Kapitola desátá – Jen tak pro radost
Seděl u tábořiště a pozoroval oheň. Byla hluboká noc a temnota olizovala jeho tábor všude tam, kde nedosáhly paprsky světla. Díval se do ohně, pak vytáhl meč u pasu a pomalu jej začal potírat olejem. Nanesl na čepel tenkou vrstvičku mazavého filmu a řádně ji rozprostřel. Dal si záležet jako u každé své zbraně a po skončení se opět díval do ohně. Všechny jeho zbraně byly vždy pečlivě ostré a potřené správným olejem, musely být, aby přežil vzhledem k své práci. A bylo kolikrát jedno, že pro danou akci neplánoval žádnou svou chladnou zbraň použít. Ostatně jako tuto noc, kdy nevěřil, že vůbec vytasí jakoukoliv svou čepel. Dneska ho totiž čekalo něco jiného, dobrodružství jen tak pro radost, jak tomu říkával. Dozvěděl se o zajímavé zřícenině, kde údajně straší. Už tohle slyšel mnohokrát a často se jednalo jen o slabší duchy, kteří dle jeho slov nestali za pozornost, možná tak pro něj. Nebo to byli nájezdníci, nebo nic, jen vymyšlené povídačky. Doufal tak, že tady by něco opravdu mohlo být. Byl připraven na vše, klidně i na nějakého toho silnějšího ducha, který je uvězněn na tomto místě. A jestli ano, ovládne jej a uvězní jeho sílu. To se vždy hodilo, ať už se jednalo o cokoliv. Byla zde sice otázka etiky, ale pokud to byl opravdu jen degenerovaný přelud, který se musí zabít, bylo to jedno.
Díval se do ohně, pak se zadíval na zříceninu před sebou a přemýšlel. Místo si prohlédl už za bílého dne, ale až v noci hodlal prohledat její útroby. Už když se procházel po hradbách a zničených věžích, rozpoznal, jak velká pevnost to musela být. Nyní už ale zbyly jen pozůstatky samotného středu. Jen bohové si můžou pamatovat, kam až šahaly zdi, či kde stávaly staré opevnění a bašty, protože teď všude rostl jen les. A to málo co zbylo, je obrostlé mechem a křovím. Tohle čekalo všechny velké stavby, pokud se o ně nepečovalo. Bez příjmu zlata se vše vrátí zpět přírodě. Ale dost bylo polemizování nad ztracenou slávou, blížila se půlnoc a nastal pravý čas vyrazit a prohledat útroby pevnosti. Zvedl se a schoval meč do pochvy. Posbíral vybavení a zahalil tábor s koněm do iluze. Pak se za naprosté tmy vydal k zřícenině.
Procházel zříceninou do hlavních částí pevnosti a bylo to jako procházka lesem. Místo již plně pohltil zub času a v jistých smyslech ho to fascinovalo. Nutilo ho to až přemýšlet, co nastane po věštbách jasnovidů o konci světa. Že by takhle vše mělo vypadat, jen zbytky starých časů? Pustil to však z hlavy, nemusel příliš bludy šílenců. Místo toho se neustále rozhlížel či snažil cítit cokoliv zajímavého. Staré významné místa mají tendenci časem samy vyprávět svoji historii. Kolikrát bylo až neuvěřitelné, že věštci nebo lidé silně propojení s magií, především lidé, jež jsou považování za media, umí rozpoznat staré příběhy pouze z okolního prostředí. Čarodějové na to musí více vědecky, a ani tak nemají úspěch zaručen. Snažil se proto alespoň pochytit dávnou atmosféru, ale nezaznamenal nic. Mohl se proto jen domýšlet a představovat si, jak tato pevnost vypadala za své největší slávy.
Našel hlavní síň, nebo spíše co z ní zbylo. Měsíční svit však dopadal skrz střechu už jen na krysy, které před ním utíkaly. Nic tu zatím nebylo, ale nemohl se zbavit pocitu, že ho někdo sleduje. Nikoho však nenašel ani neslyšel, pokračoval tedy. Hned po chvíli vevnitř mu došlo, že tohle místo je nebezpečné samo o sobě. Chtěl vyjít do jedné z věží, aby si prohlédl celou pevnost z výšky, ovšem po třech krocích pod sebou slyšel drcení kamene. Následně se pod ním propadl i schod, a tak pochopil, že by to nebyl dobrý nápad. Mohl se nahoru vynést pomocí levitace, ale jestli schody byly v tak špatném stavu, co teprve patra. Raději se i díval nad hlavu, jak moc je na tom dobře strop, avšak nebyl. Byl dokonce rád za helmu, kamínky na skoro plešce nebyly nijak příjemné, Astrid ho právě oholila.
Chodil po chodbách již delší dobu a stále měl pocit, že ho sledují tajemné oči, ale nic nenašel. Prošel vše a nenašel ani ducha. Byl znovu napálen. Chtěl už odejít, avšak objevil ještě sklepy. Moc se mu tam ovšem nechtělo vzhledem ke stavu pevnosti, ale sestoupil dolů. Zapálil si louče, které měl sebou a musel asi vypadat na vykradače hrobek. Většinou to nedělal, ale pořád mít očarované oči nebylo příjemné. K tomu tady nic necítil, tak proč nepátrat jako někdo obyčejný.
Po pár schodištích si uvědomil, že narazil na věznice. Především jej nakoply kostry s řetězy na rukou přibitým ke stěnám a stropům. Ihned si vzpomněl na svoje zážitky z vězení. Sakra, tohohle se jen tak nezbaví. Jako by tam znova byl a tohle místo v něm vzbudilo tolik vzpomínek. Jedna věc ho však na tom uklidňovala, že se odtamtud dostal a především, že se i pomstil.
Díval se po celách na kostlivce, ti lidé tu všichni zemřeli hladem a krysy si pak na nich pochutnaly. Tomu se říká ironie. Ať už tohle místo opustil, kdo chtěl, na vězně se neohlížel. A proč taky. Nikdo to nikde neřešil a ti kdo ano, byli jen pro smích. Vězen je jednou vězeň, více už nikoho nezajímá, a už vůbec ne jejich řeči, že jsou nevinní.
Dostal se do strážnice, kde vysely klíče na svých místech. Bachaři odsud utekli ve spěchu, a i po těch letech tu bylo vše krásně seřazené. Lidi už nevěděli, co se tu odehrálo, ani kdo tu vlastně žil. Další nepříjemnost zubu času.
Pověsil louč na stěnu a prohledal strážnici. Nic tu však nebylo a mohl se vrátit zpět, přičemž to si od tohohle místa dost sliboval. Nic nenašel, nic necítil. Bylo to zbytečné a jen mu něco mohlo spadnout na hlavu. I to se ovšem stávalo. Sebral tedy louč a naposledy se rozhlédl. Vyšel zpět do chodby a váhal, zda má jít dále podél cel, nebo zpět. Když už tu ale byl, chtěl to projít celé. Po chodbě se vždy díval na nebožtíky a jejich osud, bylo to depresivní. Došel až na konec a nic tu nebylo, jen ten pocit, že ho někdo sleduje. Avšak tady se tomu nedivil, bylo tu tolik koster. Zadíval se tedy na poslední kostru a působila, jako by toho vězně někdo rozčtvrtil přímo v jeho cele. Konce rukou stále vysely na řetězech, zatímco zbytek těla byl připoután k zemi. Bylo ale zvláštní, jak byla umístěna pánev a proč byla zlomená v jedné části u levého kyčelního kloubu. Nedalo mu to a klekl si ke kostře, tohle bylo divné. Podíval se na řetězy nahoře a jejich konce vedly hluboko do zdi, ale nikde nebyla páka na jejich ovládání. Hledal loučí cokoliv ale nic. Až jej tak napadlo, zda není blázen. Nedalo mu to však a prohledal kostru. Rozvířil i prach na zemi, byly tu drážky, něco velkého a těžkého se tu hýbalo. Že by tu byla tajná chodba, to by nebylo moc originální. Jestliže se zde navíc nacházelo vězení, tak to nebylo moc dobré místo. Konečně však trochu zajímavosti, když už tu nic není.
Postavil se a dobře si prohlédl ono místo. Jistě se dovnitř chodilo pomocí spínání páky a muselo to být rychle. Zatahal za řetězy, ovšem tomu nevěřil, to by tím pádem otvírali vězni. Zkusil i louče, ale rovněž nic. Napadlo ho i stěnu odstřelit, ale vzhledem ke stavu celé této stavby, by to mohlo být nešťastné řešení. Doufal i, že za ty léta ještě mechanizmus na otvírání vůbec funguje. Nakonec odložil louči do stojanu a pustil se do zaklínání. Pátrací kouzla byla specifická a často se musely přímo nasměrovat. Nejednoduší bylo, když něco vyzařovalo magii, ale v takových případech mu nemusela ani magie pomoct. Jestli ten, kdo to postavil, byl dost chytrý, jistě to nechal udělat tak, aby spouštěč žádný čaroděj nenašel pomocí magie. Tohle byl bohužel i jeho případ.
Zrušil kouzla a nic neměl. Mohl naslepo hledat, ale to mu připadalo jako nedůstojné vzhledem k tomu, že je člověk co ovládá magii. Tuhle možnost hodlal nechat jako poslední, nikdo ho tu přece neviděl, i když šestý smysl mu říkal, že tu není sám. Přestože však nikoho nenašel. Zaměřil se na kostru, ta zlomenina byla divná. Jako by na dotyčného dupli patou až nepřirozeně silně, nejspíše aby uhnul. Hledal tedy na místě, kde nebožtík asi vysel, když byl pohromadě. Ohmatával kamínky a jeden se mu nezdál, byl měkký. Zkusil zatlačit, ale nic. Bylo mu jasné, že se muselo zatlačit správně. Zkoušet všechny možnosti byl však nesmysl. Ohmatával tedy kámen a poznal, že v některých místech byl měkčí a v jiných tužší. Připadalo mu to až zvláštní, tohle mohl najít každý vězeň, to by ale nesměl být na řetězech. Tahle cela měla asi jediný účel, přičemž řetězy na stropě ledacos naznačovaly.
Zatlačil a něco cvaklo. Doufal tak, že to nebyl strop. Následně se otevřely tajné dveře ve stěně za vězněm. Dveře vrzaly a neotevřely se úplně, ale stačilo, aby se protáhl. Zablokoval ovšem mechanismus dveří, chtěl ještě vyjít ven. Sebral louč a vstoupil do chodby. Byl zvědav, co najde.
Po pár krocích v chodbě našel větší místnost, nebo spíše laboratoř. Rozhlížel se s loučí a přemýšlel, co se stalo s majitelem. Otočil se a srdce mu poskočilo, on o majiteli a ten byl rozstřelen o zeď v poličkách. Zakýval hlavou, tohle se mu dělo pořád. Vždy když pomyslel na majitele, najde jej sotva kousek za sebou. Zběžně se na něj podíval, byla to jen kostra se zbytky oblečení, které bylo místy ohořelé a jinde rozpadlé časem. Trochu jej vyšetřil, ale v tomhle stavu už nic nemohl najít, a po magické stránce rovněž nic. Otočil se proto směrem, kde si tenhle muž hrál. Bylo celkem problém to poznat díky stavu, v jakém se vše nacházelo, ale jako by tam něco bouchlo. Celá část místnosti musela být zničená po výbuchu. Rozhlédl se a našel svíčky, jedním lusknutím prstu se zapálily a osvětily místnost. Odložil louč a helmu, a dal se do prohledávání. Nepochyboval, že se dostal do alchymistické laboratoře. Všude bylo mnoho kádinek a lahviček, poličky plné přísad a knih. Bohužel, sotva vzal první knihu, rozpadla se mu v ruce, stejně tak ostatní. Našel i deníky, ale díky jejich stavu se nemohl dozvědět, co se zde stalo. Vše důkladně prohledal, včetně starých misek, ale už nic nebylo ve stavu použitelnosti. Tak to se všemi alchymistickými přípravky bývá. Výjimkou byly akorát přísady nepodléhající zubu času. Například kosti či prachové esence byly velmi odolné, tedy pokud se nevybijí časem, nebo naopak ještě více nezesílí. Tím ale vzrůstalo i riziko použití. Alchymie byla věda sama o sobě.
Prohledal v pracovně skoro vše, ale nic zatím nenašel. Docela litoval i ty dvě truhly plné knih, všechny byly ztrouchnivělé. Vytáhl i třetí bednu, ovšem moc naděje si nedával. Vyrazil zámek a otevřel bednu. Knížky tu nebyly, ale něco jiného ano. Uchopil lebku a dobře si ji prohlédl, nebyla lidská. Spodní čelist byla navíc protáhlá a zuby dlouhé. Tohle viděl v knihách, lebka patřila vyššímu upírovy a hlava byla odseknuta v momentu syčení, což bývalo velice vzácné a na trhu s cennostmi lebka dobře hodila. Zároveň však četl, že upíří rody pak následně navštěvují majitele těchto pozůstatků, avšak nechovají se moc jako slušní hosté.
Odložil lebku a pokračoval. Obsah této truhly byl vskutku zajímavý, a v jistých ohledech i na hraně zákona. Vytáhl pár sklenic se zuby, některé upíří či jiných různých zvířat. Vše mělo na sobě štítky. Škoda jen, že to nemohl přečíst bez magie. Uměl mluvit zdejší řečí, ale číst a psát moc ne. Pergameny co vytáhl, byly však nepoužitelné. Vytahoval postupně další kádinky a nádoby. Z některých něco cítil, z jiných zase ne. Pak našel menší nádoby, na kterých byly nakreslené rohy, a cítil z nich sílu démonů. Tohle byl přesně ten typ materiálu, jenž postupem času sílil a stával se tak nebezpečnějším místo toho, aby upadal. Přemýšlel, co by to mohlo být, nápis mu nic neříkal a rohy mělo spoustu démonů. Bylo mu však jasné, že tohle je zakázaný předmět, který má velké spektrum využití. Nijak nepochyboval, že si nádobu ponechá i přes možná rizika. Dále v bedně nenašel už nic, co by pořádně stálo za povšimnutí, čas vše totiž vzal.
Sedl si na židli a díval se na obrázek rohů. Byla to nádoba velká jako pro med. Prach vevnitř byl matně šedý s malým leskem. Cítil z něj moc, ale bude to muset prozkoumat. Pobral tedy všechno, co mělo nějakou cenu a dal si to do brašny přes rameno. Lebku upíra však nechal na místě, nepotřeboval nečekanou návštěvu. Udělal si pak ještě poznámky do deníku, kde si poznačil cenné údaje o tomhle místu včetně polohy. Před odchodem si naposledy prohlédl kostru nebožtíka. Zajímalo ho, co jej zabilo. Laboratoř za sebou zavřel, heslo si poznačil. Venku měl však opět pocit, že jej sledují jiné očí, ale nikoho nenašel. Opustil tedy pevnost, a když seděl na koni, naposledy se na ni podíval. Měl ještě dobrých pár hodin, než slunce začne zapadat, ale chtěl být už na cestě, až bude tma. Aspoň už neměl ten pocit sledování. Nedalo se říci, že by tu našel něco převratného či cenného, ale obsah těch nádob byl dostačující, ne-li víc.
Pomalu jel na koni a přemýšlel. Slunce už z půli zapadlo a hledal slušné místo na táboření. Stále však uvažoval nad obsahem té nádoby. Nedalo mu to. Vytáhl ji a znovu si prohlédl onen prášek. Nádoba byla takřka plná a její majitel ji ani nepoužil, nebo možná naopak a to jej stálo život.
Studoval soustředěně prášek a chtěl odhalit jeho tajemství nádoby. Ze zamyšlení ho až dostal obraz, který v něm spatřil, avšak ten nebyl jeho. Stihl se jen otočit, aby uviděl, jak na něj něco s dlouhými vlasy skočilo ze stromů. Nestačil se bránit a protivník jej vzápětí strhnul i s koněm na bok. Náraz byl tvrdý, jak pro něj, tak pro vzpouzejícího se koně, který sebou cukal. Instinktivně na onu osobu napálil tlakovou vlnu, aby ji ze sebe dostal. V ten okamžik přišel kůň k sobě a snažil se postavit na nohy, naneštěstí se koni uvolnil ze sedla a zůstal po pádu ležet. Rychle se podíval na postavu, která odletěla jen pár metrů, kde dopadla na všechny čtyři. Získal tak na zlomek sekundy čas, prohlédnout si svého nepřítele. Byla to rozcuchaná ženská, a k tomu ještě mocná upírka, přičemž ta vlna měla upírku odhodit podstatně dále. Navíc neměl v krvi, co potřeboval, kromě adrenalinu a nebyl ani posilněn magií. Jiným slovy špatná situace. Upírka se zazubila radostí a znovu jej napadla svojí bleskovou rychlostí. Vypálil po ní velkou střelu, aby se jí vyhnula a zároveň tasil meč na zádech a sekl. Upírka ale byla příliš rychlá a stihla zareagovat, i když ne úplně a při rozseknutí boku zasyčela a uskočila pryč. Vzápětí ho upírka obskočila ze strany a vyrazila mu meč z ruky. Připadal si vedle ní pomalý, tohle byl hodně silný upír vysoké úrovně, až mu vše připomnělo staré zkušenosti. Upírka ho stále držela za ruku a užívala si tep na jeho zápěstí, který cítila přes rukavici. Potom se pousmála a vytasila své dlouhé špičáky a pomalu se přibližoval k jeho krku. Neměl moc možností, soustředil magickou střelu do levačky, a když měl zuby blízko tepny, vpálil jí kouzlo do ksichtu. Upírka zapištěla a on spadl dozadu. S rozbitým obličejem ho pak chytla za nohu a hodila s ním jako s hadrovou panenkou. Proletěl se dobrých deset metrů, tvrdě narazil do země a párkrát se přetočil. Vůbec se o nic nesnažil a jen přivolal hůl a vyvolal štít, který mu měl poskytnout aspoň trochu času. Byl v prdeli a věděl, že v tomto stavu nemůže vyhrát, ne bez přípravy. Celé tělo měl pomlácené, přestože měl na sobě zbroj. Tohle byl přesně ten okamžik, kdy zbroj jen mírnila útoky, ale jinak nedokázala zabránit poranění. Hlava se mu motala, v ústech cítil krev, kosti jako by mu nedržely, kde měly. A to se ještě sám od sebe nepohnul, aby doopravdy věděl, co jej bolí a co už necítí. Stále držel hůl, přetočil se na záda a prohlédl si upírku, která i přes svá zranění měla úsměv na tváři, i když zohyzděný. Tady mu síla a magie byla k ničemu, musel vyhrát jinak. Musel vymyslet jiný plán, protože útěk zde nepřipadal v úvahu. A přitom ani nevěděl, o co zde vlastně jde, zda je to jen náhoda nebo ne.
Díval se upírce do očí a oddychoval. Nádech mu dělal problémy, ale nemělo smysl útok protahovat. Plán už měl, sice nebyl dobrý, ale sotva se držel při vědomí a lepší nevymyslí. Upírka pochopila, že je čas to skončit, zasmála se ještě více a praštila do štítu, který se skoro rozpadl. Upírka získala větší sebevědomí a další ránou rozbila štít, pak na něj naskočila s plným sebevědomím. V pravý moment však pohnul holí, kde byla soustředěna síla a srazil upírku stranou, přičemž jí zapraskaly kosti. Rychle se dostal na její záda přes bolesti těla a začal ji mlátit koncem hole, kde soustředil zbytky síly. Upírka sebou házela, ale i tak jí narážel holí do zad, dokud neuslyšel praskat dost obratlů. Poté si našel nový cíl. Bil koncem hole upírce do hlavy, než to hlavu ani nepřipomínalo a i vetší kousky lebky a mozku zničil na prostou rudou směs. Když skončil, upírka byla mrtvá, avšak sotva se držel, aby se nesvalil.
„Kurvo blba. Jak sis vůbec mohla myslet, že by ses mi dostala přes štít.“ Byl zničen a neschopen jakéhokoliv pohybu. Naklonil se bokem a vedle se vyzvracel, asi měl otřes mozku. Nevydržel to a svalil se stranou. Nemohl nic dělat, jen si vytáhl lektvar z kapsičky a i přes značné obtíže a bolesti lahvičku vypil. Lehl si pak zpět na záda a díval se na sotva vycházející hvězdy. Nijak mu nevadilo, že tělo upírky použil jako polštář. V momentě neměl nic. Nevěděl, zda mu neutekl kůň, nebo zda jej nenapadnou další upíři. Hlava se mu motala, tělo ho neposlouchalo a byl mimo. Mohl jen ležet a čekat, než nabere aspoň trochu síly, nebo zda jej něco hladového nesežere.
O pár hodin později se stále díval na oblohu, byla hluboká noc. Neustále ztrácel vědomí a zase ho nabíral. Chvílemi se i třásl a špatně se mu dýchalo. Měl pocit, jako by si při hraní na panenku změnil uložení orgánu a kostí v těle. Nechtěl ale usnout, už by se nemusel probudit. Ano sice nebyl ve stavu, kdy by něco zvládl, ale furt lepší než nic.
Jen tam ležel a snažil se dívat na hvězdy, avšak v jednom okamžiku jeho smysly něco ucítily. Byl dost mimo a nebyl si jistý, ale sílilo to. Nebyl sám. Připadalo mu, že slyší kroky a pak onu auru dokonce i rozpoznal, byla totiž silná, jednalo se o démona. Stále zatím jen ležel a nehýbal se. Jeho oči se ale podívaly na muže, který k němu pomalu kráčí. V jedné ruce držel uzdu jeho koně, zatímco v druhé nádobu s prachem, kterou si před útokem prohlížel.
Muž s černými vlasy si sedl na vedlejší pařez a se zaujetím si prohlížel nádobu. Potom ji otevřel a namočil do ní malíček, který si dal do úst. Pokývla znalecky hlavou a zavřel nádobu.
„Prach z kostí sukuby,“ započal muž rozhovor chraplavým hlasem. „Je slušně odleželý a silný, na praktikování magie možná až moc silný. O to ale lepší,“ pronesl s úsměvem a položil nádobu k němu. „Řekl bych, že dotyčná kráska svedla velice moc duší ve svůj prospěch. Dobrý nález, chlape,“ poplácal ho po rameni.
Díval se na démona a zkoumal jej. Působil jako obyčejný člověk, a to bylo daleko horší než ty rohaté potvory. Tak aspoň smrtelník hned věděl, že je v prdeli, než když potkal tyto individua, které si s vámi hrají jako s loutkami. Démoni měli spousty podob a exemplář před ním vypadal jako člověk. Ani by se nedivil, kdyby se vydával za pocestného obchodníka, to by bylo ještě horší. Už tak jsou skoro všichni obchodníci pomalu démoni, co se týká smlouvání. Navíc když se jedná o opravdového démona, tak pak je platba vždy neskonale větší. Neměl zdání, kdo to je či co chce. Rozhodně se však nejednalo o náhodu. I s tou upírkou věřil, že to mělo nějaký důvod. Určitě se o něco zapletl a ten démon to vycítil, poznal příležitost a hodlal ji využít.
„Ta žena, co ti dělá polštář, je královna upíru pro tyto země. Královna Rikša, tak zní její jméno. Byla už za života velice ambiciózní a po její smrti, tedy nového života co získala, byla ještě ambicióznější. Její vláda spolu s manželem Aratorem, byla devastující pro vše živé. Bohužel, přehnala to, a i když si upíři žili za její vlády dobře, stejně tak jako poslušní lidé, pohádka musela nakonec skončit. Kupodivu v tom měli prsty přímo bohové a jejich války a rozpad královniných snů zapříčinil jen vedlejší náhodný efekt. Kdo ví, jak by to dopadlo. Třeba by celý svět ovládali jen upíři a jejich nohsledi. Královna Rikša a její manžel pak mohli jen sledovat, jak se jejich impérium rozpadá a to jediné co jim zbylo, jsou jen útržky, které už ani neexistují v knihách. Byla velice stará a svůj věk si prodlužovala tím, že se koupala v krvi panen. Já osobně jí datoval do prvního věku toho světa. Pamatovala věci a události, které už byly dávno zapomenuty.“
„Pěkné,“ řekl slabě.
„To ano. Byla to mocná žena. To, že jsi ji dokázal zabít, o tobě ledacos vypovídá. Bohužel pro tebe, sis tím zároveň podepsal svůj vlastní ortel. Té ženy se báli i démoni, včetně mě,“ dodal pobaveně.
„Co chtěla po mně.“
„V laboratoři, kterou jsi navštívil, měla být lebka její dcery. Kupodivu její dcera se stala upírem daleko dříve, než její matka. Pouta tím ale nebyla zpřetrhána. Královna tak zaprodala svoji duši a přešla na druhou stranu. Je to docela paradox, ale ta žena, která zmasakrovala spousty životu, nejdříve všechny ty životy zachránila, už jako upír. Při válce s démony totiž sever, jak jistě nazýváš tohle místo, nebylo vůbec připraveno na takového nepřítele. Seveřané měli dost problému s předvojem barbarů, kteří začali poslouchat své nové pány. Tak nejdříve královna se svými upířími lordy zastavila démony, a až potom se pustila do lidí. Bohužel, než stihla dokončit své dílo, padl její bůh, a tím i její moc. Je to docela ironie, jejích bůh totiž s tím vším neměl vůbec nic společného, a byl jen v nesprávný moment na nesprávném místě.“
„Asi se v bozích vyznáš, že?“
„Ach ano. Můžou nabírat různé podoby a někteří z nich rádi chodí mezi své ovečky. Není jim zas tak lhostejné, co se děje s jejich stádem. I proto kolikrát zasahují a je jedno v jaké podobě. V každém velkém konfliktu tohoto světa měli prsty, tedy skoro v každém. Být tebou se ale více než o bohy starám o svůj život. Předpokládám totiž, že král Arator smrt své ženy nenechá bez povšimnutí.“
„To asi ne. Co mám podle tebe dělat.“
„Nyní na scénu přicházím já, Graul Gronter, obchodník a zlatník.“
Zapomněl jsi dodat démon. „Moc na zlatníka nevypadáš.“
„Je jedno, jak vypadá zlatník, důležité jsou jeho prsty,“ pousmál se Graul a prohlédl si ty své. „Mám pro tebe nabídku, která se hodně těžko odmítá, zejména ve tvém stavu.“
„Byl jsem na tom už i hůř.“
„Věřím ti. Ale nevěřím, že jsi měl za zadkem nasraného upíra. Je jedno, jak daleko utečeš, stejně tě nakonec dostanou a nebudou brát ohled na lidi ve tvé přítomnosti, ba naopak. Smrt královny může dokonce rozpoutat nepříjemné události. Ty to vše ale můžeš zastavit hned na počátku.“
„Už teď se mi nelíbíš, Graule.“
„Jsem zvyklý tohle slyšet od lidí až na konci společných událostí, ale pokračujme. Nabízím ti tohle, místo, kde najdeš krále upíru Aratora, včetně počtu jeho sil. Můžeš vše ukončit hned, a jako bonus si můžeš odnést z jeho zříceniny cokoliv. Obzvlášť bych ti doporučil truhly ve sklepení hned za zásobami ledu.“
„Na co je upírům led?“
„Rikša své oběti dávala prochladnout, více jí tím chutnala jejich krev.“
„Co chceš za ty informace.“ Neměl moc na výběr a věděl, že těm upírům neuteče a bylo jedno, jestli to byla nějaká Rikša nebo ne. Mocní upíři nemají tendenci žít sami. Bude lepší, když bude boj probíhat podle něj, než být znovu přepaden.
„Já? Vůbec nic od tebe nežádám, tohle všechno je milodar.“
„Ale?“
„Jedna maličkost by se našla. Aratarovo tělo tam musíš nechat. Zbytek upíru si klidně odnes, ale na jeho tělo po smrti nešahej.“
Přemýšlel, ne o tom, zda to přijme, zde moc na výběr neměl, ale zda se zeptat, na co chce Aratorovo tělo. Ten démon byl v současnosti nad ním, jestli se zeptá, vzbudí podezření, jestli ne, tak opět vzbudí podezření. Zajímalo ho, proč chce upírovo tělo. Pozorně se podíval Graulovi do očí, byla v nich čirá temnota.
„Uděláme to takhle, pane Graule.“ Nechal chvilku pro napětí. „Vy mi řeknete, kde najdu Aratora, a já ho ulehčím od pokladu co má schovaný u ledu.“
Graul se pousmál a natáhl k němu ruku na stvrzení smlouvy. On ji ale nepřijal. „Nestvrdíme snad naši smlouvu?“
„Moje slovo stačí.“ Byl by blázen, kdyby podal démonovi ruku. Mohlo to být jen bezvýznamné gesto, ale taky nemuselo.
„No dobře, pane Bezejmenný.“ Bezejmenný Graul zdůraznil. „Nechám vás, abyste se dal do kupy, a pak vás navštívím s informacemi. Do té doby na shledanou.“ Graul se pak zvedl, ale při odchodu se zastavil. „Mimochodem, s tím sukubím prachem bych byl opatrný, je to síla.“ Pak odešel a zmizel.
Dále jen ležel a přemýšlel, to nebyla náhoda, jak ho nazval. Zároveň váhal nad tím pocitem v pevnosti, že jej někdo sleduje. Byla to Rikša nebo Graul? Tak či onak právě uzavřel smlouvu s ďáblem, a to bylo vždy špatně, i když ďábel byla jen nadsázka, natož pravý démon.
Po pár dnech, kdy se mu kosti vrátily na správné místo, byl připraven. Nebyla pak náhoda, že se v ten moment vrátil i Graul s velkým úsměvem na tváři. Graul mu toho moc neřekl, jen kde najde Aratora a hned zase zmizel. Vůbec nepřemýšlel nad tím, že by utekl, nemělo to smysl. Spíše přemýšlel, jak to celé proběhne s Aratorem, o kterém nic nevěděl a jistě už ví o tom, že mu zabil ženu. Rozhodl se ale, že v prvé řadě bude mluvit a až potom bojovat. Nebylo sice ideální, pustit si upíra na tělo, ale potřeboval informace. Už ovšem potkal pár různých upíru a měl tudíž tušení co ho čeká.
Slunce pomalu zapadalo, když byl u pevnosti krále Aratora. Byla to zase další zřícenina, ale o její velkoleposti se nedalo pochybovat. Sice byla pevnost v lepší stavu než jiné, které již navštívil, ovšem byla to jen chabá útěcha z dob, kdy musely stíny pevnosti nahánět hrůzu všem v okolí.
Cesta k pevnosti vedla přes les, kde ani neexistovaly žádné cesty a celkově život. Celou dobu jel přes les v mlze a i samotná pevnost v ní byla zahalena. Připadalo mu až tak, že samotný sluneční svit má problém zde proniknout. Okolí zároveň připomínalo hřbitov a už se těšil, až zapadne slunce a vyjde měsíc, v ten moment se pevnost a přilehlé krajiny promění v úchvatné místo.
Při přiblížení očekával uvítací výbor, nemýlil se. V bráně pevnosti stál jeden upír v plné zbroji a pozoroval jej. Upír se však ani nehnul. Seskočil tedy z koně a přivázal ho pořádně, aby mu neutekl, k čemuž příliš nechybělo. Pak se postavil před upíra, který si ho prohlížel s odporem. V krvi měl vše potřebné, stejně jako v holi a byl očarován magií. Meče měl naolejované a byl napjatý, kam to celé povede. Upír se nakonec rozešel a on jej následoval. Procházeli dlouhými temnými chodbami a obrovskými sály, kde sice nehořely louče, ale dýchala zde zašlá atmosféra. Úplně až cítil období, kdy sály plnili upíři dychtiví po krvi. Dnes zde však nebylo ani živáčka. Cela pevnost měla mrtvý závan ve vzduchu, ale asi to tak mělo být, rozhodně pro živé bytosti.
Upír ho zavedl do velkého sálu, kde se nacházel trůn a pak odešel. Zůstal úplně sám a mohl se porozhlédnout, přičemž venku pak viděl skoro již zapadlé slunce. Dostal tak rázem pocit, jako by viděl mizet život a každou chvíli se měla probudit smrt. Otočil se a prohlédl si prázdný trůn. Byl mírně zklamán, neboť očekával, že bude z lebek či podobně, avšak místo toho to byla poctivá řemeslná práce. Poslední co jej zaujalo, byl obraz rodiny. Žena na něm vypadala na Rikšu, taky černé vlasy a výraz věštící chuť po krvi. Dále tam byl muž a starší syn. Chyběla tam však dcera, pokud mu Graul nelhal. Celkově ho tady mělo čekat sedm upíru včetně Aratora. Bylo to ovšem žalostné vzhledem k tomu, jak velké měli sny.
„To nás kreslili, ještě když jsme žili.“
Otočil se za hlasem a našel Aratora sedícího na trůně. Přesně jak očekával, byl to vyšší upír a tudíž bude muset bojovat, jak se připravil. „Pěkný obraz.“
„To ano. Dvorní malíř nás nakreslil ještě za starého života.“ Arator se postavil a sešel z trůnu. Zastavil se kousek od něj a rovněž se pokochal obrazem. „Jediná věc co mi zbyla. Vždy když se na něj dívám, připadám si starý. Čas nejde úplně zastavit, ani když jste mrtvý.“ Otočil se na něj. „Jmenuji se Arator, kníže z…“ a zasekl se. „To je vlastně jedno, to místo už neexistuje. A vy jste?“
„Nemám jméno.“
„Stejně je to jedno, za nějakou dobu už ho nikdo nebude znát, tak nač si jej dávat. Proč jste tady?“
„Skončit to.“
Arator pokýval decentně hlavou. „Musím uznat, že jste odvážný, přijít až sem poté, co mi zabijete ženu.“
„Stejně byste po mně šel. Dám přednost tomu, vyřídit celý spor hned.“
Arator opět pokýval hlavou. „Ano to je rozumné řešení. Souhlasím. Co když ale netoužím po pomstě.“
„Divil bych se.“
Arator se pousmál a podíval se na zapadající sluce. Potom odešel k velkému stolu. „Vlastně bych vám měl poděkovat, svoji drahou Rikšu jsem totiž nenáviděl. Doslova mi pila krev.“
„To se stává po tak dlouhé době manželství.“
„To ano. Víte, jak jsem se stal upírem? To má žena na tom měla značný podíl. Pamatuji si to, jako by to bylo dnes. Pomalu přišla k naší lóži a jemný měsíční svit jí olizoval tělo. Svlékla se přede mnou a nechala, ať se kochám její krásou. Byl jsem v euforii a toužil jsem po ní. Lehla si ke mně a vášnivě jsme se líbali. A než jsem se nadál, sála moji krev a započala rituál cesty na druhou stranu.“
„Romantička.“
„To ano. Vždy jí u toho krásně žhnuli oči, stejně jako u pohlcování lidských životů. Byla velice ambiciózní, to jsem na ní vždy miloval. Byla silná žena plná vizí. Bohové nám ale nepřáli. Vám ovšem přejí. Odejděte, prosím.“
Tohle mu bylo divné. „Nějak vám nevěřím.“
„Nedivím se vám. Dokázal jste ale zabít moji ženu, a to poslední co mi zbylo, je můj syn. Chci jej ušetřit jejího osudu.“
„To chápu, ale co mu zabrání, aby pomstil matku.“
„Zhola nic.“
„A proto jsem tady. Bude lepší, když to vyřídíme hned. Dříve se vás ale musím zeptat, víte kdo to je Graul Gronter?“
„Bohužel vím. Teď vše do sebe zapadá. Má žena by nenapadla člověka jen kvůli krvi. Ano lidi co ovládají magii, mají chuťově lepší krev, ale vždy byla rozumná. Takže nakonec to Graul dokáže, zabije nás všechny do posledního.“
„Působíte, jako by to byl starý známy.“
„Bohužel je. Smím se vás zeptat, jak jste se s ním zapletl?“
„Po útoku vaši ženy, mě nechal žít.“
„Ano to je mu typické. Jeho nabídky jsou neodmítnutelné. Nebudeme to už protahovat, dnešní noc bude dlouhá.“
„Proč chce, abych nechal vaše tělo tady?“
„A proč se zajímáte?“
„Nikdy nezabíjím bezdůvodně.“
„Slušné z vaší strany,“ zkonstatoval Arator. „Dostal jsem ale nápad. Předpokládám, že své meče nenosíte pouze pro parádu.“
„Správně.“
„Jestli jsem se o Graulovi něco naučil, tak to, že on vždy získá, co chce. Útěkem se vše jen oddaluje. Mám pro vás nabídku.“
„Poslouchám.“ Nemohl se však zbavit pocitu, že už nejsou sami.
„Graul chce moji smrt a já tu jeho. Pokud přežijete následující boj, tak si chci koupit Graulovu smrt. Dole mám zbytek někdejšího bohatství, je vaše.“
„Graul mi o něm říkal.“
„A jistě řekl, proč chce moje tělo.“
„Zapomněl se zmínit.“
„Má s ním jisté plány, a osobně bych jim zabránil, má krev je totiž klíč.“
„Klíč k čemu?“
„Něco co mělo být zapomenuto. Udělejme to takhle. Zabte Graula a zničte mé tělo.“
„Co za to.“
„Nejste v pozici, kdy můžete vyjednávat.“ V ten moment všechno začalo a upíři se na něj vrhli bez jediného náznaku svého panovníka. Už měl však s upíry bohaté zkušenosti a byl seznámen s jejich přednostmi. Své očarování a reflexy tak předem předpřipravil vůči rychlosti upírů, aby mohl následně čarovat dle potřeby. Rozhovor a samotná cesta tak sice působily nekonečně, avšak nyní mohl krásně vidět vyskakující upíry ze zákoutí temných stínu. Byla zde však menší změna oproti předešlým střetům s upíry, někteří měli na sobě zbroje.
Přivolalo si hůl a hodlal hrát podle vlastních pravidel. Klepl s ní o zem a vyvolal kolem sebe dobře známé kouzlo, které již použil. Všichni upíři rázem přišli o svoje speciální schopnosti a jemu se naskytla jedinečná příležitost překvapení. Karty se znovu rozdaly. Nechal hůl stát a temně zářit její hlavici. Levou ruku pak natahoval k upírovi ve zbroji, kterého potkal v bráně a pravou rukou se natahoval po meči na zádech. Konečky levých prstu se rozzářily střelou, která z nich vyletěla a trefila upíra přímo do tváře. Po výbuchu pak upírovi rozdrtila kosti na kusy a zarazila mu je do mozku. Na větší kouzla si v barieře netroufal, přece jenom aby ji udržel, už jej stálo nemalou námahu a do toho boj. Sotva chytil meč ze zad, sekl s ním jednoručně proti dalšímu upírovi. Tomu již vyrostly dlouhé drápy z prstů, avšak odsekl mu ruku a narazil do něj ramenem. Potom ještě upíra zasáhl hlavicí meče do tváře, kde mu vybil pár zubů. Hned pak následně zvedl meč již obouruč proti meči jiného upíra a zastavil jeho úder vysoko. Zároveň se mu podařilo udržet meče nahoře, aby se upírovi dostal blíže na tělo. Upírovi příliš pozdě došlo, že v barieře poztrácel řadu schopností a tím, že nepatřil mezi vyšší upíry, byl doslova jen obyčejným člověkem. Jeho meč byl nad mečem upíra, a proto jednoduše zvedl čepel a přiložil ji upírovi na krk. Následně udělal piruetu a lehce zatlačil na čepel, čímž se upírova hlava vznesla do vzduchu. Během piruety využil nashromážděnou sílu a sekl po dalším nemrtvém nepříteli, kterého rozdělil od ramene k pasu. Následně se hodlal postavit Aratorovi, avšak to co spatřil, jej zaskočilo. Arator se od začátku boje ani nepohnul a na tváři měl chmurný výraz. Stačil ovšem pouhý úder srdce rozptýlení a už jej povalil další upír na zem. Upír jej pak chtěl chytnout za krk a rozdrtit mu ho, ale to se mu vymstilo. Při pouhém dotyku nákrčníku sebou upír škubnul a pustil jej. Po zkušenostech z Edingardu nic nepodcenil a nákrčník si potřel svěcenou vodou. Upír by mu svým stiskem dokázal poranit krk, i přes zjevnou ochranu, avšak zastavila jej nečekaná pálivá bolest. Upír chtěl následně pokračovat a znovu jej uchopit za krk i přes očividnou bolest, ale nedostal příležitost a byl probodnut mečem. Zbývali poslední dva upíři, avšak ocitl se na zádech s tělem na sobě. Nejdříve však mečem rozřízl upíra na sobě od pasu ke krku, chtěl mít jistotu a navíc ho to nestálo vůbec žádnou námahu. Poté se zvedl sotva na jednu ruku a viděl, jak na něj běží oba upíři. Hlavně ale viděl, jak Arator stále stojí na svém místě a chmurně se dívá do země. Neměl moc možností jak z toho ven, proto vrhnul meč od Bílé paní po upírovi v noblesních šatech, neboť věděl, že mu nedokáže uhnout. Stalo se a upír se skácel na zem s mečem v hrudi. Proti druhému upírovi se postavil na koleno a v pravou chvíli jej chytl za ruku s drápy, kterou si nechal narazit do zbroje. Přetočil upíra na zem a levačkou mu držel ruku s drápy, zatímco pravačkou tasil zbraň za pasem a úplně ignoroval, jak se ho upír snažil pahýlem mlátit do helmy. Letmo se podíval na Aratora, zda jej nenapadne zezadu ale nic, ten se stále díval do země. Se zbraní v ruce pak začal bodat upíra do hrudi. Bodal dlouhou čepelí potřenou správným olejem, na čemž upír se už nedokázal bránit a jen se díval nad sebe, zatímco z toho málo co kdysi bývalo srdce, už nebylo nic. Poslední bodnutí zasadil upírovi do mozku skrz oko.
Sedl si vedle upíra a stále čekal útok od Aratora. Ten se ale ani nepohnul. Dával se na okamžik dohromady a stavěl se na nohy. Byla blbost pouštět si upíry k tělu, ale o tomhle to kouzlo bylo. Dotknul se krku, ten stisk trval jen okamžik, avšak přesto nebyl příjemný. Nemohl ale přijít na to, proč Arator nezasáhl do boje a jen sledoval umírání svého druhu. Bylo to divné, nechápal to. Přešel k holi s kouzlem a váhal, zda jej má zrušit. Nakonec tak učil. Arator děkovně pokýval hlavou a pomalými kroky šel k mrtvole s mečem v hrudi. Celou dobu jej bedlivě sledoval a byl připraven zasáhnout.
Arator si klekl k upírovi a vytáhl mu meč z těla. Poté zbraň chytl za ostří směrem k sobě a nabídnul mu jej.
Pomalu přešel k Aratorovi a uchopil meč za rukojeť. Byl napjatý. Nechápal, co se děje.
„Dobrá zbraň,“ zkonstatoval Arator.
„Ano to je.“
„Chcete doopravdy vědět, proč jsem vás chtěl nechat jít. Důvod byl prostý, chtěl jsem zachránit svého syna,“ zavřel svému synovi oči.
„Kdybyste se zapojil, mohlo to skončit jinak.“
„Ne, nemohlo.“ Díval se na tělo svého syna. „Já už se setkal s lidmi jako vy. Lidmi, kteří mají magii a boj v krvi, s mágy. Těm nikdy neutečete, stejně tak jako oni neutíkají. Vždy jsou krok před vámi a nikdy je nejde překvapit. Když si totiž myslíte, že konáte to nejlepší v možnou situaci, tak to oni přesně chtějí, a z vaší výhody je rázem nevýhoda a další možnost už nemáte.“ Arator zvedl oči od syna a střetl se s jeho. „Jste monstra, nic jiného, a to vám říká krve sající upír.“ Znovu se díval na tělo syna. „Hned jak jste sem přišel, jsem poznal váš řád.“
„Vy jste se setkal s lidmi jako já?“
„Ano. Je až fascinující jak jednají, jak mluví a myslí. Měl jsem za to, že už neexistujete, ale vždy se sem tam někdo takový objeví. V dějinách je to naprosto normální, že ti co mají už být mrtví, stále za záhadných okolností žijí. Syna jsem ochránit nedokázal, ale stále je zde naděje. Graul si přijde pro mé tělo, nesmí ho dostat.“
„Proč?“
„Jak jsem řekl, kdysi jsem se setkal s člověkem jako vy a dokázal jsem se s ním rozumně domluvit. Upíři regenerace je v očích obyčejných úžasná, proto jsem do svého těla nechal schovat něco důležitého, něco co mi srostlo s levým žebrem,“ dotkl se těch míst. „Byl to bolestivý proces, ale muselo se tak stát. Dokonalé místo jak něco schovat, a ten mág si to uvědomoval, stejně jako já. V rukou smrtelníka je ten předmět bezcenný, bohužel i ve vašich. V rukou démonů ale nebezpečný. Graul na tohle čeká celé věky. Věděl, že jen další mág mě dokáže zabít správně, aby ten předmět nepoškodil.“
„Když je to tak nebezpečná věc, proč to nezničili už tehda.“
„Nevěděli jsme, zda nebude potřeba. Já už dnes ale vím, že není. Uzavřeme obchod, já se nechám jednoduše zabít, abyste měl dost síly, a vy za to zabijete Graula.“ Arator se zhluboka nadechl nosem. „Ten zkurvysyn už je tady taky, přesně na čas.“
Tohle byla hodně zvláštní nabídka, ale podle činu Aratora pochopil, že to musí být. „Dobře.“
„Tělo pak spalte, tím bude dokonáno. Pod obrazem naleznete klíč ke sklepení.“
Uchopil meč obouruč a napřáhnul se. „Co to vlastně bylo za předmět?“
„Je lepší, aby byl zapomenut.“
Chtěl už Aratora zabít, ale musel se zeptat ještě na jednu věc. „Proč mě napadla vaše žena?“
„Zeptám se ji na to,“ řekl Arator s malým úsměvem na tváři.
Tím tento rozhovor skončil a sekl mečem. Aratorova hlava se od krku oddělila bez jediného problému a kutálela se po zemi, dokud se nezastavila o sloup. Myslel, že už viděl dost, ale stále jej tento svět dokázal překvapovat. Škoda jen, že ne nijak pozitivně. Raději do sebe kopl lektvary a připravil se na střet s démonem. Měl totiž pocit, že tato noc bude delší, než je zdrávo.
Dlouho čekat nemusel a na jazyku zase cítil tu známou pachuť démonu. Měl tušení, že Graul jej celou dobu tajně sleduje, sice nevěděl jak, ale určitě ano. Sedl si na Aratorův trůn a čekal, co se bude dít. Trochu měl i dilema, co se týkalo volby. Chtěl Graula zastavit to ano, ale více chtěl zjistit, co má vlastně Arator v těle. Pohádka o mágovi, kterou mu řekl, zněla libozvučně, ale taky to mohla být jen pohádka. Arator totiž popisoval časy, které byly opravdu vzdálené a snad se mu ani nechtělo věřit, že ten upír z té doby vůbec pocházel. Docela i přemýšlel, jaká to asi byla událost, jež zastavila jeho manželku Rikšu. Těch se totiž mohlo najít více a nijak si neuvědomoval, že by se dočetl o tom, co mu bylo popsáno. Kdy to asi bylo, jak upíři měli takovou moc. Možná ještě před změnou kontinentů, ale to zase nedávalo smysl. Tak či onak ho čekalo ještě značné studium historie, avšak to bylo vždy v pohodě. Historie se totiž neměnila, jen si ji každý vykládá, jak potřebuje bez ohledu na pravdu.
Seděl na trůnu, když uslyšel kroky. Byl připraven na to, co jej čekalo, aspoň si to myslel. Bylo to tak vždy před bojem, mohl si jen věřit a říkat, že je připraven, aby se uklidnil. Graul vstoupil do místnosti a na tváři měl uspokojující úsměv.
„Podařilo se,“ pronesl s úsměvem Graul. „A kde se nám zakutálela hlava? A, tady je.“ Graul uchopil Aratorovu hlavu a podíval se jí do tváře. „Už je to dlouho, co se naše oči střetly. Pořád je máš stejné.“ Ochodil hlavu a přešel nad tělo. Nohou jej skopl na záda.
„Nepochlubil ses, že Arator má i syna.“
Graul si jej prohlédl na trůnu. „Na tom trůnu vypadáš dobře. Až tu skončím, mohli bychom tuto myšlenku rozvinout.“
„Lákavé, ale spíše bych dal přednost odpovědi.“
„Není to jedno? Zemřel jako ostatní. Jen jedna mrtvola navíc.“
Měl pravdu, byla to jen mrtvola navíc. „Co bude teď.“
„Já se pustím do díla, zatímco ty nalezneš slíbený poklad.“
„A co je to za dílo?“
Graul si jej zaujatě prohlédl. „Jak moc jsi zvědavý?“
„Dost.“
„Tak to je dobře. Pojď, zasvětím tě.“
Zvedl se z trůnu a pomalu šel k Graulovi. Nečekal, že se k němu dostane, ale rozhodně tak bude mít větší šanci jej zabít. Zároveň však v sobě měl nutkání zvědavosti. Tomu se opravdu říkalo dilema. Postavil se nad tělo Aratora a démon se pousmál. Graul si pak klekl a zabořil ruce do těla upíra. Démon začal trhat jeho tělo a následně rozlomil hrudní koš. Vytáhl staré srdce, které oblízl a kousek si odkousl, poté jej odhodil. Pokračoval v lámání kosti a mlaskání po pochutině. Vylomil potom divně srostlá žebra a zazubil se ještě více. Vypadalo to děsivě, démon měl celou pusu od krve včetně rukou a prohlížel si srostlé žebra k sobě.
„Co v nich je,“ zeptal se démona.
„To si nedokážeš ani představit.“
Více slyšet nepotřeboval, tohle v rukou démona nesmělo zůstat. Hodlal zaútočit, ale démon jej předběhl a rozplynul se.
„Hloupý člověku,“ ozval se Graulův hlas ze všech stran. „Přece sis nemyslel, že bych se od tebe nechal tak snadno zabít. Natož ti věřil. Tvá lidská nátura je mi až moc dobře známá. A už se těším, až si pochutnám na tvém mase.“
Přivolal si hůl, mentální štíty už měl vztyčené a čekal na Graulův další tah. Všude však jen slyšel Graulův hlas se silovým „Tady jsem.“ Nechtěl se naslepo otáčet, pomalu tedy kroužil s holí připravenou na nadcházející útok. Pak se najednou otočil a před ním stál Graul se slovem „Baf.“ Přetáhl Graula holí a on se jen rozplynul. Vzápětí slyšel jeho smích. Narazil pak na Graula znova, zase iluze. Byl za pitomce a jen útočil naslepo. Nechtěl ale zrušit štít, Graul by si totiž mohl pohrát s jeho myslí. Zároveň nechtěl přestat útočit na iluze, jedna mohla být pravá v nesprávný okamžik. Otáčel se více a rychleji, aby stihal zasahovat Graula vždy když se před ním objevil. Už to ale nezvládal a Graulu bylo v jeden moment více. Následně se pak otočil na dalšího, ale ten se pohnul dříve než on a klepl mu na čelo helmy. Upadl na záda ale i tak se rychle vrátil do pohotovosti. V první chvíli mu to však nedošlo, to až potom, co se další Graulové přestali objevovat. Celá místnost se změnila, byla stále potemnělá a všude byl luxusní nábytek. Vše mu navíc připadalo povědomé. Došlo mu to, byl to Korzet a ty ohýbající se stíny byly dívky, které obsluhovaly zákazníka. Ne, nesměl na to myslet, Graul se mu do hlavy nedostal přímo, jen vytvořil prostředí a jeho myšlenky tvoří scenerii. Bylo to přesně tak, stíny zmizely a už tam byly opravdoví zákazníci a svůdně oblečené prostitutky, které se nechávaly osahávat a vzdychaly zákazníkům do ucha. Tohle bylo jen horší a horší, proti tomuhle nemůže bojovat podle vlastních pravidel. Iluze se nedají porazit jen tak, a k tomu ještě ne tak mocné od toho zkurveného démona. Dělal to velice nerad, ale musel přistoupit na jeho hru, jinak ho neporazí. Musel si démona nechat pustit do hlavy, protože štíty stejně nevydrží věčně. Potřeboval si udržet mysl aspoň trochu podle sebe, neboť narazil na démona, kterého dokáže porazit pouze tak, že přistoupí na jeho hru. Zrušil štít a na okamžik zavřel víčka. Když je otevřel, málem se nestačil divit. Všude bylo spoustu krásných žen, které se věnovaly své práci. On seděl na drahých polštářích, kolem sebe měl nejrůznější pochutiny, přes sladké až po vybrané kousky šéfkuchaře. Na druhé straně měl nemalé množství alkoholu, všechen takový jaký má rád. Byla to tak skutečná iluze, že už jí málem podlehl. Ne, ještě se držel, musel držet. Jeho čas protiútoku stále nepřišel. Jen seděl a kochal se místem, protože bylo čím se kochat. Pak se naproti němu objevily dvě osoby a zastavil se mu dech. Obě dívky se chytly za ruce a pomalými kroky se blížily k němu s širokým úsměvem na nadcházející události. Čelist mu spadla dolu, byla to Elisa a Astrid. Obě byly ve velice svůdném černém prádélku, že by se i lehká děva začervenala. Krev se mu rozpalovala a jejich úsměv se zvětšoval. Každá si mu sedla na jednu nohu a lechtivě ho hladily po těle. Neměl na sobě zbroj, místo toho měl luxusní oblečení a svoji oblíbenou vestu, kterou nikdy nedával pryč. Dívky se chichotaly, vzaly mu jeho ruce a hladily se s nimi po svém těle. Nedokázal nic dělat, jen se vzrušit a nechat se uspokojovat. Oči mu stále sjížděly k Elise, tak dlouho ji neviděl. Jak byla krásná, přesně jako v jeho snech a touhách.
„Chyběl jsi mi,“ pošeptala mu Elisa do ucha a oblízla mu ho.
Astrid ho chytla za hlavu a natočila k sobě. „O mě si už snad ztratil zájem?“
„To bych si nedovolil,“ odpověděl rychle. Astrid byla úplně jiná, ne jako čarodějnice z lesa ale jako šlechtična z urozeného rodu. Na tváři neměla ani jedinou známku po jizvách, a proč taky, nikdy tam přece žádné jizvy neměla.
„Je můj,“ pronesla rázně Elisa.
„Ne je můj,“ odporovala jí Astrid.
„Ale no tak, děvčata,“ snažil se zastavit hádku. „Jistě se to dá vyřešit i elegantnějším způsobem.“
Obě se pousmály.
„A jaký máš návrh?“ zeptala se Elisa.
„Noc je přece dlouhá, a postel je jistě dost široká.“
Elisa se na něj pousmála. „To se mi líbí.“
„Mě taky,“ souhlasila Astrid.
Najednou, jako by ho bodla ledová dýka přímo do srdce, opět nabral na okamžik vědomí. Graul mu mohl sice vlézt do hlavy, ale jeden detail nedomyslel, Elisa byla čarodějka a čarodějka nikdy s ničím nesouhlasí tak rychle, natož aby vůbec s něčím souhlasily. Vždy to musí být podle toho, jak si čarodějka přeje, na to byly příliš hrdé. Sám podobné situace zažil párkrát s Elisou, znal ji příliš dobře a často ustupoval, protože ji doopravdy miloval. Navíc jí chyběl v očích její oheň, který z ní dělal jedinečnou osobu. Její plameny v očích byly často až neskutečné, čímž jen potvrzovaly její nezaměnitelnou podstatu.
Nedal na sobě nic znát, raději začal třít nos o Elisin hrudník a snažil se přemýšlet, což v jejích prsech nebylo nic jednoduchého. Graul udělal chybu, kterou musel využít. Určitě je v jedné z těch dívek, ale které? Elisa vše ovládala a Astrid byla mírnější. Je možnost, že Graul byl Elisa, ale jestli se plete, další šanci už mít nebude. Ne, Graul si jistě přečetl, že Elisa byla jeho první láska a tudíž je to z jeho strany větší sviňárna. Astrid měl taky rád a snad i miloval, ale Elisa je ten na koho se snaží zapomenout. Je to Elisa koho zabije. Začal Elise líbat prsa a pravou rukou sjel Astrid po zádech na zadek. Měl na sobě svoji vestu a v ní měl neustále čepele různých velikostí a tvarů. Musel však útok provést rychle. Rukou zajel do vesty na zádech a nahmatal malý nožík. Pořádně uchopil nuž, a když jej tasil, začal zvedat hlavu nahoru a jel Elise po krku, který líbal. Donutil tak Elisu zvednou bradu vysoko, aby nic neviděla, a pak jí jednoduše zabodl nůž přímo do srdce. Nijak nezaváhal, přestože jedna jeho část mu opakovala, že se jedná o opravdovou Elisu. V ten moment se mu hlava málem rozletěla na tisíce střepu, protože ten písklavý zvuk byl strašný. Rázem byl zpět v Aratorově pevnosti a místo Elisy mu na noze seděl Graul s nožem v hrudi. Svalil se na záda a chytl se za hlavu, přičemž Graul řval nadále nelidským způsobem, vlastně jako démon. Rozhlédl se po okolí a byl zpět. Zároveň mu ale došlo, co byl ten polštář, na kterém seděl v iluzi, byly to těla upíru, které rozsekal. Vše ale muselo jít stranou, musel zabít Graula a to podle svého způsobu. Graul se ještě svíral na zemi, hodlal toho využít. Postavil se neomaleně na nohy a skočil na Graula, a hned mu dal ránou pěsti do zubu.
„Tak tobě se zachtělo vlízt mi do hlavy, ty kurvo jedna zasraná!“ Dal Graulovi další ránu a všiml si vyčnívajícího nože v jeho hrudi. „Něco ti tu čouhá.“ To se mu nelíbilo, takže zatlačil na nůž. Graul zařval ještě více a chtěl se teleportovat pryč, avšak nedokázal to a jen poskočil o pár metrů vedle.
„Ale copak, ocel v srdíčku ti nedělá dobře? Tak to se připrav, protože si s tebou pohraju se zbraněmi, ze kterých tě bude bolet i bříško. A jenom tam neskončím!“ Dolezl ke Graulovi a jedním z nožů mu rozpáral břicho. Bohužel Graul byl jeden z těch lepších démonů, co ho jen tak něco nezabije, což se v jistých situacích mohlo hodit, ale teď ne. Bodal a kuchal Graula loveckým nožem jako zvíře a neskutečně ho to bavilo. Neměl mu lézt do hlavy, to se prostě neodpouští. Než skončil, Graul měl v sobě tolik děr, že i ten nejoddanější doktor, který léčí pacienty za každou cenu, by to vzdal. To mu ale nestačilo, slezl z Graula a ten se snažil plazit po zemi. Postavil se na nohy a sledoval jej. Přivolal si hůl a rozžhavil její hlavici. Tou se pak Graula dotkl a ten vzplanul zeleným ohněm. Ovládl oheň a zvyšoval jeho žár, zatímco Graul začal řvát novým způsobem. Graul byl celý v zeleném plamenu a jeho tělo zčernalo a samo se začalo rozpadat, až tam zbyl jen černý prach, který taky shořel. Po Graulovi nezbylo nic, byl mrtev.
Opřel se o sloup a svezl se na něm. Tohle byla šílenost a doufal, že tohle už nezažije. Znal sílu iluzí, ale ty co vyvolávají démoni, byly prostě jiné než od čarodějů. Snažil se uklidnit tělo, zakryl si oči, ale stále viděl, jak vrazil Elise nuž do srdce. Tohle z hlavy jen tak nedostane. Avšak nevěděl, co bylo na tom všem horší, jestli to, že stále miloval Elisu nebo, že tím pádem Astrid lže. Astrid mu byla blízka a věřil, že i více, ale obával se, že si zase jenom lhal a proto jim to teď spolu neklapalo. Ne, je rozrušený po tom všem. Tyhle otázky musel nechat na později.
Dal se do kupy a postavil se nad Aratorovoým tělem. Vzal do rukou jeho kosti a měl velkou tendenci dozvědět se, co v nich je. Nakonec ale kosti vrátil zpět do jeho těla. Kdyby se zmocnil toho předmětu, Graul by tím vyhrál a Arator prohrál, a ten měl na rozdíl od Graula tu slušnost, že s ním nebojoval a sám nastavil hlavu. Arator se nenechal zabít jen tak, což byl dostačující důvod k tomu, aby ten předmět zničil. Vyvolal hůl a zapálil Aratorovo tělo, což následně učinil se všemi mrtvými upíry v místnosti. Sebral potom klíč a vydal se pro odměnu.
Během cesty do sklepení byl ještě obezřetný, mohl zde něco potkat. Procházel chodby, ale nic nenašel, jen pár skladišť, kde nebylo nic zajímavého. Dorazil pak do části s ledem, a bylo zvláštní, že informace od Graula seděly. Našel dveře, kde padl klíč a zpozorněl. Mohlo to být celé past a magicky tudíž vše zkontroloval. Nic ovšem nenašel. Vsunul klíč do dírky a otočil, cvaknutí bylo hlasité, ale nic víc. Opatrně otevřel dveře a vevnitř to nevypadalo nijak úchvatně, kromě spousty ledu a zimy. Prošel místnost a za pár kusy ledu si všimnul truhel. Roztříštil led magií a prohlédl si truhly. Nebyly nijak zvláštně zdobené a magie je taky nechránila. Otevřel ovšem jednu a zatajil se mu dech. Tolik zlata ještě neviděl. Při otvírání dalších našel i stříbro a drahé kamení a rovněž další zlato. Musel si z toho až sednout a bylo mu jedno, že seděl na ledě a mrznul mu zadek. Snažil se vstřebat, co tady vůbec našel. Za tohle by si totiž mohl klidně koupit velkou vilu s pozemky. Musel se až zasmát, tolik toho rozhodně nečekal a ty sračky s démonem tedy za to fakt stály. Sice nevěděl, jak s tím vším naloží, ale rozhodně měl radost. Truhly následně očaroval a připravil na magickou teleportaci do věže. Tady odměnu nemohl nechat, vůbec by neměl klidné spaní. Sám se mohl přemístit portálem do věže či ho používat jako výchozí bod, ovšem dával přednost klasickému cestování, přestože by ušetřil čas. Zároveň neměl plnou důvěru v portály, co se týče jejich kontroly a bezpečnosti, neboť je bystrý čaroděj dokáže vycítit. A nejen čaroděj, možná i něco horšího. Bylo ovšem zvláštní, že zas tak moc čarodějů na to nebralo ohled, obzvlášť čarodějky. Zde se ale mnoho lidí přiklánělo teorii, že čarodějky preferují portály kvůli pohodlí. Potají se ovšem říkalo, že hlavní důvod byly šaty, které tak rády nosí.
Když pak vše provedl a opouštěl toto místo, naposledy se ohlédl. Na tohle místo jen tak nezapomene. Pousmál se, další v pořadí.
Seděl u ohně a díval se do něj, přemýšlel o Aratorovi a Graulovi. Bylo to divné a ještě nezažil, aby se někdo nechal dobrovolně zabít jen proto, aby vyhrál. Arator za své vítězství zaplatil tu nejvyšší možnou daň, ale vyhrál. Vítězství se dalo definovat mnoha způsoby, a tohle byl jeden z těch možných scénářů, kdy tak nějak pochybujete o vítězi. Avšak Arator byl na konci ten pravý vítěz, to bylo jasné. Škoda jen, že nevěděl, co doopravdy byl ten předmět, který Arator tak moc chránil. Zajímalo ho to, opravdu. Některé předměty by ale měly být zapomenuty, pro dobro všech. Stále se však vracel i k Elise, musel na ni myslet a rovněž i na Astrid. Její smrt byla vysvobozením a měl až obavy, že stále k ní něco cítil. Ne, Elisa sama rozhodla, jak to mezi nimi bude, zatímco Astrid mu dává šanci, aby z něj nebylo jen monstrum. Tady nebylo o čem, konec.
Přihodil do ohně další kus polena a protřel si ruce. Zvedl pak hlavu a díval se na hvězdy, svítily krásně. Hlavu měl plnou všeho, a hlavně toho zlata co našel. Bylo to velké množství a nevěděl, co s ním má pořádně dělat. Musel to řádně promyslet. V dáli však najednou uslyšel křupání větviček a jeho výstražné kouzla mu zapískala v hlavě. Podíval se tím směrem, byla to jedna osoba a působila, že se chce jen ohřát. Už se mu párkrát stalo, že si k němu přisedl poutník, který se potřeboval jen ohřát. Bylo to na cestách normální, ohřát se u cizího ohně a dále pak vyrazit na noční cestu. Jen musel být člověk opatrný, ne vždy to byla dobrá duše.
Díval se dále na nově příchozího a pomalu rozpoznával postavu. Osoba naproti němu byla drobnějšího vzrůstu, asi žena. Něco se mu ale nezdálo, už jak spatřil její obrysy. Až když ji uviděl jasně v záři ohně, okamžitě vyskočil na nohy a sebral svůj velký plášť. Dívka byla velice spoře oblečena, měla na sobě jen roztrhané šaty a neměla ani boty. Dívka padla k ohni, jak blízko jen mohla a kdyby mohla, lehla by rovnou do ohně, aby se ohřála. Rychle přes ni hodil plášť, byla celá modrá z podzimního mrazíku. Sotva se jí navíc dotkl, poznal, že je jen kost a kůže, nejedla už delší dobu. Třásla se zimou a byla zoufalá, sotva se držela při životě. Honem se rozhlédl po okolí, zda to není past, ale žádné z dalších kouzel nezareagovalo. Sice nevěděl, kdo ona je, ale musel jednat, jestli ji má zachránit. Zkontroloval, zda na sobě nemá zranění, ale kromě podvýživy a podlitin s modřinami nic nenašel. Prohlédl dívce i nohy a honem jí je obvázal šátky. Měl totiž obavy, zda jí neodumřela tkáň a nakonec se nebudou muset amputovat, tak špatně na tom byla. Vyvolal kolem ní další ohně a dal je co nejblíže, aby se zahřála. Do rukou jí podal lahvičku s tekutinou, kterou zapálil, aby si zahřála prsty, ty byly fialové po přemrznutí. Dívka byla cela špinavá a jediné na co se zmohla, byl třas. Pořádně ji zabalil a ohně přemístil ještě blíže k ní. Stále byl ale obezřetný, zda se nejedná o něco většího. Její šaty totiž byly šlechtického rodu, to bylo divné. Namíchal pak bleskově směs jídla s lektvarem a donutil ji to sníst. Dívka snědla jen trochu a pak usnula.
Postavil se nad ní a přemýšlel, tohle bylo fakt divné. Rychle skontroval perimetr a i kouzla a přidal další, nehodlal nic riskovat. Celé místo raději navíc zahalil do iluze. Když ale nic nenašel, vrátil se k dívce, která stále spala. Klekl si k ní a pohladil ji po tváři. A to si myslel, že to nejšílenější co v poslední době viděl, byla dobrovolná smrt upíra. Nějaký z bohů si s ním prostě hraje, o tom nepochyboval. Nedalo mu to však a pokapal dívce na tvář svěcenou vodu, jestli náhodou není nějaká přívrženkyně Aratora či něco horšího, naštěstí ale nic. Vytáhl tedy knihu a pustil se do zaklínání na její léčbu. Pro jistotu ovšem začal u nohou, aby o ně nepřišla. Vpouštěl jí do těla hřejivé léčivé paprsky a dost se potil kvůli ohňům, které rozmístil. Musel ale dívku zahřát. Pomazal jí i hruď husím sádlem a zabalil, přičemž doufal, že se v tu chvíli nevzbudí. Skončil až nad blížícím se ránem, na více se už nezmohl. Léčení nebyla jeho parketa. Dívka po celou dobu spala a sem tam sebou cukala po špatných snech. Nevěděl, co si má myslet, ale to bylo v jeho životě docela normální.
Slunce již zářilo na nebi, stále zavíral a otvíral oči, nechtěl spát. Nakonec to vzdal a zvedl se. Zkontroloval dívku, zatím žila, což bylo dobré znamení. Ohně kolem ní už vyhasly, jak měly a když se dotkl pláště, byl perfektně nahřátý teplem. Podíval se jí na tvář. Přes tu špínu odhadl, že je pohledná, stejně tak jako její tmavé vlasy. Dívčin dech byl klidný, chtěl ji zkontrolovat více, ale nechtěl ji probudit. Raději šel tak připravovat jídlo. Měl ho už skoro hotové, když letmo hodil oko na děvče a ta jej sledovala. Dívka byla vzhůru, dokončil tedy jídlo a šel k ní.
„Vím, že to vypadá strašně, a stejně to i chutná, ale je v tom vše na znovu získání síly. Podává se to čarodějům, když něco přepísknou. Beztak to vymyslel nějaký alchymista, o těch se totiž traduje, že nemají chutě.“
„Děkuji,“ řekla dívka tichým hlasem. „Miranda.“
„Nemám jméno. Teď mi ukaž ruce, musím ti je zkontrolovat.“ Miranda tak učinila a natáhla mu dlaně. Důkladně ruce zkontroloval. „Nabírají už zdravou barvu. Musím ti zkontrolovat i nohy, tak se nevyděs.“ Přesunul se k nohám, zde měl obavy. Poté co je prohmatal, usoudil, že je snad zachránil, a prsty působili, že taky zůstanou na svých místech. „Nebudu ti lhát, moc nechybělo a byl z tebe mrzák. Vypadá to ale, že ti zůstanou i prsty. Promažu ti je olejem, ty už mezitím jez.“ Masíroval jí chodidla a rozmazával léčivý olej.
„Proč mi pomáháte?“
„Abych byl upřímný, ještě se mi nestalo, aby mi dívka vešla uprostřed noci do tábora, natož ve tvém stavu.“ Podíval se jí do očí, byly modré jako potůčky. „Měl bych o něčem vědět, snad o budoucí nečekané návštěvě?“
„Ne. Vysadili mě do lesů, abych v nich nalezla pomalou smrt. Jen tak pro radost. Už ani nevím, jak dlouho tu jsem. Odvezli mě do samotného středu a nic mi nenechali. Jen se hlasitě smáli.“
„Čemu vděčíš, za tento osud.“ Byl docela zvědav, co mu Miranda řekne. Skončil masáž a sám se pustil od jídla. Naštěstí měl normální jídlo, tu šedou břečku totiž nesnášel.
Miranda na moment zaváhala, pak ale pochopila, že to nemá smysl. „Jsem nemanželské dítě, a jakmile to otec zjistil, nařídil, aby mě, bratra a matku odvezli do jiného kouta světa a nechali nás tam. Vezli mě tři týdny s pytlem na hlavě a v šatech, ve kterých mě spoutali na hostině neznámo kam. Skoro mi nedali jíst a v jednom kuse mě bili. Nakonec mi rozvázali pouta a shodili z koně. To je vše.“
„Podle tvého oblečení soudím, že jsi nebyla nízkého původu.“
„Ne, byla jsem dcerou zámožného obchodníka, Regara. Mou matku potkal na cestách, přesněji řečeno v Arghamu.“
Zpozorněl, ale nedal to a sobě znát. Jak velká je pravděpodobnost, že potká někoho na severu, co má něco společného s jeho bývalým domovem. „Nechci se tě dotknout, ale mám tušení, co tvoje matka byla.“
„Má matka byla kurva, a nesekla s tím, i když poznala mého otce. Tedy, on vlastně nebyl mým pravým otcem, to jeden z jeho strážců, Erik. Mělo mi to ale dojít, Erik se totiž na mě vždy díval tak nějak jinak. Nevím, proč to má matka udělala, Regara totiž milovala. Ani bych se nedivila, kdyby můj bratr nebyl ani Erikovým synem. Co bude teď?“
„To nevím. Předpokládám, že tě mají za mrtvou, takže nemusíme nikam spěchat a nejdříve tě dám do kupy. Co bude potom, uvidíme.“
„Děkuji.“ Miranda odložila prázdnou misku.
„Měla by ses prospat a odpočinout si, už jen z důvodu, že tě znovu čeká tahle ta šedá šlichta. Nejdřív ti ale musím znovu namazat hruď. Trochu to studí, tak se nelekni.“
„Dobře, jsem připravena vám vše splatit hned, jak budu moct.“
Podíval se jí do očí a pochopil její slova. „To vážně nebude třeba.“ Během mazání sádla se mu Miranda dívala do očí a byla naprosto odevzdaná. Musela počítat s tím, že když šla k ohni, že tu může sedět kdokoliv. Nejspíše se smířila, že ji dotyčný nejdříve znásilní a pak i zabije. Během rozmazávání se dotkl Mirandinich prsou a musel uznat, že podle dotyku budou pěkné na šestnáctiletou dívku. Snažil se ale moc neohmatávat a nakonec ji zabalil. Mirandě pak dal do rukou znovu lahvičku s roztokem, aby si ohřála ruce. Miranda potom s úsměvem znovu položila hlavu a zavřela oči.
Doufám, že mi nelžeš, Mirando, pomyslel si. Protože ty tvé modré oči máš jistě po matce a já už mám tušení, proč měla tolik partnerů. Takovým očím se totiž špatně říkalo ne. Další zkušenost z nevěstince, to místo mě dobře vyučilo. Raději ale znovu zkontroluji okolí, protože být já kdo koná pomstu, tak chci vidět na konci výsledek, jinak vše bylo zbytečné.
Další den se už Miranda cítila lépe. Znovu jí zkontroloval a opět aplikoval svou léčebnou magii, včetně masáží a olejů. Potom dal Mirandě znovu misku šedé šlichty a ta ji jedla bez jakéhokoliv omezení. Díval se na ni, jak jí a prostě mu to hlava nabrala. Asi to bylo tím, jak moc tohle jídlo znal a hlavně jeho složení.
„Jak dlouho si byla bez jídla, že ti to takhle šmakuje?“
„Asi týden. Zkoušel jsem jíst cokoliv, co jsem našla. Pak jsem ale zakopla a praštila se do hlavy. Ani nevím, jak dlouho jsem byla mimo, natož kde vůbec jsem.“
Vytáhl mapu a ukázal na ni, kde se přibližně nacházejí. Miranda si přečetla názvy míst a nechtěla vůbec uvěřit, jak daleko ji odvedly.
Prohlížel si reakci dívky, byl obezřetný. Rozhodně jí pomůže, ale bylo by lepší, kdyby si byl jednoznačně jistý její verzí příběhu.
„Vím, že je to sice předčasné, ale co hodláš dělat.“
„Já nevím. Asi bych ale neměla zůstávat na severu, nepatřím sem. Vždy když otec jezdil na výpravy za obchodem, jezdila jsem s ním. Poznávala jsem svět a učila se jej. Měla bych odjet pryč. Určitě opustím tyto země a popluji za Mečové moře.“
„Nechci ti brát tvé iluze, ale jak dlouho si myslíš, že dívka jako ty má šanci přežít, natož zvládnout takovou cestu.“
„Můžu se přidat k obchodníkům k cestě na jih, něco jsem se od otce naučila. A když bude nejhůře, zaplatím, jak dokáže jedině žena.“
Jinými slovy ses učila nejen od otce, nýbrž i od matky. „Mluvit o tom je jedna věc, ale roztáhnout nohy je úplně jiná. Byl jsem u případů, kdy si dívka myslela, že na to má ale skončila jen s brekem.“ Opět jedna ze vzpomínek na Korzet.
„Nemám co jiného nabídnout. Musím prostě zatnout zuby a dokázat to. Jiná možnost zde přece není.“
Dobře pochopil, co mu Miranda navrhla. „Ne to není.“ Nikdy nebyl žádný extra lidumil. Pomoct je jedna věc, ale připoutat si k noze kouli, je úplně něco jiného. Musel to utnout hned v zárodku. Až si vzpomněl na Merill.
Miranda odpověď pochopila a působila, že je vše v pořádku, ale nějak jí to nevěřil. Po zbytek dne pak odpočívala, zatímco plánoval cestu a hlídal okolí.
Byl již večer, oba byli po jídle a četl si knihu. Miranda jej potají sledovala, čehož si všimnul a proto si i četl. Byl zvědav, jak daleko je ta holka schopna zajít. Nakonec knihu odložil a díval se do ohně. O chvíli později se Miranda zvedla i s pláštěm a postavila se nad něj.
„Můžu?“
Kývnul, že ano a Miranda si lehla vedle něj a objala ho přes hruď.
„Tohle je daleko lepší teplo, než to od ohně.“
S tím souhlasil. Teplo od druhé osoby bylo vždy lepší, ještě k tomu, když ta osoba byla krásná prsatá žena. Byl ale ve střehu, už totiž zažil, jak ho hodlala zabít kurva a to i při sexu. Na svůj dosavadní krátký život měl až moc zvláštních zkušeností. Někoho nahoře to prostě baví.
Miranda se na něj přilepila, jak jen mohla. „Stále přemýšlím, jaké jsem měla štěstí, že jsem na tebe narazila. Každý jiný by mě jen zneužil a zabil.“
„A co když jsem taky takový.“
„Kdybys byl, už to uděláš.“
„Možná si s tebou jen hraju a čekám, až nabereš dost síly.“
Miranda se mu podíval do očí a pak rukou začala sjíždět blíže k jeho rozkroku. Těsně nad pasem ji ale zastavil.
„Já se ti chci ale odvděčit za to, jak se ke mně chováš. A přece jsi mě zachránil. Jsi silný muž a jako takový jistě víš, co dělat s dívkou jako já. Nejsi určitě žádný hrubián.“
Bohové, vy mě ale opravdu zkoušíte, pomyslel si. Co když to je nějaká magická bytost, kterou neznal? Ne, necítil nic zvláštního kromě povyražení v kalhotách. „Někoho mám.“ Vzpomněl si na Astrid, a docela ve vhodnou chvíli. Sice to mezi nimi nebylo momentálně nejlepší, ale nehodlal ji podvádět.
Miranda mu položila hlavu zpět na hruď. „Šťastná to žena.“
Asi jo. Celou noc pak spal jen napůl jako předešlé noci. Nechtěl skončit s otevřeným hrdlem, teď by to bylo pro Mirandu nejednoduší. Další den pak vyrazili na cestu do nejbližší civilizace. Miranda se celou dobu vezla na koni kvůli nedostatku oblečení a bot, jaksik u sebe nevozil výbavu ševce a švadleny, kromě jehly, nitě a záplat. Když dorazili do města, nechal vše na Mirandě. Nechtěl jí dělat chůvu a bylo lepší, aby se sama o všechno postarala. Sám to zabalil do hospody a tam se rozhodl počkat, jak si Miranda pomůže. Doufal, že ta dívka něco splaší, protože pokud ne, nastanou komplikace. Měl však pro změnu štěstí a Miranda nalezla kupeckou karavanu, která zrovna projížděla. Domluvila si u nich práci a zužitkovala naučené schopnosti od svého nevlastního otce. Nakonec seděli v hospodě a pomalu se blížilo rozloučení. Nechtěl to protahovat, a když byli venku, chtěl jí prostě říct, ať na sebe dává pozor. Slova se ale ujala Miranda, což mu nevadilo.
„Ani nevím, jak bych ti mohla za vše poděkovat.“
„To není potřeba.“
„Proč to všechno děláš?“
„Přišlo mi to jako správné.“
„Nic víc?“
„A co taky více potřebuji. Stačí mi moje hlava.“
„Chci ti dát ale aspoň polibek za to všechno, když už nic.“ Miranda měla úsměv na tváři, měla totiž šanci znovu začít svůj život. Čekalo ji vše úplně nové, ale aspoň měla šanci. Podívala se svému zachránci do očí a chtěla mu dát polibek na rozloučenou. Úsměv jí ale zamrzl a vystřídalo jej zděšení. Nechápal, proč Miranda změnila z ničeho nic výraz. Otočil se tedy jejím směrem a tam spatřil čtyři po zuby vyzbrojené chlapy v kroužkovodestičkových zbrojích od hlavy k patě. Přesně taková zbroj se na severu řadila pod těžké, byl to severský ekvivalent toho, co znal sám. Ti chlapi v podstatě byli lépe pancéřovaní než on. Oni čtyři hned zmerčili Mirandu a šli jejich směrem a už tasili zbraně. Zatlačil si tedy Mirandu za sebe.
„Uhni, chlape,“ řekl silným hlasem jeden z mužů.
„A důvod.“
„Ta čubka je ten důvod. Její matka byla kurva, nic jiného, a ona za to chcípne.“
„Nic víc nepotřebujeme,“ ozval se další. „Ona je zkurvysyn a my přísahali, že zemře.“
Zkurvysyn nebylo přesné označení, ale nikde nikdy neslyšel pojem zkurvydcera. „Jen proto, že její matka roztahuje nohy? Ona s tím nemá nic společného.“
„Má její krev. A teď kurva uhni, nebo chcípneš taky.“
„Když to musí být.“ Jako první pohnul prsty za sebe a odhodil Mirandu co nejdál. Chtěl mít na boj klid. Bohužel nebyl na střet připraven a jednoduše nemohl ty čtyři upálit mávnutím ruky, navíc to nebylo úplně nejvhodnější řešení před davem lidí. Nechal si prvního vojáka dojít až k sobě a vůbec se nehýbal. Dotyčný byl ostražitý, ale nijak mu to nezabránilo zaváhat. Čekal do poslední chvíle, dokud se nevyhnul seku meče úskokem do boku. Zároveň si však vyvolal svůj meč u ruky a zabodl jej vojákovy dírou v podpaží do hrudi. Ostatní byli zaskočeni, což hodlal využít. V rukou vyvolal malou ohnivou kouli, která se spíše podobala šípu, a vyslal ji k muži s velkou sekerou přímo do hrudi. Šíp se po nárazu roztekl a prudce zapískal, což mělo za následek roztavení zbroje na hrudi muže. Doslova tím muži zalil srdce do oceli. Pak si přivolal meč do svých rukou a vyšel k třetímu nepříteli. Natáhl k němu ruku a ten instinktivně zvedl štít na obranu. V duchu se až musel pousmát, jak tento obyčejný trik vždy zabírá. Jeho nepřítel jej tím pořádně neviděl a sotva si mohl všimnout mizejícího meče, který se mu zhmotnil za zády. Meč narazil muži do stehen, které rozřezal až do velkých čelních plátu. Stačilo to na přetnutí kosti a způsobení masivního krvácení z nohou. Poslednímu nepříteli se rozhodl postavit čelem bez použití destruktivní magie. Věřil, že postupné vystrašení a činy mu nahrávaly, aby tento souboj vyhrál. Uchopil meč oběma rukama a hodlal zaútočit. Neuniklo mu však, že Miranda k němu běží. Musel boj vyhrát rychle. Zaútočil na strážce shora a jejich čepele se střetly. Po třetím zacinkání oceli udělal krok dozadu, soustředil magii do meče a sekl. Rána splnila svůj účel a protivníkovi vyrazil zbraň z rukou. Vzápětí mečem bodl směrem nahoru a chtěl se trefit protivníkovi přímo do míst, kde mu končil kulatý hrudí plát, a začínala destičková zbroj. Podařilo se a jeho meč by snad i prošel viditelně druhou stranou ven, kdyby mu to soupeřova zbroj umožnila. Vytáhnul meč a ještě s ním trhnul do boku, aby ránu rozšířil.
Bylo po boji a na zemi byli čtyři umírající muži. Ustoupil o krok a sledoval Mirandu, která doběhla k poslednímu přeživšímu skupiny. Miranda uchopila muže za lemy. „Co moje matka a bratr.“ Třásla s mužem, ale ten jen plival krev. „Co moje matka a bratr,“ zakřičela Miranda.
„Mrtví.“ Více už ze sebe muž nedostal.
Miranda jej pustila a rozbrečela se. „Ne, to ne.“
Přešel k Mirandě a položil jí ruku na rameno. Miranda jej za ni chytla a pak jí pomohl na nohy. Objala ho a on se díval, jak je ostatní sledují. Naštěstí lidi na severu uznávají zákony a všichni viděli, kdo koho napadal. Něco se už na severu naučil. Odvedl potom Mirandu pryč a doufal, že trochu medoviny jí pomůže. Pomohla. Miranda byla po dvou rozích uklidněná.
„Musím ti znovu poděkovat a omluvit se ti za to, do čeho jsem tě dostala.“
Aspoň se mi potvrdila pravda a zmizely pochyby. „Nic se nestalo. Stále jedeš na jih?“
„Nikdy jsem nebyla pravá seveřanka, bude lepší, když zmizím. Sice nevím, co budu dělat, ale už si nějak poradím. I kdybych se měla přidat k nějaké bandě.“
„Ve tvém zajmu doufám, že ne. Já se těmito bandami živým.“
„Neboj, dám si pozor.“ Miranda se zvedla a dala mu pusu na líčko. „Sbohem, můj rytíři,“ odešla.
Seděl tam a sledoval Mirandin odchod. Nevěděl proč, ale měl tušení, že se s ní jednou znovu uvidí. Doufal však, že nedopadne jak ti čtyři muži, které dnes potkal, že neumře jeho rukou.
Blížil se k chatrči od Astrid a stále přemýšlel, co jí řekne. Chtěl se zbavit myšlenek, jak si vybral Elisu místo ní a to se mu povede jedině tím, že s Astrid začne doopravdy žít. Cítil z její strany dostatečně velkou náklonost, aby udělal velký krok kupředu. Byl rozhodnut jí říct o bohatství, co našel, a začít s ní klidně na novém místě. Chtěl, aby se měla lépe a nežila jen v takové chatě v lesích. Chtěl pro ni něco lepšího. Bylo mu jasné, že tohle nebude jednoduché, ale to nebylo nikdy nic.
Když dorazil, ustájil koně a našel Astrid vevnitř. Podíval se na ni a hledal odvahu. Bylo to zvláštní, dal by přednost šílené bitvě s čímkoliv než s důležitým rozhovorem se ženou, ale to asi všichni muži.
„Tak co tvůj výlet pro radost? Doufám, že jsi neznesvětil nějaké místo,“ začala pobaveně Astrid.
Místo odpovědi přešel k Astrid a políbil ji. Chtěl během toho vymazat Elisu a částečně se mu to i povedlo. „Ne.“
„To jsem ti tolik chyběla?“
„Více než si myslíš.“ V duchu zaváhal, před očima totiž uviděl, jak zabodl Elise nůž do srdce místo Astrid. „Potřeboval bych s tebou mluvit.“
Astrid mírně znervózněla. „Dobře.“ Oba si sedli.
„Něco jsem našel, přesněji řečeno zlato. Hodně zlata. Přemýšlel jsem co s tím a napadlo mě, že bychom už nemuseli žít tady. Mohli bychom si koupit dům nebo tak nějak.“
Astrid se až zalekla, tohle nečekala. Měla ho ráda, ale slyšela zvěsti a byla rozpolcená. Uvědomovala si, že každá odpověď bude špatná a to co jí nabízel, byl velký krok. Nevěděla totiž, zda by s ním mohla žít napořád, ne po tom co slyšela. Byla rozpolcená, přestože jí dal nový život. „Já, tohle jsem vážně nečekala.“
„Promiň. Vím, že jsem to na tebe tak vybalil. Ale chtěl bych ti dát toho více, než jen chatu v horách. Vím, co navrhuji a že je to velký krok, ale…“
Astrid mu dala prst na pusu a zadívala se mu zhluboka do očí. „Já vždycky měla ráda přírodu a zvuky lesa. Vím, že to myslíš dobře, ale to není pro mě.“
„Dobře,“ pokýval hlavou. „Nepřehnal jsem to doufám?“
„Ne, vůbec ne. Jsem ráda, že na mě tak myslíš, ale to už bych nebyla já.“
Pokýval zase hlavou, měl v ní totiž bordel a zase Elisu. Raději už o tomhle nemluvil a změnili téma. Měl ale pocit, že tohle se mu nepovedlo, a s tím jak moc byl bohatší po téhle akci, si rovněž nebyl jistý.
Konec desáté kapitoly