Kapitola IX – Drachon

Kapitola devátá – Očistec

Padl na záda v posteli a zvedl si Shantal na sebe. Nyní byla nahoře ona a vlnila se na něm, zatímco ji rukama držel za její dokonalá velká prsa. Občas jí rukama vyjel až ke krku, či jen s nimi projížděl po jejím zpoceném těle. Nakonec se ale vždy vracel k těm krásným opáleným prsou. Shantal během toho na něm neustále naskakovala, a on ji přidržoval a zesiloval její přírazy. Nakonec ale padla vedle něho do postele a oba byli zadýchaní a zpocení. Byli unavení, ale zároveň spokojení z úžasného sexu.

Leželi vedle sebe a Shantal mu naznačila, že chce víno. Vzal tedy pohár a přiložil jej k jejím ústům. Trochu ji ovšem polil a vzápětí se rozesmála, neboť jí víno vysál z mokrých prsou. Smála se u toho a on si to užíval. Opět pak leželi v posteli a oddechovali.

„Ty teda víš, jak uspokojit dívku.“

„Mám i odvrácenou zkušenost s dívkami z podobných podniků.“

„Tak proto víš, jak uspokojit ženu,“ zasmála se Shantal. „Museli tě mít v nevěstinci rádi.“

„Řekl bych, že měli.“ Zvedl se a natáhl si spodky, u stolu si pak dal něco na zub.

„Proč za mnou chodíš, holky můžou chodit za tebou.“

Otočil se na Shantal a založil si ruce na hrudi. „Máš pravdu, můžou chodit za mnou. Ale s tebou je to lepší,“ navíc bezpečnější, dodal v duchu. Po poslední zkušenosti se rozhodl, že jeho pokoj bude navštěvovat jen Lira a nikdo jiný. K tomu měl nad vším lepší přehled a opravdu dával přednost Shantal před jinými. Navíc jí doopravdy věřil, že to chce sama. „Budu už muset jít, mám práci.“

„Tak se zas stav, budu se těšit.“ Potom se Shantal přetočila na bok a nadzvedla ruce za zády. „Ale než odejdeš, rozvaž mi pouta.“

Postával na rohu ulice a sledoval hustý déšť. Voda se kolem něj hnala okapy, ale nevnímal ji a jen přemýšlel o samotném dešti. Bylo dobře, že prší, město se alespoň trochu umyje, ale bohužel zrovna měl úkol. Zatím však svůj cíl neviděl a mohl tedy rozjímat o současném zadání. Lord Lyssander jej vyslal, ať asistuje Kraierovi a zvláštní jednotce, což samo o sobě bylo divné a jeho přítomnost naznačovala mnohé. Navíc zvláštní jednotky ani Kraier nebyli nadšeni jejich vzájemnou spolupráci, ostatně jako on. Sice se s těmi muži znal díky události s upíry a s mnohými i spolupracoval, ale jinak měl každý vlastní rozum. Stále byl totiž pro ně jen nádeník, zatímco oni Lyssanderovi věrní. Lord jim nijak neřekl, že jsou v podstatě jako on, ale to mu na druhou stranu vyhovovalo. Primárně měl ovšem sloužit jen jako záloha, ale Kraier byl nasazený v jiné části města, takže se jeho pozice ze zálohy změnila. Vše se tak jen komplikovalo. K tomu v posledním období jinak smýšlel nad Lyssanderem a jeho cíli díky Elenaor. Její slova a hlavně otázka byla na místě. Měl toho plnou hlavu a nevěděl, co čekat. Nepřipadal si ve špatné pozici, ale vše taky nebylo v pořádku. Měl až pocit, jako by cítil klid před bouří. Mise a úkoly mu tak připadaly, přestože neřešil nic politického. Musel ovšem přerušit své myšlenky a soustředit se na akci, jeho cíl se objevil, přičemž přestalo pršet. Připadalo mu to až jako znamení od bohů, že už jsou připraveni sledovat, co si jejich vyznavači zase vymysleli.

Pronásledoval osobu nočním Edingardem, a město po dešti opět ožilo. Bylo zrovna po svátku a lidi měli bujnou náladu, kterou jim zkazil pouze déšť. Naštěstí ale jen dočasně a zpátky se vraceli do ulic. Musel až kvůli tomu zaplatit jedné prostitutce, aby měl jistotu, že se mu dotyčný neztratí. Dívka navíc právě přicházela na scénu a začala flirtovat s jeho cílem. Měla jediný úkol, potřít rameno toho muže. Sice vzápětí schytala ránu, aby muži dala pokoj, ale stihla, co měla. Díky posilněnému zraku pak viděl, jak rameno muže záři. Když pak procházel kolem dívky, jen jí hodil slíbené peníze a pokračoval. Nezajímal se o její čelist, kterou si právě držela, ani zda nechce pomoct. Svému účelu posloužila a dostala za to zaplaceno.

Pokračoval městem a pozoroval svůj cíl z povzdáli. Mezitím spatřil člena Lyssanderových jednotek, který se připojil a hned následující ulici zmizel. Z toho málo co věděl, se mělo jednat o pašeráky, ale nikoliv obyčejnou bandu. O co přesně šlo, netušil, protože celou akci vedly Lyssanderovy síly. Byl tak proto více obezřetný, přestože zásadní kroky stály na Lyssanderových mužích. Ale ať už se jednalo o cokoliv, zvláštní jednotky s dvorním čarodějem se neposílají pro nic za nic.

Došel až do zadních částí tržnic, kde jsou skoro všechny skladiště. Tady se vedle něj přidal velitel jednotek. Na začátku se velitele zeptal se na jméno, ale ten mu odvětil, ať mu říká Hanz. Jediné, co věděl o Lyssanderových zvláštních jednotkách, že jim lidé přezdívají Řezníci.

„Jaký je plán, Hanzi.“

„Běž dále za ním, a jak zapadne do skladu, následuj ho.“

„Jen tak nalehko bez žádného krytí?“ Nepotřeboval krytí, vždy pracoval sám. Chtěl ale vědět, co má Hanz v plánu. Věděl totiž, že mu neříká všechno.

„Venku tě pokryjí mi chlapci, ale vevnitř je to na tobě. Hraj tam o čas, potřebujeme se rozmístit a přepadnout je.“

„Co když nebudou mluvit ale jednat.“

„Však ty si poradíš.“ Hanz zmizel v davu.

Měl tušení, že buď z něj udělají volavku, nebo jej naopak uklidí stranou. Zvolili však volavku. Litoval až, že si nevzal helmu společně s mečem Bílé paní a doufal, že nic z toho nebude potřeba.

Sotva se přiblížil ke skladištím, ulice byly najednou prázdné. Zabočil za roh a před sebou měl svůj cíl, jak stojí před skladištěm a baví se s šesti muži. Díval se na ně a poznal, že ho očekávali. Začátek takové akce nemohl věštit nic dobrého, ovšem první náznaky už postřehl dříve. Pomalými kroky se rozešel kupředu, zatímco si připravoval kouzla. I pašeráci šli k němu a natahovali se po zbraních. Náhle však zadrčely tětivy kuší, a pašeráci popadali na zem. Každý měl dvě střely v hrudi, přičemž jedna vždy zasáhla srdce. Prošel kolem jejich svíjejících se těl a očaroval se dále magií. Zastavil se před dveřmi a chvíli počkal. Rozhodl se dát Hanzovým mužům čas, který jistě budou potřebovat. Až potom zaklepal na dveře, ve kterých se otevřelo kukátko, a v nich se objevila fousatá tvář.

„To seš ty? Jasně, že jsi to ty. Co ti sakra tak dlouho trvalo.“ Zavřelo se kukátko a dveře se otevřely. „Račte dále, pane, rovnou za nosem.“

Vešel nedůvěřivě dovnitř, zatímco dveřník se uklonil. Nedal na sobě nic znát, ale byl opravdu zvědav, co jej zde čeká. Pomalu vcházel hlouběji do budovy a sotva se dostal do velkého skladiště, nepochyboval o tom, proč jej povolali. Ležely zde hromady zbraní a vybavení a minimálně dva tucty mužů se právě oblékalo pro nadcházející boj, přičemž mu vůbec nevěnovali pozornost. Pak spatřil snědého muže ve světle modrém hábitu, jak jde k němu. Ihned poznal, že se jedná o čaroděje a vzpomněl si, že v jejích zemích se jim říká zasvěcený a ne čaroděj. Dotyčný k němu natáhl pozdravně ruce a široce se usmíval.

„Konečně jsi dorazil,“ řekl radostně zasvěcený. „Sice jsem s tebou prozatím nepočítal, ale když už jsi tady, zasvětím tě.“ Rozešel se mezi bednami a on jej následoval. „Sehnal jsem jen ty nejlepší zbraně a lidi. Na ničem jsme nešetřili. Máme žoldáky z východu tak západu, ale nejvíce jsem pyšný na žoldáky z Finerye.“

Zadíval se na ony muže. Všichni byli vysocí, svalnatí a barva jejich kůže byla jako hnědé uhlí. Pocházeli z dalekého jihu a mohl o nich s klidem říct, že to jsou vycvičení otroci k boji, kteří neznají slitovaní. Hlavně ale byli nechutně drazí. Už jen dostat je tak daleko z jejich země, muselo stát nemalé množství peněz. „Ti museli být hodně drazí.“

„To ano. Kupodivu to ale nebyla nejdražší položka na seznamu.“

„A co tedy?“ Doopravdy byl zvědavý.

„Nech se překvapit. Jako někdo komu teče magie v žilách, budeš ohromen.“

Rozhlédl se kolem sebe, tohle byla jedna velká past na Lyssanderovy muže a on stál v jejím středu. „A budu čekat dlouho?“

„Ne, Lyssanderovi Řezníci už by měli být rozmístěni. Nebo jim dáme ještě čas?“

Znovu se rozhlédl kolem sebe. Tohle byla hodně špatná situace. Bylo zde minimálně čtyřicet plně ozbrojených chlapů a deset z nich byli Fineryjci. Navíc ten zasvěcený měl ještě eso v rukávu. „Dejme jim čas.“

„Dobře,“ pronesl s úsměvem zasvěcený. „Ale zbytečně nedoufej, že bys snad přežil.“

„Už ve tvém zájmu by sis to měl přát.“ Zasvěcený se na něj zmateně zadíval. „Jistě si přeješ, abych byl u tvého překvapení.“

Sotva to dořekl, zadrčely kuše a boj započal. Udeřil zasvěceného pěstí do zubů a přivolal si hůl, s kterou praštil o zem. Vyvolal kolem sebe štít, do kterého ihned narážely střely kuší, vrhací sekery a následně i zbraně vojáků. Rozhořel se okolo něj krvavý boj a řev, nad kterým dominovali žoldáci z Finerye. Nevěnoval však střetům okolo sebe žádnou pozornost, ani mužům, jež chtěli prorazit jeho štít. Soustředil se pouze na zasvěceného a sledoval, jak se s úšklebkem drží za čelist a odchází dozadu. Musel jej zastavit dříve, než vytáhne eso z rukávu. Zatím však neměl prostor, aby zrušil štít. Pak ale Lyssanderovi vojáci upoutali nepřátele, kteří mu chtěli prorazit štít, a v tu chvíli nastal jeho čas. Rázem změnil štít na tlakovou explozi, čímž kolem sebe vytvořil prostor. Zároveň byl však obezřetný, neboť se mohlo jednat o past, ovšem nic z toho to nebylo.

Rozeběhnul se za zasvěceným a na nic jiného se nesoustředil. Přeskočil bednu zbraní a jen mávnul rukou na žoldáka, který jej chtěl napadnout. Muž následně odletěl dozadu a rozlomil se o sloup. Dále se o něj nezajímal, ani o zuřící boj napříč skladištěm a pokračoval do zadních částí. Konečně pak našel zasvěceného zády sobě, který něco vyvolával. Rychle dal ruce k hrudi a soustředil v nich co největší impulzní kouli. Hanz možná chce toho člověka živého, ale na to nebyl čas. Vypustil kouli proti zasvěcenému, avšak ta narazila do skrytého štítu. V tu chvíli si uvědomil, že zasvěcený je velice zručný iluzionista. Poznal ovšem, jak je štít vytvořený a zároveň jak jej má prorazit. Hodlal vyvolat další kouzlo, ale objevila se u něj skupinka Fineryjců s žoldáky. Natáhnul k nim ruce a z nich vyletěl proud ohně. Postupně kouzlem zapálil pět mužů a jednoho Fineryjce. Vzápětí přerušil oheň a věnoval se dalšímu snědému muži, který se napřahoval obouručným mečem k seku. V levé ruce vyčaroval slabý štít, aby zpomalil a odklonil meč směrem na svou zbroj. Pravou ruku mezitím natáhnul pro záložní zbraň na pase. Neměl rád, když se musel spoléhat na svoji zbroj, ale moc dobře věděl, co všechno vydrží a jak s ní může bojovat. Obouručný meč pak narazil do štítu a následně do zbroje, přičemž se musel zapřít i magií o zem, aby neupadl. Vytasil krátkou zbraň a hned s ní prosekl Fineryjci hrdlo. Sotva to udělal, upustil zbraň a ovládl ji pomocí telekineze, na čemž ji vrhnul do hrudi dalšímu žoldákovi. Dále však zbraň ovládal a nasměřoval proti poslednímu žoldákovi z jihu. Zabodl protivníkovi krátký meč pod poslední žebro na pravé straně a trhnul se zbraní na dálku. Svého protivníka rozpáral od jednoho boku po druhý.

Na okamžik měl klid, rychle se ale otáčel zpět k zasvěcenému s myšlenkou štítu v hlavě. K svému překvapení, však našel zasvěceného stát s holí v ruce a širokým úsměvem na tváři. Díval se na jižana a mohl jen čekat, jaké kouzlo dokončil. Ten ovšem jen klepl holí o zem. Vzápětí se za ním vytvořil portál pískové barvy, který se vtahoval do sebe, a z něj se ozvaly dunivé kroky. Následně vyběhli ven tři golemové a nyní pochopil, proč má ten zasvěcený takový úsměv na tváři. V následném okamžiku si prohlédl golemy a musel je analyzovat, více času neměl. Golemové byli vysocí skoro jako dva muži a širocí jako tři. Byli vyrobení magií a působili, že nejdříve se vytvořila hmota a následně se spojovala dohromady, aby vznikl tvar připomínající člověka. Neměli klasickou hlavu ale jen vybouleninu, ve které zářily dva drahokamy jako oči. Golemové měli místo rukou velké kyje a na povrchu byli černí, přičemž zpod jejich vnější vrstvy vyzařoval žlutý odstín. Kolem hrudi pak zářila žlutá záře nejvíce, z čehož usoudil, že se tam nacházela jejich pohonná magická jednotka. Měli na sobě i několik stuh a značek. Více toho však nestihl, protože první golem na něj skočil a musel se bránit. Na jeho vyčarovaný štít dopadla dunivá golemova rána, která zapříčinila i práskaní podlahy okolo. Mezitím jej zbývající dva golemové oběhli a hledali si cíle jinde. Nemohl nic dělat, protože jinak riskoval, že ho dostane zasvěcený ze zálohy. Ten se ale jen smál, než vešel do portálu, který se za ním uzavřel. Více nepotřeboval vidět, avšak uvědomil si, že je to ještě horší, neboť jižan nemusí být ve spojení se svými výtvory. Mohl se ovšem bez obav věnovat golemovi a naplánovat si útok na vhodný okamžik. Jakmile se golem znovu napřahoval, zrušil štít a pokusil se ho zmrazit ledovým paprskem. Dominantně kouzlem mířil na hruď, aby zpomalil kouzlo, které golema pohánělo. Všechny tyto kouzla vydávají energii, a ať už je srdce z jakékoliv podstaty, bez něj je golem pouze socha. Zmrazil golemovi hruď, ale přesto se stále hýbal, avšak už jen zpomaleně. Pak povalil golema tlakovou vlnou na záda a přivolal si hůl. Mezitím co golema obcházel, viděl, jak se jeho končetiny pomalu přetáčejí ze zad na břicho, což byla výhoda výroby z hmoty. Obešel golema k hlavě a zarazil mu hůl přímo do hrudi. Soustředil se na podstatu golemovy síly, jež musel rozpoznat, aby věděl, jak ho efektivně zničit. Zajímalo jej především jádro, které oplývalo golemovo tělo a ze kterého i plynula jeho síla. Soustředil se a procházel do golemova nitra, až kde pak rozpoznal jeho podstatu a vzorec. Nyní věděl, jak má své myšlenky vést, aby golemy zničil. Zatlačil pak holí skrz led a tlačil ji hlouběji do hrudi. Hodlal golema zmrazit, až popraská sám. Soustředil se a ani si nevšimnul, že se kolem něj tvoří nepříjemný chlad a země už zamrzá. Golemovy se následkem kouzla stále více zpomalovaly končetiny, až se najednou zastavily úplně. Drahokamy následně vyhasly a praskly, stejně jak tělo. Golem byl zničen.

Vytáhnul hůl a opřel se o ni, potřeboval si alespoň na okamžik vydechnout. Z brašny vytáhl lektvar a vypil ho. Pak se rozeběhnul do skladiště, ze kterého se ozýval řev. Nebyl to ale bojový pokřik, nýbrž panika.

Vrátil se v moment, kdy jeden z golemů rozmáčkl na zemi Fineryjce a druhý svou paží odhodil dva Lyssanderovy muže. Žoldáci si zpočátku mysleli, že golem je na jejich straně, ale zaútočil na ně úplně stejně jako na Hanzovi muže. Boj byl naprosto nevyrovnaný ve prospěch golemů, přestože měli v tělech zaražená kopí, meče i střely z kuší. Nic z toho jim ale nezpůsobilo dostatečné poškození pro jejich zničení, na to byly potřeba silnější zbraně. Až jej napadlo, jak by se asi zachoval meč od Bílé paní. Bohužel neměl zbraň u sebe. Rychle proto začal jednat a vyvolal silnou energetickou kouli na napřahujícího se golema. Trefil jej do paže a tu i ustřelil. Vojáci se zaradovali, ale příliš pozdě jim však došlo, že golem myslí jinak a tudíž se na ně vrhnul tělem a rozmačkal je. Získal tím ovšem čas, než se golem zvedne a věnoval se druhému, který hodlal napadnout další vojáky. Vyvolal proti němu ledový paprsek a opět se snažil zmrazit tělo. Věděl ale, že tady nemá dostatek času jako před tím. Zmrazil golema a druhý se už pomalu zvedl. Pak vyvolal hůl a rozeběhnul se za golemem, zatímco soustřeďoval sílu do konce hole. Vyhnul se potom útoku zpomaleného golema, přehmátnul si hůl a dal s ní co největší ránu golemovi do boku. Golem z toho spadnul na kolena, ale udržel se a chtěl se zvednout tím, že si přetočí končetiny. V tu chvíli však přišla jeho šance, protože golem tohoto typu je během přeměny zranitelnější, neboť hmota není zpevněná. Uchopil hůl normálně, soustředil se a zesiloval střelu, kterou hodlal poslat skrz hůl. Jakmile dokončil kouzlo, golem se již napřahoval a byl skoro přetočený. V ten moment vypustil zářivou bílou střelu, která za sebou zanechávala černou stopu. Zasáhl golema do hrudi a zároveň kus z ní vytrhnul. Golema tak opustila nejdůležitější část, jeho srdce s životem. Tělo pak spadlo dozadu na záda, až se z toho celá stavba otřásla a podlaha popraskala.

Byl zadýchaný, avšak stále zbýval poslední golem a ten jej navíc napadl. Vyvolal štít, ale i tak jej golemův útok zaskočil, neboť ten na něj naskočil celým svým tělem. Štít udržel, ale klesl na kolena, takový nápor nečekal. Štít mu navíc popraskal, rovněž jako země kolem něj. Golem se ještě navíc zapřel končetinami, aby jej stlačil do země. Soustředil se, jak jen mohl a utvářel kouzlo pevněji ve své mysli. Snažil se štít pozvednout a shodit golema. Takový nápor na štít ale ještě v životě nezažil a byl tak pekelně soustředěn, že ani nevnímal krev z nosu. Nakonec golema nadzvedl a hodil ho jen kousek od sebe. Golem se pak hodlal zvedat, ale přiběhnul voják s kopím, který naskočil na jeho záda a probodl jej v hrudi. Bohužel, Lyssanderův člověk netrefil srdce a golem tak přetočil ruku a uchopil vojáka, který si toho nevšimnul. Sevřel ho a drtil muži kosti, zatímco ten se snažil osvobodit a křičel. Několik dalších jeho spolubojovníků se dobelhalo ke golemovi a mlátilo do něj stejně, jako střelci stříleli, ale už nemohli nijak zachránit život svému kolegovi.

S obtížemi se postavil a ihned soustředil zbývající sílu do hlavice hole. Vzápětí se přemístil ke golemu a usazoval mu jednu ránu za druhou přímo do hrudi. Konali tak všichni přeživší, avšak golem se i tak hýbal. Nakonec ale golema umlátili tím, co měli, přestal se hýbat a nastalo ticho. Všichni vojáci se svezli na zem a sklonili hlavu, tohle byl hodně těžký boj a za jeho ukončení byla zaplacena obrovská daň. Všude okolo nich ležely spousty mrtvol, které patřily obou stranám a mezi nimi se nacházel i samotný Hanz. Lyssanderovi zbyla jen pouhá čtvrtina jeho mužů a jen pár jedinců z nich dokázalo vůbec stát na nohou. Skladiště bylo kompletně zničené a nezůstal žádný přeživší z nepřátel, který by mohl mluvit. Ve skutečnosti přežil pouze zasvěcený, co uprchl, a to možná na tom všem bylo to nejhorší.

Stál u Lyssandera v pracovně a společnost mu dělal Kraier s Igorem. Oba byli vedle něj a všichni čekali, dokud Lyssander nepromluví. Lord již byl předem informován o neúspěchu akce a nyní si je všechny tři zavolal na kobereček. Lyssander je ale od jejich příchodu jen nehnutě sledoval. Jeho pohled byl však zuřivý a nevěstil nic dobrého.

„Vy tři jste zapříčinili úmrtí mých zvláštních jednotek. Co mi k tomu řekneš, Kraiere, měl jsi celou akci na starost.“

„Padli jsme do pasti, lorde. Náš nepřítel byl až podezřele připraven. Odrazili jsme však jejich skupinu a zabránili daleko větším ztrátám.“

„Opravdu, chceš mi říci, že v Edingardu jsou i cennější životy než mých zvláštních jednotek?!“

„Vaši rodina, lorde.“

„V hlášení ale o mé rodině nebylo ani slovo.“

„Byly to domněnky, pane, a nechtěl jsem nic riskovat.“

„Tohle si s tebou ještě vyřídím, Kraiere.“ Lyssander se podíval na něj. „A co ty, měl jsi zabránit takovému masakru a ne jej ještě podpořit.“

„Dělal jsem, co bylo v mých silách, lorde. Ale kdybych věděl, k čemu se schyluje či byl více zasvěcen do akce, vše mohlo dopadnout jinak.“ Uvědomoval si, že Lyssander hodlá všechny ztrestat, ale nehodlal být jako Kraier.

„A ty se divíš,“ ozval se Kraier. „Všude akorát po tobě zůstávají mrtvoly.“

„Správné mrtvoly,“ dodal.

„Dost,“ pronesl rázně Lyssander, než Kraier promluvil. „Vaše výmluvy mě nezajímají, ale výsledky a ani jeden jste se nepředvedl v dobré světle. Obviňujete se, jak dvě děvky, kterým se zákazník udělal moc brzo. To mi ani jeden nemáte co říct pořádného?!“ všem se postupně zadíval do očí. Jak byl ale u něho, promluvil.

„Musíme najít toho zasvěceného.“

„Zasvěceného?“ pronesl překvapeně Kraier.

„Nikdo mi nic o čaroději neříkal,“ dodal Lyssander.

Byl překvapen, že Lyssander ví, kdo je to zasvěcený, nebylo to totiž mezi lidmi známé. „To on měl na starost golemy. Celá událost ve skladišti byla jedna velká past na vaše zvláštní jednotky. Někdo vás o ně chtěl připravit a podařilo se. Otázkou ovšem zůstává, proč.“

Lyssander přemýšlel. Ten útok nebyla náhoda a přišel v nejméně vhodnou chvíli, kdy potřeboval každého muže. Nemohl se však věnovat tomu čaroději, měl dost vlastní práce.

„Vy dva se soustřeďte na čaroděje, magie je vaše parketa. Jděte.“

Oba se uklonili a vyšli ven. Jakmile se za nimi zavřely dveře, podívali se na sebe.

„Určitě utekl z města,“ začal Kraier.

„Ne, je to mistr iluzi. Jistě se stále skrývá ve městě, aby dokončil úkol.“

„Ale ten už splnil, Lyssander přišel o své vojáky.“

„To by bylo příliš jednoduché. Tady jde o něco jiného.“

„Dobře, půjdeme ale každý svou cestou.“

„Souhlasím.“ Nechtěl s Kraierem vůbec spolupracovat a raději volil samostatný postup. „Prohledám město po svých.“

„Já použiji megaskop s aparaturou. Když jeden něco najde, dá vědět tomu druhému.“

Přikývnul hlavou. „Jsme domluveni,“ rozešli se každý svou cestou.

Seděl v zahradách s Elenaor a uvažoval nad vyšetřováním. Byl to již týden, co se snažil najít jakoukoliv informaci o tom zasvěceném, ale nic. Slehla se po něm zem. Nacházel jen slepé uličky, na nichž byly mrtvoly s prořízlým hrdlem. Až dokonce přemýšlel, zda ti žoldáci ze skladiště, byli zasvěceni do celého plánu, přece jenom ti golemové si nevybírali. Prohledával následně vše, co jej napadlo, ale nikde se neposunul. Bohužel ani Kraier nebyl nikterak úspěšný a jejich hledání nikam nevedlo. Zjistil jen, že zasvěcený byl stále ve městě a disponoval slušným vybavením. Na ničem nešetřil a především na portálech, které měl napojené na runové kameny bohaté na duše. Zaměřil se tudíž na skladiště, kde se vše odehrálo. Prozkoumal i obsah beden ale samotné zbraně nebyly nikterak kvalitní. Neseděl však jejich počet pro žoldáky a zdálo se, že Kraier měl pravdu ohledně větší akce, kterou Lyssanderovi sdělil. Opravdu nejspíše překazili něco velkého, ale bez zasvěceného zatím nic nebylo u konce. Když si ale všechny ty bedny prohlížel, uvědomil si, jak je zde dostali. Portálem to být nemohlo kvůli ochranám u města, ovšem i k přístavu to bylo daleko. Avšak ani tam se nikam nedostal, neboť nikdo z karavan s ním nechtěli spolupracovat. Ukázalo se, že Lyssander je trnem oka u překupníků a tudíž se na ně nemohl spolehnout. Neměl vůbec nic, čeho by se chytil, a proto přišel ze Elenaor.

„Měl bys být venku a nahánět toho zasvěceného. Já ti nijak nepomůžu,“ prolomila ticho Elenaor.

„Nemám ho jak najít.“

„A tady snad ano?“ řekla posměšně.

„Možná ano. Víte co vím já a zároveň Lyssander, a ten útok měl dokázat jediné, ochromit jej. Na co se Lyssander chystá?“

„Když ti to řeknu, kde pak bude zábava?“

„A co něco za něco?“

Elenaor se rozesmála. „Nemáš mi co nabídnout.“

„Pořád mám co nabídnout, a jen díky tomu se mnou trávíte čas.“

„Vskutku,“ pronesla šibalsky a zkousla si spodní ret. „Ale teď nejsi v pozici, kdybys mohl…“

Více ale Elenaor neposlouchal a natočil hlavu bokem. Něco cítil, něco neobvyklého a zároveň jemu velice povědomého. Najednou to však rozpoznal. Přivolal si hůl a praštil s ní do země, čímž se kolem altánku na poslední chvíli vytvořil štít, do kterého narazila velká ohnivá koule. Celé okolí se záhy octilo v plamenech, včetně strážců a dvorní dámy. Když pocítil, že nic jiného už nepřijde, zrušil štít a jen mávnul holí, aby vše uhasil. Těla byly spálená na uhel a stejně tak část zahrady. Elenaor se chtěla okolo něj dostat a roztrhat holýma rukama toho, jež vše zavinil. Její oči dokonce hořely ještě hroším plamenem než ten, co zde před chvíli vládl. Musel ji zastavit a pevně držet, aby se mu nevysmykla. Až kdy přišla garda strážců, dokázali ji odvést do jejich komnat. Celou cestu ji musel navíc držet, přičemž Elenaor nechtěla být chráněna, ona chtěla zabíjet a mstít se.

Jakmile zaklaply za Elenaor dveře společně se zámkem, mohl si vyrazit pro výstroj. Pevností už dávno zněly zvony a všichni vojáci byli zburcováni k obraně, ale už bylo pozdě, útočník byl pryč. Přesto všechno se konečně pohnul dále, už věděl, kdo je pravý cíl.

Kraier nalil číši vína a podal mu ji. Sedl si do křesla a napil se.

„Dobré víno,“ ocenil Kraieruv výběr.

„Vzhledem k tomu, že vím, jak se vyznáš v alkoholu, beru to jako poklonu. Je to Roldirské šedé z Tormanu staré čtyřicet let.“

„Mě na víno neužije. Já byl vždy více na pivo a tvrdý alkohol.“

„To mě nijak nepřekvapuje.“ Kraier odložil víno a zadíval se na něj. „Co vlastně víme?“

„Dvanáct mrtvých vojáků bez těch v zahradě. Vyzná se v iluzích, nikdo ho nepoznal. Zvládá portály a je šikovný s nožem, co se týče krku. K tomu všemu umí pořádná destruktivní kouzla. Spíše bych ale tipoval, že potřeboval hodně času a proto tolik mrtvých. Nejdříve si vyčistil okolí.“

„Šel na jistotu. Já bych nestihnul zareagovat jako ty. Jak jsi to dokázal, i kdybych to stihnul, štít by se rozpadl a bylo by o dva mrtvé více.“

„Opravdu budeme řešit mě, když Lyssander šílí vztekem a má chuť stínat hlavy?“

„Lyssander dává přednost provazu.“

„To je prašť, jak udeř.“ Napil se vína a musel říct, co je zřejmé. „Nikdo není v bezpečí, po tomhle výstupu o tom nelze pochybovat. Co hodlá Lyssander dělat s rodinou?“

„Chtěl je poslat pryč, ale neudělá to. Jsou příliš snadný cíl pro zasvěceného. Lukrécie zuří a děti má neustále u sebe. Alkex je rozzuřený, že musí být zavřený, místo toho, aby operoval venku.“ Kraier zakýval nevěřícně hlavou. „Jsme tu na něj sami dva.“

„Ten útok ale přiláká pozornost.“

„Ano je to tak. Budou se o to zajímat především univerzity a budou zde chtít poslat své lidi.“ Kraier se mu zadíval do očí. „To nesmíme dopustit. Lord Lyssander by nás za to sežral.“

„Souhlasím.“ I jemu tento postup vyhovoval. „Musíme ho najít sami, a až se nám to podaří, zabiju ho.“

„Věříš si.“

„Vím, co dělám.“ Věděl, co dělá, už si stihnul udělat rozbor svého nepřítele, přesně jak ho to učil Marklen. Ten zasvěcený je příliš specializovaný na útoky ze zálohy, on ne. Už bojoval s pár čaroději a ví, co má dělat. Ano tohle byl soupeř jiných kvalit a z jiného prostředí ale i tak, on byl vycvičen na boj s magií.

„Dobře. Když jej najdeme, je tvůj.“

„Jak jej ale najdeme? Víme jen to, že zrušil Lyssanderovy speciální síly, přivezl pro někoho zbraně a pak zaútočil na Elenaor.“

„Tím, že začneme doopravdy hledat. Celou dobu jsme se soustředili na něj, ale mrtví nám řeknou daleko více.“

„Naznačuješ snad, co si myslím?“ Nevěřil, že Kraier hodlá použít nekromancii.

„Nikoliv. Avšak mrtví nám stále ještě můžou pomoct. Všichni jeho žoldáci byli nezaměnitelnými a nějak je musel dostat do města. Při jeho možnostech se nabízel portál, ale nevěřím nijak tomu, že prošel přes ochrany, které jsem sám na město položil.“

„Právě, že při jeho možnostech mohl s nimi proniknout. Vždy se dá projít ochranami, za vhodných podmínek není nic nemožné.“

„Ano ale tak se to nestalo. Své muže musel shromažďovat delší dobu a někdo si jich musel všimnout.“

„Vím, kam tím míříš. Někdo nakonec promluví a dostane nás k tomu zasvěcenému.“

„Přesně tak. Já se zaměřím na magické síly ve městě a případnou ochranu. Ty si vezmi na starost samotné pátrání.“

„Jsme domluveni.“ Zvedl se a šel. Věděl, kde má začít.

Jakmile byl Kraier sám, pousmál se a vychutnal si víno. „Zatím jde vše dle plánu,“ řekl si pro sebe.

„Ale no tak, Shantal, musíš něco vědět.“ Seděl u ní v pracovně a sledoval, jak se před ním bez studu převléká.

„Už jsi tady přece byl, já nic nevím.“

„Neříkej mi, že tady nepřišli. Byla to banda jižanů a určitě museli být po tak dlouhé cestě nadržení. A kdo by nechtěl zažít trochu krásy této země, obzvlášť v tomhle podniku.“

„I kdyby tu chtěli, já je tady nepustím. Viděl jsi někdy, jaké ptáky mají černoši, to bych ti neodporučovala zažít, a ještě k tomu nadržený černoch. Něco jsem o nich slyšela ještě na lodi a jsou snad horší než barbaři ze severu, ti mají aspoň nějakou úctu k ženě, když ji unesou. A hlavně normální ptáky. Nenechám si zničit holky.“

Záleží, kterej barbar tě sebere, řekl si v duchu a díval se, jak si Shantal obléká krajkové kalhotky. Vždy byl unesen jejím krásným opáleným tělem, a hlavně prsa, na které se jí právě díval.

Shantal se na něj letmo otočila a musela se zastavit. „Hej,“ zaluskala prsty. „Tady mám oči.“

„Prsa máš fakt krásný a ještě k tomu opálený.“

„Díky za lichotky ale nemám ti jak pomoct,“ dále se oblékala.

Zkusil tedy další možnost. „Zaútočili i v pevnosti.“ Získal její pozornost, pokračoval. „Je dost mrtvých a tím to jen začíná.“

Shantal zvážněla. „Oni tu vážně nebyli. Nevím o žádným snědým nebo černým jižanovy, který by prošel dveřmi.“

„A nemohli jít někam jinam, jinej bordel?“

„Kdyby ano, věděla bych to. Cizí exotický zákazník se mezi holkama roznese rychleji než zpráva o kapavce.“

Sakra, řekl si v duchu. Neměl vůbec nic a vše nasvědčovalo tomu, že ani neopustili skladiště. Postavil se a zadíval se z okna. Přemýšlel, čím by dotyčného dopadl. Nic ho ale nenapadalo. Otočil se na Shantal.

„Proč se tak parádíš, nějaký zvláštní zákazník?“

„Ne, ale pozítří je událost v aréně a všechny mé dívky tam budou mít stejné oblečení, takže ho raději kontroluji. Jak vypadám?“ Shantal se ale zarazila z obličeje svého milence.

Událost v aréně, tak proto ty zbraně, mělo to něco společného s arénou. On se o arénu nezajímal, a proto o tom nevěděl a nespojil si to. Ty zbraně nebyly výjimečné a ani nijak očarované, takže jen pro obětní beránky. Ne, musí v tom být něco víc, musí znovu ty zbraně prohlédnout.

Došel k Shantal a dal jí veliký polibek, pak se jí zadíval do očí. „Jsi poklad,“ odešel rychlým krokem.

Shantal pozorovala, jak odchází pryč. „Co byste si bez nás ženských počali.“ Zakývala hlavou a zkoušela další kostýmy.

Sedl si na poslední bednu se zbraněmi, kterou zkontroloval a přemýšlel. Vůbec nic nenašel, absolutně nic. Nepomohl mu ani prsten, který našel u Lisset, jež zesiloval citlivost na magii. Byl to zajímavý prsten, ideální pro zloděje nebo v jeho případě na prozkoumávání magie a předmětů. Škoda jen, že jej neměl u golemů, při jejich zkoumání by mu ušetřil čas. Avšak nedal se nosit neustále, neboť by si mohl zvyknout na jeho účinky, což bylo do budoucna nebezpečné.

Musel znova přehodnotit své pátrání. Pokusil se hledat podle žoldáku a ne přímo zasvěceného, ovšem nikam to nevedlo. Ztratil jen čas, a pokud se doopravdy jednalo o událost v aréně, nesměl se takto mýlit. Nijak mu ani nepomáhali Lyssanderovi vojáci, kteří už chtěli bedny přesunout do arény, ale on jim to prozatím nepovolil. Stále ho jen nedůvěřivě sledovali a brblali si něco mezi sebou. Nemohl už jim ale nadále zakazovat přesun beden, neměl jak. Nic už jej nenapadlo. Zbývalo mu už jen začít prověřovat Lyssanderovy muže, zda někdo nezměnil stranu. To bylo ovšem ošemetné, a jakmile s tím jednou začne, bude na černé listině. Neměl však na výběr, jak postupovat dále. Otázkou tedy jen zůstalo, u koho začít. Jeho volba ale byla rychlá a padla na ty nejméně pravděpodobné a nejvíce poškozené, u Lyssanderových speciálních sil. Zvedl se a dal signál vojákům, ať si s bednami dělají, co chtějí. Sám pak vyrazil do lazaretu.

Vstoupil do lazaretu a hned v úvodu jej zasáhly silné pachy dezinfekce. Byly to ovšem ty pozitivní zápachy, než všudy přítomný odér smrti. Žaludek se mu mírně nadzvedl, ale neměl v podstatě spatřit nic nového. Pro nezasvěceného člověka či básníky oslavující udatný boj, mohla tato návštěva však znamenat obrovský šok. Na postelích leželi zranění, kteří se sotva hýbali a spoustě z nich chyběly končetiny, či je měli zkroucené a čekali na léčbu. Nebyl to nikterak pěkný pohled a spisovatelé všechny následky bojů vynechávají i z důvodu, aby jejich díla vůbec někdo četl. Navíc vše zároveň kazí všechny ty udatné skutky hrdinů, které vykonávají právě v boji.

Chvíli hledal někoho zodpovědného a pak jej poslali do zadní místnosti za sestrou Beatris. Došel tedy dozadu a stal se svědkem požehnané sestry Beatris, která zrovna pomocí svého daru rovnala ruku jednomu nebožákovi. Dotyčný byl přivázán ke stolu a v puse měl roubík. Muž se snažil křičet bolestí, zatímco Beatris měla svoje ruce položené na jeho zraněné končetině a plně se soustředila. Měla zavřené oči, ale její koutky úst se nepatrně hýbaly a z jejich rukou se linulo tlumené světlo. Dotyčný se snažil být v klidu, avšak přesto sebou škubal a držely ho ještě dvě sestry. Následovalo pak křupnutí a ruka zraněného se narovnala do původního stavu. Sestra Beatris otevřela oči a trochu se zakymácela. Okolní sestry jí nabídly pomoc, ale mávnutím ruky je odmítla. Zraněného poté odpoutaly a ten se nevěřícně díval na svoji končetinu a děkoval Beatris, ta ale jen pokývala hlavou a snažila se uklidnit.

Když bylo po všem, sestry mu nechaly soukromí s Beatris, ovšem při odchodu jej bedlivě sledovaly. Vstoupil dovnitř a prohlédl si Beatris. Ta se nevědomky napila vody a do úst si dala kousek jídla. Stejně jako čarodějové i ona si musela udržovat sílu pravidelnou stravou. I tak si ale její dar vybíral první daň, a přestože byla mladá, našel už v jejich hnědých vlasech náznaky bílých proužků.

„Měla byste si dát pauzu, působíte unaveně.“

„Kéž bych mohla, mám ale příliš mnoho práce. Denně za mnou chodí zranění, ať už noví nebo ti staří, na které se ještě nedostalo. Dostala jsem mocný dar od bohyně a nesmím ji zklamat. Je mojí povinností pomáhat lidem a vy byste se svým darem mohl taky.“ Poznala, jakými vládne schopnostmi.

„Já tomu neříkám dar ale prokletí.“

„Tak o tom nepochybuji. Díky vám a dalším podobným mám akorát více práce.“

„Po mně už není co léčit.“ Tohle byla blbá situace, ale rozhodně se nehodlal nechat jen urážet. Potřeboval však Beatris a musel hrát podle ní. „Nechci vás ale urazit, vaše práce je obdivuhodná. Je až zajímavé, že zvládnete to, co jiní čarodějové, ale v podstatě jinak.“

Beatris se pousmála. „Na rozdíl od vás, já bohy uctívám, zatímco vy si na ně hrajete.“

„Vy nemáte čaroděje v lásce, že?“

Beatris se znova pousmála. „Když mi bylo patnáct, naši vesnici zničil vládce magie. Já pak chodila mezi těly a snažila se pomáhat, ale bylo to marné. Modlila jsem se k bohyni, ať mi dá sílu zachránit ty nebohé životy, ale byla jsem bezmocná. Pak jsem našla kovářova syna a díval se na mě svýma prosebnýma očima. Já se opět modlila a snažila se mu pomoct, když se to stalo, pomohla jsem mu. Od té doby mám tento dar a pomáhám lidem, a nic mě na světě nečiní šťastnější, než vidět jejich tváře plné radosti.“

„Chápu vás. Znám pár lidí, kteří jsou jako vy a spadají do stejného řádu.“ Vzpomněl si na sestru, chyběla mu.

„Ne všichni jsou ale jako vy. Potkala jsem už i čaroděje, kteří zasvětili život uzdravováním jiných.“

„Ale není tím co vy. Vy vše máte hodně o pocitech a vcítění do druhého, je to více osobitější. My prostě vytvoříme kouzlo a upravujeme ho dle potřeby.“

Beatris se na něj bedlivě zadívala. „Určitě jste nepřišel mluvit o našich darech.“

„Bohužel ne, přestože je to zajímavé. Přišel jsem kvůli mužům lorda Lyssandera.“

„Ano starám se o jejich uzdravení, ale je to zdlouhavý proces. Co jim chcete?“

„Potřebuji si s nimi promluvit.“

„Nevypadáte, že chcete jen mluvit.“ Beatris se zvedla a zastavila se až u něj. „Tohle je lazaret, ne mučírna.

„Nechci zajít tak daleko, ale potřebuji informace.“

„Já vás varuji,“ pronesla ostře Beatris. „Neodvolím vám, abyste jim ublížil, ne pod touto střechou.“

„Už jsem musel prolít krev na vašem posvátném místě, a dokonce i na jiných. Vždy jsem takto konal pro vyšší dobro a očekávalo se to ode mne, přičemž nikdo si ve výsledku nestěžoval.“

„To, že vám to dovolili smrtelníci, ještě neznamená, že vám to schvalují i bohové.“

Díval se Beatris do očí a věřil jí každé slovo, i že jej potrestá, pokud neuposlechne její slova. Neměl ovšem na výběr, potřeboval informace. Ustoupil, aniž by ztratil oční kontakt, až poté se otočil a vyrazil za Lyssanderovími muži.

Přešel celý lazaret, dokud nenarazil na hlídaný prostor Lyssanderovými vojáky. Ti jej pochopitelně nechtěli pustit dále, ale když jim ukázal glejt, začali váhat. Nakonec ho pustili dále, neboť věděli, že glejt nedostává každý a vydává je pouze sám Lyssander.

Sotva vstoupil dovnitř, získal si pozornost vojáků a způsobil pozdvižení. Zavřel za sebou dveře a pozorně si je prohlédl. Vládlo zde ticho a doslova na sobě cítil jejich pohledy. Nijak se jim ani nedivil, byl jeden z mála, co odešel po svých. Přemístil se doprostřed místnosti a znovu se porozhlédl, až poté začal nepříjemný rozhovor.

„Máte mezi sebou zrádce,“ vytasil bez obalu. Nechal pak chvíli ticha, než pokračoval. Během toho se rozhlédl po všech přeživších, přičemž jejich pohledy vypovídaly o jediném, nenáviděli ho. „Moje ani Kraeirovo vyšetřování nikam nevedlo. Zbývá jediná možnost, někdo je zrádce. A musel to být někdo z vás kvůli utajení celé akce a samotné vaši práci.“ Opět nastalo ticho, během kterého se rozhlížel po tvářích. Viděl jejich opovržení, že vůbec vyslovil tyto slova a dovolil si někoho z nich označit za zrádce. Zároveň však spatřil i zamyšlené pohledy, napovídající, že má asi pravdu. Něco se vybraným členům honilo hlavou a nejspíše se trefil do černého. Ale stále panovalo mlčení, které mu nijak nepomáhalo. Myslel si, že nebudou chtít mluvit a ještě před cizincem a všemi svými přáteli, pro které byli ochotni obětovat život. Bohužel tato situace jej nijak neposunula a nemělo smysl, aby promluvil znova, naléhal či jim promlouval do duše, anebo nedej bohové, prosil. Neměl se jak posunout dále, proto odešel a přemýšlel.

Stál před místnosti a zvažoval, jak bude pokračovat. Zrovna ale okolo procházela Beatris a když viděla jeho utrápenou tvář, nijak na sobě neskrývala radost. Zastavila se před ním a doširoka se pousmála.

„A co jste čekal, že se stane, že vám padnou k nohám? Umíte jediné, ale díky bohyni jste nemohl takto jednat.“

Mlčel a jen sledoval Beatris.

„Vám nic neřeknout, a proč by taky měli,“ odešla.

Sledoval Beatris a přemýšlel. Měla pravdu, jemu nic neřeknout, ale jiným ano, třeba těm, co přežili útok, přestože byl zaměřen na jejich vyhubení. A kde jinde hledat zrádce než mezi dobrými přáteli, kteří se obávají o zdravotní stav kolegů, a ještě je navštěvují, když jsou v lazaretu. Otočil se na strážce před dveřmi.

„Chodí je někdo navštěvovat?“ Strážci se podívali na sebe a váhali. „Nad čím vůbec váháte, vždyť jste přece viděli Lyssanderův glejt a jistě dobře víte, že ten nedostává každý.“

Nakonec jeden ze strážců promluvil. „Ano.“

„Chodí pravidelně?“

„Každý den k večeru.“

Dobrá tedy, řekl si v duchu a odešel. Hodlal si na onoho hosta počkat venku a tam si i promluvit. Nechtěl zbytečně Beatris dělat problémy, ale bylo opravdu ironií, že jej na tento nápad přivedla ona. Cesty bohů jsou zkrátka nevyzpytatelné, a kdo by řekl, že svatá žena, jež uctívá bohyni, co ochraňuje životy, mu pomůže dopadnout cíl, který bude muset mučit, aby dosáhl svého.

Slunce už pomalu zapadalo, když stále čekal v bočních uličkách a hlídal vstup do lazaretu. Bedlivě sledoval každého vstupujícího a čekal, kdy konečně uvidí svůj cíl. Nevěděl sice, jak dotyčný vypadá, ale oproti jiným jej pozná. Uvědomoval si sice, že sám je v nevýhodě, neboť na něj upozorní strážní u vstupu nebo členové Lyssanderových sil, ale to mu jen pomůže. Do lazaretu nevede žádná jiná cesta a ani okna se nedaly použít, jeho cíl musí odejít stejnou cestou, jako přijde. A když ví, že může být sledován, sám tím na sebe upozorní.

Dále čekal, když konečně uviděl člověka, jež nezapadal mezi ostatní návštěvníky. Navíc touto dobou už nikdo ani nepřicházel. Počkal tedy, až definitivně zapadne slunce. Pak se přemístil do vedlejší uličky, kde bude kryt nočními stíny. Čekal už jen, až onen muž znovu vystoupí z lazaretu a pak se hodlal pustit do práce. Musel ovšem počkat, protože jeho cíl si dával na čas. Během toho měl v hlavě otázky, na které chtěl znát odpovědi, ovšem zároveň vyvstaly i obavy, co když se mýlil. Pokud tomu tak bylo, čekaly jej katastrofální následky a především v očích lorda Lyssandera. Najednou ale muž, o kterém si myslel, že je ten pravý, vyšel ven. Dotyčný se choval naprosto přirozeně a nedal na sobě nic znát, ale za celou dobu co měl možnost sledovat hosty lazaretu, on byl jiný. A pokud se zmýlí, glejt by mu měl stačit na vyřešení nepříjemného omylu.

Vyšel z uličky a z povzdáli následoval muže. Hodlal jej zmáčknout pomocí magie, ale potřeboval na onen čin soukromí. Netrvalo však dlouho a objevili se na ideálním místě. Natáhl k muži ruku a soustředil se. Následně jej ovládl jako panenku a znenadání s ním praštil o zeď, kde i zůstal viset. Pomalými kroky se pak k němu vydal.

„Co to sakra děláš,“ ozval se muž. „Vždyť jsem udělal všechno, co jsi chtěl.“

Zastavil se ve stínu, aby nešel poznat ale tak, aby muž věděl, kde se nachází. Jeho podezření bylo správné, ale zároveň se dostal nečekaně dál a odhalil spojitost se zasvěceným, čehož hodlal využít. Sevřel trochu dlaň, čímž způsobil větší tlak na muže a dále jej sledoval.

„Ne, počkej. Splnil jsem vše, co chtěli, zbraně už jsou na místě,“ mluvil muž s obtížemi. „Všechno jsem splnil, i tvé požadavky.“

Vše co chtěli, pomyslel si. Nevěděl, o koho se jedná, ale chtěl to zjistit a zesílil stisk.

„Ne,“ sotva ze sebe dostal muž. Utáhl jeho sevření, až pomalu ztrácel vědomí, avšak více už neřekl ani slovo. Nechal jej proto dopadnou na zem a dopřál muži moment úlevy a nového vzduchu v plicích. Tím však skončil a znovu jej sevřel pomocí magie.

Drtil muže dále a povoloval jeho trápení, ovšem dalších informací se už nedozvěděl. Nakonec jej přestal trápit a vystoupil ze stínu. Muž na něj vzhlédl s úžasem a padl na stěnu.

„Mělo mi dojít, že to jsi ty.“

„Kde najdu toho čaroděje,“ pronesl.

Muž se ale začal smát, čímž si jen vysloužil další sevření.

„Já nejsem zrádce,“ dostal ze sebe krkolomně.

Uvolnil sevření. „Opravdu? Připadá ti snad, že vše jde podle plánu, když jsem tě chytil. Možná jsi zrádce ani o tom nevíš, pracuješ totiž pro něj.“

„Ne.“

„Sám jsi to řekl, zamysli se.“

„Ne, snažíš se mě oblbnout nic víc.“

Ano, snažil, ale nedařilo se mu to. „Podívej se na to jinak, ty už se z toho nedostaneš, chceš snad, aby ten čaroděj ano?“

„Ne,“ pronesl vážně.

„No vidíš, tak mi řekni, kde ho najdu.“

„Stejně už je na všechno pozdě.“

„O důvod více, abys mi to řekl. A když ho najdu, dam ti před Lyssanderovou popravou speciální lektvar proti bolesti.“

Muž chvíli přemýšlel, ale pak se začal smát. Musel vědět, jak nakonec skončí. „Dům v severní čtvrti s dvěma chrliči před dveřmi.“

„Děkuji.“ Vzápětí muže znovu ovládl, a odnesl do hlavní ulice, kde potkal patrolu městské stráže. Ukázal jim glejt a předal instrukce ohledně vězně a arény. Nelíbilo se jim, že jej musí poslouchat, ale vzali vězně a šli. Sám pak vyrazil na schůzku se zasvěceným, jistě už byl netrpělivý.

Stál před domem se dvěma chrliči a přemýšlel, zda ho ti dva nenapadnout. Chrliči totiž obvykle bývali u čarodějů a hodně bohatých lidí očarovaní. Navíc vždy vypadali, jak si jejich majitel přál a tohle byl jednoznačně jižanský styl. Připomínali svalnaté opice s hlavou od psů, měli i obrovské drápy a křídla, a ze spodní čelisti jim rostly velké zuby. Něco v něm mu říkalo, ať si nasadí helmu a očaruje se. Pro jistotu měl i oba meče a lektvary v krvi.

Vydal se ke dveřím, kde našel krásné bronzové klepadlo ve stylu nahé tanečnice. Uchopil zkušeně sošku a zaklepal. Místo toho aby se však otevřely dveře, vyklopily se malé dvířka blízko jeho nohou. Rychle uhnul do strany a vzápětí dvířkami vyšlo ostře vyhlížející kopí, které mělo dotyčnému probodnout nohy. Napřáhnul se pak a soustředil sílu do ruky. Následně praštil do dveří, které odletěly dozadu a přirazily majitele kopí ke zdi. Vevnitř na něj čekali čtyři Nubirijští strážní bojovníci, vyzbrojení s obouručními zbraněmi, jak bylo pro ně typické. Znal je z vyprávění a věděl, že vznikli z rozmarů jejich pánu, chtěli mít totiž pověstné barbary, jací jsou na severu. Nubirijci byli tudíž šlechtěni, aby měli mohutné svaly a zuřivost, jako jejich vzor. Nosili i obdobně jen nárameníkové zbroje a obrovské opasky, které jim částečně kryly tělo. Vzápětí však za sebou uslyšel lámání kamene a uvědomil si, že chrliči se probouzejí k životu. Ten, kdo tohle všechno platil, musel mít hodně dobré kontakty na jižní země, protože Nubirijci a předtím Finiryjci žili nízko pod císařstvím, a to už bylo sakra daleko. K tomu ještě i chrliči s exotickým vzhledem.

Vběhnul dovnitř a povalil kouzlem všechny čtyři bojovníky, přičemž ti už jej chtěli napadnout s napřáhnutími zbraněmi. Pak se rychle otočil a tasil zbraň na zádech, se kterou rovnou sekl. Rozpůlil sice chrliče od hlavy k patě, který již natahoval svoje drápy, ale jeho těžké kamenité kusy jej zasáhly a povalily na zem. Přetočil se na záda a uviděl, jak se nad ním napřahuje Nubirijec se sekerou. Natáhl k němu ruce a vypustil z nich silný ledový proud, až z něj vytvořil ledovou sochu v půlce pohybu dolů. Sotva útok kouzlem dokončil, už na něj běžel s halapartnou další nepřítel. Chytl tedy magicky zmrzlého Nubirijce a hodil jej po jeho kolegovi. Nejen, že jednoho nepřítele povalil druhým, ale navíc se zmrzlý barbar rozbil a všude se rozstříkla krev. Hodlal následně čarovat, ale druhý chrlič byl již ve dveřích a skočil. Netvor však roztáhl křídla, čehož využil a odhodil ho stranou pomocí tlakové vlny na třetího strážného. Nubirijec zakřičel překvapením a chrlič jej roztrhnul na dva kusy v oblasti srdce, úplně ignoroval páteř s jinými kostmi. Čtvrtý bojovník všemu přihlížel a strnul na místě. Využil onoho momentu, odrazil se ze země a skočil po čtvrtém Nubirijci, kterého povalil na zem. Rychle tasil jeden ze svých nožů a vrazil mu ho do krku. Nijak se nehodlal se svalnatým válečníkem poměřovat v boji na blízko, už jen kvůli velikosti jeho rukou. Ihned se pak otočil na chrliče se štítem v rukou a ucítil silný náraz, který jej povalil na záda. Navíc jej umírající válečník uchopil a hodlal stáhnout do náručí smrti. Přesto stále držel štít, do kterého bušil chrlič a zároveň se věnoval Nubirijci. Uhodil loktem válečníka do nosu, ale ani po třetím zásahu sevření stále nepovolilo. Natáhl tedy ruku za sebe do jeho rány na krku, a když se mu podařilo prsty něco uchopit, trhnul, čímž Nubirijce definitivně dorazil. Svalnatý muž jen protočil oči v sloup a jeho tělo ochablo. V ten moment začal praskat štít, na který nebyl plně soustředěn a chrlič měl kurevskou sílu. Bleskově zhodnotil svoji situaci a ta nebyla nikterak zářivá. Neměl u sebe meč a ani nestihne vyčarovat dostatečně silné kouzlo, aby chrliče zničil. Mohl se jen předem soustředit na daný okruh magie, který použije, ale více se připravit nemohl. Když nastal vhodný okamžik, nechal explodovat štít, což chrliče jen nepatrně zpomalilo. Z rukou mu vyletěl ledový proud a udělal to tak zběsile, až cítil, že mu zamrzají prsty. Chrliče odrazil dozadu, ale přesto jej stihnul jedním svým pařátem zasáhnout do ramenního chrániče. Následně mu netvor drhnul drápy po ruce a stehenním pancíři až po botu, dokud neproletěl zdí do vedlejší místnosti. Získal najednou čas a nesměl jej promarnit. Ani se nezvednul, jen dal ruce k sobě a vyvolal v nich tu největší a nejsilnější ledovou kouli, jako jen stihnul. Chrlič se pak na něj znovu vyřítil svým velkým skokem a připravenými drápy. Netvor ale nyní neroztáhnul křídla, poučil se, ovšem špatně. Vypustil kouli do chrliče, který již nezměnil dráhu letu, a ledová koule z něj udělala kus zmrzlého šutru. Celá místnost rázem zmrznula a sám měl na sobě jinovatku. Bylo to ale tak silné kouzlo, že ledový opar vyletěl ven a zmrznuly i okolní okna.

Chrlič dopadl před něj a stala se z něj ledová socha, přesto ještě kopl patou a rozbil ji. Ležel na těle Nubirijce a vdechoval do plic studený vzduch, byla mu zima. Vytáhl si lektvar a snažil se zklidnit tělo. Takový střet rozhodně nečekal a nijak o něj nestál. Být na jeho místě takový Kraier, nejspíše by zemřel hned ve vchodu. Tady se střetl s někým, kdo ví, co dělá a nejhorší bylo, že ještě spolu neskončili.

Zvedl se, ale potřeboval si znovu oddychnout. Byl unavený, oči rudé, tělo promrzlé a ztuhlé. Nebyl v nejlepší situaci a lektvar stále ještě nabíhal. Nemohl jen tak vyrazit dále, dokud nebude mít aspoň trochu sil. Nevěděl totiž, co zde ještě najde.

Až když byl připraven, sebral meč a zkontroloval, zda jsou nepřátelé opravdu mrtví. Vyšel pak schody do druhého patra a procházel se soustředěním pokoje. Narazil na služebnictvo a menší harém s obnaženími dívkami. Všichni se ale jen krčili za nábytkem a dívali se na něj se strachem. Procházel budovou, dokud se nedostal do třetího patra, kde jak předpokládal, najde svůj cíl. Vstoupil dovnitř a nalezl zasvěceného již ve svém oblečení, které více odpovídalo jeho původu. Zasvěcený stál zády k němu a otvíral portál. Ihned poznal, že je zde bariéra, kterou jen tak neprorazí. Potřeboval čas a ten neměl.

„Ty pořád ne a ne chcípnout,“ řekl mu zasvěcený a otočil se na něj. „Přišel jsi ale pozdě,“ prošel bránou, která se za ním zavřela a bariéra v místnosti zmizela.

Ne, nepřišel, řekl si v duchu. Město bylo odstíněno proti portálům a zdejší vybavení nemohlo zasvěcenému dovolit jej opustit. Musí se přemístit jedině v rámci města na předem připravené místo. A jedno ze dvou míst byla aréna, kde se mělo vše odehrát. Než se tam ale vydal, zběžně prohledal pracovnu. Nalezl spousty pomůcek na zesílení kouzel, jako ohnivé orby či meditační svíčky na posílení ducha. Nalezl i prášek z různých kostí smíchaný se špetkou drog a vedle nich prázdné lahvičky od lektvarů. Vyvodil, že zasvěcený bude nabit velkou silou pro první úder, který bude v sobě udržovat. Zkrátí si tím čas vyvolávání, ale kouzlo bude horší na ovládání, ovšem jeho destruktivní účinky budou impozantní.

Když se blížil k aréně, slunce pomalu probouzelo další den. Noc prozatím zakryla jeho zakrvácené oblečení, ale s každým paprskem na sebe stále jen více přitahoval pozornost, dokud jej neuviděli strážní. Glejt však hrál v jeho prospěch. Přeposlal skrz ně zprávu Lyssanderovi a pak už jen hledal zasvěceného. Dozvěděl se, že celá událost začne za rozbřesku, kdy započnou proslovy a představení dnešních her. Pak následovaly první boje na počest Lyssanderovy rodiny, která se pochopitelně musela účastnit. Všude bylo živo a k tomu lidé na sobě měli masky, což mu jen ztížilo jeho práci. Byla to zdejší tradice a odkazovala se na bojovníky v aréně, kteří je mají taky.

Vyběhnul na nejvyšší možný bod v aréně a rozhlížel se po okolí. Proslovy pomalu končily a mělo začít utkání na počest historie Lyssandera a jeho rodu. Hledal i po okolních budovách, odkud jižan zaútočí a přemýšlel, kde by to bylo nejlepší. Započítával do toho i vlastnosti iluze a že útok do poslední chvíle nepůjde vidět. Sice spatřil u Lyssandera, Kraiera, ale s tím musel jižan počítat. Zasvěcený si určitě navrhnul kouzlo, aby prorazil štít, jeho vybavení tomu nasvědčovalo. Neviděl však u něj Elenaor, která byla cílem. Na moment zaváhal a přemýšlel. Všichni jsou tady, ale co když zasvěcený šel do pevnosti, aby tam našel Elenaor. Ale co když vůbec o Elenaor nejde a jen tím chtěl odlákat pozornost, přece jenom až nyní má Lyssandera a všechny jeho nejbližší pohromadě. Ne, o Elenaor nikdo pořádně neví, byla jen návnada a navíc ona se nedá tak jednoduše zabít, ona ne. Proč ale ten útok v zahradách? Ne, už se do toho zamotává, útok měl poškodit Lyssandera a jeho nezranitelnost. Určitě jde o Lyssandera a jeho rodinu a kde jinde je napadnout než tady, kde jsou všichni pohromadě.

Soustředil se na nadcházející útok, ale stále na něj nemohl přijít. Okolní budovy vypadaly slibně, ovšem tam byli hlídkující vojáci. Ti pro zasvěceného nepředstavovali problém, ale Lyssander je nechal rozmístit tak, aby byli na očích pro případ, kdyby opět mizeli. Nikde zasvěceného nemohl najít a nepomohla mu ani kouzla. Hledal tudíž mezi diváky, avšak bylo to marné, bylo jich příliš mnoho. Hledal i v místech, odkud by sám zaútočil. A najednou mu to došlo, jižan bude přímo uprostřed arény všem na očích, tam kde by ho nikdo nehledal. A díky jeho schopnostem iluze v nastalém zmatku bezpochyby zmizí.

Utíkal dolu po schodech, aby se dostal přímo ke gladiátorům, kde chtěl zasvěceného hledat. Avšak již během cesty uslyšel trubky oznamující nástup do arény. Probíhal pak společně s vojáky kobkami pod arénou a vojáci neustále křičeli, ať jdou všichni z cesty. Bylo již ale pozdě, a když se dostali do místnosti před nástupem, čekala tady už jen další skupina. Postavil se tedy k mřížím a hledal svůj cíl, zatímco organizátor nástupů vykřikoval, co se děje. Byla okolo něj hádka mezi organizátorem a vojáky, ale nijak ji nevnímal a jen hledal svůj cíl. Nakonec jej našel, zasvěcený se procházel mezi gladiátory v aréně. Dokonce se ani neobtěžoval převléct, avšak tím dokonale zapadal mezi podobně ustrojené gladiátory.

Otočil se na organizátora, který stále mlel, že nijak nesmí přerušovat událost a že má instrukce z hora. Natáhl k němu ruku a ovládl mu krk. Organizátor měl najednou strach v očích a nemohl se nadechnout. Chvíli jej trápil a až poté ho pustil.

„Otevři tu bránu,“ pronesl temně. Organizátor, přestože byl kus chlapa, najednou působil jako vystrašené kotě. Vrátil zrak zpět k zasvěcenému, který získal kolem sebe prostor, otočil se zády k Lyssanderovi a spojil si ruce na hrudi. Právě mu došel čas, ale brána se pohnula. Kopl do sebe další lektvar a bleskově se očaroval. Sotva byla brána nějak otevřená, podlezl ji a vběhnul do arény. Utíkal dlouhými kroky přímo na zasvěceného, přičemž všechno okolo sebe ignoroval. Hodlal se zaměřit jen na jižanovo kouzlo, aby jej destabilizoval a explodovalo. To, že sebou vezme okolní gladiátory, vůbec neřešil. Jejich životy totiž s porovnáním lorda Lyssandera a jeho rodiny byly bezvýznamné.

Měl už část cesty za sebou, když ho napadl jeden z gladiátorů. Mávnul však jen rukou a muž odletěl stranou, ani se nezastavil. Zároveň se ale jeho směrem otočil zasvěcený s ďábelským úsměvem na tváři. Jejich oči se na okamžik střetly a nečekaně jej upoutaly. Skoro vždy se střetával s pohledem jiných nepřátel a při soubojů čarodějů to bylo naprosto běžné. Ale při pohledu do očí zasvěceného v nich nalezl něco jiného, než čekal. To ovšem nezměnilo, že si právě uvědomil, že se stal cílem kouzla. Sotva se na něj zasvěcený otočil, padl na koleno a praštil přivolanou holí do země. Vzápětí se proti němu zjevila skrytá koule, která doposud kolem sebe vlnila vzduch. Soustředil se a tvořil štít, zatímco se díval do obrovské hořící koule. Zjevila se tam znenadání a rozrůstala se během letu. Při pohledu přímo do ní, se mu až spustila krev z nosu z obav pevnosti svého štítu, na který se pekelně soustředil. Jeho obranné kouzlo dokonce nemělo být ani úplné a jen mělo vydržet výbuch. Exploze, která pak následně přišla, byla ohromující a odhodila jej do písku. Na těle měl popáleniny a místy mu i hořelo oblečení, ovšem výbuch i s obtížemi přežil. To se však nedalo říci o okolních gladiátorech, či publiku v jeho zádech, které pohltily plameny. Časti lidem, se navíc stejně jako jemu špatně dýchalo, díky spálenému vzduchu. Přesto všechno žil dále oproti svému okolí a musel pokračovat v boji, který teprve začínal. Zvedl hlavu a opět se střetl s očí od zasvěceného. Tomu v nich hořela zuřivost z toho, že přežil, avšak už měl ruce připravené k dalšímu útoku. Ten však musel jižan přerušit kvůli jednomu z gladiátorů, jež po něm chtěl vrhnout oštěp. Jižan tedy přesměroval své kouzlo a po gladiátorovi zbyl jen rudý krvavý oblak, dopadající do písku jako déšť. Využil onu situaci a postavil se na nohy, přičemž si uhasil oblečení. Zasvěcený během toho musel čelit dalšímu útoku, ale nyní již nepoužil žádné kouzlo, nýbrž jen luskl prsty. Vzápětí všem gladiátorům explodovaly zbraně a rozžhavené kapaliny jim přistály na tělech. Gladiátoři byli definitivně vyřazeni z boje. V ten moment už však stál na nohou a mohl se plně věnovat svému nepříteli, který jeho směrem zuřivě cenil zuby. Sám měl však kamennou tvář, jak jej učil Marklen. Ani nijak nepomýšlel na útěk, přestože zatím plně vyhrával muž z jihu. Doslova místo toho prahl po nadcházejícím souboji, jež mu rozproudil krev v žilách jako ještě nikdo. Už zažil pár střetů s čaroději, avšak nikdo se zatím nevyrovnal jeho nadcházejícímu protivníkovi. Ovládl okolní oheň bez toho, aby se na něj podíval a mrštil jej proti zasvěcenému. Ten se mu bránil, ale nijak mu nedal vydechnout a vzápětí vyvolal pulzující paprsek, který tvrdě narazil o jižanův štít. Zasvěcený však nechal paprsek sjet nebezpečně kolem sebe a vyslal jeho směrem letící ohnivou kouli, proti které se musel bránit. Hodlal pak opět převzít iniciativu útoku, ale při následném vyvolávání uviděl jižana s rukama v písku. Muž využil prodlevu mezi jeho obranou a letící koulí, a pustil se do magie bližší svého původu. Vzápětí než stačil jižana napadnout, roztekl se pod ním písek. Propadl se do půl těla a stále klesal. Písek jej táhl níže až do chvíle, kdy vyvolal hůl a zarazil ji do země. V ten moment se přestal propadat a držel se hole. Nebyl však schopen nadále bojovat, čehož jižan vzápětí využil. Střela, jež dopadla na jeho štít, málem prošla skrz a zasáhla jej. Neměl moc na výběr, jak dále. Musel se držet hole a soustředit se na ni, aby nepropadl pískem a zároveň se dostat z díry pod palbou nepřítele. Oba kouzla však byly náročné díky jeho pozici a jižan se už připravoval na další kouzlo. Ne, neměl nijak na výběr. Bude se muset pustit do písku a zničit kouzlo zevnitř, ovšem tato metoda byla nebezpečná a šance na úspěch mizivá. Už se schylovalo k nejhoršímu, jakmile uviděl zasvěceného znovu se připravovat. Do arény však zrovna vbíhali Lyssanderovi muži, kteří se vrhali směrem k jižanovi. Ten tedy ukončil předčasně kouzlo a zamával k celé aréně, čímž se otevřely mříže a vypustil z cel zvířata. V aréně nastal ještě větší chaos, když bojoval každý s každým, nevyjímaje různých exotických zvířat. Využil však chvilkovou mužovu nepozornost a vydrápal se z písku, jež pod sebou i uzavřel.

Rozhlédl se kolem sebe a sledoval probíhající chaos. Vojáci byli zaskočeni zvířaty a málokterý z nich se měl možnost dostat k zasvěcenému. Publikum v aréně jen nečinně přihlíželo s čirým překvapením a Kraier držel ochranný štít u Lyssanderovy rodiny. A samotný jižan stál ve středu dění a celou situaci si náramně užíval. Byla to bezvýchodná situace, která mohla skončit mnoha způsoby, avšak jen jeden hodlal přijmout, a to jižanovu smrt.

Postavil se na nohy a ještě jednou se rozhlédl, zvířata si jej zatím nevšímala a vojáci se z prvotního šoku vzpamatovali. Samotný zasvěcený pak konal stejně jako on a opět stanuli proti sobě. Dosavadní průběh souboje hrál proti němu, avšak nyní, když zasvěcený vyčerpal svou nabitou energii, věřil, že se síly vyrovnaly. Nehodlal ovšem hrát na čas, jak tomu bývalo obvykle. Jižan byl zatím samé nepříjemné překvapení a už se nehodlal dostat do stejné situace, jako před chvílí. Sklopil hůl a vyslal z ní paprsek, který narazil do mužova štítu. Nechal ovšem kouzlo zesílit a především jej stále držel, aby zasvěceného plně zaměstnal. Když pak kouzlo přerušil, zaujal postavení a očekával protiútok, kterého se dočkal. Jižan jeho směrem vyslal výbušnou kouli, ale když byla u něj, jen ji hlavicí hole odklonil vedle sebe, kde explodovala o zemi. Vzápětí natáhl k zasvěcenému levou ruku a z ní vyslal fialovou střelu, jež za sebou vláčela černý ocas. Kouzlo opět narazilo do jižanova štítu, ale ten byl zaskočen rychlostí, jakou jej napadl. A hodlal tak pokračovat, přičemž než se zasvěcený vzpamatoval, vyslal proti němu ohnivou kouli. Sílu nabral z okolního žáru, jež byl stále cítit po výbuchu prvopočátečního kouzla, které proměnilo arénu v ohnivé peklo. Zasvěcený i tentokrát útok ustál, ale byl donucen o krok ustoupit. Nechal zmizet hůl a využil jižanovo rozhození. Natáhl jeho směrem ruce a změnil styl útoku. Soustředil se na ovládnutí jižana, a když se mu to podařilo, škubnul s ním dopředu. Jižan se na moment dokázal ubránit pomocí své mentální síly, ale byl příliš zaskočen změnou a nakonec padl na zem. Táhl zasvěceného jako loutku na špagátu k sobě a už se připravoval na závěr souboje. Když měl jižana ideálně daleko, nahodil si jej do vzduchu a napřáhnul se pravou rukou za sebe, kde soustředil sílu. Ve chvíli, kdy pak před něj jižan dopadl, vyrazil pravačkou a zabořil mu ji do těla. Uchopil jižanovo tlukoucí srdce a zadíval se mu do očí. Mužův nechápavý pohled se změnil na čirou hrůzu a strach, který vystřídal sebevědomí a radost, zatímco on měl chladný kamenný obličej. Až po chvíli nakonec jižanovi vytrhnul jeho tlukoucí srdce a nechal jej dopadnout mrtvého na zem.

V aréně zavládalo ticho, vojáci doráželi poslední zvířata a publikum nevěřilo, čemu bylo právě svědkem. Konečně však nastal konec hrůzného představení, které mělo vypadat naprosto jinak.

Stál nehybně a dále se díval na mrtvolu u svých nohou. Právě zažil jeden z nejtěžších soubojů ve svém životě a výsledek nebyl nikterak povzbudivý. Vyhrál, avšak z celého souboje měl daleko jiný pocit, ba dokonce opačný. Jeho výkon byl nejednou nedostatečný. Mohl sice argumentovat slovy, že měl za sebou noc plnou střetů bez odpočinku. A i přesto dokázal vydržet silné útočné kouzlo bez přípravny, což by mnozí nedokázali, ale nebýt zásahu z okolí, zemřel by. A nic na tom nemění ani jeho úspěšné finále, kdy vše obrátil a zbytek souboje plně ovládal. Nikoho by tyto argumenty nezajímaly a především Marklena, který měl jeho výcvik na starost, přestože už mu nebyl mistrem. Na výmluvy není v jeho životě místo, stejně jako chyby. Klesl z toho až na kolena a padl zády do písku. Verdikt byl nekompromisní, ve skutečnosti prohrál.

Seděl v ošetřovně pod arénou a snažil se neztratit vědomí. Po souboji jej zde odnesli, jako ostatní zraněné v domnění, že potřebuje pomoct. Jeho stav ale nebyl tak zlý, jak na první pohled vypadal. Posadili jej proto na židli a na jeho místo položili jednoho ze zasažených soubojem. Zrovna místní felčar, mohl jej tak vůbec nazvat, měl na operačním stole přivázaného jednoho z gladiátorů. Nešťastník byl přichycen koženými popruhy po celém těle, avšak přesto se třásl hrůzou, zatímco se z něj felčar snažil odstranit kousky roztopených části zbraní, které měl po těle. Zrovna se felčar přemístil k tváři, jež byla zasažena nejvíc, a gladiátor začal skrz roubík křičet nanovo. Neměli dost bylin na potlačení smyslů, protože na takové množství zraněných nebyli připraveni. A tak gladiátor trpěl pod nožem felčara a snažil se křičet bolestí na úlevu, rovněž jako jeho druhové okolo, kteří leželi všude po místnosti, zatímco ostatní čekali, až budou na řadě. Nebyl to nijak pěkný pohled sledovat, jak ranhojiči dělají, co můžou, a přesto je to málo. Raději se znovu začal dívat na tmavý strop a zpytoval svědomí, jeho sebevědomí jej totiž málem stálo život. Ať už se jednalo o počáteční útok, který jej dočasně odzbrojil, nebo když se propadl do písku. Byl hlupák, mělo mu dojít, že zasvěcený je z jihu, kde jsou písečné pláně. Měl počítat s tím, že písek je pro něj sám o sobě nebezpečný. Tohle bylo hořké vítezství, které mu připomnělo mezery ve studiu a že je stále obyčejný smrtelník oproti jiným lidem. Krvácí jako ostatní, stejně jako zvířata. Jeho předešlé výhry a souboje v něm utkvěly pocit vlastní neporazitelnosti, ale dnes tomu bylo jinak. I proto asi zabil Morgan, tak jak zabil. Jeho osamostatnění od Marklen přinášelo první zkažené plody a ty jej málem stály život. Stačilo jen chvíli, aby jej Marklen nesměřoval a krotil a už špatně odhadl soupeře a vítězství bral jako samozřejmost. Nyní už chápal, proč se musel po každé výpravě hlásit u svého mistra, přestože ony schůzky pokládal za zbytečné. Až nyní doopravdy viděl a uvědomoval si mistrovy slova a jeho rady, i když před ním zatajoval konkrétní informace. Musí se do budoucna naučit myslet a plánovat své akce lépe, protože jednoho dne jinak za svoji nedokonalost zaplatí nejvyšší daň.

Opět se podíval na stále klepajícího se gladiátora vedle sebe, přestože felčar už na něm skončil. Všiml si, že stále držel zbraň, jež měla za výsledek jeho utrpení. Zarazil se však, neboť meč co držel gladiátor v rukou, nepoznával. Prošel všechny bedny se zbraněmi, ale tu rukojeť neviděl. Naklonil se opatrně ke zbrani a dával si pozor, aby nespadl. Když se k ní dostal, ihned ve zbytku čepele rozpoznal magii. Uvědomil si, že zbraně, které zkoumal, byly falešné, a ty pravé už dávno byly na místě. Někdo je všechny předběhl a nastražil dokonalou past. Co bylo však jejím posláním, netušil, nic mu totiž nedávalo smysl.

Když nabral trochu sil, znovu stál v aréně a opíral se o hůl. Byl přesně na místě, kde bojoval a znovu si vybavoval celý souboj. Přestože si již z něj vzal poučení a uvědomil si své chyby, znovu si vše přehrával ve své mysli. Neustále se totiž vracel k jižanovým očím, jehož pohled mu utkvěl v paměti a nedával mu jakýkoliv smysl. Měl až pocit, že ten jižan se vůbec nezajímal o Lyssanderovu rodinu, ale svými činy sledoval něco jiného. Všechny jeho skutky mu nedávaly žádný smysl a nemohl v nich najít potřebnou spojitost. Proč se nejdříve snažil zabít Lyssanderovy zvláštní síly, když zbraně už měl na místě. Proč obětoval drahé žoldáky, když je mohl využít lépe. Proč zaútočil zrovna na Elenaor, o které nikdo nic pořádně neví. Proč využil Lyssanderova člověka, který sám o něm pochyboval. Proč jej nenapadal v domě, kde mu pobil muže. A proč přišel přímo doprostřed arény. Proč, pomyslel si. To jediné mu nejvíce vrtalo v hlavě. Nemá vše, aby našel nějaké vysvětlení, ale proč vstoupil do arény, ze které nemusel utéct. Nedávalo to smysl. Pokud chtěl zabít Lyssanderovy zvláštní síly, jeho vojáky či rodinu, mohl konat jinak, daleko bezpečněji a efektivněji. Proč nakonec tedy ta aréna?

Stále přemýšlel, když si uvědomil, že vzbudil zaujetí pár Lyssanderových mužů. Ti se však při jeho pohledu otočili a odcházeli. Neunikl mu ale jejich rozhovor.

„Měl jsem opravdu štěstí,“ říkal jeden voják. „Ani nevíš, jak mě štvalo, že jsem nakonec nemohl za odměnu do arény, ale teď jsem jen rád.“

„Nedivím se ti. Akorát bys zemřel, jako ostatní dobří chlapi.“

Sklonil hlavu a už ty dva neposlouchal. Tím se vysvětlil další díl skládačky. Aréna a všichni ti vojáci co v ní padli, byli jedni z lepších a událost v aréně byla za odměnu. Takže nejdříve jižan zabil Lyssanderovy zvláštní sily a pak další z lepších vojáků. Navíc vehnal do jejich řad strach z oblíbené činnosti, na kterou se všichni těšili. Zasáhl tím i Lyssanderovu oblibu, ať u ozbrojených útvarů či lidu. Tím se ale stále nevysvětlilo všechno. Musel zpět do jižanova domu, potřeboval odpovědi.

Vstoupil do jižanova domu a prohlížel si zabitá těla. Stále zde ležela ve smrtelných pózách, zatímco vojáci prohledávali celý dům a vyváděli služebnictvo ven v poutech. Díval se těm lidem do tváře, přičemž střetl oči s jednou mladou dívkou karamelové pleti. Měl tušení, že nikdo z nich nic neví, avšak i kdyby to vojákům řekl, nijak jim nezabrání, aby je postupně mučili a nakonec i popravili. Nehodlal se ovšem tímto problémem zabývat a už vůbec ne cizími životy lidí, jež sloužili muži, který jej málem zabil. Tyto starosti rychle vypustil z hlavy a pokračoval do horních pater, kde měl jižan pracovnu.

Vystoupal do nejvyššího patra a i zde nalezl Lyssanderovy vojáky. Prohledávali všechny místnosti, ale u jedné stála jen stráž, jižanova pracovna. Očekával, že v ní nalezne Kraiera, který nebude chtít být rušen, ale musel se tam taky podívat, než ji Kraier nechá vyklidit a odvést.

Zastavil se před muži a ti se na sebe podívali. „Potřebuji mluvit s Kraier.“

Vojáci se znovu na sebe podívali, ale ani jeden nepromluvil. Vytáhl proto glejt jako při vstupu sem a jeden z mužů promluvil. „Čaroděj Kraier tady není.“

Sakra, řekl si v duchu. Nestihl ho, ale i tak stále zastihl aspoň část pracovny, než ji celou vyklidí. Kraier si ale jistě odnesl to nejcennější. „A kde ho najdu?“

Vojáci se na sebe opět podívali. „To nevím, pane, tady nebyl.“

Jak to, že tu Kraier nebyl, vždyť to přece muselo být první místo, které navštíví, pomyslel si. Od události v aréně jej neviděl, tak kde tedy šel? „Chci se podívat dovnitř.“

„Lituji, pane, ale máme rozkazy nikoho nepouštět dovnitř.“

„A já mám Lyssanderův glejt, který vydává jen Lyssander a nikdo jiný. Pusťte mě dovnitř.“

Muži zaváhali, ale měl pravdu, Lyssanderův glejt byl v podstatě zákon. Ustoupili mu tedy a nechali jej vstoupit.

Jakmile se za ním zavřely dveře, otočil se na ně. Nerozuměl tomu, proč Kraier nepřišel. Asi musel mít na práci něco důležitého, když zde všechno prozatím ponechal. Mohl se ovšem díky tomu pustit do hledání něčeho užitečného bez omezení, že něco chybí.

Procházel si poznámky a všechny spisy co našel. Mnoho z nich bylo napsáno cizím jazykem, takže musel používat překládací kouzlo, ale občas nalezl i vzkazy psané písmem, kterému rozuměl. Všechny texty se však rozcházely, přestože se i navzájem prolínaly. Připadalo mu až, že jižan dostával dvoje instrukce každé s jiným účelem.

Sedl si do křesla od zasvěceného a prohlížel si celou místnost. Snažil se dát všechny souvislosti dohromady, ale nic mu nedávalo smysl. Samotný útok ve skladišti, napadení Elenaor, zrádce v Lyssanderových řadách, setkáni v tomto domě, souboj v aréně. Dále tu byl rozhovor ve skladišti, zrádcova reakce, jižanova připomínka a pak jeho pohled v aréně a užívání si celkové atmosféry. Jako kdyby se střetávaly dvě dějové linky psány jedním člověkem, avšak každá s jiným koncem. Spousta věcí do sebe nezapadala, ale nejvíce co mu utkvělo v paměti, byl ten jeho pohled po nástupu do arény. Jako by ho tam snad i čekal, jako by to byla součást jednoho z plánů. Znovu se zadíval na všechny papíry z křesla a i mapu města. Najednou se mu ovšem zastavilo srdce, protože odhalil jednu z linek, a tou byl on sám. Jižan jej měl zabít a ne Lyssanderovu rodinu, jak si myslel, a už vůbec ne Elenaor. Zasvěcený se totiž vždy objevoval jen tam, kde byl on sám a vždy byly útoky mířeny velice přesně na něj. Zároveň se tím poškozovala Lyssanderova síla, což byla druhá dějová linka. Bylo to tak, pomyslel si. Ještě jednou si vše zrekapituloval, aby se nespletl, ale opět došel ke stejnému závěru. Otázkou ovšem zůstává, kdo si mohl objednat jeho smrt a proč. Kdyby se jednalo o Bílou univerzitu, jistě by poslali Černou Gardu, jak již bývalo zvykem a ne nájemného vraha. Ale proč po takové době? Neuvědomoval si, že by něčím upoutal jejich pozornost, a ne, že by jej nechtěli najít. Zároveň do toho neseděl útok na Lyssandera. Univerzity sice vždy hrály svoji politickou hru s vládci, ovšem ne takhle. Možná se mohlo jednat o odplatu za zabití lorda Grandera a zde by útok na Lyssandera už seděl. Ale i v tomto případě hrála ve prospěch jeho anonymita, včetně rozpadu Granderovy síly. Nic nesedělo, jak potřeboval, aby se dopátral nových odpovědí. Ale o jedné věci nepochyboval, ve hře byl hráč, někdo o kom nevěděl.

Bachař mu otevřel dveře do další částí vězení a za nimi už měl nalézt to, co hledal. Procházel chodbou mezi celami, v nichž leželi zubožení lidé po mučení, ale ti jej nezajímali. Zastavil se až u předposlední cely, kde nalezl zrádce Lyssanderových zvláštních sil. Prohlížel si jej, a než se muž otočil jeho směrem, spatřil jeho zubožená záda po biči. Od strážných ale zjistil, že prozatím nepromluvil, přestože mu už slibovali popravu vyvrhnutím vnitřností. Znělo to strašně, ale díky urputnosti a bezohlednosti mučitelů jej zlomit, tím může od zrádce získat potřebné informace.

Když byl na něj muž vytočen, sáhl k pásu do měšce a vytáhl tři malé lahvičky. Všechny tři naskládal mezi mříže na zámek od dveří a pak nechal chvíli vládnout ticho, než promluvil.

„Tato,“ ukázal na první lahvičku v řadě, „zajistí utlumení bolesti. Když s ní vypiješ i tuto,“ ukázal na druhou „odumře ti část nervové soustavy. Ztratíš v ní naprostý cit, ovšem nedá se přesně zajistit, jaká část to bude. Může se klidně jednat o ruce nebo jazyk.“

„A co dělá ta třetí?“

„Zajistí, aby nervová soustava odumřela definitivně. Ztratíš v ní cit, svaly ti ochabnou a nebudeš s nimi moc hýbat.“

„To mi je dost k ničemu.“

„Ne, pokud chceš, aby ti ochabl jazyk, který se vždy každé tekutiny dotkne. Pak už si stačí jen šikovně lehnout a čekat až zapadne. Udušení dle mě zní daleko lépe než vyvrhnutí katem, nemyslíš?“

Muž se pousmál. „A koho musím zradit, abych se udusil.“

„Svého jsi už dosáhl, aréně jsem nezabránil. Ale tvé podezření ohledně čaroděje bylo správné, měl ve městě další cíl od někoho dalšího. Zajímalo mě, kdo to byl.“

„Máš pravdu, svého už jsem dosáhl.“ Zadíval se na něj a pousmál se. „Všechny rozkazy šly z pevnosti od dalšího člověka, ale ten měl své vlastní plány s tím jižanem.“

Správně odhadl dvě linky. „Mně je jedno, do jaké bandy patříš a o co vám jde, já chci vědět, kdo je ten člověk z pevnosti.“

„Nikdo jiný než samotný Lyssanderův dvorní čaroděj Kraier,“ pronesl pobaveně muž.

Ta kurva jedna, pomyslel si. Opět se akorát projevilo staré železné pravidlo, nikdy nevěř čaroději. Nyní už mu spoustu věcí dávalo smysl. Kraier měl vlastní plány, ale jeho přítomnost do nich nezapadala. Bohužel tím, že přišel do Edingardu, se přimotal do něčeho, o co nestál, ale působilo to, že o něm věděl pouze Kraier a nikdo jiný. Proto ti blázni primárně napadli Lyssanderovy síly, zatímco jen jižan šel po něm. Dávalo mu to ovšem i jedinečnou příležitost, pokud najde a zabije Kraiera, bude dokonale čistý a už předejde podobným obtížnostem. „Kde ho najdu?“

„Ne. Kraier zradil Spolek, ale tímhle bych ho zradil i já.“

„Mně je ten váš Spolek ukradený, i vaše záměry. Mně jde pouze jen o Kraiera a jeho hlavu.“

Muž si jej dobře prohlédl. Jeho loajalita Spolku byla nekonečná a byla jeho povinnost, potrestat zrádce jako byl Kraier. Neměl však k tomu možnosti, až na tuto. „Jak ti můžu věřit?“

„Nemůžeš, ale zároveň nemáš na výběr, jak zastavit Kraiera. Už jsi mě jednou využil a to proti čaroději, ostatně byla to i past na tebe. Teď máš ale jedinečnou příležitost, která se už nebude opakovat.“

Pokýval hlavou. „Stará elfská pevnost známá v našem jazyce jako Očistec. Celá akce dopadla jinak, než měla. Spolek se tam jistě sejde. Musíš ale spěchat, chceš-li ho tam zastihnout.“

Musel, nemohl si dovolit riskovat zabít Kraiera v Edingardu. Zároveň se však vysvětlilo, proč nenavštívil jižanův dům, už dávno není ve městě a jistě se snaží zalepit neúspěch po útoku. Jen Kraier ví, co všechno měl ještě jižan zařídit, ať už pro Spolek či jen pro něj.

Otočil se a beze slova odešel. Ponechal tam zrádce spolu s lahvičkami a dále se už o něj nezajímal. Došel pak ke dveřím, kde zabouchal a čekal, než mu bachař otevře. Hlavu měl plnou toho, co musí udělat a zařídit. Ale i tak se podíval směrem k cele zrádce a viděl, jak rukama bere lahvičky. Při pohledu zpět zjistil, že v cele hned naproti dveřím sedí dívka, jež potkal při kontrole jižanova domu. Nijak s ním ale nehnulo její umístění, které očekával. Ve zdejších celách byli jen odsouzenci k mučení a smrti. Když se otevřely dveře, ponechal ji jejímu osudu bez jakékoliv lítosti, ostatně jako muže, jež zradil Lyssandera. Ten vypil lektvary a pokusil se, aby mu zapadl jazyk. Bohužel pro něj se tak nestalo, ale i tak jej tělo neposlouchalo a znecitlivělo. Když pak za ním přišli bachaři, nejdříve ho pro jistotu zmlátili, zda jen nesimuluje a dokonce i pobodali. Ale když nepřicházela žádná reakce, prostě mu v cele sťali hlavu a tělo odtáhli do spalovny. Bachaři ale měli problém a museli získat potřebné informace. Vybrali si tak za oběť lidi z jižanova domu, a jako první šla na řadu dívka s karamelovou pletí, přestože nikdy nic nevěděla a neuměla jejich řeč.

Když sledoval pevnost Očistec, pomalu zapadalo slunce. Hodlal ovšem počkat na úplnou noc a poté proklouznout dovnitř. Sice neviděl jediné stráže či hlídky, ale i tak počítal s ochranou. Pokud do Spolku spadal Kraier, mohl očekávat i další čaroděje a ti jistě budou připraveni. Dost možná se dokonce jednalo o skupinu čarodějů, jež už mají dost vládnoucích rodu, zatímco jim dělají jen pomocníky. Vždy se sem tam objevila podobná skupina čarodějů či čarodějek nebo obyčejných bohatých a mocných lidí, kteří jsou nespokojeni s vládnoucí šlechtou. Ale více méně to vždy skončilo stejně, nakonec se rozežerou mezi sebou. Nikdy si totiž členi nejsou rovni, přestože tvrdí něco jiného a ještě více toto platí mezi čarujícími lidmi. Nakonec opět zavládne starý řád, a jediný následek, jež po těchto vzpourách vznikne je, že jsou plné popraviště, aby se obyčejný lid mohl bavit. Nic nerozpálí prosté občany více, jako vřískající čarodějka, jež zrovna pohlcují plameny u kůlu. Nebo katova sekera jak odděluje hlavu na špalku a pak s ní máchá pro pobavení všech přítomných. Málokdy se stane, že se někomu podaří uzurpovat vládu staré šlechtě, a i když k tomu dojde, následuje pak válka, ať už ta občanská nebo sousedního království. Silný vladař totiž vždy ucítí náhlou zranitelnost svého souseda, která se dá příhodně využít pro vlastní obohacení.

Jakmile zavládla noční temnota, vystoupil z krajního lesa a přibližoval se k pevnosti. Už když pevnost pozoroval, přemýšlel nad její velikosti. Ale až tady pod jejími hradbami si doopravdy uvědomil, co doopravdy pozoroval. Bylo až neuvěřitelné, že tak velká pevnost nakonec padla po nánosy pralidí usilující o její zničení. Když se totiž podíval nahoru směrem na hradby, nedokázal si jako bojovník vůbec představit, že tyto hradby zdolá, avšak nakonec se tomu tak stalo. Pralidem bylo ve výsledku jedno, jak velké mají ztráty, hlavně, že v jejich krvi koluje adrenalin z boje, v němž se zrovna nachází. Tím byli pralidé posedlí, bojem.

Protáhl se dírou v masivní zdi a rozhlížel se po okolí. Jeho plán byl jednoduchý, musí najít Spolek a vzhledem k tomu, že z venku nic nenašel, předpokládal, že bude v útrobách pevnosti. Hned za prvním rohem však objevil hlídky křižující pevnost. Z jejích volného kroku ovšem usoudil, že neberou svoji povinnost plně vážně a ani se jim nedivil. Spolek byla tajná organice o které v Edingardu nic nezjistil, takže jak vůbec mohl někdo vědět o jejich setkání. Musel ale dávat pozor, neboť nemohl vědět, zda jej neviděli k pevnosti přicházet. Zároveň se mu tím změnily plány, protože pevnost mohla být magicky odstíněna a setkání se mohlo konat pod širým nebem. Nic ale necítil, ovšem přesto se musel dostat na nejvyšší bod pevnosti a prohlédnout si ji z ptačí perspektivy. Naneštěstí jedna ze zbytku věží byla přímo nad ním, a tudíž nemusel zacházet.

Vstoupil potají do věže a prohlédl si její časem zasažené útroby. Celá pevnost byla postižena tíhou času, ovšem nejvíce se to projevovalo na výškových stavbách. Vyvolal proto levitaci a vznesl se na její vrchol. Nahoře si posílil zrak a dále studoval pevnost. Nalezl ovšem ukryté stany tak, aby nešly nijak vidět z venku pevnosti, což si sám potvrdil. Zároveň ale objevil další hlídky, jež hlídaly pevnost. Daleko důležitější objevy však byly postavy v černých hábitech, vstupující do podzemních chodeb pod pevností.

Když vše tak v tichosti pozoroval, přehodnocoval své plány. Musel se dostat na setkání pod pevností, o tom nebylo pochyb. Beze ztrát na hlídkách to ale nedokáže. Vnější ochrana pevnosti byla minimální, ale čím více vstupoval dovnitř, tím byly hlídky četnější. V samotných útrobách tak mohl s jistotou odhadnout, že bude ochrana nejsilnější. Obavy mu dělaly i samotné katakomby, o kterých se něco dočetl. Údajně v nich straší elfští duchové, kteří nikdy nenaleznou klid a hají samotné srdce pevnosti proti pralidem. Nevěděl, zda to je jen povídačka, ale na všem bývá kus pravdy, ještě u tak velké zříceniny. Uvědomoval si, že nebude mít příliš času na manévrování a tudíž bude muset i hlídky zabíjet, ovšem to jen přivolá problémy. Na druhou stranu, pokud se nebude nějaká hlídka ozývat, může to byt nebezpečné i pro samotnou organizaci. Spolek právě provedl útok na jednoho z mocných lordů, který se neštítí ničeho, a tudíž by mezi ně mohl nepřímo zasít strach. Mohl však vůbec proti nim jít, co když taky znali krutou pravdu o Elenaor a možná ještě něco víc? Ne, tady nejde o nic ušlechtilého, jak právě pomyslel.

Sestoupil z věže stejnou cestou, jakou vyrazil nahoru a zamířil k první díře v zemi. Při následném seskoku do katakomb pod pevnosti jej pohltila naprostá temnota, jakou ještě nezažil. Díval se do tmy a měl až pocit, že i ona se dívá na něj. Naskočila mu až husí kůže, a přestože si posílil zrak magií, vůbec neměl pocit, že mu kouzlo jakkoliv pomohlo. Chvíli dokonce ještě počkal, až si jeho oči přivyknout temnotě a až pak vyrazil dále.

Procházel tunely staré pevnosti a v každém kroku cítil její historii. Bylo až neuvěřitelné, jak na něj dýchala dávno mrtvá historie plná ukrutných bojů. Dokonce zde nalezl malby na stěnách, kde byly vyobrazeny střety mezi elfy a pralidmi. V jednu chvíli se ale musel zastavit, neboť nedokázal rozeznat, s čím dávný elfský bojovník bojuje. Připomínalo mu to démona doprovázeného jinými, avšak jeho velikost a vyobrazení mu nic neříkalo. O ostatních nestvůrách nepochyboval, obránci bojovali i s démony, ale ona nestvůra mu byla cizí. Kdo ví, pod čím doopravdy padla pevnost. Ani by se nedivil, že se zkáza připisovala pralidem jen pro potřebný klid na duši všech smrtelníků. Nebylo by to poprvé, a jistě ne naposled. Až jej zajímalo, kdo doopravdy dal jméno pevnosti Očistec, a jak k němu dospěl. Nalezl však i pozitivnější malby a díky nim se mohl alespoň trochu orientovat v katakombách. Rozpoznal v nich vojenské prvky, a přestože byla mapa už zašlá časem, odhadl díky ní, kde se postavy v hábitech scházejí.

Vydal se na cestu a během ní už jen letmo sledoval obrazce na stěnách. Přesto jej ale dále zajímaly, až si musel slíbit, že se zde jednou vrátí a rozhodně si o pevnosti zjistí další informace. Jeho pozornost však více zaujala hlídka v čele. Muži byli zahalení plátovou zbrojí a na cestu jim svítily louče. Přilepil se ke zdi a zahalil se temnotou. Zároveň zvažoval, zda už má provést svůj plán, ale prozatím se rozhodl nic nedělat. Kdyby se mu totiž povedlo najít a zabít Kraiera bez povšimnutí, možná by tím zasel do Spolku daleko horší semínko. Tuto volbu ovšem díky obtížnosti ponechával jen jako fantazii a raději se připravil na reálnější provedení akce.

Čekal schovaný ve vlastních stínech, ale zároveň se již soustředil na útočná kouzla. Jeho nepřátelé, přestože byli blízko něj, si ho však nevšimnuli a jen prošli dále. Mohl si je tak alespoň prohlédnout, avšak nic závažného neobjevil. Jejich vyzbroj včetně výstroje, byla různá směsice, až pojal podezření, že tito muži se sjeli ze všech zemí, kde byl Spolek zakořeněn. Zároveň v něm rostl pocit, do čeho se to nechtíc připletl.

Počkal, až patrola projde a pokračoval dále v cestě. Dle stop hlídky v nánosech prachu pak dokonce odhadoval jejich trasy a počty. Mohl se díky nim i zorientovat a zároveň navádět správným směrem.

Netrvalo dlouho a objevil další hlídku šestici mužů, mířící jeho směrem. Opětovně se schoval pod stíny do malého výklenku a čekal, až hlídka projde. Jeden z mužů se však zastavil na jeho úrovni a utahoval si uvolněný opasek s mečem. Celá patrola se tím zastavila a zakývala nevěřícně hlavou, ovšem muž s loučí přešel ke kolegovi, aby mu posvítil. Bohužel se tím dostalo světlo na jeho úroveň, což rozhodlo o následující akci. Nyní již nevěřil, že si ho nevšimnou. Když ukončil přípravy ve své mysli, oba muži se otočili jeho směrem, přičemž si všimnuli něčeho zvláštního ve výklenku. V ten moment vytasil meč a rozsekl muže s loučí, jež upadla na zem. Než stačili ostatní zareagovat, uhasil louč mávnutím ruky a hodlal pobít zbývající muže. I tak ještě povalil kouzlem čtyři nepřátele, co stáli dále od něj a až potom probodl nejbližšího vojáka. Ke své smůle měl však muž na hrudi pancíř a meč sjel stranou. Byl ovšem v pohybu, čehož využil a pokračoval. Povalil muže na zem, kde mu čepelí blízko záštity podřízl kousek nechráněného krku. Vzápětí za sebou uviděl jiskry, jak se jeden z vojáků snažil rozdělat oheň pro louč. Uchopil proto ležící meč a společně se svým jej vrhnul proti vojákům. Pokračoval tak do doby, dokud je všechny nezabil a následně ještě dorazil prvního, aby nemohli dělat hluk pro další hlídky. Měl však obavy z možného vzniklého poplachu, který se mu nijak nehodil. Přesto vládlo tunely nadále ticho a dal se do práce. Musel odklidit těla a následně posbírat zbraně, aby je hned nenašli.

Odtáhl poslední tělo do výklenku a zadíval se na ně. Nyní neměl moc času na nalezení Kraiera, než bude vyvolán poplach a setkání Spolku se rozpustí. Bohužel v Edingardu si na něj počkat nemohl, to by volalo otázky u lorda Lyssandera. Musel pokračovat a nalézt jej, než mu uteče a ostatní budou postrádat chybějící hlídku.

Pokračoval v cestě a narazil na další skupinu. Díky předešlému střetu doufal, že o něm neví a vše tomu i nasvědčovalo. Muži okolo něj prošli a mohl tak procházet dále katakombami. K jeho smůle však narazil na další hlídku v moment, kdy prozkoumával stopy. Musel se rozhodnout jak dále, přičemž směr kterým jej hlídka zažene, mu nevyhovoval. Zároveň se však zarazil, proč stopy nevedou chodbami přímo před ním, které se mu i hodily. Rozhodl se tedy vejít do chodeb před sebou, aby unikl a mohl zastihnout Spolek.

Kráčel temnou chodbou, když najednou uviděl v dálce světlo. Bylo ale jiné než od louče. Jakmile se přiblížil, rozpoznal tekoucí vodu, v níž proudily paprsky odraženého světla. Náhle i vstoupil do velké místnosti, která byla matně osvětlená a z ničeho nic ho rozbolela hlava. Magie přestala fungovat a rozbolely jej oči, až se za ně musel chytnout. Padnul na kolena a hlavou klesl do země. Zalil jej nesnesitelný tlak a nemohl se nijak bránit a už vůbec ne mentální magií. Jako by snad magie ani neexistovala a vstoupil na odstíněné místo. Vše ovšem rázem přestalo, jako z nenadání začalo. Uvolnil se tedy, ale stále zůstal hlavou v zemi. Něco podobného už jednou zažil s elfím klanem, jak měl zrušit jejich kletbu. Později si o tomto stavu přečetl, avšak bohužel literatura se rozcházela. Nedalo se nijak říci, že se to stane vždy do příchodu místa, kde se zastavil čas nebo, že to zasáhne pouze lidi s magií v krvi. Tyto místa byly zkrátka nevypočitatelné a skryté před zbytkem světa.

Zvedl se pomalu na nohy, ale vůbec nic neviděl. Jeho zrak byl zasažen temnotou, neboť magie zde nefungovala. Tekoucí voda jej svým světlem oslepovala, až se před ní musel krýt a pokračovat naslepo. Postupoval tedy pomalu a jednu ruku měl nataženou před sebe, aby nenarazil do zdi. Místo toho však o něco zakopl, klekl si a po hmatu zjistil, že se jedná o lebku. Uvědomil si zároveň, že toto místo bude ještě více tajemné, než jej napadlo. Odložil lebku a pomalu dával nohu před nohu. Už se skoro dostával ze záření vody, když jej opět rozbolela hlava. Nyní ovšem bylo vše jiné, samotný tlak netrval dlouho a na jeho konci opět viděl pomocí magie. Ohlédl se za sebe, aby si zjistil, čím vůbec prošel, ale viděl jen zářící vodu, nic jiného. Ani nemohl odhadnout, jak velký ten sál byl, pouze, že nyní stojí na jeho konci. Raději pokračoval dále, ale slíbil si, že o pevnosti Očistec si zjistit daleko více, a to především u elfů.

Vrátil se zpět na cestičky, v nichž našel i stopy od strážců. Po chvilce chůze, kdy se opět vyhnul jedné patrole, uslyšel to, proč zde byl. Pokračoval přímo za ozvěnou táhnoucí se z velkého sálu, kde měl Spolek právě setkání. Určitě zde rozmlouvali už delší dobu a nyní jen dávali dohromady každou dostupnou informaci, kterou právě přinesl vítr. Nakonec našel, co hledal, malou škvíru skrz kterou se mohl dívat z patra na celé setkání. Všichni členové byli vždy zahalení až na ty, kteří právě hovořili. Tato situace mu nahrávala ale zároveň i všem přísedícím, aby se vždy vědělo, kdo hovoří.

Čekal už druhou hodinu, kdy se postupně střídali členové Spolku. Všichni víceméně mluvili o událostech v Edingardu a s ním spjatým plánem. Jeho odhad, že chtějí vládnout oni a nikdo jiný byl správný, tudíž jim nepřikládal nijak velkou váhu, ti se zničí navzájem. Pak ale konečně došlo na muže, po kterém tolik toužil. Sledoval, jak se slova uchopil Kraier a jeho srdce se toužebně rozbušilo. Zároveň jej ale důkladně poslouchal, neboť na jeho slovech mu záleželo.

„Všichni víme, proč tady jsme, a i když už mnozí z vás mají o viníkovi jasno, není tomu tak. Za události v Edingardu nejsem plně zodpovědný a už vůbec ne tak, jak si mnozí myslí.“

„A kdo je tedy viníkem,“ zeptal se jeden ze Spolku.

„Nikdo z nás.“

„To není možné,“ ozval se další člen. „Tu akci jsme připravovali roky a teď když skončila, jsme jen oslabeni. Viníkem jsi ty. To ty jsi měl na starost Lyssandera a Edingard.“

„S pádem naší akce nemám nic společného, navíc nazvat ji neúspěchem, je mylné. Dosáhli jsme svého, leč ne ve všech bodech.“

„Nedosáhli jsme ale všech potřebných bodů, k dosažení našich cílů. Je tedy potřeba označit viníka. Jestli se jim nehodláš stát, tak nám dej důvod.“

„Celá akce probíhala, jak měla. Pašeráci dodali naše zbraně na místo a posloužili jako krmivo pro Lyssanderovy síly, které byly díky nim zredukovány. V aréně pak došlo k nastávajícímu boji, kde došlo k dalšímu plánovanému masakru.“

„Ano aréna,“ oponoval opětovně Kraierovi stejný člen Spolku. „To je jediné místo, o kterém můžeme doopravdy mluvit, neboť o ní vědí úplně všichni.“

„Tak bylo i v plánu.“

„Ano ale celá příprava byla čistě ve tvých rukou, jež měla za následek ten souboj čarodějů. Kdo byli ti dva muži?“

„Muž z jihu, který posloužil naši věci a Lyssanderův čerstvý nádeník.“

„Nebyl to spíše ten člověk, po kterém pátrá Bílá univerzita a po kterém se záhadně slehla zem?“

„Nikoliv. Lyssander těsně před událostí najmul jednoho žoldáka, díky jeho schopnostem. Ten se zapletl do celé akce, ale naneštěstí pro nás, souboj v aréně mu byl osudný. Zpočátku jsem jej měl za člověka, po kterém pátrá Bílá univerzita, avšak nebyl to on. Dokonce těsně po boji v aréně, kdy ještě nezaschla krev v jejím písku, mě navštívil člen její Černé Gardy. Ukázal jsem mu tělo a zodpověděl otázky. Byl ohledně něj zvědav, to ano. Bílá univerzita leží hned ve vedlejším království, ale nakonec mi potvrdil, že to není on. Nevím, koho doopravdy hledají, možná přes Baldirii projel, ale už dávno tady není, zda vůbec mezi živými.“

Hltal každé Kraierovo slovo a nechtěl málem věřit vlastním uším. Vše se najednou vysvětlovalo a zároveň komplikovalo. Naštěstí pro něj, aby si Kraier zachránil vlastní kůži, mu jen pomohl. Měl by se mu za to odvděčit ne příliš krutou smrtí, kterou pro něj po cestě připravoval.

Následně se rozhovory mezi Spolkem táhly dále okolo Edingardu, avšak nic důležitého pro něj. Později pak i Karier uvolil místo a řeč převzal další člen. On jej však nezpustil z očí a čekal na toužebný konec. Musel Kraiera zabít, protože o to samé jistě usiluje i on sám v jeho případě.

Dlouho po půlnoci pak hlavní představitel Spolku ukončil jednání se slovy, že zítra budou pokračovat. V ten moment ještě bedlivěji sledoval Kraiera. Všichni vypadali stejně a nesměl se mu ztratit v davu. Naštěstí Kraier nijak nespěchal a u východu se zastavil a čekal, dokud všichni neodejdou. Tam se setkal s jedním kolegou a oba odešli až nakonec. Rychle se přemístil chodbou, aby je v poslední moment uviděl, jak zahnuli za roh. Musel se jich držet, ale zároveň se nyní vystavoval většímu odhalení od stráží nebo členů Spolku. Ti naštěstí vyrazili do svých stanů, na rozdíl od Kraiera a jeho kolegy. Neměl tušení, kam jdou. Ale neviděl ani žádné hlídky, což mu nevadilo a byl jen rád, když se dostanou co nejdále od všech.

Sledoval je chodbami a zaráželo jej, že spolu nemluvili. Nejspíše nevěřili místním zdím, ale už jen to, že oni sami dva odešli jinam než ostatní, odhalovalo jejich rozdílné plány oproti Spolku. Nakonec jej zavedli až mimo pevnost do okolních lesů, čímž mu pomohli dostat se z katakomb. Rozhodl se ale nadále vyčkávat než jednat. Docela jej až zajímalo, o čem si budou povídat. Schoval se do křoví a bedlivě je sledoval.

„Co se doopravdy pokazilo?“ začala druhá tajemná osoba. „Mohla to být snad ta osoba, kterou hledá Bílá univerzita?“

„Ne. Měl jsem podezření, že zavítá do mého království, ale vůbec se tam neobjevil. Zpočátku jsem ani nevěřil, že vůbec někdo existuje, znáš přece univerzitu, mohlo to být jen cvičení. Ale když přijel ten člen Černé Gardy, věřil jsem tomu. Kompletně jsem ho ale raději navedl pryč mimo naše zájmy.“

„Nakonec se o tom univerzity dovědí.“

„Ano, ale pak už bude pozdě.“

„Dobře. Co se tedy stalo, zradil nás náš člověk?“

„Do poslední chvíle šlo vše dle plánu, krom toho mi Lyssander zobe z ruky. Bohužel však najal jednoho nádeníka jak má v oblibě a ten byl akční. Naštěstí o něj se už nemusíme zajímat, postaral jsem se.“

„To je dobře. Dosáhli jsme svého a nečekaně jsme i za sebou zametli. Co dále?“

„Musím se vrátit do Edingardu, mám tam práci. Vrátím se nad ránem, aby nás nikdo nepodezříval.“

„Dobře. Já se vrátím do pevnosti a budu očekávat tvůj návrat.“ Postava se otočila a odešla, zatímco Kraier se pustil do přípravy na portálu.

Počkal, až budou s Kraierem doopravdy sami a pak vystoupil ze křoví. Postavil se k Kraierovi zezadu a sledoval jej, jak připravuje aparaturu pro portál. Nijak se nehýbal a chtěl vidět jeho výraz, až jej uvidí. Ani už s ním nehodlal mluvit, nebylo o čem. Vše se osvětlilo a navíc jej Kraier kryl a bránil, což mu přišlo vhod. Sám tím ale sledoval své cíle a proto jej chtěl zabít. Bohužel pro něj to se mu nepodařilo a nyní za to zaplatí nejvyšší cenu.

Když se pak Kraier otočil, ztuhnul jako kámen. Z jeho tváře vyčetl, že jej nijak nečekal a nejspíše se i právě za ním chystal. Jeden druhého nehnutě sledovali, dokud Kraier jeho směrem nemáchl jednou a následně druhou rukou. Postupně mu z nich vyletěly modré střely, ale proti jeho připravenosti nic nezmohl. Jen mávl prsty a střely jej minuly. Kraier byl navíc přesně jeden z těch čarodějů, který zapomíná na svoji pravou sílu a místo ní se věnují politice a intrikám. A právě svým jednoduchým gestem, kdy se ani nemusel bránit štítem, mu připomněl, co je pravá síla čaroděje, a tou je magie. Následně na něj Kraier ještě jednou zkusil silnější kouzlo, ale musel jej vyvolat obouruč. V ten moment se nad Kraierem zarazil, jak si vůbec může dovolit nechat se odkrytý během vyvolávání. Nevěřil až vlastním očím a nijak jej nepřekvapilo, když Kraiera následně rozhodil jednoduchou tlakovou vlnou, až musel ukončit své kouzlo. Využil pak jeho rozhození a ovládl jej jako panenku. Kraier se dopustil dvou základních chyb, jeho výcvik nebyl zaměřen na magii a navíc do ní pouštěl emoce, čehož právě využil. Natáhl k němu obě ruce a pomalu je začínal dávat do sebe. Kraierovi se v ten moment rozlila hrůza do očí, neboť mu došlo, o co se snaží. Zkoušel se ještě mentálně bránit, ale k ničemu to nebylo, už jej totiž pevně držel v nehmotných rukou. Rozvíjel pak pomalu tlak na oddělení hlavy od těla a náramně si to užíval. Pomstu, jakou hodlal Kraierovi dopřát, si zkrátka po tom všem potřeboval vychutnat. Kraier se u toho kroutil a kulil oči, než mu konečně povolil jeden z vazů mezi obratli. Utrhnul mu hlavu od těla společně s části páteře. Zadíval se pak Kraierovi do tváře a jeho poslední šok, kterým vyjádřil své pocity, byl až fascinující. Tělo s hlavou tu pak nechal ležet pro jeho kolegu, ten buď zburcuje Spolek, nebo bude dělat, že o ničem neví. Tak či onak se ukáže, že Kraier je mrtev a vzhledem k tomu, co dneska slyšel, se mu jeho smrtí podaří do Spolku zanést semínko nedůvěry. Přesněji řečeno aby konečně vzklíčilo. I mrtví můžou být stále užiteční, jak kdysi pravil jeden nekromant, ovšem v tomto případě jinak, než tehda myslel.

Po návratu do Edingardu si jej nechal předvolat lord Lyssander. Očekával, že vzbudí jeho pozornost svým nenadálým odchodem a ještě k tomu i Kraier. Celou cestu tak zvažoval, co lordovi vlastně řekne. Mělo vůbec smysl lhát nebo naopak pravda hrála v jeho prospěch? Netušil odpověď, avšak bylo potřeba se v pravou chvíli rozhodnout.

Předstoupil před Lyssandera v jeho komnatách jako obvykle a zadíval se mu přímo do očí. Nebyl zde nikdo jiný, přičemž očekával ještě Igora. Nevěděl, jak si má tento počin správně vyložit, když osobní rádce chybí na důležitých rozhovorech. Lyssander si jej kameně prohlížel a ticho rušilo jen práskání ohně. Jejich pohledy se střetly hned při vstupu a od té doby se nerozdělily.

„Co se doopravdy stalo,“ pronesl vážně Lyssander. Mlčel, avšak to se mu záhy vyplatilo, neboť Lyssander pokračoval. „A kde je Kraier?“

Uvědomil si, že lepší příležitost nedostane. „Mrtev. Zabil jsem jej.“

„Proč.“

„Byl zrádce. Celou akci na vaše oslabení měl na svědomí on.“

Lyssander jej tiše sledoval a během toho se ani nehnul. Byl jako skála, která se ani nijak nemohla pohnout. Až poté promluvil jediné slovo. „Odejdi.“

Byl zaražen, ale nic na sobě nedal znát. Mírně se uklonil a odešel. Za zavřeními dveřmi se však opět ohlédl na Lyssanderovu komnatu, ale jen pokýval hlavou. Dostal se z toho dobře, usoudil a vrátil se k sobě. Byl ovšem ostražitý, neboť o jedné věci ohledně Lyssandera nepochyboval, byl nepředvídatelný.

Lyssander dále jen seděl a nehnutě přemýšlel. Jeho myšlenky byly plné toho, co se stalo ale zároveň i co se stane. Následky Kraeirovy zrady byly neodpustitelné a tudíž plně souhlasil s jeho verdiktem. Ale co když tomu bylo jinak a zrádce byl jeho bezejmenný host. Měl o tom muži pochyby a spousta z nich byla oprávněných, avšak doposud nic nenaznačovalo o jeho nedůvěře. Věděl čím je a hlavně kým je, ale přesto všechno bohové přáli jemu, tak proč by vše chtěli změnit. Konal přece v jejich vůli a byl oddaným služebníkem, za což byl odvděčen jeho příchodem. Tak proč si nyní připadal jako potrestán? Ne, tohle nebyl trest ale jedna z posledních zkoušek. Události již nabraly správný nezastavitelný spad, a jestli jej hodlal Kraier zastavit, nepovedlo se mu to. Opět uspěl tak jako jindy. Lepší náklonost bohů si ani nemohl představit.

Jeho myšlenky však přerušil dobře známy a již očekávaný zvuk. Uvolnil se tedy a začal mluvit.

„Hlídej ho, s Kraier mohl lhát. Nijak však nezasahuj bez mého svolení a dále primárně pokračuj v naší misi. Kolovrat události je již nezastavitelný, i přes toto škobrtnutí. Budoucnost je moje.“ Poté přišel opětovný zvuk tajných dveří a znovu byl sám.

Ano, pomyslel si, jsem nezastavitelný. A jak bych taky nemohl být, když mám svého rytíře. A i kdyby tomu nebylo, stále je to jedno, rytíř je jenom smrtelník, nic víc, o čem se už jednou přesvědčil.

Sedl si vedle Elenaor v altánku a ta se na něj šibalsky zadívala. Taky se však pro změnu na ni pousmál, což jí rozzářilo oči. Natáhl k ní ruku a ta ji s radostí přijala. Následně zaklonila hlavu a vzrušeně zavřela oči.

„S tebou bych chtěla mít sex,“ pronesla vzrušeně Elenaor.

Přestože byla Elenaor nádherná žena jež mnohé mohly závidět, tato myšlenka mu přišla přímo hrůzostrašná. „Bohužel, musím vaši nabídku odmítnout.“

„Škoda,“ povzdychla si. „Příště už nemusím být tak povolná.“

A bude ještě nějaké příště, pomyslel si. Celá akce, ač dopadla dobře, byla jedno velké fiasko, kde přebíhal z jedné pasti do druhé. A nakonec i past sklapla a nebýt jiných, zaplatil by nejvyšší cenu. Navíc je dost možná trnem v oku u Lyssandera za zabití Kraiera. Zároveň proti sobě mohl poštvat Spolek, který jistě začne vyšetřovat. Celé jeho krytí je jedno velké riziko, které by se mohlo jednoho dne připomenout. A v neposlední řadě jej vyšetřovala Bílá univerzita přímo tady v Edingardu. Mohl jen doufat, že jej Kraier v zachování vlastní kůže opravdu skryl před jejími zraky. Neměl v podstatě žádné jistoty, ba hůř, akorát získal vlastní pocit o nezranitelnosti několika akcemi v Lyssanderových službách. Musel do budoucna změnit přístup sám k sobě a i výcviku. Svoji disciplínu musí povznést na novou úroveň, pokud chce nadále žít v tomto nebezpečném světě, kde číhá nebezpečí za každým rohem. A proto opět přišel i za Elenaor. Potřeboval spojence proti všemu obvyklému, i kdyby to znamenalo spojit se samotným ďáblem. Ne nadarmo se říká, že nežli stát ďáblovi v cestě, staňte se jeho pravou rukou. Ano tyto myšlenky byly čiré kacířství, ovšem jako odpadlík opravdu nemusel řešit, zda upálení za kacířství je horší než Černá Garda Bílé univerzity s jediným cílem, jeho smrti.

A přitom ani nevěděl, jak málo chybělo, a se svoji smrtí by se setkal. Protože během jeho nepřítomnosti v Edingardu se jiní lidé už dávno činili do díla.

Marklen stál před Bílou univerzitou a pozoroval její zdi. Byl tomu již rok, co byl vyhoštěn a Remair mu zakázal vstup. Od té doby neměl řádné informace a neustále jen čekal, až se objeví první zmínka o jeho bývalém studentovi, která jej definitivně pohřbí. Nic ovšem nepřicházelo až do posledních pár dnů, které rozvířili klidný život univerzity. Neustále se šeptalo o velkém magickém souboji, jež se odehrál ve městě Edingard a který byl zakončen brutálním vytrhnutím srdce jednoho ze soupeřů. Sotva Marklen slyšel různé verze, které si spojil dohromady, odhadoval ono dílo na svého studenta. Nezajímal jej ani tak samotný čin, při kterém zabíjel holýma rukama, ale popis samotného průběhu souboje. Spousta prvků z něj naznačovaly, že jeho student dal o sobě konečně vědět, ovšem ne v dobré světle, jak mohl doufat. Zároveň se však nedalo říci, že provedl i něco špatné. Bohužel své domněnky si neměl jak potvrdit a musel počítat i s verzí, že se vůbec nejedná o osobu, kterou zná. Ovšem to byl nebezpečný dvojsmysl.

Pokračoval směrem na náměstí na univerzitě a doprovod mu dělali místní stráže. Nijak zvlášť ovšem nepřilákal pozorností místních, bylo běžné, že hosté dostávají doprovod a navíc už vládla hluboká noc. Zavedli jej až k velkému sálu, kde pak našel čekajícího Remaira v křesle. Ten si jej nechal zavolat uprostřed noci, přičemž v takové chvíli se nedá říct ne. Pak za sebou stráže zavřeli mohutné dveře a oni zůstali sami. Marklen si sedl do svého dobře známého křesla a zadíval se na Remaira, v jehož pozadí hořel v krbu velký oheň, planoucí bílím světlem.

„Víš, Marklene, proč ten oheň září bíle?“

Pravdou bylo, že neznal jeho původ a o samotném ohni se povídaly pouze legendy. Někteří tvrdili, že byl plný duší, jiní zase, že symbolizuje hněv arcimágů Bílé univerzity. Tak či onak, jen pravý vládce Bílé univerzity vždy zná pravdu o bílém ohni. „Ne.“

„V tom ohni hoří každá duše, jež byla zabita či padla ve jménu Bílé univerzity. Bez rozdílu tam jsou všichni, ať ti dobří či zlí. Všichni tam čekají, dokud znovu nepřijde jejich čas, avšak s tím rozdílem, že ti špatní tam nadále trpí a čekají, až se budou moci očistit od svých činů.“

„Měl jsem za to, že nekromancie je na univerzitě zakázaná.“

„Tohle nemá s nekromancií nic společného. Ten oheň je dar od našeho boha, aby se už nikdy neopakovaly ty jatka, jež se odehrávají na všech, kdo mají magii v krvi.“

Marklen věděl, o čem Remair mluvil, o kruté minulosti všech čarodějů, která se za všechny roky jen stupňovala. Zadíval se do ohně a mírně pochyboval o Remairových slovech, protože jinak by každý takový oheň měla každá univerzita. Nikdy však o ničem podobném neslyšel, ovšem o tom legendy a tajemství univerzit jsou, nikdy nikdo nic neví. „A chceš, abych se přidal?“

„Jednou tě to čeká, jako mě, ale snad na té správné straně, pokud zase něco dalšího neprovedeš.

„O čem nevím, Remaire.“

„Je mrtev, Marklene.“

Ty slova jej zasáhla, avšak nevěřil jim a zůstal kamenný. „Ne není.“

„Ale je. Myslel jsem si, že se zapojil do nedávných událostí v Edingardu, avšak nebyl to on. Musí být tedy mrtev. „

„Jak víš, že to nebyl on.“

„Jeden z mých lidí navštívil město a vše důkladně prošetřil. Ujal se jej tamní čaroděj, který rovněž pochází z Bílé univerzity a vše mu objasnil. Dokonce ani nezaznamenal někoho cizího a v dalších královstvích rovněž tak. Už rok o něm nikdo neslyšel a řekl jsi to tehda sám, příteli, potřebuje zázemí a to nikde nezískal.“

Remair měl pravdu, avšak nevěřil, že už vše skočilo. Na jedné straně měl pravdu a cítil s tím úlevu, ale na té druhé pociťoval zklamání ze svého výcviku.

„Měl bys být rád, příteli. Vše skončilo a opět máš povolený vstup na univerzitu. O tvém dalším osudu a sloučením s univerzitou rozhodnu později. Naše chyba skončila.“

„Ne, jenom moje.“ Marklen se pak zvedl a odešel, přičemž Remair jej bedlivě sledoval. Jeho poslední narážka totiž nepatřila přímo jemu, ale Michaelovi, který nakonec vyhrál. Až nyní mu totiž nikdo nebude stát v cestě a zároveň si o něm Remair bude myslet, že není jako jeho druhý student. Opak je ovšem pravdou a jen čas ukáže Michaelovy ambice, stejně jako sny. Měl ale pocit, že oproti jeho bezejmennému kolegovi, kterého se elegantně zbavil, nebude tak příčetný a pojem zašpinit si ruce, nabude v Michaelově podání úplně něco jiného, nového.

Iria se procházela chodbami klášteru a přemýšlela o dnešní výpravě do postižené vesnice nemocemi. Byla to úspěšná cesta a nakonec boj proti chorobě vyhráli, ale po návratu měla opět špinavou pachuť na jazyku. Uviděla totiž čaroděje, kterého zde poslala Bílá univerzita po odchodu jejího bratra. To jak na ni zhlížel z patra či ji sledoval a kontroloval potají poštu, jí komplikovalo život, rovněž jako jiným sestrám. Byl slizký jako jiní čarodějové a nijak se mu to nebála dávat najevo. Zrovna se blížila k jeho pokoji, kde jak očekávala, na ni vykoukne sotva projde okolo. Dveře čaroděje však byly otevřené a tak se rozhodla, že pro změnu to bude ona, kdo se bude dívat. Našla ovšem čaroděje, jak si balí své věci. Najednou Irii v srdci zahřál pocit, že konečně ten člověk zmizí a opět zavládne v klášteře klid. Muž se na ni letmo otočil a jeho pohled se nijak nezměnil, stále jí byl odporný. Nevydržela to a musela si říct svoje.

„Někam se chystáte?“

„Ano, univerzita mě odvolala.“

Irii radostně zaplálo srdce, že musela utrousit další poznámku vítezství. „Takže univerzita si konečně uvědomila, že je zbytečné vámi nám zde znepříjemňovat život?“

Čaroděj si vzal svůj pytel a zadíval se Irii chladně do očí. „Ne. Univerzita mě již zde nepotřebuje. Prohlásily vašeho bratra za mrtvého.“ Obešel poté Irii a s klidem opustil klášter.

Iria stála nehnutě ještě dlouho poté, co byla sama. Připadala si, jako by ji zasáhl blesk z čistého nebe. Po tváři jí tekla slza a v duchu si říkala, že to nemůže být pravda. Už to byl ale rok, co se její bratr neozval a i univerzita v Arghamu, kde se ptala, neměla žádné informace. Nikdy jí nic neřekli, ale přes své sestry se dokázala vždy nějak informovat. Ovšem co čas plynul, informací bylo stále méně, až se proměňovaly ve zvěsti. Nakonec se neudržela a padla do postele, kde brečela. Zároveň totiž v hluboko ve svém srdci cítila, že univerzita má pravdu.

Michael seděl na koni a pozoroval město Edingard. Celé jej prohledal, ale nic nenašel. Všechny přicházející zprávy odpovídaly na jeho bývalého přítele, ale nemohl si vše patřičně prověřit, aniž by způsobil zbytečný rozruch. Dokonce se ani nemohl zeptat otce, co jeho člověk zjistil či zda se toho nemůže zhostit sám. Zkoušel dokonce i kurvy, s nimiž měl jeho přítel bohaté zkušenosti, ale ani ty mu nepomohly. Vše nasvědčovalo, že se opravdu jednalo o náhodu a jeho bezejmenný přítel byl, jen bohové vědí kde. Sice doufal v lepší konec, kdy bude mít vše pod kontrolou s jasnými důkazy, ale i tak si alespoň částečně oddychnul. Konečně mohl říci, že je doopravdy svobodný a mohl začít jednat, a to pod rouškou univerzity a očích všech, včetně svého otce arcimága.

Konec deváté kapitoly

Další kapitola, stránka knihy, hlavní stránka