Kapitola desátá – Umění lidské rasy
Seděl na kameni a stále oddychoval po dnešním tréningu. V dálce viděl blesky a na něj samotného už delší dobu silně pršelo, avšak dokud nedokončil denní lekci, nehodlal dělat nic jiného. Stále měl totiž na jazyku pachuť prohry v aréně, a tak zintenzivnil svůj výcvik. Už dříve se nebál cvičit za špatného počasí či nepříznivých okolností, ale po aréně už nedělal rozdíly. Párkrát se třeba i úmyslně opil, aby měl výcvik těžší či si vymýšlel jiné překážky, které bylo potřeba během výcviku překonat. Chtěl tak navázat na starý Marklenův tréning, který už roky nepraktikoval díky cestám, na které vyrazil. Znova už prostě nechtěl zažít bezmoc, při které byl vydán napospas druhému. Znova ne.
Po tréningu se pak vrátil zpět do města a když měl příležitost, zamířil přímo za Shantal. Oceňoval její společnost a i ona byla ráda, když se za ní vracel. Především byla spokojená, když ji navštěvoval dopoledne před prací, kdy taky potřebovala nejvíce uvolnit.
Vyskočil na koně a porozhlédl se po karavaně, jež se připravovala na odjezd z Edingardu. Neměl z toho dobrý pocit, už jen důvodu, že byla mobilizovaná i celá Lyssanderova garda. Navíc jeho rozkazy zněly úplně jinak, než u lordových sil. Lord Lyssander dojednal se svým největším soupeřem Vladimírem konečnou smlouvu, která měla zabránit válce. K tomu hodlali sjednotit království, a to sňatkem Vladimírovy dcery Andrey za Edwarda. Byla to ovšem čistá politika, která neměla nic společného s touhami těch dvou. Avšak osobní štěstí šlo vždy stranou, pokud jsou dotyční aspoň trochu významní. Vše již bylo i zařízené a plně domluvené a nijak se ho nic netýkalo, ostatně jako jeho úkol, a to hlídat Elenaor. Jako jediný dostal na starost její bezpečí, přičemž pochyboval, zda ji vůbec někdo může ohrozit. Zároveň ovšem přemýšlel, proč se vůbec Elenaor zúčastní celé svatby, když byly i významnější události, kterých se neúčastnila. Tak či onak byl nepříjemně zvědavý, co ve Vizegradu objeví, už jen z důvodu, že si Elenaor nedokázal představit na cestách, kde neměla své pohodlí, jak se pro zakázanou bohyní přísluší.
Procházel tábor a sledoval přípravy na zítřejší vstup do města. Lyssanderovi vojáci si připravovali parádní uniformy, a nezahálelo ani služebnictvo, které je doprovázelo. Pak si ale všimnul menšího rozruchu a v dáli uviděl eskadru lorda Vladimíra, v doprovodu Lyssanderových jezdců. Eskadra již byla v očekávání a měla předat poslední informace o vstupu do města i o průběhu celé svatby. Nevšímal si jí tedy a pokračoval dále za Elenaor. Byla ve zdejším táboře a karavaně jako šedá myška. Nevěděl, co si má o ní myslet, protože oproti jiným významným hostům doprovázející Lyssandera, měla jen minimum přidělených služebníků. Zároveň vůbec neopouštěla svůj stan a nikoho nechtěla vidět, dokonce ani jeho. Až si pomalu říkal, kdo ve skutečnosti více plánoval, zda-li Elenaor nebo Lyssander.
Prošel vstupní bránou do Vizegradu a zastavil se. Pozvedl hlavu směrem k oblakům a díval se na létající květy, co rozhazovali lidé na hradbách. Jeden z lístků zachytil do dlaně a projel po něm palcem. Pak opět pozvedl hlavu, ale ne směrem k lidem, kteří skandovali sláva a vítali Lyssanderovu rodinu. Ne, zadíval se na bijící zvony a dostal rázem pocit, že by měl mít helmu spíše na hlavě, než aby se mu houpala u pasu. Nesnášel ten zvuk, a už z dálky kdy se přibližovali k městu, si vybavil staré vzpomínky z dětství. A i když zvony v tomto případě vydávaly pro mnohé radostný zvuk, dal by raději přednost čemukoliv jinému, klidně i bitevní vřavě. Alespoň, že se nacházel na konci kolony a nikdo si jej nevšímal. Ovšem přesto si připadal na nesprávném místě. Neměl rád zbytečně moc pozornosti a celá oslava nadějí, že žádná válka nebude a konečně se smíří nejvíce nenáviděné rody, mu přišla až absurdní. Nemohl se však divit prostému lidu, který si během války vždy odnese nejvíce utrpení.
Prošla okolo něj Elenaor a zadívala se mu do očí. Ďábelsky se na něj usmála a pokračovala dále. Nevěděl, jak si má její úsměv vysvětlit, ale to bylo u ní běžné. Musela vědět něco co on ne. Upustil lístek a následoval ji. Elenaor však nechtěla pokračovat v koloně, místo toho vešla přímo mezi lidi. Procházela mezi nimi pomalým krokem a nikdo jí nevěnoval pozornost. Během toho se jich dotýkala a nasávala jejich příběhy. Ohlédl se za sebe a zjistil, že je jediný, kdo Elenaor doprovází a nesledují je ani Lyssanderovi vojáci. Dostal až pocit, zda Elenaor ještě vůbec někdo vidí, ona přece o sobě uměla dát vědět, ale celou dobu si jí nikdo vůbec nevšímal. Až v moment, kdy se před ní zastavil malý chlapec. Elenaor se ale na něj jen usmála a pohladila ho po tváři. Pak klučina uhnul a opět pokračoval dále v cestě.
Když sledoval procházející se Elenaor mezi lidmi, jak se jich dotýká a hltá jejich příběhy, přemýšlel nad jejich prvním setkáním. Lyssander mu tehdy řekl, ať přijde na to, kdo je Elenaor. Svůj úkol splnil a mohl si říct o cokoliv, jak mu lord slíbil, avšak zatím stále posečkal. Tady nešlo o to, kdo Elenaor je, ale jaké plány s ní má Lyssander. Proto čekal na vhodnou chvíli, kdy bude doopravdy znát odpověď na otázku, jež nebyla vyřčena, aby nebyl zbytečně překvapen.
Prošli spolu mezi lidmi celou cestu až před palác, kde Lyssander zrovna představoval svoji rodinu. Očekával, že se Elenaor bude chtít zúčastnit představování, ale místo toho se raději bavila s lidmi po svém.
„Myslel jsem si, že budete chtít být ve středu zájmu,“ pronesl tiše, aby jej slyšela jen Elenaor.
„Tam není nic nového. Já chci vědět, jak doopravdy žije Vizegrad. A ne, jak se tváří jeho šlechta.“
„Dovolím si tím pádem odhadnout, že i víte, jak žije Edingard.“
„Přesně tak. Život města nepoznáš z rukou urozených, ale z jejich poddaných a jejich trápení.“
„Proto vás Lyssander doopravdy má, abyste pro něj sbírala informace?“
Elenaor se na něj otočila a vlepila mu facku. Její oči byly rázem rozpálené a žhnuly svým ničivým ohněm.
„To vás opravdu tak rozpálilo, že jsem poukázal na to, že vás Lyssander vlastní?“
„Mě nevlastní vůbec nikdo.“
„Kdybyste nebyla u Lyssandera, věřil bych vám to. Když nic ale nepovíte, musím se k odpovědi dostat jinak.“
Elenaor se zklidnila a zpátky otočila na Lyssanderovu rodinu, která právě vstupovala do paláce. „Poslední dobou začínáš být příliš drzý.“
„Lyssanderovo prostředí mi nedává na výběr.“
„Aspoň už chápeš, jaká jsem.“
„To nemá s Lyssanderem nic společného, vy jste nikdy nebyla člověk.“
„Bavíš mě, ale tady už začíná být nuda. Půjdeme dále,“ rozešla svým pomalým krokem, při kterém se dále dotýkala všech lidí v okolí.
Procházeli pak slavícím městem a Elenaor se neustále dotýkala jiných lidí. Měl možnost během toho přemýšlet a uvažoval nad Lyssanderovým současným stavem. Sice se s Vladimírem tvářili, jako nejlepší kamarádi, ale ve skutečnosti tomu byl opak. Chtěl vládnout sám, ovšem nyní se situace pro něj zkomplikovala, neboť Edingard ani Vizegrad nebyly hlavní města Baldirie. Vznikala tudíž otázka, jak moc bude kontrolovat Edwarda a Andreu ve svůj prospěch, protože i Vladimír do toho bude chtít zasahovat. Nejspíše se oběma vládcům jedna o něco jiného, ovšem teď budou muset své ambice omezit.
Zastavili se s Elenaor u malého náměstí a pozorovali lidi, kteří tančili za doprovodu hudby. Houslisti s bubeníky hráli společně a tanečnice přímo uprostřed kradla sledující diváky od okolních párů. Její dovednosti společně s rozpuštěnými havraními vlasy a smaragdovými oči, z ní dělalo nepřehlédnutelnou. Dokonce si všiml, že zaujala Elenaor, která sledovala pouze ji. Když pak dívka skončila a lidé jí tleskali, Elenaor vyšla pevným krokem přímo k ní. Rozhrnula dav a svérázně dívku uchopila za pas levou rukou, zatímco pravou jí zajela do vlasu a začala ji vášnivě líbat. Dav utichl a nechápavě sledoval, jak se Elenaor snaží dostat jazyk stále hlouběji a hlouběji do krku dívky, přičemž ta se jí naprosto podvolila a i ona jí následně vjela prsty do vlasu. Nikdo je však nezastavil, přestože spousta lidí byla pohoršena. Zbytek si ovšem nečekaně užíval nadcházející pohled. Elenaor pak odtrhla dívku od sebe, až ta z toho spadla na zem. Ukončila z nenadání představení, jež sama započala a hluboce od toho oddychovala. Otočila se pak a opouštěla náměstíčko za naprostého úžasu všech přihlížejících. Rychle ji pak doprovodil a až za pár rohy v novém davu se Elenaor zastavila a otočila jeho směrem.
„Její chuť budu mít na rtech ještě dlouho, stejně jako duši.“ Utřela si pak rty hřbetem pravé ruky a spokojeně mlaskla.
O tom nepochyboval, pomyslel si. Ve skutečnosti právě mohl vidět, jaká je Elenaor ve skutečnost, jako zvíře zavřené v kleci, jehož klíček drží Lyssander. Jak se ale do té klece dostala a čím ji Lyssander nalákal, mu bylo záhadou.
Pokračovali poté skrz město, dokud nedošli před chrám. Všude stáli vojáci hlídající nejen dav, ale i případnou hrozbu. Zároveň muži ve zbroji lemovali celou cestu z paláce, po které se už pomalu linulo cinkání kopyt. Lidé se pomalu točili a sotva viděli přijíždět spřátelené rodiny, opět provolávali sláva. Nejprve přijely obě rodiny bez svatebčanů a před chrámem se znovu na sebe usmívali, přičemž Lyssander s Vladimírem se plácali po ramenech. Jejich přátelství snad mohl uvěřit jedině dav, ale nikoliv lidi, kteří je alespoň trochu znali.
Když pak přijížděl ženich rodiny, vstoupili do chrámu, kde je už očekávali jejich vazalové. Edward vystoupil z kočáru a zastavil se na schodišti, odkud pak mával davu. Jeho herectví ale nebylo nikterak dobré jako jeho děda, a přestože mu lidé i tak mávali, raději nemeškal a odešel. Až jak přijela Andrea, nastal pravý aplaus. Se svými modrými svatební šaty s nádechem do zlata, doslova očarovala dav, který skandoval její krásu. Byla pohledná a ve tváři působila i nevinně, až mu jí bylo líto, neboť o Edwardovi věděl své. Docela jej i zajímalo, jak moc ji museli přesvědčovat, že její osud je ve prospěch království a že její oběť je nezbytná.
Jakmile byli všichni v chrámu, dav se uklidnil a očekával už jen zvony, které stvrdí celý obřad. Podíval se na Elenaor, ale ta působila, že ji celá svatba nezajímá.
„Jaký je váš pohled na svatbu, paní Elenaor.“
„Politický nástroj.“
„I mezi prostým lidem?“
„Je to svazek mezi dvěma lidmi, který jim nastavuje pravidla. Musel to vymyslet někdo velice chytrý, kdo chtěl manipulovat s lidmi.“
Očekával od Elenaor obdobný názor. Pravdou ale bylo, že sám na téma svatby neměl nijak pozitivní náhled, ale asi to bylo tím, že čarodějové tvoří víceméně páry a nikoliv rodiny. Byli tu ovšem výjimky, do které například spadal Remair se svoji ženou.
„Víš co je prodloužená ruka neúspěšné politiky?“ pokračovala se zájmem Elenaor.
„Zasednutí u jednacího stolu?“
Elenaor se jen pousmála, ale neodpověděla. Místo toho se rozešli dále, kdy se Elenaor opět dotýkala lidí. Nezaujaly ji dokonce ani zvony ohlašující ukončení spojení před bohy a nastolení nové éry v království. Dále jen procházela městem a dotýkala se lidí. Konala tak až do noci a nevynechala snad nikoho, na koho narazili. Dotýkala se obyčejných lidí, dětí, opilců a prostitutek nabízejících se na ulici. Dokonce se dotkla i spoře oděné dívky, která si právě vedla zákazníka do vedlejší uličky, odkud zrovna jiná vycházela se spokojeným mužem. Měl až obavy, zda je někdo nebude obtěžovat za její dotyk, či bandy žoldáku, na které se vyzývavě usmívala, ale nic. Málem myslel, že už kvůli ní bude muset prolévat krev, ovšem Elenaor nikdo nevěnoval pozornost, vůbec nikdo. Vzbuzoval to v něm až další otázky, na které chtěl znát odpovědi, na to však potřeboval nové platidlo. Zatím se mu ale u Lyssandera dostávalo nečekané množství měny, jež následně mohl směnit. Nemohl ale říci, zda tomu bylo dobře či ne. Díky práci pro lorda mohl mluvit s Elenaor, což vykupoval jedině smrtí jiných, ale zároveň získával zkušenosti, o jakých by si jinde mohl nechat jen zdát. Byl to jeho další začarovaný kruh.
Elenaor následně svoji cestu zamířila do paláce, kde očekával, že skončí. Všech důležitých setkání a oslav se rozhodla nezúčastnit. Byl tak zvědavý na její pokračování v pravém místě dění, kde se píše historie. V paláci byl ovšem překvapen. Elenaor se tam chovala jako pravá dáma a nijak už se neobtěžovala doteky kolemjdoucích lidí či vojáku, kteří stáli po chodbách na stráži. Místo toho okolo všech prošla a zaujala v hlavním sále své předem připravené místo. Postavil se tedy za ni ke zdi, jako ostatní osobní strážci a sledoval celý sál. Elenaor pak jen tiše seděla a dívala se kolem sebe a na ostatní šlechtice, kteří se bavili mezi sebou a sledovali ostatní. Uvědomoval si, že se právě dostal na místo, kde se probírá jen politika, přestože každý byl s každým kamarád. Přetvářka všech přísedících byla až neskutečná a místy se o její věrohodnosti nedalo pochybovat. Nechápal tedy, o co Elenaor šlo, ještě když jen seděla a nehodlala použít svoje schopnosti. Přešel tedy k ní a naklonil se k jejímu uchu, kde šeptal.
„Nerozumím tomu, paní Elenaor. Celou dobu jste se všemu vyhýbala. Vynechala jste přivítání, svatbu, hostinu i pochlebování šlechty novomanželům, jak jim předávali dary, ale na večerní oslavu, kde se už jen pije, dorazíte?“
„Ráda jsem ve středu dění historie.“
Podíval se na přiopilé šlechtice. Politice nikdy pořádně nerozuměl a nijak o ni nestal, ať už mezi šlechtou či na univerzitě. Ale asi měla pravdu, že vše co vyjmenoval, bylo bezvýznamné a až teď se začne doopravdy jednat o budoucnosti. Zadíval se na Andreu a Edwarda. Seděli uprostřed hlavního stolu, odkud měli celý sál jako na dlani. Působili, že si svatbu užívají, stejně jako obě rodiny, ale zároveň viděl, jak Lyssander a Vladimír stále spolu diskutují. Jistě už domlouvali následnou vládu a bylo jedno, komu sedí koruna na hlavě. Elenaor měla pravdu, až když došlo na spojení rodin, doopravdy se mohlo začít plánovat.
Celý večer pak probíhal stejně. Neustále se jedlo a pilo, během čehož urození páni a dámy skládali poklonu novému králi a královně za doprovodu hudebníku v sálu. Stále se roznášelo nové jídlo a dolíval alkohol. Pořád se připíjelo i na budoucího potomka, na což Edward a Andrea reagovali s pobavením. A do toho všeho se urození obou rodu navzájem bavili a plánovali, jak nejlépe zužitkují nastalou situaci.
Když vše sledoval, vzpomněl si až, jak jednoduchý život vlastně vedl. Spadal sice pod Marklena a jeho učení, ale mohl v podstatě vyrážet, kam se mu zachtělo. Nyní byl akorát připoután k Lyssanderově rodině aby se skrýval. Možná už tomu nebylo potřeba a mohl odjet, ale kam vlastně měl jet. Neměl momentálně žádný cíl, kromě zjištění pravdy o Elenaor. Ta otázka jej zajímala jako nic jiného a po cestě za jejím nalezením už prožil mnohé. Co všechno ale ještě bude muset zažít, si neodhadoval troufat.
Noc dále plynula, až se pomalu začínala projevovat i na svatebčanech. V ten moment se Lyssander postavil, aby přilákal pozornost všech v sálu a hodlal pronášet řeč.
„Králi a královno. Dneškem jste přinesli mír pro naši zemi. Nechť trvá napořád.“ Lyssander se pak otočil na Vladimíra, uchopil ho za ramena a usmál se na něj. „Příteli, dneškem naše rodiny vytvářejí budoucnost. Na krále a královnu.“
„Na krále a královnu,“ postavil se Vladimír a oba s Lyssanderem pozvedli číše. Vzápětí dovnitř vběhly služebné, které narychlo dolévali pánům, co měli prázdné poháry, stejně tak Lyssanderovi a Vladimírovi. Připili pak novomanželům a Edward s Andreou se na oplátku políbili, čímž si vysloužili obrovský potlesk.
Vše sledoval a dělalo se mu z toho špatně. Tolik falešné lásky ještě neviděl, a přitom pracoval v nevěstinci. Musel z toho až odvrátit zrak mezi lidi a všiml si, že jeden z hostů se zakuckal. Zakýval hlavou ze strany na stranu, ale spatřil dalšího hosta, který nemohl popadnout dech. Postupně se poté přidávali další hosté, jež se chytaly za hrdla a mnozí začali kašlat krev. V ten moment se rozrazily dveře a dovnitř vběhla Lyssanderova garda a napadla všechny Vladimírovy šlechtice, kteří seděli na jedné straně sálu. Byl ovšem rychlejší než oni a než plně rozrazili dveře, měl již roztáhle prsty a připravené kouzla ve své mysli. Po jeho vzoru byli v pohotovosti i okolní strážci a rozhlíželi se mezi sebou, zda nepřijde útok ze zálohy. Nebylo však nic z toho potřeba, neboť Lyssander se hodlal zbavit jen druhé rodiny, včetně jejich vazalů. Mnozí muži včetně žen byli náhle přiotrávení, a jejich strážci neměli šanci proti dobře připravené gardě. Odvaha ani oddanost svému panovníkovi v tomto případě nic nezmohla proti těžce vyzbrojené a opancéřované Lyssanderově pěchotě. Po krátkém střetnutí, jehož ozvěny zbraní se táhly celým hradem, bylo rozhodnuto. Nakonec i ti nejvěrnější strážci, kteří doposud nepadli v nevyrovnaném boji, odhodili zbraně. Někteří dokonce ani nedokázali ze své hanby zvednout oči a podlaha plná krve jim byla milejší, než pohled na své pány, jak jsou tahání z místnosti Lyssanderovou gardou. Mnozí Vladimirovi věrní pak pomalu umírali v rukou gardistů, ať už z přípitku či sečnými zraněními při obraně. Venku je však všechny bez rozdílu čekalo setnutím hlavy, přestože někteří už byli mrtví. Jejich těla měla posloužit jako výstraha a nebyl ušetřen vůbec nikdo z Vladimírovy strany, muži, staří, ženy i děti. Na všechny čekala preventivní smrt, která měla potlačit jakýkoliv zárodek neposlušnosti lordu Lyssanderovi. Ten mezitím vlastníma rukama zabil Vladimíra, když mu dýkou vykuchal břicho. Vladimírova rodina pak byla probodávaná krátkými zbraněmi, dokud všichni neleželi mrtví na jídelním stole. Jediná Andrea byla ušetřena a sledovala hrůzu, která se jí právě odehrávala před očima, zatímco ji drželi Lyssanderovi vojáci. Co se týkalo stráži, jejichž páni byli právě usmrcení, ti odhodili zbraně na zem, ale sotva dopadl poslední meč, byli zmasakrování do posledního.
V sále pak nastalo ticho, které přerušily Lyssanderovy kroky v potocích všudy přítomné krve. Zastavil se uprostřed sálu a zadíval se všem svých vazalům postupně do očí. Pak pozvedl číši směrem k Edwardovi a pronesl s úsměvem, „ať žije král.“ Jeho vnuk mu úsměv oplatil, přestože se z něj nevědomky stala loutka, kterou právě ze sebe stvrdil. Vazalové najednou pochopili, co od nich Lyssander žádá a postupně provolávali „ať žije král,“ skláněli se. Avšak ve skutečnosti nepoklekávali před Edwardem, nýbrž Lyssanderem. Jen Elenaor se ani nehnula a vše bedlivě sledovala.
Když všichni vazalové skončili, Lyssander se usmíval a otočil se směrem k Andreji. „Království potřebuje dědice,“ pronesl a Andrea se zděsila. Nestačilo, čím si právě prošla, ale ono to ještě neskončilo. Připadala si jako v té nejhorší noční můře, kdy probuzení neznamená útěk před můrami ale smrt. O tu i následně prosila a bránila se, ale proti sevření rukou gardistů nic nezmohla, přestože se vzpouzela jako lvice. Nakonec ji odvedli do královského lože a Edward ji následoval. Stejně tak učinili i vazalové, kteří za doprovodu svých stráží a Lyssanderovy gardy opustili sál. Během odchodu ale raději ještě všichni poklekli kolenem do kaluže krve a políbili Lyssanderovy ruku na znamení věrnosti. V tu chvíli si jej zavolala Elenaor, aby se k ní naklonil. Pootočila hlavu směrem k jeho uchu a tiše promluvila.
„Válka neboli smrt nepřítele. Tak zněla odpověď na prodlouženou ruku politiky. Právě jsi svědkem politiky obyčejných smrtelníků. Rozkošný pohled, že? Když jim dojdou nápady, tak dále zafungují obyčejné pudy, které nedokáží nic jiného než jen smrt. Měl by ses dívat pozorně a hlavně si všímej detailu, protože vy lidé neumíte nic jiného, než se mezi sebou jen mordovat. Jen málo kdo z vás dokáže psát dějiny bez krve.“
Měla pravdu. Zkurvenou děsivou pravdu. Až nyní si doopravdy plně uvědomoval slova, jež kdysi pověděl Elise. Myšlenky jsou ušlechtilé, dějiny krvavé, a právě se nacházel v místě, kde se psala historie, jak ji umí napsat jen smrtelníci. Najednou si i vzpomněl, odkud měl onu větu. Nalézala se v knize, jež popisovala historii Říši lidí, dříve než padla a vznikly z ní království, jaké znal dnes.
„A jak píšete historii vy, bohové.“
„Skrze smrtelníky, jak jinak,“ chladně se usmála, během čehož jí zaplaly mrazivě oči.
Byli jen figurky na šachovnici, nic víc. Bohužel jen málokterý smrtelník by mohl změnit svůj osud, avšak on mezi těch pár vyvolených nepatřil. Nehodlal se zapojovat do her mocných a hrát jak ostatní pískají, na to mu byl jeho život příliš cenný a proto i odešel od univerzity. Právě akorát dostal drahocennou lekci a opětovné uvědomění, které i potřeboval. A bylo nyní i načase, aby se opět posunul dále. A hlavně teď, když viděl, že na místě, jež se nachází, nemá život pražádnou cenu, i když není obyčejný.
Když zůstali v sálu pouze s Lyssanderem, Elenaor se zvedla. „Jdeme,“ vrátila jej zpět do reality. „Tady už není nic k vidění.“
Elenaor překročila těla jako by nic a pokračovala. Doprovodil ji a během toho se střetl s Lyssanderovýma očima. Nalezl v nich uspokojení z masakru a pocit neporazitelnosti. Zároveň však v lordovi objevil, že jeho náhle opuštění v nejvyšší slávě se neodpouští.
Lyssander sledoval jeho odchod, dokud nezůstal v sále sám mezi všemi těly. Rozhlédl se po nich a pak jen pozvedl rameny. Bylo to tu zase, pomyslel si. Bylo opět potřeba zabít rytíře Bílé paní.
Vyrazili s Elenaor ze sálu a pokračovali směrem k jejím komnatám. Po cestě mu však neunikly krvavé stopy a všudy přítomné odklízení těl. Zahlédl dokonce i podřezané služebnictvo, což vysvětlilo, jak dokázali dostat jed pro všechny potřebné cíle. Po náhledu z okna pak uviděl hromadu těl bez hlavy, které zdobily drahé ošacení, přičemž vojáci stále nosily další a další těla na hromadu. V samotném městě pak vypukly nepokoje a na pár místech se rozhořely ohně, ovšem Lyssanderovy síly, stejně jako nově získané po Vladimírovy, rychle potlačovaly jakýkoliv zárodek odporu, pokud nechtěly umřít.
Zavedl Elenaor do jejich komnat, ale na chodbě se zastavil a podíval se na stráže na jejím konci. Muži si něco mezi sebou brblali, ale pak odešli. Když je viděl, uvědomil si, že asi nemá příliš času. Vstoupil dovnitř a zavřel dveře na zámek. Zadíval se pak na Elenaor, která nalila dva poháry rudého vína a jeden mu podala. Zasedla poté ke stolku a rukou mu nabídla místo.
Zadíval se na víno ve svých rukou a pak na ni. Váhal, ale nakonec si sedl naproti ní a napil se vína. Bohužel mu v ústech ihned zhořklo. Bylo ovšem jedno jaký alkohol by vypil, vše by mu nyní zanechalo stejnou pachuť na jazyku. Elenaor se taky napila a pousmála se na něj. Byl však překvapen, že zatím po něm nechce natáhnout ruku, jak bývalo při podobných sezeních zvykem. Přemýšlel, co tímto posezením sleduje.
„O co si myslíš, že tady ve skutečnosti šlo?“ započala rozhovor Elenaor.
„Normálně bych řekl o vládu nad Baldirii, ale vy do toho nezapadáte.“ Stále na tu otázku neznal odpověď.
„Přesně tak. Lyssander se nikdy nespokojil jen s titulem lorda, ba dokonce ani král by mu nestačil. Ne, on se chtěl stát bohem, a jak nejjednodušeji to jde, no přece pres zakázané bohy. Musel však tehdy obětovat mnohé, aby mě získal, ovšem nakonec mě se svojí sektou dostal do zajetí. Zpočátku si myslel, že bude stačit mít se mnou sex a zbytek se poddá. Nevím, jaký blázen s tím přišel, ale při mém pouhém dotyku pochopil, že toho není schopen. Stačí málo, abych se dozvěděla vše, a především jeho velkolepé ambice, po kterých tak prahne. Nehodlal se ale vzdát a zasvětil svůj život bádáním po svých touhách, zatímco já zůstala v jeho zajetí. Bohužel pro něj se časem malá skupinka dozvěděla jeho plány a začali jednat. Lyssander je ale předběhl a nejdříve zabil krále a poté byl na řadě Vladimír. Ten mu však vzdoroval a dokonce přišel s plánem, jak Lyssandera zastavit. Celá ta svatba byla Vladimírův nápad, čímž hodlal Lyssandera vybarvit špatně před královstvím a navíc jej chtěl dostat pomocí jeho vnuka. Lyssander musel přes skřípání zubu svatbu přijmout, ale nehodlal se nechat zahnat do kouta, to nikdy. Proto dnes Vladimíra zabil společně s celou jeho rodinou,“ pronesla pobaveně.
Bohové, do čeho jsem se to připletl, řekl si v duchu. Rozhodně ale nehodlal pokračovat v lordových službách. Nyní už doopravdy věděl, o co tady šlo. „Ať si je bohem koho chce, já už tady nebudu. Není to můj problém.“
Elenaor se pousmála. „Když ne ty tak kdo?“
„Někdo jiný.“
„Tvá lidská nevědomost je tak sladká. Už není kdo jiný, teď už ne.“
„Vždy se najde nějaký blázen.“
Elenaor se znovu pousmála. „Proč si vůbec myslíš, že tě Lyssander vzal do svých řad?“
„Kvůli vám.“
„Já nejsem odpověď na všechno,“ řekla s ďábelským úsměvem na rtech.
„Ale jste. Sama jste to řekla, Lyssander vás potřebuje. Miluje vás a zároveň nenávidí. Mně už je to ale jedno, po dnešku odcházím.“
„Stejně neutečeš.“
„Zmizím do jiného království a ještě dále, bude-li potřeba. A jestli si mě tam najde se svými služebníky, zabiju je. Univerzita sice po mně nadále pátrá, ale doposud mě nenašla, což mi zvyšuje šance. A Lyssander zatím není, čím chce být.“
„Nic z toho neskoční pokud nezabiješ Lyssanderovu pravou ruku.“
„S Igorem počítám od prvního dne.“
„Igor nikdy nebyl Lyssanderovou pravou rukou, je jen nastrčený.“
„A kdo jí teda je.“
„Osoba, jež je tobě známá jako Lira,“ pronesla škarohlídně Elenaor.
Na okamžik se mu zastavilo srdce. To není možné, řekl si v duchu.
„Ale ano,“ pokračovala Elenaor, neboť jeho reakci vyčetla z tváře. „Lira je Lyssanderovým nejvěrnějším špehem. Proto ji i na tebe nasadil. Nikomu nevěří jako Liře, ona je jeho všechno a jako jediná zná jeho cíle a tužby, tedy kromě mě. Je mu vehementně oddaná a jedině její smrt je dokáže rozdělit. Bylo vskutku zábavné sledovat, jak se kolem tebe motá.“
Nechtěl tomu pomalu věřit, ale Elenaořin úsměv z jeho zaskočení napovídal, že mluví pravdu. Celou dobu si hřál na prsou hada, o kterém si myslel úplně něco jiného. Byla to pro něj ledová sprcha, ale přesto všechno Lira je jen člověk. „Tak zabiju i ji.“
„To ti taky nepomůže.“
„Tak se vrátím a zabiju přímo Lyssandera.“
„Lyssander je ve výsledku tvá nejmenší starost.“
Nechápal její slova. Vše se točilo okolo Lyssandera a jí, ale dle ní je Lyssander zanedbatelný, čemuž nerozuměl. „O kom tedy mluvíte.“
„O Bílé paní, které jsi vzal jeden z jejich mečů,“ řekla pobaveně. „Vzal jsi ho bez dovolení a přivlastnil sis tím její jméno, a Lyssander to ví, on totiž ten meč poznal. Nadosmrti jsi prokletý a už nikdy se své kletby nezbavíš.“
Nechtěl až věřit, co právě slyšel. To snad ani nebylo možné. Kolik kleteb na sebe ještě dokáže seslat. Stalo se mu přesně to, před čím mnohé varoval, proklel sám sebe, a přitom tak jednoduše. Bylo to však horší, protože někdo jako on, někdo kdo kletby řeší, věděl, že jen málo kdy při rušení kleteb nastávají šťastné konce. Kolikrát je zkrátka potřeba za zrušení kletby zaplatit tu nejvyšší daň. Nemohl se z toho až na pobavenou Elenaor dívat a zahleděl se z okna na město.
„Vím, na co myslíš,“ pokračovala Elenaor. „Znám tě, ať chceš nebo ne.“
„Ne neznáte,“ zpět se zadíval Elenaor do očí.
„Ale ano. Tvá matka je čarodějka, která tě počala během krvavého úplňku a tvůj otec je důstojník.“
Neodpověděl a byl stále kamenný. Elenaor jej nepřesvědčila, přestože mohla mít pravdu. Proto Elenaor rázně pokračovala.
„Já vím, proč ses vzdal svého jména.“
Ztuhnul, ještě navíc ve chvíli, kdy Elenaor zdůraznila slovo, vzdal. Jeho největší tajemství z dětství už nebylo pouze jeho.
„Každá kletba se dá zrušit,“ pronesla Elenaor vítězoslavně. „Ale tady je jediná cena za vítězství, smrt. Můžeš ten meč vrátit, ovšem to ti nepomůže, ba naopak.“
„Co tedy navrhujete.“ Uvědomoval si svoji situaci a Elenaor byla jediná, kdo mu z ní mohl pomoct.
„Bílá paní s tebou musí mít nějaký záměr, neboť jinak by tě už dávno stihl trest smrti či něco daleko horšího. Ostatně i proto jsem ti nechala ukrást její meč, abych zjistila, co tebou sleduje.“
„A víte, o co jí jde.“
„Nikoliv. Její záměr mi zůstal skrytý. Přesto všechno vím, že Bílá paní nemá s Lyssanderem nikterak dobré vztahy, čehož můžeš využít.“
„To vy ovšem také ne a klidně mě můžete jen chtít zneužít.“
„Rozhlédni se pořádně kolem sebe a přemýšlej.“
„To já dělám vždy.“ Elenaor měla pravdu a její nabídka byla příhodná. Lyssander byl jeden z jeho problému a pokud mu nelhala, vše bylo zřejmé, i proč zůstal prozatím naživu. Bílá paní měla jasný záměr, a ať už byla kdokoliv, nepochyboval, že jej ztrestá. Ocitl se tak na její cestě, přestože o to neprosil a nyní stál proti jejímu nepříteli, který už byl i jeho nepřítelem. A jak pravilo jedno staré přísloví, nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Byly tu ovšem otázky, na které chtěl znát odpověď dříve, než definitivně zpečetí svůj neodvratný osud. „Jak to, že Lyssander poznal její meč.“
„Já nebyla jeho první volba na cestě stát se bohem. Lyssander vyzkoušel mnohé, ale nic jej neposunulo dále jako já. Během těchto události však narazil na jednoho z rytířů Bílé paní. Jeho meč má Lyssander stále u sebe.“
„Kdo jsou vůbec její rytíři.“
„Dávno zapomenuté legendy, ze kterých se staly báchorky na strašení.“
„Na každé legendě je kousek pravdy.“
„Ale to by ty legendy musel ještě někdo znát, a věř mi, že některé zapomenuté příběhy mě rmoutí daleko více, než si vůbec dokážeš představit.“
Při jejich schopnostech muselo být umořující, když v lidech zjišťovala, co všechno už stihnuli zapomenout. „Takže smrt Lyssandera, to jediné na čem teď záleží.“
„Přesně tak. To je tvoje jediná jistota, stejně jako když jsme se setkali na začátku. Nic se nezměnilo.“
„Jak toho ale dosáhnout, už tady a teď?“
„Ne. Lyssander jistě počítá s tvojí zradou, především po tvém odchodu ze sálu, kde se z něj stál vládce Baldirie. Bude se tě snažit zabít dříve, než cokoliv uděláš a nijak nebude držet své psy zkrátka.“
„Takže jeho garda. Kolik má gardistů?“
„Padesát.“
„Jistě pošle skoro všechny, ne-li všechny. Musím je vylákat z města, abych nebyl nijak omezen. To ale nebude problém a můžu si na ně počkat. Je tu však Albert, který nebude stát bokem. Navíc on mi dal rady, jak bojovat proti upírům, což je má nevýhoda.“
„Bude na tebe dokonale připraven.“
„Ano. Důležitější ale bude, kdy zasáhne do boje než jak. Zkušenosti mi říkají, že vyšší upíři jsou proti silnému soupeři závislí na prostředí. Toho musím využít, pokud jej chci zabít.“
„Dobrá. Řekněme, že přežiješ útok Lyssanderových nejsilnějších a jeho upíra, co bude následovat pak?“
„Město bude v chaosu, ať už oslavami jeho vítězstvím či pobouřením, což mi dovoluje vstoupit do Edingardu nepozorovaně. Samotný vstup do pevnosti už ale bude horší a nejspíše spustím poplach. Nejsem Lyssanderovým silám známy a nebudou vědět, o koho se jedná, ale celou pevnost nedokážu porazit.“
„V tom nevidím problém. Lyssander musí nechat značné množství svých sil tady, aby udržel Vizegrad. Útok na svoji pevnost neočekává, ne tak rychle.“
„Přesto všechno, stále v tom zmatku musím najít Liru.“
„Bude mezi služebnictvem, jako obvykle.“
„To přivádí další komplikace, můžou mě poznat.“
„To je málo pravděpodobné, Lyssander dbal na tvoji utajenost.“
„Tím pádem mi na cestě k Lyssanderovi už nic nestojí.“
„Jeho rodina, i ona si zaslouží zemřít.“
Měla pravdu a souhlasil s ní, ovšem do toho se pouštět nechtěl. „Toto téma si ponechám otevřené.“
„Jak je libo, ale nezapomeň během něho na Andreu.“
Na tu už snad do konce života nezapomene, hlavně její tvář, kdy jí celý masakr proběhl před očima, ale to pro ni stále nebyl konec. „Vypadá to, že jsme domluveni.“
„Ano. Po návratu do Edingardu odjedeš a v noci se vrátíš zachránit si kůži.“
„A co potom?“
Elenaor se na něj bedlivě zadívala. „A bude ještě nějaké potom?“
Elenaor měla pravdu. Neměl jediný cíl a poštval proti sobě rod, jehož pán se chce stát bohem. Plánovat budoucnost a ptát se, co bude po tom všem, bylo zbytečné, protože na konec nemusí ani dojít.
Další den hned ráno, se Lyssander připravoval společně s rodinou na odjezd zpět do Edingardu. Elenaor měla pravdu a lord ve Vizegradu ponechal značné síly. Celkově karavana hodlala cestovat narychlo a svižně. Jemu tento přístup vyhovoval a čím dříve bude zpět, mohl se pustit do práce. Zároveň i cítil napětí, jaké mezi ním a Lyssanderem vládlo, potažmo jeho muži. Nijak už nemusel pochybovat o nastávajících činech, ba konce se ani nimi zatěžovat. Jeho jediná starost byla, že se na cestě nevyspí z důvodu jejich možného útoku.
Během cesty městem pak mohl vidět zkázu, která zasáhla Vizegrad. Město bylo zahaleno kouřem po požárech a panovala v něm napjatá atmosféra. Protesty a vzpoury v podstatě nic nezmohly a lidí nedokázali pozvednout hlavy ze strachu dalšího trestu. Jen Andrea se snažila držet bradu vzhůru, a když ji ráno viděl, tak nedala na sobě nic z předešlého večera znát. Dokonce měla na sobě stále stejné šaty, ve kterých ji Edward znásilnil, když se bránila. Snažila se být svému lidu oporou a těch málo šťastlivců, co ji viděli, se i dokonce pousmáli, než je stráže pomocí obušků srazili k zemi.
Následná cesta proběhla rychle a bez obtíží. V jednu chvíli se sice věrní lorda Vladimíra pokusili osvobodit jeho dceru, ale Lyssanderova garda je rychle poslala za svým pánem. Mohl tak alespoň opět vidět své budoucí nepřátelé, se kterými brzo změří síly. Byli ostřílení veteráni s dokonalým výcvikem, morálkou a tou nejpevnější zbroji a zbraněmi. Díky přepadu ale uspíšili cestu do Edingardu, což pro něj znamenalo jen dobře. Noci sice skoro nespal a neustále se díval přes rameno, či pozoroval všechny dokola, zda se už neschyluje k útoku, ale nic se nechystalo.
Po příjezdu do Edingardu pak nijak nemeškal, sbalil si své věci a okamžitě odešel z pevnosti. Nikomu ani nic neřekl, jen udělal vše, aby jeho odchod působil co nejvěrohodněji. Navštívil ve městě banku a dokoupil zásoby, a jakmile opouštěl městské brány, pomalu se schylovalo k západu slunce. Byl však až překvapen, jak město samotné přijalo zkázu ve Vizegradu. Lidé na ulicích slavili a oslavovali Lyssanderovo jméno. Nemohl jim to mít však za zlé. Drtivá většina Lyssanderových poddaných byli jen obyčejné loutky, které poslouchaly svého pána a prožívaly s ním jeho radost a smutek. Bylo tudíž pochopitelné, že měli důvod k oslavě, byli na vítězné straně. Ve své podstatě ani neměli na výběr, ostatně jako všichni poddaní, kteří řeší pouze to, zda budou mít alespoň cokoliv k jídlu a politika je nezajímala. Měli prostý život a nebyli zatěžování problémy mocných.
Když pak zastavil za Edingardem na místě, které si vybral po nadcházející boj, opětovně se zadíval na město. Znovu se tam vrátí, aby proléval krev a uvrhnul jej do chaosu. Připadlo mu, že snad ani nic jiného neumí a jeho ruce byly stvořené k jedinému. Ve své podstatě měl ale pravdu, kterou si uvědomoval a právě pro nadcházející události i oceňoval.
Elenaor seděla v altánku a sledovala pomalu zapadající slunce. Nevěřila pomalu, do jaké situace se dostala. Byla najednou závislá na smrtelníkovy, aby ji vyrval z náruče blázna. Za svůj dlouhý život už viděla a cítila mnohé, přes blázny či úžasně smýšlející lidi, avšak až nyní doopravdy potkala někoho výjimečného, kým jen nepohrdala. Možná proto jej Bílá paní nechala naživu, vždy si totiž uměla vybírat své rytíře. On však nebyl její rytíř a to ji na tom všem mátlo. Dokázal si ale získat její přízeň, rovněž jako její sestry. Musí však za to zaplatit obrovskou daň a teprve nyní se ukáže, zda to dokáže.
Její myšlenky ovšem přerušily Lyssanderovy kroky. Sedl si vedle ní do druhého křesla a pousmál se na ni. To samo o sobě bylo špatné, neboť Lyssander se nikdy nesměje. Natáhl k ní vítězoslavně ruku a tu uchopila. Zadívala se Lyssanderovi do očí a taky se pousmála. Svého nepřítele její člověk odhadl dokonale, otázkou ovšem stále zůstalo, zda bude ještě nějaké potom.
Stál uprostřed cesty vedoucí z Edingardu a sledoval pomalu zapadající slunce nad městem. Tak jeho matka byla čarodějka, která jej počala během krvavého úplňku. Nikdy nevěděl, kdo byli jeho rodiče, přestože jej to zajímalo. A teď když zná pravdu, neví, co si má myslet, protože znal čarodějky a věděl, jaké jsou. Jeho dar krve byl však zřejmý, ale až Marklenova škola z něj stvořila jeho dnešní podobu. Jedno bez druhého ovšem nešlo a ani se již ničemu nemohl divit. Ne, Marklenova škola jej jenom nasměřovala. Až jeho činy a rozhodnutí z něj vytvořili dnešní podobu, toužící být přesně tam, kde právě je, na úsvitu nového boje. Jeho minulost byla pevně daná, zatímco budoucnost záležela na jeho schopnostech a jezdcích, které už zpozoroval v dáli. Mohl ovlivnit vše, místo boje a jeho průběh, útok na Edingard a smrt Lyssandera. Ale to co mělo přijít až potom nikoliv. Věděl, jak fungují kletby. Četl o zakázaných bozích a uvědomoval si, že utíkat nemá smysl. Pokusil se utéct před Bílou univerzitou, ale ti jej nakonec dohnali a jen díky Kraierově ambicím prozatím unikl. Nevěděl, za jak dlouho jej dožene jeho minulost, ale tady už nemohl utíkat. Musel se postavit všemu čelem, a hlavně svému dalšímu prokletí.
Poslední paprsky před ním mizely, až jej najednou pohltila noční černota. Jezdci se stále blížili a první z nich začínali tasit meče. Přivolal si hůl do pravé ruky a zatlačil její konec lehce pod zem. Kouzlo již měl dávno připravené a čekalo jen na spuštění. Bylo to jedno z náročnějších kouzel na přípravu a čas, ale umožňovalo mu bojovat i proti bojovníkům s magickou ochranou. Počítal s tím, že Lyssander své muže nejen dokonale vyzbrojí a vystrojil, ale i připravil proti lidem s magií v krvi. Jejich odolnost vůči kouzlům byla problém, ale nikdy nebylo nic tak jednoduché a odolnost vůči magii už vůbec ne. Nehodlal totiž použít magii přímo na ně, přestože s její pomocí všechny zabije. Ne, hodlal se vrátit do dob minulých, na které se rádo zapomíná. Použije magii dle starých způsobu, jak o nich četl. Kdysi totiž magii používali výlučně elementárně a až poté pomocí ní čarodějové vyvinuli dnešní podobu kouzel, jaké zná dnes svět.
Jezdci se blížili, ale zatím se nijak nehýbal, ani poté co do jeho štítu narazily střely z kuší. Místo toho si dále jen prohlížel těžce vyzbrojené jezdce různými zbraněmi, jak kolem něj začali kroužit, jako banda divokých nájezdníků ze stepí. Stále se však nehýbal a čekal, dokud se nevhrnou přímo na něj. Zároveň vyhlížel, zda neuvidí Alberta, ale ten prozatím chyběl, což mu vyhovovalo. Najednou gardisti jako jeden zastavili a seskočili z koní. Pomalu se k němu blížili ze všech stran s pozvednutými zbraněmi a připraveni zasáhnout. V ten moment zrušil štít a plně se odkryl, avšak gardisté si toho nevšimli. Jakmile pak byli blízko na pouhých pár kroků a z klidné chůze se hodlali rozeběhnout, otočil holí v ruce, čímž spustil své kouzlo. Země kolem něj rázem praskla a zatřásla se, až se mnozí vojáci neudrželi na nohou a padli na kolena. Tím ale jeho kouzlo neskočilo, ba naopak. Teprve tak aktivoval svůj výtvor a následně se kamení otáčelo ve směru hodinových ručiček jako vír. Gardisté se v ten moment začali propadat pod zem, kde je drtila síla kamenů. Zbroje hlasitě praskaly, až přehlušovaly křik bezbranných vojáků. Cítil, že jejich odolnost vůči magii byla díky předmětům silná, ovšem zabíjel je nepřímo skrz zemi a ne přímo magií jakou vládl. Vír se pak dále otáčel a pohlcoval Lyssanderovy muže, včetně čtyř jedinců, kteří zůstali na koni a mířili na něj svými kušemi. Nestihli však včas vystřelit přesně a společně s koňmi na jejich hřbetech byli pohlceni zeminou pod sebou.
Udržoval zemní vír tak dlouho, dokud neutichl všechen křik. Ze země poté čouhaly pouze ruce jedinců, toužící se zachytit čehokoliv, co by jim pomohlo od nacházející smrti. Stál dále nehnutě uprostřed svého kouzla a musel až pokývat hlavou. Bylo až fascinující, jak jednoduše se dá zabít elitní garda jednoho lorda, pokud má čarující dostatečně času a dokonalé prostředí. Ve městě by si to dovolit nemohl, ovšem za předpokladu, že by nebral ohledy na ostatní. Ale jako člověk s magií v krvi musel, pokud nechtěl vzbudit zbytečné podezření v očích jiných.
Vyvolal kolem sebe štít a dále se nehýbal. Očekával Albertův útok každou chvíli a věřil, že je tady. Zároveň držel kouzlo se zemí stále v mysli, aby jej opětovně použil. Nemohl si dovolit zatěžovat svoji mysl dvěma rozdílnými kouzly, ale ještě potřeboval svůj výtvor na Alberta. V pravou chvíli ho opětovně použije, avšak už nikoliv v aktivovaném měřítku, ale jen přímo u své hole.
Sotva zpevnil dostatečně štít, ucítil náraz. Jeho ochranné kouzlo se rozbilo a povalilo jej na zem. Avšak i Albert po nárazu nedopadl dobře a polámal si pár kosti a skutálel se bokem. Rychle se postavil alespoň na kolena a opětovně vyčaroval štít s holí v ruce, do kterého Albert bleskově narazil. Albert znovu z nárazu upadl na zem, ale sám ránu ustál na kolenu, čehož hodlal využít. Soustředil do hole silu svého kouzla, a když jej Albert napadl, nevyčaroval opětovně štít, ale holi srazil jeho ruku stranou k zemi. Své reflexy měl posílené, jak jen dokázal, přesto si připadal vedle Alberta pomalý, až snad opilý. I tak mu ale dokázal srazit ruku k zemi, kde aktivoval předešlé kouzlo. Místo nárazu do země ale upírova ruka zajela po loketní kloub pod zem. Zrušil následně kouzlo a vytahoval hůl, zatímco Albert měl svoji končetinu zablokovanou. Přesto jej upír uchopil druhou rukou u levého ramene. Albertovy dlouhé drápy zaskřípaly o zbroj a mrštil s ním přes sebe o zem. Albert ho pak znovu chtěl přehodit a umlátit jej tak. Když ale dopadl na zem, dokázal sáhnout pro meč na zádech a odsekl Albertovu levou ruku u ramene. Osvobodil se a odkutálel se stranou, zatímco Albert zasyčel bolestí. Přesto se ale upír pokoušel vytáhnout sevřenou ruku zpod země svoji silou. Když viděl, že Albert dokázal nadzvednout zeminu, přistoupil rychle k němu a podsekl mu obě nohy. Albert vzápětí zasyčel a skácel se k zemi. Nyní již byl upír definitivně uvězněn a nemohl se uvolnit.
Ustoupil od Alberta a poklekl na kolena. Hlavou se opřel o meč a zhluboka si oddychl. Utřel si krev z nosu a snažil se zklidnit své tělo. Taková rychlá výměna náročných kouzel se musela projevit, stejně jako nadopování proti Albertovým reflexům. Musel až ze sebe sejmout jedno z kouzel kvůli orientaci a rychlosti. Albertovy schopnosti v podobě vyššího upíra byly příliš silné, aby se s ním mohl utkat. Zároveň neměl dostatek času na vyčarování kouzla, které by jeho schopnosti eliminovaly jako Alexandrovy. Musel kvůli souboji využít vše, co znal, a především okolí, na kterém byl závislý.
Postavil se na nohy a přistoupil k Albertovi, ten si snažil uhryzat ruku. Albert se zastavil a zadíval se na něj ve chvíli, kdy se napřahoval k úderu. Následně byl Albert o hlavu kratší a jeho tělo strnulo. Dokopl hlavu k tělu a sundal si ruku, kterou měl stále ve vestě. Její stisk byl pevný, přičemž pár prstů mu uvízlo ve vestě. Podpálil pak tělo se všemi kusy a podíval se na svoji vestu. Další nepříjemná historie byla zapsána do jeho života. Stačilo málo a byla by to jeho hlava, která se kutálela po zemi a ne Albertova. Trochu jiný pohyb Albertovy ruky a všemu mohlo být jinak. Zadíval se směrem na Edingard, město už ozařovaly vítězoslavné louče a písně. Byl teprve na začátku a už měl nové zářezy, a jen Lyssander ví, co jej čeká uvnitř.
Zahalil se černým pláštěm, stáhl si kápi přes hlavu a pokračoval chůzí do města. Brány byly otevřené, stráže přiopilé a celkově ve městě panovala vítězoslavná nálada. Lidé se bavili a oslavovali, alkohol tekl proudem a dívky nestíhaly obšťastnit zákazníky. Všichni slavili, hostince byly přecpané, rovněž jako náměstí, na kterých vystupovali hudebníci, v jejichž pozadí se houpali nedávní oběšenci. Připadal si snad, že je jeden z mála lidí ve městě, kteří nemají důvod k radosti. Avšak dlouho jim jejich radost nevydrží a zhořkne.
Zastavil se na okraji ulice, odkud měl výhled na pevnost a jeho obavy byly oprávněné. Lyssander nechal město žít svým životem, ale pevnost byla tichá a všichni muži na stráži. Měl dokonce pocit, že právě byli povolání další muži, neboť jeho gardisté se stále nevraceli. Nedokáže se dostat skrz hradby bez povšimnutí a v samotné pevnosti ho čeká připravena posádka. Mohl je nějak rozptýlit, ale to je stále nevyžene z hradeb. Na likvidaci a zneviditelnění taky nemohl spoléhat, bude během toho příliš odkrytý a pevnost samotná má jistě své ochrany. Ohlédl se zpět na ulice města a přemýšlel. Všichni byli v podnapilém stavu kromě pevnosti, to ale neměl jak využít a musel přemýšlet dále. Otočil se proto a vyrazil do města, kde hodlal najít, co potřeboval.
Zastavil se u náměstí a dobře si jej prohlížel. Hledal cokoliv, co by mu pomohlo a zároveň nechával plout své myšlenky. Věděl, že Lyssander nevystoupí z pevnosti, dokud bude na živu. Všechny jeho plány tudíž musely vést dovnitř za ním, tam se ale neměl jak dostat. Rozhlížel se dále a uviděl zrovna přicházející prostitutku. Dívce mohlo být třicet, měla bujný hrudník a rudé vlasy, které dokonale seděly k její rtěnce. Pousmál se na ni a ona na něj, přičemž vzápětí změnila své kroky k němu. Jediné osoby, které se vždy dostanou i za zamčené dveře jsou prostitutky, ty znají cesty ke všemu. Jeho zkušenosti mu říkaly, že dívky pro významnou událost či zákazníky většinou doprovází pasáci a bodyguardi, minimálně k branám kde na ně čekají, čehož mohl využít.
„Ahoj, žoldáku,“ spustila žena. „Nechtěl bys uvolnit od té těžké zbroje?“
„Neměla bys raději trávit čas v pevnosti s důstojníky?“
„Ráda bych, ale máme tam zákaz vstupu.“
Toho se obával, Lyssander bude držet své muže zkrátka, dokud to neskončí. „Promiň, ale budeš si muset najít jiného fešáka ve zbroji.“
„Stejný jak vojáci,“ pronesla podrážděně a otočila se.
„Počkej, cos to říkala?“
„Že jsi stejný jako vojáci, ti se taky nebaví,“ odešla.
Vojáci se nebaví, pomyslel si. Vždyť ale viděl Lyssanderovy muže, jak popíjejí a užívají si jako ostatní. Najednou mu to došlo, vždy viděl městkou stráž, ale armáda samotná byla v pevnosti pod zámkem. Pokud tudíž nastane jakýkoliv problém, Lyssander musí povolat armádu z pevnosti a ne síly z města. Stačilo je jen vylákat, ale to se snadno řekne, než udělá. Na druhou stranu ve městě v podstatě vládl chaos, který potřeboval jen zažehnout, a to doslova. Zadíval se směrem k prostitutce, už si našla svého zákazníka a vedla si jej do uličky. Ach ty ženy, řekl si v duchu a šel hledat místo, které by podpálil.
Dorazil ke skladišti na náměstí a pozorně se rozhlédl. Bylo zde plno lidí ale nikdo, kdo by se o něj zajímal. Vyšel proto klidným krokem ke dveřím, kde pomocí magie urazil zámek a vstoupil dovnitř. Myslel si, že právě teď zaujme alespoň nějakého strážného, ale zatím tomu tak nebylo. Našel tudíž ve skladišti zásoby oblečení a podpálil je. Následně opustil budovu, aniž by si jej někdo všimnul a pokračoval dále. Dříve než ale opustil náměstí, podíval se na skladiště, ze kterého už stoupal kouř. Chtěl si být jist, než mohl pokračovat.
Přemístil se pak k obchodníkovi, o kterém věděl, že má krám plný drahých látek. Jeho podnik ovšem nevybral jen kvůli sortimentu, ale i zástavby v dlouhé řadě budov. Až nyní doopravdy rozpoutá požár, jež zažehne město a vyvolá pravý chaos. Vyrazil dveře, ale nevstoupil dovnitř, pouze natáhl ruku a z ní mu vyšlehly plameny. Otočil se pak směrem pryč a jen poslouchal, plameny pohlcovaly vše, co jim stálo v cestě. Uslyšel ale křik linoucí se z pater nad ohněm. Zadíval se tím směrem, avšak ani se nehnul. Že bude někdy za svého života podpalovat město, jej nenapadlo, ovšem že u toho někdo uhoří, o tom nepochyboval. Vůbec jej to ale netrápilo, a ani nemohlo. Jeho mysl se nesměla zabývat každou lidskou duší, přesně jak jej učil Marklen. Jako čaroděj musel rozeznat budoucí následky ale i výsledky. Tím, že zabije Lyssandera, nejen že pomůže sám sobě, ale i království Baldirie na lepší budoucnost. Nemohl se proto dívat na každý život, ale na celek jako takový. A až nyní plně chápal mistrovy slova a zodpovědnost, jakou na sebe čarující lidé ve skutečnosti berou. A až nyní i plně rozuměl obyčejným smrtelníkům, proč nenávidí všechny čaroděje. Bylo to kvůli rozhodnutí, jaké často na jejich bedrech leží. Dříve si myslel, že se jeho mistr mílí, ale postupem času pochopil a naučil se rozeznat, kdy je potřeba zasáhnout a kdy je naopak nutno nedělat nic. Doposud se jej toto rozhodnutí netýkalo, ale nyní před ním stál a musel konat. Otočil se zpět na cestu a za zoufalého křiku po životě nešťastníka, pokračoval dále ve svém plánu. Neměl dostatek času, aby zachraňoval oběti svých vlastních plamenů, a zároveň se vypořádal s Lyssanderem. Vyšší dobro, tak mu tehdy Marklen poradil, aby si svůj čin obhájil a pojmenoval. Vyšší dobro.
Lyssander dorazil na hradby a sledoval své hořící město. Oheň se rozrůstal po budovách a do toho vládl chaos a křik. Oslava jeho vítezství se změnila v boj, který doufal, že se odehraje mimo jeho hradby. Celou zkázu jakou viděl před očima, znamenala jediné, jeho garda je mrtvá včetně Alberta. Tak velká ztráta jej rmoutila, ale nyní nebyl čas na zármutek a musel se připravit na svého nepřítele.
Město změnil z bujné nálady v oslavy na ochromení z plamenů, ale to mu nestačilo. Potřeboval chaos, aby donutil Lyssandera konat. Musel rozvášnit podnapilý dav, který nevěděl, co si má představit. Uchopil jeden z kamenů na zemi a prohodil jej vitrínou jednoho z odchodů. Lidi se na něj nechápavě dívali, ale on je ignoroval a vlezl do obchodu, kde posbíral kožešiny a vylezl ven. Vzal pak další kámen a rozbil vedlejší výlohu, odkud si rovněž pobral cenné věci. Chtěl tak pokračovat třetím obchodem, ale nemusel, našel se první odvážlivec, který pochopil, že můžou rabovat. Najednou se ozývaly další a další zvuky prskajícího skla doplňující požár, jež se linul městem. Další stupeň chaosu zažehnul, nyní byl na tahu Lyssander.
Lyssander sledoval, jak se jeho město pomalu obrací v obyčejné barbarství, ale zatím měla jeho stráž vše pod kontrolou. Věděl, že jeho muži potlačí všechny kriminálníky a nebude potřeba, aby zasahovala armáda. Měl až tendenci ji už vyslat, aby našla toho bezejmenného parchanta a ukončila všechna trápení. Uvědomoval si ale, že o to mu přesně šlo a musel vyčkat, dokud nepřijde správná chvíle.
Procházel ulicemi plných lidí a stále nedosáhl svého cíle. Lyssander zatím neposlal své muže, aby uklidnili město. Musel proto zajít ještě dál. Jeho dalším cílem za chaosem byly poplašné zvony, které s žádostí o pomoc volají pevnost. Už před jedním takovým stál, ale byla v něm posádka, přes kterou se musel probít. Bylo to však nevyhnutelné a hned u muže před dveřmi nezaváhal a pustil se do díla. Strážný na něj namířil kopí, ale to bylo zbytečné. Pohnul jen prsty a vytasil meč, přičemž překvapenému strážnému rozsekl krk. Odklidil pak jeho a uchopil meč. Hodlal následující boj provádět pokud možno jednoduše a ušetřit síly na Lyssandera, který jistě bude mít něco v záloze.
Vykopl dveře strážnice a srážel první meč stranou. K majiteli čepele natáhl ruku a odhodil jej na skříň plnou zbraní. Vzápětí se jeho meč znovu srazil s dalším, kdy se dostal na tělo strážnému. Přitlačil muže ke stěně, stejně jako na svůj meč, jež se ocitl strážnému na krku. Proříznul muži jednu tepnu a odstoupil od něj, aby mu mohl zbraň zarazit do hrudi. Vytasil mu pak jeho dýku a tu mrštil po druhém strážném zvedajícím se na nohy. Nezvedl se však, neboť dýka se mu zarazila do pravého oka.
Vzal si zpátky svůj meč a běžel nahoru po schodech. Potřeboval se dostat k poplašnému zvonu, který už musí Lyssandera donutit poslat armádu do města. Vyběhl do strážnice a v ní bylo prázdno, ale nad sebou slyšel dupat další muže. Musel být však obezřetný, neboť nahoru vedl pouze žebřík, kde se nebude moct chránit. Lezl proto opatrně po žebříku a neustále se díval nad sebe, zda tam neuvidí přibližující se zbraň. Nic však neviděl a sotva měl hlavu na střeše, našel dva strážné, jak se dívají na město. Rychle proto vylezl a sotva byl nahoře, první strážný jej uviděl a tasil meč. Rozeběhnul se k muži a povalil ho přes zábradlí na ulici. Druhému muži odklonil meč rukama do těla, kde neškodně narazil do zbroje. Vyškubnul mu jeho čepel z náruče a vrátil ji strážnému zpět do břicha a i jeho poslal přes zábradlí na ulici. Vzápětí sebral velké kladivo a udeřil jim do zvonu, aby vyvolal poplach. Bleskově pak ale zalezl zpět do díry na žebřík a vyčkával další zvony. Nemohl riskovat, že jej uvidí jiní strážní u zvonu, jak spouští poplach. Srdce mu tlouklo, zatímco čekal, ale pak uslyšel, po čem toužil. Ozývaly se další zvony, které volaly o pomoc pevnost. Spěchal pak zpět na ulice, kde se chtěl ztratit v davu, a podařilo se. Nyní už musel jen čekat, a bude-li potřeba, způsobit větší chaos.
Lyssander stál ve zbroji a sledoval hořící město. Najednou se však začaly ozývat i zvony a jeho výraz naprosto zkameněl. Jeho muži na hradbách ale nikoliv, protože zkáza města před jejich očima jim nebyla lhostejná. Lyssander si moc dobře uvědomoval, v jaké se nachází pozici a neměl na výběr, musel město zpacifikovat. Zároveň tím ale otevře dveře vlkovi toužícímu po pomstě. Jak chceš, pomyslel si a vydal rozkazy.
Postával v uličce s výhledem přímo na pevnost a čekal. Nechtěl věřit, že Lyssander stále nezasáhne a taky se dočkal, brány se začaly otvírat a z nich vystupovali seřazeni vojáci. Konečně, řekl si v duchu a začal se připravovat. Sundal si plášť, co pověsil na ohořelou budovu a vypil všechny předem vybrané lektvary. Začernil si důkladně tvář, aby jej nikdo nepoznal a ještě si nasadil šátek. Očaroval si hůl přímo pro dnešní večer a nechal ji zmizet pro opětovné povolání. Nasadil si helmu a naposledy zkontroloval, zda má vše na místě a utáhle. Jakmile se uzavřela brána a vojáci vstoupili do města, zahalil své tělo iluzi. Nyní už mu nic nestálo cestě za Lyssanderem a jeho pomstou.
Vystoupil zpoza rohu a klidnými kroky postupoval k hradbám. Celou dobu měl oči vzhůru a hledal cokoliv, co by mu naznačilo, že je prozrazen. Žádný z vojáků jej ale nespatřil. Seslal pak na sebe levitaci a vystoupal na úroveň hradeb, kde se porozhlédl. Všichni Lyssanderovi muži zaujali svůj prostor, ovšem nedokázali pokrýt tak velkou plochu. Jejich roztříštěnost mu nahrávala. Překonal díky tomu hradby a snesl se až na náměstí, odkud postupoval po svých. Ve stínu pak ze sebe snesl iluzi a hodlal pokračovat do pevnosti. Vyrušil jej však zvon na hradbách, přičemž rychle zpozorněl. Zjistil ale, že nebyl prozatím odhalen a vojáci volali na poplach kvůli něčemu jinému. Nevěděl, co viděli, ale to mu nepomáhalo, protože muži se začínali stahovat do pevnosti. Raději nemeškal a vstoupil do pevnosti, měl schůzku s Lirou.
Stráž otevřela lordu Lyssanderovi jeho komnatu a pak odešla za jeho rodinou. Lord všem rozdal patřičné rozkazy a sám se připravoval na střet. Byl tady a potřeboval vůči němu jeho vlastní zbraň.
Zatočil za další roh chodby a schoval se do stínu výklenku za sochou. V dálce uslyšel kroky patroly a čekal, dokud neprojdou. Zatím se hodlal vyhýbat všem možným střetům, a když mohl, zhasínal louče a svíčky. Tušil, že tento postup mu nevydrží dlouho, ale jeho neznámá pozice v pevnosti měla větší přínos, než cesta posetá těly. Počkal, až vojáci projdou a sotva byl zase sám, pokračoval v cestě. Mířil do spodních prostor pevnosti, kde chtěl najít Liru. Řídil se podle slov Elenaor a očekával, že ji najde mezi služebnictvem. Co se bude dít dále, nevěděl, neboť ji hodlal usmrtit a ona určitě bude schovaná za jiné. Nikdo nevěděl, kdo Lira ve skutečnosti je a o to bude celá situace palčivější, až ji mezi služebnictvem bude hledat.
Blížil se již ke kuchyni, když zpozoroval hlídku tří mužů. Bohužel, nyní se už nestihl skrýt a musel se s nimi utkat. V jeho neprospěch navíc hrála vzdálenost, přestože proti prvnímu muži stihl poslat střelu a vypálil mu díru do hrudi. Proti zbývajícím dvěma si už však nemohl dovolit čarovat. Vytasil meč a srazil nepřítelův stranou, vzápětí vyrazil pěstí a zasáhl muže do obličeje. Druhý voják rovněž zaútočil, ale jeho útok si nechal dopadnout na pancíř na zádech, což mu ihned vrátil a uhodil jej záštitou meče do tváře. Bleskově pak napadl prvního muže, ale ten se mu bránil pozvednutým štítem a sám sekl mečem. Musel se vyhýbat jeho úderu, ale dokázal se kolem něj prosmyknout a podseknout mu nohu. Následně upustil meč a s ním vyrazil proti druhému útočníkovi přímo do krku. Zabil tím vojáka připraveného k útoku uprostřed pohybu. Zbývající muž se ale nevzdával, ba naopak. Voják jej napadl celým tělem, až upadli a vyrazili dveře od kuchyně a spadli dovnitř. Dostal se však rychleji na nohy a zasednul vojáka s rukou se štítem na hrudi. Druhou ruku mu rychle zablokoval nohou, aby jej neohrozil svým mečem. Poté už jen vytasil nůž u pasu a vrazil jej muži skrz spodní čelist do mozku.
Jakmile souboj skončil, oddychnul si a uvolnil se, ovšem jeho zklidnění trvalo jen do doby, než zjistil, že kuchyň je plná služebnictva. Nikdo však neměl odvahu se na něj podívat. Postavil se a sledoval vystrašené lidi. Zároveň vrhal stíny díky oknům, skrz které pronikalo světlo z hořícího Edingardu. Byl přesně tam, kde chtěl, a vzbuzoval hrůzu. Nyní už jen musel dokončit, proč přišel. Porozhlédl se, ale Liru neviděl. Mnozí se však krčili ve stínu či za ostatní.
„Je tady Lira,“ pronesl temně, ale žádné odpovědi se nedočkal, jen tichého nářku a skrývaného breku. Musel zajít dále, neměl na výběr a uchopil nejbližší ženu, která se snažila bránit. Brečela a naříkala jako ostatní, ale nic jí to nebylo platné a přiložil jí zakrvácený nůž na krk. Žena jej neustále prosila a opakovala, že nikoho takového nezná, zatímco ostatní taky tiše prosili a žádali, ať ji ušetří. Po všech se porozhlédl a pak zpět do zaslzených očí ženy. Právě se dostal do vlastní pasti, ze které se nedalo uniknout. Mohla lhát a doufat na jeho ušetření, ale taky Liru nemusela doopravdy znát. Lira byla přece jenom špionka, která ví, co dělá, zde ji mohli znát jinak či vůbec. Co měl teďka ale dělat, dostat svým výhružkám nebo povolit, obě možnosti byly špatně. Nakonec zvolili tu horší možnost, povalil ženu na zem a zarazil nůž zuřivě do stolu. Žena se odplazila k ostatním, kde ji objali a dále se třásli před jeho hněvem. Nemohl ji zabít, ne nemohl. Tohle bylo něco jiného, než jak zapálil Edingard.
Znovu se rozhlédl po velké kuchyni a viděl, jak se jej báli. Ovšem našli už tací, kteří nalezli odvahu a pozvedli oči z podlahy. V ten moment i přes všechnu zlost musel odejít. Sebral nůž a zabouchl za sebou dveře od kuchyně. Zastavil se až na konci chodby, kde si očistil nuž a sledoval krev na látce. Krev bývala v jeho životě řešení, tak proč ji neprolil. Jeho instinkt mu říkal, ať to nedělá, co má ale dělat zatím nevěděl. Schoval nůž a přivolal si meč, očistil jej a vrátil do pochvy. Mohl prozkoumat další prostory služebnictva, ale to by mu trvalo celou noc a jeho smysly mu prozrazovaly, ať hledá tady. Něco v kuchyni přehlédl, ale vrátit se nemohl. Za svými zády ale uslyšel otvírání dveří a za nimi ta, jež hledal, Lira. Jakmile se jejich oči střetly, rychle zabouchla dveře, to však nepomohlo a už za ní běžel.
Vyrazil dveře od kuchyně a služebnictvo jej znovu se strachem pozorovalo. Hledal Liru mezi nimi, ale nemohl ji najít. V tom však muž, který objímal ženu, jež vyhrožoval, ukázal prstem na dveře vedoucí do sklepa. Proběhl kolem nich a seběhl schody, kde pak uviděl uhánějící postavu jako o život. Musel ji zastavit, než uteče hlouběji do pevnosti, kde jsou kratší chodby a kde mu zmizí. Zároveň tam může potkat další hlídky vojáků. Běžel za ní, ale uviděl, jak otvírá velké kovové dveře. Rychle se zastavil a natáhl k nim ruku. Lira už je měla skoro otevřené, aby mohla proklouznout, avšak když dveře ovládl, zabouchl je před ní. Pokoušela se je pak otevřít, ale proti jeho síle neměla žádnou šanci. Otočila se jeho směrem a v očích měla čistou hrůzu. Klesla na kolena a stočila se do nejmenšího možného klubíčka. Stále opakovala, že to není pravda a snažila se neexistovat, zatímco jí po tváři stékaly slzy.
Pomalými kroky se rozešel, a ozvěny z jeho kroku se roznášely chodbou. Nebylo zde příliš moc světla, jen louče, což potrhovalo nastalou atmosféru. Lira stále brečela a opakovala své, ovšem to jeho kroky nezvykalo. Když byl blízko, vytasil nuž už pasu, což Liru definitivně zlomilo, že se na něj nemohla ani dívat. Měl v tu chvíli v sobě pochyby, ještě když viděl, jak se z něj třese. Elenaor mu však řekla, kdo Lira je a kde ji má i hledat. Co když ale hrála jen vlastní hru, při které se chtěla jen opětovně pobavit? Ne, vše pro změnu do sebe krásně zapadalo, že nemusel pochybovat, ba naopak, mohl mít pevnou ruku.
Zastavil se nad Lirou a nechal chvíli vládnout ticho, než zvedla oči jeho směrem. Ty byly ubrečené a naplněné zoufalostí, avšak přesto byl ledově chladný. „Kdybys byla jen obyčejnou služebnou a patřila mezi ně, neukázali by mi cestu,“ pronesl bez emocí.
Liře se najednou změnila tvář z ubrečené dívenky na chladnokrevného vraha. „Zkurvysynu jeden! Víš vůbec, o co se pokoušíš!“
„To co je nezbytné.“ Pro jednou bylo vše, jak má být, řekl si v duchu a doopravdy si oddechl. Natáhl se levou rukou pro Liru, aby ji zvedl na nohy a zároveň byl opatrný, zda něco nezkusí. Měl ovšem pravdu, Lira se po něm ohnala skrytým nožem. Vykryl však zbraň levou rukou, čímž se odkryla a svůj nůž jí zabodl do břicha. Nechtěl ji zabít na zemi ale na nohou, avšak sama si zvolila. Až poté si všiml, že Lira jej přelstila a dokázala mu zabodnout svůj nuž zespodu do paže, kde nebyla krytá zbrojí. V první chvíli to ani nepocítil, ovšem toto zjištění ho akorát rozzuřilo. Nůž proto z jejího těla nevytáhl a místo toho čepel použil jako páku, aby ji postavil na nohy. Pomohl si i levou rukou, kterou jí zmáčkl krk a když byla na nohou, už jen bodal. Vrážel jí nůž do břicha znova a znova a nehodlal jen tak skončit. Lira se jej snažila ještě jednou napadnout, ale už neměla sílu a její ruku s čepeli neškodně odrazil stranou. Nakonec od ní ustoupil a prohlédl si své dílo. Lira měla kompletně rozbodané břicho, které by jí nedokázal spravit ani nejlepší chirurg na světě. Zadívala se mu do očí, zatímco jí z pusy stékala krev. Její pohled byl prázdný a již smířený se smrtí. Sjela po zdi, kde klesla na kolena a dopadla na břicho. Tvořilo se kolem ní rudé jezero a pozvolna z ní unikal život. Když si ji tak prohlížel, uvědomil si, že měl pravdu. Krev byla v jeho životě řešení, jen musel prolít tu správnou krev a naštěstí bohové mu dnes přáli, že se nespletl.
Odešel poté za dalším cílem a ponechal Liru v jejím rudém jezeře, které se stále rozrůstalo. Ve skutečnosti ale byla Lira šťastná, neboť neprozradila svou skutečnou podstatu a povolání. Dokonce ani Lyssander neznal pravdu a mohla díky tomu umřít s radostí na rtech. Naděje stále žila a ta myšlenka Liru hřála po zbytky jejího života.
Pokračoval chodbami a během toho si obmotával ruku. Lira mu probodla pouze sval a nic vážného mu nenapáchala. Netrefila ani kost, což mohlo být v současné situaci nebezpečné. Už dokončoval obvaz, když se mu udělal lehce mdlo a znecitlivěla mu levá noha. Bleskově mu vše došlo a rychle klesl na kolena, kde se snažil vyvolat zvracení. Ta mrcha ho otrávila a jistě ne ničím slabým.
Sotva vyprázdnil žaludek, vytáhl protijedy. Nohu už skoro necítil a vytrácel i cit z konečku prstů. Ta děvka na něj musela použít něco, co mu způsobí celkovou paralýzu. Vypil proto jeden z nejsilnějších protijedů, jaký měl. Přesto však nemusel fungovat, neboť jeho protijedy byly univerzální a Marklen je vždy učil, že jedy jsou kategorie alchymie sama o sobě a stejně se musí proti nim bojovat. Neměl však na výběr, proto zvolil velmi silnou dávku. Zároveň si tím ale uvědomoval, že tak silná dávka ještě při kombinaci s předešlými lektvary mu otráví krev. Vytáhl si proto ještě lektvar na čištění krve a nyní musel počkat, dokud se mu protijed dostatečně nerozlije v těle a nevrátí mu cit do prstů. Až poté mohl řešit další problém v podobě toxicity své krve. Navíc bude během celého procesu zranitelný, ale to stále ještě nebylo to nejhorší, co ho čekalo. Jakmile ale získal zpět cit do rukou a částečný do noh, mohl vypít čistící lektvar. Sotva ale lektvar začínal účinkovat, dostával do žaludku nové křeče a chtělo se mu opětovně zvracet. Musel však látku udržet v těle, aby se vstřebala a co nejvíce mu pronikla do krve. Pořád jej natahovalo, až si pusu chytl rukou a následně zvratky zpětně polykal. Nakonec to však nevydržel a znovu zvracel. Vypil pak regenerační lektvary a musel znovu čekat. Věděl, že to vydrží, ale až tady skončí, bude se muset vyléčit pořádně.
K jeho smůle ovšem přišli dva strážní, kdy byl stále na všech čtyřech a neschopen pořádného pohybu. Pozvedl jen hlavu a sledoval vojáky, jak se kolem něj postavili, přičemž jeden protáčel sekeru. Sklopil zpět hlavu a soustředil se. Stále se cítil paralyzován, ale nehodlal přijít o hlavu. V levé ruce si připravil kouzlo a pozorně sledoval nohy svého kata. Až se pohnou, může vyrazit. Připadalo mu to však jako věčnost, než měla započít jeho poprava. Nohy se pohnuly a v ten moment se odrazil. Přistál na hrudí svého kata, kde položil levou ruku se střelou a zasáhl srdce. Nebyl však dost rychlý a sekera mu sjela po zádech, kde zanechala šrám a prořízlou vestu. Druhý voják jej vzápětí bodl, čímž mu na vestě v zádech vytvořil další zářez. Přetočil se ale a povalil vojáka ne zem. Vytasil rychle dýku a snažil se ji muži zabodnout do krku. Narazil ovšem na svalovce, který mu dokázal držet ruku se zbraní jednou rukou, přestože i používal váhu těla a druhou jej navíc praštil do tváře. Musel proto sám zaútočit a praštil muže hlavou. Oba sice měli helmu, ale při úderu se mu podařilo přiblížit hrot správným směrem. Zopakoval tak útok znovu a na potřetí již škrábl mužův krk. Ten již nestihl uchopit zbraň druhou rukou, a přestože mu několikrát svalovec zasadil ránu pěstí do tváře, helma vydržela a při čtvrté ráně, se mu podařilo říznout muže do krku. Voják následně změnil úchop na svůj krk, ale tím mu jen pomohl, aby zarazil čepel hluboko do průdušnice. Pohnul poté čepeli, aby prořízl i tepnu a svalil se bokem od svalovce, který se držel za krk. Nespěchal ovšem a trochu si hodlal i odpočinout.
Vytáhl si malou čutoru a propláchl si pusu, aby se zbavil pachuti zvratků. Už ovšem během toho zvažoval, co dále, neboť měl před sebou dilema. Aby odvrátil otravu z protijedu, musel si vyčistit preventivně krev, což mělo za následek, že všechny lektvary s posilujícími účinky již pominuly. Navíc nemohl vypít obdobné další, protože potřeboval vypít ještě preventivně protijed. Ten předešlý se mu určitě nedostal všude, než jej eliminoval. Nemohl prostě vypít nic dalšího, riskoval by tak opětovnou vysokou toxicitu kvůli nedostatečnému odpočinku po vyčištění. A po vypití protijedu už byl zase na hraně svých možností. Jeho organismus nebyl všemocný a už teď dostával pořádně zabrat. Musel se tak nyní spoléhat jen na podpůrné kouzla, ovšem těmi nemohl pokrýt vše. Nezbývalo mu než si vybrat, čemu dá přednost. Nakonec vyhrály reflexy, které si zesílil. Avšak tím pro něj další výhody skončily, a dokud nedokončí Edingard, nemohl se už na nic jiného spoléhat.
Nabral trochu sil, vypil slabý protijed a pak si vzal zpět své zbraně. Mohl pokračovat v cestě, ale stále přemýšlel, co jej zde dalšího v pevnosti potká, protože doposud to nebylo nic dobrého.
Proplétal se poté chodbami pevnosti a snažil se vyhýbat všem patrolám. Postupně se mu to i dařilo, neboť zprávy o zmizelých hlídkách posloužily jeho účelům. Vojáci lorda Lyssandera byli oddaní muži, ovšem vypálené město, průnik do pevnosti a mrtvé patroly na nich zanechalo pachuť bezmoci, která v temnotě chodeb rostla. Dostal se díky jejich obezřetnosti daleko a mohl tím pádem pokračovat bez problému. V jednu chvíli ale bohužel narazil na šestičlenný oddíl, avšak všechny zabil ještě dříve, než se dostal na vzdálenost jejich mečů a seker. Jednoduchá magie a temná noc nedovolala světlu postupovat dále, díky čemuž bylo až k neuvěření, jaké jednoduché skutky dokázala obyčejná telekineze.
Následujícími chodbami se pak blížil ke svému vytouženému cíli. Neměl však příliš možnosti a musel jedinou možnou cestou. Čekala jej velká široká chodba, jejíž konec rozvětvoval sídla Lyssanderovy rodiny. Když byl v její půlce, vyšla z konce chodby delegace. V čele stáli poslední dva gardisté a za nimi Lyssanderova rodina, ovšem bez samotného lorda. Stáli tam všichni, Lukrecie, Alkex, Edward, Sára, Igor a Andrea. Měli kolem sebe ještě tucet mužů a zbytky speciálních sil, jež poznával. Další vojáci je museli čekat u koní. Neměl se jim jak vyhnout a jejich střet byl nevyhnutelný. Rozhodla se tím alespoň otázka, jak naloží s Lyssanderovou rodinou.
Alkex vystoupil před gardisty a vytasil meč, ti se ovšem na sebe podívali a jeden jej pak uhodil do hlavy. Alkex se složil na zem, zatímco druhý gardista ukázal na vojáky, aby lordova syna odtáhli dozadu. Bylo to zřejmé a jejich rozkazy jasné. Oba pak vytasili zbraně a rozeběhnuli se jeho směrem. Byl však již soustředěn a v rukou svůj výtvor. Nehodlal si gardisty pouštět k tělu, tedy rozhodně ne oba, jak měl v plánu. Počítal s jejich ochranou vůči magii a musel tak naddimenzovat své kouzla, aby je porazil. Vzápětí poslal svůj výtvor proti jednomu z mužů a rudá koule opustila jeho konečky prstů. Zasáhl gardistu s obouruční sekerou přímo do hrudi, přičemž výbuch muže kompletně zahalil plamenem a vyhodil z rovnováhy i jeho kolegu. Odolnost vůči magii se projevila, avšak ne tak, jak by si zasažený přál. Prorazil sice všechny bariery, ale ne dostatečně silně, aby gardistu usmrtil. Ba naopak, pomocí ohnivého kouzla rozžhavil gardistovu zbroj a místy zažehnul i oblečení. Z muže šlehaly slabé plameny a nyní byl odsouzen k pomalému uhoření jeho vlastní zbrojí a ochranou, která zafungovala, jak měla. Odolnost vůči kouzlům zkrátka nikdy nebyla jednoduchá, a především v praxi, kdy stačilo málo, aby výsledek mohl být jakýkoliv.
Sledoval svůj výtvor, zatímco chodbou se nesl nářek nešťastníka. Nemohl se ale nadále kochat svým výtvorem, že prorazil ochrany vůči magii přímým útokem. Musel se zajímat o druhého nepřítele. Nyní už navíc nestihne vyčarovat stejně silné kouzlo a kontaktnímu souboji se chtěl vyhnout. Sebral ležící sekeru a rychle s ní sekl po zvedajícím se gardistovi. Zasáhl jej do levého ramene, ale sekera neprošla dostatečně hluboko zbrojí, aby způsobila smrtící zranění. Rychle proto ustoupil od znovu padlého nepřítele a natáhl ruku k figurínám ve zbrojích, kde se nalézala halapartna. Přitáhl si ji a podrazil s ní gardistovy nohy. Vzápětí jej obešel a zabodl hrot halapartny skrz hledí do hlavy.
Boj náhle utichl a ozýval se jen nářek posledního z Lyssanderových elitních mužů. Obešel jej však a nechal jeho krutému osudu. Svým nářkem mu navíc jen napomáhal stále více destabilizovat morálku zbývajících mužů. Jeho osud byl stejně zpečetěn, jeho popáleniny byly příliš rozsáhle. Věnoval se tak ostatním, kteří už pomalu chtěli začít utíkat, ale natáhl ruku k jediným dveřím a zabouchl je. Alkex se však vzpamatoval a snažil se seskupit své muže. Nijak se mu to ale nedařilo, ještě ve chvíli, kdy pozvedl ruce a ovládl vystavené zbraně v okolí. Následně kolem sebe nechal roztočené zbraně levitovat a jen bedlivě sledoval oči svých nepřátel. Pohnul pak jen prsty a z tuctu mužů na nohou nestal jediný, váhaní je stálo život, ovšem jejich osud byl už předem zpečetěn. Jediný se zbraní v ruce byl momentálně Alkex, ale ani tomu již nemělo být dlouhé trvání. Sklopil všechny zbývající volné zbraně jeho směrem a hodlal ukončit jeho život. Alkex sice zakřičel, aby bojoval jako opravdový muž, čestně. Zůstal však kamenný, kdyby totiž tak bojoval, už dávno by byl mrtev. Navíc on bojoval podle vlastního kodexu. Avšak tomu nemohl Alkex jako nečarující rozumět. Alkex se vzápětí ocitl na okamžik ve vzduchu, za doprovodu Lukreciina křiku, když jej zasáhly všechny vznášející se zbraně. Jeho sestra z toho až padla na zem, rovněž jako Alkexovo tělo, ovšem to byl teprve začátek jejího utrpení. Vytasil meč u pasu a pustil se do díla, jakého ještě nikdy. Rozešel k Lyssanderově rodině a započal konání, které se mezi rody běžně používalo, když jednání nikam nevedla. Započal zabíjení šlechticů, tak jak mu popsala a přála si Elenaor. Jako první přišel na řadu Edward, kterého probodl. Ten až klesl na kolena, takže mu položil nohu na hruď pro snadnější vytahování čepele a v závěru jej skopl k zemi. Sotva však špička jeho čepele opustila Edwarda, udělal otočku a zasadil ránu Sáře. Ta se bránila rukou, která se následně oddělila, ovšem jeho čepel postupovala dále, dokud se nezastavila o její páteř. Vytáhl z ní meč a už zbývala pouze Lukrecie. Ta jej sice napadla a bušila do něj holýma ruka, ale více beze zbraně nedokázala. Odstrčil ji od sebe a poté ovládl pomocí magie. Přiložil jí pak hrot meče pod hrudní koš a pouze tlačil, dokud čepel neprošla skrz. Následně akorát uchopil meč oběma rukama a trhnul s ním do strany, čímž Lukrecii rozpáral.
Skončil a porozhlédl se po svém díle. Nebyl však nijak nadšený, nikdy neměl rád politiku a doufal, že se do ní tak jako dnes nezaplete. Sice mu byl tento přístup daleko více po srsti, než klasické vyjednávání, kde pusa říká něco jiného než oči, ale i tak neměl potřebu znovu se zaplétat do politiky. Zbývala už jen Andrea, která se zvedla ze země a dívala se na něj. Na tváři jí rozpoznal strach, ovšem zároveň odvahu, která jí nedovolila, aby zamřela na kolenou, nýbrž na nohou. Na moment zavřela oči a uklidnila se, pak je otevřela a byla smířena s nacházející smrtí. Obdivoval ji. Po tom všem čím si prošla, stále v sobě našla odvahu na důstojnou smrt, jaká se k ní jako královně sluší. Nebyl však zde pro její život, po tom nikdy neprahnul.
„Ať žije královna,“ pronesl a rozešel se chodbou, kde překračoval těla. Vytáhl si pak hadru a utíral meč od krve. Došel ke dveřím, schoval čepel a otevřel je. Avšak ještě se otočil na Andreu, která sebrala halapartnu a namířila ji k ohořelému gardistovi. Čekal, co se bude dít, ale nakonec zbraň sklopila a sledovala, jak muž pomalu umírá. Nedivil se jí, byli to právě Lyssanderovi gardisté, kdo měl na starost pobití všech jejich blízkých a následný dozor během její svatební noci. Pousmál se a odešel, čekal jej Lyssander a bylo neslušné nechat lorda čekat.
Následná cesta pak probíhala bez problému, nikdo se mu už nedokázal postavit. Vojáci, kteří jej potkali, raději odhazovali zbraně a snažili se neexistovat. Nijak se jim nedivil, protože výkřiky nářku jejich kolegů se stále nesly chodbami, stejně jako uvědomění, jak daleko se už dostal. Ocitl se díky tomu před jednacím sálem, kde očekával Lyssandera. Bylo to tady, alespoň částečná spása pro jeho život. Lhal by ovšem sám sobě, kdyby to nechtěl udělat od prvního dne, co jej Lyssander zajal. Aspoň nějaké pozitivum měla zkáza Edingardu, spojil potřebné s toužebným.
Otevřel dveře oběma směry a nalezl sedícího Lyssandera na svém trůně. Byl sám osvětlen pár loučemi, ale po pravé straně byly okna, kterými pronikaly paprsky města, jež stravovaly plameny. Jejich záře završovala celou noc, stejně jako atmosféru v sálu. Pomalými kroky se pak vydal sálem, během čehož si stáhl šátek pod bradu. Vrhal obrovské stíny a jeho kroky se ozývaly, jako předzvěst nadcházející smrti. Zastavil se až před Lyssanderem, který se jako správný vladař ani nepohnul. Vládlo pak dlouhé ticho, než Lyssander promluvil.
„Mě za Vizegrad nazvali vrahem, ale jak já mám nazvat tebe, za spálení Edingardu a zavraždění mé rodiny.“
„Spravedlností.“
„Tomu opravdu věříš?“
„Na tom stejně nesejde, jako na všem jiném, co se dnes odehrálo.“
Lyssander zpočátku nechápal, ale pak mu to došlo. „Měl jsem si to myslet. Nic do sebe nezapadlo a nyní vím proč. Ty nejsi její rytíř, ty jsi pouze nalezl její meč. Nejsi první, koho stihne její trest, a jistě ani poslední. Další nevinná oběť, co padla do její pasti. Přesto však zabíjíš v jejím jménu. Proč, věříš snad tak ve svoji spásu?“
Zamyslel se, Lyssanderovy slova totiž nebyly obyčejné. Cítil z něj, že ví, o čem mluví a přestože znal jeho činy a pohnutky, hodlal jej nadále poslouchat. Jeho mysl se zkušenostmi mluvila jasně, vždy je potřeba slyšet příběh i z druhé strany. „Pokračujte.“
Lyssander se opřel do svého trůnu. „Neodpověděls.“
„Ne.“ Nevěřil ve svoji spásu, jen doufal, ale doopravdy tomu nevěřil, nemohl.
„Ani nemůžeš. Můžeš ale něco jiného. Na počátku jsem se tě zeptal, zda věříš v bohy a ukázal jsem ti to, o čem si jiní můžou nechat jen zdát. Můžu ti ale ukázat mnohem více. Jejím rytířem se nikdy nestaneš, avšak mým také ne. Můžeš se však stát něčím víc. Mám spousty tajemných spisů, které mi jsou k ničemu. Ovšem tobě, člověku, kterému koluje magie v krvi, napomůžou více. Přemýšlej o své budoucnosti, už teď jsi vyhnanec, a jen bohové ví, co tě nadále čeká. Najdi sílu postavit si svůj vlastní osud a nebuď jako postradatelná figurka v jejich hře.“
Poslouchal každé jeho slovo a přemýšlel. Lyssander věděl, jak má mluvit, ale zároveň měl pravdu. Z rozhovoru s Elenaor pochopil, jak velkou cenu má život smrtelníka v očích bohů, možná ne u všech ale nakonec byli všichni postradatelní. Proč by tedy neměl mít vlastní budoucnost a dělat co se mu zlíbí. Vyrazit zpátky na cesty, kde hledal úkoly a nikomu se nezodpovídat, to co mu nyní kvůli univerzitě chybí. Kdyby měl sílu, nemusel by se bát jejich hněvu, ba nikoho jiného. Mohl být doopravdy svobodný, a ne jako předtím, kdy se neustále hlásil Marklenovy a univerzitě. Stačilo snad opravdu tak málo, aby byl šťastný a možná tak nalezl svůj sen?
„Vše zní až příliš dobře, Lyssandere, ale nezapomínejte, že jsem vám zabil rodinu.“
„A tobě není divné, že jsi na ně narazil na jediném místě, odkud nemohli utéct zrovna ve chvíli, kdy jsi tam byl? Proč neutekli před tvým příchodem?“
Zarazil se. Opravdu stál před člověkem, který s ledovým klidem obětoval rodinu pro dosažení svých cílů nebo naprostým šílencem. Měl pravdu, celé načasování a místo bylo zvláštní a vše až příliš do sebe zapadalo. Stále v to však nechtěl uvěřit a více mu smysly říkaly, že Lyssander jen hraje vlastní hru, ve které je klíčová figurka. Bylo tu ovšem několik nesrovnalostí a i osobní pocity, jež zasahovaly do konečného rozhodnutí. Jeho cíl a plán byl jasný, Lyssanderova smrt, ale jeho život byl bádáním a učením a mohl snad odmítnout nové neocenitelné materiály? Na názor univerzity se už nemusel ohlížet, odpadlíkem už byl. Mohl jej snad ještě čekat horší trest než smrt z rukou Bílé paní, jak mu předpovídala Elenaor? Nebo měl vše odmítnout a spoléhat na naději. Ne, na naději nikdy nespoléhal, ta byla prvním krokem ke zklamání. Ve hře přece byla ještě jedna varianta, a proto tu i byl. Hledal jiný konec než jen smrt a Lyssander mu přesto všechno nemohl nabídnout nic jiného než smrt, ne po zavraždění jeho rodiny. Lyssander se totiž chtěl stát bohem a něco vybudovat, a jako takový hodlal i své dědictví jednoho dne předat a to mu zhatil, jeho největší tužbu. Protože na co vám je všechen nabitý úspěch, když nakonec zemře spolu s vámi. V tom byli všichni stejní, lidé i bohové. Jen málokteří lidé, kterým kolovala magie v krvi, dokázali předat své dědictví. Možná to však bylo i dobře, protože mocní mágové už měli k bohům opravdu málo. A v tom snad bylo i jejich poslání, vědět, kdy a jak se správně rozhodnout, protože na jejich bedrech za jejich delší život leží daleko více rozhodnutí, než všech jiných smrtelníku, ať už byli čímkoliv. A nyní jedno leželo na jeho bedrech, osobní obohacení proti rovnováze. Nikdy se nepovažoval za jakéhokoliv ochránce čehokoliv, ale tady zkrátka musel zasáhnout. Ať už byly jeho pohnutky k vraždě Lyssandera jakékoliv, alespoň jednou ve svém životě před pomstychtivou smrtí musel udělat správnou věc, přestože to znamenalo zase někoho zabít. Musel zastavit Lyssandera on, neboť nikdo jiný už tady nebyl, i když byl zpočátku vůči této cestě lhostejný. Možná proto se i Elenaor pousmála, věděla, že nakonec to bude on, blázen, který udělá správnou věc, když je potřeba.
„Ne,“ odpověděl, přičemž Lyssander hodlal vzápětí promluvit, ale nedovolil mu nic vyslovit. Vyvolal hůl a jeho směrem vyslal předem připravené kouzlo, speciálně pro něj. Z hlavice hole vyletěla fialová koule velká jako hlava, kterou obklopovala černota. Zasáhl Lyssandera přímo do hrudi, avšak jeho ochrana vůči magii byla dostatečná, aby jej výbuch jen zarazil do trůnu a celý jej obletěl. Trůn byl rázem zničený, rovněž i stěna, ovšem Lyssander na sobě neměl jediné škrábnutí. Jeho jediný útok, aby předešel střetnutí, byl zbytečný a další už nemělo smysl vytvářet.
Lyssander se vzpamatoval a pousmál se. Vystoupil ze zničeného trůnu a vytasil meč u pasu. Jednal stejně, ovšem šáhnul po meči Bílé paní. Zaujal postoj a dobře si Lyssandera prohlédl. Byl to již muž v letech, ale jeho touha stát se bohem, jej nemusela posílit jen na duchu. Navíc měl roky zkušenosti a jeho postoj, pevný krok či netřepající se ruka napovídalo mnohé. Nemohl si dovolit lorda podcenit a nechtěl se s ním střetnout. Nevěděl, co má očekávat. Byl nyní plně oddán pouze na meč Bílé paní a své šermířské schopnosti, které se nemohly nijak vyrovnat těm lordovým.
Díval se Lyssanderovi do očí, a přestože si uvědomoval své šance, nedal na sobě nic znát. Musel věřit, že v nadešlém souboji vyhraje. Nitro mu však nedávalo příliš šanci. Jeho největší a dominantní síla byla magie, která mu byla zároveň k ničemu. Bylo ovšem až přízračné, že nejspíše nakonec zemře tak, jako spousta čarodějů v boji, mečem nepřítele.
Udělal krok dopředu a hodlal Lyssandera napadnout. Musel celý souboj ovládat, pokud chtěl vyhrát. Lyssander se zatím nepohnul, jen se na něj pousmál a odepnul si velký plášť z ramen, jež dopadl na zem. Vzápětí se mu musel bránit a uchopil meč oběma rukama. Jejich meče se střetly a narazili do sebe rameny. Jejich pohledy se opětovně setkaly, avšak když se podíval na Lyssanderovu zbraň, pochopil, že jeho šance se ještě zmenšily. Meč Bílé paní, jež vlastnil, byl nejsilnější, jaký kdy poznal. Přesto však na Lyssanderově čepeli nebyl jediný škrábanec, což znamenalo jediné, i Lyssander vlastnil její meč. Uvědomil si tím, že se nesmí spoléhat na zbroj a celý souboj se musí odehrát pouze na šermířské úrovni. Odtrhnul se od Lyssandera a sekl po něm dvakrát mečem. Lord mu však uhnul a ustoupil o pár kroků. Pak se na něj Lyssander pousmál a hodlal sám zaútočit, avšak to mu nedovolil a rychle zaútočil. Protazím se střetávaly jen jejich meče a navzájem kolem sebe kroužili, ale pak přišel Lyssanderův výpad a lord převzal iniciativu souboje. Vzápětí se musel jen bránit a ustupovat dozadu, kdy většinu úderu kryl mečem. Neměl odvahu vyzkoušet svoji zbroj proti meči Bílé paní, a ani možnost uhýbat úderům. Nakonec Lyssander přestal postupovat a dovolil mu oddechnout. O výsledku souboje již bylo rozhodnuto, aniž by skončil. Narazil na své limity, zatímco Lyssander nikoliv. Nemohl tento souboj vyhrát bez pomoci magie, ale zároveň jej ani opustit. Elenaor měla pravdu, když se ho zeptala, zda bude ještě nějaké potom. Jediná možná cesta na vítězství jakou viděl, byla vzájemná smrt, kdy se probodnou navzájem. Váhal však, nebyl připraven na sebeobětování, zatím ne. Byl odhodlán tento souboj dotáhnout dokonce ale ne se nechat dobrovolně zabít. Tuto možnost si hodlal ponechat až na samotný konec, ale otázkou zůstávalo, zda na něj vůbec dojde.
Lyssander jej znovu napadl a kroužil kolem něj, jako hladový vlk nad zraněnou kořistí. Svými údery jej tlačil dozadu, přesně kam chtěl. Neměl ani možnost dívat se pod nohy a musel jen ustupovat a vykrývat jeden úder za druhým. Nevěděl, o co Lyssanderovi jde, až do chvíle, kdy šlápl na jeho plášť a podjela mu noha. Lyssander si s ním hrál a nechtěl ho jen porazit, chtěl si vše vychutnat a celý souboj ukončit po svém. Chtěl jej zabít ve chvíli, kdy bude pod ním. Při pádu si uvědomoval, že právě umřel, jen se to ještě nestalo. Díky zesíleným reflexům mohl krásně vidět, jak padá s pravou rukou, jež svírá meč pod sebe, zatímco Lyssander se napřahuje na finální úder, kdy mu protne krk. Jeho jediná obrana byla natažená levá ruka, která však sama o sobě nemohla nic dokázat, ani kdyby v ní měl kouzlo. Jeho instinkt mu napovídal jediné, ať si do ní přivolá hůl a pokusí se s ním ubránit úderu, přestože to bylo zbytečné. I tak ovšem poslech svou mysl, a když dopadl na pravou ruku, jeho levá už svírala hůl, proti které mířila Lyssanderova čepel. Vzápětí se však stalo něco nečekaného, hůl od paní Lesa zastavila Lyssanderův meč, neprošel jí. Lord se díky tomu odkryl a překvapením klopýtl. Sám již očekával nevyhnutelnou smrt, avšak bohové si přáli, aby ještě nadále žil. Vzpamatoval se první a bodl mečem Lyssandera do nohy, kde čepel Bílé paní neměla jediný problém s jeho masem a stehenní kostí. Vzápětí se odkutálel stranou a sledoval Lyssandera, jež se skácel k zemi. Souboj najednou dopadl jinak, což ani jeden nečekal. Uvědomoval si ale, kdo měl po celou dobu šermířského střetnutí navrch, i to, jak si s ním Lyssander pohrával. Historie se ale neptá a pravdou bylo, že nakonec vyhrál. Zadíval se až na hůl ve své ruce a nevěděl, co si má myslet. Rozhodně ale na to nebyla vhodná chvíle a musel ukončit to, proč tu byl.
Postavil se na nohy a nechal zmizet hůl. Pak pomalými kroky přešel k Lyssanderovi, jež si svíral ránu. Bylo jasné, že již nic nezmůže, navíc musel upustit svůj meč, neboť jednou rukou by si nohu neudržel.
„Já ti nelhal,“ sípal ze země Lyssander. „Můžu ti nabídnout materiály, o jakých se ti ani nesní.“
„To démoni taky.“ Přiložil lordovi hrot meče ke krku. „Proč jste mě ve skutečnosti najal.“
„Měl jsi její meč, ale nebyl jsi na ničí straně. Musel jsem si tě držet u těla.“
Přítele měj blízko, ale nepřítele ještě blíž, pomyslel si. Tak jej měl Lyssander pod dohledem. „Proč jste mě poslal k Elenaor.“
„Byl jsi na útěku, musel jsem tě nějak udržet, přestože tě mí lidé zajali. A jak jinak donutit čaroděje, než mu dát něco neznámého.“
Tak proto chtěl, aby objevil Elenaor. Věděl, že to bude daleko lepší než vězení. Zároveň tím hlídal potencionálního nepřítele, kterého kvůli svým ambicím očekával. Vše najednou zapadlo dohromady. „Přepočítal jste se, neovládl jste mě.“
„Ne, ta čubka byla rychlejší,“ zadíval se na jeho meč. Poznámka na Elenaor byla zřejmá. „Jsi jen monstrum, jejich monstrum.“
„Ne, jen monstrum,“ máchnul mečem. Setnul Lyssanderovu hlavu, která se odkutálela stranou.
Odstoupil od těla a konečně bylo po všem. Spasil však svou duši nebo ji právě zatratil, to nevěděl a tady se to ani nedozví. Když ovšem hodlal očistit čepel, zarazil se. Lordova krev se mu přelila přes prsty a dosáhla emblému na hrušce. Náhle rozpoznal vyrytý symbol na meči od Bílé paní. Její znak byla krev, což bylo docela příhodné, vzhledem k tomu, že za její meč se platilo pouze krví. Zadíval se až na Lyssanderův meč, ale tam žádná značka nebyla, jen pouze škrábance. Bylo ovšem zbytečné nad tím rozjímat. Sebral Lyssanderův meč a vyrazil za Elenaor, která jej mohla očekávat na jediném možném místě.
Vstoupil do zahrad a přesně jak očekával, Elenaor seděla v altánku a dívala se do dáli. Přešel vedle ní a ona se pootočila a usmála. Nebylo mu moc do smíchu, ale taky pozvedl koutky úst a sedl si vedle ní. Oba se dívali do dáli, ale pak se zadíval na ni a nabídl jí svoji ruku. Elenaor ji přijala a zaklonila vzrušeně hlavu. Zároveň se ale začala smát, hlasitě a z plných plic. Připadalo mu, že nic strašlivějšího ještě neslyšel, až mu tuhla krev v žilách.
Když skončila, podívala se na něj a její úsměv na tváři patřil mezi to nejděsivější, co kdy viděl. Zkousla si spodní ret, až se Elenaor spustila čistě rudá krev. Ukazováčkem ji utřela a mlsně se oblízla. Krev jí ale nadále stékala po bradě, ovšem to ji nijak netrápilo. Ba naopak, využila mimořádnou chvíli, kdy po dlouhé době zase krvácela a naklonila se k němu, kde jej políbila na rty. Její polibek byl však něco výjimečného a její krev byla jako nejsladší ambrozie, jakou jen mohl ochutnat. Pomalu až od ní nechtěl odtrhnout rty, neboť v její krvi bylo více, než se mohlo na první pohled zdát. Elenaor tím dostála svému slibu a opravdu se její doteky nedaly vůbec porovnávat s jejím polibkem a krví. Navíc i prozřel, přesně jak potřeboval, přesně jak mu na začátku slíbila. Najednou věděl vše a jeho mysl se uklidnila. Jako by snad ani nezpůsobil žádný masakr, či konal dosavadní nejdůležitější rozhodnutí svého života, ve kterém rozhodoval o všem. Byl klidný, jako dítě u matčina prsu, kde ví, že je vše v pořádku a v bezpečí. Jeho mysl se očistila a byla připravena na cokoliv. Mohl se konečně postavit nevyhnutelnému, bez jakéhokoliv strachu.
Elenaor odtrhla své rty a zadívala se mu zhluboka do očí. Znovu se pousmála a odešla do zahrady. Sledoval její odchod do pomalého úsvitu a nemohl z ní odtrhnout oči. V půlce zahrady se otočila a zadívala se na něj. Přestože stále jasně viděl její tvář, vůbec jej nezaráželo, že její oči byly černě podbarvené. Její kůže získala bledější odstín a místy se trhala, odkud prosvítala bílá, jakou ještě neviděl. Vlasy se jí vznášely, přestože nefoukal vítr a krev, kterou měla na bradě, nahradila černá tekutina, ve které proudily tenké zlaté pramínky. Usmála se a pokračovala dále, avšak postupně se měnila ve stříbrný kouř, dokud úplně nezmizela.
Díval se dále do zahrady a přemýšlel. Napadlo jej, zda celou dobu nebyla Bílou paní právě ona, ale po jejím polibku věděl, že nikoliv. To co právě viděl a zažil, bylo nepopsatelné a její polibek vydal za tisíc slov. Na tohle nikdy nezapomene, a ne jen z důvodu, co všechno musel udělat, ale protože měl možnost ji vůbec poznat. Lyssander měl na začátku pravdu a nelhal mu, a byl rád, že se s Elenaor setkal. Nyní už i věděl, kam má vrátit meče, ale nikam nespěchal a dále rozjímal, smrt ještě mohla počkat.
Zastavil se za Edingardem a naposledy se na něj ohlédl. Uviděl pomalu dohořívající město, které celou noc nespalo a bojovalo s noční murou, po jaké nikdy netoužilo. Byl to krásný a děsivý pohled zároveň, protože nic na tomto světě lépe nevystihovalo jeho duši jako hořící Edingard. Jednou pověděl, že bude ještě lepší než všichni ti blázni a vrazi, se kterými se setkal a zabil. A měl pravdu, dotáhl své umění dále než oni. Elenaor měla pravdu, výsledek svého studia měl právě před očima. Byl lepší, byl monstrum o jakém Michael a Marklen mluvili a zase jim dával jen za pravdu. Nyní tomu ale bylo jinak než dříve, protože tehdy o sobě ještě neznal svoji pravdu a až později ji přijal a teď doopravdy stvrdil. Každým životem, který dnes vzal, se chtěl jen zachránit, ovšem nejspíše se mu to nepovedlo. Bílá paní neodpouštěla a doteď tomu dle Elenaor nebylo jinak, a hořící město na tom nemohlo nic změnit. I tak se ale hodlal svému osudu postavit čelem. Potáhl uzdu koni a pokračoval v cestě.
Byla hluboká noc, byl odpočatý, vyléčený a stál před starou zřícenou, kterou mu označila Elenaor, jako místo, kde má vrátit meče. Celou cestu zvažoval své možnosti a neustále se vracel k jedinému nevyhnutelnému osudu. Prohledal dokonce svůj deník a především oddělení s kletbami, ale nic pořádného nesnášel. Nemělo však smysl uměle natahovat svůj osud a bylo lepší, že vyrazil přímo. Byla zde naděje, že záchrana Elenaor a potrestání Lyssandera mohlo něco změnit, ovšem to by nesměl být, jaký byl a nevěřil této šanci. To už by raději svůj život dal všanc v boji, jak mu bylo zvykem, což ostatně i zvažoval. Jednu kletbu, které se už nezbaví na sobě má, tak nač se tížit další. Když bude potřeba, přidá i další aby žil. Nemohla to ovšem být jen obyčejná kletba, která bude stravovat jeho útroby. Ne, musela to být kletba, kterou přijme za svou a bude jej doprovázet do konce jeho dnů. Takový byl v podstatě i jeho plán, nevzdat se a bojovat jakýmikoliv prostředky, i kdyby se měl smrti dívat do očí, nehodlal ustoupit.
Vstoupil do staré zříceniny, ze které snad zbývaly už jen zdi. Celé místo bylo pohlcováno časem, ve kterém pomalu zanikly všechny slavné příběhy, co se zde staly. Už jen vzdálení místní či staří veteráni mohli znát příběh o zdejší zřícenině, který pomalu s nimi umíral. Nijak se ale nezajímal o starou stavbu a pokračoval do její nejvyšší věže, jež zdobila severní hory, pod kterými pevnost stála. Vystoupal do třetího patra, které bylo ještě oproti vyšším zachovalé, a nalezl komnatu, přesně z jeho vize.
Postavil se k oknu a spatřil jemu dobře známý výhled, přestože se zde právě nacházel poprvé. Elenaor mu dala jasnou vizi s cestou, jak má naplnit svůj konec. Otočil se pak, jak měl a našel ohořelý obraz. Přistoupil k obrazu a odložil jej stranou. Pověsil na jeho místo Lyssanderův meč a nyní byl na řadě jeho. Sundal si meč ze zad a zadíval se na čepel ve svých rukou, přemýšlel. Držel právě úžasnou mocnou zbraň, a přestože nebyla dle jeho představ a nevyhovovala jeho bojovému stylu, byla mu více než nápomocna. Dokázal s ní sice jen málo, ale za tak krátkou dobu to bylo mnoho. Meč mu přirostl k srdci a nedokázal si až bez něj přestavit další akci. Nechtěl se čepele zbavit, ale musel, jinak nemohl doufat ve slitování Bílé paní za svůj život. Mělo to ale smysl, zase utíkat před všemi, dokud jej jednoho dne nenajdou? Věděl, že dokud nevyřeší tuto kletbu, nebude se muset zajímat o budoucnost. Ovšem čím blíže zde byl, tím více nad ní uvažoval. Navíc si musel doopravdy přiznat, že se nechce vzdát tohoto meče. Raději by s ním bojoval o svůj život, než jej prostě odevzdal a vydal svoji duši na milost jiným. Mohl to však udělat, postavit se zakázané bohyni jen kvůli jednoho meče? Ve svém životě se už mnohokrát rozhodl špatně či dobře, a vždy mu jeho instinkt napovídal své, a díky tomu se jej naučil dokonale používat. Ale právě teď to bylo jinak, než všechny rady co dostal. Jeho nitro mu říkalo, ať to riskne. Stejně už nemá co ztratit, jeho duše už mu nepatří a naposledy když neuposlechl své instinkty, sblížil se s Elisou. Ano, ponechá si meč a místo toho aby byl vydán na milost, bude o svůj život bojovat.
Nasadil si meč zpátky na záda a pověsil zpátky obraz. Nyní čekal, co se bude dít. Neměl zdání, co právě rozpoutal a mohl jen čekat. Znenadání ale dostal pocit, že není sám. Otočil se a strnul. Byla to snad Bílá paní, přestože nebyla v bílém? Stála totiž před ním žena v černých šatech, jejíž bílá pokožka kontrastovala, jako její oči, které zářily po bílém svitu měsíce. Měla černě podbarvené oči, rovněž jako rty a špičky nehtů. Vlasy sametové bílé barvy jí nepřirozeně vlály jako Elenaor. Šaty s dlouhými rukávy zakončovaly stříbrné nitě, které zdobily i výšivky. Udělala krok k němu a ukázalo se, že byla bosa. Zároveň se nedotýkala země a její krok končil těsně nad ní. Přistoupila až k němu a položila mu ruku na čelo. Vzápětí upadl na zem, neztratil ale vědomí a mohl se i hýbat. Zvedl se však na úplně jiném místě, ne ve staré zřícenině, kde byl, ale v tajemném paláci, kde hořely louče bílým ohněm. Celkově zde nebylo příliš světla a na trůně seděla zase ona, ale neměla na sobě černé šaty, nýbrž měsíčně bílé. Nyní už nepochyboval, proti komu stál, byla to Bílá paní. Natáhla k němu ruku a prsty mu naznačila, ať předstoupí. Udělal tedy krok kupředu, ale rozbolela ho hlava. Před očima mu dokonce problýsklo, jako by neudělal krok tady v sále, ale někde jinde. Při dalším kroku však bolest ustoupila a mohl předstoupit. Když se zastavil, předklonil se ve znamení úcty, jaká jí i náležela. Byla přece bohyně a ne nikdo obyčejný. Během toho ale zase dostal záblesk, kdy pod nohami uviděl jen několik trámu, pod kterými chyběla podlaha.
„Kdo si myslíš, že jsi,“ pronášela žena mrazivým hlasem, „že mi můžeš sebrat jeden z mých mečů a po všech varování a radách, si jej pak beztrestně ponechat.“
„Víte, kdo jsem, stejně jako vaše sestra. A jen díky tomu jsem stále na živu.“
„Jsi si tím jistý? Život je jako svíčka, stačí málo a je pryč.“ Mávla rukou a všechny louče zhasly. Pohltila jej temnota, ve které nadále slyšel jen její hlas. „A kouř, který zbyde, jsou akorát vzpomínky, ale i ty časem zmizí.“
Nastalo pak ticho, ve kterém slyšel jen svůj dech. Mrazilo jej po každém slově Bílé paní a uvědomoval si, že jí je vydán na milost. Stále se však nehodlal vzdát, ne po tom všem.
„Máte pravdu, vzít život je opravdu jednoduché, jako sfouknout svíčku, obzvlášť v mém podání.“
Louče se najednou zpátky zažehly a Bílá paní seděla na svém trůně.
„Stále máš ale ve svém výcviku mezery.“
„Ještě nejsem mág.“
Bílá paní se na něj zaujatě podívala. „Mág?“
„Nejsem naivní, vím, koho ze mě chtěl můj mistr vycvičit.“
„Opravdu? Mě právě přijde, že jsi naivini až moc. Mohl jsi posloužit svému účelu, vrátit meče a pak odejít. Místo toho právě ale doufáš, v moji šlechetnost.“
„Ne. Tady nešlo Lyssandera a vaši sestru. Kdybyste jí chtěla doopravdy pomoct, nečekáte na mě a hned po nalezení meče mě potrestáte. Vám jde o něco jiného, něco o čem vaše sestra neví.“
Nastalo ticho, které nechala Bílá paní plynout. Zároveň byla jako ze studeného mramoru, který se nezmění ani postupem času. Nedostalo se mu odpovědi, nýbrž dalšího blesknutí, kde stál na jediném trámu nad celou zřícenou pevnosti. Najednou mu to došlo, to nebyly jen obyčejné vize, nýbrž se na tom místě opravdu nacházel. Bílá paní jej během času stráveného tady ovládala a nyní balancoval na hraně svého života. Jediná cesta, která jej měla zachránit, bylo zpět, avšak nechtěl se otočit. A právě proto si myslel, že je doposud naživu. Neotáčel se, díky čemuž si zasloužil její pozornost. Byla to hra nervů, kdy špatná věta znamenala smrt, zatímco správná jen oddálení možnému nevyhnutelnému osudu.
„Má sestra zná všechno, jen ne mě.“ Zvedla se z trůnu a pomalými kroky scházela za ním. „Obyčejného člověka bych už zabila. Neobyčejný by udělal cokoliv, abych ho ušetřila, ale ty ne.“
„Podle mnohých nejsou čarodějové lidi.“
„Právě, že jste lidi, a v tom je váš největší problém. Ty ses ale nikdy neměl stát čarodějem. Tvůj život mě zaujal, i tvé činy.“ Obešla jej a zezadu chytla za hlavu, kdy mu opět před očima probleskl trám, na kterém balancoval. „Ale kam asi jednoho dne dospěje,“ pošeptala mu do ucha.
„Tam kam uznám za vhodné.“
„Pán svého života,“ pronesla výsměšně. „Opravdu si to právě myslíš?“
Než stačil odpovědět, opět stál na trámu a balancoval nad životem a smrtí. Nyní se ale nevrátil jen na okamžik, nýbrž delší dobu. Nevydržel pak náporový vítr a upadl na trám. Ležel na něm a svíral jej, jako ještě nic. Během toho se díval pod sebe na výšku, z jaké mu hrozil pád. „Nikdo není pánem svého života, a obzvlášť už ne smrtelníci jako ty.“ Slyšel její hlas, ovšem stále se nevrátil a sledoval propast pod sebou. Ne, řekl si v duchu. Nehodlal se vzdát a nechat rozhodovat jiné o jeho životě. Opatrně se nadzvedl na trámu a zapřel se o nohy. Pak se pomalu zvedal, přičemž musel balancovat za silného větru, který se jej neustále snažil shodit zpátky. Nakonec se znovu postavil na nohy a balancoval na trámu. V ten moment se vrátil zpět, ale nyní už nebyla Bílá paní za ním, nýbrž se mu dívala do očí.
„Chceš-li být doopravdy pánem svého života, musíš o něm dokázat rozhodovat. Zatím je ale příliš brzo, ovšem dá se to změnit. Jsi doopravdy odhodlán ovládnout svůj osud?“
„Ano.“
„Odpověď nestačí, ale činy ano. Stvrď svůj osud Alexandrovou smrti, jen ta tě může doopravdy zachránit. Nejen před mým hněvem, ale i ostatních. A jako znamení mé přízně a náklonosti si prozatím můžeš ponechat můj Terviniaský ocelový meč. Dokaž mi, že jsem si vybrala správného rytíře,“ dostal polibek, který jej vrátil zpět do jeho života. Ocitl se rázem na zbytku věže, kde seděl a přímo před sebou měl trám, na kterém balancoval. Na moment si oddychl a uklidnil tělo. To, jak si s ním Bílá paní pohrávala, bylo nepříjemné. Věděl ale, přesně na čem byl. Stále měl meč, se kterým se nechtěl rozloučit a vyřeší i problém s Alexandrem. Očekával, že ten po něm půjde za vyvraždění jeho rodu a jejich souboj byl neodvratný. Už během cesty byl obezřetný a dobře vzpomínal na jejich souboj, ale nyní se neměl čeho obávat, neboť věděl, kde jej najde.
Všude kolem něj vládla tichá noc, když seskočil z koně a přivázal jej ke stromu. Stále se rozhlížel kolem sebe, zda je sám a očekával Alexandrův útok. K ničemu ovšem nedocházelo a tak se připravil pro nadcházející souboj. Nic nehodlal podcenit, očaroval se, vypil lektvary a připravil si hůl. Nadcházející souboj se musel odehrávat podobně, jako na Sokolím vrchu, jen s tím rozdílem, že nyní se od Alexandra nechtěl nechat zaskočit. Navíc zde hrál i další faktor, musel Alexandra zabít, což bylo vzájemné. Nakonec si nasadil chránič krku, o kterém sice pochyboval, že vydrží kousnutí vyššího upíra, ale jednoznačně se s ním cítil lépe.
Jakmile byl připraven, vydal se do staré povrchové trpasličí kolonie, kde měl Alexandr přebývat. Byla už dávno opuštěná, a když ji viděl, tak i zavalená. Celé místo působilo tiše a zvířata nikde nebyla. Bylo jednoznačně cítit, že pán se vrátil domů a poddaní raději utekli pryč.
Obezřetně vstoupil do kolonie a hned v jejím ústí spatřil světlo ohně. V levé ruce držel hůl s obranným kouzlem, zatímco v pravé svíral meč Bílé paní. Zatím ovšem Alexandra nenacházel. Přesto cítil, že není sám. Pomalu se dostal až do míst, odkud viděl plameny a nalezl malou místnost, u které jasně rozpoznal Alexandrovu základnu pro navštěvování království. Zároveň nalezl i několik vzácných rukopisů, o které měl zájem. Nemohl se jimi ale kochat, neboť zdejší malé prostředí přesně vyhovovalo Alexandrovi pro jeho styl boje, proti němuž nemohl používat svůj meč. Očekával ale komplikace. Raději už předem praštil holí o zem a vyčaroval kouzlo, které srovná síly jako na Sokolím vrchu. Vrátil se pak do skladu, kde měl více možnosti a počkal si na svého nepřítele. Nemusel však dlouho čekat a Alexander se zjevil ve vchodu. Oblizoval jej měsíční svit, včetně jeho dlouhých a dobře známých drápů. Prozatím se oba nacházeli v dosahu kouzla, avšak Alexander jej bude chtít zničit.
„Měl jsem tě zabít už tehda,“ pronesl Alexander.
„Nemohl, potřeboval jsi mě kvůli Lyssanderovi.“
„Ale mohl, a tvé tělo bych přednesl radě. Gabriela by stále žila a pochutnala by si na tvém masu. Měl jsem to udělat hned, jak jsem spatřil tvůj meč.“
„A co je na něm tak zvláštního.“
„Ty nevíš, co tím způsobíš,“ zasyčel Alexandr. „Ten meč je předzvěst, má být zapomenut jako tvůj řád.“
„Obojí si hodlám ponechat.“
„Dobře.“ Alexander se najednou spokojeně pousmál, jako by přesně tohle chtěl slyšet. Nedávalo to ale smysl, ledaže by on byl snad v právu a ten kdo zaslouží přízeň bohů. Tomu ovšem nechtěl uvěřit, přestože na něm v jeho lidské podobě viděl příliš moc podobností, jaké měla Elenaor a Bílá paní. Byly to ovšem jen teorie plné domněnek, a nadále se musel soustředit na souboj.
Oba stanuli proti sobě v bojové póze a čekali, až se druhý pohne. Byl to ovšem Alexandr, kdo se uvolněně narovnal a klidným krokem vyrazil k němu. Učinil rovněž tak, narovnal se a pomalu kráčel k nepříteli. Když se ovšem blížili, oba nezávisle na sobě zrychlovali kroky až sotva běželi. Jejich následný střet byl pouze doslovný, neboť navzájem sice po sobě utočili, ale zároveň se sobě vyhýbali. Jakýkoliv dotek totiž mohl být pro druhého fatální. Sekal po Alexandrovi ale ten mu i přes znevýhodnění kouzla uhýbal, a když mohl, sám dělal výpady, proti kterým se bránil úskoky. Doslova musel tančit a jeho nohy byly snad i rychlejší než zbytek těla, aby neustále uhýbal Alexandrovým výpadům. Měl sice zbroj, která mu napomáhala proti jeho dlouhým drápům, ovšem vůbec neměl potřebu testovat ji proti upírově síle. Jeho šermířské schopnosti však proti Alexandrovi dosáhly svého limitu, jeho síla tkvěla v magii a nikoliv meči. V tom byl meč Bílé paní přítěží, ale přesto všechno se jej nehodlal vzdát. Navíc zde hrál i fakt, že nebojoval proti klasickým zbraním, proti kterým měl výcvik ale bestii s pařáty. V tom vždy viděl problém, když se měl střetnout s bestií a ne člověkem, tam totiž kontaktní boj vždy nabíral nový rozměr. Nakonec se mu Alexandr dostal nebezpečně na tělo, kdy jej zasáhl drápy, se kterými pokračoval k jeho hlavě. Následně ztratil rovnováhu a upír po něm znovu zaútočil pařáty, promáchl však mečem a zasáhl dlaň. Alexandr ustoupil se syčením a krvelačným pohledem. Upír ovšem stihl zaútočit, jak měl promáchnutý meč a povalil jej na zem. Vzápětí se mu pokoušel zakousnout do krku, avšak zastavil se o kovový chránič, čehož využil a pořezal Alexandrovi levý bok. Ten z něj seskočil, a mířil přímo k holi, ve které bylo nasazené kouzlo. Věděl, oč Alexandr usiluje a rychle se jen postavil na nohy, během čehož šáhl levou ruku pro lahvičku se svěcenou vodou. Tu mrštil upírovi přímo do zad, kde ji rozbil, čímž klopýtl. Sotva se aspoň trochu postavil na nohy, snažil se Alexandra doběhnout, avšak neměl šanci dostat se k holi dříve. V její blízko se ale upír chytl za hlavu a zasyčel bolestí. Nevěděl ani se nikde nedočetl, jaké vedlejší účinky kouzlo má ve spojitosti s holí, ale právě mu to přišlo vhod. Dokonce mu hlavou problýsklo, zda to nebylo samotnou holí, ovšem na tuto myšlenku vůbec neměl čas a už se ohýbal před upírovým máchnutím. Vyhnul se útoku úklonem, a jakmile se zvedal, zaútočil mečem zespodu. Odkrytý Alexandr se už nestačil krýt a meč mu způsobil táhnoucí se ránu od levého pasu až po pravé rameno. Tím ovšem jeho útok neskončil a následně sekl mečem dolů, kde utnul pravou ruku. Stále ale pokračoval, sekl spodem a podsekl Alexandrovi stehna nad koleny a ještě sekl nahoru, kde utnul druhou ruku. Poté upíra povalil na záda, sedl si mu na břicho a přiložil mu čepel ke krku. Jediná chyba a bylo po souboji. Kdyby mu Alexandr neukázal záda, mohlo být vše jinak. Ostatně tak tomu bylo ve všech soubojích a nic se v jeho dosavadním životě nezměnilo, na chyby zkrátka nebylo místo. Stále však ještě nebyl konec.
„Teď si popovídáme. Mluvil jsi o mně a řádu. Kde najdu Citadelu.“
„To nikdo neví,“ sípal ze sebe slabě Alexandr.
„Jsi vzdělaný a prolezl jsi všechny knihy, nelži mi.“
„Já to vážně nevím, Citadela je zničená.“
„Ne zničená, ale pohřbená.“
„Stejně jako ty tvůj řád. Zasloužíte si ze všech čarodějů nejvíce zemřít. Nic už vás nedokáže vzkřísit.“
Naklonil se k upírovi blíže. „Jak to, že tě někdo z mágů, mohl při tvém myšlení ponechat naživu.“
„Nikdy jsem neřekl, že dobrovolně,“ pousmál se. „Všichni jste stejní, i ty, přestože tě neučili. Myslíš si, že lidé okolo tebe jsou jen postradatelné figurky, ale mýlíš se. Jednou tě to bude stát život. Tvá zkáza je nevyhnutelná,“ zasmál se.
„O své zkáze rozhodnu já sám, a ne ty ani bohové.“
„O své zkáze jsi už rozhodl tím mečem. Myslíš, že tě nechá naživu, člověka? Čím se odlišuješ od všech, které před tebou zabila, ničím. Jsi jen smrtelník a ona to ví.“
„Mýlíš se, Alexandře, protože jen obyčejný smrtelník by tě neporazil.“ Zvednul následně meč a zabodl jej upírovy do hlavy. Zrušil poté kouzlo v holi a nechal ji zmizet. Postavil se na nohy, nadzvedl tělo a utnul Alexandrovi hlavu, až nyní nastal doopravdy konec. Jeho slova mu však stále rezonovala v uších, přestože jim nevěřil, nesměl. Prohledal poté jeho věci a místnost s nimi zapečetil. Jeho vzácné knihy hodlal jednoho dne prozkoumat.
Vyšel ven z kolonie a venku jej očekávala Bílá paní. Stála před ním se svým mrazivým pohledem a navzájem se dívali do očí. V ruce stále držel její meč a v hlavě mu vyvstala nová myšlenka. Měl se opravdu té ženě vydat na pospas, právě teď, kdy jsou stále v tomto světě a drží její zbraň? Co když měl Alexandr pravdu a byl pro ni pouze postradatelný smrtelník, kterého po využití sama zabije, když přežije danou misi. Na moment o tom uvažoval, ovšem nakonec zabodl meč do země a poklekl, jeho instinkt mu tak napovídal. Nesklonil však očí a nadále se díval do těch jejich. Bílá paní se pak pousmála a pozvedla ruce.
„Uspěl jsi. A nejen to,“ pronesla s děsivým úsměvem Bílá paní. „Splnil jsi mou vůli, a to dvakrát. Dokázal jsi, že smíš nadále nosit můj meč a stát se mým rytířem. Povstaň, můj rytíři.“
Zvedl se na nohy a stále se jí díval do očí. „Takže jsem volný?“
„Volný? Ne, ty ses nezachránil, ba naopak, proklel ses sám a dobrovolně. Stal ses mužem řádu, který je tajemnější než cokoliv jiného na tomto světě. Nebudeš znát vůbec nic a nikoho, ale navždy budeš mým rytířem, dokud tě smrt nesprostí mého závazku.“ Natáhla k němu ruku a chytla jej za bradu. „A kdykoliv kdy vytasíš můj meč, bude to v mém jménu. Běž, svobodný muži, tvůj osud tě čeká, ale nejdříve se na něj musíš připravit.“ Políbila ho rty a v mysli měl vizi, jakou už získal od Elenaor. „Najdi to místo a připrav se. Svobodný život totiž není jednoduchý. Je to cesta do samotného středu pekla lemovaná démony a při jediném pochybení tě zatratí.“
„Ano, má paní.“
„Od nynějška jsi v mých službách. Užívej mé přízně moudře.“
Pokýval hlavou. „Vaše legenda bude žít dále.“
„Moje pravá legenda už je dávno mrtvá. Nyní zbyly jen ty, jež se mnou nemají nic společného. Jsou to jen příběhy, které si lidé díky své paměti pomíchali. Ty časy už jsou dávno pryč.“
„Ne nejsou. Každá legenda z něčeho vychází, a dokud příběhy o Bílé paní žijí, žijete i vy. A je jedno, zda opravdu máte bílé či černé šaty. Stále jste na živu pro dobro všech, pro vyšší dobro.“
Bílá paní se na něj pousmála, avšak jinak než doteď. A přestože jiným mohl její úsměv připadat děsivý, byl tomu pravý opak. „Vyšší dobro, to vždy moji rytíři symbolizovali, nebo menší zlo. Říkej si tomu, jak chceš, ale bez jednoho či druhého tento svět nemůže existovat.“
Přikývnul, protože ji chápal. Vše najednou chápal. I to co od něj Bílá paní ve skutečnosti očekávala. Vykonal v Edingardu vyšší dobro, nebo-li menší zlo, než které by způsobil Lyssander. Když se ovšem podíval na celý svůj dosavadní život, tak vždy tak konal, a to od něj Marklen i očekával. Někdy si prostě musí lidé ušpinit ruce, jinak to nejde a ztotožňoval se s tou myšlenkou. Znovu jen přikývnul, nebylo třeba dalších slov.
Bílá paní se pousmála a pohladila jej po tváři. „Vybral sis sám.“ Následně se otočila a odešla do lesa, a přestože její pokožka na měsíčním svitu zářila, za prvním stromem zmizela.
Přesně tak, řekl si v duchu. Vybral si sám, konečně.
Konec desáté kapitoly