kdo se umí ohánět zbrani, ale to ti je k ničemu.“
„Co je na tom moři tak nebezpečného.“
„Klan jarla Ondrkrona. Ti zmrdi loví každou loď a teď jsou po chuti. Zkoušelo to i více lodí najednou, ale dostali je všechny. Mám na palubě nejlepší pití stejně jako jiní, ale jen kdo bude první, vydělá nejvíce. Moje manželka je rychlá ale ne dost, zas tak dobrá mrcha to není.“
„Ale jistě je vaše loď věrná paní.“ Byl to vtipný popis lodi, ale zpět k problému. Jarl Ondrkron a jeho muži, byla to docela ironie. Oni měli na svědomí, že ztroskotal na severu a teď kvůli nim nemůže odjet. To je vtipné, jsou jak na začátku, tak na konci této kapitoly jeho života. Pravdou ovšem bylo, že nejsou moc populární a přijde mu i docela správné se s nimi ještě jednou setkat. „Kapitáne, povězte mi, jak rychle jste schopen vyplout, pokud bude cesta volná.“
„Tak rychle, že si ani bohové nestihnout vytřít prdel, stejně jako všichni tady ostatní.“
Pokýval hlavou a položil před kapitána měšec. „Myslím, že dneska v noci bude příznivý vítr.“
Kapitán Filujada si ho dobře prohlédl. „Jo, dneska bude příznivý vítr a já mám raději, když se země houpe. Půjdu se vám podívat na kajutu.“
„Díky, kapitáne.“ Sledoval, jak kapitán odchází a už se mu v hlavě formoval plán, zatímco slunce zapadlo. Přišla pak šenkýřka s pivem, které odmítl slovy. „Ne děkuji. Čeká mě setkání se starými známými.“
„Tak je pozvěte tady, ať z toho taky něco mám,“ řekla šenkýřka s úsměvem.
Pousmál se. „Navrhnu jim to, ale jsou velice tvrdohlaví a nedají si snadno říct.“ Hlavně když budou mrtví, to se pak s lidmi špatně domlouvá na korbel piva, řekl si v duchu a odešel.
Sedl si pod útesy a sledoval pevnost jarla Ondrkrona. Nepřímo se s nimi potkal a nebyli to nijak dobří lidé, byli jen obyčejní piráti. Některé severské klany ani pro nic jiného nežili, ale po událostech kdy jim byl přistřihnut hřebínek se změnili. Jarl Ondrkron však se svými lidmi patří mezi velkou elitu a neustoupil od zvyků svých předků. Odmítli se změnit oproti jiným.
Díval se na napůl dřevěnou a kamennou pevnost, pod níž v docích kotvily lodě. Neměl prozatím představu, jak se tam dostat. Doky byly k tomu takřka plné, takže celý klan a všichni vazalové, byli v pevnosti a slavili, což slyšel až sem. Přemýšlel, jak je všechny dostat. Bylo jich ovšem příliš. Kromě moře tam vedla jediná cesta s posádkou podél skal. Kdyby zablokoval cestu, všichni utečou po moři. Kdyby zaútočil přes moře, všichni zase utečou po cestě. Navíc se tam musí ještě nějak dostat a vůbec na ně zaútočit. Nemluvě o tom, že to musel provést inkognito. Hodlal je pozabíjet ve velkém stylu ale tak, aby ho nikdo nemohl identifikovat.
Seděl tedy dále, zatímco voda šplouchala o kameny. Rozmýšlel si celý útok a priority. Nemohl všechny zabít a zničit lodě samotné. Mohl napadnout jen jedinou část, ale kterou si vybrat, to nevěděl. Chtěl pomstu, ale chtěl i zničit lodě. A vzhledem k tomu, co si už nakradli, dokáží znovu obnovit flotilu, a lidi se taky vždy nějak najdou. Tohle byla špatná pozice, nemohl stihnout dvě věci najednou.
„Ahoj, vojáčku.“
Podíval se pod sebe a nalezl nahou blonďatou dívku, jak na něj kulí své modré oči. Pousmál se na ni, neboť její krása spolu s rozpuštěními mokrými vlasy a ňadry, které olizovaly vlny, byla krásná kombinace. Škoda jen, že od pasu dolů byl mohutný rybí ocas s ploutvemi. Byla to siréna a pověsti nelhaly, jsou to krásné dívky. Bylo to zvláštní, ale nikdo přesně nevěděl, jak sirény vznikly. Vedly se jen teorie a legendy, které tomuto úkazu měly nejblíže. Sirény asi zkrátka opravdu vznikly kletbami moří. Celkově se o sirénách moc nevědělo, jen to, že mají rády maso jakéhokoliv druhu a že velice dobře umí vábit námořníky, ostatně jako prostitutky po dlouhých plavbách. Sirény ale byly nevyzpytatelné a mezi jejich jedinou zbraň nepatřilo jen utonutí, ale i pištivé hlasy, včetně jejich líbeznosti. Sirén bylo k tomu více a některé se vyvinuly i s křídly a neměly tudíž problém vzlétnout nad hladinu. Problém ovšem byl, že sirény dlouho nevydržely na suchu či na slunci, takže svůj vzlet si vždy velice dobře načasují. Další jejich zbraní byly nehty. Sice to nevypadalo, ale z těch droboučkých ručiček se uměly vytasit slušné ostré nožíky, které se nebojí krájet svaly. Dále byla známá věc, že sirény při úsměvu nevystavují své zuby. Zuby sirén byly špičaté, jako by je někdo upiloval. Říkalo se, že to poslední co námořník vidí, je, že se na něj siréna doširoka usměje, což bude asi pravda, neboť ony se při jídle jen baví a radostně u toho vřískají. Hnízda si ale stavějí na pobřežích a v jeskyních, nejsou to čistě vodní tvorové.
„Ahoj, děvče.“
„Trápí tě snad něco, vypadáš zamyšleně. Nechceš si jít zaplavat, mně to vždycky pomáhá a uklidní. Jestli chceš, můžu ti ukázat, jak plavu, je to krása.“
„Je to fajn nabídka, ale ta voda vypadá studeně.“
„Já tě zahřeji, vojáčku. Přitisknu si tě na své ňadra a hned ti bude teplo, a i tvá mysl bude mít jiné toulky.“
Byla krásná. Proč všechny krásné ženy musely být takové mrchy. „Moc na plavání nejsem, děvče, ale díky na nabídku.“
„To je škoda.“ Siréna se pak převalila na záda a dívala se na jasně zářící měsíc. „Já se ti nelíbím, že?“
„Jistěže se mi líbíš.“
„Tak proč se mně straníš? Je to snad proto, že mám ocas?“ šplouchla s ním. „Já vím, že je to divné, ale nemůžu za to. A když mě poznáš, vadit ti to nebude. Slibuji.“
„Víš, já ti nebudu lhát. Jsi vážně krásná siréna, hlavně tvá ňadra.“ Siréna se na něj šibalsky usmála. „Ale mám za sebou zrovna vztah, co nedopadl nijak dobře, takže se na nic necítím. K tomu mám menší práci a nemohu přijít na to, jak dosáhnout toužebného výsledku.“ Nechtěl myslet na Astrid a doteď se mu to dařilo.
„Povídej mi o té ženě.“ Siréna se připlazila až k němu. Hlavu si podložila o ruce a sledovala ho opravdu se zájmem.
Přemýšlel, siréna už byla opravdu blízko, ale působila, že ji to snad i zajímá. Její pohled byl upřímný a nevinný, ale to uměly všechny ženy, když po něčem toužily. Na druhou stranu možná to potřeboval a přiznal si, že i on sám toužil všechno ze sebe dostat. A přece byla to siréna, komu to asi může vykecat.
„Tady na severu jsem potkal jednu dívku. Po jistých zkušenostech jsem si myslel, že už se nezamiluji, ale stalo se. Vše bylo krásné, milovali jsme se a na okamžik jsem nalezl klid. Vážně jsem si myslel, že se dokážu změnit.“ Na moment si dal pauzu, po tomhle netoužil. „Bohužel své zvyky jsem nedokázal opustit a i když ona věděla, kdo jsem, tak se mě snažila zachránit. Mé nitro se však linulo na povrch a vše začalo drhnout. A přestože jsem chtěl, nedokázal jsem se změnit. Bylo to jen horší a horší a i když jsem se snažil, nakonec jsem to byl já, kdo vše ukončil. Moje jednání ji dohnalo k činům, a já proto, abych jí neublížil, jsem dobrovolně odešel. I ona si to přála, nedivím se jí. Jsem kým jsem a ničím jiným nikdy nebudu. Problém ovšem je, že ani nevím, jestli něčím jiných chci být. Ona věřila, že by to šlo, místo toho jsem prostě…“ více neřekl a jen zakýval hlavou.
„To je tak smutné.“
Ihned sklopil oči a pod sebou uviděl sedm sirén, jak ho všechny poslouchají a vypadají dojatě. Tohle se mu docela vymykalo z rukou, už jen to, že o sobě mluvil a že měl pod nohami sirény, nebylo zrovna nejlepší.
„Milé slečny. Vidím vám na očích, že byste chtěly, abych pokračoval, ale v tuto chvíli mám větší starosti na práci.“
„A co je to za práci,“ ptala se siréna s rudými vlasy. „Díváš se totiž na domov jarla Ondrkrona.“
„Mám s nimi staré nevyřízené účty.“
„A kdo ne,“ ujala se slova další siréna. „Ti parchanti nás chytají pro zábavu a pak naše sestry pověsí za ruce napůl ven z vody, aby dlouho umíraly na slunci. Doslova se tím baví.“
No zrovna vy nejste žádní andílci, řekl si v duchu. „Z vašeho příběhu cítím, že je rovněž nemáte v lásce.“ Najednou dostal nápad. Byl šílený, ale to se mu stávalo často. „Milé slečny, něco mě napadlo. Co kdybych vykonal pomstu na klanu jarla Ondrkrona, který právě oslavuje. A k tomu bych vám je nahnal do moře a tam vám s nimi pomohl.“
Sirény se mezi sebou podívaly. „Jak bys tohle chtěl dokázat?“
„To už je můj problém, krásné dívky. Bohužel se tam vůbec musím dostat, a jediná rozumná cesta vede přes vodu.“
„Můžeš plavat, jestli chceš,“ pronesla siréna a ostatní se zahihňaly.
„To jistě ano.“ A už se nikdy nevynořím, pomyslel si. „Vím, že voda je vaše teritorium, dívky, a nemůžu projít přes vaše království bez pozvání. Pojďme tedy udělat dohodu. Dostaňte mě tam, a já vám dám vaši pomstu.“
„Jak ti můžeme věřit?“
„Máte mé slovo. Nemluvě o tom, že nejdříve to budu já, kdo vám svěří svůj život.“
Sirény se mezi sebou na sebe dlouze dívaly. Celé to sledoval a moc dobře si uvědomoval, že je to šílenost, svěřit svůj život do rukou těchto potvor. A ještě k tomu napůl žen. Dělal už hodně šílených věcí, ale tohle šlo jednoznačně na špičku.
Otočila se pak na něj siréna, se kterou celý rozhovor započal. Natáhla k němu ruku. „Pojď.“
Měl strach, ještě aby ne. Doufal, že nebude litovat toho, že se zbaví svého života tak blbě. Musel ovšem svůj strach překonat, jinak se stejně odsud nedostane. Uchopil sirénu jemně za její ručku a nechal se vést do vody. Cítil, jak se ho ostatní sirény dotýkají a jemně jej táhnou do vody. Vůbec necítil chlad moře, bušící srdce mu to totiž nedovolilo. Když byl pak po pás ve vodě, zvedla se blonďatá siréna z vody a zadívala se mu pevněji do očí. Šel prostě za ní a na nic nemyslel. Nechtěl myslet na poslední věc před smrtí, že udělal životní blbost. Když byl ve vodě po krk, cítil na celém těle spousty rukou, rozhodně tu bylo více sirén než na pláži. Pomalu se potom vznášel a sirény si ho držely nad hladinou. Blonďatá siréna připlula těsně před něj a objala ho okolo ramen, pak jen řekla „polib mě.“ Udělal to, políbil sirénu na její rty a těsně před tím viděl její zuby, vše byla pravda. Siréna přitiskla pevně své rty na ty jeho a zaklonila mu hlavu. Dále už jen viděl, jak se nad ním uzavřela mořská hladina a jak pomalu mizí jasný měsíčný svit, když klesal hlouběji do temnoty moře.
Vynořil se nad hladinu a lapal po dechu. Zbroj ho táhla ke dnu ale cítil, že ho sirény dotlačily ke skále, kde se zachytil. Stále lapal po dechu a snažil se uklidnit. Za sebou však slyšel smích. Otočil se a blonďatá siréna se usmívala, zatímco její kolegyně měly nad hladinou jen oči, které se jim leskly. Byl to děsivý a nádherný pohled zároveň, ty hladové oči toužící po pomstě úplně zářili v měsíčním svitu.
Vyšplhal na skálu a sedl si. Sledoval všechny sirény, stejně tak jako ony jeho.
„Svoji část dohody jste splnily, krásné slečny. Nyní stačí jen vyčkat.“ Sirény se postupně potopily až na blonďatou, ta ho stále sledovala. „Děkuji, nebudeš toho litovat.“ Siréna se pak zazubila a i zde se potvrdily všechny historky. Její ústa byla dvakrát tak větší a ty zuby rovněž mluvily za vše. Pak se blondýnka potopila a zmizela pod hladinou.
„Tak jo,“ řekl si pro sebe. „Jdem se pobavit na hostinu.“ Připravil se a mohl vyrazit. Vyvolal levitaci a doletěl nahoru na cestu. Byla zde jen jedna hlídka, která chodila po cestě do pevnosti. Počkal, až projde a rychle se vydal k malé hradbě, která byla první obranou pevnosti. Samotná pevnost byla na skále a byla velice dobře bráněna. Jediná cesta vedla podél skal, kde byla vytesaná. Byla to výhoda i nevýhoda, jak se právě jarl Ondrkron dozví.
Pomalu postupoval blízko stěny, aby nešel vidět a došel až k hradbě s bránou. K jeho štěstí však místní hlídka rovněž oslavovala. Nebyli sice moc napití, ale rozhodně neměli čistou palici. Nejdříve musel zabít je a zablokovat bránu, aby tudy nikdo neutekl a museli přes moře.
Čekal, až se hlídka na hradbě přemístí a pak konal. Podle pozorování odhadoval patnáct mužů, přičemž pět z nich bylo na hradbě. Zbytek se nacházel v jedné podélné budově kolem cesty, které sloužily jako ubikace pro místní posádku a kde i popíjel zbytek. Byly zde i velké ohniště, která se zapálila v případě problémů. Otočil se pak na pevnost. Bylo to asi necelých čtyři sta kroků a přímo pod pevností byly doky, do těch se ale muselo kolem předsunuté posádky kvůli strmosti. Jistě vedlo schodiště přímo dolů, ale tudy nemohli tahat kořist. Bylo to dokonalé, posádka chránila jak pevnost, tak cestu do doků. Bylo zcela správné, proč tu ta posádka byla, k tomu nešla nijak obejít. Stavitelé využili maximálně místní polohy, jak jen mohli.
Přesunul se k ubikacím a přes škvíru pozoroval posádku. Měl pravdu, bylo zde patnáct cílů. Nejdříve se musí postarat o hradby a o signální oheň. Věděl, že je na jeho straně překvapení, ale musel to vyřídit rychle a nejlépe neslyšně. Po cestě do pevnosti pak musí počkat na hlídku šesti mužů a ty rychle kuchnout. Přešel pod hradby, vytasil vrhací dýky a nechal si je levitovat nad rukou. Vyšel potichu schody a všechny nepřátele měl v rovině, jak se dívají směrem dolu. Bylo to pro něj až nečekané, že už je měl, kde chtěl. Takovou příležitost nemohl nechat být. Natáhl před sebe ruku a zamířil na hlavy nepřátel. Ne všichni měli navíc nasazené helmy, a ti co ano, těm mířil na krk. Vyslal všechny nože a ty si našly svůj cíl. Sotva se pak zaryly, zatlačil je hluboko do hlav nepřátel, chtěl mít jistotu. Držel pak těla ve vzduchu a postupně je potichu pokládal na zem. Postaral se pak o signální oheň, aby nikdy nezahořel. Nyní se musel postarat o zbytek. Zatím měl nečekané štěstí, ale to se pro potěchu bohů nebude jistě opakovat.
Znovu stál u ubikací a zkontroloval cestu, zatím hlídka nešla. Ještě se musel postarat o bránu, ale až potom. Napadlo ho vykopnut dveře, ale to nastane kontaktní boj, tomu se chtěl vyhnout. Mohl celou budovu rozstřelit, ale tím by na sebe jen upozornil. Bylo to přesně, jak myslel, hradby byly jednoduché, zatímco ubikace komplikované.
Hodlal už vpálit dovnitř, když jeden z vojáků chtěl jít ven. Postavil se za dveře a vytasil meč. Jen čekal, až dostane příležitost, tedy přesněji se zavřou dveře. Dveře se otevřely a voják vyšel ven, udělal jen pár kroku a začal hned močit. Ani se nehnul, dveře se ještě nezavřely. Voják se zarazil a pomalu otáčel. Když se jejich oči střetly, zároveň se zavřely dveře. Sekl mečem a vojákovi otevřel hrdlo, zatímco ten držel svůj stále močící penis. Bylo to zvláštní, ten chlap klesl na kolena a následně na zem a celou dobu svíral svůj penis. Vůbec se nechytl za krvácející hrdlo, prostě chlap. Pootevřel pak dveře, nikdo se nedíval, všichni čekali příchod kamaráda. Vstoupil tedy ráznějším krokem. Přivolal si hůl a máchl s ní směrem k pěti chlapům na slaměných postelích, všichni rázem vzpláli. Hůl nechal zmizet a uchopil přivolaný meč od pasu oběma ruka. Zaútočil poté mečem zespodu na štítonošku, která se překvapeně otáčela, rozsekl ji od krku po čelo. Sekl pak dolů na druhou, ta se vykryla mečem a upadla na zem. Vzápětí chytl stůl a hodil ho na zbývající dva muže. Odkopl pak ženě na zemi zbraň a zabodl jí meč do hrudi. Nechal meč v hrudi a vyšel naproti těm dvou. Mysleli, že mají vyhráno, avšak jeho meč se zhmotnil těsně před jedním a zabodl se mu do krku. Chytl pak meč a sekl s ním rovnou dolů na nohy posledního vojáka. Podsekl mu nohu při klesání na kolena, pak sekl mečem nahoru a odsekl muži celou tvář. Byl to ryzí sek. Zvedl se a podíval na zbývající vojáky a oheň co se rozrůstal. Natáhl ruku k ohni a jen mávl prsty, oheň se uhasil. Těch pět co ale hořelo, stále bylo v plamenech. Nechtěl, aby zde hořelo, takže ovládl oheň na jejich těle a prudce zvýšil žár. O okamžik později padli na zem s propálenými životně důležitými organy. Pak uhasil oheň, neboť když už zrušil výstražný, byla blbost, aby zapálil tuhle budovu.
Utřel meč a vrátil jej do pochvy. Teď byla na řadě brána. Přesunul se k ní a sledoval, zda nejde hlídka, zatím nikde nebyla. Brána byla zavřena, což bylo pro něj dobře. Zničil řetězy na zvedání a padací mříž zablokoval proti zvednutí. Seveřané jsou dost silní lidé a v tomto případě nehodlal riskovat, že to ti blázni zvednou holýma rukama.
Vše bylo připraveno, jak mělo, nyní jen zlikvidovat hlídku a pak hostina. Vydal se po cestě a ukryl se na vhodném místě. Nemusel ovšem čekat dlouho a hlídka vyrazila. Čekal, až budou blízko něj a nechal patrolu kolem sebe projít. Pak vyvolal iluzi, aby je nikdo nemohl vidět a konal. Musel je zabít neslyšně. Vyvolal si meč u pravé ruky a do druhé své nože. Hodlal to udělat jako už nespočetněkrát a ověřeným způsobem. Zamířil na ty, co byli vepředu a vypustil dýky směrem k jejich hlavám. Musel mít jistotu, a proto nijak nešetřil zbraněmi. Sotva předním čtyřem provrtal krky noži, zbývající dva se překvapeně otočili dozadu. Sekl vznášejícím se mečem a zabil prvního, nijak ovšem pohybem neustál a druhému meč vrazil hluboko do hrudi.
Nyní už mu nestalo nic v cestě a spěchal. Rychle se dostal naproti bráně, postavil se za roh skály a prohlédl si ji. Neměl šancí dostat se tam nepozorovaně, ale hned za ní byl velký sál, kde se slavilo. Zvedl tedy oči nad sebe, kde byla věžička s pozorovatelnou, to mu stačilo. Vstoupil tedy do věže a potichu spěchal po dlouhém točitém schodišti. Stoupal po schodišti dlouho a na jejím konci očekával strážného. Štítonoška seděla a prohlížela si moře dalekohledem. Když se tak na ni díval, uvědomil si, že moc nechybělo a byl odhalen. Stačilo jen, aby se dívala správným směrem. Štítonoška ale sledovala moře daleko za pevnosti, zda to nezkusí nějaká loď. Vytasil jeden z nožů a nechal čepel pomalu levitovat. Žena ani nevěděla, co se stalo, a nůž měla zaražen do mozku. Odtáhl tělo do rohu, odříznul poplašný zvon a zvedl dalekohled. Dobře si prohlédl napůl dřevěnou a kamennou pevnost, která zanedlouho změní atmosféru. Neměl však příliš času, sice oslavovali, ale chybějící hlídka bude podezřelá a musel se dát do práce. Otevřel si knihu na patřičné stránce a připravil se. Dnešní kouzlo ještě nečaroval a byla to vlastně specialitka s prorážejícím účinkem. Skládalo se z více části a bylo komplikované, ale výsledek podle obrázků stál za to. Natáhl před sebe ruce a vyvolal větší ohnivé kopí. Kouzlo zesiloval a hlavně zvětšoval. Následně prázdnou schránku vyplňoval patřičnou výplní, v tomto případě velice výbušnou vyplní. Jak tak čaroval, začal se odhalovat nepřátelům na bráně do pevnosti. Museli by se ale nejdříve podívat nahoru, byl přece jenom vysoko a přímo nad nimi. Připravoval si kouzlo, zatímco svit měsíce jej ozařoval. Jeho smysly pracovaly, jak měly a ve výsledku měl před sebou dlouhý oštěp jako on sám a tlustý jak jeho noha. Celý oštěp byl naplněn ohnivou směsí a samotné kouzlo dostatečně naddimenzoval. Oštěp pak přesunul před sebe a naklonil jej směrem na střechu velké síně, kde se slavilo. Vypustil kouzlo a jen čekal. Podle popisku to měla být velkolepá podívaná a taky ho zajímalo, proč je u nadpisu kouzla v závorce připsán ohňostroj. Oštěp pak prorazil střechu a nastal výbuch, který přesně odpovídal slovu v závorce. Ozval se mohutný výbuch a z velkých postranních oken se vyvalil oheň, stejně tako jako z okolních místností. Proměnil oslavnou hostinu na jedno velké krematorium. Ano sice tam nejspíše byly ženy a děti, ale oni přece taky oslavovali tak nač je ušetřit. Jistě se našli i nevinní, ale když se kácí les, lítají třísky. A tady na severu se dost přiučil a pochopil o nevinnosti své.
Stál a pozoroval, jak oheň pohlcuje pevnost. Pousmál se, musel. Otevřela se brána a lidi z ní začali utíkat ven v naprostém zmatku. Znovu se pousmál. Stál tam nad nimi a užíval si vše do posledního detailu. Vůbec nevěděli, co se děje, byli naprosto zmatení. Zvedl dalekohled a podíval se směrem bráně, kterou zablokoval. Již první jezdci se k ní dostali a marně se ji snažili otevřít. Zkontroloval doky, ty už žily a ve spěchu se chystaly lodě. Lidi pak běželi směrem k lodím, ať už po cestě, nebo chodbami pevnosti. Spousta ale preferovala cestu, přece jenom pevnost hořela a chodby nejspíše nebyly velké.
Jenom tam stál a celé své dílo pozoroval dalekohledem. Sem tam se podíval na schody, zda nemá společnost, ale nikdo se ho neopovažoval rušit při zábavě. Pak se díval na moře, vlny na něm nebyly přirozené. Sirény už pochopily, že nastává jejich šance na pomstu. Drakary postupně vyplouvaly a na jejich palubách viděl značně ozbrojené síly. Vojáci ale ihned poznali, že moře není na jejich straně. Pozoroval to, a když tu tak stál, připadal si jako nějaký bůh. To bylo však velice přehnané a ihned myšlenku zapudil. Rozhodl se ale ještě využít ono místo, bylo kouzelné. Nalistoval na další stránku své knihy s kouzly a dal se do práce. Větrné kouzla nebyly příliš jeho praktiky, ale kdy bude mít možnost tohle zkusit. Bylo to sice kouzlo, které ho vyčerpá a i oštěp nebyl nejslabší díky kombinaci kouzel, ale co už. Začal se soustředit a pronášet neslyšně slova. Rukama točil ve směru, kudy si přál, aby foukal vítr. Byl docela daleko od místa, na které čaroval, ale aspoň měl vše jako na dlani. Zesiloval kouzlo a vítr strhával lodě směrem na útesy. Pokračoval v kouzlení, když uslyšel první praskání dřeva. Znovu se pousmál, ale pokračoval, ještě tam bylo dost lodí na zničení. Zároveň se i ozval jekot sirén, po kterém tuhla krev v žilách. Pro jeho uši to ovšem byla líbezná hudba, pro ty dole asi ne. Po dostačujícím praskání dalších lodí o útesy a zesilujícím jekotu sirén ukončil kouzlo. Sedl si na židli a prohlédl si dalekohledem svoje dílo. Sirény si už věřily tak moc, že napadly i lodě, které se nerozbily o skály. Pousmál se a pokýval hlavou. Až ho docela zajímalo, co by mu na to řekli někteří lidé. Na tohle se dalo podívat z více stran, některé ho ospravedlňovaly, jiné jednoznačně odsuzovaly. Tak či onak ta síla, kterou vládl, ho neskutečně uspokojovala. Dokonce si takto představoval mága, muže, který vládl silou, a nic pro něj nebylo nemožné. Vždy navíc dokázal docílit svého cíle, ať proti němu stojí cokoliv.
Moment ještě odpočíval, ale pak musel vyrazit. Neměl moc možností a musel stejnou cestou, jakou mohl. Pak pokračoval do doků, kde vládl naprostý zmatek a jatka, takže si ho nikdo nevšímal. Přemístil se do míst, kde měl klid a hledal způsob, jak se dostat zpět ke koni.
„Ahoj, můj milý.“
Otočil se za známým hlasem blonďaté sirény a docela ho zaujala její zakrvácena pusa s kousky masa v zubech, které si šťourala jazykem. „Ahoj, blonďatá krásko. Spokojena?“ rukou udělal gesto k moři.
„To si ani nedokážeš představit. Tak dobře jsem se už dlouho nenajedla. Já a moje sestry jsme ti neskonale vděčné.“
„Jsem rád, že chutnalo.“ Asi se zbláznil. Právě způsobil genocidu a ještě fandil stvůrám, které to způsobili. Ale co už, byl přece monstrem, za které ho jiní lidé měli tak proč by se měl chovat jinak k těm, co dělali, co dělali.
„Musím se zeptat, tobě nevadí, že zabíjíme lidi.“
„Jistěže mi to vadí, ale pro začátek se musí rozlišovat mezi lidmi a jejich chování. Až potom se můžeme ptát, zda to vše ještě nebyla správná věc.“
„S tím by mnozí nesouhlasili.“
„Ne, to ne. Jak se dostanu zpátky.“
„Já ti pomůžu. Pojď,“ nabídla mu ruku.
„Moc se mi do té studené vody znovu nechce.“ K tomu všemu co když dostala chuť na dezert, kterému vděčí za hlavní chod.
„Neboj, teď není vůbec studená, ba naopak, je velice horká.“
Zakýval hlavou. „Tak ať to máme za sebou.“ Vstoupil do vody a přijal ruku. Siréna ho objala a chytla pod ramena. Následně s ním plula po hladině a směrem k místům, kde ho nabrala. Celou dobu byl však připravený zasáhnout, když bude třeba.
Siréna ho odnesla, kam měla a skočila do vody. Vynořila se pak a zamávala mu. „Hodně štěstí a doufám, že tě ještě někdy uvidím, můj milý.“ Pak se potopila a zmizela.
Kdo by to čekal, že si tak rychle najdu novou dívku, řekl si v duchu. Když ale nad tím tak přemýšlím, bude lepší, že tě už nikdy neuvidím, blonďatá krásko. Škoda, prsa jsi měla fakt krásné. Bylo to až zvláštní, jak sirény vábí svoji horní polovinou těla námořníka na žhavé radovánky ve chladné vodě, přestože to není díky stavbě jejích těla možné. Chyběly jim totiž spodní ženské partie. Avšak díky zkušenostem z Korzetu věděl, že i pusa dokáže zázraky, ale co viděl široká ústa sirény, nechtěl si raději představovat, jak by to probíhalo.
Doběhl ke koni, aby se zahřál a hnal ho do přístavu. V docích bylo rušno, nikdo nevěděl, co se dělo. Spousty lodí se ale už připravovaly vyplout. Dostal se pak k Filudajově manželce právě včas. Kapitán se na nic neptal, jen se pousmál a v jeho úsměvu jasně vyčetl, že se ani ptát nechtěl. Prostě se zvedly kotvy a on byl na palubě. Ve svých kajutách se rychle převlékl a vyšel ven na palubu s vestou na sobě. Stále byli v přístavu a zajímalo ho dění okolo, a kdyby ne, byl by moc podezřelý.
Opřel se o zábradlí, zatímco hořící pevnost osvětlovala cestu lodi. Nepochyboval o sobě, byl monstrem. Byl, čím byl, a ničím jiným být nechtěl. Bylo to pořád stejné, jeho život se nezmění, ať udělá cokoliv. Sám ale nevěděl, jak moc se chtěl změnit, a zda vůbec. Rozhlédl se po lidech a zarazil se. Uviděl nečekaně Helen a doprovod jí dělal nějaký muž. Měl však najednou na tváři úsměv, rozhodně jiný než ten na té věži, ale taky ho těšil. Více se mu ovšem rozhostil poté, co muž dal Helen ruku na břicho, a oba se na sebe usmáli a políbili se. V ten moment měl opravdu radost a pocit, že šťastné konce můžou existovat, přestože je život, jaký je. Každý hledá svůj osud. On myslel, že už ho našel, ale mýlil se. To co v této zemi ale zažil, jej posílilo, jak mělo a získal i cenné zkušenosti, které potřeboval. Ne všechno bylo kladné a pozitivní, ale bez toho by to v životě nešlo. Znovu se podíval na Helen, ona našla to, co hledala. Doufal, že i Izolda a Astrid najdou, po čem touží, on to bohužel nebyl. Byl, jaký byl, to se nezmění. Prostě se tomu postaví čelem a něco se už stane. Podíval se pak na hořící pevnost, na maják pro lodě na tuto noc, který vytvořil. Byl to snad i maják jeho života, který ho čeká? Nikdy si nemyslel, že bude někdy takhle filozofovat, ale to co zažíval, ho k tomu nutilo. Hodlal se vrátit zpět do Arghamu, místa, kde vznikl a kde nechal starý život, který hodlal znovu otevřít. Znovu všechny uvidí a hlavně sestru. Nevěděl, co se bude dít, byl pryč dlouho a mnohé zažil a jistě se změnil. Co když však bude jeho monstrum příliš vyplouvat napovrch, sám to totiž nepozná. Dostal až obavy, zda ho odvrhnou další lidé, ale zakýval hlavou. Nikdy nevěděl, co ho čeká, ale to ho nezastavilo. Měl totiž důvěru ve své prokletí, nic víc nepotřeboval. Nikdy nic víc nepotřeboval, a po cestě na sever to jen utvrdil. Mohl zkoušet žít normální život, ale ten pro něj nebyl. U Astrid si jen o sobě dokázal pravdu. Jeho život byl bádání po magii a moc jakou během její provozování cítil, bylo jeho životní cestou. Byly tu ovšem s tím spojené pravidla, která se nedala obejít. Přesně jak stalo v knihách od Marklena. Pokud chce být čaroděj doopravdy mocný, musí se odhalit. A až když se odhalí, nalezne tak, pom čem doopravdy touží, to mu řekl arcimág v Nordiku. A tak to bylo a tak se i stalo. Toto pravidlo platilo bez výjimky a svými činy na severu ukázal, jakým směrem se jeho duše chce vydat. Nebyl to poklidný život, nýbrž život plný objevování a magie. Bylo proto nevyhnutelné, že se vrací zpět tam, kde všechno začalo. Avšak i před tím musel vyřknout otázky týkající se jeho osudu. A tak i v jeho případě, tak jako všech jiných osobností toužících po moci, nakonec vyvstalo odhalení.
Konec třetí knihy
Jestli se ti mé dílo líbilo, nezapomeň jej doporučit dalším lidem, aby si ho taky mohli přečíst. A jestli se ti líbilo fakt fest, můžeš mě za něj odměnit. Ať už však jakkoliv učiníš či nikoliv, můžeš pokračovat na další díl, jež nese název Kroniky Mága: Monstrum