Kapitola třetí – Pohádka o šťastném konci
K přístavnímu městu Skierda, kde měl původně dorazit, dojel na koni. Cesta byla příjemná, i když na něj stále trochu mrazivá. Ve městě si pak zařídil všechno důležité, přes zásoby po vybavení, aby mohl nadále pokračovat. Jarl Harlson ho sice vybavil a popřál mu dobrou cestu, ale potřeboval více než jen koně a zásoby. Potřeboval peníze na cestu, která jak odhadoval, nebude levná. Proto šel ihned do banky Rudenových a tam si ověřil pravdu o Lyssanderových příjmech. Chvíli trvalo, než místní čaroděj vyvolal portály a kontaktoval jiné pobočky, ale nakonec bylo vše v pořádku. Přestože Lyssander nakonec padl jeho rukou, banky nijak nebraly ohled na lordovu smrt a obchody musely pokračovat dále. Vybral tedy peníze na cestu a tím odpadl problém, že by musel brát zakázky. Tušil ale, že sem tam by nějakou zajímavou měl vzít, přece jenom jak nejlépe poznat cizí zemi než v ní bojovat.
Posedával v hostinci a popíjel pivo. Bylo však jiné, než na které byl zvyklý. Nakonec ale pil medovinu. Nějak si na zdejší pivo nemohl zvyknout, za to medovina byla slaďoučká a měla pořádný říz. V klidu tedy přemýšlel a díval se na prázdnou misku, kde měl večeři. Cesta pokračovala relativně v klidu a mapy co si pořídil, byly docela přesné. Zatím na cestě nenarazil na žádné velké nebezpečí, prozatím vše řešil jednoduše pomocí magie. Měl už za sebou třetinu cesty, a čím více jel na sever, tím se měnil i kraj, a bohužel zároveň teplota. Byl ovšem rád, že nemusí až za severní hranice, které rozdělovalo známé pohoří pojmenované Dračí hřbet, jež bylo součástí Dračího pohoří. Díky tomu se vyhne tamějším barbarům, a kdo ví čemu ještě. Rozhodně ho ale uchvacovaly severské stavby, byly totiž úplně jiné a až ho místy fascinovaly svoji krásou. Avšak více na severu v zemích, které ani nenavštíví, jsou údajně ještě větší stavby, jež svoji mohutností už odolávají i zimě. Zajímaly jej ony stavby, ale nevěřil tomu, že se na ně pojede jen tak podívat. Chtěl najít, co hledal a jet zase zpátky. Nevěděl ale pořádně, co hledá a ani nevěděl, proč by se měl vrátit. Ano sice mu patří i zkouška a titul, ale vyplatí se mu to? Na to však bylo ještě brzy pomyslet. Stále na tyto otázky měl čas, jako vše ostatní co ho čeká.
Seděl si tak v klidu do chvíle, kdy si k němu s dovolením přisedl starší muž. Cizinec mu nabídl, zda by neměl zájem o jednu prácičku za vyčištění hnízda harpyjí, že prý napadají obchodní karavany. Muž na něm poznal jeho zbraně a tušil, že míří na sever za dobrodružstvím. Řekl mu, že obchodníky, kteří mu za akci zaplatí, momentálně najde hned za městem. Zároveň tím sledoval vlastní cíle, neboť jej prozrazovalo jeho lepší oblečení. Musel tudíž patřit ke zdejším obchodníkům nebo byl ve spojení s městem, které samo potřebovalo bezpečné cesty. Na závěr mu pak popřál štěstí a odešel. Byl z toho mírně překvapen a váhal, zda by měl práci přijmout, přece jenom by se neměl zbytečně zranit. Po dosavadní cestě byla ale zatím nuda, tak proč si pořádně neprotáhnout svaly a poznat zdejší krajinu. Harpyje byly sice i u nich, ale ještě na ně nenarazil. Byl rozhodnut, udělá si nové poznámky do svého bestiáře.
Druhý den našel obchodníky. Nebyli to místní, a i když měli početnou eskortu, tak pomoci neopovrhli. Sice byli vůči němu nedůvěřiví, stejně jako on k nim, ale jeho služby přijali. Dali mu menší zálohu a určitý čas na vyřízení práce. Jeden z jejich průzkumníků mu poté řekl, kde najde harpyje a jejich přibližné množství. Celá eskorta působila profesionálně a bylo až s podivem, že do toho nechtěli jít sami, ale asi neměli potřebné zkušenosti. Už navíc i zažil pár eskortních vojáků, kteří působili hrozivě, ale ve skutečnosti to byla jen iluze, jež se rozplynula při prvním nebezpečí. Určité pozitiva to mělo, budili respekt a byli levní, ale pokud došlo na negativa, ty se oblbnout nijak nedaly. Více už nepotřeboval vědět a vyrazil na cestu.
Seděl pod stromem a díval se na starou věž, které už chyběly části horních pater. Vše zatím sedělo podle popisu, co dostal. Sledoval, jak dvě harpyje krouží ve vzduchu, zatímco třetí zrovna přistávala do hnízda. Harpyje byly zvláštní stvoření. Spousty čarodějů si není jistých, jak vlastně harpyje vznikly. Někteří to přisuzují démonům, jiní zase magii, další, že už tady žily a poslední, že jsou experimenty, které nebyly příliš zdařené. Všechny teorie měly něco do sebe a nikdo přesně neví, kde je pravda. U sirén ale měli všichni jasno, ty vytvořilo moře samo kletbou. Jakou kletbou, o tom se vedou jen legendy. Avšak aspoň tady si čarodějové můžou s klidem říci, že to není jejich práce.
Přemýšlel o harpyjích, a jak zaútočí. Otevřel si bestiář, co nosil v brašně a studoval. Ve skutečnosti měl jen jeden deník, ale byl magický a měl v něm vše, co potřeboval. Pro jistotu jej nosil neustále u sebe, což se mu i osvědčilo v době útoku na loď. Deník, jako jedna z mála jeho knížek, nebyl poškozen vodou díky své ochraně. Ostatní knihy bohužel nedopadly úplně dobře a proto se ze všech knih, které četl, snažil dělat poznámky. Už dříve tak konal, aby měl neustále po ruce všechno důležité, ale až po ztroskotání, kdy se mu poničilo mnoho knih, své zápisy opravdu ocenil.
Harpyje, četl v deníku, stvoření dosti odpovídající ženám, protože jsou nebezpečné. Pousmál se, tohle byl hodně nepříjemný popis a doufal, že se mýlí, ženy jsou totiž velice nebezpečná stvoření. Podle některých i ďábelská. Harpyje jsou velké jako ženy, na úrovni lopatek jim začínají velká pérová křídla, přičemž každé křídlo je po maximálním natažení dlouhé jako výška harpyje. Tělo je štíhlé a často odhalené, ale ženské křivky jsou více přirostlé, takže chybí určité detaily jako třeba bradavky. Na těle pak harpyje nosí různé ozdoby či i kusy věcí a oblečení. Důvod je neznámý, ale nespíš je to odkaz na ženy a zkrášlení. Barva kůže je vždy tmavá a podle některých odpovídá horám, kde právě žijí. Harpyje nemají klasická chodidla, ale velké pařáty jako orli, a na rukou mají delší prsty zakončené drápy. Tváře mají prvky ptáků. Harpyje jsou nebezpečné, ale už bylo zaznamenáno několik případů, kdy se s nimi dalo mluvit. Údajně nejvíce mluví těsně před tím, než sežerou svoji kořist. Často si od nich nechávají říkat lichotky a dotyčný si myslí, že se z toho vykecá, dokud nenastane chvíle, kdy mu harpyje zabodne svůj malý zobák do hrudi. Prvně jdou vždy po srdci, ostatně jako všechny ženy.
Zajímavé, pomyslel si, v hodně aspektech jsou velice podobné ženám. Dále následoval popis jejich stylu boje a další tabulkové drobnosti jako váha či věk.
Zavřel knihu. Měl již určitou představu, jak zaútočí a do karet mu nahrávalo, že nepotřebuje těla harpyjí nijak zachovat. Nikoho ho tu neznal a nevěděl, kde by je prodal. I když v tom by problém nejspíše nebyl, ale nechtělo se mu s tím zbytečně zabývat. Raději se zaměří na prozkoumání jejich hnízda. Harpyje byly známé tím, že berou vše cenné, co lahodí ženskému oku, což je ve skutečnosti vše.
Připravil se na boj pomocí magie a mohl vyrazit poznávat nové obyvatele této země. Sešel protější kopec a nyní kráčel po malé cestičce, která vedla směrem k hnízdům na věži. Už na počátku cestičky objevil kusy zřícené brány a části staveb. Uvědomil si, že za doby své nejvyšší slávy, věž a její okolí musela vypadat úchvatně. Stále totiž nacházel základy staveb a tohle bývala důmyslná pevnost. Pokračoval po pěšině, která se místy zužovala nebo rozšiřovala a neustále sledoval nebe. Staré zkušenosti jej už vyškolily, že si musí hlídat nebe, když jde po někom kdo lítá, ať už je jakkoliv daleko.
Byl již v půli cesty k věži, když se dostal na menší otevřené prostranství a zahlédl, jak se z věže zvedá pět harpyjí. Věděl, že nyní už nemusí nikam nadále chodit, bitva se odehraje tady. Zaujal postavení a už se soustředil na první kouzlo. Předpokládal, že harpyje ho špatně odhadnou a hodlal toho využít. Mezitím spatřil, jak kolem jeho postavy na zemi krouží pět stínů. Nedíval se nahoru, nepotřeboval být oslněn sluncem, sledoval jen stíny. Náhle se stíny rozletěly na všechny strany, představení mohlo začít. Stál a díval se do země, ruce měl spojené a v nich připravené kouzlo. Čekal a mezitím vládlo ticho. Plně se spoléhal na posílené smysly a vyčkával, dokud neuslyší závan peří. Helma mu smysly otupovala, ale po těch letech už byl zvyklý a bez helmy si těžko představoval boj. Najednou to přišlo od pravého ramene. Otočil se s nataženýma rukama před sebou a spatřil, jak tři harpyje klesají dolu s připravenými pařáty. Stále čekal, až budou blíže, až změní křídla do polohy brždění, aby se nevyhnuly jeho kouzlu. Pak nastal ten okamžik, první dvě roztáhly křídla s doprovodným ječením a třetí se k tomu schylovala. Roztáhl dlaně a z nich vylétlo hejno blesků, které zasáhly svůj cíl. Nyní neslyšel ječení, ale skučení následované dvěma těžkými pády na zem. Třetí harpyji zasáhl rovněž, ale ta stihla ještě zareagovat. I tak harpyji zasáhlo částečně kouzlo a snesla se na zem. Skučela stejně jako předešlé její dvě kolegyně, avšak ty sebou už jen škubaly v posmrtné křeči. Na všech třech ještě navíc přeskakovaly výboje, které jim nadále pálily kůži. Ihned pak vzápětí přivolal hůl a praštil s ní do země. Vztyčil kolem sebe štít a do jeho zad narazila čtvrtá harpyje. Obvykle se tak harpyje snaží přirazit oběť k zemi, aby jí drápy následně rozpárala krk, kdyby kosti na hrudi vydržely náraz. Harpyje používají primárně dva útoky, první je přiražení silnou pádu k zemi a druhý zvednutí oběti do vzduchu, kde jim poté dopřejí poslední let. Bohužel však záleží na velikosti a váze oběti, aby byly schopny provést druhý útok. Anebo oběti unášely do svých hnízd. Čtvrtá harpyje na něj použila první styl, ten se jí ale maximálně vymstil. Po nárazu do štítu si zlomila své duté kosti na nohou a sjela po něm k zemi. Otočil se k ní a měl ji přímo pod nohami. Hlavu měla v ideální výšce k jeho meči, nijak proto neváhal a vytasil jej a harpyji rozsekl hlavu ve dví. Následně hledal poslední pátou harpyji, ale ta zatím kroužila ve vzduchu, odkud pozorovala smrt svých sester. Měl ji na očích, ale meč v ruce tak proč to nevyužít. Pomalými kroky se vydal k harpyji, kterou kouzlo plně nezasáhlo. Připadal si v tu chvíli jako popravčí, ale tento pocit už zažil tolikrát, že by to ani nespočítal. Nikdy však jeho ruka nezaváhala. Postavil se nad tělo škubající se harpyje po výboji. Svaly stvoření neposlouchaly a následně pak i probodnuté srdce. Znovu se podíval na harpyji ve vzduchu, zaskučela ještě více a váhala, jak by zaútočila. Rozhodl se vyřešit tento problém za ni. Nechal meč v těle harpyje a natáhl k poslední ruce. Soustředil se. Chtěl ji ovládnout ve vzduchu a vyzkoušet tak něco nového, něco složitého. Harpyje se zastavila na místě a její křídla ji držely ve vzduchu a přemýšlela, zatímco on vytvářel kouzlo kolem ní. Připravoval poté síly do chvíle, kdy se mu to povedlo. Harpyje byly známé tím, že byly krvelačné, užívaly si smrt kořisti v jejím strachu či naději. Rozhodl se proto dopřát harpyji nepříjemný osud, ovládl jí křídla a jedno ji zlomil, pak nechal působit gravitaci. Vytáhnul meč z těla a sledoval padající harpyji, jak se snaží nabrat výšku, ale nešlo to, jedno křídlo měla kompletně zlomené. Harpyje dopadla kousek od svých sester a její pohled byl tuze roztomilý, ani ji nikdy nenapadlo, že by jednou mohla spadnout z nebe. Probodl jí krk pro všechny případy a očistil meč. Pak se dal znovu do práce. Peří harpyjí bylo ceněné, takže je začal škubat a balil je do předem připravené látky.
Spousty potvor mělo ojedinělé předměty, které se daly používat při magii či alchymii. Sice nebyl druid, šaman či zapálený alchymista a tudíž tyto předměty ze zvířat tolik nevyužíval, ale našly se případy, kdy se mu mohly hodit. A peří z harpyjí mělo jisty potenciál u vyvolávání. Oškubal co nejvíce pér co mohl a litoval, že to nebyla zakázka trochu jiného typu. Kdyby ano, rozkuchal by tím pádem harpyje, zda v sobě nemají zárodky vajec nebo by jim ostříhal drápy a další části těla. Ty vejce byly velice ceněné, i v kuchyni. Ovšem byly i zároveň křehká a potřebovaly se čerstvá.
Po čistce naskládal těla na sebe a zapálil je. Potom se vrátil pro koně a uložil pera do dřevěné truhličky. Ve městě Skierda si dříve doplnil svoji starou výbavu, jež vozil v sedle. Skládala se z brašny a truhliček pro různé artefakty. Cesty jej učily, aby měl různé vybavení. Vydal se pak k věži znova, a nyní doufal, že bez potíží.
Stál pod věží, zajistil koně a vstoupil dovnitř. Hned v útrobách ovšem rozpoznal, že věž plně odpovídala svému zevnějšku a byla v dezolátním stavu. Vystoupil po schodech nahoru k první rozhledně a našel jedno z hnízd. Vedle hnízda ležely hromady kostí a oblečení, prostě to co harpyje nesnědly. Prohledal hnízdo a hromadu, ale nenašel nic, co by ho zaujalo, a hnízdo proto následně zapálil. Takhle pokračoval s dalšími hnízdy, prohledal je stejně jako hromady zbytku vedle ale kromě starých mečů, dýk či kousků zničených zbrojí nic nenacházel. Měl ale štěstí a našel i párkrát mince či prsteny. Nepohrdnul ničím, co mělo nějakou cenu a dalo se pohodlně přepravit ke kupci. U posledního hnízda se však zarazil, něco pořádného totiž konečně našel, byl to prsten. Vyzařoval slabou auru, kterou zatím nepoznával, ale schoval prsten do brašny. Byl ovšem opatrný a během budoucího prozkoumání musel prvně zjistit, zda není prokletý. Nakonec uklidil i po poslední harpyji a měl po práci.
Jak stál na vrcholu věže, nechtělo se mu jít pryč, byl zde krásný výhled. Nedalo mu to a sedl na polorozpadlou hradbu věže a díval se okolo. Zrovna mělo zapadat slunce, tak se na něj díval a užíval si to. Zdejší pohoří při mizejícím slunci vytvářelo krásnou scenérii.
„Vždy jsem měla ráda zapadající slunce, jak mě hladí jeho teplé paprsky po tváři. Bývaly to krásné pocity.„
Otočil se a vedle něj se vznášel duch dívky. Byl překvapen, ale proč si kazit výhled. Navíc dívka působila, že ho nechce napadnout nebo zatím ochlácholit. „Má to svoji krásu, slunce jak zapadá za hory.“
„Ano.“ Duch dívky se na něj překvapeně podíval. „Ty ses nevyděsil, cizinče.„
„Něco už jsem viděl, a s duchy jsem se už setkal. Nemůžu říci, že by to bylo pro mě něco neobvyklého.“
„Ach tak.“ Duch zaváhal a s nejistým hlasem se zeptal. „Smím si sednout vedle tebe?„
„Jistě.“ Nabídl dívce i ruku a ta ji přijala, i když byla nehmotná. Cítil v ní pak mrazení. Duch dívky nebyl nijak agresivní, a tudíž z ní neměl strach. Byl to ale duch a pro jistotu byl obezřetný.
Dívka mu pak položila hlavu na rameno a dívala se na zapadající slunce. „I východy jsou nádherné, hlavně jak pohoří vrhá stíny, které pak oživují okolní lesy novým dnem.„
„To ano.“
Seděli tam a čekali, dokud vše neskončilo a nenastala tma. Duch se pak na něj podíval.
„Děkuji. Už dlouho jsem nezažila západ slunce s někým živým.„
Chtěla pak odejít, ale zastavil ji. „Můžu ti pomoct.“ Věděl, že má vlastní úkol, ale ty harpyje byly příliš jednoduché. Navíc už dlouho si nepotrápil mozek něčím jiným než bojem. Nemluvě o tom, že už dlouho nic takového neřešil.
„Mně? A proč byste to dělal.„
„Jsem člověk, který řeší problémy, a duch dívky podle mě problém je.“
„Pravdou je, že lidé se mě více bojí, ale nevím, jestli ti můžu věřit, cizinče. Ale ano, jsem hloupá, neutekl jsi a byl si ke mně milý. Proč bych ti nemohla věřit.„
„Důvěru si člověk musí zasloužit.“
Duch se pousmál. „Jmenuji se Karis.„
„Těší mě, Karis. Já bohužel nemám jméno. Pověz mi tedy, co tě trápí.“
Duch na okamžik zaváhal, ale pak promluvil. „Zabila mě moje rodina.„
„Co je k tomu vedlo.“
„Moje láska. Promiň, ale já asi nemůžu.“ Dívka, i když duch měla slzy na krajíčku.
„Omluvám se, neměl jsem naléhat.“
„Ne já jenom, rodina byla pro mě vše a můj otec mi vrazil dýku do srdce, zatímco moje matka vše viděla s mým bratrem a sestrou.„
Čekal, až se Karis uklidní. V takových chvíli se hodí něco nabídnout, ať už obyčejné objetí či podobné gesto, ale u ducha je to problém. Musel tudíž počkat. Nic jiného dělat nemohl.
Karis se uklidnila, aby mohla pokračovat. „U nás je to s rody jinak než u vás. Zamilovala jsem se do muže z jiného rodu, dokonce z rodu, se kterým má můj otec špatné vztahy. Dědeček s nimi vycházel, ale otci prý v mládí ukřivdili a proto je nesnášel. Po dědečkově smrti po nás otec vyžadoval rovněž stejný přístup. Já ale tehda nevěděla, že on k nim patří a mé srdce už bylo prodané jemu.„
„I u nás je to s rody komplikované. Co se s ním stalo po tvé smrti.“
„Otec vymyslel o mojí smrti lež a můj milý jí uvěřil. Zpočátku nechtěl a dokonce po mně pátral a málem mě našel. Otec však nemohl dopustit takovou hanbu na svém jménu. Bylo mu příjemnější zabít vlastní dceru než mít hanbu.„
Karis měla úžasného otce, pomyslel si. Musel být ale na pozoru, ten duch dost možná není nevinný a chce pomstu a snaží se jej ošálit. Duchové jsou zkrátka nebezpeční a vše bude záležet na následujících detailech, jež se dozví. „Jak ti můžu pomoct?“
„Mně není jak pomoct. Už je to deset let, co mě zabili. Všichni už na mě zapomněli.„
„Vždy existuje možnost, jen se musí najít.“
„Já se ti ale nemám jak odvděčit.„
Ne to nemá, pomyslel si. V tuto chvíli ale nepotřeboval žádnou hmatatelnou odměnu, jak bývalo při zakázkách zvykem. Nyní potřeboval něco jiného, znovu potrápit svoji mysl. „Existuje mnoho druhů odměn, Karis. A jedna z nich může být i samotný úkol. Vím, že to může znít zvláštně, ale věřte mi, chci vám pomoct.“ Opravdu chtěl. O životy jiných smrtelníků či jejich konce se nestaral, ale někdy měl zkrátka potřebu vykonat spravedlnost, když jiní nemohli. Nebývalo to v jeho případě zvykem a navíc si často vybíral úkoly, které by jiní odmítli. Úmrtí Karis ale nechtěl nechat jen tak.
Duch se pousmál. „A ty víš, jak mi pomoct?„
„Možností je vždy více. Můžu zkusit zaklínání, ale nepůsobíš agresivně, takže by to bylo nepřirozené a to dělat nebudu. Zkusíme tu nejednoduší variantu, nalezneme ti klid. Co si myslíš, že by tě uklidnilo, po čem tvoje srdce touží?“
Karis přemýšlela. „Všichni z naší rodiny jsou uloženi v rodinné hrobce, všichni bez výjimky toho, kde zemřeli. Jejich tělo tam je dopraveno a za půlnočního svitu je vykonán obřad.„
„Ty v ní ale nejsi, takže všichni zde neplatí.“
„Otec se během mé smrti zřekl mého jména. Ale vždy když jsem chodila za předky, těšila jsem se, až s nimi jednoho dne ulehnu ve společné hrobce. Byla to naše rodinná jistota.„
„Dobře. Naleznutí klidného místa na spočinutí by mohlo dopřát tvé duši klid.“
„Ale co když to nebude fungovat?„
„Tak budeme hledat dále. Je zde i možnost použíti tvého milého, ale to taky není nijak bezpečné.“
Karis pokývala hlavou. „Děkuji.„
„Zatím neděkuj, teprve jsme na začátku. Abychom ale mohli vůbec doopravdy začít, nejdříve nás čeká ta horší část.“ Zadíval se jí do zmatených očí. „Kde leží tvoje ostatky, Karis.“
Odjel si vyzvednout odměnu za harpyje a dal se do práce. Karis mu popsala místo jejího těla, což nebylo daleko od věže a jen díky soumraku ji mohl spatřit. Dorazil nad průsmyk dle popisu a při západu slunce se znovu setkali. Zavedla ho na úbočí hory a ukázala mu místo, kde by ji měl najít. Nijak tím ale nebyla nadšená. Stávalo se docela často, že se duch nedokázal podívat na svoje tělo, či se k němu vůbec přiblížit. Doufal, že sám nebude mít takový problém. Ale více doufal, že se tomuhle osudu vůbec vyhne, ukazovat někomu svoje tělo.
Pomocí levitace se snesl do míst, kde měla ležet Karis. Byla tam plošina, kam měla po vraždě dopadnout. Po chvíli hledání ale nic nenašel a snesl se níže. Tam už byly první náznaky stop zvěře. Nevěděl ovšem, co zde žije, přestože v rámci své práce praktikoval speleologii často. Avšak v rámci horolezectví tomu bylo poprvé. Vstoupil tedy do jeskyně a opatrně našlapoval. Už v jejím úvodu pocítil pachy a nejspíše zde žil medvěd, a ne zrovna malý. Brloh byl plný kostí, ať už byly číkoliv a doufal, že zde medvěda nenajde.
Po průzkumu si musel zavolat Karis na pomoc, mezi těmi všemi kostrami neměl šanci najít její tělo. Tušil, že chce po ní moc, aby identifikovala své kosti mezi jinými, ale věděl, že duchové to zkrátka umí a poznají, kde jsou jejich ostatky. Karis se vedle něj zjevila, a i když se to zdálo nemožné, byla na pokraji svých sil. Stačilo opravdu málo, aby se zhroutila. Nakonec ukázala prstem na jednu lebku. Ihned ji vzal a zabalil, měl totiž jistou představu, co se stalo se zbytkem těla, či proč je ta lebka tak dokonale hladká. Následně vyšli ven a Karis už vypadala lépe, tedy na ducha. I tak ale byla nadále rozrušená.
Vrátil se ke koni a sedl si stranou, zatímco Karis se snažila dát dohromady. Prohlédl si lebku a musel udělat pár kouzel. Musel mít s Karis jistotu, jestli ji měl dostat do hrobky. Byla zde totiž stále možnost, že vše hrála a chtěla tím proklít svoji rodinu. Kletba od ducha pomocí ostatků by byla k tomu opravdu mocná, a nepochybně by postihla celé okolí.
Po prohlídce ochranných kouzel položil ruku na lebku a snažil se s ní spojit. Karis se na něj otočila a sledovala, co dělá s jejími částmi těla. Vše dělal za nějakým důvodem a věděl, že v krvi je zapsáno vše a totéž platilo pro kosti. Krev byla ale mocnější a skrývala více možnosti. Navíc krev byla oproti kostem dostupnější. Docela mu až vadilo, že nekromancie byla zakázaná, vše by bylo jednoznačně jednoduší. Po skončení znovu zabalil ostatky a uschoval je. Karis pak stála před ním se zmateným výrazem.
„Cítím, že jsem s tebou spojena.„
„Ano, to se stává v takových situacích. Bylo to potřeba a musel jsem mít jistotu.“
„Ty jsi mi nevěřil?„
„Musel jsem mít jistotu. Nyní už o ničem nepochybuji.“
„Jsem mírně uražena, ale chápu to. Jsem přece jenom duch.„
„O to nejde, že jsi duch, některé věci jsou zkrátka nebezpečné a smrtelníci by si s nimi neměli zahrávat, ať už mají jakoukoliv moc. Bohužel pro některé čaroděje je to jaksik neodolatelné.“
„Ty si ale s nimi zahráváš. Hraješ si se smrtí. Je to pro tebe nebezpečné.„
„Věř nebo ne, můj mistr by měl právě z toho radost.“
„To si opravdu myslíš?„
„Ano,“ řekl hořce.
„To jsi neměl moc dobrého mistra.„
„Dobrého ne, nejlepšího jakého jsem si mohl přát.“ Karis se na něj zmateně zadívala. „Můj život pro něj nic neznamenal, stejně jako životy jiných. Měla byste mu být svým způsobem vděčná, kdo ví, zda by si na tohle troufnul obyčejný čaroděj. Ten by asi použil nějakou formuli a nechtěl by jít touto horší a šílenější cestou, po jaké hodláme jít my.“
„Aha.“ Karis byla zmatená, ale co zmohla, jedině mu důvěřovat. „A co bude teď?“
„No, nejspíše tě nyní budu moci neustále vidět, takže se vydáme za tvoji rodinou. A ty mi po cestě řekneš vše, co víš o svém dědečkovi.“
„A na co přesně chceš informace o mém dědovi?„
„Musím mít důvod, abych navštívil tvoji rodinu, a tvuj děd mi k tomu pomůže.“ A já nebudu muset použít nekromancii a ne, že bych nechtěl. Proč jen něco co někteří zakazují, vypadá nejlépe.
Blížil se k sídlu Karisiny rodiny. Celou dobu se vedle něj vznášela a mluvili o jejím dědovi a rodině jako takové. To co hodlal udělat, bylo náročnější, o tom nebyl pochyb. Ovšem po důkladné rozmluvě s Karis to udělat musel. Karis si totiž nepřála, aby tekla rodinná krev, znovu. Rozhodně se jí ale zároveň nebránila. Tak či onak ho čekala zajímavá akce.
Díval se na sídlo v městečku z okolního lesa, byla to působivá dřevěná stavba. Od Karis se dozvěděl, že její děd strávil určitý čas ve středozemních královstvích a to mu hrálo do karet. Hodlal se vydávat za jeho přítele, přičemž se až nyní dozvěděl o jeho smrti a chtěl mu vzdát hold. Pro seveřany bylo běžné uctívat mrtvé, takže v tomhle by neměl být problém. Bylo to až zajímavé, ale na severu se nekromancie v podání lidí viděla opravdu jen vzácně. Ve středozemních královstvích nekromancie nebyla taky běžná, ale oproti severu působila jako normální věc.
„Jsi připravena?“ zeptal se.
„Snad ano. Nebude snadné opět vidět svého otce. Naposledy když jsem ho viděla, zíral mi zuřivě do očí a vytahoval mi dýku ze srdce.„
„Šťastné shledání to asi nebude.“
„Ani nevím, co bylo tehda horší, to jak mě otec zabíjel, či má matka, která vše viděla s mým bratrem a sestrou. Všichni tehdy měli na tváři výraz zadostiučinění.„
„Dobře. Hlavně nezapomeň, co jsem ti říkal.“
„Opravdu mě neuvidí ani neuslyší?„
„Neměli by, ale moc se k nim nepřibližuj. Věty typu, myslím, že jsem viděl ducha, nebo jako by se mě dotknul duch, nebo zamrazilo mě, jako bych cítil ducha, určitě z něčeho vycházejí. Radši nebudeme pokoušet štěstí. Je to přece jenom tvoje krev, a krev je nevyzpytatelná.“
„Já už s nimi pokrevně spojená nejsem, o to se postaral můj otec.„
„Tak doufejme, že se nepostará i o mě.“
Seskočil z koně a vyšel přímo k velkým dveřím. Už ve městečku na sobě cítil pohledy a stejně tomu bylo tady od služebných. Zabouchal pak na velké dveře a čekal. Dlouho ale nemusel a otevřela je postarší žena.
„Co byste rád,“ řekla nedůvěřivě.
„Mami,“ pronesla se zlomeným hlasem Karis. Shledání rodiny pro ni nebylo jednoduché a to byl teprve začátek.
„Dobrý den. Omlouvám se, že vás vyrušuji, ale byl toto dům Grerodla zvaného Cestovatel?“
„Mami proč jsi mi to tehda udělala,“ řekla Karis, zatímco ji ignoroval a ona se vznášela vedle matky.
„Ano to je. Kdo jste?“
„Jeho dávný přítel. Bohužel jsem se až nyní dozvěděl, že pan Grerold zemřel, i když je to přes deset let. Něco jsme ale spolu zažili a já bych mu chtěl vzdát holt, jestli dovolíte.“
„Aha, no, pojďte zatím dovnitř.“
„Děkuji.“
Vstoupil dovnitř a Karis se vznášela vedle něho. Prohlížel si interiér a uznal, že Karisina rodina na tom byla dobře. Nenápadně se podíval po Karis, která se zastavovala u různých věcí a sama pro sebe si mluvila.
„Tolik vzpomínek,“ řekla si pro sebe Karis. „Tak jsem to tady měla ráda. Myslela jsem si, že to tady nikdy neopustím a že povedu dědečkovy obchody, do kterých mě tolik zasvěcoval.„
„Máte to tady pěkné,“ ujal se slova bez ohledu na Karis. „Vše na severu je takové jiné než u nás.“
„Děkuji,“ řekla podezíravě matka. „Promiňte, ale kdo, že to vlastně jste?“
„Rád bych se vám představil, ale nemůžu. Váš tchán mě však znal pod jménem Lovec. Poznali jsme se na výpravě za gryfem.“
„Grerold se nikdy nezmiňoval, že by tam potkal nějakého Lovce.“
„Byla to velká výprava. Původně jsem se s ním ani neměl setkat, ale po nečekaných událostech jsme byli nuceni spolu strávit čas.“
„Jakých událostech?“
„Během přepadení u Prokleté rokliny. Jistě vám váš tchán musel vyprávět tento příběh.“ Doufal, že si Karis vše dobře pamatovala.
„Ano, můj tchán často vyprávěl historky ze svých cest. Vzpomínám si, jak o tom tehda mluvil.“
„Matko, kdo je to?“ odezvalo se od schodů.
„Sestřičko,“ promluvila Karis.
Zadíval se na Karisinu sestru Izoldu. Měla na sobě černo oranžové šaty. Část hrudi včetně rukou byly v černé, ale zbytek byl tmavě oranžový prošitý po okrajích se symboly této země. Podobné šaty viděl i u jiných dívek s jinými barvami, asi to odpovídalo zdejší kultuře. Velice ho ale zaujalo, co bylo či nebylo pod šaty. Izolda měla pod nimi krásnou postavu a její černé vlasy byly zapleteny co copu a vhodně zvolený tmavý mejkap se k ní maximálně hodil. Když si ji tak prohlédl, napadlo jej, jak asi Karis vypadala za živa. Izoldě nyní bylo dvacet dva let a byla okouzlující.
Izolda se před ním zastavila, decentně se proto uklonil. „Má paní.“
Izolda byla v rozpacích. „Matko?“
„To je dávný přítel tvého děda Grerolda. Až nyní se dozvěděl, že už není mezi námi a rozhodl se, že chce uctít jeho památku.“
„Aha, to je od vás pěkné. My na severu uctíváme mrtvé, jak si zaslouží.“
„Ach sestřičko, jak si zaslouží. Čím jsem si od tebe zasloužila ten pohled, jakým ses na mě dívala, během mé smrti.„
Ignoroval opět Karis, ale ani nemusel, protože myslel na Izoldu a ta si to moc dobře uvědomovala. Ta dívka byla nebezpečná více způsoby.
„Zdržíte se, pane…“ ptala se Izolda.
„Všichni mi říkají Lovec.“
„Neobvyklé jméno.“
„Už jsem si na něj příliš zvykl a neumím používat nic jiného.“
„Zajímavé. Zdržíte se dlouho?“
„To záleží na vaší rodině.“
„Matko, jestli měl dobré vztahy s dědečkem, tak by měl nějakou dobu zůstat. Otec se vrátí s Rodrikem až večer, tak proč neuspořádat menší hostinu.“
„Máš pravdu, dcerunko, ale ten tvůj pohled se mí nelíbí.“
„Nelíbilo se ti ani, když mi začaly růst prsa, matko. Pojďte, provedu vás tady.“
Opět se decentně poklonil a Izolda mu udělala prohlídku domu, zatímco Karis vše sledovala. Během toho všeho se Izolda dosti vyptávala, tak odpovídal. Naneštěstí to ale bylo na zemi, odkud pochází, takže mohl mluvit, co chtěl. Izolda byla i zvědavá a chtěla slyšet nějaké historky, které jako lovec zažil. Nemusel si nijak vymýšlet, stačilo jen vynechávat detaily.
Nakonec ho Izolda odvedla do jeho pokoje, kde mu služebné připravily postel. Ve dveřích se ale Izolda zasekla a podívala se do chodby. Nebyla si jistá, ale nechala to být. On ale věděl, co viděla, on totiž Karis viděl celou dobu a ta se motala kolem sestry, jak to jen šlo. Poté dostal prostor pro sebe až do večeře. Měl docela hlad, takže jídlo přišlo vhod.
Když se za ním zavřely dveře a zkontroloval, že jsou opravdu sami, začal mluvit tichým hlasem na Karis.
„Kroť se, dostaneš nás do problémů.“
„Omlouvám se, ale…„
„Já to chápu, děvče, ale musíš se krotit, jestli nám to má vyjít.“
„Ano.„
„Dobře, já se připravím na večeři a ty bys měla taky.“
Zadíval se do zrcadla a nevypadal nijak k světu. Jeho možnosti přípravy na nadcházející událost byly dosti omezené, a nezachránila to ani pomoc od služebnictva. Sice mu vyprali a vyčistili jeho oblečení, ale přesto bylo nevhodné. Nosil zkrátka úbor pro úplně jiné účely. Karis mu tak poradila, ať si obleče pouze košili s vestou a kalhoty. Dal na její rady, ale více by dal přednost pomoci od její sestry Izoldy, což si uvědomovala. Nejspíše by to neskočilo pouze u oblékání, čemuž by se ani bránil. Byl ovšem připraven, i když ne zcela vhodně, a tak mohl vyrazit. Škoda jen, že nemohl mít u sebe zbraně. Mohl se tak jedině spoléhat na magii, kdyby se cokoliv stalo.
Vyšel ven a hned za dveřmi čekala Izolda. Měla na sobě velice podobné šaty, jako odpoledne. Tyto však byly vyzývavější a užší na správných místech, jinak se lišily jen jinými vzory, ovšem barvy zůstaly stejné.
„Ach sestřičko,“ řekla si pro sebe Karis. „Dobře jsem tě tehda odhadla.„
„Paní Izoldo,“ decentně se uklonil.
„To je pěkné, paní Izolda,“ pousmála se Izolda a její temnější mejkap podtrhoval její povahu. „Říkala jsem si, jak se oblečete, ale přes jistá omezení jste si zachoval šarm bojovníka. Upřímně, radši bych vás viděla v plné zbroji, jak jste přijel než takhle volného.“
„Pravdou je, že má zbroj je moji druhou kůží.“
„Tušila jsem to.“ Izolda vyšla a následoval ji. „Jsem stejná jako vy, radši mám na sobě loveckou uniformu a uháním na svém koni s lukem na zádech než tohle.“
„Opravdu? Mně přijde, že tohle je vaše pravá uniforma. A velice vám padne.“
„Je to moje sestra,“ zdůraznila mu Karis vznášející se vedle něho.
Izolda se pousmála. „Uniforma jako uniforma. Ale když jste mě prohlédl, tak se vám musím přiznat, i v tomhle se dobře loví.“
„Možná jste nyní ještě nebezpečnější, než s vaší loveckou výbavou v sedle na koni.“
Izolda ho doprovodila do velkého sálu, kde již čekal zbytek rodiny. Její matka na ni opět házela nesouhlasné pohledy, ale ona je ignorovala. Otec od Karis stál u krbu společně s jejím bratrem Rodrikem, a sotva dorazil, jejich pohledy na něm ihned spočinuly.
„Tatínku, bratříčku,“ Karis se pak snažila držet slzy na uzdě.
S oběma si podal ruku. Jejich stisk byl pevný a jeho rovněž.
„Takže vy jste znal mého otce? Má žena mi už o vás vyprávěla.“
„Ano. Měl jste tu čest poznat vašeho otce.“ Dobře si ho prohlédl, nejmladší už nebyl a jeho hnědé vousy místy zesvětlely, ale jeho pevný stisk napovídal mnohé. „Znal jsem ho jen chvíli, ale byl to dobrý muž.“
„Poznal jste ho, jak nejlépe jste mohl, v boji. Kde jinde doopravdy poznáte člověka.“
„Máte pravdu.“ Uslyšel Karisin brek, ale nesměl se otočit.
„Děd byl velký muž,“ řekl Rodrik. „Je pěkné, že mu chcete vzdát holt. Myslel jsem, že ve středozemí se tohle nedělá.“
„Každý úsek země má své vlastní tradice a je velice běžné uctívat mrtvé.“ Prohlédl si Rodrika. Dvaceti pěti letý statný muž s rameny jako jeho otec, ale ještě pevnější. Jeho síla se jistě projeví v boji a odhadoval jej na obouruční zbraně. Jinak jeho tvář byla hladce oholena a vlasy nosil do malého culíku. Všiml si ale, že má modré tetování na rameni. Bohužel viděl jen kousek u klíční kosti přes rozvázanou košili. Během toho si ale nemohl nevšimnout, jak se jeho otec zvláštně rozhlédl po místnosti.
„Jako kdybych slyšel ženský pláč.“
„Já nic neslyším, táto. Tvůj sluch byl ale vždy mistrovský, nejspíše bude pršet.“
Karis to slyšela a uvědomila si, co dělá. Rychle se snažila přestat. Jednu poznámku si ale utrousit musela. „Tak teď mě najednou slyšíš brečet? To teda brzo!„
Následně se posadili na své místa u stolu. Nejblíže k němu si přisedla Izolda a nijak se tomu nedivil. Na stůl se přinesly pečené divoké kance, které jak se dozvěděl, ulovil Rodrik s otcem. Rodrik zabil kance jediným vrhem oštěpu, zatímco otec toho druhého několika dobře rozmístěními šípy. Dozvěděl se, že šípy vždy nejdříve trefovaly končetiny, aby ochromil cíl a následně jedinou ranou prostřelil kanci oko. Zatím se diskuze vedla okolo dnešního lovu a jen poslouchal, ale věděl, že tohle nemůže vydržet.
„Povězte mi, pane Lovče,“ začal otec klíčový rozhovor. „Jak přesně jste se s mým otcem poznal. Má žena mi řekla, že při přepadení na jeho cestě. Mohl byste mi o tom povyprávět?“
Věděl, že to přijde, bylo to nevyhnutelné. „Jistě. Přepadli nás při cestě do tábora po dlouhém lovu. Naháněli jsme tehdy gryfa a ta mrška nám pořád utíkala. Lov trval déle, než měl, ale byli jsme příliš blízko na to, abychom se vzdali. Nakonec se nám to podařilo, ale při zpáteční cestě do tábora nastal problém. Po cestě nás přepadli zbojníci, jež dostali chuť na naši odměnu, která nebyla zanedbatelná. Špatně se scházelo z hor po cestičkách a tam na nás narafičili past. Rozdělili nás na menší skupiny a hodlali vybíjet jednu skupinu po druhé, dokud nezbude poslední hlídající tělo gryfa. Váš děd to však ihned prokoukl a já byl zrovna s ním. Lov se tedy rozjel nanovo, z kořisti se stali lovci a tak jak oni chtěli ničit naše skupiny jednu po druhé, tak jsme to dělali my jim. Zabíjeli jsme nájezdníky jednoho po druhém. Příliš pozdě si pak uvědomili, že křik boje, který slyší, není nepřátelský ale jejich vlastní a tím nám sami nabíhali do pasti.“
„Ano, děd mi tuto historku mnohokrát vyprávěl. Vždy se o vás zmiňoval, že s ním byl Lovec, který přesně stopoval a pomáhal mu na nohy.“
Bylo to uznání, na které přikývnul. Nebyla náhoda, že si vzal postavu Lovce, o něm se totiž dozvěděl od Karis a musel se za něj maskovat.
„Vždy jsem měl ale za to, že jste mnohem starší a zkušenější.“
„Zkušenosti jsem nabral již v útlém věku. Se svoji rodinou jsem žil v lesích a tam se člověk od malička musí naučit, jak žije les. Nebyl jsem příliš po otci ale po otci matky, který býval hraničářem a já se snažil vydat stejnou cestou.“
„Hraničář, to je zajímavé. Ale nevšimnul jsem si, že bych u vás viděl luk či jiné tomu podobné zbraně a výstroj.“
„K hraničářům jsem se nedostal, bohužel nemám příliš dokonalé oči na střelbu. Ujal se mě však dvorní lovec, který vycítil, že umím být více spojený s přírodou. Naučil mě tedy netypický styl boje pro mé povolání. Ukázalo se, že umím dobře nacházet vzácnější zvířata a tomu jsem se věnoval. Později jsem si značně upravil zbroj. Musel jsem své nedostatky vyrovnat kvalitnějším pancířem.“
„To je velice netypické.“
„Ano to je.“ Zbaští to nebo ne, dost totiž lhal a ani nevěděl, zda je vůbec možné, aby lovec používal jeho výstroj. Navíc neodpovídal jeho věk a vsázel na svůj starší zevnějšek. Musel se prostě spoléhat na svoji schopnost přetvařovat se, jak jej to učil Marklen a že nezná středozemí.
Otec pokýval hlavou. „Pamatujete si toho gryfa?“
„Ano. Věřím, že by se těm zvířatům měla projevovat čest. Jsou to úctyhodní soupeři a dostávají svému jménu.“
„Můžete mi ho pospat?“
V místnosti nastalo ticho. Karis bleskově vyletěla z místnosti přes zeď, kde byly vystavené trofeje, aby se podívala na zvíře, zatímco on se pevně díval do očí otci. Celá rodina jej sledovala, nevěřila mu a jeho výbava se jim nezdála. Měl to vymyslet jinak, přece jenom oni sami se dnes vrátili z lovu. Do místnosti se ale rychle vrátila Karis a ihned mu šeptala do ucha. Její slova vzápětí opakoval.
„Velký zarudlý zobák zakřivený ve špičce doleva. Pod pravým okem měl jizvu, která byla až na kost. Jeho pohled byl pevný až děsivý. Na jeho oči a to jak se na nás díval nelze zapomenout.“
Otec sklopil zrak. „Ten pohled, o tom můj táta vždy vyprávěl. Setkal se s mnoha bestiemi, ale žádná se na něj takhle nikdy nepodívala.“
„Gryfové jsou inteligentní zvířata, jejich oči skrývají mnohé tajemství.“
Nálada se opět uvolnila a následující rozhovory byly ve volnějším duchu, prošel. Mluvili poté o jeho dovednostech a umění a všichni si vyměňovali svoje názory a do toho se pilo. Probíhalo to tak až do pozdních nočních hodin. Dozvěděl se, že zítra bude úplněk a tudíž by bylo lepší, kdyby až zítra v noci vzdal hold mrtvému. Když byli u těch mrtvých, dostal nápad zeptat se na Karis. Věděl, že to není úplně nejlepší, ale chtěl znát pár věcí.
„Víte,“ začal, jakmile nastal okamžik ticha. „Nechci být nezdvořilý, ale váš předek mi popisoval vaši rodinu jako větší.“
Ticho se mírně prohloubilo a cítil na sobě doslova podhled od Karis. Ticho pak prolomil Rodrik.
„Měli jsme ještě sestru, ta se ale rozhodla jinak, než se očekávalo.“
„Má nejstarší dcera,“ ujala se slova matka, „se rozhodla, že rodina pro ni není důležitá a bohové ji za to potrestaly.“
Mlčel a čekal.
„Zbyla mi jen Izolda,“ řekla matka a ihned k ní natáhla ruku a ta ji za ni chytila a podívala se do matčiných očí. „Asi si myslíte, že je to útěcha, ale není. Jako rodič je pro vás těžké opustit své dítě. Říkáte jim, co je pro ně dobré ale oni vás neposlouchají a tak to dopadá.“
„Ach matko,“ vložila se do toho Karis. „Kdybys aspoň řekla pravdu, co bylo dobré pro tebe a ne pro mě.„
„Rodina je nadevše,“ ujal se slova otec. „Nic ji nesmí překřížit.“
„Aspoň, že otec nelže,“ dodala Karis. „A co ty sestřičko? Byla jsi sice mladá a jistě na tebe moje smrt zapůsobila, ale nevypadáš na to, že by ses tak chovala co?„
„Nikdy nejít proti rodině,“ řekla Izolda. „Vždy za to přijde trest od bohů.“
„Takže bohové můžou za to, že jsem mrtvá?!„
Karis začínala zuřit a pro něj bylo těžší ji ignorovat. Především pak, když byla přímo vedle něj. Zároveň pocítil rostoucí závan chladu. Musel změnit téma.
„K mrtvým jedině s úctou a dobrými vzpomínkami, ať nás hřejí na srdci.“ Všichni mu na to přikývli. „Rodriku, vy jste zdědil své nadání s oštěpem po vašich předcích?“
Změnilo se téma na předky a od nich se dostalo na zbraně a hostina pokračovala dál. Uhrál to, ale nebylo to jednoduché. Pilo se a jedlo do dlouhé noci, kdy pak hostina skončila. Izolda ho znovu odvedla do pokoje a nemohl se zbavit pocitu, že mu něco naznačovala. Jeho slova pak potvrdila Karis, která se na sestru nepřátelsky dívala.
Jakmile vstoupil do pokoje, zavřel dveře a ihned za nimi chvíli poslouchal, zda jsou opravdu sami. Poté se podíval na Karis, která seděla na posteli.
„Bylo to těsný, ale asi jsme to zvládli. Ještěže jsi s tím gryfem tak dobře zareagovala. Jak se vůbec cítíš?“
„Vidět moji rodinu nebylo moc příjemné, ještě když jsou šťastní. Ale dívám se na to tak, že zanedlouho to skončí.„
„Snad ano. Jak budu ve vaší kryptě, požádám, zda mi nedají trochu soukromí. Uložím pak nenápadně tvé ostatky dovnitř a tím by mělo vše skončit.“
„Děkuji.“ Karis měla slzu na tváři.
„Ještě neděkuj, nemáme to za sebou.“ Viděl, jak Karis váhala. „Chceš se mě zeptat, proč jsem začal mluvit o tobě?“
„Ano.„
„Víš co je nejhorší na mé práci, neustále pochyby o mých rozhodnutí, které jiné stojí životy, ať ty dobré nebo špatné. Já si prostě musím dávat pozor a neustále být ostražitý. Zkrátka musím mít co nejvíce informací ze všech stran, bez rozdílu.“
„Jinak se děje co?„
„Dělám chyby, se kterými se musím naučit žít. Jde to, ale je lepší se jim vyvarovat. Věříš mi, že jsem se rozhodl a hodlám ti stále pomoct?“
„Věřím.„
„Dobře. Já se jdu nyní opláchnout, dopřej mi soukromí.“
Šel se pak umýt, a když už končil, uviděl vedle sebe Karis. Nelíbilo se mu, že ho asi šmírovala, ale z jejího pohledu poznal, že tu není náhodou. Zpozorněl a vyšel zpět, přičemž u postele na něj čekala Izolda. Stála tam ve svých šatech, a když ho uviděla, usmála se na něj a shodila je dolů. Byla před ním úplně nahá. Díval se na ni a byla nádherná, zatímco Karis odklonila zrak. Věděl, že je ve špatné situaci. Izoldu by nejraději měl v posteli, ale nepotřeboval mít u toho ducha její sestry.
„Izoldo, nejsem si jistý, zda je tohle vhodné. Váš bratr a otec by mě za to jednoznačně zabili.“
Izolda se pousmála. „Má matka na mě vždy apelovala, abych se provdala pouze za významného muže a tím obohatila naši rodinu. Ale já sama chci něco víc. Chci do našeho rodu nechat vlít novou silnou krev a ta vaše silná je. Jste lovec stejně jako já a sotva jsem vás tam dole spatřila, poznala jsem, že jste silný muž.“ Pomalu k němu přešla a vzala jej za ruku, kterou si položila na své prso. „Já jsem silná žena, naše děti budou silné a krásné. Naučíme je spolu spousty dovedností a budou dělat čest naši rodině.“
Celou si Izoldu prohlédl zkušeným okem od zdola nahoru a byla krásná. „Netušil jsem, že jsem takový pokušitel pro ženy, natož, že moje krev je něčím výjimečná.“ Jeho krev byla výjimečná, ale nechal si to pro sebe.
„Náš dům potřebuje novou krev, nejen ze severu, která je prokřížena co je to možné. Vy byste byl pro nás velice vhodný. Nebojte, budu vás milovat a dám vám krásné a zdravé děti. Naučíme je všemu, co bude potřeba.“
„Je to od vás velice štědrá nabídka, Izoldo, ale po první hostině mě opravdu neznáte.“
„Znal vás můj děd a to mi stačí. K tomu vždy tvrdil, že krev je mocná. A on by si nikdy nevybral za přítele slabého spolubojovníka. Něco na vás viděl a já to chci vidět taky.“
„Jak jsem řekl, je to moc štědrá nabídka, ale musím odmítnout.“
„Přesto stále máte ruku na mém prsu.“
„Špatně se dávají ruce z krásných prsou.“
Izolda se k němu naklonila ještě blíže. „Mé rodiny se nemusíte bát. Vím, že je ve vaší síle je zabít. Otce, bratra i matku. Kdybyste o nás věděl více, jistě byste neváhal. Všechno bude naše, budete někým.“
Konečně pustil Izoldino prso a jeho dlaň toho litovala. „Když už mluvíte o budoucnosti, co vám pak brání mě zabít, až budete těhotná.“
„Věrnost je u nás nadevše, a to by platilo i o mém manželovi. Má rodina si mé věrnosti však nezaslouží, vím o čem mluvím.“ Naklonila se ještě blíže, už přímo šeptala. „Sama dokonalé děti nevychovám, ale s vaší pomocí ano. Netoužíte snad po někom, kdo vás bude milovat, dá vám rodinu a bude vám zahřívat postel?“
„Opravdu lákavá nabídka.“ Byla to lákavá nabídka. Izolda byla krásná, a kdyby mohl, tak by mu dala krásné děti a jeho lovecký instinkt s jejím by těm dětem zajistil perfektní budoucnost. Bohužel byl tady z jiného důvodu. „Nechte mě to rozmyslet do zítřejší noci.“
Izolda si zkousla spodní ret. On pak Izoldě podal šaty a pomohl jí je obléct. Jakmile odešla, otočil se a za ním se vznášela Karis.
„Tak svojí sestřičce asi křivdím. Moje smrt ji poznamenala a nechce tady skončit. Z něčeho má strach.„
Byl rád, že Karis nemluvila o tom, že se její sestry dotýkal a že s ní málem souložil. Dobře, že se zaměřila na to, co její sestra říkala a četla mezi řádky. „Kdo si myslíš, že si doopravdy přál tvoji smrt.“
Karis přemýšlela. „Jednou když byl dědeček opilý, řekl mi, že nikdy neměl dovolit, aby si má matka vzala jeho syna. Nevím, co tím tehda myslel, nikdy totiž neřekl křivého slova proti matce. Pravdou ale je, že děda měl volnější myšlení, než jaké má můj otec.„
„Asi ho měl taky, ale vaše matka byla příliš mocná.“ Pousmál se.
„Co je na tom k smíchu?„
„Připomnělo mi to jedno přísloví. Kde nemůže ďábel, tam pošle sukubu přeměněnou na ženskou. A co hůř, ta žena nemusí být sukuba.“
Následující den byl relativně klidný. Více méně odpočíval, nebo mu dělala společnost Izolda za doprovodu své neviditelné sestry. Té se to moc nelíbilo, stejně jako zbývajícím členům rodiny, a proto nakonec poslech Karis a chodil s Izoldou na místa, které vybrala ona. Chtěla si totiž zavzpomínat na svůj starý život. Vše probíhalo až překvapivě v klidu do doby, dokud nenastala noc. Opět se setkal s celou rodinou u stolu při hostině a tam společně čekali až do půlnoci. K tomu všemu nebe bylo čisté a hvězdy jasně zářily, jako by vycítily výjimečnost dnešní noci.
Nastal pomalu čas, půlnoc už byla blízko. Vyrazili k rodinné kryptě hned za městečkem, kde se mělo vše uskutečnit. Doprovod mu dělala opět Izolda a ta mu vyprávěla o kryptě a o předcích. Cítil na sobě pohledy její rodiny a litoval toho, že u sebe nemohl mít zbraně. Měl jen pár krátkých čepelí ve vestě, ale to bylo vše. Jeho jedinou použitelnou zbraní byla magie. Doufal ale, že se nic nestane, neboť hřbitovy a podobná místa jsou často spjaty s nevyzpytatelnými silami. Bohužel to nebyly síly podle jeho gusta, neboť takové ocení jen nekromanti, kteří se na hřbitově vždy cítí až podivuhodně živě.
Zastavili se před kryptou. Celá rodina včetně Karis, přestože byla duch, sklonili hlavu a odříkali si pro sebe modlitbu. Až poté pokračovali dále. Poté vstoupili do temnější chody, na jejíž konci se nacházela krypta. Rodrik zapaloval pochodně a zbytek rodiny zapalovali svíčky, případně se zastavili u nějakého zesnulého a pronesli modlitbu. Vše probíhalo potichu s maximální úctou. Během toho je sledoval a hlavně i Karis. Ta měla skleslou tvář, protože namísto poletování měla být tady a mít klid, nebo měla být na živu.
Pomalu pokračovali dále až k místu, kde měl ležet Grerold. Ukázali mu ono místo a čekali. Tohohle se přesně obával, nedali mu volný prostor. Požádal je tedy o minutku klidu a samoty v onom místě. Rodina nebyla nijak nadšená, ale vyhověli mu.
Když byl sám, rozhlédl se. Uvědomoval si, že nemá moc času.
„Tak jo, kde tě mám uložit,“ mluvil potichu.
„Já nevím. Vždy se dělá hrob pro každého zvlášť.„
„Hrob ti asi postavit nestihnu. Ke kterému místu tě to nejvíce táhne? Použij intuici.“
Karis se rozhlížela, nakonec zavřela oči a nechala vše volně plynout. Nevědomky se přemísťovala k malému kamennému oltáři. I on se k tomu místu přemístil a pocítil nezvyklou sílu, ale to nebylo ono. Dostal ovšem nápad, možná když uloží lebku před kříž, tak se rozsype a v podstatě bude duch uložen. Kdysi už o tomhle četl, ale moc tomu nevěřil. Byl ovšem čas to vyzkoušet praxi.
Vytáhl lebku a chtěl se s ní dotknout oltáře, když za sebou slyšel, co nechtěl.
„Takže zloděj,“ promluvil otec a celá rodina stála za ním. „Otcovu historku ses naučil dobře, ale měla menší zádrhel. Ten lovec neměl část malíčku, to můj otec nevyprávěl. Jednou se mi o tom ale zmínil, když mě učil bojovat.“
„Kurva,“ pošeptal pro sebe. Zvedl oči a před ním se vznášela Karis, tohle nevěděla, a proč taky. Proč by děda svým vnučkám vyprávěl o tom, že jeho lovec neměl malíček. Otočil se na ně s lebkou v ruce.
„Takže nejen zloděj ale i znesvěcovatel. U nás se za tohle lidé trestají přísně. Vrať ostatek mé rodiny na původní místo, odkud jsi ho vzal.“
„To bude asi problém.“
„Proč?“
„Protože tělo svojí dcery jsi nechal ležet tam, kde si ji zabil.“
Všichni zatajili dech, až matka se zmohla na první pár slov. „To je snad…“ více neřekla.
„Ano,“ podíval se na lebku. „Část vaší dcery a já se jí snažím pomoct po tom, co jste jí provedli.“
Bylo ticho, všichni ho proklínali na místě a vnitřně zuřili. U Izoldy si tím ale nebyl jistý. Vypadalo to až, jako kdyby své kletby nemířila na něj. Měl ovšem tušení, jak to skončí. Nevěděl ale, jak se k tomu postaví Karis. Přece jenom bude zabíjet členy její rodiny přímo před jejíma očima a to je něco jiného než to schválit a jen je zabít. Čekal, co bude dále.
„Já nemám dvě dcery,“ pronesla silně matka a zadívala se manželi od očí, v těch našla souhlas. „Nedovolím, abys poskvrnil toto místo jejími ostatky.“
„No dobře,“ řekl potichu. Uložil lebku od Karis zpátky do brašny a tu opatrně položil na zem. „Když to tak chcete, máto to mít. Vaše dcera ale nalezne dnes klid.“ Otočil se pak do prázdna na Karis, ovšem oni ji neviděli. „Možná se nedívej, nebude to pěkné.“
„Udělej, co musíš,“ řekla pevně Karis a snažila se být silná. „Ale Izoldu ušetři. Možná jsem se v ní přece jen zmínila.„
„Dobře.“
„S kým to mluvíš,“ štěkl na něj Rodrik.
„S tvojí sestrou,“ řekl jako by nic. „Ona mi pomáhá. Jinak by to nešlo.“
„To je rouhačství,“ procenil mezi zuby otec a jeho tvář se zvlnila ještě více do zuřivější grimasy. Pak to celé začalo.
Jako první po něm hodil kopí Rodrik. Natáhl ruku a zachytil zbraň pomocí magie a nechal si ji vznášet u ruky podél těla. Rodina se zarazila, ale nerozmyslela si svoje plány. Nechtěl zde čarovat silné kouzla, už tak zabíjel lidi přímo před hroby svých předků a dneska je údajně výjimečná noc, což se mu mohlo vymstít. Musel bojovat tak, aby nepoškodil ostatní hroby. K tomu všemu jej napadli všichni, i když Izolda nejistě. Jako první vrhnul kopí proti otci. Hrot prošel skrz a krev vystříkla na matku. Kopí rychle přitáhl zpět a musel se bránit Rodrikovi, který si vypůjčil meč od jednoho ze svých předků. Nebyl posilněn magií a nemohl se spolehnout na lektvary v krvi, vypil je už dávno a neměl kdy jindy znova. Postavit se tak Rodrikovi by bylo bláznovství. Tahal už kopí k sobě, ale Rodrik zařval a skočil na něj ze schodů s napřáhnutým mečem nad hlavou. Rychle proto uskočil dozadu a meč dopadl před něj, a následně pak znovu, protože se po něm Rodrik ohnal. Pak ale vyrazil proti němu a povalil ho na zem, když se nekryl. Riskoval sice, že si Rodrik přitáhne meč k tělu, ale zapomněl, že nemá na sobě zbroj. Vrazil hned pěstí Rodrikovi do tváře a chtěl mu rozbít hlavu o kamenitou zem, ale matka s Izoldou se přiblížily. Znovu tak natáhl ruku a vyslal vpřed kopí. Nechal ho oběma proletět roztočené před tvářemi a zasáhl je do rukou. Rodrik ale sekundovou nepozornost využil a vrazil mu pěstí do čelisti a následně ho kopl do břicha nohou, čímž odletěl dozadu. Po dopadu se instinktivně přetočil do strany a na jeho místo dopadl meč, který praskl. Přetočil se na zádech zpět a kopl Rodrika do žeber. Tím, že Rodrikův meč praskl, byl více ohnutý k zemi a špicí boty, kterou měl zpevněnou, trefil žebra, jež hlasitě praskla. Rodrik upadl na stranu a mohl se tak rychle postavit na nohy. Izolda ale byla skoro u něj, natáhl proto ruku ke kouskům meče, a hodlal je Izoldě zabodnut do těla. Zaváhal ovšem. Jako by se čas zastavil, neboť Izolda měla slzy v očích. A vzhledem k tomu, že byla zkušená bojovnice a lovkyně, běžela na něj špatně. Na rozmyšlení měl méně než okamžik, riskl to. Upustil z mysli kousky meče a chytl Izoldu za ruku, ve které svírala zbraň. Zastavil Izoldu a praštil ji pěstí do břicha. Nijak však pro jistotu nešetřil silou. Izolda se mu zlomila v půli, potřeboval ale prostor a proto ji nadzvedl a odhodil stranou. Pak se opět soustředil na kousky meče a mrštil je po Rodrikovi, který se obtížně zvedal na nohy. Roztříštěná čepel proletěla Rodrikem skrz na skrz a krev zasvinila stěnu za ním. Zbývala už jen matka, která už měla jen jednu bojeschopnou ruku, druhá byla zlomená. Matka ale nebyla tak rychlá jako její dcera. Měl dost času, aby si znovu přitáhl kopí a podlomil jí s ním nohu. Pak kopí jedním plynulým pohybem roztočil a bodl s ním matku pod čelist. Byl to ale příliš silný úder a utrhl tím matce hlavu, což nezamýšlel, přičemž její krev pak vystříkla až do stropu.
Boj skončil. Sedl si na velký kámen a těžce oddychoval. Tohle rozhodně nechtěl, už jen z důvodu, že neměl svoje zbraně a výstroj. A přitom se to snažil vyřešit diplomaticky. Příště se však na diplomacii rovnou vysere.
Podíval se na Izoldu, ta se ale sotva hýbala a nevypadala na to, že by jej chtěla napadnout. Asi měl pravdu, doufal v to. Zvedl se tedy a znovu vytáhl lebku od Karis a zkusil obřad u oltáře, nic. Tohle byla katastrofa. Radši si znovu sedl a přemýšlel.
Karis se vznášela nad těly své rodiny. „Nemusíš se kvůli nim trápit, nestojí za to, věř mi.„
„Co ale teď?“ Přemýšlel, ostatky zkusil uložit a přesto Karis nenašla klid. Dokonce pobil i její rodinu krom sestry a ani to duchovi nepřineslo klid. Celá místnost navíc páchla krví a ta byla i na něm. Začínaly mu docházet nápady a stále se nechtěl pouštět do nucené cesty, jak Karis najít klid. Hlavně už ne po tomhle.
„Tohle jsi měl celou dobu v plánu?“ řekla pomalu zvedající se Izodla ze země, na které se krčila. „Zabít moji rodinu?“
Podíval se na Izoldu. „Ne.“
„Já jsem vám nelhala. Budu vaše žena, pokud chcete. Vše co jsem říkala je pravda a už nám nic nebrání. Můžeme být šťastní.“
„Šťastní,“ řekl si pro sebe. „Izoldo, jsem tady z důvodu tvoji sestry.“
„Mé sestry? Ona tu opravdu je. Ty sis doopravdy nevymýšlel?“
„Ne, je tady.“
„Ale jak k tomu vůbec došlo?“
Jak to jen vysvětlit? Ne, řeknu to narovinu. „Potkal jsem ducha tvé sestry úplně náhodou a rozhodl jsem se, že jí pomůžu najít klid.“
„Ty ji doopravdy vidíš?“ Izolda se rozhlížela po kryptě.
„Ano. Vznáší se kousek od tebe.“
„Sestřičko?“ Hledala dále Izolda.
Karis si klekla vedle sestry a zadívala se jí do tváře. Potom ji zkusila pohladit po tváři a Izolda se v tom místě dotkla své tváře.
„Sestřičko, prosím odpusť mi, že jsem ti tehda nepomohla. Myslela jsem si, že otec koná správně. Ale postupem času, co jsem byla starší, jsem prozřela. Opusť mi, prosím.“
Karis znovu pohladila sestru po tváři. „Opouštím ti, sestřičko. Byla jsi tehda dítě na to, abys vše chápala.„
„Odpouští ti,“ tlumočil Karisina slova a Izoldě se roztekla slza radosti po tváři. Pak přemýšlel jak dále. Ovšem nic ho nenapadlo. Bohužel ale neviděl, že krev, která byla všude po stěnách, stéká na zem a pár kapek právě mířilo k oltáři. Jakmile se první kapky dotkly oltáře, místnost se ihned nabila energii, což pocítil jak on, tak Karis. Izolda k tomu překvapeně uviděla ducha své sestry, jak je před ní.
Rozhlížel se po okolí, odkud to jde, dokud jeho zrak nespočinul na oltáři. Uviděl tu krev a došlo mu to. Ihned pak přešel k sestrám a klekl si vedle nich. Ty byly zmatené a nevěděly, co se děje, ale rovněž cítily něco ve vzduchu. Přivolal si hůl a vyvolal kolem nich bariéru a čekal. Nedlouho na to z těl, které zde usmrtil, se začalo linout cosi jako mlha. Těla se pak zatřepala a zvedla se jim hruď. Následně z těl vyletěli duchové, kteří byli probuzeni.
Když tohle viděl, měl hned na jazyku jediné slovo, kurva. Věděl, že právě bude bojovat s duchy, a co hůře, ještě v kryptě, kde je zbytek rodiny, který klidně může přijít na pomoc. Duchy viděly i obě sestry a následně se duchové dívali i na ně.
„Zabila jsi nás,“ řekla matka směrem ke Karis. „A k tomu všemu jsi pošpinila náš rod tím vrahem, kterého jsi přivedla. A co tvoje sestra, která se tu právě krčí a nemá slov. I ji jsi pošpinila, posledního člena z rodiny.„
„To vy jste mě zabili první, matko,“ vzdorovala Karis.
„Mlč, ty děvko!“ vložil se do toho Rodrik. „Viděl jsem, jak se tehda kurvíš a jaký příklad tím dáváš Izoldě. I ona je v podstatě kurva! Ty jsi ji tím nakazila a vše jsem dneska mohl vidět na vlastní oči, to jak kroutila zadkem před tímto vetřelcem. To ty jsi jí tohle provedla, nakazila jsi ji. Kdyby to tehda neudělal otec, tak to udělám já! Ne, já to udělám právě teď! Dokončím to!„
Na nic se už nečekalo, započal boj mezi duchy, do kterého se musel vložit. A navíc musel ochraňovat jak Karis, tak Izoldu. Prostě komplikovaný boj jako vždy. Atmosféra byla nabitá energií a duchové už zuřili a chtěli se dostat skrz jeho barieru, aby vše dokončili. V okolí navíc viděl, jak se i z ostatních hrobů něco line a později se začali dívat další předkové pochováni v kryptě. Stalo se však, co nečekal, duchové se začali přít mezi sebou. Rodina na tohle téma neměla jednotný názor a to mu dalo okamžik na rozmyšlení. Věděl, jak se zbavit duchů, byl to mentální boj. Nechtěl tím ale zasáhnout Karis. Bohužel v tuto situaci to spíše vypadalo jako zbožné přání. Nechtěl ale, aby to skončilo tak blbě, když už musel udělat tolik věcí pro záchranu Karis. Opět mu v hlavě skočila i myšlenka, zda mu to všechno za to stojí. Bylo jednoduší a bezpečnější zrušit všechny než jen uchránit jedinou postavu. Vždy ho to při boji napadlo, vždy prostě vymyslel všechny varianty a až potom se rozhodoval. Nakonec se ovšem rozhodl.
Vyšel ze štítu a hůl nechal stát se svítící hlavicí na ochranu sester. Klekl si a ihned se mu naježili chlupy po celém těle, jak na sobě cítil dotyky duchů a jejích energii. Místy mu kůže i mrzla a znecitlivěla. Klečel a nehýbal se. Zavřel oči a oprostil se od nepříjemné bolesti. Ruce měl podél těla s dlaněmi do prostoru a jen se soustředil na mentální kouzla a vše ignoroval. Musel. Nejdříve nabíjel svou mysl a bránil se duchům, jak jen mohl. V jeho prospěch hrálo, že celá rodina bojovala mezi sebou a ještě se do něj nepustili plnou silou. Ale až se to stane, bude mít problém. Duchové prolétávali jeho tělem a vždy jej zamrazilo na srdci. Pomaličku mu až srdce zamrzalo zevnitř. Jako by jeho srdce bylo něco více než jen orgán, který pumpuje krev do těla. Lidi asi mají pravdu, že v srdci je něco více. Přesto dával větší důležitost mozku.
Otevřel oči, duchové už do něj nenaráželi. Vytvořil dostatečnou mentální obranu, díky čemuž mohla přijít ta těžší část. Vytáhl knihu, kterou si vzal radši sebou a nalistoval patřičnou stránku. Některé prsty měl zmrzlé a i krev co mu tekla z nosu, mu přimrzla pod nosem. Vše ale muselo jít stranu. Pročítal kouzlo na vymítání a začal ho pronášet. V mysli držel vlastní mentální obranu, avšak nesměl se jí plně zanedbávat, aby se soustředil na to, co chce udělat. Rodina ale ihned pochopila co se děje, protože zde začalo být dusno i pro ně, a to byli duchové. Soustředil se více a více, pronášel patřičné slova a cítil na slábnoucí ochrany stále větší nátlak. Ochrana ale musela jít do pozadí na úkor kouzla. Přišla mu ovšem nečekaná podpora, členové rodiny, kteří byli stejného názoru, přiletěli do jeho štítů a vkládali se do něj, aby vydržel. Pokračoval tedy v kouzlu. Maximálně se soustředil a atmosféra už byla energii tak hustá, že při špatném kouzlu by nejspíše vybuchla celá krypta. To bylo na vymítání duchu nejhorší, muselo se okolí nabít jejich stejnou energii, aby šli rozložit a zničit. Byly i jiné možnosti a formy, ale okolnosti vyžadovaly použít tohle kouzlo.
Stále dělal vše jako dosud, kouzlo účinkovalo, jak mělo a proto zesílil své soustředění. Duchové již na něj neútočili a najednou si připadali těžcí a něco je táhlo k zemi. Místnosti najednou pronikal silný křik a duchové se vraceli do svých těl. Rodina se snažila bránit, jak to jen šlo, ale marně. Pomocí spřízněných členů rodiny všechny donutil, aby se vrátili na své místo. A pak to skončilo, všude nastal klid. Najednou tak cítil, že je vše jak má být. Z kleku si sednul a byl unaven. Takhle bez přípravy vymítal na místě, které nebylo obyčejné. Byl blázen. Škoda, že nebyl nekromant, ten musel být ve svém živlu, ba snad by se ani nezapotil, on totiž využíval magii jinak.
Seděl a nehýbal se, ale uviděl před sebou vznášející se nohy. Zvedl hlavu a před ním byl starý vousatý muž. Díval se duchovi do očí a ten se mu uklonil a odletěl do svého hrobu. Ten hrob patřil Greroldovi, poděkoval mu za záchranu vnuček. Musel se z toho pousmát, hlava mu třeštila a nebylo mu moc dobře. Takhle se s duchy poznal poprvé a doufal, že snad i naposled.
Znova si sedl na místo a přemýšlel, jak dále. Takže zabil celou rodinu a pak následně duchy a přesto tady Karis něco nadále drží. K tomu všemu se utkal s částí rodiny, která nesouhlasila ale stále nic. Svým způsobem udělal výměnu živých za mrtvé, ale to taky nepomohlo. Podíval se na sestry, dívaly se na sebe a ani jedna nevěřila svým očím, že se znova shledaly. Bylo zvláštní, že se stále vidí. Asi za to mohla krypta, která měla v sobě svou energii.
„Co teď,“ upoutal na sebe pozornost. „Mě už nic nenapadá, Karis. Nevím, jak bych ti mohl ještě pomoct. Násilné vymítání si právě viděla sama, a tomu bych se chtěl stále vyhnout.“
Chvíli bylo ticho a všichni přemýšleli, než Izolda promluvila.
„A co Einar, tvůj milý. Přece vše začalo kvůli němu ne?“
„Určitě na mě zapomněl.„
„Ne nezapomněl. Před týdnem byl ve městě a je stále svobodný. Viděla jsem ho dokonce, jak se zastavil kousek od našeho domu a dlouze se na něj zadíval. On k tobě stále něco cítí.“ Izolda se otočila na něj. „On by nemohl pomoct?“
„Použít lásku je taky možnost, ovšem s láskou to není tak jednoduché.“ Na chvíli se odmlk, láska byla totiž nevyzpytatelná. „Nic jiného ale nemáme. Zkusíme to. Kde ho najdu?“
„Neměl by být daleko. Během dvou dnů jej doženeme.“ Izolda se znova zadívala sestře do očí. „Já aspoň odčiním svůj dluh.“
To jsem to teda dopracoval, spoléhat se na lásku, pomyslel si. Někdo se mi tam nahoře vysmívá.
Uháněli na koni dva dny a snažili se dohnat Einara. Během cesty toho moc nenamluvili, ale ani nebylo o čem. Nakonec se jim to podařilo a našli Einara u ohniště za táborem. Podařilo se jim na sebe neupoutat příliš pozornost a mohli se připravit. Karis mu pak ukázala, kdo to přesně je. Poté ji však zastavil. Věděl, že jestli má tohle vyjít, musí si Einara proklepnout a lepší bude, když to udělá sám. Nechal dokonce Karisinu lebku u sestry, aby za ním nemohla přiletět. Upozornil je obě, že to chvíli potrvá, tak ať jsou trpělivé. Uvědomoval si ovšem, že u žen je to problém. Zažil to s Elisou a oblékáním, ale musely vydržet. Nebyl nijak nadšený, že si znovu vybavil Elisu, ale ta nyní sehraje důležitou roli. Když už musí z Einara dostat lásku o Karis, tak potřeboval nastartovat, a nechtěl, aby ho u toho viděla jiná žena.
Přišel pak k ohni Einara, byl tam sám, což mu hrálo do karet.
„Smím přisednout?“
„Jistě, cizinče. Můj oheň je váš oheň.“
Pokýval hlavou a sedl si k ohni. Nemluvili spolu, jen se každý díval do ohně. Po nějaké době vytáhl láhev, odzátkoval ji a napil se. Potom ji beze slova podal Einarovi a ten láhev přijal. Napil se a sotva nevykulil oči. Ocenil ale kvalitní pití a vrátil ji zpět.
„Jak se to říká, láska zahřeje ale rum je rum.“
„Tohle ale není rum,“ oponoval mu Einar.
„Ne to není, rum mi moc nechutná.“ Napil se znova a schoval láhev. Opět nastalo ticho, ve kterém se ozývalo jen praskání dřeva.
„Takovou větu asi neříká muž, kterého hřeje láska,“ prolomil ticho Einar.
„Ne, to ne.“ Nechal chvíli působit ticho. „Láska je zvláštní věc. Myslíme si, jak jsme vůči ní odolní, ale když dojde na lámání chleba, tak je ničivější než sebeostřejší šíp.“
„To máte pravdu. Vám se tohle stalo?“
„Není to zvláštní, s člověkem kterého znáte, byste o tomhle asi nemluvil, ale s cizincem, kterého absolutně neznáte, nám přijde, že je to v pořádku.“ Úmyslně se vyhnul otázce, hodlal na ni navázat později.
„Asi proto, že ten cizince vás nemůže soudit.“
„Asi ano, je to jednouší. V jeho očích klesnout můžete, za to v těch co znáte ne.“ Nechal opět pracovat ticho. „Ano zažil. Myslel jsem si, že mezi námi nic není, ale ve chvíli kdy to skončilo, jsem prozřel.“ Byla mu docela úleva o tom mluvit. Až mu vadilo, že podléhá citům. Nejhorší ale bylo, že viděl Elisinu tvář v ohni.
„Co jste pak dělal?“
„Okolnosti vyžadovaly, abych odjel. Člověk by řekl, že to bude tím pádem jednoduší, ale je to jako utíkat svému stínu, vždy vás dožene.“
„Podařilo se vám někdy po ní zaplnit prázdné místo?“
„Kdyby ano, nemluvil bych o tom.“ Opět nechal pracovat ticho. „Jak se to říká? Čas časem léčí?“
„Tomu nevěřte.“
„Osobní zkušenost?“
„Jo.“
Nyní musel čekat a nechat Einara, ať promluví sám. Byla to nepříjemná hra. Kdyby mohl, použije magii, ale to je zkrátka daň za to, když se kletby řeší pomocí lásky, nesmí se narušovat a vše musí být přirozené.
„Kdysi jsem znal dívku, jmenovala se Karis. Miloval jsem ji, ale rodiny nám nepřály. Pak z její strany přišla tragédie. Nechtěl jsem tomu uvěřit a moje rodina na mě naléhala, ať ji přestanu hledat. Já ale nemohl. Skončil jsem z toho tady. Domů se vrátit nemůžu. Řekl jsem totiž, že buď se vrátím s ní, nebo vůbec. Od té doby ji neustále hledám a nehodlám uvěřit tomu, co mi řekli. Já vím, jsem asi blázen, ale já doopravdy věřím, že ji najdu.“
Slyšel, co potřeboval, nyní nastala ta horší část. „A co kdybych ti řekl, Einare, že můžeš Karis pomoct.“
„Odkud znáte moje jméno?“
„Před pár dny jsem potkal ducha dívky. Její příběh a cesty mě zavedly až k tobě.“
„Řekl jste ducha, takže…“ Einarovi došly slova.
„Je mi to líto. Ale můžeš jí pomoct nalézt klid.“
„Řekněte jak, udělám cokoliv. Pro Karis udělám vše, i když už není naživu.“
„Není to jednoduché a nebude to ani příjemné. Nesmíš zavát či přestat. Hlavně mi ale musíš věřit, i když po tobě budu chtít cokoliv.“
„Podstoupím to. Pro Karis bych udělal vše a stojím si za tím.“
„Dobře. Pojď se mnou.“
Zvedli se a odešli ke koním, kde jej čekala Izolda s Karis. Izolda už ale sestru neviděla a tudíž byla nervózní. Einar ale Izoldu poznal a byl zmatený. Sotva co Karis uviděla svého milého, přiletěla k němu a mluvila na něj.
„Einare, lásko, ani nevíš, jak moc jsi mi chyběl. Pořád jsem na tebe vzpomínala. Einare, prosím, dívej se na mě.“ Dotkla se Einara, ale pak jí to došlo a sklesla. Chytla se za ruce a odletěla stranou.
„Jako kdyby se mě dotkla smrt, taková zima,“ otřásl se Einar.
To nebyly vhodně zvolená slova a ihned viděl jejich účinek na Karis.
„Einare, věc se má tak, Karis je tady s námi. Já ji třeba vidím, ale její setra ne.“
„S námi, tady?“ Einar vykoulil oči. „Karis, prosím odpusť mi, neuvědomil jsem si, že…“
„Einare,“ skočil mu do řeči. „To už je teďka jedno. Připrav si koně a ihned vyjedeme. Využijeme blížící se půlnoc a vhodné místo.“
Einar se rychle odešel připravit. Karis letěla za ním, co jen mohla a pak jej sledovala.
„Co hodláte dělat?“ ptala se Izolda.
„Hodlám zrušit kletbu pomocí lásky, což jsem ještě nedělal. Použijme ale všechny prvky, které znám. Snad nám pomůžou. Izoldo, vy znáte tuhle krajinu, je zde nějaké výjimečné místo, jakékoliv.“
„Myslela jsem, že jste profesionál, že jste to už dělal.“
„Taky, že jsem profesionál. Ale první věc co se v tomhle oboru naučíte je, že nic nejde podle plánu a že člověk se musí neustále přizpůsobovat novým výzvám.“
„Aha,“ řekla mírně nedůvěřivě Izolda.
„Jestli vás to uklidní, tak bez toho bych byl už dávno mrtvý.“
„A lítal byste tu jako moje sestra.“
„Nevím, jestli zrovna tohle je vítězství.“
„Radši už o tom nemluvme.“ Mezitím přišel Einar a Izoldu už něco napadlo. „Kousek odsud je opuštěná zřícenina.“
„O to je vhodnější. Jedeme, ihned.“
Dorazili k zřícenině a půlnoc již byla za rohem. Měsíce jasně svítily a na obloze nebyl jediný mráček. Bohové museli být zvědaví, jak všechno dopadne.
Seskočili z koně a radši je přivázali. Během celé cesty přemýšlel, jak jen říct Einarovi, co musí udělat. Raději se o tom ani nezmiňoval dříve, byla to přece jen delikátní věc. Nastala pak ona chvíle, všichni se na něj podívali a čekali, co bude dál.
„Takže,“ začal nejistě a v duchu se potrestal. Musel být rozhodný a působit, že ví, co dělá. V podstatě věděl, co dělá, ale vždy se vyhýbal řešením přes lásku, nemusí totiž dopadnout dobře. „Budeme rušit kletbu přes lásku, v tomto případě polibkem. K tomu nám naneštěstí pomáhají určité předměty díky tomu, že Karis je duch.“ Vytáhl z brašny lebku a Einarovi se zatajil dech a vyvalil oči.
„To jako chcete abych…“ došli mu slova.
„Ano, políbíš lebku od Karis na ústa, přestože jí chybí spodní čelist. Musíš to provést doopravdy, jak jsi ji tehda miloval. Nesmíš zaváhat. Musí to být přímo od srdce, jako by před tebou stála. A ty Karis během toho vletíš svým nehmotným tělem do lebky tak, abys měla ústa přesně jako na lebce a budeš se snažit o totéž. Oba se musíte snažit políbit jeden druhého z opravdové lásky.“
„Co když to nevyjde?“ zeptala se Izolda.
Zadíval se na ni, ale neodpověděl, nechtěl si to představit. Místo toho přešel k Einarovi a podal mu lebku Karis. Ustoupil a viděl, jak jsou oba nervózní.
„Nezapomeňte, musí to být z pravé lásky. Vzpomeňte si na něco, co vás hnalo do náruče toho druhého, jinak to nevyjde.“ Zvedl oči na měsíce. „Je vhodná chvíle.“
Jen stál a vše sledoval, více už nemohl dělat.
Einar nejistě zvedl lebku nahoru a Karis si do ní vletěla. Karis se dotkla rukou Einara a tomu se naježila kůže. Oba byli nervózní a měli strach. Překonali jej však a hlavně Einar. Ten pak opatrně zvedal lebku a mířil s ní ke svým ústům. Během toho zavřel oči a připravil se stejně jako Karis, rovněž zavřela oči. Oba si vzpomněli na krásné vzpomínky, co měli mezi sebou a zasnili se. Jakmile se pak Einarovi rty dotkly Karisiny lebky, tak to nebyly zuby, na co narazily, byly to rovněž rty. Karis se zhmotnila. Izolda zatajila dech, když uviděla svoji sestru a i on byl překvapen, co vidí. Ti dva si jich ale nevšímali a dále se líbali, jako by vůbec nic kolem nich neexistovalo. Jako kdyby je nikdy nerozdělila žádná smrt. Jasná záře měsíce je během toho ozařovala a jejich stíny na zemi se spojily v jeden. Nakonec něžně odtrhnuli rty jeden od druhého a Karis opět zmizela a Einar měl v rukou její lebku. Einar ale neotevřel oči a na tváři měl blažený úsměv, pak klesl na kolena a nakonec padl na zem, byl mrtev.
Ze strnulosti se probral první. Přešel k Einarovu tělu a nahmatal krk, žádný tep. Einar zemřel, kletba byla zrušena.
„Co se stalo?“ ptala se zmateně Izolda.
„Kletba byla zrušena. Einar zemřel.“
„Já to nerozumím, takhle to opravdu mělo skončit?“
„Ano. Nyní jsou spolu navždy a nic už je nerozdělí. Vyšlo to.“
„Mně tohle jako dobrý konec nepřijde.“
„Ale je, jsou spolu, už navždy.“ Byl to dobrý konec. Sice to neskončilo jako v pohádkách, že žili šťastně až do smrti, ale nyní jsou spolu, nic je už nerozdělí a o to jim přece šlo. Vyšlo to, cítil to.
„To ta vaše magie?“
„Tohle nemělo s magií nic společného. O tomhle nerozhodovali ani bohové. O tomhle rozhodli oni sami dva. Jen oni už ví, co je v posmrtném životě. Určitě ví, co dělají. Nyní musíme provést obřad.“
Zvedl Einarovo tělo a položil ho na vhodnou plochu do zříceniny. Einar měl po celou dobu lebku své lásky na hrudi a na tváři blažený úsměv. Dříve než pak zapálili těla, zeptal se Izoldy, zda nechce pronést řeč, ale slova se jí nedostávaly. I jeho ovšem nic nenapadlo, prostě jen rozpálil hůl a podal ji Izoldě. Ta ji nejistě přijala a sotva se dotkla Einarova těla, samo v momentu vzplálo od hlavy k patě. Další důkaz toho, že se jim kletba podařila zlomit. Izolda mu pak vrátila hůl a on ji nechal zmizet. Jen tak tam poté stáli a sledovali, jak oheň koná svou práci. Izolda mu pak vsunula svoji ruku do jeho a podívala se na něj. On se ale neusmál a zůstal kamenný, nechtěl ji nijak ranit.
„Odpusťte, Izoldo,“ řekl omluvně a něžně vysunul svoji ruku z její. „Ale já musím pokračovat na svoji cestě dále. Nemluvě o tom, že já vám nemůžu dát to po čem tak toužíte.“ Ani ne tak moc, že jsem neplodný, ale co se může z mojí krve asi zrodit, pomyslel si.
Izolda pokývala hlavou. Otočil se a chtěl odejít, ale ona jej zastavila.
„Počkejte. Dal jste mé sestře klid a mně naději na nový život. Jak se vám můžu odvděčit.“
„Už na začátku jsem vaší sestře řekl, že nic za to nechci.“ Vyhoupl se od sedla.
„Nemůžu vás nechat odjet, jsem vám dlužna.“
„Nic mi nedlužíte, ba naopak, já dlužím vám.“
„Za co byste mohl dlužit vy mně?“
„Za to, že jste mi se sestrou ukázala, že existují i šťastné konce.“ Poté se rozjel pryč za svým úkolem.
Konec třetí kapitoly