Kapitola šestá – Vědma, lovec a čarodějnice
Seděl a přemýšlel jako poslední dva týdny, nebo neustále listoval v Grimoáru a dělal si vlastní poznámky do deníku. Bylo až neuvěřitelné, jak byl Marklen s jeho výcvikem tak blízko a zároveň tak daleko. Docela jej až zajímalo, podle čeho jeho bývalý mistr vedl svůj výcvik a jaké materiály používal. Nebo snad postupoval naslepo podle legend a zvěstí? Netušil, dle čeho Marklen vycházel. Až to v něm vzbuzovalo zajímavé otázky.
Odsunul misku a rozhlédl se po krčmě. Zatím nevěděl co dále a žádnou práci nikde nenašel. Stáhnul se proto trochu ze severu do teplejších končin, i když teplejších zde znamenalo jen menší zima. Přesto na nic nadále nenarazil. Začínal i pomalu uvažovat nad Arghamem, který opustil před dvěma lety. Měl i tendenci se vrátit na zkoušku, přesněji řečeno až bude připravený. Ale dovolí mu ji vůbec podstoupit, když po něm šla Černá Garda? Tohle byla otázka, které se bude muset jednou postavit. Ale proč by se vůbec vracel? Jen proto, aby nebyl učeň a byl z něj čaroděj, nebo spíše mág jak mu patří? Tím, že byl mimo, měl svobodu a jeho návrat by spíše vyvolal otázky. Ne, teď měl jiné starosti a to studium grimoárů. Zatím bylo brzo na podobné otázky. Nepochyboval ale, že jednoho dne se vrátí zpět. Zatím měl však čas.
Po jídle vyšel ven z krčmy a rozhlížel se. Jeho ale zrak spočinul na brečící ženě, které šly naproti další, aby ji objaly. Moc se o to nezajímal, avšak všimnul si, že ostatní lidé z městečka mají rázem potemněle výrazy a každý sklopil hlavu. To bylo neobvyklé, a proto oslovil jednoho staršího muže na vysvětlení. Dozvěděl se, že se zde ztrácejí dospělí a někdy i děti. To by nebylo neobvyklé, ale poslední dobou je to až moc často. Vzhledem k tomu, že neměl co dělat, rozhodl se do toho vložit. Něco mu totiž říkalo, že nepůjde o nic obyčejného.
Dal se do práce a pro začátek se vyptával pár lidí na okolnosti. Poté navštívil i samotnou rodinu, ta sice byla vůči němu nedůvěřivá, ale mluvil střídmě a stejně už neměli co ztratit. Nic se ovšem nesnažil slibovat, tušil totiž, že na záchranu je už pozdě. Argumentoval proto tím, že chce předejít dalšímu ztrácení lidí. Obešel všechny postižené rodiny, ale nic pořádného se nedozvěděl. Neviděl v tom žádný vzorec, vše probíhalo vždy nejasně a za nezajímavých okolností. Jediné čeho se mohl chytnout krom míst události, byli tři osoby, podivín z lesa, vědma, kterou všichni měli rádi a čarodějnice, jež však byla mimo zákon. Byla to zvláštní trojce, ale nic jiného neměl. O každém si tak v krčmě zjistil informace. Vědma údajně pomáhala lidem už po generace a uměla komunikovat s bohy. Lidi k ní chodili, když něco potřebovali a vždy byli vyslyšeni. Podivín žil sám v lese a nikdo s ním nemluvil, když nemusel, avšak i on se vyhýbal lidem a byl problém ho najít. Čarodějnice byla vykázána ze společnosti poté, co otrávila syna sedláka. Než se však incident odehrál, sloužila u cizího jarla. Potom ale dostala cejch a byla vykázána ze společnosti. Chovali se k ní tedy s opovržením, neboť jim to řekla vědma. K tomu čarodějnice nikdy neměla vědmu v lásce, a to se lidem nelíbilo. Pro začátek měl informace a značky na mapě, nyní jej čekala další část práce. Osedlal tedy koně a odjel z městečka.
Blížil se pomalu k chatrči čarodějnice a očekával cokoliv. Čarodějnice byly nevyzpytatelné a často měly podporů okolí. V tomto případě však tomu nebylo, ale tím, že ji nechali na živu, ledacos o ní vypovídalo. Byl si však vědom toho, že tady může pojem čarodějnice znamenat něco jiného, než na co je zvyklý. Už jen to, že vůbec žije, naznačuje jiná pravidla. Ovšem mizení lidí a dětí by nejvíce sedělo na ni.
Když uviděl samotnou chatrč, seskočil z koně a posilnil se magií. Lektvary zatím vynechal. Byl ostražitý a při každém kroku sledoval okolí a samotnou chatrč. S čarodějnicemi se ještě nesetkal, ale nemohl ani říci, že by po tom toužil.
Zastavil se před chatrčí a zkoumal ji. Chyběla zde ale nějaká aura či totemy. Nic v podstatě nenasvědčovalo tomu, že se jedná o čarodějnici. Byla zde možnost, že lidé prostě zvolili špatné označení, ovšem něco nesedělo. Zaklepal na dveře, ale nic se nedělo. Vypadalo to, že čarodějnice není doma. Použil pár identifikačních kouzel a zjistil, že je sám. Něco zde ale cítil. Bylo to slabé, ale ne zanedbatelné. Pootevřel tedy opatrně dveře a nakoukl dovnitř. Byla to malá chatrč, kde bylo vše, jediná místnost. Hned ve futrech jej zasáhly pachy bylinek a odvarů. Působilo to spíše, že ona čarodějnice je správně bylinkářka, ne-li alchymistka. Pomalu tedy procházel místností a hledal cokoliv zajímavé. Našel pár náhrdelníků domácí výroby či lahvičky a masti. Ke všemu přičichl či podrobněji zkoumal, ale nic neobvyklého neobjevil. Jeden náhrdelník jej ale zaujal, vyzařoval totiž sílu. Byl to malý kulatý kámen z onyxu, v němž byl zobrazen havran. Perfektní a drahá práce. Z amuletu cítil spřízněnost s magií ale nic nebezpečného, spíše něco starého a rodinně cenného. Něco, co nabylo sílu až po generacích, když se amulet předával v rodině. Položil jej tedy zpátky a přemýšlel, proč ho majitelka nemá u sebe. Pochopil to ale ihned, přišel v nevhodný okamžik, oheň pod kotlem totiž hořel a v něm plavalo jistě něco dobrého. Promíchal tedy kotel a doufal, že v něm nebudou plavat kousky lidských těl. Naběračkou nabral jednu z kostí a pak ji vytáhl. Pozorně kost prokoumal a rozpoznal, že se jedná o zvířecí. Mírně se uvolnil a oddechl si. Prošel pak i místo, kde byly nože ale nic. Vypadalo to, že údajná čarodějnice je čistá.
Vyšel ven a rozhlížel se po okolí. Sundal si helmu na znamení, že je vše v pořádku pro případ, kdyby jej čarodějnice pozorovala. Nestalo se tak. Znovu si prohlédl chatrč ale nic. S čarodějnicí se minul ve chvíli, kdy odešla. Měl zkrátka kliku, ale aspoň si ujasnil pár věcí. Nasedl tedy na koně a jel vyšetřovat dále.
Ve skutečnosti se ale mýlil, celou dobu byl totiž pozorován čarodějnicí z lesa, která bedlivě sledovala vše, co dělá. Věděla totiž o něm.
Seskočil z koně a šel k domu od vědmy. Cítil zde auru a tušil, že osoba, která je vevnitř má určité schopnosti. Už teď se mu však nelíbilo, že musel dovnitř a vůbec, že musel mluvit s vědmou. Lidi mu říkali, že vědma je hodná a vždy jim pomohla, ale sám neměl rád lidi, co věští budoucnost. A především ty, co to doopravdy umí. Tito jedinci totiž dokážou dotyčnému pekelně zamotat hlavu jen po pouhém rozhovoru a to se mu nijak nehodilo.
Došel ke dveřím a zaklepal na ně. Nic se nedělo, ale dveře byly pootevřené, tak vstoupil. Byl snad více ostražitý než u čarodějnice a měl vztyčené i mentální štíty. Vešel dovnitř a našel vědmu, která se dívá zamyšleně do misky s tekutinou. Dobře si ji proto prohlédl. Žena, věk okolo padesáti s šedivými obarvenými vlasy. Měla namalované modré pruhy na lícních kostech pomoci prstů. Potom zvedla hlavu a jen se pousmála, během čehož uviděl její tmavé oči. Když se opět věnovala tekutině, porozhlédl se po místnosti, ale nejraději by si zde udělal stejnou prohlídku jako u čarodějnice. Hned mu ovšem do oka padly výbavy nezbytné pro každého věštce, spousta cinkajících řetízků a misek. Do vedlejší místnosti neviděl, ale i ta jej zajímala. Cítil zde však jistou moc, která vzbuzovala otázky.
„Vím, kdo seš. A vím, proč jsi tady,“ řekla vědma, zatímco hladila kapalinu v misce.
Kurva, řekl si v duchu. „Byl bych radši, kdyby vědma bylo jen označení a ne i to okolo.“
„Nemáš snad rád lidi s mými schopnostmi?“
„Nemám rád věštění o budoucnosti. Člověka to jen zblbne.“
„Takhle přistupuješ k mému daru? Chceš snad říct, že využívám ty bezduché duše a hraju si s nimi jako loutkař?“
„Proč tak zostra, narazil jsem snad na hlavičku?“
Vědma si odfrnknula. „Jsi jako druidové, taky mě neuznávají. Sami ale mají mezi sebou stejné jako já.“
„Já mám do druidů hodně daleko.“
„Já vím.“ Přešla k němu, přičemž zpozorněl ještě více. Něco totiž cítil a nebylo to slabé. Vědma mu pak svými prsty kmitala před tváří, jako by se něčeho dotýkala.
„Hmmmmm, úplně to cítím. Tolik utrpení jako ve tvém životě jsem ještě neviděla.“
Sklepl jí ruku stranou. To není možné, aby se mi dostala do hlavy přes mentální štíty, pomyslel si.
„Bojíš se mě. Máš snad co přede mnou ukrývat?“
„Řekněme, že ano. Máš i ty co skrývat?“
„Kdyby ano, lidé by mě neměli rádi. Ale ty, cítím z tebe moc. Nechtěl bys mi věnovat trochu své krve na věštění, pomohla by mi.“
„Má krev zůstane tam kde je.“
„Jaká to škoda. Věštění z krve je nejlepší, ještě k tomu ze silné krve.“ Vědma se pak přesunula zpět na své místo, kde si sedla. „Pokud ale po mně lidé něco chtějí, tak vždy musí dát pár kapiček krve, abych mohla sloužit. Oni ti snad neřekli moji cenu?“
Nějak se mu nechtělo věřit, že by byla krvavým mágem, ne to nebyla. Spíše měl problém s tím, že ona uměla věštit a sám tohle nesnášel. Bylo mnoho možností, jak dokáží lidé věštit. Někteří potřebují rituální předměty, jiní zase nepotřebují nic a budoucnost se jim zjevuje při transu nebo ve spánku. A jiní zase používají něco dalšího, něco s čím jsou sami dost spjati, což může být cokoliv.
„Pojďme radši k věci.“
„Tak se ptej, cizinče.“
„Jste přece vědma, jistě víte, proč tu jsem.“
„Ano vím, ale nepomůžu ti. Lidé už za mnou přišli, ale ať se snažím, jak mohu, tak to co hledám je zahaleno temnotou.“
„Nebylo snad dost krve?“
„Nebyla správná krev. Mohl bys mi však pomoct.“
„K tomuhle jsem se už vyjádřil.“
„Jinak to ovšem nevyřešíš.“
„Nějak si poradím.“
„Ty mi nevěříš,“ pousmála se. „Stačilo by přitom jen pár kapiček, tak jí poteče mnohem více. Cítím to.“
Tohle nepotřeboval poslouchat, vyšel ven z chatrče a přemýšlel. Z tohoto rozhovoru si nic neodnesl. Zbýval už jen děda, ale nikdo neví, kde přesně žije. Vědělo se jen, že je naživu, protože sem ta ho někdo vidí. Neměl nic, jen nabídku spolupráce od vědmy, na kterou nehodlal kývnout. To nebylo dobré. Radši sedl na koně a vyjel se hledat starouše.
Byl v lese už několik hodin a pomalu se začínalo stmívat, ale za celou dobu nenašel jediný náznak po tom, že tu někde děda bydlí. Musel se už vrátit zpět do města, ale to, že nic nenašel a neobjevil, mu nenavodilo příliš dobrou náladu. Nemluvě o tom, že neustále myslel na slova od vědmy. Bylo to přesně tak, jak se obával, její slova mu vlezou na mozek. A ať se bude snažit sebevíc, pořád tam budou a nepříjemně se ozývají.
Po neúspěšném hledání se vrátil zpět do městečka. Poznal však, že lidi byli opět zkroušení a zároveň v nich sílil vztek. Navíc se dozvěděl, že se ztratil další člověk, nyní dospělý muž. Obyvatelé městečka už toho začínali mít plné zuby a věděl, co to znamenalo, unáhlené činy. Musel jednat, ale nic prakticky neměl.
Další den za rozbřesku se vydal na poslední místo, kde viděli ztraceného muže. Jeho rodina mu poskytla informace, i když nedůvěřivě. Po cestě ovšem potkal několik lidí, kteří šli za vědmou žádat o pomoc. Pořád nad tím musel uvažovat. Co když měla vědma pravdu? Nechtěl ale té osobně věřit, jeho smysly mu říkaly, ať to nedělá.
Když dorazil na místo, ihned započal průzkum. Procházel cestu, kudyma měl jít nešťastník, ale nic nenašel. Jako by se po něm slehla zem. Hledal všemi směry a používal pátrací kouzla, ale všechno bylo k ničemu. Navíc ani jediný náznak po boji, prostě nic. Celé to tu vypadalo, jako kdyby tu vůbec nikdo nebyl a zároveň necítil, že by v blízkosti něco bylo. Neviděl ani, že by zde bylo nějaké významné místo dle mapy. Prostě nic.
Znovu tedy nasedl na koně a vyrazil na další místo. Během toho se však přiblížil k domu od vědmy, byl zvědavý. Viděl, jak před jejím domem stojí zástup lidí. Zaposlouchal se a dozvěděl se, že mají přijít za vědmou až večer, že provedou rituál. Samotného jej to zajímalo a určitě na večer dorazí. Nemohl si ale nevšimnout, že vědma jej bedlivě sleduje. Radši zatáhl koně za uzdu a vyrazil k dalšímu místu události.
Dorazil na místo, ale zase nic nenašel, vytáhl tedy mapu a studoval ji. Prozkoumával oblasti, kde se lidé ztratili a porovnával to s oblastmi od čarodějnice, vědmy a dědy. Nic ale neviděl, a vše se dělo náhodně, že to nedávalo smysl. Nemohl v tom najít žádnou logiku. Listoval i v knize a zkoušel hledat nějaké rituály ale nic. Materiály, které mu poskytl jarl Harelson, mu příliš nepomohly, ovšem ani se nedivil. Každá země má své vlastní pravila a čím více jsou lidi od civilizace, tak snad i božstvo. Teď byl přece jenom v jiném království a docela vzdáleném. A navíc Harelson mu poskytl materiály na kulturu, a nikoliv návod na řešení problémů. Nemohl tak přijít na to, co se zde děje. Schoval tedy knihu a vydal se prohledávat cestu.
Po cestě opět nic nenacházel, byla to slepá ulička. Navíc tahle cesta vedla úplně někam jinam, než ta kde byla přepadena poslední oběť. Ani se ty cesty nezkřížily a měly jedině společné, že obě vycházely z městečka. Ten kdo to dělá, má hodně velký rozptyl možností a přesunu. Přemýšlel. Čím dál více podezříval, že se jedná o něco, co dokáže lítat. Něco co spíše připomíná člověka, nejspíše lidské povahy. Nebylo to dobré. Cítil se, jako by měl svázané ruce a nemohl si sundat pouta. Už kdysi dělal vyšetřování, ale vždy se měl čeho chytnout, tady nebylo zhola nic.
Hodlal vyrazit o kus dále, když něco pocítil. Pořádně potáhl nosem a snažil rozpoznat onen pach. Nebyl si však jistý, jako by to byla hniloba. Otočil se po směru, odkud zápach přicházel a vydal se tím směrem. Po pár desítkách krocích uslyšel řev, ale nebylo to jako od predátora, bylo spíše kvičení. Pach byl náhle silnější, pokračoval, ovšem i kvičení bylo syčivější. Nedlouho na to uviděl, jak se kymácejí keře a připadalo mu, že i jeden ze stromů se pohnul. Pak před sebou spatřil velkého divočáka, který vůbec nebyl normální. Divočák byl tak dvakrát větší, ne-li více než normální kanec. Slyšel zvěsti o tom, že na severu mají trochu větší kance, ale tohle rozhodně neodpovídalo popisu trochu větší. Kanec na něho zavřískl a během toho se mu z pusy vyvalilo velké množství černé krve. Celkově kanec nevypadal nijak zdravě a jeho krví podlité oči napovídali taky svoje. Kanec pak na nic nečekal a slepě proti němu vyběhl. Dobře si kance za běhu prohlédl a v tomto případě jej zaujaly jeho čtyři velké kly. Nechtěl si kance vůbec pustit k tělu, ale byla to první stopa, tedy za předpokladu, že ten kanec měl s tím vším něco společného. Minimálně musel prohlédnout tělo a to se dělalo lépe, když to nebyl prach či pečená zvěřina. Až z toho dostal chuť na pořádný kus masa, ovšem z tohoto kance by nebylo dobré maso. Kanec se k němu blížil, hodlal jednat. Měl pár teorií, jak to udělat, ale vybral si tu jednoduší. Kanec měl v podstatě jediný útok, tak proč jej nevyužít proti němu. Vytasil meč u pasu a zabodl jej vedle sebe do země. Pak před sebe vyvolal štít, přičemž pro jistotu jej zesílil a zapřel se pomocí magie. Bylo to jednoduché, nechá prase narazit a bude doufat, že si zlomí vaz či důležité kosti. Kanec si útok nerozmyslel a vší silou narazil do štítu. Prase z toho nárazu až povyskočilo do vzduchu, protože štít byl kolmý přímo na něj. Kanec se pak po dopadu klepal a působil, že chce pokračovat dále, ale nedal mu šanci. Vzápětí totiž zrušil štít, ovládl meč a zabodl jej kanci přímo do hrudi, kde s ním zatočil. Kanec opět zavřískl a z pusy se mu vyvalila další černá krev, která mu málem přistála na botách. Kanec sebou pak škubal ještě dlouho i po vytáhnutí meče a silně krvácel. Pořekadlo krve jak z prasete rozhodně sedělo.
Když konečně ležel kanec nehybně na zemi, začal si jej opatrně prohlížet. Cítil zde magii, ale cítil i silný zápach, že si musel sundat helmu a převázat nos s pusou. Tohle byl opravdu silný pach hniloby. Po prohlídce kance poznal, z čeho hniloba pochází. Kanec měl všude po těle krvavé vředy, které hnisaly tmavě zelenou barvou. Byl to prostě hnus. To mu ale nestačilo a klekl ke kanci. Vytáhl velký nůž a už teď litoval toho, jak jej bude čistit. Meč totiž nemohl vrátit do pochvy, kancova černá krev nepustila a byla stejně zahnisaná. Už chtěl bodnout kance do břicha, když se mu všechny nohy pohnuly a začaly běhat ve vzduchu. Rychle se od kance hodil dozadu na záda a v rukou mu jiskřilo vyvolané kouzlo. Byl připraven, ale kanec doběhal a nohy pomalu zpomalily. Zrušil kouzlo a uklidnil se. Nesnášel, když v těle posmrtně cukají nervy. Kdyby se neživil práci, jakou se živil, tak by mu to asi tolik nevadilo, ale takhle prostě člověk nikdy neví a hlava mu pořád běží na plné obrátky. Klekl si tedy ke kanci znova, ten sebou znovu zaškubal, ale to bylo vše. Pořádně uchopil nůž a bodl kance do míst, kde končil hrudní koš. Plynulým pohybem mu pak otevřel břicho. Co se ale stalo potom, nešlo ani pospat. Ten puch co měl kanec kolem sebe, nebyl nic v porovnáním s tím, co měly jeho vnitřnosti. Musel se až odvrátit a sundal si z pusy šátek, tak ho natahoval žaludek, až si vážně myslel, že vyhodí jeho obsah ven. Nakonec ale uklidnil žaludek a připravoval se na to, co jej čekalo.
Otočil se zpět ke kanci, pořádně mu roztáhl břicho a vyvalil orgány ven, aby je mohl prozkoumat. Byl to ovšem hnus, protože všechny orgány páchly a měly nepřirozenou barvu. Probíral se pak vnitřnostmi a našel spousty nemocí, které nešly k sobě. Orgány hnily a našel dokonce i dva nádory. Ledviny byly úplně vyřízené, obdobně jako nefunkční játra. Plíce nešlo ani komentovat, stejně jako krev. K tomu všemu zde byla cítit přítomnost magie. Musel však najít zdroj. Nechtěl se moc ušpinit, a proto pomocí magie zničil kosti a pak vytáhl srdce. Prohlídl si jej a přemýšlel, protože srdce bylo naprosto zdravé. Tohle nešlo dohromady, ale ze srdce cítil i největší zdroj oné energie. Chvíli si srdce prohlížel a tělo se mezitím rozkládalo, což neušlo jeho očím. Pozoroval ničící se tělo a přemýšlel. Toto nemohla způsobit obyčejná kletba, tohle byl spíše experiment, ale co bylo jeho účelem? Tyhle informace mu hlavu zamotaly snad ještě více, protože tohle byl jen kanec, ale tady se ztrácejí lidi. Měl větší problém, než si myslel, a to jak smrděl, mu přišlo jako nejmenší. Odlil si krev do baňky na tyto situace a vzal sebou i srdce. Nakonec tělo spálil a smrad pálícího se masa zrovna taky nebyl příliš úžasný.
Pokusil se pak stopovat cestu od kance, ale nedávalo to smysl. Jako by kroužil pořád dokola. Vydal se tedy ke koni. Chtěl se včas dostat na večerní událost u vědmy a jednoznačně se musel umýt. Řeka navíc nebyla zrovna nejblíže.
Vrátil se ke koni a jeho pohled mluvil za vše. Jeho kůň dokonce opovrhoval svými nozdrami. „Nic neříkej, i já to kupodivu cítím.“ To ale jeho koně nijak neuklidnilo. Vyčistil si pořádně meč pomocí vybavení uloženého na koni a málo čistících prostředků nepoužil. Pak nasedl na vzpouzejícího se koně a vydal se podle mapy k řece.
Shazoval ze sebe oblečení a rozkládal jej na břehu. Už teď se však netěšil na to, jak bude voda ledová. Musel ale ze sebe ten smrad dostat, následně pak z oblečení. Dle jeho správných odhadů se mu pak do vody nelezlo nejlépe díky její teplotě, ale musel. Proud řeky byl silnější, ovšem to mu nevadilo. Po umytí se šel utřít, avšak v půlce cesty se zastavil. Pomalu se otočil na protější břeh a tam našel sedět černovlasou ženu s pleteným copem na zádech. Usmívala se, pak sklopila oči směrem k jeho zadku a našpulila rty. Pokýval jen hlavou a šel se raději obléct, zatímco ona přešla řeku po vyčnívajících kamenech. Pak se kus od něj zastavila. Zatím si oblékl jen kalhoty a sám se jí věnoval. Především jej zaujala její jizva na tváři, tohle se jí nemohlo stát náhodou, byl to cejch. Jizva byla rozdělena na dvě části. První začínala u levého koutku úst a táhla se nahoru obloučkem kolem nosu a pod okem k uchu. Druhá jizva začínala u pravého oka a táhla se obloukem k pravému koutku úst podél lícní kosti.
„Jak dlouho si tam seděla.“
„Dost dlouho na to, abych viděla vše,“ řekla černovláska s úsměvem.
„A nadívala ses dost?“
„Docela i jo, ale ještě bych ti měla prošmejdit brašny, abychom si byli kvit.“
Takže tohle je ta čarodějnice. Byla docela pěkná. Hlavně z ní ale necítil žádnou nepřirozenou auru, nic co by dokazovalo, že by dostála svému jménu. „Takže jsi mě viděla.“
„Jistěže, já moc návštěv nemám.“
„Jak jsi věděla, že přijdou?“
„Jsem přece čarodějnice. To ti lidi neřekli?“
„Lidi mi řekli spoustu věcí, ale viditelně ne dost.“ Všimnul si, že má na krku ten amulet, co u ní našel. „Proč jsi tam nechala ten amulet?“
Čarodějnice ale neodpověděla, jen se pousmála a odešla.
Sledoval, jak mizí a přemýšlel, co si má o ní myslet. Čarodějnice nepůsobila dojmem potvory, jakou mu popsali lidi. Rozhodně měl o čem uvažovat. Radši se oblékl a vydal se za vědmou. Tušil totiž, že to co tam uvidí, mu taky moc klidu nepřinese.
Blížil se k domu vědmy a už z dálky viděl ohně přes stromy. Bylo zde hodně lidí a všichni stáli připravení na nadcházející rituál. Postavil se a opřel se o jeden ze stromu a všechny pozoroval. Jakmile slunce zapadlo a nebe bylo zatažené, pak vše začalo. Vědma vyšla ven ze svého obydlí, lidi si klekli a sklopili hlavy. Něco mumlali, chytili se za ramena a začali se vlnit do rytmu, který určovala vědma pomocí bubnu. Bylo tam nejméně padesát lidí a všimnul si dalších, co se krčili v lese a celou událost pozorovali.
Vše sledoval a cítil, jak zde sílila energie. Nebyla to sice magická síla jako taková, ale ona událost zde měla lidskou sílu. Zkoumal, jak si vědma hrála s lidmi, a snažil se rozpoznat, co má vlastně tenhle rituál udělat. Z ničeho nic ale zahřmělo a pomalu začalo pršet. Byl to však hustý déšť, který stále zesiloval, zatímco lidi se neustále vlnili do rytmu. Vědma odložila buben a zvedla ruce k nebi, jež zvyšovalo proud vody. Chvíli to tak trvalo, než vědma klesla na kolena a lidi v ten moment utichli. Měšťané pak pomalu zvedli hlavy, přičemž jim na ně pršelo a sledovali vědmu. Ta se pak obtížně zvedla a odešla zpět domů. Celá akce náhle skončila, rovněž jako začala, z ničeho nic, jen s tím rozdílem, že stále pršelo. Lidi se pak zvedali a pomalu se vraceli zpět domů.
Přemýšlel, co si má o tomhle myslet. Tento rituál nabil vědmu energií ale na co? Nedávalo to smysl. Počkal tedy, až všichni lidi odejdou, aby nevzbuzoval podezření a vyšel k domu od vědmy. Stále cítil jistou sílu, kterou analyzoval a zvažoval, k čemu ji vědma potřebuje. Byla zde ovšem možnost, že vědma místo jeho pomoci potřebuje pořádně nabít, aby mohla najít zlo, které se zde koná. Už o tomhle slyšel, ale nezdálo se mu, že by to bylo tak jednoduché. Potřeboval o tom s vědmou mluvit, ale ta mu neodpovídala a jen zevnitř slyšel blábolení. Snažil se pozorně poslouchat, či to není nějaké vyvolávání, ale ničemu nerozuměl. Potřeboval však informace, musel do města.
Blížil se k městečku a brány už byly zavřené. Přešel tedy k nim a zabouchal na ně. Během čekání se podíval na nebe, ze kterého stále hustě pršelo. Aspoň, že si nemusel zase prát oblečení od události s kancem.
„Kdo tam? Kdo mě to tahá na tohle proklaté počasí, že ty budeš nějaký přízrak či pobud.“
„O čem to mluvíš?“ díval se na starého strážného s velkým knírem. Dědek působil, že snad ani nevidí.
„Síla vědmy tě přitáhla, bydlaku, a teď chceš nebohé duše, že? Měsíc je pryč a myslíš si, že jsi dost silný? Já ale nejsme hlupák, přízraku. Dokud nevyjde denní světlo, tak tě do města nepustím. Nebo chceš snad projít zkouškou, mám tu dost česneku i stříbra.“
„Klidně, a k tomu přidej teplé jídlo a vodku.“
„Mě pobavením nepřelstíš, přízraku. Radši odejdi, než na tebe pošlu stříbrné šípy. Nebo chceš na sobě cítit více než jen déšť, mám tu i svěcenou vodu.“ Dědek pak odešel zpět do strážnice.
„Héj, počkej. Héj, dědku, si snad děláš srandu ne!?“ Rozhlédl se po okolí. „Kurva, to tu mám dále moknout? Kurva!“ Radši šel pryč a byl nasraný na strážného.
Odešel k lesům a tam si sedl pod jeden ze stromů s větší korunou. Už dlouho nespal na tento způsob a byl značně promočen. Pomalu mu už klesala hlava, když si všimnul postavy v černém plášti, jak vychází z města. Bylo to divné, kdo by chodil uprostřed noci z bezpečného města směrem do lesa. Postava šla kolem něj a nijak se nezastavila, ale pak se otočila a vrátila se za ním. Až potom, když si tajemná postava potáhla kápi, poznal, že se jedná o čarodějnici. Díval se na ni, jako si ona prohlížela jeho.
„Už jsi mě viděla nahého, co tedy zaujal tvůj zrak nyní.“
„Nějak si tě představuji bez oblečení. Ale vzhledem k tomu, že vím, co pod ním máš, tak jsem už předem zklamaná.“
„On umí překvapit, to mi veř.“
„Jo všichni chlapi stejní, některé témata jsou prostě tabu. Jestli nechceš dále moknout, tak u mě hoří oheň. Ale nenabízím ti to, co si myslíš.“
„Nevíš, na co myslím.“
„Ale vím. Všichni chlapi jsou stejný. A je vám jedno, jestli je ženská prokletá.“ Pak se čarodějnice otočila a šla ke své chatrči. Vůbec na něj nečekala.
Díval se na čarodějnici a přemýšlel, tohle nečekal. Váhal, zda má jít k ní do chatrče, ale venku se mu mrznout nechtělo. Zvedl se tedy přes obavy a rizika a dohnal čarodějnici. Mlčky pak šel vedle ní.
Vstoupil do chatrče čarodějnice a znovu se rozhlédl. Docela byl zvědavý, co se bude dít dále, takový průběh událostí totiž nečekal. Stál tam a sledoval čarodějnici, jak zapaluje předem připravený oheň a pak nad něj dává kotlík. Stále tam však jen tak stál a váhal. Vůbec tomu ani nepomohlo, že se před ním začala čarodějnice převlékat do suchého, nijak beze studu. Během toho se odvrátil, ale lehce očkem po ní pokukoval, byla krásná. Té dívce nemohlo být více než třicet a její tělo bylo nádherné. Na dokonalá prsa se lepily pramínky havraních vlasu, dokud si je čarodějnice znovu nehodila na záda. Během toho jak se převlékala, se na něj otočila a viděla, jak se nesnaží dívat.
„To hodláš celou dobu stát jen v těch mokrých šatech?“
Byl na rozpacích. „Mám jenom to, co na mně vidíš.“
„Tím pádem jsem viděla vše, takže žádné obavy.“
Pomalu si teda odkládal věci a pořád ji jedním očkem sledoval. Čarodějnice se zrovna dala do přípravy jídla a nakrájela přísady na polívku, co měla z města. Pak ale nastala nepříjemná chvíle, váhal totiž co se zbraněmi. Držel v ruce opasek se svoji výbavou a i čarodějnice si všimla, jak váhá. Jejich oči se střetly, ale pak se vrátila k polívce. Nevěděl, co dělat. Necítil totiž nebezpečí, ale tohle byla příliš ošemetná situace a zbraně nikdy nedával od těla. Bylo to jako v té pohádce, nejdříve je oběť nalákána dovnitř, a než se naděje, sedí v kotli a peče se ve vlastní šťávě. Jediné co ho uklidňovalo, že tato čarodějnice neměla dost velký kotel, aby jej pekla najednou. Nakonec tedy zbraně odložil a měl neustálou myšlenku na hůl, kdyby ji potřeboval. Věci si odložil k ohni a zůstal tam jen ve spodkách a věstě, ta sice byla promočena taky, ale nikdy ji nedával od těla, už jen kvůli nožíkům co tam byly.
Když čarodějnice uviděla, že odložil zbraně, usmála se na něj. To se mu nijak nelíbilo, ale co zmohl. Byla ve tváři pěkná, až na ty jizvy. Její smaragdové oči jasně kontrastovaly se světlejší pletí a havraními vlasy, jež se táhly hluboko do zad. Dostal pak misku polívky do rukou a sama si sedla na pelech. Jemu naznačila, ať si sedne na jedinou židli. Sedl a zadíval se na polívku, plavaly v ní kousky masa společně se zeleninou, přičemž trochu váhal, zda to má jíst. Čarodějnice si toho však všimla, jen zakývala nesmyslně hlavou a pustila se do jídla.
„Kdybych tě chtěla otrávit, neplýtvala bych na tebe masem.“
Dal si tedy první sousto nedůvěřivě do úst a bylo to dobré, ať už to byla polévka z čehokoliv. Když už má být otráven, tak aspoň ať to poslední jídlo stojí za to.
„Díky za střechu.“
„Nemáš zač.“
Seděli tam mlčky a každý jedl svoje jídlo. Bylo ticho a oba se dívali do jídla, i když seděli naproti sobě. Rozhodl se tedy, že ono ticho prolomí konverzací a začne rovnou s tím, co bylo nevyhnutelné.
„Co jsi dělala u města?“
„Takhle to u vás chodí, vyslýcháte ty, co vám nabídnou pomoc?“
„U nás je to s tou pomoci trochu složitější. Nemluvě o tom, že často se nestává, že ona pomoc je od čarodějnice.“
„V tomhle máš trochu pravdu. Vracela jsem se z města. Pouští mě tam jen vybraně. Co tu vůbec děláš ty?“
„Hledám ztracené lidi. Nevíš o tom něco?“
„Jenom to, že to dělám já.“ Podívala se na něj zmateně. „Oni ti to snad lidi neřekli?“
„Lidi toho nakecaj dost, ještě když jde o něco, čemu sami nerozumí.“ Znovu se potichu vrátil k jídlu. „Co jsi udělala, že tě vyhnali.“
„Hodláš začít nějakou konverzaci bez toho, abys mě vyslýchal?“
„Jsem zvědavý.“
„Kolik lidí už asi za to zaplatilo životem.“
„Nespočet,“ odvětil bez zájmu. „Zvědavci málo kdy dopadají dobře.“
„Ty jsi ale jeden z nich.“
„Přesně tak.“
Čarodějnice opět pokývla hlavou na strany. „Byla jsem kněžka a bylinkářka, tedy bylinkářka jsem stále.“
„Zákazníkům je jedno, že tě někdo vyhnal. Dokud jsou tvoje prostředky účinné a oni zoufalí, tak stále budeš mít odbyt.“
„To jsi řekl pěkně,“ pronesla sarkasticky.
„Však je to pravda, já to znám.“
Čarodějnice zaváhala, ale pak pokračovala. „Stalo se ti už někdy, že ti zemřel někdo, komu si měl pomoct?“
„To je relativní, já se smrtí pracuji.“
„Víš, jak jsem to myslela.“
„Ano vím, a ano, už mám za sebou i nepříjemné zkušenosti.“
„Chtěla jsem mu jen pomoct. Byl ale na tom hodně zle a já musela riskovat. Některé byliny ve velkém množství zabíjí, ale v malém léčí. Nevzala jsem správně v potaz jeho zranění a v podstatě jsem ho zabila já. Před smrtí trpěl, a křičel.“
Tohle znal, snažila se pomoct, ale skončilo to katastrofou. Musela prostě konat a to neodpadlo dobře. „To mi je líto. Ale kdybys nic neudělala, tak by dotyčný zemřel. Dala jsi mu aspoň šanci.“
„Šanci,“ řekla s povzdechem a falešným úsměvem. „Kdybych nic nedělala, nezemřel by v křečích a křiku. Já ale nedokázala jen přihlížet, zatímco ostatní už lámali hůl. A za odměnu mi byl věnován tento cejch, který mě zkrášlil až do smrti. Víš, co to znamená?“ rukou mávla před tváří.
„Ne.“
„Je to znamení od jarla. Znamení toho, že jsem prokletá a čarodějnice. Znamení toho, že se mně mají lidí stranit a zároveň mi nesmí ublížit, abych trpěla. Znamení toho, že jsem chtěla někomu pomoct. Znamení čarodějnice,“ řekla potichu.
Mlčel, něco totiž na jejím příběhu nesedělo. Kněžce, která lečí a zachraňuje životy, by nedarovali cejch tak rychle. Čarodějnice mu neřekla celou pravdu. Musel však mlčet, pokud ji chtěl znát. Když bude naléhat, nedozví se nic.
Čarodějnice se na něj zadívala a váhala. Byl to první člověk v její blízkosti od dob, kdy získala svůj cejch. Uvědomila si tak svoji samotu, na kterou už zapomněla. Měla tak najednou nutkání mluvit dále, přestože toho muže neznala. Vevnitř totiž cítila, že další šanci už nemusí nikdy dostat.
„Má matka byla čarodějnice a bylinkářka, zatímco můj otec osobní strážce jarla. Jednou prostě přišli druidové a sebrali moji matku společně s ostatními. Tvrdili, že je čarodějnice, že mají svědky. A ostatní, že jsou v tom taky zapleteni.“ Odmlkla se, než mohla pokračovat. „Všechny je upálili na hranici. Otec se pak z hanby, jaká na něj byla uvalena, vydal na trestnou výpravu, aby očistil své a moje jméno. Nikdy se ale nevrátil. A se mnou druidové nevěděli, co mají dělat. Byla jsem totiž kněžka a ostatní se mě zastaly. Ale pak přivedli toho zraněného chlapce a já mu chtěla jen pomoct. Ale on byl jeden ze svědků, což jsem nevěděla. Mysleli si, že jsem se chtěla pomstít a jeho smrt druidům stačila jako důkaz, že jsem taky zkažená. Nestačilo to na popravu, ale na cejch ano. Vyhnali mě, a od té doby jsem čarodějnice.“
„Nejsi čarodějnice.“
„A jak to můžeš vědět,“ pronesla až zoufale. „Nepocházíš z této země. Nejsi ani barbar, se kterými si nás pletete.“
Odložil misku bokem a zadíval se jí do očí. Zvedl pravou ruku dlani nahoru a v mžiku oka v ní měl velkou ohnivou střelu, která do sebe hořela jasným žlutorudým ohněm. Sílu a teplo kouzla cítila i ona. Během toho si všimnul, jak se čarodějnici rozklepal amulet na krku. Pak jen sevřel dlaň a střela byla pryč, jako kdyby tam nikdy nebyla.
Čarodějnice pravou rukou zajela pod polštář. „Proč tu jsi doopravdy.“
„Abych našel důvod, proč se ztrácejí lidi.“
„Lžeš.“
Podíval se jí pevně do očí, byla připravena na vše.
„Ano lžu. Ve skutečnosti nevím, proč tu jsem. Měl jsem úkol na severu, který jsem splnil, ale prozatím nevím co dál. Zabíjím doslova čas.“
„A nejenom čas. Kdo jsi.“
„Mág.“ Byla to sice unáhlená odpověď, do které měl ještě daleko, ale po událostech na Nordiku o tom nijak nepochyboval.
„To by lecos vysvětlovalo, i tvé jizvy.“
„Mají s tím dost společného.“ Pozorně se na ni podíval. „Ty víš, co to znamená?“
„Vím, co dokáží lidé, kteří ovládají magii. A slyšela jsem mezi nimi tento název.“
Věděl, že čarodějnice nemá přesné informace, ale to nebylo důležité.
„Takže proto se mě nebojíš,“ pokračovala čarodějnice. „Víš, že ti nemůžu ublížit.“
„Když budeš chtít, tak mi ublížíš, o tom nepochybuji.“
Čarodějnice pootočila hlavu do strany. „Neodpověděls.“
Pravdou bylo, že neznal odpověď, prostě z čarodějnice neměl pocit nebezpečí, ale to mu samotnému bylo divné. Dával to na vrub zkušenostem ale i tak, na tuhle otázku neznal odpověď. „Nevím, jak ti odpovědět.“
„Abych se vůbec ráno probudila.“
„Máš přece ten amulet, ten by tě na mě upozornil.“
Ihned se ho dotkla. „Co o něm víš?“
„Nic, jen to, že není obyčejný a že ses sama prozradila.“
„Takže je to pravda. Všichni co čarují, mají nebezpečné jazyky.“
„A to neznáš čarodějky. Pověz mi ale, proč jsi ho tu nechala. Nepůsobíš totiž, že ten amulet dáváš z krku.“
„Ten amulet je staré dědictví. Nosila jej moje matka a před ní její matka, předáváme si jej mezi ženami.“ Čarodějnice se dotkla amuletu na svém krku a dívala se do prázdna. „Má matka mi ho věnovala těsně před tím, než druidové vyrazili dveře. Pamatuji si, jak vibroval, ale sotva jej matka pustila, uklidnil se.“ Zadívala se zpátky na něj. „Už ani nevím, jak je doopravdy starý. Je na něm náš rodinný havran mého předka, který mu zachránil život. A aby dále mohl ochraňovat naši rodinu, propůjčil svoji duši do tohoto amuletu.“
Tedy slyšel i šílenější historky o předmětech, ale na žádnou si právě nemohl vzpomenout. Bylo mu však jasné, že čarodějnice tomu věřila a bylo by značně neslušné cokoliv zpochybňovat. Nechal si tedy svůj názor pro sebe a ukončil to tím, že ta věcička je magická. „Takže proto jsem tady, nehrozí ti nebezpečí. Ale na magii reaguje rovněž, to dost vysvětluje. Nejspíše bude posvěcený. Proč jsi ho tu ale nechala?“
Čarodějnice zaváhala, v jeho přítomnosti totiž amulet lehce vibroval, ale rozhodně méně, než když se měli setkat poprvé. Vyložila si to tak, že není nebezpečný, ale má si dávat pozor. „Vycítila jsem to.“
Popravdě tohle nebyla úplně nejlepší odpověď, ale sám má s tímhle zkušenosti. „Věřím ti.“ Viděl jí na tváři pochopení, to se hodilo. „No, už jsme si povídali dost. Takže kde budu spát?“
„Na zemi. Snad sis nemyslel, že se mnou v pelechu.“
„Ne, nemyslel.“
Než usnul, stále přemýšlel, zda je to moudré, zda ještě ráno otevře oči. Nečekaně ale usnul rychle, ležel u ohně, a spalo se mu perfektně.
Ráno se probudil a zjistil, že čarodějnice zde nebyla. Měl až najednou pocit, jestli tohle vše nebyla jen nějaká iluze ale ne. Dal se tedy do kupy a chystal se odjet, když se čarodějnice vrátila. Zůstal však ještě na snídani a pak chtěl odjet. Oblečení měl suché a venku bylo jen zataženo. Hodlal se dát opět do práce.
Těsně před odjezdem ho čarodějnice zastavila a dala mu měch plný vody, pro který mu zašla.
„Doopravdy hodláš vyřešit, proč se lidé ztrácejí?“
„Ano.“ Zapnul brašny a otočil se na ni. „Jak moc se znáš s vědmou?“
„Vědmě nesmíš věřit.“
„Proč přesně.“ Nevěřil vědmě, ale neměl se pořádně čeho chytnout. Měl jen pár stop a potřeboval se posunout dále.
„Nevím, co je ta vědma zač, ale je už tady dlouho. Jednou jsem u ní byla a amulet sebou škubal tak silně, jak by se sám chtěl odtrhnout.“
Čím dal lepší. „Co je ta vědma zač.“
„Já nevím, ale mám z nich strach, stejně jako ostatní.“
To už je co říct, vzhledem k tomu, že tě nikdo nemá rád, pomyslel si. „Bez její pomoci to ale nevyřeším. Potřebuji se posunout dále, než někdo další zmizí.“
„Ti lidé za to nestojí.“
Tohle neznělo moc dobře, hlavně od ženy, která pomohla cizinci, který ji vyšetřoval a prošmejdil jí věci. A o lidech, které zná, řekne, že za to nestojí. „Je možné, že by ses mohla mýlit.“
„Kéž by.“
Pořád je to stejný, pomyslel si. Pořád nic nejde jak má. Radši naskočil na koně.
„Proč to děláš, hrozí ti nebezpečí.“
„To mi hrozilo vždy. Prostě nevím, nic jiného neumím než jen řešit problémy, ať už jsou jakékoliv.“ A rozjel se směrem k vědmě na schůzku s osudem, jak by sama měla říct.
Zastavil se u domu vědmy a neměl z toho vůbec dobrý pocit. Byl opravdu zoufalý, když tu byl, neměl ale moc na výběr. Jeho šance spočívaly v tom, že vědma bude věštit z krve prasete a ne z jeho. Tohle dočasné spojenectví se mu však nelíbilo. Ano pomůže mu to vyřešit co se tu děje, ale i tak z toho neměl vůbec dobrý pocit. Bylo to až zvláštní, přespat u čarodějnice mu nevadilo ale s vědmou, kterou všichni milují, měl prostě problém. Obával se až, že mu mysl zastínila krása čarodějnice, navíc se jí nezeptal na jméno. Sice měla na tváři cejchy, ale to mu vůbec nevadilo. Musel ovšem ihned změnit myšlení, přece jenom celé to mohlo skončit i tak, že si s ním čarodějnice hrála. Nebylo ale zbytí, musel jednat, ať už to způsobí cokoliv, jinak to nešlo.
Došel ke dveřím a zabouchal na ně, ty se samy otevřely a vstoupil. Našel tam sedící vědmu na zemi a měla před sebou misku s mlékem.
„Věděla jsem, že se vrátíš.“
„Kdyby ne, tak nejsi dobrá vědma. Co měl včera znamenat ten rituál.“
„Na odpovědi potřebuje člověk sílu.“
„Tím pádem jsem přišel akorát.“ Položí před ni baňku s krví.
„Co je to?“
„Krev, kterou si žádala. Není sice čerstvá, ale bude účinná.“
„Žádala jsem tvoji krev, ne zvířecí.“ Dotkla se baňky. „Co je to za krev?“
„Nutná krev. Dej se radši do práce, vědmo. Rád bych byl ještě dneska večer daleko odtud.“
Vědma si vzala nedůvěřivě krev a namočila do ní jeden nehet, poté krev ochutnala a ihned vyplivla. Přesto pokývala hlavou na souhlas. Vylila krev do misky s mlékem a pak na mléko položila obě dlaně a zaklonila hlavu. Oči se jí obrátily ve sloup a vlasy až nadzvedly. Cítil soustředění magie a byl v pohotovosti. Vědmě se pak začaly hýbat rty, ale žádná slova nevycházela. Pak vědma sklonila hlavu a zadívala se přímo na něj očima ve sloup, její jasně bílé bělmo bylo zářící. Následně vzala misku s mlékem, kterou vypila a mléko jí stékalo po bradě, ale jen mléko, krev nikoliv. Vědmě se vrátily oči zpět a ona se zhroutila na zem.
Celé to sledoval bez jediného pohybu a i pak, když se vědma zhroutila na zem, tak se ani nepohnul. Čekal tam jen opřený o futra dveří na to, co se dozví.
„Takže,“ pro
„Nech mě vydechnout,“ popadala vědma dech. „Ta krev měla sílu.“
Ano to měla, a to necítila, z čeho tu krev musel vytáhnout. Pořád zde byl i problém s tím zvířetem, tomu by se měl rovněž věnovat. Doufal však, že to nemá s tímhle nic společného, jen by to vše zkomplikovalo. A to, že má srdce prasete, si nechal pro sebe.
„Musíš do lesa, jdi za tím starým dědou. Podej mi ruku, ukážu ti cestu.“
„Nepodám.“
„Ty mi stále nevěříš?“
„Život mě naučil, nevěřit nikomu. Je to příliš moc velký luxus.“
„Pořád opatrný. No dobře, navedu tě.“
Následně mu vědma dopodrobna popsala krajinu a lesy, kde má starouška hledat. Byla velice přesná, možná až příliš. Hlavně mu ale neřekla, co u děduly najde, jen, že musí pátrat tam. Přijal tedy její slova bez jediné emoce a rovněž tak odešel. Venku neměl stále radost z toho, že musel spolupracovat s vědmou, ale jinak to zatím nešlo.
Byl na místě, rozhlížel se okolo a mírně byl až naštván, protože kousek odstaď hledal. Vyšel tedy po stopách vědmy a vše zatím odpovídalo. Přesně jak to pospala, stromy i blbé křoví, vše bylo, jak mělo být. Po deseti minutách pak našel malou skrytou pěšinku, která byla špatně vidět, dotyčný prostě musel hledat jen konkrétní krajinu. Vydal se tedy po ní a předem se připravoval na to, co najde.
Na konci cesty našel malou boudu, nebyla nijak velká a ani v nejlepším stavu. Přiblížil se tedy k ní již plně vybaven a čekal cokoliv. Avšak ani nevěděl, jak moc se mýlil. Na tohle se připravit totiž nemohl.
Zabouchal na dveře a vevnitř uslyšel pohyb. Pak se dveře pootevřely a za nimi uviděl starého dědu. Byl to ten stařík, o kterém věděl z města. Otevřel si tedy dveře a děda se na něj vyplašeně díval. Vstoupil dovnitř na dva kroky a nadále sledoval dědu.
„Co chcete,“ ptal se děda.
„Informace.“ Vstoupil více dovnitř a rozhlédl se po boudě. Bylo zde hodně loveckého vybavení, možná až moc. Otočil se na dědu, který zavřel dveře a sledoval jej. „Hledám důvod, proč se zde ztrácejí lidi. Nevíte o tom něco?“
„Já, co bych o tom asi věděl. Já si tady žiju sám pěkně v klidu bez otravných lidí.“
Pomalými kroky se rozešel po boudě a zkoumal všechno, co vidí. „Je to trochu zvláštní, že žijete sám uprostřed nebezpečného lesa. Všude se tu potulují nebezpečná zvířata. Velmi nebezpečná.“ Mluvil chladně a zadíval se na velkou past na medvědy.
„Málo jich tu není. Před pár týdny jsem potkal jednoho divočáka. Nevím, co s ním bylo, ale bral jsem nohy na ramena.“
Podíval se na staříka, byl nervózní. Pomalu se znovu rozešel, ale prkna pod ním zavrzala, byl zde sklep. Ohlédl se na dědu a ten sahal pro kuši schovanou za dveřmi. Jen mávl rukou a děda odlétl na stěnu. Pak si přivolal kuši k sobě a pustil ji na zem. Stařík něco skrýval, ale co teprve musel zjistit. Najednou se nadzvedlo víko z kotlíku. Přemístil se tedy ke kotlíku a celou dobu sledoval staříka, který z něj rovněž nezpustil oči.
Došel ke kotlíku a odsunul víko. Voda bublala a vydala svůj obsah na hladinu. V ten moment se musel silně držet, protože to co viděl, byla lidská hlava, která se vařila, ještě s očima. Odvrátil zrak a musel se velice ovládat, aby si ponechal svůj chlad. Zhluboka se nadechl nosem a snažil se uklidnit. Ten děda ty lidi lovil a jedl, byl to kanibal. Zapadalo to do sebe, byl starý na to, aby lovil zvěř, ale jeho životní zkušenosti stačili bohatě na lidi, přičemž jeho výbava byla odpovídající.
Srazil kotlík stranou a z něj se vyvalil i zbytek, další kusy těl, ručičky i nožičky dětské velikosti, stejně tak jako dospělých. Znovu se musel ovládnout, tohle bylo na něj moc. Něco už viděl i zažil, ale tohle ještě ne. Tohle nemělo s ničím obdoby a to už viděl dost. Nevěděl ani proč, ale najednou mu do očí padlo malé kladivo, co viděl ležet na stole. Uchopil tedy kladivo a pevnými kroky se vydal ke staříkovi, který začal křičet a obhajovat se, ale to jej nezajímalo. Potom tím kladivem začal mlátit staříka po těle. Moc dobře však věděl, kde musí zasazovat údery tak, aby oběť nezabil ihned. Stařík se krčil v koutě a křičel bolestí, ale to v něm jen umocňovalo všechnu sílu a emoce. Mlátil staříka tak dlouho, dokud se nehýbal a i potom jej mlátil kladivem dále.
Všude okolo něj byla krev a dost jí měl i na sobě. Upustil kladivo a hodlal se podívat do sklepa. Zvedl padací dveře a sešel po žebříku dolu. Tam našel lidské těla, jak visí na hácích. Muži, ženy, děti, všichni bez rozdílů. Všechny těla byly zpracované a dole byl i řeznický pult, na kterém viděl rozporcované tělo. Tohle už nedal, nemohl se na to dívat. Vyšel ven z boudy a tam hned za prahem se opřel o zeď, po které se svezl na zem. Jen se před sebe díval a snažil se vystrnadit, co právě viděl, ale nemohl. Za celý život toho viděl dost. Dost i toho způsobil, ale tohle bylo na něj moc. Srdce mu tlouklo a snažil se jej uklidnit, ale nešlo to. Sundal si helmu a protřel si oči. Už teď věděl, že z toho bude mít noční můry. Vytáhl si láhev s alkoholem a pořádně se napil. Tohle prostě nedával. Zažil už, co dokáže magie či jak těla vypadají po bitvě, ale čiré řeznictví kombinované s kanibalismem bylo na něj příliš. Tišil se proto tím, že už to skončilo. Ne, musí to ještě dokončit.
Vrátil se zpět do reality a dal se do práce. Vyvolal kopuli nad chatrčí a v ní vzplál oheň. Celé místo zapálil. Dimenzoval oheň, jak nejsilněji mohl, dokud z chatrče nezbyl jen popel. Pak se vydal za vědmou a během cesty zpět se snažil pobrat to, co zde právě zažil.
U vědmy našel pár měšťanů. Poznali na něm, že se něco stalo, ale jen kolem nich prošel a vstoupil k vědmě dovnitř. Tam sice našel dalšího člověka, ale radši jej vědma propustila. Pak nastalo ticho, nenacházel totiž slov.
„Co jsi našel,“ zeptala se nakonec vědma.
Nevěděl, jak má začít. „Ten stařík z lesa.“
„Co udělal?“ vědma nechápala.
„On je jedl.“
„Bohové,“ pošeptala vědma a dala si ruku před pusu. Tohle totiž nečekala.
„On je tam všechny měl na hácích a…“
„Neříkej mi to,“ skočila mu do řeči. „Nechci to vědět. To co chci vědět je, jestli už je po všem.“
„Už je po všem, o to jsem se postaral.“
„Dobře, to je nejdůležitější. Nechceš si tu odpočinout, mám i byliny na zklidnění. Tohle s tebou muselo pohnout.“
„Ne, to co potřebuji je klid a samota, a hlavně vypadnout co nejdříve z tohohle místa.“ A nemalé množství alkoholu.
„Chápu tě. Musím ti ale připomenout, že mohlo být o jednoho mrtvého méně, kdybys mě poslechl.“
Zadíval se vědmě do očí a ta měla stejně silný pohled jako on. Měla ale pravdu, to si moc dobře uvědomoval. Radši se otočil a chtěl odejít, na tuhle konverzaci měl ve výsledku málo alkoholu.
„Co tě trápí více,“ zastavila ho vědma. „To, že jsem měla pravdu, nebo že zemřel kvůli tobě člověk.“
Ani se neotočil, prostě udělal krok dále a odešel. Znal totiž odpověď. Jeho netrápil mrtvý člověk, to ho netrápilo nikdy, ale to, že neměl pravdu, že se mýlil. Radši nasedl na koně a odjel pryč. Potřeboval být sám, chtěl být sám, musel být sám. Nejdříve ale ještě odjel za čarodějnicí, měla by vědět, jak to dopadlo.
Jakmile dorazil k čarodějnici, zjistil, že ta není doma. Váhal, co dále. Chtěl jí nějak dát vědět, že to skončilo. Spíše se ale obával, že nechtěl být sám. Vždy měl s tímto trochu problém, vždy když něco nedopadalo, jak mělo. Nakonec to ale řešil tím stylem, že se prostě ožral jak doga a upadl do spánku.
Chvíli tedy váhal a všimnul si krákorajícího havrana. Připadalo mu, že se ten havran snad na něj dívá. Havran se pak rozletěl směrem do lesa a znovu krákoral. Zakýval však jen hlavou a vydal se havranovým směrem.
Po chvilce jízdy našel čarodějnici, jak sbírá byliny. Ta se na něj zpočátku radostně zadívala, avšak její úsměv se změnil na strach, on se totiž nesmál. Čarodějnice k němu přešla a chvíli jej sledovala. Viděla na něm, že jej něco zasáhlo a zároveň byl rozpolcen. Opatrně ale k němu natáhla ruce a chytla ho za hlavu, měla totiž strach, co udělá. Nechal však její ruce a tak mu hlavu sklopila na své rameno a začala ho hladit a konejšit, zatímco s ním mírně kývala na klidnění. Byl překvapen, že se nechal takhle ovládnout. Bylo to vůbec poprvé v životě, kdy mu někdo nabídl útěchu a vůbec tento pocit neznal. Svou sestru o to žádat nemohl, jen by jí tak ublížil. Proto vše držel v sobě, navíc i Marklen od nich vyžadoval sebeovládání a skrývaní pocitů před světem. A Elise se rovněž nemohl nikdy svěřit kvůli toho, že byla budoucí čarodějka. Nezbývalo mu než se se vším vyrovnat sám. Všechnu tu bolest a následky co zažíval, musel zkrátka potlačit. A když hledal útěchu u jiných žen, které měl po špatných událostech, nikdy mu doopravdy nedaly to co právě čarodějnice.
Dlouho stáli na jednom místě. Pak se ale přesunuli k jednomu ze stromů, kde si lehl a hlavu si položil na nohy od čarodějnice. Ta ho hladila po tváři a on se díval na nebe. Pak začal z ničeho nic mluvit a vše jí popsal. Snažil se vyvarovat určitým detailům, ale to, že se mohl vymluvit, mu prostě pomohlo. Mluvil však dále a dále dokud neskočil do chvíle, kdy ji znovu uviděl. Nezůstal ale u téhle akce a pokračoval, musel. S čarodějnicí totiž právě zažil něco, co s žádnou jinou ženou. Dokonce ani Elisa mu nikdy nemohla být tak nablízku díky svým občasným vídáním a lhaním sám sobě, jako nyní čarodějnice.
Byli pak na onom místě, než přišla noc. Až poté se vydali k chatrči od čarodějnice. Ona se nijak nebála noci, přestože byly nebezpečné. Věděla totiž, že on ji ochrání. Bohužel po cestě zjistili nepříjemnou věc, oba ucítili kouř.
Až při návratu k chatrči nalezli pravý zdroj kouře. Byla jim její bouda, kterou právě pohlcovaly plameny a před ní stál rozbouřený dav. Čarodějnice udělala pár kroků, ale nakonec klesla na kolena a sledovala, jak její domov pomalu ale jistě mizí. Celé to viděl a měl v sobě narůstající vztek a chtěl něco udělat. Lidi ho ale předběhli, začal totiž mluvit silný jedinec z davu hrubým hlasem.
„To máš za to, že nám se ztrácejí lidi, ty čubko jedna. Tvůj cejch tě věčně neochrání. Jarl se dozví, co tu provádíš. A jestli i ty nechceš skončit jako ona, tak radši odjeď, jak jsi slíbil. Lháři u nás nedopadají dobře.“
„O čem to mluvíte,“ pronesl temně.
„O tom, že jsi nás a vědmu podvedl, ty zmetku.“ Ujal se slova další chlapů. „Chuja si akorát vyřešil a paktuješ se s čarodějnicí. Jsi stejný jako ona.“
„O čem to sakra mluvíte,“ zesílil hlas.
„Že jsi nás všechny podvedl, jsi jen šarlatán. Řekl jsi, že jsi to vyřešil, ale nic jsi neudělal. A mně se ztratil syn, těsně před západem slunce. Všechny jsi nás podvedl. Radši vypadni.“
Najednou mu to všechno došlo. Celou dobu měl pravdu, za vším stála vědma. Jen vědma věděla, že má odjet, a rovnou to řekla lidem, aby odvrátila pozornost. Celou dobu měl ohledně vědmy správný pocit. Kurva celé to akorát posral tím, že tu děvku neoddělal hned. Nyní ale svoji chybu napraví. Podíval se na čarodějnici a ta z jeho pohledu vše zachytila, i ona nyní prozřela díky tomu, že jí všechno řekl. V očích měla ale najednou strach, ne o sebe, nýbrž o něj, protože moc věděla, že vědma je nebezpečná. Sám ale o ničem nepochyboval a hodlal vědmu zabít jednou pro vždy. Nasedl na koně a chtěl odjet, pak se ale zastavil a otočil na lidi.
„Jestli jí někdo z vás jen zkřiví vlas, tak se nedožije rána.“ Potom vyjel za vědmou ji zabít, ani víc, ani míň.
Zavřel knihu a schoval ji do brašny, přičemž lektvary měl v krvi společně s podpůrnou magií. Už z dálky však cítil, že okolo místa pobytu vědmy se děje něco špatného. Po cestě si pak všimnul jasně bílé záře od měsíce, která rozhodně nebyla přirozená. Něco se blížilo a bohové byli zvědaví na nadcházející události. Přivázal tak koně a pevnými kroky se vydal za vědmou.
Když vyšel z lesa a uviděl dům od vědmy, pochopil, že tohle má daleko větší následek než jen obyčejné zaklínání, ale rituál velkých rozměrů. Sice nevěděl, jak má rituál přerušit, ale rozhodně nehodlal nechat vědmu dokončit, co začala.
Blížil se k domu a jeho zrak zaujala mlha, která se linula z oken a držela se při zemi. Samotná mlha byla ale černá a sem tam v ní probleskl výboj energie. Zatím se k mlze nepřiblížil a už předem odhadoval její zákulisí. Najednou však pohasla jasná záře měsíce, jako kdyby někdo zatáhl bohům divadelní oponu s hrou, která nepřísluší jejím očím. Mlha se navíc začala vlnit a výboje více zářit. Byl napjatý a čekal, že se něco bude dít dále, ale nic. Vstoupil tedy do mlhy a byl připraven, že jej něco chytne za nohu. Nic se nedělo a tak šel dále ke dveřím. Ty byly pootevřené, zatlačil tedy na ně a podíval se dovnitř. Byla tam stejná tma jak venku a všechna ta mlha co zde byla, se linula z kotle.
Vytasil meč na zádech a pomalými kroky vstupoval dovnitř. Vzápětí si ihned všimnul dítěte v kleci, jež se choulilo v rohu. Prstem před pusu klukovi naznačil, ať je potichu. Pokračoval pak dále, zatímco se rozhlížel po všem divném, přičemž málo toho tady nebylo. Kráčel ke kotli, nad kterým se zastavil. Bublalo to v něm. Máchl volnou rukou nad kotlem, aby rozehnal kouř a vevnitř našel plavající srdce. Ihned se proklínal za to, že se neovládl u dědy a nezkontroloval obětem, zda mají srdce. Teď už mu to došlo, to ona unášela lidi a těla pak dávala staříkovi k snědku. Celou dobu staříka používala jako krytí, kdyby ji někdo odhalil. Nevěděl sice, na co ty srdce měla, ale cítil z toho kotle moc. Nepřirozenou moc. Bylo mu ale jasné, že ten kotel tu není pro nic za nic. Je to jako recept, který vaříte, všeho musí být v přiměřeném množství. Musel proto do kotle dostat srdce z kance. Tím vychýlí rovnováhu toho, co vědma připravuje, nebo posílí. To bylo ale jedno, tak či tak to naruší čistý průběh.
Natáhl se pro srdce v brašně a najednou slyšel dětský křik. Nemusel však nic slyšet, ucítil totiž závan na krku, který mu naježil všechny chlupy. Jeho pot na zádech rázem zmrznul na kousky ledu. Naslepo se za sebe rozmáchl mečem, ale nic netrefil. Až potom se před ním zjevila vědma s naprosto bílou tváří. Vědma mu pak dala ránu do hrudi a odletěl na protější stěnu, po které sjel. Až nyní si mohl prohlédnout vědmu. Celá její pokožka byla bílá v černém šatu a její vlasy stále vlály dozadu jako by foukal vítr. Její oči měly navíc dvoje zorniček, které se nezávisle na sobě pohybovaly. K tomu všemu se vědma vznášela nad zemí jako přízrak a měla i jeho schopnosti, umí se zhmotnit, kde chce. Ať už byla vědma cokoliv, tak svůj rituál začala a získala potřebnou sílu, přišel pozdě. Chtěl se vyškrábat na nohy, ale nemohl si nevšimnout, že ruku položil do mokrého mechu. Nebyla to však voda, nýbrž krev. Znovu se proklel, že podlehl slabosti a nezkontroloval těla.
„Měl jsi odjet,“ řekla dlouze a syčivě vědma. „Ale jsi daleko lepší dar pro mou bohyni, než čistá a nezkažená duše.“
„To mě fakt těší.“
„Taky, že bude. Ale teď vypadni, ještě nenastala tvoje chvíle.“
Vědma se v ten moment rozplynula a přeletěla k němu. Neměl šanci čarovat, znovu máchl mečem, ale vědma se meči vyhnula jako upír svěcené vodě. Chytla ho pak za krk a vyhodila jej skrz dveře ven, kde tvrdě dopadl. Chtěl se zvednout, ale mlha se přes něj převalila a kupila se na něm. Mlha ho držela na zemi a svírala ho, jako by to byly snad duše. Přivolal si hůl a praštil s ní o zem a v ten moment se mlha neochotně vznesla do stran.
Postavil se na nohy a přemýšlel. Neměl meč, ale ten by mu pomohl jedině, kdyby se trefil. Musel jednat, ovšem připadalo mu, že tma je ještě větší než předtím a měsíc na nebi snad ani neexistoval. Vědmu by dokázal porazit i přímo, ale kdyby umísil srdce do kotle, bylo by to jednoduší. Do toho všeho tu byl ještě ten chlapec, ale ten byl snad mimo hru díky jeho přítomnosti. Tak či onak musel vědmu nejdříve vidět. Sklopil hůl a silnou tlakovou střelou rozrazil dveře. Dveře vletěly do budovy, ale v půlce letu se zastavily a vyletěly ven. Odklonil letící dveře, které se rozrazily o stromy a chtěl jít znovu do domu. Vědma jej však předběhla a mohl sledovat, jak se kousavě přemísťovala za ním. Máchnul před sebe holí a volal ohnivou zeď. Kouzlo bylo slabé a hned za sebe máchl naslepo holí, protože tušil, že vědma bude za ním a nemýlil se. Přetáhnul vědmu holí a ta klopýtla dozadu, přestože se vznášela. Pak se ale vědma znovu začala přemisťovat a nezastavovala se. Nehodlal takhle naslepo kouzlit, musel na to jinak. Chtěl ovládnout okolí, ale mlha mu značně neumožnovala kouzla. I tak se ale snažil pokusit proti vědmě použít její vlastní silu, ovládnut mlhu. Započal kouzlo na soustředění, ale vědma do něj narazila a chytla ho za hlavu, pak mu chtěla dát polibek. Nevěděl, co se mělo stát, ale odhodil vědmu pryč a mrazila ho hlava. Mlha však zesílila díky zlostí vědmy a blížícímu se konci rituálu. Nijak neváhal a rozeběhnul se zpět do domu. Musel dostat srdce do kotle. Hned po pár krocích ale tušil, že vědma jej napadne a proto vyvolal štít, ten vědmu zpomalil. Vběhnul dovnitř a šahal pro srdce. Místnost ale ztěžkla a mlha zde byla hustá a každý krok byl těžký. Křik vědmy slyšel už za sebou, avšak to šlo stranou. Srdce držel v rukou, a když byl konečně u kotle, hodil jej dovnitř. Do zad mu pak ale narazila síla a znovu měl nad sebou vědmu, ta se jej snažila znovu políbit a tlačila své rty k jeho. Ta ženská měla šílenou sílu a držel se od ní, jak jen mohl. Mlátil vědmu i do tváře, ale vždy se odhmotnila, až to vypadalo, jako by to nefungovalo. Musel tak vymyslet něco jiného s ženskou na sobě, co mu chtěla vrazit polibek. Už měl tedy i lepší chvilky. Najednou se však vědmě více rozšířily oči a zesílila, byla mu blíže. Přesně tohohle se obával a ještě více prohloubil problém. Musel zaútočit. Vědma byla dost blízko a měl na sobě helmu, čelem tedy praštil vědmu do nosu. Jedna rána ovšem nestačila, tak mlátil vědmu hlavou, až měla pusu od krve a zlomený nos. Nedokázala mu ale dát polibek, proto odlétla stranou. Nyní se ale projevilo přidané srdce, vědma byla silnější a neovládala své síly a po přemístění narazila do zdi. Získal tak jedinečnou šanci, jež musel využít. Z rukou mu vyletěly střely mířící na vědmu, přičemž ta se snažila přemístit, ale znovu jí to nevyšlo a narazila do zdi. Měl tak další šanci a převrhnul kotel se srdci. Vědma se v ten moment neovládla, křičela a působila, jako by se i dělila, a v ní byla další bytost. Chytl vědmu a praštil s ní o zeď, aby ji ochromil. Pak k ní natáhl ruce a soustředil se na kouzlo. Snažil se z vědmy vypudit zlo, které na sebe přivolala, tohle bylo totiž vědomé. Vědma křičela, protože to musela být stejná bolest, jako kdyby z ní trhal nádor bez umrtvení. Pot mu stékal po těle, neboť to co se s vědmou spojilo, byla silná bytost. Soustředil se více a víc, když bytost najednou z vědmy vystřelila jako špunt od šampaňského. Upadl z toho dozadu a v ten moment měl další problém, protože ona bytost ve vědmě hledala nové místo na uchycení. Ihned se musel bránit mentálními štíty proti bytosti, která se nad ním vznášela. Vůbec ale ve tváři nevypadala na člověka, spíše jako bestie s dlouhými zuby a protáhlým obličejem. Bytost ale slábla s každým okamžikem a nakonec vyletěla z domu vědmy pryč do lesa.
Byl opřený o futra dveří a těžce oddychoval. Nesnášel mentální boje, špatně se totiž u nich taktizovalo a měnilo průběh samotného střetnutí. Všimnul si ale, že venku je znovu svit měsíce, bylo po všem. Tu bytost, kterou zde potkal, musela vyvolat sama vědma. Díky tomu byl snad klid na delší dobu, ale o tomhle si musí něco najít.
„Co jsi to udělal,“ řekla vědma zhroucená v rohu. „Proč jsi to udělal?!“
Zadíval se na vědmu. Neviděl jí tvář a měl tušení proč. Radši se ale zvedl a osvobodil chlapce z klece. Zkontroloval ho, zda je v pořádku a byl.
„Teď mě poslouchej, kluku. Půjdeš ven po cestičce a tam najdeš přivázaného koně. Počkáš tam na mě, rozumíš?“ Chlapec pokýval hlavou, ale ještě jej nepustil. „Jak budeš u koně, tak si zacpeš uši a nikam jinam nepůjdeš, hlavně ne tady. Ano?“ Další přikývnutí mu stačilo a poslal chlapce pryč. Potom si došel pro meč, který upustil během boje a zastavil se nad vědmou. Ostřím ji otočil na stranu a její prastará tvář byla popraskaná a zkroucená nenávistí. Oči se k tomu vrátily do normálu a měla je krvavě rudé.
„Vidíš, co jsi mi udělal.“
„Spíše čemu jsem zabránil. S čím ses to vůbec dala dohromady.“
„Nesmím o ní mluvit, nejsi toho hoden.“
„Jo to je dost možné. Tak mi aspoň řekni, na co ti lidi.“
„Ti ubožáci měli zaplatit mou daň. Byla to malá cena za to, že jsem je povznášela.“
„Jistě o to stáli.“
„Oni nevědí, co je pro ně dobré. Já ano.“
„Jak jinak.“
„Odkud jsi měl to srdce?“
„No vzhledem k tomu co jsem tu viděl, odhaduji, že ta tvá dobrá polovička musela v něčem přežívat, a tvým vyvoláváním sílila. Byla to vůbec bytost podobná člověku?“
Vědma ale neodpověděla, tak si tam jen sedl a přemýšlel. Vědma ale ticho nevydržela.
„Co se tak na mě díváš?“
„Přemýšlím, jakou ti dopřeji smrt.“ Měl zlost za to, co vědma udělala. Lovila lidi, aby žila, to bylo sice pochopitelné ale naprosto neodpustitelné. Do oka mu ovšem padl kotel, co zde ležel. Měly se v něm vařit srdce a v podstatě i duše, takže oko za oko. Ovládl vědmu a nacpal ji do kotle. Bránila se a vřeštěla, neboť kotel nebyl dost velký, takže jí musel vykloubit pár končetin. Nakonec ji ale nacpal do kotle a zalil vodou z vědra. Pak ji zavřel poklicí, kterou zajistil a vrátil zpět nad oheň, kterému dodal potřebný žár. Vědma řvala bolestí, ale stále měl před očima sklep u dědy. Tolik smrti co způsobila a kdo ví ještě jak.
Nechal vědmu podusit ve vlastní šťávě a užíval si její jekot. Bylo to jak z nějaký pohádky, ale v reálnější verzi. Jakmile vědma konečně utichla, kotel otevřel a nebyla to příjemná vůně. Nijak to s ním ovšem nehlo a aby měl jistotu, zarazil vědmě nůž do oka, co tu ležel. Vyšel pak ven a celé místo zapálil. Musel to tu očistit. Se sílícím ohněm pak slábla síla aury tohoto místa. Docela chápal, proč fanatici nejčastěji používají oheň jako čistící prostředek, logiku to mělo. Vrátil se pak ke koni, kde našel chlapce. Byl stále vyděšen, ale uklidnil jej a naložil si ho za sebe na koně a vydali se do městečka.
Když přijížděl k městečku, lidi už sami tušili poprask a stráže jej tak spatřili už z dálky. Všichni lidi se přišli podívat, jak se blíží. Stáli v bráně a nevěděli, co mají čekat, byli napjatí. Zastavil ještě v dálce, aby je zbytečně neděsil. Jistě totiž někdo pak přijde k vědmě, ba to dokonce neviděl. Chvíli si je prohlížel, ale pak spustil kluka na zem a ten se rozeběhnul do městečka. Uslyšel následně volání otce, kterého potkal u čarodějnice a sledoval, jak chytá své dítě do náruče. Bylo ticho a všichni se dívali jeho směrem, on ale otočil koně a odejel pryč zpět za čarodějnicí.
Blížilo se ráno a první červánky už byly na obloze. Dorazil k čarodějnici unavený a ta stála před svým domovem, ze kterého se linul už jen kouř. Seskočil z koně a přešel k ní. Díval se, co zbylo z jejího domova.
„Takže to skončilo?“ zeptala se.
„Ano. Celou dobu to byla vědma. Pokoušela se vyvolat, tedy spíše přivolat nějakou bytost. Byla mocná a na to aby se uchytila, potřebovala mnoho životní síly. Vše do sebe nakonec zapadlo.“
„Aspoň, že tak.“
Chvíli bylo ticho. „Tvého domova je mi líto.“
„Nemusí, bylo to jen dřevo. Nesouhlasíš snad?“ ohlédla se na něj.
„Nevím, nikdy jsem domov neměl.“
„Tvoje práce skončila. Co budeš dělat teď?“
Na to sám neznal odpověď. Co má dělat teď, jet zase o kus dále a najít si další práci? To má takhle bloudit dále do konce života? To byl jeho osud? Kdysi když tohle dělal, tak to mělo svůj důvod a smysl, ale teď už ne. Nevěděl co dále, chtěl jen studovat svůj Grimoar a co potom neměl tušení. Věřil, že se něco najde samo, pro začátek měl ale pocit, že tu neskončil. „Pomůžu ti znovu postavit tvůj domov.“
Čarodějnice se na něj podívala a naklonila hlavu.
„Sice nejsem žádný stavař, ale zas tak těžký to být nemůže ne?“
„Nemám ti jak zaplatit.“
„Ani za vědmu jsem nedostal odměnu. Není potřeba.“
„Proč to děláš?“
Nenacházel slova, neznal totiž odpověď. Čarodějnice ale na žádnou nečekala a chytla ho něžně za ruku a znovu se dívala na místo, kde stál její bývalý domov.
Následující dny pracoval spolu s čarodějnicí na domu. Značně mu pomáhala magie na tahání stromu i kamenů. Nikdy nebyl stavař, ale ještě za mladých let viděl v docích, jak dělníci stavěli sklady. Více méně vše dělal on, a i když se mu čarodějnice snažila pomoct, tak neměla pořádně jak. Čarodějnice ho mohla akorát navigovat v místech stavby či mu říkat své plány a zajišťovat mu jídlo. Vše ale zvětšoval, aby to nebyla jen malá chatrná bouda jako předtím. Vybudoval pomocí magie základy a vše dělal pořádně.
Třetí den za ním přišli lidi z městečka a pozorovali ho, jak zrovna tahal stromy z lesa. Zastavili se u něj a muž, který na něj předtím křičel, mu děkoval za záchranu syna a snažili se mu i omlouvat za to, co provedli čarodějnici. Jen se ale na ně podíval a bez jediného slova se dal zpět do práce. Nezajímaly ho jejich omluvy, bylo mu to jedno. Čarodějnice to celé pozorovala a nic neřekla. Když pak odešli, akorát mu podala vodu a usmála se na něj.
Pokračoval ve stavbě další dny, dokud základy chaty nebyly hotové, přičemž vše se snažil jakkoliv zpevňovat. Čarodějnice mu pak z města přinesla pár nástrojů od lidí. Naučil se je rychle používat hlavně díky magii a práce mu tak odsýpala. Chata nakonec stála, zbývala už jen střecha. Navrhoval pořádnou dřevěnou, ale čarodějnice nechtěla, ať ničí les kvůli ní.
Po deseti dnech bylo vše hotovo. Stál před novým domovem čarodějnice. Nebyla to sice nejlepší práce, ale určitě to bylo lepší, než co tu stálo předtím. Díval se na to, co postavil a poznal, že je čas jít. I čarodějnice to vytušila. Celé to proběhlo bez jediného slova, prostě si zabalil a byl připraven odjet. Měl už vyskočit na koně, ale váhal. Nevěděl, kam má jet. Než ale začal pořádně nad vším dumat, ucítil ruku na rameni. Otočil se a za ním stála čarodějnice a usmála se.
„Astrid, tak se jmenuju.“
Díval se do jejich očí, nikam se mu nechtělo. Nikam ale ani nemusel. Neměl ani kam by jel. „Nemám jméno.“ Váhal, už to zažil s Helén. Nechtěl té ženě ublížit svým monstrem. „Odpusť, ale já nejsem moc příjemný člověk.“ Ano viděla ho sice posledních deset dní a pracovali spolu poklidně a uvolněně, ale on takový není.
Astrid se jemně dotkal jeho tváře, nemusela nic říkat, vše bylo jasné.
Dotkl se její ruky. Nikam se mu nechtělo a měl tu v podstatě vše. A co, že neměl titul z univerzity, na co by mu vlastně byl. Že by tohle bylo konečně jeho místo, že by tohle byl ten jeho bájný sen, po kterém toužil už na ulici. „Já ti nechci ublížit.“
„Nemáš jak.“
„Neznáš mě. Nevíš, kdo jsem.“ Bránil se životu s Astrid, ale opravdu ji jen chránil, nebo lhal sám sobě a měl strach z toho, že se znovu zamiluje. Láska mu už jednou podrazila nohy, přestože on byl ten, kdo věděl, že láska se dá i koupit.
„Já jsem čarodějnice, mně nemáš jak ublížit.“
Nikdy se takhle nebál odpovědi. Nevěděl, co má dělat, ale asi to musel udělat. Bylo to jako v boji, prostě musel změnit pravidla, aby vyhrál. A co když právě nastala ta chvíle, kdy opět musel změnit pravidla. Na tuto otázku se dalo odpovědět jediným možným způsobem, musel riskovat. Avšak konečně pro něco, co má snad pořádný smysl.
Sklonil se a políbil Astrid na ústa. Pak se jí podíval do očí a měla v nich radost, i on měl radost, opravdovou radost. A vůbec si nevšiml, že Astrid na sobě nemá svůj amulet, který se každým dnem co tu strávil, jen více třásl. Proto si i amulet sundala, a mít ho zrovna u sebe, cítila by jeho nejsilnější třas.
Konec šesté kapitoly