Kapitola čtvrtá – Dostání slova
Sedl si a opřel si hlavu o hůl. V pravé ruce svíral zakrvácený meč a snažil se uklidnit tělo. Všude kolem něj ležely kousky vlků, které právě rozsekal, ať již mečem nebo roztrhal pomocí magie. Už měl zkušenost, jak bojovat s vlky, a i když se chtěl vyhnout přímému kontaktu, tak se mu to povedlo jen natěsno. Smečka věděla, co dělá, hlavně se stínovlkem ve vůdčí pozici.
Nechal zmizel hůl a utíral si zbraň a následně i zbroj, pár cákanců na něm skončilo. Rozhlížel se po okolí a zrak mu spočinul na jednom vlkovi, jehož oči se dívaly přímo na něj.
„Co tak na mě koukáš,“ řekl mrtvému vlkovi. „Neměl jsi sežrat tu vesnici. Doma ti příliš vyprávěli pohádky, ale nikdy ne dokonce, že? Vždy skončili v části, jak se vlk nažral, co?“
Schoval očištěný meč do pochvy a postavil se na nohy. Protáhl si tělo a přemýšlel. Smečku vlku vybil, jak měl a dostal i jejich vůdce, stínovlka. Mrzelo ho ovšem, že tělo stínovlka tolik poničil, krásně se by se totiž vyjímal u krbu. Úplně si vzpomněl, jak ho měl Marklen přes křeslo. Musel ale tělo vzít sebou jako důkaz, že zakázku splnil. Dostal za úkol pobít smečku vlků, která si dovolila i na vesnici. Když pak onu vesnici našel, nebyl to pěkný pohled. Všude byla jen zaschlá krev a kousky těl, jež vlci nesnědli. V opačném případě nacházel jen kosti, které byly tak dokonale ohlodané, že na nich nenašel jediný kousíček masa. Vyzvedl tedy tělo stínovlka a přivázal ho za koně. Byl to už moc velký macek, a na koně ho naložit nemohl. Pak si vyrazil pro odměnu.
Po cestě zpátky přemýšlel o různorodosti zvířatech žijících na severu. Stínovlk se vyskytoval všude, nebyl tudíž pro něj tak neznámý tvor. Doslech se ovšem o existenci šavlozubých tygrů, kteří údajně žijí více na sever. Nevěděl, co si má pod tím představit, šavlozubý tygr. Slyšel už něco o pruhovaných tygrech na jihu v císařství, ale taky neměl zdání, jak ta potvora vypadá. Dostal jen pár popisků od cestovatelů, kteří říkali, že je to přerostla kočka s velkými drápy a že někteří si je chovají ochočené doma. Přišlo mu až divné, chovat doma tak nebezpečnou šelmu, ale na druhou stranu, možná je to bezpečnější, než mít doma čarodějku.
Stínovlk dopadl k nohám jarla Behomonda, ten se na něj podíval a pokyvoval hlavou. Potom uchopil velkou sekeru a usekl stínovlkovi hlavu, kterou následně hodil jednomu ze svých mužů.
„Ať si vycpávač pospíší. Chci mít tu děvku nad postelí co nejdříve. A co se týče tebe, cizinče, můžeš jít.“
„A co odměna.“
„Jaká odměna?“ zeptal se jarl překvapeně.
Dobře si jarla prohlédl. Velká hříva vlasu a vousu, statné a svalnaté tělo, velký plášť z medvěda přes záda. „Odměna za to, že jsem splnil práci.“
„Jo tahle odměna. Však už jsi ji dostal, jsi naživu, Říšský. A teď vypadni, než si to rozmyslím.“
Rozhlédl se po místnosti. Všichni muži byli připraveni na to, co se asi stane. Působilo to až, jako kdyby předem věděli, jak to skončí, sotva se tu objevil. Někteří z nich vypadali i na dost šílené jedince. K tomu neměl moc rád oslovení Říšský, seveřané tento název mají hlavně spojený s historií. „Já myslel, že slovo jarla vždy platí.“ Stejně nevěděl, co ten titul jarl vlastně znamená. Každý jarl měl vlastní území a jistou moc, ale nedosahoval moci typu lorda, ale zároveň to nebyl ani obyčejný šlechtic. Každý jarl pak ještě spadal pod vlastního krále.
„Ty zpochybňuješ moje jméno, ty špíno Říšská! Nestačí, že jsi vstoupil na moje území bez pozvání, ale ještě urážet se ti zachtělo. Chtěl jsem tě nechat naživu a poštvat na tebe jen své psy, ale viditelně by to bylo málo.“
Toť vše k severské pohostinnosti, pomyslel si. Už poznal všechny strany mince. „Než tedy začneme,“ odmlčel se, aby získal čas. Bylo jich moc, musel utéct. Hodlal se ale vrátit pro svoji odměnu. Nebylo to poprvé, kdy jej během platby chtěli obrat o peníze. Kéž by to ale bylo naposled. „Měli jste mi vůbec v plánu někdy zaplatit.“
„Zaplatím ti právě teď.“
Nečekal, až to jarl dořekne. Přivolal si hůl a vytvořil kolem sebe kupoli, na kterou vzápětí dopadly zbraně. Uvědomoval si, že celou pevnost nevybije, přestože to byla zřícenina. Ne za takových podmínek. A i kdyby se mu to povedlo, bylo by to příliš drahé vítězství. Musel utéct. Zvedl hůl, až se hlavice dotkla štítu a v tu ránu štít explodoval prudkým bílým světlem na všechny strany. Všichni jarlovi muži byli oslepení a drželi se za oči. Využil příležitost a poslal za sebe silnou tlakovou vlnu, aby vyrazil mohutné vrata. Během toho zasáhl i tři vojáky, kteří se rozmázli o okolní stěny. Nejspíše i dva zabil, ale neřešil to, prostě utíkal pryč.
Utíkal chodbami a slyšel, jak se pevností rozjímá poplach. Všichni byli v pohotovosti a chodbami se nesl řev rozkazů. Běžel ke stájím, neboť věděl, kde jsou a nebyly již daleko. Na konci se však objevili dva vojáci. Ani se ale nezastavil a z konce hole vyšlehla rudá střela obalena černou barvou a bílým jádrem, která za sebou zanechávala černou stopu. Střela zasáhla jednoho vojáka přesně do hrudi, kterou roztrhala. Ruce muže se tak rozletěly každá jiným směrem. Druhého vojáka zasáhl tepelný výbuch a držel se za spálený obličej, na který mu dopadla rozžhavená krev spolubojovníka. Utíkal ale dále a nijak se nezastavoval. Prostě přeskočil nohy roztrhaného a jen se letmo podíval na druhého, který byl zhroucen na zdi. Už byl blízko, zbývalo poslední schodiště a stáje byly hned za nimi. Dole pod schody ale uviděl tři muže, jak chtějí jít nahoru. Muži ho zahlédli na poslední chvíli a rozhodli se tasit meče, avšak předběhl je. Prostě běžel dále a ze schodů skočil přímo na ně a všechny je povalil na zem. Behomondovi muži zbrzdili jeho pád a ležel na nich, ale tím to neskončilo. Ihned kolem sebe začal mlátit holí a vždy soustředil patřičnou sílu do konce úderu. Po sérii úderů už bylo po všem. Vojáci se pod ním jen svírali a umírali na zničené orgány po nárazech, přestože nepůsobily nijak silně. Jeho údery však měly jediný účel, ničit. Tak to prostě dělal, vše účelně.
Postavil se na nohy a doběhl do stájí. Dva hlídající muži sáhli po zbraních, ovšem zemřeli s nimi i v rukou a z hrudi jim pak stoupal kouř po vypálené ráně. Rychle vyskočil na koně a chtěl odjet, ale pro jistotu vypustil i ostatní koně, aby získal čas. Projel pak malým nádvořím k bráně, která se spouštěla dolů. Natáhl tedy ruce k bráně a ovládl ji přímo ze sedla uhánějícího koně. Navíc byl pod palbou šípů, přičemž dva už mu sjeli po zádech a jeden po chrániči na stehně. Držel bránu a jel přímo pod ní. Během toho se však pokáral, že nikdy pořádně netrénoval magii v sedle uhánějícího koně. To musí do příště napravit. Otázkou ale bylo, jestli bude další příště, protože následující šíp se mu zavrtal do ramene a i kůň zasténal po šípu do zadku. Vůli ale udržel a projel bránou. Pak se už jen přikrčil ke koni a cítil, jak do něj narážejí další šípy a provrtávají mu tělo. Důležité však bylo, že zatím utekl z pevnosti jarla Behomonda, a pokud přežije, vrátí se pro to, co mu patří. Přece jenom kdyby to neudělal, lidi by si o něm mysleli, že mluví některé věci zbůhdarma. A o takovou pověst neměl zájem, i když ho tu neznali.
Seděl v sedle svého koně a sotva se držel při vědomí. Krev mu stékala po těle, přestože se rány snažil ucpat. Byly ovšem vzadu na těle, a tak tam radši nechal šípy zabodnuté. Stratil už dost krve a léčící magii na sebe použil v omezeném množství společně s lektvary. Nehodlal totiž riskovat, že ho ti parchanti doženou. Věděl, co musí udělat. Byla zde údajně svatyně a tam byli duchovní, kteří pomáhali. Doufal v to. Stále se nějak držel v sedle a zároveň věřil, že jeho kůň cestu vydrží, taky měl v sobě pár šípu. Houževnatost svého zvířete tak mohl jedině obdivovat a byl za ni opravdu vděčný.
Oči měl stále otevřené a díval se před sebe, ale bylo to stále těžší a těžší. Najednou v dálce spatřil světlo. Nevěděl, co to bylo, ale připadalo mu to jako dva koše na oheň, které jasně hořely. Měl stále větší problém rozpoznávat věci ale asi ano, bylo to možná místo, které hledal. Místo, kde by měl být na okamžik v bezpečí. Popohnal koně k rychlejší jízdě, jak si jen troufal. Viděl nějaký vchod, že by jeskyně? Nevěděl a neřešil to. Stihl však ještě vidět, než spadl z koně, jak k němu naproti běží dvě osoby. Při dopadu se na okamžik ještě pobral, šípy se mu v těle pohnuly a pocítil jejich bolest. Hlavně ale slyšel ženské hlasy, jež působily, jako by volaly pomoc. Dříve než upadl do bezvědomí, se ještě podíval nad sebe, na hvězdy, které krásně zářily.
Otevřel oči. Byl unavený ale naživu, to bylo důležité. Chvíli se rozhlížel po kamenné místnosti a všiml si starší ženy, která se na něj otočila. Vzala do ruky misku s vodou a položila ji vedle něj.
„Bohové. Co se ti stalo, mladý muži, že vypadáš, jak kdyby tě prohnali ďáblové.“
„V podstatě nic,“ řekl slabým hlasem. „Jen jsem si přišel pro odměnu. Ale místo peněz jsem se dočkal boje a šípů do svých zad.“
Stařena pokývala hlavou a vyměnila mu obklad. „Prospi se, jsi slabý.“ Ještě mu dala napít čaje, který chutnal pod psa a snažil se usnout.
Špatně se mu sedělo, jeden šíp měl zaražený hodně blízko zadku. Pomalu jedl kaši a dával se dohromady. Šlo to ovšem docela dobře. Byl už tady tři dny, ještě odhadoval další tři až čtyři a pak si zajde vyrovnat účty.
Když dojedl, vydal se ven na terasu, kde sedával a sledoval daleký horský průsmyk. Byl to pěkný pohled a při současném svěžím vzduchu mu to dělalo dobře. Ani si nějak nedokázal představit, jak by se vrátil zpět do nějakého města, tam bylo ovzduší totiž úplně jiné. Celkově ale nevěděl, kam by se mohl vrátit. Zatím měl sice poslání od Bílé paní, ale co potom? Avšak nechal to být, prozatím. Ovšem čím blíže byl k cíli, tím více na to myslel. Teď mu však pomohlo i to, že si k němu přisedl druid Grakov, který navštěvoval toto místo a pomáhal s pacienty.
Grakov byl starší muž s šedobílými fousy a spousty vrásek na tváři. Na hlavě nosil zelený špičatý klobouk, kde měl větvičky stromu, jak se příslušelo na druida a na jeho postavení. Měl dále na sobě vestu z černého medvěda a jeho háv byl tmavší šedé barvy s nádechem do zelena. Přes rameno nosil na popruhu svoji hůl. Hole druidu byly známé tím, že dřevo, ze kterého pocházejí, jim daruje sám strom a k tomu ony větve vždy narovná do patřičného tvaru. Zároveň se říkalo, že jejich hole jsou údajně živé.
Zatím s ním neměl možnost mluvit, ale byl to právě on, kdo se mu staral o zranění. Věděl, že dříve či později spolu dají řeč.
„Rány se ti hojí pěkně,“ začal Grakov. „Budeš mít ale další jizvy a už tak jich nemáš málo.“
„Pár se jich na mém těle najde.“
„Tak mladý a tak horlivý do války. To opravdu tolik toužíš, aby o tobě psali bardi?“
„To není úplně přesné.“
„Ne? Tak mi tedy pověz, jak to je.“ Grakov nijak neskrýval svoji zvědavost.
„Je to složitější.“ Neměl moc potřebu mluvit o své historii.
„Má to snad něco společného s tím, že vládneš magickými silami?“
„Ano. Ale vy jako druid přece taky vládnete silami.“
„Už jsi někdy potkal druida, mladíku?“
„Ne, jen Staršího u elfů.“ Vzpomněl si na Liana.
„Takže nepotkal. My druidové ze severu jsme ale taky pastýři, avšak přírody. Staráme se o ni, jako ona se stará o nás.“
„Druidi přece umí přírodu ohýbat.“
„Ohýbat je neslušný výraz pro to co děláme.“ Grakov se tím namíchl. „Tohle by mohl říct jen čaroděj.“
„Je to ale pravda. Když je zapotřebí, tak přírodu zkrotíte, nebo ji donutíte k potřebným věcem jako je déšť.“
„Jak říkám, čaroděj.“ Grakov působil nespokojeně a raději se uklidňoval pohledem na hory.
„Omlouvám se, ale dívám se na to z jiného pohledu.“
„Aspoň trochu slušnosti na Říšského. Je to úspěch, naši čarodějové jsou jiní.“
„Vaši jsou ovlivněni severem a jejich málo.“ Zadíval se pak na hory. „Nás všech je málo,“ řekl poklesle.
„Za to druidů je pořád stále stejný počet. Může za to ta vaše věda. Nezastavíte se před ničím a nemáte tradice, které by vás krotily.“
„Spíše bych to házel na přístup a dost možná i na okolnosti.“
„To vše si jde ruku v ruce.“
„S tím musím souhlasit.“
Oba se na sebe podívali a konečně si padli do noty. Následně se bavili více na vědecké úrovni a porovnávali si poznatky ve společných okruzích. Nakonec to ale stočili k tomu, proč se tady vůbec objevil. Vše Grakovovi pospal a on mu dal za pravdu. Říkal, že měl vůbec štěstí, že žije, protože jarl Behomond byl docela blázen, co se týkalo určitých názorů a ty se musely dodržovat děj se co děj, ať byla cena jakkoliv vysoká.
Bavili se dále, dokud je nepřerušila jedna z místních kněžek. Dozvěděli se, že před bránou čeká na druida návštěva ze strany jarla Behomonda. Druid za nimi ihned vyrazil, zatímco on se vrátil do pokoje, aby viděl před bránu, kde se odehrávalo setkání. V pokoji se pak přemístil k oknu a čekal, co se bude dít. Muži jarla Behomonda tam netrpělivě přešlapovali a očekávali příchod druida. Ten když tam přišel, se s nimi začal bavit. Nevěděl, o čem mluví, ale bylo jasné, že ho našli. Po dlouhém rozhovoru však odešli s nasranými výrazy. Věděl, co to znamenalo, musel odejít. Začal si balit věci a přemýšlel, co dále. Sice ještě nebyl ve skvělé kondici, ale to nevadilo. Dokázal stát na nohou a chodit. Více pro své umění nepotřeboval, o to se Marklen postaral. Očekával ovšem, že za ním přijde druid a stalo se tak.
„Ty někam jdeš?“
„Děkuji za vyléčení, ale už musím jít.“
„Ještě nejsi zcela vyléčený.“
„To jsou už drobnosti, zvládnu to.“ Otočil se na Grakova a uviděl jeho tvrdou tvář. „Máte kvůli mně jen problémy.“
„Jarl Behomond je sice hovado, ale tohle jsou posvátné místa. Zde na tebe nemá moc.“
„To je sice pěkné, ale to nehodlám riskovat.“ Byl sbalený a hodlal odejít, ale Grakov mu stál ve dveřích. „Věřte mi, vím, co dělám. Děkuji vám za vyléčení, ale bude lepší, když půjdu. Dám se do kupy a připravím se na Behomonda mino vaše oči a mé svědomí.“
„Za co mě vlastně máš, chlapče.“
„Za muže co mi pomohl. Nechci k tomu přidat i něco více.“
Grakov pokýval hlavou a vytáhl z brašny krabičku. „Masti. Pomůžou ti.“
Přijal mast a znovu poděkoval. V hlavním vchodě pak hodil do velké mísy peníze, které dlužil za léčbu a odjel pryč. I jeho kůň nebyl úplně zdravý, byl ale houževnatý a proto vše ustál. Sedl pak na něj a ujížděl směrem k Behomondově pevnosti. Hodlal se připravit.
Jel pomalu na koni už pár hodin a vnitřní smysl mu napovídal, že je něco špatně. Následně pak za sebou uviděl dva jezdce, jež mluvili s Grakovem. Tušil, že po něm půjdou, hodlal toho však využít.
Zastavil koně a seskočil z něj. Vyšel pak naproti těm dvou, kteří to nečekali a byli zmateni o to víc, neboť na sobě neměl zbroj. Pomalu pokračoval a jezdci se proti němu rozjeli ještě rychleji a tasili zbraně. Zastavil se pak a natáhl k nim ruku. Oba věděli, že ovládá magii, proto zrychli, ale zatím tam jen stál. Soustředil se na kouzlo, měl plán a potřeboval ty dva živé. Když pak byli dost blízko, z ruky mu vyšlehlo jasné bílé světlo a písklavý zvuk. Přesně jak pak tušil, koně se splašili. Jeden kůň vyhodil ze sedla svého majitele, zatímco druhý i s ním spadl na záda. Potom se pomalými kroky přemístil k tomu, co se sbíral ze země. Pro jistotu vojáka odhodil mávnutím ruky o pár metru dozadu, přičemž dotyčný udělal pár kotoulů. Pak se nad něj postavil a zadíval se mu do očí.
„Předáš Behomondovi vzkaz. Rozumíš mi.“
Voják souhlasně pohodil hlavou, protože si uvědomoval, že němá šanci. „Co mu mám vyřídit?“
„Za tři dny nastane úplněk. Vyřiť Behomondovi, že za svitu měsíce si přijdu pro svoji odměnu a bolestné. Zopakuj mi to.“
„Za tři dny, během úplňku přijdeš navštívit mého jarla.“
„Dobře. Teď seber svého kámoše a vypadni.“
Otočil se a odešel ke koni. Nasedl na něj a odjížděl pryč od místa události. Mohl oba zabít, ale tím by nic nezískal. Tímhle ho bude sice Behomond očekávat, ale věřil, že se o něm roznesou drby a vojáci pak budou napjati včetně Behomonda. A vědět, kdy si pro vás přijde smrt je přece jenom horší, než když zaklepe z nenadání. To hloubání v mozku, že dorazí něco nevyhnutelného, je totiž umořující.
Rozmazával si mast od Grakova a přemýšlel, z čeho se skládá. Účinkovala dobře, ale její pach vzbuzoval otázku nad složením. Nechal však otázku raději být a dále se díval na Behomondovu pevnost. Jedna velká devítihranná masivní věž a kolem ní byly tři trosky budov. Měl až blbý pocit, zda si neukousl moc velké sousto, tedy pokud nechtěl stavbu srovnat se zemí, což neměl zapotřebí. Behomond nebyl úplně hlupák, nahnal spoustu lidí dovnitř, protože měl tušení, že bude chtít jeho pevnost srovnat se zemí a tím si vše pojistil. Ne, že by to měl zrovna v plánu, když tam bylo tolik lidí, ale teď už to udělat nemohl. Jen by tím na sebe nepříjemně upozornil. Přímý útok tak nepřipadal v úvahu a musel proto celý plán vymyslet jinak. Nejraději by zabil jen Behomonda a nechal tam jeho tělo. Vytvořil by tak kolem sebe tajemno a to by se mu hodilo. Problém ale byl, jak se tam dostat. Hlavní brána odpadala a hlídky byly neustále na nohou ve všech střílnách. To mu snižuje šance, ale zítra v noci už budou všichni vyčerpáni a napjatí, to mu zase pomůže. Jediná rozumná cesta připadala skrz řeku z hor, ale to zase nemůže použít svoji výstroj. Navíc se už blížil k cíli Bílé paní a místo, kde by byl dobrý kovář, mohlo být daleko. Nemohl tudíž riskovat, že si poškodí výstroj, natož oblečení. Venku už navíc vládla docela zima a v pancíři měl díry. Musel to celé udělat přes hlídku v ústí řeky z hor, tamní posádka totiž hlídala důležitou vodu pro pevnost.
Byl rozhodnut. Udělá to přes řeku. Musel ale pokývat hlavou, ukousl si totiž velké sousto. Ale zase to byla dobrá výzva. Bylo to až zvláštní, kolikrát už dělal takové šílenosti a to dokonce vypaloval jedno město do základu. Vždy se však najde nějaká nová komplikace při jeho výzvě a opět musí vše vymýšlet nanovo.
Měsíční svit čím dál více olizoval oblohu, zatímco se blížil k posádce. Čekalo jej tam deset mužů, kteří byli na svých stanovištích. Musel je všechny zabít potichu bez toho, aby vyvolali poplach. Jistě očekávali jeho útok, a proto jej napadlo, že by měl zaútočit z neznámé strany, ze vzduchu. Vznesl se pomocí levitace a byl zamaskován iluzí. Přistál na střeše budovy a hodlal se dát do práce. Spustil se na ochoz, vytasil dýky a ty se mu pak vznášely nad rukou. Postupoval s nimi a spatřil prvního vojáka. Dýku muži zabořil do krku, kde ji roztočil a otevřela průdušnici společně s tepnami. Zrychlil krok, a dříve než dopadl voják na zem, našel dalšího, kterého potkal stejný osud jako kolegu. Ochoz byl hranatý okolo věže, a tudíž mu zbývali ještě dva muži, co zde hlídají. Oba našel a zabil stejně jako jejich kolegy. Avšak posledního málem nestihnul, ten totiž našel svého spolubojovníka, a proto mu přistály ve tváři všechny dýky.
Ochoz věže byl hotov. Nyní musel dovnitř, kde jej čekali další tři a další tři u vchodu do věže. Sešel tedy potichu po schodech a nalez tři vojáky, jak popíjejí a hrají karty. Všichni působili sebevědomě, jako by se na ně nic neřítilo, jako kdyby byl jen obyčejný nepřítel. Hodlal je však všechny přesvědčit o opaku. Chtěl už vyrazit, když se jeden z mužů zvedl a vyrazil na hlídku na ochoz. Počkal tedy za rohem a připravil se, neboť předem tušil, že tohle potichu nevyřeší. Jakmile byl voják přímo u něho, jediným pohybem mu otevřel hrdlo a ihned vyrazil za jeho kolegy. Vůbec se nesnažil vojákovo tělo zachytit proti pádu, ten chlap byl velký jako hora. Nijak nemeškal a z rukou mu vyletěly střely, které zabily ty dva u stolu a zároveň je odhodily stranou. Ze schodů se pak ozývaly těžké kroky mířící nahoru. Přitáhl si pomocí magie oštěp, co zde byl a počkal, až bude mít zbývající trojci v řadě. Když pak nastala ona chvíle, tak na okamžik počkal, potřeboval totiž jedno tělo nezamazané krví. První v řadě vojáků uviděl, co se stane a hodil sebou na zem, v tu chvíli vypustil oštěp, který proletěl hrudí zbývajících dvou mužům. Třetího poté ovládl a zvedl do vzduchu. Na okamžik se mu podíval do očí a potom jen pootočil zápěstím, čímž muži praskla páteř. Tělo pustil na zem. Tuhle událost vyřešil dobře, u té další se bude muset více snažit.
Kompletně se převlékl a vyzbrojil se i novými zbraněmi. Chtěl se vmísit do Behomondovy pevnosti jako jeden z jeho mužů. Vrátil se zpět na ochoz a čekal. Když pozoroval posádku, všimnul si, že každou hodinu dává signál pevnosti a ta mu pak odpoví. Hodlal to využít a získat hodinu času. Pokud ale vše půjde jak má, tak celou akci zvládne za hodinu. Sám ale nevěřil, že akce půjde jak má, na to ho bohové příliš nemají rádi a sami se pořád baví tím, jak musí improvizovat.
Nastala ona chvíle, vzal do ruky louč a udělal s ní tři kruhy. Z pevnosti přišlo stejné znamení a věděl, že má právě hodinu času. Nijak nemeškal, vyrazil. Snesl se z věže a pokračoval dolů k řece, kde vedle ní běžel po kamnech. Nechtěl se zbytečně namočit, ale nakonec se tomu nevyhnul a musel běžet v korytu. Závěrečný úsek se snesl pomocí magie a dostal se pod věž. Tam se potopil a hledal místo, kudy se dostane do pevnosti. Našel pak starou mříž, která se mu pomocí magie podařila vytrhnout. Musel se ale nejdříve připravit. Nevěděl ovšem, jak dlouho poplave a uvědomoval si, že tam dole nic neuvidí. Avšak tyhle podpůrná kouzla už byly velice nepříjemná, neboť zasahovaly více do těla. Na univerzitách byly dokonce celé obory, které se zabývaly touto problematikou. Nebyla to úplně typická podpůrná magie, kterou obvykle používal, ale dokázal ji aspoň trochu využít. Nejdříve si roztáhl plíce na objem vzduchu a pak si upravil zrak. Papíry, kde to měl přepsané, se lehce rozmazaly, ale pak je zničil definitivně.
Potopil se a vplul do tunelu. Byla zde naprostá tma, ovšem co čekat od tmavého tunelu pod vodou. Zrak měl ale upravený a tedy něco viděl, přičemž plíce mu taky držely. Doplul na konec a tam se potichu vynořil. Našel zde stráž, ale nepůsobila, že očekává útok z vody. Jedinou dýkou zabil onoho muže ránou do krku a strhnul jej magií k sobě. Chtěl, aby měl hlavu přes římsu a krev mohla proudit do vody. Musel se znovu převléct a s krví na těle by působil nápadně.
Jakmile měl klid, vynořil se a odčaroval. Při této úpravě už to nebylo pouhé zrušení kouzla ale doslova odčarování. Jeden z důvodů proč byly tyto kouzla nepopulární. Zpočátku se mu blbě dýchalo a neměl zas moc času na uklidnění. Rychle se tedy převlékl a dal se do práce.
Procházel chodbami směrem k Behomondovi a snažil se nevzbuzovat pozornost. Sice to tu úplně neznal, avšak předpokládal, že jarl bude ve velké síni, kde jej jistě očekává. Svým způsobem mířil do pasti, ale to byl jeho plán. Snažil se i vyhýbat hlídkám jak to jen šlo, neboť to poslední co potřeboval, byl rozruch. K tomu všemu už neměl tolik času na provedení akce. Bohužel ale jednu hlídku neošálil a ta si ho všimla. Nemohl ovšem nijak riskovat poplach a nalákal je do chodby. Byla to jedna z chodeb, kterou míjel při útěku, sice nevěděl, kde vedla, ale musel jednat. Postavil se na roh a uhasil pochodně. Bylo to trochu nápadnější, avšak nestihl by se schovat iluzí. Navíc celá pevnost byla v pohotovosti a jistě by to nenechali jen tak.
Vojáci jarla Behomonda vešli do chodby a nože se mu už vznášely nad rukou. Nebyl to ani úder srdce a ti dva už měli dýky v krku, aby nevydali jedinou hlásku. Bleskově pak zatlačil dýky přes spodní čelist do mozku a stráže byli vzápětí mrtvi. Jejich mrtvoly poté přemístil do té nejtemnější tmy, jakou našel. Dýky posbíral a v chodbě zapálil pár pochodní, aby to nebylo moc nápadné. Už ale nyní počítal s tím, že cesta z téhle pevnosti bude ve spěchu s bandou vojáků za prdelí.
Přidal do kroku k jarlovi a chtěl už ukončit dnešní dílo. Během jedné chvíle však musel zhasnout louče přímo mezi vojáky a pak se kolem nich mihnout. Neměl čas a navíc začínali řešit chybějící hlídku. Nakonec se dostal do velké síně, kde očekával svůj cíl. Bylo zde překvapivě ticho a tma, kromě postavy stojící u okna. Tichými kroky šel k Behomondovi, kterého poznal podle medvědího pláště. Něco ale bylo špatně, moc špatně. Najednou dostal až nepříjemný pocit. Cesta do pevnosti byla obtížná až sem, ale že by byl konec tak jednoduchý? Přešel k jarlovi a zastavil se, stejně tak jako jeho srdce. Obešel toho muže, aby se mu podíval do očí a nyní nepochyboval, že jarla měl jen hrát.
„Kde je Behomond,“ řekl pevně.
„Znamení loučí je dobré, ale ověření dalekohledem je daleko lepší.“
Pevně se podíval muži do očí. „Znovu se ptát nebudu.“
„Mně strach nenaženeš. Jsem smířený se svým osudem pro blaho jarla Behomonda, který hájí naše staré zvyky. Lidi jako ty tu nemají co dělat.“
Tohle nebyla obyčejná past, tady šlo o něco více. „Co má Behomond v plánu.“
Muž se na něj pozorně podíval. „Máte ve vaší kultuře peklo, jedno právě zažiješ.“
Pochopil, že to nebyla nadsázka. Hned vzápětí totiž onen muž trhnul nohou o podlahu a tam se rozzářily jiskřičky. Celá podlaha rázem vzplála a oheň se rozšiřoval všude po pevnosti do všech pater, bylo to naplánované. Plameny mu rychle stoupaly po oblečení, až si nevšimnul, že v místnosti byly sudy s výbušnou kapalinou a oheň už je olizoval. Sudy byly rozmístěné i po pevnosti, která v následující chvíli měla zmizet výbuchem. Sebe samého chtěl hasit pomocí magie, zatímco sud v rohu explodoval a hořlavina mu přistála na zádech. Zařval bolestí a strhal ze sebe oblečení a přemístil se ke zdi u okna. V očích měl hrůzu, vše před ním pohlcoval nenasytný oheň, který neměl s ničím slitování. Na okamžik se podíval na muže, jež plameny uvolnil, ale ten už padl na kolena jako mučedník pohlcen ohněm, který ovšem necítil bolest, nýbrž jen spásu. Všude kolem něj hořelo a oheň, kterým tak často vládl, se i jemu měl stát osudným. Podíval se z okna a dole pod ním byla voda, kudy se dostal do pevnosti. Neměl moc na výběr. Byla jediná cesta z tohoto pekla, i když to byl pád vysoký čtyři patra. Prostě proskočil oknem ven a na okamžik měl klid, než dopadl do ledové vody. Voda sice uhasila jeho rozpálené oblečení, ale bolest, která se v něm proudila, byla šílená, včetně na jeho zádech. Zvedl hlavu a přes hladinu vody viděl výbuchy pevnosti a oheň šlehající všemi okny. Vynořil se tedy nad hladinu a sledoval celou hořící pevnost. Nemohl uvěřit vlastním očím, Behomond totiž nechal zabít všechny své lidi jen proto, aby jej dostal. Za tím muselo být něco víc. Nyní ale neměl šanci na to přijít a musel se dostat do bezpečí, protože lidi po něm půjdou a budou mu celou zkázu dávat za vinu.
Vyplaval zpět, odkud začal, do věže kde měl věci. Z posledních sil se tam dostal a kopl do sebe lektvary. Potřeboval ale více svého vybavení, než jen co nosil po kapsách. Vyšel ven a podíval se na hořící pevnost. Svým způsobem to byla krása, celá pevnost se vznítila, jak měla. Bohužel lidi uvnitř ony plameny neocení, ba naopak. Ihned si vzpomněl na Edingard. Raději šel ale dále a sotva se dostal ke koni, padl na zem a třepal se zimou. Kopl do sebe další lektvary a pokračoval v léčení. Na tohle však neměl vybavení, záda měl kompletně spálené a po celém těle popáleniny. Musel si vyrobit masti a stále ztrácel vědomí z šoku. Pak se ovšem připravil na to nejhorší, musel si ze zad strhnout poslední kousky přiškvařeného oblečení. Zakousl kus dřeva do pusy a dal se do toho. Řval bolestí, ale musel to udělat, dokud měl v krvi dost adrenalinu. Bolestí skoro omdlíval a nikdy nic horšího snad nezažil, ale musel pokračovat. Sotva pak udržel vědomí, když skončil. Když poté vyplivl dřevo z pusy, viděl na něm otisky zubu až moc jasně. Kopl do sebe další lektvary a trochu léčící magie. Další lektvary si nalil přímo do ran, což jej ochromilo, přičemž ani nevěděl, zda bolestí nebo šokem, prostě ztvrdnul a div nevyválel oči z důlku. Musel ale zmiznout, aspoň se schovat do křoví. Zvedl se tedy přes problémy a nerovnou chůzi zmizel.
Když se blížilo ráno, byl snad stabilizovaný a záda si nějak ošetřil. Mohl ale jen doufat, že udělal vše potřebné, aby přežil, neboť už sotva držel oči otevřené. Už chtěl jít spát, avšak slyšel přijíždět koně. Do věže naběhla jednotka a celou ji prohledala. Zůstal při vědomí dost dlouho na jejich verdikt a hodnocení těchto jatek. Co hlavně ale uslyšel, byly samé nadávky na jeho osobu ale i to, že byl považován za mrtvého. Těch pár přeživších byli jeho spása, věděli totiž o poplachu a že se nacházel uvnitř pevnosti. To jediné mu na to všem dalo trochu klidu, ale zároveň vše zkomplikovalo. Jestli chce i nadále udržet svoji mrtvou identitu, nikdo mu nesmí pomoct s léčbou. Ale to byl jen nedůležitý problém, protože musel přežít spánek, při kterém bude naprosto bezbranný díky svému stavu. Zavřel tedy oči a nechal se pohltit temnotou, moc na výběr stejně neměl.
Pomalu natáhl ruku po zásobách a dal si je do pusy. Byl slabý a zničený, ale žil. Už dva týdny byl tady na místě činu a dával se dohromady. Vše mohl pozorovat a opravdu se potvrdilo, že jej považují za mrtvého a už ho proklínali. I on měl tyto tendence. Kdyby nebral zakázky, tak by se tohle nikdy nestalo. Málem zemřel a svým způsobem mohl za smrt všech těch lidí. Bylo to skoro jako vždy stejné, na rukou spousty krve a jen ne ta správná. Vlastně se vůbec divil, proč byl ještě naživu. Asi s ním měli bohové ještě nějaké konaní, nebo je bavilo jeho utrpení. Viděl zde i druida Grakova a jeho sestry. Měl tendenci se jim přihlásit, ale nemohl, už totiž nějak žil a tudíž nepotřeboval pomoc. Takový už byl, nějak se ze všeho musí vylízat sám.
Po skromném obědě, kdy už neměl moc zásob, znovu pokračoval ve výrobě masti, kterou si mazal po těle. Tohle zrovna nebyla jeho parketa, a i když měl ve svém deníku poznatky o ohni, tak léčba popálenin mezi nimi nebyla. Bylo to pro něj typické, on neléčil, on rány způsoboval. Ruce a nohy měl v relativním pořádku, ale na záda se měl strach podívat. Škoda, že sesterstvo nemá i odnože na severu, teď by se mu hodily. Musel zde pobýt ještě nějakou dobu, než se vydá na pomstu, po které právě toužil. Nyní měl nový primární úkol, smrt Behomonda, kterou si rozhodně vychutná.
Nasadil si kabátec a pokusil se rovně posadit. Bolest byla hrůzná, ale nyní už snesitelná. Měsíc hnil tady v okolí bývalém domovu Behomonda a už měl toho plné zuby. Doslova se těšil na tento okamžik, kdy byl konečně schopen stát na nohou, aby mohl získat svoji pomstu. Nebyl v nejlepším stavu, avšak než najde toho zmrda, bude připraven. Nečekal jej lehký úkol, neboť nevěděl, kde vůbec začít hledat tak, aby se nedozvěděli o jeho z mrtvých vstání. Nějak už si ale poradí, vždy si poradil.
Vyhoupl se tedy do sedla a podíval se na vycházející slunce, působilo rudě a to mu zvedlo náladu. Na tváři se mu tím vytvořil po tak dlouhé době potřebný úsměv. Kopl koně do slabin a vyrazil.
Týden jezdil po vesnických hospodách a zjišťoval informace, stejně tak jako se dával dohromady. Vypadal docela zuboženě, takže si lidi mysleli, že měl zkrátka pech a někde narazil. Ani svůj stav nemusel předstírat, vypadal pod psa. Aspoň si ho nikdo nespojoval s tím čarodějem, který u Behomonda vypadal silně.
Jeho vyšetřování ovšem nikam nevedlo. Jak měl najít někoho, kdo hrál mrtvého a to dost přesvědčivě. Ani nemohl prohledat onu pevnost, neboť tam stále byly hlídky a druidi. Neměl se čeho chytnout, mohl se jen vyptávat. Ale to mu taky nepomohlo. Ptal se tak lidi, zda neviděli nějakou větší skupinu mířící kamkoliv. Sám ovšem chápal, jak to zní. Kdyby aspoň znal směr, nebo co bylo účelem zničení pevnosti, tak neměl nic. Rozhodně se ale nechtěl vzdát, jednou Behomondovi slíbil smrt a hodlal svá slova dodržet. On byl totiž mužem, který nemluví jen do větru.
Zkoušel tak při hledání vše co jej napadlo. Vypomáhal si i magií, ale neměl u sebe megaskop a další vybavení. Megaskopy byly užitečné aparatury, ale nikdy nevíte, zda se na něj někdo cizí nenapojil. Dotyčný zkrátka musel být opatrný. Zkoušel tedy pomocí vlastní mysli podobně pátrat po spojeních, ale nikam to nevedlo. Snažil se tedy uvažovat jako Behomond, ale to mu taky nešlo. Nevěděl, co má Behomond v plánu ani kam jede. K tomu všemu zde byl velký časový rozdíl, který mu nehrál do karet. Neměl nic, ani mapy mu nepomohly. Napadlo jej prohledat všechny opuštěné pevnosti a zříceniny v okolí, zda se tam neschovává, ale bylo jich moc. Měsíc byl zkrátka příliš dlouhá doba. Nehodlal se ovšem vzdát. Jednou si ale prostě nemohl pomoct a sedl si na venkovní lavičku hospody, odkud pozoroval hory. Snažil se vyčistit si hlavu pohledem na hory, ale to se mu nedařilo. Pootočil hlavu a tam viděl staršího dědu, jak pokuřuje dýmku. Prohlédl si jej, přičemž jeho tvář a fous naznačovaly svoje, stejně tak jako chybějící levá ruka u ramene. Kývli na sebe a pak se otočil na hory.
„Něco tě trápí, synu?“ zeptal se děda.
„Ano.“
„A co to je, smím-li se zeptat. Je to nějaké děvče?“
„Ne.“
Děda se pousmál a zvedl se. Došel k němu a sedl si vedle něj na lavičku. „Tak pověz starému dědkovi, v čem vězí tvůj problém. Něco jsem zažil a tvé meče napovídají o ledasčem.“
Neměl co ztratit, zkusil to. „Hledám jednoho muže. Před měsícem se mi ztratil a od té doby nemůžu najít jedinou stopu.“
„No tak to se nahledáš, tady na severu je možné jet kamkoliv.“
„A v tom je ten problém. Nevím, kterým směrem se mám vydat, ani jak velkou má u sebe bandu a co má v plánu.“
„Tak to ti nepomůžu, synu. Sedím tam na té lavici den co den, ale nikdy jsem vesnicí neviděl projíždět nikoho tvého popisu. Band tu je k tomu spousta. Musel bys najít jejich skrýše a to taky není jednoduché. Tady je spousty starých pevností a zřícenin. O tunelech o šachtách už nemluvě.“
„Vystihl jste to docela přesně, dědo.“
Dědek se pousmál a zabafal z dýmky. „Při takovém vyšetřování musíš jít po událostech. Velké bandy co provozují špatné řemeslo, se neustále musí vybíjet, uklidňovat se. Hledej místa, kde se stalo něco velkého. Třeba pevnost jarla Behomonda by bylo dobré vodítko.“
Docela dobrá náhoda. „Ne to nikam nevede.“ Byl to dobrý nápad, problém byl v samotné události, takových bylo spousta. Raději tedy přemýšlel dál, zatímco děda si mluvil pro sebe.
„Když jsem býval ještě mladší a ve službách našeho jarla, tak jsme hned vždy běželi tam, kde se něco šustlo. Ach to mládí. Byli jsme jako blázni moje jednotka. Stačilo nám málo a hned jsme tam jeli. A čím poutavější a tajemnější, tím více jsme se do toho hrnuli, abychom našim bohům dělali čest.“
Když tak dědu poslouchal, začínal dostávat nápad.
„Bylo to neodolatelné,“ pokračoval děda. „Tak nás všechno táhlo, až jednoho dne jsme narazili.“ Děda se podíval na chybějící ruku. „Vyšel jsem z toho ještě lacino. Dlouho jsem sloužil svému jarlovi, mohl jsem ale sloužit víc.“
„Takže vás přitahují neobvyklé něco, kvůli vaší víře? A ještě více, když jsou z jihu kvůli jisté nevraživosti?“
„Ano.“
„Zajímavé.“ Už nebylo o čem, měl plán. Nač honit blázna na severu, když si ho může zavolat jako poslušného psa.
„Víš, naše země skýtá mnohá nebezpečí, synu, ale to už tady všichni známe. Když se ale objeví něco nového a ještě k tomu z Říše, tak to je jiná. Spousty starých rodů a rodin vyčítá Říší, co se stalo se světem. Já vím, že to není úplně vaše vina, ale hráli jste v té hře sakramensky důležitou roli.“
Věděl, na co narážel, druhá válka s pralidmi, kdy zároveň přišli noví bohové, což vedlo k válce s démony. Tyto události změnily celý svět, ale nebyla to jejich vina, ovšem rozhodnutí které učinili, pak ovlivňovalo vývoj tohoto světa. Některé věci vedli k dobrému, jiné zase k horšímu. Měl docela štěstí, že nemusel až tak na sever. Kdyby totiž jel až za křídla Dračího pohoří, potkal by tam odnože barbarů, s jejímž ekvivalentem se už setkal ve službách Lyssandera, a dost možná nejen je, legend je dost. Severní království v těchto ledových zemích by o tom mohlo samo vyprávět.
„Dík, dědo.“ Zvedl se.
„Za co vlastně, synu?“
„Za váš příběh.“ Chtěl už vyjít, ale zastavil se. „Jinak technicky vzato, Říše už dávno neexistuje, takže oslovovat mě Říšský je velice nepřesné.“ Došel pak ke koni, na kterého nasedl a vyrazil za svým plánem.
Po zkoumání map si našel jednu osamocenou pevnost, kde se vše odehraje. Nyní potřeboval fámu, která Behomondovi nedá spát. Rozhodně ale potřeboval odvést vše co nejdál od své identity. Vytvoří žoldáckou skupinu s dokonalým názorem seveřana, a jako vzor použije Kojoty, kteří padli jeho rukou. Aspoň nebude muset nic vytvářet. Z Neda navíc udělá seveřana, který se odvrátil od svého lidu a vše už půjde samo. Stačilo jen používat hlavu, nic víc.
Seděl už ve třetí vesnici a poslouchal místní, jak se baví nad dobrým pivem. Prozatím šlo vše přesně, jak chtěl. Všude vložil pár drbů a lidi už sami mluvili. Zatím to byly jen lehké fámy, avšak nemohl vůbec tlačit na pilu, bylo by to příliš podezřelé. Seděl tedy v klidu a čekal, až nastane jeho šance. Doteď po něm pár lidí pokukovalo ale jinak nic. Až pak se jeden muž z vedlejšího stolu na něj otočil.
„Kampak máš namířeno, chlape.“
Odložil korbel a v duchu se pousmál. „Do Skierdy.“
„To je docela daleko. Co vůbec děláš?“
„Kurýra.“
„Nevypadáš moc na kurýra.“
„Cesty jsou nebezpečné. Je lepší vypadat jinak.“
„Jo to máš recht. Sever není pro Říšské,“ zkonstatoval muž.
„Sever je nebezpečný, ale spíše bych se obával té bandy, co se tu potuluje.“ Lidi zpozorněli, měl je tam, kde chtěl.
„Jaké bandy?“ ptal se jiný.
Napil se piva a užíval se roli vypravěče. „Nevím, co jsou zač. Říkají si Kojoti a vede je Ned, který si nechává říkat Ledový. Je to seveřan a na jihu vytvořil bandu, se kterou se vrátil zpět a loví vše, co se mu dostane pod nohy.“
„O žádný takový skupině jsem neslyšel.“ Lidi se divili.
„Tohle je přece sever, tady nejsou lidé z Říše moc vítaní. Není divu, že o sobě nedávají vědět, když jim jde jen o pár zářezů.“ Lidi mezi sebou přibrukovali na souhlas.
„A jak o tom všem víte,“ ptal se další.
„Podívejte se na mě, vypadám snad jako kurýr? Ne. Součástí moji práce je dostat se na místo určení, a hlavně tak, abych dokončil úkol a v neposlední řadě přežil.“ Lidi opět přikyvovali, musel přidat. „Vy o nich nevíte? Čekal bych, že víte, co se vám prohání lesy.“
Lidi si zase mezi sebou něco pobrukovali, ale pak se ozval hlas. „Slyšel jsem o nich, prej u severní hlásky pobili celou karavanu.“
Skrytě se pousmál a vychutnal si dobré pivo a pečeni, kterou mu zrovna přinesl kuchař. Hospoda ožila novým tématem, při kterém mohl pozorovat plody svých lží. Marklen by měl radost, něco málo jim totiž říkával o lidech a omezeném myšlení. Neměl rád toho člověka, a přesto obdivoval vše, co ho naučil, ať tak přímo či nepřímo nebo jeho speciálními metodami. Po zbytek večera pak mluvil s dalšími lidmi, kteří se jej vyptávali na informace a pak dokonce s pár vojáky. Všichni mu zobali z rukou a to stačilo jen pár kapek toho parfému, co měl v knize a hned byl pro ně lepší. Škoda jen, že se parfém nedal používat neustále kvůli dávkování a vlastnímu podlehnutí. Co už, magie sice není dokonalá, ale tahle akce je čím dal lepší.
Seděl ve staré pevnosti a sledoval blížící se skupinu vojáků. Trpělivost a týden času, to mu zajistilo úspěch nadcházejících jatek a pomsty. V místní oblasti se rozkřiklo, že tu řádí skupina z jihu, přesně jak si přál. Nyní jen čekal, až přijedou a dočkal se.
Pozoroval skupinu a už měl rozvrhnutý boj. Musel ale vyčkat, zda to jsou opravdu lidé jarla Behomonda. Tušil, že na sobě nebudou mít jeho odznaky, ale nehodlal zabít jinou skupinu, to ne. Byla zde i možnost plánu, že setne pár lidí, aby vše působilo věrohodněji, ale dal raději přednost nastraženým akcím. Praví mrtví by totiž mohli přilákat někoho jiného, než potřeboval.
Čekal na pravou chvíli, dokud si nebyl jistý. Nebyli to však oni. Zahalil se tedy více iluzí a vše skrytě sledoval. Tábor úmyslně udělal větší a opuštěnější, aby vše odpovídalo, jak mělo. Během toho si prohlížel bandu, která jej objevila, s lidmi od Behomonda by si je však nespletl.
Trvalo to hodinku, než vojáci odešli. Během toho přemýšlel, jak povede akci dále. Určitě musí vytvořit další událost, aby vše nevypadalo jako lež. Slyšel, že v okolí by mohli být yettiové, to by mu pomohlo.
Chtěl se už dát znovu do práce, avšak pocítil něco zvláštního. Byla to cizí aura a dost byla cítit, jakoby čerstvá a plná energie. Navíc zrovna vyšel měsíc, který se celou dobu kryl za mraky. Tohle mu nepřišlo jako náhoda. Že by snad někdo vyslyšel jeho pozvánku, ale takové hosty určitě nečekal. Vyčkával tedy dále, až uviděl další skupinu, která byla rozhodně jiná než předešlá. Bylo jich méně, jen čtyři. Nemohl však poznat, zda se jedná o lidi od Behomonda, ten měl hlavní skupinu deseti lidí, co se dozvěděl. Pokud to ale jsou oni, potřeboval minimálně jednoho živého, možná i dva kvůli severským poměrům. Nesnášel, pokud musel někoho dostat živého. Nejvíce jej ale překvapila ta aura, tohle neznal, ale podle citu odhadoval, že to nebude nic legálního. Druidi a jejich magie přírody byla jiná, čistá, tohle bylo něco zkaženého. Rozhodně se připravil, jako by měl nastat boj.
Schoval se za roh a očaroval se. Pak se snažil vrátit zpět, aby měl vše na očích, ale ucítil další auru, přímo za sebou. Otočil se tak se štítem v ruce, přičemž do něhož mu narazila vržena sekera. Zbraň sjela a vzápětí uviděl, jak na něj běží pátý člen skupiny. Sice stále nevěděl, zda to jsou lidi, po kterých jde, ale teď už to bylo jedno. Měl na okamžik čas a musel snížit jejich počet. Dal ruce k sobě a vyvolal v nich silnou ohnivou kouli, jež vrhnul k nohám běžícího nepřítele. Ohnivá koule dopadla na plánované místo a odhodila muže dozadu v plamenech. Sice měl jednoho z krku, ale na srdci mu uvízl nový kámen. Ta ohnivá koule měla tomu muži utrhnout nohy u pasu, ale nic z toho se pořádně nestalo. Mezitím zbývající čtyři už na něj běželi a jeden střílel lukem. Proběhl tedy po zničené hradbě a kryl se štítem proti šípům. Rychle si klekl k muži, kterého zabil a chtěl jej prozkoumat. Sotva se ovšem muže dotkl, ten až vylekaně zalapal po dechu a napadl ho rukama, stále ještě žil. Už jen ta exploze mu měla zničit orgány, pomyslel si, ale nestalo se tak. Udělal tedy krok dozadu a tasil meč u pasu. Hodlal tomu muži probodnout břicho. Učinil tak ale k jeho úžasu měl meč problém projít svaly. To mu přidalo další kámen na srdce, zbývali totiž čtyři a minimálně jednoho potřeboval živého. Aspoň, že si byl jistý, že tito lidé patří Behomondovi, tohohle vazouna si pamatoval. Bohužel ti čtyři se již blížili. Neměl čas se připravit a nachystaná past byla jinde. Tohle byla hodně špatná situace. Potřeboval získat čas, který neměl. Cesta na hradby ovšem vedla jediným schodištěm, pokud nechtěli šplhat jako tento odvážlivec. Vyvolal tedy do vchodu štít a hodlal prohledat tělo. Sotva to udělal, narazili zbývající nepřátelé do štítu a vzápětí se ho snažili rozbít. Oni možná obyčejní nebyli, ale jejich zbraně viditelně ano. Měl čas a hodlal jej využít.
Prohlížel si tělo a nevypadalo nijak zvláštně. Cítil z něj ovšem něco, co ještě nepoznal, na to ale potřeboval více času. Zkontroloval tedy dotyčnému zbraně a neviděl na nich nic neobvyklého. Pak se podíval na rány a krev neproudila tak rychle, jak měla. Odvážil se tomu muži položit prsty na krk a nestačil se divit. Tep byl sice hodně slabý, ale byl tam, srdce tlouklo z posledního. Zkontroloval i nehýbající se oči, byly rudé krví. Během toho doufal, že se nepohnou, protože to by byl hodně nepříjemný šok. Vytáhl nebožtíkovi ještě nůž a pokusil se mu ho zarazit do hrudi. Šlo to špatně, jako by měl větší hustotu svalu. Krev v ráně působila i tmavší barvou, i když tím si nebyl jistý kvůli noci. Na více neměl čas. Věděl však aspoň, že ty čtyři nemusí nijak šetřit, ledacos totiž vydrží. A přestože je potřeboval živé, tak to neznamenalo, že musí byt nějak zvlášť použitelní.
Oslabil štít ve vchodu, aby jej rozbili a v rukou soustředil hodně silnou ohnivou kouli. Sotva štít zapraskal, vyslal kouli k nepřátelům. Avšak jeho oku neuniklo, že jeden chybí. Oheň koule si mezitím našel svůj cíl a výbuch oba nepřátelé odhodil. Hlavnímu muži, kterému vybuchla koule v hrudi, jej odmrštila tak silně, že náraz do zdi mu zlámal kosti, nemluvě o utrženém rameni a nohou, když naivně nastavil štít a zapřel se o zem. Druhý sice odskočil stranou, ale byl celý v plamenech a měl zlomeniny. Dva byli mimo hru, dva zbývají, pomyslel si. Problém ale byl, že viděl jen střelce, co to na něj zkoušel šípy. Po třetím šípu ve štítu, se rozhodl je vrátit majiteli. Neočekával klasický účinek onoho kouzla, ale získá volnost. Sotva to udělal, vyřítila se na něj poslední Behomondova válečnice se sekerou a štítem. Mávnul na ni rukou, aby ji povalil tlakovou vlnou na zem, ale nestalo se tak, žena sotva zakolísala. Vyhnul se jejímu úderu a nehodlal s ní nijak změřit síly v boji na blízko, ona ovšem byla jiného názoru. Poté co uhnul, praštila jej štítem a musel ustupovat. Válečnice pak zaútočila sekerou, kterou ji po přetočení chytl rukou. Musel použít magii, aby zbraň udržel. Následně druhou rukou musel nechat sjet štít i ruce, aby byl tělo na tělo. Nevyšlo to úplně čistě a štít mu narazil do ramene, ale dostal se do pozice, co chtěl. Navzájem se jeden druhému podívali do očí, měla je modré a zářily po svitu měsíce. Následně pak oba napadla ta samá věc, praštit nepřítele čelem. Oba měli helmy, přičemž válečnice měla bez krytí spodní čelisti s velkými rohy po stranách. Když se střetnuly jejich čela, zavrávoral, ještě totiž sílu do takového útoku nepotřeboval. Naneštěstí ale nepustil válečnici, i když s ním házela. Během toho se mu však povedlo kopnout ji do kolene a ona klesla na jednu nohu. Vzápětí ji kopl kolenem do nekryté čelisti a naklonil se k ní tělem. Pustil ženě obě ruce a natáhl se jejímu k pasu, kde spatřil dýku. Ona se jej ale zatím pokusila sekerou zasáhnout do žeber, avšak zbroj a malý nápřah mu vše pokrylo. Dýku jí mezitím zabodl zezadu do ledvin a válečnice zařvala bolestí. Ihned ho poté ze sebe shodila a následně si dýku chtěla vytáhnout. Rychle se však dostal na nohy a povalil ji na zem. Byla na břiše, kde ji chytl za rohy na helmě a nohou se zapřel o její páteř. Válečnice měla na helmě poutko, aby jí držela, avšak hodlal ženu díky tomu zabít. Chytl ji za oba rohy, jako by chytl býka a táhl k sobě, aby zlomil vaz. Válečnice se hned snažila sundat si helmu, ale nemohla. Měla sice sílu, ale používal magii, i když to bylo obtížné. Táhl pak neustále k sobě, dokud neuslyšel hlasité křupnutí. Tělo se poté uvolnilo a válečnice byla mrtvá. Helma měla značné výhody a poutko na krku rovněž, v tomto případě ale ne.
Sedl si vedle ženy a nadechl se. Neměl však nijak čas na odpočinek, byl tu ještě střelec, který se mohl pokusit utéct. Hodil očkem po těch dvou, jeden působil mrtvý, zatímco druhý se sotva plazil. Rychle pak našel střelce, který byl na svém místě a z ramene si vytáhl poslední šíp. Nevypadal, že by hodlal utéct, prostě seveřané. Rychle se za ním vydal. Seskočil ze zídky a při dopadu pocítil kolena. Muž mezitím natahoval tětivu. Přivolal si hůl a rozzářil ji jasným světlem. Oslnil střelce, jež minul a doběhl až k němu. Koncem hole poté praštil muže po hlavě, ale s ním to sotva hnulo. Přetočil tedy hůl a do hlavice vložil sílu. Následně praštil střelce do čelisti. S mužem to již pohnulo, neboť mu praskla čelist, která visela jen na svalech. Udělal ještě jeden úder a zlomil muži stehenní kost. Střelec se pak složil v bolestech na zem a nevěděl, co si má držet dříve.
Boj skončil a musel si v duchu nadávat. Jeden sotva mrtvý, druhý dost možná neotevře hubu, aby promluvil. K tomu nejspíše přilákal zpět tu předešlou skupinu, bylo to moc hlasité. Musel jednat a to rychle.
„Nikam mi nechoď.“
Běžel pak pro druhého přeživšího, chytl ho a odtáhl jej pryč pro případ, že by měl další nečekanou návštěvu. Muž se mu snažil bránit, ale jeho popáleniny byly značné, takže jej zasáhl do poraněného místa a zklidnil se. Chtěl navíc, aby oba o sobě nevěděli. Jakmile ho schoval, poranil mu pomocí hole ještě nohy, potřeboval mít jistotu.
Vrátil se pak ke střelci, který se plazil po zemi, daleko se ovšem nedostal. Postavil se nad něj a snažil se vypadat co nejvážněji, tito lidé totiž uznávají jen sílu.
„Hodláš mluvit?“ Jako odpověď dostal jen zamumlání, a ne moc příznivé. K tomu se na tom všem podepisovala zlomení čelist. Vytáhl tedy všechny střelcovy šípy a nechal mu je levitovat hrotem dolů nad hlavou, kde si je muž dobře prohlédl. „Kde najdu Behomonda.“ Dostal ale jen další zahořklé zamumlání a ještě poměrně dlouhé. Váhal, zda jej má mučit, jestli to vůbec mělo smysl. Problém se ale vyřešil za něj, uslyšel dusot kopyt. Nechal tedy všechny šípy dopadnout do střelcovy hlavy a rychle běžel za posledním mužem, co ho mohl zavést k Behomondovi. Rychle mu roubíkem ucpal pusu a svázal ho. Celé místo zalil do iluze a nyní musel čekat, co se bude dít dále.
Čekal a vše sledoval. Byla to ta samá skupina a vše prohledávala. Byli docela horliví a zapálení. Hlavně se ale pozastavovali nad těly zabitých. Nevěděli, co si mají myslet, natož co se zde stalo. V jednu chvíli se však jeden z mužů nebezpečně díval jeho směrem. Otočil se tedy k člověku Behomonda a pošeptal.
„Nedělej to, jinak je budu muset všechny zabít.“ Myslel to vážně. Nehodlal se nechat prozradit a k tomu oni by jeho verzi příběhu jistě nevěřili, ani kdyby to byla sebelepší lež. Behomondův člověk ale pochopil a uvěřil mu. Možná kvůli kolegiálnosti, nebo nechtěl, aby zemřeli. Oni proti němu totiž neměli příliš velkou šanci vzhledem k tomu, že právě pozabíjel jeho skupinu.
Trvalo to dlouho, ale nakonec všichni odešli. Bylo mu ovšem jasné, že se vrátí. Musel se dát do práce. Sedl si před Behomondova člověka na bednu a zadíval se mu do očí. Přemýšlel, jak z něj dostane vše potřebné. Do hlavy mu jít nechtěl, kdo ví, co tam najde, když z něj číší taková aura. A vůbec, co to bylo za auru. Démoni to nebyli, aspoň si to myslel. Neznal nic takového a muselo se jednat o něco místního.
„Asi víš, co se nyní stane.“
„Já Behomonda nezradím.“
Musel na to jinak. „Vyhrožovat ti nebudu, přece jenom moje činy mluví za vše. Spíše mi vůbec řekni, jak můžeš sloužit muži, který nechá zabít tolik vlastních lidí.“
„Když se kácí les, lítají třísky.“
„V tom máš pravdu. S tímhle ale nikdy všichni nesouhlasí, hlavně pozůstalí. Je docela až fascinující, že jsi tak oddaný vrahovi.“
„Behomond není žádný vrah, on je vykonavatel bohů.“
Kurva fanatici, a to jsem už doufal, že takové lidi nepotkám. „Neznám žádného vašeho boha, který by tohle vyžadoval. Ba naopak, vaše zákony jsou proti některým vašim činům.“
„Nejsi odtuď. Kdo ti vůbec dává právo mluvit o našich zákonech. Pošpiňuješ je už jen svoji přítomností.“
„Jestli já je pošpiňuji, tak ty je s Behomondem przníš.“ Tohle ten muž nechtěl slyšet, odvrátil se od něj. Nechal tedy chvíli vládnout ticho, to sem tam bývá neúčinnější zbraň.
„Stejně je to jedno, jarla Behomonda nedokážeš zastavit. Zabij mě hned a ušetří si tuhle šarádu. Už jsem se s bohem rozloučil.“
Zvláštní, řekl bohem a ne bohy. Nevěděl o žádném bohovi, který zde byl zakázán. Něco málo pochytil od Helen, ale o tomhle nic nevěděl. Hlavní otázka ale byla, zda zde má ještě ztrácet čas, nebo jít zjišťovat informace jinam.
„Nad čím tak stále přemýšlíš, Říšský.“
„Jestli tě má smysl mučit. Přece jenom tvá odolnost je momentálně tvoji nevýhodou než výhodou.“ Viděl mu na tváři menší zaváhání. „Má to smysl?“
„Nic neřeknu.“
„Tak prozkoumám tvoje tělo.“
„Cože? To je znesvěcení.“
Najednou ten muž dostal strach. To se mu vždy líbilo, když v jiném vyvolal strach. „Cítím v tobě zajímavou auru. Jestli se mám dozvědět více, potřebuji informace.“ Obával se, že více se už nedozví, ale tohle divadélko jej bavilo. Opravu totiž na tom muži uviděl, že tohle se mu nelíbí a mohl by i mluvit. Musel jej postrčit. „A co to udělat takhle, řekneš mi, kde Behomonda najdu a pak tě jednoduše zabiju a nechám tady tvé tělo, aby ho našli. Sám jsi to přece říkal, Behomonda nemůžu zastavit, tak nač se trápit.“
Nastalo na moment ticho. Ten člověk o tomhle opravdu přemýšlel, pomyslel si. Musel pokračovat, dokud byl načatý na odpověď. „Já své slovo vždy dodržím.“
Behemondůch muž pokýval hlavou. „Průsmyk dvou Sester, tam najdeš svoji smrt,“ pronesl vítězoslavně a pohrdavě.
Nelhal mu, na to nevypadal. Přivolal si hůl a hodlal jejím koncem muže praštit do hlavy. Magie mu rozemele mozek, mělo by to tak být relativně rychle za jeho pomoc. Chystal se to už udělat, ale muž ještě promluvil.
„Proklínám tě jménem všech bohů.“
Sklonil se, aby mu viděl do očí. „Pozdě, já už prokletý jsem.“ Narovnal se a praštil jej do hlavy. Behomondův člověk pak spadl na bok, oči se mu podlily krví a rovněž se mu zpustila z nosu a uší. Neměl moc času. Rychle prohledal mrtvoly, ale nic zvláštního nenašel. Vyběhnul tedy k ukrytému koni v lese a podíval se do map. Průsmyk dvou Sester byl daleko tři dny cesty, musí to však stihnout za dva. Bohužel už tak se oddálil od úkolu Bílé paní, a průsmyk Dvou sester tomu ještě napomůže. Avšak kdo ví co ten blázen Behomond připravuje, musel za ním. Nasedl na koně a vyjel.
Dorazil do průsmyku k dvěma Sestrám a zastavil se. Byl to velký průsmyk, jež rozděloval dvě obrovská pohoří mezi sebou a ještě zde našel náhrobní kameny. Ať už se zde odehrálo cokoliv, tak z toho místa to doslova cítil. Atmosféra předešlých událostí byla více než jasná. Vše ještě podtrhovaly dvě masivní věže vestavěné do boku hor, tak proto to jméno. Věže však byly zničené a podle toho co viděl, je muselo zničit opravdu něco velkého. Jejich rozpoložení totiž působilo dokonale a měly jediný účel, držet průsmyk.
Když byl v průsmyku, hned se dal do práce. Rozhlížel se po všem, co by mu pomohlo najít Behomonda. Sice měl mít čas, než by se jeho lidé vrátili či vůbec nějaké zprávy, ale mohli být klidně i nějak propojeni. Dost možná už tak o něm jarl věděl. Nemluvě o tom, že z dobré pozice mohla mít hlídla průsmyk jako na dlani. Napadlo jej i prohledávání věží, ale tím by strávil dny, byly fakt obrovské. K tomu v nich mohlo žít cokoliv a vypadaly již dlouho opuštěně, klidně i nějaké to století.
Hledal cokoliv, co by jej nakoplo. Zkoušel, zda neucítí auru ale nic, musel být blíže. Pak ovšem našel něco jako pěšinku, táhla se lesem. Kvůli sněhu si nemohl být jistý, zda je používána, avšak nic jiného neměl. Vydal se cestičkou a doufal, že něco najde. Po kusu cesty docela i pochyboval, zda je to vůbec pěšinka. Něco v něm mu ale říkalo, že i ano, působila tak. Prodíral se pak sněhem hodinu, než jej obavy opustily. O cestě nyní nepochyboval a připadala mu i používána. Cesta vedla k severní hoře tyčící se nad průsmykem, ač šla z boku. Pěšinka stoupala výše, až musel koně nechat na místě. Sebral tedy vše potřebné a pokračoval. Při západu slunce už byl poměrně vysoko a mohl vidět celý průsmyk. S posledními zbytky světla pak našel vchod do jeskyně. V ústí vchodu navíc pocítil onu povědomou auru, byl na správném místě. Plně se tedy připravil a vstoupil do jeskyně až za tmy. Nevěděl sice, co jej tam očekávalo, ale měl letmou představu díky polovině Behomondovy gardy. Když jej pak pohlcovala temnota, měl v hlavě jedinou myšlenku, pomstu.
Kráčel opatrně a potichu, zatímco aura sílila, stejně jako v něm rostl zvláštní pocit. Zatím na nikoho nenarazil, ani na hlídky či něco magického. Podle toho co věděl, mělo Behomondovi zbývat pět mužů plus jarl sám. Nepotřeboval z nich nikoho živého, takže je hodlal zabíjet ihned, co je uvidí. A bude-li potřeba, klidně mečem Bílé paní. O tom meči nepochyboval, že by je všechny rozkrájel jako želé. Spíše měl obavy, proč to vše Behomond dělá. Možná by měl zjistit, oč tu jde, ale když je všechny pobije, tak by měl problém rovněž vyřešit. Zatím to působilo, že stačí pobít jen Behomonda s jeho bandou věrných. Nevadilo by mu, kdyby to tak bylo.
Pomalu postupoval a aura stále sílila. Připadalo mu, že už i slyšel zvuky, které mu napovídaly o blízkosti cíle. Šel tedy opatrně, když uslyšel zvuk naproti sobě. Rychle se přilepil ke zdi v chodbě a uviděl louč. O okamžik později zahlédl muže svlečeného do půl pasu a horní část těla měl pomalovanou symboly z modré barvy. Muž se už k němu přibližoval, uchopil proto meč na zádech a čekal, až jak bude u něj. Pak hodlal meč vytasit a rovnou s ním seknout. Byl plně připraven zasadit úder, ale dotyčný se najednou zastavil a stále se díval do chodby. Pak si něco zabrblal a šel zpět. Čekal pak přilepený na stěně, dokud nebyl muž pryč a až potom pomalu postupoval dále. Nevěděl, co ty symboly znamenaly, ale rozhodně se mělo jednat o nějaký obřad. K tomu aura působila silněji. Bylo jasné, že už neměl moc času, skupina, kterou pobil, se už měla vrátit. Prostě vše opět nešlo podle plánu, avšak nyní ne u něj.
Dostal se už do části, kde hořely pochodně, a cesta se dělila. Jedna vedla nahoru a druhá doprava. Přes krápníky viděl, že přímo před ním je něco jako svatyně. Šel tedy nahoru, aby se dostal nad ně, přičemž cestička jej vyvedla za velkou sochu fousatého muže. Byl to nějaký mudrc a ta socha měla přes deset metrů. Ze sochy samotné pak cítil největší silu zdejší aury. Onen mudrc byl tedy podnět toho všeho, ale kdo to byl, neměl tušení. Raději se k soše úplně nepřemístil a prohlédl si svatyni pod ní. Celá místnost byla vyzdobena různými zabitými zvířaty a bylo zde i dost krve, s níž byly nakresleny různé obrazce. Nechyběly ani květiny a věnce, které byly rovněž pocákané krví. Měl pravdu, že se muselo jednat o nadcházející rituál. Zaujali ho rovněž zbývající osoby připravující vše potřebné. Všichni to byli lidé jarla Behomonda, nikdo nechyběl a ani tu nebyl navíc. Docela dost ho zaujalo, že i dvě ženy ze skupiny byly nahé do půl těla, a měly na sobě nakreslené modré symboly, které neznal. Všichni měli na sobě ony symboly, ale více se věnoval ženám. Především pak té blondýně, která měla krásné prsa oproti černovlasé kolegyni, jež neměla skoro žádné. Celkově na severu panoval jiný řád, co se týkalo mezi ženami a muži. Okolnosti to prostě vyžadovaly, sever totiž nic neodpouští. Rychle se ale vrátil zpět do reality a sledoval nacházející událost. Panovala mezi nimi nervozita z důsledků chybějících členů. Něco se chystalo, a hlavně Behomond byl netrpělivý.
Rozmýšlel si tedy plán, jak útok provede. Jedna z možností byla rozsekat je mečem, ale kontaktnímu boji by se nejraději úplně vyhnul. Magií je ale všechny zrušit nedokáže, k tomu potřeboval čas na vyvolávání. Ke všemu zde hrála roli i aura té sochy. Magii mu sice nerušila, ale cítil z ní sílu a to nebylo úplně vhodné. Musel už ale začít jednat. Okolnosti mu však pomohly, protože všech šest nepřátel se přesunulo před sochu a začalo odříkávat modlitby. Nerozuměl ovšem žádnému slovu, asi starší jazyk ze severu. Hodlal toho však využít. Potichu se vrátil zpět a prošel přes jejich obydlí, jak předpokládal, přímo do síně se sochou. Dostal se jim do zad, zatímco se modlili a postupně se ukláněli. Měl jedinečnou příležitost, ruce dal k sobě a začal v nich vyvolávat. Mohl je sundat skoro všechny jediným kouzlem, velice lákává nabídka, která se nedala odmítnout. Soustředil se na hodně silnou ničivou kouli, zatímco oni jej nesledovali. Zesiloval postupně kouzlo, stejně jako sílila zdejší atmosféra. Celé kouzlo mělo trvat jen pár okamžiků, když v půlce zaklínání, jako by mu zkamenělo srdce. Plíce jej začaly pálit, až nemohl dýchat, a srdce pomalu přestalo bít. Pochopil, že socha toho boha si asi nenechá jen tak zabít své věřící a jejich víra ji značně posílila. Začal ztrácet kontrolu nad kouzlem, až nemohl riskovat, že mu vybuchne v rukou. Vyslal tedy svůj nedokonalý výtvor do zad Behomondovým lidem. Ani se ale nepodíval na výbuch a klesl na koleno. Přivolal si hůl a vyvolal kolem sebe kupoli s mentálními štíty, které většinou nebyly při kupoli potřeba. Snažil se vzpamatovat a hlavně neomdlít. Přestal při kouzlení vnímat okolí a to se mu právě vymstilo. Stal se z něj snadný terč a navíc pro Behomondova boha.
Cítil se slabý a ztuhlý, z hole však čerpal sílu, která mu proudila přes ruku do těla. Konečně mohl zvednout oči a viděl, jak dva členové bandy jsou nejspíše mrtví. Všichni byli navíc popálení, někteří více, jiní méně. Dva to už ale měli podle polohy těl za sebou, tedy jeden určitě, druhý napůl ale mimo boj. Pak se rozhlédl, cítil na sobě pohledy všech zbývajících a hlavně jejich nenávist, ta byla hmatatelná. Neušlo mu ani, že se všichni ozbrojili a udělali kolem něj kolečko. Zbraně co viděl, mu nepřinášely vůbec klid, velké meče či sekery a jeden maník dva krátké meče. Byl momentálně rád za svoji zbroj, ale co zmohl proti bandě, jejichž život byl kontaktní boj a ještě měli za prdelí svého nového boha, který jej neměl v lásce. Sklonil se, zavřel oči a zhluboka se nadechl. Boj musí probíhat tak, jak chce on, i kdyby to byl kontaktní boj, prostě podle jeho pravidel. Otevřel oči a viděl natěšené pohledy seveřanů. Tak dobře, řekl si v duchu. Pomalu vytasil meč na zádech, přičemž ocel ječela nedočkavostí. Pak levou rukou vytasil meč u pasu a držel ostří podél loktu. Meč v pravé ruce vyrovnal podél meče v levé ruce a připravil své svaly. Mohl se dát do nevyhnutelného. Mečem v levé ruce klepl do hole a štít najednou zmizel. Zvedl se na nohy směrem k nepříteli naproti sobě a vedl úder terviniaskou ocelí ze spodu. Mezitím pustil meč v levé ruce a sotva se mu rukojeť odlepila z rukavice, vystřelila nesměrnou sílu dozadu, kde se jednomu z bojovníků zabodla do hrudi a odhodila jej. Věnoval se pak už jen černovlasé dívce s obouruční sekerou. Černovláska se mu chtěla bránit toporem sekery, ale to nebylo nic proti meči Bílé paní. Levou rukou ještě mávl doleva, kde se vytvořil oblak ohně. Oheň byl ovšem slabý, měl mu jen získat čas. Ramenem pak v průběhu pohybu narazil překvapené černovlásce do hrudi a už se točil směrem k útočníkovi, aby neměl odkryté záda. Meč měl nad hlavou a sekl s ním dolů. Muž co jej napadal, byl najednou rozseknut od pravé klíční kosti po poslední levé žebro. Meč od Bílé paní prostě nerozlišoval, proti komu byl použit, jen pracoval, jak měl. Zezadu do ramen však ucítil od černovlásky úder zkrácené sekery. Vyhodilo ho to z rovnováhy, ale dokázal se ještě otočit s nízkým sekem na pás a rozsekl ženě částečně břicho. Pak se jen otočil, aby viděl, jak ten maník se svými krátkými meči se jej pokusil nabodnout údery na podbřišek. Ucítil náraz do zbroje a myslel, že má vyhráno, opak byl pravdou. Maník se mu tím dostal na tělo, jednou rukou si ho podržel, zatímco druhou jej hodlal bodnou ke krku. Zvedl tedy aspoň trochu meč a zarazil jej muži do břicha, aby mu změnil směr úderu, nic jiného už nestihnul. Zatímco meč Bílé paní vjížděl muži do těla, tak maník jen nepatrně posunul svůj útok. Krátký meč mu pak narazil blízko zbroje u krku, kde se odrazil a pořezal mu krk na boční straně. Rána nebyla hluboká a ani blízko tepny, přesto začala krvácet. Otočil se pak vzápětí co nejrychleji na útok blondýny. Úder vykryl a rozhodl se pro odvážný sek. Udělal krok dopředu a následně sekl nízko přes její nohu, aby ji podsekl a meč vedl nahoru, přičemž se pokusil zasáhnout krk. Zároveň dostal úder od jejího meče do bočního stehenního pancíře a nařízla mu nohu. Navíc jí ale během toho neúmyslně odsekl pravé prso, neboť krk minul. Blondýna ale s křikem klesla na koleno a on měl meč nahoře. Plynulým pohybem proto ženě setnul hlavu, která se začala kutálet pryč. Znova se začal otáčet, ale bylo pozdě. Stačil už jen vidět, jak na něj letí velký obouručný meč. Jen pozvedl levou ruku, do které meč narazil na chránič a odrazil se směrem dolů do těla. Byla to taková síla, že ho to povalilo na zem, nemluvě o tom, že mu brnila ruka, o kterou málem přišel. Rychle se přetočil na záda a černovláska na něj hodlala naskočit. Jen zvedl meč a dívka se na něj nabodla a spadla na něho. Nyní byl beze zbraně, neboť ta byla zaklíněna. Pokusil se dívku ze sebe shodit, ale ihned se nad ním objevil Behomond a kopl jej do hlavy, přičemž byl obzvlášť rád za helmu. Behomond vzápětí vyrazil pro meč, aby vše ukončil. Hlava mu mezitím třeštila stejně tak jako tělo a nemohl navíc zaostřit zrak. Poznal však nad sebou postavu člověka s mečem. Zvedl tedy ruce a z nich vyletěla hustá tekutina, která přistála na Behomondovi. Ten se podivil, avšak jen do okamžiku, kdy se tekutina vznítila. Behomond byl náhle celý v plamenech a řval bolestí, zatímco jemu klesly ruce zpět na tělo černovlásky a tlačil ji ze sebe. Byl stále mimo a dost rozhozený, ale dokázal si aspoň trochu vychutnat jarlův křik. Sedl si pak na zem a díval se, jak Behomond pobíhá celý v plamenech.
Byl vyřízen, bolelo ho tělo, krvácel a leva ruka si taky říkala o pozornost. Zvedl se na kolena a uklidňoval tělo. Behomond mezitím doběhl k soše svého boha a pokusil se ji obejmout. V ten moment oheň na jeho těle pohasl a žár se změnil. Spálené svaly začaly odpadat od těla a nahrazovat se novými. Behomond celkově porostl o dobrý metr a jeho tělo bylo dokonale svalnaté. Za doprovodu svého řevu se tak z Behomonda stal nový a silnější člověk.
Díval se na celou tu scénu a v duchu si pomyslel, kdy to konečně skončí. Přivolal si hůl a postavil se na nohy, dokud měl čas. Zároveň přemýšlel, že tohle si rozhodně už k tělu nepustí, takovou blbost udělal před chvílí a nadšený z toho nebyl.
„Ani nevíš, s kým máš tu čest, Říšský,“ řekl Behomond novým hlasem. „Všichni tobě podobní zanedlouho poznají, že přeplout moře nebylo správné rozhodnutí.“
„Nemám sobě podobné. A nejsem Říšský!“ Aura se změnila, ze sochy už nic nevycházelo, vše bylo v Behomondovi. Nyní již neočekával silný mentální útok jako na začátku. Nevěděl ovšem, co všechno Behomond přesně svým povýšením získal.
„Pořád jsi jen odpad, nepocházíš odtud!“
„Nebudem to prodlužovat.“ Sklopil hůl a z jejího konce vyšlehlo bílé pulzující světlo, které narazilo do Behomonda. Zesiloval pulzující paprsek a snažil se jarla držet přilepeného u sochy, zatímco jej kouzlo pozvolna ničilo. Behomond řval opět novým hlasem a snažil se dělat kroky kupředu. Soustředil se více a pevněji sevřel hůl. Paprsek zářil silněji, ale to Behomonda nezastavovalo. Rozhodl se tedy kouzlo nadále nezesilovat a připravit v něm rázový útok. Hlavice hole se rozzářila a Behomond byl již blízko. Vypustil posílené kouzlo a to narazilo do jarla a odhodilo ho zpět na sochu. Behomond měl tělo skoro zničené a jeho řev se změnil ze zuřivého na ještě zuřivější. To jej ovšem jen více posílilo a naposledy zesílil paprsek, dokud neprošel skrz Behomonda a nepropálil díru do sochy. Skončilo to.
Svalil se na zadek a opřel si hůl o rameno. Zhluboka si oddechl a odpočíval. Porozhlédl se po mrtvolách a v hlavě si nadával. Takhle si je pustit k tělu, taková amatéřina. Podobný zoufalý boj z blízka asi ještě nezažil a málem přišel o ruku. K tomu ještě vůbec to, že ho málem dvakrát zabili v pevnosti. Musí si tady na severu dávat větší pozor. Ještěže měl zbraň od Bílé paní.
Odpočíval, ven se mu nechtělo, ale tady to taky nebylo nejlepší. Jeho oči navíc spočinuly na té soše. Kdo to asi byl? Jistě nikdo příjemný ale i tak, kdo to byl? Díval se na sochu a měl zvláštní pocit, aura se pomalu vracela. Postavil se na nohy a připravil si kouzlo. Následně sochu zničil a aura opět zhoustla. Nyní však ale jen na moment a vzápětí se aura rozplynula, jako by vše odvál vítr pryč hlavním vchodem. Zakýval jen hlavou a raději odešel. Moc se mu chodit nechtělo, byl dost pomlácený ale co už, i to se stává. Místo prohledal, ovšem raději nic nebral. Když byl pak venku, ještě odstřelil vchod dovnitř. Z téhle akce měl hodně rozporuplné pocity, avšak převládaly ty negativní. Měl úkol a takhle se málem nechal zabít, pomalu pro nic za nic a do čeho mu nic nebylo. Raději zmizel. Ani nevěděl, co na tom všem bylo nejhorší, jestli to, že asi bojoval se zakázaným bohem nebo, že mu za tohle nikdo nezaplatí.
Kdyby ovšem jen věděl, do čeho se zaplet, možná by do toho nikdy nešel. Nebo právě ano. Přece jenom, jak často smrtelník dostane možnost porazit boha.
Konec čtvrtá kapitoly