Kapitola sedmá – Nový život?
Probudil se a pomalu otevřel oči. Díval se na strop chaty a chvíli přemýšlel. Pak to ale vzdal a hodlal jít z pelechu. Opatrně si sundal ruku z hrudi od Astrid a přikryl její nahé tělo. Potichu si oblékl kalhoty s vestou a vzal si brašnu s knížkami.
Vyšel ven z chaty a musel se podívat na krásné ráno. Slunce už vycházelo, přičemž pozoroval mlhu, která se linula z protějšího pohoří. Do městečka Terrva však nedorazí a rozplyne se s teplejšími paprsky světla. Zhluboka se nadechl svěžího vzduch a vydal se k řece, kde hodlal trénovat jako každé ráno.
Dorazil k břehu a sledoval, jak se voda rozráží o kameny. Na protější straně řeky poté uviděl srnu a koloušky, ti se na něj podívali, ale pak utekli. Chvíli se rozhlížel, zda je sám a má klid, potom vytáhl z brašny knížky. Vlastní knihu kouzel si nechal vznášet, zatímco v grimoáru listoval sám. Pročetl si, co jej dneska čeká a málo toho na seznamu neměl, to ale nikdy. Neustále cvičil a zdokonaloval se, co jen mohl. A od té doby co vlastnil grimoár, neustále zkoušel nová či upravená kouzla dle něj. Když byl připraven na dnešní lekci, naposledy zkontroloval, zda je sám a dal do práce.
Astrid se probudila a projela rukou po prázdném pelechu, její milý byl pryč jako každé ráno, zase cvičil. Napadlo ji, zda by se neměla znovu pokusit usnout, už se jí stalo, že se stihnul vrátit a znovu si k ní lehl pod kožich. Pomalu si ale na tohle zvykala, že v noci šli spát spolu a ráno byla sama. Bylo však rozhodně lepší, když věděla, že se vrátí než to, že byla neustále sama. Nakonec ale vylezla z pelechu a protáhla se. Umyla se a pak se oblekla. Z počátku jí až stálé oblékání přišlo divné, protože si na nahotu zvykla. Nyní se ale musela ráno aspoň zakrýt, aby svého přítele nepokoušela, ovšem ne, že by jí o to však nešlo. Prvních pár dnů dokonce spolu jen prošukali. Oba totiž chtěli někoho znovu cítit, a nebýt tak sami. Pak ale po pádu z prasklého stolu si usmysleli, že by se mohli aspoň trochu umírnit.
Astrid vyšla ven a opřela se o futra dveří, dívala se směrem na pohoří. Dneska bude krásný den, pomyslela si. Zadívala se směrem, kde její přítel cvičil svoji magii. Přemýšlela, zda by se na něj neměla jít podívat, jak to tajně dělávala, ale usmyslela se, že dneska ne.
Vrátila se zpět do chaty a stále se musela kochat tím, co pro ni postavil. Všechno bylo tak nové a jiné. Bylo to všechno tak krásné, přestože to zelo lehce prázdnotou z nedostatku nábytků ale i tak, bylo to krásné. Dala se pak do práce na dnešní den a začala na jídle. Připravovala si ingredience, které hodila do kotlíku a potom se dala do přípravy snídaně. V ten moment se vrátil on. Oba se na sebe usmáli a poté pracovali společně a stejně tak posnídali. Během toho na sebe házeli mlsné pohledy, až to vypadalo, že se spolu pomilují. Nakonec ale z toho sešlo.
Oba potom vyšli do lesa na byliny. Sbírali je spolu a jejich různé návyky a znalosti se perfektně doplňovaly. Navíc díky tomu, že měl magické dovednosti, mohli se klidně vydat i do nebezpečnějších míst. Astrid uměla velice dobře zacházet se zbraněmi, a hlavně s mečem. Byla i daleko lepší bojovník než on, avšak své šermířské nedostatky kompenzoval jinými schopnostmi. A díky tomu, když se například poprvé vydali do těchto míst, tak je napadla skupina loupežníků, ale rozehnal je pomocí magie. Během sběru to ale nevydrželi a v jednu chvíli byli v sobě a souložili o velký kmen stromu na mnoho způsobu. Odpoledne se vrátili a zpracovávali byliny, jež mohla Astrid prodávat na trzích. Od události s vědmou se vztahy s městečkem Terrva a Astrid oteplily, lidi totiž měli pocit provinění. Astrid tedy častěji pouštěli na trhy a ne jen v noci. On však do města nechodil, neměl tam nijak potřebu chodit.
Když nastal večer, čekal je tréning s mečem. I když se to nezdálo, Astrid byla výborný šermíř a byla daleko lepší než on. Kdyby se bojovalo podle jeho pravidel, tak vyhraje, ale v čistém šermu byl vedle Astrid amatér. Bylo to docela logické, Astrid žila sama už dlouhou dobu a občas ji navštěvovali nezvaní hosté. Stávalo se jí tak, že musela bojovat o holý život proti přesile. Musela se proto o sebe umět postarat. Hodně ji však naučil její otec. A přestože byla kněžkou, otec ji učil bojovat bez rozdílů. Astrid navíc nebyla ten typ ženy, který by spíše útočil ze zálohy dýkou do slabin. Každý večer jej tedy ponižovala, co se týče boje. Měl se od ní hodně co učit.
Večer pak trávili čas spolu dalšími přípravami na zítřek a následně pak sexem. Střídali pozice při souloži a jeden se nemohl nabažit druhého. V některých ohledech byli jako zvířata a vůbec jim to nevadilo. Vždy s Astrid souložil, zatímco světlo ohně olizovalo její zpocené tělo. Během ho se jí snažil líbat prsa a ona si shazovala vlasy z ramen na záda. Ale i když byla Astrid na zádech, uměla svoje. Hladila jej po zádech a do uší mu slastně vzdychala. Nebo ho chytla za hlavu, aby si spojily čela a dívala se mu do očí a chtěla, aby do ní pořádně přirážel. Byla totiž jedna z těch, co chtěla v sexu sílu, po které toužila. Nakonec mu ležela na hrudi a dívala se do ohně, zatímco jí propletl své prsty jejími vlasy nebo s nimi hrál.
Tím pro ně skončil další den, ve kterém jim nic nechybělo, a ani více nechtěli.
Astrid cítila pohyb v pelechu. Uchopila ho tedy pořádně za hruď a jen tak mu nedovolila odejít zpod deky. Zatím neotevřela oči, ale věděla, co chce její přítel udělat. Dostala ovšem polibek na ruku a pár sladkých slov do ucha. Pousmála se tedy a přitáhla si přikrývku až po uši a snažila se dále spát. Moc se jít to ale nedařilo a tak sama vylezla ven. Udělala si každodenní proceduru a rozhodla se, že dneska se půjde podívat, jak trénuje magii. Vždy to dělala potají, aby ho nijak neomezovala a aby nebyl napjatý.
Astrid byla na svém místě a vše bedlivě sledovala. Vždy ji velice zaujalo, jak studuje své knížky či jak se připravuje. Pak začal a jí to připadalo zajímavé. Celý výcvik sledovala a přemýšlela nad tím, co všechno dokáže. To jak rychle měnil kouzla či do jakých rozměrů je vyvolával, bylo až neuvěřitelné. Hrál si se svými výtvory jako s hračkou a i celým okolím jako by to nic nebylo. Vždy když ho tak sledovala, přemýšlela, jak k tomu všemu přišel, nebo k těm jizvám. Když už ho viděla poprvé, uvědomila si, co všechno už musí mít za sebou. Později, jak si ho mohla důkladně prohlédnout, poznala, že musel v některých situacích velice trpět. I jeho chování bylo kolikrát zamknuté do sebe. Jako by měl strach o sobě mluvit, nebo spíše, že to neměl dovoleno.
Celou dobu jej sledovala až do chvíle, kdy kolem sebe vyvolal černou bariéru, ve které byl schovaný. Tohle kouzlo u něj ještě neviděla a byla zvědavá, co z toho bude, protože v té naproste temnotě sem tam probliklo bílé světlo. Stále čekala na výsledek, když kouzlo najednou skončilo a jí se zastavilo srdce. Ihned se zvedla na nohy a běžela za ním, zatímco klesl na kolena a následně na zem, kde se nehýbal. Astrid byla hned u něj a chytla ho za hlavu. To co ale viděla, ji zarazilo. Nevypadal totiž, jako by byl unavený nebo zraněný, místo toho měl na tváři úsměv, něco se mu podařilo. Na tohle neměla, radši ho tam nechala beze slov a odešla.
Astrid pak v chatě očekávala jeho návrat, ovšem nemohla jen tak sedět, raději pracovala. Když se vrátil, jako první dostala omluvu, kterou přijala. Dále však ono téma magie a trénink nijak nerozvíjela. Nikdy se nebavili o jeho kouzlech, nyní se už tomu však pomalu nedalo vyhnout a byla to jen otázka času.
Počasí jim dneska nepřálo, a proto Astrid připravovala byliny, zatímco on si četl v knize a dělal si poznámky. Astrid po něm pokukovala, než se rozhodla zeptat.
„Co to děláš?“
„Poznámky ohledně kouzel.“
„Něco jako bylinkářské?“
„Zjednodušeně by se to tak dalo říci. Je to spíše jako u alchymistů, postup toho jak vytvářím kouzla, zatímco ty lektvary a masti.“
„To je ale pořád stejné.“
„Ano to je. Čím častěji to děláš, tím se zdokonaluješ a rozvíjíš se. U kouzel je to stejné, napadají tě pak zlepšení či postupy a úpravy pro další možnosti.“
„Dej mi nějaký příklad.“ Astrid vzala velkou misku, kde připravovala mast a sedla si směrem k němu.
„Proč ne. Například ohnivá koule, to je kouzlo, které zná každý včetně těch, co neovládají magii. Samotná koule se dá vyčarovat jakkoliv velká a tím se zvyšuje její síla. Pak se dá pracovat na výplni koule a zde se odkrývají další možnosti, protože vnitřky můžou být plynné či kapalné. Dá se pracovat i se samotnou explozí, ať už má dojít při dopadu nebo ještě před tím. Dále co se má dít po výbuchu kouzla, má se oheň jen vypařit či má zůstat a vytvořit základ pro další ohnivá kouzla, aby byly silnější nebo se lépe ovládali pomocí žáru. Nebo pokud je vyplněn hořlavou kapalinou, tak má potom dále hořet nebo stékat a poslouchat. Nebo po kontaktu se vzduchem se má přichytit a vytvořit se z ní magma nebo jen ztvrdnout. Možností je spousta. Vše jen o představivosti čarujícího a o jeho možnostech.“
„Ty to všechno vytváříš v mysli?“
„Ano. Pokud mám na ono kouzlo dostatečný čas, tak si jej můžu připravit přesně, jak potřebuji. Jen neustálým tréningem mi tyto věci trvají menší časy a já tím objevuji nové možnosti. Plus lépe kouzla cítím a získávám nad nimi kontrolu a zlepšuji si svůj cit. Už třeba vím, co nastane po určitých částech a můžu se na ně připravit předem. Kouzlo je pak čistší.“
„Aha, ale co když kouzlo neovládneš?“
„Záleží na síle kouzla, a jaké jsou jeho následky. U větších kouzel je to to poslední co čaroděj pokazí.“ Zavřel knihu. „Narážíš na to, co jsi viděla, to jak jsem byl pohlcen černotou?“
„Ano.“
„To bylo úmyslné. Zkoušel jsem něco nového a předem u toho bylo napsáno, co se stane a proč je ono kouzlo nepopulární.“
„Tak proč vůbec existuje?“
„To, že je nepopulární neznamená, že není účinné. Není to nijak příjemné kouzlo, ale jeho majitel tím ochromí všechny. Je velice nečekané a jeho účinky, i když se to nezdá, jsou devastující.“
„Ale tebe málem zdevastovalo taky.“
„Nevěděl jsem co přesně čekat, teď by to bylo jiné. A vzhledem k tomu co jsem dříve dělal, bych i tohle kouzlo při některých akcích ocenil, i když to na to nevypadalo.“
Tohle zrovna Astrid nechtěla slyšet, ale věřila mu.
Astrid ucítila škubnutí a hned otevřela oči. Věděla co se děje, její přítel měl zase noční můru. Rychle se jej snažila probudit, ale nešlo to. Škubal sebou a pot z něj lil jako z řeky. Něco musela udělat, ale vůbec nevnímal okolí. Mluvila na něj a snažila se jej probudit. Třásla s ním ale nic, vůbec nereagoval a byl uvězněn ve svém snu. Snažila se ho vzbudit, ale nic nepomáhalo až do chvíle, kdy sám otevřel oči a prudce se posadil. Astrid tím až odhodil na okraj pelechu, odkud ho sledovala se zatajeným dechem. Hluboce oddychoval a snažil se uklidnit. Astrid jen seděla a nevěděla, co má dělat. Pak se zvedl a udělal pár kroků, aby se pořádně uklidnil. Potom se otočil na Astrid, která stále seděla na posteli. Nebylo to poprvé, kdy jej před ní přepadla noční můra. Astrid už byla připravena na to, co přijde. Když se to ale stalo prvně, byla z něj zoufalá. Zatím jí neřekl, co přesně v těch snech má, vždy jen řekl, že je to minulost. Nyní jí ale nechtěl lhát, nemohl.
„Kdysi mě při staré práci úmyslně chytili a zavřeli do vězení, kde mě pak mučili. O tom byl dnešní sen. Znovu jsem byl v tom vězení.“
Astrid neřekla nic, jen se zvedla a šla k němu. Tam se mu zadívala do očí a utřela ho, byl totiž celý mokrý. Pak se vrátili do pelechu a Astrid si mu lehla na hruď. On se pak natáhnul pro brašnu a chtěl vytáhnout láhev a pořádně se napít, ale Astrid ho chytla za ruku.
„To je jen dočasné řešení. Teď tu jsem já.“
Poslechl ji a pevně Astrid objal, přičemž doufal v klidný spánek.
Seděl venku na sluníčku a vyřezával nábytek pro Astrid. Nedělal nijak komplikované předměty, ale vůbec mu to nešlo. Bylo to až zvláštní, protože jak s nožem proříznout krk či trefit se mezi žebra dokázal ukázkově. Ale vyřezat hloupou nohu od stolu byl problém. Bylo snad až dobře, že ho Astrid přemluvila, ať nedělá zbytečně komplikované věci při stavbě jejího domu.
V klidu si pokračoval v práci, když uviděl skupinku lidí z města, jak za ním jdou. Nevšímal si jich a stále pokračoval v práci. Lidi se před ním zastavili a váhali, zda ho můžou oslovit, ale nakonec tak učinili.
„Pane, odpusťte nám, že vás rušíme, ale chtěli bychom s vámi mluvit.“
Pokračoval v práci a nevšímal si jich. Nechtěl, co mu nabízeli. Mohli totiž nabízet jedinou věc. Astrid to však celé sledovala.
„Pane, prosím, potřebujeme vaši pomoct. Víme, že s námi nemluvíte za vědmu a chápeme to. Zaplatíme vám dobře a i za vědmu vám dáme odměnu. Pane, prosíme vás.“
Nehodlal je poslouchat. Zvedl se a šel do chaty. Nechal tam lidi prostě stát. Astrid šla ovšem za nimi a uklidnila je, že s ním promluví. Našla ho pak, jak sedí u ohně a míchá byliny v kotlíku. Nevěděla, jak začít, ale nějak musela.
„Víš vůbec, co po tobě chtěli?“
„Ne a je mi to docela jedno. Lidi vždy po mně chtějí jedinou věc a to je smrt.“
„Oni tě ale žádají o pomoc. Jsou už zoufalí, když přišli za tebou a mnou.“ Nepověděl, Astrid pokračovala. „Proč jim nechceš pomoct. Je to snad kvůli toho, co mi udělali?“
„Taky. Nejsem jeden z těch, co odpouští.“ Spíše to ale používám jako záminku, abych nemusel, přiznal si v duchu.
„Před čím utíkáš?“
„Před ničím, jen se snažím změnit.“
„Chápala bych, kdybys chtěl skončit se starým životem, ale proč tedy chodíš každé ráno trénovat k řece? Viděla jsem, co dokážeš, a hlavně jak kolikrát potom vypadáš.“
„Já nic jiného neumím, Astrid. Dělal jsem to tak celý život. Každý den jsem si našel čas, abych mohl trénovat své schopnosti, ať už bylo jakékoliv počasí. A když jsem na moment polevil, málem mě to stalo život. Je to stará disciplína, kterou do mě vložil můj mistr a já ji přijal za svou a ještě zdokonalil. Prostě jsem takový a očekávalo se to ode mne. To nezměním během pár týdnů.“
„Já to po tobě nechci, ale když jim můžeš pomoct a odmítneš, není to správné.“
„Dělal jsem strašné věci pro to tvé „správné“. Nedokážeš si to ani představit, a kolik na tom bylo doopravdy správného. Možná jinak vykonané, ale tak to neumím.“
„Ale vždy to mělo nějaký důvod, to vím. Nic jsi nikdy nedělal bezdůvodně, tak proč teď?“
„Protože jsem změnil svoje priority. Teď jsi tu ty. Nechci, aby se tě to nějak v budoucnu dotklo. Už jsem to zažil.“
Přišla k němu a pohladila jej po tváři. „O mě se neboj. Spíše já bych se měla bát o tebe, ale nebojím. Bojím se však toho, že se pokoušíš o něco, co ti není přirozené a to tě zničí. Nemůžeš zahodit svůj dosavadní život během tak krátké doby, to nejde. Možná ani nesmíš. Nenič svoji podstatu, nevíš totiž, co objevíš. Co objevím já.“
Chytl ji za ruku a políbil jí prsty. „Dobře, poslechnu tě. Udělám to.“
Astrid vyšla ven a ujistila lidi, že za nimi přijde. Neměl z toho radost, ale co mohl dělat, nic jiného neuměl, ničím jiným nebyl, a kdysi ani nechtěl být. Možná ale bylo správné, že měl zase bojovat. Po tom všem odpočinku totiž měl tendenci znovu v rukou držet zbraň a dívat se nepřátelům do očí. Měl ale strach o Astrid. Co když nesnese to čím je? Když ale Astrid sama chtěla, ať to udělá, tak ji musí poslechnout. Snad aspoň ona ví, co má udělat, když ne on.
Astrid mu ležela na hrudi a přejížděla mu po jizvách.
„Srdce ti bije pomaleji, jsi klidnější a při sexu do mě tolik nepřirážíš.“
„Moc sis na to nestěžovala.“
„Ne to ne, ale změny se dostavily ihned poté, co ses vrátil z akce.“ Podívala se mu očí. „Potřebuješ to, ten adrenalin.“
„Je to ale dobře? Chtěl jsem naleznout klid a místo toho jen pokračuji v předešlém životě.“
„Ne, je to jiné než před tím.“
„Jak jsi si tím tak jistá?“
Astrid si sedla a vzala jeho ruku, kterou si položila na své srdce. „Cítím to tady.“
„Dával jsem vždy přednost hlavě.“
„To bys byl vážně radši, kdybych si položila tvoji ruku na svou hlavu než na svou hruď?“
Pousmáli se a přetočil si Astrid na záda a začali se opětovně milovat. Snad měla pravdu, jeho srdce totiž bylo až příliš zkažené na to, aby se jím mohl řídit. Poslouchal totiž své srdce pouze, když vykonával trest.
Konec sedmé kapitoly