Kapitola osmá – Zlodějka, spojenec a jistota

Seděl venku v altánku a díval se na pomalu zapadající slunce. Dělal Elenaor společnost, která si již přečetla jeho minulost. Avšak přestože jí neměl co nového nabídnout, nijak to na sobě nedala znát.

„Zdejší zahrady jsou krásné, že?“ zeptala se Elenaor.

Podíval se nechápavě na Elenaor, ale ta dále sledovala zahrady. O co jí u všech bohů šlo, pomyslel si. Hodlal ovšem pokračovat v diskuzi. „Asi ano. Bohužel mi tohle nic neříká.“

„Bohatí lidé si často nechávají navrhovat zahrady od Elfů, jako jsou tyhle. Elfové mají pro přírodu větší cit. Jejich umění je okouzlující.“

„Věřím, že je to vzpomínka na staré časy, kdy jejich města nebyly jen karavany.“ Byl zmatený, tohle snad ani nebyla Elenaor, kterou znal.

„Asi ano. Nikdy jsem neviděla, že by elfové navrhovali pevnosti. Nejspíše jim to příliš připomíná staré časy, kdy byli bezmocní, přestože jejich stavby byly velkolepé jako trpasličí.“

„Často se to nevidí to ano. Elfí pevnosti spadají do jejich stylu obrany. Lidi je stavějí s jiným myšlením. Najdou se ale i lordi, kteří vlastní hrady postavené elfy, ale ty neslouží příliš pro obranný účel.“

Elenaor jen pokývala hlavou. „Smutné,“ pronesla sklesle a zadívala se na něj, neboť z ní byl stále zmatený. Pak se však ďábelsky zasmála a především jemu. „Měl by ses vidět, jak vypadáš.“

Připadal si jako blbec, skočil jí na její přetvářku a city. „Aspoň, že jste zpátky.“

„Opravdu?“

„Ano, bylo to děsivé.“

Elenaor se ještě více rozesmála a když skončila, musela si až utřít slzy. Pak se zadívala na zapadající slunce. „Slunce stále ne a ne zapadnout.“

„A co bude po západu slunce?“

„Ta pravá zábava. Do té doby musíme ještě počkat. Zabav mě mezitím, třeba něco o tvých kouzlech a použití.“

Byl zvědavý, jakou zábavu měla Elenaor připravenou. Rozhodl se tedy vyčkat, dokud nezapadne slunce.

„Jak víte, má kouzla jsou velice specifická a při mé práci jsem omezen jen na určité používání kouzel. Nemám moc příležitostí na jiné kouzla, ale když ano neváhám.“

„V čem specifická?“

„Kouzla se dají upravovat či zdokonalovat. Já mám ty svoje velice dokonalé tím, že je používám dokola. Už ani nevnímám ty rozdíly od základu. Když je v mysli vytvářím, tak rovnou upravené.“

„Díky výcviku a zkušenostem.“

„A ještě neustálá disciplína, kterou ohledně magie udržuji. V tomto případě pro mě neexistuje kompromis.“

„Ano, celá Marklenova škola,“ pronesla znuděně a znovu se zadívala na zapadající slunce. Chtěla ještě mluvit, než ke všemu dojde, ale uviděla v dáli hraběnku de Lairs. „Znáš ji?“

Podíval se na dlouhovlasou blondýnku s bujným poprsím. Byla minimálně o deset let starší, ne-li více. Zkušenost mu však říkala, že některé takové ženy byly více nebezpečné než mladé dívky. Že by ona byla to překvapení, o kterém mluvila? „Ne.“

„To je hraběnka de Lairs, která si umí vytvářet nemalou přízeň u mužů. U lorda Lyssandera má hraběnka velikou přízeň.“

„Jak toho dosáhla?“ S její postavou měl menší tušení.

„Jednoduše. Hraběnka de Lairs pohostila Lyssandera při jeho návštěvě dobrou whisky a výtečným šoustem.“

„Žena, která si jde pevně za svým.“

„To ano. Škoda jen, že ty její prsa jsou dokonalé pouze v korzetu. Na stáří jí budou viset až ke kolenům.“

Nastalo ticho a oba dva sledovali poslední paprsky slunce. Najednou zmizlo a Elenaor se rozlil úsměv po tváři.

„Povězte mi, Elenaor, jaká zábava právě začala?“ Byl doopravdy zvědavý, neboť v jejím podání to mohlo znamenat cokoliv.

„Ta nejlepší.“ Otočila se na něj s úsměvem. „Kde máš ten meč, co nosíš na zádech?“

Zvážněl, opravdu právě uslyšel, že jej Elenaor odlákala a ukradla mu meč? Jeho podezření se však stupňovalo, neboť Elenaor se znovu usmála. Narůstala v něm zlost a místo hledání svého meče jí chtěl zakroutit krkem. Nakonec však potlačil své pudy a vyrazil do svých komnat.

Elenaor dále jen seděla a usmívala se. „Uvidíme, kdo doopravdy jsi,“ řekla si pro sebe a sledovala pomalu vycházející hvězdy.

Vstoupil do svých komnat a rychle otevřel skříň s vybavením. Elenaor ovšem nelhala a jeho meč byl pryč. Celá jeho výstroj i zbývající zbraně zde zůstaly, ale meč od Bílé paní chyběl.

Ustoupil od skříně a váhal, co má dělat. Jedna jeho část mu říkala, ať se obleče a opět navštíví Elenaor. Druhá však našeptávala, aby se vydal meč hledat bez ní. Vůbec nehodlal o tak vzácnou zbraň přijít a musel ji najít. Věděl, že tím sice Elenaor dopřeje pocit vítězství, ale už zároveň jeho mysl splétala, jak se jí pomstí. Rychle se proto oblékl a připravil. Nevěděl, kde má začít, ale jednoznačně nepůjde o čistou práci. Celé své vybavení měl totiž magicky chráněné, takže dotyčný musel přesně vědět, co dělá.

Když byl skoro hotov, uslyšel otvírání dveří. Bleskově se vytočil a v rukou vyvolal ohnivou kouli. Ke svému překvapení nalezl vyděšenou Liru, která si ve strachu zakryla hlavu a padla na zem. Uvědomil si, co provedl. Zrušil kouzlo a přešel k Liře.

„Liro, omlouvám se, ale překvapila jsi mě,“ pomohl jí postavit se na nohy.

„V pořádku, pane, i já se omlouvám, že jsem vás vyrušila. Děje se snad něco, že tak spěcháte?“

„Mám neodkladnou práci, Liro,“ dále se připravoval.

„Tušila jsem to, když od vás tak narychlo odcházela ta dívka. Myslela jsem si ale, že už tady nejste a že vám můžu poklidit.“

Zarazil se, dívka, žádná dneska neměla přijít. Zpátky přešel k Liře. „Liro, jaká dívka?“

„Ta blondýnka co tu byla.“

Žádnou blondýnku neměl. Morgan byla černovláska a Anastazie brunetka. Vše se ale vyjasnilo a mohl se něčeho chytit. Obě dvě dívky totiž byly z jednoho nevěstince a jen ony mohly vědět, kde co má.

Uchopil Liru za hlavu a políbil ji na čelo. „Děkuju.“ V ten moment vyrazil přímo do města hledat svůj meč. Zatím se mu hlavou neneslo, co pak přesně provede Elenaor, ale už měl slušné představy o tom, jak dopadne ten zloděj.

Dorazil k nevěstinci U Sedmikrásky a na vývěsním štítu byla nakreslena sedmikráska, přičemž každý lístek byl do tvaru ženy. Moc o tom nevěstinci nevěděl, ale z toho co pochytil od dívek, neměl zde nalézt úroveň jako od Qeen. Dozvěděl se však, že ve městě byla silná konkurence mezi nevěstinci a ty si neustále přebíraly dívky, což se na podnicích projevovalo. Doufal, že tato banalita, jež vládla v každém městě, mu bude konečně k prospěchu a ne jako v předešlých letech k problému.

Vstoupil dovnitř a interiér se nijak nelišil od jiných nevěstinců, jaké znal. Byla tu pěkně velká vyzdobená úvodní místnost a dívky se svůdně nabízely zákazníkům. Nechyběli zde ani vyhazovači či mužští prostituti. Hledal však důležitou osobu, která vedla podnik, a vzadu uviděl starší ženu s vějířem, co byla daleko více zahalena než děvčata. Vydal se k ní a bylo mu jasné, že už teď ho sledují vyhazovači. Sice nebylo úplně normální mít na sobě zbroj v nevěstinci, ale i takové případy se stávaly. Jeho situaci navíc nepomohlo, že jedna rusovlasá dívka se mu postavila do cesty a odhalila mu částečné hrudník. Když ji ovšem jemně odsunul stranou, věděl, že vyhazovači jsou mu v patách. Došel tedy rychle ke starší ženě s šedivými pletenými vlasy a ihned začal mluvit, než vyvolá rozruch.

„Dobrý večer,“ začal normálně.

„Dobrý večer, cizinče. Měl by si zájem o jedno z mých děvčat?“ Během toho si neustále mávala vějířem před tváří.

„Potřeboval bych s vámi mluvit v soukromí.“

„Tady se v soukromí konají jiné skutky než konzultace,“ pronesla pobaveně.

„Je to důležité.“

„Myslím, že to nechápeš, vojáčku.“ Nakoukla pak za něj, kde už stáli vyhazovači.

Tohle nikam nevedlo, pomyslel si. „Řeknu to tedy na rovinu,“ přivolal si hůl do ruky, přičemž vyhazovači zaváhali. „Jedna z vašich dívek, jež mě navštěvuje v pevnosti, mi něco ukradla. Jedná se o velice cenný předmět a já jej hodlám získat zpět za každou cenu. Pojďte raději se mnou dozadu, kde si můžeme v klidu promluvit. Jinak vaše Sedmikráska získá pověst, že se tady zabíjelo. A zkušenosti mi říkají, že bez vedlejších ztrát to nejde a mrtví hosté vždy pošramotí pověst podniku.“

Bordel máma si jej důkladně prohlédla. Měla již bohaté zkušenosti s vyhazováním lidi a hlavně vojáku, a proto si myslela, že má navrch, ale tohle nečekala. „Půjdeme dozadu.“

Nechal zmizet hůl a natáhl ruku, ať vede. Provedla ho šatnami, kde se připravovaly dívky, přičemž ty z něj byly překvapené. Mnoho z nich se totiž nacházelo v různém stádiu oblékání, ale nijak jim kvůli situaci nemohl věnovat patřičnou pozornost. Prošli do zadní místnosti a tam bordel mama vyhodila jednu z koupajících se dívek, aby zůstali sami.

„Co ukradla?“ začala a sedla si na židli.

„Velice cenný meč.“

„A jste si jistej, že to byla jedna z mých holek?“

„Jen vaše dívky měly ke mně přístup.“

Povzdechla si a pokývala hlavou. „Která to byla?“

„Nějaká blondýna.“

„Blondýna to být nemohla, všechny mají odpolední směnu.“

„Mohla si obarvit vlasy.“

„A taky se mohla domluvit s někým jiným. Ty holky neumějí krást tak velký věci jako meče, jen drobnosti.“

Měla pravdu, své vybavení měl chráněné, takže se musela s někým spojit. Cesta však vedla sem a nehodlal se vzdát. „Bez informací neodejdu.“

Bordel mama pohodila rukama. „Jaké holky tě navštěvovaly, do pevnosti jich chodí více.“

„Morgan a Anastazie.“

Zarazil se. „Morgan nepřišla do práce.“

„Pak je to jasné, s někým se spojila. Máte tady cech zlodějů?“

„Jako každé město, ovšem o tomhle se traduje, že jsou prodlouženou rukou lorda Lyssandera. Jsou docela schopni a nerada se s nimi vůbec zaplétám. Ti chlápci jsou nevyzpytatelní.“

„To už je moje starost.“

„Dobře.“ Zvedla se a přešla k němu. „Uděláme to takhle, já ti ji pomůžu najít a ty potom Morgan klidně zmrdej jako nějakou kurvu. Pak mi ji zkus přivést zpět a já zařídím, že ta děvka si už v tomhle městě nevrzne. Buď se pak prodá mezi otroky, nebo se zabije. Co ty na to?“

To se mu líbilo. „My dva si budeme rozumět. Co když se mi ji ale nepodaří přivést zpět.“

„Tak její hlavu, holky aspoň uvidí, že mají šukat a ne dělat kraviny.“

„Jsme domluveni. Jak mám ale Morgan najít?“

„Nehledej ji ale ten meč. Začni U Krkavce, je tam jeden překupník. Jestli prodali ten meč ve městě, bude o tom jistě vědět.“

„Dobře.“

„Jestli si ale myslíš, že to z něj vymlátíš, jsi na omylu. Ten parchant má hodně dobře placenou ochranku.“

Ne dost dobře, pomyslel si. „Jak jej mám kontaktovat.“

„Oni kontaktují tebe. Jak dopiješ první pivo, přetoč svícen na stole.“

Pokýval hlavou a odešel. Při odchodu si však uvědomoval dvě důležité věci. První byla, že půjde proti cechu zlodějů a tudíž i proti Lyssanderovi. Z této představy nebyl nijak nadšený, avšak nehodlal se svého meče nijak vzdát. A ta druhá, že si musí dávat větší pozor na Sedmikrásku a její majitelku. Přece jenom nebylo úplně normální, když bordel mama ukazuje svým holkám hlavu jedné ze svých kurev.  A navíc, když to nebyly nijak plané řeči.

Krkavec působil jako příjemná normální krčma, které naproti přes náměstí stála strážnice. Bylo proto až neuvěřitelné, že zrovna tady se budou prodávat odcizené předměty. Avšak jak znělo jedno rčení, pod svícnem je největší tma.

Vstoupil dovnitř a sedl si k prázdnému stolu. Po chvilce mu šenkýřka přinesla pivo, které přijal jako jiní hosté, aby nevypadal nijak podezřele. Bylo zde dost strážníků či představitelů Lyssanderovy armády, a přestože se bavili mezi sebou, nenápadně pokukovali po ostatních. Nechtěl ovšem otálet a ihned do sebe kopl půlku piva. Musel uznat, že bylo dobré a i vůně z kuchyně mu napovídaly o dovednostech místního kuchaře. Celkově místo působilo dobrým dojmem, ale neměl čas. Počkal tedy moment, než se pustil do druhé půlky piva, aby nevypadal jako alkoholik a poté jej dopil. Následně otočil svícen a čekal.

Netrvalo dlouho a dostal druhé pivo. Díval se na korbel a přemýšlel, jestli heslo od bordel mamy ze Sedmikrásky stále platilo. Bylo totiž naprosto běžné, že podobné postupy často selhávají z neaktuálnosti hesla. Porozhlédl se tedy očima, ale nic nenasvědčovalo tomu, že jej někdo navštíví. Tohle se mu nehodilo a přemýšlel co dále. Napil se piva a stáhnul další půlku. Chutnalo mu, ale jeho chuť si nemohl pořádně dopřát. Co když jej ale v Sedmikrásce podvedli a teď padl do pasti. I tuto možnosti zvažoval a už přemýšlel o dalším postupu. Napil se znova piva a všiml si, že na dně korbelu je něco napsané. Stáhl tedy zbytek a na dně korbelu byl vzkaz. Položil na stůl mince a potom se vydal ven k muži, co zvracel venku. Postavil se vedle něj a rozhlížel se po okolí.

„Snadno dovnitř, špatně ven?“ zeptal se opilce. Ten se na něj otočil a zvedl se, jako by nic. Opilec následně odešel a on jej následoval. Byl ovšem ostražitý, už jen z důvodu, že šli směrem na strážnici. Tu ale obešli a jeho průvodce jej pustil do domu hned vedle. Vevnitř mu otevřeli díru pod schodištěm, kde se nalézala skrytá chodba. Na jejím konci jej pak čekal muž v temnotě. Dotyčnému byla vidět jen půlka těla, přesto však na něm rozpoznal nejdražší šaty poslední mody a ruce mu zdobily prsteny. Onen muž mu rukou naznačil, ať si sedne naproti němu a pak si je spojil nad stolem.

„Dobrý večer,“ začala skrytá postava, zatímco se posadil. „U Krkavce jste působil, jako někdo, kdo potřebuje mé služby. Můžete mi říkat Překupník, a vy jste?“

Rozhodl se hrát jako Překupník. „Zájemce o vaše služby.“

„Dobrá tedy, pane Zájemce. Co si přejete?“

„Chci vědět, zda vám někdo dnešní večer přinesl zajímavý meč.“

„I kdybych vám poskytl tuhle informaci, musel byste být jednoznačně konkrétnější, o jaký meč se jedná.“

Moc dobře věděl, že Překupník jeho kvalit by poznal tento meč. „Ten meč byste si nespletl, za to vám ručím.“

„Řekněme, že mám potřebné informace.“

Tohle byla blbá hra, ve které nehodlal pokračovat. „Vy ty informace nemáte.“

„Jak to můžete vědět?“

„Jste moc klidný pod tou rouškou tmy. Nerozšířily se vám zorničky.“ Blafoval, zorničky neviděl, ale jinak to nikam nevedlo.

„Tady vám je vaše magie k ničemu.“

Tohle ho nebavilo, hodlal úplně změnit strategii. „Můžete mi říct, proč se vůbec omezujeme těmihle blbostmi, když ve skutečnosti oba víme, kdo je ten druhý?“ Opět blafoval, nevěděl kdo to je a celé to k tomu řekl znechuceně.

Překupník zaváhal, tohle rozhodně nečekal.

„A s tou magií bych byl opatrný,“ pokračoval. „To, že svým ochráncům dáte antimagické předměty a drahé vybavení ještě neznamená, že je nelze zabít pomocí magie. Ušetřeme si tu parádu, jinak po těchto stěnách bude stékat krev. Víte něco o tom meči nebo ne?“

Překupník váhal, myslel, že jeho krytí je dokonalé. Nakonec tedy promluvil. „Jisté informace bych měl.“

„Pokračujte.“

„Měl jsem dnes odkoupit jeden meč, ale po jeho prozkoumání jsem usoudil, že jeho vlastnictví mi nezaručí dalšího východu slunce. Nabídku jsem odmítl, avšak prodal jsem informace o jiném potencionálním kupci.“

Dobře si Překupníka přeměřil. „Co když mi lžete a meč jste odkoupil.“

„A co bych tím získal?“

„Vyhnutí se násilí na vás.“

„Samozřejmě, ale tím tu blondýnku nenajdete. Jsem v tomhle oboru dost dlouho, abych věděl, že tady,“ zaklepal si na čelo, „není nic v bezpečí. Sice vládnete magii, kterou na vás nikdo nepozná, ale vše má své meze.“

„Rozumím.“ Bylo mu jasné, že Překupník má jednu z těch věciček z pouštních zemí na vzpomínky. Už o tom slyšel a věděl, že je to šíleně drahá a nelegální věcička zároveň. I na jihu ji zakázali a to ji tam vymysleli. „Co navrhujete.“

„Výměnný obchod. Moje informace za službu.“

„Poslouchám.“

„Váš úkol bude naprosto jednoduchý, pokud chcete získat zpátky svůj meč. Musíte zabít vůdce cechu zlodějů.“

„A co třeba něco těžkého.“

„Nebojte, nepřijdete vůbec zkrátka. A až tu zlodějku najdete, hlavně se jí podívejte na prsty. Myslím, že si tím budeme kvit.“

O tom rozhodnu až já, řekl si v duchu. Bohužel ale neměl na výběr a musel spolupracovat. „Budu potřebovat nějaké informace.“

„S tím už vám nepomůžu. Nemrhejte časem,“ rukou mu pak Překupník naznačil na východ.

Měl tendenci to risknout s tou serepetičkou, co měl Překupník, ale na to neměl vybavení. Musel by navíc připravit celou místnost, aby prolomil magické ochrany. Zvedl se tedy a vyvedli ho ven.

Jakmile vyšel, postavil se kousek od strážnice a přemýšlel. Tohle bylo špatný. Vůbec nic se nedozvěděl a ještě k tomu měl zabít šéfa nechvalně známého cechu zlodějů. Tímhle si jen dá terč na čelo a ne-li jen to. Ihned bude trn v patě a jistě se ostatní gangy budou zajímat, proč je trn v patě. Začínal se do všeho zamotávat a to jen proto, že mu Elenaor zajistila krádež meče. Proč to vlastně udělala? Opravdu jí jen šlo o pobavení nebo tím sledovala něco víc? O co tady ve skutečnosti šlo, chtěla snad jen poškodit Lyssandera? A vůbec, jak z pevnosti zařídila krádež jeho meče, to taky nevěděl. Musel z toho až přemýšlet, zda mu ten meč vůbec za to stojí a zda by jej kvůli ní neměl nechat být. Nechtěl být jen její loutka. Ale zároveň bylo škoda nechat zmizet tak mocnou zbraň. Ne, musel pokračovat v hledání. Sice ten meč nemůže ovládat, jak potřebuje, ale i tak jej skvěle doplňuje.

Vydal se pomalu po ulici, ať nevzbuzuje pozornost, že tu jen stojí. Zároveň přemýšlel, kam se vydá. Musel zpět do Sedmikrásky, jen tam měl šanci získat nějaké info. Vedle něj se však zařadila jedna z prostitutek. Hodlal ji ovšem odkopnout.

„Nechceš se se mnou pobavit?“ začala jemným hlasem.

„Kdybych chtěl, tak tě sám oslovím.“

„To je škoda, protože v Sedmikrásce se tak dobře nepobavíš jako se mnou.“

Zastavil se, dobře si prohlédl onu dívku. To, že rozpoznala, kam má namířeno, nebylo zvláštní, ale zároveň za tím viděl i něco jiného.

„Vás chlapy od Lyssandera je vždy problém zaujmout.“

Přešel k ní a vzal prostitutku za loket. Odtáhl ji do temné uličky a přitlačil ke zdi. Vzápětí pak vytasil jeden z nožů a přiložil jí čepel ke krku.

„Teď ti doporučím, abys mluvila pravdu, nemám totiž moc dobrou náladu. Kdo tě poslal.“

„Madmazel Shantal(Šantal). Věří, že více toho nalezneš v jejím podniku než u Sedmikrásky.“

Odložil nůž. „O co Madmazel jde?“

„To už se musíš zeptat jí,“ očima sjela dolů.

Podíval se dolu a v rozkroku měl dýku. „Tepna nebo moje vybavení?“

„Je ostrý, jednou jsem stihla obojí,“ pronesla prostitutka až pobaveně.

„Aha. Viditelně mezi stehny přece jen něco máš.“

„Jsi docela pohledný a vtipný, škoda jen, že nemám čas. Mám ti vzkázat od Madmazel, že ji nalezneš v Kajutě. Očekává tě a je neslušné nechat dámu čekat. A teď jestli dovolíš, musím si jít vydělat, tedy za předpokladu, že nemáš volný čas a peníze.“

Byla docela pěkná a její tmavé kudrnaté vlasy podtrhovaly její krásu, avšak musel se věnovat něčemu jinému. „Přeju hodně štěstí v podnikání.“

„Díky.“

Poté odešla a díval se na ni. Jeho podezření, že se zapletl do něčeho velkého, už zmizelo, neboť nyní to mohl říct s jistotou.

Stál před nevěstincem zvaný Kajuta a přemýšlel, byl to totiž zvláštní název, protože Edingard měl k moři daleko. Obdobný název tedy ledacos vypovídal o majiteli, konkrétně Madmazel Shantal. Stejně tomu bylo s jejím nezvyklým jménem a titulem, vzhledem k tomu, že madmazel je svobodná žena. Navíc i poznámka jejího děvčete na Sedmikrásku ledacos napovídalo. Nejspíše se jedná o cizinku, ovšem i to je ošemetné. Avšak zde na nic nepřijde a nepostoupí s hledáním meče.

Otevřel dveře Kajuty a vstoupil dovnitř. Interiér byl dle očekávání a odpovídal názvu na ceduli. Nijak se jim ovšem nezabýval a hned hledal Madmazel Shantal. Nevěděl ale jak vypadá, a proto musel pátrat dle svých zkušeností. Vzápětí však k němu přistoupila dívka a ihned mu dala ruku kolem pasu a přitiskla na něj své tělo.

„Zdravím, vojáčku. Co takhle trochu zábavy?“ řekla jemně šibalským úsměvem.

„Hledám Madmazel Shantal.“

„Já ti snad nestačím?“ pronesla posměšně.

Byla pěkná, hlavně její rudé rty, ale neměl čas. „Mám s Madmazel schůzku. Snad jindy.“

„Je nahoře,“ vzápětí doopravdy uraženě odešla za jiným potenciálním zákazníkem.

Škoda, řekl si v duchu. Vyšel nahoru do dalšího poschodí, kde nalezl opět spoustu dívek a potenciálních zákazníků. Jedna žena ale nezapadala mezi ostatní, když nepočítal zákaznice. Přistoupil k ní zezadu a oslovil ji.

„Madmazel Shantal?“

„Ano?“ otočila se snědá dívka s kožichem okolo ramene. Na druhém rameni měla hnědé vlasy, které byly volné a zakrývaly odhalené prso.

Chtěl jí něco říct, ale Shantal ho přerušila a položila mu ruku na hrudní plat.

„Pojď,“ více neřekla a následoval ji.

Oba odešli do zadní místnosti, která sloužila i jako pracovna. Shantal si ho potom dobře prohlédla a on ji.

„Vypadáš překvapeně,“ opřela se o stůl.

„Celá tato noc je jedno velké překvapení, včetně tebe a Kajuty. Nevěstinec ve stylu moře není nijak neobvyklý, ale ne tady. A pak ty, snědá dívka, jež vlastní podnik, který je trnem v oku jiných. Přitom tvůj věk napovídá jinou pozici v nevěstinci.“ Shantal podle něj musela mít stejně jako on.

Shantal se pousmála. „Jsi milej a upřímnej, začneme ale nejdříve se mnou. Jsem z jihu a dělala jsem dlouhé roky nedobrovolně kurvu jednomu kapitánovy. Měl rád, když jsem byla krásně opálená, především prsa, po těch byl posedlý.“

„Měl vkus,“ zadíval se na zahalené prso vlasy, které potvrzovalo její slova.

„To jistě ano, mám krásné prsa,“ dodala s úsměvem. „Když pak konečně nastala možnost, podřízla jsme ho a zapálila mu loď.“

„Tak proto Madmazel, stala jsi se svobodnou ženou.“

„Přesně tak.“

„Úplně šťastný konec.“

„Mýlíš se, šťastný začátek. Můj milovaný kapitán mě hlavně naučil, jak snadno se dají ovládat muži. Rozhodla jsem se v tom pokračovat, no a teď jsem tady.“

„Pěkné, ale pověz mi, proč jsem tady já.“

„Vzbudil jsi v Sedmikrásce pozornost, a nejen mou. Já a ta děvka se nemáme nijak v lásce, a vždy když se tam objeví někdo od Lyssandera, musím to vědět. Normální muži si chodí do bordelu užít, ale jen ti chytří pro informace.“

„Vskutku,“ dodal a pousmál se, rovněž jako Shantal. „Tak mi teda pověz, co chci slyšet.“

„Ukradli ti vzácný meč, ale ten již není ve městě. Byl to ovšem docela velký plán ti ho ukrást, v cechu o tom věděli jen přestavení z nejvyšších.“

„Proč se o to zajímal cech zlodějů.“

„Protože jsi Lyssanderův člověk, a ti jsou pod ochranou. Navíc Lyssander je vlastník zdejšího cechu, tak nač okrádat svého chlebodárce.“

„Přesto se tomu tak stalo.“ To ovšem znamenalo jediné, Elenaor šla proti Lyssanderovi a jej využila. Nelíbilo se mu, kam to vedlo, ale hodlal pokračovat. „Jestli je do toho zapojený cech, znamená to, že Lyssander musel dát svolení, nebo o tom neví.“

„Přesně, neví o tom.“

„Takže jen oni ví, kdo je ten zloděj a kde jej hledat. Proč ale meč neskončil v jejich rukou a mířil za Překupníkem.“

„Protože zloděj okradl zloděje.“

Ne, něco se muselo zvrtnout, protože ten zloděj věděl, že se dostane pod hledáček cechu. Nyní je to závod, kdo jej dříve najde. Cech však měl navrch a musel je předběhnout, avšak to šlo udělat vícero způsoby. Zároveň do toho spadal i Překupník a jeho požadavky. Všechno se až nepříjemně začínalo mísit dohromady. Už tomu chyběla jen Shantal a její tužby. „Proč jsi mě doopravdy pozvala?“

„Sedmikráska a cech zlodějů jsou jedna ruka. Navzájem si vypomáhají a obchodují. Primárně Sedmikrásku navštěvuje bohatší klientela, která tam může zároveň i utajeně nakupovat.“

„Jinými slovy ti jde o peníze.“

„Existují pouze dvě věci, které doopravdy vládnou světu, ženská vagína a peníze. Jedno už mám, a teď chci i to druhé.“

Neskutečně krutá pravda, pomyslel si. „Co tedy přesně chceš po mně?“

„Přesunout obchody ze Sedmikrásky do Kajuty. Jak už to uděláš, to mi je jedno. Třeba cechu domluv nebo jej pobij, na provedení mi nezáleží.“

„A co tím získám?“

Shantal se pousmála a odhalila mu své prso. Pak přešla s úsměvem až k němu a přitiskla se na něj. „Spojence, peníze, a sex jaký ještě nikdo a nikdy nezažil.“

„Lákavé, opravdu.“ A navíc se to proplétá s jeho úkolem od Překupníka. Neměl ovšem na výběr, avšak mohl spojit užitečné s příjemným. „Jak najdu cech.“

„To je jako hledat pannu v bordelu, to jde jen výjimečně a za velké peníze. Cech si musí najít tebe, jinak to nejde.“

„A toho docílím?“

„Stejně jako já si hlídám významné klienty Sedmikrásky, tak cech jedná stejně s Kajutou. Už dávno o tobě ví a jistě tě očekávají venku, aby ti udělili lekci. Oni ovšem neví, na koho narazili, využij toho.“

„Máš to pěkně vymyšlené.“

Shantal se mu ale místo odpovědi svůdně zadívala do očí. „Už dlouho jsem neměla pořádného chlapa. Nikdo totiž nemá to pravé zapálení, po kterém toužím.“

„Mám to brát jako nabídku k návštěvě?“ Shantal ho vzrušovala, o tom nepochyboval. Její hnědé očí a krásně opálená kůže v něm vzbuzovala toužebné chutě.

„To zaleží na tom, jak často si bereš nůž do postele.“ Shantal se naklonila k jeho uchu a zašeptala. „Nějak mi ty provazy pak sundat musíš.“ Lehce se mu potom zakousla do ucha a odtáhla se od něj. „A teď už běž, cech už jistě čeká. A když vše proběhne jak má, tak na konci vyhrajeme oba. Může být snad něco lepší?“

Může, že tě vyšukám hned tady na tom stole. „Tak já tedy vyrazím. Nejdříve se ale připravím.“

„Jak je ctěná libost.“ Shantal pak odcházela, ale ve dveřích se zastavila. „Mimochodem, zabij pro mě tu děvku z druhýho bordelu, jinak si o mém těle můžeš nechat jen zdát a získáš pouze peníze,“ pak odešla.

Ach ty ženy, nejdříve nabudí a pak přijdou s podmínkami. Tohle ale byla pořádná motivace do práce, pomyslel si. Dále se už pak nezabýval Shantal a připravoval se na nadcházející přepadení. Vyvolal na sebe podpůrná kouzla a zkontroloval lektvary.

Když byl připraven, vyrazil a při odchodu ještě jednou spatřil Shantal. Ta si během jeho průchodu zkousla spodní ret jen pro něj a pozvedla koutky do úsměvu. Uvědomil si, že z původního plánu najít meč se dostal do situace, kdy jde po krku jedné organizaci pro získání meče a zároveň osobnímu obohaceni.

Jakmile vyšel ven, nikam nespěchal, neměl kam. Netrvalo pak dlouho a už měl první členy cechu v zádech. Pomalu však pokračoval směrem k náměstí. Odepnul si helmu od pasu a nasadil si ji. Musel se dostat na volné prostranství, kde sice bude cechu přímo na dlani, ale zkoušet hledat zloděje ve stínech nebyl dobrý nápad. Chtěl, ať zloději přijdou za ním. Než se dostal doprostřed náměstí, vypil ještě jeden lektvar, protože nastávající boj bude především o reflexech. Zloději jsou z principu rychlí a mrštní lidé, hlavně jejich ruce.

Zastavil se na malém náměstíčku a rozhlédl se kolem sebe. Uviděl dva strážníky, kteří si ho prohlíželi, pak se ale začali dívat po okolí a raději zmizeli. Vypadli dokonce i žebráci, prostitutky a jeden opilec, kterému došlo, že se nebude dít nic dobrého.

Stál tam a jen čekal, dlouho ale nemusel a krysy začaly vylézat z kanálů. Byl již však soustředěn a měl představu, jak nadcházející boj povede. Všechny mohl s klidem zabít, ale jednoho potřeboval živého. Nevěřil, že by se do krysího hnízda dostal bez pomoci jedné z krys.

„Našim pánům se nelibí, tvé návštěvy Kajuty,“ přišlo od zloděje, který zároveň vystoupil ze stínu.

Dobře si jej prohlédl, mohlo mu být sotva sedmnáct. Rozhlédl se okolo a spatřil mezi nimi i sotva dospělé a někteří ani to. Zloději vždy využívali děti nebo nedospělé jedince. Bylo to hlavně snazší, když pocházeli z ulice. Sám měl obdobné zkušenost, ale dnes nehodlal dělat rozdíly. Každý kdo jej napadne, zemře. Na ideály a podobné kraviny neměl čas.

„Tak mě k nim zaveď, abych se s nimi domluvil.“

„Nemyslím si, že by to naši páni chtěli.“

„A co tedy vaši páni chtějí?“

„Abys dostal lekci.“

„Tak tedy dobrá,“ udělal pár kroků. Vzápětí se však rozbily všechny lampy a celé náměstí se ponořilo do tmy. K tomu se ozvaly menší výbuchy a kolem něj se tvořily kouřové clony. Byl hlupák, mělo mu dojít, že ten hoch byl jen návnada pro smetánku, která ví, co s ním má dělat. I tak se ale nehýbal, přestože se pomalu začal dusit kouřem. Nechal se dočista zahalit a přemýšlel, zda jej budou chtít jen zabít či zranit. Jistě věděli, že je Lyssanderův muž, ale nemohl se na to spolehnout, ne potom co jej okradli. Navíc on sám jim hodlal jít po krku, takže i když jej zatím možná nechtějí zabít, tak za chvíli jistě budou.

Když byl skrytý, přivolal si hůl a rozzářil její konec do ruda. Hodlal následný střet popohnat. Vzápětí kolem sebe vytvořil štít a do něj se zarážely šípy. Střelci to však vzdali, neboť ta malá rudá záře po tolika šípech nezmizela. Udělal ze sebe terč a k tomu kouř částečně omezil jeho vidění, ale stále viděl dostatečně před sebe. Kouř jej i nadále dusil, ale nehodlal ho rozvinout. Chtěl, aby nepřítel přišel za ním, přičemž dlouho nečekal.

První skupina se k němu blížila opatrně. Rozmáchl se proto holí a vyvolal ohnivou stěnu. Vytvořil ze skupiny živé pochodně, které rozzářily mlhu. Rychle se pak instinktivně přetočil dozadu a částečně uhnul meči od zahalené postavy. Zbroj ho ovšem pokryla a postava zmizela v kouři. Nepochyboval o tom, že takových útočníků bude více. Rozmáchl se holí ještě dvakrát a pak ji nechal zmizet a rychle se přesunul. Vzápětí přesně jak odhadl, zahučely do mlhy šípy, které zacinkaly o zem. Vytasil poté meč a nechal si jej vznášet u ruky. Díval se do mlhy a v pravou chvíli uviděl dalšího zloděje, nebo spíše vraha. Sekl po zloději mečem, ale ten se mu ladně vyhnul. Zkusil to znova, ale mrštný zloděj jen tančil do rytmu meče. Ze zlodějových pohybů ihned pochopil, že nemá smysl se s ním zkusit utkat nablízko, doslova by si s ním jen hráli. Přivolal si proto meč a díval se na okolí. Na všech stranách pokaždé někoho uviděl a uvědomil si, že se mýlil, oni si s ním už hráli. Věděl, že útok přijde každou chvíli a musí je předběhnout, pozměnit pravidla vhodně pro něj. Kouř jej sice stále dusil, ale ten musel ještě počkat. Přivolal si opětovně hůl a klepl s ní o zem, na čemž z hole vyletěla malá koule do vzduchu. Nastal z nenadání výbuch jasného světla, který oslepil střelce. Dostal tím však nové oči, přesně totiž viděl siluety čtyř zlodějů. Než se zloději stihli vzpamatovat, napadl prvního oslepeného naproti sobě. Sekl telekineticky mečem z dálky a zloděj už neuhnul a meč mu rozsekl půlku těla. Nijak ale dále nemeškal a opět čaroval. Zatočil s holí a rozvinul hustý kouř do víru kolem sebe. Plíce se mu naplnily čistým vzduchem a nyní chtěl, aby se i střelci nadýchali kouře. Kouř ale jen neovládl a chtěl jim zároveň vyvést z rovnováhy i tři vrahy. Mělo to však na ně jen pramalý účinek, avšak přesto získal výhodu. Vztáhl následně ruku na dalšího útočníka a vyvolal slabý proud ohně. Zloděj se mu vyhnul, ale tím proud ohně neskončil a stále tekl za ním. Skoro tím až zahnal zloděje k druhému, avšak z ničeho nic přestal. Doufal totiž, že nabídka nehlídaných zad bude až příliš lákavá pro třetího zloděje a nemýlil se. Na poslední chvíli se otočil s roztočeným mečem na zloděje, který byl již takřka u něj připraven k výskoku. Roztočeným mečem muži odsekl celé rameno a tím zastavil jeho útok. Tím však meč upustil z mysli a zpátky uchopil hůl, kterou praštil směrem k posledním dvěma zlodějům. Z hole vyšla tlaková vlna a oba je odhodila na tvrdou zem. Zároveň ovšem rozvířil už tak jemný kouř. Stal se z něj ale opět cíl pro střelce a musel zahltit náměstí štítem. I tak ale stihli dva střelci zacílit. Jedna střela šla mimo, ale druhá mu narazil do holenního chrániče, po kterém sjela. Zadíval se směrem na střelce, roztáhnul štít a vyslal na něj ohnivou kouli. Rázem urazil část střechy a zabil i dalšího jeho kolegu, který byl u něj. Těla pak dopadly na náměstí, kde všemu přihlíželi naprosto zaskočeni zlodějíčci.

Nastal najednou klid, během čehož mladí začali utíkat. Uvědomoval si, že nemá příliš času a zanedlouho se vrátí strážnici. Vydal se za prvním zlodějem, který se zrovna postavil. Zloděj ale bleskově sáhl na stehno, takže ho zabil magickou střelou do hrudi. Zrychlil tedy krok k druhému, který stále ležel na zemi. Bylo mu až zvláštní, proč se nehýbe a když jej pak přetočil, pochopil. Zloděj měl pěnu u pusy, spolkl jed. Rozzuřeně praštil tělem o zem a rozhlížel se kolem sebe, zda ještě někoho neuvidí. Měl štěstí v neštěstí, neboť někdo právě přelézal zeď do cizí zahrady. Nijak nemeškal a rozběhnul se za jedincem. Uvědomoval si ale, že mohl utíkat, jak nejrychleji dokázal, přesto však nemůže dohnat zloděje, ještě k tomu oblečený ve zbroji. Nezbývalo mu, než jej chytnou pomocí magie, ale na to jej musel pořádně vidět.

Přelezl zeď a dopadl do cizí zahrady. V oknech se rozsvítily svíce a z okolních domů se linul křik. Lidi se již probudili a zloděj mu zmizel z očí. Stále však běžel dále a hledal možný pohyb, dokud jej nenašel. Utíkal dále, ale nyní se už nesnažil přelézat další zeď a rovnou v ní pomocí magie vyrazil díru do další zahrádky. Tam jej ovšem čekalo nepříjemné překvapení, protože zloděj se na něj otočil a vystřelil z ruční kuše. Střela mu letěla na hruď, kde dal instinktivně ruce, a sjela po chráničích. Šipka byla slabá a neměla šanci prorazit jeho hrudní pancíř, byla určena proti jiným nepřátelům s měkkou zbrojí.

Utíkal stále dále a rozrážel další zeď. Cíl mu ale zmizel a nemohl jej najít. Až pak když zvedl oči, uviděl zloděje šplhat vzhůru ke střeše. Rozhodl se využít situaci a parapet, který chtěl zloděj použít při šplhání. Namířil střelu a v pravou chvíli zničil parapet. Avšak zloděj se dokázal zachytit a musel kolem něj poslat další kouzla. Nakonec ale zloděje zradil okap a spadnul. Potřeboval ovšem, aby se zloděj příliš nezranil, takže pod ním vyvolal vzduchové vlny a nasměroval jej do okrasného křoví. Když pak chtěl člena cechu vytáhnout, bránil se mu. Rychlá rána do břicha ovšem nejenže vyprázdnila zlodějovi žaludek, ale zároveň jej zlomila v pase. Chytl pak zloděje a odtáhl ho pryč, zatímco majitelé venku křičeli, že jim někdo zničil zahradu s domem.

Hodil zloděje o stěnu jedné z temných uliček a dobře si ho prohlédl. Poznával na něm určité značky a vybavení. Měl štěstí, tohle byl kapitán pro verbování na ulici a následný dohled. Dobře si vzpomínal na to, jak ho jednou takový člověk zkoušel naverbovat a sliboval mu nebe a dudy. Avšak tou dobou už studoval magii a nechtěl ohrozit svoji budoucnost. Což se mu stejně nepodařilo, pomyslel si.

„Co chceš, nemám ti co říct,“ promluvil na něj zloděj nenávistně.

Ten kluk byl mladší než on, ale i tak nehodlal mít slitovaní. „Už jsi mi toho řekl dost. Tvé serepetičky na zádech, tvá kuše na stehně a tvé rukavice z té nejjemnější kůže. Jinými slovy jsi někdo, koho potřebuji.“

Zloděj mlčel.

„Předpokládám, že jsi tam čekal, abys mohl ohlásit celkový výsledek vašeho výchovného kurzu svým nadřízeným. Mám pro tebe dobrou zprávu, máme společnou cestu.“

„Naser si, hajzle. Stejně seš mrtvej, až se dozví, že jsi jim zabil lidi. Nikdy se nezastaví, dokud nebudou mít tvoji hlavu.“

Tak tedy po zlým, pomyslel si. Vzal zlodějovi levou ruku, a přestože se bránil, položil ji na sud vedle. Pak vytasil čepel z poza pasu. „Jako zloděj přece potřebuješ k práci ruce ne?“

„To se neodvážíš,“ řekl vyděšeně zloděj. „Jestli se mých rukou jen dotkneš, nikdo tě neochrání a já tě zabiju.“

„Špatná odpověď,“ sekl. Usekl zlodějovi tři prsty a ten začal křičet, ale přesto jej ještě přetáhnul rukojetí hlavě. „Teď mě poslouchej. Předpokládám, že jsi pravák, takže jsem stále na špatné ruce. Bude-li ale zapotřebí, budu ti odřezávat obě ruce kousek po kousku.“ Vůbec neváhal, že by to neudělal. Byl odhodlán udělat pro svůj meč cokoliv. Teď už ano.

„Když promluvím, zabijou mě.“

„To je tvoje nejmenší starost.“

„Nemůžu, to mě radši zabij hned teď.“

„A co obchod. Ty mě tam zavedeš a já ti dám dost peněz k nějakému čarodějovi, který se vyzná v léčitelství, a prsty ti opět dorostou.“

Zloděj váhal. „Co když mi lžeš?“

„Špatná opověď,“ odsekl ruku v zápěstí. Pustil pak zloděje, který si ji rychle převázal a brečel. „Abychom si to zkrátili, rovnou si dej nějaké škrtidlo i na pravou ruku.“

Zloděj brečel a ošetřoval si pahýl, zatímco nad ním stál bez náznaku jediné emoce. Zloděj zvedl oči a přikývnul, směr do cechu zlodějů mu právě ukázala ruka.

Následoval zloděje k základně cechu a nevěděl, co má očekávat. Počítal s tím, že cech ví o neúspěšné výchovné akci a jistě již připravují odvetu. Sám je ale hodlal zaskočit tím, že je napadne, ostatně jak už měl v plánu na začátku. Měl však obavy, co tam najde, neboť jeho vědomosti o cechu zlodějů nebyly úplné. Navíc každý cech ve vlastním městě žije odlišně než cech v jiném městě. Měl jen hrubé informace, které dával během cesty postupně dohromady. Očekával, že i zdejší cech ovládá jen své město, jak tomu bývalo zvykem, a s jinými jen obchodovaly. Aby cechy dostaly svůj vliv do jiných měst, tak potřebovaly dostatečnou kapacitu společně s vůlí, a na to obvykle neměly ani jedno. Problém byl totiž v tom, že když se jmenujete cech zlodějů, očekává se tím, že svého spolu obchodníka zradíte a okradete. Zároveň předpokládal, že cech osloví i nějaké zabijáky, ale to by vzbudilo podezření, proč to cech dělá. Zloději většinou dávali přednost udělat z boháče naprostého chudáka, než někoho zabít. Po takových praktikách sahali jen krom konkurenčních stráží u karavan, a podle toho, co chtěli získat. Jinak se cechy zlodějů do ničeho nepletly a dále jen okrádaly všechny okolo sebe.

Během cesty úplně až vynechával Davida, jak se mu zloděj představil, a jeho kecy. O jeho osudu už rozhodl předem, a tak byl nepodstatný. Věděl, že jej musí zabít, stejně bez rozdílu jako všechny členy, kteří ho spatří. David mu zkrátka nikdy neodpustí jeho zranění. Byl totiž značný rozdíl někomu něco zlomit nebo odřezávat tělo. A nechat jej žít, by se mu mohlo jednoho dne připomenout dýkou v těle.

Zastavili se před budovou, která naprosto odpovídala okolním stavbám. Budova byla stejně velká a ve stejném stavu, jako okolní, zkrátka zapadala mezi horší čtvrtě. Když se rozhlédl, nikde nebylo ani živáčka. Ano byla již temná noc, ale právě zmasakroval členy cechu a očekával, že ho někdo viděl, jak získává rukojmí. Bylo zde až moc velké ticho, ale ne takové, které připomíná klid před bouří. Prostě jen ticho.

„Půjdeš tam a žádné levárny, jinak už neuvidíš denní světlo.“

David jej zavedl ke dveřím a zabušil na ně heslo. Sám se postavil bokem a vytasil meč za Davidovými zády. Ze dveří se otevřelo kukátko a v něm hlas.

„Ty vypadáš. To neumíš zvládnout kurvu?“ smál se člověk za dveřmi.

„Drž hubu a radši mi otevři.“

Kukátko se zavřelo, přišla jeho chvíle. Zabodl Davidovi meč mezi žebra, aby mu zasáhl srdce a trnul s ním. Potom odklonil Davidovo tělo a připravil se. Sotva se otevřely dveře, vpálil do nich a zachytil člověka, který je obsluhoval, přičemž mu přitlačil meč ke krku. V místnosti vzápětí vyskočili na nohy další tři strážní se zbraněmi v rukou. Věděl, že tohle je špatná osoba, se kterou nemohl pořádně vyjednávat, ale pro začátek mu to muselo stačit. Všichni se na sebe dívali a nikdo se ani nehnul. Zatlačil tak s dveřníkem dovnitř, aby za sebou zabouchl kopnutím. Díval se všem do očí a oni čekali, co se bude dít.

„Položím vám jednoduchou otázku. A jestli chcete, aby váš kamarád žil a vy rovněž, tak ji odpovíte.“ Nechal chvíli ticha na lepší atmosféru. „Kde najdu šéfa cechu zlodějů.“

„Ty ses asi posral,“ řekl mu vrátník s mečem na krku. „Jsi na špatném místě, my nemáme s tou verbeží nic společného.“

„Ne, nic s nimi nemáte společné, jen všichni máte lehké zbraně a vaše vybavení je z té nejjemnější kůže. A to co vám visí u pasu, jsou opravdu jen makety paklíčů, které slouží na cinkání. Takže se ptám znovu a naposled, kde máte šéfa cechu.“

„Ty si snad myslíš, že to víme,“ řekl mu jeden ze strážců, co na něj mířil kuší. „My nemáme šanci se s nimi ani vidět, natož vědět, kdo to vůbec je.“

„Tak mě odkažte na někoho, kdo to ví.“

„To už se rovnou můžeme zabít sami,“ řekl další strážný.

„Tak to řeknu jinak, než zemřete, někdo mi to z vás řekne a před tím vás to bude nepředstavitelně bolet.“

Všichni tam stali nehnutě, nikdo nemluvil, nikdo skoro ani nedýchal. Tohle mohlo skončit jediným způsobem, avšak najednou se ozval z chodby křik.

„Kurva, chlapi, jsme pod útokem! Někdo napadá naše stanoviště. Vypadá to na ty zmrdy z…“ více dotyčný neřekl, přiběhl totiž do místnosti a uviděl celý současný scénář.

„On to ví,“ řekl krkolomně jeho rukojmí. „On ví, kde je hledat, je jejich spojař.“

Spojař se na něj zadíval a dal se do útěku.

Na nic nečekal, trhnul mečem, aby udělal svému rukojmímu další otvor na dýchání a vzápětí máchl rukama. Zbývající strážní odletěli na zdi a jemu se uvolnila cesta. Ihned pak běžel do chodby za spojařem a bral schody vedoucí pod zem po dvou. Vyrazil následně mříže a ocitl se v kanále, kde pokračoval dále. Stále před sebou viděl spojaře, který křičel, že už jsou tady, i když nevěděl, o koho se jednalo. Nijak se mu však nehodilo, aby jej někdo další napadl, ale zároveň tím získal nečekané krytí.

Utíkal, jak jen mohl, ale na spojaře neměl. Naštěstí v kanálech tekla voda a v následujícím dlouhém tunelu do ní ponořil ruce. Avšak doufal, že se opravdu jednalo o vodu, i když o tom silně pochyboval. Oprostil se od myšlenky, v čem má ruce a soustředil se na vyvolání kouzla. Zmrazit nějaký element nebyl problém, ale udělat to takhle rychle nebylo snadné, ovšem podařilo se. Spojař se neustále otáčel, ale nevšiml si, že voda za ním se proměnila v kus ledu. Následně spojařovi přimrzla noha k ledu a upadl, v běhu to ale bylo velice nešťastné a nepříjemně se i poranil.

Pomalu došel ke spojaři, který se svíral na zemi a držel si nohu. Postavil se nad něj a díval se na něho. Byl to mladý kluk, sotva mu mohlo být dvacet a možná ani to ne. Bylo to zvláštní, protože všichni působili nějak mladě. Pak mu to ale najednou došlo. Cech zlodějů ve městě nebude dlouho, a tudíž jsou všichni mladí, jedna generace. Proto nejsou ani dobří, neboť ještě nemají potřebné zkušenosti ostřílených vlků. Dávalo to smysl. Jestli Lyssander opravdu ovládal cech, nejdříve se musel zbavit starého kádru a to mu chvíli trvalo. Potom potřeboval nové lidi, ale kdyby použil někoho od starých, riskoval by, že nikdy nezíská jistou nadvládu.

„Prosím, budu mluvit,“ žadonil spojař.

„Kde najdu šéfa cechu.“

„To nevím, ale když půjdete a odbočíte vlevo třetí zatáčkou, tak po pravé straně uvidíte dveře. Působí strašně rezavě, ale za nimi je schůze vysoce postavených.“

„Co když je to past.“

„Podívejte se na mě, můžu vám snad někam stihnout utéct?“

Věřil mu. Bude trvat, než se odsaď dostane. A bude-li potřeba, dokáže spojaře opětovně najít i potom kdyby chtěl. Vydal se tedy beze slova dále a zrušil led.

Našel dveře, které hledal a za nimi slyšel zvuky. Své vylepšené smysly neustále zdokonaloval a to vše přinášelo svoje ovoce. Uvědomoval si, že bude potřebovat hodně silnou páku na vyjednávání, byl ale v kanálech a v malých prostorech výbuchy dělaly divy. Vyčaroval proto v rukou pulzní kouli velkou asi jako hlava, přičemž sama zářila bíle a pohlcovala okolní světlo dovnitř. Kouli už ovládl jen na detonaci a kolem sebe vyvolal štít, který ho měl ochránit před výbuchem. Nebylo jednoduché ovládat dva kouzla, ale když byla příprava, tak se dalo dělat spousty věcí. Poté vyrazil dveře a vstoupil dovnitř. Vevnitř našel čtyři starší muže, kteří něco řešili nad mapami. Vypadali, jako vysoce postavení důstojníci, spojař nelhal. Byli tam i čtyři strážní, a každý z nich měl ochraňovat jednoho velícího. Všichni si ho prohlíželi a hlavně jeho výtvor v rukou. Byli zaskočeni, čekali, že v kanálu jsou ukrytí.

„Dokážete si představit, co dokáže pulzní koule v tak malém prostoru? Všem vám to rozemele vnitřní orgány, mozek vám vyteče ušima a oči vylezou z důlku.“ Nechal slova chvíli působit. „Zeptám se jen jednou, kde najdu šéfa cechu zlodějů.“

Nikdo neodpověděl a dívali se jeden na druhého. Jeden šedivý muž pak promluvil.

„Odpal to a odpověď se nikdy nedozvíš.“

„Ale dozvím, jen jiným způsobem a celé to otravování nad tím vším, si pak na vás vychutnám. Dívejte se na to takhle, máte jedinečnou příležitost nechat cech zničit. Stejně na vás útočí, a když zemře vedení, kdo se vám bude mstít? Ti chlapci z ulice, kteří mají už teď naděláno?“

Váhali, stále však nikdo nepromluvil. Kdyby dostal pod ruku každého zvlášť, jistě by někdo promluvil, ale takhle ztratit tvář před svými kolegy byl problém. Moc dobře si ovšem uvědomovali svoji pozici a ta myšlenka jim šrotovala v hlavě.

„Jak ti můžeme věřit?“ zeptal se jeden z nich.

Teklo jim opravdu do bot, jinak by to nebylo tak rychle. „Nemůžete.“

Opět se všichni na sebe podívali. „Říká ti něco Sedmikráska.“

Kurva, že říká. „Ano.“

„Jak můžeš,“ vyštěkl jeden z členů. Více ale neřekl, jeho osobní stráž mu vrazila meč do zad. Vysoce postavení lidé vždy rozhodují o životě a smrti, ale často během toho zapomínají na životy svých stráži, a ne každý je ochoten za někoho položit život.

„Znáš jejich bordel mamu?“ pokračoval muž.

To snad není možné, byl jsem tak blízko a zároveň tak daleko. „Znám.“

„Vyřiď jí naše srdečné pozdravy.“

„Vyřídím.“ V následující chvíli nechal kouzlo explodovat a to co popsal, že se jim stane, se taky stalo. Všechny těla ležely opřená o stěnu po explozi a krev jim tekla ze všech otvorů. Musel je zabít, tohle už byli vysoce postavení lidé a je zkrátka nemohl nechat na živu. Ty předešlé loutky mohl nechat žít ale tyhle ne. Tihle se totiž mohli mstít, a k tomu bude mít aspoň lepší krytí. Nemluvě o tom, že u loutek pochyboval, že se dožijí budoucího rána a že vůbec mají koule na to jít po někom, jako byl on. Budou rádi, když utečou a začnou nový život. Zkrátka nevýhody verbování na ulici, jistá loajalita tam je, ale v tak útlém věku ještě není kamenná.

Vytáhl si lektvar a napil se, potřeboval do žil vlít novou energii. „Tak tedy Sedmikráska. Tohle je fakt šílená noc.“ Aspoň, že zabiju dvě mouchy jednou ranou a nemusím se rozhodovat, zda zabít tu děvku pro sex s Shantal. Konečně měl pro jednou opravdu štěstí.

Když se blížil k Sedmikrásce, první sluneční paprsky již prozařovaly noční oblohu. Už z dálky ovšem viděl, že je v podniku klid. Bylo mu jasné, že vůdkyně cechu zlodějů ho jistě očekává. Ti dva vyhazovači určitě nebyli žádní amatéři a ona se zajisté připravila na to, že se střetne s někým, kdo ovládá magii.

Otevřel dveře a vevnitř našel vyhazovače, se kterými se již dříve setkal. Oba to byli chlapi jak hora. Měli zbroj složenou z velkých plátů a přes ramena jim čouhaly obouruční meče. Jeden seděl na baru, zatímco druhý si něco vyřezával. Vůbec mu nevěnovali pozornost. Udělal si tedy jejich rozbor, během něhož nenacházel žádná pozitiva. Oba dva měli dobře chráněné slabé místa a při jejich pažích s kombinací obouručních mečů, se na svoji zbroj nechtěl spoléhat. Až jak udělal pár kroků, protivník na baru se na něj znuděně podíval a zakýval znechuceně hlavou. Poté hodil na svého kolegu oříšky v misce, aby taky dával pozor. Ale i druhý vyhazovač znechuceně zakýval hlavou. Muž na baru si nalil velkou sklenicí vodky, kterou do sebe kopl na ex. Jeho kolega si místo toho na prst nasypal bílý prášek, který vtáhl do nosu. Oba si pak nasadili masivní helmy na svoje plešky a odepnuli si obrovské obouruční meče, co nosili na zádech. Poté se postavili vedle sebe a čekali.

Díval se na své nepřátelé a z obou bojovníků cítil něco, co neuměl pospat. Připadalo mu to, jako nějaká iluze, ale byl vůči ní odolný. Nejraději by vše vyřešil pomocí magie, ovšem ta aura co je oba obklopovala, nebyla přirozená. Odhadoval až, že snad ani není jejich a že je zde další hráč, čaroděj, kterého neviděl. Dávalo to ale smysl, jeho hlavní nepřítel věděl, že se vrátí a narychlo někoho najal na magickou podporu.

Vytasil pomalu meč, přestože to vůbec neměl dělat. Ocel sice zpívala svůj bojechtiví žargon, ale proti oběma bodyguardům neměl v přímém boji šanci, možná ani proti jednomu z nich. Do druhé ruky si přivolal hůl a ta se potopila do černých stínů, které kolem ní poletovaly. Hrál si s časem, někde tu totiž byl čaroděj. Zatím jej neviděl a v tom byl zásadní problém, neboť ten mohl v nesprávnou chvíli kompletně změnit pravidla. Musel tedy používat plošnou magii tak, aby se čaroděj prozradil. Nepochyboval totiž, že čaroděj bude někde v této místnosti ale hodně dobře zamaskovaný.

Stál nehnutě a jeho nepřátele rovněž. Bylo naprosté ticho, přičemž první ranní paprsky pronikaly okny. Tak se do toho dáme, pomyslel si. Upustil meč a vrhnul ho po prvním nepříteli. Současně holí praštil do země a celá její temnota, která ji obklopovala, vyletěla do prostředí z jejího konce. Doufal, že tím zmate čaroděje a ten se odhalí. Koutkem oka ale nic neviděl a už se musel věnovat soupeřům. Útok meče prvního bodyguarda neškodně srazil stranou, zatímco druhému nepříteli se vyhnul díky vylepšeným smyslům. Vzápětí si do ruky soustředil střelu, kterou hodlal odpálit nejbližšímu bodyguardovi přímo do těla. Když to ale udělal, střela do něčeho narazila, i tak to však bodyguarda vyhodilo z rovnováhy, až upadl na zem. Získal na okamžik čas, avšak musel před sebe vyvolat štít, protože z ničeho nic na něj letěla magická střela. Štít vydržel, ale neviděl, kde byl její původ. Neměl ovšem ani možnost, protože druhý nepřítel ho chtěl napadnout mečem. Rychle si přivolal svoji zbraň a vykryl úder tak, že nechal sjet velký obouruční meč stranu. Během toho mu brnily ruce, ale přesto zaútočil na bodyguardovu hlavu. Narazil do mužovy hlavy co nejsilněji a ještě do ramene. Rychle pak ustoupil stranou, protože přesně jak předpokládal, bodyguard se naslepo rozmáchl mečem, čehož hodlal využít. Bleskově se soustředil na stůl vedle sebe a mrštil jej po bodyguardovi, čímž jej zasáhl do břišního pancíře a povalil jej na zem. Vzápětí byl opět připraven vyvolat štít, avšak čaroděj byl vychytralý a nehodlal se tak lacino odhalit. Soustředil se tedy více a vznesl do vzduchu i okolní nábytek a hodil je po těch dvou. Nábytek jen narazil do štítů, ale alespoň vycítil, odkud pramení ona síla, bylo to pravé schodiště. Kdyby ta místnost nebyla tak velká, mohlo ho to napadnout už dříve, ale tak by jen pálil naslepo. Vznesl pak do vzduchu další nábytek a hodil jej do míst, kde odhadoval čaroděje. Nábytkem letěl jen do půlky letu, aby čaroděje vystrašil a donutil jej se odhalit, což se mu podařilo a konečně uviděl dalšího hráče. V půli letu pak nábytek stočil zpět dozadu na bodyguardy, čímž jednoho povalil zpátky na zem. Druhý jej ale překvapil a hodil po něm svůj obouručný meč. Vyhnul se na poslední chvíli letící zbrani a zjistil, že bodyguard na něj běží. Zkusil ho zblízka napadnout mečem, ale nepřítel zbraň ignoroval a nechal si úder dopadnout na chráněné tělo. Pak mu bodyguard vyrazil meč, chytl jej za vestu a přirazil ve vzduchu na zeď.

„Tak dělej, kurva! Držím ho!“ zařval bodyguard na svého kolegu, který se zvedl na nohy s mečem v ruce.

Byl v pasti. Bleskově jej napadlo přivolat si meč, ale ten by mu nepomohl. Bodyguard měl příliš zapancéřované ruce a obrovskou zlost v očích, která mu čpěla skrz hledí. I kdyby mu zabodl meč kamkoliv jinam, tak by stále zůstal těch pár vteřin jako terč na stěně. Dal tedy obě ruce nad bodyguardovu pravou ruku a doufal, že ho jednou neudrží. Vzápětí nad rukou začal vyvolávat kouzlo. Věděl, že jsou oba chráněni, ale když střelu vyvolá dostatečně silně, projde ochranou a ustřelí jednu z rukou, která ho drží. Nabil kouzlo co nejsilněji, jak si jen mohl dovolit, zatímco nervózní bodyguard co ho držel, s ním začal házet.

„Dělej, kurva!“ zařval znovu muž, co jej držel. Sotva ale dořekl poslední písmeno, kouzlo explodovalo a ruka se v kloubu utrhla. Následně přesně jak předpokládal, sjel po stěně dolů na nohy, protože byl příliš těžký. Druhý nepřítel musel úplně odklonit svůj úder, aby nezasáhl křičícího kolegu. Nastal zmatek, najednou byl volný a dostal se rychle od těch dvou, ale ihned preventivně čaroval štít. Nemýlil se, a do štítu mu narazila velká koule. Na kouzlu však poznal, že čaroděj si již nijak nebere servítky s těmi dvěma, neboť výbuch je vyhodil z rovnováhy a i ožehnul. I on se ale neudržel na nohou a spadl na záda. Rozhodl se ale čarodějovi oplatit stejnou mincí a ze země na něj poslal rovněž výbušnou kouli. Neměl se ovšem možnost podívat na výbuch a musel se přetáčet stranou, neboť ještě jeden nepřítel s mečem ho ohrožoval, zatímco druhý byl v šoku po obou výbušných kouzlech. Přetočil se tedy dále pryč ale už jak viděl, že bodyguard se na něj napřahuje s mečem, zastavil se a změnil směr zpět. Odhadl, že se meč zasekne do podlahy a počítal s tím, že ho bude bodyguardy chtít vytáhnout. Avšak přepočítal se. Nepřítel meč nechal ležet na zemi a místo toho jej chytl a hodil s ním o zeď. Než se pak stačil zvednout, chytly ho silné ruce a opět necítil zem pod nohami. Podíval se před sebe a uviděl napřahující se ruku. Nezbývalo mu nic jiného než vytočit hlavu bokem a přitlačit ji ke zdi. Vzápětí dostal ránu pěstí a hlava mu zatřeštěla. Ano měl sice helmu, ale i tak dostal ránu pěstí v ocelové rukavici od člověka, který měl ruce jak on stehna. Přišla pak další rána, zrak měl rozostřený a připadalo mu, že přestal cítit bolest. Proti další ráně už však vyjel rukama, aby mu dopadla vedle hlavy. Potom s ním muž praštil znovu o zeď a nechal ho spadnout na zem. Zvedl pak oči a uviděl blížící se ocelovou podrážku boty. Vyhnul se kopu na poslední okamžik a noha se tím pádem zabořila do zdi, kde uvízla, čehož hodlal využít. Zvedl ruce a soustředil do nich co největší sílu. Udeřil pak přímo na koleno a podařilo se mu nohu ohnout v kloubu špatným směrem dolů. Než však stačil udělat cokoliv dalšího, spatřil druhého bodyguarda s amokem v očích a obouručním mečem v druhé ruce. Bodyguard však nevěděl, co vůbec dělá a svůj útok namířil na jeho původní místo, když byl ještě ve vzduchu. Trefil tak pouze svého kolegu do oblasti krku. Netušil, zda zdivočelý bodyguard zasadil smrtící ránu svému spolubojovníkovi, ale i tak se rychle postavil na nohy a snažil se dostat co nejdál. Jeho plán mu ovšem zhatil čaroděj stojící před ním, s připraveným kouzlem. Na poslední chvíli vyvolal před sebe štít a následně opět necítil zem pod nohami. Čaroděj vyvolal proud energie na všechny strany a ho to odhodilo na zeď. Za žádných okolnosti však nezrušil štít, který držel těsně před sebou. Tak je to vždy učil Marklen, zrušíš štít a už nebude žádné kdyby. Držel štít, zatímco čaroděj ničil interiér Sedmikrásky a zabil i ty dva bodyguardy. Když pak ucítil konec kouzla, vyslal malou střelu proti čaroději. Tušil totiž, že ten už bude vyvolávat další útočné kouzlo a nevěřil, že má tak perfektní výcvik jako on v rychlém měnění kouzel. Střela zastihla čaroděje uprostřed přípravy dalšího kouzla a našla si svůj cíl. Nastal moment klidu, během kterého upadl na všechny čtyři. Byl unaven, z nosu mu tekla krev z přetížení po magii a sotva popadal dech. Oči měl podlité krví a v uších mu jasně pískalo. Přesto zvedl hlavu, aby viděl čaroděje, jak je rovněž na zemi a snaží se z ní dostat. Musel tomu zabránit a konečně ukončit tento boj. Soustředil se na svůj meč, roztočil jej a vrhnul proti čaroději. Ten se opět rychle vrátil na zem, avšak nebyl dost rychlý a měl rozseklé celé předloktí včetně dlaně. Kus předloktí mu dokonce visel jen na kůži a kouscích svalu. Přivolal si hůl, postavil se na nohy a vydal se k čaroději, který se snažil zastavit krvácení a léčil se. Zavolal si meč a postavil se nad čaroděje, kde mu přiložil hrot meče pod hrudní koš.

„Ne, počkejte,“ povídal mladý čaroděj, který sotva asi dokončil školu. „Jsem jen člověk, kterého najali. Vůbec s tím nemám nic společného. Přísahám.“

Díval se mu do očí, byl v nich strach. „Máte společného to, že jste mě chtěl zabít.“ Zatlačil na meč a ten vstoupil do těla. Pak čepelí ještě otočil, aby dopřál čaroději bolest a sám sobě dobrý pocit.

Otřel meč o tělo a zasunul do pochvy. S holí se vydal ke schodišti, ale tam si sedl na schody. Potřeboval si oddychnout, protože celá tahle noc se už na něm projevovala. Navíc už krvácel z nosu a měl pachuť krve i na jazyku, což u čaroděje nikdy nebylo dobré znamení. Sklonil hlavu únavou, ale zarazil se. Na vestě měl totiž stále ruku od toho bodyguarda, jak mu ji utrhnul. Vůbec si nevšiml, že ji tam má, ovšem když se ji snažil sundat, vůbec to nešlo. Ruka se držela pevně jeho vesty a musel uvolňovat prst po prstu, než ji konečně dostal pryč. Zadíval se na tu ruku, a jak ji držel, vzpomněl si na přirovnání ocelový stisk. Zajímalo ho, zda se tomu co tohle vymyslel, stalo taky něco podobného. Nakonec si vytáhl lektvar, který jej nabil energií a šel do druhého patra pro odpovědi a smrt.

Vůdkyni cechu zlodějů a majitelku Sedmikrásky našel v její pracovně. Seděla tam v křesle a dívala se z okna na město. Vůbec mu nevěnovala pozornost, což se mu nelíbilo a tak soustředil síly a hodil jejím velkým stolem o zeď. Pak se na něj otočila a postavila se.

„Pro začátek byste se mi mohla představit, nebo vám mám říkat bordel mama?“

„Elizabeth bude vhodnější.“

„Dobře, Elizabeth. Začneme tím, proč jste mi chtěla ukrást meč.“

„Tolik mladých lidí dnes zemřelo a ty se zajímáš jen o svůj meč.“

„Ano. Nemohla jste přece čekat, že nic neudělám.“

„Čekala jsem spoustu věcí, ale nikdy by mě nenapadlo, že budeš tak moc prahnout po krvi.“

„Spoustu té krvi, o které mluvíte, nemám na svědomí.“

„To ti mám věřit?“

„Nemíchám se do věci, o které nemám zájem. Čistka zdejšího cechu zlodějů nebyla na mé výplatě.“

„Takže to všechno…“ Elizabeth více neřekla, nechtěla tomu věřit.

„Nepopírám, že mám na něčem podíl, a smrt vašich nejvyšších leží na mých bedrech, ale to je vše. Jde mi jen o můj meč.“

„Neuvěřitelná souhra náhod.“

„To ano. Nyní je ale čas na odpovědi. Začněte, nebo se budu muset ptát nepříjemnými praktikami.“

„Lisset, tak se jmenuje. Vždy byla ambiciózní, a proto jsem ji měla ráda,“ Elizabeth si povzdechla. „To ona přišla s tím nápadem. Podvedla mě společně s Morgan.“

„Takže jste k tomu dala souhlas,“ zkonstatoval.

„Ano. Beze mě se v tomto městě nic neztratí.“

„A co Lyssander?“

„S Lyssanderem nějak vycházíme a navzájem se kryjeme. Nejraději by nás všechny pověsil, ale žádné město neexistuje bez svých zlodějů.“

„Věděla jste ale, že pod něj spadám. Neobávala jste se následků?“

„Asi jako kurva hledající si zákazníka uprostřed noci.“

Jinými slovy se nesmí bát, pokud si chce vydělat, řekl si v duchu. „A co Překupník?“

„Ten se domluvil s Lisset za mými zády. Když jsem tě za ním poslala, hrála jsem o čas.“

„A to komando co mě napadlo?“

„V tom prsty nemám, ale je to můj nápad, napadat vlivné lidi, že šukají v Kajutě. S Shantal máme hodně špatné vztahy.“

Více už nepotřeboval vědět, ale i tak se ještě zkusil zeptat. „Co víte o Elenaor?“

Elizabeth se na něj zvláštně zadívala. „Kdo je Elenaor?“

Toho se obával. Elenaor pracovala jen jako stín, o kterém nikdo neví a pravdu se dozví jedině od ní. Tím ovšem rozhovor s Elizabeth skončil. Přistoupil k ní a chtěl začít, ale Elizabeth ještě jednou promluvila.

„Trápí tě vůbec všechna ta smrt, co způsobuješ. My totiž krademe jen věci ale ne životy jako ty.“

„To je můj problém, Elizabeth. A váš problém, jsem právě já,“ pronesl chladně. Ve skutečnosti to ale nebyl žádný problém, ba naopak, velice jednoduché.

Díval se Elizabeth do očí a přemýšlel, jak ji zabije. Hodlal se jí pomstít za to, co mu provedla. Zároveň se v něm stupňoval vztek za Elenaor, které se nesměl dotknout. Jeho nitro křičící po pomstě pozvolna překonávalo jeho bariéry, až náhle konal. Uchopil Elizabeth za krk a škrtil ji. Byla to jeho čirá přirozenost vycházející z jeho touhy po pomstě. Tím však neskončil, ba naopak. Mačkal jí krk silněji a silněji, a viděl, jak jí z očí prchá život. Elizabeth už pomalu ztrácela vědomi, když ji pustil, aby se nadechla. Ihned se od něj odvrátila a otočila zády, a to bylo to poslední, co udělala. Bleskově ji chytl za hlavu a praštil s ní o převrácený stůl. Elizabeth ležela nechybně na zemi, ale i tak jí ještě dupnul na krk, během čehož uslyšel toužebné křupnutí. Konečně byla mrtvá, avšak ještě s ní neskončil. Potřeboval důkaz pro Shantal a velice jej zaujal velký popravčí meč na stěně. Až jej zarazilo, proč ho tu má. Možná sloužil jako připomínka, jak jednou může skončit, připomínka od někoho významného. Tomu paradoxu nemohl odolat a pomocí magie vzal meč ze zdi. Elizabeth si pak magicky zvedl do vzduchu, kde jí utnul hlavu. Nakonec trestu neunikla, a dopadla jako ti nejhledanější zloději, přišla o hlavu popravčím mečem.

Hodlal už odejít, ale uvědomil si, že by měl od sebe odvrátit oči vyšetřovatelů. Vzpomněl si na pár zakázaných spisu a rozhodl se, zde zinscenovat trochu kacířství. Vzal tělo od Elizabeth a posadil ho do její židle za stolem. Z vrchu jí pak do krku zarazil velký meč, který prošel přes celé tělo až do židle. Potom sešel dolů, kde byly těla bodyguardu a čaroděje. Všem jim utnul hlavy a ty pak postupně narazil na meč. Hlavu čaroděje nasadil na hlavici meče a hlavy bodyguardů na záštitu meče po stranách. Podíval se pak na svoje dílo, na které dopadly první sluneční paprsky. Byl na sebe pyšný, mohl se z něj stát ukázkový kacíř. Možná ale někdy jindy. Příležitost však jistě ještě dostane, a navíc teď, když byl vyhnancem univerzity a dostával se do kontaktu s démony.

Při odchodu myslel na Překupníka, nyní byl na řadě on.

Ke Krkavci se vrátil poměrně rychle. Chtěl už mít dnešní noc za sebou a jít se vyspat, aby mohl najít Lisset a svůj meč. Před krčmou pak narazil na jednoho z mužů od Překupníka a rovnou jej oslovil.

„Odveď mě za šéfem,“ řekl muži na zemi, který se válel jako opilec.

„Ty si myslíš, že tě v tuto dobu vůbec přijme?“ Muž s ním mluvil jen proto, že se před několika hodinami už viděli.

„Mám něco, co ho dostane z postele,“ hodil mu hlavu od Elizabeth zabalenou v pytli.

Muž se podíval na obsah pytle. „Už tě očekává, tak jdem.“

Následoval Překupníkova člověka a po chvilce se k nim připojil ještě jeden. Odešli pro změnu do jiné budovy než předtím, a ve dveřích je pak čekali další dva muži. Vstoupili do prázdné místnosti a tam kolem něj udělali kolečko. Bylo mu jasné, že to tak asi dopadne, v tomhle městě nemohl věřit nikomu. Rozhlédl se na muže okolo sebe, všichni byli po zuby ozbrojení a ve tvářích měli jednoznačnou převahu. Stáli ale blízko a příliš moc si věřili. Věděl, že tohle bude hodně rychlé a v mysli si už připravoval kouzlo.

„Než začneme, můžete mi aspoň říct, kde Překupníka najdu?“

„V posteli u starý,“ řekl jeden se smíchem.

„A kde najdu tu postel?“

„Tady naproti tohoto domu.“

„Děkuji, a teď ti z vás, kteří chtějí žít, uhnou mi z cesty.“

Překupníkovi muži se na sebe podívali. „Ty jsi to asi nepochopil, ty už se s Překupníkem nesetkáš.“

„Ba naopak, Překupník jistě stojí v okně a dívá se, až mu dáte signál. Dám vám ale jednu radu, pánové. Sice už vám bude k ničemu, ale přesto vám ji dám. Příště až budete chtít zabít někoho, kdo ovládá magii, nečekejte, i když máte antimagické předměty. Dotyčný je totiž vycítí, a když mu dáte čas, je schopen se přes ně dostat.“

V následující chvíli všichni sáhli po zbrani, zatímco si přivolal hůl a klepl s ní o zem. V ten moment se úplně všechno co bylo v místnosti, přilepilo ke stropu, kde taky zůstalo. Poté všem vyděšeným strážcům vzal meče a nastavil je přímo pod ně, přičemž kouzlo zrušil. Těla se nabodly na zbraně, ale dva Překupníkovi muži sjeli po mečích, takže je musel zabít sám. Tohle kouzlo bylo zvláštní, jistá účinnost v něm byla, ale dlouhá příprava a nesmět se hýbat jaksik vše omezovala.

Sebral poté hlavu od Elizabeth a vyšel ven. A přesně jak očekával, Překupník vše sledoval z okna, přičemž jeho vykulené oči naznačovaly, že tohle nečekal. Přešel tedy k domu od Překupníka a zaklepal na ně. Chtěl mu dát šanci na slušnost a nechtěl zrovna vyrážet dveře, když okolo procházeli lidé. K jeho překvapení ovšem otevřela žena, Překupníkova manželka.

„Dobrý den,“ řekla ospale a podivně se na něj zadívala. Pak ale jen pokývala hlavou. „Vy budete jeden z těch, které najal Alan, že? Pojďte dovnitř. Dáte si kávu?“

Tohle nečekal, dobrou kávu ale neodmítl. „Mile rád, děkuji.“

Vešel dovnitř a zrovna viděl, jak Překupník Alan sbíhává ze schodu. Nejspíše nevěděl, že jeho žena otevře.

„Alane, je tady jeden z tvých lidí. Vezmu ho do kuchyně a nabídnu mu šálek kávy.“ Poté se opět věnovala jemu. „Taky jste slyšel tu ránu z protějšího domu?“

Další nevýhoda toho kouzla, bylo hlučné. „Ano. Přes okno jsem spatřil, jak se tam zřítil velký lustr.“

„To musel být hodně velký lustr.“

„To ano, skládal se ze čtyř částí,“ podíval se na Alana.

„Aha. Ten pytel si nechte tady, půjdeme do kuchyně.“

„Milerád, a ano, nechám jej tady. Ve skutečnosti je pro vašeho manžela.“

Odložil hlavu u dveří a šel za manželkou do kuchyně. Během cesty obdivoval Alanův krásný dům, který jej zaujal. Šlo vidět, že se Alanovi ve svém podnikání opravdu daří.

„Máte krásný dům, paní…“

„Margaret, a děkuji.“

Podala mu šálek kávy a on ho přijal.

„Alan je hodně dobrý dražitel a je až strašné k čemu došlo. Promiňte, ale jste tu ohledně těch záležitostí.“

„Jsem tady ohledně záležitostí vašeho manžela a musíte omluvit můj vzhled, ale je lepší podávat hlášení ihned po akci.“

Do kuchyně vstoupil Alan, a podle jeho výrazu bylo jasné, že už viděl obsah pytle.

„Je to děsivé. Žijeme tak poklidný život a někdo mému manželovi vyhrožuje. Předpokládám, že to je krev na vašem oblečení.“

„Bohužel, moje práce se bez násilí moc neobejde. Už dávno jsem ale zjistil, že není úplně potřeba zabíjet, stačí často jen lámat nos, kosti a vyrážet zuby. Spousty lidí to odradí od páchání dalších neplech.“

„To jistě ano. Nejste zraněný, nemám vás ošetřit?“

„To není zapotřebí, děkuji. Vaše dobrá káva je lék sama o sobě.“

„Je až z Bralirie.“

„Miláčku,“ pustil se do rozhovoru konečně Alan. „Mohla by si nás nechat o samotě? Musím s pánem něco vyřídit.“

Margaret pokývala hlavou. „Omluvíte mě?“

„Zajisté, a ještě jednou děkuji za kávu.“ Díval se, jak Margaret odchází a chvíli počkal. „Máš pěknou ženu, Alane. Kde kdo by mohl závidět. Je tak o deset let mladší ale ne zas o tolik, aby to bylo divné. Peníze dělají svoje co?“ Tohle ho doslova bavilo. Alan působil jako profesionál, ale shoda náhod chtěla, aby se tohle stalo. Jestli se dívali i bohové, museli se popadat za břicho.

„Jestli se jí něco stane tak…“

„Tak s tím nic neuděláš a budeš akorát další na řadě. Ona vůbec netuší, kdo jsi, že?“

„Co chceš.“

„Řeknu to narovinu, mám za sebou hodně zkurvenou noc. Vím, že jsi mě s Elizabeth podvedl a taky jsi v tom měl svoje záměry. Lisset tě ale taky ojebala a mne jsi poslal na Elizabeth, aby mě zabila, stejně jako ona mě poslala na tebe. Už víš, jak dopadla Elizabeth, takže jestli chceš, aby stejně dopadla i tvoje krásná žena, lži. Je tedy načase abys začal mluvit.“

Alan byl nervózní, musel ale mluvit. „S tou krádeží přišla Lisset, já měl pak meč dostat na aukce a o výdělek jsme se měli všichni rozdělit. Elizabeth mi ale dlužila peníze, chtěl jsem ji obejít.“

„Riskoval si, že tě dostane ona.“

„Neriskoval, s Elizabeth už spolupracuji roky. Tohle si děláme už od začátku a nikdy to neskončilo špatně. Oba jsme se potřebovali. Ona měla zloděje a já vliv na aukcích. Domluvil jsem se tedy s Lisset, jenže ta se rozhodla, že si meč nechá a rozdělí se s Morgan. Myslím si ale, že ty dvě se ještě samy mezi sebou poperou.“

„Tohle je úžasné město, každý si tu vrážíte kudlu do zad. Jak to tu asi vypadá o slavnostech, kdy je velký odbyt věcí.“

„To si ani nechtěj přestavit.“

„Nechci. Proč jsi mě chtěl nechat zabít?“

„Nevěděl jsem, zda opravdu Elizabeth zabiješ, mohla tě podplatit, zastrašit nebo zabít. Doufal jsem, že se to prostě celé nějak přežene. Nechtěl jsem nic riskovat.“

Zvláštní, že Alan řekl zabít až nakonec, asi už měl jisté zkušenosti. „Riskuješ právě teď. Kde najdu ten meč.“

„Lisset asi zná nějaké jiné obchodníky, ale já jsem ji předběhl. Už jsem všem v okolí poslal zprávy, ať ten meč neberou.“

„To mi pořád neříká, kde ten meč najdu.“

„Všichni obchodníci mě poslouchají, mají taky proč. Jeden to ale neudělá, Zeenr, nesnáší mě.“

„A kde toho ctihodného muže najdu?“

„Ve městě Tragos. Má krámek u přístavu s orientálním zbožím a masem.“ Slovo maso, Alan zvýraznil.

Tragos, řekl si v duchu, o tom místě už slyšel. Zároveň si pomyslel, kdo ty názvy měst vymýšlí, protože to znělo děsně. Byl to ovšem problém spousty měst, je to totiž pozůstatek z elfských dob, kdy lidi neuměli jejich jazyk, a jak zabírali elfskou pudu, ona slova různě zkomolili. Podobné to bylo i u názvů velkých rodů, které si tímto zvyšovaly své ego. K tomu se přidali i obyčejní lidé a zámožní kupci. Vůbec se nedivil, že při převratech a nově dobytých územích, panovníci mění názvy měst. Bylo to pořád dokola a zpět a elfové při každé změně jen nevěřícně zavírali oči nad tím, co se dělo s jejich jazykem.

„Takže legální otrokář, který si přivydělává kradeným zbožím.“ Přemýšlel, Lisset tam nemohla být dříve než za tři dny. „Dobrá tedy, vydám se tam a počkám na Lisset. Doufám ale, že mi nelžeš, už ve tvém zájmu a tvé paní.“ Viděl na Alanovi nervozitu a to ještě nejspíše nevěděl, o těch nočních útocích. A až se dozví, jak nechal Elizabethino tělo, to bude teprve sranda.

„Nelžu. Lisset zabij hnusně, i mě ta děvka podvedla.“

Zvedl se a chtěl odejít, ale zastavil se. „Jinak dík za kafé, bylo fakt dobré,“ nelhal. Odešel pak a ještě se rozloučil s Margaret polibkem na její ruku. Hlavně zde nezapomněl svůj pytel, protože ten měl ještě sehrát svoji roli.

Po cestě zpět do pevnosti to vzal okolo Kajuty. Skrz okna pak uviděl, že je tam klid a dívky akorát sedí a odpočívají. Hodil tam tedy pytel s hlavou a vydal se dále. Uslyšel ovšem křik a rozesmál se. Avšak za moment na něj někdo zapískal. Otočil se a uviděl Shantal, jak mu posílá polibek. Pousmál se ještě více a vrátil se zpět do pevnosti.

Seděl ve venkovní krčmě ve městě Tragos a popíjel slušné pivo. Během toho se díval na přístav, jak připlouvají lodě, a čekal. Když se vrátil do pevnosti, v prvé řadě vypil lektvary na zředění krve a poté se šel pořádně vyspat. Pro jistotu se však domluvil s Lirou, aby ho na večer vzbudila. Na cestu si pak dal pořádné jídlo, aby nabral energii a za městem otevřel portál. Dal by raději přednost klasickému cestovaní, ale potřeboval předběhnout Lisset. V tom mu ovšem opět posloužily detailní mapy celého království Baldirie od Alberta, které nechtěl naštěstí vrátit.

Po prohlídce Tragosu si najmul skupinu chudších přístavních dětí, aby mu pomohli hlídat Zeenrův krámek. Prozatím se k němu nechtěl přiblížit pro případ, že by jej Lisset či Morgan předběhly. Navíc z osobních zkušeností věděl, jak s těmi špunty jednat, neboť sám tuto práci hlídače zažil. Děcka se jednoduše najaly a dostaly zaplaceno, půlku předem a druhou potom. Problém mohl nastat až ve chvíli, kdy by jedno z dětí chytily, v tu chvíli by ho hned prozradily. Musel tudíž jen čekat, což si zkrátil popíjením piva. Uvědomoval si rizika svého plánu, ale zároveň mu vyhovoval, ještě když právě uviděl jedno z dětí, jak jde za ním. Dítě jej pak se svoji skupinkou dovedlo ke krámku od Zeenra, což byl malý nenápadný krám, kterých bylo v přístavu spousta. Byl však obezřetný, neboť skrz okna nikoho neviděl. Přesto ale dětem zaplatil a šel dovnitř. Vevnitř pak nalezl obchod, jež očekával. Všude visely různé předměty, které dovážely lodě po řece. Našel tam i Zeenra, který stál za pultem. Byl to obtloustlý pán s velkou pleškou na hlavě a kulatými brýlemi na nose. Zatím se mu ale nevěnoval a dále si prohlížel zboží.

„Přejete si?“ zeptal se Zeenr.

„Ano,“ přešel k němu. „Hledám něco konkrétního a bylo mi řečeno, že tady to najdu.“ Zatím si hrál a předpovídal, co by se mohlo stát. Byl zde i scénář, že Zeenr už má ty děcka dávno podplacené.

„Dobře. Co přesně potřebujete?“

„Je to tak trošku unikát.“

„A o co by se mělo jednat?“

„O meč.“ Sotva to dořekl, v zadní místnosti uslyšel něco spadnout. Podíval se Zeenrovi do očí a na nic už nečekal, jen mávl rukou a Zeenr odletěl do stěny. Přeskočil pak pult a postavil se nad něj. „Máš štěstí, protože po tobě nejdu, nedělej tudíž hlouposti.“ Pokračoval obezřetně do zadní místnosti, kde našel přebarvenou Morgan na blond, snažící se otevřít zadní dveře. Najednou se ale zastavila a otočila. Jejich oči se střetly a skladem zavládlo mrazivé ticho. Nevypadala ovšem, že by měla strach. Místo toho její oči vyzařovaly sebejistotu.

„Proč?“

Morgan jen pozvedla rameny. „Chtěla jsem změnit svůj život.“

„Tím, že se budeš podílet na krádeži mého meče?“

„Nějak jsem začít musela,“ pronesla s nezájmem.

Vadilo mu, jak mluvila, jako by snad ani nic neprovedla. „Jak jsi věděla, co ukrást?“

„Prostě jsem to věděla,“ pronesla s úsměvem a uvědoměním, že celou situaci má pod kontrolou.

Hněv v něm stále rostl, ale zatím se ovládal. Její arogance po tom všem co musel udělat, jej však ničila. „Byla to Elenaor, kdo ti pomohl?“ nedostalo se mu ale odpovědi, nýbrž dalšího nadřazeného úsměvu. Nyní to již ovšem nevydržel a přistoupil k ní. Chytl Morgan pod krkem a přitlačil na zeď, kde ji dusil. Zpočátku měla ještě úsměv na tváři, ale po chvilce jej nahradil strach a najednou kulila i oči. Stisk však nepovolil a stále ji držel, dokud nezačala i zoufale kopat nohami. Uvolnil pak stisk jen proto, aby se nadechla, ale stále ji držel pod krkem.

„Byla to Elenaor, kdo ti pomohl?!“ ale stále se mu nedostávala žádná odpověď a Morgan jen kuckala po nedostatku vzduchu. Zvedl jí tedy hlavu, aby se mu dívala zpříma do očí a znovu sevřel pevněji její krk. „Kdo ti…“ více ale neřekl, protože Morgan vytasila nůž a pokusila se jej bodnout do podpaží. Ruku ji ale zablokoval a vyrazil nůž stranou. Ovšem v ten moment se už neudržel a praštil její hlavou o stěnu, kde ji taky rozbil. Morganino tělo se poté svezlo na zem, kde jí i zůstaly vykulené oči, zatímco její krev na temeně hlavy vytvořila mozaiku na stěně.

Ustoupil od Morgan a sklopil hlavu. Neudržel se, což pro čaroděje bylo nepřípustné. Její napadení jeho ega vzalo za své, a nyní opět nic nevěděl. Proč to ale udělal, vždyť se dokázal ovládat a udržoval si pevnou sebekontrolu, přece to byl jeden z pilířů od Marklena, disciplína. Mohlo snad za to, že již nebyl pod jeho rukou? Ale proč zrovna teď, to mu opravdu tak vadilo, že se nad něj povyšovala obyčejná kurva? Nebo na něj dolehl celkový stres z honby za mečem, či pocit, že opět se nedozvěděl, co chtěl, jak se mu neustále stávalo. Nevěděl, rozhodně ale selhal a do budoucna si musí zvýšit svoji sebekontrolu, pokud chce přežít, protože to jediné jej kolikrát drželo naživu.

Udělal krok dozadu a přemýšlel, jak dále. Vzpomněl si ovšem na Zeenra, kterého pak nalezl, jak na něj míří kuší. K jeho smůle však jen mířil, místo aby vypálil. Stačilo proto jen pohnout prsty a kuše Zeenrovi zlomila nos. Přitáhl si poté zbraň a namířil ji nabitou Zeenrovi přímo mezi oči. Ten se strachem nehýbal a jen sledoval hrot své šipky, ze které stékal napuštěný jed. Nakonec z kuše na dálku vystřelil těsně vedle Zeenrovy hlavy, přičemž ten se z toho málem posral. Následně jej uchopil a odtáhl k mrtvé Morgan. Zeenr se bránil, ale když se objevil najednou tváří v tvář mrtvé dívce, ztuhnul.

„Teď mě dobře poslouchej, Zeenre,“ pevně jej uchopil, zatímco mu stále držel hlavu naproti Morgan. „Jsi jediný obchodník, který hodlá prodávat mé vybavení, takže jestli chceš nadále žít, pověz mi, kde najdu Lisset.“

„Já to nevím.“

„Zopakuj to ještě jednou pořádně nahlas a podívej se Morgan do očí.“ Doufal, že Zeenr ví aspoň něco, jinak neměl další plán.

„Já já já,“ více Zeenr nedokázal říct, byl k smrti vyděšen. Přesto se byl dále nucen dívat na Morgan a její vykulené mrtvé oči. „Ona je ona je,“ koktal.

Přetočil si Zeenra na sebe. „Kde ona je.“

„Musí být za městem,“ dokončil nakonec Zeenr. „Na Lisset je vydán zatykač, proto poslala tu holku. Chtěla se se mnou setkat mimo hradby.“

Upustil Zeenra a zvedl se na nohy. Konečně na něco přišel a snad se i přiblížil ke konci. „Jsi jediný, kdo má tu drzost obchodovat s mým vybavením. Jestli se mi cokoliv dalšího ztratí, tak jako první navštívím tebe.“ Otočil se a šel pryč. Ponechal tam vyděšeného Zeenra a vydal se hledat Lisset. Myšlenkově se však stále upínal k Morgan. Nakonec to byl on, kdo ukončil její život a ne nějaká choroba či zákazník z podsvětí. Prostitutky zkrátka nemývaly dobré konce, a už vůbec ne, jak si mezi sebou vyprávěly.

Prozkoumával okolí města a především lesnatou část, kde odhadoval, že bude schovaná Lisset. Během toho měl zesílený zrak na teplo, přičemž i ostatní smysly. K jeho štěstí však právě zuřil déšť, jež mu pomohl vidět cokoliv, co bylo alespoň trochu teplé. Objevoval tím zákoutí malých živočichů, co jen nakukovaly ze svých skrýší, avšak Lisset stále nikde. Nakonec ale uviděl tepelnou stopu, která odhalila její tábor a i ji samotnou. Počkal pak už jen na noc, která jej ukryje a mohl začít. Nejdříve okolo jejího tábora vyvolal magickou bariéru, aby mu Lisset nemohla uniknout a poté ji osobně navštívil. Nalezl pak Lisset ve zbroji podobné té, kterou už viděl v cechu zlodějů v Edinagardu, jak na něj míří kuší. Avšak sama ji pak sklopila. Musela vědět, že nemá šanci.

„Já věděla, že jsem tam tu kurvu neměla posílat. Co taky čekat od ženský, co roztahuje nohy chlapům.“

Dobře si ji prohlédl, byla docela pohledná, ale její přebarvené blond na hnědo, se k ní nehodily. „To by ti nepomohlo, i tak bych tě našel.“

„Nenašel.“

„Ale ano. Jak myslíš, že jsem se dostal až tady, pomohl mi cech.“ Potřeboval informace a pravdou je nezíská. „Jsi až příliš ambiciózní a to ti zlomilo vaz.“ Lisset jej bedlivě sledovala, ale nepromluvila, pokračoval. „Myslela sis, že převezeš Alana, když odstoupíš z vaší dohody, ale ve skutečnosti tě již dávno zaprodala Elizabeth. A pak vše jen podtrhla tím, když mi řekla, kde tě najdu.“

„Lžeš, Elizabeth by mě nikdy nevydala.“

Doufal, že se jí už nedonesly zprávy z Edingardu. „Dříve možná, ale ty jsi okradla Lyssanderova člověka. Musela si vybrat, buď ty nebo ona. A Lyssander nedělá kompromisy, to dobře víš.“ Nechal pak vládnout ticho, během kterého viděl, jak Lisset přemýšlí. Jeho slova ji zviklaly a to bohatě stačilo. Nyní musel změnit téma. „Víš vůbec, co jsi ukradla?“

Lisset zbystřila. „Drahý meč.“

„A nejen to. Jak jsi vůbec na něj přišla?“

„Od Morgan.“

Jinými slovy se už nedozví pravdu, neboť tu zná pouze Elenaor. Nemusel tudíž ani pokračovat v rozhovoru. Lisset zmátl a ta si vše ponese až do konce života, který za okamžik skončí. Musel však ještě vidět svůj meč, než ji zabije. Proto mávl rukou a rozházel její věci. Lisset se otočila, na co se dívá a pochopila, našel svůj meč. Když se pak na něj podívala zpět, z otočky hned pozvedla kuši a vypálila. Během rozhovoru se však soustředil na Lissetinu střelu a když ji vypustila, zastavil si ji jen decentním pozvednutím ruky. Nebylo jednoduché ovládnout letící střelu z důvodu, že se na ni soustředil v době, kdy měnila pozici, ale vše se dalo, když se mohl připravit. Natáhl pak druhou ruku k Lisset a ovládl ji. Sevřel následně dlaň a započal svoji pomstu. Drtil Lisset tělo, ale pak přestal a dopřál jí úlevu. Byla by ovšem daleko raději, kdyby ji už tímto způsobem zabil. Pomalu si ji přitáhl, a zadíval se jí do očí, které kmitaly bezmocí. Nad druhou ruku si nechal vznášet její střelu a ta kroužila, dokud špičku nenaměřoval na její oko. Přiložil Lisset hrot těsně před pravé oko a naposledy se jí zadíval do očí. Pak jen položil prsteníček na konec šipky a zatlačil. Nemusel se díky magii nijak namáhat a pomalu jí tlačil střelu skrz oko do mozku. Lisset se roztřásla, zatímco druhé oko se jí rozkmitalo a otočilo se ve sloup, kde se dále třáslo. Až jakmile jí prošla špička šipky hlavou ven, zrušil celé kouzlo a nechal její nehybné tělo dopadnout na zem. Poté ji celou prohledal a Alan měl pravdu. Našel u ní prsten, který sice působil obyčejně, leč rozhodně tomu tak nebylo. Musel jej však později prozkoumat po magické stránce, aby zjistil, k čemu doopravdy slouží.

Na samotný konec si došel pro svůj meč. Uchopil zbraň do rukou a zadíval se na něj ve světle ohně. Urazil dlouho cestu, jež byla lemována mnohými těly, aby jej získal, a přesto o něm nevěděl zhola nic. Měl až zase pocit, že se vše opět točí okolo toho meče. Už předtím mu připadala tato myšlenka zcestná, ale nyní zase ožívala. Jestli ale tomu tak bylo, neměl zdání, do čeho se doopravdy připletl. Přičemž pocit, že jeho největší problém byl momentálně univerzita, pomalu mizel.

Stál na okraji zahrad a sledoval Elenaor ve svém altánku. Nechtěl za ní jít, ale musel. Rozhodně měl ale tendence vyzkoušet sílu meče od Bílé paní přímo na ní. Za to co mu provedla, si zasloužila trest, ovšem ten, jež by si přál, nemohl přijít. Měl však už pro ni vymyšleno něco daleko horšího, a proto měl na sobě i svoji plnou výstroj.

Vstoupil od zahrad a zastavil se až v altánku. Tam jej Elenaor zbystřila a doširoka se pousmála.

„Tak už jsi konečně tady.“ Otočila se zpět na zahrady a natáhla k němu ruku.

Nijak se nepohnul a neustále ji jen sledoval. Elenaor se s pobavením otočila zpět, ale když zjistila, že je stále kamenný a nehodlal jí nabídnout ruku, úsměv jí zamrznul na tváři. Zpočátku Elenaor v úsměvu jen poklesly koutky, ale pak její tvář ztvrdla jako ten nejpevnější kov. Oči se jí pomalu zapalovaly ničivými plameny a její výraz se proměnil do čiré krutosti, ze které by i démoni měli strach. Korunu tomu ale nasadil až v moment, kdy se otočil zády a hodlal odejít.

„Co ty si vůbec o sobě myslíš, ty jeden lidský červe!“ zavřískla Elenaor.

Pomalu se otočil a uviděl snad ještě něco horšího než démony. Myslel si, že už viděl dost, avšak to co stálo před ním ještě ne, a to už viděl nasranou ženu a dokonce i čarodějku. Elenaor ale byla úplně něco jiného, něco, vedle čehož rozčílené něžné pohlaví vypadalo jako roztomilý zajíček. Stála tam rozzuřená a chtěla jej zabít snad jen pohledem.

„Vy nejste člověk, dokonce ani žena, ba hůř, ani čarodějka.“

„Ne,“ pronesla zuřivě. „Nic z toho mi nesahá ani po kotníky.“

„Tak co tedy jste?“

Neodpověděla a místo toho k němu natáhla ruku. Zadíval se na její dlaň a měl pocit, že by raději podal ruku ďáblovi než jí. Přišel však pro informace a bez nich nehodlal odejít. Obešel Elenaor a než stačila cokoliv říct a udělat, postavil jí křeslo, které převrhla. Rukou jí pak naznačil, ať si sedne.

Elenaor si jej prohlížela, přičemž stále v jejím výrazu vyčetl, jak si představuje další a další verze jeho bolestné smrti. Nakonec si ale sedla, přesto mu svoji chůzí a i zvednutím hlavy povýšenecky dala jasně najevo, kdo je pán. Sedl pak naproti ní a zadíval se jí do očí.

„Hajzle jeden. Nechávala jsem zabít lidi pro menší drzosti vůči mně.“

„Kdo doopravdy jste.“

„Nebuď směšný, moc dobře to víš.“

Měl tušení, ale ne odvahu to vyslovit. Nemohla to být přece pravda, nebo snad ano? Vše tomu však napovídalo, a hlavně Lyssanderova prvotní otázka. „Bůh,“ pošeptal.

„A nejen to,“ dodala zkaženě.

„Zakázaná bohyně. Zapovězená bohyně,“ dodal opravně.

„Přesně tak.“ Elenaor se pro změnu rozvalil vítězoslavný úsměv na tváři a nijak na sobě neskrývala radost z jeho odhalení. Doslova se vyžívala v dané situaci.

„Proč jste mi ukradla můj meč.“

„Potřebovala jsem upoutat tvoji pozornosti.“

„A proč zrovna ten meč, proč ne něco jiného?“

„Je nenahraditelný, ostatní tvé věci ano.“

Měla pravdu. Takže o meč od Bílé paní tady nešlo, ale o Elenaor samotnou.

„Proč si vás Lyssander vydržuje, když tím riskuje nenávist všech v okolí.“

„Lepší otázka je, proč si vydržuje tebe a poslal tě za mnou.“

Zase měla pravdu. Něco mu na tom všem unikalo, ale nevěděl co. Přesto všechno konečně dostal potřebné informace a nyní musel zaplatit. Natáhl k Elenaor ruku a ta ji přijala. Zavřela oči a zapředla jako kočka. Až jak skočila a zadívala se na něj, mohl pokračovat.

„Co ten útok?“

„Dokonalá souhra náhod.“

„Tomu ve vašem případě nevěřím.“

„Nejsem všemocná.“

„A tomu už vůbec ne.“

Pousmála se. „Lyssanderova pomsta a ty jsi jí napomohl, ostatně jako jiní.“

„Kdo jiní, mám se obávat?“

„Nemusíš, jenom mě.“

Jeho jediná opravdová jistota v Edingardu, pomyslel si. Nic jiného totiž pořádně nevěděl, vůbec nic.

Jakmile odešel, Elenaor se opět zkaženě pousmála. „Je to on,“ řekla si pro sebe.

Lyssander seděl ve své pracovně a díval se do ohně. Odložil pohár a pokračoval.

„V první řadě se musíme postarat o zakrytí všech stop. Elizabethino naaranžované tělo na mém meči může znamenat cokoliv, ale především přivolává pozornost. Jakákoliv zmínka o ní musí být umlčena, aby zde nepřijela delegace z univerzit a nevyšetřovala možné stoupence démonů. Stejně tomu musí být zabráněno paladínům, nesmí se objevit jediný náznak možného kacířství v Edingardu. Poté je potřeba postarat se o nástupce Elizabeth. Najdi nové vůdce cechu zlodějů a postarej se o ně, včetně jejich služebníků. Musíme zamezit, aby získaly silné postavení. Je mi jedno, jak toho dokážeš, ale nakonec to budu já, kdo ovládne cech zlodějů v Edingardu. Už žádný člověk z ulice, který si dělá, co chce, ne, ale Igor se o to postará. Musíš mu však připravit tuto pozici, já se pak postarám o Igora. Zároveň zjisti, kdo vůbec zničil náš cech. Mám pár tipů, ale pro nadcházející události si musíme být jistí a nesmíme zbytečně plýtvat silami. Bude-li to potřeba, použijeme Elenaor, ale to až jako poslední možnost.“

Zavládlo pak ticho, dokud jej Lyssander znovu neprolomil.

„Vím, co si myslíš, a vše tomu nasvědčuje. Během oné noci náš host nebyl u sebe a běhal po městě. Ale i tak jej nech a soustřeď se na svůj úkol. Možná nám nyní zavařil, ale ve výsledku mu ještě budeme děkovat. Zatím se plně vyplatil a je to můj člověk, i když to neví. Elenaor jej nemůže nijak ovládnout, ať si říká, co chce. A teď běž.“

Ozvaly se opětovně tajné dveře a Lyssander byl sám. Neměl žádné pochyby o svých slovech, vše měl pevně v rukou, bohové si to totiž přáli.

Konec osmé kapitoly

Další kapitola, stránka knihy, hlavní stránka