Kapitola pátá – Trochu zábavy
Seskočil z koně a prohlédl si pevnost Rudého barona. Vranohrad byl napůl z kamene a napůl ze dřeva. Celá stavba navíc ležela na ostrůvku, který obtékala řeka. Poškrábal koně po nozdrách a pozorně studoval pevnost. Vzhledem k tomu, co měl za úkol, musel být připraven na cokoliv, včetně útěku. Lord Lyssander mu dal prostý úkol, přivést baronovu dceru Soňu za jakoukoliv cenu. Vůbec neměl svázané ruce a to mu na tom všem vadilo nejvíce, to totiž o nastávající akci říkalo jediné, nebude to pěkné.
Vzal koně za otěže a pomalu se vydal k vedoucímu mostu na Vranohrad. Jakmile dorazil k mostu, začaly první problémy. Vojáci barona se něj dívali z patra a nijak nebyli nadšeni tím, že by ho měli pustit dále. Když jim pak ukázal glejt od Lyssandera, moc tomu nepomohl. Dostal se ovšem dovnitř. Kolem hradu bylo malé městečko a lidi působili poklidně, ale něco bylo cítit ve vzduchu. U bran k hradu ho opět zastavili, ale glejt jej pustil dále. Hlídka se ovšem pořád hloupě smála, přičemž neměl tušení, co to znamená. Za bránou si jej pak vyhlídl starší seržant sedící na bedně, který si čistil si nehty nožem.
„A ty seš kdo, že tě pustili bránou.“
„Člověk lorda Lyssandera. Mám jednání s Rudým baronem.“
„No to nám tu ještě chybělo,“ zabrblal si pro sebe seržant. „Odvedu tě k němu, ale ať čekáš, co čekáš, moc bych s tím nepočítal.“ Schoval nůž a zvedl se. „Koně nech tady,“ hvízdl na jednoho ze stájníků. „Následuj mě.“
Ihned na seržantovi poznal, že je to veterán mnoha bitev, rovněž jako zdejší vojáci. Jejich křivé pohledy a posměšky v něm potvrzovaly, že tato mise nebude tak jednoduchá jako předešle. Byla to hodně zajímavá sebranka, která spolu zažila mnoho bitev a především přežila.
„Proč se mu říká Rudý baron?“ zeptal se.
„Ve spoustě příbězích by ses dozvěděl, že je udatný bojovník a po bitvě je vždy celý rudý od nepřátelské krve. To je pravda, baron se umí rvát jako nikdo, ale jméno Rudý má z toho, že ať dělá, co dělá, tak rychle ve tváři zrudne. Nech si to ale pro sebe, to s tou krví lidi více uklidňuje. Navíc lapkům a podobným kreténům to říká, aby se drželi dále.“
„Měl bych vědět ještě něco.“ Vstupovali do velkého domu a každý muž jej bedlivě pozoroval.
„Když chlastá je mimo. Takže si dej bacha.“
Prošli budovou a zastavili se u dveří, zpoza kterých se ozývaly divné zvuky. Pomalu mu až připadalo, že slyší medvěda.
„Abych nezapomněl,“ řekl seržant tvrdým tónem. „Jestli se o něco pokusíš, odejdeš nohami napřed. A je mi jedno, kdo jsi, i kdybys byl poslem božím. Rozumíme si?“
O tom, že seržant myslí své výhružky vážně, nepochyboval, i muži co za ním stáli, to mysleli vážně. Neodpověděl však a místo seržanta vzal za kliku. Vstoupil dovnitř velké pracovny a v ní našel Rudého barona. Baron byl chlap jak hora a úplně na mol, že se stále motal. Něco i mrmlal nebo si pozpěvoval, avšak skrz zjizvenou tvář a chybějící zuby nešlo poznat, o co šlo. Jediné co rozpoznal, byla vodka, která z barona táhla. Legenda však o něm nelhala, ve tváři byl rudý.
Sestoupil dolů těch pár schodu k baronovi, ale ten mu sotva věnoval pozornost. Zároveň si všiml, že do místnosti vstoupil i seržant se šesti dobře vyzbrojenými vojáky, přes kuše až po sekery.
To mi tu ještě chybělo, pomyslel si. Tak to jdem zkusit po dobrém. „Rudý barone,“ ten se na něj otočil, ale nevypadal nijak vnímavě. „Posílá mě lord Lyssander. Potřeboval bych s vámi mluvit.“
„Lyssander?“ vykoktal ze sebe baron. „Lyssander,“ zařval. „Jo Lyssander, napí se semnu,“ podal láhev.
Láhev přijal a napil se. Doufal, že by to mohlo pomoct, ale nevěřil tomu. Spíše chtěl zkusit, co baron pije a musel uznat, že ta vodka měla slušný říz. Láhev pak odložil na stůl a baron se po ní natahoval. Když se mu v tom pokusil zabránit, baron ho odstrčil, což se mu nelíbilo. Baronovi muži však jen více zpozorněli a pomalu klesli rukama ke zbraním u pasu.
No dobře, řekl si v duchu. Rozhlédl se po místnosti a zašel pro velké křeslo, které dotáhl k baronovi. Vzal pak barona za rameno levou rukou a ten se na něj pousmál, a znovu nabídl láhev. Taky se pousmál, místo přijetí láhve však baronovi jednu vrazil, až ho usadil do křesla. Vzápětí slyšel tasení čepelí, ale ani se neobtěžoval otočit a jen za sebe mávl levou rukou. Všechny vojáky následně povalila tlaková vlna na zeď, čímž získal trochu času a mohl pracovat. Dal ruce k sobě a vyvolal v nich proud studené mořské vody, kterou baronovi chrlil rovnou do tváře. Ten sebou začal ihned házet, bránit se rukama a nadávat. Když pak skončil, baron se snažil popadnout dech. Nechal jej a zkontroloval zvedající se vojáky na nohy. Byli překvapeni a zaváhali v dalším postupu, avšak z jejich výrazu rozpoznal, že podruhé už nezaváhají. Mohl se ovšem věnovat baronovi, který už přicházel trochu k sobě.
„Co děláš, kurva!“ zařval baron a otíral si jazyk ze slané vody.
Naklonil se k baronovi a zadíval se mu do očí. „Potřebuji, abys vystřízlivěl, rozumíš mi?“
„Běž do prdele, kurva. Kde je flaška.“
„Chceš další sprchu.“
„Co?“
„Ptám se tě, chceš další sprchu!“ zařval na něj silným hlasem.
„Jasně, že ne, kurva.“
Odstoupil od barona. „Večer budeš střízlivý, potřebuji s tebou mluvit. Pak se klidně znova ožer jako prase.“ Otočil se na baronovy vojáky a moc nechybělo k tomu, aby na zemi nebyla jen vodka smíchaná s mořskou vodou. „Potřebuji, aby byl večer střízlivý. Až tady skončím, dělejte si tu, co chcete. A do té doby mi ukažte, kde si mám uložit věci.“
Seržant zuřil, o tom nebyl pochyb. Měl ale dost rozumu, aby nerozpoutal jatka. „Janek, odveď ho do pokojů pro hosty.“
Odešel za Jankem, který jej zavedl do jeho pokoje, a neunikl mu jeho výraz. Když za sebou následně zavřel dveře, prohlédl si malou místnost a postavil se k oknu. Venku na nádvoří pozoroval vojáky, kteří prozatím byli v klidu. Pak k nim ale přiběhnul Janek a ihned se zadívali jeho směrem. Po chvíli to už věděla cela posádka v pevnosti. Tohohle se obával. Musel ale uznat, že Lyssander ho přesně před tímto varoval a proto mu dal volnou ruku.
Sotva začalo zapadat slunce, vydal se za baronem. Zbroj nechal v pokoji včetně meče, ale opasek se svoji výbavou a krátkým mečem nosil vždy u sebe jako vestu. Hned za dveřmi měl dva vojáky, avšak nijak ho to nepřekvapovalo, a ani to, že mu dělali doprovod. Aspoň mu řekli, že baron je již připraven ve své pracovně. U dveří pak potkal seržanta, jehož výraz mluvil za vše.
„Nepřeji si být rušen,“ řekl seržantovým směrem. Ten ale neodpověděl, jen se na něj díval a poté mu otevřel dveře.
Když vstoupil, našel barona, jak popíjí hrnek teplé kávy.
„Poslyš, chlape,“ začal baron sotva ho uviděl. „Omlouvám se za tamto, měl jsem slabší chvilku.“
„V pořádku. Co dělá čelist?“
„Co by s ní mělo bejt?“ baron se za ni chytl.
„Nic.“ Pomalu přešel k baronovi, zatímco uslyšel zaklapnout dveře.
„Ty nevypadáš na klasického posla,“ ptal se baron nedůvěřivě. „Kdosi, glejt umí ukrást mrtvému kdejaký šupák.“
„Ano to umí. Ale ne každý šupák ví, že Fridrichovo tělo obývá čtyři různé mlýny.“ Lyssander počítal s tím, že baron bude nedůvěřivý, proto mu svěřil informaci, kterou zná jen on a baron.
„Ó ano. Fridrich, já, Lyssander a naše společná chvíle, to byly časy. No dobře, už ti věřím. Můžu něco nabídnout?“ ukázal mu rukou na skříň, kde byl alkohol.
Došel ke skříni, vytáhl láhev a dvě skleničky. Položil je před barona a obě nalil, přičemž baron byl zmatený, když před sebe jednu dostal. „Válka je to, před čím utíkáte, barone?“
Baron pokýval hlavou. „Někdy jsou ty hlasy v mé hlavě příliš silné. Před čím ty, chlape?“
„Sny,“ nejen to, dodal si v hlavě. Oba pozvedli skleničky na pozdrav a napili se. „Jsem pro to tu láhev vypít. Nejdříve ale s tebou potřebuji mluvit ve jménu lorda Lyssandera.“ Položil skleničku a baron také.
„Nechám nám nejdříve něco přinést.“ Baron došel ke dveřím a tam dal rozkaz, pak se ale na něj otočil. „Nechceš doufám nějaké nadívané koroptve a podobné kraviny.“
„Jednoduché a účelné, tak to mám rád.“
Baron se pousmál, předal rozkazy a vrátil se k němu. Oba dva si pak sedli za velký stůl.
„Tak proč tě lord poslal?“
„Jsem tady ohledně tvé dcery.“
„Soni, takže se to doneslo až k lordovým uším.“
„Donesly se spousty zvěstí.“ Neměl tušení, o čem to baron mluví. Rozhodl se ale hrát jeho hru. „Po cestě se ovšem rozšířily o nové detaily, jak bývá zvykem. Pověz mi, barone, co se doopravdy stalo.“
Dveře se otevřely a pár sloužících přineslo tácy s jídlem. Byly to jen pečené kousky mas a pečivo. Nalil potom baronův alkohol a oba se napili. Baron následně pokýval hlavou a pustil se do vyprávění.
„Byla temná noc, na obloze ani mráček. Zrovna jsme se s chlapy vrátili od jedné z vesnic, kterou přepadli nějaké potvory. Z vesničanů nezbylo nic, podle čeho by se dali rozumně spočítat. Museli jsme prostě skládat zbytky a kosti, dokud jsme nedali dohromady stejný počet jako postelí ve vesnici. Myslel jsem si, že nic strašnějšího už neuvidím, a to jsem zažil dost bitev, kde se umíralo po stovkách všemožným způsobem. Těšil jsem se do postele, do náruče své ženy. Vešel jsem do ložnice a krev mi ztuhla v žilách, všechen nábytek zničený. Pak jsem uviděl svoji ženu, jak je celá pomlácená a od krve. Běžím rychle k ní a beru ji do náruče, ale je studená jak led, přestože krev kterou jsem měl na rukou, byla ještě teplá. Najednou pak rána, okno v tu chvíli rozbité a v něm co jsem ještě neviděl a já toho viděl už dost.“ Baron během toho pomalu zvyšoval hlas „Nevím, co to bylo, ale mělo to rudě zářivé oči. Naše pohledy se pak střetly a já se nedokázal dívat jinam než do těch rudých očí. Najednou je to přimhouřilo a zmizelo to. Vzápětí uslyším křik mé dcerky z jejího pokoje. Než se tam ale dostanu, je prázdný. Vykoukl jsem z okna a mohl jsem jen sledovat, jak se to vznáší nad hradbami s příkopem a mizí to v dáli. Ženu mi to zabilo, dceru mi to uneslo a já se jen zmohl na to, abych se málem neposral!“ zařval baron a praštil pěstí do stolu, až skleničky nadletěly. Vzápětí vběhl do místnosti seržant a pár chlapu se zbraněmi v ruce. „Co tu kurva děláte! Poslal jsem snad pro vás!“ řval baron. „Tak vypadněte, na co čekáte!“ Poslechli.
Ani se nehnul, jen nalil další dvě skleničky.
Baron se mu zadíval do očí. „Ty mi nevěříš, co. Myslíš si, že mi alkohol vlezl na mozek.“
„Řekl jste to sám, barone, nejsem posel. Řeším problémy a věřte mi nebo ne, tohle pod ně spadá.“ Oba se napili. „Máte k tomu ještě něco důležitého?“
„Já nevím kurva. Někteří tvrdí, že je to můj trest za život, jaký jsem vedl. Jiní zase, že je to starý rytíř, co zde žil dříve, než ho zradili a unesli mu ženu. Ale to je jen legenda. Může to být snad pravda?“
„Legendy vždy z něčeho vychází, lidi jsou schopni věřit čemukoliv. Nenapadá vás ještě něco?“
„Jakmile jsem byl pak venku a dával muže dohromady, najednou bylo nebe naprosto čisté. Jako by nám samy hvězdy chtěly posvítit na cestu.“ Baron zakymácel hlavou. „Co si o tom myslíš?“
Že buď mi lord neřekl všechno, nebo opravdu nevěděl o tom únosu. Jak měl ale přivést Soňu k lordovi, když ji něco uneslo dříve. Sám ji měl v krajním případě unést, a kdyby bylo nutné, zabít i kohokoliv kdo se ho pokusí zastavit, včetně barona. „Že se budu muset dát do práce.“
„A ty si myslíš, že moji dcerušku najdeš a přivedeš mi ji?“
„Když mi poskytnete informace, tak ano.“
„Řekni si, o co chceš, když mi to moje dítě vrátí.“ Baron mu naznačil, ať nalije další rundu. Stalo se a vypili ji. „Co vůbec Lyssander chtěl?“
„V tuto chvíli je to vedlejší, stejně byste mi nešel na ruku. Ne teď když tu není vaše dcera.“
Oba potom pili a jedli až do dlouhé noci. U jedné láhve nezůstali a později vytáhl jednu vlastní lahvinku, kterou si vezl už z Edingardu. Baronovi se pak docela rozvázal jazyk a vyprávěl mu o několika prožitých bitvách. Zároveň se dozvěděl, proč se zdejšímu hradu říká Vranohrad. Bylo to tím, že o tento hrad se v minulosti bojovalo a vždy se pak slétly vrány z okolních lesů, aby se nažraly mrtvol. Vrány pak krákaly na míle daleko, proto Vranohrad. Zjistil taky, že všichni baronovi muži pod ním sloužili a bojovali bok po boku v bitvách.
Pili dlouho do noci a baronovi se hodně zamlouvalo, že konečně s ním někdo udrží krok. Po studentských létech a uspávání se alkoholem měl zkušené játra. Proti baronovi ale neměl šanci a nakonec přestal pít a jen sledoval bezedného barona, to mělo být jeho pravé jméno. Nakonec došel s pomoci vojáků do svého pokoje a padl do postele, kde vzápětí usnul.
Druhý den ráno si vypomohl lektvarem na střízlivění a hned po snídani vyrazil do práce. Jako první vešel do pokoje od baronovy ženy a měl štěstí, baron nechal místnost netknutou. Všechen nábytek byl rozbitý a rozházený, jako by se tudy prohnal zuřivý medvěd, nic nezůstalo na svém místě. Prozkoumával celé místo do posledního detailu a nejvíce ho překvapil převrácený stůl, byl totiž z těžkého mahagonového dřeva. Hledal i pomocí magie ale nic nenašel. Pokračoval dále a zastavil se u místa, kde měla být mrtvá baronova žena. Na zemi byla ještě zaschlá krev a další na jiných místech, ale tady jí bylo nejvíce, tady zemřela. Zaujali ho ale obrazy, ty vypadaly, jako by je někdo zničil nožem. Na jednom z nich byl baron se svojí rodinou. Na dalším pak jednotliví členové rodiny či malby okolí. Nakonec zkontroloval okna, přičemž okenice byly vyražené, některé ale dovnitř a jiné zase ven.
Když skončil, zeptal se barona, proč místnost nikdo neuklidil. Jako odpověď dostal, že lidi se tam bojí vůbec vkročit. Zkusil se i zeptat, zda by mohl vidět už pohřbené tělo, ale baron dostál svému jménu a zrudl.
Pokračoval pak do pokoje Soni, přičemž Baron mu silně naznačil, že na nic nesmí sahat. Přál si, aby vše zůstalo na svém místě pro její návrat. Zde ale bylo všechno v pořádku, nic nebylo rozbité ani nijak poškozené. Byl zde naprostý pořádek, když vynechal usazující se prach. Bylo to až zvláštní, že zde bylo vše v pořádku a přitom vedlejší místnost byla naprosto zničená. Nechtělo se mu až věřit, že vedlejší zvuky boje nijak neprobudily spící Soňu. Přešel poté k oknům, ale nic s nimi nebylo. Pohnul i s okenicemi, ale jen zavrzaly, to bylo vše. Byly velké jako ty v ložnici, a mohl nimi projít i člověk. Avšak přesto nic nenaznačovalo tomu, že je někdo otvíral násilím jako vedle. Zatím závěry nedělal, ale pár teorií už měl.
Po průzkumech pokojů si vyžádal mapy, v nichž hledal zvláštní místa. Směrem kudy měl přízrak odletět, našel dvě zříceniny. První byla bývalé elfské sídlo, ale údajně po něm zbyly jen základy. Druhá byla stará věž, avšak tu používali baronovi vojáci jako předsunutou pozorovatelnu. Jinými slovy se nedozvěděl nic. Následně zkoušel vyslechnout vojáky, ale to nikam nevedlo. Sice měli od barona nařízeno, aby spolupracovali, ale jejich tón a pohledy naznačovaly něco jiného. Odpovídali mu na otázky to ano, ale odpovědi se v určitých částech se rozcházely. Každý mu řekl něco jiného a stále nemohl vytvořit celistvý obraz scény. Uvědomoval si, že je to při podobných situacích běžné, ale něco mu na tom nesedělo.
Později nastal čas pozdního oběda a tak sešel do městečka najít hostinec. Jeden našel, jež měl na tabuli U Divokého Prasete. Doufal tedy, že aspoň budou mít nějaké to prase i na seznamu. Žádné divoké prase si dát nemohl, ale musel uznat, že hostinský jako prase vypadal. Docela jej až fascinovalo, že hostinský má na svoje poměry pěknou ženu. Nevypadala ovšem, že by se jí žilo, bohové ví jak šťastně. Prostě ji provdali za toho, kdo se měl nějak slušně.
Když si sedl a objednal, neustále na sobě cítil cizí pohledy, které prozatím ignoroval. Byla tam ale i banda vojáků, kteří nebyli zrovna dvakrát potichu. Měli už něco popito a bylo mu z jejich pohledu jasné, že je docela svrbí ruce. Zatím si jich nevšímal a věnoval se jídlu. Hostinský mu přinesl tři klobásy, dva dny starý chleba a pivo. Pivo bylo slušný, klobásy taky působily, že byly z dobrého zvířete a v omastku si měkčil chleba, takže byl spokojený. Zbývala mu pak ještě jedna klobása, když se skupinka čtyř vojáků zvedla a pozastavila u jeho stolu. V hostinci najednou zavládlo ticho, které rušil jen svým žvýkání, neboť jedl dále jako kdyby nic. Jeden z vojáků se opřel oběma rukama o jeho stůl a snažil se mu dívat do očí, avšak zatím jedl, takže je neměl důvod zvednout. Přišlo mu ale neslušné někoho ignorovat, když tak moc touží po jeho zájmu, takže jakmile polkl, zvedl oči. Dívali se jeden druhému do očí, dokud voják nepromluvil smradlavým dechem.
„Čaroděj mi kdysi zabil dědu a tátu zmrzačil.“ Během toho voják křenil žluté zuby. „Od ty doby nesnáším všechny čubky, co umí používat magii.“
Jak asi baronovi vysvětlí, že mu zabil čtyři muže. Kurva, oni ještě navíc k tomu všichni drží spolu. „Dojemný příběh.“
„Vy zmetci umíte jen zabíjet a mrzačit nevinné.“
„Zabíjet a mrzačit umí každý, dokonce i ty. Ale zmrzačit někoho tak, aby do konce života trpěl a zároveň si neměl nutkání šáhnout na život, to je umění. Chceš si to zkusit?“
Voják si přitáhl jeho misku s jídlem k sobě a natáhnul hleny do pusy. Vzápětí mu chlustl do jídla a zpátky mu vrátil misku.
Zadíval se na jídlo a přešla ho chuť. Zvedl oči na vojáka a ten se vítězoslavně usmíval. Tak dobře, řekl si v duchu, a v pozadí viděl u zdi hostinského, jak na něm poznal, co nyní nastane.
„No ták, pokračuj,“ pronesl pobaveně voják. „Nebo chceš snad nášup…“ Více už ale neřekl, neboť to nestihnul. Chytl totiž vojáka za hlavu a praštil s ním pořádně o stůl, až se odrazil a upadl na zem. Rychle pak obešel stůl, kde další z potížistu už tasil meč. Více ale potížista nestihnul, neboť mu chytl ruku s mečem a dal mu posílenou pěstí ránu do břicha, až se v půli zlomil. Třetí voják se na něj vyřítil s mečem a mířil nebezpečně, takže ho raději mávnutím ruky odhodil na protější stěnu. Poslední na něj běžel s pokřikem a napřaženým mečem nad hlavou. Vyhnul se seku náklonem do boku a poté chytl čtvrtého vojáka za ramena a stáhnul ho k zemi. Vzápětí mu ještě dupnul patou do břicha, aby měl jistotu, že se rychle nepostaví. Tak rychle jak vše začalo, tak i skončilo. Hosté se kryli, za čím jen mohli a vše pozorovali.
Díval se po těch čtyřech a měl velkou tendenci je zabít. To by mu ale asi nezlepšilo jeho špatnou pověst. Rozhodně však nebyl spokojen s výsledkem. Proto muži, který všechno rozpoutal, přibodl ruku ke stolu jeho vlastním nožem, jakmile se o něj zapřel. Čepel navíc prošla krásně skrz stůl a trefil se i přesně mezi kosti jak chtěl.
Opřel se o stůl a počkal, až se hlavní aktér vyřve. Mezitím se díval na zbývající tři, ale ti se jen převalovali na zemi. Konečně když nastal trochu klid, uchopil nůž zaražený v ruce, aby získal dotyčného pozornost.
„Vyprávěl jsi mi něco o mrzačení, prosím pokračuj a pouč mě, neboť jsem se trefil mezi kosti.“ Voják ale nevypadal na to, že by chtěl mluvit. Přece jenom měl zlomený nos a pusu od krve. „Ne? Mám to snad dokončit za tebe,“ decentně pohnul s nožem.
„Prosím ne, já…“ Více ale neřekl a dovnitř vběhl seržant s četou mužů.
„Co se tu kurva děje!?“
„Pánové se nabídli, že se mnou budou konverzovat. Nějak se nám to ale vymklo kontrole.“ Podíval se na vojáka u svých nohou. „Co myslíš?“
„Jen konverzace,“ odpověděl voják. „Nic vážného.“
Seržant byl nasraný. „Půjdeš se mnou za baronem.“
„Mám k němu cestu.“ Pak se naklonil k vojákovi. „Omlouvám se. Budeme muset náš rozhovor dokončit jindy.“ Poplácal ho po rameni a šel za baronem.
„Co to mělo kurva znamenat!“ pronesl rozzuřeně baron, přičemž byl rudý. „Proč jsi je všechny zmlátil?!“
„Oni měli problém se mnou, ne já s nimi. A taky jsem je mohl klidně zabít. Měli by být rádi, že ještě dýchají. Za normálních okolností bych to udělal.“
„No tak to je super. Určitě jsou celí bez sebe, že jsi je jenom ponížil před ostatníma. Radostí ti budou za své životy líbat nohy.“
Dobře si prohlédl barona, byl přiopilý a zase nevyzpytatelný. „Co máš za problém, oni mě nenechali dojíst a dělat moji práci.“
„Takhle se mnou nemluv. Myslíš si, že když jsme spolu pili, hned jsme kamarádi?“
„Myslím, že bych zasloužil trochu více úcty vzhledem k tomu, že to dělám dobrovolně.“
„A na co jsi vůbec přišel? No, na co jsi přišel, když jsi jim dával po hubě? A proč tě tu vůbec Lyssander poslal, to už mi neřekneš.“
„Vzhledem k tomu, v jakém jsi stavu, by to bylo stejně zbytečné.“
„Stavu?!“ zařval baron. „Ty ještě nevíš, v jakém stavu umím být.“
„A co včera, když jsem přijel, to bylo co, čajový dýchánek bez čaje?“
„Ty zmrde!“ Baron náhle šáhl po meči, ale vzápětí ležel na zemi po tlakové vlně a nemohl se hnout.
Přešel pomalými kroky k baronovi a zároveň blokoval dveře, na které se ozývalo bouchání. Zastavil se u něj a klek si k jeho tváři. „Tohle nikam nevede, barone. Co mi tajíš.“
Viděl na baronovi, že se uklidnil. Pustil ho a zároveň dveře, které se vzápětí rozrazily a v nich byli vojáci. Baron je zpražil pohledem a ti odešli. Šel se zadívat z okna ven, zatímco si baron sedl za stůl. Baron těžce oddychoval, ale pak započal své vyprávění.
„Když se Soňa narodila, vzali jsme ji k vědmě. Lidi říkali, ať to neděláme, ale já chtěl znát její budoucnost a chtěl jsem ji ochránit.“
Vědma, to mu ještě chybělo. „Co říkala vědma.“
„Že v jejím osmnáctém roku mi ji odvede temnota a už ji nikdy neuvidím.“
Docela ironie, že poslali jeho. „Neřekla nic konkrétního, že, jen směsici různých náznaků.“
„Ano.“
„Co bylo pak.“
„Namíchl jsem se. Nechtěl jsem, aby mi někdo odvedl moji holčičku. Jednou jsem se opil a…“ Více baron neřekl.
„Kurva,“ pošeptal. „Takže jsi zabil vědmu, to jsi opravdu vylepšil.“
„A co jsem měl podle tebe dělat,“ baron zvyšoval hlas.
„Nechodit za vědnou,“ odsekl baronovi a otočil se na něj. „Nechápu, že lidi můžou být tak blbí a vůbec poslouchat kecy o budoucnosti. Víš, co mají tyhle věci všechno společné, nikdy to není řečeno jak má. Vědmy vždy mluví tak, aby člověka zblbli a nechali mu myšlenku v hlavě, která se ti pak připomíná při každé hovadině.“ Tohle mu tu opravdu chybělo. „Co řekla před smrtí.“
„Mlela něco o temnotě, která přijde vykonat její slova.“
Úžasné, fakt úžasné. „Kde najdu její chatrč.“
„Pošlu s tebou chlapy, cesta trvá skoro celý den.“
„Tak ať jsou připraveni, vyjedeme za úsvitu.“ Hodlal odejít z místnosti, ale před dveřmi se zastavil. „Mimochodem, mohl jsem vědět hned na začátku o vědmě,“ odešel.
Vyjel s vycházejícím sluncem a doprovod mu dělali tři muži. Všichni byli plně vyzbrojeni, a když opouštěl brány Vranohradu, nic na něm nenechal. Počítal totiž i s verzí, že sotva Soňu najde, rovnou se vrátí do Edingardu. Bylo mu jasné, že ty tři bude muset zabít, pokud se ale rozhodnou vzdát, ušetří jim život a jen jim vezme koně. To mu poskytne dostatečný náskok, než baron zareaguje. Ovšem pouze za předpokladu, že za ním nevyšle další oddíly, které si budou držet odstup a v pravou chvíli zasáhnou. Největší obavy však neměl z baronových mužů či nemrtvé vědmy, ale ze Soni. Na vědmu byl připraven a počítal s tím, že bude prokletá, takže si od barona vyžádal smrtelnou zbraň a jeho krev v kapesníku. Baron tím nebyl nijak nadšený, ale nakonec mu ji podaroval a ráno během odjezdu si pořezal ruku. Nevěděl ale, jak zareaguje Soňa, která se dozví, že se nevrací za otcem. Lord ho ale ujistil, že to je to poslední co by jej mělo trápit. Díky tomu měl více verzí toho, co se doopravdy stalo v baronově ložnici. Sice některé důkazy neseděly, ale jako vždy pracoval s více možnostmi.
Jeli celý den svižnou jízdou skrz lesy a po cestě potkali i pár vesnic. Bylo zde docela pěkně, když vynechal všechny místní problémy, ale to bylo všude stejné, jen s jinými typy problémů. Jeli po dvojicích a vždy jel vzadu. Moc se se svým doprovodem nebavil a ani oni nevypadali, že by o to měli zájem. Ticho mu ovšem vyhovovalo a prázdné chvíle zaplňoval zkoumáním dočasných spolubojovníků.
Těsně před západem slunce se přiblížili k místu, ale poslední část museli jít pěšky. Všichni se plně vyzbrojili a už nyní se pro jistotu částečně očaroval. Tohle bylo dokonalé místo, kde se někoho zbavit. Někdy svojí mysl až neměl rád za to, co všechno byla schopna vymyslet, ale nikdy by tuto vlastnost za nic nevyměnil.
K chatrči, jak mu bylo řečeno, postupovali obezřetně. Stále ale nešel první a byl i překvapen, že to po něm nevyžadovali. Už nyní však cítil ve vzduchu nepřirozené síly a to ještě nebyli na místě. Když se pak k chatrči dostali, poznal na vojácích, že jsou nesví. Samotná chatrč nebyla nijak velká a kolem ní se nacházela oplocena zahrádka, kterou dokonce ani zvířata neměly odvahu překročit. Vojákům se taky nechtělo, ale překonali strach a dokonce vstoupili i první dovnitř. Nejdříve se ho ale zeptali, zda je to bezpečné. Něco cítil to ano, ale nebylo to podle něj nebezpečné, aspoň prozatím.
Vstoupili dovnitř chatrče, na které se projevil zub času. Vše vrzalo, jak jen mohlo a nejvíce pak prkna v podlaze. Pomalu prozkoumávali obydlí, během čehož měli baronovi muži meče v rukou. Vevnitř chatrče byla silná aura, a čím více postupoval do míst, kde měl najít tělo, tím aura sílila. Odhrnul starý potrhaný závěs plný pavučin a konečně uviděl tělo, nebo spíše kostru s kousky oblečení na sobě. Dřepl si nad kostrou, soustředil se a vyvolal kouzlo. Přejížděl rukou nad kostmi a vnímal kouzlo. Chtěl najít zdroj toho všeho. Byl tak zaneprázdněn, že ani nestihl vůbec zareagovat, když jej kostra chytla za ruku a zvedla hlavu. Jejich pohledy by se i střetly, kdyby kostra měla ještě původní oči. Poté se kostěné ústa otvíraly a zavíraly, jako by něco říkala, ale žádný zvuk kromě vrzání se neozval. Srdce se mu rozbušilo a celé to jen sledoval. Jakmile tělo vědmy skončilo a přestalo se hýbat, sundal si kostru z ruky. Postavil se, ale najednou jej rozbolela hlava. Atmosféra začala i houstnout, že rychle kolem sebe vztyčil mentální štíty. Uslyšel křik a celé prostředí okolo chatrče zčernalo.
„Kdo se odvažuje rušit můj klid,“ ozval se starý ženský sípavý hlas ze všech stran.
„Já,“ odpověděl rázně.
„Muž se zbraní, která mě zabila, rovněž i s vrahovou krví ale vrah zde není,“ zasyčela žena. „Co chceš, cizinče.“
„Jeho dceru.“ Ohlédl se na vojáky, ti se ale krčili na zemi strachy a drželi se za hlavy. Předpokládal, že byl ušetřen díky mentálnímu štítu, co měl vztyčený jen kolem sebe.
„Tady ji nenajdeš. Rudý navždy zůstane rudým, krev se nedá nikdy smýt.“
Teď ještě verše a hádanky, to mu taky chybělo k dokonalosti téhle akce.
„Ptej se barona čí krev má na rukou,“ pokračovala žena.
„Baron je bývalý voják, krev na jeho rukou se nikdy nesmyje.“
„To ale není ta správná krev, o které mluvíš.“
Správná krev, přemýšlel. „Baronova žena?“
Nepřišla ale žádná odpověď. Otázka byla správná, ale ptal se špatné osoby. Otočil se a došel k jednomu z vojáků. Chytl ho za límec a přirazil ho ke zdi.
„Kdo zabil baronovu ženu, byl to baron?“ vůbec by se tomu nedivil, hodně věcí tomu nasvědčovalo.
Sotva se voják dostal z vlivu trýznění od vědmy, rychle se vzpamatoval. Neodpověděl ale, jen se mu pevně díval do očí.
„Mluv, znovu se ptát nebudu.“
„A já ti nehodlám odpovědět.“
Voják pak sáhl po noži u pasu a chtěl ho zabít. Rychle mu ale úder odrazil chráničem levé ruky a pravou ho zachytil za jeho ruku. Vzápětí vrazil muži hlavou do nosu a jeho helma se opět osvědčila. I voják měl sice helmu, ale neměl nijak krytý obličej, díky čemuž mu nos pod úderem praskl. Ihned poté začal muže kopat do jeho nohou a podařilo se mu trefit koleno. Voják potom klesl na zraněnou nohu, přičemž vzápětí ho kopl kolenem do tváře a ještě s ním praštil o zeď.
„Proč vás baron doopravdy poslal. Průvodce by stačil jeden.“
Voják se na něj nenávistně podíval s hubou celou od krve, ale stále nic neříkal.
No dobře, řekl si v duchu. Roztáhl mentální štíty více do prostoru a najednou i druzí dva baronovi muži pocítili úlevu, avšak jen dočasně. Když totiž uviděli, jak jejich třetí kolega leží opřený o zeď, znervózněli.
„Uděláme to takhle,“ vytasil pomalu meč, který zpíval svoji píseň. „Kdo promluví první, přežije.“
Vojáci se dívali mezi sebou, pak se dívali i na svého zraněného kolegu, byli rozhodnuti.
Uvědomoval si, že jsou dobře vycvičeni a proto nesměl zbytečně riskovat. Potřeboval však alespoň jednoho živého, kdo promluví. Jak chcete, pomyslel si a vrhnul se na prvního ze dvou mužů dříve, než vytasí meče. Nechtěl prozatím používat magii, nevěděl, co by totiž mohla na tomto místě způsobit. Sekl po první muži, přičemž ten stačil jen vytasit meč a už měl proseknuté levé rameno včetně klíční kosti. Rána nebyla úplně hluboká a dotyčný bude ještě nějakou dobu žít. Vzápětí se věnoval druhému nepříteli, který jej hodlal seknout přes trup. Udělal otočku a nechal meč neškodně narazit do zadního pancíře a sám vykonal výpad během piruety na mužův trup. Voják udělal pár kroku, než klesl na kolena a poté na zem, jeho zbroj jej dostatečně neochránila. Věnoval se pak poslednímu baronovu muži, jež byl zaskočen rychlostí boje. Přesto jej však muž chtěl napadnout a zvedal se směrem k němu. Nijak mu to ovšem nedovolil a skopl jej ránou kolenem zpátky na zem, kde i zůstal.
Celý boj vyřešil rychle, ale to byla jeho největší šance proti někomu, kdo umí zacházet s mečem. Nesměl nechat nepřítele, aby ho prozkoumal.
Přešel k zraněnému vojákovi a zatlačil mu meč na hruď. „Kde je Soňa.“
„Stejně mě zabiješ,“ řekl s problémy.
„Nabídka pořád platí. Sám musíš vědět, že tohle se dá přežít.“
Voják zaváhal, ale promluvil, život mu byl cennější než baronova oddanost. „V klášteru, kde se chodí baby modlit k bohům.“
Sakra, teď ještě budu znesvěcovat klášter, řekl si v duchu. Bylo až s podivem, že pomalu každý jiný kraj v určitých mezích uctíval i vlastní božstvo. To by se v dobách Říše nestalo. „A baronova žena, jak zemřela.“
„Tu noc jsem byl na hlídce a…“ více ale neřekl, neboť z boku krku mu čouhala dýka.
Otočil se zpět na posledního přeživšího a ten se usmíval. Až jej napadlo, proč tu dýku nehodil po něm, avšak bylo to jasné. Stál k němu z boku a neměl ho jak smrtelně zranit, na čemž i kdyby ho zranil, stále by se dostal k informacím, tak neměl nic.
„Ty to stále nechápeš, co,“ řekl mu posměšně baronův muž. „My bychom pro něj umřeli, stejně jako on pro nás.“
Přešel k muži, postavil se nad něj a vrazil mu meč přímo do jeho stehenní kosti. Voják zařval bolestí, ale tím to neskončilo. Otočil s mečem a stehenní kost hlasitě praskla. Meč pak vytáhl a odstoupil stranou. Byla jen otázka času, kdy zemře na vykrvácení.
Ustoupil od vojáka a nechal ho jeho osudu, během čehož začal přemýšlet, jak se dostane pryč. Napadlo ho prostě odejít dveřmi, ale nechtělo se mu věřit, že by to bylo tak jednoduché. Měl i nápad, že prostě zesílí ochrany a projde. Nijak nechtěl používat hrubou sílu. Díval se tak do míst, kde byly dveře a viděl jen temnotu hrnoucí se stále dovnitř, ale neposouvala se. Uslyšel však křik od umírajícího člověka a upoutal jej. Otočil se a voják byl hrůzou bez sebe, kostra vědmy před ním stála a dívala se na něj.
„Prolil jsi na tomto místě krev,“ řekl hlas vědmy.
A kurva, tohle mu vůbec nedošlo. Rozpoutal tak něco, o co neměl nejmenší zájem.
„Krev byla rozlita,“ pokračovala vědma. „Tvá věštba může započít.“
„Nemám o ni zájem,“ pronesl rázně. Nehodlal si nechat poplést hlavu.
„Nechceš vědět, co ti osud nadělil?“
„Svůj osud si tvořím sám.“
„Krev ale byla rozlita,“ kostra ukázala na těla a skoro mrtvého muže. „Buď bude vyřknuta věštba, nebo dojde k boji pro její ukončení.“
Bojovat s mrtvou věštkyní nebo znát svůj osud, tady nebylo o čem. „Když to musí být,“ do levé ruky si přivolal hůl.
„Tvá vůle budiž splněna,“ vzápětí se temnota z venku vyvalila dovnitř. Ihned zesílil štíty a měl co dělat, aby nápor udržel. Temné kouzla v podobě tmy však měly antipravidla, proto rozsvítil hůl bílým světlem, což mu pomohlo a ihned pocítil částečnou úlevu na štítu. Než se ale stačil vzpamatovat, kostra vědmy byla u něj a prošla štítem, jako by tam nebyl. Sekl po ní mečem, přičemž vědma se zbraň ani nesnažila zastavit a meč jí narazil do páteře. Nic se ale nestalo a vědma se jen zadívala na meč v kostnatém těle. Poté se mu podívala prázdnými důlky do očí a natočila hlavu. „Kurva,“ jediné co stihl říct, než dostal ránu, která jej odhodila do zdi. Svezl se po zdi na zem a snažil se stále udržet mentální štít. Zároveň se natahoval pro meč na zádech, ale sotva jej vytasil, vědma byla u něj a chytla mu ruku s mečem a zatočila s ní. Neměl sílu s ní pohnout, proto druhou rukou vyvolal plamen přímo do tváře vědmy, ale oheň jí jen olizoval kostru a nezanechal žádný účinek. Vědma ho pak druhou rukou chytla za krk a zvedla ho do vzduchu a hodila s ním zase o kus dále. Narazil tvrdě do zdi, avšak udržel mentální štít, ovšem bylo to pro něj stále těžší. Nejhorší ale bylo, že nevěděl, kde má meč od Bílé paní, se kterým si proti vědmě věřil. Ten meč byl kompletně antimagický a na magii se momentálně spoléhat nemohl. Potřeboval by čas, aby proti vědmě vyčaroval silné kouzlo a slabé, jak už se přesvědčil, nemá dostatečný účinek. Byl tu ovšem ještě baronův meč s jeho krví, přičemž věděl, kde jej odložil. Ale v té temnotě nic neviděl. Přesto se postavil na nohy a přivolal si hůl, musel ten meč najít. Soustředil se pak tak silně až světlo na konci hole dočasně prozářilo temnotu. Uviděl najednou meč, ale zároveň blížící se vědmu. Rychle se jí vyhnul a vběhl do temnoty směrem, kde viděl meč naposled. Nic však neviděl a tudíž narazil do zdi. Meč měl ale u svých nohou. Rychle zbraň vytasil a potřel látkou s baronovou krví. Otočil se poté v pravou chvíli, aby opět uviděl útočící vědmu. Sekl po ní mečem a odsekl jí ruku. Vědma zakřičela bolestí a on pokračoval, sekl ji přes žebra, která vzápětí spadla na zem. Nakonec ji sekl přes krk a ve chvíli, kdy se hlava oddělila od těla, temnota zmizela. Než lebka dopadla na zem, okny prosvítal svit měsíce.
Těžce oddychoval a byl rád, že to vyšlo, neboť další nápad už neměl. Zadíval se však na kutálející se lebku na zemi. Lebka se zastavila přímo před ním a čelist začala mluvit. Nic ale neslyšel a jen viděl, jak se lebka hýbe. Když skončila, z mluvící lebky byla už jen lebka.
„Věštci,“ řekl si pro sebe a posbíral si věci. Přemýšlel, co s kostrou a těly, ale rozhodl se, že radši na ně nebude šahat. Došel pak ke koním a tam prohledal brašny od vojáků, nic důležitého však nenašel. Poté prošel mapy a v nich nalezl vzdáleny klášter. Potřeboval tak tři až čtyři hodiny jízdy. Rozhodl se, že tam pojede hned, i když už měl něco za sebou. Posbíral ze sedel vojáků všechno užitečné a vyjel ke klášteru.
Ke klášteru dojel o půlnoci. Stavba byla schovaná hluboko v lese na úpatí hory a okolní prostředí naznačovalo, že zdejší místo je posvátné. Podél cesty byly vystaveny velké kameny a v nich spousta vytesaných obrazů. Kolem kamenů hořely i ohně, což působilo velice mysticky. Moc o tom klášteru nevěděl. Předpokládal ale, že by to mohl být jiný ekvivalent sesterstva.
Když dorazil k bráně, už ho tam čekal zástup žen. Stálo jich tam deset, všechny postarší a měly u sebe louče. Seskočil z koně a pomalu k nim vyrazil.
„Omlouvám se, dámy, že vás ruším v tuto hodinu, ale…“
„Na tomto místě nemáš co pohledávat,“ skočila mu do řeči jedna ze starších žen.
„Promiňte, ale hledám Soňu, dceru Rudého barona.“
„Přišel jsi pozdě. Dnes tu byli baronovi muži a odvedli ji.“
Určitě ji odvedli zpět na Vranohrad, takže baron jej podvedl. Aspoň nemusí nikam spěchat. „Bylo by možné, abych tu přespal.“
„Do kláštera nesmí žádný muž.“
„A co stáje, za úsvitu odjedu.“ Potřeboval strávit noc v bezpečí, a posvátné místo jim rozhodně bylo.
Ženy se mezi sebou chvíli radily. „Jen tuto noc.“
„Děkuji,“ uklonil se a zbytek noci strávil ve stáji. Nepochyboval o tom, že baron odvedl svoji dceru na Vranohrad. Přemýšlel ale, jak ji odtamtud dostane bez toho, aby vyvolal holé jatka. Spánek ho ale překonal rychle a netrápil se dlouho. Pravé trápení na něj čeká až zítra.
Pomalu přijížděl k Vranohradu, zatímco slunce už pozvolna zapadalo. Ve vzduchu cítil, že se něco stane a město pod Vranohradem bylo nepřirozeně tiché. Koně nechal před mostem, který nebyl hlídán, což znamenalo jediné, baron všechny muže stáhnul do hradu.
Přešel most a pokračoval skrz městečko. Zastavil se až před bránou a z každé střílny na něj mířil střelec, zatímco další vykukovali z jakéhokoliv možného místa.
„Ty máš tu drzost se tu ukázat,“ zařval baron a ukázal se v jedné otvíracích střílen dřevěné věže. „Kde jsou mí muži!“
Baron měl silný hlas, pomyslel si. Všichni to uslyší a poštve tím proti němu celé město. „Mrtví.“ Napadlo ho, že by to zkusil otočit proti němu či říct něco jiného, rozhodl se však pro přímočarost.
„Vrahu,“ ozvalo se od pár baronových lidí.
„Ano je to vrah,“ zkonstatoval s radostí baron.
„Barone, pověz mi, jak doopravdy zemřela tvoje žena.“ Po tom všem si byl naprosto jistý, že ji baron zabil. A i kdyby se mýlil, to už je jedno.
„Moji ženu do toho netahej.“
„To ty jsi zabil holýma ruka, když ses ožral jako prase,“ řekl rychle, aby ho baron nepřerušil.
„Lež,“ zařval baron.
„Stejně jako všechen ten rozbitý nábytek, kterým se ti bránila? Vůbec neměla šanci.“
„Tak ty si myslíš, že můžeš přijít až k mým branám a rozhlašovat tady o mně takové lži?!“ řval baron, jak jen mohl. „Co tu doopravdy chceš!“
Bylo to tady, karty na stůl. „Kde je tvoje dcera Soňa.“
„Tak o to tady jde. Jsi jen zkurvenej zloděj a chceš unést moji holčičku. Běž za svým pánem, pse, a řekni mu, že moje dítě nedostane.“
„Barone, nemusí to skončit jatkami.“ Nevěřil, že na to baron přikývne, ale zkusil to, aby zasel strach do srdcí jeho mužů.
„Ne, jen tvoji zkurvenou mrtvolou, kterou hodím psům!“
„Víš, barone, mně ani tak moc nevadí, k čemu tady dojde. A ani mě tak moc nesere, že jsi mě podvedl. Ale že jsem ti nabídl svoje pití, to mě sere nejvíce.“ Neměl rád mrhaní kvalitním alkoholem.
„Ty chcanky už bych do huby znovu nevzal.“
„Že ti chcanky ale chutnaly, když jsi mi vypil půl flašky a ptal ses, zda nemám další!“ Konec debaty, otočil se a chtěl odejít, ale do štítu se mu zezadu zarazilo několik střel. Pomalu se otočil a zadíval se na střelce. Jeho temný výraz však pro všechny mluvil jasně. Opustil Vranohrad bez dalšího incidentu a hodlal se připravit na útok.
Zbývala hodina do půlnoci, stál na okraji lesa a sledoval Vranohrad. Přemýšlel, jak celý útok provede, přičemž možností bylo více. Nejednoduší by bylo zaútočit pěkné z dálky s velkými ohnivými koulemi. Většina Vranohradu byla ze dřeva, takže by krásně do rána lehl popelem. Tato možnost ale v sobě skrývala nespočet mrtvých a značnou nelibost u lorda Lyssandera. Byl by to ale úžasný pohled na hořící Vranohrad za naprosté temné noci. Další možnost byla celé místo nebo aspoň okolí vrhnout do iluze. Celé kouzlo bylo dobré na efekt a podlomení morálky, ale nevěřil, že baron své vojáky neudrží na uzdě. K celkovému použití magie mu nahrával i fakt, že baron nemá nikoho, kdo čaruje. Bylo totiž naprosto normální, že vojáci jsou nedůvěřiví vůči čarodějům a nechtějí je mít po boku. Napadl jej i čelní útok za použití magie, ale to opět vedlo ke spoustě mrtvých a tomu se chtěl právě vyhnout. Chtěl prostě unést Soňu a vypadnout pryč. Věřil, že dovnitř se nebude problém dostat, ale ven už to bude horší. K tomu nevěděl, jak se k němu bude stavět Soňa, až jí zaklepe na dveře. A přitom předešlé akce probíhaly tak krásně. Vůbec nemusel tasit meč a teď si nejspíše smáčí ruce krví. Nepochyboval o tom, že baronovi muži proti němu půjdu, i když moc dobře ví kdo je. Co už, pomyslel si, nasadil si helmu a vydal se k Vranohradu.
Přibližoval se k hradu zahalený iluzí a u řeky pak na sebe vyvolal levitaci. Vznášel se poté nad řekou a postupoval v letu až ke hradbám. Nejdříve ale vyletěl na největší věž a sedl si na střechu, kde si posílil zrak a upravil si ho i na teplo. Podle toho co viděl, usuzoval, že baron má ve službě snad všechny muže. Vojáci působili dobrou morálkou a navíc ještě mezi nimi chodil baron a povzbuzoval je. Musel uznat, že baron byl opravdu dobrý velitel, kterému záleží na osudu svých lidí. Kdyby byl ale perfektní velitel, zabrání dnešnímu možnému krveprolití. Avšak jeho dcera byla daleko výše než životy jeho mužů.
Když skončil s průzkumem, snesl se přímo z věže k otevřeným oknům ložnice baronovy ženy. Jeho tušení, že nebudou zavřené, bylo správné a mohl se bez problému dostat dovnitř hradu. Sotva se ale ocitl vevnitř, poslouchal, zda neuslyší poplašné zvuky. Počítal totiž i s možností, že to mohla být past. Nic se ale nedělo a pokračoval tedy dále. Došel ke dveřím a trochu je pootevřel, před Soniným pokojem stali dva muži. Váhal však, co když tady Soňa vůbec nebyla a někde venku čekala na koni pro případ jeho akce. Ve vzduchu ovšem bylo příliš mnoho neznámých a neměl moc na výběr.
Vytáhl si dva vrhací nože a nechal si je levitovat u ruky. Čekal, až okružní hlídka odejde a pak se do toho pustil. Nože protáhl škvírou a zabodl je strážím do krku. Následně s nimi pro jistotu zatočil, aby je co nejrychleji zabil a mohl pokračovat dále. Rychle prošel dveřmi, překročil těla a otevřel dveře od Soni. Našel ji tam, jak sedí u stolku, osmnáctiletou blondýnku s pihami na tváři, s pleteným účesem a v cestovním oblečení. Soňa se na něj otočila a nastal okamžik pravdy. Pomalu otevřela pusu a v hlavě mu pořád běželo, zda zakřičí.
„Odvedeš mě odsaď,“ zeptala se slabým hlasem.
Přikývl. „Do Edingardu za lordem Lyssanderem.“
Soňa měla najednou slzy v očích. „Ten parchant mi zabil matku.“
Zaváhal, měla na mysli barona nebo Lyssandera?
„Nesnáším svého otce.“ Zvedla se a šla k němu a objala ho.
Váhal, hlavně jí ale kontroloval kde má ruce a zda v nich neměla ostří. Slzy žen byly zkrátka nebezpečné zbraně a v nepravou chvíli uměly mnohé. Stačila jen špetka nepozornosti a mohl skončit s prořízlým hrdlem, přece jenom láska k otci mohla být silnější než cokoliv jiného. Vypadalo to ale, že chce opravdu opustit Vranohrad.
„Jak se dostanem pryč, otec má plno vojáků.“
„Pro začátek to zkusíme stejnou cestou, jakou jsem použil já.“
Šel ke dveřím, pootevřel je a zatím vládl klid. Otevřel pořádně a chtěl odejít, když se na druhém konci objevila hlídka. Nemohl stihnout zareagovat a hlídka spustila poplach. Nyní už neměl naději, že to neskončí jatkami a v hlavě se mu připomněly lordovy slova, volná ruka.
„Zavři dveře, a neotvírej je, dokud ti neřeknu,“ řekl Soně a ta jej poslechla. Zadíval se na hlídku a soustředil se na kouzlo. Jinak ale neudělal nic, jen sledoval své odhodlané nepřátele, jak proti němu běží a na pomoc jim přibíhá skoro třicet dalších chlapů. Chodba však nebyla dost široká a při jejich výstroji se vedle sebe vešli jen dva muži, ale to jim nijak neubralo na odvaze. Neviděl jim v očích jedinou kapku strachu, jen zuřivost, kterou chtěli ze sebe dostat. Baronovi muži byli zkrátka profesionálové, kteří nezaváhají. Natáhl tak proti nim ruce a z konečků prstu mu šlehaly ledové proudy, kterými ozářil celou chodu mrazivým nádechem smrti. Své kouzlo naddimenzoval ve své mysli tak silně, že by se nedivil, kdyby museli strhnout tento dům, neboť mu zmrazil část patra. Celá chodba byla najednou křišťálově bíla a baronovi muži se proměnili v ledové sochy, z nichž sálal mrazivý chlad. Jen pár jedinců na konci bylo ušetřeno účinkům kouzla a utíkalo pryč. Bylo mu ale jasné, že touto chodbou už neprojde, baron ovšem také ne.
Vrátil se pro Soňu, vzal ji za ruku a táhl do pokoje matky. Soňa během toho ale uviděla zmrzlé vojáky a hlavně výraz na jejich tvářích. Vypadali, jako by nevěděli, co se stalo a přitom už byli mrtví. Soně se z toho až zatajil dech a podlamovala se jí kolena, ale udržela se na nohou.
V ložnici se podíval z okna, a jestli doteď nebyli všichni na nohou, tak teď už ano. Baron na place štěkal rozkazy a mezi vojáky se už roznesla zpráva o ledové chodbě. Baron se pak snažil všechny muže shromáždit dole pod okny, i on si uvědomoval, že ven vede málo cest.
„Co budeme dělat?“ zeptala se Soňa.
Mohl bych tě použít jako rukojmí, ale stejně by mě pronásledovali, tento nápad si však nechal pro sebe. „Původně jsem chtěl stejnou cestou ven, ale to už nepůjde.“ Vzápětí se rychle sklonil a skrz okna proletělo několik střel.
„Vzdej se kurva,“ zařval baron. „A přísahám u bohů, že chcípneš rychle, setnu ti jen hlavu.“
Opravdu lákavá nabídka, pomyslel si.
„Já už se k němu nechci vrátit,“ pronesla zoufale Soňa.
Zadíval se Soně do očí, měla slzy na pokraji. Zakýval hlavou a poté nakoukl skrz z okna. Baron shromáždil muže přímo pod nimi. Vyvolal si hůl a začal ji očarovávat. Trvalo mu to ovšem nezvykle dlouho, neboť kouzlo jaké hodlal použít, mělo mít velký dosah. Potřeboval jedinou dobrou ránu, aby vše ukončil, více nepotřeboval.
Během jeho přípravy vládlo mrazivé ticho, jak v ložnici tak venku. Když pak skončil, hůl nechal zmizet a podíval se na Soňu. „Uděláme to takhle, ty se pomalu zvedneš k oknům, aby hned nestříleli, a já jim proskočím ven.“
„Ven, vždyť je to vysoko.“
„Netvrdím, že je to dokonalý plán. Kousek sjedu po té stříšce pod námi, no a těch zbývajících pár metrů, děj se vůle boží.“ Věřil, že je to jen pár metrů ale měl obavy, že ne. Chtěl se přemístit hlouběji do místnosti, ale Soňa ho chytla za ruku.
„Ušetři otce, prosím.“
„Vůbec mi to neulehčuješ.“ Potom se přemístil a čekal. Soňa se mezitím pomalu naklonila do okna a z venku baron štěkal rozkazy, ať nikdo nic nedělá.
Sklonil hlavu a zhluboka se nadechl. Tohle je šílenost, pomyslel si, ale přesto zvedl hlavu a rozeběhnul se. Proskočil oknem a dopadl na stříšku pod sebou. Zatímco po ní sjížděl, vyrovnal se nohami dolů a nad ním se zabodávaly střely z kuší. Sjel na okraj střížky, odkud se odrazil a než dopadl na zem, přivolal si hůl do rukou. Při dopadu praštil holí do země a vzápětí z ní vyrostly ledové rampouchy, které se zabodávaly do nohou vojáku až k pasu i výše. Tohle kouzlo už mnohokrát použil ale nikdy ne v takovém meřítku, ani zdaleka ne. Vojáky to kompletně zaskočilo, i střelci, kteří nabíjeli kuše, v půli přestali. Zvedl hlavu, zatočil s holí a všechen led roztál, na čemž na zem dopadly budoucí mrtvoly. Dobrá půlka baronových mužů nebyla bojeschopná a ta druhá váhala. Ano mohl použít jiné kouzlo či čarovat vše z okna, ale to nemohl udělat a zároveň držet štít proti kušníkům. Zvedl se na nohy a obě kolena ho zabolela. Napřáhl se s holí pomalu dozadu, zatímco hlavice hole se začala rudě žhavit a pískat. Levou ruku pomalu namířil k baronovi, který jako jediný zůstal stát mezi všemi těmi umírajícími. Baron měl ve tváři odhodlání pokračovat, ale vojáci váhali. Po takovém vystoupení se jim ani nedivil, přičemž tohle byl teprve začátek. Najednou dokonce jeden z nich zahodil zbraň a další ho následovali. Přímý kontakt s magií a jejími následky muže zlomil. Našlo se ovšem i pár odvážlivců, co se proti němu rozběhli se zbraní v ruce. V tu chvíli postavil hůl a vytasil meč. V holi měl totiž připravený ohnivý paprsek, ale tím by trefil i ostatní a to nechtěl. Musel útočníky zabít mečem, aby si ti další uvědomili, že nemají sebemenší šanci. Vůbec jej ale nepřekvapovalo, že ten první kdo na něj běžel, byl baronův seržant. Pustil meč, přetočil ho a vyslal k seržantovi tak, aby jej hruškou praštil. Seržant se v tu chvíli zastavil a dal se dohromady, zatímco jeho muži jej oběhli. Prvního z nich dostal mečem ještě v dáli, odsekl mu obě nohy. Druhého rovněž dostal mečem v dáli, odsekl mu ruku a kus hlavy. Třetí se na okamžik podíval na své kolegy a to se mu stalo osudným. Meč si přivolal k sobě, ale opět jej posunul o kus od sebe a prosekl vojákovi půl břicha. Seržant se rychle vzpamatoval a rozeběhnul se na něj. Uchopil meč oběma rukama a zvedl lokty vysoko, že měl svoji čepel napravo od hlavy namířenou špičkou na seržanta. Pak upustil meč levou rukou a jen lehce mávl dlaní dolů. Vyvolal těsně před sebou malou tlakovou vlnu, kterou seržanta vyhodil kousek od sebe z rovnováhy a znovu uchopil meč. Vzápětí jim rychle vykryl nedokonalý útok a bodl zespodu vpřed, aby se dostal pod pancíř. Jeho čepel se poté zabodla do seržanta a jejich těla se srazily. Seržant se mu zadíval do očí, ale tím to neskončilo. Vzápětí použil opět magii a zvedl nabodnutého seržanta do vzduchu tak, aby to vypadalo, že to dělá sám. Následně škubnul mečem do boku a takřka rozpůlil seržanta na dvě části. Těch pár vojáků co to viděli a běželi na něj, se zastavili a odhodili zbraně. Zbývající baronovi muži co ještě váhali, už měli jasno a utíkali, jak jen mohli. Zůstal tam stát jen on a baron. Oba se na sebe dívali a ani jeden se nepohnul.
„Cos to provedl,“ dostal ze sebe baron.
Rozhlédl se po zemi, leželo tam minimálně čtyřicet mrtvých a další ti, co to zkusili z blízka. Mýlil se, zabil jich více než polovinu. Nic ale neřekl a jen naznačil Soně, ať jde ven stejnou cestou. Poslechla jej, přestože pohled na všudy přítomna těla v jejích bezprostřední přítomnosti pro ni nebylo nikterak příjemné. Sklouzla po střeše a poslední část se nechala zachytit. Poté pomohl Soně najít jejího koně a odváděl ji k bráně. Během toho Soňa znovu viděla všechny těla a vnitřně se sotva držela na nohou. V bráně na ni zavolal její otec.
„Dceruško, prosím.“
Baronovi tekly po tvářích slzy jako jeho dceři. Soňa ale otočila koně a oba odjeli pryč. Až po cestě zpět ho napadlo, že během toho skoku mohl vyvolat jen tlakovou vlnu či něco podobného a ve výsledku nemuselo být tolik mrtvých. Ale takový už prostě byl. Elenaor měla pravdu.
Po návratu do Edingardu předal Soňu, Lyssanderovi. To děvče opravdu vypadalo, že se v lordově náruči cítí šťastněji než v otcově, přestože bude jen Lyssanderovým nástrojem. Byla najednou i více uvolněná než na cestě. První den ani nepromluvila a až druhý den cesty začala komunikovat. Nechal ji vymluvit, což potřebovala a byla mu za to i vděčná. Dozvěděl se i pár informací, například, že baron se často opíjel a během toho se hádal s její matkou a ona na něj vždy působila jako uklidnění. Potvrdil si i teorií se smrtí baronovy ženy, opravdu to byl baron. Soňa mu dokonce i řekla, že její otec zabil jejího bratrance z matčiny strany poté, co viděl, jak se chová k jeho tetě. Vyzval barona na souboj, když byl opilý. Bohužel baron uměl dobře bojovat za všech okolností. Zůstalo mu to z bojů a bratranec ten den zemřel s mečem v plíci. Dále se dozvěděl něco o té temnotě, která ji měla unést. Jednalo se o místní povídačku pro strašení dětí. Ale jak do toho byla zapletena vědma, kterou baron ve skutečnosti nezabil, a proč na ni fungovala baronova krev, už nevěděla. Ti dva ale museli mít něco společného, možná že právě společnou krev. Na závěr ovšem zjistil, že baron pro Soňu často pořádal divadlo, ve kterém vždy hrál hlavní roli. Vůbec se mu to nechtělo věřit, ale jestli vše byla pravda, tak baron byl opravdu dobrý herec a dokonale jej podvedl.
Když procházel chodbami za Elenaor, potkal Igora. Ten jej odkázal na pokladnu, že ho tam čeká odměna a dodal, že baron po jeho odjezdu se Soňou spáchal sebevraždu. Vyrazil do první jeskyně s bestiemi, bez zbroje a meče, pouze s láhvi vodky. Navíc jeho úmrtí dopadlo na okolní vesnice. Tím, že zabil i seržanta a nemálo vojáků, všichni banditi a lapkové ucítili příležitost. Lyssander už tam musel poslat oddíly, aby celou situaci dostal pod kontrolu.
Na moment se nad tím zamyslel, svým konáním způsobil nemalý chaos a utrpení nevinných. Ovšem Lyssander si musel uvědomovat nadcházející rizika, ještě když mu dal volnou ruku. Bylo to však pořád stejné, nakonec vše odnesou ti dole. Tím i tuto akci uzavřel a nehodlal se k ní už vracet. Neměl v plánu svých rozhodnutí litovat, ani barona. Spíše si jen říkal, za jak dlouho jej obviní Soňa ze smrti otce.
Dorazil pak za Elenaor a ta se na něj zpočátku znuděně podívala. Když ovšem neřekl jediné slovo a jen jí nastavil ruku, vzbudila se v ní zvědavost. Elenaor nabídnutou dlaň přijala a sotva se jej dotkla, zaklonila spokojeně hlavu. Zapředla opět jako kočka a pronesla. „Konečně trochu zábavy.“
Pousmál se, ne proto, že si získal zpět její pozornost, ale proto, že měla pravdu. Celý boj mu totiž rozproudil krev, tak jak nic jiného nedokáže, a zase byl ve svém vlastním živlu, smrti.
Konec páté kapitoly