Kapitola osmá – Přátelé s výhodami
Seděl na boku a čekal, až mu Astrid začne ošetřovat ránu zezadu na stehně. Byl unaven a boj co zažil, nebyl nikterak příjemný. Už jen to, že jej zasáhli zezadu na místo, kde neměl pancíř, značilo o tom, že to nedopadlo úplně nejlépe. Astrid mu pak začala ránu umývat a dezinfikovat silným alkoholem, až z toho škubnul.
„Vydrž,“ řekla Astrid a pokračovala dále. „Co se vůbec stalo, že tě takhle dostali.“
„Nedopadlo to moc dobře. Byl tam další hráč a člověk z Říše, jak nám říkáte, mu zabil otce. Více ti říkat nemusím. Celé to šlo do hajzlu.“
„Buď slušný.“ Astrid vyčistila ránu, vzala jehlu s nití a pomalu ji sešívala. „Měl bys mít lepší zbroj, když tě takhle můžou zasáhnout.“
„Zbroj mám dobrou a už jsem s ní něco zažil, pro můj styl musí být specifická.“
„Já to spíše vidím tak, že budeme muset více trénovat.“
„Moje síla netkví v meči, nýbrž v magii.“
„A k čemu ti to dneska bylo?“
„K tomu, že mám jen tuhle ránu na stehně. Zbytek nestojí za řeč.“ Pootočil hlavu na ni. „Chceš snad, abych skončil?“
„Ne.“ Astrid však byla ohledně téhle otázky zmatená. Chtěla, aby se mu nic nestalo, ale díky boji byl klidnější a uvolněnější, hlavně v noci. Jako by potřeboval ze sebe dostávat to, co uměl. Přemítala nad tou odpovědí, ale zatím ji nenašla. Pak mu zašila ránu a přeřízla nit. Stehno mu pak zabalila do předem připravených obvazů s mastmi.
„A jsi jako nový.“ Uchopila pak jeho vestu a prohlédla si ji v záři ohně. Pomalu ji až děsilo, na kolika místech našla zásahy po zbraních.
„Ještě nebyla opravena.“ Astrid se na něj otočila. „Buď mi ji opravovala sestra nebo jedna elfka.“ Nechtěl Merill přímo zmiňovat, ať se Astrid zbytečně neptá.
Astrid se zpátky zadíval na vestu. „Proč vlastně nemáš jméno?“
Neodpověděl, místo toho sklopil oči. Astrid pochopila, že se zeptala na něco, na co neměla. Zvedla se pak a chtěla odejít, ale strhnul si ji na sebe. Zadívali se navzájem do očí a Astrid jej pohladila po tváři. Políbil ji a pousmál se, i Astrid se ovšem usmála a polibek mu vrátila. Rázem vše zapomněla a opět byla šťastná.
Stál a připravoval si olej na meč. Čekal jej další výjezd, a tak mu Astrid připravovala masti na cestu.
„Blíží se zima a mě něco napadalo,“ řekla Astrid a podívala se na něj, zda vnímá.
„Tady je pořád zima.“ Pousmáli se. „Co máš za nápad?“
„Napadlo mě, že bychom si mohli postavit saunu. Místo je tu ideální a řeka není daleko.“
„Sice nevím, co to ta sauna je, ale proč ne. Jak se vrátím z akce mužem.“
„Co tě vůbec čeká?“
„To nevím. Lidi říkají, že moje přítomnost je pro mnohé výzva. Už jsem tady potkal pár jedinců, co se mnou chtěli změřit síly, ale já o to neměl zájem.“
„Tady se všichni nějak porovnávají, je to součást dospělosti. Jak dopadl tvůj střet?“
„Řekl bych, že mi dají pokoj. Prostě jsem jen mávl rukou a ten holohlavý dospívající muž odlétl a dopadl na své příznivce. Snad je to dost velký impuls, že nemám potřebu s někým bojovat. V práci si tuhle srandu užiji až až.“ Bylo to zvláštní, boj byl pro něj práce a od té doby co žije s Astrid, si to doopravdy přiznal. Kdysi to vše prostě bral jako součást cesty a u Lyssandera šlo o něco jiného, ale až nyní to vidí jako regulérní práci.
„To jsi neměl dělat, není to čestné.“
„Já nikdy nebojoval podle cti, ale podle vlastních pravidel. Čest jen umožňuje, aby mě jiní mohli zabít. Je to pravidlo, které svazuje. Nejspíše bych se na to díval jinak, kdybych nevládl svými silami, ale tak uznávám jen čest mezi čarujícími.“
„Tvůj učitel tě nikdy neučil cti?“
Vzpomněl si na Marklenův výcvik a na okamžik přestal vyrábět olej. „Můj mistr mě naučil mnohé,“ možná ještě víc, řekl si v duchu. V ten moment jej napadlo, jak asi probíhal výcvik mágů kdysi, ale to se už nedozví. Pak ale ucítil ruku na rameni a otočil se na Astrid, ta mu podala mast. Radši ji vzal do ruky a pokračoval ve výrobě oleje.
Procházel bránou zříceniny a rozhlížel se, kde najde kyklopa, který byl jeho cíl pro dnešní noc. Byl docela zvědav, až kyklopa uvidí, protože ještě nikdy žádného neviděl. Už viděl nějaké množství potvor, ať těch chytřejších či méně nadaných, ale zatím nic co spadalo do kategorie obrovitých.
Pokračoval dále za zvukem, který naznačoval lámání kostí a byl připraven. Po pár rozích konečně našel kyklopovo doupě a zrovna byl svědkem toho, jak jakovi utrhnul hlavu za mohutné rohy. Dobře si kyklopa prohlédl, byl vysoký jako tři muži a měl dlouhé ruce. Na hlavě měl delší černé vlasy a barvu kůže do šedomodra. Nosil na sobě roušku a docela pěknou vestu ušitou z kožešin a kostí.
Díval se na kyklopa a měl tendenci ho zabít zezadu, ale chtěl jej vidět i zepředu. Opřel se tedy o zeď a zavolal na nic netušícího kyklopa.
„Hej, Kuliočko, lidi ti už nešmakujou?“
Kyklop se na něj otočil již jen s rohy od jaka, a překvapeně si ho prohlédl. I on si kyklopa prohlédl a nemohl si nevšimnout velkého řetězu, který měl kolem krku, na němž se houpaly rohy či lebky lidí s helmami. Tohle byl klasický problém s kyklopy a jinými obrovitými potvorami, lidi pro ně byli jen hmyz, tak nač je nezabíjet.
„Nekul tak na mě své oko, Kuliočko. Sám sis mě v podstatě přivolal. A radši už se dále neoblizuj, někdo by si to mohl vyložit tak, že skončí v kotli.“ Kyklop se na něj vážně mlsně oblízl, to se mu nelíbilo. V následující chvíli kyklop odhodil rohy od jaka a sebral velký kyj, který byl pro něj typický a zaútočil. Odlepil se od zdi a v rukou před sebou vyvolal ledové kopí, které nabralo tvaru podle svého jména. Jen pak na svůj výtvor položil prsty pravé ruky a tím jej vyslal ke svému cíli. Ledové kopí proletělo kyklopovým hrudníkem a dokonce ještě rozbilo kus stavby. Kyklop pak belhal a spadl přímo před něj a jeho nehybné tělo leželo na zemi. Boj skončil.
Zadíval se na stavbu, kde ustřelil kopím kus kamení. Zbytečně kouzlo udělal silné. Pak se postavil naproti kyklopovy hlavy a vytasil nůž, kterým vyřezal kyklopovo oko a podíval se přímo na něj.
„Neměl jsi ho tak kulit, Kuliočko.“
Schoval ceněné oko pro alchymii a prohledal kyklopovo doupě. Našel rozdrcené kostí, kusy zbrojí či šatů a zbytky těl. Lidi si můžou oddychnout, pomyslel si. Chtěl pak odejít, ale nemohl si nevšimnout pohybu okolo zříceniny a dalšího ze všech směru. Jako první se před ním zjevila docela pohledná žena se sekerou a blonďatými vlasy, které měla spletené do copu. Vzápětí se k ní přidali další válečníci. Věděl, že tohle nemůže skončit dobře, už jen proto, že se usmívali.
„Tak tedy nevím, co si mám o tobě myslet, Říšský,“ prolomil muž přicházející zpoza zničené zdi. Bylo mu okolo padesátky a měl dlouhé hnědé vlasy se stejným vousem. Kolem ramen nosil medvědí kožešinu a u pasu slušnou sbírku zbraní. „Lidi říkají, že jsi silný, ale průběh boje tomu vůbec nenasvědčoval.“
„Než silný bych spíše řekl účelný.“
„Zavři zobák, bastarde,“ vyštěkla blondýnka. „Nikdo ti nedovolil mluvit s Hajmarem Nesmrtelným.“
„Dceruško, klid,“ uklidňoval Hajmar dceru. „On není odtud, nezná naše způsoby. Přece mu hned nebudeme trhat jazyk.“ Otočil se zpět na něj. „Odpusť moji dceři, má bohužel více prořízlý jazyk než její bratři. Umí to ale daleko více s mečem než oni, dělá mi čest.“
„Pěkné. Možná byste mě mohl zasvětit, Hajmare. Proč tu jste.“
„Chtěl jsem se se svými dětmi podívat na toho muže, o kterém se tak vypráví.“
Hajmar během toho mávnul rukou na své děti. Byl to docela velký počet, až ho to zaráželo. „Ti všichni jsou tvoje potomstvo?“
„Skoro.“
„A kolik jsi měl za tu dobu manželek.“
„Jen jednu. Tu nejlepší ženu na tomto světě.“
Uznale pokýval hlavou. „Úctyhodná žena.“
„Zeptej se dále.“
„A na co?“
„Proč mi lidi říkají Nesmrtelný.“
„Ne.“ Chtěl odejít, ale Hajmar sám začal vyprávět.
„Většinou se mě lidi ptají proč Nesmrtelný. Málo kdo totiž dostojí svému jménu a nesmrtelný je ještě těžší.“
„Nač se ptát, lidi si dávají do jmen spoustu přídomků. Znával jsem třeba člověka, co si nechal říkat Ledový.“
„A proč mu tak říkali?“
„Nevím, před smrtí jsem se ho zapomněl zeptat. Ale když už jste to sám zmínil, proč tedy Nesmrtelný.“
„Protože se mě smrt bojí. Někteří dokonce říkají, že už dávno jsem mrtvý, ale smrt má strach mi přijít na oči a říct mi to do nich.“
„Na to bych moc nespoléhal.“
Hajmar se pousmál. „Tvé jméno?“
„Nemám jméno. A když už se známe, tak mi už, Hajmare, odpovězte. Proč jste tady, vyfoukl jsem vám snad kyklopa?“
„Ne. Kyklop pro mě nebyl výzva a nehodlám si na něm špinit meč. Za to o tobě se povídají zajímavé příběhy.“
„Tak u toho taky skončíme. Nemám potřebu bojovat pro zábavu.“
„Jen tu mrháme čas, táto,“ promluvil jeden ze synů. „Nemá na tebe koule. I naše jediná sestřička je má větší než on.“
Všichni se zasmáli. Vysmívali se mu a to se mu nelíbilo. Bylo jich sice více než on, ale jejich ego byla jejich přítěž a zhouba. Zatím nehodlal bojovat, ale ani ze sebe dělat hlupáka. Rozhodl se pro trpělivost, tu nemělo mnoho lidí na tomto světě.
„Ty na to nic neřekneš?“ ptal se Hajmar.
„Co chcete, Hajmare, abych zmenšil vaši početnou rodinu, nebo aby váš rod skončil dnešní nocí? Uznáváte jen sílu, nic proti tomu, ale já nehodlám hrát podle vašich pravidel.“
„Magie, tu já neuznávám a ani se jí nebojím. A moje děti rovněž tak. Tady ti je magie k ničemu.“
Musel se pousmát, kolikrát už tohle slyšel. Lidi ale ne a ne se stále poučit. Zase se jim ale moc nedivil, už totiž nedostávali příležitost.
„Řekl jsem snad něco k smíchu?“
„Ani nevíte, kolikrát jsem to už slyšel.“ Zakýval hlavou. „Dejte mi pokoj, Hajmare, a radši jděte rozšířit svůj rod, jestli ještě vaše žena může.“ Chtěl odejít, ale Hajmar ho zastavil rukou na jeho hrudní plát. Oba se zadívali druhému do očí a všichni se napjali.
„Je to nevyhnutelné,“ řekl s velkým zájmem Hajmar.
„Smrt určitě, čeká náš všechny. Ale jestli jí chcete jít naproti, tak mě serte dále. Já si dost boje užiji v práci, nepotřebuji ještě další zábavu i po ní.“
„Ty si opravdu myslíš, že se tě bojíme?“
„Měli byste. Ale má-li to být, dejme se do díla.“ Hajmarovi v očích uviděl, že přesně tohle chtěl slyšet. Ten chlap se smrti nebál a dokonce se jí vysmíval, byl to blázen. Nijak mu ovšem nevadilo, že bude muset zabít Hajmarovu rodinu. Když už o to tolik ti blázni stojí, tak proč ne. Pořád lepší, než aby ho otravovali a dělali problém i jiným.
„To je slovo do pranice.“
„Jak je libo.“ V ten okamžik to začalo, naprosté holé jatka. Aniž by se pohnul, tak nejdříve pomocí telekineze vytasil meč a odsekl Hajmarovi levou ruku, kterou měl na hrudi. Vzápětí meč chytl a do levé vyvolal hůl, se kterou máchl. Vyvolal rázem ohnivou zeď a zapálil tři muže vlevo. Mečem potom srazil úder nepřítele, který jej napadl zprava. Hlavicí holé pak muže praštil a odhodil dozadu, kde povalil další spolubojovníky včetně Hajmarovy dcery. Viděl, jak muž letí pomalu dozadu díky tomu, že měl na sobě podpůrnou magii a jak nešťastníkovy teče z pusy krev. Nejednalo se totiž o obyčejný úder, onen muž byl jen krůček od nevyhnutelné smrti po vnitřním zranění. Podíval se poté na Hajmara, který ležel na zádech a zvedali jej dva synové. O Hajmara se nezajímal, ruku mu usekl blízko ramene, při štěstím zemře na šok nebo na vykrvácení. Smrt Hajmara však byla jistá a tolik k jeho přídomku Nesmrtelný. Ustoupil pak o pár kroků dozadu, aby byl více na prostranství a mohl pohodlně vidět blížící se útoky. Zprava na něj běželi čtyři chlapi, rozhodl se proto použít kyklopovo tělo. Jen do něj praštil holí a ono se vzneslo a přistálo na nebožácích, přičemž kyklopova váha vykonala svoje. Následně praštil holí do země, kde ji nechal stát a kde slabým bílým světlem zářila její hlavice. Vše okolo začalo silně mrznout a především vzduch, který byl štiplavý, až z něj krev pomalu tuhla v žilách. Jeho samotného kouzlo tolik nepostihlo, měl vztyčené štíty. Nehodlal však své dílo tlačit do extrémů, jako byly jiné kouzla a zbytečně ztrácet koncentraci. To ale nezastavilo ostatní a ti jej napadli. Upustil meč, jež se zabodl do zmrzlého houští od kyklopa, a dal ruce před sebe. Vzápětí se z nich vyvalil ledový paprsek, kterým zmrazil vše, co mu stálo v cestě. Otočil se kolem sebe a vše nechal mrznout, ať už tam někdo byl nebo ne. Ty, které kouzlo zasáhlo, se skáceli se zmrzlými orgány v těle a naposledy vydechovali malé obláčky páry. Tušil ovšem, že jej někdo napadne zezadu. Když kouzlo rušil, klesal hned na koleno a v mysli už ovládal meč. Konečně když viděl za sebe, spatřil Hajmarovu dceru, jak na něj běží se sekerou v ruce. Hodlal tedy k ní poslat meč dlouhým sekem. Zasáhl onu dívku pár metrů před sebou doprostřed stehen a usekl jí obě nohy jediným úderem. Díky posílení jasně viděl, jak kolem něj nejdříve proletěly nohy a potom ona za doprovodu krve z tepem. Zvýšené reflexy měly jak výhody, tak nevýhody. Dívka dopadla vedle něj a na okamžik se jí podíval do tváře. Její výraz se snad ani nedal popsat, byl to čirý šok naplněný zoufalstvím. Zvedal se z kolena a slyšel Hajmarův křik, stejně tak jako ostatních. Meč se mu vrátil do ruky a z druhé ruky mu vyletěl ledový projektil, který utrhnul část hlavy dalšímu Hajrmarovému potomku. Mečem pak následně sekl zespodu a rozťal dalšího nepřítele. Ostatní ale už pochopili, že tohle byl špatný nápad a utíkali pryč s tělem Hajmara, až se za nimi zvedal prach. Pokračoval na hranici zříceniny a sledoval je.
„Tak co kurva, tohle jste chtěli!“ křičel. „Kdy už vám to konečně dojde kurva. Já tady nejsem pro vaši zábavu. Tak už mi konečně dejte pokoj!“
Opřel se o zeď a snažil se uklidnit. K čemu to vlastně bylo tohle všechno? Zakýval jen hlavou a vrátil se na místo bojiště. Z těl se kouřilo a krev byla všude. Postavil se nad Hajmarovu dceru, které i posmrtně zůstal její výraz. Musel z toho znovu zakývat hlavou, tohle asi nepochopí. Raději se postaral o vybavení a odjel z tohoto místa.
Když si vyzvedával odměnu, lidi po něm pokukovali. Do očí se mu ale nikdo nepodíval. Musel se poptat a dozvěděl se, že zvěsti jej už předběhly. Jeho zadavatel mu ovšem celou legendu o Hajmarovi Nesmrtelném vysvětlil. Někteří jej považovali za hrdinu a strážce starých zvyků, jiní však za prostého hrdlořeza. Raději to vše ignoroval a vydal se za Astrid, protože to, že zabil podle některých hrdinu a značnou část jeho potomku, mu asi moc klidu nepřinese.
Astrid už byla o všem informovaná. Nemusela ani nic říkat, vše poznal z její tváře. Nemluvili o tom, ani jediné slovo. Místo toho se dali do práce na sauně, ať už to bylo cokoliv.
Seděl nahý a potil se po celém těle. Astrid byla vedle něho a na rozdíl od něj, měla na tváři úsměv. Díval se na její zpocená prsa a přemýšlel, proč se tak usmívá, bylo tu dusno.
„K čemu vlastně je ta sauna?“ Musel se zeptat, čekal totiž něco jiného než vzrušení z Astrid. Kdyby ji však chtěl vidět zpocenou, tak by s ní prostě jen souložil.
„Očisťuje tělo. A to ještě nevíš to nejlepší.“
„A to je co?“
„Pak vyjdeme ven a schladíme se v řece.“
„A co je na tom tepelném šoku tak dobré, že se usmíváš.“
„Otužuješ si tělo a venku jsem nám nachystala alkohol na zahřátí. Ale nejlepší na tom všem bude tvá reakce.“ Pousmála se více a ještě více se pobavila, když viděla jeho výraz. „A to jsem ti zatím neřekla všechno.“
„Nedočkavostí přímo nedýchám.“
„Poté jak se schladíme, tak vše zase znova dokola a dokola.“
„Tak trochu jsem doufal, že ta sauna je něco jiného.“
Astrid se rozesmála a pořádně nalila další vodu na žhavé kameny. Pára se vznesla a Astrid jej chytla za přirození. „Samozřejmě jsem měla i jiné úmysly.“
„Aspoň, že tak,“ políbil Astrid.
Hajmar se kodrcal na voze a přemýšlel. Tak tak přežil po boji s tím bastardem a značná část jeho potomků byla mrtvá. Později, jak se o tom dozvěděla jeho žena, skočila ze skály, aby ukončila svůj život. Hajmar přišel o vše a proklínal za to toho Říšského zkurvysyna. Byla to však docela ironie, že za dalším právě jede a potřebuje jeho pomoc jako kdysi.
Vůz se zastavil a Hajmarovi pomohli jeho synové z vozu. Byl slabý a bledý, moc krve v něm nezůstalo, ale žil. Opět dostal svého jména a lidi v jeho okolí věřili, že je nesmrtelný. Měl být totiž mrtvý, ovšem on sám věděl, že to je jinak. Hajmar došel ke dveřím staré věže a chtěl zatáhnout za zvonek, ale nemohl, přišel totiž o ruku, se kterou to kdysi dělával. Zabouchal tedy na dveře a po chvíli se v nich objevil muž celý v černém a ještě temnějšími vlasy. Majitel věže si Hajmara dobře prohlédl a pak ho pustil dále. Chtěli jít i ostatní, ale Hajmar je zastavil a vstoupil do dveří sám a ty se za ním zavřely.
Hajmar pokračoval s mužem do jeho pracovny a s nechutí sledoval skleněné nádoby okolo, jež byly plné divných stvoření a ještě divnějších rostlin. Hajmar to tu nesnášel, ale neměl na výběr, pokud chtěl pomstu. Usadil se pak na židli, zatímco jeho hostitel do velkého starého křesla.
„Už jsem tě chvíli neviděl, Hajmare,“ pronesl muž starším hlasem. „Za ty roky ses docela změnil. Nová barva kůže, jen jedna ruka. Je to lepší mít jen jednu ruku, že ses té druhé zbavil?“
Hajmar ale neodpověděl a jen sklopil hlavu, byl pokořen.
Muž se pousmál. „Zlomený Hajmar Nesmrtelný. Na tento den jsem čekal a dočkal jsem se.“ Zvedl se a uchopil malý Hajmarův přívěšek. Tretka vypadala naprosto obyčejně, byl to jen provázek z kůže a na něm tři tmavé dřevěné obdélníčky z tisového dřeva. „Stále to funguje. Jak jinak přece.“ Chytl Hajmara za čelist a zvedl mu hlavu, aby se mu mohl podívat do očí. „Dlužíš mi za svůj život, Hajmare. Znovu.“ Zpátky si sedl do křesla.
„Potřebuji tvoji pomoc, černokněžníku.“
„Slyším červa mluvit, ale žádného nevidím u svých nohou.“
Hajmar přes svou nelibost padl k zemi a plazil se k nohám černokněžníka a následně mu políbil boty. Pak se zvedl a vrátil se zpět na židli.
„Jsi k smíchu, Hajmare. Jen si hraješ na to, jaký jsi a přestože ve skutečnosti mnou opovrhuješ jako všemi mými krajany, byl jsem to právě já, kdo ti dal tvoji legendu a za kým jsi znovu přišel, když jsi v úzkých. Ani nevíš, jak mě tohle baví.“
„Chci svoji pomstu. Zaplatím vše, oč si řekneš.“
Černokněžník k němu vytočil hlavu a šáhl si na ucho.
Hajmar pochopil a dodal. „Pane.“
„Nemáš mi čím zaplatit, Hajmare. Ani kdysi jsi už neměl. Spíše mi řekni, kdo ti to udělal. Kdo si dovolil poničit mou loutku.“
„Říšský jako ty, pane. Má stejné schopnosti.“
„Nikdo nemá mé schopnosti. Ale už jsem o něm slyšel. No, Hajmare, možná jsi na něco přišel. Ale pro začátek z tebe musíme udělat normálního člověka, anebo aspoň kompletního člověka, ty máš do normálnosti daleko.“
„A co chceš dělat, nechat mi dorůst ruku?“
„Ne to by trvalo příliš dlouho, to není moje parketa. Mám mnohem lepší nápad, a už jsem to dlouho nedělal.“ Černokněžník se zvedl a chvíli hledal ve džbánech, dokud se neobjevil zpátky vedle Hajmara, který se zděsil. „Vím, že to není úplně tvoje číslo, ale tahle nová ruka ti jinak padne, je stejně chlupatá.“
Hajmarovi se zvedl žaludek a zhnusil se nad černokněžníkem, ale chtěl svoji pomstu. Pokynul černokněžníkovy, ať začne.
„Správné rozhodnutí. Měl bys být docela rád, kusy těl musí být čerstvé a tahle ruka docela je, jinak by sis musel sehnat jinou. Dáme se ale do práce. Jako obvykle to bude nepředstavitelně bolet.“
Černokněžník se dal do práce a Hajmar křičel tak silně, až venku jeho synové měli strach. Nakonec to ale všechno po pár hodinách skončilo a jejich otec před nimi stanul kompletní a krvežíznivý.
Díval se na trolla, kterého právě téměř zabil a dělal si poznámky do bestiáře. Další druh trollu a tento pocházel ze severských plání. Bohužel neznal jeho přesný název. Troll byl podobný svým bratrancům, se kterými se již setkal, ovšem s rozdílem ve stavbě těla. Tenhle podruh byl menší a stavba jeho těla více připomínala člověka. Avšak ve tváři to byl neskutečný ohava s velkými křivými zuby. Tělo nebylo tolik šlachovité a místy bylo i deformované zdejšími podmínkami. Stále ale měl troll dost podobných charakterů, jako delší přední končetiny a tendenci pohybovat se ohnutý dopředu. Ani zde pak nechyběla jista podobnost k nelibosti ohně, ostatně jako u všech trollů.
Trpaslík, který jej doprovázel na této výpravě, mu podal láhev alkoholu. Přijal ji a ocenil dobré pití. Pak ukázal směrem k trollovi.
„Tohle se tu vyskytuje často?“
„V těchto končinách jsou vzácni, ale více na sever už tolik ne. Nevypadá ale normálně, jako by zmutoval.“
„Snad jich není víc.“ Prohlédl si pak trpasličího hraničáře Edorba. Ten byl již docela starý a jeho bílí vous a vlasy napovídaly své. Jeho vrásčitá tvář s kulatým nosem, který byl kdysi přeseknut, rovněž mluvil za vše.
„Lidi mi říkali, že sis docela zajel, ogare.“
„Vlastně to vyšlo docela dobře. Chtěl jsem to vzít okolo Lukuvské univerzity a podívat se po zajímavých věcech. Ve městě jsem ale získal zakázku na toho trolla.“
„Hlavně si dej pořádného majzla, ať se ti moc nevzkřísí a neožije za zády.“
„Neboj, furt mu budu pouštět žilou, dokud ho neprodám. Nepotřebuji, aby se mi vyléčil. Nevadí ti snad, že ho hodlám prodat překupníkům.“
„Ne, tihle trollové jsou verbež. Dělej si s ním, co chceš. My máme pod horami dost problémů, a nad nimi taky. Co tu ale vlastně děláš, většinou na tohle volají mě.“
„Byla to náhoda, projížděl jsem okolo.“
„Jako výlet?“
„Jo. Prostě jsem se sbalil a udělal si na měsíc kolečko, než se vrátím zpět.“
„A je to pěkná děvucha, před čím jsi odjel?“
Pousmál se stejně jako trpaslík. „Ano. Ty vyrážíš kam, Edorbe.“
„Čeká mě ještě cesta po hřebenu, než se vrátím zpět domů. No, já pudu, oba máme ještě práci.“
Postavil se a podal trpaslíkovy ruku. „Bylo mi potěšením, Edorbe.“
„Mi taky, ogare. Opatruj se.“
Pakl sledoval, jak si trpaslík nahodil velký modrostříbrný štít na záda a kuši si pověsil na rameno a mizel za stromy. Edorb byl dobrý trpaslík, snad se s ním ještě potká. Otočil se poté na trolla a připadalo mu, že jedno z víček se pohnulo. Neváhal tedy, přivolal si hůl a praštil s ní trolla do páteře, která křupla. Pousmál se, tohle mu chybělo, zase zbytečně riskovat život pro peníze.
Astrid se vracela z města a měla dobrou náladu, protože na trzích se jí dařilo. Byla ráda, že mohla chodit častěji do města. Někteří lidi sice stále byli vůči ní nedůvěřiví, ale rozhodně to bylo lepší než kdysi. Vše vypadalo, že se obrací k lepšímu a už dlouho se necítila takhle dobře. Měla ovšem obavy ohledně svého přítele, hlavně když odjel. Věděla ovšem, že se vrátí. Cítila to. Těšila se, až bude zase zpět, znovu totiž nebude pod dekou sama. Bylo příjemné cítit někoho vedle sebe. Možná s ním nebylo soužití úplně jednoduché, ale byla to malá cena za život, který díky němu získala.
Blížila se pomalu k chatrči, když se jí najednou začal třást její náhrdelník s havranem. Normálně náhrdelník v blízkosti svého přítele nenosila, kvůli jeho třasu. Když ovšem odjížděl, doporučil ji, ať jej nosí. Zastavila se a uchopila amulet. Rozhlížela se kolem sebe, ale nic neviděla. Udělala pár kroků směrem k chatrči a amulet se více roztřásl. Šla pár kroků zpět a amulet se třásl méně. Nevěděla, co se děje, ale nemohla se vrátit zpět. Věděla ale, že se tam vrátí její milý. Nemohla však riskovat, že nejdříve pojede do města, kde ho mohla počkat. Přes zřejmé nebezpečí se vydala do chatrče, ale postupovala mimo cesty.
Když byla u chatrče, z lesa viděla, jak před jejím domem stojí skupina koní a několik mužů, přičemž další právě vyšli ven zklamaní, že nic nenašli. Sledovala vše z úkrytu a srdce jí bušilo. Nevěděla, oč se jedná, mohla jen poslouchat.
„Není tady, Hajmare. Ani on, ani ta jeho čubka. Co budem dělat.“
Astrid si prohlížela muže, kterému říkali Hajmar, znala to jméno. Neochotně ovšem věřila, že její přítel by si nebyl jistý tím, že ho zabil. Přemýšlela, zda je to doopravdy ten Hajmar Nesmrtelný. Možná to byl jen jeden z jeho synů? Už to ale bylo dlouho, co se o něm říkalo, že je mrtvý. Jak to, že žil? Raději se dále dívala na Hajmara, který si prohlížel její meč. Ona sama u sebe měla schovanou dýku, bez které se nehla.
„Počkáme. Schovejte se do lesa a tam počkejte. Nikdo jí ale nesmí ublížit, je moje.“
Astrid už více nepotřebovala slyšet, musela pryč. Chtěla začít utíkat, ale vedle ní se zabodl šíp. Popadla nohy na ramena a utíkala pryč, zatímco za sebou slyšela dusot kopyt a křik mužů. Měla strach, ale musela utéct, co nejdál mohla. Držela se mezi stromy, ale musela proběhnout přes louku. Stalo se jí to však osudným, na louce ji dohnali jezdci se sítěmi. Astrid pak upadla na zem zabalená v síti a měla strach, co se bude dít dále, zatímco jezdci kolem ní kroužili. Nakonec muži seskočili a vyndali ji ze sítě a hodili na zem. Chtěla už sáhnout pro nůž, ale pak se naproti ní objevil Hajmar. Nastalo ticho a dívala se přímo na něj. Nevěděla, co se stane, ale jistě to pro ni nemohlo být nic dobrého. Hajmar pak vytasil meč a Astrid došlo, co ji čeká.
„Zabil mi rodinu, děvenko. Nechám mu u chatrče něco na oplátku.“
„Otče, vždyť má na tváři cejch, jarl ti to neodpustí.“
Syn co to řekl, dostal od Hajmara ránu pěstí. Hajmar pak pomalými kroky šel k Astrid a napřahoval se. Astrid se dívala na zvedající čepel a pomalu se smiřovala s osudem. Co zmohla proti celé bandě s malou zbraní, vůbec nic. Bylo lepší, aby vše skončilo jedinou ranou, aby netrpěla. Hajmar byl u ní a pomalu započal pohyb s mečem. Astrid zavřela oči a vzpomněla si na svého přítele. Dal jí aspoň na chvíli nový život, i když kvůli němu o něj právě přijde. Ale to jak s ní byl a dal jí štěstí, které nikdy nepoznala, bylo něco víc než nadcházející smrt. Děkovala mu za to. Uslyšela pak švihnutí meče a čekala nevyhnutelnou smrt.
Astrid se třásla, ale stále nepřišla rána, kterou čekala. Nebo snad taková byla smrt? Opatrně otevřela oči plné slz a spatřila něco, čemu nerozuměla. Její zrak nejdříve spočinul na čepeli meče blízko svého krku, ale pak se dívala na Hajmara samotného. Jeho tvář byla zkroucena nenávistí, protože jeho levá ruka držela pravou, doslova zastavila úder. Nechápavě jej sledovala, stejně jako všichni okolo. Hajmar pak sklopil meč a porozhlédl se po svých synech. Ti všichni raději sklopili zrak jinam.
Hajmar zuřil, jeho ruka ho neposlouchala a o tomhle se mu černokněžník nezmínil. Musel se až zamyslet, co se to z něj vůbec stalo, že neovládá vlastní tělo. Raději ale schoval meč a chytl tu holku za vlasy a odtáhl ji ke koni, kde ji svázali.
„Kde je ten zmetek.“ Astrid ale neodpověděla a vysloužila si za to facku. Hajmar jí pak zvedl a přiložil jí nůž k oku. „Mluv, děvko. To, že tě zatím nemůžu zabít, ještě neznamená, že nemůžeš trpět. A začnu hned s tvým okem.“
„Nevím, kde je. Odjel a už se nevrátí.“
„To bych ti nedoporučoval, děvenko. Nejsem jeden z těch, co oplývá trpělivosti.“
Astrid sebrala všechnu sílu. „Nevím, kde je.“ Pak uviděla, jak se Hajmar připravuje a zavřela oči. Místo toho ale dostala výsměch.
„On se vrátí, příliš moc ho chráníš. Počkáme si tedy na něj.“ Hajmar pak předal Astrid jednomu ze synů. „A počkáme u tebe doma. Radši mu ale pošleme zprávu. Jak jsem totiž řekl, nejsem trpělivý a nehodlám to měnit.“ Zazubil se Hajmar.
Seděl v krčmě a čekal, až mu hostinský přinese jídlo. Měl za sebou krušnou cestu a hodlal se vrátit zpět za Astrid. Během toho přemýšlel, zda by jí neměl něco přivést. Od někoho se dozvěděl, že to tak muži dělají, nosí ženám dárky z cest. Bohužel s tímto neměl moc zkušenosti. S Elisou nikdy na tom nebyl tak, aby jí mohl vozit dárky a s Astrid si taky nebyl nikterak jistý, co by ji potěšilo. Přemýšlel tedy dále, ale jeho sluchu neunikl rozhor u vedlejšího stolu. Muži mluvili o někom, kdo měl být mrtvý, ale nebyl. Trochu se až zaposlouchal, protože z toho mohla být nová práce. Bojovat proti někomu, kdo je nesmrtelný, mohlo být zajímavé. Přece jenom Hajmar jaksik nedostál svému jménu o nesmrtelnosti. Poslouchal dále, ale najednou mu zmrznul úsměv na tváři. Ihned vstal a chytl toho chlápka za rameno a podíval se mu do očí. Celý hostinec ztichl a sledovalo ho, co se bude dít.
„Co, že jsi to říkal?“ ptal se znova muže, jež vyprávěl příběh.
„No, že Hajmar Nesmrtelný je naživu. Viděl jsem ho a nebyl jsem sám. Povídají si to i jiní lidé.“
„Hajmarovi jsem usekl levou ruku u ramene, je mrtvý.“
„Ne, není. Viděl jsem ho, a ruce měl obě.“
To není možné, to nemohl přežít. I kdyby mu nějak zastavili krvácení, tak tam z něj vystříklo krve jako z vola. Že by opravdu dostal svému jménu? „Proč mu říkají Nesmrtelný?“
„Protože nejde zabít,“ řekl jiný muž. „Sám jsem to tehda viděl. Kopí ho probodlo v břiše, ale on za měsíc znovu žil. Nevěřil bych tomu, ale sám jsem to viděl. Ten chlap je nesmrtelný, smrt si pro něj nemůže přijít.“
Smrt si pro něj nemůže přijít. Probodli ho kopím a on mu usekl ruku, kterou zase měl. Nebylo možné, že by mu mohla znovu dorůst pomocí magie, bylo to příliš rychle. Nevěřil ani tomu, že tu vůbec byl tak schopný čaroděj. Na Lukuvské univerzitě možná ano, ale pořád neseděl čas ani vzdálenost. To nedávalo smysl, vždy zabíjel precizně. Je snad možné, že udělal takovou chybu? Musel se přesvědčit na vlastní oči.
„Kde najdu Hajmara,“ řekl pevným hlasem.
„Prej byl u Terrvy.“
Astrid, to mu střelilo v hlavě jako první. Ihned se sebral a vydal se zpět. Vůbec nic nevnímal, hlavně hostinský, který zrovna přišel s jeho jídlem.
Astrid podala Hajmarovi vodu a ten se na ni podíval. Její modřiny na tváři a rozbitý ret se hojily, a to ho moc neuspokojovalo. Přičemž jeho trpělivost pomalu žádala, aby se znovu na Astrid uklidnil. Zatím ji jen mlátil, znásilňovat ji prozatím nechtěl. Ale ještě snad den i dva a jeho chutě budou silnější. K tomu všemu mu Astrid neustále vzdorovala svým pohledem. Asi bude muset více použit sílu a spravit jí úsměv, méně zubu by jí k tomu pomohlo. Pořád na ní viděl, proč tu je, smrt jeho potomků a ženy.
Astrid se vrátila zpět ke stolu a připravovala pro Hajmarovy lidi jídlo. Chtěla je otrávit, ale neustále jí sledoval ruce jeden z jeho synů. Zatím nemohla nic udělat, avšak jakmile její chvíle nastane, tak nebude váhat. Dále pak připravovala jídlo, když se rozrazily dveře a v nich stál jeden z Hajmarových synů, přičemž jeho tvář mluvila za vše.
„Je tady, otče.“
Hajmar se pousmál a zvedl se. Pak chytl Astrid a dal jí meč pod krk. Vyšel s ní poté ven a tam ho viděl, vraha svých dětí a ženy. Všichni byl napjatí a sledovali ho. Nikdo se nepohnul a měli před očima poslední události s tímto Říšským bastardem. Všichni měli vážné tváře, kromě Astrid, ta ji měla pousmátou a dívala se do tváře svého přítele a čekala, kdy přijde její chvíle.
Díval se na všechny ale hlavně na Astrid, žila a to bylo nejdůležitější. Obával se však nejhoršího, protože Hajmar měl špatnou pověst, jak se dozvěděl. Proklínal se, že ji takhle ohrozil a její pobitá tvář mu rovněž rozlévala do žil pomstychtivou krev, kterou si hodlal schladit. Nyní ovšem musel dostat Astrid z přímého nebezpečí a následně všechny pobít. Musel si ale Hajmara nechat naposled. Potřeboval vědět, jak znovu přišel k ruce. Chtěl to udělat jako vždy, zablokovat Hajmarovu zbraň, ale něco u Hajmara cítil, cizí síly. Něco co tam před tím nebylo. Určitě to musí mít společného s tou rukou. Naneštěstí Hajmar byl pravák.
„Takže jsi tady, přišels.“
„Nedal jsi mi na výběr.“
„Připravena zemřít, děvenko?“ řekl Hajmar a Astrid oblízl tvář. „Jen se na něj dívej, kvůli němu totiž zemřeš.“
„Nech ji jít, Hajmare. Zabiju tě pak rychle.“
„Asi nevíš, kdo má tady navrch.“
„Ne, to ty to nevíš.“ Podíval se Astrid do očí a poznal, že pochopila. V ten moment vytrhnul Hajmarovi meč z ruky do své a Astrid vzápětí vytáhla schovaný nůž. Bodla s čepelí Hajmara do ruky kolem svého těla a zároveň pak odběhla stranou. Zarazila se však, neslyšela totiž Hajmara křičet. Raději ovšem odběhla ke svému příteli, kde se vedle něj zastavila, tam dostala Hajmarův meč.
„Tak takhle to dopadá, když vaše ruka není vaše,“ zkonstatoval Hajmar a vytáhl si nůž z rány, která nijak zvlášť nekrvácela.
„Však se neboj, já tě jí zbavím.“ Pomalu vytasil meč u pasu a čepel zpívala nedočkavostí, až okusí krev. „Dříve než začneme vaši popravu, povězte mi, kde Hajmar přišel k nové ruce a zemřete rychle,“ avšak ne na moje poměry, dodal si v duchu. Bylo ale ticho, žádný z Hajmarových devíti synů nepromluvil. Co už, bude se pak muset zeptat samotného Hajmara.
Zvedl ruku a oni se proti němu rozeběhnuli, jako by snad měli šanci. Konečky prstů se mu rozzářily a vzápětí z nich vyletěly první blesky, které rozložil na celou plochu proti Hajmarovi a jeho rodině. Blesky je zasáhly všechny a oni začali padat na zem, kde sebou škubali. Tím to ale jen začalo, protože kouzlo nevytvořil nijak zvlášť silné. Na chvíli pak přestal a sledoval plody své studie. Měl se ale spíše podívat na Astrid, která vše sledovala se zatajeným dechem. Až poté co se někteří začali pomalu zvedat na nohy, vyšel proti nim s mečem. Neměli příliš velkou šanci, ale ani jim žádnou nehodlal poskytnout. Došel k prvnímu a sekl jej mečem přes hruď. Muž se sice chtěl bránit, ale svaly jej neposlouchaly, jak chtěl a jeho plíce díky tomu najednou mohly dýchat jinak než přes hrtan. Takhle pokračoval dále, snažil se nevytvářet nijak větší zranění, která by způsobovala okamžitou smrt. Někomu odsekl ruku, jiného zase probodl hodně nízko a dalšímu prostě způsobil ránu na hrudi. Chtěl, aby tito muži trpěli za to, že se vůbec opovážili vztáhnout ruku na Astrid. Když zabíjel pátého, tak byl u Hajmara a pořádně jej nakopl špičkou boty do břicha, ten přijde na řadu jako poslední. Musel ale znovu použít blesky, neboť už se pět členů nebezpečně zvedlo na nohy a ovládali se. Natáhl k nim tedy ruku a znovu do všech pustil blesky. Nyní je ale zabil a na konci kouzla leželi na zemi se spálenou kůží na těle. Dorazil následně posledního, dokud nezbyl pouze Hajmar. Ohlédl se pak na Astrid, ale ta se na něj nedokázala podívat. Tohle jej zarmoutilo, ale takový už byl. Nemohl prostě nechat tyhle muže jen tak zemřít bez toho, aby pocítili spravedlnost za svůj život. Proto vždy pracoval sám a nechtěl, aby jej u toho lidi viděli. Nikdy jej totiž nepochopí.
Postavil se nad Hajmara, který se v křeči držel za břicho.
„No, Hajmare, jak jsem slíbil, připravím tě o tvou ruku. Bez ní ses mi líbil více. Nejdříve mi ale povíš, jak jsi k ní přišel.“
„Trhni si, ty zmetku. Zabil jsi mi celou moji rodinu.“
„Ne, Hajmare, to tys ji zabil tím, že jsi mě neposlech.“ Věděl, že je zabil a nijak si nelhal, ovšem přišlo mu správné to říct. Od Hajmara ale už nic neslyšel, takže nyní přichází ta těžší část, opět v sobě odhalit monstrum naplno. Spíše je to však ta lehčí část. Otočil se na Astrid. „Odejdi, prosím.“ Nechtěl, aby viděla i tohle. Už tak musel v jejich očích dost klesnout.
Astrid ale stála a ani se nehnula, byl strnutá. „Nechceš ho snad mučit.“
Uvědomoval si, v čem je problém. Astrid se mu totiž svěřila, že i když se ji někdo pokusil zabít, tak stále v ní převládal duch kněžky. Dotyčným tak ušetřila život, když mohla. „Odejdi, prosím.“
„To není správné.“ Sotva se držela po tom, co právě viděla. Tohle bylo na ni moc, s jakým ledovým klidem vše prováděl.
„A bylo snad správné, že tebe málem zabil a mlátil tě? Jen ochutná svoji medicínu, a pak ho zabiji.“
Astrid váhala, měl pravdu. Sám Hajmar ji chtěl zabít, ale stále nebylo správné, co Hajmara čekalo. To totiž nebyla jen smrt.
„Astrid,“ přerušil její myšlenky. „Odejdi, prosím. Bude to tak lepší.“
Astrid sklopila hlavu a odešla do chatrče, kde za sebou zavřela dveře. Doufala, že uteče před tím, co viděla a co se stane, ale nemohla. Stále měla celu scenerii před očima, ale hlavně jeho, jak vše naprosto chladně vykonává bez zaváhání.
Otočil se na Hajmara.
„Tohle ti ta dívka nikdy neopustí.“
„To je vaše nejmenší starost. Více bych se zajímal o to, že jste ji chtěl zabít a to si beru osobně.“
„Máš více štěstí než rozumu, Říšský. Nebýt té prokleté ruky, byla by už mrtvá.“
Pomalu natáhl ruku k Hajmarovi, pak přiblížil prsty k sobě a sevřel mu hrdlo. V ten moment mohl začít bez obav toho, aby Astrid slyšela jeho křik. Nejdříve Hajmarovi drtil kosti jen tak, aby trpěl. Poté mu vykloubil obě nohy, a užíval si jeho bolestné grimasy. Následně pak započal kouzla, aby se mu dostal do hlavy. Hledal v Hajmarově hlavě, co potřeboval, avšak stala se nečekaná věc. Našel totiž spojení. To pro něj bylo nebezpečné.
Ale kdo pak to tu je, ozval se mu hlas v hlavě. Tohle je moje figurka na hraní, pane kolego. Najdi si někoho jiného a neotravuj.
Začal sebou mírně škubat. Přestože se mohl odpojit, potřeboval vědět, odkud pochází ten signál. Uvědomoval si, že dotyčný má celou aparaturu, aby Hajmara v poklidu sledoval a byl proti němu v nevýhodě. Musel ale zjistit, kdo to je. Držel stále spojení, dokud nenašel, co hledal. Odpojil se pak od Hajmara a sedl si. Že na někoho narazí, nečekal. Odpojil se bezpečně, ale stálo ho to hodně síly. Chvíli odpočíval, ovšem pak se opět hodlal věnovat Hajmarovi, ten však nevnímal okolí a měl protočené panenky. Bylo to ale pochopitelné, přece jenom se mu hlavě utkali dva čarodějové, z toho by nejeden zblbnul. Ale i tak si vzal jednu z Hajmarových seker a jak slíbil, tak udělal. Odsekl mu jeho novou ruku a nechal ho tam vykrvácet.
Vzal onu ruku a šel do chatrče. Sotva ho Astrid viděla s Hajmarovou rukou, nenacházela slov, ale on taky ne. Moc se mu totiž nechtělo mluvit, čekala jej práce. Odložil ruku na stůl a rozložil si vybavení. Posbíral svíčky a lusknutím prsů se pomocí magie zapálily. Vytáhl křídu a obkreslil ruku na stůl. Připravil si knihu na patřičné stránce, nasadil si prsten na zkoumání a chtěl začít.
„Znesvěcovat cizí ostatky je jeden z nejhorších zločinů,“ pronesla vážně Astrid. Myslela si totiž, že už to nemůže být horší. Avšak nikdy by ji nenapadlo, že stále může.
„Tohle není znesvěcování, ale věda. Musím zjistit o svém nepříteli co nejvíce.“
„Co to říkáš, Hajmar je už mrtvý.“
„Hajmar ano, ale ne ten, kdo mu dal tu ruku.“
Započal kouzlo a kolem ruky světélkovaly rudé barvy. Opatrně ruku hladil a zkoumal ji po magické stránce, ale byla obyčejná a nebyla ani nijak vylepšená. Vzal tedy nůž a rozřízl svaly. To co však viděl, ho nepotěšilo. Musel se z toho až pousmát, což nebylo před Astrid vhodné.
„Co ti je na tom tak k smíchu.“ Astrid málem vybuchla. Tak málo jí zbývalo, aby se neudržela. Nejdříve všechny brutálně pobil bez slitování, a pak znesvěcuje mrtvé. A teď se tomu ještě směje. Mohla se snad tak moc splést v tomto muži?
„Ta ruka je mrtvá.“
„Opravdu?!“
Tohle se špatně probíralo s někým, kdo neovládá magii. Ještě s takovými lidmi jako tady, kteří byli obzvlášť pobožní.
„Ta ruka nebyla Hajmarova, ale někoho jiného. Ten kdo mu jí dal, to udělal posmrtně, až byly buňky mrtvé. Proto s ním vůbec nehnulo, když si ho do ní bodla.“
„To mi chceš říct, že Hajmar někomu vzal ruku?“ Astrid mluvila kousavě, zvedalo ji to žaludek. Stále to bylo horší a horší.
„V podstatě ano.“
„To je ještě větší znesvěcení, než to tvoje.“ Na tohle už Astrid neměla nervy, radši si zakryla tvář a nechtěla už nic vnímat.
Raději už s Astrid nemluvil a dále zkoumal ruku, nic dalšího ale nenašel. Zapálil tedy ruku a nechal ji shořet v bílém ohni.
„Co bude teď?“ ptala se Astrid.
„Najdu toho čaroděje a zabiju ho. Nejdříve s ním ale promluvím.“
„A je to násilí nutné.“
Otočil se na ni. „Nevím, proč se tohle všechno stalo, avšak musím to vyšetřit. Jsi snad jiného názoru?“
Astrid ale neodpověděla a sklopila hlavu.
„Já vím, viděla jsi moji druhou stránku.“
„Věděla jsem, do čeho jdu.“
„Ne, tohle jsi vědět nemohla. Nikdo to vědět nemohl.“ Docela litoval, že ho Astrid takhle viděla a stejně tak, že ji ohrozil. Tohle asi žádná žena nikdy nepochopí, a proto byl sám. Nyní ale měl práci, až potom mohl řešit tento problém. „Raději se zbavíme těl.“
Oba vyšli ven a pomocí magie pak naházel těla na jednu hromadu. K Hajmarovi poté došel osobně, avšak zarazil se. Podíval se mu na ránu, kde chyběla ruka, a nemohl si nevšimnout, že něco na té ráně bylo špatně. Sklonil se k němu a dobře si prohlédl ránu. Nevypadala vůbec čerstvě, ba naopak. Prohlédl si Hajmara znovu a nevěděl, co se děje, necítil z něj totiž magii. Vytáhl nůž a řízl ho do zdravé ruky.
„To ti nestačilo, co všechno si mu už udělal?“ Astrid ale pochopila z jeho výrazu, že se něco děje. I ona stala nad Hajmarem, ale nevěděla, co se děje. „Co se děje.“
„Už vím, proč mu říkali Nesmrtelný. Podívej se mu na ruku.“
Astrid se podívala na ránu a hned to viděla, takhle neměla vypadat. „Bohové,“ pošeptala.
„Víš co je větší problém, já z něj necítím nic magického. Vůbec nic.“ Podíval se na ni. „Asi se ti to nebude líbit, ale musím důkladně prozkoumat tělo a jeho věci.“
Astrid jen pokývala hlavou a ani se nehnula. Tolik znesvěcování totiž bylo na ni moc, ale co mohla dělat. Připadala si znovu tak bezbranná, jako když ji Hajmar měl zabít.
Dal se od díla, Hajmara kompletně svlékl a udělal pár kouzel. Nic nenašel. Prohledal tedy všechny věci ale nic. Nakonec se zastavil nad Hajmarovým přívěškem. Až po velice důkladném prozkoumání zjistil, že je magický. Mály náhrdelník působil naprosto obyčejně, dokonce nezajímavě. Někdo si dal velkou práci, aby přívěšek nešel prakticky rozpoznat. Hodně velkou práci. Všimnul si i, že kožený přívěšek má zvláštní konce. Došlo mu to. Tento předmět se musel nabít a pak se nesměl sundat, protože se jinak kouzlo zrušilo. Tohle byl rozhodně nebezpečný a mocný předmět. Ani nezkoušel odhadovat jeho stáří a vůbec, komu byl tento předmět zasvěcen. Tak či onak ho přívěšek velice zaujal.
Byl hotov. Přemístil poslední tělo a všechny je zapálil.
„Je to všechno nutné, hlavně ta smrt onoho neznámého muže?“
„Ano.“ Chtěl odjet, ale viděl její zkroušenou tvář. „Zabiju ho jen z toho důvodu, že ti chtěl ublížit. Více důvodů nepotřebuji.“
„Hodně štěstí,“ na více se nezmohla. Když ho pak sledovala odjíždět, tak teprve teď si uvědomila, kdo ve skutečnosti je a děsilo ji to. Ano udělal pro ni vše a to dokonce bez jediného zaváhaní, ale tohle byla úplně jiná kategorie. Děsivá kategorie. Vůbec neváhal a ani jediná zmínka na jeho tváři o tom, že koná něco špatného. Astrid se raději nesnažila na to myslet a dala se do úklidu domova. Musela si ovšem sundat svůj kámen, neboť ten jí naznačoval své. Pouze během samotné záchrany byl klidný, ale od té doby se nepřestal třást.
Zastavil se před věží a dobře si ji prohlédl. Věž byla kulatá a vysoká, přičemž její položení v horách a cestička přes temný les toto místo dokonale skrývalo. K tomu všemu se zrovna zatahovalo počasí a blížil se déšť s bouřkou. Zkrátka jako v pohádce.
Seskočil z koně a šel pomalu dovnitř. Už se plně připravil na cestě a nyní očekával onoho tajemného muže z Hajmarovy hlavy. Věděl, že se jedná o čaroděje. Otázka ale zněla, o jakého. Přece jenom, že by na severu žili čarodějové mimo univerzity na tak kouzleném místě, se mu moc nechtělo věřit.
Když byl u brány, zvedla se padací mříž a za ní byly hned dvoje dveře, které se samy otevřely. Bylo to vážně jako v nějaké pohádce a byl opravdu zvědav, co jej asi čeká vevnitř kromě budoucího rozhovoru a mrtvoly. Vstoupil tedy dovnitř a pokračoval pomalu chodbami. Navigovaly jej svíčky, které se pomalu zapalovaly tam, kam měl jít. Nakonec dorazil do místnosti, kde v křesle seděl usmívající se muž. Opravdu jako v pohádce.
„Zdravím, kolego. Posaď se. Smím ti nabídnout víno?“
„Proč ne.“ Byl zvědav, co se všechno dozví, než začnou.
Dostal před sebe pohár a viděl, jak se jeho soupeř napil. Napil se tedy rovněž. „Není špatné.“
„Děkuji, od kolegy to oceňuji. Seveřané mají, co se týče vína, nedostatky. Řekl bych, že je to tím podnebím, není zde úplně vhodné na pěstování. Odpusť, že jdu rovnou k věci, ale co tě přitáhlo na sever. Málo kdy se dá totiž na mrazivém severu potkat cizinec jako já, a když už ano, tak moc dlouho nežije. Zdejší lidé nás nemají příliš v lásce.“
„To s tebou souhlasím. Jejich důvěru si musí člověk zasloužit.“
„Tobě se to ale povedlo.“
„Nebyla to jednoduchá cesta. Čím pak sis ale zasloužil důvěru od Hajmara. Působil, že nemá cizince v lásce.“
„Já a Hajmar jsme staří známi. Kdysi jsem mu zachránil život, a proto mě nenáviděl. Nenávist nás ale natolik sblížila, že jsme jeden druhého nechali na živu. Vytvořilo to mezi námi krásné pouto. Přes lásku a důvěru to umí každý, ale přes nenávist, to už je jiná zábava.“
„To věřím, ale jen nenávist v tom nebyla.“
„Jistěže. Stále asi přemýšlíš nad tím, kdo jsem, že? Já totiž dělám to samé o tobě.“
„Mám-li být upřímný, tak ano.“
„Prosím, buď upřímný, na této bází mě ještě nic s nikým nespojovalo. A jako vědec bych měl mít neustále otevřené oči novým objevům.“
„Vzhledem k tvému výtvoru, co se týče Hajmara, můžu s jistotou říci, že nebudeš mít na univerzitách otevřenou náruč. Takže odpadlík.“
„Správně. Věda mě neustále hnala kupředu, jak to jen šlo. Byl jsem jí posedlý. Bohužel mí kolegové nesdíleli mé nadšení a značně mě omezovali. Musel jsem je tedy opustit.“
„Dobrovolně?“
„Jak se to vezme, neodešel jsem s prázdnýma ruka,“ řekl jízlivě. „Ale když už stavíme náš vztah na upřímnosti, tak rád se označuji pod pojmem černokněžník. Velice se mi líbí to slovo.“
„Mně také, zní nadřazeně.“ Opravdu se mu líbilo to slovo, ale hlavně z důvodu v jeho spojení s mocí. „Jak jsi odhadl mě?“
„Čaroděj silně zaměřený na boj, takže bojové oddíly či gardy. Někdo by použil i označení bojový mág neboli bitevní mág, protože jen tam se cítíš doma, s krví plnou adrenalinu. Tak či onak ale cítím, že oba jsme svým způsobem na stejné lodi, ani jeden totiž nesmíme do domovského přístavu. Mám pravdu?“
„Dost možná asi ano. Co se týče označení, tak pojem mág je zcela dostačující a plně mě vystihuje.“
„Zajímavé, použil jsi jenom pojem mág, ale v jiném slova smyslu, možná i archaickém. Máš ale podle mě o sobě příliš přehnané mínění, jestli to myslíš vážně.“
„To je vedlejší. Pojďme se bavit o Hajmarovi.“
„Ano, neutíkejme od tématu. Co tě na Hajmarovi zaujalo nejvíce?“
„Některé části Hajmara byly zajímavé, nebál bych se až použít termín nevšední.“
„Ano, ta ruka sice byla až moc bijící do očí, ale jinak sloužila dobře.“
„Škoda, že ne Hajmarovi. Musel byt jistě překvapen.“
„To si ani nedokážeš překvapit jak moc, mágu. Byla to prostě nádhera být v jeho hlavě a cítit tu jeho bezmoc. Bylo to sladké.“
„Mně postačila jeho smrt a výraz, jak mu umíraly děti před jeho očima. Bylo to těžké s tou rukou?“
„Jak se to vezme, co pro někoho může být těžké, pro jiného je jednoduché. Z vědeckého hlediska to bylo pro mě velice přínosné a jistě i pro mé kolegy, kdyby o to stáli. Máš zájem o moje poznámky?“
„Možná později. Více než části Hajmara mě zajímá tohle.“ Vytáhl náhrdelník a hodil jej černokněžníkovi. Ten ho chytl a pousmál se.
„A já si myslel, že ho budu muset hledat. Tak se ptej.“
„Odkud to máš?“
„Patřilo to mému mistrovi. Vzdal se toho docela neochotně. Přece jenom, když už ten náhrdelník vyrobil, nechtěl se dělit. Líbili se mu legendy a tak podle jedné jeden stvořil. Jak jsi určitě poznal, tak tento předmět musí být nabit a jeho duše byla velice vhodná.“
„Proč jsi to tedy sám neměl na krku.“
„Můj mistr měl kvůli svým předmětům zálibu v kletbách. Zdravý rozum mi radil, ať si to nenasazuji. Ale má veselá povaha to chtěla vyzkoušet, takže Hajmar byl dokonalý pokusný králík.“
„Jistě věděl, do čeho jde.“
„Věděl, že pokud si to nenasadí, zemře. Abych byl upřímný, tak bych byl radši, kdyby to bylo prokleté. Na takové předměty se hledají těžko silné duše. Ani nevíš, jak dlouho jsem na tohle čekal, až budu moci znovu nabít onen přívěšek.“
„A jeden by řekl, že na světě toho běhá dost.“
„Ano běhá, ale kde má na to člověk brát čas a schopnosti. Věda je o trpělivosti, výsledky se pak dostaví samy.“
„Dobrá tedy, ale dříve než začněme, hodlám ti oznámit, že kvůli tvým činům byla ohrožena žena, na které mi záleží,“ i když vlastně to bylo kvůli mně, dodal si v duchu. „Ovšem myslím, že bude zcela fér, použít tvoji sílu do tohoto přívěšku.“
„Mnozí by s námi nesouhlasili, přece jenom tahat z lidské duše sílu není nijak morální. Kdybychom je ale poslouchali, tak tu dneska nesedíme a nevychutnáváme dobré víno. Dejme se do práce, věda totiž nepočká.“
Už nebylo na co čekat, odhodil stranou stolek před nimi a víno se rozbilo. Udělal jeden dlouhý krok a chytl černokněžníka za spánky, stejně tak jako jej chytl černokněžník. Jejich souboj se měl odehrát na bázi mentálního boje. Věž totiž nebyla úplně vhodné místo a oba dva potřebovali toho druhého v co nejlepším stavu. Dívali se jeden druhému do očí, ale vůbec se nevnímali, spojili totiž svoji mysl do jedné.
Tvé sebevědomí tě zničí, mágu. Zpečetil jsi svůj osud. Se mnou sis neměl hrát.
Když si to myslíš, černokněžníku, brát ti to nebudu.
Oba se začali třást, zatímco se jejich mysl utkávala. Byli plně soustředěni a nevnímali nic okolo sebe. Takové roztřesení si totiž nemohli dovolit, v sázce bylo příliš mnoho.
Byl soustředěn a zvyšoval svoji sílu v mysli, rovněž jako jeho soupeř. Zpevňoval štíty a zároveň útočil. Zatím ale svoje síly nechával na uzdě a plně je nevypustil, nemohl totiž vědět, co udělá jeho soupeř. Tahle hra byla velice nebezpečná, ale na své straně měl svoje zkušenosti s démony, kdy se musel mentálně bránit. Ano, stál proti němu černokněžník, ale měl tušení, že se jedná jen o exotické označení a nikoliv správné označení, jak bylo tady na severu obvykle. Nic ale nenechával na náhodě ani svému egu, takový luxus si totiž v životě nemohl dovolit. Jednou to nechtěně udělal a dopadlo to špatně.
Stále zvyšoval sílu do doby, dokud nevycítil možnost k útoku, přičemž poznal, že se nejedná ani o léčku. Mohl tak uchopit plně iniciativu tohoto boje. Zatlačil na černokněžníkovy bariéry a pod jeho tlakem a soustředění se začaly hroutit. Dokonce cítil malý záchvěv černokněžníka a jeho strach, což jej utvrdilo. Strach byl totiž něco, co se nedá zaměnit a bylo to vždy tak uspokojující cítit jej v nepříteli. Zatlačil pořádně a černokněžníkova mentální obrana se rozsypala. Následně se pak černokněžník zhroutil na zem a on nad ním zůstal stát, byl konec.
Cítil únavu a na jazyku i malou pachuť krve, tyhle souboje prostě nebyly zadarmo. Sedl si zpátky do křesla a zadíval se na černokněžníkovo tělo, jak nehybně leží, zatímco oči se nepřítomně dívaly do země. Opřel se o ruku a uklidňoval se. Dal by raději přednost boji podle svých pravidel, ale tak to zkrátka chodí. Nikdy nic nejde jak má a na to jej Marklen připravil, a i Bílá paní s grimoárem, který našel. Jeho výuka magie se vyplácela, cítil to. Znovu se zadíval na černokněžníka, ale více ho zaujala zničená sklenice ležící na zemi. Jeden kus skla ale vydržel a v něm bylo nemalé množství kapek. Přivolal si ono víno a vypil jej.
„Nesnáším, když se mrhá kvalitním alkoholem. Ale dejme se do práce, černokněžníku, jistě hoříš nedočkavostí.“
Prohledal místnost, a zatímco černokněžník ležel na zemi, našel deník. Pročítal si zrovna nadcházející rituál, když se černokněžník vzpamatoval a pomalu se mohl hýbat. Nevěnoval mu ovšem pozornost, nemohl mu totiž ublížit. Tím, že ho porazil a nechal žít, udělal z něj dočasnou neškodnou bytost, což byla daň za prohru při mentálním souboji. Sundal si i zbroj, aby nebyl zbytečně zatěžován.
„Konečně vzhůru,“ sledoval černokněžníka, který se přetočil a nevěřícně se na něj díval. „Podle toho co tu čtu a díky tvé připravenosti, můžeme začít. Nebudeme nijak meškat, taky mám ještě práci.“
„Ne, pro lásku boží to mě raději hned zabij,“ pronesl černokněžník zoufale.
Dobře si prohlédl černokněžníka a pak se rozhlédl po věži. „Tohle je pěkná věž.“
„Nech si ji, je tvoje. Nikdo ji nikdy nenajde, protože jsem ji postavil až tady. Při útěku jsem posbíral důležité materiály a nikdo neví, že tu je.“
Byla to dobrá věž, líbila se mu a byla i dokonale schovaná. „Myslím, že si ji ponechám.“
„Je tvoje. Znamená to, že mě necháš jít?“
Klekl si k němu a zadíval se mu chladně do očí. „Ne.“ Byl kamenný a vůbec neváhal, že to udělá. Ano sice tomu muži uvězní duši, ale vzhledem k tomu, že to chtěl udělat on jemu, tak nač ho litovat. Ihned našel černokněžníkovi absolutní strach v očích a nedivil se mu.
„Jen díky mně ta holka žije, Hajmar by ji zabil.“
„Jen kvůli tobě byla v ohrožení. Kdybys nebyl, tak Hajmar by už dávno padl moji rukou.“
Černokněžník byl zoufalý. „Chceš vědět, jak se jmenuji?“
„Ne, je to jen zbytečná informace.“
„Jmenuji se …“ Černokněžník se snažil vykřiknout jméno, aby jej trápil, ale měl ucpanou pusu.
„Jednu věc si vyjasníme, černokněžníčku. Jestli mi hodláš stále říci své jméno, tak ti vytrhnu jazyk. A jen abys byl v obraze, už jsem jednomu čaroději vytrhnul tlukoucí srdce, a dalšímu pak utrhnul hlavu, jazyk tudíž pro mě nebude žádný problém.“ Více říkat nemusel, černokněžníkův vyděšený pohled k smrti hovořil za vše, což jej neskutečně hřálo na srdci. Přece jenom smrt zde by byla vysvobození. Avšak nyní mohl v klidu pokračovat.
Zvedl se a započal přípravy podle deníku. Škoda jen, že zde nenašel kameny duší, bylo by to dosti jednoduší a vyhnul by se takzvané špinavé práci, která jej čekala. Svlékl a přesunul černokněžníka na stůl, kde ho pevně přivázal. Vše dělal pomocí magie a maximálně pevně. Nehodlal riskovat, že černokněžník na něj něco zkusí. Právě se totiž chystá uvěznit jeho duší a černokněžník se na tento rituál dlouho připravoval a moc dobře věděl, co se s ním bude dít. Pravdou bylo, že to co hodlá udělat, bylo velice na hraně zákona. Hodlal použít duši člověka, i když je vinný. Na očarování předmětů se standardně používají potvory z jiných světů, které se přivolají, či uvězněné divoká zvířata a bestie, nebo i trestanci s nejvyššími proviněními. Celkově byla tato situace velice ošemetná v každých očích jiného člověka. Dají se používat i duše démonů, které jsou mocné, ale i těžší na zkrocení, a v některých ohledech nevyzpytatelné. Proto se očarování předmětů dušemi nedělá příliš často. Výsledky ovšem mohou být impozantní.
Dal se do díla. Černokněžník byl spoutaný a nyní musel udělat přípravy kolem něj. Každý předmět na očarování spadal do vlastní kategorie a pak se ještě dělily podle účinků a použití dle nabytí. To co hodlal dělat, bylo velice staré očarování, snad i barbarské. Nepochyboval tak o tom, že černokněžníkův mistr měl zálibu v okultismu, návod tomu odpovídal. Očarování jako takové ale nebyla jeho parketa, takže nemohl porovnat, jak moc se zde vyskytovaly bizardnosti, či zda to bylo potřeba.
Rozmístil svíčky a po jedné dal černokněžníkovi do dlaně. Vzal křídu, obtáhl černokněžníka a zakončil to kruhem, jež protínal s dlaně a chodidla. Luskl prsty a všechny svíčky se zapálily. V místnosti začínala být cítit patřičná síla a mohl pokračovat. Pak nasadil černokněžníkovi roubík a zadíval se mu do očí. Hřálo ho ovšem na srdci, co v nich viděl. Nyní začala ta těžší část. Vzal nuž a rozřízl černokněžníkovi kůži přímo na hrudi nad srdcem, až se zpustila krev. Pak do rány položil náhrdelník, který do sebe začal nasávat krev. Další nevýhoda těchto rituálů, spousta z nich má až moc společné s krvavou magií, když se dělají přímo.
Vše bylo připraveno, mohl započít zaklínání. Položil si knihu na stojan a posilnil se doušky alkoholu. Započal kouzlo a nasával do sebe sílu z místnosti. Soustředil se a vytvářel kouzlo v mysli, zatímco jeho rty četly správnou kombinaci textu z knihy bez toho, aby vydaly jakoukoliv hlásku. Černokněžník sebou začal třást, přičemž z rány na hrudi proudilo více a více krve do předmětu. Zesiloval kouzlo a soustředění, přičemž černokněžník sebou škubal a sténal bolesti, až oči protočil ve sloup a už se neovládal. Kouzlo bylo již v plném proudu a ohně všech svíček se naklonily dovnitř k srdci. Ještě stále však četl slovo za slovem, dokud nenastal konec a klesl na stojan. Snažil se popadnout dech a zklidnit tep, tohle bylo silné kouzlo a tak to mělo být. Zvedl se a pousmál se, protože viděl, jak se černokněžníkovo tělo vysušilo, jako by v něm nebyla ani jediná kapka krve. Černokněžníkova duše už nebyla v těle ale v přívěšku. Nyní musel dokončit zbytek rituálu, aby ochránil moc tohoto předmětu před odhalením. Vyvolal v rukou malou ohnivou kouli, kterou přesunul na předmět a pohltil jej. Pak rozpálil ohnivou kouli na nejvyšší teplotu, dokud se přívěšek nezačal škvařit, správně ale kalit a to v krvi z černokněžníka. Přívěšek začal pouštět nasáklou krev a ta se na něm škvařila. Musel ovšem udržet tuto teplotu dlouhou dobu, než se vyškvařila všechna krev. Výsledek ale stál za to, rituál byl dokončen.
Vzal přívěšek a díval se na něj. Musel se až pousmát, něco takové bylo pro něj jako dělané. Věc, která zlepšuje regeneraci, znamená, že má vyšší šance na přežití. Podíval se na seschlé tělo černokněžníka. Pousmál se znovu, neměl si s ním hrát, jeho chyba. Udělal magickou kontrolu a zjistil, že vše je v pořádku. Zhluboka se nadechl a připravil se nasadit si náhrdelník. Mohl ho sice kdykoliv sundat, ale to by znamenalo znovu opakovat tento rituál. Nasadil si přívěšek a viděl v zrcadle, jak se lanko samo spojilo. Přetočil si tři dřívka dopředu a přemýšlel, zda něco cítí ale nic. Tušil, že to tak bude. O moci tohohle předmětu však nepochyboval.
Znovu se zadíval na černokněžníkovo tělo. „A takhle to dopadá, když zakládáte přátelství na upřímnosti. Asi bych to měl dělat častěji,“ řekl pobaveně pro sebe. „Nebo raději ne, ještě skončím podobně.“
Posbíral věci a spálil černokněžníkovo tělo. Prošel následně celou věž, měla čtyři patra a ve sklepě našel slušnou sbírku vína. Pár lahvinek si vzal pro Astrid a v ten moment si vše uvědomil. To, že Astrid málem zemřela, byla jeho vina, byl pro ni nebezpečný. Přemýšlel o tom a asi by bylo lepší, kdyby od ní odešel. Nechtěl jí ublížit. Byl monstrum a o tom nebylo pochyb. Musel před tímto Astrid ochránit a svůj cejch nést sám. Chvíle s ní byly sice příjemné, ale bylo to tak správné. Rozhodl se.
Zkontroloval celou věž a ocenil, že byla velice dobře vybavena, jak knihovna, tak pracovna. Našel zde i místo pro teleportaci s pomocnou aparaturou. Černokněžník to tu měl opravdu dobře vybavené. Vše tu tedy mohl nechat a jen si vzal jeden z krystalů, co spojil s tímto místem, aby si ulehčil portály. Rozhodně se sem vrátí, aby to tu pořádně prozkoumal a už se na to docela i těšil.
Když byl pak venku, přemýšlel. Tahle akce mu vzala Astrid, ale přišel k tomuhle úžasnému místu a ještě ten přívěšek. Tohle byla katastrofa. Proč něco dobrého muselo zároveň přinést i něco špatného. Raději nasedl na koně a připravoval se na Astrid.
Když se vracel zpět, našel Astrid stát venku, čekala tam na něj. Seskočil z koně a došel k ní. Podíval se jí do očí, kde hledal odvahu. Musel to však udělat, nebylo jiné cesty.
„Musíme si promluvit, Astrid. Víš, já jsem přemýšlel a …“ Astrid mu ale položila prst na pusu, měla pevný výraz.
„Ne. Vím, co si myslíš ale ne, nedovolím ti odejít.“
„Jsem pro tebe nebezpečný.“
„Ano jsi, ale zároveň jsi jediný, kdo mě doopravdy dokáže ochránit. A teď běž dovnitř a už se o tom nebudeme bavit. Dáš si koupel a jídlo, co jsem připravila. Vypadáš totiž, jako bys týden nejedl.“
Nevěděl, co má dělat, ale znělo to vše tak dobře, že raději sklopil hlavu a šel dovnitř.
Astrid tam stála a snažila se být silná. Věděla, proč málem zemřela, ale taky věděla, že by jí nikdy neublížil. Během jeho nepřítomnosti měla o čem přemýšlet a dospěla k názoru, že ho nemůže opustit, zničilo by ho to. I ji by to zničilo. Znovu by byla sama a to nechtěla, a i když tohle nebyl dokonalý vztah, tak stále nějak fungoval a nechtěla o ten pocit přijít. Věřila, že musí vydržet a pak bude snad líp. Musí to udělat, kvůli jim oběma.
Konec osmé kapitoly