Kapitola jedenáctá – Bohatýr
Seděl u stolu a Astrid si k němu přisedla. Podívali se na sebe a pak začali jíst. Seděli mlčky a sem tam se jeden na druhého koukli. Oba dva měli o čem přemýšlet. On byl momentálně často na cestách a posunoval výcvik na novou úroveň. Astrid si to uvědomovala a nebyla z toho příliš nadšená, slyšela totiž další klepy o pevnosti Ledotvrz. Věděla o všem a tehda mu to schválila, ale ty zvěsti byly strašné, hrůzostrašné. Tušila, co je její přítel zač a věděla, že všechno to nemůže být pravda, ale sama na vlastní oči viděla, čeho všeho je schopen. Kolikrát ji až napadlo, že by se ho zeptala, co jej zmrzačilo na duši, že byl, čím byl. Raději se ale neptala, nechtěla to vědět. Vůbec ani nepomohlo, že jí řekl o tom pokladu a společné budoucnosti. Kdysi by Astrid na to kývla hned, ale poté co znala podrobněji jeho démona, musela se pořádně rozmyslet.
„Kdy zase vyjíždíš?“ ptala se Astrid. Ani nevěděla, zda to není zbožné přání, avšak doufala, že ne.
„Chtěl jsem se tu na chvíli ohřát, a možná i tebe,“ pousmál se. Uvědomoval si, že to není úplně dobré a s těmi penězi to docela pohnojil.
„To bychom asi měli, zase strávit nějaký čas jen spolu a dát vše do pořádku.“
„Uděláme to tak. Vyjedu, až jak bude vhodná chvíle, dříve ne.“
Pokračovali pak v jídle a zlepšila se nálada. Pro Astrid bylo pozitivní, že se vše snaží dát do pořádku. Bohužel se jim ale na dveřích ozvalo klepání, někdo přišel žádat o pomoc. Astrid vyšla ke dveřím a doufala, že to je jen pro ni. Mezi lidmi se totiž rozneslo, že měla co dočinění s králem Ugrovem. Lidé tak k ní potají začali chodit pro byliny, zákaz nezákaz.
Astrid otevřela dveře a v nich stál muž se ženou. Oba je pustila dovnitř a nabídla jim místo u stolu včetně jídla. On už dojedl a šel bokem, kde hodlal na čas uložit vybavení, aby se tu nepletlo. Věřil, že mu to přihraje pár bodů k dobru.
„Povězte, co potřebujete?“ zeptala se Astrid nově příchozích se zkušeností staré bylinkářky.
Muž na chvíli zaváhal, ale v očích své ženy našel sílu. „Odpusťte, ale my potřebujeme jeho pomoc než tu vaši.“
Otočil se a oba si je prohlédl. Bylo to stejné, ti co potřebovali pomoc, nevěděli, jak s ním nebo s Astrid mají mluvit. Poznali totiž její znamení čarodějnice a věděli, že ona je mimo zákon. Zároveň ale věděli, že pokud chtějí pomoct, musí s ní mluvit s úctou, přičemž už tu bylo pár takových, co místo pomoci od něj dostali kopanec do zadku a let dveřmi ven. Vždy ho ale fascinovalo, jak ti lidé už museli být zoufalí, že jdou pro pomoc k cizinci a čarodějnici.
Zvedl se tedy a sedl k nim ke stolu. Kvůli těmto rozhovorům museli obstarat další židle. Nejdříve se podíval Astrid do očí, úplně v nich viděl, že zrovna si měl dát volno, ale kdyby jim to řekl, tak Astrid by mu to neschválila. Pak se podíval na ty dva a rukama jim naznačil, ať začnou.
„Pane,“ začal muž a snažil se mít pevný hlas. Zároveň ale netušil, jak má začít. „Jedná se o naší dceru Aněžku. Je to hodné děvče a nikdy nezlobila, vždy nás poslouchala. Poslední dobou ale více trávila čas v lesích. Vždy tam ráda chodila, ale bylo to už zvláštní.“
„Jak moc času?“
„Od jejích dvacátých narozenin takřka každý den. Potřebovala tam chodit,“ ujala se slova žena. „Myslela jsem si, že tam má schůzku s milým, jak to mladí dělají, i když je tam nebezpečno. Tak jsem se vyptávala ve vesnicích, kdo by to mohl být, ale nikoho jsem nenašla.“ Žena najednou ztratila slovo. „Pak se už naše dcerka nevrátila.“
„Báli jsme se nejhoršího a snažili jsme se ji s chlapy najít,“ mluvil muž. „Ale bylo to marné, přišli jsme o dceru. Chtěli jsme se s ní už rozloučit, ale někteří ji viděli toulat se lesem. I já ji dokonce viděl, v jiskřičce naděje jsem ji hledal a našel. Viděl jsem ji jasně, jako vidím vás, a i ona mě viděla. Jak jsem ji ale volal, jen se na mě podívala a zmizela.“
Pokýval decentně hlavou, aspoň, že nemusel navrhovat, zda už ji něco nesežralo, jak to bývá zvykem. Avšak to, že žije sama v lese, taky nebylo pozitivum. A navíc jen bohové vědí, co ve skutečnosti viděl. „Nevíte, co ji do toho lesa může táhnout?“
„Pane, já nevím,“ řekl muž. Jeho žena mu však stiskla ruku a podívala se na něj, byla zoufalá. „Nevím, zda to s tím má spojitost, ale v lese žije čarodějnice a její bestie. Nikdy na nikoho neútočí a za ty roky se lidi naučili vyhýbat jejímu prostoru a svatým místům.“
„Čarodějnice?“ zeptal se mírně nedůvěřivě a podíval se na Astrid, ona byla přece taky čarodějnice.
„Ano, pane. Žije v lesích už od nepaměti a hlídá ho, dohlíží na něj. Lidi ji nechávají na pokoji a dospělí s ní straší své děti, když zlobí, ale to je vše. Někdy se někdo z lesa nevrátí, ale nejsme si jistí, že by to bylo její dílo.“
Tohle se mu nelíbilo. Zároveň ovšem věřil, že je to nepřesné, jak bývá. „A vy si myslíte, že ta čarodějnice má s tím něco společného?“
„Pane, já nevím. Nevěřím však, že by ji Aněžka nějak urazila. Věděla, kde její noha smí a kde ne. Ano byla odvážná to ano, ráda chodila blízko k pevnosti, ovšem k území elfů se nikdy nepřiblížila. Vždy věděla, co může a co ne.“
„Pevnosti?“
„Ano pevnosti. Kdysi tam žili trpaslíci, kteří si ji postavili, ale pak je něco vyhnalo pryč, něco co přišlo ze země. Nyní je to jen zřícenina, které se všichni vyhýbají. A elfům už úplně.“
Takže čarodějnice, bestie, stará trpasličí pevnost, kterou dobilo něco z podzemí a k tomu velký temný les ve kterém žijí Divocí elfové. Prostě je to práce jako každá jiná, řekl si v duchu. Když se podíval Astrid do očí, pochopil, že nemá moc na výběr. „Dobrá tedy, podívám se na to.“
Oba mu začali děkovat a žena mu dokonce chtěla líbat ruce, ale zabránil jim v tom.
„Neděkujte mi, ještě nevíte, co najdu.“ Sám byl na to zvědav. Něco tu dívku muselo táhnout do lesa a v čarodějnici moc nevěřil.
Oba rodiče potom odešli, a i když věděl, že mu nemají jak zaplatit, musel to přijmout. Peněz měl nyní dost a Astrid by mu to vyčítala. Když byli pryč i poté co horlivě děkovali, Astrid se dala do příprav zásob, zatímco on seděl stále u stolu. Astrid to ale nedalo a otočila se na něj.
„Měl by ses připravit.“
„Ty tomu věříš, že je to čarodějnice? Beztak to bude stejná čarodějnice jako ty.“
„S tímhle nežertuj.“ Zarazila se. „Ty jim nevěříš?“
„Narovinu, ne. Ta holka už bude mrtvá a nějaká potvora jim jen pomotala hlavu, nebo její duch. K tomu ta trpasličí pevnost, to láká spousty stvoření a viditelně to bylo i nad síly trpaslíků. A ještě ti elfové a jejich komunita. Beztak tam budou i jejich posvátné hvozdy a to vše jen zhoršuje. A jako na závěr elfové a trpaslíci blízko sebe nikdy není dobrá kombinace. Ten les nebude obyčejný.“
„Říkali ti, že ji viděli.“
„Chtěli ji vidět. Kdo ví, co tam doopravdy bylo.“ Věděl, že tím Astrid nasral, ale musel to říct. Ona se však dala raději do práce. „Vím, že nemáš ráda tuhle moji vlastnost, ale já vše posuzuji z více úhlu a to je jeden z nich.“
„Jak můžeš být tak necitlivý,“ nechala práce a probodla ho očima. „Oni tě přišli prosit o pomoc a ty jim nevěříš. Ty jsi z nich necítil tu zoufalost?“
„Ano cítil, ale nechci jim dávat falešnou naději. Už jsem viděl tváře lidí, kdy jim musím říct, že to nedopadlo jako v pohádce.“
Astrid sklopila zrak. Ano věděla, že i tohle patří k jeho práci.
„Odpusť, Astrid, přehnal jsem to.“ Nepřehnal, protože málo kdy něco končí dobře, ovšem musel to říct.
„Ne, to je v pořádku.“ Podívala se mu do očí a on se postavil a došel k ní. Dal jí ruce kolem pasu. „Někdy zapomínám, že nejsem ve tvé kůži, která už má tolik za sebou. Nebo ve tvé vestě.“ Během toho mu projela po límci
„Víš, co mě na tom všem trápí nejvíc, že jsem řekl, že zůstanu, ale musím jet.“
„To je v pořádku. Pak si to nějak vynahradíme a dnes večer bude jen malá ochutnávka toho všeho.“
Pousmál se a raději Astrid políbil. Kolikrát si už tohle totiž řekli, ale vždy přišla nová akce. Byl to začarovaný kruh, který nikdy nemohl skončit. Bohužel však nevěděl, zda si to vůbec přál. Jeho život byl prostě stejný, boj, sex, studium a znovu boj.
Dorazil na místo a dal se do práce. Rodiče dívky mu poskytli důležité informace a místní s ním tudíž mluvili. Nic moc se ale od nich nedozvěděl, ani nehýřili kdoví jakou aktivitou na pomoc. Byli prostě smíření s osudem, nebo něco tajili.
Pracoval celý den, ale bylo to pořád stejné, nic co by jej posunulo dále od teorií. Dozvěděl se tak pouze název lesa, Sikrelský hvozd. Dále mu na mapě ukázali místa, kterým se má vyhnout a které jsou zakázané. Při pohledu na mapu si uvědomil, jak moc se přiblížil k hranicím zemí, kde takzvaně začínal další vlastní svět plný nových pravidel. Dost možná se v těch místech už nacházel. Trochu mu pomohl i místní druid, který toto místo zkoumal, ale rovněž se nic pořádného nedozvěděl. Sdělil mu však, že i on měl z určitých míst nasráno a to byl druid, pastýř lesa a přírody.
Vyptával se hodně i na onu trpasličí pevnost, Dvainova hláska, tak se tehda jmenovala a věděl to jen jeden velice starý muž. To bylo ale vše, více se o ní nedozvěděl, snad jen, ať se jí vyhne, což neměl moc v plánu. Zajímal se i o elfskou komunitu ve zdejším hvozdu. Přestože sever nebývá typickým místem domova elfů, dají se překvapivě najít i tady. Moc se toho ale nedozvěděl, ne však vinou místních, ale samotných elfů, kteří si tajemství a hvozdy střeží tak, že není, kdo by mluvil. Musel se tedy spolehnout na své vědomosti z knih. Zdejší elfové určitě nespadali pod jemu známé elfí království. Nejspíše to byli Divocí elfové, kterým se tak potají říkalo a kteří žijí svůj život nezávisle na všech rasách. Slučují se okolo velkých stromů, mezi kterými vždy dominuje jeden jiný, se kterým jsou propojeni a který chrání. Jedná se o symbiózu, která je spojuje. Bohužel o kultuře Divokých elfů toho není moc k vědění, své tajemství si chrání pečlivě a království elfů, s jejichž členy se setkal, s nimi udržuje jen diplomatický vztah. Čí to byla vina, se nedalo s jistotou říct, avšak mluvit s elfy o jejich Divokých bratřích nebylo nikdy považováno za slušné, neboť to spadalo do teorií návratu k přírodě a tudíž bylo toto téma tabu. Divocí elfové byli jedno velké tajemství, o kterém může vypovídat jen pár šťastných přeživších jedinců. Dále se zajímal o čarodějnici, ale o té se lidi rovněž nechtěli bavit. Připadalo mu, že ji snad možná uctívají a on jako cizinec nemá nárok na to, aby se o ní vůbec mohl zmiňovat. Nijak by ho to ale nepřekvapovalo. Každá země ať už je jakkoliv velká má svoje pravidla, o to více, když žijete v okolí takového místa, jako byl Sikrelský hvozd.
Více se nedozvěděl a druhý den se vydal do lesa. Naposledy se pak otočil a uviděl na tvářích lidí, jak jen kývou hlavou ve smyslu další ztracený život.
První den strávil jen cestou. Sikrelský hvozd bylo velké a tajemné místo. Vždy tomu ale tak nebylo a nacházel tak zbytky starých cest, které se již dávno rozpadly pod nátlakem času a kořenů stromů. Nebyl si však jistý, zda to nejsou zbytky elfské civilizace ze sjednocení a tudíž předci dnešních Divokých elfů. Celou cestu se ovšem neustále díval přes rameno a doslova na sobě cítil pohled lesa. Doufal, že elfům a jejich hvozdu se vyhne. Přestože by chtěl ona místa navštívit, jeho život mu byl milejší, což bylo docela vtipné vzhledem k jeho vedenému životu a výprav co už zažil. V jeden moment potkal i smečku vlků, která kolem něj proběhla. Její vůdce se mu jen podíval do očí, ale nenašel v nich ohrožení a proto běželi dále. Doufal, že obdobně jej sledují i Divocí elfové.
Stejně jako první den tak i první noc proběhla v pořádku, jen s větším pocitem sledování. Jako vždy kolem sebe rozmístil ochranné kouzla a spokojil se se studenou večeří. Takové velké lesy často žily vlastním životem a bylo lepší nic nepálit a neničit. Mohl se tady jen najíst a sledovat krásnou noční oblohu, na které se právě proháněla polární záře. Vzpomněl si, jak se s Astrid na ni taky dívali a ona mu vyprávěla příběh o předcích a jejich bozích. Polární záře dle ní, byla údajně most mezi jejich světy. Mohli se tak spojit s předky a hledat v jejích skutcích moudrost, pokud je poctili návštěvou. Potom se přímo pod širým nebem milovali. Nechtěl ale na Astrid moc myslet, nebylo to vhodné a jen by ho to více rozptylovalo vzhledem k tomu, že nyní vše nebylo nijak dokonalé. Raději se snažil usnout a přemýšlel nad věží, kterou získal od černokněžníka a zda by ji neměl pojmenovat. Raději ale ne, aspoň tak zůstane lépe ukrytá všem očím.
Druhý dne projížděl lesem směrem k trpasličí pevnosti, chtěl ji aspoň vidět. Chvíli mu to trvalo a dostal se tam až na večer, ale celá cesta stála za to, tohle totiž jakživ neviděl. Za svoje cesty se zatím nikdy nevydal k trpasličím pevnostem. Mělo to i své důvody, protože trpaslíci si velice hlídají své hranice. Už se mu navíc stalo, že si jej pohlídali trpasličí hraničáři, když byl blízko jejich hranic. Trpaslíci na své území pouštějí jen lidi s povolení, ale jinak nikoho jiného. Nijak se jim nedivili, lidi uměli být divná sebranka. K tomu všemu trpaslici si velice cenili svého nerostného bohatství pod horami a jistě i dalších tajemství, a možná i starostí.
Když se díval na Dvainovu hlásku, přemýšlel, jak asi vypadala za největší slávy. Z hory stoupaly čtyři různě velké kulaté bašty a na okolních vrcholcích stály hlásky. Na úpatí hory se pak tyčila masivní brána, která byla zavřená, a po jejím okolí stály rozbité sochy hrdinných trpaslíků. Byla to nádhera, škoda jen, že z této dálky jasně viděl, jak je vše poničené od nových majitelů. Až ho zajímalo, kdo vlastně mohl dobít tuhle pevnost, přece jenom trpaslíci byli houževnatí válečníci. Bohužel na tomto světě jsou i jiní stejně houževnatější nepřátelé, možná i více. Na povrchu to byli pralidé a v podzemí zase dlaci. Anebo že by nějaká z těch pověstných podzemních říší, která je vyhnala? Nebo trpaslíci svým dolováním probudili ještě něco horšího? Jedině bohové vědí, co všechno se skýtá na místech map, kterou jsou podezřele prázdné.
Ještě dlouho pak pozoroval pevnost, dokud nepadla noc a na několika-ti místech se objevily malé ohně. Ať už toto místo dobil kdokoliv, tak jej nehodlal probudit. Tato práce patřila trpaslíkům a jejích výpravám, které tyhle skutky neodpouštějí. Otočil se tedy a vyrazil do lesa, kde by měl být více v bezpečí, i když jej neustále sledovala duše hvozdu společně s elfy.
Ráno po snídani se díval do mapy na svoji pozici. Výlet k pevnosti byl sice bokem, ale naneštěstí nemusel daleko od hvozdu, to by mu trvalo nemálo časů. Zároveň si potvrdil, že bude muset proniknout hlouběji do hvozdu a ne jezdit jen po jeho okraji. Nebyla to kdoví jak pozitivní zpráva, ale neměl na výběr. Nyní se ale mohl přiblížit k území čarodějnice zezadu a ne přední cestou, kudyma chodí normální lidé. Neměl v plánu ji nijak překvapit, protože si nemyslel, že je to skutečná čarodějnice. Jiná cesta mu ale snad více ukáže. Sbalil si mapu jako tábor a vydal se dále na koňském hřbetu, dokud mohl. Cesty ale byly špatné ne-li vůbec nějaké, dlouho si zadek nevezl.
Když se blížil k domu od čarodějnice, nemohl si nevšimnout měnící se přírody a teploty k lepšímu. Bylo tomu tak v celém hvozdu. Stále to byl les jako všude okolo, ale působil jinak. Prvně si toho všimnul u stromů, přičemž některé mu zvráceným způsobem připomínaly lidi. Stromy vypadaly jako stromy, ale když si jeden detailněji prohlédl, tak jej jako první napadlo, zda se nedívá na člověka. Byl to divný pocit a raději pokračoval dále. Celé okolí bylo zvláštní, ale nevěděl, čím to bylo. Něco cítil i ve vzduchu, ale klasická magie to nebyla, přičemž to nemělo ani nic společného s druidy či elfy. Z původního plánu, že to bude jen habaďůra, byl najednou ostražitý a čekal cokoliv. Dokonce se posilnil magií.
Přišel pak k domu čarodějnice. Byla to velká chaloupka, která byla vyvýšená nad zemi. Někdo si dal viditelně práci už při její stavbě. Sice byla stará, ale působila, že vše drží pohromadě jak má. Rozhlížel se i po okolí, všimnul si zadní zahrádky a různorodosti bylin, včetně přístřešku speciálně pro dané druhy. Ten někdo vevnitř se dobře vyzná v bylinkářství.
Zaklepal na dveře a při třetím úderu se pootevřely. Obezřetně vstoupil dovnitř a ihned jej zasáhl pach bylin společně s aurou, co cítil. Nevěděl, co přesně to bylo, ale tohle určitě nebyla jen čarodějnice, za kterou ji považoval. Ta osoba měla něco společného s magií, kterou neznal. V ten moment si vzpomněl na tu holku, co potkal u gargoyla, jak ho dávala dohromady. Ona byla skoro čarodějnice a zároveň nebyla. Tahle žena mu ji úplně připomínala. Škoda jen, že si nevzpomněl, jak se jmenovala. Sakra, s těmi jmény měl fakt problém. Ale i tak, tohle asi taky nebyla ta čarodějnice, o které četl. Něco bylo špatně.
Pomalu vcházel dovnitř a jeho oči sledovaly ženu, která něco připravovala na stole a následně vházela do velkého kotle. Doufal, že to nebude jako s tím staříkem, kterého umlátil a následně s vědmou. Avšak při jeho štěstí by se tomu snad ani nedivil.
„Jen pojď dál, bohatýre,“ čarodějnice se na něj otočila. „Očekávala jsem tě,“ dala se zpět do práce.
Stačil její jediný pohled a měl najednou ještě větší problém než doteď. Ta čarodějnice byla nádherná, ani to nedokázal popsat. Její tvář snad neměla jedinou chybu a její rezavé vlasy se zelenýma očima byla dokonalá kombinace. K tomu všemu její oblečení, šaty které začínaly u krku a končily u kotníků, dokazovaly, že její postava bude bez špetky neduhu. A dlouhé široké rukávy schovávaly tenké prsty zakončené nehty do špiček.
Pomalými kroky šel tedy k ní a přesunul se do místnosti, aby ji viděl z boku a hlavně na její stůl. Srdce mu mírně pokleslo, když viděl krájení bylin a následně masa, ale ona se na něj znovu usmála a neskutečně jej okouzlila. K tomu ten její úsměv a jiskra v očích, tohle byla snad bohyně. Cítil se proti ní tak slabý a malý. Kdo to byl? Snažil se vrátit zpět do reality, a i když měla v ruce nůž, nemohl se plně soustředit. Čarodějnice ho učarovala svojí krásou i přes mentální magii, kterou měl vztyčenou. Bohužel tohle nemělo s magií nic společného. Žena před ním mu svým jediným pohledem rozpálila krev jako žádná jiná před ní. Rozpoznal, že to není přirozené, ale přesto se bránil jen stěží a měl sto chutí s ní dělat mládeži nepřístupné věci, a možná i víc.
Čarodějnice dále připravovala jídlo, když vzala dřevěnou naběračku a ochutnala lesklou směs z hrnce. Pousmála se a nabrala další a hodlala mu nabídnout. Došla až k němu a usmívala se, zatímco jemu se rozpalovala krev z jejího úsměvu. Zastavila se a naběračku přiblížila k němu.
Při pohledu na lesklou tekutinu se však vrátil do normálu, protože v ní neviděl odraz krásy ženy před ním, nýbrž starou vrásčitou tvář plnou bradavic, která už má několik století za sebou. Zvedl oči a znovu uviděl krásnou čarodějnici, nyní již však pod kontrolou. Přičichl a vonělo to dobře. Ochutnal tedy přes všechny obavy, že je to otrávené či z jakého zvířete to je. Rozhodně poznal podle pachu zvěřinu a následně i podle chuti.
„Takže?“ zeptala se čarodějnice?
„Chtělo by to špetku soli.“
„Přidám raději i pepř. Až se rozleží, bude to mít aspoň sílu.“ Vrátila se zpět do přípravy jídla, zatímco on tam jen stál a sledoval ji. Ona se na něj znova usmála. „Slušně ses držel. Vždy když se mi muži brání, tak to stejně nakonec nevydrží a povalí mě na stůl a cpou se mi mezi stehna. Škoda jen, že jsou tak nevychovaní, když se neovládají. Vy muži jste ale všichni takoví, prostě nadržená zvířata.“
Její slova byly líbezné, ale už na něj neplatily. „Ty nebudeš místní, a nejsi čarodějnice.“ Stále se snažil udělat její rozbor. Kdo to ksakru byl?
„Ne? A co snad, ježibaba?“
„Možná.“
„Ale ty jsou jen v pohádkách.“
„Z něčeho ty pohádky vycházet musejí.“
„To máš pravdu. Škoda jen, že tam musíme být všechny ošklivé a staré.“
Sakra, co když je fakt ježibaba, pomyslel si. Ne, ona není ježibaba ale ani žádná čarodějnice. Co vůbec je? Musím více studovat a zaměřím se na pohádky, hlavně vždy na to, kde se zrovna nacházím. Ale o ježibabách jsem slyšel i u nás. Je možné, že to jsou všechny čarodějnice? Ne, to není možné, příliš se to kope.
Pak jej ale napadla jiná myšlenka. Byla naprosto šílená, ale jeho povolání znamenalo, že musí vše vždy prověřit. Bohužel. Nejhorší ale bylo, že tomu sám začínal čím dál více věřit.
„Ty nejsi čarodějnice, a těžko říct s ježibabou. Ale rozhodně nejsi člověk, i když máš jeho podobu.“
„A co žena?“
„To není člověk ale jiná verze démona.“
Žena se hluboce rozesmála, tohle ji opravdu pobavilo. Pak se ale podívala za něj, přesněji řečeno na to, co nosil na rameni.
„Kdo by to byl řekl,“ řekla stále ještě s úsměvem ježibaba.
„A co, smím-li se zeptat.“
„Vrátili se,“ viděla mu na tváří zmatení a to ji rovněž bavilo. „Meče od Paní,“ řekla potichu, jako by to bylo zakázané. Zároveň ale měla široký úsměv na tváři. A ještě více se pobavila, když měl pevnější výraz. „Nemožné se stalo pravdivým. Docela ti závidím tu krásu, člověče, které se už nedožiješ.“
„Tohle byl moc velký dvojsmysl. Popiš mi tu krásu.“
Stále měla na tváři jizlivý úsměv. „Nemusím. Prostě se to některým nebude líbit, zatímco jiným ano. Ale ty se nemusíš bát. Jako majitel tohoto meče máš přízeň od Paní a ta se vždy dobře starala o své rytíře. Sice jsme je se sestrami neměly nijak v lásce, ale co už, spousty z nich si za to mohly samy.“
„Sestry?“
„Ano. Přece sis nemyslel, že existuje jen jedna ježibaba. Ale za to Paní je jen jedna. Je jedinečná, stejně tak jako její sestry. Jejích přízeň je nevyzpytatelná. Budu si tě muset hlídat, bohatýre.“
Sice nevěděl, co to ten bohatýr znamená, ale znělo to důstojně. „To hlídání bude vzájemné.“
„To ano. Tak mi tedy pověz, bohatýre, co tě ke mně přivádí.“
Nebyl to sice nejlepší nápad, ale co už. To, že tahle osoba je bájná ježibaba a že jich je více znamenalo, že ji musí poznat.
„Hledám dívku, jmenuje se Aněžka. Znáš ji?“
„Jistěže, mám od ní tohle,“ přejela si rukou po věnečku na hlavě. „Vždy uměla krásně plést. Už jako dítě pletla krásné věnce. Nejlepší z celého okolí.“
Tohle byla nečekaná odpověď, nic ale na sobě nedal znát. „Kde ji najdu.“
„To, že si přejí její rodiče, aby se vrátila, neznamená, že je to i její vůle. Vždyť je to holka na vdávání a taková byla i její volba.“
Tenhle rozhovor opravdu stojí za to. „Kdo je její nastávající.“
„Někdo, z koho by její rodiče neměli radost.“
„Proč, je to snad nějaká potvora?“ Myslel to s pobavením, ale pohled ježibaby a její následný úsměv mu řekl, že se asi trefil. „Kde je najdu.“
„Je s tebou sice sranda, ale nebudeme to zbytečně protahovat. Nemám ve zvyku s chlapy pak dále tlachat. Někdy prostě ten stůl stačí,“ řekla s šibalským úsměvem. „Hledej je u východního jezera. Nedoporučuji ti ho ale zabít, Aněžka to nepochopí, a k tomu to bude mít následky.“
„Všechny činy zanechávají následky.“
„To ano, ale panuje zde rovnováha.“
Prohlédl si ježibabu a zapřemýšlel o jejich slovech, které jistě nebyly jen do větru. Ani by se nedivil, kdyby ona měla s tou rovnováhou něco společného, hlavně tady pro hvozd a okolí. Dávalo by to smysl, přece jenom příroda okolo ní byla jiná a ani pořádně nevěděl, kdo ona vlastně je. Musel si dát pozor.
„Jak to dopadne, nezáleží jen na mně.“
Ježibaba přešla k velkému krbu. „Jezero na východě. Dále už si poradíš sám.“
Pokýval hlavou. „Děkuji.“ Hodlal odejít, ale zastavil se. „Mimochodem, jak se jmenuješ? Ježibaba je docela zdlouhavé.“
„Zlámal by sis na mém jménu jazyk, bohatýre. Stačí, že pro tebe budu ta paní, co ti tolik rozpaluje krev.“
„Moc mi to neulehčuješ.“
Ježibaba se znovu pousmála. „Jaga bude stačit. A tvé jméno, bohatýre?“
„Nemám jméno.“ Odešel a měl o čem přemýšlet.
Dorazil k jezeru a rozebíral rozhovor s Jagou, hlavně ale samotnou Jagu. Kdo to vůbec byl a jak to, že znala Bílou paní. Vyvolalo to v něm spousty otázek a musel po téhle akci získat informace. Jeden by řekl, že za ty roky se už ve své práci vyučil, ale stále nacházel nové podněty, které jej nutily k novému studiu. Člověk se sice pořád učí, ale v jeho povolání by mu to mohlo být osudné. Měl i plnou hlavu toho zvířete od Aněžky, ať už byl její milý čímkoliv.
Postavil se na kraji jezera a dřepl si k vodě. Bylo obyčejné a rozhlížel se po okolí. Jaga mu řekla, že zde najde cestu, ale to bylo vše. Prošel se tedy po břehu a hledal cokoliv, co by mu napovědělo jak dále. Rozhodl se nasednout na koně a pomalu objet celé jezero. Když se však chystal naskočit, nemohl si nevšimnout pohybu na druhé straně jezera. Uviděl dívku, která se právě svlékla a šla se koupat. V první chvíli jej napadlo, zda to opět není nějaká hra od Jagy, vůbec by se tomu totiž nedivil. Raději si ale nasadil helmu a pomalu vedl koně k místu, kde se dívka koupala.
Když byl blízko, zanechal koně a vydal se k ní. Váhal, jak by měl onu slečnu oslovit, přece jenom tohle byla trapná situace. Zároveň přemýšlel, zda je to Aněžka. Věk by docela odpovídal, ale chyběla k tomu bestie. Napadlo jej, zda přímo dívka není onou bestií, lecos by to i vysvětlovalo.
Chystal se už dívku oslovit, když najednou za sebou uslyšel silnější zvuk. Otáčel se s štítem v rukou a dobře udělal. Do štítu narazilo velké chlupaté zvíře, které po něm sjelo a dopadlo na stranu. Nevěděl, co to bylo, ale dovtípil se, že se jedná o onu bestii a k tomu dívka z vody vyděšeně zakřičela. Bestie se zvedla na zadní a mezitím si ji prohlédl. Byl větší než medvěd a rozhodně to chodilo po zadních. Obrovské přední tlapy naznačovaly jistou sílu a k tomu měly ještě drápy. Mohutná hruď doplňovala svalnaté tělo. Hlava byla kombinací jak medvěda, tak člověka, ale zvířecí podklad byl silnější díky velkým tesákům. Větší rozbor už nestihl, neboť hra boje opět začala. Větší ovšem ani nepotřeboval. V rukou vyvolal ohnivou kouli, kterou natlakoval plynem a vrhnul svůj výtvor proti cíli. Koule se pak rozrazila o hruď bestie a výbuch ji odhodil stranou. Věřil, že i slabý oheň zažehne kožich a daleko od pravdy nebyl. Bestie ale ignorovala hořící kožich a znovu chtěla zaútočit. Chtěl využít její váhu a vyřešit to naprosto jednoduše. Pravou rukou se natahoval po meči na zádech, zatímco levou před sebe natáhl a soustředil v ní štít. Hodlal tu bestii nechat zaútočit a během druhého úderu štít stočí a mečem od Bílé paní jí rozkuchá břicho. Věděl, že nebude potřebovat velkou sílu, ten meč byl silný sám o sobě. Bestie se už na něj rozběhla, ale zaváhala a zastavila se, pak se otočila na dívku. I on se podíval na dívku a viděl, jak nahá mezi ně vběhla a snažila se zastavit toto šílenství.
Boj najednou utichl a nikdo se nehýbal. Jen dívka točila hlavu na obě strany, aby měla jistotu, že to skončilo. Pak se přesunula k bestii a pohladila ji po čenichu na uklidnění. Během toho se na něj dívala a doufala, že boj ukončila. Bestie si potom strhla plášť ze zad a zakryla nahé tělo dívky. Vypadalo to, že bylo opravdu po boji.
Sledoval scenerii před sebou a váhal. Nyní již zahalená dívka, jej sledovala a v jejích očích viděl strach. Nebyl to ale strach z té potvory, to vůbec ne, ale z něj. Stále byl napjatý a čekal, co se bude dít, avšak ta žena uklidnila bestii jako vycvičeného psa. Sklopil tedy meč a zrušil viditelně kouzlo. Raději měl ale kouzlo stále v mysli.
„Kdo jsi,“ začala prudce dívka. „Proč jsi sem přišel a proč ubližuješ mému manželi Vladislavovi.“
Manžel, pomyslel si. Už teda viděl ledacos, ale tenhle pár byl docela originální. Úplná kráska a zvíře, jak v nějaké pohádce. Nyní ale nepochyboval, že našel Aněžku.
„Aněžka?“
„Kdo se ptá,“ zeptala se bestie těžkým hlasem.
Takže Jaga co není člověk, dívka co miluje bestii a ta k tomu mluví. Mám to ale štěstí, řekl si v duchu. „Někdo, kdo ji má najít.“ Schoval meč, ale bestii to nestačilo. „Čekal jsem spíše mrtvolu, při troše štěstí. Rozhodně ne tohle.“
„Kdo mě hledá,“ ptala se Aněžka a držela milého za hlavu a ten ji objal velkou prackou.
„Rodiče. Působili, že jim chybíš.“ Oba se ale ani nehnuli a moc jeho humor neocelili. „Měli bychom si spolu promluvit.“
Přikývli a vydali se směrem k místu, kde bydleli.
Přešli do míst, kde ti dva bydleli. Byl docela překvapen, jak si domov vybavili. Šlo zde poznat, že nějakou dobu už spolu žijí. Byla to sice velká jeskyně, ale upravili si ji podle svého. Byl zde normální nábytek a vše ostatní. Hned bylo ovšem jasné, co používá Aněžka a co Vladislav.
Celé si to tam dobře prohlédl a stále byl překvapen, co vidí. Takový vztah byl velice zvláštní. A ještě divnější to bylo v moment, kdy jej Vladislav stále pozoroval, ale Aněžka mu na uklidnění dala velkého hubana. Napadlo jej, zda svůj milostný vztah povýšili i na intimnější akce.
Postával v prostoru a tak nějak vycítil, že tento rozhovor může začít. Aněžka se převlékla do suchého a zaujala pozici vedle Vladislava. Položila mu ruku na chlupatou hruď a hladila jej.
„Možná byste mi mohli trošku vysvětlit vaši situaci.“ Byl zvědavy na odpověď.
„Spíše nám řekni, proč jsi tady, cizinče,“ ujal se slova Vladislav svým zvířecím hlasem.
„Její rodiče mě poslali. Viděli svoji dceru a dostali naději, že je na živu.“
„Promiň, Vladislave.“ Aněžka v očích žádala opouštění po svém milém a pohladila jej po zarostlé tváři. „Uviděla jsem svého otce a zastesklo se mi. Úplně jsem přimrzla, když jsem jej viděla.“
„Chápu,“ pronesl Vladislav. „Nebylo lehké je opustit. Ale co teď s ním, zabít ho?“
„Tuhle možnost bych nechal až na konec,“ ozval se. „Pro začátek mi řekněte, Vladislave a Aněžko, o co tu vůbec jde. Nejste totiž typický pár, a nejlépe, co má s tím společného Jaga.“
„Kdo?“ Anežka byla zmatená stejně jako Vladislav.
„Čarodějnice.“
Oba rázem pochopili. „Jako dítě jsem si chodila hrávat do lesů, kde jsem trávila časy s Paní čarodějnicí. Jednou mě ale po cestě zpět přepadli a Vladislav mě zachránil.“ Hodila po něm očkem. „Měla jsem z něho strach, ale vevnitř je to čistá duše. Vám se to asi nezdá, protože vidíte jen obludu.“
„Mně se to nezdá hlavně proto, že je kolem něj magie a to nebývá jen tak.“ Bylo to divné, ale něco to vysvětlovalo. Hlavně bylo však zvláštní, že Aněžka řekla Paní čarodějnice. Jaga má tedy hodně slušnou reputaci. „Co bylo dále.“
„Chodila jsem za Paní čarodějnici a Vladislavem. Po čase jsme se sblížili a mně bylo líto jeho samoty. Musela jsem si vybrat a rodiče by to nikdy nepochopili.“
„Na tom něco bude. A co ty, Vladislave.“
„Kdo vůbec jsi, abych se ti zodpovídal, cizinče. Ani ses nepředstavil.“
„Nemám jméno, Vladislave. A jsem někdo, kdo má přivést jejich dceru domů. A nyní jsem někdo, kdo hodnotí, co bude dále.“
„Já vám ho nedovolím zabít,“ řekla rázně Aněžka.
„A kdo říká, že to tak musí skončit.“
„A u toho jezera bylo co?“
„Nedorozumění. Zrovna jsem se tě chystal oslovit. Ono celkově to byla ošemetná situace.“
Vladislav něco zabručel, ale Aněžka jej zklidnila a podívala se mu hluboko do očí.
„Kdysi jsem býval válečník,“ začal nedobrovolně Vladislav. „Prožil jsem spousty bitev, ať už dobrých nebo zlých. Někteří mi říkali hrdina, jiní zase vrah. Nevím, ale za jaké skutky mě stihl trest od Paní čarodějnice, ale jistě byl spravedlivý.“
„Tebe proklela čarodějnice z tohoto lesa?“ Bylo to čím dál lepší.
„Ano. Musím odčinit to, co jsem provedl. Nyní bojuji pro její vůli a chráním tento hvozd.“
„Proti komu bojuješ.“
„To nesmím říct, jsem vázán mlčenlivosti.“ Během toho se podíval na Aněžku, i ona to nevěděla.
„Má to snad co dočinění s elfy nebo tou trpasličí pevností?“
Vladislav však neodpověděl, čímž mu nepomohl. Chvíli musel přemýšlet. Tohle nebyla moc dobrá situace. Celé se to slušně komplikovalo po všech stránkách.
„Vy jste přece čaroděj,“ řekla nejistě Aněžka. Nechtěla jej vyrušit, když viděla, že přemýšlel. „Můžete nám pomoct.“
„Pomoct?“ Byl překvapen a uvědomil si, že až nyní se to doopravdy komplikovalo.
„Ano, zrušíte jeho kletbu a zachráníte tak i mě a já se vrátím domů se svým mužem.“
„Nemůžeme mu věřit, Aněžko, k tomu bychom šli proti Paní čarodějnici.“
„A co můžeme ztratit. Víš, že tě miluji a nevadí mi tvá podoba, ale i ty sám trpíš. Paní čarodějnice to jistě pochopí.“ Aněžka se otočila na něj. „Co říkáte, chtěl jste pomoct a teď můžete.“
„Není to tak jednoduché, kletby jsou nevyzpytatelné a k tomu jsou zde okolnosti s čarodějnicí. Tohle si musím rozmyslet.“ Zvedl se a odešel. Až venku mu pořádně došlo, do jakého problému se to vlastně dostal. Na tohle potřeboval klid a dát si panáka. Nasedl na koně a odjel do lesa, kde si připravil tábor. Měl totiž tušení, že dnešní noc nebude sám. Bohužel se nemýlil.
Seděl u ohně a přemýšlel. Tohle bylo dosti komplikované a moc nevěděl, jak dále. Na jedné straně byla Aněžka, které chtěl pomoct, což se možná i dalo. Na druhé straně zde byla Jaga, která z toho nebude nijak nadšená. Ještě je zde však další faktor, Vladislav a jeho prokletí. Bylo zde příliš mnoho podmínek. Tohle nemohlo skončit dobře. Potřeboval navíc další informace a ty získá pouze od Jagy. Proto tedy založil oheň, nechtělo se mu jet až za ní. Byla jen otázka času, kdy se objeví. Měl ovšem pocit, že mu nepřinese odpovědi, nýbrž jen další otázky a v tomhle případě i rozhodnutí, které bude morální.
Myslel, že bude čekat na Jagu jen chvíli, ale asi prokoukla, že ten oheň byla jen iluze. Nechtěl ji provokovat předem, zatím nevěděl, jak to skončí. Seděl tak dále u ohně, když před ním vyšla zpoza stromu Jaga a sedla si naproti němu. Prohlížela si ho a on ji, přičemž její oči v lesku ohně nabádaly k nekalým činům. Raději tedy začal rozhovor na zklidnění.
„Na to, jak jsi ke mně byla vřelá, ses zapomněla zmínit o tom, že to ty jsi Vladislava proklela.“
„Přišlo mi to jako nepodstatný detail.“
„Škoda jen, že mě ty detaily skoro vždy stojí kejhák.“
„Já ti říkala, ať to necháš být.“
„Ne, mluvila jsi o rovnováze.“
„Ono to z toho nebylo zřejmé?“
Nadzvedly se mu koutku k úsměvu. „Zas tak daleko k ženám nemáš, Jago.“
„Už dost těch lichotek nebo se začnu červenat.“
„Jen do toho, už teď jsi v záři ohně neodolatelná.“
Jaga se pousmála, líbilo se jí, jak s ní mluvil. Její úsměv ale náhle zmizel a nastoupila kamenná tvář. „Nech Vladislava být.“
„Proč je doopravdy prokletý.“
„To je jen mezi ním a mnou.“
„Nebyl dost dobrý na stole?“
„Tam není nikdo,“ posteskla si Jaga.
„Proti komu bojuje.“
„Nikomu, a zároveň proti všem.“
Tohle nikam nevedlo, a ani nemohlo. Jaga nechtěla mluvit a nedivil se jí. Sám osobně by s ní raději taky nemluvil a místo toho ji ohnul přes stůl, ale byla zde Astrid a pocit, že by to bylo to poslední, co by na tomto světě udělal. Na druhou stranu by to nebyl zas tak špatný odchod.
„Tenhle hvozd není obyčejný,“ rozhlédl se okolo a udělal gesto rukou. „Otázka je, jak moc v tom máš prsty.“
„Beze mne by ten hvozd už dávno neexistoval.“
„Je to velký hvozd. Elfové sice na severu nežijí, ale ti Divocí se údajně dají najít všude, kde je zeleň, což tento hvozd jen dokazuje. Jeden by se až zeptal, jakou máš s nimi domluvu.“
Jaga se k němu naklonila přes oheň, který jí neškodně olizoval prsa, aby mu mohla šeptat do ucha. „Tohle není tvoje země. Neznáš zdejší lid ani jejich zákony. Odejdi, dokud můžeš.“ Sedla si zpátky. „Měla bych je nechat oba zabit, přece jenom šli proti mně a Aněžka, Vladislava svedla na scestí. Ale jsou pro mě výhodnější živí, i když neposlušní. Říkám si ovšem, zda máš na to zabít tu nebohou dívku. Ona se ho totiž nevzdá.“
Nevěřil Jaze, Aněžčinu lhostejnost. „To dítě ti je jako vlastní dcera.“
„Je to jen obyčejný smrtelník. Loutka, která slouží svému účelu.“
„Loutkař má ale rád svoje loutky.“
Oba se ani nehnuli, byli najednou jako z kamene. Jeden druhému se dívali do očí a v Jazinich viděl stáři a zkušenosti. Jaga byla nebezpečný soupeř po všech stránkách.
„Má smysl to natahovat?“ prolomila ticho Jaga.
„Nemusí to tak skončit. Zatím jsi mi k tomu nedala důvod.“
„Ty mě sice také ne, mám ovšem chuť to udělat jen z preventivného důvodu. Jako kdyby do lesa přišli brouci, raději je zničím hned.“
„Je až nebezpečné, na čem všem se s tebou shoduji, ale řekla jsi to sama, vy nebýváte v přízni Paní.“
Neodpověděla, potichu se zvedla a odešla do lesa. Rozhovor skončil.
Stále tam jen tak seděl a měl o čem přemýšlet. Proti Jaze nic neměl, ale přesto měl pocit, že je něco v nepořádku. Váhal i ohledně těch dvou, tam to bylo taky bez odpovědi. Potřeboval další informace, ale tady je nezíská. Zároveň ale ještě nemohl opustit les, nehodilo se to. Jediné co tak věděl je, že Jaga, Vladislava potřebuje. Ale proč? Napadlo ho, že potřebuje Aněžku pro budoucí obřad ale tomu nic nenasvědčovalo. Stále mu tady unikala spojitost mezi tím vším. Nemohl na to přijít, takže si raději lehl a díval se na hvězdy. Přišel však na jediné, že tenhle svět byl vážně šílený. Bohové, co je tohle za svět.
Ráno když se probudil, nikam nespěchal. Vše dělal pomalu, snídani, přípravu na den i potřeby. Neměl totiž pořádně v plánu co dál, takže doufal, že jej něco napadne. Bohužel ale nic. Nakonec si sbalil věci a pomalým krokem jel za Aněžkou a Vladislavem. Doufal, že jej po cestě něco napadne, ale nic nepřicházelo. Něco na tom hvozdě bylo však zvláštní, ale nevěděl co.
Jel v klidu po cestě a stále přemýšlel, když uslyšel řev táhnoucí se z východu. Nevěděl, o jaké zvíře se jednalo, ale připomínalo mu to Vladislava. Ať už Vladislav bojoval s čímkoliv, musel to vidět. Kopnul koně do slabin a jel sprintem k místu řevu. Slyšel ho ještě párkrát, a proto se v sedle připravil. Nesměl se zdržovat a musel se dostat na místo včas. Řev už však znovu nenastal a jel na koni déle, než očekával. Cesta byla navíc klikatá, a když skončila, seskočil z hřbetu a běžel po vlastních.
Jakmile doběhl na místo, zastavil se a zaklel, přijel pozdě. Nic jiného ale udělat nemohl, jen prohledat místo boje. Díky zkušenostem nepochyboval, že zde bojoval Vladislav, jeho styl boje byl zjevný. Převrácené stromy a velké drápy odpovídaly těm jeho. Bylo zde ale do očí bijící, že chyběly těla. Celkově zde bylo příliš zvláštností. Našel stopy krve, ale zároveň mu připadalo, že není jen humanoidní. Nenašel ovšem žádné zbraně, které by napovídaly, kdo vlastně byl Vladislavův nepřítel. Celé to bylo divné. Stromy zpřevrácené, všude drápy a rozdrcená zem. Stopy velkých tlap, stejně tak malých a i lidských. Kde vůbec byly všechna těla? Vladislav je nemohl dokázat odnést sám tak rychle. K tomu zde cítil síly, které nemohl pořádně rozpoznat. Krylo se to s lesem a i tímto místem. Bylo zde spoustu otazníků, ale ať už bojoval Vladislav s čímkoliv, bylo to opravdu záhadné.
„Sám to vidíš. Vladislav je zde potřeba,“ pronesla chladně Jaga.
Překvapeně se otočil směrem k Jaze, která se k němu dostala neslyšně. Jaga kolem něj prošla a prohlížela si všechny škody po boji. Jak se tu tak rychle dostala, a jak dlouho jej asi pozorovala, pomyslel si.
„Proti čemu bojoval?“
„To pro tebe není důležité. Bez Vladislava ale budu potřebovat náhradu. A teď když dovolíš, mám práci.“ Jaga se mu už nevěnovala a začala léčit zničený les po Vladislavově boji.
Chvíli se na Jagu díval, ale pochopil, že z ní nic nedostane a stejně už viděl vše. Nějak navíc nevěřil, že by mu zde Jaga dovolila udělat magický rozbor. Musel tedy jen přemýšlet. Celé mu to však nesedělo. Vladislav s něčím bojoval, ale kde jsou elfové? Nevěřil tomu, že si tohle nechají elfové běhat po lese, pokud ovšem Vladislav nebojoval přímo s nimi. To ale taky nesedělo. Divocí elfové nemají potřebu rozšiřovat své državy mimo les. O něčem prostě nevěděl a neměl jak získat odpovědi. Raději šel ke koni, hodlal odjet.
„Některé věci prostě nepochopíš, stejně jako tento les,“ promluvila na něj ještě Jaga.
Pozoroval Jagu, ale byl to konec. Odešel.
Blížil se k příbytku těch dvou a přemýšlel. Vladislav měl doopravdy v tomto lese svoji povinnost od Jagy a byl zde potřeba. Co se týkalo Aněžky, tak ta si sama vybrala své místo po jeho boku. Kdo byl, aby to narušoval. Ano Vladislav sice byl bestie a měl by jej zabít už jen z principu, že ohrožuje tu dívku, ale v tomto případě bylo vše složitější. A vůbec, kdo byl, aby mohl rozhodovat o tomto lese. Když k tomu odčaruje Vladislava, tak jen bohové ví, co tím způsobí. K tomu všemu musel vůbec kletbu nějak prolomit a nic o ní nevěděl, jen to, že je od Jagy. Mohl to zkusit z Jagy dostat, ale tím by vše jen zkomplikoval. Tohle bylo rozhodnutí, o kterém mu nepřísluší rozhodovat. Ano byli zde ještě Aněžčini rodiče, ale jejich dcera působila šťastně tak nač to ničit. Takže ve výsledku udělá to, že nic neudělá.
Když dorazil k jeskyni, slyšel vzdychavé zvuky. Bylo mu jasné, že Aněžka dává Vladislava po boji dohromady. Chtěl jim vše říct hned a nejlépe i vidět jeho zranění, aby aspoň trochu na něco přišel. To co ale viděl, nebylo léčení od Aněžky, tedy ne v plném slova smyslu. Oba dva totiž nalezl během uklidňujících radovánek, kdy Vladislav přirážel na Aněžku zezadu. Ihned vyšel ven, protože tohle vidět nepotřeboval. Bohužel jej napadly hned myšlenky, jaké to asi pro ni je, když šuká se zvířetem, ale hned je zapudil. Z toho málo co ovšem viděl, vypadala Aněžka spokojeně a ještě aby ne. Vzhledem k vzrůstu Vladislava, by mu jistě záviděl každý muž. Tohle prostě byla nevděčná akce už od začátku, protože takhle přesně měl trávit čas s Astrid. Ne, na tu taky zrovna neměl myslet. Tohle byla prostě paráda.
Seděl venku a čekal, až to skončí. Stačilo jen poslouchat, bohužel. Nechtěl je během radovánek rušit, sám by nechtěl být při sexu rušen. Oba dva však měli slušnou výdrž, takže si počkal, opět bohužel. Napadlo ho až, že jestli jej nyní bohové sledují, musí se mu smát, opět. Jakmile skončili, nechal jim chvíli a šel dovnitř. Schválně dělal co největší zvuky, aby o něm věděli. Našel je, jak se zrovna oblíkali a asi vytušili, že čekal. Aněžka se z toho hned začervenala a Vladislav se na něj nechtěl dívat. Oba si uvědomovali, jak je to divné z jiného pohledu než jejich.
„Půjdu rovnou k jádru věci,“ začal. „Dlouze jsem přemýšlel nad vaším problémem, a nemůžu vám pomoct.“
Následně vzniklo prázdné ticho ze zklamání, a to ještě před chvíli byli šťastní.
„Proč,“ zeptala se první Aněžka.
„Je to komplikované, a při rušení kleteb je riziko i pro mě. Nevíme přesně, co tuhle kletbu způsobilo a čarodějnice nebude spolupracovat, když je to pro ni důležité. Celkově nevím nic o této kletbě a informacích se mi nedostává. Je mi to líto.“
Znova bylo ticho. Nyní se slova ujal Vladislav. „A co kdybych promluvil.“
„To by nejspíše nepomohlo. Je zde silný vliv lesa samotného, kletba bude mít něco společného s ním a do toho je zapletena i čarodějnice. Je to trojúhelník, a nevěřím, že z čarodějnice dostaneme podrobnosti, i kdybychom jí vyhrožovali smrtí.“
Obou dvoum zalhal do očí a oni mu uvěřili. Doufal, že to k něčemu bylo. Pokýval jen hlavu a chtěl odejít, nezastavovali ho. V ústí jeskyně ho však ještě doběhla Aněžka. Poznal jí na očích, o čem chce mluvit.
„Mí rodiče, co jim řekneš.“
„Že ti nic nehrozí.“ Tohle říkat neměl, vybavil si totiž, co před chvíli dělala s Vladislavem. „A že jsi pod ochranou.“
„Děkuji,“ řekla a sotva se otočila, spustily se jí slzy.
Sledoval Aněžku, jak jde zpět a nebyl z toho tady nadšený. „Nemáš zač.“ Raději nasedl na koně a hodlal opustit hvozd.
Vrátil se zpět do vesnice, kde tuhle misi započal. Cesta přes les mu chvíli trvala a rozhodl se před odjezdem nabrat trochu sil. Než se vrátí za Astrid, bude muset zdolat delší cestu, byl přece jenom už dost na severu.
Usídlil se v krčmě a stále přemýšlel Sikrelském hvozdu. Pár lidí se ho i odvážilo zeptat, ale jeho odpověď je nijak nepřekvapovala. Bylo to zvláštní, byli prostě s tím vším smíření a vůbec ani nedoufali, zda to zvládne, či přežije. Jejich pohledy už znal, jako by se vrátila mrtvola, která má být pohřbená hluboko v zemi. Moc mu to na náladě nepřidalo, ale co už.
První den strávil odpočinkem u teplého jídla. Druhý den už připravoval koně na cestu. Během toho jak koně hřebelcoval, zjistil, že ho sleduje malá holčička. Podíval se na ni a na hlavě měla věneček z květin. Hrála si se svým pleteným copem na pravém rameni a pozorovala ho.
„Pěknej věneček,“ dále pokračoval v přípravě koně.
„Děkuji, mám ho od Paní čarodějnice.“
Znovu se podíval na dívku a v hlavě mu střelilo, že tohle je prostě šílené. „Trávíš s ní hodně času?“ raději pokračoval.
„Někdy ano, někdy ne. Je to hluboko v lese a já se občas bojím tam jít.“
„Les snad není bezpečný pro malé holky, co navštěvují čarodějnici?“ Tohle bylo jak z nějaký blbý pohádky.
„Les nikdy nebyl bezpečný, hlídá ho totiž bestie, která poslouchá Paní čarodějnici.“
„Jo to má jistou logiku.“ Chvíli pokračoval, ale dívka ho stále pozorovala, což mu nedalo. „Co je na mně tak zajímavého?“
„Ty jsi z pohádky?“
„Pohádky?“
„Ano z pohádky.“
„A jaká pohádka by to měla být?“
„Ta o ježibabě a bohatýrovi.“
Najednou strnul. Jaga přece před ním zmiňovala pohádky a slovo bohatýr. Tohle byla až moc velká náhoda. Přešel k dívce a dřepl si k ní.
„Mohla bys mi tu pohádku povyprávět?“
„Ty neznáš pohádky?“ dívka na sobě nic neskrývala.
Ne, já znám jen jejich druhé verze, které nemají příjemné konce, nechal si pro sebe. „Ne.“
„Co jsi to za dospělého, když neznáš pohádky? Co pak chceš vyprávět svým dětem?“
Spíše mi dáváš důvod, abych neměl mít děti, holka, a ne, že bych je vůbec mohl mít. „Tak mě nauč tu o ježibabě a bohatýrovi, abych ji mohl vyprávět dále.“ Ve skutečnosti neměl rád pohádky, ta iluze dobrého konce se mu nelíbila.
„Tak dobře.“ Holčička pak převrátila prázdné vědro a sedla si na něj. On udělal totéž, ale ona ho zpražila pohledem.
„Co se děje?“
„Já jsem vypravěč. Já na něčem musím sedět. Ty máš správně sedět na zemi.“
„To jako fakt?“
„Ano,“ řekla dívka vážným hlasem.
Neochotně si sedl na zem a přemýšlel, zda už opravdu nezmagořil. Hodlal poslouchat pohádku od malé holky, která měla něco společného s jeho prací. „Tak začni.“
Děvčátko se zhluboka nadechlo a užívalo si roli vypravěče. „Byla kdysi jedna chaloupka, a v ní žila ježibaba. Byla to stará hnusná ochechule, která měla dlouhý nos plný bradavic a její oči byly jako ďáblovy. Její vlasy byly špinavé sazemi z kotle a na hlavě nosila šátek uvázaný pod bradou. Celá byla špinavá z toho, jak stále lidi pekla v peci. Měla velký hrb a na ten si sedával její kocour, který měl barvu srsti černější než uhlí. Vždy měla po ruce koště, na kterém létala a strašila poutníky za úplňku.“
Zatím to nezní moc jako Jaga, pomyslel si. Nikde si nevšimnul kocoura ani pece, ale krb tam byl velký. Ani koště tam však nikde nebylo. Jaga byla přesný opak, nepopsatelně nádherná. Ale její odraz byl jiný.
„Hej, ty vůbec neposloucháš,“ rozčilovala se holčička.
„Promiň, pokračuj.“
Dívka byla uražená, ale pokračovala. „Ježibaba každou noc čarovala a míchala ve svém kotli lektvary, kterými si pak pomáhala. Ať už to bylo krásou, kterou sváděla poutníky, tak jinými schopnostmi. Její lektvary totiž byly kouzelné, protože ona ovládala síly démonů.“
To by něco vysvětlovalo, zase přemýšlel. Síla démonů do toho však nezapadala. Raději ale poslouchal dále, aby znova nedostal vyhubováno od malé holky, která se snažila, aby její vyprávění bylo dramatické.
„Ježibaba měla svůj hájek, který byl prokletý a celý prošpikovaný jejími pomocníky. Ona totiž ovládala les. Les byl její a nikdo ho nesměl ničit. Ježibaba si často i platila bandity, jejichž duše jsou zkažené, protože ti neslyší nic jiného než cinkání zlata.“
Zatím to plus mínus sedí.
„Lidem se ale nelíbilo, že mají v lesích takovou bytost. Rozhodli se tedy ježibabu vyhnat. Ježibaba se ale o nich dozvěděla a najmula si bandity, aby se o nevděčné lidi postarali. Lidi ale nebyli hlupáci a dobře se na síly od ježibaby připravili. Všichni banditi padli jejich rukou a na řadě byla ježibaba. Ježibaba dostala strach a potřebovala nové ochránce. V jejich silách bylo, aby sama ovládla les na pomoc, bála se ale strašné ceny za tu to moc. S lesem si totiž není radno zahrávat a nechtěla tím narušit rovnováhu svého domova.“
Že by elfové, napadlo jej. Raději poslouchal dál.
„Ježibaba tedy odcestovala a hledala nové bandity. Museli to být lidé zlé povahy a skutků, aby jí pomohly. Ježibaba hledala i mezi zlobivými dětmi, které by odnesla jejich matkám na dobrou věc lesu. Ježibaba pátrala dlouho, ale nikoho nemohla najít. Nakonec ale našla jednoho zkaženého muže. Byl sice sám a ne celá skupina, jak si přála, ale všichni se jej báli pro to, čím byl. Byl to postrach všech lidí, kteří se na něj jen špatně podívali. I ježibaba se jej obávala, ale potřebovala ho. Pak se za jedné krásné noci ježibaba pomocí magie změnila na krásnou mladou pannu a toho zlého člověka svedla. Pomocí svých sil jej dopravila na své posvátné háje a proklela ho. Očernila tomu muži duši ještě více, že ani bohové se na něj nedokázali podívat. Ježibaba tak onoho zlého člověka změnila i na těle. Najednou to nebyl člověk, ale zvíře, které člověka připomínalo.“
„A tak vzniknul Vladislav,“ řekl potichu.
„Neruš pořád. Ty tvé pohledy mě vyrušují a brblání taky.“
„Promiň, pokračuj.“
„Ježibaba měla najednou sílu, se kterou mohla vše zastavit. Došlo k velkému boji, na jehož konci stála vítězně ona. Ježibaba pak s nově získanou silou ovládla les úplně. Bohům se ale nelíbilo její konání a vyslaly na ježibabu svého muže, bohatýra. Ten přijel a ihned jednal. Nejdříve v lítém boji porazil bestii, a následně zkrotil moc ježibaby. Nechal ji ovšem žít pro dobro všech v okolí a přísahal jí, že jestli znova bude konat neplechu, tak další šanci nedostane. Lidi si pak bohatýra zapamatovali a zpívali o něm oslavné písně a balady.“
„Pěkné.“ Mně to ale moc nepomohlo, jen na vše hodilo více světla, ale zase neseděli elfové. „Nic víc?“
„Zazvonil zvonec, a pohádky byl konec.“ Děvčátko bylo rádo, že mohlo být vypravěčem.
„Tohle se tady u vás vypráví před spaním?“
„Jenom zlobivým dětem.“
„A jak to, že tu pohádku znáš ty?“
„Protože moji bratříčci jsou zlobiví a máme společnou postel. Maminka to tedy říká i mně, abych byla hodná.“
No ale ve výsledku jsem se moc nedozvěděl.
„Ona to ale vlastně není moc pohádka,“ pokračovala holčička.
„Ne to není,“ řekl sarkasticky a chtěl pokračovat v přípravě.
„Ono se to totiž děje.“
„Jak to myslíš.“
„Před měsícem se ztratil Janek. Měsíc předním Míša. Lidi se tu ztrácejí pořád a všichni vědí, že to dělá čarodějnice, k elfům se totiž neodvážíme. Nikdo se jí ale nedokáže postavit. Proto jsem si myslela, zda nejsi bohatýr z toho příběhu, který nám přijel na pomoc.“
Zpozorněl. Bylo nebezpečné, když začíná věřit pohádkám, a ještě nebezpečnější bylo, když jim věřili lidé. „Proč mi nikdo neřekl, co se tu děje?“
„Dospělí se totiž čarodějnice bojí, neposloucháš? Mají strach z toho, co těm lidem dělá.“
„Co těm lidem dělá?“
Dívka začala váhat. „Já přesně nevím. Jednou jsem viděla tu velkou potvoru, jak unáší lidi do lesů a tam na jejích posvátných hájcích s nimi něco provádí. Vypadalo to, jako by se mezi nimi vytvořil oblak, který z těch nešťastníků vychází a ten vchází do země, stejně pak jako jejich těla.“
Ty stromy, pomyslel si. Ty stromy co viděl u Jagy, vypadaly, jako by měly něco společného s lidmi. „Proč mi tohle nikdo neřekl?“
„Protože se všichni bojí čarodějnice, neposloucháš mě?! Čarodějnice totiž hlídá les a jako oběti si vždy vybírala jen zlé lidi a nepřátelé, chránila nás. Pak ale vybrala pár slušných lidí a ti co se vzbouřili, zmizeli taky. Dělá to, aby nás chránila. Sikrelský hvozd je totiž čelní štít proti severu, odkud by přicházel ledový vítr a to co je v něm.“
Tím vším pomáhá nepřímo elfům, avšak proč s tím nejsou nijak spojení.
„A co elfové, těm nevadí, že jim čarodějnice zasahuje do hvozdu?“
„S elfy se nestýkáme, oni by nám stejně nepomohli.“
Na tom něco je. „A co je v tom ledovém větru.“
„To nikdo neví, lidi už zapomněli. Ale nezapomněli, že součást toho větru byla smrt.“
Přemýšlel. Čarodějnici jsou ti lidi ukradení, jen je využívá. Avšak elfové rovněž tvoří bariéru proti tomu ledovému větru či co. Byla zde nepsaná dohoda, elfové budou jen na svém území a jaga se mezitím bude starat o části hvozdu, aby byli soustředěni více na severu. Ale jaga má větší ambice a obyčejné starání lesa už jí nestačí, proto ty stromy a Vladislav. Potřebuje totiž ochraňovat sama sebe. Jenže na to vše potřebuje sílu, lidi z okolních vesnic. Dostala ale moc velkou chuť po síle. Možná její úmysly byly čisté, ale její touha po moci ji ovládla. Musel ji zastavit.
„Víš něco o té potvoře, děvče.“
„Musel to být zlý člověk, aby se stal služebníkem čarodějnice.“
„Něco konkrétnějšího.“
„Někteří říkají, že to byl Krul Řezník, vrah všeho živého i neživého. Lidské zákony pro něj neplatili, stejně tak jako božské.“
Při pohledu na dívku, když mluvila o Krulovi, pochopil, že tohle nebyla žádná báchorka.
„A zdejší lidi jsou si tímhle jistí?“
„Místní dospělí tomu věří, jiní ale ne. Myslí si totiž, že Krul už je dávno mrtev.“
„Díky.“
Připravil pak bleskově koně a musel mluvit s dospělými. Dost věcí mu zalhali a neřekli mu všechno. Rozhodně si musí promluvit o Jaze a Krulovi. Když byl pak hotov, chtěl vyjít, ale dívka ho stále pozorovala.
„Co budeš dělat?“
Klekl si k ní. „Postarám se o to, aby se už neztráceli další lidé.“
„Už to zkoušeli i jiní.“
„Já nejsem jak jiní.“
Holčička ho pak políbila na tvář a ukazováčkem se dotkla jeho čela. Pomalu pak jela mezi oči dolu přes nos a pusu k bradě a utekla pryč. Nevěděl, co to znamená a jen sledoval utíkající dívku. Tak nějak však začal přemýšlet, kdo to vlastně byl. Hodil ji však za hlavu a vyšel ze stájí ven.
Došel do krčmy a zastavil se před krčmářem. Celá krčma ztichla a lidi ho sledovali.
„Kolik lidí se už ztratilo.“ Krčmář ale dělal, že jej neslyšel, proto ho chytl za límec a přitáhl k sobě. „Ptám se, kolik lidí se už ztratilo.“
Krčmář pod jeho hlasem promluvil. „Dvacet pět.“
„Co je ten ledový vítr.“
„Smrt,“ ozvala se starší šenkýřka. „Smrt, která nás všechny zahubí, a proto nás Paní čarodějnice chrání.“
„Ale za jakou cenu.“ Nikdo mu už ale nedokázal odpovědět. „Ta trpasličí pevnost, jak padla.“ Opět ale žádná odpověď. Dvainova hláska ležela mimo les, dávalo to smysl. Tím pádem seděli i elfové a dohoda s čarodějnicí, která zde byla jen navíc. „Kdybyste mi hned na začátku nelhali, tak bych to vyřešil.“
„Nesmíte Paní čarodějnici ublížit.“ Šenkýřka byla jediná, kdo měl v místnosti odvahu, aby s ním mluvila. „Ona nás chrání.“
„A co ta potvora, Krul řezník.“
„Ten si zasloužil trest, a bohové ho jistě potrestali.“
„Jako loutku čarodějnice, že?“ Jejich proviněné pohledy mluvily za vše. „Vy to víte, že je to on, a nikdo z vás mi to neřekl.“
„Je pod rukou Paní čarodějnice. My nemáme právo naší Paní soudit.“
Dobře si ty lidi prohlédl, a až nyní si toho všimnul. Byli tu buď jen staří, nebo příliš mladí. Nikdo z nich neměl střední věk, ti všichni buď padli rukou čarodějnice, nebo Krula. Na nic nečekal, už věděl vše, co potřeboval. Vyšel ven a nasedl na připraveného koně. Tam ho však znovu zastavila šenkýřka.
„Co chcete dělat? Paní čarodějnice nás znovu potrestá svým sluhou, jestli něco provedete.“
Více už opravdu vědět nepotřeboval a vše bylo zřejmé. Musel zastavit Jagu za ztrácení lidí a jejího ochránce Krulla. Ať už byla cena jakákoliv, Jaze šlo určitě o něco více a osudy místních jí byl lhostejný.
Nic už lidem neřekl a otočil koně. Během cesty si ale uvědomil, že do budoucna se na pomoc lidí muže vysrat a bude poslouchat jen pohádky od dětí, protože na všech těch příbězích a pohádkách je něco děsivě pravdivého.
Seskočil z koně a přivázal ho stranou. Musel se připravit, protože Vladislav, alias Krul, byl nebezpečný a zkušený bojovník už za starého života. Nyní si ovšem schopnosti ještě více zocelil bojem s jinými potvorami. Nic nenechal tudíž na náhodě, co se týkalo přípravy a přišel sem s jediným úkolem, zabít Vladislava a následně Jagu. Neznámá ale byla u Aněžky, ta se přece jenom měla stát svědkem toho, jak její milý padne jeho rukou, přestože to byl zmetek. Může se jí to pokusit vysvětlit, ale ona mu stejně neuvěří. Určitě musela být pod mocí Jagy, navštěvuje ji přece od mala. A jako takovou si ji jistě vychovala a učila ji, že vše dělá v nejlepším zájmu a Aněžka jí určitě věřila. Zatím ale nejdříve musí porazit Vladislava. Uklidnil pak koně a vydal se za svoji cestou, která končila smrtí, ať už byla čímkoliv.
Dorazil za nimi a zastavil se. Aněžka se na něj nechápavě dívala, zatímco Vladislav věděl, o co se jedná.
„Co se děje,“ ptala se Aněžka.
„Tys jí to neřekl, že Vladislave.“
Vladislav neodpověděl, jen více zatnul zuby.
„Co mi měl říct?“
„Ona o těch lidech neví, že? Ani nezná tvou pravou minulost.“
Aněžka otevřela pusu, aby se více doptala, protože byla zmatená, ale nic už neřekla, neboť Vladislav ji jediným skokem přeskočil a napadl jej. Nemohl totiž dopustit, aby někdo znal nejen jeho minulost, ale i služby pro Jagu.
Při prvních náznacích pohybu u Vladislava zaujal bojový postoj. V žilách se mu krásně rozlévaly lektvary a byl posilněn magií. V rukou vyvolal ohnivou kouli velkou jako jeho hlava a vyslal ji do míst, kde měl dopadnout Vladislav. Vše se stalo, jak mělo, koule letěla na Vladislava, ale ten do ní prostě praštil rukou. Koule explodovala a onu ruku na pár místech zlomila a utrhla tři mohutné prsty. Vladislav byl ovšem v extázi z boje a tyhle drobnosti nehodlal prozatím řešit. Dalším skokem byl tudíž u něj a musel uhýbat stranou. Během piruety si vyvolal hůl a jejím koncem zasáhl Vladislava do žeber, kde jedno prasklo. Silová magie soustředěna v jediném místě měla svoji krásu. Vladislav odletěl stranou a narazil do stromu. Chtěl na něj vyslat další kouli ale tentokrát silnějšího rázu. Bohužel na něj skočila Aněžka a se slzami v očích jej žádala, ať přestane. Nemohl však, tak ji tedy ze sebe strhnul stranou a znovu se věnoval Vladislavovi, který pochopil, že má šanci. Vladislav vyrval ze země menší strom a hodil jej po něm. Zachytil strom pomocí magie a vrátil jej šupem zpátky, jako by hodil šipku. Strom Vladislav odrazil stranou pomocí zdravé ruky a chtěl na něj skočit, ale v půlce pohybu si to rozmyslel a změnit směr. Ihned mu v hlavě střelilo, proč Vladislav na něj neskočil. Stačil mu na to ovšem pouze jediný úder srdce. Otočil se směrem k Aněžce, která na něj chtěla znovu skočit. Mávl jen rukou a dívka odletěla a odkutálela se dostatečně daleko na louku, aby jim nemohla na chvíli zasahovat do boje. Nehodlal řešit, jestli si ublížila, to až potom. Místo toho se znovu věnoval Vladislavovi, který pochopil, že nyní už nejsou omezování a konečně měl slušnou šanci. Vladislav byl blízko a ohnal se po něm zdravou rukou. Soustředil se však a zablokoval úder v půli letu, kde pak ruku pevně ovládl a zatočil s ní. V druhé ruce už souběžně vyvolal svůj meč, který se mu v ní přímo zhmotnil. Hodlal Vladislavovi zabodnout čepel skrz žebra do srdce a ukončit tento boj. Věřil, že rána do srdce vyřeší každý problém, a pokud ne, nastávají komplikace. Vladislav to však uviděl a došlo mu to, a přestože jej končetiny neposlouchaly, byl dost rozumný, aby se bránil dalšími. Na poslední chvíli si tak všimnul, co se na něj blíží a proto pustil Vladislava. Započal vzápětí před sebou vyvolávání štítu, nechtěl riskovat pevnost zbroje, i když jí svěřoval svůj život. Štít vyvolal jen malý, ale stačilo to. Vladislav se trefil přímo do vznikajícího štítu a ten pod jeho úderem zapraskal a odhodil jen dozadu. Kousek se proletěl a párkrát se i přetočil, než se zastavil. Meč zůstal daleko od něj a měl skoro vyražený dech. Neměl šanci se zapřít proti úderu, ale vykryl ho, což potřeboval. Viděl pak, jak se Vladislav připravuje k závěrečnému drtivému skoku. Natáhl tedy ruku nad sebe a ve vzduchu kousek od ní, se zhmotnila jeho hůl natočená hlavicí k Vladislavovi. Stačilo jen pomyslet na tu správnou myšlenku a z hole vyletěla rudá střela obarvená černotou, která za sebou zanechávala stopu. Střela narazila do Vladislavova ramene a značně ho zastavila na místě, až Vladislav dopadl před něj na zem. V ten moment se postavil na koleno, a když se zvedal, tasil meč na zádech. Vladislav se poté zvedl v pravou chvíli, aby mu odsekl hlavu, jež se vznesla do vzduchu.
Boj najednou skončil, Vladislavovo bezhlavé tělo dopadlo na zem a jeho hlava o pár okamžiků později, zatímco on oddychoval. Snažil se uklidnit tělo po nárazu a po přívalu adrenalinu. Podíval se na Vladislava a čekal, jestli se nepřemění do lidské podoby, avšak nestalo se tak. Ještěže se nepustil do rušení kletby, když se totiž tělo po smrti nevrátí zpět, znamená to, že bylo prokleto dobrovolně a byla s ním velice spjata duše. Nebo to byla mocná kletba. Tak či onak, vrátit Vladislava do původní podoby by bylo velice obtížné, snad i nemožné.
„Cos to udělal?!“
Otočil se na Aněžku, která právě ze země zvedala jeho meč. „Nedělej to, neznáš celou pravdu.“
„Tys ho zabil,“ řekla zoufale. „Zabil jsi ho.“ Aněžka se vydala směrem k němu a meč v jejích rukou nenaznačoval nic dobrého.
„Nedělej to.“ Pomyslel na meč a Aněžce se rozplynul v rukou, měl ho zpět v pochvě u pasu.
Aněžku to ale nezastavilo, sebrala ze země kámen a se slzami v očích se na něj rozeběhla s tím, že ho zabije. Poznal jí na tváři, co chce udělat, přesto však instinktivně zvedl meč a Aněžka se na něj nabodla. Zastavila se až v půlce meče a podívala se, jak ho měla v břiše. Upustila kámen a zadívala se mu do očí. Nohy ji pak zradily a málem upadla na zem, ale hned ji zachytil a klesnul s ní na kolena. Aněžka měla ve tváři zmatení a zoufalost. Otočila potom hlavu na Vladislava a natáhla k němu ruku, aby jej chytla za mohutné prsty. Pak se podívala na něj a z pusy jí začala vytékat krev po líci. Chtěla něco říci, ale on jen pokýval hlavou. Měl tušení, co chce. Najednou měla na tváři spokojenost, položil Aněžku tedy vedle Vladislavova těla a ona ho chytla za ruku, jak nejsilněji mohla. Zemřela vedle svého milého při pohledu na nebe.
Dlouho čekat nemusel, pak zavřel Aněžce skleněné oči a vytáhl z ní meč. Nechtěl to dělat dříve. Nechtěl, aby trpěla. Očistil meč a vrátil jej do pochvy na zádech. Sedl si a zakýval hlavou. Tohle prostě nedával. Zvedl hlavu na nebe a znovu zakýval hlavou na strany. Vždyť tu holku měl zachránit a ne ji zabít. Ano ona jej chtěla napadnout, ale mohl to vyřešit jinak, proč nastavil ten zatracený meč. Hlavou mu běželo, zda to vůbec stálo za to, aby Jaga a Vladislav zaplatili za své činy. Musel však věřit, že ano, jinak to bylo zbytečné. Raději se vzchopil, ještě měl práci.
Pomocí magie pak vykopal jeden velký hrob, kde oba dva umístil vedle sebe a Vladislavovi položil hlavu tam, kde měla být. Hrob zakopal a nasedl na koně. Sice nevěděl, kde Jaga byla, ale přiletěl havran a zakrákoral. Tak nějak pochopil, že se má za ním vydat.
„Tak veď,“ rozjel se za havranem.
Opět se před bojem připravil a našel pak Jagu, jak sází stromečky. Pohádky v tomhle nelhaly, Jaga se opravdu o les starala jako pastýř o stádo. Přišel k ní, ale ona se ani nezvedla a dále pokračovala v práci.
„Bylo nutné, aby oba zemřeli?“ Během toho Jaga dále sadila stromečky.
„Aněžky mi bylo líto.“
„Ale nebylo to poprvé, že? A kdo tu je pak monstrum.“
„Nikdo z nás nemá čisté ruce.“
„Ne, to nemá. Někdo si je prostě musí zašpinit. Každý ale pro jinou potřebu, kterou si pak následně obhájí.“
„Takže když já zabiju tvůj nástroj, tak jsem ten špatný?“
„Ale vůbec ne.“ Jaga pokračovala dále v práci a stále sadila stromečky pro budoucí háj. „Chápu, co tě k tomu vedlo, nejsi první. Otázka ale je, zda budeš poslední. Proto tu jsi, že? Úplně to na tobě vidím. Víš, že bych to nenechala jen tak.“
„Taky chápu, proč to vše děláš, Jago, dává to logiku.“
„Oba dva se chápeme, a přesto se chceme navzájem zabít. Ach ta ironie.“
„Má to ale háček, nikdy bych nemohl opustit tohle místo, že?“
„Ne. Jsi pro mě příliš nebezpečný. Žiji na tomto místě z jistých důvodů a nemůžu si být jistá, že mi Paní odpustila. Slova jsou jedna věc, ale tvoje přítomnost úplně jiná.“
„A co když je to všechno jenom náhoda?“
„Náhody neexistují.“
Přemýšlel, Jaga byla na tomto místě důležitá. Možná pokud by jí domluvil, tak toho nechá. Přece jenom ona byla v tomto případě menší zlo než ten ledový vítr ze severu.
„Dám ti pokoj, když mě necháš být a omezíš svoji moc jen na potřebnou.“
„Jak ti můžu věřit?“
„Máš mé slovo.“
Jaga se zasmála. „Kolik mých sester zemřelo kvůli slovům smrtelníka, to nehodlám riskovat.“
Pozorně se na Jagu zadíval, i když ona se neotočila. Byla zde ještě jedna otázka, než vše rozpoutá. „Jak je to doopravdy s těmi elfy.“ Možná se jich příliš moc držel a klidně to mohla být slepá ulice.
„Máme společnou dohodu. Necháváme se navzájem být, protože nás spojuje tento les. Staráme se o něj každý vlastní silou.“
Bohužel ty jsi tu sílu zneužila, řekl si v duchu. „Je to jako v té pohádce, někdo tě musí zkrotit.“
„Když myslíš.“ Jaga se bleskově otočila a napadla jej tím, že na něho skočila. Povalila ho na zem a chtěla mu roztrhat hrdlo. Odhodil ji však pomocí tlakové síly ze sebe na protější stromy, kde zůstala viset. Oba si pak jeden druhého prohlíželi. Pomalu vytasil meč na zádech a ocel od Bílé paní zpívala nedočkavostí, jako by jí Vladislavova hlava nestačila. Do druhé ruky si přivolal hůl a zaujal postavení. Věděl, že Jaga bude rychlá, kouzla musí být plošná a k tomu poslouží hůl na zesílení. Mečem pak chtěl Jagu znervóznit a odradit, ona totiž ten meč znala. Sice to nebyl úplně jeho styl boje, co se týkalo společného používání hole a meče, ale momentálně neměl na výběr. Dával přednost jednomu a pořádně než dva a neúplně.
Oba dva se sledovali, ale Jaga se rozhodla převzít inciativu. Seskočila ladně ze stromů a pomalými šla kroky směrem k němu. Hůl dal před sebe a postavil se bokem, meč měl nízko. Tohle bude o rychlosti. Reflexy si zesílil, jak jen mohl a bylo docela otravné vidět okolní hmyz, jak je tak pomalý. Čekal až na poslední chvíli, kdy byla Jaga před ním. Pak máchnul s holí a vyvolal ohnivou zeď. Kouzlo bylo slabé a mířeno nahoru. Jaga se přetočila a podskočila jej kotoulem, kde se hodlala na něj odrazit. Přesně tohle chtěl a vzápětí sekl mečem. Jaga ale byla rychlá a vyhnula se meči skokem do strany. Pak se ladně odrazila a nakopla jej do zbroje, čímž odletěl stranou. Upustil meč, protože to nebyl dobrý nápad a rozmáchl se holí nad sebou. Správně odhadl, že Jaga bude rychlá a naskočila na něj, místo toho ji ale zasáhla hůl, která byla nabita energií a odhodila ji zpět dozadu. Rychle se vydrápal na nohy a viděl, jak Jaga znovu útočí. Praštil tak holí do země, aby kolem sebe vyvolal štít. Jaga se před ním zastavila a pohladila štít, očima jej pak probodla. Mezitím přemýšlel. Tohle chtělo úplně jinou taktiku, dost možná jako boj s vyšším upírem, ale Jaga byla schopna i magie při své rychlosti. Napadlo jej i negovat účinky magie, ale na to byla potřeba příprava. Jaga ho mezitím obcházela a prsty klouzal po štítu. Rozhodně si ji nesměl pustit na tělo, kouzla na jednotlivce mu byly však taky k ničemu. Neměl šanci ji zasáhnout, když byla nadopovaná. Sakra proč v té pohádce nebyla zmínka o tom, jak Jagu porazit. Jaga se ho držela blízko, protože jako mág tím nevyužije všechnu sílu, což ona věděla, navíc se s mečem nepředved. Možná by měl ale úplně změnit strategii a připustit si Jagu ještě blíže, to jistě nečeká. Problém je, že tohle je její parketa a ne jeho. Moc na výběr ale neměl, Jaga totiž stále kroužila kolem jeho štítu. Sebral meč ze země a zabodl jej. Soustředil energii a byl připraven. I Jaga se už těšila, což napovídal její ladný úsměv, a měla k čemu. Rozzářil hůl a zrušil štít, tak na sekundu Jagu oslepil. Vzápětí přetočil hůl a ohnal se s ní, avšak hůl nechal zmizet a napadl Jagu pěstmi, což opravdu nečekala. Po první ráně do Jagy si navíc připomněl starou dobrou arénu v ulicích, kde si přivydělával. Ruce držel u sebe a pěstmi s pokovanými rukavicemi mlátil Jagu tam, kde mohl. Po šestém úderu mu Jaga konečně jednu ránu vykryla, neboť pochopila, jak se tato hra hraje. Nastal tedy čas znovu změnu boje, místo pěsti využívat celé tělo a nejlépe Jagu nasměřovat k zabodnutému meči od Bílé paní. Nechal si zablokovat i druhu ruku a Jaga se usmála. Úsměv jí ale na tváři nevydržel dlouho, neboť jí dal čelem do nosu a v jeho prospěch hrála helma. Jaga si to ale nedala líbit, a přestože jej držela za ruce, vyskočila a kopla ho do hrudi. Odletěl dozadu, kde dopadl na záda a čekal rychlý útok Jagy. Nyní však nehodlal Jagu od sebe odpálit, ale nechal ji na sebe dopadnout. Jaga na něj dopadla a kryl se levou rukou, zatímco pravou vytasil meč za pasem. Sekl Jagu nízko do břicha a hned zaječela. Vzápětí ji kopl do rány. Ihned pak na ni skočil a bodl. Jaga si ovšem úder odklonila vedle hlavy, ale hned za to schytala zesílenou ránu pěstí. Poté opět změnil styl boje a držel čepel pouze jednou rukou, který si Jaga držela nad tváří. Vytasil jednu z dýk a bodl ji do nohy. Jaga se pak snažila zpod něj odplazit pryč, ale stihnul ji bodnout znova do zad nad pas. Jaga byla najednou paralyzována a měl ji tam, kde chtěl. Rychle se zvedl a vyslal do zad Jagy magickou střelu, než mohla utéct. Jaga se následně už jen sotva hýbala a chrčela, bylo po boji.
Těžce oddychoval a klidnil se. Kontaktní boj prostě neměl v lásce, bylo to proti jeho srsti a zaměření. Uchopil meč od Bílé paní a vydal se k Jaze, která se zatím plazila po zemi, prohrála. Už se nad ni postavil a napřahoval meč pro závěrečný sek, když uviděl, co nečekal. To poslední co Jaga na tomto světě chtěla udělat, nebylo, že by se mu podívala do očí či to vzdala. Místo toho rukou zasypala stromeček a dokončila práci na háji.
Když tohle viděl, pochopil, co je Jaga zač. Ona byla nutné zlo pro zdejší rovnováhu, a i když plně chápal vše o ní, tak až nyní všemu doopravdy uvěřil. Pro jagu byla příroda důležitější než její život a tím nepřímo chránila lidi u hvozdu. Sklopil tedy meč.
Jaga se na něj pomalu otočila a byla zmatená. „Proč? Nerozumím tomu?“ Mluvila přerušovaně a zmateně. Měla bolesti, ale díky své síle se dokázala potom vyléčit.
„Řekla jsi to sama, je zde potřebná rovnováha.“
„To mě vážně necháš naživu po tom všem? Oblbnutou nevinnou holku a potvoru s krutou minulostí zabiješ, ale vinou osobu co není člověk, necháš žít?“
Díval se Jaze pevně do očí a nechal vládnout ticho. „Ano, nechám tě žít, a já své slovo neporuším.“
Jaga přemýšlela, neodpověděl na druhou otázku. Nechala však odpověď nevyřčenou. „Dobře, máš i mé slovo. Přísahám při Paní. Budu udržovat jen rovnováhu v její dobro, rytíři, a jestli to kdy poruším, tak se o tom Paní dozví a my se znovu setkáme.“
„Dobře.“ Schoval meč na zádech a uvědomil si, že tohle asi znamená byt rytíř Bílé paní. Rovnováha je důležitá stejně jako menší zlo. Jedno bez druhého nemohlo existovat. Otočil se a odešel, avšak druhá otázka od Jagy mu stále rezonovala v hlavě. Nechtěl však odpovědět. Prostě nasedl na koně a jel zpět za Astrid. Celou cestu měl ale o čem přemýšlet, takovou volbu totiž ještě nevykonal. Ano musel už vykonat různé volby a různé činy, ale tohle ještě ne. Vědomě zabil milující pár a osobu, která to měla svým způsobem vše za vinu, nechal žít. Stála vůbec za to ta rovnováha, kterou mu Jaga slibovala? Musel věřit, že ano.
Po cestě se zastavil zpět ve vesnici a řekl lidem o čarodějnici. Vše jim jednoduše vysvětlil z hřbetu koně a odjel pryč. Vůbec zde nechtěl strávit zbytečný čas. Když pak odjížděl pryč, tak ani nevěděl, že ta malá holčička co si s ním povídala ve stájích, ho celou dobu ve vesnici pozorovala. Jakmile jeho silueta pomalu mizela na cestě, tak tiše pronesla. „Sbohem, rytíři.“
Když se vrátil zpět, nejdříve potkal rodiče od Aněžky. Než však stačil cokoliv říci, poznali to, jejich dcera nebyla mezi živými. Měl tendenci říct jim svoje ohledně toho, jak mu lhali, ale řekl jim, že již bylo pozdě. Když se ptali na netvora, co to udělal, tak je jen mohl ujistit, že ten už také nežije. Lhal jim přímo do očí a oni mu věřili. Asi mu chtěli věřit, nebo byl dobrý lhář.
V boudě pak našel Astrid. Sotva se ale na něj podívala, pochopila, že to nedopadlo dobře. Astrid mu pomohla ze zbroje a složila mu věci. Pak si k němu sedla a vzala ho za ruku a podívala se mu do očí. Bylo docela dlouhé ticho, než začal mluvit.
„Čarodějnice to nebyla, bylo to daleko horší. Po následném vyšetřování jsem našel dívku a potvoru co ji zabila. Jediné co jsem mohl, bylo jej zabít a dívku jsem raději pohřbil. V jejím stavu by ji nikdo neměl vidět.“
„A čarodějnice?“
„Utekla. Hledal jsem její stopy a použil i magii ale nic. Hvozd mě blokoval svoji silou, a i když jsem se přes něj dostal, tak nic. Po čarodějnici se slehla zem. Prohledal jsem tedy její místo a zabezpečil ho. Jestli se vrátí, vpadne do pasti.“ Více neřekl, ani nechtěl. Právě lhal Astrid bez jakéhokoliv problému, a tudíž mu nebylo do řeči.
Astrid mu chtěla nejdříve poskytnout útěchu, ale když jí o všem pověděl, tak pochybovala. Nedala však na sobě nic znát. Nevěřila svému příteli o tom, jak to cele proběhlo. Něco v ní jí říkalo, že to nebyla pravda.
Večer jak spal, vyšla Astrid ven a sedla si před dům. Najednou dostala obrovský strach, který už v sobě držela po zbytek dne. Pochybovala o něm a hlavně o tom, jaký je to člověk. Jestli všem takhle dokázal lhát a k tomu ledově zabíjet, tak co to bylo za člověka? Věděla, že to není úplně přirozené, ale děsilo ji to. Nevěděla ale, co si s tím má počít, hlavně co má dělat. Co když on zabil onu dívku? Ano lhal jí o akci, ale byl tohohle schopen, zabít toho koho měl ve skutečnosti zachránit? A co její rodiče, mohl jim snad lhát do očí o smrti dcery bez mrknutí oka? Nebo na ně použil magii, ale byl by toho schopen, aby zakryl své stopy? Možná však ano. Byla přece jenom svědkem jeho brutálních činů, při kterém nehnul ani brvou a prostě konal, jak usoudil za vhodné. Měla strach, který v ní sílil, stejně jako pocit aby utekla. Chtěla mu původně pomoct, změnit jej, ale po tom všem co na něm vypozorovala, tomu už nevěřila. On se nedokázal změnit. Nebylo v jejích silách, aby mu pomohla, to musela udělat jiná osoba, nejlépe jemu podobná. Ale co to bude za osobu, která bude stejná jako on? To jsou snad všichni čarodějové, odkud pochází stejní? Ne, tomu nechtěla věřit, že by byl jejích svět tak zkažený. O jedné věci ale nepochybovala, kdyby šla proti němu, tak by byla naprosto bezbranná. A obávala se, že jednoho dne se to stane. Bohužel, měla pravdu.
Konec jedenácté kapitoly