Kapitola jedenáctá – Další prokletí?
Marklen seděl u Remaira a čekal, dokud arcimág neskončí s dopisy. Hodiny právě odbíjely půlnoc, ovšem to byl právě Remairův čas, kdy řeší vše důležité mimo oči univerzity. Bylo mnoho záležitostí, o kterých ostatní čarodějové nesměli vědět, a dnešní byla jedna z nich. Zatím nevěděl, proč jej arcimág předvolal, avšak téma bylo více než jasné.
Remair odložil poslední dopis, na kterém spočinula jeho pečeť, a zadíval se Marklenovi do očí.
„Co si myslíš o Edingardu?“
„Vím jen, co přinesly zvěsti, Remaire. Mám se snad znepokojovat?“
„Ne,“ zkonstatoval Remair tak, že nedal žádný prostor pro pochybnosti. „Události v Edingardu a celkově v království Baldirie jsou napjaté, avšak nikoliv neobyčejné. Lyssander neukočíroval své ambice, za což zaplatil svou smrtí a své rodiny.“
„Ano, obrovská tragédie, ovšem ve světle jeho činu a zmasakrování nepřátelských rodu nikterak politováníhodná. Pravdou ale zůstává, že smrt jeho samotného a jeho rodiny je zahalena tajemstvím, oproti smrti jeho nepřátel.“
„Ano. Zde právě vznikají nejrůznější zvěsti, které snad ani nemůžou být pravdivé.“
„Znáš přece prostý lid, nejsou tak zasvěceni jako my.“
„Nikdo není zasvěcený jako my dva. Díky tomu je však svět klidnější.“
„Pravda. Mohla by nám ale vše osvětlit nová královna Baldirie.“
„Ta už se ke všemu vyjádřila, a dle ní byla zaslána na Edingard pomsta bohů, za Lyssanderovy činy. Nutno dodat, že zkáza Edingardu jí přinesla právoplatnou korunu, která jí umožnila náležitě nastolit pořádek v království.“
„Ano, slyšel jsem. Zkáza města zastřešila její první činy. Lyssanderovi spojenci jsou nyní o hlavu kratší, jejich majetek zabavený ve jménu koruny, a ti co přežili, jsou pod zámkem, kde buď zůstanou do konce svých dní, nebo čekají, až bude na popravišti volno. Fronty na provaz a sekery popravčích nebyly dle jejích rádců dobrý nápad, ale už se stalo a lidi museli být následně umlčeni. Nyní se o všem říká, že je to pouhý výmysl jejich nepřátel.“
„Na její věk jsou chyby pochopitelné, ale časem se vše naučí.“ Remair věděl, o čem mluvil. Sám zažil krušné začátky své kariéry. „Politika mezi šlechtou je zábavná, nic neodkáží řešit s klidem.“
„Otázka je, jestli to mělo s politikou co dělat.“
„Na co narážíš, Marklene.“
„Víš, co se říkalo o Lyssanderovi.“
„Ano, že je posedlý okultismem, ale nikdy se z toho nic nepotvrdilo. Kdybych měl věřit každé fámě, jaká se povídá mezi lidmi, neřešil bych nic jiného.“
„Vyšetřovalo se to tehda?“
„Jistěže, a nebyli jsme sami. Nikdo však nenalezl žádný důkaz, byly jen domněnky. Nechal jsem později jednoho člověka, ať pokračuje, ale místo Lyssandera nalezl jiného nepřítele. O vše bylo postaráno v rámci spolupráci univerzit.“
„Jak to, že jsem o tom tehda nevěděl.“
„Měl jsi dost starostí jinde. Vždy přichází všechny katastrofy najednou a ne postupně. Nemusíš se ale obávat, i nyní jsem poslal člověka do Edingardu, chci mít jistotu.“
„Tak proč jsi mě tady předvolal?“
„Chtěl jsem tě ujistit a především tě uklidnit, aby sis všechno špatně nevyložil.“
Marklen věděl, na co narážel, na jejich poslední diskuzi o jeho bezejmenném studentovi. Bylo o něm ticho jako o mrtvole, ovšem každý zastával jiný názor, proč tomu tak je. „Ujišťuješ mě, anebo sebe, Remaire.“
Remair se naklonil dopředu a upřeně se zadíval Marklenovi do očí. „Nás oba.“
Michael seděl na posteli a díval z okna na opravující se Edingard. Dostal se do města jen pár dnu po jeho vypálení a pustil se do práce. Jeho otec mu nařídil, aby vše důkladně prošetřil, což se mu i hodilo, ale zároveň byl omezován jeho rozkazy. I tak ale mohl spojit toužebné s užitečným, avšak nic důležitého neobjevil. Jeho touhy po jeho bezejmenném příteli se nenaplnily, až se sám začínal podezřívat, že je na něj vysazený, což nebylo nijak k užitku. Musel si už zkrátka přiznat, že vše skončilo, přestože ne dle jeho přání. Ale vše konečně skončilo a mohl se věnovat svým dalším cílům. Vyšetřování totiž nepřineslo nic pořádného a lidé se ani neshodovali, proč město začalo hořet. Doufal tedy, že se něco dozví od vojáků z pevnosti, ale ti měli pomalu strach mluvit. Nechtěl věřit, že narazil na pomstu bohů, jak mnozí říkali, ale na nic jiného nepřišel. Musel celé vyšetřování předčasně ukončit, nikam nevedlo.
Otočil se na snědou dívku, která ležela nahá v posteli a zapalovala si dýmku. Její křivky byly krásné a hlavně byla divoká v posteli.
„Proč se ten nevěstince jmenuje Kajuta?“
Shantal se pousmála. „Další co se mě ptá.“
„Jak to myslíš?“
„Každý kdo se mnou skončí v posteli, se mě na to ptá.“ Potáhla z dýmky a vyfoukla kouř. „Historie, víc ti k tomu neřeknu.“
„A co třeba k městu a jeho požáru? Tvému podniku se jako zázrakem vyhnul.“
„Bohové mě mají rádi, a já je,“ pronesla pobaveně.
„O tom nepochybuji, jsi dobrá děvka.“
Shantal spadl úsměv, ale než stihla cokoliv říct, Michael pokračoval.
„Co se čertíš, to byla lichotka. Kdybych tě chtěl urazit, řeknu, že jsi dobrá kurva.“
Shantal si zakryla hrudník prostěradlem. „Měl bys odejít.“
„Ano to měl, ale nejdříve se chci rozloučit s tvými prsy,“ mávnul rukou, čímž strhnul Shantal přikrývku. Až nyní si uvědomila, že šukala s čarodějem. Najednou se jí rozbušilo srdce, přičemž Michael se usmíval. Přešel k posteli a sedl si vedle ní. „Vždy jsem rád ženám poslouchal tlukot jejích srdce, hlavně když se jednalo o ženy s krásnými prsy, jako máš ty. Můžu?“ Shantal si uvědomovala, s jakým šílencem má co dočinění a zkušenost jí říkala, aby se podvolila. Přikývla tedy a Michael jí položil hlavu na hruď. Poslouchal tlukot jejího rozrušeného srdce a užíval si jej, podobně jako její měkké prsa. Nakonec ji políbil k oběma bradavkám a oblékl si svoji výstroj. Ve dveřích se ale zastavil a znovu se zadíval na Shantal. „Máš krásné prsa, budou mi chybět. Tak zas někdy jindy,“ odešel.
Až jak se zaklaply dveře, Shantal si dovolila oddechnout. Nesnášela, když narazila na úchyláky, ale ti s magií v krvi byli snad nejhorší. Nestačilo, že se vždy chovají na začátku příjemně, ale až pak se z nich vyklube jejich horší já. Stejné tomu bylo s tím bezejmenným, který jí přinesl hlavu sokyně. Byl milý a sex s ním zábavný, ale byl to především zabiják a měla se před ním na pozoru. Navíc zmizel z ničeho nic a to bývá u takových chlapů nejhorší, mají totiž tendenci se znenadání vracet. Doufala, že už od něj bude mít pokoj, a nejlépe od všech čarodějů. Do příště si musí dát lepší pozor a spát jen s obyčejnými chlapy, ti se totiž dají zvládnout.
Opustil krčmu na nábřeží v přístavu a porozhlédl se po molu. Právě se domluvil s kapitánem fregaty, že jej odveze přes Mečové moře k domovině seveřanů, kde má naplnit vizi Bílé paní. Vše probíhalo, jak mělo a za ranního odlivu vypluje vstříc své budoucnosti.
Rozešel se po molu a nalezl námořníky společně s překupníky, strážníky, pašeráky a lehké děvy. Opět objevil smysl svého života a i cestu, po které toužil. V Lyssanderových službách byl uvězněn ale nyní bylo vše jiné. Připadal si, že zase měl budoucnost, přestože mu byla skryta mlze. Ale to opětovné hledání, které mělo zdokonalit jeho schopnosti, jej hnalo kupředu společně s jeho magií. Mohl si konečně zvolit budoucnost sám a za svou volbu nebyl potrestán, ba naopak, získal odměny v podobě meče Bílé paní a víry, kterou potřeboval. Každý potřebuje v něco věřit a jen v samotné bohy kolikrát nestačí, chce to něco víc. Nyní mohl být plně oddán svým myšlenkám, se kterými se vždy ztotožňoval, a které mu byly i předkládány Marklenem. Vše spojil v jedno a získal tím klid, který ho může doprovázet. Elenaor měla tehda zkrátka pravdu a jeho pobyt v Edingardu opravdu stál za to, jak mu slíbila. Z člověka bez budoucnosti měl najednou vše, co potřeboval, a cena přitom nebyla tak strašná, jak se mohlo na první pohled zdá. Přece jenom, platil něčím, co dával v šanci pořád.
Když se blížil k fregatě, potkal po cestě jednu zrzavou prostitutku. Podíval se na ni jen letmo, avšak něčím jej upoutala, až se musel zastavit a otočit na ni. I dívka jej bedlivě sledovala, ale jinak než on ji. Připadala mu povědomá, ale v tomto městě natož království nikdy nebyl. Dobře si proto nevěstku prohlédl a přemýšlel, kdo vlastně je, a proč se na něj tak dívá. Měla velice krátké rusé vlasy, těsně upnutý úbor především v pasu a prsou, které nádherně dominovaly. Nohy měla odhalené a na levé stuhu, sloužící jako podvazek. Na prsou pihy a na pravém namalované srdíčko, které jí ladilo s vlasy a nejen s nimi. Byla krásná, ale nevěděl, o koho se jedná, nevzpomněl si. Otočil se proto a pokračoval dále. Stále měl však nevěstku v hlavě a nemohl ji vystrnadit.
Jakmile došel ke své lodi, znovu se zastavil a zadíval dívčím směrem. Uviděl ji však ve společnosti čtyř mužů, kteří s ní neměli záměry, jaké si jako prostitutka přála. Nakonec se s nimi rozešla, přičemž se na něj zadívala a jejich očí se střetly. Chvíli pozoroval, jak odchází a přemýšlel. Normálně by snad ani nezakročil či se o ni nezajímal, ale její pohled něco znamenal a nebyl jako od jiné lehké děvy, která svádí muže kvůli penězům. Domluvil se tedy s posádkou a odložil si své věci, pak se vydal za dívkou.
Prošel rybí tržiště a pokračoval do temných uliček, kde je viděl odcházet. Nijak nespěchal a postupoval klidným krokem, mohla to být totiž past, do které jej dívka nalákala. Nemyslel si ovšem, že se jednalo o přepadení na něj, i tak ale zvažoval všechny možnosti.
Po pár uličkách všechny našel, přičemž muži se již bavili. Dívka byla v předklonu, kde jeden čtveřice na ni přirážel zezadu, zatímco dalšího zákazníka uspokojovala svými ústy. Zbývající dva celou zábavu sledovali se založenýma rukama společně s chtíčem, až se dostanou na řadu. Jakmile si ale uvědomili, že nejsou sami, první z nich proti němu začal tasit meč, přestože nic neudělal. Zablokoval prvnímu muži rychle ruku s mečem, než jej vytasil a udeřil ho s posílením do tváře. Muž padal na zem, ale jeho zuby jej předběhly. Druhý útočník se už napřahoval, ale předběhl jej a dopadl obdobně jako jeho kolega s vyraženými zuby a pádem na zem. Zbývající dva muži odhodili děvu na stěnu a nejdříve si zauzlovali kalhoty. Následně vytasili meče, ale váhali, protože se nijak nehýbal. Až poté se jen pohnul a jeden z mužů po něm seknul mečem. Odklidil však útočníkův meč bezpečně stranou díky času, jaký mu poskytli na soustředění a uhodil jej do čelisti. Zbýval poslední násilník, který chtěl využít jeho zabývaní se kolegou a bodl přímo na jeho hruď. Stačil se však vytočit a nechal úder neškodně sklouznut po pancíři. Dostal se tak muži pořádně na tělo, kde mohl zasadit závěrečnou ránu a uzemnil posledního ze čtveřice. Všichni pak leželi na zemi a svíjeli se v bolestech.
„Hryže tě snad svědomí, že jsi mi až teď pomohl?“
Otočil se na dívku a nerozuměl jí. Musel se s ní už setkat, ale nevěděl kde. Pak mu to ale došlo, to byla ta rusovláska, které oholili hlavu, zatímco jen přihlížel. Bylo až fascinující, jak daleko se dostala, ale už nikterak zajímavé, jak skončila, jako prostitutka. Znal podobné příběhy moc dobře ještě z dob, kdy pracoval v Korzetu.
„Ne.“
„Tak proč jsi mi pomohl? Vše jsi jen zhoršil.“
„Protože jsem se tak rozhodl, stejně jako když jsem se rozhodl neudělat nic.“ Sklonil se k jednomu z mužů a vzal si jeho nůž. „Vše je jen o našem rozhodnutí. Můžeš mě obviňovat, ale zároveň i sebe.“
„Jak můžu obviňovat sebe, že mě znásilnili a oholili hlavu?“
„Odešla jsi, ale měla jsi jít už dřív a nečekat, až ti někdo pomůže. Nikdo ti totiž nepomůže,“ hodil jí nůž k nohám. „Ani já ti teď nepomůžu. Volba zůstává stále na tobě.“ Zadíval se na čtyři pomlácené muže. „Vše má ale následky, ať uděláš cokoliv.“
„A co mám podle tebe dělat?! Když je zabiju, pověsí mě. Když ne, najdou si mě, znásilní a pak zabijí.“
„To je možné. Ale já ti právě dávám to, co ti jiní nedají, volbu.“ Otočil se a odešel. Ponechal rusovlasou dívku jejímu osudu a neotočil se. Úplně na sobě cítil její pohled, jestli se otočí, ale neučil tak. Nechtěl vědět, jak si vybrala a mít tak následné výčitky z její budoucnosti. Prostě odešel zpátky na fregatu, kde se nalodil do své kajuty a rozložil si věci. Přemýšlel pak o cestě a o tom co jej čeká.
Dívka mezitím sebrala nůž, okradla všechny čtyři zákazníky a utekla pryč. Celou noc pak bloudila se strachem, zda si ji ti muži nenajdou a neustále v rukou svírala nůž. Až nad ránem ji dohnala únava do nevěstince u náměstí, kde se rozhodla zkusit štěstí. Měla strach, ale ten překonala a získala novou práci, nyní však pod ochranou po které toužila. Po pár letech si pak obmotala obchodníka, který ji odvedl pryč z nevěstince. Jako odměnu mu dala syna, kterému v dospělosti předala onen nůž, jež bedlivě střežila. Řekla mu, že se nejedná o obyčejný nůž ale o volbu, kterou kdysi získala od neznámého muže. Její syn ji poslech a zvolil si. Uviděl však ve zbrani jinou volbu než jeho matka a časem se přidal k bandě, která zasahovala do zájmu měst. Nakonec padl pod kouzlem, které mu vypálilo díru přímo do srdce od muže, jež vládl magickými schopnostmi a neměl jméno. To už je ale zase jiný příběh.
Elenaor stála na vysokém útesu a sledovala odplouvající loď, na které stál její zachránce. Pozorovala jej a přemýšlela až do chvíle, kdy promluvila.
„Proč jsi ho nechala naživu, sestro,“ zeptala se k přicházející Bílé paní, aniž by se otočila.
„Proč jsi mu nevyrvala srdce, když tě urazil, sestro.“
„Byl mi prospěšnější živý než mrtvý.“
„A nejen to,“ dodala s prohnaným úsměvem Bílá paní. „Není obyčejný smrtelník, a byla by jej škoda.“
„Jeho mistr jej však společně se spolužákem zmrzačili na duši, ale nedokončili jeho proces přeměny.“
„To už přísluší pouze nám,“ do rozhovoru se vplížila paní Lesa.
„Pravda,“ zkonstatovala Bílá paní. „A přitom jeho činy nebyly tak závažné, jako Lyssanderovy či jiných. Nebýt rozhodnutí jeho spolužáka, nemuselo se z něj stát žádné Marklenovo monstrum.“
„Není tak zly,“ řekla Elenaor.
„Ne to není,“ odpovídala až sklesle Bílá paní. „Nedokázal ani podřezat nevinou ženu, přestože upálil jiné. Tam totiž zaplatil nezbytnou daň pro úspěch, zatímco u ní zvolil jinou cestu, kterou ještě mohl. Vždy dokázal jednat. Ale pokud mohl, volil ohleduplnou cestu. A když už nemohl konat jinak, dokázal si zašpinit ruce a konal správně. Proto jsem ho i nechala naživu, pro jeho uvědomění.“
„Spíše potřebně než správně, sestro.“
„Ale to se nevylučuje. Bude ještě zajímavé sledovat, jakým směrem se vydá. Ponechám mu volný průběh.“
„To není typické pro tvé rytíře,“ ujala se slova paní Lesa.
„Mí rytíři vznikli v jiných časech, sestro, je potřeba jít s dobou. Navíc v současné době nejsou ani potřeba jako tehda.“
„Naštěstí. Vzpomeň si, co tehda způsobili.“
„Nic špatného přece,“ pronesla Bílá paní šibalsky.
„Otec by s tebou nesouhlasil, a zároveň s tím mečem. Je nebezpečné, že má tvůj meč.“
„Ale ne méně než tvoji hůl. Ještěže tvé hole nemůže používat tolik smrtelníků.“
„Mé hole však nemají na svědomí genocidy jako tvé meče.“
„Ale rozhodně nejsou tak svaté, za jaké je vydáváš. Uvidíme, co přinese světu smrtelníků větší zkázu.“
Paní Lesa se šibalsky pousmála, tohle už tu jednou bylo a vyhrála. Její hůl byla mocnější, než sestřin meč a navíc se k němu lépe hodila. „Přijímám, sestro.“
„Proč jsi ho doopravdy ušetřila, sestro. Je jiný než tví rytíři,“ pronesla vážně Elenaor. Stále totiž nemohla přijít na to, proč byl ušetřen.
„To ano, ale věděla jsem o jedné skupince, která mu jde po krku. Chtěla jsem se pobavit.“
„A zabavil tě, sestro?“
„Královsky,“ pronesla Bílá paní s úsměvem. „Nejen, že je všechny unikátně pobil, ale ještě si pohrál s jejich velitelem, až se mi z toho zrychlil tep.“
„To je u tebe co říct, sestro, tobě někdo tep jen tak nezvedne.“
„V tom máš pravdu, navíc není obyčejný a na smrtelníka chápe pojem vyšší dobro, nebo-li menší zlo.“ Přičemž lidská rasa se mi už jednou osvědčila, dodala si v duchu. Navíc bestie potřebují svoje monstra.
Ne, proto to nebylo. Nevěřila jí, tak jednoduché to nemohlo být. „On je spíše potřebné zlo.“
Bílá paní neodpověděla, jen se více pousmála. „Omluvte mě, sestry, musím jít.“
Paní Lesa počkala, až budou samy, pak promluvila.
„Co si vážně myslíš.“
„Ona nikdy neodpouští, a hlavně ne smrtelníkům. Vzpomeň si na elfy.“
„Na to se nedá zapomenout. Nikdy se mi pak ale nemstila za jejich následný odklon ke mně.“
„Ne, ona není pomstychtivá, naštěstí. Avšak nikdy nezapomíná a neodpouští.“
„A ty se jí divíš. Patřila mezi bohy a byla obdivována za svoji spravedlnost mezi všemi civilizovanými rasami. Všichni se na ni mohli spolehnout, přestože uctívali jiné bohy. Jedinou volbou přišla o všechno a její život a rozhodnutí se zaobalil do lží, aby ji smrtelníci nemohli pamatovat.“
„Ano, sešla na scestí a byla uvrhnuta do zapomnění. Nyní je ale opět bohyní.“
„Ale zakázanou bohyní chaosu všech vyhnanců a zapovězených, pro kterou na starém kontinentě není místo.“
„Stále je však spravedlivou.“
„To už není spravedlnost,“ oponovala paní Lesa. „Možná na počátku ale teď už ne.“
„Je mnoho druhů spravedlnosti, a v jejím případě se jedná o zvracenou spravedlnost.“
„Pravda, zvrácenou. Přijala svou novou roli a podobu, ale ponechala si své staré zásady, které nyní obohatila krví. Víš, jak jí někteří říkají, ne bohyni spravedlnosti ale bohyní toužící po krvi. Viděla jsem rituály, které pro ni někteří vykonávají, a věř, že to není nic pěkného mezi smrtelníky. Elfy nevynímaje.“
„My ji jen těžko můžeme soudit,“ pronesla pevně Elenaor.
„Ne, my ji právě můžeme soudit,“ stála si za svým paní Lesa. „Své vyhnanství si způsobila sama.“
Elenaor se zadívala sestře do očí. „Jen já znám minulost,“ natáhla k sestře ruku.
„Bylo by lepší, kdybys znala budoucnost.“ Sestřinu ruku nepřijala a dále se dívala do dáli. „Myslíš, že se chce vrátit?“
„Svoji roli už přijala, a kdyby si mohla vybrat, zda návrat či vyhnanství jako teď, jistě by neváhala a zvolila vyhnanství. Možné to ale je, avšak ona nic nepřizná.“
„Vše by tomu odpovídalo, a hlavně ten smrtelník. Nebo jí jde jen o to, že jsem ho našla dříve? Vždy měla slabost pro tu mladou rasu.“
„Ne, byl jen na nesprávném místě v nesprávný čas. Lepší otázka je, proč ho nechala na živu. To se jí nepodobá, hlavně ne v této době.“
„Znáš ji přece. Její plány byly vždy dlouhodobá záležitost, pracuje pomalu a nenápadně. Ostatně to platí i pro toho smrtelníka. Sice jej ušetřila a ukázala mu cestu k moci, ale i tak se počátku jejich plánu neodžije, přestože mu v krvi koluje magie.“
„Ve skutečnosti se může se považovat za šťastného člověka, nesnáší politiku a právě se připletl mezi tu božskou.“
„Opravdu šťastný člověk.“
„Ne tak úplně, je z něj totiž její rytíř, a ona potřebuje své rytíře.“ Elenaor se zadívala své sestře do očí. „Proč jsi mu dala tu hůl?“
Paní Lesa se na sestru pousmála. „Vždy jsi tak ostrá, sestřičko. Někdy si až říkám, zda opravdu patříš do naší rodiny.“
„Stále jsi neodpověděla.“
„To naše milovaná sestra také ne.“
„Nemusela bys být jako ona,“ natáhla k ní ruku.
Paní Lesa se pousmála. „Chci být jen spravedlivá jako ona,“ otočila se a odešla.
Elenaor se ohlédla na odcházející sestru a nevěřila, že ten smrtelník dostal její hůl pouze jako odměnu. I ona jistě sledovala skrz něj své zájmy, dostala se k němu totiž jako první a sama už v něm mohla odhalit jeho potenciál. Oproti její druhé sestry už však měla svůj kult a nepotřebovala jej, stala se tím akorát více nepředvídatelná. Možná se ale jen zbytečně o toho smrtelníka zajímala, kvůli společně strávenému času a jeho pomoci. Ano bylo tomu tak, a na moment byla akorát sentimentální. Musela ovšem uznat, že výsledky jeho studia se na něm krásně podepsaly. Měl by být svému mistrovy vděčný. Jeho budoucí vyzbrojení jejími sestrami pak dokoná nádherné dílo, na které je sama zvědavá. Vše ovšem mohlo v nadcházejících časech znamenat jediné, opětovný vzestup jí a jejich sester. Historie se znovu opakuje, pomyslela si a pousmála se.
Díval se do dáli na moře, jež ho čekalo, a uvažoval nad událostmi, které zažil po odchodu z Arghamu. Myslel si, že nic horšího už po odchodu z města nezažije, ale sotva se tak stalo, byl vyveden na správnou míru. Vše bylo jinak, než jak si vůbec odvažoval představovat a za každým rohem jej čekalo nové nebezpečí, které bylo horší než předešlé. Měl v zádech univerzitu prahnoucí po jeho skalpu a před sebou neznámo. Neměl žádné jistoty a každá jeho akce mohla znamenat katastrofu, což se i projevilo v Lyssanderových službách. Až tam nalezl částečnou útěchu vykoupenou jeho službami. Avšak to nejdůležitější nalezl v jeho zahradách, Elenaor, zakázanou bohyni, která přes svoji krutost a zkoušky byla jeho jedinou nadějí. Její objevování a následné studování, kdy si s ním pohrávala, bylo jeho jedinou útěchou v životě, jaký právě žil. Nemohl jezdit, kam se mu zachtělo a ani si vybírat zakázky, jak měl ve zvyku. Přesto všechno špatné si ale musel přiznat, že tak zajímavou práci ještě neměl, přestože mu neustále dýchala smrt za záda. Zároveň se zde naučil tolik jako nikde jinde a vrátil se zpět mezi smrtelníky svým selháním. Zkušenosti jaké nabral v Lyssanderových službách pak vyvrcholily politikou, kterou jakživ nenáviděl, ať už díky Kraierovi či krvavou svatbou jaké byl svědkem. To všechno však nebylo nic s porovnáním tím, co jej teprve čekalo, zrada Liry a pomsta Bílé paní. Nejdříve musel zaútočit na město, které padlo pod jeho nánosem plamenu, ale tím to zdaleka neskončilo. Smrt všech nevinných lidí společně jako jejich nářek byl jen předzvěstí činu, jakého se právě chystal. Smrt Liry pro něj znamenala mnohé, od osobní pomsty po naději na budoucnost. Pak následovala Lyssanderova rodina, kterou chladně pobil jen pro svoji potěchu. Mohl si říkat, že tomu bylo jinak ale jen by lhal sám sobě, toužil po tom. Dosadil tím na trůn novou královnu, která si prozatím vysloužila krvavou přezdívku Ruda panna. Jemu však nepřisloužilo ji soudit, nebyl v jejím postavení, kdy zažila před očima smrt své rodiny následované znásilněním od šílence. Nakonec přišel na řadu Lyssander, ovšem místo nádherného pocitu, že vše skončilo, přistoupil zpátky k ďáblovi jen proto, aby byl vydán na milost. Dočkal se akorát další cesty, která znamenala jeho největší rozhodnutí v jeho dosavadním životě, kdy si měl vybrat mezi smrtí a vyhnanstvím. Jeho instinkt mu však napovídal smrt, díky čemuž opětovně riskoval svůj život pro meč, který nebyl vhodný pro jeho ruce. I tak se ale pokusil zbraň získat a po boji s urputným nepřítelem nakonec vyhrál. Získal tím nejen právo na svůj život ale i odměnu, společně s cestou o jaké si mohl nechat jen zdát. Nevěděl, co jej zatím čekalo na konci jeho cesty, ale jeho srdce momentálně neprahlo po ničem jiném. Přitom ani nevěděl, komu svůj život pořádně zasvětil a měl jen teorie, na které se nejspíše nikdy nedozví odpověď. Snad jedině Alexandr ji pravdu. To, jak se na něj v posledním souboji pousmál, jako by byl v právu. Nerozuměl tomu. Co mohl více znát, že mu jeho slova vykouzlily radost na tváři. Dále v hlavě přemýšlel, kdo byli ti Terviniáni a jaké techniky museli ovládat, když dokázali vyrábět tak úžasné zbraně, že si je dokonce vybrala bohyně za své. Či jaký byl vlastně rozdíl mezi ním a Lyssanderem, oba se nebáli zašpinit si ruce pro vlastní obohacení. Byli v nich opravdu jen rozdíly v tom, proč tak každý jednal? Lyssander se toužil stát bohem pro možné ušlechtilé cíle a kdo ví, co by ve výsledku znamenala jeho vláda. Možná by smrt lidí ve Vizegradu byla nic, v porovnáním za klidnou budoucnost. Anebo či všechnu smrt, kterou způsobil vypálením Edingardu, kdyby se nakonec rozhodl jinak, než ve prospěch Bílé paní nebo právě naopak? Nikdy se už nedozví následky, ale to bylo jedno. Kdyby totiž musel takto uvažovat o všech svých rozhodnutí, zbláznil by se.
Měl v hlavě jen samé otázky a žádné odpovědi, které tak potřeboval. Byl to šílený život, jaký právě prožíval, ale za nic na světě by jej nevyměnil. Ne, jednu odpověď přece znal a možná tu nejdůležitější. Musel si vybrat a taky si vybral. Poprvé ve svém životě mohl doopravdy říci, že si vybral sám, a rovnou nevybíral o ničem jiném, než o svém životě. Jeho rozhodnutí jej ovlivní po zbytek života, protože si vybíral mezi smrtí či něčím hroším, a nebyl by to on, kdyby si nevybral něco horšího. Elenaor měla pravdu, nečekala jej smrt ale něco horšího, další prokletí kterým se z něj stal rytíř Bílé paní.
Konec druhé knihy
Jestli se ti mé dílo líbilo, nezapomeň jej doporučit dalším lidem, aby si ho taky mohli přečíst. A jestli se ti líbilo fakt fest, můžeš mě za něj odměnit. Ať už však jakkoliv učiníš či nikoliv, můžeš pokračovat na další díl, jež nese název Kroniky Mága: Odhalení