Kapitola druhá – Neodolatelná nabídka
Kráčel po cestě a díval se na okolní přírodu, byla krásná a divoká zároveň. Byl již druhý den na cestě, kterou našel a věřil, že dojde k nějakému městu. Doufal ovšem i v hospodu s velkým ohněm, kde by se ohřál. Byla zde totiž zima, na kterou nebyl připraven a neustálý studený vítr s deštěm tomu nepomáhal. Navíc v okolních lesích slyšel medvědy, přičemž mohl doufat jen v medvědy. Jinak si ale neměl pořádně na co stěžovat. Kdyby však alespoň věděl, kde se nachází. Mohl by se tak rozhodnout o další cestě, ale prozatím o své poloze neměl zdání.
Pokračoval dále, když za sebou uslyšel kopyta. Otočil se a postavil se bokem na okraj cesty. Hned jak spatřil jezdce, poznal, že jej vody zavály na sever, obrazně totiž vypadali jako muži, co přepadli jeho fregatu. Chtěl jezdce zastavit, ale ti uháněli koně, takže se o to nepokusil. Jen ovšem doufal, že před něčím neujíždějí a že nemá v zádech nového nepřítele. Nakonec se ale rozešel dále po cestě, co mu taky jiného zbývalo.
Na konci dne konečně objevil menší přístavní město. Stráže si ho při vstupu prohlíželi, ale pustili jej bez problémů. Nemohl si však nevšimnout ženy na hradbě, co držela kopí a na zádech měla velký štít. Síla městečka spočívala v obchodu a jeho docích, kde se právě vyráběly dvě lodě. Zkoušel přečíst ceduli, kde se nachází, ale tohle písmo neznal a magii na veřejnosti nechtěl používat. Dříve než ho nejspíše vyhodí jako cizince či uživatele magie, se chtěl alespoň ohřát a najíst. Jeho zrak ovšem spočinul i na menší pevnost u skály. Seveřané stavěli svá sídla úplně jinak, a to věděl, že zde jsou ještě vlivy z jihu a elfů. Čím více půjde na sever, tak se bude měnit krajina i lidé. Uvědomoval si, že se především musí naučit zdejší řeč, aby se byl schopen dorozumět. Bylo však známé, že přístavní lidé zvládali více jazyků kvůli obchodu a doufal v to i zde. Jazyk severu byl pochopitelně jiný než na jihu a středozemí, a musel se jej naučit. Nikdy však neměl nadání pro cizí jazyky, ostatně nezvládal ani elfštinu. Nejlepší by pro něj bylo, kdyby ještě v Baldirii narazil na karavanu mířící na sever, mohl jim tak nabídnout své služby za jejich výuku. Cesta s nimi by však byla zdlouhavá. Navíc měl v zádech univerzitu a nemohl vědět, kdy někoho potká. Cestou lodí tak omezil rizika. Musel tedy doufat, že přechod na jinou mluvu zvládne. Mohl sice použít magii na jazyk, ale tyhle typy kouzel nebyly nijak příjemné. K tomu při delším použití jej bude bolet jazyk a uši, přičemž o to nestál už kvůli jídlu. Další možností byly očarované předměty, například prsteny. Bohužel ničím takovým nedisponoval leč by o to stál. Navíc ani momentálně neměl možnost obohatit se obdobným kouzlem na očarování předmětů. Jeho současné vykázání z řad univerzit mu uzavíralo dveře pro potřebné zázemí. Mohl ještě zkusit obchody mimo zdi univerzity, těch nikdy nebylo málo, ale tady na severu je bude obtížné najít. Možná tak větší města, tam měl určitou šanci na doplnění. Musel si však dávat pozor, některé tyto obchody jsou potají napojené na magii ovládající představitele, či hůř, paladíny.
Sotva padla noc, konečně našel hospodu. Přes dveře slyšel bouřlivé zvuky, takže doufal, že tam nenápadně zapadne a bude mít klid. Otevřel dveře a uviděl hostinec plný zdejších lidí. Zaujala ho i stavba hostince včetně výzdoby. Uprostřed byl velký podlouhlý oheň, na kterém se rožnily prasata a u něj tři dlouhé stoly, u kterých seděli místní s jídlem a pivem. Zavřel za sebou dveře a nastalo ticho. Otočil se a všichni jej pozorovali. Bylo mrazivé ticho a nevěděl, co udělal špatně, jen se rozhlížel na místní.
„No to mi to pěkně začíná,“ řekl si pro sebe. Pomalu pak odešel k jednomu z bočních stolů u stěny, kde si sedl. Ještě chvíli ho pozorovali, tak si sundal helmu a potřel si ruce, byla mu zima. Hosté se pak o něj přestali zajímat a byl za to rád. Sice by raději seděl blíže k ohni, ale sotva zde vstoupil, bylo mu tepleji. Přišla pak za ním dívka, co roznášela jídlo.
„Co to bude?“ zeptala se ho dívka s dlouhým copem přes rameno. Naštěstí jí rozuměl, předem totiž na něho použila zkombinovanou řeč obou jazyků.
„Něco na zahřátí.“
„A platit by bylo čím? Jinak dostaneš leda tak horkou vodu.“
Vytáhl měšec a ukázal pár mincí.
„To tu ještě bereme, ale více na severu už ne. Zítra si zajdi do doků, tam ti je vymění.“
„Děkuji.“
Dívka pak odešla a on přemýšlel. Něco už slyšel o severské pohostinnosti, některé zvěsti byly dobré, zatímco jiné ne. Měl možnost se bavit i s kapitánem a ten mu řekl, že seveřané jsou úplně jiní lidé než na co je zvyklý. Celkově měli úplně jiný pohled na život, který byl velice spojen s přírodou díky jejich božstvu a druidům. Musel mít ale kliku, na které seveřany narazí, přece jenom ti co zaútočili na fregatu, nejspíše nezastávali přátelskou pohostinnost.
Porozhlížel se pak po hospodě a sledoval všechny přísedící a dělal si jejich rozbor. Ani nevěděl, proč to dělal, ale chtěl mít klidnou duši. Dívka se pak vrátila s rohem a v něm byla zlatá tekutina. Byl mírně překvapen, že tam dívka stále čeká, tak se napil. Nevěděl, co to bylo, ale chutnalo mu to. Bylo to sladké a teplé a ihned ho to zahřálo na těle, k tomu v tom cítil značné množství alkoholu. Rychle teplého moku vypil polovinu a tušil, že u jednoho neskončí.
Dívka se na něj usmála. „Vidím, že chutná. Radši ti zajdu hned pro další medovinu.“
Jen pokýval hlavou a vychutnával onen mok. Všiml si ale, že se k němu blíží postarší muž s šedými fousy spletenými do dvou copánků. Byl zvědav, co se bude dít.
„Smím přisednout?“ zeptal se stařík s medvědí vestou.
Rukou naznačil, že ano. Muž si sedl naproti němu a hned mu podal přes stůl ruku.
„Mně říkají Tříprstý Olaf.“
„Nemám jméno.“ Přijal ruku a opětoval pevný stisk, musel však uznat, že stařík měl pevné sevření na svůj věk. „Proč Tříprstý? Pokud vidím správně, máte je všechny.“ Zajímalo ho to a zároveň chtěl zabránit otázce na své jméno.
„To je starý příběh, chlapče. Stalo se to ještě v době, kdy jsem sloužil u otce jarla Harelsona. Dost jsme tehda pili a hráli hry s nožem. No a mně to sjelo a připravil jsem tři lidi o prsteníček.“
„Zajímavé.“
Přišla dívka s další medovinou. „Chceš další pivo, Olafe?“
„Buď tak milá, děvenko. A přines pro mě a přítele kus kýty. Jistě má hlad. Vypadá totiž jako mokrá slepice, která musela na pobřeží doplavat. Nemýlím se snad?“ dívka se už otáčela, ale Olaf ji ještě zastavil. „A přines pivo i pro něj. Jestli bude cely večer pít tu tvoji medovinu, moc dlouho nevydrží a svalí se na zem,“ zasmál se Olaf.
Pousmál se rovněž, ale musel se Olafa na něco zeptat. „Asi se nemýlíte. Musím se ale zeptat na vaši pohostinnost.“
„Aaaaa, vy Říšský jste všichni stejní,“ mávl rukou Olaf. „Všichni tak podezřívaví. To nemůže bojovník s bojovníkem posedět, dobře se najíst, popíjet pivo a vyměňovat si hrdinské skutky?“
„U nás je to hold jiné.“ Ignoroval Olafovo označení Říšský, neboť Říše již nějaké to století neexistuje. Bohužel, všichni na severu stále používali toto označení pro lidi, co nepocházejí ze severu. Platí to však i obráceně a mnoho Říšských, jak jej označil Olaf, zase nerozlišuje severní lid a všichni jsou dle nich barbaři. „Ale když už jsem ve vaší zemi, zasvěďte mě do ní. Nechci být totiž neslušný, když už tu nějaký ten čas pobudu.“
„To je správný přístup, chlapče. Život není jen samá zrada. My tady žijeme jinak. Vám by to mohlo připadat divné, ale tak stejně nám je divné, jak žijete vy.“
Dostali pak před sebe piva. Kopl do sebe medovinu a uchopil dřevěný korbel. Zadíval se Olafovi do očí a přiťukli si. Něco v něm mu říkalo, že Olaf je čestný člověk a může mu důvěřovat. Většinou se mu tohle nestávalo, ale u pár jedinců už tohle zažil a nemýlil se v nich. Olaf hned začal popisovat místní zemi a zvyky, na které by si měl dát pozor. Hlavně mu zdůraznil zákony, aby se nedostal do problému. Pozorně Olafa poslouchal, jako by se ocitl zpátky na Marklenových lekcích.
Dívka jim pak přinesla jídlo a usmála se na něj. Líbila se mu, sice nebyla jako dívky, které znal, ale měla v sobě severské kouzla zdejší divočiny. Tak nějak poznal, že je to silná žena, a nejenom na duchu.
Olaf se pousmál. „Nech ji být, chlapče. Helen je štítonoška. Pomáhá svému otci, když nemá službu.“
„U nás je to se ženami trochu jinak.“
„Ano slyšel jsem o tom, ale sever je tvrdé místo. Tady vládnou jiné zákony, ať už od bohů či přírody. Zde není nic zadarmo, a obzvlášť Helen. Už jsem viděl, jak pár svým nápadníkům zlomila prsty, protože se snažili o její přízeň, zatímco ona o ně nestála.“
„Radši vás poslechnu, Olafe. Jsem tu teprve chvíli a už mám problému dost. Navíc mám svoje prsty docela rád.“
„Poslechni, chlapče, poslechni.“ Oba se pak pustili do jídla, ale konverzace nepřestala. „Radši mi pověz, chlapče, co tě potkalo na moři, že vypadáš, jak vypadáš.“
Hodlal navázat kontakt, který by se mu mohl hodit. „Plavil jsem se na obchodní lodi. V klidu si tak spím, když z ničeho nic slyším silný náraz, který otřásl lodí a vyhodil mě z lodní pryčny. Pak slyším zvuky boje. Nijak jsem neváhal a oblékl si co nejrychleji zbroj a vybavil se. Vyběhnu pak na palubu a tam se odehrává lítý boj. Na nic nečekám a pouštím se do nájezdníků z drakarů. Poté pokračuji na velitelský můstek a bojuji až do chvíle, kdy boj na plošině umlkne. Pak se proti mně objevil muž s hlavou kapitána lodi. Nijak neváhám a pobiju ty bastardy do posledního. Bohužel ale posádka prohrávala a než aby se loď dostala do rukou nepřítele, odpálili ji nehledě na ty, kdo ještě žili a bojovali. Než jsem se nadál, letěl jsem do moře, které mě vzápětí pohlcovalo. Dostal jsem se na hladinu a tam se chytl něčeho, co plavalo. Po ne příliš příjemném pobytu na moři jsem poté konečně pocítil pevnou zem pod nohami.“
„Myslím, že vím, o jakém boji to mluvíš. Nebyli jste náhodou na fregatě a váš nepřítel měl modrou zástavu se žlutou sekerou v kruhu?“
„Přesně tak.“
„Slyšel jsem, že tam na konci došlo k zvláštnímu výbuchu.“
„Bouchalo to tam dost.“ Moc dobře věděl, co měl Olaf na mysli a raději se napil.
Olaf pokýval zmateně hlavou, ale nechal to být. „Byli to muži jarla Ondrkrona. Jsou to piráti, nic víc.“
„A u vás se lidi běžně živí pirátstvím?“
„Král Herald je už starý na to, aby hlídal tyhle vlky. U nás se žije i z darů moře, obchodní lodě nevynímaje. Za mládí krále Heralda se tohle nedělo, ale teď je všechno jinak. Zvěsti z Říše o válce nabudily mladé bojovníky a jejich jarly rovněž tak. Ne všichni to ale podporují, v Selkivském zálivu jsou různé názory.“
„Selkivský záliv, království Selkivs, tady jsem?“
„Ano. Je to snad špatně?“
„Měli jsme doplout až to přístavu Skie, Skiea, Skiearda. Nevím, zdejší slova mi moc nejdou.“
„Skierda, no to tě čeká ještě dlouhá cesta, chlapče. Měl by ses na ni připravit. Nejdříve se ale trochu aklimatizuj u nás. Jsi blázen, že ses chtěl plavit tak daleko. Bez přípravy bys daleko nedošel.“
Pokýval hlavou. „Potřebuji se dostat do města, kde je banka.“
„Máš jeden lepší cíl než druhý. Smím ale znát důvod tvé cesty, chlapče.“
„Něco na severu hledám.“
„A co to je?“
„To přesně nevím. V hlavě mám jen vizi od bohů.“ Nehodlal nijak prozrazovat cíl cesty Bílé paní, přestože jej konkrétně neznal. Navíc nechtěl vůbec zabřednout do téma náboženství a doufal, že se Olaf nebude doptávat na konkrétního boha. Seveřané totiž uctívají jiné božstvo než lidé ze středozemí. Přesněji řečeno, seveřané se nadále modlí k Starým bohům, zatímco on a jemu podobní k Novým, jež přišli během druhé války s pralidmi. První lidé nikdy nepřijaly Staré bohy. Proč tomu bylo, netušil.
„Vize bohu jsou nebezpečné, smrtelníci by si na ně měli dát pozor. Je ale naší povinností je splnit, protože bohové se k nám chovají stejně jako my k nim. Vize jsou ale vzácné. Co se stalo, že jsi jednu dostal, chlapče.“
„Přes rok jsem pracoval pro jednoho špatného muže.“
„A bohové ti řekli, ať vykonáš spravedlnost?“
„V podstatě ano.“ Pousmál se a vzpomněl si na masakr Lyssanderovy rodiny
„Takže jsi v přízni bohů, to je vždy dobře, pokud máš jejich poslání. Škoda jen, že bohové k tomu nedávají lepší cesty, aby vše bylo jednoduší. Co si vůbec dělal pro toho muže, tvá vystroj a zbraně nasvědčují mnohé.“
„Vše co bylo potřeba, ale nebylo to jen to, co si myslíte, Olafe.“
„Já si myslím svoje, chlapče, a jestli tě bohové donutili, aby ses očistil jeho smrtí, tak to nevěstí nic dobrého.“
„Buďte v klidu, Olafe, já používám své zbraně moudře.“
„Jen aby, chlapče, jen aby. Sice vypadáš, že jsi z formy. Ale něco mi říká, že jsi jako zvíře, které má těsně před porážkou, v tu chvíli je nejnebezpečnější.“
„Jak jste řekl sám, Olafe, bohové mě vyslali na cestu, ale nemám na ní moc příjemné podmínky.“ Raději tuhle konverzaci odvedl jinam. „Povězte mi, najde se tady u vás práce pro člověka, jako jsem já?“
Olaf zaťukal palcem na stůl, zatímco přemýšlel a napil. „Nic mne pořádně nenapadá. Mohl bys zkusit nabídnout své služby jarlovi, ale u nás to znamená trochu něco jiného než u vás.“
„Říkal jsem vám, že jsem zrovna dokončil službu u jednoho šlechtice.“
„Jarl Harelson je čestný a spravedlivý muž, za to dám ruku do ohně.“
„Já vám věřím, Olafe, ale chápete snad moji situaci. Nechci urážet Harelsonovo jméno, ale mám radši styl práce, který je méně populární.“
„Já nevím, chlapče. Můžeš zkusit okolní jeskyně či nějaké to doupě, nebo se najímat jako ochrana na lodě. Ale to není nic, co hledáš. Možná tak, ne to je šílenost.“
„Možná tak co, Olafe. Pro mě má pojem šílenost jiné definice, než jaké si vůbec dokážete představit.“
„Kousek odstaď je stará rybářská víska, která sloužila vhodně i pro zásobování. Ale dobyla ji banda hrdlořezů. Je to čtyřicet chlapů, po zuby ozbrojených a s nikým nemají slitovaní. Už kdysi to zkoušel Fareld Udatný se svoji skupinou, čest jejich památce.“
„Čtyřicet není moc.“
„Co to říkáš, chlapče. To jsi sem přijel jen proto, aby ses hned nechal zabít. Bohové tě zachránili na moři a ty se jím chceš takhle odvděčit. Vůbec jsem ti to neměl říkat, už jsme toho spolu moc vypili.“
Naklonil se na stůl. „Olafe, kde přesně leží ta víska.“
„Bohové mě zatrať, že jsem ti to vůbec říkal. Kdo si myslíš, že jsi, aby ses utkal s čtyřiceti hrdlořezy. To opravdu tolik toužíš po tom, aby se o tobě zpívali hrdinské písně? To bys to ale musel nejdříve přežít. Neměl jsem ti to vůbec říkat, jen jsem ti nasadil brouka do hlavy a co hůř, zoufalému člověkovi, který něco potřebuje. A nedívej se na mě tak sebejistě, nechci ti to říct. Nechci, aby tě hned zabili, co jsi tu přišel. Působil jsi na mě, jako rozumný člověk, který se učí, a teď se chceš nechat zabít.“
„Olafe.“ Počkal, až se Olaf uklidní. „Olafe, kéž bys věděl aspoň půlku toho, co všechno už jsem zažil a co dokáži. Můj pohled na věc je jiný, to nepopírám, ale mám k tomu podstatné důvody. Olafe, důvěřuj mi tak, jako já jsem důvěřoval tobě, když jsem tě pouštěl sednout si k mému stolu. Byl jsi pro mě naprostý cizinec, ale teď bych neváhal a pomohl bych ti v čemkoliv, o co si řekneš.“ V čemkoliv úplně ne, ale to nebylo momentálně důležité.
„Bohové,“ pronesl sklesle Olaf. „Řeknu ti to, ale slib mi, že neuděláš tu pitomost, že tam hned vletíš, aniž by ses připravil. Anebo nějakou jinou mládeneckou nerozvážnost.“
Mládeneckou nerozvážnost, pousmál se v duchu. Kéž bys Olafe věděl, co všechno už mám za sebou za svůj útlý věk, který jsi ve mně rozpoznal. „Máš mé slovo, Olafe. A teď se napijme, v korbelech ještě nějaké to pivo zbývá.“
A to se obával, že tady pro něj nebudou mít práci. Místo toho tu byla práce, ušitá mu míru, měla malou šanci na úspěch. Nevěděl proč, ale přesně po tomhle po dlouhé plavbě toužil. Po pocitu, kdy je v sázce všechno. Po pocitu, kdy bude čarovat a bojovat naplno aby utišil nekonečný hlad, který ho na lodi stravoval. Po pocitu, kdy poteče nepřátelská krev po zemi, jakmile započne své jedinečné umění.
Otevřel oči, díval se do vyhaslého ohně a chtělo se mu vykonat jistou potřebu. Vůbec se mu však nechtělo stávat od rožně, na kterém se včera večer pekly prasata a ze kterého se stále linulo teplo. S Olafem včera pili až do noci a na noc mu Olaf zařídil spaní tady. Sám Olaf ležel u stolu, který včera obývali. Dost přebrali a pak si vyprávěli historky, které zažili v boji s nepřáteli. Olaf byl vedle něj mistrovský vypravěč a jeho příběhy byly ohromné.
Sedl si a rozhlédl se po krčmě, spalo zde více lidí, co obdobně vytuhli. Těšilo ho alespoň, že hospodský si včera taky popil, a nyní pospával za pultem. Chvíli se dával na zemi dohromady, když ze zadních části vyšla Helen, která je obsluhovala. Nyní ale na sobě neměla nic, co by naznačovalo, že pracuje v krčmě. Helen na sobě měla destičkovou kroužkovou zbroj a pod ní černo bílé oblečení se symboly zdejšího jarla. Na zádech měla velký štít a v ruce kopí, u pasu se jí pak houpala přilbice a kousek od ní meč.
Helen se nad ním zastavila a zadívala se na něj, přičemž horní víčka měla černě obarvené. Dobře si jej prohlédla a přeměřila si ho. Pomyslel si, že nejspíše už viděla spousty cizinců, co se válejí druhý den ráno po zemi. Váhal tedy, zda se mu vysmívá či jim opovrhuje. Nedokázal ale rozpoznat nic, ani kladnou či zápornou reakci, pak odešla.
Při jejím odchodu přes dveře uviděl, jak oblohu už olizují první paprsky světla. Zvedl se tedy, i když se mu nechtělo a vkročil do zimy, kde hledal místo, kam by si ulevil. Něco našel a vrátil zpět, zatím se netěšil na zimu, která panovala venku.
Po návratu zpět našel Olafa, jak sedí u stolu a dojídá zbytky ze včerejška. Přidal se k němu a pustil se do jídla. Moc spolu nemluvili a jen mlčky seděli. Chtěl potom zaplatit, ale Olaf mu řekl, že to už udělal. Moc se mu to nelíbilo, ale Olaf to obhajoval slovy, že potřebuje peníze, aby se vybavil. Byl překvapen, že mu Olaf už akci nechce vymluvit, ale bylo to jen dobře.
Poté oba odešli do městečka, které již žilo. Směnil si peníze a Olaf mu ukázal kováře, u kterého si nechal dát vybavení kompletně do pořádku. Věděl, že mořská voda nebude svědčit jeho zbroji a zbraním, jen meč od Bílé paní byl jako netknutý. Kovář dostal pořádný balík a hned se mu pustil do zbroje, mazal ji oleji a připravil mu ji. Nechal si i vyspravit oblečení a našít záplaty na důležitá místa. Hlavně si ale nechal prošít oblečení pořádnými látkami a kůžemi, aby nezmrznul. Přesto si však koupil i kvalitní cestovatelský plášť. Celé to zakončil holičem, který mu zkrátil vlasy a oholil fousy. Na lodi měl vše k běžnému životu, nyní měl jen věci k boji, což byl pro něj relativně běžný život.
Nakonec stál v bráně s Olafem a dívali se na cestu. Olaf mu popsal, kudyma má jít, aby dorazil k cíli. Poděkoval Olafovi za všechno a slíbil si, že mu to splatí. Chtěl se už vydat na cestu, ale Olaf ho ještě jednou oslovil.
„Víš, že to nemusíš dělat, chlapče. Jdi za svým posláním a nemrhej tak zbytečně svým životem.“
Pousmál se. „Máte o mně příliš dobré mínění, Olafe. Raději se připravte na to, jak budete pochovávat čtyřicet těl a čekejte na můj signál.“
Olaf zakýval ze strany na stranu hlavou a podal mu ruku. Přijal ji a opětoval Olafův pevný stisk. Otočil se pak a odešel za svým úkolem. Po padesáti krocích se však zastavil a podíval se, zda tam Olaf stále stojí, ale byl pryč. Místo toho uviděl Helen, jak stojí nad bránou a pozoruje ho. Zadíval se na ni, ale pak se otočil a šel si vydělat peníze.
Seděl pod stromem a sledoval rybářskou vísku. Našel ji přesně, jak mu Olaf popsal a měl ji celou jako na dlani. Zkoumal budovy a učil se nové nepřátelé. Bylo to poprvé, kdy se utká se seveřany, pokud nepočítal kvapný boj o loď. Musel se tedy o svém nepříteli naučit co nejvíce. A hned na počátku zjistil, že seveřané si libují ve velkých obouručných zbraních, to se mu příliš nehodilo.
Pozoroval bandu dále, byli tam všichni a měl docela i štěstí, jejich skupina zrovna cvičila boj. To mělo jistou výhodu, neboť se o nich mohl naučit více, ale zároveň to znamenalo, že se udržují v dobré kondici.
Protřel si zrak, už ho boleli oči z toho, jak neustále používá magii, ale nic nechtěl nechat na náhodě. Slunce pomalu zapadalo a rozhodl se k nim večer více přiblížit, aby si zjistil jejich návyky hlídek. Potřeboval vyhodnotit, kdy bude nejlepší naplánovat útok. Bylo jich čtyřicet a chtěl je zabít všechny, přičemž tohle číslo už nebylo zanedbatelné. Zároveň očekával, že seveřané nebudou chtít utéct z bitvy. To mu vše ulehčovalo a komplikovalo zároveň.
Padla noc a přemístil se k vísce. Byl nalehko, měl jen vestu a meč u pasu. Po prohlídce zjistil, že jeho nepřátelé se relativně starají o svoji kořist, nejspíše s ní mají i další plány. Olaf mu řekl, že je to krátká doba co zabraly ono místo. Odhadoval tedy, že s vískou mají ještě další plány. Olaf mu sice, řekl v čem je tohle místo výhodné, ale určitě měli nájezdníci svůj důvod, proč ho sebrali.
Dlouho do noci pozoroval svoji kořist, dokud nešel sám spát. Vrátil se do tábora a snědl studenou večeři. Přemýšlel a už měl nápady, jak vše provede. Bylo mu jasné, že vísku nesmí zničit, ale čtyřicet nepřátel bylo moc na to, aby je řešil jednoho po druhém. Potřeboval je nahnat na jedno místo. Pár teorii už měl, ale ještě si je musí pořádně promyslet. Na noc si pro všechny případy oblékl zbroj a přehodil přes sebe plášť, aby nemrznul. Usínal pak s pohledem na nebe, na kterém zářily hvězdy. Byly krásné a tady na severu mu připadalo, že jsou ještě krásnější. I tak ale znovu spatřil tvář Helen těsně před tím, než usnul.
Další den pokračoval v průzkumu, ale poznal, že se něco děje, jeho nepřátelé se na něco připravovali. Uvědomoval si, že bude muset jednat a sotva padne noc, dá se do práce. Pozvolna se připravoval a čekal, až zapadne slunce, kterému už moc nezbývalo. Protahoval se a už hodlal pít lektvary, když si všimnul pohybu na cestě. Sedělo by to, na něco se seveřané připravovali.
Přemístil se k cestě a čekal na příchozího. Rozhodně ho chtěl dostat živého. K jeho překvapení však zjistil, že se jedná o Olafa. Tohle nečekal a nevěděl, jak si to má vyložit. Počkal tedy, až bude Olaf vedle něj a vystoupí na cestu. Olaf šel před ním, ale zastavil se, potom se vydal z cesty do lesa, což ho překvapilo znovu. Pokračoval tedy za Olafem, který neustále studoval zem a uvědomil si, že míří do jeho skromného tábora. Nevěděl, že Olaf je stopař nebo, že za sebou neuměl zametat. Tak či onak se ale dostali do jeho tábora, kde se Olaf zastavil přímo uprostřed. Následně Olaf zakýval hlavou a chytl se za čelo.
„Takže jsem přišel pozdě,“ řekl si pro sebe Olaf. „Ach ta mladická nerozvážnost. Musím mu jít ihned pomoct.“
„Nemusíš, Olafe.“
Olaf se na něj otočil a byl rád, že ho stihnul. „Stihnul jsem tě, chlapče. Nedělej to, je jich moc. Nedávej svůj život tak lacino.“
„Proč jste přišel?“
„Rozmluvit ti to. Mezi chlapy se šuška o dalších problémech. Nech tu bandu být.“
Něco se šušká, sedí to, to samé vypozoroval. „Neměl byste tu být, Olafe. Zrovna jsem se chtěl připravit.“
„Takže ti to nerozmluvím?“
„Obávám se, že ne.“
„Bohové mě zatrať.“ Olaf ze sebe shodil plášť a odhalil svoji zbroj.
Dobře si Olafa prohlédl. „Co to děláte, Olafe.“
„Nenechám tě tam jít samotného. Nenechám si dát tvoji smrt na krk pro nic za nic. Já tě do toho namočil a tak taky s tebou po boku zemřu. Tak jak mi praví moje čest.“
Zakýval z toho hlavou a pousmál se. „Takže teď budu přesvědčovat já vás?“
„Neuč starce chrchlat, chlapče. Moc dobře vím, jak mám používat svoje zbraně.“
„O tom nepochybuji, ale já pracuji sám.“
„Nemyslel jsem si, že seš tak blbej, chlapče. Až příliš moc spoléháš na svoje štěstí místo toho, abys používal rozum.“
„Věřte mi, že štěstí s tím nemá nic společného. Ale když už to musí být, tak se připravme.“
Olaf na souhlas zakýval hlavou a začal si protahovat tělo. On si klekl na kolena a přivolal si hůl, což neuniklo Olafovým očím.
„Nevěděl jsem, že ovládáš tyto schopnosti, chlapče.“
„Věřte mi, že o mně nevíte spousty věci. A radši bych i u toho zůstal.“
„Už jsem viděl, co dokáží naši starší druidové, a o čarodějích jsem rovněž něco slyšel.“
„Ať už jste viděl či slyšel cokoliv, není to nic s tím, co uvidíte dole.“ Otočil se na Olafa. „Za žádných okolností nechoďte přede mě a držte se pořád za mnou. Nejlepší by ale bylo, kdybyste tam dole vůbec nebyl.“
„Sebevědomí to nechybí, chlapče, to je pravda.“
„Je to oprávněné, a za chvíli uvidíte proč.“
Dále se pak Olafovi nevěnoval a připravoval se. Očaroval si hůl, posilnil se magií a lektvary. Zkoncentroval svou mysl a přípravy pak dokončil přesně ve chvíli, kdy slunce zapadlo.
Zvedl se pak a navzájem se prohlédli. Olaf měl v rukou velký štít, u pasu pár seker a nechyběly ani vrhací. On měl svoji obvyklou výbavu.
„Za smrtí a slávou,“ řekl hrdě Olaf. „Ať se o nás zpívají písně.“
„Zůstal bych jen u těch písní.“
Olaf se na něj pousmál, pak si oba nasadili helmy a vyrazili vyčistit rybářskou vísku.
Potichu sestupovali pod rouškou tmy, a proplétali se mezi stromy k vísce. Bylo tam sedm budov, všechny měly svoje úkoly, přes skladiště po obydlí či jídelna. Během svého průzkumu vypozoroval, že nájezdníci se slučují více méně jen u dvou, ale to až na noc, jinak seděli u velkých ohňů, kde trávili všechen čas. Dnes ale byli všichni v relativním pozoru a moc nepili, ne tak aby nebyli schopni stát na nohou. Něco se dneska mělo dít. Neměl tušení, oč jde, ale nevěstilo to nic dobrého. To mu ovšem nezabránilo, aby tuhle akci odvolal, s nepříjemnými událostmi se už nějak naučil žít.
Blížili se k prvním hlídkám, vytasil vrhací dýky a hodlal je zasahovat hlídačům do krku. Olaf měl stejné myšlení a už v ruce svíral první vrhací sekeru. Na okamžik se zastavil a pomocí magie vypustil postupně tři dýky, které si našly svůj cíl v krcích hlídek. Olaf rovněž vrhnul svoji sekeru, která se zasekla muži vedle oka ve chvíli, kdy se otočil ke svým kolegům, odkud se vydal divný zvuk.
Dostali se k prvním budovám, Olaf byl u jedné, zatímco on u druhé. Podívali se na sebe a Olaf měl v ruce opět svoji vrhací sekeru, ze které kapala krev. Kývli na sebe a obešli každý svoji budovu, museli je čistit jednu za druhou.
Potichu obcházel budovu ke vchodu, když uslyšel těžké kroky spolu s hlasy.
„Už jsou skoro tady. Běž říct chlapům, že havran se vzkazem přiletěl, ať se jdou připravit.“
Kurva, pomyslel si, všechno bude muset více urychlit. Kdyby tu nebyl Olaf, vymyslí něco jiného, ale tohle byla komplikace. Nesnášel, když nemohl pracovat sám. Zastavil se u vchodu a vytasil zbraň zpoza pasu. Počkal, až jeho cíl opustí dveře a vyšel hned za ním. Jediným plynulým pohybem otevřel muži průdušnici s tepnami a zatáhl jej za sebe, kde ho uložil na zem. Věděl ale, že ten vevnitř to mohl slyšet. Ihned pak vznesl svoji zbraň a vstoupil do budovy. Tam jej čekal druhý muž, který se díval se zájmem ke vchodu. Sotva byl vevnitř, vrhnul zbraň do tváře muže a trefil se přesně mezi oči, které měly i po smrti stejný překvapený výraz. Muž ale přepadl dozadu a převrátil židli. Chvíli vyčkal, zda neuslyší další zvuky, byl zde totiž havran, co začal krákat, ale bylo ticho. Došel tedy ke stolu, kde si vzal svoji zbraň do ruky. Následně hledal onen vzkaz na stole, ale bylo jich moc a k tomu v cizím jazyce. Musel pokračovat dále, ale havran na něj neustále krákal, z čehož měl chuť zakroutit mu krkem. Rychle se přemístil zpět k vchodu, aby si ověřil, zda někdo nejde. Bylo ale ticho, krom toho krákání. Vyšel tedy ven k další budově, avšak uslyšel zvuky od Olafa. Ten rovněž vyšel ven, byl ovšem mírně zadýchaný. Jen na sebe opět kývli a v hlavě mu střelilo, že ho neměl brát sebou, byl přítěž a k tomu už nebyl nejmladší. Zkontroloval, zda nájezdníci u ohně nic neslyšeli a pokračoval dále.
Vešel do další budovy a na jejím konci viděl světlo a slyšel zvuky. Rovněž slyšel i těžké boty z horního patra. Postupoval proto potichu se zbraní v ruce. Přešel do další místnosti a byl překvapen, našel tam korbel piva pod naraženým sudem. Korbel byl ale plný a nikdo nenechá načepované pivo u sudu, natož bez dozoru. V ten moment mu to však došlo. Otočil se v pravou chvíli, aby zblokoval rukou sekeru, která na něj mířila. Ruka mu však až zabrněla, neboť do loktu mu narazilo velké topůrko. Střetl se s útočníkem na tělo, přičemž se jednalo o ženu. Jeho ruka však nijak nezaváhala a vrazil té dívčině krátký meč do břicha. Dívka se na něj podívala a pak na čepel v břiše, následně se jejich oči znovu střetnuly. Měl ovšem pevný výraz bez jakékoliv lítosti. Nedělal rozdíly mezi smrtí muže či ženy, u žen to bylo sice horší, ale něco v něm to prostě vždy potlačilo. Následně pak vytáhnul krátký meč z břicha dívky a přes čelist jí ho vrazil do mozku. Tělo položil na zem a zadíval se nahoru, už se totiž neozývaly žádné kroky. Přešel ke schodišti a pomalu postupoval nahoru. Vyšel na schody tak, aby si prohlédl horní patro. Všude byl klid, nikdo tam nebyl, on ale někoho slyšel. Věděl, že nemůže mrhat časem a hodlal se otočit. Avšak přesně jak tušil, jeho cíl využil okamžik na útok a útočník dopadl za něj. Loktem dal muži ránu do nosu a ihned mu zachytil meč s rukou. Mladíkův meč byl ale dlouhý do malého schodiště oproti jeho krátkému meči. Přetočil si nájezdníka a zaklínil mu ruku s mečem, pak seknul přes jeho hrdlo, ale ihned zastavil ruku se zbraní a udělal pohyb zpět. Chytl nájezdníka za čelo a snažil se mu zaklonit hlavu, zatímco krev z hrdla stříkala na stěny. Bohužel i na něj dopadlo pár cákanců a měl je tváři. Chvíli tak mladíka držel, dokud jeho tělo neochablo, poté jej pustil na zem a vystoupal po schodech nahoru. Bylo tam okno a potřeboval na akci nový náhled. Zastavil se u okna a zrovna v tu chvíli slyšel hlasité oslavující výkřiky od ohňů. Muži najednou vstávali a dívali se směrem k moři. Bohužel se ale během toho staly dvě věci. První byla, že v dáli spatřil drakar, který se blížil k pobřeží a druhá, že z vedlejší budovy uslyšel hlasité zvuky boje. Vzápětí viděl Olafa, jak vychází z budovy, přičemž mu na schodu ujela noha a položil si ruku na břicho. Neuniklo mu, že Olafovi akce nejde jako jemu a že na vedlejším domě si Olafa všimnul lučištník, který už natahoval luk. Nečekal a po lučištníkovi vrhnul zbraň v rukou a zarazil mu ji do krku. Lučištník trochu zavrávoral a spadl ze střechy přímo mezi nájezdníky u ohňů. A tak to dopadá, když nemůže pracovat sám, pomyslel si. Nejspíše by taky došlo na tuhle situaci, ale za jiných okolností. Moc dobře si uvědomoval, že jestli chce Olafa zachránit, musí na sebe upoutat pozornost. Proskočil tedy oknem na střížku a seskočil dolu, pak šel pomalými kroky k nájezdníkům u ohňů, kteří už stáli na nohou. Muži drželi zbraně v rukou a chystali se vyrazit k budovám.
Zastavil se před seveřany a díval se jim do očí, měli v nich zuřivost a vůbec se jim nedivil. Oproti nim byl však kamenný, přestože situace nebyla podle něj a jich bylo dvacet čtyři a další tři vyběhli z okrajové budovy. Počty zatím seděly, a nevypadalo to na další nepřátele v posledních budovách. Bohužel pro něj se blížila loď, a ta byla plná dalších nepřátel. Bylo mu jasné, že loď musí sundat dříve, než se začnou vyloďovat. Vše bylo opět proti němu, ovšem přesně po tom jeho nitro toužilo. Plavba na moři mu zkrátka přišla nudná a snad ho i vysilovala více, než mohl relaxovat. Nebyl totiž sám sebou, něco mu chybělo. Věděl však, co to bylo, přesně tenhle pocit.
„Nebudeme to protahovat. Vaši kolegové na lodi jsou jistě nedočkaví, až se s nimi seznámím.“ Sotva domluvil, celé představení začalo. Hvězdy již svítily a měsíce pomalu taky. Obloha byla jasná a bohové se mohli začít dívat na svoje výtvory a fandit naplno své straně. Vyběhli proti němu, přivolal si hůl a hodlal vše začít jedním z kouzel, které se pro takové příležitosti hodí nejlépe. Praštil před sebe holí do země a z ní vyjely ledové rampouchy, které se zabodávaly nájezdníkům do noh, sedm z nich bylo mimo boj. Ostatní nepřátelé spatřili, co zasáhlo jejich spolubojovníky, ale na odvaze jim to nijak neubralo a pokračovali v útoku. Kouzlo ale dále ovládal, upravil si ho a trhnul holí do strany, jako by ji vytrhnul ze země. Ve skutečnosti ale vytrhnul zadní rampouchy a vrhnul je na nepřátele napravo, do kterých se zabodnuly. Rukama pak pokračoval nahoru, kde upustil hůl a pak se s nimi vracel zpět. Mezi dlaněmi vyvolal menší ohnivou kouli a vrhnul ji proti seveřanům na vlevo přímo pod nohy, kde výbuch odmrštil i okolní nepřátelé dozadu. Kouzlo mohl hodit dále od sebe, ale okolnosti vyžadovaly, aby pocítil lehký žár svého díla. Hodlal se pak věnovat dále svým nepřátelům, avšak koutkem oka viděl, jak se Olaf brání těm třem svým, a přestože jednoho právě dostal, po zbroji mu stékala vlastní krev. Vyvolal tedy na své zbývající seveřany tlakovou vlnu a všechny je povalil na zem. Potom vyčaroval ledový paprsek na oné dva nepřátelé u Olafa a oba je zasáhl. Olaf z toho upadl na zem, čehož využil. Rychle jej ovládl a přitáhnul si ho po zemi k sobě a opřel o zeď. Nájezdníci už stáli na nohou a hodlali ho zabít, zatímco loď se blížila a posádka už rozpoznávala, že něco není v pořádku. Otočil se tedy na zmateného Olafa.
„Počkejte tady na mě, já se o to postarám.“
Podíval se na zbývající seveřany, a místo toho aby použil slabou magii na jednotlivce, vytasil meč u pasu. Jeho nitro prahlo po nadcházejícím střetu společně s adrenalinem, který v něm rostl spolu s čepelí opouštějící pochvu. Chtěl to prostě udělat, jeho srdce po tom vyloženě lačnilo. Musel to tak udělat, zabíjet je jednoho po druhém, přestože tak opět vyzkouší pevnost své zbroje.
Vyrazil pevným krokem naproti nájezdníkům, kteří k němu běželi skoro v řadě za sebou. Kráčel proti nim s mečem v ruce a nijak nezaváhal a ani o sobě nepochyboval. Bylo to proti jeho stylu boje, ale chtěl to a instinkt mu tak napovídal. První útok ze shora nechal sjet po meči a následně muži usekl nohu v koleni. K dalšímu natáhl ruku a z ní vyletěla malá střela, muže zabít nemohla, ale zastavila jej na místě a tím proti němu stál jeden nepřítel místo dvou. Dvakrát se jeho čepel střetla s mečem nájezdníka a pak nastala jeho chvíle, sekl mečem dolů, čímž muži usekl obě ruce svírající meč. Následně muži rozdrtil hlavicí meče nos a dále se o něj nezajímal, byli zde další. Napadl jej nepřítel, kterého zasáhl magii, byl ale ochromen a jedním plynulým pohybem mu otevřel břicho nad úrovní pasu. Zastavil pohyb meče dolů a už s ním mířil zpět nahoru proti seveřanovi s velkou sekerou, která již byla napřáhnutá. Odrazil se nohami a byl u překvapeného sekerníka. Seveřan už jej mohl pouze praštit toporem sekery do ramena a helmy, zatímco do něj zabodl meč ze spodu, jehož hrot vyšel ven u ramene. Upustil meč a natahoval se pro čepel od Bílé paní. Nepřátele byli již blízko a nechtěl se proto spoléhat na své dovednosti. Nyní se hodlal spoléhat jen na dvě věci, meč od Bílé paní a svoji zbroj. Sotva vytasil meč, chytl jej i druhou rukou a sekl s ním dolů. Jeho nepřítel se kryl toporem sekery ale marně, tervinianska ocel prošla jak sekerou tak následně ocelovým chráničem muže a rozsekla jej na dvě části od ramene po pás. Potom se přetočil a zaútočil na dalšího nájezdníka, který se po něm ohnal sekerou a štítem. Zaútočil přímo na štít a nájezdník si tím myslel, že má výhodu. Meč však prošel skrz štít a pokračoval do hrudi muže, zatímco sekera narazila do jeho nárameníku, kde sjela a mířila na helmu. Tím, že ale muži zasekl čepel do hrudi, sekera už neškodně dopadla na jeho helmici. Následně se ohlédl a běželi na něj další dva, každý však z jiného směru. Přednost dal ovšem první muži s obouručným mečem. Nájezdník proti němu naklonil meč jako kopí, přičemž sám udělal totéž. Věděl, že má na svoji straně zbroj, po které meč sjede. Jeho nepřítel si však myslel totéž, ale asi ještě nepostřehl, co všechno prorážel jeho meč. Střetli se oba současně a zároveň i jejich těla. Velký meč mu narazil do hrudi, kterou vytočil a sjel po ní, byl to ale silný náraz, který jej vyhodil z rovnováhy. Sám ale rovněž zasáhl nepřítele a meč Bílé paní prošel bez jediného odporu srdcem seveřana. Následně pak chtěl meč vytáhnout bokem těla, aby s ním ihned sekl. Byl až překvapen, jak čepel od Bílé paní jednoduše vytáhl. Zbraň úplně ignorovala všechny svaly, orgány, kostmi či zbroj, bylo to jako vytahovat nůž z želé. Sotva meč vytáhnul, ihned klesl na koleno a sekl s ním naslepo v úrovni pasu. Poté jen zvedl oči a horní část těla oddělena od pasu s nohami na něj dopadla a povalila ho na zem. Rychle se postavil na koleno a zaujal obrannou pozici, očekával útok posledního nepřítele. Ten ale po tom co viděl, pochopil, že tohle nebyl obyčejný souboj, ve kterém mohl vyhrát. Poslední nájezdník mu chtěl utéct, ale to nedopustil a jen mysli ovládl sekeru, co ležela vedle. Mávl pak rukou a poslední člen zdejšího útvaru byl zneškodněn.
Postavil se na nohy, byl celý od krve, ale to jej netrápilo. Místo toho se jen díval na dar, co měl od Bílé paní. Po čepeli stékal tenký proužek krve, jinak byl meč dokonale čistý a leskl se v měsíčním světle. Vypadalo to až, jako kdyby čepel přitahovala měsíční světlo a v její záři měla odstín šatů Bílé paní. Zároveň mu připadala zbraň žíznivější a její matná temnota z jiných úhlů odstínů záře, připomínala temné šaty Bílé paní.
Vrátil se zpět do reality, loď s posádkou se již blížila a neměla s ním nijak dobré úmysly. Odložil meč a vyšel tedy na břeh, kde se zadíval na drakar. Měl pár nápadů jak jej zničit, ale uvědomil si, že kdyby loď nechal v celku, zvýšil by tím i odměnu, přestože mu to dá více zabrat. K tomu všemu měl krásnou možnost použít jedno z náročnějších a nejjednodušších kouzel zároveň, a to se mu nijak často nepoštěstí. Rozhodnul se, chtěl opět zkusit své limity. Natáhl ruce před sebe, zavřel oči a soustředil se na onu loď. Na nic jiného nemyslel a ignoroval i těch pár šípu, co dopadlo před něj. Vnímal jen ono kouzlo a jeho sílu jak jej vyvolává a proudí jim. Pak to ale přišlo, podařilo se mu, co chtěl, loď se zastavila a námořníci až sebou trhli. Pozvedly se mu koutky úst do úsměvu a pokračoval. Pomalu pak zvedal ruce a i samotná loď se zvedla nad hladinu. Námořníci začali křičet a nevěděli co se děje, přičemž jejich křik byl pro něj jako rajská hudba. On však moc dobře věděl, co se děje, ba víc, i co bude následovat. Otevřel oči a zvedal loď stále výše. Pot mu stékal horlivěji po spáncích, jež pulzovaly, ale stále byl se svým kouzlem teprve na počátku. Drakar pak natáčel na pravobok a snažil se nemyslet na to, s jak velkým předmětem hýbe, ale že jej ovládá. Marklen je kdysi učil, že schopný čaroděj pohne vším, vše je jen v jeho hlavě. Natáčel loď stále na stranu a námořníkům už došlo, co se stane, měli vypadnout z lodi, která zanedlouho bude obráceně. Stále se soustředil na kouzlo a z nosu se mu pomaličku spustila krev. Ignoroval však jakýkoliv element, který mohl narušit jeho kouzlo. Stále otáčel loď a najednou s ní škubnul a přetočil ji úplně, čímž všichni námořníci vypadli do vody. Loď pak pokračovala v otočném pohybu a natočil ji zpět a pomalu pokládal na hladinu. Všichni námořníci se poté chtěli dostat k němu a uhasit svoji touhu po pomstě. Ne všichni ale měli to štěstí a některé z nich jejich zbroj stáhla ke dnu.
Položil opatrně loď na vodu a trochu se zakymácel. Byla to nádhera a nečekal, že někdy bude hýbat s něčím tak velkým. Nabral pořádně rovnováhu a podíval se na námořníky, kteří již na něj běželi, přičemž první už měli vodu po pás. Nastal čas skončit tuhle bitvu, která mu vlila do žil tak potřebnou krev, která mu rozpálila tělo zpět na jeho teplotu. Bitvu, která v něm probudila po dlouhé plavbě zpět jeho instinkty a umění. Věděl, že následující den bude docela mimo, ale to přesně potřeboval, boj s magií i s mečem i velké kouzlo. Přivolal si hůl a naklonil ji na posádku. Soustředil se na ohnivé kouzlo, jak jej provede a mysl mu kmitala. Ohnivé kouzla a jejich škála použití byla téměř nekonečná, přičemž jejich úprava a možnosti využití byly rovněž neomezené. Z konečků se mu začal vlnit vzduch a rozpínal se na celou plochu proti posádce drakaru. Kouzlo naddimenzoval, jak jen mohl. Chtěl mít jistotu, že všechny námořníky zabije během jediného úderů. Tušil, že to přehnal, ale jeho nitro po tom opět toužilo. Potřeboval uvolnit zbývající sílu, která se v něm hromadila z dlouhého nic nedělání, a obrácení lodi mu nestačilo. Už se k němu blížili námořníci a mysleli, že mají vyhráno, když nastal jeho okamžik. Otevřel oči, přetočil hůl a klepl s ní o zem. To co se dělo potom, nikdo z přítomných nečekal, hlavně Olaf ne. Všechen zvlněný vzduch nad vodou, který námořníci neviděli, se náhle vznítil a změnila se tím noc v den. Oheň se objevil znenadání a hořel pohlcujícím žárem do nebes, kde vytvářel maják pro lodě. Všem přítomným ve vodě oheň ihned spálil části těla až na kost. Někteří se zkusili instinktivně potopit do vody, ale nebylo jim to nic platné, následky kouzla jejich organismus nemohl vydržet.
Stál tam, měl roztažené ruce a díval se přímo do ohně, který ovládal. Samotný oheň netrval dlouhou, snad jen pár úderu srdce, avšak nešel přehlédnout. Žár ohně byl ale tak silný, že i voda, nad kterou se vznášel, se vypařila a po ukončení kouzla se ze všech stran slila do prostranství po ohni. Kouzlo ale kontroloval pevně a oheň se nijak nerozšířil dále a ani plachty z nedalekého drakaru nebyly poškozeny. Bylo to už ovšem na něj moc, po ukončení kouzla padl na kolena a opíral se o hůl. Srdce mu hlasitě tlouklo, konečně ze sebe vybil všechnu energii, jež v sobě dusil během plavby. Na fregatě nemohl pořádně trénovat a to ho ničilo. Tak silné kouzlo ještě nevyčaroval, když nepočítal pomoc od démonů, co měl tehda u Sokolího vrchu. Sice se síla dnešního kouzla nemohla nijak rovnat tomu u Sokolího vrchu, ale tohle kouzlo vyčaroval sám bez cizí pomoci a to jej hřálo. Musel se až podívat na hůl od paní Lesa. Uvědomoval si, že byla mocná, ale až teď teprve pocítil její pravý význam a smysl. Marklen je s holemi nikdy příliš neučil, měl to v plánu později. Co by mu asi řekl Marklen teď, kdyby ho viděl? Nejspíše by změnil výuku. Musel se z toho až začít smát, protože to všechno co se doopravdy naučil, bylo až na cestách a ne u něj v domě. Tam získal jen nezbytné základy, ale tu pravou moc pocítil až venku. Zasmál se silně a nahlas, dokonce i zakřičel. Magie byla prostě krásná a v jeho rukou to platilo dvojnásob.
Pomalu se zvedl na oslabené nohy a opíral se o hůl. Zadíval se na její hlavici a musel přemýšlet, jakou zbraň vůbec drží v rukou. Už během plavby nad ní rozjímal, jak mu zachránila život a jak moc ji podceňoval. Bylo až trestuhodné, jak hůl od paní Lesa zanedbával a musel to v nejbližší době napravit. Přece jenom paní Lesa mu svoji hůl nedala jen tak. Musel zjistit její skrytá tajemství, neboť její vlastnictví byl stejný závazek jako meč od Bílé paní. Až se otočil na meč, který odložil na zem. Věděl, že je mocný a že prosekne vše, ale až do dneška netušil jak jednoduše i zbroj. Škoda jen, že nemohl meč používat, jak potřeboval. Ale to bylo nejspíše dobře. Musel se nějak krotit, a vzhledem k tomu co právě objevil u své hole, musel se opravdu začít krotit po všech stranách. Byl sice monstrem, ale nesměl svou podstatu vypustit do nebezpečných mezí. Musel vše ovládat včetně svého prokletí, magii. Musel nebo ho to v budoucnu zničí. Čekala jej ještě dlouhá cesta za porozuměním svých schopností.
Sundal si helmu a nevědomky si utřel krev z nosu. Málo jí nebylo, ale nijak to neřešil. Měl prostě blažený pocit po tom všem. Se vší úctou uchopil meč od Bílé paní, utřel jej a schoval do pochvy na zádech. Poté se porozhlédl po scenerii okolo sebe.
„Tohle jsem v životě jakživ neviděl,“ řekl Olaf, jehož výraz vůbec netajil překvapení nad svým spolubojovníkem, který byl celý od krve.
„Ve vašem zájmu, Olafe, doufám, že už ani neuvidíte.“ Pořád silně oddechoval, aby uklidnil tělo.
„Co to všechno znamenalo? Hlavně ten smích?“
„Uvolnění, Olafe.“
„Uvolnění?“
„Za tu dobu co jsem byl na lodi, jsem neměl příliš možností ventilovat. Vše se ve mně hromadilo. Potřeboval jsem se pořádně vybít. Zítra budu dost unaven.“
„Aha.“ Olaf na sobě nic neskrýval. Byl překvapen, co dokázal, a to si myslel, že ho svým jazykem poslal na smrt. Místo toho jen viděl, že se mu pletl pod nohy. „Takhle bojují všichni vaši čarodějové?“
„Ne. Znám ale jednoho co ano.“
„Nemůžu se zbavit pocitu, že ho znáš dobře.“
„Bohužel ano.“
„Ve tvém hlase je stará křivda. Ale až budeš vykonávat to co je neodvratné, tak nezapomeň, kým jsi. A radši ať to nevidí ostatní, protože toho cejchu se už nezbavíš.“
„Já už ten cejch dávno mám, Olafe, a nikdy se jej už nezbavím.“ Olaf se pak na něj sklíčeně zadíval. „Radši vás dam do kupy.“
Seděl vedle Olafa a pomalu sledovali vycházející slunce. Oba dva byli unaveni, celou noc si povídali a popíjeli Olafovu medovinu. Vůbec si nekazili idylku z toho, že kolem nich leží mrtvoly. Jakmile dával Olafa do kupy, bylo cítit jisté napětí, ale to po čase opadlo a bavili se normálně.
„Nejhorší jsou šípy,“ řekl Olaf. „A hlavně, když se ti jen částečně dostane pod zbroj a začne tě tam drhnout.“
„Jo to je hnus, to už se mi taky párkrát stalo.“
„U tebe to ale musí být ještě horší, když ti prorazí pancíř. U nás se rovněž využívají plátové zbroje, ale jinak než u vás. Více dáváme přednost destičkové či šupinové zbroji. Celkově je náš styl jiný než váš.“
„Všimnul jsem si.“ Pousmál se, napil se a hodlal pokračovat, ale viděl, že k nim míří výprava z městečka. Očekával jejich návštěvu a i jarla Harelsona. Byl zvědav, jak bude jarl reagovat, přece jenom ten oheň byl nejspíše důvod, který je přilákal.
Oba dále seděli a viděli, jak družina v čele s jarlem přijela do vísky a rozhlíží se po tělech. Všiml si, že mezi nimi byla i Helen, která spíše sledovala jej než okolní spoušť. Zvedl se tedy a šel k nim. Olaf zůstal sedět, už prostě nebyl nejmladší.
„Jarle Harelsone.“ Lehce se pak uklonil.
Jarl si ho přeměřil. „To jste způsobili sami dva?“
„Víceméně já. Olaf se snažil pomoct, ale…“
„Ale byl jsem jen na obtíž, jarle,“ ozval se Olaf. „To všechno dokázal on.“
„Zajímavé,“ zkonstatoval jarl. „Kdo jsi, cizinče.“
„Muž, který ztroskotal a potřeboval si vybudovat dočasné zázemí. Nechci být nezdvořilý, jarle, ale nemám jméno.“
Jarl Harelson se podíval na Olafa a ten přikývnul.
„To všechno ty, i ten oheň?“
„Ano.“
„Co je cíl tvé cesty. Máme se snad obávat?“
„Nemusíte. Chtěl jsem si prostě vydělat na chleba a připravit se na cestu na sever. Původně jsem měl plout až do Skierdy, ale bohové si přáli, abych skončil tady.“
„Rozumím. Prokázal jsi mi službu, o tom není pochyb. A jestli ti věří Olaf, tak já rovněž. Jsi vítán v mém domě a městě. Všechny služby ti budou poskytnuty za tvé úspěchy. A jestli budeš mít zájem, určitě ti najdu nějakou práci.“
„Děkuji, jarle, a na znamení vaši vstřícnosti Vám věnuji ještě tamten drakar.“ Všichni se na něj zadívali. „Měl by být nepoškozen a mně je jaksik loď k ničemu.“
Jarl neskrýval překvapení. „Jak jsi získal nepoškozený drakar?“
„Požádal jsem posádku, zda by jej neuvolnila. Vyhověla mi,“ v zádech slyšel Olafův smích.
Dále už nepadly žádné slova, jen si podal s jarlem ruku a tím stvrdil dohodu. Potom se dali všichni do práce krom Helen, která si ho nadále přeměřovala. Nakonec se ale porozhlédla po vísce a pak zpátky na něj.
„U otce ti najdu místo na spaní, jestli chceš.“
„To nelze odmítnout.“
Helen se pousmála a odešla, i on měl důvod k úsměvu.
Nasadil si kabátec a zapínal si přezky. Helen ležela na posteli a měla na sobě jen kožešinu.
„Takže už odjíždíš?“ zeptala se Helén.
„Už nastal ten čas.“
Byl zde dva měsíce, během kterých se připravoval na cestu na sever. Učil se řeč, písmo, zvyky, poslouchal zvěsti a aklimatizoval své tělo. Dělal práce pro jarla Harelsona a když mohl, vídal se s Helen. Strávili spolu krásné chvíle, které si hodlal uchovat, avšak jednou musely skončit. Helen působila jako ryzí voják, ale i ona potřebovala náruč, do které se mohla ubalit, a ta jeho jí ze záhadných okolností vyhovovala. Asi věděla, že jednoho dne odejde a proto si jej vybrala. Snažili se spolu strávit spousty nocí a všechny mu připadaly nenahraditelné. Až se z toho začal obávat, protože musela nastat chvíle, kdy odejde.
„Není ještě brzo na odchod?“ ptala se Helen.
„Ty dva měsíce bohatě stačily. Jsem připraven, jak potřebuji, a už jsem zažil horší starty.“
„Takže jedeš na sever.“
„Ano.“
„Co když nenajdeš, co hledáš?“
Zasekl se. „Najdu.“
Helen zaváhala, ale zeptala se. „Před čím utíkáš?“
„Minulostí. Mám ale cíl, který vše mění. Co bude potom to nevím. Teď je ale ještě brzo dívat se do budoucnosti. Až poté co splním svůj úkol, můžu začít přemýšlet o budoucnosti.“ Váhal ovšem, jaká budoucnost ho přece jen může čekat, když umí jedinou věc a v zádech má univerzitu. Zatím na budoucnost nechtěl myslet, a rovněž i na svoji minulost. Jednou se ale všemu postaví čelem, bude muset.
Dále si pak oblékal zbroj a Helen se sama oblékla. Pak k němu přistoupila zezadu a nasadila mu vestu, jeho poslední díl. Obešla jej a zapnula mu jednu přezku, stejně jako to dělal on, pak se mu zadívala do očí.
„Byly to krásné dva měsíce, co jsem s tebou strávil, ale…“
Helen mu požila prst na rty a nadále se mu dívala do očí. „Nic neříkej. I já jsem si ty dva měsíce užila a věděla jsem, že to přijde. Máš svůj úkol od bohů a já to chápu. Musím ti ale poděkovat.“
„Spíše já bych měl děkovat tobě.“
„Ne, já tobě,“ políbila ho na rty. „Sbohem.“
„Sbohem.“
Vzal si meče a odešel pryč bez jakéhokoliv pocitu provinění. Tenhle život nebyl pro něj, a v budoucnu by Helen jen ublížil. Nemohl jí totiž dát to, po čem asi toužila, po tom po čem touží spousty žen. Byla to cena za to, že ovládla své schopnosti. S Helen strávil krásný čas, a i jí se líbil, avšak musel odjet. Během odjezdu si až vzpomněl na Elisu, jaké by to s ní asi bylo, kdyby spolu strávili více času než jen pár nocí a zase pauza. Mohl jen doufat, že taky tak krásné jako s Helen. A bude na ni vzpomínat s radostí. Byl rád, že to chápala. Tušil, že Helen už asi v životě nikdy neuvidí, ale nelitoval toho. Její pohled mu prozradil, že to věděla, ale zároveň v něm byla síla, kterou při odchodu potřeboval. Měl úkol a ten musel splnit. Nasedl tedy na koně a vydal splnit vizi od Bílé paní.
Konec druhé kapitoly