Kapitola devátá – Cena míru
Seděl v křesle a pročítal knihu z černokněžníkovy sbírky. Do toho usrkoval alkohol z místních zásob a musel ocenit nebožtíkův vkus. Věž prohledal od sklepa až po půdu a byla to vskutku dobrá věž. Celé místo zkontroloval kouzly a pro všechny případy rušil kouzla původního majitele a dosazoval si vlastní. Věž byla velká, ač se nezdála a skrývala mnohá tajemství, které bude muset objevit. To mu ale nijak nevadilo, protože černokněžník si vedl důkladné poznámky, jež právě ocenil.
Otočil stránku a byl na konci knihy. Uchopil brk, namočil jej do čirého inkoustu a značil si z knihy vše, co mu připadalo důležité. Když měl poznámky hotové, odložil knihu a vedle ní položil svůj deník. Následně spustil kouzlo a brk začal z knihy přepisovat vše, co v ní poznačil. Málo zápisků si ovšem nevybral a nyní měl tak dvě hodiny času. Očarované brky sice psaly pomaleji než zkušený písař, ale oproti nim nepotřebovaly odpočinek a netrpěly únavou. Magie v šikovných rukou uměla ulehčovat život, hlavně tohle kouzlo, které se dalo použít i na jakýkoliv text a obrázky. Avšak co se týkalo kreseb, nedosahovaly nikterak velké kvality, ostatně jako u map či barev, které brku chyběly.
Zvedl se a znovu si prohlížel knihovnu. Čekalo ho ještě hodně práce a byl teprve na začátku. Musel si dokonce upravit ve svém deníku obsah a jeho složení. Černokněžník měl dosti slušnou sbírku, co se týče kouzel na téma předměty a anatomii těla, ať už byla jakákoliv. Dále našel i slušné knihy o mentální magii a kouzla na toto téma. Měl až docela štěstí, že ten člověk se tomuto okruhu pořádně nevěnoval, asi to byl jen koníček. Spousta čarodějů má některé okruhy za koníčky, protože je fascinovaly, ale plně se jim nevěnovali. Když celý život studujete a zdokonalujete se v jednom okruhu, tak potřebujete sem tam něco úplně jiného na odreagování.
Přivolal si skelničku a napil se. Během toho se podíval na kámen, co mu ležel na stole. Po událostech s Hajmarem dal Astrid přívěšek, který když strhne z ruky, dostane signál, že je v nebezpečí. Nechtěl, aby se znovu opakovaly události, při kterých málem přišla o život. Její smrt by si nikdy neodpustil a už nyní jeho mysl tížily vzpomínky, ze kterých nikdy nenajde klid.
Přešel do pracovny a zadíval se na prsten na stole. Uchopil jej a kroužek si prohlédl. Jednalo se o prsten, jež nalezl u harpyjí. Měl zpočátku pocit, že nalezl významný předmět, ale po prozkoumání zjistil, že se jednalo o obyčejné očarování, možná až učňovské. Prsten samotný jen napomáhal výdrži jedince. Musel si navíc pohrát s kouzlem v předmětu, aby nebyl tak viditelný, avšak nemohl pořádně zesílit jeho vlastnosti. Sešlo se zde více protichůdných parametrů, jež majitel výrobku nedotáhl do konce, proto více přisuzoval práci učni. Až jej zajímalo, jak se dostal harpyji do spárů. Možná už jeho tvůrce ani nežil a skončil harpyji v žaludku. I tak ovšem hodlal prsten používat, neboť v jeho případě to mohlo rozhodovat o životě či smrti. Zároveň si ale pohrával s myšlenkami na očarování předmětů, avšak neměl na tento zdlouhavý a náročný proces dostatek času a materiálů.
Během nadcházejících hodin pracoval ve věži a zrovna když se mu dopsal deník, rozzářil se kámen na stole. Byla to ovšem slabá blikající záře, Astrid tudíž nic nehrozilo a posílala mu jen signál, že jej potřebuje. Schoval si tedy deník a vydal se do místnosti s portálem, čekala jej práce.
Procházel pevností krále Ugrova a čekal, co se dozví. Doprovázela jej i Astrid, i když přes nelibost zdejších a její. Během jeho nepřítomnosti byli u ní královi muži, že pro něj mají práci a proto jej doprovázela. Astrid ale byla čarodějnici, a přestože žádný z jarlů krále Ugrova neměl na svědomí její cejch, tak respektoval ono právo. Byla to celkově zvláštní událost a čekal, co se bude dít.
Prošli až před hlavní síň krále a nyní čekali, přičemž stráže z nich nezpustili oči. Více však sledovali Astrid, což se mu často nestávalo, neboť vždy byl v hledáčku on. Pustili je pak a stanuli před králem Ugrovem, který byl již postarší muž. Král si je dlouze prohlížel a v sálu mezitím vládlo ticho. Pravdou ovšem bylo, že nepůsobil na krále a jeho stráže dobrým dojmem, měl na sobě zbroj, byl plně vybaven a společnost mu dělala čarodějnice.
„Vítej, příteli,“ započal král.
„Králi Ugrove,“ sklopil hlavu.
Král se podíval vážně na Astrid. „Je nutné, aby tě doprovázela?“
„Ona má jméno.“
Všichni v místnosti zvážněli a stráže zbystřeli. Astrid jen pokývala hlavou, protože se obávala, k čemu může dojít.
Starý král se pousmál, během čehož se zakuckal. „A nám Říšský říkají barbaři, protože nedodržujeme tu jejich etiketu. Ale když oni nedodržují naše zvyky, tak to je v pořádku.“
„Respektuji vaše zvyky a zákony, ale mám širší vidění než všechny zákony tohoto světa.“
Král si ho dobře přeměřil, ale pak jen mávl rukou. „Stejně je to jedno. Tím, že jsem tě povolal, šahám po poslední možnosti. Nechte nás,“ řekl rázně král. Všichni odešli ze síně a platilo to i pro Astrid.
Díval se na Astrid a přemýšlel, zda se děje něco, o čem by měl vědět. Sever byl totiž jiný. Podíval se na krále, který se zvedl a díval se z okna na bránu. Působil ustaraně a znovu se zakuckal.
„Víš, proč jsem tě povolal?“
„Jistě to nebude nic příjemného, přece jenom normálně byste povolal své lidi a všechny neposílal pryč.“
„Jak to u vás chodí s důležitými lidmi?“
„Máte na mysli šlechtu? Dávám přednost se jí vyhýbat.“
„Dobře děláš. Nevím jak je to u vás, ale tady je to mezi rodinami jarlů komplikované. A já už jsem starý na to, abych neustále urovnával jejich neduhy.“
„Povězte, králi, co po mně chcete.“
„Jsou tu dvě rodiny, které si jdou po krku už pět generací. Proti králi si nikdy nic neodvolily, ale nyní když už stárnu, cítí, že mají volnější ruku. Roky jsem je držel na uzdě, ale čím jsem starší, tím jsou drzejší. Rodina jarla Redgara si myslí, že už jsem moc starý a zaútočila na rodinu jarla Jargarxe tím nejohavnějším způsobem. Během nájezdu zaútočili na jejich dům a znásilnili všechny ženy uvnitř, bez rozdílů. Hrozí válka a Redgar čeká, že já už na to nemám žaludek, a má pravdu. Chci ale ušetřit generace nesmyslným masakrům. Musíme být totiž silní, tady pořád hrozí nebezpečí. Tvůj úkol je prostý, jdi jarlem Jargarxem a promluv s ním mým jménem. Potom běž za jarlem Redgarem a donuť ho se omluvit a sklonit hřbet za čin co provedl. Ať všichni vidí, kde jsou meze.“
„A když odmítnou.“
„Všechny je zabij, do posledního a urovnej tím ten spor,“ pronesl rázně Ugrov. „Však já jim ukážu. Myslí si, že starý vlk už nemá zuby. Zmýlili se.“
Neměl rád politické akce. „Asi jsem vám měl na začátku říct, že tohle já nedělám.“
„O zákony se neboj, vše je domluvené i s jinými a předem jsem nikomu neřekl, jak toho dosáhnu. Ostatní jarlové to potvrdili a dali mi za pravdu, stejně jako okolní království. Musíme dodržovat zákony bohů.“
„Tak proč to za vás nevyřeší bohové, když dodržujete jejich zákony. Nač mě?“
„Protože my jsme služebníci bohu, a ne oni samotní.“
Otočil se za novým hlasem a poznal, že starý muž je druid.
„To je můj příteli druid Kožikov. Je můj pobočník celý život.“
Kývnul na druida. „Uvědomujete si, co po mně chcete? Tohle může skončit jediným možným způsobem, budou to holá jatka. Nejdříve bych na to ale musel kývnout. Tohle není to, co dělám.“ V podstatě lhal, ale nač se prezentovat jako vraždící monstrum.
„Není jiná možnost,“ pronesl král.
„Vždy se najdou jiné možnosti, musíte je jen najít.“
„Ano jsou jiné možnosti, obléhání a občanská válka. Tomu chci zabránit.“
„A tím, že se podvolí, tomu snad zabráníte?“
„Nikdy na to nekývnou. Musím jim to ale nabídnout jako urovnání sporu.“
Tohle byla šílenost, aby tam šel a chtěl po nich omluvu. Jeho hlava byla nechutně na špalku a moc dobře to věděl. Musel dát jasně najevo svůj postoj. „Nač riskovat životy svých, když můžete můj.“
Král se vrátil na svůj trůn, kde se naklonil dopředu. „Nevím, kde ses tu vzal. Nevím, kdo jsi a čeho všeho jsi schopen. Jsou kolem tebe jen zvěsti, které mi nepřinášejí klidné spaní. Lidi jako ty tu nemají co dělat. Tohle je naše země. Ale když už tu chceš být a paktovat se s čarodějnicemi a porušovat zákony, tak ať. Pak ale musíš očekávat moji nelibost, včetně ostatních jarlu. Nejsem ale blázen, nechci dalšího nepřítele. Vím jak ti zaplatit. Nikdo ti nemůže nabídnout co já.“
Princezna a půl království to asi nebude, pomyslel si.
„Nechám ti ukout zbraň tvé volby mým nejlepším kovářem jaký kdy žil, a to z meteorické rudy.“
„Králi, ne, on nemá právo, aby mohl vlastnit naše dědictví severu,“ vyštěkl druid. „Co by na to řekli předkové?“
„Musíme jednat, Kožikove, čas se mi krátí. Nemám, komu bych předal trůn. Co na to říkáš, Říšský.“
Přemýšlel, meč z meteorické rudy by se mu hodil, jeho cena je nezměrná. Už měl meč od Bílé paní a v Arghamu měl nevyužitou padlou hvězdu, což bylo úplně něco jiného. Tento meč by totiž mohl konečně doopravdy používat jako prodlouženou ruku. Tohle ale byla nebezpečná akce, avšak ta cena. S ledovým klidem si ovšem mohl říci, že všechno za ten meč stojí. Připadal si, jako kdyby se měl znovu vrátit do Edingardu. Musel si to nejdříve rozmyslet, ale minulosti asi neuteče, nebo spíše své podstatě.
„Musím si to rozmyslet.“
„Dobře, do té doby jsi mým hostem.“ Jarl se pak uvolnil na trůnu a povolal zpět stráže.
Měl o čem přemýšlet. Bohužel pohled od Astrid mu nijak nepomohl.
Ležel v kožešinách a Astrid na něm. Oba byli nazí, po sexu a světlo ohně z krbu olizovalo jejich zpocená těla. Po celý večer bylo mezi nimi napětí, které se už táhlo delší dobu. Nemluvili o tom a snažili se vrátit do starých dob. Do času, kdy jediné co je zajímalo, byl večer, kdy spolu zalehnou do postele.
„Nevím, jestli bych tu práci měl přijmout,“ začal rozhovor.
Astrid mu přejížděla po hrudi a s odpovědí si dala na čas. „Máš z toho strach?“
„Ta omluva je jen fraška, tohle je obyčejná čistka. Je jedno, jak to král Ugrov nazve, jsou to holá jatka. Sice to nejsou dobří lidé, něco jsem si o nich zjistil, ale i tak, tohle není správná akce. Bude hodně vedlejších ztrát.“ V hlavě mu ale šrotovalo, že kdo byl, že zrovna on tohle mohl posuzovat. On, který už dělal takové věci. „Je to čistá politika a já politiku nemám rád.“
„Udělej to,“ řekla důrazně Astrid.
„Ty to schvaluješ?“ pronesl překvapeně.
Astrid se mu podívala do očí. „Ne, ale když to odmítneš, dopadne to špatně.“
„Seš si jistá, co jsi mi právě řekla?“
„Víš, viděla jsem tě v akci a vím, co jsi zač. Když se toho ujmeš, tak mám aspoň nějakou naději, že na tom všem špatném bude aspoň něco dobrého. Věřím, že bude méně mrtvých.“
Musel pokývat hlavou. Neví co je zač a to, že bude méně mrtvých, tak to snad jedině na straně krále Ugrova. Ta akce mu nebyla nijak odporná, jako všechny takové akce, přece jenom tohle byl jeho život. Vždy ale musel přemýšlet nad následky, a kvůli toho zmetka Hajmara si vše uvědomoval daleko více. Věřil ovšem, že i Astrid si vše uvědomuje.
Vzal Astrid za ruku a políbil ji. Potom přikývnul a Astrid taky, pak si mu lehla na hruď a dívali se do ohně.
Čekal před pracovnou na druida Kožikova a byl zvědav, co se dozví. Ten mu po zaklepání otevřel a zavedl jej dovnitř. Kožikov si sedl za svůj stůl, zatímco si prohlížel místnost. Všude bylo vystaveno spoustu vycpaných zvířat, přes medvědy po vlky až jeleny s mohutným parožím.
„Zaujali vás moje zvířátka?“ ptal se druid.
„Je to zvláštní výzdoba. Vaše práce?“
„Ano, je to můj koníček. Jako pastýř lesa vidím nerad umírat zvířata a proto jim tak dopřávám další život.“
Je to divné, pomyslel si. Díval se vlkovi přímo do očí a připadalo mu, že je jako živý.
„Vy máte nějaké koníčky?“ ptal se Kožikov.
„Jak se to vezme.“ Moc na koníčky neměl čas, tak nějak skákal z práce do práce a ani nevěděl, co by ho bavilo. Jako koníček bral sex, to mu stačilo. Otočil se pak na Kožikova a ten mu rukou naznačil, ať si sedne naproti němu a nalil mu alkohol.
„Pojďme k věci. Král vás o něco požádal a vy jste úkol přijal. Potřebujete informace, abyste z toho vyvázl živý. Dovolil jsem si je sepsat.“
„Myslím, že dám přednost svoji zbroji. Nevěří tomu, že na to Redgar kývne.“
„Nikdo nevěří, že na to kývne. Proto tu jste, nutné zlo.“
„Beru to jako kompliment.“
„Neměl byste.“
Opřel se do křesla a zadíval se druidovi zpříma do očí. „Nemůžu se zbavit pocitu, že mě nemusíte, Kožikove.“
„Ne, ale respektuji krále Ugrova a jeho volbu.“
„To vám tak moc vadí moje odměna.“
Kožikov se k němu naklonil. „Dostat tu rudu cizinec, už tak bych nesouhlasil. Ale člověk ovládající magii, to je nestoudnost.“
Tak v tom to bylo, klasická nesnášenlivost mezi čaroději a druidy. Nebylo to neobvyklé, ani čarodějové se mezi sebou nijak zvlášť nemusí. Vlastně celkově čaroděje nikdo nemá nijak v lásce. Ach ta historie. Podíval se raději na Kožikovovy poznámky, rodové propojení i historie obou jarlů. Nechyběly ani jejich úspěchy a propojenost s králem Ugrovem. Když už u něj byl, měl dotaz.
„Celé to působí uspěchaně. Má v tom vliv královo zdraví?“
„Zdraví krále Ugrova není nejlepší, ovšem více se o tomto tématu nedozvíte.“
Chtěl už ukončit rozhovor, ale byla zde ještě jedna otázka, na kterou se musel zeptat. Vzhledem k tomu, co už měl za sebou, se toho už jednou obával, ale naštěstí jej ho to minulo. „A co děti?“
„Co s nimi.“
„Nemůžu jen tak zabít děti,“ nebo můžu? Na tuhle otázku opravdu nechtěl znát odpověď, protože to se dalo zjistit jediným možným způsobem.
„To už je naše starost.“
„To opravdu čekáte, že budu přihlížet, jak zabíjíte děti.“
„Žádné tam nejsou. Redgar má nemladšího člena ve věku devatenácti let a oba synové se účastnili toho nájezdu. Co se týče žen, tak ty jsou velice oddané svým mužům. Raději zvolí čestnou smrt než vyhnanství, a ty co ano, o ně se postaráme sami. Rozhodně se při tom všem na ně nedívejte jako na ženy.“
„Máte to až moc dobře promyšlené.“
„Nečekám, že pochopíte, jak to u nás chodí.“ Kožikov se pak na něj pozorně zadíval. „Jak to chodí u vás, co se týče žen?“
„Máte jako na mysli, co dělají, když jim vraždí rodinu přímo před očima?“
„Ano.“
„Ženy jsou nevyzpytatelné, víc vám asi neřeknu.“ Nechal si pro sebe, že v tom hraje spousty faktorů, přesně jako tady. Šlechta kdekoliv na tomto světě především uzavírá sňatky za nějakým účelem, láska a podobné blbosti hrají až hodně vzdálenou roli. Ani by se nedivil, kdyby během toho masakru spíše nějaká z manželek nevyužila situaci ve svůj prospěch než čest ve smrti.
Seskočil z koně před bránou pevnosti jarla Jargarxa a už předem odhadoval průběh setkání. Věděl, co ho čeká, ale chtěl mít všechny informace. Nikdy moc nevěřil lidem, obzvlášť těm s lepší krví, a králům už vůbec.
Vedl koně za uzdu a stráže ve světlech loučí jej sledovali jak okem, tak kuší. Brána se pomalu otvírala a raději si táhnul kápi hlouběji do čela. Po otevření brány se objevil majordomus, nebo si aspoň myslel, že tady se jim tak říká. Severní země byly v některých ohledech naprosto stejné a v jiných zase odlišené. Bylo to tak pro všechny části tohoto světa, stejné funkce jiné názvy.
Majordomus na něj kývnul a on jej následoval. Neměl v úmyslu zde strávit příliš mnoho času, nechtěl ani, aby jej někdo pořádně viděl. Pokračoval s majordomem temnými chodbami, což mu hrálo do karet. Přes zdi ovšem slyšel, jak se momentálně oslavuje, i venku to viděl. Okna totiž vyzařovaly jasné světlo jako maják a ozařovaly les, kterým projížděl.
Oba došli do lepších pokojů, kde měl počkat. Majordomus odešel pro jarla a řekl mu, ať si nabídne víno. Když byl sám, udělal to, bylo slušné. I tak měl v krvi protijed, nehodlal nic nechat na náhodě, a proto měl i zbroj.
Zadíval se do hořícího ohně, v číši míchal víno a přemýšlel. Náhle se otevřely dveře, ale neotočil se. Oheň jej upoutal, neboť měl tušení, že znova bude k němu blízko již zanedlouho ale v daleko větším měřítku.
„V naší zemi je slušnost se otočit,“ řekl důrazně Jargarx.
Neotočil se, napil se vína a dále se díval do ohně. „Víte, proč tu jsem.“
„Ano.“ Jargarx hlas nezmírnil, asi na něj chtěl udělat dojem a autoritu. Bohužel mu to nebylo platné.
„Tak si jistě uvědomujete, že znát mou tvář může znamenat i smrt.“
„Proč.“
„Protože jestli to nedopadne dobře, já jsem další na řadě. A moje skrytá tvář znamená vaše bezpečí, neboť nevíte koho hledat.“
„Myslíte, že mi naženete strach? Jsem dobrý bojovník a přijmu vždy každou výzvu.“
„Já vím. To vám ale není nic platné. Už jsem takové jako vy zabil, a jejich věrné muže rovněž. Asi to byli dobří bojovníci, nejspíše i schopní, ale proti mně jim to nebylo nic platné.“
„Chápu. Máte magické schopnosti a bojujete nečestně.“
Nemělo smysl v téhle konverzaci pokračovat. „Opravdu chcete vidět moji tvář.“
„Otočte se,“ řekl rázně Jargarx.
Odložil pohár, sundal si kápi a pomalu se otočil. Dobře si zapamatoval jarlovu tvář.
„Mohl jsem si myslet, že král Ugrov sehnal cizince. To je urážka našeho lidu plést do toho cizáky.“
Moc dobře věděl, proč má na sobě zbroj. Pevně se zadíval Jargarxovi do očí.
„Měl by to udělat člověk naší krve,“ pokračoval jarl. „Měl bych to udělat já. Osobně všechny ty Redgarovy zkurvysyny uškrtit holýma rukama a dívat se jim u toho do očí. Je to naše země, naše tradice.“
„Být po mém, bránit vám v tom nebudu. Ale jistě si uvědomujete, že to z vašich soukromých problémů přeroste v občanskou válku. Otázka ovšem je, zda po ní netoužíte.“
Jargarx jej obešel a sám se zadíval do ohně. Dal si na čas, než promluvil. „Válka je nevyhnutelná. Ugrov si myslí, že ji zastaví, ale mýlí se. Po jeho smrti bude celá země vržena do víru války. Problém ale je, že nejsme na ni připraveni. Jarl Redgar to moc dobře ví, proto ten útok. Chce nás vyprovokovat a být to jen na mne, tak budiž. Ale sám ji nevyhraji. Jsem sice paličák, ale nehodlám moji rodinu jen tak zničit.“
„A proto tu jsem já.“
„Není to ovšem čestné,“ otočil se prudce Jargarx.
„To asi ne. Je to však potřebné.“
„Pojďte se mnou, ať už to máme z krku,“ řekl znechuceně jarl.
Následoval Jargarxe a ten jej zavedl k balkonu nad sálem, kde se slavilo. Prohlédl si ze stínu celé obecenstvo a hlavně všechny ženy. Hrály, jak se na oslavě baví, ale viděl jim to na očích. Bylo to, jako by se ocitl zpět v nevěstinci, ty falešné úsměvy zakrývající nepříjemného zákazníka a zároveň příprava na dalšího. Nyní nepochyboval o tom, co se stalo. Nijak nečekal a odešel. Jargarx byl až překvapen, že nepronesl jediné slovo. U východu si však dobře prohlédl Jargarxovu tvář a stejně tak jeho majordoma. Jeho mysl mu totiž napovídala, že je nevidí naposledy.
Kryl si rukou oči před ledovou boří, ve které nic neviděl. Pomalu se drápal sněhem a koně vedl za sebou. Měl se již blížit k pevnosti jarla Redgara zvané Ledotvrz, ale nic nemohl najít a asi se ztratil. I cesta mu zmizela. Podle map by měl být na místě, ale v té bouři nic neviděl. Nakonec našel místo se závětřím a schoval se tam. Pomocí hole si pak vyčaroval barieru a pustil se do tábořiště. Když skončil, podíval se na zuřící bouři venku, byla ještě silnější.
Sedl si k ohni a přemýšlel, co jej čeká. Měl s jarlem Redgarem probrat diplomatické řešení, ovšem této cestě nikdo nevěřil, včetně jeho. A ještě k tomu byl cizinec, což v této zemi dost znamená. Po cestě chtěl střádat plány, ale bouře jej nutila k jiným myšlenkovým pochodům. Až nyní mohl doopravdy přemýšlet. Jeho úkol byl v podstatě prostý, všechny zabít. Problém ovšem nebyl v provedení, na to se vždy dala najít vhodná příležitost. Hlavou mu však vrtalo, jak to má přežít. Jednou už tohle udělal, pozabíjel celý rod bez mrknutí oka a přežil. Teď je ale jiná situace než v Edingardu, vše je jinak. Tehda měl jasně čistou mysl, proč co dělá, teď si připadal jako normální vrah. Bylo mu zvláštní, že kolikrát polemizuje nad tím, čím je, když tím opravdu je, a vrah obzvlášť. Někdy prostě bylo lepší, když se nadcházející události prostě stanou hned a ne žádné plánování, aspoň tak nemá ztrápenou mysl jako nyní. Zkrátka jen přemýšlí, jak se z akce vysekat v celku než nad tím, co jej bude pak strašit. Neměl však v srdci žádnou lítost k lidem, které zabije. Neměl totiž srdce. Jejich skutky mluvily za ně, a ať už byly jejich pohnutky jakékoliv, bylo to v tomto případě jedno. Tím, že mu tohle navíc schválila i Astrid, neměl nad ničím pochybovat. Tak proč pochyboval? Asi v tom hrála ta cena, jeho meč. Tak nějak nedokázal rozlišit, co jej v této akce doopravdy žene dále, zda doporučení od všech přítomných nebo jeho odměna. Kdysi řekl, že ne vždy ty peníze za to stojí, ale teď o sobě musel pochybovat. Od té doby co je na severu, stále o sobě pochyboval. Nevěděl, čím to bylo, asi ale tím, že se snažil změnit a lidé jako on se nemění. Ten kdo se živí mečem, mečem i schází. Možná proto ho Elisa tehda opustila. Chtěla si jen ušetřit nepříjemnou událost a zabránit něčemu většímu, stejně tak jako to hodlá nyní udělat on. Sakra, pokýval hlavou, už se do toho moc zamotával. Musel změnit myšlení a hlavně co nejdál od Elisy, to už je minulost, ze které věřil, že se poučil. Teď měl před sebou čistku, kterou už zažil. Musel si vzpomenout na Edingard, na každý detail a zkombinovat to s místním životem, aby přežil. Musel se plně soustředit na úkol a vyčistit si mysl a ničím se nerozptylovat, pokud chtěl přežít. Proto rychle něco snědl a začal meditovat, práce jej čekala.
Ráno, když bouře skončila, považoval se za největšího blbce na světě. Ukázalo se totiž, že si postavil tábor přímo pod Ledotvrzí. Musel z toho zakývat hlavou. Zároveň v ní měl brouka, pevnost Ledotvrz byla doslova pevnost z kamene. Docela jej zaráželo, kolik pevnosti z kamene tady na severu vlastně bylo, protože když projížděl po téhle daleké cestě za vizí Bílé paní, potkával často i dřevěné stavby ochranného charakteru. Tady prostě bylo potřeba mít pořádné hradby na ochranu proti chladu, a možná nejen proti němu. Každý kus země má své legendy a mýty, a on jako někdo koho živily, nemohl nic brát na lehkou váhu. A musel uznat, že některé ty příběhy nebyly až tak krásné, jak se z úst bardů zdají.
Když se blížil k bráně, opět se objevil pod bedlivým dohledem strážných. Bylo mu řečeno, že by o jeho příjezdu měli být informování, což mu zvyšovalo šanci na přežití ohledně vstupu. Jak se však dostat ven, už byla jiná věc. Otevřela se před ním půlka vrat a za nimi se nacházela padací mříž a jeden ze strážných. Ten ale nic neříkal a dobře si jej prohlížel. Nakonec si strážný odpliv a až pak dal signál svým lidem, ať mříž zvednou.
Vešel dovnitř a všímal si všeho důležitého. Nedíval se tak ani po všech vojácích, kteří jej sledují, ale dveřích a vysokých výklencích pro střelce. Během toho jak ustájil koně, se musel dívat i na mříž a bránu, která se zavřela. Měl tušení, že se bude muset dostat pryč i jinou cestou, proto si sebou nebral nic přebytečného a pouze věci, které mohl eventuálně postrádat.
Následoval pak přiděleného vojáka chodbami. Hradní páni se pomalu probouzeli, avšak služebnictvo a stráže již nespali spousty hodin. Nemohl si ovšem nevšimnout zvýšené aktivity stráží. Jarl Redgar, přestože byl blázen, který spáchal hanebné skutky, si uvědomoval, že jeho čin nezůstane bez následků.
Stráže jej dovedli do předsálí a bylo mu řečeno, ať počká, než bude jarl připravený. Strážný mu ale neřekl, že si počká dobrých pár hodin. Za tu dobu se ani nehnul, jen seděl a rozjímal nad tím vším. Připomnělo mu to starou lekci od Marklena, kde říkal, že když už má čaroděj čekat, což je za většiny okolností nedůstojné, tak ať to není jen tak. Nejlepší je ani se nehnout a zmást oči, které ho sledují, i když sám žádné nevidí. Docela se u této vzpomínky pobavil, neboť nemálo čarodějů nemá rádo čekání na uvedení, a čarodějky jak by smet.
Po pár hodinách nehnutého sledování vycpaného medvěda, se otevřely dveře a v nich se objevil znovu jeho doprovod. Dostal svolení, že jarl je připraven, ale ani se nehnul. Ten medvěd jej tak zaujal, že se na něj musel dívat dále. Dělal to i na popud jarla Redgara, který ho nechal čekat. Ten medvěd však vypadal tak nedokonale oproti vycpaným zvířatům od Kožikova, až ho to přímo bodalo do očí. Pak se beze slova zvedl a následoval strážného, který taky nebyl nadšený čekáním.
Otevřely se před ním velké dveře do sálu, na jehož konci seděl jarl Redgar na svém trůnu. Muž po čtyřicítce s hnědými vlasy a vousy s ozdobami, jako měli někteří trpaslíci. Po jarlově boku byla jeho žena Margareta a jejich synové, kteří seděli okolo. Nemohl si nevšimnout i spousty stráží či vazalu, ale přesto ho nejvíce zaujala jarlova žena Margareta. Stačil pouze krátký pohled na ni, a nemohl se zbavit pocitu, že tady nezapadá. Její rysy nebyly severské, jak by řekl. Musela být cizinka. Nevěděl, zda mu to nahrává do karet či naopak.
Zastavil se pod trůnem a nastalo chvilkové ticho. Jeho oči se střetly s jarlovými. Bylo mu jasné, že je to jedno velké divadlo, při kterém Redgar nebude chtít ztratit svoji tvář. V hlavě proto měl i plán útěku.
„Kdo jsi, cizinče, a proč předstupuješ před jarla Redgara, zvaného též Neochvějný,“ řekl pobočník stojící pod jarlovým trůnem.
Prohlédl si pobočníka, docela obtloustlý, takže je něco jako majordomus. Zpět se podíval na Redgara. Neochvějný, zase další přídomek, to ještě potřeboval. „Jsem velvyslanec krále Ugrova a přišel jsem jednat jeho jménem.“
„Kdo ale jsi,“ řekl rázně pobočník. „Nebo v zemi odkud pocházíš, se nepředstavujete? A my, že jsme barbaři.“ Pobočník slova pronesl pobaveně a tím si zpracovával okolní publikum, od kterého sklidil ovace.
Měl jistou tendenci vrátit onu pobočníkovu nevychovanost argumentem na téma, jaké činy jeho pána ho tu dostaly. Ale tak rychle ty jatka rozpoutat nechtěl. Zvolil tedy decentnější odpověď. „Velvyslanec, nebo zde takové slovo neznáte?“ Dav náhle ztichl, až si pomyslel své oblíbené slovo na K pro špatné chvíle. Vrátil oči zpět k jarlovi. „Přišel jsem jednat, jarle Redgare. Věřím, že se najde místo, kde si můžeme promluvit mezi čtyřma očima.“
„Rozhlídni se kolem sebe,“ řekl jarl a pomalu mávl rukou. „To všechno jsou mí spojenci, a já před svými spojenci nemám žádné tajemství. Pověz mi tedy tady před všemi, ať to slyší, o čem chce král Ugrov jednat.“
Neváhal, že začne mluvit, jen si nechal okamžik na připravení plošných kouzel. Škoda, že neměl na hlavě helmu. „Jsem zde, aby s tebou probral události, které jsi spáchal na ženách jarla Jargarxe.“
V místnosti nastalo hromové ticho, nikdo se ani nehnul. Nakonec se jarl naklonil na svém trůnu dopředu. „Král Ugrov už musí být opravdu zoufalý, že místo činu posílá jednatele. A ještě k tomu cizince. Přijímám tvoji nabídku jednání. Nyní si běž odpočinout, jistě jsi po cestě unavený. Pak probereme, co přesně mi král posílá.“
Udělal jsi to dobře, pomyslel si. Sehrál jsi zkurvene divadlo pro oči jiných a schválně jsi to utnul, dokud neřeknu královy podmínky. Možná v té hlavě nemáš tak nasráno. Avšak o důvod víc, abys o ni přišel. Teď ovšem raději budu následovat služebnou do mých komnat, už jen z důvodu jejího zadku.
Otočil se za služebnou a hodlal odejít. Udělal však jen pár kroků, když byl zastaven jarlovým hlasem.
„A co se třeba poklonit před odchodem, to ti král Ugrov neřekl?“
Zastavil se. Bylo mu jasné, že je stále středem pozornosti. Pootočil se a zadíval se na jarla. Nechtěl se mu klanět, ale jestli má přežít a způsobit zdejší jatka, bude lepší, když si pevnost nejdříve dobře prohlédne. Mírně se tedy poklonil a sklopil hlavu, aby polechtal jarlovo ego. Byl však ostražitý, zda to nebyla past. Nic se však nestalo. Pokračoval pak v cestě a během ní si v duchu pomyslel, že se ještě uvidí, kdo se komu klaní. Služebná jej pak doprovodila do jeho komnat. Po cestě ovšem vůbec nic neřekla, a ani když byli na místě. Jen se na něj usmála a nechala ho o samotě.
Porozhlédl se po komnatě, byla pěkná a s výhledem ven na hory. „No, zatím jsem živý,“ řekl si pro sebe. „Začátek by byl.“
Během dne za ním byl sluha se zprávou, že večer se chystá slavnost, na kterou byl pozván. Dostal navíc i místní oblečení, aby zapadl. Bylo mu jasné, že odmítnout nemůže a že se musel umýt a oholit, i když proti své vůli.
Seděl ve velké dřevěné vaně. Břitva mu klouzala po obličeji a pomalu měnila jeho tvář k nepoznání. Nikdy se moc neholil, přestože pro čaroděje bývalo většinou typické, že jsou hladce oholení a upraveni za všech okolností. Bylo mu až záhadou, proč jsou lidi ovládající magii tak často zobrazování s plnovousem. Možná ti staří členové snad nebo jiní, kterým už tak neslouží ruce, ale jinak málo který čaroděj pod osmdesát let míval plnovous.
Byl hotov a v zrcadle si kontroloval tvář. Připomnělo mu to staré časy, neboť takhle důkladně se naposledy oholil pro Elisu. Astrid vyhovovalo, když měl strniště a ještě nejlépe nedokonalé. Raději zavřel břitvu a chtěl vylézt z vany, když se otevřely dveře a v nich se objevila služebná s velkým pláštěm v rukách. Rozhodl se tedy počkat, až odejde. Dívka se však na něj usmála a z ničeho nic si před ním svlékla šaty. To snad není možný, pomyslel si. Pokaždé když se na severu umýval na společenskou událost, přijde za ním nahá krásná žena a chce po něm sex. Avšak opět nemůže ukojit své choutky. Bohové si s ním někdy zahrávají až moc.
„Obleč se a odejdi.“
„Nechceš mě snad jen proto, že jsem otrokyně, můj pane.“
Já mám na ty otrokyně fakt smůlu. „To s tím nemá nic společného. Odejdi, prosím.“
„Nelíbím se ti snad, můj pane.“
Tohle byla špatná otázka, nikdy se na ni nedalo odpovědět správně. „Nemyslím, že je vhodné, abych svého hostitele urazil tím, že mu budu dovádět se služebnictvem hned po příjezdu.“ Až pak si uvědomil, že to měl říct jinak, takhle té dívce dal naději, která jak doufal, nebyla.
Dívka jej poslechnula a oblékla se. Připadalo mu ale, že jí oblečení až moc padá a že jí to podezřele trvá. Nemohl říci, že by se mu nelíbila, ale nechtěl udělat špatnou věc, která byla i dobrá zároveň.
Po odchodu služebné se podíval směrem na svůj rozkrok. Horká voda a velké prsa dělají svoje. Tohle bude dlouhý večer.
Seděl na hostině a pozoroval vše okolo. Musel uznat, že úbor, který mu byl přidělen, seděl dokonale. Dokonce bylo i společensky přijatelné, aby byl ozbrojen, což se mu líbilo. Vadilo mu ale, že nemohl mít svoji vestu. Ta nějak nezapadala do oné róby. Nic mu však nebránilo, aby si v klidu pochutnával na dobrém pití a jídle, měl totiž v krvi protijed. Nevěděl, zda se ho pokusí otrávit či ne, proto si velké množství protijedu připravil ještě na cestě. Nemohl však tušit, jakou látku pozře, a tak mu současná dávka poskytne jen dostatek času, aby mohl jednat dále.
Celý večer se nic nedělo, moc tedy nechápal, o co tady šlo. Neseděl sice blízko, ale zase vše viděl. Jeho umístění nebylo náhodné, stejně tak jako služebná, co se před ním svlekla, ho neustále obskakovala. Řekla, že je otrokyně, ale tady byl příliš moc na severu, aby jarl Redgar dělal nájezdy do jiných zemí. Možná je tu definice otrok jiná, než jak je zvyklý. Raději to však pustil z hlavy, měl před sebou jiný úkol.
Oslava pokračovala stále ve stejném duchu, jen se pilo, jedlo a zvedaly se rohy na přípitky jmen starých bájných hrdinů. Nechápal, k čemu to všechno bylo. Lidi si ale nestěžovali a byli spokojeni, stejně tak jako on s alkoholem. Čekal však rozhodně jiný průběh.
Jakmile se hosti pomalu oddělovali či usínali na stolech po bouřlivých oslavách čehokoliv, rozhodl se taky odejít. Nemohl si ovšem nevšimnout svého doprovodu. Od dalšího strážného však přišla konečně očekávaná věta, že jarl jej očekává ve svých komnatách. Nechal se tedy zavést a našel jarla sedícího ve svém křesle u ohně. Jeho komnaty byly plné trofejí a kožešin. Dostal znamení, ať si sedne naproti jarlovi. Učinil tak a věděl, že rozhovor, který byl svým způsobem naprosto nepodstatný, právě započal. Měl v hlavě i to, že právě může ukončit jarlův život, ale vypadalo to, že jarl o rozhovor doopravdy stál. Neměl však na sobě zbroj a další vybavení. Možná v průběhu noci, ta je ještě mladá.
„Takže král za mnou poslal svého muže, který ani není jeho. Říkám to správně?“
„I tak by se to dalo říct.“
„Tedy přede mnou sedí člověk, který nepatří do této země, a možná ani kontinentu. Nevím, zda tě mám obdivovat nebo tě zabít. Musí ti být přece jasné, že tě Ugrov poslal na jistou smrt.“
Ani nevíš, jak blízko jsi pravdě, pomyslel si. „Povězte mi, jarle Redgare, proč si myslíte, že jsem doopravdy tady.“
„Chceš mě zabít,“ řekl ledově jarl a podíval se po meči před sebou.
Ani se nehnul a sledoval jarla. Jeho svaly ve tváři byly z kamene, když promluvil. „Jsem zde jako velvyslanec.“
Jarl se pousmál. „Ugrov mě zklamal. Ty mě nechceš zabít. Opravdu jsi jako velvyslanec, který bude jen štěkat slova místo toho, aby použil zuby.“ Redgar mluvil až znuděně a zklamaně. „Myslel jsem, že Ugrov na mne pošle jednoho ze svých věrných čoklů, kteří se nebojí zemřít pro svého pána. A co dojde, člověk z jiného kontinentu, který tu nemá co dělat. Domníval jsem se, že pozvat tě k sobě bude poslední věc, co udělám, místo toho se cítím v bezpečí.“
Všeho do času, řekl si v duchu. „Svými slovy mi jen potvrzujete, že konám dobře.“
„Nemám rád tolik zbytečného mluvení, člověku to jen motá hlavu. Dával jsem vždy přednost činům, které mluví za mě.“
„A to je ten důvod, proč tu jsem, jarle Redgare. Činy za vás mluví.“
Jarl se naklonil dopředu. „Co chce král Ugrov.“
„Veřejnou omluvu.“
„Ne, já chci vědět, co doopravdy Ugrov chce.“
Naklonil se rovněž. Rozhodl se pro pravdu, aby jarla získal a doufal, že mu to pak nějak pomůže. Kecy o zabránění občanské války by mu moc nepomohly, a kdo ví, o co doopravdy jde králi. „Vaši smrt.“
„A proč poslal vás.“
„Jsem pro vás neznámý, přičemž občanská válka vám známa je.“
Redgar se opřel do křesla. „Zatím králi Ugrovovi nepošlu zpět tvoji hlavu. To by mělo stačit pro dnešní jednání a další bude navazovat zítra, kdy se opět budu rozhodovat, co s tebou. Teď odejdi.“
Ještě moment se díval jarlovi do očí, pak odešel. V hlavě si dělal jarlův rozbor a docela se těšil na zítřek. Většinou své oběti neměl potřebu nijak zvlášť poznat, ale jarl Redgar ho něčím zaujal. Nevěděl však čím. Jednoznačně si ale před spaním udělal ochranná kouzla, přece jenom jarlovi muselo být jasné, proč tu je, i když tomu nevěřil. Dříve než usnul, očekával, že bude myslet na Astrid. Pravdou ale bylo, že myslel jen na nadcházející boj a plány. A služebnou, která se kolem něj motala. Vše se opět komplikovalo, jinak to asi nešlo.
Dalšího dne se probudil bez žádné noční návštěvy. Musel i uznat, že se v místní kožešině spalo dobře. Nijak jej ani nepřekvapilo, že včerejší služebná jej znovu obskakovala dříve, než cokoliv řekl. Nevěděl ani, jak se jmenovala, ale ani se ptát nechtěl. Po jídle pak čekal, co se bude dít dále. Nikdo z jarlových lidí s ním nechtěl mluvit a ani mu nedávali nijak velkou volnost. Mohl jen chodit po určitých částech hradu a dívat se z oken na venkovní ledovou bouři, přičemž musel uznat, že Ledotvrz opravdu dostala svému jménu.
Během dopoledne mu pak bylo řečeno, že jarlova žena Margareta, si s ním přeje mluvit. Docela se na to těšil, ta žena jej zaujala ihned, co ji spatřil. Navíc je to žena značné moci a respektu. O to víc byla pro něj zajímavá a dost možná i jeden z důležitých cílů. Druid Kožikov nemluvil o ženách severu jen tak do větru, a zanedlouho se dozví pravdu.
Vyjel následně s družinou na cestu, přestože venku zuřila ledová bouře. Paní Margaret ho totiž očekávala v lesích, zatímco tam trávila svůj čas společně se svojí gardou, jak mu bylo řečeno. Uvědomil si, že Margareta to tak musela plánovat. Proč ovšem neměl tušení.
Jeli bouří, jež se po příjezdu do lesů uklidnila. Následně měl však v lese zvláštní pocit a jeho doprovod rovněž. Nemohl si také nevšimnout, že někteří muži měli ruce na mečích, nebo nervózně svírali kopí. Sám nevěděl, co cítí a když se zeptal, co je tohle za místo, odpověď nedostal. Nikdo s ním nechtěl mluvit, ať už z vlastní vůle či příkazem. Na klidu mu to moc nepřidávalo, ani zbroj, co měl na sobě. Trochu i litoval, že si sebou nevzal meč od Bílé paní, avšak nechtěl vzbudit dojem nepřátelství. Celou dobu co sem přijel, měl meč zabalený ale vždy po ruce.
Po dvou hodinách cesty lesem, který byl sněhově bílí a až nepříjemně temný, konečně dorazili do cíle. Jeho doprovod si pak šel promluvit se stráží paní Margarety. Všiml si, že všechny její strážné jsou ženy a podle koní ona jediná chybí. Rovněž si všimnul, že na něm spočinuly oči všech přítomných, ale nikdo si mezi sebou nic neříkal, jen se dívali. Bylo mu pak řečeno, kterým směrem se má vydat, aby našel paní Margaret. Nemuseli mu ovšem říkat, že se jim nelíbí, aby byla sama s někým jako on, nebo vůbec sama na tomto místě. Nijak ale nemeškal a vyrazil.
Kráčel sněhem a ledová krusta pod jeho kroky křupala. Netrvalo dlouho a jeho doprovod zmizel za stromy a všude kolem něj byla jen řídká mlha. Při každém kroku slyšel jasné křupnutí sněhu, tak velké ticho zde vládlo. Takové ticho mu vždy naznačovalo, že se něco stane, a i v tuto chvíli měl stejný pocit. Jeho mysl totiž něco cítila, jako by tu nebyl sám. Z osobní zkušenosti věděl, že staré lesy žijí vlastním životem, ať už stál les kdekoliv. Nebyl nervózní, ale klidný také ne. V jednu chvíli se však musel zastavit, zjistil, že se asi ztratil. Žádné stopy kolem něj, ani ty jeho, všechny zmizely. Navíc předtucha toho, že se něco stane, sílila jako pocit, že měl mít na zádech jeden nejmenovaný meč. Váhal, zda má vyvolat hůl, protože si nebyl jistý, zda o něm ví, že je čaroděj a nechtěl se prozradit. Stále bylo kolem něj jen mrazivé ticho, při kterém těch pár padajících vloček sotva klesalo. Rozhlížel se všemi směry, když strnul. Nebyl si jist, ale asi viděl malé světýlko, které zmizelo. Ruce měl již u sebe a v mysli kouzlo. Světýlko se ale znovu objevilo a nyní nepochyboval, co viděl. Napětí se v něm povolilo, obezřetnost nikoliv. O tomhle už jednou četl, bludička. Někdy to bývá dobré znamení, jindy zase špatné. Bludičky vypadají jakkoliv a nikdo je pořádně ještě nevysvětlil, nebo se spíše na jejich přesném popisu lidé neshodli. Zde do sebe narážely dvě teorie, jedna vědecká plná dohadu a různých verzí, druhá duchovní. Ta duchovní navíc věřila, že bludičky jsou spojeny s osudem daného jedince, a některé vědecké teorie to i potvrzovaly. Tak či onak si nebyl jistý, zda má být rád, že ji vidí nebo ne. Ohledně předem daného osudu měl na tuto teorii stejný názor jako na věštby, nechtěl nic slyšet dopředu, aby nezblbnul. Bylo mu však jasné, že musí jít za bludičkou. Nebyl nadšený, ale kam jinam mohl jít.
Následoval bludičku hlouběji od lesa. Místy měl i pocit, že jich vidí více, což mu na klidu nepřidávalo, ostatně jako některé zdejší stromy. Stále si připadal, že není sám, že tu je ještě něco jiného než jen bludičky. Nakonec jej ale jeho průvod dostal na místo se zvláštně rozloženými kameny. Připadal si jako v nějaké pohádce. Co zde asi najde, pomyslel si. K jeho překvapení však na paloučku klečela Margaret. Nerušil ji a postavil se vedle kamenů. Bylo mu jasné, že tohle bude nějaké posvátné místo. Proč ovšem na paloučku není sníh, se mohl jen domnívat.
„Takže jsi přijal mé pozvání,“ pronesla Margaret, aniž by se zvedla či otočila.
„Ano, má paní.“
„Nejsem tvá paní,“ řekla pobaveně. „Oslovuj mě mým jménem.“
„Jak si přejete, Margareto.“
„A tvé jméno?“
„Nikdo se mě na něj neptal, ale jinak mě oslovují, velvyslanec.“
Nastalo chvíli ticho, než Margareta promluvila. „Ty jsi je viděl, že? Dovedly tě sem kvůli tvému osudu.“
„Máte-li na mysli bludičky, máte pravdu.“
Margareta se zvedla a otočila. Podívala se mu do očí a pomalu bosá kráčela k němu. Své rozpuštěné blonďaté vlasy si hodila rukou dozadu a vlály jí slabým větrem. „Bývala jsem kdysi jako ty, nevěřila jsem ničemu. Ale když to vidíš,“ natáhla ruku a do ní se snesla vločka jako na zavolání. „Tak prostě musíš uvěřit.“
Nevěděl, z čeho je více nervózní, zda z tohoto lesa, místa, či Margarety. „Kdo jste?“
„Bývala jsem prosté děvče, než jsem se setkala s Redgarem. On mě však odvezl z mého domova, který vypálil a nyní jsem jeho žena.“
„Vy nepocházíte ze severu, že?“
„Ne. Jsem z malé vísky, která byla poblíž moří.“
„Redgar vás unesl a udělal z vás ženu jarla. Přijde mi, že lidí zde hodně dbají na to, odkud pochází.“
„Nebylo to zadarmo.“ Margareta pak přešla k jednomu z kamenů a pohladila jej po mechu. „Myslela jsem, že bubu pracovat na statku jako můj otec a celá moje rodina. Ovšem osud si přál, abych Redgarovi dala syny a stala se jeho ženou. Tehda jsem to ještě nechápala a přála si zemřít. Ovšem byla to jen malá nezbytná cena za to, kde jsem nyní.“
„Ne všichni mají takové štěstí jako vy, když přežijí nájezd.“
„To ano. Ovšem nikdo není jako já. Pochopila jsem svůj účel už na lodi, a rozhodla se jej přijmout. Měla jsem strach, ale když člověk nemá strach, čeho asi dosáhne.“
To by vysvětlovalo ten respekt všech. Až jej zajímalo, jak moc je tato žena nebezpečná. „Proč jste si mě zavolala.“
„Chci poznat muže, který změní můj život.“
Najednou mu střelilo v hlavě, zda není věštec. Dost by to vysvětlilo. „To mi musíte vysvětlit.“
„Osud tě sem dovál až z tvé domoviny. Něco se jistě stane, a já chci být připravená.“
„Není dobré znát, co se předem stane.“
„Ne, není jen dobré se tomu snažit vyhnout. Ty na osud nevěříš, že je to tak.“
„Věřím, že si svůj život píši sám a ne, že je předem připraven.“
„Děkuji.“
„Jak to myslíte, Margaret.“
„Více tě již nepotřebuji poznat. Vrátíme se zpět.“
Byl zaskočen, ale nějak pochopil, že je konec. Neměl v sobě žádnou tendenci v rozhovoru pokračovat a jen následoval Margaretu. Hlava mu to hned nebrala, ale co mohl udělat jinak. Pokračoval tedy v cestě, když se najednou zastavil. Měl pocit, že ten strom napravo se snad i pohnul. Zůstal stát a díval se tím směrem. Margaretě neuniklo, že stojí a jen ho pozorovala. Byl jako z kamene s pohledem na jediné místo. Nebyl si jistý, ale připadalo mu, jako by se ten strom ne-li celý les na něj právě díval. Sám však nevěděl, na co se dívá. Avšak pocit toho, že je něco špatně, nadále rostl. Stále se ovšem snažil očima zaostřit na to, co se dívá. Neměl ani tušení, jak dlouho to trvalo, ale pak viděl, jak to stvoření či co se otočilo a zmizelo. Ať už to bylo cokoliv, bylo to pryč, včetně pocitu napětí, po kterém přišla úleva.
„Duch lesa k vám byl štědrý,“ pronesla Margareta s pobavením.
Duch lesa, zopakoval si v hlavě. Že by to byl ten pověstný lešij, či tak nějak. Neznal přímo onen název, bylo jich více včetně popisů a legend. A do toho ještě pověsti lesních elfů. „Nejsem si tím úplně jist.“
„Ale já ano, stále totiž žiješ. Lesy skrývají mnohá tajemství.“
„Ano, elfové by mohli o tom vyprávět.“
„A proč jen elfové?“ Margareta se pousmála. „Naše kultura je více spjata s přírodou a jejími živly, než si myslíš.“
„Už jsem tady nějakou dobu, ale stále mi připadá, že se mám co učit.“
„O těchto zemí se nesmíš učit, musíš je žít. Nikdy tyto krajiny pořádně nepochopíš, pokud na ně budeš nahlížet jako na něco jiného.“
„Tak jste to udělala i vy, abyste zapadla?“
„Udělala jsem mnohé. Hlavně jsem sever, jak by řeklo mé staré já, přijala za svůj domov. Nikdy se jinak v této zemi nezbavíš cejchu cizince a lidi to z tebe vycítí.“
„Takže přijmout zdejší pravidla.“
„To nestačí. Musíš přijmout jejich život a žít ho tak, společně se všemi úskalími a starostmi. Musíš se stát tím, čím se máš stát. Zdejší život nic neodpouští.“ Margaret se pomalu rozešla, zatímco stál na místě.
Stát se tím, čím se mám stát. Ta věta v něm zůstala a rezonovala mu v hlavě. To byl ten důvod, proč tady vlastně byl. Tohle nebyla náhoda, že se setkal s Margaretou. Při jejich slovech o postavení si ovšem vzpomněl na služebnou, která jej obskakuje. Doběhl k Margaretě a pokračoval vedle ní.
„Smím se zeptat, kdo je ta dívka, která mě má na starost.“
„Co je s ní?“
„Řekla mi, že je otrokyně.“
„Na Ledotvrzi žádní otroci nejsou. Musela slyšet ono slovo a špatně si jej vyložila. Je služebná bez možnosti volby a patří mému manželi, to je vše.“
„Promiňte, ale to zní na definici otroka.“
Margaret se zastavila a podívala se mu zpříma od očí. „Na Ledotvrzi žádní otroci nejsou, a já to vím nejlépe ze všech, protože jsem kdysi bývala otrokem.“
„Nechtěl jsem vás urazit, Margaret.“
„Já vím, ale to je problém všech cizinců. Myslí si, že když mají vzdělaní, tak to jsou vzdělaní lidé. Tady je však opak pravdou.“
Oba pak pokračovali do tábora bez jediného slova, kde je čekali nervózní stráže. Vrátili se se západem slunce na Ledotvrz, kde se jen rozloučili a on pokračoval do svých komnat. Měl o čem přemýšlet. Nejdříve ticho, bludičky a pak duch lesa. Připadalo mu ale, že nejhorší na tom všem byla Margareta, protože ta ho rozhodně zaujala. Bohužel i znervóznila.
Než mohl více rozjímat nad tím vším, zavolal si jej jarl na další rozhovor. Vyrazil ihned, a když byl u něj, jarl již seděl ve svém křesle. Zaujal tedy místo naproti němu jako včera.
„Dnes jsem mluvil s vaši ženou,“ začal.
„Smím vědět o čem?“
„O vašem prvním setkání a co následovalo.“
„Ano, stále to mám před očima. Hledal jsem tehda svou novou ženu a nechtěl jsem dívky odsud. Napadlo mě tak, přidat se k jiným spřáteleným klanům a najít si nevěstu jinde. Toužil jsem po nějaké šlechtičně, ale když jsem zrovna plenil Margaretinu vesnici, její oči mne učarovaly. Musel jsem ji mít a tak jsem si ji ihned zatáhl do jednoho z domu, co ještě nehořel a tam jsem ji zprznil a stvořil svého prvorozeného. Během plavby pak neopustila mé kajuty a mou postel.“
„Velice romantické gesto z vaší strany.“
„Tím, že otěhotněla ještě během plavby, jsem to bral jako znamení od bohů. O jejich přízni nešlo pochybovat.“
„O tom se s vámi nebudu přít.“
„Pochybujete o mém rozhodnutí udělat Margaret syny, které mohla milovat. Nebo čím se díky tomu stala? Nikdo se jí nedokáže vyrovnat, natož odporovat. Získala si uznání mých krajanů.“
„Jistě si vše uvědomovala v moment, kdy jste ji zprznil, jak jste sám řekl.“
„Vy se mnou opovrhujete kvůli tomuto činu, že? I v souboji s jarlem Jargarxem?“
„Musím se přiznat, jarle Redgare, že mám problém s jistými činy některých lidí.“
„Nejste seveřan, jak nás nazýváte, či barbar dle jiných. Tohle nikdy nepochopíte.“
„Musím s vámi značně nesouhlasit. Jsem ve vaši zemi již delší dobu a některé skutky, které popisujete jako normální, mi běžné nepřipadají.“
„Že já s vámi vůbec ztrácím čas,“ chytl se jarl za čelo.
Nápodobně, pomyslel si. Ovšem vše má svůj důvod.
„A to jsem si myslel, že s velvyslanci se dá rozumně mluvit,“ pokračoval jarl.
„Řekl bych, že mluvit o všem, to se s velvyslanci dá. Vždy však je to jen divadlo, při kterém chtějí obě strany dosáhnout svého.“
„A o co vám přesně jde, když jste přijel. Co je váš přesný důvod této cesty.“
„Zabráněním války. Spíše mi však řekněte, jarle, proč se mnou trávíte každý večer touto diskuzí. Nějak nemohu uvěřit tomu, že to skončí vašim pokleknutí před králem Ugrovem.“
„Nepatříte do této země. Tato událost se vás nijak netýká. Ovšem od své ženy vím, že Říšský se na vše dívá jinak. Myslíte jinak. Bez jejich některých rad bych nebyl, kde jsem. Proto sedíte tady přede mnou. Chci vás poznat a přiučit se.“
Ne, nechcete, řekl si v duchu. Chcete poznat svého nepřítele. Právě mi došel čas. „Tím pádem se těším na naše další setkání.“
Jarl přikývnul a rukou mu naznačil, aby odešel. Po cestě do svých komnat měl znova doprovod, který vnímal jen lehce, neboť zatím nepochyboval, že bude žít. Ovšem kdo na konci toho všeho nebude žít, je jarlova žena Margareta. Dívka, která začala svoji karieru naprosto beznadějně, se vyšvihla nebezpečně vysoko. A jistě i ví, že on je pro ni stejně velké nebezpečí, jako pro jejího manžela. Jeho akce se mu najednou zkomplikovala, protože už nestačilo zabit jednu osobu a čekat, až ostatní přijdou. Ne, nyní musel dostat dvě najednou.
Další den očekával opět nějakou audienci, nic se však nedělo. Proto si procházel pevnost a doprovod mu dělaly stráže. V hlavě už měl však menší nástiny nadcházejícího útoku a přemýšlel o hostině, které se pravidelně konají. Dostane tam všechny a nečekaně. Problém však zůstával samotný útěk. Nevěřil, že by se dokázal prosekat celou pevnosti. Chtělo to i jinou únikovou cestu, ale díky stále špatnému počasí si pevnost nemohl pořádně prohlédnout zvenčí. Další otázka byla zbroj. Začít tenhle taneček bez své druhé kůže bylo rovněž nemyslitelné. Samozřejmě zvažoval i možnost nočního útoku. Zde však bylo riziko, že nedostane všechny, než bude vyvolán poplach, a ten vyvolán bude. V tomto případě se mu asi nepodaří opakovat událost na odlákání pozornosti jako v Edingardu. Sice to na první pohled nevypadalo, ale jatka v Edingardu zatím působily o dost jednodušeji, než ty která jej čekají. Tady mu sice bylo slíbeno, že místo útěku jeho cíle ještě přijdou, ale nehodlal na to spoléhat. Takový luxus neexistoval, ať si říká kdo co chce. Celé to bylo jiné oproti Edingardu, tam prostě vletěl a neřešil žádné následky, či zda bude ještě nějaké potom.
Během chození a přemýšlení po pevnosti ani nevnímal nedůvěřivé pohledy od jiných. Ba dokonce ani krásné dívky v něm nevzbuzovaly vážnější zaujatosti. Co jej však dokázalo zastavit, byla místní knihovna, kolem které procházel. Musel ji navštívit. V knihách jsou různé zajímavosti, ať ty které autoři chtěli, či ty o které nestál nikdo.
Listoval knihami, zatímco stráže mu nevěnovaly žádnou pozornost. Mohl si tak dělat krátké poznámky a alespoň přepsat názvy výtisku na pozdější dohledání. Věděl, že se má především zajímat o historii tohoto místa, ale dával více přednost místním legendám ohledně bestiáře. Byl až udiven, jaké kresby společně s popisy zde byly zaznamenány. Ať už se jednalo o místní legendy či zvířata, která sloužila v řadách lidí nebo barbarů, či dokonce hůře, i nepřátelům všech. Zde se literatura rozcházela, ovšem všude byla definice nepřátel všech jasná, vždy po nich zbyla smrt, bez výjimky. Mírně až litoval, že knihovna na Ledotvrzi nebyla větší a co hůř. Znovu si ovšem vzpomněl na Lukuvskou univerzitu kam nemohl. Tam toho muselo být daleko více. Nemohl se z těch myšlenek až dívat na knihy a jeho oči sledovaly počasí venku. To se však lepšilo, musel toho využít.
Rychle dokončil svoji práci a kontaktoval stráže, že by se chtěl projet. Ty mu ovšem nečekaně vyhověli, asi to bylo nudou v knihovně z jejich strany. Oblékl se a dokonce mu byla doporučena zbroj. Vzal si tedy sebou i meč od Bílé paní. Po tom co viděl v lesích a co se dočetl, si připadal jako naprostý hlupák, když u sebe neměl její zbraň.
Vyjeli se strážemi do pomalu uklidňující se bouře. Celou cestu nechal na mužích jarla, aby nevzbudil příliš velké podezření. Už tak to bude nápadné, ale jestli měl přežít, potřeboval vidět pevnost i z jiných části než brána a interiér. Vyhnuli se ovšem úplně okolním vesnicím, které byly po všech stranách pevnosti. Samotná Ledotvrz neměla vlastní město, jen zdejší osady a v případě ohrožení měli lidé rychle utéct do pevnosti a nechat své domovy na pospas nájezdníkům. Stejně mu však neunikl stav okolních příbytků, byly celé zasypané sněhem. Musel až přemýšlet, proč zde ti lidi vůbec žijí, když je zde tak moc špatné počasí.
Objeli celou pevnost a mířili rovnou směrem do okolních lesů. Strážní mu vždy jen řekli, kde právě jedou, ale jinak snížili komunikaci na minimum. Nechtěli jej ovšem vzít do žádných jarlových držav nebo dolů a majetků. Jediné co mu ukázali, byly loviště a dřevorubecké osady. Jemu to naštěstí nijak nevadilo, to důležité už viděl. Prohlédl si pevnost a viděl, kde se nachází. V hlavě se mu tím rodil možný plán útěků. Mohl teoreticky utéct z jakékoliv strany pevnosti a pak dále do nedalekých lesů. V lesích si už pak nějak pomůže, ať už po něm půjde cokoliv. Eventuálně se mohl dostat i do jedné z dřevorubeckých osad, odkud mohl pokračovat dále. Největší problém byl však stihnout se dostat do lesa. Byla to velká vzdálenost a nemohl doufat, že z vesnic sebere koně. Tohle byla část plánu, kterou stále neměl promyšlenou, ale už se mu zvyšovaly šance na přežití. Další otázka byla zbroj, potřeboval důvod mít ji na sobě jako dnes. Nebo mohl změnit provedení. Bylo by však lepší, kdyby měl všechny cíle pohromadě.
Promýšlel si vše potřebné a na zastávkách vždy jen přikyvoval. Cesta trvala celé odpoledne a než se vrátili zpět, padla již noc. Když pak v Ledotvrzi ustájoval koně, slyšel bouřlivé oslavy. Neměl zdání, o co šlo, ale tady se slavilo neustále. Hodlal se jít umýt, převléct a následně se na oslavu připojit, jak se sluší na dobrého hosta. Plány se mu však změnily ve chvíli, když mu bylo řečeno, že jarl s ním chce ihned mluvit. Argument typu, že není vhodně oblečen, nijak neobstál a musel před jarla v plné zbroji. Najednou měl však dilema, byla to totiž ona chvíle, kterou potřeboval. Byl v plné výbavě, v komnatách nic neměl a všechny cíle byly na jediném místě. Nebyl ale nijak připraven, v krvi se nenacházel jediný lektvar a stejně tak nebyl očarován. Co když už ale nedostane takovou příležitost. Tohle jarlovo předvolání totiž nemohla být náhoda. Celou cestu dobře známou chodbou váhal, co udělá, a to bylo špatně, protože si nikdy nemůže dovolit váhat. Hlava mu pracovala na plné obrátky, prohlížel si i strážné, zda nejsou přiopilí nebo jak se chovají. Stejně tak služebnictvo, které míjel, kontroloval jim tváře, jestli o něčem neví. Ale i když se otvíraly dveře do velkého sálu a k němu přicházely první obrazy probíhající oslavy, stále nebyl rozhodnut. Nepomáhalo tomu ani to, že všechny cíle byly u jarlova stolu blízko něj, tak akorát na jedno dokonalé kouzlo. Dveře se otevřely a strážný, který je držel, se střetl s jeho očima. Ten pohled něco značil, něco co nepoznal, ale nemohl pořádně přemítat, co to bylo. Rozhodně pohled strážného nebyl obyčejný.
Vešel do sálu, zábava pomalu utichala a na něm spočinuly pohledy všech přísedících. Každý jeho krok duněl směrem k jarlovi a jeho rodině, ale stále jen přemýšlel nad tím pohledem, co to znamenalo. Úplně nevnímavě došel před jarla a až jeho hlas jej vrátil do zrovna probíhající reality.
„Tak jak se vám líbil výlet, pane velvyslanče,“ začal jarl pobaveně.
„Bylo to příjemné zkrášlení mého pobytu. Hlavně jsem rád, že počasí se vyjasnilo.“
„Tady je vždy krásné počasí. Na Ledotvrzi je jenom pěkně, ať už je venku jakkoliv. Nejste z těchto zemí, nevíte tudíž, co je bouře a co jen obyčejná přeháňka.“ Jarl se pobavil společně se svými vazaly.
Nahodil lehce falešný úsměv. „Musím uznat, jarle, že přestože jsem v této zemi už nějakou dobu, počasí na Ledotvrzi je mi záhadou.“
„A víte proč je zde takové počasí, velvyslanče?“
Přestávalo se mu to líbit. Dále měl však falešný úsměv.
„Protože naši bohové chtějí mít jen silné muže a ženy.“ Jarl následně znova sklidil potřebný aplaus od svého publika.
„Je nebezpečné mluvit za bohy.“
Místnost ztichla a jarl se naklonil dopředu. „Ne, pro nás ne neboť bohové žádají, abychom ukázali sílu. Víte co je doopravdy nebezpečné, pane velvyslanče? Přijít do cizí země a nepřijmout její zvyky. Stále nosíte zbroj, která zde nepatří, stejně tak jako zbraně. A my nejsme jako jiní, abychom se nechali kolonizovat a zotročit. Král Ugrov už možná ztratil sílu a posílá za sebe cizince, ale já nikoliv. Styděl bych se. A když se stydí král, stydí se i jeho muži. Stydíte se?“
Na moment se zastavil. Jarl ho právě vyzval k souboji, a pokud odmítne, zesměšní se. Byl v plné výbavě, všechny měl jako na dlani a mohl je tudíž dostat. Stráže by nestihli zareagovat včas a co, že by sejmul i lidi okolo, to už byly jen přijatelné ztráty. Měl v sobě narůstající vztek, který se dal krásně využít. Avšak ten pohled od toho strážného mu něco naznačoval, něco o čem nevěděl. Ne, musel to odvolat, i kdyby jen o pár hodin. Takhle by ten útok nezačal podle něho. Nahodil tedy falešný úsměv a zkousl v sobě pýchu, kterou v hodně blízké době hodlá jarlovi Redgarovi vrátit se vší parádou.
„Vy jste pravý seveřan, jak by řekli moji krajané. Nemůžu tudíž mluvit takhle přímo za krále Ugrova.“
Jarl na to nic neřekl, jen se začal smát a s ním všichni přísedící. Pokračoval tedy ve falešném úsměvu na tváři a pomalu se otáčel na odchod. Jeho oku však neunikla sekera blížící se k hlavě jednoho ze synů jarla. Sekera mu rozštípla hlavu jako poleno a než jeho bratr vedle něj stihnul zareagovat, měl tu samou sekeru hluboko v krku. V místnosti se náhle ozval křik, který zastínil zpěv kuší, jejichž šipky se zabodly jarlovi do hrudi. Jeho žena Margareta byla stejného osudu ušetřena jen díky jedné ze svých ochránkyň, která ji kryla tělem. Sálem se pak najednou nesl řev míšený s pokřiky jménem krále Ugrova a jeho vojáků, kteří se vmísili mezi vazaly jarla Redgara. Dveře se rozrážely a dovnitř vběhli z obou konců vojáci, jež do sebe vrazili každý s jinou myšlenkou. Někteří hodlali zabít jarla, zatímco jiní jej chránit. V ten moment začal ustupovat ke stěně, kde vše mohl sledovat. Mezitím táhla Margareta svého manžela daleko od krveprolití se slzami v očích, které sledovaly její mrtvé syny, než zašla za roh.
Byl naprosto zaskočen z toho, co viděl a co se stalo. Stál u stěny a sledoval jatka, která se mu odehrává před očima. Lidi se mordovali jako zvířata jen kvůli jinému kožichu. Každý kdo měl insignie jarla Redgara, musel zemřít rukou mužů krále Ugrova. Jen se díval a snažil se vše vstřebat, ale to jediné na co dokázal při tom všem přijít, že jeho cesta byla už předem marná. Bylo až fascinující, že si jej stále nikdo nevšímal, protože jen tak stál a nic nedělal. Nechtěl ovšem ani nic dělat, nechtěl tady od toho mít špinavé ruce. Neměl se ani zaplétat s králem Ugrovem. Bylo mu jasné, že byl jen tupá loutka, co měla odvést pozornost od příprav tohoto masakru, přestože onen masakr se měl odehrát jeho rukou. Měl zlost na jarla Redgara za zesměšnění, ta ovšem pomalu mizela stejně jako jeho rod a měnila se na zlost vůči králi. Nesnášel politiku, a přesto se do ní zapletl. Připadal si, jako by byl zpět v Baldirii, nebo byl prostě svět zkurvený všude? Neznal na tohle odpověď, nebo se ji právě dozvěděl? Byl zvrácený a někdo by i řekl, že smrt byla jeho nejlepším a jediným přítelem, ale stále byl fascinován, jakým způsobem se událost jménem smrt kolem něj točí.
K nohám mu padla služebná jarla, v hrudi měla zaseklou sekeru a než zemřela, podívala se do jeho očí. Během toho jak jí oči zeskelněly, mu v hlavě střelilo, zda by byla na živu, kdyby nepřijel. Nevěděl, kdo to je či zda ho dokonce neobsluhovala, ale i tak ho to napadlo. Šel do této akce, aby z toho nebyl zbytečný masakr, ale jak nazvat tuto událost než masakr. Jeho přítomnost měla zabránit válce, a tohle byla ona daň, která se musela zaplatit. Mysl mu říkala, že je to opravdu jen malá daň za budoucí mír. Nějak to ovšem nemohl vstřebat, když byl v místě dění. V místě, kde mír právě pomalu vzniká.
Rozhlédl se okolo, boj byl naprosto vyrovnán. Váhy těchto jatek byly dokonalé a bylo jen na něm, aby rozhodl, kdo vyhraje a kdo zemře. Král Ugrov podcenil jarla Redgara, přestože do boje poslal spousty svých vlastních mužů, včetně vazalských jarlů. Musel si vybrat. Poznal obě dvě strany, jedna jej zneužila a druhá jim pohrdá. Kterou si ovšem vybrat? Král mu tímhle útokem dal jasně najevo, jak moc mu důvěřuje. Když ovšem neudělá nic a nikdo nevyhraje, budou tyhle jatka k ničemu. Když si ale vybere špatnou stranu, vše se může ještě zhoršit. Mysl mu jasně říkala, co má udělat, avšak srdce mlčelo, bylo totiž mrtvé. Musel se ale rozhodnout. Nechtěl to nechávat na lidech, chtěl si sám vybrat, jakou cestou půjde. Chtěl, aby jeho cestu vedly jeho rozhodnutí a ne těch jiných, to už zažil. Ať už to měla být dobrá čí špatná volba, musela to být jeho volba. Pomalu šáhl pro meč a tasil. Ocel zpívala svojí píseň a uběhla snad věčnost, než meč vytasil. Svět kolem něj ho nezajímal a boj rovněž. S každým kusem čepele, která vyjela z pochvy, byl pevněji rozhodnut, co udělá. Musel to udělat po svém, ne podle těch, jak si přejí ostatní. Měl dost informací, aby se rozhodl a konal. Ne podle jejích přání ale podle těch vlastních. Meč vyjel z pochvy a jeho mysl byla rozhodnuta. Jarl Redgar musel zemřít za své činy, tady nebylo o čem. Král Ugrov se pak taky bude zodpovídat, ne ovšem bohům, nýbrž jemu. On totiž není loutka na hraní, a i kdyby byl Ugrov samotný bůh anebo něco víc, bude se mu zodpovídat tak jako všichni před ním.
Vytasený meč znamenal jediné, došlo to i vojákům na obou stranách. V boji byl další nepřítel, ale na kterou stranu se přidá? Běželi na něj dva vojáci, každý z jedné strany. Udělal krok k muži od krále Ugrova, vykryl jeho úder a ranou pěstí jej vyhodil z rovnováhy. Vzápětí se otočil a sekl mečem, čímž zabil vojáka jarla Redgara. Čí stranu si vybral, bylo snad zřejmé všem přítomným. Pustil se tedy do díla se vší vervou. Magii ovšem používat nechtěl, bylo zde příliš mnoho očí. Meč si nechal vznášet kousek u rukou a postupně se prosekával nepřáteli. Dělal pohyby rukou, jako by meč držel, ale s každým s kým se střetl, mu muselo dojít, že meč nedržel. To jak s čepelí točil a kroutil, by mu zápěstí nedovolilo.
Misky vah se pomalu přelévaly na stranu krále Ugrova s každým mrtvým mužem jarla Redgara. Morálka útočníku rostla s těly, které padly na zem. Ovšem vše se změnilo ve chvíli, kdy se do sálu vrátila Margareta v plné zbroji se svými ženami. Musel se na okamžik zastavit a prohlédnou si je, připomínaly mu totiž bájné valkýry, které viděl na obrazech. Všechny ženy měly pevné výrazy ve tváři s chutí bojovat až do úplného konce a pomstít se za to, co se zde děje. Hlavně Margareta, která odtáhla svého muže pryč. Stále měla na svých rukou manželovu krev, zatímco její synové už leželi ve vlastní kaluži krve. Bitva, která vypadala už prohraně, se rázem změnila a váhy byly opět vyrovnány.
Okamžik skončil a znovu zasáhl do boje. Vykryl úder mečem a bodl vpřed. Voják se mu kryl štítem, ale meč jej obtočil a prosek mu tepnu na krku. Pak muži dal ránu do žeber, které popraskaly, přestože měl kroužkovou zbroj. Zesílená rána muže i mírně odhodila a vyčistila mu prostor. I když boj nablízko nebyl jeho parketa, trénoval jej a Astrid mu v tomto odvětví dala mnoho zkušenosti jako i ran. S kombinací jeho magické techniky vše navíc vypadalo o to jednodušeji. Avšak kolik krve ztratil, než se pořádně naučil zkombinovat boj a magii, nechtěl ani vědět. Jeho oči se však střetly s Margaretou, která právě vytahovala kopí z těla muže krále Ugrova. Ona tušila, co umí a čeho je schopen. Margareta změnila úchop své zbraně a napřáhla se. Poznal, co chce udělat a věděl, co i sám pak udělá. Než ale Margaretiny konečky prstů pustili letící kopí, v hlavě mu střelilo, co se asi stane, když ji zabije tady přede všemi. Její smrt v době, dokud žije ještě tolik Redgarových lidi, muže znamenat i katastrofu. Její útok byla dvojsečná zbraň a z jejího pohledu poznal, že si to uvědomuje až příliš moc dobře. Natáhl ruku ke kopí a zastavil jej přímo před sebou. Nebyl čas váhat ale konat. Margareta musela zemřít, jako všichni tady. Byl příliš velký risk, že se z toho dostane, i když nepravděpodobný. Přetočil kopí a mávnutím prstu jej poslal Margaretě přímo zpět do srdce, přičemž její pozvednutý štít tomu nezabránil. Margareta pak padla do náručí svých bojovnic, které poznaly, odkud onen úder přišel. Jejich nenávistné pohledy a pokřik prorazili linii směrem k němu. Věděl, že se to stane. Věděl, i jak na to zareaguje ještě dříve, než kopí probodlo Margaretino srdce. Upustil meč, který dopadl na zem, zatímco jeho ruce již vytvářely kouzlo před ním. Nezaváhal, ač se jednalo o ženy. A proč taky. Jen jej mrzelo, že bude muset použít silnější magii. Z rukou mu vyšlehl výbuch, který první blížící se bojovnice odhodil a zároveň zabil než dopaly na zem. Jasné rudé světlo připomínající oheň mu vylétlo z konečků prstů a proráželo jejich lehkou zbroj. Zároveň je ono světlo i oslepilo, čehož využil. V rukou znovu pocítil meč a postupně se začal prosekávat Margaretinými bojovnicemi. Bylo to až neskutečně jednoduché, jak těm ženám odsekával končetiny. A než se dostal k posledním, které se už vzpamatovaly a nekryly si oči, byl skoro konec. Až poslední tři bojovnice měly nějakou šanci. První se proti němu kryla štítem, ovšem jeho čepel bodla rovně a ještě dal do úderu potřebnou magickou sílu. Seveřané navíc používají pěstní uchopení štítu, a právě toho využil. Čepel ohnula ženě ruku se štítem dovnitř, čímž jí zapraskaly kosti v zápěstí. To byl však její nejmenší problém, neboť meč se jí zabodl hluboko do hrudi. K další natáhl ruku, a jak na něj běžela s napřáhnutým mečem, vypálil jí díru do hrudi. Proti poslední bojovnici použil tělo umírající kolegyně, kterou měl stále na meči. Vytočil se s ní, aby jí zablokoval v pohybu a pak zatlačil na meč, který pořádně prošel skrz k poslední strážné. Ta si toho ovšem všimla a v poslední chvíli se zastavila, to jí však nepomohlo. Nataženou ruku bojovnici ovládl a přitáhl si ji na svůj meč proti její vůli. Čepel jí pomalu zajížděla do těla, přestože se bránila a křičela. Avšak v řeži bitvy se její křik úplně ztratil. Pobil celou Margaretinu gardu včetně jí samotné. Vytáhl meč z těl se zapřením nohy a ustoupil o pár kroků dozadu.
Sledoval obě strany a bitva působila dobře. Chtěl si tak ponechat síly, šlo to příliš lehce. Obětoval tím nějakou tu ránu do svého pancíře a byl smáčen nepřátelskou krví, ale to byla jen malá daň za ušetřenou energii. Měl i pocit, že už nemusí zasahovat, ale v ten moment si všiml, jak se rozzářil obraz, na němž byla postava ve zlaté zbroji z legend. Všimli si toho i ostatní a boj najednou utichl. Všichni rázem sledovali jen obraz. Záře z něj oslepila vojáky obou stran, následně přišel pískot a zazněl roh. Postava na obrazu ožila a udělala krok ven. Pomalými dunícími kroky pak sestoupila po neviditelném schodišti a každý sledoval záhadnou postavu. Všichni strnuli nechápavým pohledem, i on strnul, o tomhle nikdy neslyšel ani legendu. Všiml si ovšem, že někteří vojáci pohnuli rty, jako by poznali, co se právě stalo. Stále tomu nerozuměl až do chvíle, kdy tvář hrdiny z obrazu mu někoho připomínala. Byl to Redgar. Snažil se rychle poznat, čeho byl svědkem, ale nemohl. Jarl však využil překvapení a napadl vojáky krále Ugrova, přičemž jeho meč se jimi prosekával, jako by tam nikdo nikdy nebyl. Vrátil se zpět do reality, upustil meč a vytvořil si ledové kouzlo, které hodlal do nového Redgara nabít plnou silou. Počkal jen na volný prostor a učinil tak. Ledový paprsek poté narážel do Redgara, který se kryl rukou. Když pak kouzlo ukončil, Redgar z počátku působil zpomaleně, ale to bylo vše. Svým kouzlem nechtěně poukázal na Redgarovu nadpřirozenost, což vybudilo morálku jeho mužů k nové bojechtivosti. Misky vah bitvy tak naklonil nepříznivým směrem. Navíc neměl čas se na Redgara připravit, a ani nevěděl, jak s ním má bojovat. K tomu se Redgar právě na něj pousmál a vyrazil jeho směrem. Mohl udělat jediné, vytasit meč od Bílé paní a připravit se na střet. Uvědomoval si však, že jarl jistě nic neztratil na svých šermířských schopnostech, a zároveň mu jeho zbroj byla právě k ničemu po tom, co právě viděl. Pozvedl meč a pevně jej uchopil obouruč. Sekl pak proti jarlovu meči a jejich čepele se střetly před tvářemi. Okamžik pravdy o síle meče Bílé paní vydržel, teď ještě nějak porazit jarla. Následně se přetlačovali silou, on magií, jarl legendami. Pravý souboj o tom kdo zvítězí, právě započal. Aby porazil jarla a ještě k tomu v neobyčejné podobě, musel použít všechen svůj um a hlavně cit na magii. Díky své nepřipravenosti všechnu svoji sílu hodlal vkládat do úderu mečem. Odtrhnuli se od sebe a pomalu začali kolem sebe kroužit. Cítil na sobě oči všech, co na něm spočinuli. Neměl potřebu hrát hlavního herce v nadcházející hře, ale život už je takový. Protočil meč a napadl jarla. Snažil se jedině sekat a vždy po úderu udělal krok dozadu. Doufal, že jarl jej sám napadne, aby toho využil, ale nedělo se tak. Hlavně si však držel Redgara od těla. Jarl ovšem nakonec převzal iniciativu místo tohoto oťukávaní a až v onu chvíli všichni přihlížející přestali dýchat. Mezitím ustupoval pod sérii úderů a diváci jim upravovali arénu. Moc dobře si uvědomoval, do jakého problému se dostal, na jarla neměl. Byl rád, že se dokázal bránit ale jak zaútočit. Celý jeho boj byl založen na použití magie, což mu tenhle meč nedovoloval. Musel jednat. Udělal protiúder a dostal si jarla od těla, aby si oddychl. Hlava mu běžela na plné obrátky, jak má vyhrát tento souboj. Dokázal se maximálně bránit a nic nenasvědčovalo, aby tento souboj vyhrál, jak se psalo v pohádkách, kdy hrdina porazí padoucha pomocí své lásky k panně. Sakra žádná tu ani nebyla. Ne, musel to udělat jako v pohádkách, pomocí své lásky, magii. Rychle začal ustupovat a rozhlížel se po okolí. Natáhl ruku k vycpaným zvířatům, které ovládl a vrhnul proti jarlovi. Ten figurínám jen nastavil ruku na krytí, což ani nemusel, neboť to s ním nijak nepohnulo. Ukázal tím však, že je stále člověkem, který se kryje. Uvědomil si tak náhle svoji příležitost. Přestal ustupovat, ovládl další vycpanou sochu, kterou mrštil a udělal krok dopředu. Jarl se opět kryl, a hned následně na něj vyslal magickou střelu. Její účinek byl k ničemu, ale jarl rozpoznal, že letí něco jiného a více se zastavil. Využil onu situaci, uchopil meč obouruč a soustředil do něj všechnu fyzickou sílu. Úder pak nemířil na jarla, ale na jeho pokleslý meč v pravé ruce. Zasáhl meč co největší silou a jarlovi vyletěl z rukou. Následně svoji zbraň zvedl nahoru a zabodl ji Redgarovi hluboko do břicha, až se jejich těla srazily. Na moment v místnosti zavládlo ticho, než vítězný řev vojáků krále Ugrova opět rozpoutal masakr. Nyní však s jednoznačným směrem, neboť obránci ztratili poslední špetky naděje na vítězství. On tam však jen tak stál a díval se jarlovi do očí, který jej držel za ramena. Nevnímal bitvu kolem sebe, jen se mu stále díval do očí. Zpočátku v nich viděl nepochopení, pak nenávist. Věděl, jak vyhrál, takzvaně nečestně. Nikdy toto slovo neuznával, ale nyní to v něm pohnulo s jeho spojitostí, protože toto nebylo jako v pohádce, on totiž nebyl hrdina, ten by tak zákeřný čin neudělal. Musel až na to přikývnout a jarl pak začal klesat na kolena a následně i na zem. Zůstal nehnutě stát a díval se na Redgarovo tělo. Nezajímal se o bitvu, jen přemýšlel, čeho byl svědkem. Právě asi zabil legendu, a to se nevidí jen tak. Do konce bitvy se už nepohnul, jen svíral v ruce meč od Bílé paní.
Skončilo to. Všude ležely těla či umírající a zranění. Vítězná strana poskytovala svým lidem ošetření, popřípadě se snažila odlehčit spolubojovníkům odchod a utěšovala je před smrtí. Ne všichni ovšem měli jedno či druhé štěstí, přece jenom dotyčný musel mí na sobě správné barvy a doufat navíc ve schovívavost vítězů. Ti však ne vždy hodlali prokázat své milosrdenství.
Když nastalo ticho, vrátil se zpět do reality. Utřel meč a nemohl si nevšimnout jarlovy jiné krve. Raději zbraň schoval a došel si pro druhý meč, který stále ležel na zemi. Pomalu tím vším pak procházel a jeho boty neustále šlapaly na zem smáčenou krví. Nebylo zde jediné suché místo. I on sám byl celý od krve. Až potom si ovšem uvědomil, že to bylo poprvé, kdy byl tak moc od krve nepřátel, neboť ještě nebyl v bitvě, kde tak málo používal magii. Instinkt mu říkal, ať to nedělá, a vždy svůj instinkt poslechl. Neschoval ovšem druhý meč, stále jej držel v ruce namísto toho, aby ho taky utřel. Měl totiž pocit, že ještě je brzo, přestože měl být jistě konec.
Rozhlížel se po okolí a mozek mu napovídal, že to skončilo dobře, ale scenerie před ním nikoliv. Věděl, že tímhle se zabránilo něčemu velkému a i ostatní to věděli. Nikdo však neoslavoval. Na to přijde čas až později, avšak sám se toho nezúčastní. Nechtěl. Musel se ale zastavit nad Margaretou, kterou zabil on sám. Necítil lítost ani zármutek, ale nebyl ani nadšený z její smrti. Ohlédl se k místu, kde viděl těla jejich dvou synů. Ani nevěděl, jak se jmenovali, natož, že by se s nimi dostal do řeči. Svým způsobem měli štěstí, zemřeli jako první.
Prošel pak síni a pokračoval dále. Všude viděl to samé, cákance od krve a těla ležící na zemi. Prostě šel dále a nehodlal se zastavovat. Chtěl si vyčistit hlavu. Dorazil ke kuchyním, odkud slyšel zvuky. Vešel opatrně dovnitř a našel tam služebnictvo krčící se za stoly. Byly tam převáženě ženy, všichni utekli a doufali, aby bitva dopadla jinak. Měli v očích naprostý strach a nedivil se jim. Bylo jim jasné, že královi muži je budou chtít zabít jen z principu. Ti lidé ale nevypadali, že chtějí pomstu a spousta z nich zde nebylo ani ve své vůli. Když jim však pomůže, nezůstane skryty před světem. Ovšem to už bylo vlastně jedno. Jistě se bude podívat o Redgarovi a jeho protivníkovi. Tito lidé však nesměli skončit jako služebnictvo ve Vizegradu, s rozpáranými hrdly aby nezavázeli.
„Běžte,“ řekl. Nikdo se však nepohnul. Všichni se stále krčili u země, jako by byli přibití. „Tak na co čekáte, utečte.“
„Není jak,“ řekla jedna ze služebných.
Otočil se za hlasem, byla to ta dívka, která se o něj stále starala. V duchu si oddychl, že je stále na živu. „To tu není žádná chodba pro služebnictvo nebo tajná chodba?“ A proč by taky byla, ty jsou jen v pohádkách, a když už doopravdy existují, služebnictvo o nich neví. Zasrané pohádky, jen lidem pletou hlavy.
„Všude jsou vojáci. Obklíčili všechny východy.“
„A co to skladiště, jak tam jsou ty zabedněné dveře?“ řekl jeden z kuchařů. „Je tam přece schodiště.“
„To se už nepoužívá kvůli výtahu,“ ujala se slova další služebná. „Nikdo pořádně neví, kam vede, nebo v jakém je stavu.“
„Vede na druhý konec města,“ řekl starý muž. „Než město shořelo, odtamtud se nosily zásoby. Teď je to jinak. Ale nikdo ho už celé desetiletí nepoužívá. Kdo ví, co tam žije nebo zda se to nezbortilo.“
Všechny oči byly zase na něm. Uvědomoval si, že to může být zničené nebo tam čekají vojáci, nebo něco hůř, usídlila se tam nějaká potvora. Ti lidé ale neměli příliš velkou šanci na přežití a tohle bylo lepší než nic. „Kde je to skladiště.“
„Hned přes chodbu za kuchyní,“ ujala se slova jeho oddaná dívka.
Prošel celou kuchyní. Nikdo v chodbě nebyl a viděl dveře od skladiště. Dal lidem znamení a vyšli za ním. Hrnuli se ovšem kvůli zvukům, co slyšeli. Zkontroloval pak skladiště, kde našel ony zabedněné dveře. Vyrazil je rychle, než si služební vůbec mohli myslet, jak to udělal. Chodba byla temná a vedla dolů.
„Jak je to dlouhé?“ Všichni už byli ve skladišti. Nedostal ale odpověď, nikdo to nevěděl. „Počkejte tady, hlavně za mnou nechoďte, může to být slepé.“ Vběhnul do chodby bez louče a hned si upravil zrak. Utíkal po schodech, které mu klouzaly, a doufal, že chodba je krátká. Pro změnu měl trochu toho štěstí a za chvíli našel její konec. Odstřelil zabedněné dveře a dostal se ven podle popisu starce.
Rychle se vrátil zpět a lidi se už hrnuli do vchodu. Zastavil je a viděl, jak se zrovna otevřely dveře a dovnitř vešlo šest vojáků krále Ugrova. Štěstí bylo najednou pryč a bylo nad slunce jasné, jak to skončí. Nikdo nic nemusel říkat, žádná zbytečná fráze o tom, že ti lidé nemusejí zemřít či, že jsou to jenom služebníci jarla Redgara. Nemělo to smysl. Prostě se na něj vojáci krále pousmáli a v jeden moment vyběhli proti němu. On proti šesti, nikdo jiný se strachem ani nehnul. Až teď mu došlo, že má stále v rukou meč a doposud jej neschoval. Věděl proč. Mrštil rukou s mečem před sebe a ten se zabořil do hrudi prvního muže. Meč si ihned přitáhl zpět a sotva jej měl u ruky, udělal otočku, na jejímž konci rozsekl dalšího vojáka od pasu po rameno. Pak natáhl ruku k dalšímu, a z konečků prstů vypustil tmavou střelu, která muži protrhla krk, a on pak spadl na svého kolegu. Následně schytal úder mečem do hrudi, ovšem jeho zbroj jej pokryla a věnoval se raději dalšímu nepříteli se sekerou. Srazil bokem blížící se zbraň a záštitou meče praštil muže do tváře. Nemělo to však velký účinek, neboť jeho protivník byl pancéřovaný od hlavy k patě včetně tváře. Vzápětí ucítil velké ruce, které jej objaly kolem pasu a jak se zvedal ze země. Rychle přetočil meč a bodl jim za sebe, čímž hned opět pocítil půdu pod nohama. Chtěl se pak rukama bránit sekerníkovi před dalším úderem, ale dotyčný jej stále držel a strhnul jej na zem společně se sekerníkem, kterému už stihnul chytnout sekeru. Měl toho muže nad sebou a viděl, jak se snaží zvednout aspoň na kolena, aby se mohl napřáhnout. To ovšem nehodlal dovolit a držel mu zbraň jednou rukou. Druhou sáhl po noži a vrazil jej sekerníkovi skrz hledí přímo do oka. Stihnul ještě i vidět jeho překvapené bělmo plné malých rudých žilek. Sotva se zvedl na kolena, uviděl nad sebou posledního člena skupiny, jak se napřahuje za sebe velkým obouručným mečem. Bleskově si přivolal ten svůj a bodl dopředu. Probodl muže v půlce švihu a naklonil se k němu, čímž mu jeho zbraň dopadla neškodně na záda. Svalil pak tělo bokem a zvedl se z kolen. Meč stále držel v ruce a stékala po něm nová krev.
Podíval se po lidech, kteří ho celou dobu sledovali. Strach z jejich očí náhle opadl a vystřídal jej pocit naděje. Pro něj to však znamenalo definitivní odsouzení. Se strachem by měl stále nějakou šanci, ale s nadějí nikoliv. Přesně jak říkalo staré přísloví, je bezpečnější být nenáviděn a obáván, než milován.
„Děkujeme vám, pane,“ pronesla služebná, která se o něj starala a pomalými kroky se k němu vydala.
Zadíval se na dívku a spatřil její šťastný pohled. Ani se nehnul, v hlavě měl příliš mnoho myšlenek. Vlastně ještě mohl zvrátit misky vah ve svůj prospěch, a přitom naprosto jednoduše.
„Ještě jednou, pane, děkujeme vám. Nikdy vám tohle nezapomeneme a ….“ Více neřekla, neboť jí pevně chytl za krk. Přitáhl si dívku k sobě a chladnokrevně se jí zadíval do očí, až ty její naplnil nový strach, a snad děsivější než ten předešlý. Lidé okolo najednou ztichli a nevydali ani hlásku. Jejich euforie se náhle změnila jako dívčin výraz.
„Ne, právě naopak. Na tohle zapomenete a nikdy o tom nebude nikdo z vás mluvit. Já tu nikdy nebyl. A když se vás bude někdy někdo ptát, tak jim odpovíte, že vám pomohli bohové. Nikoliv člověk, natož já.“ Zvyšoval hlas stejně jako stisk dívčího krku. „Rozuměli jste!“ Lidi vyděšeně přikyvovali. Podíval se dívce zpět do očí. „Co řekneš.“
Dívka skoro nemohla mluvit a dýchat, strach jí ovšem donutil otevřít ústa. „Pomohli mi bohové. Nikdo jako vy tu nebyl.“
„Dobře.“ Pustil dívce krk a ještě s ní hodil k východu. „A teď všichni utečte.“
Lidi se zvedli a utíkali chodbou pryč, zatímco jen stál a vše sledoval. Díval se i na onu dívku, která se ze strachu na něj ani neohlédla a raději utíkala s jinými. Vyděsil ji k smrti, ovšem bylo to lepší než její smrt, či smrt ostatních. Strach byl v tento okamžik perfektní motivace, aby nikdy nepromluvili než gesto dobré vůle. Uvědomoval si, že těm lidem pomohl, ale taky i to, že se mu to může vymstít. Snad byl strach, který v nich vyvolal dostatečný.
Zadíval se do chodby a ještě naposledy spatřil onu dívku. Nevěděl, jak se jmenovala, ale bylo to tak lepší. Smrt je sice jediná jistota, ale nemohl ji jen tak zabít. Sice v jejích očích byl čirý strach ze smrti, ale aspoň byly naživu. Zaházel pak vchod nábytkem a odešel. Až když zavíral dveře, uvědomil si, že schoval meč, už nebyl potřeba. Konečně.
Vrátil se zpět do hlavního sálu, kde už nastal klid. Ti co umírali, zemřeli, a ranění byli pryč. Zůstali jen muži, kteří se snažili popadnout dech. Od všech však na něm spočinul jejich pohled. Hned mu to nedošlo ale pak ano. Byl to nenávistný pohled. Doufali totiž, že je mrtev. Neměl být naživu a dost možná jej měli sundat, až ho dostatečně využijí. Zmizel ovšem během toho, jak se prošel do kuchyně. Proto se na něj ti zmetci tak pousmáli a tihle ho už měli za mrtvého. Zneužili jej, jak jen mohli, ale i to jim bylo málo. Tento příkaz ale mohl jít jen od jediného člověka, ten kdo to všechno plánoval. Prošel kolem nich a vydal se hned zpět za králem Ugrovem a druidem Kožikovem. Měl s nimi nevyřízené účty.
Celou cestu musel přemýšlet nad tím, jak ukončí život krále Ugrova a jeho druida. Vůbec jej netrápilo, že hodlá zabít krále a jeho nejvyššího druida. Nijak neváhal, přestože se právě před ním otvíraly brány pevnosti krále a zatím neměl plán. Nehodlal ovšem odejít dříve, dokud ti dva nebudou mrtví. Sice chápal, proč to udělali, ale to je nijak v jeho očích neomlouvá. Samozřejmě řešil i co s Astrid, přičemž mu bylo jasné, že ji vystaví nebezpečí. Možná bude lepší, aby odjeli daleko pryč z této země. To ovšem bude řešit až pak.
Sotva prošel bránou, stráže mu řekli, že druid Kožikov jej očekává. Uvědomoval si, že vstoupí do předem připravené pasti, ale jak mohl odmítnout tak vřelé pozvání. Kožikov sice mohl odhadnout jeho schopnosti a určitě si uvědomoval, jakým stylem bojují čarodějové. Avšak to mu vůbec nemohlo naznačit, koho si právě pozval do své pracovny. Přijal tedy ono pozvání a už se nemohl dočkat.
Během procházení pevnosti si všiml ponuré nálady. Jistě se už vědělo o masakru na Ledotvrzi, ale žádné oslavy se nekonaly. Něco však nevěděl, neměl všechny informace. Ptal se tedy strážného, co se děje a dozvěděl se, že králův stav se zhoršil. Nevěděl, zda má být z té zprávy nadšený, neboť ukončit králův život připadalo jemu, ne nějaké nemoci. Jediné co jej tedy potěšilo, že Astrid opustila pevnost. To bylo jen dobře, protože až začne, nebude mít příliš mnoho času. Byl ovšem rozhodnut.
Došli před dveře druida a počkal, až strážný odejde za roh. Naposledy zkontroloval výstroj a cítil, jak lektvary v krvi již pracují, byl připraven. Obezřetně vzal za kliku a pootevřel dveře. Nad zemi se nesla šedá mlha a celá místnost byla cítit silným odérem zvěřiny. Vešel tedy dovnitř a zavřel za sebou dveře. Druidova pracovna byla v potemnělém duchu, ale majitel nikde. Přivolal si hůl a pomalými kroky vcházel hlouběji dovnitř. Mlha se mu nesla kolem lýtek, mávl tedy holí a všechnu mlhu rozehnal. Očekával, že něco uvidí přímo na zemi, ale nic. Místo toho viděl, jak mlha vstupuje do vycpaných zvířat. V onu chvíli mu to došlo, ty zvířata, druidové. To, že vstoupí do pasti, předpokládal. Ale že si ji i sám spustí, jej nenapadlo. Všechna vycpaná zvířata tak začínala postupně dýchat a probouzet se k životu. Jednal ihned, sklopil hůl a vytvořil pulzující paprsek. Kouzlo ihned namířil proti medvědovi, který první pohnul čenichem, jako by se právě probudil ze zimního spánku. Paprsek rozřízl medvěda na dvě části a přesně jak tušil, ani kapka krve, jen hmota, kosti a něco jako orgány. Nic víc netvořilo vnitřek medvěda a dalších zvířat. Paprsek držel dále a mířil jim postupně na další zvířata, jež se probouzela. Ničil vše, co mu stálo v cestě, jeleny s mohutným parožím, kance i malé zajíce, kteří nevypadali nijak roztomile. Musel však paprsek zrušit a tasit meč, protože vlčí vytí za zády nenaznačovalo nic dobrého. Během otáčení se nejdříve podíval za sebe a už napřahoval meč k seku shora. První vlk na něj naskakoval, sekl tedy mečem a trefil vlka do hlavy a páteře. Další už na něj rovněž naskakoval, jen zvedl meč a nechal jej, ať se nabodne. Následující vlk jej ale povalil na zem a snažil se mu prokousnout krk. Nastavil tedy vlkovi levé předloktí a pevně věřil, že toto očarované zvíře nemá sílu, aby mu rozkouslo loketní chránič. Vlk mu škubal s rukou, vrčel, slintal a jeho zuřivý pohled naznačoval své. On ale nesledoval vlka nad sebou, nýbrž ty dva další, kteří si ho pomalu obcházeli z každé strany. Moc dobře si uvědomoval nadcházející nebezpečí a vrátila se mu i vzpomínka, jak měl od vlka prokousnutou nohu, což ovšem vypadalo velice lákavě vzhledem k tomu, co se mělo stát. Musel zaútočit první. Pustil tedy vlka, ať dále kouše jeho ruku a sáhl pro meč za pasem. Toho se jen dotkl, aby jej povytáhl a už letěl pomocí telekineze k cíli. Natáhnutou rukou pak směřoval čepel vlkovi přímo do krku, kterým prošel skrz. Následně si krátký meč přitáhl hned zpátky, a mezitím levou rukou nadzvedl vlka nad sebou. Sotva pak v pravé svíral zbraň, zabodl ji vlkovi do břicha, aby jej rozkuchal. Změnil pak vzápětí úchop a vytáčel se na posledního vlka, který do něj narazil. Z ruky mu však vyrazil krátký meč a jeho situace nebyla opět zářivá. Na břiše mu ležel rozkuchaný vlk a poslední se mu snažil prohryznout tvář, přičemž jeho obrana máváním ruky nebyla příliš účinná. Nakonec ze sebe mrtvého vlka dostal, a zaútočil ze země na posledního. Levou rukou zaťal pěst a mával s ní vlkovi před čenichem jako návnada. Doufal, že vlk nebude dost rychlý, a když už aspoň mu neukousne prsty. Mezitím pravou rukou chytl vlka za srst, kterou pevně uchopil a škubnul s ní tak silně, až ji málem vytrhnul. Zalehl pak zvíře tělem, a přestože se mu vlk snažil v obraně kousat do helmy, nic už mu nemohl udělat. Ani jeho silné tlapy, které do něj nerážely, nemohly nic změnit. Musel ale zvíře držet vší silou a proto použil holé ruce a mlátil vlka pravou rukou do břicha, zatímco levou si jej přidržoval. Po několika silných rachách uslyšel křupnutí a vlčí zakňučení. Při následně ráně pak ucítil, jak prošel skrz kůži a ruka se mu zabořila do hmoty tvořící náplň vlka. Boj tím ale nekončil, sice pobil vycpaná zvířata, ale nabíhající řev k úderu mu dal jasně najevo, kde je jeho cíl. Ani se neotočil, jen natáhl ruku k meči kousek od sebe. Sotva zbraň ucítil v rukou, hned bodl z otočky za sebe, kde čepel zarazil Kožikovovy přímo do břicha. Druid strnul v půlce pohybu s napřáhnutou holí nad hlavou, která zářila zeleným světlem. Upustil meč a svalil se na záda, aby měl vše na očích. Natáhl pak ruku ke Kožikovovi a pootočil zápěstím, čímž se pohnul meč v druidově břiše, což stařec nevydržel. Až nyní boj skončil.
Zvedl se na nohy a postavil se nad Kožikova, který klečel a držel se za břicho. Jeho trumf byly zvířata a málem se mu to i povedlo. Jejich oči se střetly, nic však ani jeden nepronesl. Pohledy jeden k druhému hovořili za vše a slova by byla zbytečná. V druidových očích byla stejná nenávist jako u Redgara, ale každý z jiného důvodu. Na dveřích se pak ozývaly rány od strážných. Uchopil proto svůj meč a zapřel se nohou o druida, jež se bránil řezavé bolesti, když jej vytahoval. Napřáhnul se pak a jediným sekem pomocí špičky meče otevřel Kožikovův hrudník, kde mohl zahlednout jeho tlukoucí srdce.
Na moment si sednul, aby popadl dech a zklidnil srdce. Jeho opětovné setkání s vlky, ač nepravými, jej nepotěšilo. Jeden byl, druhý zbývá, řekl si v duchu. Pokýval hlavou a připravil se.
Dveře se rozrazily a strážní zmateně vběhli dovnitř se zbraněmi v rukou. Pomalu se tedy zvedl ze židle a hrál unaveného, avšak během toho už plánoval, jak všechny ty muže zabije. Jeho ruku ovšem zastavil pohled jejich velitele, který si vše dobře prohlédl a následně schoval zbraň, přičemž jeho vojáci konali stejně. Pochopil, že zase něco neví.
„Král Ugrov chce s vámi mluvit,“ pronesl velitel.
Porozhlédl se po místnosti, tohle bylo vážně divné. Právě jej našli, jak zabil druida a i přesto chce s ním král mluvit. No dobře. „Tak to bychom jej neměli nechat čekat.“
Velitel přikývnul, i když s nelibosti. Dal mu pak svůj plášť, aby se utřel od vlčí hmoty a zavedli jej ke králi.
Byl tím vším překvapen, i tím, že ho vedou do ložnic krále Ugrova. Tam panovníka našel ležet v posteli. Vojáci pak přes viditelnou nedůvěru opustili komnatu a oni dva měli soukromí. Ugrov mu poté naznačil, ať jde blíže. Ihned si ovšem všimnul králova špatného stavu.
„Takže jsi zpět,“ pronesl král z postele.
Přešel až k němu a sedl si na židli. „Ano, králi.“
„Já vím o všem, co se děje v mé pevnosti. A věř, že jsem věděl o Kožikově smrti dříve, než jsi k němu vstoupil.“
„Proč jste mě to tedy nechal udělat.“
„Kožikova jsem znal celý svůj život. Znám ale i lidi jako jsi ty. Myslíš, že jsi nějaký originál? Ne, máš totiž společného to co všichni ostatní. Ta pravá cena za mír v mé zemi nebyly jatka v Ledotvrzi, ani tvůj meč, ale Kožikův život.“
Ta věta mu projela v hlavě. Cena míru byla tedy obrovská nebo právě naopak malá? To nedokázal posoudit. Rozhodně zde byla jedna otázka. „Když víte všechno, co znamenal ten obraz a jeho oživení.“
„Legenda, které nikdo nevěřil. Tím to ale jen začíná. Nikdo tomu nevěří, než se to stane.“
Legenda, pomyslel si. Nebezpečné slovo.
„Strašný pohled, že?“ pokračoval král.
„Ano.“ Věděl, na co narážel, Ledotvrz.
„Lidi si myslí, že být králem je skvělé. Že máš, na co si vzpomeneš a jen se ukazuješ lidem. Nikdo ale neví, co vše je v pozadí tvé vlády. Ty jsi jednu z těch scén viděl. Není jednoduché být vladařem.“
„To asi ne.“
„Vím, co si myslíš. Vidím ti to na očích, ale věř, že…“ Ugrov se však zakuckal tak silně, až byl v záchvatu a musel mu pomoct. Neuniklo mu, že král měl na konci kompletně rudý obličej, přičemž kapesník, kterým si utíral ústa, byl od krve. Moc času už mu nezbývalo. Až když se král uklidnil, pokračoval. „Podej mi tu lahvičku.“
Zvedl se pro lahvičku. Otevřeli ji a poznal zápach. Podíval se ale i po okolních lahvičkách a symbolech. Bylo mu jasné, že Kožikov používal jiné značení, ale princip smyslů symbolů byl stejný. Ta kombinace mu však něco připomínala.
„Krásné, že? To všechno beru. Drží mě to nějak při životě. Chci, abys věděl, že tě nebudu stíhat za to, co jsi provedl Kožikovovi. Jeden z mých posledních rozkazů, je tvůj meč a beztrestnost. Avšak přeji si, aby ses k mé pevnosti už nikdy nepřibližoval.“
Poslouchal však krále jen jedním uchem. Prohlížel si všechny ty lahvičky a jejich zápachy, než mu to došlo. Kožikov otrávil krále a udělal to velmi důkladně, aby byl z obliga. Smíchání tolika lektvaru, mu postupně horšilo zdraví, a i když to vypadalo, že ho Kožikov lečí, opak byl pravdou. Sem tam mu to pomáhalo, ale ve výsledku byla smrt jasná. Kožikov se rozhodně nezdál. Jeho alchymistické dovednosti byly obdivuhodné. On sám by to jistě přehlédl jako spousta čarodějů a druidu, ale Marklen dbal hlavně na kombinace. Tady právě mohl vidět, co způsobí dobré při špatné kombinaci. Mohlo to trvat celé roky, nakonec se však výsledek dostaví. Ale proč? O čem zase nevěděl?
„Co tě tak zaujalo na tom, co užívám.“
Otočil se na krále a podíval se na lektvar ve svých rukou. Král se mohl v klidu vyléčit, stačilo vysadit některé lektvary a upravit jejich množství. Zdraví měl poškozené, ale ještě by klidně pár let dokázal žít a možná i víc. Podíval se však králi do očí a podal mu lahvičku. „Zaujalo mě, jak moc dobře se o vás Kožikov staral.“ Ne, Kožikov byl sice kurva ale nehodlal zrušit jeho dílo, teď už ne.
„Byl to parchant, ale věrný.“ Král vypil svůj lektvar.
„To jistě ano.“ Sedl si na židli. „Zradil jste mě, králi. Využil jste mě jako zástěrku a bylo jedno, zda to udělám celé já.“
„Jak jsem ti řekl, vládnout není lehké. Udělal jsem, co jsem musel,“ znovu se zakuckal. „Nevěřím, že mě pochopíš, ale věz, že jsem udělal to nejlepší, co jsem pro svoji zemi mohl. A teď si vem svoji odměnu, vypadni a už se nevracej.“
Pokýval hlavou. Tak teda chcípni, ty kurvo jedna, pomyslel si. Zvedl se a odešel s dobrým pocitem, že král Ugrov zemře.
Sledoval kováře, jak vyrábí jeho zbraň. Musel u toho být od úplného začátku, už jen jak se roztavila ruda. V onu chvíli se mu rozbušilo srdce a každý následný úder kladiva do jeho nové zbraně, v něm budily vášnivé emoce. Nakonec po dlouhé práci uchopil svůj meč do rukou a dobře si jej prohlédl. Po celé délce čepele se táhl žlábek, okolo kterého byly vyleptány runy v prastarém jazyce barbarů, ze kterých spousta seveřanů vznikla. Nad záštitou meče se čepel zužovala a v oném místě byla runa kruhového tvaru protkána tenkými paprskovými proužky. Samotná záštita meče, byla do rozevřeného V, na němž byl namotán drát, který se následně přitavil. Rukojeť se dala držet i obouruč a byla pokryta kůží z yettiů a rovněž omotaná drátem. Hlavice meče pak byla plochý válec, jež měl na obou stranách vyrytou padající hvězdu. Následně se spojil se svoji zbraní, stejně tak jako s holí. Spojení s mečem či jinou chladnou zbraní se však ze strany čarodějů tolik netolerovalo, jako spojení s holí. Zde si již nepřehlížel příklon ke krvavé magii a každý čarující už na danou problematiku nahlížel po svém. I tak se ovšem hodlal se svoji novou zbraní spojit. Vyzkoušel kouzlo a spojení bylo pevné. Tahle událost v jeho životě nebyla příjemná, ovšem o ceně za to vše se to říct nedalo. Dostal, co si zasloužil. A i když byl kovář hrdý na to, co dokázal, jeho pohled z toho, komu ten meč naleží, mluvil o něčem jiném. Sbalil si tedy věci, sebral meč a zmizel.
Dřepl si a udělal oheň na předem připraveném dřevě. Nechal jej rozhořet a připravil si tábor. Na malý rožeň si dal ohřát jídlo a pak si sedl ke stromu a díval se na oblohu. Bylo ještě brzo, slunce teprve hodlalo začít zapadat, ale už si chtěl sednout na zem a uvolnit se. Měl o čem přemýšlet, a potřeboval klid, aby vše vstřebal.
Když opustil Edingard, nemyslel si, že znova zažije jatka tak velkých rozměrů, ovšem bohové mu ukázali, že se zase mýlil. Bylo to však jiné, neboť tohle mělo velkou dohru. Neměl ani tak na mysli smrt šlechty a politický chaos, ale spíše to, že má hlavu na špalku. Král Ugrov mu sice sliboval, že má být mimo děni všeho, ale nemohl se zbavit pocitu, že to tak nebude. Málo kdo totiž jedná podle slov na papíře. O sebe samotného starost neměl, byl zde cizincem, a kdyby bylo potřeba, může zmizet. Když už byl na severu, tak jako útěk si může vybrat třeba výhodní, západní, jižní země. Možností bylo nekonečno. Měl však starost o Astrid, tu tam viděli a vystavil ji nebezpečí. Mohl tak jedině doufat, že královi muži dodrží svůj slib panovníkovi a ona bude mimo to všechno. Dálka, jakou si jej navíc museli zavolat a samotný fakt budoucí královy klidné smrti, mu měla rovněž pomoct neohrozit Astrid. Avšak na to je to příliš jednoduché.
Myšlenky se mu celý večer stáčely k událostem na Ledotvrzi, ani nevnímal jídlo ve svých ústech a to, jak se den mění v noc. Masakr měl stále před očima, a do toho jarl Redgar ve své legendární podobě. Moc mu nepomáhalo i pomyšlení, kolik lidí se tím zachránilo a kolik jich zachránil během útěku. Té krve bylo moc, a ta se nedá jen tak smýt. Jeho ruce k tomu byly pevné jako vždy. Snažil se tedy k tomu přistoupit jinak, jak to dělával stále. Prostě si vzal všechno možné ponaučení a musel to nechat být. Byly to však jatka většího rázu a tak potřeboval trochu více času. Doufal, že jakmile dorazí k Astrid, bude zas normální. Musel být. Doufal i, že jí tím neubližuje, když je chladnokrevným, ale při jeho stylu života mu nic jiného nezbývalo. Docela se už těšil do její náruče, kde se znovu více zklidní. Úplně mu stačilo jen to, že se neprobouzí sám a může se dívat do jejich očí. Raději jí nic neříká pro její dobro a ona se moc neptala, přičemž mu to tak vyhovovalo. Uvědomil si, že s Elisou to měl taky tak. Viděl ji jen občas, ale její něžné ruce čarodějky na jeho těle dokázaly divy. Raději se však Elisu snažil vypustit z hlavy, ale nemohl. Neměl na ni vůbec vzpomínat. Ani na dívky v Edingardu, co měl, protože s prostitutkami to bylo rovněž tak. Kolikrát si chlap nešel ulevit od nadržení, ale od vnitřní bolesti, která jej stíhala. Ovšem nedá se to pokládat za důvod klasické návštěvy nevěstince, to vůbec ne. Někdy ale i chlap jako hora, který prošel stovkami bitev, potřebuje trochu té ženské něhy.
Noc plynula a stále se nehnutě díval do ohně. Nakonec dal ale obličej do rukou, už jej ho to nebavilo. Vše dělal s nějakým důvodem a tohle posezení bylo pro něj nezbytné. Dnes už ale bylo přemýšlení dost. Musí si ještě něco nechat na chvíli, kdy ulehne pod deku, to se v onen moment přemýšlí nejvíc.
Sundal si zbroj a chtěl si lehnout, avšak nemohl. Zpátky si sedl a ještě chvíli se díval do ohně. Nedlouho na to mu narazil do štítu šíp, který vyletěl z naprosté temnoty. Konečně, pomyslel si. Tohle posezení mělo dva důvody. První byl, že si potřeboval vyčistit hlavu. Druhý, že nevěřil jarlu Jargarxovi. Doufal jen, že jarl dorazí osobně. Bohové se však na něj usmáli a z temného lesa vyšel jarl s deseti muži vyzbrojenými od hlavy k patě. Ti blázni si mysleli, že jejich počet je dostačující, avšak neviděli jej přece v těch jatkách bojovat, jinak by tuhle blbost neudělali. Bohužel pro ně, je to poslední věc, jakou na tomhle světě zkazili.
Pomalu se zvedl pomocí hole a posílený zrak mu říkal, že všichni vylezli z krytu se silným sebevědomím. Tohle bude rychlé, už jen z důvodu, že nemá na sobě zbroj.
„Očekával jsem vás, jarle Jargarxi.“
„Vzdej se, a dopřeji ti rychlou smrt stětím hlavy.“
„Šlechetná nabídka, opravdu. Většinou nedostávám bezbolestné ukončení mého života. Musím ji však odmítnout.“
„Jak si přeješ. O to více očistí tvoje smrt naši čest.“
Musel se až pousmát. Pak uchopil šíp, který se stále vznášel ve štítu. Projel ukazováčkem po hrotu a nechal si jej poté levitovat nad dlaní. „Vy žádnou čest nemáte, a to vám říká člověk, který ji ve vašich očích taky nemá.“
Zvedl oči a šíp vyletěl za svou první obětí. Proletěl hledím prvnímu vojákovi jarla přímo do oka a započal tak další krveprolití, jež bylo spojeno se zakázkou na Ledotvrzi. Vzápětí udělal krok kupředu a hodlal si ponechat dominantní slovo na průběh střetu. Postupoval dopředu přímo proti nim bez toho, aby měl v rukou viditelné zbraně. Když byl blízko, mávl rukama před sebe a po stranách vyvolal ohnivé stěny, kterými zažehnul šest mužů. Už byl však u něj první z jarlových vojáků, když si znenadání přivolal meč ke své ruce. Jeho nová čepel jej poslouchala, jako dobře vycvičený pes, co jen čeká na rozkazy svého pána. Zmatený muž před ním mohl jen sledovat zhmotněnou čepel, která se rázem přetočila a utnula mu ruku se zbraní a podsekla nohu. Vzápětí si meč přivolal zpět k ruce a sekl dalšího nepřítele, kterému proťal krk. Neměl žádnou potřebu čarovat jiné kouzla a jen si užíval svoji prodlouženou čepel, kterou mohl krásně ovládat. Ještě neměl čas meč pořádně uchopit či se s ní seznámit, ale už nyní mu fungoval jako prodloužená ruka. Marklen je dobře naučil, jak držet meč v mysli, ovšem tohle byla úplně jiná kategorie boje s neomezeními možnostmi. Dokonce ho to až svádělo, aby se vzdal boje s magií, jak byl vycvičen a místo toho se v budoucnu živil jen mečem. Hned ovšem tuto myšlenku zapudil, jen by to pro něj znamenalo smrt, jak si málem ověřil. Věnoval se totiž dalšímu vojákovi, vyslal proti němu meč a zabodl mu jej hluboko do těla. Následně se musel bránit rukama tak, že uchopil blížící se zbraň nepřítele. Střetl se s mužem tělo na tělo a podíval se mu do očí. Poté ovšem sklopil zrak společně s rukou a jeho meč se mu u ní zhmotnil. I voják se podíval tím směrem a víc nezvládl, čepel mu zajela zboku do těla, kde proťala obě plíce. Meč nechal opět zmizet a vyvolal jej za zády vojáka, kterého stále držel. Sekl s čepelí proti čtvrtému muži a následně bodl směrem k jarlovi Jargarxovi. Byl konec, pustil muže před sebou, který hned klesl na kolena, přesně jako poslední Jargarxův muž. Jarl se sice držel na nohou, ovšem jen do chvíle, dokud měl kus kovu v těle. Nechal pak meč zmizet a i jarl nakonec dopadl na chladnou zem.
Boj skončil, přivolal si meč a začal ho utírat. Během toho si uvědomoval, co drží v rukou a jak tuto zbraň musí použít, a to pouze s pravou mírou, jinak se mu stane osudným. Zkontroloval pak, zda jsou všichni mrtví a zastavil se nad umírajícím jarlem. Zadíval se mu do očí a nalezl v nich strach i nenávist. Porozhlédl se po tělech, jeden člověk ještě chyběl, majordomus.
„Ukonči to,“ zaskřípal mezi zuby Jargarx.
„Dostal jste novou šanci, ale vy jste ji promrhal. Já vás varoval.“
„Prosím,“ řekl slabě Jargarx.
„Nakonec nevyhrál nikdo.“ Znovu se však zadíval se na svůj nový meč. „Ne, já jsem vyhrál.“ Utřel a schoval meč. Překročil jarla a věděl, že jeho zranění jsou smrtelná, zemře za pár okamžiku. Neměl však chuť dopřát tomu muži rychlou smrt, napadl jej, přestože nemusel, tak ať si nese následky do posledního dechu.
Během balení táboru jarl zemřel. Chtěl poté vyjet, ale něco ho napadlo. Před odjezdem ještě sebral šíp z toulce, musel něco zařídit.
Krčil se ve křoví naproti pevnosti jarla Jargarxe a měl správné tušení, že majordomus bude očekávat návrat svého pána. Musel jen počkat na správnou chvíli, a ta se blížila. Zrovna se vracela hlídka, kterou minul a majordomus už netrpělivě čekal za padací mříží. Počkal, až hlídka projede a postavil se bokem mimo cestu. Padací mříž se zvedla a nechal si levitovat šíp nad dlaní. Zrak měl posílený a majordoma viděl jasně. Ten pak vyšel z brány naproti, neboť ještě nepoznal, zda je to hlídka, kterou vyslal, nebo jeho pán. Majordomus se však odpovědi už nedočkal a šíp mu proletěl přímo nosem a skrz hlavu pokračoval dále. Jen chvíli pak sledoval nadcházející chaos a pod rouškou tmy se vrátil ke koni.
Po cestě zpět k Astrid se pochopitelně doneslo jeho uším o událostech na Ledotvrzi, ale žádná zmínka o něm. Zkoušel se tedy i nenápadně vyptávat na krále Ugrova a jeho vztah k Kožikovi. Nic zásadního se však nedozvěděl a jen pár lidí mu bylo aspoň schopno říci něco o jejich minulosti či společných nesouhlasech ohledně zvycích. Ale jinak nic hmatatelného. Mohl se tak jen domnívat, proč Kožikov otrávil Ugrova.
Stál před domem Astrid a nějak se mu tam po tom všem nechtělo, přestože si myslel původně opak. Astrid ovšem přišla za ním a vzala ho za ruku. Následně se mu podívala do očí.
„Bylo to hrozné?“
„Jistě si slyšela zvěsti, ty to ovšem nedokážou pospat.“ Podíval se bokem. „Už tomu chyběli jen berserkové.“
Astrid jej objala. „Ať byla cena jakkoliv, věř, že bylo lepší, aby se zaplatila teď.“
Když to slyšel, vzpomněl si na to, co mu řekl král o smrti Kožikova. Cena míru, která se musela zaplatit. Snad všechen ten mír stal za onu prolitou krev.
„Odpusť, neměla jsem tě tam posílat.“
„To je v pořádku, muselo to tak být.“ A tím tuto událost ukončil. Chtěl mít alespoň trochu klidné spaní.
Konec deváté kapitoly