Kapitola sedmá – Vyšší společnost
Kráčel tmavou místností s mečem v ruce a vůbec se nesnažil vyhýbat krvavým loužím, nešlo to. Jediné čemu se vyhýbal, byly těla, které ležely rozházena po zemi, jako roztrhané panenky. Byl teprve v přízemí a už napočítal nejméně dvacet těl, a to ho čekaly ještě tři patra. Když se pak dostal ke schodišti, uviděl po římsách stékat krev z těl, které je lemovaly.
Pomalu prozkoumal první i druhé patro, ale opět nacházel jen těla, popřípadě jejich kusy. Nalezl však i naaranžované těla u stolu, jako kdyby prožívaly večeři. Pozastavil se u nich a dobře si je prohlédl. Měl už teorie, co se zde odehrálo, ale toto bylo rozhodně nevšední. Rozhodl se pak celou hostinu prozkoumat, až tu skončí, už jen z důvodu, že místo vína byla v pohárech krev.
Když vystoupal do třetího patra, nalezl osobu, která oproti jiným stále žila. Přiblížil se k dívce zezadu a zastavil se za ní. Mohlo jí být sotva dvanáct let. Dívka se na něj pomalu otočila s provinilým pohledem a kulila na něj své velké nevinné oči. Zároveň držela tělo ženy s rozsápaným hrdlem, odkud stále proudila krev. Dívenka měla celou pusu a tělo od krve, avšak jí nepatřila ani kapka. Přesto rudou lázní nebyla nijak zaskočena a dávala najevo svoji nevinnost. Díval se dívce do nevinných očí a pomalu k ní natáhl ruku. Vypadalo to, že ji pohladí, ale místo toho ji chytl za vlasy a trhnul jí hlavou dozadu. Děvče zasyčelo, přičemž odhalilo ostré špičáky, které se leskly ve svitu svíček. Dítě se mu pak vysmyklo a bleskově odskočilo ke skříni, div její pohyb stačil postřehnout. Dívka poté vyskočila na skříň, odkud na něj nenávistně syčela a bedlivě jej pozorovala.
Zhluboka se nadechl a vydechl nosem. Upír, řekl si v duchu. Navíc nebyl nijak slabý a ten kdo to dítě přeměnil, musel mít velkou moc. Zároveň byl však nezodpovědný, protože když už se z někoho stane upír, tak dotyčný nestárne, v tomhle případě nevyrostete a nedospějete. Postupem roků bude tělo akorát pozvolna chřadnout, pokud se o něj patřičně nestará a i přesto se jednoho dne rozpadne na prach. Legendy sice praví, že nejmocnější upíři nikdy nenajdou smrt pod nánosem času, avšak zda tomu byla pravda, se doopravdy nevědělo.
Rozhlédl se po pokoji a přemýšlel, kolik z těl měla na svědomí ta holka. Bylo mu ale jasné, že sama tuto zkázu nezapříčinila. Neměl problém s tím, že zabije malou holku. Problémy přijdou až potom, protože je to dítě a to někomu patří. Uvědomoval si následky své nadcházející volby, ovšem nemohl nechat upírku naživu. S její sílou a nezodpovědností byla pro okolí nebezpečná.
Dřepnul si, zatímco nezpustil oči z dívenky. Namočil si prsty do ještě teplé krve a potřel si ji po chrániči krku. Bylo mu záhadou, proč před akcí dostal tento chránič, nyní byl ale za něj rád. Vyvolávalo to však otázky, na které mu slíbili odpovědi až potom. Potřel si i druhou stranu koženého chrániče, v němž se skrýval plátek kovu, a sledoval, jak jej dítě mlsně pozorovalo. Bylo to pro ni, jako by tu položil sladkosti, které voněly.
„Máš chuť?“ zeptal se jí, zatímco nastavoval krček. „Moje krev bude jistě lepší, než těch co tady leží.“ Uvědomoval si, že magie ve stísněném prostoru mu proti rychlému jedinci příliš nepomůže. Avšak stále ji hodlal využívat a potřeboval v ní vyvolat žízeň po krvi.
Dívka si na něj mlsně oblizovala rty a vzápětí se už neudržela a skočila po něm. Byla však šíleně rychlá a než zareagoval, povalila jej na zem a natahovala se mu po krku. Byl posilněn magií a jako vždy měl i vylepšené reflexy, ale přesto si vedle upírky připadal pomalý, což jej děsilo. Sotva se ubránil, sekl po ní mečem, ale tomu se dívka elegantně vyhnula. Meč si však předem vymáchal ve svěcené vodě a pár kapek ji zasáhlo, čímž upírka zařičela bolestí. Využil dívčino rozrušení a sekl po ní znovu mečem, ale uhnula mu a meč se zasekl do prken. Než však stačil uvolnit zbraň, zjistil, že zmizela. Byla tak rychlá, že mu unikla z očí. Skoro se mu až zastavilo srdce při pouhém pomyšlení, že dívenka využije svoji rychlost a nenápadně mu prokousne krk. Snažil se rozhlížet a neustále se přetáčel, aby ji našel. Pak jej ale zamrazilo jako ještě nikdy, na krku totiž z ničeho nic ucítil malé ručičky. Chytl holčičku za ruce a přehodil ji před sebe, kde s ní praštil o zem. Jednou rukou ji držel, zatímco se mu chtěla opět vysmyknout, a druhou ji hodlal probodnout. Dívka se ale bránila a nejdříve mu vykopla zbraň z ruky a následně jej zasáhla do hlavy. I přes svůj nízký věk měla upírka nezanedbatelnou sílu a byl velice rád za helmu. Vzápětí se upírka vysmykla a chtěla utéct dveřmi, avšak zareagoval a vytasil vrhací nože, které hodil dívce do nohou. Upírka rázem zakřičela a upadla, čehož využil a šáhl pro láhev za pasem. Skočil pak náhle po upírce, aby ji chytl za nohy a přitáhl si ji k sobě. Dívka se na něj otočila a zasyčela, ale v ten moment ji praštil láhví přes pusu a ta praskla. V láhvi měl svěcenou vodu, která dívku ihned popálila a poslala do neovladatelné agónie. Dívka křičela a házela sebou, čehož využil a zarazil jí rozbitou láhev do břicha.
Když se upíří holčička přestala hýbat a konečně zemřela, svalil se udýchaný na záda. Pomalu ani nechtěl uvěřit, jak se silným nepřítelem se utkal. A to bylo teprve dítě. Ani si nedokázal představit, jak by vypadal jeho souboj, kdyby narazil na dospělého vyššího upíra, který plně ovládá své schopnosti.
„Pane?“ ozvalo se volání ze spodu od velícího důstojníka. „Žijete ještě?“
„Jo žiju,“ odpověděl stejně hlasitě. Měl ovšem na důstojníka nervy, neboť dobře věděl, kam jej posílá. Bylo mu hned divné, proč dostal ten nákrčník, láhev a varování před možným upírem. Všichni to vlastně věděli, proto se na něj i mnozí usmívali.
„To je dobře, pane. Lord Lyssander s vámi potřebuje nutně mluvit.“
To nemohlo věštit nic dobrého, pomyslel si. Lyssander jej ještě nikdy nenechal zavolat přes řádové strážníky. Smrtí té dívky jistě rozpoutal něco velkého, a jestli měl přežít, musel si něco zjistit o upírech.
Předstoupil před lorda Lyssandera a zavřely se za ním dveře. Zůstal s panovníkem sám v místnosti a očekával, co se bude dít, neboť při zvláštních situacích zde minimálně byl ještě Igor či Kraier. Lyssander mu však prozatím nevěnoval pozornost a nejdříve si nalil pohár rudého vína, až poté se zadíval na něj.
„Co jsi tam viděl.“
„Jatka, jinak se to nedá popsat. Celá budova byla vybita jen tak a těla všude rozházena. Podlaha byla nasáklá krví, která poznamenala i stěny a stropy. Někdo si dal pořádně záležet na efektu celého masakru a provedení. Tohle se před městem neututlá.“
„Jak ti už asi došlo, v Edingardu nám upíři nejsou cizí.“
„Došlo. Ještě se mi nestalo, aby mi před akci dali vybavení, které budu potřebovat, včetně budoucího protivníka. Ale i tak, lorde, vaši muži se zmýlili.“
„Jak to myslíš?“
„Celé to mělo vypadat, že jde o útok upíru. Ve skutečnosti ale šlo o jediného, který se měl nalézt a zabít. Navíc spousta těch těl byla úmyslně rozházena v zápalu boje. Upíři si moc dobře uvědomovali, že v budově nemají sobě rovného a mohli vždy nebožtíky pohodit či usmrtit jak chtěli. Do celého masakru ale nesedí naaranžovaná těla u stolu.“
„Jak vypadala ta hostina,“ zeptal se Lyssander a uchopil pohár vína.
„Jako poslední večeře, ale místo vína byla v pohárech krev.“
Lyssander se zarazil se svým pohárem těsně před ústy. Dívali se jeden druhému do očí, ale nakonec se zhluboka napil rudé tekutiny a odložil pohár. „A dál?“
„Už „jen“ upíří děvče, které jsem nalezl a zabil.“
„Co chceš doopravdy říct.“
„Lorde, upíři společenství je jako rodiny, a ty své členy neopouštějí. Nějaká z rodin se tudíž chtěla pomstít tím, že tam nechali obětního beránka. Kdyby se však jednalo o obyčejného upíra, jeho smrtí by nejspíš i vše skončilo. Avšak v tomto případě se jednalo o dítě a to ještě navíc mocné dítě.“
„Nerozumím tomu s tím dítětem.“
Najednou si uvědomil, že nemluví se studovaným člověkem v dané problematice a musí vše co nejjednodušeji vysvětlit. „Je mnoho druhů upíru. Zjednodušeně můžeme říci, že jsou obyčejní a vyšší. Co mají však všichni společné je jejich přechod na druhou stranu. Zde se od sebe navzájem odlišují, ale i tak mají společný další prvek, a tím je věk. Upíři děti jsou vzácné a vznikají přímo za účelem kompenzace, dle mě stejně jako ta dívka. Problém ale je, že upírovo tělo stárne, avšak mysl se již nevyvíjí. Ta dívka nikdy neměla dospět a navždy měla zůstat malou holčičkou, přestože mohla být živá i několik stolení. Mentálně z ní ovšem navždy bude dítě.“
„Přeměnit dítě bylo tudíž nezodpovědné.“
„Přesně tak. Ta dívka byla pouze kompenzace. Podle mě to udělala žena, která sama přišla o dítě. Ta upírka si musela uvědomovat, že to dítě nikdy nedospěje, přesto tak učinila.“ Věděl, že teď mu půjde po krku upír, a co hůř, matka. „Dala si ovšem na svém výtvoru záležet. Samotná dívka ale nezapadá do té hostiny, které jsem byl svědkem.“ Byly tam desítky mrtvol, ale zajímala je jediná, tělo malé dívenky.
Lyssander nad tím přemýšlel a sám nemohl najít spojitosti, přestože měl v této záležitostí více informací. Nechtěl ovšem nic podceňovat, ale zároveň i riskovat ve vyhrocení situace. „Bojoval jsi už s upíry?“
„Ano. Nutno však podotknout, že to bylo úplně za jiných okolností a šlo o něco jiného než dnešní událost.“
„Dobře.“ Lyssander pokýval hlavou, musel to risknout. Byl to přece jeho člověk, i když to možná zatím nevěděl.
„To co ti řeknu, ví jen jediný člověk na světě. Můj rod má s upíry hodně společného, a to především krev. Ten útok není náhoda, sem tam se stanou ale je jen málo obětí. To co jsi tam našel, byla ale přesná replika poslední hostiny mého praprapraděda.“
„Zabili ho upíři?“
„Na té hostině z něj udělali upíra.“
„Takže se vrátil.“
„Ne. Můj předek se sice stal upírem, ale vždy byl loajální svému rodu. Před patnácti lety mi dokonce zachránil život. Jeho činy, ať už pro mě nebo mé předky, ale v rodinách upíru netolerují.“
„Jak je tedy možné, že váš rod stále existuje?“ Lyssander se na něj zmateně zadíval. „Proč se upíři nepomstili a nezničili váš rod či vašeho příbuzného?“
„Můj předek, praprapradět Alexander není obyčejným upírem. Vždy toužil po vědomostech, a když se z něj stal upír, rozhodně nezahálel. Později se z něj stal významný upír a je velice nebezpečný. Traduje se o něm, že má pakty s bohy démonu a tudíž se ho ostatní rodiny bojí. Bohužel můj předek je vždy loajální a uvědomuje si, že by svými činy mohl vyvolat mezi upíry válku. Proto žije v ústraní a moc jakou vládne, nechce použít.“
Tohle by jej ani ve snu nenapadlo, ovšem díky tomu se ledacos vysvětlilo. „Ale co to dítě, lorde.“
„To dítě je i mně záhadou, ale jeho poslání je jasné. Někdo touží, aby tekla krev proudem, a tím musí být jedině další upír.“ Lyssander se mu zadíval zpříma do očí. „Musíš do katedrály ve městě a nalézt Alberta. Je jeden z mých nejvěrnějších a zasvětí tě do tajů mé rodiny. Je to navíc bývalý lovec upírů, ale po nešťastné události zasvětil svůj život bohům.“
„Ano, lorde. Měl bych ale ještě jednu otázku.“
„Ven s ní.“
„Váš předek Alexandr se stal upírem dobrovolně nebo násilím?“
„Dějiny našeho rodu jsou zaznamenány podrobně. Některé události však v kronice z oné noci chybí.“
Obával se toho, avšak nikterak jej ho to nepřekvapovalo. Mnoho tajemství musí být totiž ukryto před jinými, a bylo jedno, jak moc jsou důležité pro ostatní. Raději ani nechtěl vědět, kolik podobných tajemství se točí okolo královských rodin, a to se právě setkal jen s lordem a jeho rodinou. Ze zkušenosti věděl, že politika vlivných rodů se nezastaví před ničím, rovněž jako u čarodějů.
Přikývnul jen hlavou a hodlal odejít. Ve dveřích jej ale znovu oslovil Lyssander.
„Nakládej s mým tajemstvím opatrně, nikdy nevíš, kdy tě může stát život.“
Pochopil, co mu lord řekl, jeho diskrétnost právě nabrala nové meze.
Už při prvním příjezdu do Edingardu jeho očím neunikla pýcha města. Avšak až nyní když stál pod katedrálou, uvědomil si, jak je obrovská. Možná jí měl tehda dokonce věnovat větší pozornosti, než pevnosti lorda Lyssandera. Měl až tendenci si zjistit, v čí jméno je zasvěcena, ovšem současná situace mu to nedovolovala. Navíc však nikdy nebyl příkladný věřící, přestože v bohy věřil a o jejich skutcích a existenci nepochyboval. Celkově ovšem byla víra ošemetná otázka, rovněž jako katedrála, spadající pod náboženství sesterstva. Některé odnože, stejně jako svatí, byli spíše uctíváni samostatněji a na bohyni sesterstva se rádo zapomínalo. Vznikaly tím i neblahé spory, které dělily nejen církev ale i obyvatelstvo. Někteří pak svaté, kterým jsou různé chrámy zasvěceny, označovali za nové bohy, ovšem toto kacířství je vždy ničeno hned v zárodku. Historie mohla sama vyprávět, jaké zbraně jsou schopni používat démoni, aby dosáhli svého. Proto v některých ohledech nesmí být žádná tolerance. Avšak i lidé musí být ukojeni jinak než svými bohy, a proto se dovolují některé stavby zasvěcovat obyčejným smrtelníkům za jejich činy a ohýbat tak pravidla, ovšem za kontroly jak lidí, tak bohů.
Samotná katedrála byla uvnitř nádherná. Všude hořely svíce a osvětlovaly dané prostory, aby vše působilo impozantněji. Na stěnách visely obrazy a okna zdobily fresky. Lavic zde bylo nespočet a katedrála měla dokonce další patro, kde se nacházely další lavice. Ani si nedokázal představit, jaká zde musela vládnout atmosféra při kázání, když byly lavice plné.
Procházel mezi lavicemi, až došel před oltář, kde se modlil kněz v šedém rouchu. Zastavil se za knězem a počkal, až dokončí svoji modlitbu. Nechtěl dělat žádný rozruch, bohové jsou totiž nevyzpytatelní a jejich ovečky rovněž. Když kněz ukončil modlitbu, otočil se na něj.
„Dobrý den,“ začal. „Omlouvám se, že vás vyrušuji během modliteb, ale hledám Alberta. Posílá mě lord Lyssander. Mohl byste mě za ním nasměřovat?“
Kněz si ho chvíli prohlížel a pak mu rukou naznačil, ať počká a odešel. Když tohle uviděl, napadalo jej, zda zde není slib mlčení, ale o ničem nevěděl. Nečekal ovšem dlouho a kněz se vrátil v doprovodu jiného muže v rouchu. Dotyčný byl hladce oholen, měl dlouhé kotlety a kolena na čele. Navíc vrásky včetně šedých vlasů pak prozrazovaly dlouhý věk.
„Děkuji, bratře,“ započal nový mnich a chvíli počkal, než druhý odešel. „Dobrý den. Jmenuji se Albert a náš bratr mi pověděl, že mě vyhledáváte dle pokynů lorda Lyssandera. Smím znát ony důvody?“
„Lord Lyssander potřebuje, abych zařídil jednu delikátní věc.“
„Promiňte, ale nevím, o čem mluvíte.“
„Mluvím o tajemství, které znali na světě jen dva lidé. Já jsem nový třetí člen, když budeme počítat jen ty, co mají v žilách teplou krev.“
Albert pokýval hlavou na souhlas. „Pojďte, půjdeme ke mně.“
Oba pak vyšli a Albert vedl. Prošli okolo oltáře do relikviáře, kde se Albert přesvědčil, že jsou sami a pak zatáhl za svícen. Vzápětí cvakl zámek a Albert zatlačil na knihovnu, čímž spustil mechanizmus pro skryté dveře. Prošli tajnými dveřmi a zavřeli za sebou, aniž by kdokoliv něco spatřil. Poté sestupovali do katakomb pod klášterem, kde si svítili na cestu loučemi.
Když dorazili do velké místnosti, Albert zapálil magické lampy, ze kterých čišela energie. Vždy k nim jen přiložil louči a lampa se sama rozzářila. Magická lampa byla velice praktická, protože její oheň nemůže nic zapálit, avšak o to hůře se sháněly. Navíc lampu mohl sestrojit jen čaroděj a ti byli pak zvědaví, kde se jejich výrobky používají.
Jakmile hořely všechny lampy, ukázala se mu velikost tajné knihovny. Byly zde hromady knih ve zdech a mnoho svitku leželo i na zemi. Více ho ale zaujaly zbraně naskládané na policích. Ihned ovšem na nich poznal, k čemu jsou přesně určeny, k lovu upírů.
„Jste překvapen, co zde leží?“ zeptal se Albert.
„Abych řekl pravdu, vždy mě zajímalo, co všechno je skryto za zdmi duchovních budov.“ Uvědomoval si, že tyto místa rostly za svým účelem, a zdejší zdi skrývají tajemství upírů.
„Pojďte, posaďte se.“
Sedl si ke stolu, zatímco Albert vytahoval jednu starou knihu z polic. Bylo mu až divné, že mu Albert tak rychle uvěřil, a přitom se mu na Albertovi něco nezdálo. Jeho šestý smysl mu říkal, ať je vůči němu obezřetný.
„Jak dlouho už pracujete pro Lyssandera?“
„Už ani nevím,“ odpověděl Albert a dále pokračoval v hledání. „Někdy mi to připadá jako celé století.“
„Lyssander ve vás musí mít obrovskou důvěru, když víte co jiní ne.“
„Ano, někdo to břemeno musí nést.“
„Proč si tedy myslíte, že mě Lyssander zasvětil do své temné historie.“
„To mi je taky záhadou. Ovšem jestli jsem se o lordu Lyssanderovi něco naučil, tak že nic neděla bezdůvodně.“
Tak o tom nepochyboval. Celkově byl z Lyssandera stále zmatený a nedokázal si na něj udělat celistvý obraz. Ostatně ani na Alberta neměl názor. „Lyssander říkal, že jste byl lovcem upírů.“
„Ano. Zasvětil jsem svůj život jejich vymření.“
„Co vás k tomu vedlo?“
„To co ostatní.“ Albert se na něj zadíval s knihou v ruce. „Smrt a krev.“ Přenesl pak před něj knihu a ukázal prstem na mapu. „Musíte odjet sem, do chrámu co stojí na skále Sokolí vrch.“
Podíval se do knihy na mapu. „Proč zrovna tam?“ To místo se mu nelíbilo, už jen z důvodu, v jaké knize bylo schované.
„Ten poslední útok od upírů nebyl obyčejný. Chce to neobyčejné řešení.“
Nepřekvapovalo jej, že Albert už o něm ví. Jistě znal mnohé události z města daleko dříve, než samotný lord. „Co máte na mysli?“
„Pojedete navštívit Lyssanderova předka Alexandra, a požádáte ho o pomoc.“
„Vy chcete, abych jel za mocným upírem a žádal ho o pomoc? Proč to neudělá Lyssander osobně, jistě to bude dojemné rodinné shledání.“
„Lyssander za ním jet nemůže, ta cesta by pro něj byla příliš nebezpečná. Sokolí vrch leží na území Mrtvých plání.“
„Nezmínil jste se, že je to na území Mrtvých pláni.“
„Myslel jsem, že to z té mapy poznáte.“
„Ujasněme si to. Mám jet na území, kde pojem „je zde nebezpečno“ nabírá úplně nový rozměr a kde ani pralidé nejezdí ze strachu, a mám tam najít mocného upíra a žádat ho o pomoc?“ Přičemž vynechal fakt, že je někdo kdo ovládá magii a to taky není výhoda, když jede bez přípravy na místo ovládané démony.
„Ano,“ řekl bez emocí Albert.
Tak to je paráda, řekl si v duchu.
„Dívejte se na to pozitivně, lord Lyssander jistě peněžně ocení nebezpečí, které vás očekává. K tomu všemu, i kdybyste tady zůstal, nepomůžete si tím, ta upírka, které patřilo ono dítě, po vás jistě prahne.“
„A nebylo by prostě jednoduší na ni počkat, pak ji zabít a byl by klid?“
„S upíry to není tak jednoduché, věřte mi.“
„Věřím.“ Do jakých sraček jsem se to zase dostal, pomyslel si.
„Celé to můžete urychlit díky portálům.“
„V oblasti plání je magie nevyzpytatelná. Mohlo by to mít stejný účinek, jako kdybych si tam postavil maják a navigoval k sobě Kmeny Uzurpů. A kdyby přišli jen Uzurpové, mohl bych mluvit o štěstí.“
„Chápu vaše obavy. Nebojte se ale, Lyssander by vás nepustil bez vybavení. Nyní cela tato místnost je vaše a najdete zde o upírech vše, co potřebujete.“
„Podle mě nechápete. Pláně jsou nevyzpytatelné, a obzvlášť magie na nich. Vám to asi nedochází, ale já jsem s magií silně spjat. Pro mě ta cesta bude velice nebezpečná, ať už s vybavením od Lyssandera nebo bez. Na tohle nejsem připraven.“
„Ano vím, že na takové cesty se expedice připravují měsíce i déle, ale vy na to nemáte čas, musíte to zvládnout sám. Neměl by to být ale pro vás problém, jste neobyčejný muž.“
„Vaše chvála mě těší, ale to neřeší můj problém.“
„Ne to ne, ale ta cesta vás posilní, nebo zničí. Hlavně se tam ale za žádných okolností nesnažte bojovat, ať už s Uzurpy či čímkoliv jiným co potkáte. Může vás to poznamenat a…“
„A propadnu mocí démonů, já vím.“ Rozhlédl se po místnosti. „Radši se dejme do práce.“ Stejně totiž nemám na výběr, pomyslel si.
Následující hodiny ho Albert zasvěcoval do všeho, co musel znát ohledně Lyssanderových předků. Albert mu ale nedal odpověď, jak to tehda bylo s přeměnou Alexandra na stranu upíru. Dostával však od něj všechny rady pro boj s upíry a i možnou literaturu na cesty. Vyfasoval mapy a vše co by mohl potřebovat. Pokyny ale zněly jasně, za žádnou cenu nebojovat s Alexandrem. Albert mu totiž v souboji s Lyssanderovým předkem nedával žádnou naději. Nic z toho co se prozatím dozvěděl, mu nijak nezlepšilo náladu, ale jedna věc se pak našla. Albert mu věnoval knihu pro čaroděje, kde byl popsán boj s upíry po magické stránce. Uvědomoval si, že tuhle knihu si musí obzvlášť dobře přečíst. Měl naštěstí na ni dost času, neboť cesta na Sokolí vrch mu zabere dva týdny svižné cesty, přestože použije portál. Vždy bylo ovšem lepší otvírat portály tam, kde to člověk zná nebo kde má pevné magické místo. Bohužel to nebyl jeho případ, aby nevzbudil prozatím pozornost. Bude muset postupovat velice opatrně, aby nic neuspěchal. Jako orientační body používal detailní mapu od Alberta, protože místo kam otvíral portál, osobně neznal. Tento postup nebyl nikterak mezi čaroději populární a bezpečný, ale jinak to nešlo. Tím to však ještě nekončilo a musel přes kousek dalšího království a až potom byl přímo na hranici s pláněmi. Nesměl vyvolat portál nijak blízko Mrtvých plání, mohlo to mít nedohledné účinky.
Věděl, že tohle bude nebezpečná cesta, ale neměl nijak na výběr. Normálně se na obdobná místa připravují expedice tím, že tráví čas v okolí. Průvodci všechny členy vodí na okraje Mrtvých plání, kde si společně přivyknou na budoucí nebezpečí. On však neměl čas na takový luxus a musel vyjet bez příprav.
Na samotný závěr mu Albert prozradil, že Sokolí vrch leží v místech, kde jsou silné magické proudy. Tato informace mu ještě více zmenšovala šanci na přežití. Ano sice tam bude nabit magií, ale tyhle okolnosti mají i stinné stránky. Bude to totiž magie démonu a té se musí bránit a ne si s ní pomáhat.
Odložil knihu a protřel si oči, do úst si vložil sušené hovězí a nevědomky jej přežvykoval. Měl už za sebou týden cesty a zítra potají překročí hlídanou hranici. Ocitne se rázem na Mrtvých pláních, místu, kterému se všichni se zdravým rozumem vyhýbají. Měl představu, co ho tam čeká díky knihám, ale ty mu nezaručovaly všechno vědění. Svět se průběhu času mění a místa kde žijí přisluhovači démonu jakbysmet. Pořád i přemýšlel nad tím, jak potká Alexandra. Nedokázal si totiž ani představit, jak na něj vyšší upír zareaguje. Trápila ho ale i cesta, neboť všichni se zdravým rozumem se vyhýbají území démonu a čarodějové obzvlášť. Kdysi když je Marklen učil, vysvětloval jim, že démoni se nikdy nesmí podceňovat, ale hlavně se musí ignorovat, ať už jsou jejich slova jakákoliv. Jejích první dotyky navíc nejsou podmíněny vlastním zjevením a na svoji kořist můžou jít i pomalu. Z těch málo informací které přeživší dokázali přinést zpět, se udávalo, že není nic horšího, než pusté pláně, kde vaše mysl pomalu chřadne. Nic se nebude zdát opravdové a ani si to pak člověk neuvědomí a už bude v rukou démonů. Bohužel, jak tento proces probíhá, není pořádně zdokumentováno. Vedou se jen teorie, neboť přestože se našli přeživší, jejich výpovědi byly hrůzné, nebo jak někteří říkají, až nerealistické. Ve spisech bylo jediné, čeho se mohl chytnout, vše začne postupně a nenápadně. Mohl tak usoudit, že svého nepřítele nemusí ani vidět, přestože bude vystaven jeho pokušení. Moc dobře si uvědomoval, že je ideální cíl pro démony a na to i spoléhal. Nic jiného mu ani nezbývalo, jen věřit, že rozpozná co je pravda a co ne.
Natáhl se na záda a díval se na hvězdy, uklidňovaly ho. Po tom všem co kdy zažil, se vždy v klidu mohl podívat na hvězdy a věděl, že bude v pořádku. Hvězdy mu nelhaly. Díval se na ně a opět přemýšlel o svém životě, měl o čem přemýšlet. Nakonec šel spát, ale na jazyku měl divnou pachuť, které se nemohl zbavit. Měl obavy, že je to krev a že démoni již na něj čekají.
Rozbaloval tábor a pořád se ohlížel za sebe. Neustále slyšel hlasy, a přestože jim nerozuměl, našeptávaly mu slasti. Už druhou noc měl přespávat na pláních a pořád něco cítil, nebo někoho, anebo něco, sám nevěděl. Bránil se mentálně, ale nevěděl, zda to pomáhá. K tomu všemu ta pachuť na jazyku se zintenzivnila. Nyní to nebyla krev, co cítil, ale ambrosie, nepopsatelná lahodná ambrosie. Snažil se udržovat čistou mysl, ovšem dělalo mu to problémy. Minulou noc dokonce skoro nespal a pořád jej budily hlasy. Nestačilo, že zdejší místo bylo mrtvé, ale připadalo mu, že ho neustále něco pozoruje. Nic však nenašel, nebo někoho. Když se pak snažil dívat na hvězdy, nemohl. Bylo neustále zataženo a od té doby co zde vstoupil, ještě neviděl slunce. Jeho kůň na tom nebyl taky nejlépe a pořád jej musel uklidňovat pomocí magie nebo lektvarů. Musel však kouzla volit opatrně a omezeně, pokud si nechtěl nadělat ještě větší malér, než v jakém se nacházel. Nechtělo se mu ale věřit, že všechny pláně jsou stejné, přece jenom na nich bojovali lidé a vyhráli. Musel věřit, že je to jen tím místem, doufal v to.
V noci jak se snažil spát, přišel déšť. Jenom mu to ale zhoršilo náladu. Pak však otevřel oči a uvědomil si, že to není obyčejný déšť, nýbrž krev. Legendy nelhaly a doufal, že ty další by mohly.
Následující den opět seděl v sedle svého koně a pokračoval v cestě. Jeho mysl však stále více upadala v samotě, jež kolem něj vládla. Samota, ten pojem zde získával naprosto nové rozměry. Myslel si, že více samoty po útěku z Arghamu či ve vězení nenajde, ale jen se mýlil. Až nyní si doopravdy uvědomoval, jak nebezpečný pojem to vlastně je, samota. Hlasy kolem něj utichly a nastoupilo nekonečné ticho, v němž by dokázal slyšet i padající list ze stromu, tedy kdyby zde nějaké rostly. Neustále se otáčel, přestože věděl, že nikoho nenajde. Všude byla jen nekonečná kamenná poušť nebo masivní skalnaté pohoří, nebyl zde život. Dokonce ani trpaslíci v těchto horách nežili a o nich se traduje, že žijí v každé hoře. Kdysi zde žili ale už je tomu dávno. Zbyli po nich jen prázdné horské pevnosti, přičemž jednu v dálce viděl, tedy jen zbytky věže tyčící se ze skalisek. A tak to tady bylo se vším, nic zde nebylo.
Další den, další cesta v sedle. Jídlo mu vůbec nechutnalo a voda byla zvláštní, skoro až odporná. Sotva jak poté přišel další krvavý déšť, měl až tendenci otevřít pusu a nechat si rudé kapky stékat do krku. Zatím se ale držel. Navíc se vrátily hlasy, jež mu nedopřávaly toužebný klid, a neustále jen slyšel šepot, který jej obklopoval a vábil. Zpočátku se i otáčel, ale pak místo toho jen hnal koně kupředu. Nijak nedbal na stav zvířete, neboť ten se podvolil každému jeho rozkazu. Až jakmile zjistil, že kůň krvácí z kopyt a stále se nevzpouzí, pochopil, že musí zpomalit. Jeho koně už dostali, ale stále jej potřeboval na cestu tam a zpět. Šepot tím však zesílil a už ani nevěděl, jaký zvuk je pravda či iluze. V hlavě se mu neustále vracely staré vzpomínky, až o některých začínal pochybovat, zda se doopravdy odehrály. Nezbývalo mu, než se jen soustředit na svůj úkol. Jen to jej udržovalo při smyslech.
Vybíral místo kde bude spát a zítra hodlal dorazit na Sokolí vrch. Nijak však nezakládal tábor, prostě si hodlal lehnout pod kus skály a usnout. Cítil se hrozně a jídlo mu už delší dobu nechutnalo. Jeho kůň pomalu umíral a hlasy sílily s každým větrem. Magické proudy byly v této oblasti silné a cítil je při pouhém závanu. Snažil se stále soustředit na svůj cíl pro zachování uvědomělé myslí, ale nijak zvlášť mu to nepomáhalo. Uvažoval proto i nad cestou zpátky, ale při současných vyhlídkách si až říkal, zda bude nějaká cesta zpátky. V ten moment však zesílil okolní šepot, jako už mnohokrát předtím. Měl až pocit, jako by už byl v zajetí démonu, když už nemohl ani přemýšlet. Proto se snažil mít i čistou mysl, ovšem to v těchto končinách nešlo.
Lehl si a snažil se usnout, avšak z nenadání uslyšel bubny. Chvíli přemýšlel, zda se mu to nezdá, ale byly opravdové. Ozvěna ve skalách rezonovala a připadalo mu, že není daleko od zdroje. Zvedl se tedy a vyrazil. Byl ovšem ostražitý, neboť bubny v těchto končinách opravdu nečekal. Často se však stávaly jako předzvěst Uzurpů, avšak na žádné doposud nenarazil a ani po tom netoužil.
Procházel opatrně skálami a snažil se rozhlížet okolo sebe, zda neuvidí první majitelé bubnů. Po chvilce cesty našel, co hledal a k jeho překvapení k tomu byl obrovský Kmen Uzurpů. Lehl si na římsu skály, aby zůstal skryt ve stínu hor. Stále však jeho srdce hlasitě tlouklo, neboť vůbec nevěděl, jak blízko se utábořil ke svému nepříteli. Neměl ale na výběr, protože Sokolí vrch už byl na dohled. Musel proto zůstat skryt Uzurpům tak nablízku, pokud chtěl dokončit úkol. Raději ale než obavy, které se rozeznívaly jeho hlavou, nechal svoji mysl pracovat a zkoumal potenciálního protivníka. Dělal to i navzdory faktu, že při případném střetu by neměl šanci.
Kmen čítal několik stovek Uzurpů, ba dokonce tisíc členů a dal se i označit za potulné město. Odpovídalo tomu rozložení stanu, z nichž některé patřily významnějším členům a držely se více ve středu, zatímco jiné byly obyčejnější. Rozhodně jej zaujali samotní Uzurpové, jež se právě scházeli a především i několik zmutovaných jedinců. Neměl zdání, jaké postavení mohli zaujímat znetvoření jedinci, ale nijak nepůsobili na vyhnance, ovšem ani na výjimečné členy. Všichni utvořili prázdný kruh a v jeho středu stál jediný člověk, aneb jak předpokládal šaman. Nebyl si ovšem jist, zda se nejedná o černokněžníka, protože toto označení kolikrát nebylo správně použité a každá kultura si jej bere po svém.
Jakmile byl kruh dokončen, šaman v samotném středu započal pronášení slov v démonském jazyce, zatímco Uzurpové a zmutovaní členové byli v předklonu. Všichni se o sebe opírali a vlnili se do vln, které opisovaly kruh. Ihned poznal, že se jedná o nějaký rituál, přičemž nerozpoznával jaký. Vše sledoval a cítil, jak se okolí nabíjí magií. Už tak byl místní vzduch nasycen a napnut energií, ale až nyní to bylo na hranici. Hlava mu třeštila z okolí a cítil neskutečnou moc, kterou se u sebe šaman snažil soustředit. Nevěděl, co se stane, ale zajímalo ho to a i nadále pozoroval dění pod sebou.
Rituál pokračoval dále až do chvíle, kdy magie nad vlnícím se davem zhoustla do mlhy a vylila se ze všech stran na šamana. Všechna síla vstupovala do šamana a ten jen stal s pozvednutími rukami a třepal se. Dav se přestal hýbat a Uzurpové opatrně zvedli hlavy na nehybného šamana, který se díval do vzduchu. Šaman se poté pomalu rozhlédl po davu a znovu zaklonil hlavu. Následně zařval z plných plic, ale ten řev nepatřil člověku, protože takový by nedokázaly ani zvířata. Ten řev byl hlas démonů. Šaman řval z plných plic a Uzurpové se přidali a celý křik se nepřirozeně nesl mezi horami daleko pryč. Poté první Uzurp vytrhnul nějakou ženu do kruhu a hodil ji tam na zem. Vzápětí do kruhu vstoupil další muž a ten jej napadl. Uzurpové mezi sebou bojovali sekerami, dokud jeden druhému nerozsekl břicho a střeva se nevyvalila ven. Vítěz poté chytl ženu za krk a hodil ji na tělo soupeře. Vymáchal ženě tvář v těle protivníka, dokud nebyla dostatečně od krve a následně z ní strhal oblečení. Poté ji přetočil na záda a použil mrtvé tělo soupeře jako matraci, na němž začal s ženou souložit. Postupně vcházeli do kruhu další a další trojce. Průběh byl vždy stejný, zabít protivníka, vyválet v jeho těle svoji kořist a nakonec ženu divoce ošukat, přičemž při vyvrcholení zařvat na celý dav. Nakonec si dotyčný vzal svoji ženu, ať už na rameno či si ji odtáhl a zmizel v davu. Tam jej za jeho udatnost poplácávali jiní muži, zatímco ženy se dotýkaly krvavé tváře jeho dívky a potíraly si její krev z tváře po svém břichu.
Sledoval rituál z povzdáli kamenné římsy a přemýšlel, k čemu to bylo. Usoudil, že rituál měl posloužit k početí silného jedince, přece jenom zdejší magie a celkový průběh tomu nasvědčoval. Navíc se tím i pročistily řady a horda nepotřebovala tolik jídla. Jen si akorát nedokázal představit, co za jedince se může narodit, když u jeho početí byla tak silná magie a krev nepřátel.
Ještě chvíli sledoval, jak spolu Uzurpové masivně souloží a vraždí se navzájem. Nemohl z toho spustit oči a ani nevěděl proč. Najednou si však uvědomil, že on sám byl ztopořený. Účinek obřadu dolehl i na něj. Celý obřad potom skončil šamanovým pádem na kolena, který opětovně Uzurpové oslavili dalším řevem. Nakonec se horda vrátila zpět do svých táborů, kde pokračovali v oslavách a nijak se nezajímali o pár stovek mrtvých těl, které se rozprostíraly okolo klečícího šamana. I on se vrátil nazpátek, ale pořád měl před očima událost, které byl svědkem. Věděl, že na pláních uvidí neuvěřitelné věci, ale tohle by jej ani zdaleka nenapadlo. Jen bohové však ví, co ho zítra čeká, až potká Alexandra. Ovšem jistě to nebude nic pěkné, protože na planinách není nikdy nic pěkného.
Brzy z rána druhého dne vyrazil na cestu, aby mohl mít schůzku s Alexandrem co nejdříve za sebou. Musel ovšem postupovat obezřetně, pokud se nechtěl potkat s Uzurpy. Avšak naštěstí pro něj, ti po bouřlivé noci spali a ani si nevšiml, že by se obtěžovali s hlídkami. Nedivil se jim však, kdo by je zde napadal.
Proplížil se přes skalnaté hřbety hor a zamířil si to rovnou do svatyně. Byl zmatený, protože nevěděl, zda se jedná o svatyni či pevnost. Ve spisech to nebylo popsáno a místo včetně přibližné kresby naznačovalo obojí. Věřil ovšem, že se jedná o svatyni už jen dle schodiště, po kterém stoupal. Ale samotná stavba mu z venku více připomínala horskou pevnost. Bylo mu ovšem záhadou, kdo ji postavil, neboť struktuře trpaslíků vůbec odpovídala.
Na schodišti si opět připomněl vše, co věděl o boji s upíry. Doufal však, že k střetu nedojde a Alexandr nebude jednat unáhleně. Měl sice už praktické zkušenosti s upíry, ale to nemělo být nic ve srovnáním s tím, co jej čeká. Nic ho nemohlo připravit na vyššího upíra, ani knížky, které četl. Ty jej sice navedly a rozšířily mu obzory, ale dokud se s ním neutká, čemuž by se chtěl vyhnout, nevěděl, zda to k něčemu bylo. Věděl jen, že s vyšším upírem musí bojovat podle vlastních pravidel a ne jeho. Uvědomoval si všechny své přednosti a slabosti, ale zároveň i upírovy. Sám měl magii, zatímco upír sílu, rychlost a houževnatost. Jeho největší a i jediný trumf bylo vytvoření kouzla v holi. V případě potřeby vyvolá skrz hůl velkou průhlednou bariéru, která zpomalovala vše, co nebylo živé, a upír v podstatě živý nebyl. Kouzlo bylo ovšem náročné na udržení při pohybu a nepoužívalo se na obdobný způsob, ale jako statický štít, ten by mu však nepomohl a musel jej upravit. Znal různé bariéry z výcviku, ale tuto nikoliv. Musel navíc i pochopit podstatu vlivu kouzla na nepřítele. Ocenil však především samotný výklad kouzla, díky němuž si uvědomil, jak funguje. Dále zde byla upírova síla. Bohužel neměl jak potlačit tento problém. A přestože v knize od Alberta byly popsána kouzla na jednotlivce, s tímto mu nijak nepomohla. Nakonec ještě zbýval jeden faktor, a tím byla houževnatost, pod kterou spadala i silná regenerace. Všechna kouzla v knize mu dávala široké spektrum boje proti upírům, ale ne proti vyšším upírům. Devastující kouzla pro smrtelníka či obyčejného upíra mohla vyššího upíra maximálně zpomalit či ani to ne. Vyšší upíři byli zkrátka houževnatí nepřátelé. V rámci boje jsou ochotni snést své zranění či poškození těla, neboť spoléhají, že dotyčnému pak vysají krev a tím se uzdraví. Svým způsobem se dají vyšší upíři považovat i za nesmrtelné, čehož si jsou dobře vědomi. Jinými slovy vyzvat vyššího upíra na souboj bylo čiré bláznovství, které nemohlo skončit dobře. Jediné štěstí pro smrtelníky tudíž bylo, že jejich počet je zanedbatelný oproti obyčejným upírům, o což se však sami zapříčinili svoji krvežíznivostí. Kdysi měli totiž upíři žíznivé období, a proto se na ně pořádaly hony s jedinou myšlenkou, vyhubit je. Používaly se metody typu ničení krypt a jejich útočišť. Do jisté míry to fungovalo, ale spousta vyšších upíru jsou odolní vůči dennímu světlu. Proto se jistou dobu jen pokládaly pasti na bázi svěcené vody nebo čaroděj vyčaroval obrovský proud vody a ten mu potom posvětili duchovní. Společně pak vyplavili kompletně celou jeskyni nebo katakomby. Anebo duchovní posvětili vodu a druidové ji dostávali do mraku. Každá kapka poté byla v podstatě svěcená a pálila upíra i přes jeho oblečení. A když se tak vždy zablokovala celá oblast deštěm, oddíly se vydávaly do jeskyň a katakomb, kde se lovila škodná. Způsobu bylo více a je až neuvěřitelné, co všechno dokáže člověk ze strachu vymyslet. Vyšší upíři se pak museli začít skrývat a dokonce ani nevytvářeli nové jedince či ani slabší upíry, měli strach, že se lov může znovu opakovat. V knize dokonce četl, že existuje země na severu, kde lidé žijí s upíry bok po boku. Tomu ale moc nevěřil. Ano upíři se mohli živit i zvířecí krví, ale ta pro ně nebyla tolik lahodná, jak někteří z nich pospali. V Albertově knize toho našel spousty, ovšem ne jen to dobré. Nacházely se tam i pasáže, kdy se kouzla nepodařila. Opět se totiž narážel na fakt, že vyšší upíři nejsou dokonale zmapovaní a ne na všechno se dá připravit.
Uviděl přední část svatyně v hoře a vypadala jako na obrázku, jenom více zpustošená časem. Vystoupal poslední schod a pomalu šel ke svatyni. Byla to tedy svatyně a ne pevnost, avšak z dálky se maskovala. V úvodu stály čtyři mohutné sloupy, které hraničily temný vchod, kde neviděl jediný náznak světla. Prohlédl si sloupy ošlehané větrem a jednoho se dotkl, cítil v něm stáří. Poté se ohlédl za sebe a spatřil skalnaté pohoří táhnoucí se daleko do pustých plání a stejně i opačným směrem, kde se větvilo. Byl zde krásný výhled a škoda jen, že bylo pořád zataženo. Přesto v dáli uviděl něco létat. Nejspíše to byl jeden z druhů degenerovaných draků, ale z této dálky jej nemohl poznat. Pokýval tedy jen hlavou a vytáhl z brašny na rameni první lektvary a následně se posilnil magií. Nechtěl nic podcenit, a vzhledem k tomu kde se nacházel, bylo to logické.
Jakmile byl připraven, přivolal si hůl do pravé ruky a vyvolal štít. Zatím nechtěl používat kouzlo přímo proti upírům a doufal, že Alexander bude prvně mluvit a až pak jednat. Kouzlo se zpomalovací bariérou měl však v mysli připravené, aby jen klepl holí a vyvolal ho. Naposledy se podíval za sebe na hory a pomalými kroky vstoupil do svatyně. Hned na jejím prahu přešel na mramor lemující celou podlahu. Snažil se jít uvolněně a nevypadat jako nepřítel hledající boj. Zároveň doufal, že je zde Alexandr sám, dalšího hráče nepotřeboval. Rozhlížel se po všech stranách a hledal v temnotě Alexandra, ale nikde ho neviděl. Počítal s tím, že upír o něm ví a nevěřil tomu, že by ho načapal nepřipraveného. V knihách se navíc dočetl, že upíři umí slyšet tlukot srdce a že někteří na něj dokonce před bojem tančí. Nevěděl, zda je to pravda či výmysl, ovšem u vyššího upíra nehodlal nic podceňovat.
Došel doprostřed místnosti a zastavil se. Alexandr stále nikde, ale přesto měl pocit, že není sám. Otevřel pusu, že promluví, ale něco velkého mu udeřilo do štítu, až ho to povalilo na stěnu, kde tvrdě narazil. Vůbec nezaregistroval útok a to si pro tuto misi zesílil reflexy, jak to jen šlo. Upír však dokonale využil temnotu a překvapil jej. Nijak ale nemeškal a praštil holí do země, čímž spustil kouzlo. Vytvořil kolem sebe vzápětí obrovskou bublinu, do které vlétl upír. Ten se však hned po dopadu na zem zarazil a rozhlédl se po bariéře. Ve chvilce momentu si upíra prohlédl, přesněji řečeno jeho proměnu. Upír měl dlouhé drápy, které vyrostly z prstů, jeho tvář připomínala netopýrovu, jež doplňovala dlouhé špičáky mezi zuby. Jak se na upíra díval, střetly se jejích oči, avšak upír boj neukončil, ba naopak, zařval hlubokým hlasem a vhrnul se na něj. Uskočil stranou na zem a upír na jeho místě urazil kus stěny. Přetočil se ovšem jen do půlky a sáhl po meči u pasu. Vzápětí zasekl meč upírovy přes velký černý kabát do půl těla, ale sotva mu tím nějak uškodil. Upír se podíval nejdříve na meč v těle a pak na něj, v tu chvíli pochopil, že na slova je pozdě. Odkutálel se stranou a stále držel bariéru v mysli. Kouzlo bylo příliš náročné, aby jej aktivoval pouze skrz hůl, ale v současném zápalu boje stabilitě kouzla nijak nenapomáhal. Přestal se však točit a naslepo natahoval ruce před sebe s tlakovou vlnou. Očekával upírův útok a nemýlil se, upír na něj naskočil, ovšem vlna jej smetla o několik metrů dozadu. Rychle se postavil na nohy a stejně bleskově i upír. Sotva tasil meč ze zad, upír se na něj rozbíhával s drápy jiskřícími o zem. Postavil se do obranné pozice s mečem Bílé paní a věděl, že tohle už upír pocítí, nebo v to aspoň doufal. Meč nebyl ze stříbra, ale jeho síla byla nezanedbatelná. Upír se připravoval ke skoku, ale spatřil lesk meče a na poslední chvíli si to rozmyslel. Stál s mečem v ruce a sledoval váhajícího upíra. Nevěděl, proč se najednou zastavil, asi dostal rozum, čehož hodlal využít.
„Alexandr?“
Upír si ho dobře prohlížel. „Kdo jsi,“ pronesl vyřvaným hlasem.
„Vyslanec vašeho následovníka. Přišel jsem si promluvit.“
„Návštěva s dobrými úmysly snad chodí s mečem a vztyčeným štítem.“
„Návštěva by se ráda dožila dalšího dne a ví, jak to chodí, když přijde nezvána do cizího domu. Když už ale hostitel ví, kdo je návštěva, bylo by se vhodné představit.“ Musel vědět, zda je to Alexandr.
Upír se proměnil do své lidské podobny, ve které měl černé vlasy sčesané dozadu na krk. Jeho světle bílá pokožka, pak prozrazovala nadprůměrné staří mezi upíry. Promluvil poté na něj těžkým hlasem, který po sobě zanechával ve zdejším prostředí malou ozvěnu. „Jak ti mám věřit, že jsi od mého příbuzného.“
„Na to jak jsou kroniky vašich předků detailní, chybí tam jediná zmínka o tom, zda jste se na té večeři stal upírem dobrovolně či ne. A není tam ani záznam, že jste Lyssanderovi zachránil před patnácti lety život. Ale že potřeboval po přepadení sešít ruku, tam bylo.“
Nastalo na chvíli ticho, když si ho Alexandr prohlížel. Nevěřil mu, především jeho zbrani ale i jemu samotnému. Bylo tomu již dlouho, co se setkal s podobným typem čarodějů. Musel však být od Lyssandera, jinak by neznal pravdu. „Ten kabát mám rád.“
„Omlouvám se, ale tušil jsem, že vám ten útok neublíží.“
Alexandr si ho opět prohlížel. „Před odchodem mi ho sešiješ. Pojď se mnou, půjdeme dozadu.“
Sklopil meč, ale stále byl ostražitý. Pořád totiž nechápal, proč Alexandr najednou přestal útočit. Letmo se podíval na meč od Bílé paní a nevěděl, co si má o té zbrani myslet. Už tolikrát jej překvapila a točilo se okolo ní jen tajemno. Rozhodně na to musí přijít, ale ne teď. Zrušil ještě bariéru a byl připraven, zda jej upír nenapadne. Alexandr se ale jen zastavil a kývnul mu hlavou. Nyní už byl snad doopravdy konec a následoval jej.
Alexandr ho následně dovedl do místnosti osvětlené svíčkami. Tak tady žil vyšší upír významného rodu, ve staré svatyni uprostřed pustin, kterou si předělal na svůj domov, pomyslel si. Alexandr zde měl police plné knih a nechyběla ani postel a další věci. Vše si tady přizpůsobil a upravil podle sebe a možností. V místnosti bylo všechno, včetně oběda na stole a současný pokrm byl jeden z Uzurpů. Alexandr mu poté rukou naznačil, ať se posadí ke stolu.
„Nabídl bych něco k jídlu a pití, ale byl bych jen ještě horší hostitel.“
„V pořádku. Nevěděl jsem však, že upíři jí lidi.“
„Nejí, ale tady toho moc není, k tomu Uzurpové nejsou moc lidi. Proč tě za mnou můj příbuzný posílá.“
„Došlo k útoku upírů. Celý hostinec byl od sklepa po půdu plný mrtvol. Někdo si dal navíc práci a těla naaranžovat tak, aby připomínaly vaši poslední večeři.“ Zajímalo ho, jak to tehda bylo. Měl tendenci se i zeptat.
„Ne všichni upíři byli onehda nadšení, že jsem z vlivného rodu, je to příliš dvojsečné. Takže někdo se chce se mnou setkat. Dorazím tedy.“
„Nemyslím si, že šlo o tohle. Při útoku tam bylo dítě.“
Alexandr zbystřil. „Upíří dítě?“
„Ano. Když jsem prohledával hostinec, našel jsem ji v nejvyšším patře, jak se krmila. Vypadalo to, že mě nečekala.“
„Co se stalo pak?“
„Měl jsem tušení, že je upír. Poté co jsem si to ověřil, došlo k boji a já ji zabil. Tak silného upíra jsem ještě nepotkal a to bylo jen dítě.“
„Řekl jste ji, takže holčička?“
„Blond vlasy, asi tak dvanáct let, modré oči. Neobyčejná po stránce upíra. Někdo si dal na ní záležet.“
Alexandr zakýval hlavou ze strany na stranu a povzdech si. „Gabrielo co jsi to provedla,“ řekl si pro sebe. „To dítě patřilo Gabriele, to byla její matka. Ještě za živa měla stejnou dceru, ale ji nepřevedly na druhou stranu. Gabriela pak toužila po dceři, takže si našla jinou. Tohle je už tuším druhý exemplář. Naposledy když jí zabili dceru, kterou adoptovala, začaly se dít špatné věci pro smrtelníky. Skočilo to lovem upíru v království Baldirie, včetně okolí.“
„Poslední lov se tuším konal před dvěma sty lety.“
„Přibližně ano. Lyssander věděl, proč vás posílá. V Edingardu byste nepřežil. Gabriela bude chtít vaši hlavu, a dokud ji nedostane, bude kosit smrtelníky. Ovšem to bude dělat i s vaší hlavou.“
„To je od ní hezké. Proč by ale někdo chtěl, aby se opět konal lov na upíry. Ten hostinec museli zmasakrovat jedině upíři, to dítě by to nedokázalo.“
„Rodina od Gabriely je velká a před časem přišli o jednoho ze silných členů. Někdo chce změnit pořádky mezi vládnoucími rodinami. Někdo kdo je velice ambiciózní a zároveň měl přístup k dítěti.“
„Nesnažím se míchat do politiky mezi živými rodinami, natož upířími.“
„To mi je jasné. Musíte mi dát čas, abych vše promyslel.“ Alexandr se zvedl od stolu a šel ke knihám. „Mezitím mi sešijte kabát.“ Sundal si ho a hodil jej po něm.
Chytl kabát a nijak nebyl nadšený. Nestačilo, že sedí v brlohu upíra uprostřed plání v hoře, pod kterou mají tábor Uzurpové, ale ještě bude sešívat kabát upíra.
Ležel na staré pohovce ještě z doby, kdy tohle místo obývali normální lidé, a počítal každou minutu, kterou tady musí strávit. Alexandr mezitím hledal informace v knihách a pak odešel ven. Zároveň mu sešíval kabát očarovanou jehlou, jak to často dělával při opravě svého oblečení. Normálně tím vždy úkoloval Merill nebo současně Liru, jejich práce byla totiž detailnější než jeho pomocí magie. Až se při tom čekání zamyslel, zda je vůbec v bezpečí. Bylo to milé děvče, které mu bylo neustále nablízko a staralo se o něj, jak jen mohlo. Pokaždé když ji viděl, vzpomněl si na Merill. Jak se asi Merill má, pomyslel si. Jistě jí svým odchodem znepříjemnil život. Věřil však, že ona si s tím poradí. Sice vždy působila nevinně, ale snad vše jen hrála. Doufal, že i Lira je taková a svou pravou tvář před okolním světem skrývá, a dělala by jen dobře.
Jen tak si seděl a rozjímal nad svým životem, když se vedle něj zjevil Alexandr bez toho, aby vůbec zvedl smítko prachu.
„Leží se vám dobře?“ zeptal sem ho Alexandr.
„Když pominu okolí a místo tak ano.“
„Pláně jsou přitom nádherné a hlavně za úplňku. Měsíc je vždy krvavě rudý a šamani spolu s černokněžníky Uzurpů pořádají zajímavé rituály.“
„Jednoho jsem byl včera svědkem, mělo to jisté kouzlo.“ Věděl, že se nehodlá bavit o tomhle a jistě něco sleduje.
„Ano to mělo. Zvládáte to tady však docela dobře, a přitom jsou pláně nebezpečné. Musel jste mít dobrého mistra na magii.“
Docela jej zajímalo, kam tato diskuze povede a hodlal v ní pokračovat. „Dobrý není správný pojem.“ Ihned si vybavil Marklenův výcvik, vše to dělal za jediným účelem, stvořit ho.
„Opravdu? Měl byste mu být vděčný, jak vás připravil do světa.“
„V některých ohledech ano, v jiných zase ne.“
Alexandr se pousmál. „Žádný výcvik není příjemný. Bez něj byste se ale nedostal tak daleko. Vaše odolnost vůči pláním je obdivuhodná. Jiný nepřipravený čaroděj by už skládal krvavé dary svému démonovi za jeho sílu. Dále pak naše střetnutí, reagoval jste až příliš dobře. A v neposlední řadě vaše vybavení a meč.“
Mlčel a sledoval Alexandra.
„Chodím po téhle zemi dost dlouho na to, abych poznal, co jste zač. Kdysi jsem měl možnosti vidět poslední generaci vašich předchůdců, mágů.“
„Pak je na místě se zeptat, jak to, že ještě žijete.“
Alexandr se pousmál. „Byli velice inteligentní a uvědomovali si, že jsem prospěšnější živý než mrtvý. A díky jednomu z nich, jsem se dostal na tohle místo.“
Zpozorněl ještě více, to přece nebylo možné. Že by se snad doopravdy nacházel v bájné Citadele, ztraceným domovem všech čarujících?
Alexandr poznal, nad čím právě přemýšlel. „Ne, tohle místo nepatřilo vám podobným. Bylo zde postaveno pro uctívání bohů.“
„Jakých bohů?“ tohle ho velice zajímalo.
„Jistěže těch správných.“
Tohle nebyla odpověď, jakou chtěl slyšet. Nedalo se totiž říci, kdo je dobrý bůh. Dlouho se pak s Alexandrem navzájem pozorovali a ani jeden se nepohnul. Byl napjatý a už v mysli vytvářel kouzla. Hlavně myslel na svoji hůl, kde stále bylo potřebné kouzlo.
„Beranin,“ řekl z ničeho nic Alexandr a uvolnil atmosféru. „Je to Beranin a to je špatné. Musíte se vrátit zpět do Edingardu a varovat Lyssandera. Říct mu, ať vám dá rubáš a jít před představenstvo upířích rodin. Tam jim řekněte o Beraninovi, oni už budou vědět, co dělat.“
Takže od jednoho upíra půjde přímo před celé představenstvo. „Jak víte, že se sešli.“
„Určitě se sešli. Nikde nemeškejte a okamžitě jeďte. Oni už ten problém vyřeší.“
„Určitě se mě zeptají, jak jsem na to přišel.“
„Poznají rubáš od Lyssandera, nebudou se ptat.“
Zvedl se a chtěl odejít, ale stále Alexandra pozoroval jedním okem. Ve dveřích se však zastavil.
„Proč jste se ptal na to, kdo jsem?“
„Upíři Rada by nikdy nepřijala slabé jedince.“
„Sám jste řekl, že jsem, co jsem, a co vše jsem musel udělat, abych se dostal až sem.“
„Ještě nejste venku, a já nechci poslat Radě oběd ale posla. Běžte, čas vás tlačí.“
Moment Alexandra sledoval, ale pak se otočil a odešel ven. Alexandr pak přešel k poháru s krví a zadíval se na tekutinu. Měl o tom člověku pochyby, a ne kvůli toho čím byl, ale ten druhý meč co proti němu použil. Až si říkal, jakou hru to jeho člen rodiny rozehrál.
Venku jej čekala bouře, v mracích létaly blesky a sotva udělal krok ze svatyně, opět na něj dolehlo celé prostředí. Cítil zase vše špatné, ale hlasy se stále neozývaly, aspoň prozatím. Podíval se důkladně na nebe a odhadl, že má tak čtyři hodiny než začne zapadat slunce. Nemeškal proto a vyrazil ke koni.
Scházel schody a blížil se k místu, kde z nich sejde a obloukem se vyhne Kmenu Uzurpů. Když byl ale u onoho místa, zastavil se a ztuhnul. Stál naproti jednomu z Uzurpů a dívali se jeden druhému do očí. Oba dva byli překvapeni a neschopni pohybu. Nakonec se ale vrátil zpátky do reality a zareagoval první. V rukou vyvolal energetickou kouli a zasáhl Uzurpa přímo do hrudi, přičemž ten přepadl dozadu přes římsu, kde ho čekala jistá smrt.
Chvíli tam jen stál a čekal, co se bude dít dál. Možná byl opravdu ten Uzurp sám a měl tudíž šanci, že to nikdo neviděl, pomyslel si. Dále ovšem vládlo ticho, vydal se proto po cestě. Sotva ale udělal jediný krok, ozvaly se náhle bubny, kterých najednou přibývalo. V ten moment si uvědomil, že legendy nelhaly a podepsal si rozsudek smrti. Přesto se ale rozeběhnul ke koni.
Utíkal, jak nejrychleji dokázal, ale v jeden moment prostě začal zpomalovat, až se definitivně zastavil. Uvědomoval si, že nemá šanci porazit tak velké množství Uzurpů, kteří prahli po jeho krvi, ale zároveň jim ani utéct. Stále se tedy díval jen před sebe a poslouchal sílicí bubny, v nichž se kradl i nový šepot. Nakonec se však otočil a viděl, jak se celá horda dává do pohybu jeho směrem. Jen je sledoval, zatímco srdce mu hlasitě tlouklo, až v uších ani neslyšel bubny či šepot ale jen tlukot. Stále se však nehýbal a jen sledoval hordu valící se jeho směrem. Nevnímal vůbec okolí včetně počasí, které se rázem změnilo. Obloha se zatemněla a jakákoliv známka po světle zmizela. Instinkt mu sice napovídal, že je zbytečné utíkat a bojovat, ale jistá část v něm se nehodlala nikdy vzdát a chtěla bojovat. Ano, chtěl bojovat a vyhrát, i ten slabý hlásek, který stále sílil mu tak napovídal. Ano, ten hlásek v něm měl pravdu, a měl by jej poslechnout a vyhrát. Následně pomalu zvedal ruce k stále rozzuřenějšímu nebi, přičemž šepot v jeho uších sílil. Pozvedl ruce k nebesům a začal pronášet slova a zároveň se v hlavě soustředil na nadcházející kouzlo. Horda se k němu blížila, ale jen se díval na bouřlivé nebe a zaklínal dále. Dokončil kouzlo, sevřel dlaně jako by něco uchopily a nebe zrudlo. Následně v několika-ti místech zmodralo a v jednom velkém až zbělalo. Poté trhnul rukama k zemi a klesl na kolena, čímž strhnul obrovské zářící blesky, jež dopadly přímo na Uzurpy. V každém místě kde blesk uhodil, se země třásla a výboje se táhly na strany. Uzurpové umírali po desítkách, zatímco dunivé zvuky se děsivě linuly mezi skalami. Přesto však Uzurpové dále pokračovali, i když byli nuceni překračovat své druhy, kteří se škubali popálení od výbojů ve smrtelné křeči. Smrt jejich členů, ať už byla jakkoliv hrůzostrašná, je nezastavila. Musel tak pokračovat v zaklínání, po čemž vlastně i právě toužil. Jeho tělo bylo nabité silou, jakou nepoznával. Rozlévala se mu v žilách hotová ambrosie a chtěl ji použít, co jen jeho mysl dokázala. Opětovně zvedl hlavu k nebesům a nadále se na kolenou soustředil na kouzlo. Vůbec nevnímal krvavý déšť, který z nenadání vystřídal obyčejný a znovu jen natahoval ruce k nebi. Zatím ještě nebyl spokojen se svým výsledkem. Opět svými dlaněmi zachytil sílu svého výtvoru a táhl jej k zemi. Z nejrudějšího místa v nebi pak vyletěl ten nejsilnější a nejmohutnější blesk, který ozářil celou krajinu, až hory vrhaly obrovské stíny na všechny strany a dopadl mezi Uzurpy. Nyní už nezabíjel po desítkách nýbrž rovnou po stovkách, až z toho začali Uzurpové zmateně utíkat všemi směry. Blesky pak do nich ještě ojediněle narážely, avšak ty již nebyly jeho dílo. Po posledním blesku nastalo ticho a bylo po boji, nerovný souboj skončil.
Ležel na zádech a sledoval padající krvavý déšť. Byl unaven, úplně vyřízen a vůbec neměl sílu se ani pohnout. Ale to co právě dokázal, ho tak hřálo na srdci, že to ani neuměl popsat. Nikdy nevyčaroval tak velkolepé kouzlo a pomalu ani nevěřil, že by něco takového zvládl. Byla to čirá nádhera, až mu to vhrklo slzy do očí, které smýval hustý krvavý déšť. Po chvilce odpočinku se zvedl na kolena a zaklonil se dozadu. Otevřel pusu a vyplázl jazyk. Vychutnal si krev, zatímco mu hlasy našeptávaly slasti. Byl v takové extázi, že nevěděl, co se kolem něj děje. Pořád jen myslel na tu moc, kterou před chvíli vládl. Byla to nádhera. Rozhlédl se pak kolem sebe a jeho zrak spočinul na pravé ruce. Nevěděl proč, ale chtěl z ní slíznout všechnu tu sladkou krev. Pomalu zvedl ruku k ústům, kde již vyplázl jazyk, a konečky prstů se blížily. Prsty měl skoro u jazyka, když se z ničeho nic zarazil a vrátil se do reality. Uvědomil si, že se mu třásla ruka, a jemu se ruce nikdy netřesou, ať dělal cokoliv. Najednou mu všechno došlo. Síla, kterou před chvíli vládl, nebyla jeho, nýbrž démonu, kteří mu jí propůjčili a nyní ho chtěli na svoji stranu. Všechno si uvědomil a především krev ve svých ústech, ta byla pozvánkou do pekla. Rychle začal plivat krev z plných úst a v tom rázu mu už hlasy v hlavě nenašeptávaly slastí, ale řvaly a ničilo ho. Znovu se složil do kaluže krve a snažil se potlačit hlasy, ale nešlo to, vůbec se neutišily a jen řvaly dále. Házel sebou v kaluži krve, zatímco mu z uší tekla jeho vlastní krev. Bránil se mentální magií, ale nestačilo to, musel pryč. Zvedl se s obtížemi na nohy, držel se za hlavu a vyrazil ke koni. Jeho kroky se motaly, a co chvíli padal na zem, ale nakonec se dostal ke koni. Naštěstí si prozíravě sbalil ještě před výstupem do svatyně, takže jen naskočil na zvíře. Kůň byl však úplně mimo a vnitřně již definitivně mrtvý. Musel až zvíře několikrát nakopnout do slabin aby se vůbec pohnulo. Čím dále byl pak od Sokolího vrchu, tím byly hlasy slabší, ovšem zmizely až ve chvíli, kdy opustil Mrtvé pláně. Byla to ale špatná cesta a za celou dobu neslez z koně. Raději i spal v sedle za jízdy a chtěl co nejdříve z toho strašného místa vypadnout. I tak si ale ještě následující dva dny mimo pláně nebyl jistý, zda ho někdo nebo něco neustále nepozoruje. Stejně tomu bylo s krvavým deštěm, který jej doprovázel po celou cestu až k hranicím, a za nimi na něj ještě párkrát rudě zapršelo.
Během cesty pryč si ale uvědomoval strašlivou pravdu. Démoni mu udělali to nejhorší, co mohli. Dali mu ochutnat moc, neskutečně velkou moc, moc jakou nikdy nebude sám vládnout. A to bylo na téhle cestě to nejhorší, co jej mohlo potkat. Okusil moc.
Padl do řeky v plné zbroji a nechal se táhnout ke dnu. Byla to mělká řeka sotva do půl pasu, ale konečně na sobě cítil vodu a ne jen krev. Už na sobě poznal spousty krve od nepřátel, ale tohle bylo něco jiného, nepřirozeného. Zvedl hlavu z vody a nadechl se. Byl rád, že cítí vodu a v rybníku se vykoupat nemohl, už teď kolem něj byla krvavá louže a to byla relativně silná řeka. Vylezl na břeh a těšil se, že konečně bude spát na zemi. Předtím se ale aspoň trochu postaral o zbroj a oblečení. Uvědomoval si, že až to vše skončí, bude muset navštívit kováře a s oblečením doufal, že mu pomůže Lira.
Jakmile padla noc, lehl si do trávy a sledoval hvězdy. Věděl, že má spěchat, ale musel je vidět. A sotva co se tak stalo, pousmál se. Byl doopravdy zpátky. Celá cesta na pláně jej stála málem život a to by ještě mluvil o štěstí, kdyby tomu tak bylo. Démoni šli na jeho mysl pomalu a nenápadně. Pozvolna ztrácel příčetnost, zatímco mu potají narůstaly jeho dovednosti. Už o podobných praktikách četl a nemusely nutně zasáhnout jen čarujícího. I obyčejný smrtelník mohl nepřirozeně zesílit a následně splnit vůli démonu, jako pobít své zrádné společníky, přestože tomu tak nebylo. Vše pak vyvrcholilo sladkou neodolatelnou nabídkou, která se nedala odmítnout, přičemž nechybělo příliš mnoho, a byl to i jeho případ. A vědomí, že ji odmítl, jej nijak neuklidňovalo, ba naopak. Jeho nitro i nadále volalo po moci, jakou tam tehda vládl, a přestože už byl mimo pláně, jeho myšlenky byly stále temné, přesněji řečeno rudé. Nezbývalo mu nic jiného, než změnit myšlení, aby alespoň trochu zatemnil svou duši na původní úroveň, a to nedokázal jinak než pokračováním v úkolu. Nasedl tak po noci strávené pod hvězdami zpátky do sedla a uháněl, jak nejrychleji mohl do Edingardu.
Po dlouhé cestě konečně dorazil k poslední posádce před Edingardem. Dále už měl vyrazit přímo do města, kde jeho cesta pokračovala na sněm. Dorazil k bráně a velitel hlídky jej poznal. Pustili ho dovnitř a řekl jim, ať mu dají zásoby a nového koně. Zdánlivě jednoduchá cesta se však zkomplikovala a dozvěděl se, že už deset dnů nemají s Edigardem žádný kontakt. Navíc byla okolo města vytvořena magická blokáda, takže nemůže jen tak projít. Vojáci k tomu nevěděli, co se děje a s městem nebyli schopni navázat spojení. Vyslali i klasického posla, ale ten se vrátil bez informací. Na stanovišti vojáci poslovi nic neřekli a poslali jej zpět. Věděl, že tohle není dobré a doufal, že nejede pozdě a že Edingard ještě stoji. Připravil se tedy a vyrazil. Před odjezdem však mužům nařídil, aby jeho koně usmrtili a spálili. Vojákům se jeho příkaz nezdál, ale to rovněž ani jeho kůň, který po cestě vypadal, jako by snad ani nežil. Ostatně i on si tak během cesty kolikrát připadal.
Procházel prázdnou bránou Edingardu za měsíčního světla a nevěděl, co si má myslet. Nyní se již nedivil, proč byla okolo města posádka složena z vojáků celého království a proč je měl problém přesvědčit, že musí mluvit s Lyssanderem. Město působilo mrtvě a nikde nebyl náznak po jediné hlídce, přičemž už zdálky neviděl jedinou louči. Pokračoval dále tichým městem směrem k pevnosti a stále byl ostražitý. Pro jistotu měl na sobě podpůrnou magii a neustále se rozhlížel, zda neuvidí aspoň živáčka. Bylo zde však mrtvo, že tu nebyly ani prostitutky, což už muselo být opravdu vážné.
Kráčel dále tichými ulicemi, když něco zahlédl. Zastavil se a pořádně se zadíval do temné uličky, zda něco objeví. Očekával, že z ní něco vyletí ale nic. Místo toho mu však něco narazilo do zad, něco silného co ho zvedlo a hodil o dům. Tvrdě narazil a sotva se zvedal, tasil meč u pasu, se kterým sekl naslepo, avšak cíl našel. Upír se vzápětí po zásahu chytl za břicho a ustoupil dozadu. Chtěl upíra napadnout, ale další upír mu zatlačil zezadu na ramena, čímž klesl na kolena. Silná ruka ho navíc následně chytla za hlavu a zaklonila dozadu, aby odhalil krk. Jediné co mohl, bylo dát co nejrychleji pravou ruku před krk. Vzápětí ucítil zakousnutí do dlaně. Rukavice sice pomohla utlumit kousnutí, ale upíra to jen vybudilo k zesílení stisku. Levou rukou se pak natáhl po upírových černých vlasech a táhnul jej před sebe, kde pravou ruku zarazil upírovy do pusy, aby si pomohl. Přehodil následně upíra přes levé rameno zády na zem a zatlačil mu na nos. Poté se bleskově soustředil a vyvolal oheň, kterým upálil upírovy půlku hlavy. Sotva zabil jednoho, chtěl se věnovat druhému upírovi, ale zadrčely kuše a upíra zasáhlo několik střel. Upír se pak v agónii svalil na zem a před ním se objevila skupina vojáků v plné výzbroji, jejichž velitel polil upíra svěcenou vodou a tím zpečetil jeho osud.
„Ty asi nemáš rád svůj život co, ty kreténe, že jsi vylezl ven,“ vyštěkl na něj velitel, ale pak si ho přeměřil pohledem. „Počkat, ty nevypadáš na obyčejnýho člověka. Co jsi zač?“ Velitel k němu přešel a polil jeho i upíra, kterého zabil.
„Lyssanderův člověk. Musím rychle za lordem.“
„Říkali mi, že přijdeš, dal sis teda na čas.“
„Co se tu stalo?“
„Přišli nezvaní hosté, že prej máme tu nejlepší krev. Řeknu ti to po cestě, teď musíme dojít na naše stanoviště a odtamtud půjdeš za Lyssanderem.“
Během cesty, kdy si každý voják kontroloval svůj prostor, se dozvěděl, že dva dny po prvním útoku v hostinci se na město sesypali upíři. Zpočátku to bylo jen v noci, ale o to silnější útoky byly a umíraly celé domy. V tu chvíli už byla armáda zmobilizovaná a zasahovala, ale to pravé peklo teprve přišlo, začaly i útoky během dne. Vše nabíralo na intenzitě, že museli celé město uzavřít a lidi nahnat do veřejných míst, kde se o ně starají paladíni a sesterstvo. Lyssander vyhlásil výjimečný stav a dokonce všichni ostatní lordové udělali totéž. Království Baldirie už mělo s upíry neblahé zkušenosti a proto nikdo nebral Lyssanderovu zprávu na lehkou váhu.
Jakmile dorazili na strážnici, ihned je všechny skontroval kněz. Po cestě si dal ruku dohromady pomocí magie a chtěl vyrazit co nejdříve, ale kněz se u něj zastavil a zvláštně se na něj díval. Nechtěl v tu chvíli vypadat nervózně, ovšem moc dobře věděl, co z něj kněz cítí, byli to démoni a tohohle pachu se jen tak nezbaví. Nakonec ho kněz propustil, ale stále ho měl na očích. Velitel poté vydal rozkazy a připravil oddíl na delší cestu do pevnosti. Všichni vojáci se pomazali svěcenou vodou a polili si zbroje. Hlavně si navlhčily krky a pak si kolem nich namotali šátky, které namočili ve svěcené vodě. Když už se měli upíři napít, tak proč by jim to mělo chutnat. I on si po jejich vzoru pocákal vestu a navlhčil krk.
Vydali se na cestu městem a opět drželi nacvičenou formaci. Všichni byli ostražití a potichu. Během cesty však uslyšeli křik z vedlejší ulice, ten ovšem rychle utichnul a proto se jím nijak nezabývali a pokračovali dále. Pochodovali rychlejším krokem a chtěli být co nejdříve v pevnosti. Když k ní konečně dorazili, stráže ve střílnách je pozorovali a po uvedení hesel otevřeli bránu. Vevnitř je čekala Lyssanderova garda, která je nejdříve zkontrolovala a pak následně pobožní. Opět se u něj kněz zarazil, ale pustil ho dále. Ihned jej poté odvedli za Lyssanderem do jeho pracovny, kde měla stráž další část gardy včetně duchovních. Věřil, že to samé bude i u členů rodiny a napadalo ho, kolik vojáků přiřadili k Elenaor. Po vstupu do pracovny na něj Lyssander čekal v křesle a byl rád, že zde nepotkal Igora a Kraiera. Dobře si Lyssandera prohlédl a jeho černé kruhy pod očima prozrazovaly, že měl dost jako všichni v tomhle městě. Lyssander se ani nezvedl z křesla a poslal strážného pryč jen mávnutím ruky. Až když byli sami, Lyssander se na něj pozorně zadíval.
„To, že žiješ, beru od bohů jako dobré znamení,“ začal unaveně Lyssander.
„Moc nechybělo a bylo tomu jinak.“
„Věděl jsem, že to přežiješ, jinak bych tě tam neposílal.“
Věděl, že to co řekne, bude drzé, ale musel to říct. „Škoda jen, že nesdílím vaše pocity. Hned bych byl klidnější.“ Málo nechybělo a dopadl špatně, a špatně by bylo ještě dobře. Lyssander musel vědět, do jakých sraček ho posílá, ale přesto to udělal bez mrknutí oka.
„Jsi naštvaný a mám pro to pochopení, ale ne nekonečné,“ řekl pevnějším hlasem Lyssander. „Co ses dozvěděl?“
„To dítě bylo od Gabriely, a jde o něco více. Mám vzkázat Beranin,“ odpověděl a sledoval Lyssanderovu reakci.
„Beranin,“ řekl si pro sebe Lyssander. „To mi nic neříká.“
„Váš předek Alexandr mi řekl, ať mi dáte rubáš. Mám tohle přednést představenstvu upírů.“
„Oni jsou tady?“ Lyssander najednou neměl žádnou krev ve tváři.
„Alexandr si je tím jistý. Tohle je podle něj velice závažná situace.“
„Dobře. Jdi za Albertem, dá ti vše potřebné a teď jdi. Chci, aby už to konečně skončilo.“
To vaši lidé jistě taky, pomyslel si a odešel. Hned za dveřmi si ho ale odchytl Igor a Kraier, přičemž Kraier se na něj zvláštně zadíval. Cítil to.
„Co jste s lordem probírali,“ ptal se Igor.
„To je mezi mnou a lordem.“
„Kde si byl?“ ptal se zmateně Kraier a Igor si toho všimnul. „Tvá aura je…“
„Jestli chcete odpovědi,“ skočil Kraierovi do řeči, než se jeho aura roznesla na nebezpečný rozhovor, „ptejte se Lyssandera. Nebo snad nemůžete?“ odešel. Než ale zabočil za roh chodby, doslova na sobě cítil od obou zmatené pohledy. Pochybovali o sobě, a ho to neskutečně hřálo.
Později v noci dorazil k Albertovi, přičemž ten nijak neskrýval své překvapení nad tím, že žije, či odolal volání démonů. Toto odhalení v něm vyvolávalo jen otázky ohledně Lyssandera a jeho plánu. Když byl tak postradatelná figurka, proč do něj vkládal takové naděje? Odpovědi však musely počkat a nyní byl na řadě Albert. Ten mu předal rubáš a informace o jeho nové cestě. Avšak ta naneštěstí měla trvat jen dva dny, ale její okolnosti už nebyly tolik pozitivní. Musel totiž dodržovat instrukce a upíří etiketu, aby měl vůbec šanci přežít. Navíc musel své oblečení nechat zde, neboť pach krve byl dle Alberta stále silný a zároveň bylo jeho oblečení naprosto nevhodné. Dostal proto nové, které bylo vyhlášením poslední módy, ovšem jemu se nijak nelíbilo. K tomu všemu ještě nesměl mít zbroj a zbraně, což mu připadalo nejhorší. Půjde doslova mezi upíry nahý, jak Albertovi oponoval, ale ten na to neodpověděl. Celé mu to ovšem přišlo zvláštní a hlavně Albertovu jistotu co má dělat. Měl až podezření, že Albert se až příliš moc dobře vyzná o představenstvu rodin, což vyvolávalo další otázky. Nijak se mu ale celé setkání s rodinami upírů nezamlouvalo. Neměl však na výběr, pokud chtěl ukončit trápení Edingardu. Nasedl tedy ještě onu noc na koně jen se svoji základní výbavou a uháněl na sněm.
Seskočil z koně kousek od staré zříceniny, jež v elfském jazyce měla význam slova kosti. Rozhlédl se po lese a už teď na sobě cítil pohledy, nebyl sám. Navíc už po cestě sem si všiml, že zdejší země je jiná a nebal se až pojmenovat, že mrtvá. Vypadalo to, že stromy zkrátka přestaly najednou žít a jen umíraly, avšak neusychaly, ale vypouštěly ze sebe svoji sílu. Tohle se mu nelíbilo, společně jako jiné věci, ale co mohl dělat. Neměl nijak na výběr, pokud chtěl žít, musel dodržet pravidla. Sundal si meč společně s výbavou a přehodil si přes ramena rubáš. Zadíval se na měsíc v úplňku a jen zakýval hlavou, nastal dokonalý čas, aby se sešel s upíry.
Vydal se k zřícenině a nemohl se zbavit nepříjemného pocitu. Nebylo to však okolí, co jej nejvíce trápilo, ani mise, která byla jeho cílem. Doopravdy jej trápilo oblečení, které musel mít na sobě. Móda, do které se musel vystrojit, ho škrtila na krku a v rozkroku. Celý úbor byl i dle jeho slov těsnější a omezoval mu pohyb v rámci obav, že jej roztrhá. K samotné dokonalosti už jen chyběl pudr na tvář či doplňky jako věnec. Někdy opravdu nechápal, jak se významní lidé můžou takto oblékat, ba jak vůbec někdo může něco takového vymyslet. Až mu to vše připomínalo Elisu, která si jednou přála, aby se správně vystrojil. Moc dobře však tehdy věděl, proč to neudělat. Sice onen večer pak neproběhnul tak dokonale jako ostatní, ale vše mělo své meze.
Jakmile byl před zříceninou, zastavil se. Stavba před ním musela být za své doby velkolepá, avšak až její současný stav dokonale zapadal do zdejšího prostředí. Rozhlédl se po okolí a neustále na sobě cítil cizí pohledy. Bylo mu jasné, že není sám, ovšem stále nikdo nepřicházel. Až pak spatřil pohyb. Ze zříceniny k němu vyšla jednotka v černých plátových zbrojích. Byli vyzbrojeni masivními štíty v jedné ruce a halapartnami v druhé. Když byla jednotka blíže, poznal, že to jsou upíři ve zbrojích. Seřadili se před ním a byli jako kus ledu, neboť jejich kůže měla bledou barvu. Jejich velitelka byla žena, stejně jako další dvě členky a bedlivě jej pozorovala. Postavila se přímo před něj a dobře si ho prohlédla. Její zelenomodré oči vyzařovaly naprostou chladnost a disciplínu. „Následujte mě,“ pronesla velitelka a pak vyšla. Vyrazil tedy a za ním celá jednotka.
Procházeli zříceninou, a jestli doteď na sobě cítil nepříjemné pohledy, tak to co se dělo potom, nedokázal ani popsat. Těch očí co jej sledovaly z temnoty a těch zubu kolik spatřil, se nedalo ani spočítat. Odvedli ho do míst, kde byl oválný sál bez střechy, kterou vzal čas společně s krásou a malbami. Postavil se doprostřed, zatímco upíři jednotka se seřadila ve vratech, kterými přišli, pak jen čekal. Netrvalo však dlouho a na balkóncích se vždy objevil jeden strážný z rodiny daného upíra a následně i jeho pán. Postupně se tam naskládalo devět upířích rodin. Všichni upíři, ať už ženy v černých či bílých a fialových šatech, nebo muži v černém si ho prohlíželi. Představenstvo se usadilo a dostal znamení od ženy, která byla přímo před ním. Věděl, že má začít, ale pro začátek se uklonil, jak mu řekl Albert.
„Vážení upíři,“ započal frázi od Alberta. „Jsem dnes zde, abych mluvil jménem lorda Lyssandera.“ Díval se po všech upírech, ale věděl, že nejdůležitější je žena, která mu pokynula rukou. „Jsem zde, abych vám přinesl zprávy o pohromě v Edingardu.“
„O Edingardu víme, cizinče.“
„Tak jistě víte, v jakém stavu je ono město. Jsem zde, abych označil viníka těchto událostí. Za zkázu je odpovědná paní Gabriela a její rodina.“
„Gabriela by tohle nikdy neudělala bezdůvodně,“ ozval se starší upír s dlouhými bílými vlasy. „Musela mít k tomu patřičný důvod. Znáš ho?“
Tohle se mu nelíbilo. „Byla jí zabita dcera poté, co byla nalezena v hostinci, který byl vyvražděn upíry.“
Upíři se mezi sebou zadívali do očí a slova se ujala upírka před ním. „Kdo přesně spáchal tak hanebný čin a zabil to dítě.“
Albert mu řekl, že nesmí lhát, poznají to. Neměl bohužel na výběr. „Byl jsem to já.“ Vzápětí na sobě cítil pohledy opovržení a připadal si jako obětní beránek.
„Pohromu na město jsi přivolal ty, cizinče. Proč bychom tedy měli pomáhat Lyssanderovi?“
„Jsem Lyssanderův člověk a posílá mě tam, kde je potřeba. Ve vraždě toho dítěte nebylo nic osobního.“
„To, že jsi nástroj, tě neomlouvá,“ pronesla chladně upírka. Poté se zadívala všem přítomným do očí a pak na něj. „Gabrielu zastavíme, ale tobě bychom doporučili, abys jsi zmizel. Vyměníme tvůj život za mír v Edingardu. Můžeš odejít.“
Vyřkli nad ním ortel a to bylo vše. Nehodlal se však nechat tak jednoduše zabít. „To není jediné, co jsem vám přišel říci.“ Upíři se mezi sebou podívali, viděl na nich, že je troufalý, ale šlo mu o život. „Beranin,“ více neřekl a mezi upíry opět uviděl pozdvižení.
„Jak jsi přišel k tomuto závěru,“ ptal se upír nalevo.
Alexandr se mýlil, ať už vědomě či ne. Nehodlal jej ovšem krýt. „Alexandr.“ Na tvářích upíru poznal, že tohle se jim nelíbilo.
„Mámě věřit odvrhnutému upírovi o mrtvém upírovy, že zinscenoval útok na lidi?“ řekl pobaveně upír nalevo. „To je ubohé.“
„Je to reálné, Fidzgeralte,“ řekla upírka naproti němu.
„Tomu nemůžeš věřit, Kristino. Byla to přece Gabriela, kdo se o to měl postarat.“
„A je to taky Gabriela, kdo přišel o dítě,“ řekl upír napravo. „Alexandr je spoustu věcí, ale nikdy nebyl lhář.“
„Alexandr není věrohodný,“ oponovala mu upírka nalevo. „To, že riskovali a poslali tohohle člověka dvakrát na smrt, neznamená, že přesně tohle Lyssander nechtěl. Všichni víte, jaký Lyssander doopravdy je, cely jeho rod.“
„A co chceš dělat, Fidzgeralte. Nechat lidi aby nás opět lovili jako zvěř? Gabriela překročila meze. Musela vědět, že to je narafičené. Ať už Beranin žije či ne, naše přežití je důležitější než život jejího dítěte. Jen Gabriela zná pravdu o Beraninovi, je čas aby se zodpovídala.“ Upírka se porozhlédla po ostatních a ti přikyvovali, pak spočinul její zrak na něm. „Děkujeme ti, cizinče, za tvoji zprávu. Jestli se potvrdí, že Beranin je naživu, nemusíš se obávat o svůj život. Vyřiť lordu Lyssanderovi, že o Gabrielu a její rodinu se už postaráme. Upíry ve městě ale musíte zvládnout sami, abyste před jinými dokázali, že je nebezpeční zažehnáno. My se postaráme o to, aby už nepřišli další. Nyní jdi.“
Uklonil se a odešel za doprovodu ozbrojené patroly, ta ho odvedla přesně do místa, kde ho i nabrala. Po cestě zpět přemýšlel, čeho byl právě svědkem. Hlavně ale přemýšlel, jak bude Lyssander reagovat, že si s upíry musí poradit sami. Jedno ale věděl dobře, Lyssander si s ním až moc hrál jako s postradatelnou figurkou.
Stál před Lyssanderem, který se právě zvedl z křesla. Přemýšlel, jakým směrem se bude rozhovor ubírat, protože měl na lorda a Alexandra zlost. Dvakrát ho poslali jako zvíře na porážku, jednou nepřipraveného k démonům a podruhé jako obětního beránka na ukojení msty. Ty pláně ještě chápal, ale jít bez zbraně proti upírům byl už vrchol, a bylo jedno, že by mu tam byly k ničemu. Cítil by se s nimi lépe.
„Takže,“ zeptal se Lyssander.
Přemýšlel, měl spolknout pýchu a mlčet nebo říct svoje. Nebyl ve výhodné pozici kvůli univerzity, ale zároveň jej nebavilo být pouhou bezcennou figurkou. „Příliv nových upíru se do města zastaví, o ty ve městě se ale musíme postarat.“
„Není to sice nejlepší zpráva, ale přesto je dobrá. Jak na tebe vůbec upíři reagovali?“
„Jako na oběd.“
„Humor tě neopouští, to je dobře. Čeká tě práce, musí se vyčistit město a o peníze se neboj, já umím být vděčný.“
„Ano, lorde.“ Uklonil se a odešel s myšlenkou, že ne vždy ty peníze za to stojí, a u Lyssandera to platilo dvojnásobně.
Padl do křesla a protřel si unavenou tvář. Byl vyčerpaný, ale boj o Edingard stále neskončil. Dostal se už i do fáze, kdy si byl nucen očarovat zbroj. Stále své zbroji plně důvěřoval, ale pod nánosy všech posledních bojů si připadal, že svoji druhou kůži až příliš moc zkouší. Moc dobře si uvědomoval, že stačí jeden dobrý zásah a pocítí zbraň nepřítele už sám. Musel tomu předejít, a přestože byl znaven ze samotného boje, rozhodl se vyčerpat tělo ještě více, aby jej ochránil. Vždy to chtěl udělat, ale rozhodně za jiných podmínek, kdy měl dostatek času. Očarování předmětů byl náročný a komplikovaný proces, který se rozhodně nesměl uspěchat. Navíc se snažil celý proces skrýt před světem, aby jej nevycítil další čaroděj. Ostatně sám využíval tuto vrozenou vlastnost, a proto si musel dát záležet. Daleko jednoduší je podobné postupy začlenit přímo do výroby, avšak na to neměl tehdy peníze včetně mistra kováře, a možná ani dnes.
Najednou se rozezněly zvony a znovu padl tváří do rukou. Bylo to tu zas, další výpad za hranice bojové line mimo dosah vojáků. Musel proto být povolán společně se jednotkou, která byla na tohle specializována. Jeho tělo žádalo odpočinek, avšak ten nemohl přijít. Celý souboj o město se navíc změnil ve chvíli, kdy se mezi upíry rozkřiklo, že představenstvo rodin popravilo Gabrielu a celou její rodinu zavrhlo. V ten moment si upíři z její rodiny uvědomili, že se stali lovnou zvěří a ještě to posvětil jejich vlastní druh. Až nyní tím začal pravý boj a ne jen lov pro zábavu. Upíři začali být více organizovaní a jejich vraždění horší. Celé to byl jeden velký chaos a během bojů se musel čistit dům za domem, přičemž se nejednalo o jednoduchou práci.
Vypil lektvar a začal se oblékat. Během toho zakusoval kousky sušeného masa a popíjel vodu. Když byl připraven, posbíral poslední jídlo a lektvary. Uvědomoval si, že jeho stav začíná být vážný díky nepravidelné stravě, ale co mohl dělat, prohrát znamenalo smrt pro celé město včetně něj. Napadaly jej sice myšlenky na útěk, ale dobře si uvědomoval, že to nebylo reálné, upíři by jej dostali.
Před vchodem jejich základny se spojil s jednotkou a mohli vyrazit. Procházeli městem ve formaci, zatímco měsíce jim svítily na cestu. Vládlo nepříjemné ticho nasáklé smrtí a útok mohl přijít odkudkoliv. Už se jim stalo, že upíři si počkali přímo na ně a museli bojovat o holý život. Jejich přepadení je stálo šest členů a zdržení do boje, ale i tak neměli na výběr. Ponechali mrtvé na chladné zemi a postupovali na místo, kde však dorazili pozdě. Upíři se nyní snažili napáchat jen co nejvíce škod na civilním obyvatelstvu a byl svědkem jejich obyčejného vraždění, ve kterém nešlo o sání krve, nýbrž o rozsévání strachu a smrti. Upíři žně, tak tomu vojáci říkali. Nebyl to bohužel v Baldirii nový pojem, pouze skoro zapomenutý. Rozesetá těla rozházená po místnosti, cákance krve dosahující až na strop či mrtví krčící se v rozích před nevyhnutelným osudem značně demoralizovaly všechny, kdo krvavé žně viděli. Upíří jatka však byly dvojsečná zbraň, ostatní si alespoň uvědomovali, že existuje pouze život či smrt, a bylo daleko těžší zabít člověka, který nemá na výběr. Bohužel i upíři byli v současné době na stejné linii, taky už neměli na výběr.
Zastavili se před dveřmi budovy, kde se měli nalézat upíři. Porozhlédl se po mužích a ti mu přikývli, že jsou připraveni. Ve skutečnosti však nikdo z nich nebyl, všichni měli kruhy pod očima, neboť únava z boje bez odpočinku si na nich všech vybírala postupnou daň.
Pootevřeli dveře a hned na prahu je vítala krev. Vstoupil dovnitř první s kouzlem v rukách a postupoval hlouběji do budovy, kde nacházel jen krvavé žně. Těsně za ním pokračovali vojáci s kušemi a kontrolovali každý roh. V hlavním sále však nalezli jen roztrhaná zabarvená těla krví, na kterých již upíři vykonali svoji pomstu. Ze zadních místností se ale ozýval zoufalý křik, který prozrazoval alespoň pár přeživších. Přidali proto do kroku, ale s rozražením dveří se mu zastavilo srce. Ani na moment však nezaváhal a vyslal magickou střelu proti upírovi, přestože svýma rukama svíral Liru a jeho ostré lesklé zuby se blížily k jejímu krku. Ovládal kouzlo do exploze, kterou směřoval, ale i tak musel zasáhnout oba dva, aby Liru zachránil. Upírovy utrhnul tvář, ale výbuch zároveň popálil Liru na rameni a krku. Následně zůstal stát a vojáci okolo něj vypálili z kuší, přičemž sami střely následovali s meči v rukou. Jejich sehraná formace a postup boje mu umožňovala, aby sledoval padající Liru se slzami v očích, jak se chytá za poraněný krk. Až poté co jej oběhl poslední voják, mohl se pohnout. Avšak jeho pohyb nemířil za Lirou, nýbrž proti upírům. Nemohl si dovolit ohrozit spolubojovníky a už na začátku se s muži domluvil, že důležitější jsou oni a až pak civilisté. Jinak to v boji s upíry nešlo. Sotva však mohl nadále bojovat, už se vytáčel doleva, kde na něj hodlal naskočit upír. Bylo to ovšem pořád stejné, vyvolal kouzlo, vojáci jej oběhnou a pak ho upíři napadají ze zálohy. Mávl proto jen rukou a vzápětí tasil meč, který zabodl upírovy, jež dopadl na zem, přímo do čela. Nestačil se však přetočit a další upír jej povalil zezadu. Upír se ho snažil chytnout ideálně za hlavu, aby mu zlomil vaz, ale instinktivně zvedl ruku, kterou mu zachytil místo hlavy. I tak ale upír použil svoji sílu, a když mu nemohl zlovit vaz, zkusil alespoň jinou končetinu. Avšak i on měl svoji sílu, kterou hodlal využít. Vzepřel se, aby si uvolnil pravou ruku a loktem zasáhl upíra do hlavy. Nechtěl se úplně uvolnit, stačilo se jen protáhnout ze sevření, aby přiložil dlaň upírovy na tvář, kde následně vyvolal ohnivé kouzlo. Upír zařval bolestí, ale sotva mu oheň prošel skrz lebku do mozku, jeho úchop uvadl. Chtěl se poté rychle postavit na nohy, ale už spatřil, jak na něj běží další nepřítel. V rukou soustředil kouzlo a při povstání vypustil kouli proti upírovi, která jej roztrhala na kusy. Hledal následně dalšího protivníka, když popadal dech, ale boj již končil. Vojáci doráželi poslední nepřátele a ujišťovali se, že ostatní jsou mrtví.
Jakmile bylo po boji, klesl na kolena a oddychoval. Připadalo mu až, že každé následné střetnutí s upíry je stále jen horší. Jeho myšlenky však přerušila Lira, která se k němu s brekem připlazila a objala jej. Pevně mu visela kolem krku, zatímco brečela. Taky ji objal a zadíval se jí na ránu, jakou jí způsobil. Pak se rozhlédl okolo a spatřil lordovy vojáky, jak se snaží pomoct přeživším. Ti se však stále krčili v rozích a odmítali je opustit. Byli už smířeni s nevyhnutelným osudem, přičemž nechtěli ani věřit, že jsou zachráněni. Upíři vykonávali svoji pomstu na lidech bez rozdílů, na nikoho nebrali ohledy. Objal tedy Liru pevněji a snažil se nabrat trochu sil, protože boj o město ještě zdaleka neskočil.
Seděl utahaný u Alberta pod klášterem a snažil se odpočívat. Konečně po dvoutýdenním boji o město vyhráli. Město bylo čisté od upírů a lidé se mohli vrátit do ulic. Nikdo ovšem prozatím neoplakával blízké, nejdříve totiž bylo zapotřebí město vyčistit po následcích boje. Denně hořely městem ohně, které pohlcovaly celé mrtvé rodiny, avšak bylo zapotřebí předejít nebezpečí nákaze, jež se mohla městem rozšířit. Už tak bylo spousta nemocných a další by tomu nijak nepomáhali. Během toho se rovněž rozběhly práce na opravách domu či jejich vyklízení společně s umýváním. Byla to nevděčná práce, ale někdo ji udělat musel, pokud se mělo město vrátit do starého života. Kupodivu však přišly silné finanční a materiální podpory od ostatních lordu, dokonce i od nepřátelských. Nenávist k upírům byla prostě v této zemi silně zakořeněná a ne nadarmo se říká, nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Až potom všem vyšli lidé do ulic doopravdy beze strachu a mohli oplakávat mrtvé. Život však plyne dál, zbydou jen vzpomínky a zanedlouho bude vše jako předtím.
Přemýšlel nad posledními událostmi, když se vedle něj objevil Albert se sklenicí vína. Přijal ji, ale na chvíli se zarazil. Barva vína byla až moc podobná krvi. Nakonec se ale napil a ocenil chuť onoho vína.
Albert uviděl jeho pohled na víno a uvědomil si svou chybu. „Omlouvám se. Mělo mi dojít, že červené víno není zrovna vhodné.“
„V pořádku, je dobré.“ Chvíli seděli potichu a popíjeli. „Vy jste se taky zapojil do čištění města?“
„Nepřímo a jen okrajově. V porovnáním s vámi by se dalo říci, že vůbec.“
„Vaše vědomosti ale poskytly důležité informace. Nepodceňoval bych vás tolik.“
Albert pokýval hlavou. „Život si s námi zvláštně hraje. Poslední dva týdny jste strávil lovem upíru, a kdo by to řekl, že teď tady s jedním sedíte a popíjíte víno,“ sám se napil.
„Vskutku.“
„Věděl jste to?“ ptal se zájmem Albert.
„Měl jsem silné podezření.“
„Ach tak. Smím vědět, co vás k tomu vedlo?“
„Kdysi jsem se už setkal s upíry a na konci mi řekli, že ti nejlepší lovci jsou sami upíři. Loví svůj druh, protože dostali dar, o který nestáli.“
„Souhlasím s tím, kdo vám to řekl. Ne všichni mají povahu stát se upírem. Mohl byste mi ale říci o té události, docela mě zajímá.“
„Nevím, jestli je to vhodné, jedná se přece o váš druh.“
„To je asi vše, co mě s nimi spojuje. Poslední události jasně ukázaly, na čí jsem straně. Prosím, začněte.“
Zadíval se na Alberta a přemýšlel, zda by měl mluvit. Byl ale zvědav na reakce. Rozhodl se, že něco řekne, ale slepě. „Najali si mě na útok upíra, byla to šlechtična. Vyšetřovali jsme a našli i doupě upírů, které jsme s vojáky od lorda šli zničit. Bohužel jsme měli špatné informace a byla to jatka. Vylákali jsme tedy upíry pomocí lsti a pobili je.“ Najednou si vzpomněl na tu elfku, kterou tehda před ním popravili.
„Mluvíte o množném čísle.“
„Můj přiřazený spolupracovník od šlechtice. Ukázalo se však, že on je ten upír, co přivedl nákazu do města. Nedopal moc hezky.“ Úmyslně zaměnil pohlaví.
„Jak jste na toho upíra přišel?“
„Pomocí babských povídaček, kterým jsem sám nevěřil.“
„Lidové klepy jsou silná zbraň. Jak jste ho porazil?“
„V magickém souboji. Onen vyšší upíru ovládal magii a náš společný střet jsem vyhrál. Nutno ovšem podotknout, že ti v tom doupěti byli jednoduší, zabíjeli se relativně sami.“
„Zajímavé, upír co ovládá magii je dopaden, když je povolán lovec. Avšak ne na něj, přestože je to právě on, kdo je primární cíl. Dotyčný nezvládl politiku svého vladaře, když si nechal na svoje území někoho takhle přizvat. To bylo dosti i podezřelé.“
„Mám ovšem teorii, že ve skutečnosti mě pozval jiný vysoký člen rodu,“ úmyslně neřekl pomocný člen ale člen rodu, „abych to vyšetřil a doufal, že ho tak objevím.“ Byl zvědavý a něco ho zajímalo, rozhodl se Alberta vyzkoušet. „Bylo to ale zvláštní.“
„Proč pak?“
„Ten člen byl podle mě taky upír. Proč by ale chtěl zrušit svého spojence?“
„Spojenectví mezi upíry je velice tajné, něco se muselo stát. A to, že takhle nechal zlikvidovat svůj druh, zvláštní není. I když je nás málo, stále se mezi sebou vybíjíme. A když nás je moc, není žádný rozdíl oproti málo.“
„Zajímavé.“ Na chvíli si ještě odpočinul, ale pak už musel jít. Čekalo jej ještě jedno stvoření a vedle něj byli všichni ti upíři a démoni nikdo.
Díval se na Elenaor v zahradním altánku a přemýšlel. Měl až pocit, zda se jí vůbec upíři pohroma nějak dotkla či ji zajímala. Ani by se nedivil, kdyby přes všechno nebezpečí, které městu hrozilo, ji absolutně nezajímalo. Jenom prostě každý den přicházela do svého altánku a dívala se do dáli. Proč vůbec každý den navštěvovala ono místo, pomyslel si. Neměla raději pít lidem krev, jako to dělávala jemu při vzájemných rozhovorech? Kdo vlastně Elenaor byla a proč jej tak neustále zajímala? A i když měl, co nabídnout, neptal se na své otázky. To se ale nyní změní, dneškem počínaje, protože své utrpení dokáže zpeněžit a nejen za zkušenosti ale i vědění.
Přistoupil k altánku a Elenaor se na něj otočila. Pousmála se, během čehož se jí rozzářily oči a rukou mu naznačila, ať si sedne. Zadíval se do dáli a Elenaor taky. Něco tam stále hledala, ale zatím nic nenašel. Pak se otočil na Elenaor a nabídl jí ruku. Ta ji se svým obvyklým úšklebkem přijala a vzápětí na moment zavřela oči.
„Bavíš mě,“ pronesla vzrušeně a pevněji mu sevřela ruku. „Bavíš mě jako nikdo jiný. Ó ano.“ Zaklonila pak hlavu a znovu zavřela oči.
Sledoval ji a nevěděl, co si má myslet. Dále se ho totiž držela, což bylo oproti předešlým setkáním neobvyklé. Navíc nevěděl, co ji rozpálilo více, zda démoni, z jejichž spárů sotva unikl nebo upíři a jejich krvavé dobrodružství.
Elenaor jej nakonec pustila, ale zadívala se na něj mlsně jako kočka na smetanu a zkousla si hladově spodní ret. „Takové krásné zážitky se každý den nevidí. Předčil jsi mé očekávání z pouhého masakru upírů na střetnutí s démony. Nádhera.“
„Nemůžu se zbavit pocitu, že vy jste se o upíry pobíhající v Edingardu nijak nezajímala.“
„A proč taky,“ řekla posměšně. „Mně jsou mrtví ukradeni, stejně jako živí.“
„A co démoni, ti vás zajímají?“
„Jako nikdo jiný,“ pousmála se zkaženě. „Jsou nevypočitatelní a zároveň snadno ovladatelní, rovněž jako jejich loutky. Mám ráda chaos, je daleko kouzelnější než řád.“
Bedlivě sledoval Elenaor a přemýšlel. Její slova mohly znamenat mnohé ale zároveň i nic. „Kdysi jsem četl zajímavou větu. Blbec potřebuje řád, inteligent zvládá chaos.“
„Rozděl a panuj,“ dodala s úšklebkem Elenaor.
Pousmál se, měla pravdu. Zároveň však zvažoval i možnost, zda se jen z popíjení vína s upírem nepřesunul k rozmluvě s ďáblem. „Povězte mi, Elenaor. Čeho se mám bát více, vás nebo démonů.“
Elenaor se rozesmála a nepřestávala se svým zkaženým smíchem smát. Jemu však do smíchu nebylo, neboť odpověď, kterou dostal, byla více než zřejmá, a navíc děsivá.
Lyssander seděl u sebe v pracovně a popíjel víno. Konečně ta noční můra s upíry skončila a co víc, vyšel z ní silnější než dříve. Jeho lid sice strádal pod nánosem nemrtvých, ale jeho postavení se na konci zvýšilo a navíc se jeho bezejmenný host osvědčil. Dokázal v jeho očích nemožné, a přesto se nezbláznil. Ten muž mu byl velice prospěšný a nyní již nepochyboval, že jej má pevně v rukou. Jeho obavy sice úplně nezmizely, ale nyní byly zanedbatelné.
Dále pokračoval v rozjímání, když uslyšel klepání na dveře. Dovnitř naklonil hlavu člen gardy, ale než stačil cokoliv říci, odstrčila jej Elenaor stranou a vstoupila dovnitř. Udělat to kdokoliv jiný, byl by již povalen na zem, ne-li mrtev. Ale Elenaor nebyla jako nikdo jiný. Gardista tudíž za sebou jen zavřel dveře a najednou měli soukromí.
„Mohla bys aspoň trochu dodržovat etiketu,“ začal Lyssander.
„A proč bych to dělala?“ pronesla rázně a udiveně a přešla k němu.
„Proč jsi mě přišla navštívit?“
„Nelíbí se mi, jak si s ním hraješ.“
„Ty jsi ta pravá, kdo na tohle může poukazovat.“
„Riskoval jsi úplně vše, Lyssandere, když jsi jej poslal na Sokolí vrch,“ pomalu jej obešla a uchopila za hlavu.
„Kdybych neriskoval, nebyl bych, kde jsem teď.“
„Vskutku.“ Elenaor si vykasala sukni a sedla si Lyssanderovi obkročmo na nohy. Pak se mu zadívala do očí. „Ale k čemu myslíš, že to povede?“
„Moc dobře to víš.“
Elenaor se ďábelsky rozesmála. „Ach vy lidé, jste tak průhlední. Myslíš, že ho držíš pevně ve svých rukou? Jen iluze nic víc.“
„Ne, děvenko, to ty se právě pleteš a jeho příchod byl pro mě požehnáním, a ty víš od koho.“
„Jen další tvá naivita,“ zvedla se z něj.
Lyssander se na ni pozorně zadíval. „Tobě na něm záleží, je to tak? A kdo pak je z nás naivní.“
„Nebuď směšný, Lyssandere.“
„Obmotal si tě kolem prstu,“ pronesl pobaveně. „Má více pozitiv, než jsem si myslel.“
„Jen já znám pravdu, Lyssandere, ne ty.“
„A jaká je?“ Lyssander nijak neskrýval své pobavení.
„Však se jí dočkáš,“ pronesla temně Elenaor a odešla, zatímco Lyssander se vítězoslavně usmíval. A taky měl proč. Elenaor však během své cesty střádala své plány, a přestože měl Lyssander pravdu, tak až nyní se do všeho hodlala pořádně vložit.
Seděl zahloubaný v křesle a popíjel víno. Sem tam se otočil na převlékající se Morgan a čekal, až odejde. Morgan byla jeho novou společnicí, protože Kristinu společně s ostatními dívkami z jejího nevěstince zabili upíři. Dokonce našel její tělo, jak měla rozsápaný krk a prokouslé prso. Zarazil se tehdy nad jejím tělem, avšak ne proto, že ji měl v posteli, ale dírky v jejím dokonalém prsu napovídaly, jako by upír sál i něco jiného. Poznačil si tuto informaci do deníku, zda tím něco neobjevil. Až poté se na dívčinu podíval, jako na mrtvou mladou ženu, jež znal. Nic to ovšem s ním nedělalo a ani nesmělo, jinak by se zbláznil. Smrt neustále vlála okolo něj svým pláštěm, a proto musel být vůči ní odolný.
Morgan se před něj přišla ještě jednou ukázat a usmála se. Taky se usmál a pomyslel si, zda ví, co se stalo s její předchůdkyní. Ale to bylo v podstatě jedno, tak nač jí trápit mysl. Stejně možná jednoho dne může zemřít tím, že potká opilého návštěvníka, nebo ji pošlou k boháči, u kterého uvidí něco, co nemá. Bylo mnoho způsobu smrti a u prostitutek a obzvlášť těch pěkných ještě více. Anebo její smrt nebude mít vůbec nic společného s jejím řemeslem a možná zemře stářím či nakonec na nemoc. Ale kdyby nad tím vším musel člověk přemýšlet, zbláznil by se.
Zvedl se a otevřel Morgan dveře. Tam se na něj naposledy usmála a on jí úsměv opět oplatil. Pak si znovu sedl do svého křesla a naplno přemýšlel. Celá tato akce na něj měla dopad a následný boj s upíry rovněž. Avšak získal tím i bohaté zkušenosti, které mu můžou ostatní jen závidět. Přesto ale nepřemýšlel o misi jako takové ale o jejích detailech. Proč jej Alexandr nenapadl, když měl v rukou meč Bílé paní. Poznal snad, co drží za čepel? A pokud ano, jakou zbraní to vlastně vládne, když upír starý několik století má z ní strach. Připadalo mu to až zcestné, ale od té doby co je v Edingardu, se vše točí okolo jeho meče, který nalezl u Bílé paní. Bylo to ovšem velice nepravděpodobné. Byly tu sice náznaky, avšak kvůli tomu by si jej Lyssander nenajal. Tady šlo o něco jiného, a to Elenaor. Stále totiž nepřišel na to, jak byla lordovi prospěšná, ovšem to ani možná Lyssander a právě proto tu byl. To však vyvolávalo i otázky, odkud ji získal nebo čím ji vlastně zaujal. Elenaor zajímalo jediné, a to utrpení. A právě proto odsouval myšlenku se svým mečem stranou, neboť Elenaořino chování tomu odpovídalo. Nijak nepochyboval o tom, že není člověk, ale kdo vlastně byla? Její moc vše vidět a Lyssanderova otázka, zda věří v bohy, mu naznačovalo jediné, Elenaor je nebezpečná. Pro koho však byla nebezpečná, pro něj či Lyssandera? Dále pak její slova. Odkryla zase kus střípků, ale stále nebyl schopen poskládat celistvý obraz. Měl jen slova či narážky, ale nic čeho by se mohl pořádně chytit. Navíc si s ním Elenaor mohla hrát, což při její povaze bylo naprosto možné. Ona byla klíč ke všemu, ale co tím zámkem vůbec odemykal, to byla ta správná otázka.
Konec sedmé kapitoly