Kapitola pátá – Příslib většího prokletí
Stál a díval se na Lukuvskou univerzitu. Byla úplně jiná než Bílá univerzita v Arghamu. Chtěl jít dovnitř a podívat se tam, ale nesměl. Nemohl riskovat své odhalení a dopadení, přestože byl tak daleko. Nikdy ještě jinou univerzitu než tu Bílou neviděl, a velice ho zajímalo, jak zde probíhá každodenní život. Tak moc byl zvědavý, ale nemohl riskovat. Grakov mu o ní něco řekl, ovšem to nebylo nic s porovnáním ji vidět. I tak mu jeho slova musely stačit. Nesměl vstoupit na pudu univerzity. Když nad tím ale přemýšlel, proč by tam vlastně chodil. Ano toužil vidět, jak univerzita žije, ale jinak s nimi kromě magie v krvi neměl nic společného. Vždyť přece i Bílá univerzita mu dala jasně najevo, jak se na něj dívají, tak proč by měl v Lukuvské univerzitě očekávat něco jiného. Byl odpadlíkem, ale zároveň mu to i vyhovovalo. Nebyl svázaný jejich zákony a mohl žít, jak chtěl, i přes jistá omezení. Ano, musel si přiznat, že pozice, ve které se nalézá, mu vyhovuje. Jak říká jedno přísloví, bližší košile než kabát, a tak tomu bylo i ohledně univerzity. Byl daleko od všech intrik a mohl žít svůj život. Byl svobodný. Přes všechny neduhy si musel přiznat, že byl svobodný. Michael vyměnil svoji svobodu za jeho, a dokud byl mimo vliv univerzity, mohl dělat, co chtěl. V Lyssanderových službách tomu tak neplatilo, ale teď tady na severu ano. Mohl tak následovat cíl Bílé paní, pro který se rozhodl a nic jej neomezovalo. Potáhl proto koně za uzdu a vydal se za svým úkolem. Nechtěl nic měnit.
Po třech týdnech svižnější jízdy, kdy měl noc co noc i silnějšími viděními ve spánku, konečně dorazil na místo Bílé paní, Nordická univerzita. Byla to nejseverněji položená magická univerzita a nacházela se až na Dračím hřbetě, jež tvořil hranici severu. Někteří dokonce říkali, že se za pohořím rozprostírá nový svět. Místo, kde neexistuji hranice království a kde o životě rozhodují daleko jiné zákony než lidí. Nebývalo tomu tak vždy, ale postupem času se vše dokázalo změnit. Už z dálky pak viděl pověstnou věž, která za dob dávno minulých soužila jako maják pro všechny cestovatele. Viděl však i něco zvláštního a sotva se blížil, prozřel. Bylo to mrtvé město, které pohltil sníh.
Zastavil se před bránou Nordiku a seskočil z koně. Z popisu od Grakova věděl, že město pohřbil sníh, ale dokud nestál před bránou, nedokázal si jeho slova představit. Zároveň tím vyvstal první problém. Brána byla zavalená sněhem, rovněž jako zdi, po kterých se bude nucen dostat nahoru. Pokračoval tedy okolo zdi do míst, kde byla proražena a kudyma mohl vyjít společně s koněm. Jakmile byl v polovině, zastavil se a zadíval na zeď. Vypadalo to, že zeď něco zničilo, avšak nikoliv z venku ale zevnitř. Mohl se jen domnívat, co se zde doopravdy odehrálo. Pokračoval a v duchu si připomněl, co po cestě již mnohokrát, historii Nordiku. Byla to druhá univerzita na severu a již několik staletí mrtvá. Její skonání bylo zapříčiněno rozkolem zdejších lidí k druidům, vlivem barbaru a jiných potvor co zde žijí. Teda tak se to všude vyučovalo. Bylo to mrtvé opuštěné místo, které za své největší slávy bylo majákem severu. Nyní tu stála jen necelá věž. Toto místo potkal stejný osud jako jiné města na severu, pohltil je sníh. Více na sever ještě byly civilizace, jak je znal a dokonce velkolepé, ale ti všichni si vybrali, jakým směrem se bude upínat zdejší magie. I Lukuvská univerzita byla jen slabým místem toho co kdysi, a po osudu Nordické univerzity se raději více spojila s druidy, aby alespoň jedno místo přežilo. Nordická univerzita však byla unikát mezi univerzitami, a to už za dob Citadely. Za dávných dob se totiž označovala za městkou univerzitu, neboť okolo univerzity vyrostlo město Nordik a stalo se na ní závislé. Proto se kolikrát zaměňoval název univerzity a města, navíc ještě, kdy správa města spadala pod univerzitu, což bylo nezvyklé. Zároveň to byl maják severu a i nadcházejícímu temnému období. Po pádu Citadely, kdy se čarodějové museli spojit s lidmi bez magie a jejich instituty, se Nordická univerzita a Nordik často používala jako vzor funkčnosti. Avšak nikde se tento příklad nedokázal prosadit, a univerzity zaujaly rovnocenné postavení vůči městu a královstvím.
Sotva se dostal nahoru, zatajil se mu dech. Jeho nejčernější odhady se naplnily, město bylo kompletně pohřbené sněhem. Uvědomoval si, že jeho pátrání se dominantně zaměří na univerzitu, která se dle starých spisu rozkládala okolo věže. Sám ale nevěděl, co má hledat a chtěl si projít celé město. Tak nemá žádnou šancí, což platilo i pro budovy univerzity. Ze sněhu vyčnívaly jen stříšky vyšších budov a nic víc.
Procházel kolem stříšek a stále musel přemýšlet nad tím, jaké to tu asi bylo. Pořád jako kdyby něco cítil, i když nevěděl, o co šlo. O tomto místě se vedly spousty legend a hlavně o jeho pádu. Některé dokonce říkaly, že sami čarodějové město přikryli sněhem. Nevěděl, co byla pravda či povídačky, které se časem zamotají. Faktem však zůstávalo, že lidé se Nordiku vyhýbali, ba dokonce i čarodějové. Jediné, co ho ale uklidňovalo, že než místo opustili, tak vzali vše, co bylo s magií spjaté. Zdejší čarodějové nedovolili, aby jejich dědictví padlo do rukou obyčejných lidí či vykradačů.
Zastavil se a rozhlížel kolem sebe. Nejdříve potřeboval vybudovat tábor, ale neviděl nic pořádného, do čeho by se schoval. Nezbývalo mu, než najít nejvyšší střížku z pozůstatků budov a vstoupit do ní. Po pár hodinách hledání nakonec jednu pevnější objevil. Prozkoumal pak pozůstatky budovy a byl až fascinován, jak bylo vše zachovalé. Jako by zamrznutí Nordiku zastavil i čas. Nenašel však žádné pozůstatky po původních majitelích. Oblečení měli dokonce nadále ve skříních, společně s cennostmi ve vitrínách. Město muselo být opuštěné ve spěchu, ale před čím doopravdy, věděli jen arcimágové.
Vrátil se zpět pro vybavení, které nanosil a pak byl na řadě kůň. Ten se mu však očekávaně bránil. Nezbývalo mu, než zvíře omámit látkami a ovládnout pomocí magie a dostat jej dovnitř. Koni pak dal největší apartmá, které našel a sám se zabydlil co nejblíže k východu. Nakonec se připravil na pomalu zapadající slunce a blížící se bouři. Měl z ní až pocit, že ledová bouře je jediná jistota, která v Nordiku vládne. Ne, sníh a ještě všudypřítomná smrt. Jako by se snášela s každou vločkou na zem a snažila se zabránit rozluštění tajemství Nordické univerzity.
Díval se do vyčarovaného ohně a stále přemýšlel. Nemohl usnout a z venku se ozývala bouře. Věděl, že pokud má dostat další vizi, musí právě spát, ale nemohl. Tak dlouho tohle místo hledal a byl netrpělivý, až nastane ráno. Když pak skoro usínal vsedě, uslyšel z venku divné zvuky. K tomu všemu když padla noc, jeho pocit, že něco cítí, zesílil. Nedalo mu to a musel zkontrolovat okolí. Otevřel dveře k další místnosti, a když měl vyjít ven, zarazil se. Měl najednou zvláštní pocit. Pomalu pak pokračoval k díře vycházející ven, ale vystrčil jen hlavu. Rozhlížel se po městě, ale ve vánici skoro nic neviděl. Přesto měl pocit, že není sám. Vypomohl si tedy magií a díval se nadále do bouře. Znervózněl však, protože uviděl pohyb. Byl sice pomalý, ale tohle nebyl člověk, natož zvíře, to stvoření bylo příliš velké. Vrátil se honem zpět, vytáhl knihu a celé místo zakryl iluzí. Pro jistotu se navíc připravil i na nečekaného hosta. Zvuky sílily a byl připraven. Věřil, že byl připraven. Uvažoval však, co to vlastně viděl. Že by to byli ti pověstní yettiové či ledoví obři, nebo něco horšího? Bylo mu jedno, co tam je, když bylo zapotřebí, uměl bojovat se vším. Nejraději by se ale boji vyhnul. Tyhle stvoření ovšem nikdy nejsou samy a nechtěl přilákávat pozornost. Čekal tedy dále a najednou bylo ticho. Jako kdyby bouře venku ani neexistovala. Přestal dýchat a byl napjatý. Věřil, že je připraven. Ticho pak trvalo jen chvíli, ale připadalo mu nekonečné. Když pak ticho přestalo, bouře se vrátila zpět. Zvuky mizely pomalu pryč a částečně se uklidnil. Nevěděl, co jej navštívilo, či jaké to mělo úmysly. Ven už ale nevycházel a iluzi nechal v holi přes celou noc. Pak se opět díval do ohně, který obnovil a snažil se nalézt ztracený klid. Měl o čem přemýšlet. Ale naštěstí konečně usnul, i když vsedě.
S prvními paprsky světla dalšího dne se pak pustil do prohledávání Nordiku. Pro začátek se podíval po včerejší návštěvě, ale všechny stopy schoval sníh. Byl navíc dokonce zmaten, neboť čekal nějakou vizi ve spánku ale nic. To jej ovšem neodradilo a prohledával zamrzlé trosky. Za první den prošel jen část, pohyb mu komplikoval sníh společně s ledem. Občas se pod ním i propadla ledová země, když nevydržely základy domu. Celé město bylo společně s univerzitou zamrzlé a poseté sněhem, takže ve skutečnosti chodil nad budovami než přímo v ulicích.
První den tedy skončil neúspěchem a musel se předčasně vrátit do skrýše před blížící se bouří. Následující noc ovšem neměl žádnou návštěvu, ale i tak byl ostražitý. Snědl jen přidělené jídlo, jak si rozvrhnul a hodlal další den pokračovat dále.
Seděl u ohně na konci čtvrtého dne a přemýšlel. Zatím vůbec nic nenašel, přestože už hledal okolo věže. Po prvních dvou dnech se vykašlal na město, na které by potřeboval více času a věnoval se univerzitě. Ta byla však stejně pohlcena sněhem jako město a tudíž neměl jak postupovat dále. Zbývala mu už jen věž, kterou si nechával na konec a ten se pomalu blížil. Zároveň mu pomalu docházely zásoby a na vesničky po cestě se spoléhat nemohl, neboť tamější lidé měli sami málo pro sebe, natož aby mohli prodávat. Nordická univerzita byla zkrátka odříznuta od okolního světa. Rostl v něm však i pocit zoufalosti, protože nemohl nic najít a neměl ani další vize, po kterých tak toužil. Zatím byla jeho vůle neotřesitelná, ale toto bylo zvláštní místo. Mrtvolné ticho, které zde přes den vládne, nebylo přirozené. Nevěděl, proti jakému nebezpečí zde stojí. Mohl jen věřit, že se nejedná o démony, které už poznal na vlastní kůži. Měl zatím jen dohady, stejně jako o budoucnosti svého úkolu, a to nebylo nijak pozitivní.
Sotva vysvitly první paprsky slunce, vycházel ze svého ukrytu odkrýt tajemství věže. Zastavil se až pod ní a vzhlédl k jejímu vrcholu. Z předešlých dnů v noci pochopil, že věž Nordiku je to co hledal. Ne nadarmo kdysi na jejím vrcholu stál maják, jež sloužil všem cestovatelům. Kolovaly však o něm ještě další legendy a především o jeho ohni. Jedna z nich dokonce říkala, že když zhasl, Nordická univerzita společně s městem zemřela. Něco to mělo do sebe, ale nyní pro něj nebyly legendy podstatné. Nyní jej tak pouze zajímalo, v jakém stavu se nachází věž. Krom samotného vrcholu ovšem vypadala dobře a mohl pokračovat.
Hned ze startu ale narazil na první problémy, jak se vůbec dostat do věže. Vchod, který objevil, byl zavalený ledem a kamením. Mohl se sice pokusit led roztát, ale to mu nemuselo pomoct. Obešel tedy věž a hledal nějaké místo, kudyma se tam dostat. Navíc pod nohama nic neměl, jenom led. Našel akorát malý balkón, ale váhal, neboť už zespodu viděl jak je zavalený sněhem. Neměl ovšem moc na výběr, musel tudy.
Vznesl se pomocí levitace a přistál na balkónu. Pak pomocí soustředěného ohně propálil otvor do věže skrz zmrzlý sníh. Porozhlédl se po místnosti, avšak nic zajímavého nenašel. Trochu ho ale fascinoval všechen ten zachovalý nábytek, byl sice pokrytý křišťálovým ledem, ale jinak v pořádku. Našel pak schodiště, po kterém mohl stoupat nahoru. Hned po pár krocích ovšem litoval, že má na sobě plnou výzbroj. Nechtěl však nic nechat na náhodě, jen helma se mu houpala u pasu a hlavu měl zabalenou šálou. Nebylo ale nic naplat, cesta byla jediná a vydal se tedy po schodech nahoru. Bylo mu ovšem jasné, že za normálních okolností se používal stálý portál nahoru, ale vzhledem k současnému stavu věže byl nefunkční. Zpočátku počítal schody, ale vzdalo to. Sem tam se i podíval do jiných zamrzlých místností, ale všude to bylo stejné. Během toho však nabíral dech. Jediné co jej těšilo, že nahoře nalezne krásný výhled, avšak to bylo vše. Schody byly navíc pokryté tenkou vrstvou ledu a už teď se netěšil na cestu dolů. Levitaci používat nechtěl, ve věži totiž bylo něco s magií. Odhadoval až, že byla k něčemu spoutaná, jako by k danému okruhu magie. Během cesty to trochu zkoumal a zjistil ke své nelibosti, že to jsou portály, asi.
Když se konečně dostal nahoru zničené věže, tak si nejdříve odpočinul. Až potom se rozhlížel po okolí a výhled mu vyrazil dech. Měl doslova celý Nordik jako na dlani a k tomu i všechny okolní hory. Ani si nedokázal představit, jak daleko by viděl, kdyby byla věž kompletní. Grakov mu řekl, že za starých dob vždy na věži hořel oheň. Byl to maják pro všechny, kdo potřebovali pomoct či se vydávali na sever. Kdysi Nordická univerzita sloužila i jako křižovatka severu na Dračím pohoří. Ale po změnách toku dějin se vše změnilo. Byl to nádherný a děsivý pohled zároveň. Podle mnohých zde i viděl budoucnost čarodějů, nevyhnutelný zánik. Měl dokonce až pocit, že zde vidí svoji vlastní budoucnost, zapomnění. Ani nevěděl, jak jej to napadlo, že se zrovna dívá sám na sebe. Asi ta honba za něčím co vlastně ani nezná. Nevěděl, co zde hledal a přesto nehodlal ustoupit, dokud to nenajde. Mohl ale najít něco, co nedokázal definovat? Šlo snad jít po cestě bez konce? A jaký asi bude jeho konec? Sednul si a chytl se za hlavu. Příliš otázek a žádné odpovědi. To bylo, co pronásledovalo jeho život, nesnadné otázky. Bylo snad i osudové, že se dostal na místo, které taky doprovázejí jen samé otázky? Ne, zakýval hlavou. Neměl by právě nad tím uvažovat, ale když ne tady tak kde? Hnal se akorát kupředu ale zatím pro nic. Jeho sny byly v nedohledu, přesně jako jeho současný úkol. Vše mělo však něco společného, nevěděl, jak má dosáhnout cíle. Ať už se jednalo o vizi Bílé paní, zkoušky, či jeho snu. Nevěděl, jak má pokračovat dále. Nevěděl vůbec nic. Možná se příliš upínal k něčemu, co nelze dosáhnout. Ale když se vzdá této své podstaty, tak mu nic nezbude.
Seděl na vrcholu věže už pár hodin a stále byl uvězněn ve svých myšlenkách. Byl to začarovaný kruh, který nedokázal porušit a pořád se v něm točil. Pomalu si až říkal, k čemu vlastně jeho život směřuje a jaký to má všechno smysl. Jeho dosavadní rozhodnutí jej ve výsledku posílaly na další a další utrpení. Zároveň však z něj dělaly to, čím byl. Ale čím ve skutečnosti byl? To byla další otázka, na kterou neznal odpověď. Opět mu tím vyvstala v hlavě stará věta, že čaroděj nejdříve musí odhalit sebe a až poté sílu magie.
Dále hloubal ve své nejčernější temnotě a v jeho mysli nadále vyvstávaly jen čím dál horší otázky. Jeho kruh tajemna se stále rozrůstal a trávil jeho odhodlání pokračovat, ať už v úkolu či samotném životě. Nevnímal okolí ani čas. Zapadající slunce, které si předešle dny hlídal, jej nezajímalo a na Nordik se pomalu blížila další bouře. Nebyl se schopen oprostit od sebe samotného. Díval se do prázdna před sebe a ani se nehnul. Jeho život nikam nesměřoval, opakoval si další větu v hlavě.
Další hodiny plynuly a noc pomalu začínala vládnout nad Nordikem. Stále se točil ve svých myšlenkách a otázkách, když si najednou řekl ano. Neznal odpovědi na své otázky, ale to jej nikdy nezastavilo, ba naopak. Tím, že si uvědomoval své neduhy, jak by řekli jiní, tak díky nim stál pevnými nohami na zemi a nic si nenalhával. On si totiž ani nic nesměl nalhávat. Pocházel z ulice a tam nalhávání znamenalo smrt, před kterou se skrýval. Celou dobu se díval do minulosti ale zároveň špatně. Měl se poučit ze své neznalosti a nikoliv nad ní přemítat.
Najednou se cítil svobodný a vrátil se do reality. Uvědomil si, do jaké nebezpečné smyčky se to právě dostal a hlavně v jaké byl situaci. Nevěděl, co se to s ním stalo, ale určitě za to mohlo zdejší prostředí. Možná, že některé legendy měly pravdu, že pokud nehoří oheň na věži, v Nordiku neexistuje život a ten jeho právě zanikal. Rychle se rozhlížel a musel jednat. Bouře byla takřka u něj, a pokud se měl dostat do úkrytu, tak musí hned vyrazit. Zarazil se však, znovu si totiž najednou nepřipadal sám. V bouři opět něco viděl a uvědomoval si, že cesta do úkrytu už není reálná. Musel tedy přečkat bouři ve věži. Sestoupil proto níže a sotva se bouře přelila přes věž, dostal rázem zvláštní pocit. Ani samotná věž pro něj nebyla úkrytem a schodiště pod ním pomalu temnělo. Jedině kam mohl, byla špička rozbořené věže. Tam jej ale zase dostihne bouře. Byl rázem v pasti a přemýšlel. Zadíval se však na horní část věže a uvažoval. Proč vlastně chyběla jen špička věže, kde hořel oheň? Celé město bylo v podstatě zničeno, ale věži chyběl pouze kousek. Jako kdyby část s ohněm byla zničena první a o zbytek se už nikdo nezajímal. Najednou pochopil, co musí udělat. Nordik bez ohně ovládá ledová smrt, kterou dokázal zastavit jen oheň.
Vyběhl nahoru, kde jej zasáhla bouře, a začal s přípravami. Musel vyčarovat obrovský oheň a znovu oživit Nordickou věž k původnímu účelu. Vítr společně s ledem jej šlehal, ale přesto v rukou vyčaroval oheň, který postupně nechal narůstat. Musel být opatrný, aby o kouzlo nepřišel, ale zároveň musel spěchat. Vítr jej bičoval a byl celý promrzlý, avšak kouzlo stále rostlo. Jeho ohnivá koule už byla větší než on sám, ovšem stále ji rozrůstal. Pomalu přestával nad kouzlem ztrácet kontrolu, ale nezastavil se. Věděl, že když jej nezabije jeho výtvor, bude to Nordická univerzita sama. Nakonec se tak i stalo, ztratil kontrolu a kouzlo rostlo nadále samo. Neměl však pocit, že je kouzlo nestabilní, ba naopak, drželo se nadále samo. Uvědomil si, že nyní kouzlo přebrala samotná věž, a oheň nad Nordikem znovu vzplál.
Odstoupil od ohně a zarazil se. Bouře i nadále bičovala Nordickou univerzitu, ale už pod úrovní věže. Pohyb v bouři taky zmizel a najednou se přestal hýbat i padající sníh. Vše se kolem něj zastavilo. Noční oblohu rozzářila hvězda a upoutala jeho zrak. Nemohl z ní spustit oči, ale když sklopil zrak, nevěřil vlastním očím. Uviděl v jedné z okolních hor vchod. Protřel si oči a opravdu, přes uklidněnou bouři viděl na obrovskou dálku vchod do hory. Přísahal by, že nikdy dříve tam nebyl, ale teď tam byl. Získal tak jedinečnou příležitost a musel se dostat skrz bouří do toho vchodu.
Seběhl věž, jak nejrychleji si troufal a vstoupil do bouře. Viděl před sebe sotva na pár kroků a normálně by vchod ihned ztratil, ale vždy když zvedl oči, viděl přesně, kam má jít. Po pár hodinách náročné chůze pak dorazil před vchod. Ohlédl se pak za sebe a bylo až neuvěřitelné, že celou bouří dokázal projít. Byl vyčerpaný a promrzlý, ale nikdo jej po cestě nenapadl. Oheň na vrchu věže jej ochránil a hvězda mu ukazovala cestu.
Na vstupu do chrámu, jak se ukázalo, však váhal. Cítil vevnitř silné aury, které se snažil identifikovat a použil i magii s prstenem. Nebyl však nic schopen rozpoznat. Nepochyboval ale, že jsou nepřirozené. Navíc jedna snad byla i démonská. Nic nehodlal nechat na náhodě. Posilnil se magii a lektvary, očaroval si hůl, sundal si z hlavy šálu a nasadil si helmu. Pak se volnými kroky vydal dovnitř do naprosté temnoty.
Při vstupu vůbec nerozpoznával, co je zde za chrám, ale aura stále sílila. Kroky pak mírně zpomalil, když nacházel velké koše na dřevo, ve kterých hořely magické ohně. Někdo zde žil, bylo zde i tepleji, ba dokonce příjemně. Shodil ze sebe plášť, aby si odlehčil a pokračoval dále. Vnitřní architekturu chrámu nerozpoznával, přestože více méně viděl sloupy a zdi, ale nic mu to neříkalo. Pak však spatřil pohyb. Jeden ze stínu se pohnul a vzápětí zmizel. Zároveň i pocítil zesílení démonské aury. Jeho smysly musely jet na plné obrátky, protože měl vůbec problém toho démona ucítit. Zastavil se na místě a rozhlížel se na všechny strany. Ten démon byl velice rychlý, ať už to bylo cokoliv. Najednou se však démon zastavil a díky tomu spatřil siluetu těla. To mu ale na klidu vůbec nepřidalo, podle stínu poznal, že se jedná o sukubu. Musela být ale mocná, protože její oči se najednou rozzářily v jednom z ohňů a měl problém ji identifikovat. Sukuby jsou podle mnohých ztělesněním andělského démona, nebo pomstychtivé milenky. Sukuby jsou zvláštní démoni s dokonalým tělem připomínající ženy, jen s tou odlišností, že na hlavě jim rostou rohy a mají ocas. Sukuby se i liší kus od kusu, některé mají kopyta, jiné třeba křídla. Tak či onak nejsou zpochybnitelné jejich magické dovednosti, včetně umění získat si srdce mužů i žen, a to doslova, čímž se baví a následně si i pochutnají. Prostě žena v těle démona.
Připravoval se už na všechno, nejspíše totiž vlezl do pasti démonům, kteří vycítili jeho slabost. Byl hlupák, nic jiného. Pak to ale přišlo, všechny aury najednou zmizely. Jako by někdo další vstoupil na scénu, někdo, kdo neměl zájem o hosty. Pomalu se porozhlédl a zároveň nespouštěl jedno oko ze sukuby. U jednoho z ohňů uviděl siluetu člověka v černém rouchu s kápí na hlavě. V ten moment to pochopil, ta osoba co tam stojí je mocná, příliš mocná i na něj. To jak se kolem něj takhle jednoduše mění aury, znamenalo, že na něj nemá, i kdyby se snažil sebevíc. Ten muž byl určitě arcimág a nejen díky politice, ba naopak, díky schopnostem. Určitě ovlivňoval okolí sám jen svou pouhou vůli. Přemýšlel až najednou, co má dělat. Pokusit se utéct bylo zbytečné, dotyčný by si s ním hrál jako s panenkou. Bojovat mohl, ovšem jen by tím zpomalil neodvratitelné, a možná ani to ne. Co měl dělat, stála proti němu osoba v černém, u které nemohl rozpoznat, jakou magii používá a k tomu má ve své blízkosti sukubu? Kdo to mohl pro lásku boží být? Neměl ale moc na výběr. Musel zachovat chladnou hlavu a jednat naprosto rozumně. Byla to mocná osoba a jako takové jí patřila úcta. Zrušil všechny mentální štíty a nechal zmizet hůl. Hlavu měl najednou čistou a věděl, že tímhle už jednoznačně zpečetil svůj osud. Aspoň jej ale smrt nebude bolet. Sundal si helmu, poklekl na koleno a sklonil hlavu. Váhal však, zda i nemá vytasit meč Bílé paní, ale tajemná osoba jej předstihla.
„Moudrá volba,“ řekl muž v černém. „Pojď se mnou.“
Zvedl zrak a uviděl, jak sukuba stojí vedle osoby. Nijak ale neváhal, zvedl se a následoval postavu v černém.
Pokračoval po chodbě osvětlené hořícími koši a nevěděl, kam směřují. Tajemná postava v kápi ho však zavedla do velké místnosti, nebo spíš pracovny. Koutkem oka si prohlédl svého hostitele v silnějším světle, ale tvář mu nebyl schopen vidět, jeho kápě a temnota na tváři to nedovolovala. Ani se ale nesnažil prozřít onu tajemnost, bylo by to velice neslušné. Sukuba se pak mezitím schovala do stínu, kde vyčkávala. Stále musel rozjímat o sukubě. Bylo divné, aby arcimág vlastnil sukubu. Nikdy o tomhle neslyšel. Avšak pochyby, že by byl tento muž ovlivněn démony zavrhnul. Celkově zavrhnul skoro vše, co znal. Jistě by něco našel, ale nějak ani nechtěl hledat.
„Bylo od tebe slušné, že jsi mi vzdal patřičnou úctu.“ Arcimág mu naznačil, ať si sedne naproti němu. „Měl jsem za to, že některé zvyky již vymřely.“
„Ať už je nepřítel kdokoliv, je správné uznat, že je úctyhodný.“
Tajemná postava pokývala decentně hlavou. „Pověz mi, kdo jsi. Už jsem nespočetněkrát viděl, jak bouře pohlcuje Nordik, ale nikoho, kdo by rozzářil její maják.“
„Odpadlík.“ Neměl jak jinak odpovědět.
„Ne, odpadlík ne. Odpadlíka bych na místě zabil. Ty jsi člověk v nesprávné době, který nemůže najít své místo na zemi. Je to tak?“
„Ano. Nevím, kam správně patřím.“
„A proč sis vybral Nordik jako místo řešení?“
„Nevybral. Měl jsem jen vize, které jsem chtěl naplnit. Co ovšem najdu, ani kde přesně, jsem už nevěděl.“
„Bohové s tebou hrají vlastní hru, jako s námi všemi. Ale ty nejsi pouhou figurkou. A nikdy jsi neměl být ničí figurkou. Figurka by totiž zemřela už dávno. Tvůj výcvik je v očích zasvěcených výjimečný a nezaměnitelný. Tvůj mistr si dal na tobě záležet. Správná otázka ale zní, za jakým účelem.“
„Z jeho slov bych řekl, že vznešeným.“
„Vznešené jsou pouze myšlenky, nikoliv jejich naplnění. A stejně tomu bylo tak u tebe, že?“
„Ano.“
„Lidé s magií v krvi byli vždy ambiciózní, a vždy na to doplácelo jejich okolí. Bez rozdílu.“ Arcimág se opřel ve svém křesle. „Jaké přesně měl tvůj mistr myšlenky.“
Neváhal, že neodpoví. Neměl co ztratit. „Chtěl navrátit magii staré řády.“
„Další jeden z těch, co obdivují Citadelu. Přitom na Citadele není nic k obdivování.“
„Citadela byla náš domov.“
„Citadela byla naše zkáza. Nedivím se však, že máš tento postoj jako ostatní, kteří nepamatují její časy. I lidé jako my, jež nám koluje v žilách magie, potřebujeme něčemu věřit. A je jedno, že zrovna my, badatelé pravdy díky naší inteligenci a schopnostem, nejvíce věříme pohádkám. Kdybys Citadelu viděl, mluvil bys jinak.“
Připadal si až oklamán, protože Citadela měla být vše a ne jen pohádka.
„Odhalení jsou důležité, ale i nebezpečné,“ pokračoval arcimág.
„Odhalení samotné není nebezpečné, ale jak s ním naložíme už ano. Vy nikdy nikomu neřeknete, kde se Citadela nalézá, že?“ Pochopil, že arcimág před ním moc dobře zná místo, kde leží domov čarodějů.
„Časem možná ano, ale dnes to nebude. Citadela je v prvé řadě pevnost. A přestože ji všichni čarodějové nosí v srdci jako domov, který nikdy nepoznali a touží po něm, není tomu tak. Citadela vznikla za jediným účelem, aby ochránila všechny magické vědomosti. A i pod tímto účelem byla zničena. Až později byla zidealizována.“
„Čarodějů je méně a méně. Potřebovali bezpečné místo jako je Citadela, minimálně ve svém srdci.“
„Přesně. Čarodějové dnes jsou však již jiní než ti, co kdysi postavili a žili v Citadele. Přizpůsobili se tomu, co se tehda stalo. Museli. Kdybys jim dal Citadelu do rukou, co by se asi stalo? Vznikly by hádky o tom, kdo ji povede a kdo co smí a nesmí z ní použít. Časy starých mágu jsou nenávratně pryč. Ano přišli jsme o všechno, ale jen díky tomu jsme se pořádně připravili na nadcházející věky. Ať se ti má slova líbí či ne, naše utrpení nás posilnilo.“
„Mluvíte jako můj mistr, taky zastává, že utrpení posiluje charakter.“
„To je od něj prozíravé, i když ne každý by souhlasil. Vím, že to asi plně nechápeš, ale tím, že nás není tolik, je jen dobře. Tím, že jsme v takové pozici, v jaké jsme, můžeme pouze získat. Je nás tak akorát. Svět se rozviji i bez nás a tudíž se nám na bedra nehází všechno utrpení lidi. Kdysi tomu bylo jinak. Vše co se stalo, tak za to mohli jen čarodějové. Lidi na ně příliš spoléhali a to bylo špatně. Civilizace se aspoň rozvinuly a my jsme si v nich našli své místo.“
„Rozumím vám. Bylo potřeba zvolit menší zlo.“
Arcimág se v duchu usmál. Našel doopravdy dalšího, jako byl on sám a ne muže, kterého po sdílení informací musel zabít.
„Ne všichni by s tím ale souhlasili,“ pokračoval.
„Ne, to ne. Ale tak aspoň není vše naše vina a více žijeme v harmonii s obyčejnými lidmi. Kdysi tomu ovšem nebylo. Kvůli Citadele se vedly války, které mohly zničit tento svět. Tedy spíše svět lidi. A co následovalo potom? Nesnášenlivost od obyčejných lidí, která přetrvává dodnes. Nebo různé spolky, které se baví tím, jak nás zničí. Anebo vyvstali blázni, jež poslouchají falešné bohy a věří, že naše zkáza je jejich poselství pro tento svět. Jednoho dne znovu povstaneme, to ti slibuji. Ale ještě nenastal ten čas. Lidstvo jako takové stále není připravené, aby přijalo svůj osud.“
„Z vašich slov o rovnováze zní roky zkušeností.“
„Kéž by jen roky. Budeš-li mít štěstí, nedožiješ se mého věku. Vše co jsem viděl a zažil, se nedá ani popsat. Jen bohové vědí, co mě ještě čeká a určitě se mi smějí. Svoji skoro smrt jsem obrátil na nesmrtelnost a převzal jsem závazek těch, co pokládali první kameny Citadely. Ale nelituji toho. Můj život byl vždy o vědomostech, tak jak se ode mne příslušelo.“ Přemýšlel pak. Návštěvník před ním měl potenciál, který se i nadále mohl rozvíjet. Jeho mistr odvedl kus nezbytné práce, avšak k finálnímu výtvoru měl stále daleko. Mohl mu však pomoct, a přesně věděl jak. Vstal a vzal jednu knihu z polic. Otevřel ji na první straně a jemně se jí dotkl prsty. Uvědomoval si, co hodlá udělat, a především, co hodlá vypustit do světa. Zadíval se na sedícího cizince a zavřel knihu. Byl však rozhodnut. Vrátil se k němu a zpod kápě se mu zadíval do očí. „Slabý dosvit staré krasy, kterou jsem rovněž byl, ale jinak vytvořený. Oba dva jsme muži stvořeni jinými pro jejich ambice,“ předal mu knihu.
Zadíval se na knihu, otevřel ji a první slova mu vyrazily dech. „Je to snad?“
„Ano je. Grimoár mágu z Citadely, který jsem tam našel. Jedna z kopií, jež tam leží.“
„Ta kniha má větší cenu, než vše co jsem za celý život viděl.“
„Více než si i dokážeš představit.“
„Zachránil jste více knih z Citadely?“
„Nač bych je zachraňoval. Tam kde leží, jsou v bezpečí a tak to i zůstane. O to jsem se postaral. Ale tuhle jednou knihu jsem si vzal. Chtěl jsem studovat, čím jsem měl být a jsem hrdý na to, že ji můžu předat budoucímu kolegovi mágovi. Tvůj mistr odvedl slušnou práci, ale ještě tě čeká dlouhé studium.“
„Ta kniha je mocná, ale zároveň nebezpečná. Dohlídnu na to, aby se nedostala do nepravých rukou.“
„To nebude zas takový problém. My oba jsme stíny legend, a koho by napadlo hledat manuál legendy.“
„Nevím, jak Vám mám poděkovat.“
Arcimág se zadíval na knihu v jeho rukou a pak na něj. „Nevím, co jsi měl v Nordické univerzitě nalézt, ale ta už je pouze ledovým stínem své minulosti. Bohové si s námi rádi hrají, a nevím, jakou hru plánují s tebou. V Nordiku ale nic nenajdeš. Opusť zdejší univerzitu a odhal sám sebe. Možná tím nalezneš, po čem ve skutečnosti toužíš.“
Arcimágova slova si vryl do paměti. Uklonil se mocnému muži a ten mu jeho úklon zlehka oplatil. Poté se otočil a hodlal opustit Nordickou univerzitu.
Tajemný arcimág sledoval odchod mladého cizince. Jakmile byl pryč, vrátila se za ním sukuba. Sundala mu kápi a pohladila svého milého po tváři.
„Nevím, jakou hru s námi bohové zamýšlejí, má milá. Ale naše práce zde nadále přetrvává. Musíme být však připraveni. Příchod toho cizince mohl znamenat cokoliv, klidně i něčí návrat.“
Když byl ve vchodu, zadíval se na bouři před sebou. Maják nadále zářil a slunce už pomalu rozhánělo noční temnotu. Vstoupil proto nebojácně do bouře, neboť věděl, že mu už nemůže ublížit. Sbalil si pak tábor a s koněm pomalu opouštěl Nordik. Před branami se ale naposledy ohlédl na hořící maják. Ten však náhle dohořel a s ním se vrátil ledový vítr. Nepřekvapilo jej to však, hry bohu byly nevyzpytatelné. Nevěděl, co měl v Nordiku nalézt, a nevěděl ani, zda to nalezl. Ale o jedné věci nepochyboval, Bílá paní jej svoji výpravou zase posunula v životě o kus dále. A přestože nevěděl, jak má naplnit slova tajemného arcimága, nepochyboval, že jeho slova naplní. Jak to zatím netušil, ale to jej netrápilo. Vždy se totiž něco našlo. A kolikrát jen stačilo pořádně hledat a nezaleknout se jakékoliv nástrahy.
Odložil dřevěnou vidličku a znovu se ohlédl na grimoár, co měl v brašně. Už jej přečetl dvakrát a hltal každé jeho slovo. Věděl však, že ho bude číst ještě mnohokrát, než plně pochopí vše, co je tam napsané. Bylo tam doslova vše, co potřeboval. Okruhy magie, zbroje a vybavení. Popsání myšlení i styly boje, prostě vše nač si jen mohl vzpomenout a i na co ještě ani nepřišel. Navíc se kniha odkazovala i na další, které měly ještě obohacovat čtenářovo myšlení. Až jej to nutilo přemýšlet, zda to byl doopravdy cíl Bílé paní, nebo snad očekávala, že nalezne něco jiného? Stále plně nevěděl, kdo vlastně byla či jaký je její záměr. Její slova se však překrývala s tajemným arcimágem, jakého potkal. Oba mluvili ve své podstatě o rovnováze a spravedlnosti. Mohl se tedy jen domnívat, koho doopravdy potkal na Nordiku. Každé slovo si onoho muže přehrával ve své mysli a věděl, že bude potřebovat čas, než všechno pochopí. Tím však najednou oplýval. Neměl už žádnou další vizi a nevěděl, co má dělat. Nyní ovšem neměl pocit, že nevím kam dál se svým životem. Bude mu trvat, než plně pochopí grimoár a vše co se okolo něj odehrálo. Navíc neměl ani kam spěchat. Vše mohlo jít stranou a neměl ani potřebu myslet si, že neví co dál. Navíc se mu ukázalo, že vždy se dají najít cesty, po kterých muže kráčet, jen je musí objevit a přijmout všechny jejich úskalí. Pousmál se. Doopravdy se ze srdce pousmál. Věřil, že je konečně na správné cestě.
Konec páté kapitoly