Kapitola šestá – Čtyři čarodějové a pátý
Jel po cestě na koni a přemýšlel o návratu do Edingardu. Měl právě po jednoduché akci, tudíž předem očekával zklamání Elenaor. Sám však nemohl nikterak ovlivnit, na co jej Lyssander vyšle, ovšem po úkolu s baronem očekával zajímavější mise. Přesto si ale nemohl příliš stěžovat, neboť za obdobné úkoly snadno vydělával peníze. Mohl se tak více soustředit na to podstatné jako jeho studium, a ne jen aby ukonejšil Elenaor a její libido.
Prohlížel si v klidu okolní krajinu, až se najednou zarazil. Ucítil totiž náhle soustředění magie. Ihned kolem sebe vyčaroval mohutný štít a z levé strany do něj uhodil obrovský blesk, který jej povalil i s koněm. Dopadl tvrdě na zem a kůň na něm částečně ležel. Chybělo málo a jeho štít povolil pod náporem blesků, tu sílu nemohl vyčarovat jeden čaroděj ale hned několik. Vzápětí uslyšel pokřiky a došlo mu, že spadl do pasti. Neměl však na výběr a dělal, že upadl do bezvědomí, zatímco kůň se snažil zvednout. Za chvíli se ovšem kůň přestal hýbat a jen zažral, odstřelili ho. Byl v hodně špatné situaci a navíc měl zaklíněnou nohou v sedle pod koněm, kterou měl i zraněnou. Měl jen dvě možnosti, buď se vzdá, nebo všechny naláká co nejblíže a pak je nějak zabije. Avšak tím, že jej napadli magií, bylo vše zřejmé. Bílá univerzita jej našla a nehodlali jej ani zajmout, neboť by nepoužili tak silné kouzlo. Zvolil proto druhou možnost a čekal, až kolem sebe uslyší postavy. Pomalu slyšel, co potřeboval, přesto však hrál bezvědomí, i když do něj někdo ťukal.
„Vypadá to, že ho máme,“ řekla jedna z postav. „Je mrtvej.“
„Ne není. Radši ho ale řízní do krku, ať víme, že to nehraje.“
Přišla jeho chvíle, nehodlal k sobě nechat přiblížit zbraň. Cítil ale, že u něj stojí i někdo, kdo ovládá magii. Musí být rychlý, aby to tady vyčistil a pak stihl ještě zareagovat na ty další. Ruce měl u sebe a v nich bleskově vyvolal malý tlakový výbuch, kterým všechny v okolí ochromil. Vzápětí otevřel oči a natočil se směrem k čarodějovi v rouchu. Z rukou mu vyšlehla magická střela, proti které čaroděj nestihnul zareagovat, a proletěla jim skrz, přičemž sebou vzala kusy plíce a srdce. Potom praštil rukama do země a vyvolal pořádnou tlakovou vlnu, která všechny kolem daleko odhodila. Vzápětí na sebe snesl štít a hledal zbývajícího čaroděje. Ke svému úžasu, však nalezl tři. Ti na něj vrhali různou magii nezávisle na sobě, od ohně přes led či blesky, a házeli po něm i zdejší kameny, aby mu ničili štít. Věděl, že tohle nemůže vydržet. V následující chvíli jeho štít praskl a kousek od něj dopadla ohnivá koule, která jej ošlehla. Po výbuchu ho ještě navíc zasáhly kousky zeminy do hlavy, kde neměl helmu. Byl dezorientovaný a chtěl čarovat dále, ale něco dalšího jej zasálo. Nepoznal, o co šlo a pohltila ho temnota.
Probouzel se a stále upadal do bezvědomí. Nikdy nestihnul rozeznat okolí, zatímco jej táhli. Vůbec nevěděl, zda je při smyslech nebo sní. Najednou ale ucítil ledový náraz vody, a když otevřel oči, všude kolem něj zářilo ostré světlo. Nebyl schopen vůbec zaostřit či rozeznat, kolik se zde nachází osob. Pouze rozpoznal, že jej spoutali na židli. Poté se před něj postavila nějaká postava a ta mu napálila co nejsilnější ránu do břicha. Úplně se ohnul na židli, co jen mohl a někdo ho pak vzápětí chytl zezadu za krk a ponořil mu hlavu do vody s kusy ledu. Drželi ho za krk, zatímco se mu plíce plnily vodou. Nemohl se nikterak hýbat a byl bezmocný. Topil se a škubal sebou, ale bylo to marné, tohle nemohl vyhrát. Když už skoro ztratil vědomí, vytáhli ho z vody. Vyplivl všechnu vodu a snažil se nadechnout, ale dostal další ránu do břicha a vzápětí byl znovu hozen do vody. Nemohl ani čarovat, cítil na sobě ochranná zaklínadla. Dokázal se pouze topit, na nic jiného se nezmohl.
Znovu ho drželi pod vodou, dokud skoro neztratil vědomi a pak ho vytáhli ven a hodili na zem. Sundali z něj židli a někdo jej nakopl do ledvin, další pak do břicha. Potom ho mlátili obušky na zemi a kopali dále. Nakonec mu odepnuli pouta ale jen proto, aby mu je zapnuli zepředu. Odtáhli ho následně pryč do jeho cely, kde ho hodili na zem a zabouchli za ním. V cele nebylo okno a vládla tam jen naprostá temnota. Třásl se zimou a vůbec se nehýbal, celé tělo ho bolelo a byl slabý. Nesnažil se dostat ani ke zdi, jen se schoulil do klubíčka a doufal v brzký konec, ať už měl být jakýkoliv.
Nevěděl, jak dlouho byl v cele. Nevěděl ani, zda spal, když pro něj opět přišli. Svítili si loučemi a nikde neviděl okna. Táhli ho po zemi a zavedli ho do velké místnosti, kde ho posadili za stůl. Pak se opět rozzářila světla a on oslepl. Chvíli mu trvalo, než rozpoznal, že před ním někdo sedí, ale neměl šanci poznat, kdo to je. Jen tam seděl a držel se za břicho.
„Karel byl dobrý přítel. Smrt jakou jsi mu dopřál, si nezasloužil.“ Postava mluvila klidně.
Seděl a ani se nehýbal. Nesnažil se ani poznat, kdo to před ním je, ale nepochyboval, že to je jeden z těch čarodějů, kteří ho přepadli
„Co s tebou,“ pokračovala postava. „Můžeme tě mučit, lámat kostí, trhat nehty či rozžhavené železo?“
Nechtěl si nic z toho představit. Měl strach a snažil se ho nedávat najevo, ale třásl se zimou.
„Jsi někdo, kdo kouzlí, takže proč se ubírat takovými primitivními praktikami, ty si můžeme nechat na obyčejné lidi. Tobě bychom mohli zlámat všechny prsty a otočit je jiným směrem, co myslíš?“
Neodpověděl.
„Úplně to na tobě vidím, máš strach o své ruce. Je to zvláštní, umíme sesílat kouzla myslí, ale přesto se bojíme o prsty jako chirurgové. Ne, pro tebe mám něco lepšího. Tvá mentální odolnost mě nutí opustit všechny zaběhlé praktiky a experimentovat. Zabil jsi Karla a za to budeš trpět. Avšak já jsem i vědec a tvůj magický výkon, to jak jsi držel ten štít, zatímco tři čarodějové do tebe mlátili, to bylo prostě úžasné. Tebe budu mučit magií, protože ať už na čarujícího člověka sešleš cokoliv, vždy se mentálně brání. Je až fascinující, co dokáže základní lidský pud. Měl bych o tom naspat práci. Ano, napíšu ji. Nebudeme se tudíž zdržovat, jistě bude obsáhlá. Takže, pánové,“ zavolal na muže, co ho sem dotáhli. „Náš host je již jistě napjatý, co ho čeká jako první.“
Vzali ho za ruce a pověsili za ně na hák jako prase na porážce. Celé tělo jej bolelo ale až jak mu zvedly ruce a pověsily jej za ně, pocítil opravdovou agonii. Chvíli tam pak visel, než mu došlo, co se bude asi dít, kotníky měl totiž potopené ve vodě. Vzápětí čaroděj vpustil do vody blesky a ty ho zasáhly. Celý se škubal a křičel, jak mu blesky projížděly tělem. Nemohl nic dělat. Prokousl si dokonce jazyk a ústa se mu plnila krví, kterou vyplivl. Vzápětí ucítil, jak ho někdo chytl za čelist.
„Sakra, ty už sis prokousl jazyk. Dejte mu ten dřevěný roubík. Ať si ten jazyk neukousne a nezadusí se nám ještě.“
Cítil, jak mu navlékají roubík do pusy. Ihned se zakousl, protože věděl, že ta pravá bolest teprve přijde. V následující chvíli ho opět zasáhly blesky a znovu a znovu. Házel sebou jako ryba na suchu, ale to bylo vše, na co se zmohl. Poté mu zaklonili hlavu a něco mu nacpali do nosu. Pochopil, že se jedná o drogy a nyní jen čekají, až začnou účinkovat, aby vše začalo nanovo. Testovali na něm vliv účinku drog, zatímco blesky skrz vodu ho zasahovaly. Vždy když skoro ztratil vědomí, tak jej propleskli. Nevěděl ani, jak dlouho to trvalo, když mu vytáhli roubík z pusy.
„Jak se tak dívám na ten roubík, mohl bych ti zkontrolovat všechny zuby. Budeme muset sehnat další nebo tenhle ještě sníš. Máš výdrž, to je dobře. Odveďte ho do jeho cely. Nebo spíše odtáhněte, to je vhodnější slovo.“
Svěsili ho a světla se zhasla. Odtáhli ho do jeho cely a tam hodili na zem. Necítil vůbec nohy, a když je ohmatal, rozpoznal, že jsou popálené. Prostě v cele jen ležel a přemýšlel o životě, jak dlouho asi bude žít, a jak moc bolesti ještě zažije.
Dveře od cely se otevřely a čekal, že ho odtáhnout pryč, ale to se nestalo. Místo toho jej někdo nakopl a řekl mu, že tu má jídlo a vodu. Když se dveře zavřely, opatrně se k těm místům doplazil, aby si jídlo nerozvrhl a nacpal si ho do pusy. Nevěděl co to je a ani to vědět nechtěl. Bylo mu ale jasné, že tohle je jen odpad. Cpal si potraviny do úst a pak vylízal i misku. Kdyby to dřevo dokázal sníst, tak by to udělal, takový hlad měl. Strážní věděli, co mají dělat a dávali mu jen minimum potravin, aby ho udrželi slabého. Potom vypil vodu do poslední kapky. Nějakou dobu počkal a snažil se prolomit obranná kouzla, ale záhy pochopil, že to nemá smysl a jen by mrhal silami. Odvalil se tedy zpět do prostoru místnosti a zůstal tam ležet. Co jiného mu zatím zbývalo, než jej ten šílenec umučí. Zpočátku ho chtěli jen zabít a tělo odevzdat univerzitě, ale když zabil jednoho z nich, zařídil si daleko horší osud. Neměl bojovat, měl prostě pod tím koněm umřít a nenechat se zajmout, tak by měl klid. Ale takový on nebyl, neuměl se vzdát a teď za to zaplatí tu nejvyšší možnou cenu.
Přišel čas na další kolo. Stráže ho táhli z jeho cely a mezitím přemýšlel, zda vůbec spal či se mu to jen zdálo. Nijak se nebránil, nemělo to smysl. V hloubi duše se ale vzdát nechtěl a počítal čas, jak dlouho jej tam táhnou. Znovu ho pak posadili na židli a předem si zakryl oči, protože tušil, že se opět rozvití světlo a stalo se. Jeho zrak si trochu přivykl a porozhlédl se. Uviděl před sebou opět postavu a na stole před ní knihy a svitky.
„Připraven na další den? Předevčírem jsme testovali tvoji výdrž a poté i kombinaci drog. Dneska to budou opět drogy, ale zaměníme ničivé kouzla za psychické. Vždy mě zajímalo, jak reaguje člověk, když mu v mysli uděláš chaos po psychické stránce, ale s drogami navíc to nikdo nezkoušel. Je známo, že drogy se dají používat jako stimulanty, ale my zajdeme ještě dále. Pánové, nač meškat tak krásný den, venku svítí slunce a já si chci jít ještě zaplavat.“
Chytly ho silné ruce a cpali mu prášky do nosu. Nebránil se však, nemělo smysl, aby se bránil. Své síly potřeboval na něco jiného, otázka ale byla, zda na to vůbec dojde. Nechali ho pak, aby drogy začaly účinkovat. Během čekání se mu motal celý svět, až nedokázal sedět židli. Museli jej dokonce připoutat, aby nespadl. Stíny před jeho zrakem ožívaly, stěny ožívaly, všechno kolem něj žilo. Vůbec neměl ponětí, co se děje protože on sám se drogám vždy vyhýbal a tudíž s nimi neměl zkušenosti. Nejblíže se k tomu podobaly Marklenovy experimenty, ale ty by k tomu nikdy nepřirovnal, neboť různé drogy dělaly různé stavy a tohle nepoznával. Nebyl si pak jistý, ale ucítil ruku na své hlavě a možná i v oku, slova ale ještě rozeznal.
„Můžeme začít,“ uslyšel zpomaleně a přísahal by, že i smích samotných démonů.
Byly to sny nebo halucinace, nevěděl. Všude viděl všechny ty, co v životě zabil, včetně bestii a málo jich nebylo. Všichni na sobě měli jeho smrtelné rány a sledovali jej, zatímco se nemohl ani pohnout. Potom se však na něj vrhnuli a trhali ho, probodávali a sekali, a bestie si pochutnávali na jeho mase. On s tím ale nemohl nic dělat. Nedokázal ani křičet a divil se, že ještě není mrtvý. Všechny ty co zabil, se na něm střídali a dopřávali mu stejnou bolest, jakou on dopřával jim, když to uznal za vhodné.
Vůbec neměl ponětí o čase a prostoru, když si uvědomil, že ho táhnou zpět do cely, nebo se mu to zdálo? Hodili ho doprostřed cely a nevěděl, zda je to sen nebo ne. Když se ale rozhlédl, opět kolem něj stály jeho oběti a cítil na sobě jejich pohledy. Jen se skloubil do klubíčka a snažil se zavřít oči a ignorovat trýznivé hlasy, které toužily po další pomstě.
Dostal další jídlo a pak další. Vůbec neměl ponětí o čase, či jak dlouho jej drží. Vládla zde pouze temnota. Když ovšem pro něj stále nepřicházeli, udělal si alespoň představu o místnosti. Cela byla pro jednoho vězně, ale během prozkoumávání stále viděl, jak se temnota kolem něj neustále hýbe. Drogy zatím nevyprchaly a místy dokonce viděl nějakého ze svých nepřátel. Kolikrát měl ale i pocit, zda se mu to jen nezdá. Jeho mysl jej zkrátka trýznila po všech stránkách. Avšak nejhorší nebylo jeho uvěznění, nýbrž všichni ti co zabil. Připomněl si tak smrt, která se mu linula z rukou ale hlavně jakým způsobem. Mnozí z těch mrtvých totiž nezemřeli nikterak rychle, ba naopak, ještě jim dopřál bolest před posledním soudem. A nyní to byl on, kdo zažíval bolest, dokonce i z jejich rukou. Donutilo ho to až pochybovat, zda konal správně a rozjímat nad sebou.
Neměl tušení, kolik času strávil přemýšlením o sobě, ale opětovné otevření dveří pro něj bylo vysvobozením, přestože jej čekalo další mučení. Nechal se odvléct, ať už to bylo kamkoliv a znovu přemýšlel nad útěkem. V hloubi své duše nepřestával věřit, že se dostane ven. Nevěděl ale, jak dlouho mu tyto pocity vydrží, než je vystřídá opětovné zklamání.
Znovu ho posadili na židli a rozsvítili světla. Už věděl, že to dělá hůl v místnosti, ale to bylo vše. Nic jiného z místnosti zatím neviděl.
„Napadlo tě vůbec, proč tady jsi?“ zeptal se známy hlas mučitele.
Bylo přece zřejmé, proč je tady, ale doposud o tom nepadlo ani jediné slovo. „Když se člověk mučí, pokládají se otázky.“ Mluvil slabým hlasem, částečně to ale i hrál. „Doposud nepadla ani jedna.“
„Jsi bystrý a nepřestáváš mě udivovat. Začneme tedy s otázkami. Z jaké univerzity pocházíš?“
Že by opravdu nevěděli, koho chytli? Ale proč ho tím pádem vůbec chytali? „Je to snad důležité?“
„Jinak bych se neptal.“
Tohle mu nedávalo smysl. Vždyť přece museli vědět kdo je a proto jej i chytili. Nebo snad tady šlo o úplně něco jiného?
„Tak odpovíš?“ zeptal se netrpělivě čaroděj.
„O co tady ve skutečnosti jde?“
„Otázky pokládám já. Takže ještě jednou a naposled, z jaké univerzity pocházíš.“
Nerozuměl tomu, ale i tak nesměl odpovědět.
„Jak chceš. Moje práce teda bude více obsáhlá, než jsem zamýšlel. Už jen to s těmi drogami a myslí mi dalo možnost napsat spousty stránek. Anebo rovnou napíši knihu, to bude možná lepší. Co myslíš?“
Mlčel, snažil se psychicky připravit na další bolest.
„Tak tedy začneme. Dneska ale půjdeme více zostra, zajímá mě totiž ta odpověď.“
Strážní mu pak odepnuli ruce a připoutali mu je na stůl. Poté mu jeden ze strážných chytl ukazováček na ruce a uvědomil si, co mu chtějí udělat. Hodlají mu vykloubit nebo zlomit prsty, jeden po druhém.
„Která univerzita?“ zeptal se ho znovu čaroděj.
Podíval se přímo na čaroděje, i přes oslňující světlo. Nemohl odpověď, prostě nesměl. „Prosil bych roubík.“
„Jak je libo, bude se ti ale přes něj hůře mluvit.“
Nasadili mu roubík a stále se snažil připravit na to, co mu budou provádět s rukama. Nebyl si ale jistý, zda se na to vůbec dokáže připravit.
„Která univerzita?“ zeptal se čaroděj, avšak odpověď nedostal. „Nemám rád, když se musím chovat jako barbar. Celé jsem to tady chtěl udržet na vědecké úrovni. Dneska tedy ne. Do příště se ale připravím. Vykloubi mu ty prsty.“
Zakousl se do roubíků a sledoval, jak mu vyhazují z kloubů jeden prst za druhým.
Pomalu sevřel ruce v pěst a poté je roztáhl, a pak zase znovu. Dělal to neustále dokola od té doby, kdy ho přivedli zpět do cely. Prsty mu po mučení nahodili zpět, ale dříve než to udělali, ho zase nadrogovali, aby vše více cítil. Navíc kolem něj opět žily stíny, avšak nyní se soustředil pouze na své ruce. Vypadalo to, že celý čin vykonali bez následků. Pochopil, že mu dali ještě jednu šanci, aby promluvil dříve, než budou konat zranění s trvalými účinky. Musel utéct, ale nevěděl jak. Byl slabý a měl na sobě magické ochrany a strážní byli obrovská zvířata, která v tomhle stavu nemohl porazit. Dost možná by je neporazil, ani kdyby byl zdravý. Potřeboval magii.
Dveře cely se otevřely a jeho obvyklý doprovod s loučemi si pro něj přišel. Nyní ho ale odvedli někam jinam než obvykle. V duchu si nechtěl představovat, co mu dneska udělají, ale už ho napadaly strašné věci.
Odvedli jej do jiné místnosti, kde hořely louče. Hned v úvodu si i všiml, jak nějaký skoro plešatý dozorce sedí na vězni a podivně se hýbe. Podíval se však pozorně a uvědomil si, že je to asi žena a má na sobě jen vojenskou blůzu. Dokonce to vypadalo, že se snaží souložit s připoutaným vězněm na židli. Porozhlédl se tedy a našel i cely s dalšími vězni, ti se však snažili nedívat na představení před sebou. Věnoval se proto opět bachařce, která se znechuceně zvedla z vězně. Potom si vzala nůž, a i když vězen křičel a prosil, tak mu uřízla jeho přirození a hodila ho do ohně. Nakonec vězně skopla se židli dozadu a začala se věnovat jemu.
„Ty budeš ten čaroděj, že? Už jsem se na tebe těšila. Kde to jen mám.“ Odešla dozadu něco hledat a shodila ze sebe blůzu. „Tady to je.“ Něco si oblékla a vrátila se za ním.
Díval se na ni a nevěděl, co jej zaráželo více, zda jeho vesta či její znetvoření. Ve tváři měla plno jizev a na těle další po mučení. Pak se jí znovu zadíval na tvář. Měla silně podbarvené oči černým líčidlem a rudou rtěnku. Na hlavě měla několik pramínku vlasů stažených dozadu, ale většina vlasů byla vytrhaná či spálená, stejně jako další kůže po těle. Mučitelé se na ní vyhráli. Avšak fascinovalo jej, že stále poté žije.
„Jak sis už asi všiml, tak kdysi jsem byla na stejném místě.“ Pomalu jej obcházela a hladila ho po hlavě. „Znásilňovali mě, mučili mě, pálili. Vše jen pro zábavu.“ Sedla si přes něj obkročmo. „Když jsem ale byla na svobodě, pořád jsem si říkala, jak jen to těm parchantům vrátím. Můžu vás trestat, jak chci, ale jak znásilnit chlapa? A pak mě to jednou v noci napadlo.“
Okryla si menší prsa a na levém jí chyběla bradavka a celé bylo pořezané. Snažil se na to nedívat a díval se jí do očí.
„Žádný chlap se mnou nic nechtěl mít,“ pousmála se a chybělo jí pár zubů, přičemž hlavně ty přední. „Ale já byla ráda s chlapy. Takže jim dávám na výběr, jako teď tobě. Uspokoj mě, nebo o něj přijdeš,“ znovu se zasmála.
Že by tohle bylo další mučení od toho čaroděje, pomyslel si. Přece jenom čeho více si chlap mohl cenit než toho, co z něj dělalo chlapa. Promluví nebo ne, nebo prostě zkusí, aby ho měl pevnýho jako ocel. Ta mučitelka jej nijak nepřitahovala. Možná kdyby nebyla tak zohyzděna tak by to šlo to ano, ale ne takhle a ještě když je spoutaný na židli. Ne, nesmí mluvit, a když to nevyjde, bude mluvit. Měl totiž informace, které chtěli a i nějaké navíc, bude-li potřeba. Musí to ale dokázat, jako v nevěstinci. Ne vždy jej všechny dívky přitahovaly, když s nimi šel do postele, a přesto to zvládl.
„Mimochodem, všichni mi tady říkají Lucy,“ pošeptala mu do ucha a oblízla jej. „Pry úplně vypadám jako nějaká hrdinka na obrazech v pevnosti, byla to válečnice,“ opět se zkaženě zasmála.
Lucy mu stáhla kalhoty a rozřízla košili, přičemž najednou měla v očích úžas. „Nádherné jizvy. Jsi jako já. To si užijeme, co říkáš, jsme stejní.“
Jen z části a to hodně vzdálené, řekl si v duchu.
Lucy mu potom chytla jeho mužství a umyla mu ho. Byl rád za vlažnou vodu, ale ocenil by teplejší. Pak si před ním Lucy umývala svůj rozkrok a během toho se snažila svůdně usmívat, moc jí to ale přes chybějící zuby nešlo. Potom jej chytla za jeho meč a chvíli si s ním hrála v rukou, zatímco mu olizovala ucho. Pak na něj nasedla a začala se vlnit. Soustředil se jako nikdy, v sázce bylo příliš mnoho. Snažil si představovat někoho jiného, nevěděl ale koho, nikoho jí podobného neznal. Přestal tedy s představami a soustředil se na její tělo, jak se dotýkají. Po chvíli začala Lucy sténat a to mu naštěstí pomohlo. Lucy na něm rajdovala a užívala si sex, přičemž mu tiskla jeho tvář na svoji hruď a pevně ho držela za hlavu. Nevěděl, jak dlouho to trvalo, ale nakonec se neudržel a udělal se. Lucy pak zpomalila a nakonec ho chytla za tvář.
„Tak pro tebe si zítra pošlu znovu, brouku,“ vrazila mu svůj jazyk do pusy. Pak se zadívala na vězně. „Takhle se máte chovat k ženě, vy hovada tupý,“ zakřičela. Potom mu natáhla zpět kalhoty a oblékla si něco jiného než jeho vestu. Jeho odvedli zpět do cely, ale nyní už měl plán, jak odsaď uteče nebo u toho zemře.
Pomalu dojídal jídlo a v hlavě se mu rodily detaily plánu. To, že se nechával mučit a znásilňovat bez odporu mělo svoje důvody. Potřeboval načerpat síly a zároveň naznačit strážným, že je zlomený. Bohužel měl i obavy, zda tomu tak nebylo, ale věřil, že zatím stále ne, jinak by měl jiné myšlenky. Jeho mysl však sklouzávala k ještě další neblahé představě. Co když stále sedí v mučírně a je pod drogami a ten čaroděj se mu hrabe v hlavě. Byla to děsivá představa a pro své dobro doufal, že tomu tak není.
Jakmile dojedl, rozlomil dřevěný talíř a kousek si upravil a schoval do rukou. Jeho plán byl jednoduchý. Jak přijde stráž, bude předstírat, že jí i dřevo z toho jaký má hlad, což ostatně ani nemusel, neboť měl šílený hlad. Vše potom záleželo na tom, zda ho odvedou za Lucy nebo za čarodějem. U Lucy totiž viděl, jak vypadá místnost. Zároveň věřil, že u ní najde něco užitečného, ale u čaroděje ho vždy oslepovalo světlo. Co se týkalo stráži, měl i představu jak je dostane. Jednoho strážného měl vyřešeného naprosto jednoduše, druhého sice nevěděl, jak zabije, ale musel to risknout. Nechtěl si nechat poranit ruce či hlavu a nedej bože si nechat uříznout ptáka.
Uslyšel klíč v zámku, schoval si kus ostrého dřeva do ruky pod pouta a jiný kus hladově okusoval. Když se pak otevřely dveře, strážný se začal smát, jaká je z něj troska. Vzali ho potom jako vždy do podpaží a táhli jej pryč. Měl ovšem trochu nadzvednutou hlavu a sledoval cestu. Doufal jak jen mohl, aby ho opět vedli k Lucy.
Chodba pomalu ubývala a blížilo se rozcestí. Srdce mu bušilo jak nikdy a když přišlo rozcestí, odbočili k Lucy. Pousmál a nyní už jen čekal, až bude před těmi správními dveřmi. Potom nastala jeho chvíle, už byl skoro u dveří. Svůj útok naplánoval pod jednou z loučí, aby přesně viděl nohy a mohl zasáhnout strážného. Když byl pak u louče, povytáhl si kus dřeva. Z ničeho nic se vysmykl a bodl strážného na vnitřní straně do levé nohy, přesněji do tepny. Znal anatomii těla dokonale a byl by div, kdyby minul. Strážný se ihned chytal za nohu a pro něj přišla ta těžší část, postavit se na vlastní nohy a rychle bodnout druhého strážného do krku. Svoje nohy už ale nepoužil ani nevěděl jak dlouho, necítil je a měl je popálené. Síly ale našel a odrazil se a naskočil na krk druhého strážného. Bodl bachaře do krku, a i když minul tepnu, zasáhl průdušnici. Strážný ho pak ze sebe shodil a on tvrdě dopadl na zem, ale pohled na strážné mu vyloudil úsměv na tváři. Jeden bachař se snažil popadnout dech, zatímco druhý si držel nohu a pod ním se tvořila kaluž krve. Uspěl, nyní už jen stačilo počkat a smrt si pro ty dva přijde sama.
Když oba zemřeli, doplazil se k nim po čtyřech a sebral klíče. Chvíli hledal ten správný, ale našel ho a konečně byl volný. Najednou opět pocítil magii a jeho blokování schopností bylo v poutech. Od strážných sebral i další klíče a obušek. Rozhlédl se, zda ho někdo neslyšel, ale tady ve vězení pořád někdo křičel. Pomoci zdi se zvedl na nohy a dobelhal se ke dveřím. Nohy měl ve špatném stavu a každý krok ho bodal. Otevřel si dveře od mučírny s Lucy a ta si právě užívala s dalším vězněm. Pro její smůlu však byla zády k němu a navíc utěšená až nevnímala okolí. Pomalu se k ní blížil a vězňům naznačil, aby byli zticha, protože ho viděli. Došel až k Lucy a poklepal jí na rameno, ta se otočila a vzápětí ji praštil obuškem po hlavě. Osvobodil vězně, který vzal klíče a šel otevřít místní cely. Sám mezitím chytl dezorientovanou Lucy a přitlačil k zemi.
„Kde mám věci. Měla jsi mojí vestu, kde je zbytek a kde je ta vesta.“
Lucy ale nevnímala, tak ji přidusil, aby získal její pozornost.
„Kde jsou moje věci.“ Věděl, že tady nejsou. Necítil totiž hůl, musela být mimo jeho dosah.
„Tady nejsou, má je Ignác.“
„To je ten čaroděj? A kdo jsou ti další dva.“
Nechtěla odpovídat, tak ji udeřil.
„Ano, a ti dva jsou Anabel a Franc.“
„Kde je najdu,“ to byla poslední otázka, na další už neměl čas, vězni byli volní a dívali se na něj.
„V pevnosti, nejspíše budou ve svých komnatách.“
To mu stačilo, lov mohl začít. Zadíval se na vězně, kteří ho pozorovali. Všem viděl na očích, že zažili z její ruky to samé co on. Vzhledem k tomu, že sám neměl rád znásilňovače, nehodlal dělat rozdíl mezi mužem a ženou. Zvedl se a opřel se o zeď.
„Dělejte si s ní, co chcete.“
Vězni se pousmáli a přikyvovali, zatímco Lucy měla najednou ve tváři obrovský strach. Více se už o ni nezajímal a přesunul se k věcem dozadu. Ohlédl se však a uviděl, jak někteří Lucy mlátí, zatímco jiní pokoušejí znásilnit. Bránila se, ale co zmohla sama beze zbraně proti deseti nasraným vězňům. Nasadil si svoji vestu a procházel bedny. Našel nějaké jídlo, rychle jej zhltnul a hledal dále. Našel dále slabé odvary, co měly připomínat léčící odvary. Uvědomil si, že byly pro mučené vězně, aby vydrželi ještě chvíli, ale i tak je všechny vypil. Vzápětí pocítil jejich účinek a sedl si na bednu. Pak si vyléčil částečně nohy a obvázal si je, aby už byl schopen chodit bez pomoci. Hlavní síly ale šetřil na Ignáce, Anabel a France. Bylo mu jasné, že se s nimi nemůže utkat čistě magicky. Pokud však dříve najde svoje vybavení, misky vah se nakloní v jeho prospěch, protože jestli bude mít své lektvary, hodlá do sebe dostat koňskou dávku, aby je mohl zabít v souboji.
Když se dal do kupy, vězni zrovna skončili s Lucy. Na její tělo nebyl nikterak pěkný pohled, ovšem to už ani za živa.
„Díky, chlape, máš to u nás,“ začal jeden z vězňů. „Ta děvka si zasloužila chcípnout hnusně. Když jsi ji totiž neuspokojil, nechala tě vykrvácet.“
„Můžete mi to rovnou splatit. Kde to vůbec jsme?“
„V pevnosti lorda Grandera,“ řekl jiný vězeň. „Věznice je přímo pod ní.“
„Víte, kterým směrem má Lyssander posádky?“ Musel se dostat zpátky. Mohli jej sice pokládat za mrtvého, ale bude se potřebovat pořádně vyléčit a to na cestách nedokáže.
„Musíš na severovýchod,“ řekl další. „Co hodláš dělat teď?“
„Čekají mě tři mrtvoly.“ Zvedl se na nohy. „Těšilo mě, pánové. Šťastnou cestu, ať už jdete kamkoliv.“
Vyrazil na cestu za pomstou, na jejímž konci jej čekala toužebná Ignácova krev. Na Ignáce se opravdu těšil, toužil po něm celým svým srdcem. A jestli během útěku měl zemřít, tak o jedné věci nepochyboval, Ignác zařve s ním.
Když opouštěl vězení, vždy mířil jen nahoru. Nikam jinam ani nemohl, pokud chtěl ven. Po cestě měl relativní klid, ale sem tam musel zabít náhodného dozorce ze tmy. Vždy přitom prohledal těla, zda u něj nenajde cokoliv užitečného, jako dýky. Netrvalo dlouho a konečně našel, co hledal, okno kterým uviděl zapadající sluce. Více už ani vidět nepotřeboval a to jej hnalo chodbami výše nahoru. Bohužel pro něj se ale vyvolal poplach. Skupina, kterou osvobodil, musel někdo najít. V tu chvíli věděl, že nemá čas a budou se jich vyptávat, jak se dostali ven a tím pádem jej budou hledat. Spěchal tedy.
Dostal se až k jedné ze strážnic, ve které seděli dva strážní v plné výzbroji. Pokud chtěl projít, musel přes ně. Nechtěl ale použít magii, potřeboval šetřit síly. Zároveň však neměl sílu, aby je zabil v šermu. Otevřel dveře a hodil dýku jednomu strážnému do hlavy. Sebral pak židli a z otočky ji přetáhl po druhém bachařovi. Ihned rozbitou židli pustil a vzal další a znovu přetáhnul bachaře na zemi. Potom uchopil meč ze stojanu a přiložil ho bachaři ke krku.
„Kde najdu čaroděje od Grandera.“
Bachař váhal a měl v očích strach. „Já nevím, asi ve východním křídle. Tam chodí všichni vysoce postavení.“
To mu stačilo, zatlačil na meč a dovybavil se dalšími věcmi. Sebral jídlo a rychle ho jedl, zatímco se převlékal do oblečení od bachařů. Zároveň měl štěstí, byly zde i normální hadry a zbroje. Poté se vydal na cestu a nyní potřeboval najít někoho, kdo slouží přímo v pevnosti a nejlépe ve východním křídle.
Když už byl v pevnosti, všude vládl klid. Sklopil si hledí helmy a pokračoval do východní části. V hlavě si říkal, že je šílenec a že má utíkat a ne se ještě více prokopávat do sršního hnízda. Avšak zároveň věděl, že je musí zabít, jinak by daleko neutekl. A taky je chtěl zabít. Chtěl cítit, jak jim uniká život z těla. Chtěl na svých rukou cítit jejich krev. Trochu až litoval, že není nekromant, protože ti umí zachytit duši z těla a čerpat z ní sílu. Není to údajně jednoduché, ale to by mu opravdu bodlo. Až jej napadlo, jak by mu asi říkali, kdyby ještě ovládal nekromancii.
Ve východním křídle potkal dva strážné, kterým se nezdál. Musel proto rychle zahnout za roh, kde zhasl svíčky a vytáhnul si dýku. Sotva za ním strážní přišli, pustil se do díla. Byli ale obezřetní a už měli zbraně v rukou. Muže co měl nejblíže, musel přitlačit tělem ke zdi, aby mu dýkou prořízl krk. Druhý po něm sekl mečem a ránu schytal do zad. Zbroj ho pokryla, ale nebyly to žádné pláty a silně úder pocítil na ledvinách. Rychle tedy ustoupil od umírajícího a postavil se druhému strážnému čelem. K jeho smůle měl strážný meč se štítem, zatímco on měl v rukou jen dýku. Meč u pasu už nestihl vytasit a k tomu potřeboval strážného živého a nejlépe oblečeného čistě a ne od krve. Podíval se trochu na sebe a uvědomilo si, že na levé ruce měl slušný celistvý pancíř, musel ji při útoku obětovat. Udělal klamný výpad a úder mečem nechal dopadnout na ruku, která mu ihned brněla. Věděl, že zítra s tou rukou pomalu nepohne, ale to bylo až zítra. Vzápětí zaútočil dýkou, kterou narazil do štítu. Bohužel mu ale ruka příliš zabrněla a dýka mu z ní vypadla. I tak ale pokračoval v plánu a stále udělal krok dopředu. Narazil levým ramenem do hrudi strážného a dostal se mu ke krku, jež mohl zachytit. Strážného pak povalil na zem a sedl si mu na hruď. Levým kolenem muži zablokoval ruku s mečem a škrtil ho. Sice byl mlácen nepříjemně štítem do pasu, ale musel potlačit bolest. Strážný už skoro upadal do bezvědomí, když ho nechal nadechnout a naklonil se k němu.
„Kde má pokoj nejbližší z čarodějů.“
Strážný kuckal, ale odpověděl. „O patro výš na konci chodby, poslední dveře vlevo jsou od France.“
Více vědět nepotřeboval a opět zesílil stisk. Dusil bránícího se strážného a měl během toho divný pocit, ještě nikdy nikoho neuškrtil. Když byl pak strážný mrtev, zadíval se mu do prázdných očí, bylo to jiné než obvykle. Hodil však celou událost za hlavu a rychle se převlékl do jiné uniformy a odtáhl těla. Zároveň pozhasínal svíčky a pokračoval k pokojům.
Dostal se k pokoji od France a všude zatím vládl klid. Viditelně o něm ještě bachaři nevěděli, to ovšem nebude trvat věčně. Zabušil tedy na dveře a dýku si schoval pod ruku.
„Kdo je tam,“ ozvalo se zpod dveří.
Na hlavě měl helmu a hledí měl spuštěné. Doufal, že Franc nepozná jeho hlas, i když ho upraví. „Stráž, pane. Nesu vám zprávu z vězení. Je to naléhavé.“
„Nemám čas, přijď později.“
To tam máš kurvu nebo co. „Omlouvám se, pane, ale pán Ignác mi řekl, že vám to musím předat. Je to naléhavé.“
„No dobře.“
Připravil se, musí být rychlý, přestože má na sobě poloplátovou zbroj. Dveře se otevřely a v nich stál Franc jen v županu. Ihned France přetáhl do zubů ocelovou rukavicí, aby jej dostal zpět do pokoje a při vstupu za sebou zabouchl dveře nohou. Rychle pak přistoupil k čaroději a přiložil mu dýku pod krk, čímž jej zatlačil ke stěně. Ohlédl se po pokoji a nevěřil vlastním očím, v posteli opravdu ležela dívka, která se kryla pokrývkou. Neměl na výběr, nesměla jej poznat, natož vypovídat. Natáhl k ní levou ruku a poslal na ni magickou střelu, která ji zasáhla mezi prsa, kde propálila pokrývku. Dívka stačila sotva zakřičet, čehož se obával, ale nebylo to dost nahlas. Franc se mu pokusil vymanit ze sevření, ale dupl mu na nohy botou a rozdrtil mu palec. Vzápětí musel Francovi zacpat pusu, neboť se rozeřval. Sotva nastal klid, mohl se rozhlédnout po pokoji. Oči se mu však náhle rozzářily, protože uviděl lektvary. Zpátky se pak podíval Francovi do očí a přitlačil na dýku, až se spustila rudá.
„To jsi ty, že, ten z Bílé univerzity,“ začal koktat se strachem Franc.
Pozorně se zadíval na France. „O čem to mluvíš.“ To nedávalo smysl. Tak Ignác působil, že to neví ale Franc ano?
„O tom oznámení z Bílé univerzity. Ignác ani Anabel tomu nevěřili, ale já ano. Jsi to ty, že?“
Nehodlal se jen tak prozradit, i když hodlal France zabít. „Proč jste mě chtěli zabít.“
„Na to se nesmíš ptát mě ale Ignáce, to on ten útok nařídil.“
„Proč.“
„Já nevím, sám tomu nerozumím.“
Nic mu nedávalo smysl. „Kde najdu Ignáce.“
„Stejně mě zabiješ, jako jsi zabil ji.“ Franc se podíval na postel. „Vím, kdo jsi, ten po kom pátrá univerzita, ať říkáš, co říkáš.“
„Tím pádem jistě víš, co se ti stane, jestli mě nedostaneš k Ignácovi. A po tom co jsem si zažil ve vězení, mám opravdu nepopsatelné chutě prahnoucí po pomstě.“
„A co třetí možnost?“
„Jaká možnost?“
„K Ignácovi se nikdy nedostaneš, já ti ale můžu pomoct.“
„A proč bys to dělal?“
„Ještě se necítím na smrt. Dostanu tě k Ignácovi a ty ho zabiješ. Pravdu budeme znát jen my dva. Nikdo se to nedozví.“
Tady šlo o něco horšího, intriky čarodějů. „Tobě jde o Ignácovo místo. Proč bych ti měl věřit?“
„Jak jsem řekl, chci ještě žít.“
„Jak mě hodláš dostat k Ignácovi.“
„Portálem. Vycítí magii ode mě a nebude tudíž překvapen a tím nastane tvoje chvíle. Navštěvujeme se s nimi běžně.“
A zároveň tvoje. Ihned poté co zabiju Ignáce, se mě sám pokusíš zabít. Moc pěkný plán. „Kde jsou moje věci.“
„Všechny je má Ignác. Něco mezi nimi našel, protože nás k nim nechce vůbec pustit.“
Co tam mohl Ignác najít, pomyslel si. Stejně nemám na výběr a lepší šanci nedostanu. Přetočil si France zády k sobě a dal mu nůž pod krk. Tlačil pak France k jeho stolu s lektvary.
„Lektvary na léčení, dva a další dva na povzbuzení.“
„To je koňská dávka.“
Přitlačil na Francův krk. „Ptal jsem se na rady doktora?“
Franc pro ně opatrně šáhl a odzátkoval je.
Vzal si první lektvar, přičichl k němu a rozpoznal vůně. Ihned ho kopl do sebe a začal pociťovat účinky. Vzal si pak další a postupně vypil všechny čtyři. Uvědomoval si, že tohle je enormní dávka, ale potřeboval je. Bylo mu z nich i špatně, jak začaly nabíhat a zvedl se mu žaludek. Přesto ihned pociťoval, jak se mu regeneruje tělo a do žil se mu dostává nová síla. Donutil pak France naházet další lektvary do brašny, což mu nelíbilo, protože to byla jeho oblíbená brašna. Pak si ji přehodil přes rameno a pevněji chytl France, nechtěl nic riskovat.
Přesunuli se k portálu, kde si Franc připravil krystaly. S nožem na krku se mu nepracovalo dobře, ovšem dokázal se přesto přenést. Popohnal ještě navíc France, neboť mu každou chvíli dojde čas a spustí se poplach v celé pevnosti. Franc se dal do vyvolávání a otevřel se portál, velký zářivě modrý kruh ohraničen bílým kruhem, který vše udržoval. Portály byly samy o sobě zvláštní, každý měl údajně barvu závislou na povaze vyvolávajícího a cílového místa.
„Uvědom si, že tam jdeš se mnou. Jestli se neobjevíme tam, kde máme, ty rozhodně zemřeš. Opravdu můžeme projít?“
„Horší už to být nemůže ne?“
To by ses divil. Nadechl se a tlačil France do portálu. Sotva vstoupil do portálu, pohltilo ho typické temno tohoto kouzla a pod nohami nic necítil, přestože po něčem šlapal. Když pak doopravdy ucítil zem, rychle se rozhlédl a snažil se zaostřit rozmlžené oči. Ihned poznal podobnou místnost jako od France.
„Co potřebuješ, Franci?“ ozvalo se od postavy, která k nim stála zády před stolem. Ten hlas však poznal, Ignác. Díval se na něj, zatímco Ignác se na ně s nezájmem otočil. Vzápětí však jeho zájem v očích vystřídal strach. Žduchnul France k Ignácovi a trhnul dýkou, čímž mu otevřel hrtan společně s pravou tepnu. Pak upustil dýku a v rukou si vyvolal nedokonalou kouli. Ignác mezitím zachytil svého umírajícího přítele a rychle jej odhodil stranou, aby se mohl bránit proti kouzlu. Tohle přesně chtěl, vidět v Ignácových očích zoufalost společně se strachem. Vypustil na Ignáce kouli, proti které se sotva stačil ubránit a ta jej odhodila přes stůl. Rozeběhnul se a přeskočil stůl, kde dopadl na Ignáce a rychle ho praštil do hlavy. Poté Ignácovy chytl pravou ruku a zlomil mu jí v kloubu. Jeho předávkování lektvary na něj působilo jako extáze. Ignác zařval bolestí, ale ještě ho čekalo zlomení druhé ruky ve stejném místě. Ignácův řev ho částečně uspokojil, avšak k dokonalosti stále chybělo hodně. Zacpal mu pak pusu hadrem a věděl, že má od něj klid. Ignác sice mohl ještě čarovat, kdyby se soustředil, ale věděl, že to nedokáže. Musel by být jako on, ukutý v bolesti aby se nad ni dokázal povznést. Jen díky tomu, že je Marklen cvičil bolestí, byl schopen dostat se z vězení a ignorovat všechny faktory, které ho jinak omezovaly.
Postavil se nad Ignáce a v duchu se usmíval. Zkontroloval France, ale ten mezitím vykrvácel. Znovu se pousmál. Největší úsměv však vyrojil až ve chvíli, když uviděl svoji kompletní výstroj. Chtěl se ihned začít oblékat, ale někdo zabouchal na dveře.
„Ignáci, to jsme já, Anabel. Slyšela jsem divné zvuky. Ignáci, jsi tam, jdu dovnitř.“
Pousmál se ještě více a schoval se za dveře s dýkou v ruce. Nějaký z bohů mi dnes doopravdy dopřává, řekl si v duchu a vyčkával. Dveře se pomalu otevřely a dovnitř vstoupila Anabel. Doslova ztuhla v moment, co viděla oba své kolegy na zemi ve strašných pózách. Zatlačil na dveře a než se zavřely, vrazil dýku Anabel do ledvin. Ta zavřískla, ale zacpal jí pusu. Vzápětí Anabel otočil za rameno, aby jí viděl do očí a zabodl jí dýku do břicha. Díval se Anabel do vyděšených očí, dokud neklesla na kolena. Uchopil ji pak za temeno hlavy, a když se mu znovu zadívala do očí, zabodl jí dýku do krku. Anabel klesla na zem, kde se kolem ní tvořilo krvavé jezero, zatímco se jí díval do očí. Jakmile zemřela, zadíval se na Ignáce, který vše s hrůzou sledoval. To co mu však spatřil v očích, ho neskutečně naplňovalo blahem. Rychle se pak převlékl do své zbroje, protože z venku se už ozývaly poplašné zvuky. Sotva se ovšem oblékl, zalil jej další blažený pocit. Na nohy si ještě nalil jeden ze svých lektvarů a do pusy si zakousl rukavici. Tušil totiž, že ho to bude šíleně bolet a nemýlil se. Nohy si obvázal a nasadil si boty. Nakonec si vyzkoušel přivolání hole, na kterou dojde jako opěrný bod.
Vrátil se k Ignácovi a přemýšlel, jak nejrychleji by ho mohl bolestně zabít. „Vím, že nemáme příliš mnoho času, ale i tak se budu snažit naše společné chvíle, co nejvíce využít,“ pronesl pobaveně. Všiml si však zvláštní truhličky, co ležela v otevřeném šuplíku. Byl v ní bílý prášek. Najednou ho to napadlo, zdroguje Ignáce a pak jej zabije, přičemž jeho pomstu navýší účinky drog. Přetočil Ignáce na záda a chytl ho za hlavu.
„Dříve než začnu, chci vědět, proč jste mě napadli.“ Ignácovi ale nebylo do řeči a stále byl v šoku. „Ignáci,“ pořádně jej chytl za hlavu a přiblížil se k němu. Jejich oči od sebe dělila jen délka prstu. „Proč jste mě napadli.“
Ignácovi se třásly oči strachem, ale dokázal odpovědět. „Byl to rozkaz z vyšších míst.“
„Čí rozkaz.“
„Já nemůžu,“ pronesl Ignác s ještě větším strachem.
Ignácovi muselo být jasné, že jej zabije, ba hůř. Přesto to vypadalo, že má větší strach z toho, že promluví. O jedné věci ale nepochyboval, jeho zajetí nemělo vůbec nic společného s Bílou univerzitou, což ovšem znamenalo jediné, měl dalšího nepřítele. Nyní s tím ale nic nezmohl a musí zmizet, avšak stále tu byl Ignác a pomsta.
„Ve vězení ses mě ptal, kdo jsem. Myslím, že je ta správná chvíle, abych ti odpověděl.“ Otočil se na Francovo tělo a Ignác taky. „Měl pravdu.“
„Ne,“ řekl potichu zoufale Ignác.
„Ale ano.“ Zvedl se a natáhl se pro truhličku s drogami. Poté začal Ignácovi cpát bílí prášek do nosu, očí, pusy, uší, no zkrátka všude kudy by se mu dostal do těla. Ignác se bránil, ale nakonec do něj těch pár kilo, co bylo v truhličce, dostal. Když se pak narovnal nad třepajícího se Ignáce, uviděl jeho zorničky, které byly rozšířené. Usoudil, že už drogy musely účinkovat. Hřálo jej to na srdci, avšak tím ještě neskončil. Hodlal se Ignácovi pomstít do poslední kapky krve za to, co mu provedl. Vzal si nůž na otvírání dopisu a lehounce jej Ignácovi zabodl do oka. Chvíli si pohrával s levou rohovkou, dokud nebyla otevřena a pak následovala pravá. Mohl jen doufat, že Ignác trpí, přestože to nijak nedával najevo. Nakonec Ignácovi probodl obě tepny v podpažích a nechal jej vykrvácet. Škoda, že neměl více času. I tak se ale cítil naplněn blahem a ještě navíc, jak kolem Ignáce rostlo rudé jezero, ve kterém se stále jen třásl. Jeho chtíč byl najednou ukojen.
Nyní byl čas utéct. Oknem to však nešlo, hned kousek byla věž a v ní viděl vojáky. Jediná cesta byla přes pevnost, ale měl už na sobě svoji výstroj a neměl žádnou tendenci ji tady nechat. Byla už ovšem tma a mohl ji využít ve svůj prospěch. Naposledy se tedy ohlédl na svůj výtvor a těla, která po sobě zanechal a vyrazil.
V chodbě oběma směry vždy vyvolával vítr a zhasínal svíce. Hodlal postupovat v temnotě a v bezpečí, které mu tma poskytovala, přestože se palácem ozývaly zvuky poplachu. Plán měl jednoduchý, musel se dostat na strážnici na jedné z bočních zdí, kde se napojovalo křídlo pevnosti. Odtamtud hodlal už slézt ze zdi a utéct do lesa, kde se všem ztratí. Co bude dělat potom, prozatím nebyl jeho současný problém.
Procházel temnými chodbami a za další zatáčkou chtěl opět zhasnout svíce, byli v ní ale čtyři vojáci. Přitiskl se ke stěně a dobře si je prohlédl. Pak zhasl svíce, přičemž vojáci ihned zpozorněli. Pomalými kroky se k nim vydal, zatímco pravou rukou se přiblížil k meči. Bez jediného dotyku vytasil čepel u pasu a hodlal rozpoutat své umění. Přiblížil se k vojákům na bezpečnou vzdálenost, aby nešel vidět a jen k nim natáhl ruku. Vzápětí začal kmitat prsty a meč sekal a poslouchal jeho rozkazy. Skoro si připadal jako hudebník, který svými prsty vytváří tóny. Avšak hudba, jakou vytvářel, neměla nic společného s uměním, které by všichni ocenili. Místo libozvučných tónu se chodbou ozýval křik plný zoufalství, protože vojáci se nedokázali bránit zbrani, kterou nedržely paže. Lordovi muži díky tomu umírali pod údery meče v naprostém zmatku, a když vše skončilo, překročil jejich těla a pokračoval v útěku z pevnosti.
Nijak nemeškal a snažil se utéct z pevnosti, co nejrychleji mohl. Dostal se až k menším vratům, které jak věřil, skrývaly cestu na svobodu. Zároveň měl však pocit, že by je neměl otvírat, protože tam někoho najde. Pootevřel tedy půlku vrat, ale nikdo za nimi nebyl. Vešel tedy dovnitř a zavřel za sebou. Zjistil, že měl pravdu a tohle byl průchod na nádvoří. Sice tudy úplně nechtěl jít, ale aspoň si mohl vybrat vlastní cestu k hradbám. Udělal však dva kroky a protější vrata se otevřely v obou velkých křídlech, přičemž zpoza nich se ozýval silný hlas.
„Jak to, že tu není Ignác a jeho banda. Sakra od čeho je mám. Už dávno mě měli informovat o tom, co se děje. Sežeň je sakra, za co je platím.“
Ztuhnul, a s ním těch dvacet mužů a lord Grander.
„A ty jsi ksakru kdo?“ zeptal se překvapeně Grander a rozhlédl se po svoji gardě. „Tak na co kurva čekáte, zabijte ho!“
Přivolal si hůl, zatímco lordovi muži se proti němu rozeběhli. Vytvořil kouzlo a hlava hole se rozžhavila. Poté hůl přetočil před sebou a sotva roztahoval ruce, linul se z nich neviditelný kouř, který vlnil okolní vzduch. Jedinou myšlenkou pak zažehnul jiskru a celý prostor před ním se náhle vznítil. Znenadání se tak skoro všichni lordovi vojáci ocitli v plamenech. Následně oheň rozšířil až ke stěně k druhým dveřím, které se za lordem zabouchly. Vzápětí všechny planoucí lidské pochodně roztáhl do stran a vytvořil si uličku k lordovi. Jeho poslední tři vojáci svírali zbraně se strachem a pozorovali jej. Procházel mezi hořícími těly, a ty postupně s každým jeho krokem klesaly na zem. Šel pomalu a hrál na efekt, přičemž ve své myslí si už přivolal meč. Grander se snažil schovat za vojáky a štěkal po nich rozkazy, ale to mu nebylo platné. Lord mohl pouze slyšet cinkání oceli a následné sekání těl, ze kterých dopadaly kousky i na něj.
Sotva ukončil boj, postavil se nad krčícího se a vyděšeného lorda Grandera. Ten se na něj sotva dokázal podívat a nijak nedostál svému titulu lord.
„Kdo vůbec jsi?“ zeptal se strachem Grander.
Neodpověděl, jen se na Grandera dále upřeně díval a zvažoval, co má dělat. Uvědomoval si, do jaké situace se právě dostal. Pokud Grandera zabije, odsoudí se tím sám, neboť zabil vysoce postaveného šlechtice. Pokud jej ovšem nechá žít, je mrtev stejně, neboť Grander se mu bude chtít pomstít. Když jej ale zabije, riskuje tím pomstu jiných šlechticů, avšak ti musí mít koho obvinit. Mohl se ovšem spoléhat na nevědomost jiných a dovolit si skrýt pravdu pod závoj smrti? V podstatě však bylo jedno, jak se rozhodne, vždy to bude jen špatně. Zbývalo mu tím pádem jediné, vybrat tu bezpečnější možnost.
Natáhl k Granderovi ruku a pozvedl jej na kolena, aniž by se ho dotknul. Poté se napřáhnul mečem a uchopil jej obouruč. Musím to udělat, zopakoval si naposledy v duchu. Jen jako anonym budu mít větší šanci přežít. Sekl mečem a Granderova hlava se několikrát přetočila ve vzduchu, než dopadla na zem. Svoji myslí pak uhasil všechen oheň a otevřel vrata, kterými lord přišel. Na nádvoří byl relativní klid a podařilo se mu proklouznout přes hradby do lesů, kde utíkal co nejdále od tohoto místa.
Když byl dostatečně daleko a alespoň na chvíli v bezpečí, sundal si helmu a pořádně si oddychl. Tím to však neskončilo. Musel se ještě předklonit a nacpat si prsty do pusy, aby vyvolal zvracení. Jeho obsah žaludku díky nedostatku stravy a množstvím lektvarů jaké vypil, byl pro něj toxický. Byl nucen si vyprázdnit žaludek, a to bezprecedentně. Franc měl pravdu, dal si koňskou dávku lektvarů a to pro něj znamenalo vysokou toxicitu, kterou potřeboval snížit. Za normálních okolností by vypil lektvary na čištění krve, ale žádný neměl. Navíc tyto lektvary mají nízkou životnost a po třech dnech se samy stávají jedovatými. Proto si je vždy připravoval před akci, ale i tak se je snažil využívat co nejméně, neboť byly náročné pro organismus. Neměl však u sebe vybavení ani přísady. Musel tudíž snížit toxicitu jinak, než se všechno co vypil, vstřebá. Byl to sice primitivní způsob, ale nesměl riskovat otravu, které by nakonec podlehl.
Jakmile všechno co mohl, vyzvracel, podíval se na hvězdy. Byly krásné a pohled na ně jej uklidnil. Zároveň si až nyní uvědomil, co doopravdy ve vězení zažil a co musel udělat, aby se dostal ven. Vše na něj spadlo, ale snažil se to hodit za hlavu do doby, dokud nebude v bezpečí. Vydal se pak znovu na cestu a nohy ho začaly bodat a bolet, ale to byl teprve začátek.
Po dvou dnech cesty na severovýchod byl již unaven a necítil půlku těla. Hlava mu třeštila a bylo mu neustále špatně z prázdného žaludku. Jedl jen pár bobulí, co našel a ani nevěděl, kdy naposledy pil vodu, když nepočítal rosu z trávy. Nenarazil na jediné jezírko nebo potůček a ani zvířata tu žádné nebyly. Postupoval jen dále podle slunce, nic jiného nemohl dělat.
Na konci dne kdy už padla noc, uslyšel vlčí vytí. Nebylo to zrovna to, co chtěl slyšet, ale vidina masa a krve kterou mohl pít, mu dodala síly. Šel tedy za zvukem a našel smečku ohlodávající napůl snědeného losa. Vlci se nijak nechtěli dělit o svoji kořist, ale to ho nezajímalo a po pár jednoduchých kouzlech je rozehnal. Vyvolal poté kolem sebe bariéru, aby nebyl rušen a mohl se pustit do losa. Nejdříve mrtvé zvíře obalil ohněm a maso aspoň trochu spálil, následně ho začal jíst. Jedl ho však jak ti vlci, přímo pusou a rukama odtrhoval kusy z mrtvého zvířete.
Dříve než šel spát, konečně našel kaluž vody a nijak neváhal a celou ji vypil. Bylo mu jedno, jak je ta voda špinavá a vypil ji do poslední kapky. Bohužel jako čaroděj si nesměl vyčarovat vlastní vodu a následně ji vypít, přestože k tomu měl tendence. Vyvolaná voda totiž neobsahovala potřebné minerály a ještě by zhoršila jeho stav a metabolismus těla. Mnozí čarodějové studovali tuto problematiku a napsali o tom vědecké studie, které pod Marklenovým dohledem patřičně studoval. Závěr studií vyčarovanou vodu přirovnával k destilované vodě, jež má podobné ne-li stejné charakteristiky a tudíž byla pro člověka nevhodná. Měl ovšem jinou možnost a to přivolat si vodu od známého zdroje. Bohužel tyto kouzla byly náročné a využívaly se čistě ve vojenském prostředí a i tam jen omezeně.
Když pak ulehl a díval se na hvězdy, přemýšlel nad tím, kolik cesty mu ještě zbývá. Jediné ale na co přišel je, že by nad tím neměl přemýšlet.
Další den ráno snídal napůl syrové maso z losa, když uslyšel psí štěkání. Tušil, že to přijde. Jednou jej museli dohnat. Nikam však neutíkal a všude kolem sebe rozmístil magické pasti. Věděl, že bude muset bojovat, a proto si sám vybral místo střetu. Zároveň očekával velkou skupinu, která přesně ví, po kom jde. K tomu všemu počítal i se značnou nenávistí, přece jenom zabil jejich lorda.
Štěkot sílil, zatímco se plně soustředil a předpřipravil si kouzla. Čekal už jen, jak velká skupina jej napadne. Ale pak uviděl první siluety nepřátel a musel se až pousmát. Jezdci měli mezi sebou sítě a chtěli ho živého. On se už však nehodlal vrátit zpět jen proto, aby ho mučili a popravili. Ne, hodlal zabít každého, kdo se k němu jen přiblíží. Vypil lektvar a pevněji uchopil hůl, zatímco vytasil meč. Představení mohlo začít.
První jezdci se k němu blížili, ale stále se nehýbal a jen čekal. Poté se však ozvaly prvním výbuchy a koňům co šláply na předem připravené výbušné pasti, utrhávaly exploze nohy. Jezdci, kteří následně padali na zem a spadli na další pastí, byli rozmetáni do prostoru. Nastal tím chaos, po kterém toužil a z lovné zvěře se stal lovec. Vyšel tedy vpřed a ohnal se mečem po skákajícím psovi. Rozsekl zvíře ještě za letu a to samé udělal dalším třem psům, než se dostal k prvnímu jezdci, co nedopadl na past. Sotva se muž postavil na nohy, sekl po něm a otevřel mu hrudník. Pokračoval dále a z hole vypustil kouli. Zasáhl dalšího jezdce, jež jej objížděl z leva, přičemž jezdec přišel o celé rameno. Naplněn sílou a zuřivostí zabil dalšího jezdce, zatímco na něj pustili smečku psů. Ze psů se však v tu chvíli staly nabodnuté loutky na ledových bodcích vystřelujících ze země, které pak hodil zpět svým psovodům. Jeho nohy se ale nezastavily a blížil se k zaskočeným vojákům. Prvního zabil střelou z hole, která prošla skrz a zabila i dalšího za ním. Další to zkusil kuší, ale jeho střela jen zasáhla kolegu do zad, protože mu trhnul se zbraní do strany. Už měl u sebe prvního nepřítele, ale tomu se vyhnul a odsekl mu nohu, aniž by se zastavil. Dalšího nepřítele zabil zdálky vrhnutým mečem, kterým pak škubnul do strany a tam zabil dalšího vojáka. Někdo se mu poté dostal do zad a sekl jej, avšak přetáhl ho za to holí po hlavě, kde soustředil sílu, čímž dotyčnému rozbil lebku. Přivolal si pak zpět meč a zabodl čepel do vojáka blížícího se zezadu. Poté sebral zbraň z jeho těla, aby odrazil dva údery a probodl psovoda. Zbývali už jen dva psovodi, kteří si celý hon rozmysleli a chtěli utéct, avšak padli na zem s kouřícími dírami v těle.
Byl zadýchaný a na okamžik nastal klid. Na zemi ležela těla a spousta z nich byly koně a jejich jezdci, kteří zemřeli jeho pastmi. Na moment si oddychl, avšak nastalé ticho rozrazil dupot kopyt, společně se šesticí jezdců. Jezdci však pochopili, že živého jej nikdy nedostanou a zaměnili sítě za meče. Soustředil se tedy a vytvářel kouzlo, kterým hodlal už vše ukončit. Natáhl ruce za sebe, a jakmile vyvolávání ukončil, namířil je na jezdce. Sotva tak učinil, létaly z poza něj fialové projektily, které zasahovaly jezdce i koně. Když dokončil kouzlo a jezdci byli mrtví, vypadalo to, že konečně nastane klid, avšak z pravé strany jej přepadl jiný jezdec. Stihl se na muže už jen otočit a schytal ránu mečem do hrudi, která jej povalila na zem a nechala mu šrám na zbroji. Měl vyražený dech a byl opravdu rád za svoji kvalitní zbroj. Ve zlosti se ale přetočil na břicho a natáhl ruce k jezdci. Pekelně se soustředil, a když mohl, trhnul nohami od koně dozadu, čímž jezdec i kůň překvapeně dopadli na zem. Snažil se poté popadnout dech a s pomocí hole se postavil na nohy. Konečně bylo po boji a jezdec už mu neuteče. Rozhlédl se kolem sebe, zda jej ještě někdo nepřepadne ze zálohy, a až poté na zem, kde ležely asi dva tucty lidských těl.
Rozešel se poté pomalu k jezdci a po cestě byl nucen dorazit zraněného koně, jehož zničené nohy mu zvěstovaly nemilosrdný osud. Zastavil se až nad jezdcem a přetočil si ho k sobě.
„Kde jsou další skupiny, co mě hledají.“
„Žádné tady nejsou. Nebyli na to muži.“
„Jak to myslíš.“ Tohle bylo divné. Čekal by, že kvůli němu vylidní celý hrad. Připadal si až dotčen.
„V tu noc co zemřel lord Grander, byly všechny okolní města a vesnice napadeny. Museli jsme potlačit posvátní a vyslat pomocné oddíly k pohraničním pevnostem.“
Tak teď už ničemu nerozuměl. Celý jeho unos a zajetí vypadal jinak, než se domníval a navíc k tomu mohl přidat plánovaný útok na lorda Grandera. To jako opravdu někdo tohle všechno naplánoval nebo vše byla jen souhra náhod? Anebo se bohové nudí a chtějí se bavit na smrtelnících? Vše však mohlo jít prozatím stranou, musel znát něco důležitějšího. „Víte vůbec, koho jste měli hledat.“
„Vraha lorda Grandera.“
„A víte, kdo to přesně je?“
„Řekli nám, že je to vězeň, nic víc. Tohle jsme rozhodně nečekali.“
Měl štěstí i neštěstí zároveň. Zabil toho muže ránou magii do čela a přemýšlel. Nebyl však schopen nalézt toužebné odpovědi a jediné s čím si byl prozatím jistý, že má šanci se ze všeho dostat. Granderova smrt by mu mohla projít a snad jej nikdo nemá jak s celou událostí spojit. Zatím ale bylo brzo nechat se ukonejšit těmito myšlenkami. Musel se zatím vydat k nejbližší posádce lorda Lyssandera, nic jiného mu nezbývalo.
Pobral od mrtvol vše potřebné a vydal se na cestu. Bolest z boje smíchaná z vězení se pomalu začínala připomínat, ale neměl na výběr a pokračoval dále. Škoda jen, že během boje neušetřil žádného koně, ale v tu chvíli měl na starost důležitější věci, a to přežít.
Šel pomalými kroky stále kupředu, zatímco ho při každém došlápnutí bodalo v nohou. Už byl na cestě týden a od střetu s loveckou skupinou jej už nikdo nenapadl. Bohužel jejich zásoby byly omezené a spousta z nich se zničila v boji. A tak šel unavený a hladový dál, co mu taky jiného zbývalo. Po cestě dostal i nápad, že kdyby odhodil zbroj a zbraně, dost by si odlehčil, ale to nechtěl udělat. Jeho zbroj mu byla jako druhá kůže, bez které by se už mnohokrát neobešel. Měl i znova tendenci se vytratit před celým světem, ale to by nikam nevedlo, ne v jeho stavu.
Pokračoval po cestě, když v dáli uviděl něco jako posádku. Neviděl sice standartu, ale musel se do ní dostat, už jen pro jídlo a vodu. Když byl blíže, poznal znaky od Lyssandera a pousmál by se, kdyby měl na to sílu. Kráčel tedy přímo k pevnosti po cestě a v dáli už slyšel poplach na hradbách, přičemž později na nich viděl i střelce. Kousek před opevněním, kdy se už otvíraly brány, klesl na kolena. Díval se, jak se k němu blíží patrola vojáků, a všichni jsou obezřetní. Jako poslední vytáhl glejt od Lyssandera a padl na záda. Ještě ale nemohl upadnout do bezvědomí a měl jen zavřené oči a vnímal hlasy.
„Kdo myslíš, že to je?“
„Já nevím, nemá na sobě žádné označení. Buďte všichni ve střehu, může to být past.“
„Co to má v rukou? Vypadá to jako Lyssanderův glejt. Kdo to ale sakra je?“
„To nevím, ale ke glejtu se jen tak nikdo nedostane. Zavolejte felčara a pošlete ihned zprávu do Edingardu. Vypadá to, že někdo ztracenej se přece jenom našel.“
Více slyšet nepotřeboval, nyní ho mohla pohltit temnota.
Lyssander si sedl do svého křesla a uchopil pohár plný vína. Zadíval se na jeho rudou hladinu a přemýšlel. Až po chvíli ticha zvedl oči a podíval se na Kraiera s Igorem.
„Začni, Kraiere.“
„Není čím, lorde.“
„A co ty, Igore.“
„Taky nic nemám, lorde.“
„Takže víme jen to, že zmizel a našla ho jedna z našich posádek v bídném stavu. A zrovna nedaleko od území mého konkurenta Grandera, jehož smrtí se rozpadlo jeho území, čehož jsme patřičně využili. Můžeme snad říci, že Granderovo skonání je zásluha našeho hosta?“
„Ne, pane, ale je nebezpečný a nic o něm nevíme,“ řekl Kraier.
„Ano to je. Od té doby co se zde nachází, se dějí zvláštní věci. Nedá se však říci, nevýhodné pro nás, ba naopak.“
„Co když ale lorda Grandera zabil, pane. Měl by být potrestán za zabití šlechtice.“
„Nikoliv, Kraiere. Není žádný důkaz, že v tom má prsty, či svědek. Dokonale po sobě zametl, je-li tomu tak.“
„Existuji způsoby, jak se dozvědět pravdu.“
„Vím, na co narážíš, Kraiere, ale já tady nekromanty zvát nebudu,“ pronesl rázně Lyssander.
„Samozřejmě že ne, lorde.“ Kraier se už do této diskuze nehodlal zapojovat, neboť ničeho nedosáhl a vše se jen zhoršilo. Jeho plán, jak se dozvědět pravdu o tom parchantovi nevyšel a jen jej postavil do obtížné situace. Ignác, jeho služebník a člen Spolku byl mrtev hanebným způsobem, včetně jeho lidi. Vystavil Spolek ohrožení a navíc si poškodil své vlastní plány. Grander byl k tomu mrtev a jeho území zabráno. Něco se mu ale na tom všem nezdálo. Ignác měl jasný úkol, zabit jej, a když to půjde zajmout a získat informace. Ignácovi se ale nic z toho nepodařilo, díky čemuž měl jen další teorie, které si nemohl nijak potvrdit. A ještě tu byla Bílá univerzita se svoji neaktivitou. Začínal mít až pocit, že ten člověk vůbec nepochází z Bílé univerzity a dost možná je to opravdu zbloudilý pes Black Gate. Nebo je to odpadlík? Nic z toho však nebylo dobré a pořád ohrožoval jeho plány. Do příště musí vše lépe naplánovat a hlavně co nejvíc vynechat z obliga Spolek, který zatím o ničem nevěděl. O jedné věci ale nepochyboval, za smrt Ignáce mu ten bastard draze zaplatí.
„Dobře. Igore, musíme se postarat o naše nové území a zisky. Je potřeba přesvědčit lidi od Grandera, aby se k nám přidali.“
„Vezmu si to na starost, pane. Musím se ale zeptat, zda je vhodné, aby náš host nadále navštěvoval paní Elenaor? Nevím, co všechno jí říká a tráví spolu spoustu času.“
„Jejich společné aktivity nech na mně.“
„Ano, pane. Měl byste ale vědět, že jakmile jsme jej před chvíli vyslechli, jako první zamířil za ní.“
„Dobře. Teď mě nechte samotného, práci máte.“ Oba dva se zvedli a uklonili. Poté zanechali Lyssandera samotného a odešli.
Když byl Lyssander sám, napil se vína a odložil pohár. Moc dobře věděl, že Elenaor od něj získá všechny informace a jako jediná bude znát skutečnou pravdu o tom, co se u Grandera doopravdy stalo. Ten člověk se mu vzepřel, když odmítl vypovídat, ale to mu bylo jedno. Jeho nečekané činy hrály v jeho prospěch. Říkal si až, který z bohů nad ním drží ochrannou ruku, že mu tady poslal tak schopného muže. Stále však okolo něj visely otazníky, které jej znervózňovaly.
Seděl v naprostém tichu, když se ozvaly dobře známé tajné dveře a vzápětí i ucítil teplý dech na svém krku.
„Tvoje rozvědka odvedla kus práce,“ začal Lyssander. „Využili jsme nastalou situaci, přišli jsme o jednoho nepřítele a získali jeho území včetně vlivu. Zároveň však nezjistili, kdy a kde náš host zmizel. Nemůžeme ani s jistou říci, že doopravdy zabil Grandera. Ale i tak chci, aby jakákoliv spojitost mezi ním a Granderem byla ukončena. Kdokoliv o tom jen cekne, nech ho zabít, a hlavně v Granderově pevnosti. Nesmíme se nechat zbytečně ohrožovat. Jej samotného zatím nadále hlídej a cokoliv mi hlas. Prozatím je nám i přes své riziko k užitku.“
Nastalo pak ticho, které přerušilo zavírání tajných dveří. Lyssander se poté opět napil vína a znovu přemýšlel, měl totiž o čem.
Sedl si unaveně do křesla vedle Elenaor a zadíval se do dáli. Elenaor na sobě nijak neskrývala své překvapení, když se ani nezeptal a prostě si sedl. Její dvorní dáma byla díky tomu v rozpacích, ale pochopila, že má odejít. Oba se pak v tichosti dívali do dáli a ani jeden nepromluvil. Vládlo mezi nimi naprosté ticho, při kterém přemýšlel. Proč vlastně přišel, říkal si v duchu. Právě se dostal ze samotného pekla a místo toho aby navštívil anděly, nejdříve mluvil s třemi ďábly a teď nastoupil před satana. Měl ovšem na výběr? Ne, neměl. Elenaor byla jediná v Edingardu, za kým mohl doopravdy přijít a užít si její společnost. Dokonce v tuto chvíli zde nebyl, aby zjistil kdo je. Prostě jen nechtěl být na chvíli sám jako ve vězení.
Otočil se unaveně na Elenaor a natáhl k ní ruku. Ta ji se zájmem přijala, a oči se jí vzápětí rozzářily jako ještě nikdy. Nedokázal však sdílet její nadšení ze svých posledních událostí.
„Věděla jsem, že je to v tobě,“ pronesla vzrušeně Elenaor. „Líbíš se mi čím dál víc. Tvůj pobyt ve vězení a hlavně mučení je vskutku zábavné a dokonale tě ukulo. Žádné moralizování, zda Ignáce jen zabiješ či potrápíš. Vůbec jsi nad tím nepřemýšlel a pevně jsi šel za svým cílem. Ani tě to nenapadlo. Jsi, čím jsi. Nádhera. A to jsi mě chtěl dříve oblbnout, že takový nejsi,“ zasmála se Elenaor.
Měla pravdu, ve všem, a ani si to neuvědomil. Těch pár slov co tehda pronesl, byla čirá blbost či zbožné přání, nic víc. Možná, že kdysi chtěl, ale nyní tomu bylo jinak. Ostatně i proto utekl z Arghamu a dost možná jen díky tomu přežil ve vězení. Lidi se zkrátka nemění.
„Vidím, že tě má slova baví, ale neboj, mám pro tebe i špatné zprávy. Nikdo tě nemá jak obvinit z Granderovy vraždy, a kdyby ano, už bych to dávno věděla. Všichni mají jen podezření, což se Igorovy s Kraierem samozřejmě nelibí. Ovšem v Lyssanderových očích je to jen dobře a určitě se postará o tvůj klid.“
Zadíval se na Elenaor a ta se zasmála.
„Ano vím, co chceš říct, a v čem je ta špatná zpráva? No přece, že dobrodružství ohledně Grandera je u konce a já nedostanu další pobavení. Škoda.“
Na tohle neměl slov a jen se díval do dáli.
„Ale no ták, jistě bude hůř. V tom je krása života. Stále když si myslíme, že horší už to být nemůže, tak si jen nalháváme lži. Ale má to i svá pozitiva.“
Znovu se otočil na Elenaor.
„V takových chvílích je dobré si připomenout, že zase žijeme. A jak jinak by to měl udělat chlap než se ženou. Kašli na blbé vzpomínky a tu stuhu. Už nejsi svázán. Prostě si sežeň pořádnou děvku, která ti vrátí smysl a dočasnou krásu života, než se zase něco vysere.“ Elenaor vybuchla smíchy a musela se jej znova dotknout. „Je to jen otázka času, tak proč s ním mrhat kvůli minulosti a morálce,“ dále se smála.
Zadíval se Elenaor do očí. Vždy si říkal, že ženy snad nejsou ani lidi a čarodějky musí být jedině démoni. Ale co byla Elenaor, neměl zdání.
Seděl na posteli a prázdně se díval z okna. Stále měl v hlavě vězení, a co se stalo. Mučení jaké zažil z Ignácových rukou, už nikdy nezapomene. Ovšem to nebyla ta pravá myšlenka, která jej nyní trápila. Vůbec nic mu nedávalo smysl a nijak se stále nedovtípil, proč na něj zaútočili. Zpočátku si myslel, že jej dohnaly hříchy z Bílé univerzity, avšak poté zjistil, že o Bílou univerzitu vůbec nešlo. Vše se tvářilo, že stále se všechny události motají kolem univerzity, ale Ignácův strach a Granderovo nepochopení jej nutilo přemýšlet o jiných záměrech. O co tedy doopravdy šlo, netušil. Mohl zkusit Ignáce více potrápit či použít magii, aby z něj něco pořádného dostal, ale na to neměl čas. Ani se jej během své krvežíznivosti nezeptal, co jej tolik zaujalo na jeho výstroji, což jej trápilo rovněž. Mohlo se snad jednat o to samé jako poznámky lorda Lyssandera, či se jednalo pouhopouhou náhodu. Jeho výstroj či používání jeho sil vzbuzovalo otázky v mnohých očích, avšak u toho to i zůstávalo. Nezískal žádné odpovědi, po kterých tolik toužil, jen další trýznění jeho mysli.
Přemýšlel dále na kraji postele, když ucítil na svém rameni ruku. Pootočil se na dívku na prostěradle a ona se na něj usmála. Nevěděl, zda nebyla jen dalším trýznění jeho mysli nebo právě vysvobození. Nepřipadal si, že už se vyléčil z Elisiny bolesti, avšak Kristýnin blízky kontakt měl při jeho současném stavu blahodárné účinky. Možná to ale jinak nešlo, a jen oddaloval nevyhnutelné. Uchopil tedy Kristýně ruku a políbil ji na její hřbet. Poté pomalu sjížděl po lokti níže, až se přiblížil k prsu. Přejel pusou k bradavce a následně pokračoval ústy nahoru, dokud se nestřetl s dívčími rty. Uchopil ji levou rukou za zlaté vlasy na hlavě a druhou pomalu roztahoval její stehna. Započal s ní opětovnou soulož a uvědomil si další věc, Elenaor měla pravdu a už nebyl ničím svázán. Bylo tedy zbytečné moralizovat, ještě při jeho životním stylu.
Konec šesté kapitoly