Kapitola čtvrtá – Host
Čekal ve skladišti a prohlížel si vybavení od Lyssanderovy armády. Byly to již tři týdny, co pracoval pro lorda. Zatím stále zůstával, přestože se dostal ke svému vybavení a mohl utéct. Jeho tendence útěku však byly pryč, neboť stále měl v hlavě Elenaor a svoji současnou situaci. Pravdou bylo, že zatím se nedokázal rozhodnou, zda zůstává dobrovolně či je k tomu nucen. Ovšem zároveň si uvědomil, že vlastně nemá ani kam jít. V Lyssanderových službách totiž našel alespoň nějakou jistotu, kterou potřeboval včetně zajímavé práce, která byla i slušně ohodnocena. Lyssander mu i překvapivě nechával volnou ruku při plnění dosavadních misí a jeho studiu. Bylo sice vše najednou jinak, ale zároveň cítil, že jistá změna byla jen potřeba. Soustředil se tedy primárně na svou práci společně se zdokonalováním svých schopností, a když mohl, navštěvoval Elenaor. Měl z té ženy husí kůži, ale zároveň jej fascinovala, že na ni nemohl zapomenout.
Dále si prohlížel zbraně a přemýšlel o svém dnešním cíli. Na armádě se dalo slušně vydělat a provianťáci si to dobře uvědomovali. Nebylo nijak neobvyklé, že se sem tam něco ztratí, ve válkou zmítaných časech nelze vše uhlídat. Problém však nastává v momentě, kdy se ztrácí už moc a ještě před válkou. Jeho cíl byl tudíž bývalý provianťák, který si nakradl v napjatém období až příliš. Navíc ten muž nebyl schopen odmítnout dobrou nabídku a to mu bude dnešní večer osudné. Celou akci měl docela jednoduše vymyšlenou, dal nabídku, která se nedá odmítnout. Jen tady pak počká, až myška sama přiběhne do pasti. Mezitím jeho oči, což byly chudé děcka, budou sledovat jeho cíl. Dělal to úplně stejně, jak zažil v Arghamu, když byl ještě dítě. Tyto zkušenosti se mu nyní hodily a vzpomněl si tím na časy, kdy byl očima a ušima. Vše co pak řekl, bylo ohodnoceno financemi, avšak musel si tehdy dávat pozor. Když se totiž sledovali nebezpeční lidé, bylo pak naprosto normální, že se našly i těla dětí. On by ale na důležitou akci děcka neposlal. Jsou sice dobrým zdrojem, ale co si člověk neudělá sám, to nemá. Byl svědkem i toho, že děti snadno změnily stranu, prostě dvojsečná zbraň.
Netrvalo dlouho a na okýnka ve skladu zacinkal kamínek. Vylezl nahoru a v oknu viděl jednoho ze sirotků dávající znamení. Uvolnil si malý měšec a hodil ho ven, kde si ho děcka rozebraly. Past sklapla, zvěsti se dostaly na správné místo a zkorumpovaný kupec pod hrozbou oprátky nalákal provianťáka pro zbraně. Sedl si tedy do jednoho ze stínu a zhasl další louče, nyní bylo ve skladišti opravdu temno. Stačilo jen čekat, až paklíč zarachotí v zámku, na což došlo.
Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil jeho cíl. V klidu však nadále seděl a vše jen pozoroval. Lyssanderova rozvědka našla onoho muže, ale byla příliš známa na to, aby jednala. On byl oproti tomu neznámý, rovněž jako jeho myšlení a praktiky. Pak ale uviděl tetování na ruce. Dotyčný měl na předloktí ruky protržený měšec, kterému propadávaly zlaťáky, jak příhodné. Nyní už mohl začít jednat.
„Mám ti vyřídit pozdravy od Lyssandera.“ Naklonil se, aby mu kápi na hlavě osvětlila louče. Seděl přímo pod ohněm, kde byla největší tma, přesně jako v pořekadlu.
Provianťák se vylekal a chtěl utéct, ale v ten moment ovládl připravený oštěp naproti provianťáka a jenom mávl prsty. Oštěp se zabodl muži do těla a přibodl ho ke sloupu tak, aby se jeho nohy mohly kmitat nad zemí. Měl posloužit jako varování pro jiné až ho tady najdou. Postavil se pak před něj a uchopil jeden z mečů na zemi. Stačila však jen chvilka nepozornosti a ten parchant rovněž šáhl po meči a sekl po něm. Vyhnul se úderu a podíval se muži do očí, tohle od něj nebylo slušné. Sebral mu tedy meč a chytl za ruku s tetováním. Původně mu chtěl ruku odseknout až posmrtně, ovšem plány se náhle změnily. Provianťák měl sice sakra tuhý kořínek a snažil bránit, ale nebylo mu to nijak platné. Nechal ho tam pak viset, ruku zabalil včetně nakradených peněz a šel. Jeho tělo bez končetiny pak lidem prozradí, jak zemřel a žil, jako zloděj.
Vylezl z vody a začal se utírat. Oblékal si zrovna kalhoty, když uslyšel v dáli kopyta. Přitáhl si vestu a oblékl si ji na ještě vlhké tělo. Chtěl vypadat zaskočeně a zároveň neozbrojeně, ovšem díky svým schopnostem a vesty od Merill tomu bylo naopak. Byl až překvapen, jak moc si vyhrála s jeho nedílnou součástí a kolik tajných kapes ideálních pro skryté čepele dokázala do vesty ukrýt. Nechybělo samozřejmě ani zesílení na patřičných místech, které dokonale zamaskovala svým krejčovským uměním. Až jej z toho i napadlo, kdo doopravdy ta dívka je. Avšak nyní tato otázka nebyla aktuální a mohl ji vypustit z hlavy.
Přešel pak k cestě a zadíval se za zvukem. V dáli uviděl oddíl jezdců a pro všechny případy se soustředil. Nebylo ale nijak potřeba, aby cokoliv dělal. Velký oddíl vojáků lorda Lyssandera kolem něj jen projel, přestože po něm bedlivě pokukovali, zatímco on jen stál a sledoval je. Nevěděli oficiálně kdo je, a proto pro ně znamenal potencionální nebezpečí. Avšak jeho skrytý status mu vyhovoval stejně jako Lyssanderovi. Alespoň tím na sebe nepoutával zbytečnou pozornost.
Když projeli, ujistil se, že je sám a mohl začít trénovat, jako to dělal každé ráno. Když byl v Edingardu, chodíval na své pravidelné místo, kde vládl klid. Už se těšil, až tam znovu bude, neboť tam nalezl i úžasný výhled na hory. Místo objevil, když se vracel z první mise a navíc nebylo nijak daleko.
Jakmile se připravil, zkoušel různá kouzla či jejich kombinace, přičemž dnes dával přednost ohnivé kategorii. Spatřil totiž farmáře, jak vypalují škodnou ze země a něco jej napadlo. Uvědomil si, že v některých případech mohl ohnivá kouzla více zkapalnit, aby spálily půdu, popřípadě se daly použít na protékání děr přímo k cíli. Až jej fascinovalo, že na to jak často s magií bojoval, stále o ní věděl tak málo. Už se učil magii v praxi mnoho let, a přesto stále objevoval nové možnosti boje. Přišlo mu až fascinující, co všechno s ní mohl dokázat a přitom byl omezován pouze svoji vlastní představivostí.
Po skončení tréningu pak vyrazil opětovně do Edingardu, aby si vyzvedl svoji odměnu a popřípadě další zakázku. Celou cestu si však dával pozor, jestli znovu neuvidí jezdce, kteří se kolem něj prohnali. Měl totiž z jejich pohledu podezření, že se s nimi znovu setká.
Vrátil se po poledni do svého pokoje a sundal si výstroj. Vzápětí přišla Lira, jeho služebná a posbírala mu věci na vyčištění. Byla to milá mladá dívka, která se o něj starala a stále měla úsměv na tváři. Vždy nosila své hnědé vlasy spletené do copu a byla neustále připravena, kdyby něco potřeboval. Až mu svým chováním připomínala Merill. Nabízeli mu i osobní společnici do postele, ale odmítl. Rány po Elise byly stále čerstvé a nijak by tomu nepomohlo, ani kdyby si mohl vybrat.
Jakmile Lira odešla, vydal se za Igorem. Předal rádci důkazy o dokončení zakázky a dostal odměnu. Zatím pro Lyssandera řešil nezajímavé úkoly, jako lapky či útoky na obchodní karavany. Musel už i čistit jeskyně od různých mrchožroutů a jen mu to vše připomnělo, jak začínal na svých cestách. Zatím mu ale práce vyhovovala, ani jednou nemusel vytasit meč a vše řešil pomocí magie, tak jak chtěl. Jen poslední akce s provianťákem neproběhla, jak měla, ale za to si mohl sám.
Od rádce a vybraní převodního lístku z Lyssanderovy pokladny, vyrazil do banky Bratrů Rudenových, kde si založil účet. Pro člověka s jeho prací to byla do budoucna nezbytnost, avšak v tuto chvíli spíše neměl na výběr. Své peníze nyní neměl pořádně za co utrácet jako v Arghamu, navíc si je ani nemohl pořádně schovávat. Že by mu je vzala Lira, o tom pochyboval, ovšem o zbytku služebnictva nikoliv. Mělo to ale i své pozitiva. Banka Bratrů Rudenových patřila trpaslíkům a ti byli známí pro bezpečnost vkladů a pobočkami v každém velkém městě. Zároveň byli známi svoji diskrétnosti, která je mnohdy stavěla v nepříliš dobrém světle zákona. Peníze však byly v tomto světě daleko nad zákon lidí a šlechtických rodin. Moc peněz poráželi pouze bohové, a možná ani oni se nemohli postavit proti tomuto mocnému nepříteli.
Odpoledne pak vyrazil za Elenaor, která skoro všechen čas trávila na zahradě, ve svých obvyklých tmavých šatech. Vždy ji nacházel, jak sedí v altánku a dívá se směrem na zapadající slunce. Ta žena jej fascinovala, avšak její počáteční nadchnutí jim postupně upadalo. Vždy když ji navštívil, dal jí přečíst svou poslední akci, čímž chtěl docílit její náklonost. Avšak dosavadní mise ji nijak nevzrušovaly. Ohledně Lyssandera zda souhlasil s jeho častými návštěvami a vyzrazování jeho misí si nedělal hlavu, přece jenom on sám mu řekl, ať přijde na to, kdo Elenaor ve skutečnosti je.
Přišel do zahrady a sotva se přiblížil k altánku, Elenaor se na něj otočila. Bylo tomu tak vždy a věřil, že ne jen u něj. Elenaor se na něj pousmála a zaklonila pobaveně hlavu.
„Můj oblíbenec je tady,“ pronesla Elenaor a zadívala se na svoji dvorní dámu. „Co tu ještě děláš.“ Dáma se uklonila a odešla. Elenaor poté mávla rukou na volné křeslo a sama se ve svém rozvalila.
„Nová dvorní dáma?“ zeptal se.
„Ano. Ta mladá chudinka si myslí, že když ji vyšuká půlka Lyssanderových šlechticů a jejich osobní stráže, že tak zlepší své postavení u dvora.“
„A ne snad?“
„Kdyby šukala s těmi správnými tak ano. Možná jí ale jednou dojde, že se kurví zcela zbytečně. Cesta nahoru umí vest přes postel, ovšem to by v ní musela být dobrá, rovněž i s výběrem mužů.“
Fascinovalo jej, co všechno si Elenaor uměla v lidech přečíst. „Možná tu pravou cestu najde.“
„Ona?“ překvapeně se zasmála. „Jediné čeho dosáhne je to, že zničí své tělo a potenciál. I kurvy z nevěstinců vedle ní budou vypadat jako čisté panny. Na samém konci tu chudinku už nikdo nebude chtít, a já se žádnému chlapovi ani nebudu divit. Ta andělská tvářička jí teď ještě k něčemu je, ale tam nahoře to nestačí. Jen pravá žena může obstát v té zkurvené hře zvané politika.“
„Když už se tam ta pravá žena dostane, je daleko nebezpečnější než všichni muži.“
Elenaor se pousmála. „Co jen muži, než všichni démoni dohromady. Ještě nebezpečnější ale je, když žena dokáže vládnout skrz svého muže. Jak si vlastně myslíš, že vznikají války.“
„S touto teorii bych byl opatrný.“
„Ach ta mužská slepota. Myslíte si, že bez vás neplyne čas, ale všechno stojí na ženách a ne na vás. Ale dost už těch keců, začínám se nudit.“
Pousmál se, tohle jej s Elenaor zkrátka bavilo. Natáhl proto ruku a Elenaor se ho dotkla. Povzdechla si, avšak bylo to lepší než posledně.
„Stále nuda,“ pronesla. „Sice jsi málem přišel o hlavu, ale to je tak vše. Měl jsi toho bastarda nechat vykrvácet z ruky a ne jej probodnout.“
„Jsem rád, že se zajímáte o mé zdraví.“
„Nudíš mě,“ pronesla Elenaor a vůbec na sobě neskrývala své pocity. „Tolik jsem si od tebe slibovala, a místo toho jen samé bezvýznamné mrtvoly.“
„Zajímá vás smrt?“
„Smrt je zábavná, když víš, jak ten člověk žil. Čekala jsem, že smrt od čarodějů ve tvém podání bude něco jiného.“
„Něco zábavného?“
„Ne, něco zkrátka jiného. Vždyť přece magie není nijak jednouchá věc.“
„To je relativní.“
„Opravdu? Tak mi popiš tu tvoji magii a vše okolo. Možná mě tak aspoň trochu zabavíš.“
Pousmál se, protože Elenaořino chování mu jen čím dál více připomínalo nějakou čarodějku. Měl až díky tomu i pár teorii. „A co přesně byste chtěla znát, můj výcvik?“
„Ne ten už znám. Velice specifický výcvik implementovaný skrz bolest. Opravdu krásné vzpomínky, hlavně na Marklenovy tresty rákoskou. Mě ale zajímá, jak normálně probíhá výcvik, když mistr má alespoň špetku morálky.“
Bylo pro něj zajímavé, jak mluví o Marklenovi, především jak zmínila jeho bolest. „Magie se začíná vyučovat už od deseti let na univerzitě, kde je student umístěn. Tam se učí osvojit si všechny techniky magických schopností.“
„Takže kolektivní výuka, kdy se učí vše?“
„Dalo by se říci. Učňové a čarodějové mají ale hlavně na univerzitách potřebné zázemí a bezpečí. Dnes už je čarujících málo, oproti dřívějším časům.“
„A čí pak je to vina,“ dodala škádlivě Elenaor.
Elenaor měla svou poznámkou pravdu, ale pokračoval. „Navíc není nijak jednoduché a levné učit magii, přičemž spousta čarodějů na to nemá potřebné vlohy. Vhodný učitel má tak celou třídu, přestože méně jedinců na každého učitele je lepší.“
„Kolik má učitel studentů?“
„To je různé. Někdy deset, jindy více. Častěji je to však méně.“ Podle mnohých však rok co rok méně, nechal si pro sebe. Ale pak se zas nacházejí noví studentu na nečekaných místech a vše je zase jinak. Jen jejich bůh ví, jak je to s lidmi nadanými v magii doopravdy. „Všichni ale musejí získat výcvik, už jen kvůli bezpečnosti pro okolí a v neposlední řadě jejich evidenci.“
„Pod dohledem,“ pronesla pobaveně Elenaor. „Jak lidské. Marklen s tebou riskuje, když nejsi pod dohledem Bílé univerzity.“
„Nic jiného mu ani nezbývá. Jsou ale výjimky, kdy si mohou mistři své studenty vzít už dříve pod svá křídla.“ Ironií ale na tom všem bylo, že nikdo se nikdy nezeptal těch studentů, co chtějí či ne. Prostě si je jejich nový mistr vybral už v útlém věku a odvedl pryč, pomyslel si. Platilo to nejen pro něj a Michaela, ale i pro Elisu a její spolužačky, i jich se nikdo nezeptal, Gynie si ji prostě odvedla. Byli tak jen obyčejnými figurkami v ambicích jiných lidí, za což dostáli lepší výcvik či více otevřenou mysl, jak říkali jiní. Někteří za to byli jistě rádi, jiní ovšem nikoliv. Leželo jim tak kolikrát na bedrech něco daleko horšího, než sotva mohli zažít řádní studenti univerzit, přestože jim potají mnozí záviděli. Avšak jak přímo dokazoval jeho život, či Elisy a její mistrové, která ji vede velice politickou cestou, nebylo kolikrát až o co stát, přičemž nikdo z nich nemohl říct ne. A když už ano, jako v jeho případě, mělo to své následky.
„Normálně to však ani nejde, aby každý student měl osobního mistra, pouze v ideálním světe,“ pokračoval. „Někteří by mohli až říci, že je to nefér vůči studentům na univerzitách, ale co je vlastně fér v tomto světě.“
Elenaor se opět zkaženě pousmála a měla na jazyku jedno magické slůvko, které dokonale vystihuje férovost. Tento status byl však v civilizovaných zemích zakázán, ba dokonce se vůči němu bránily. „A když nejsou žádné výjimky?“
„Student na univerzitě si okolo svých dvaceti let hledá svého budoucího mistra, protože v té době už částečně tuší, jakým směrem se vydá. Samozřejmě může najít mistra i dříve, často se to ale nestává.“
„A pak je najednou učitelů dost?“
„Ne. Ale už to nejsou děti, a mají alespoň nějakou představu o tom, co chtějí. Student následně spadá pod mistra až do chvíle, kdy je mistr přesvědčen, že je již student schopen podstoupit závěrečnou zkoušku. To bývá přibližně do třiceti let. Může to být ovšem i dříve, záleží na šikovnosti daného studenta.“
„Takže do dvaceti se studenti učí všechno, a až poté si teprve vyberou zaměření.“
„Ano. Předešlé roky jim mají ukázat všechny možnosti magie a na nich je, který obor se stane jejich budoucností.“
„Zajímavé, ale co když chce více studentu k jednomu učiteli.“
„Mistr si sám vždy zvolí, zda chce studenta přijmout. Mívají k tomu různé osobní testy.“
„A jaká bývá závěrečná zkouška na čaroděje?“
„To nikdo neví, každý ji má jinou. Ale až poté se ze studenta magie stane čaroděj, který si už vybere svoji cestu magie. Následně se od nových čarodějů očekává loajalita k domovské univerzitě, z čehož mohou čerpat. Po dokončení studia ovšem vždy některý z absolventů zapomene na své dovednosti a jde raději jinou cestou. A když jsou chytří, tak ze svých školních let či zázemí následně profitují. Ale jen stěží by je někdo jako já či můj mistr mohl nazývat čaroději.“
„Máš opravdu štěstí, že jsi výjimka potvrzující pravidlo. Měl bys Marklenovi děkovat, že tě cvičil už jako dítě.“
„Opravdu?“
„Nechceš mi doufám namluvit, že bys raději studoval na univerzitě jako řádový student.“
„Vše by bylo jinak.“
Elenaor otočila oči v sloup a zaklonila hlavu. „Nuda nic víc. S tvými možnostmi by ses akorát dostal do problému, kdybys byl jen řádový student.“
„A teď v nich snad nejsem?“
„Tomuhle říkáš problémy?“ Elenaor se na něj zpětně podívala. „Ty víš hovno co je to problém. Znáš jen zákulisí blízké smrti, ale problémy života nikoliv. Co, že jsi musel všechno a všechny opustit. Jen nezbytný krok, ke kterému by stejně jednou došlo při tvém potenciálu a rozhodnuti. Jsi tam, kde chceš být. Mě neoblbneš.“
Měla pravdu. Tímhle sentimentem se před ní akorát ztrapnil. Ani nevěděl, kde se to v něm vzalo, asi poslední zbytky či přání. Příště už si dá větší pozor.
„Jednoho dne z tebe bude zajímavý výsledek, pokud se jej dožiješ,“ pokračovala Elenaor. „A mnozí jsou na něj jistě zvědaví,“ dodala až s úšklebkem.
Její slova v něm rezonovaly, protože Marklenovy plány už nevyjdou a jen bohové vědí, do jakého cíle jednou dojde. Podíval se až raději jejím směrem a našel tam Lyssanderovu rodinu.
„Lyssanderovo potomstvo mě nemá v lásce, ale ani já je,“ opět se ujala slova Elenaor. „Bohužel se musíme tolerovat a s tím se nejsou schopni smířit.“
„Co jim o vás řekl?“
„Lyssander o mně nikomu neříká.“
„Možná je to dobře.“
„Pro něj určitě.“ Elenaor pak s ďábelským úsměvem zamávala prsty na Lyssanderovou rodinu a žena ihned vzala své děti a vedla je pryč. „Lukrecie,“ pronesla. „Lyssanderova dcera. Je jí třicet sedm let, má dvě děti, dvojčata Edward a Sára, je jim osmnáct a Sára je starší. Lyssander má ještě syna Alkexe, to mu je třicet tři. Říká se o něm, že je nejlepší šermíř v království, ne-li na celém východě. V současné době je s Lyssanderovým vojskem.“
Tak už znal Lyssanderovu rodinu, ovšem nijak po tom netoužil. Tohle se mu ale mohlo hodit a k tomu Elenaor vypadala z jejich útěku spokojeně, ba dokonce se pobavila.
„Co vás pobavilo?“
„Lukrecie. Ta děvečka si myslí, jak je chytrá a ovládá politiku. Přitom ona je důvod, proč Lyssander všechen čas tráví tady v Edingardu, zatímco Alkex musí vše zařizovat. Je jen rozmazleným frackem a stejnou cestou vede své děti.“
„Jejich otec to dovolí?“
„Lukréciin manžel je už po smrti. Lyssander jej nehal zabít po narození dvojčat, ovšem to Lukrécie neví.“
Ani nevěděl, čím byl více překvapen, zda tím, že Lyssander zabil manžela své dcery nebo, že se nechal dotknout od Elenaor. „Čím si zasloužil Lyssanderovu pozornost?“
„Myslí si, že kvůli němu zemřela jeho žena, kterou přepadli lapkové.“ Elenaor se najednou temněji pousmála. „Bohužel tomu tak není, ale to si necháme pro sebe.“
„Jistěže,“ taky se pousmál. „A jaké jsou dvojčata?“
„Zvrácené, a jejich matka to ještě podporuje. Lyssander se je snaží krotit, ale od té doby co se děje v království, je to takřka nemožné. Nemá na to čas.“ Elenaor se na něj podívala se zájmem. „Jak rychle dokážeš čarovat?“
„Záleží co.“
„Předveď něco.“
Pokýval hlavou a zvedl ruku. V ní se jen zajiskřilo a vzápětí tam byla ohnivá koule velká jako pěst. Podíval se na Elenaor a jí se rozpálily oči.
„Větší,“ pronesla a dále sledovala jeho dílo. Čím více kouzlo zvětšoval, tím upřenější pohled do něj Elenaor měla. Nechal pak kouzlo narůst do maximální velikosti, jakou si troufal udržet v jedné ruce a následně jej ukončil sevřením pěsti. Plameny mu projely skrz prsty, avšak neměl je nikterak popálené.
„Co by to udělalo s Lyssanderovým potomstvem?“
„Však vy to víte, viděla jste to ve mně.“
„Ale chci to i slyšet.“
No dobře, pomyslel si a znova vyčaroval kouli. Tohle by vám po nárazu vypálilo maso a rozpálilo okolní kůži.“ Zadíval se do kouzla, moc dobře věděl, co jeho výtvor dokáže. „Výbuch by poškodil orgány, ne-li přímo potrhal. Záleží na místě umístění a brnění, je-li nějaké. Záleží i na samotné koncepci kouzla co všechno se vždy stane.“ Zvětšil kouli. „Nyní by již při správném umístění trhala končetiny, ba vypalovala díry do těla a zapalovala oblečení.“ Opět zvětšil kouli na maximum, jež v jedné ruce dokázal ovládat.
„A nyní?“
Zadíval se Elenaor do očí. „Místo po výbuchu prostě zmizí, zbyde jen rozžhavená krev padající na okolí. Kůže okolo se zažehne a roztaví, ale to už je zasaženému jedno.“
„Protože je mrtev.“ Elenaor si mlsně zkousla spodní ret. „Nyní již plně chápu, proč tě Marklen učil tak dokonale anatomii těla, pitvy nevynímaje. Student magie by měl vědět, jak lidské tělo funguje, aby jej pak mohl i správně poškodit.“
„Správně. Nutno ovšem dodat, že takové kouzla se čarují obouruč, je to lepší pro manipulaci.“
Elenaor pokývala hlavou na strany. „Takové úžasné skutky a jak jednoduše to vypadá.“
„Mnozí by s tou úžasností nesouhlasili.“
„To jistě ano. Pověz mi, jak se kouzla vytvářejí.“
„Je to o koncentraci. Dalo by se říci, že v mysli se vytvoří určitý vzorec a ten se rozšiřuje do „hmotného“ výsledku.“ Hmotného nebylo správné slovo, nic lepšího ho ale nenapadlo. „Pak už jen záleží, jak moc je daný čaroděj schopný, či zda ono kouzlo nevyžaduje něco více než jen koncentraci. Například pohyby rukou, pronášení slov či určité předměty. Je zde široká škála možností. Dalo by se až říci, že i nekonečná.“
„Až by mě zajímalo, kolik z toho zná Kraier.“
„Vy to nevíte?“ Věděl, o kom Elenaor mluví, o dvorním čaroději lorda Lyssandera.
„Ne. Kraier si ode mne drží odstup, jako od ostatních.“
„Co ho k tomu vede?“
„Nemám zdání,“ pak se zasmála, stejně jako on se pousmál. „Opravdu by mě zajímalo, jaký je vevnitř.“
„To vám věřím. Já se s ním zatím nesetkal.“
„Opravdu? I když není se čemu divit, vzhledem k tomu, že rovněž pochází z Bílé univerzity. Musí mít tebe plnou hlavu, ještě když jsi utekl.“
Zpozorněl a hlava mu začala naplno pracovat. Určitě Kraierovi leží v žaludku a co víc, neměl zdání o jejich provázání s Bílou univerzitou. Ale jestli jej doteď nesebrali, mohl být snad v bezpečí. Avšak to nic nemění na tom, že dva lidé co ovládají magii pod jednou střechou je velice nebezpečná kombinace, ještě k tomu z jedné univerzity. Navíc zde byla ještě jedna otázka. „Nevíte, jak Lyssander, Kraiera získal?“
Elenaor se na něj šibalsky usmála. „Co přesně máš na mysli?“ zkousla si spodní ret.
„Jistě víte, že univerzity nerady pouští své vyučené studenty ze svého vlivu, ještě k tomu pod šlechtu, jako je případ Kraiera. Ve většině případů je čaroděj dosazen přímo univerzitou, neboť velké rody potřebují člověka s magií v krvi už z více důvodů. Dotyčný tak nejenže dbá na blaho svého nového chlebodárce, ale i zájmy univerzity.“
Elenaor pokývala spokojeně hlavou. „Lyssander učinil Kraierovi neodolatelnou nabídku. Dovolil mu nezávisle rozvíjet svoji kariéru.“
Pochopil, co mu tím řekla. Kraier byl jeden z těch, jež dávají přednost osobní politice než své pravé síle či loajalitě univerzity. I tak ovšem potřeboval další informace, ale na ty mu nyní chybělo platidlo, které získával skrz své zážitky. „A co Igor.“
„Nuda. Typický rádce, pusa říká jedno, zatímco oči něco jiného. Klasické vychování jedné ze západní univerzity. Jednou mi podal při prvním setkání ruku a od té doby nic. Je ovšem až s podivem, kolik toho o Lyssanderovi neví.“
Dále pak vedl s Elenaor rozhovor na téma politika a Lyssanderův nárok na trůn. Nijak se při této diskuzi nebavil, ovšem ani Elenaor, což jej překvapilo. Pokračovali pak až do západu slunce, kdy se s Elenaor rozloučil a vrátil se do svých komnat. Po cestě však celou dobu přemýšlel o rozhovoru, jaký s Elenaor vedl. Pravdou bylo, že nečekal, co vše spolu proberou a její počáteční znudění jeho dosavadní služby u Lyssandera očekával. Nakonec z toho byla zajímavá diskuze, během které se dozvěděl spousty informací, ovšem i nemilých. Ani nevěděl, co mu utkvělo v paměti nejvíce, zda Elenaořina mluva vůči němu, pravda o Lukrécii či Kraierovo odhalení. Naneštěstí však dokázal Elenaor znovu zaujmout, sice nečekaným tématem ale dokázal. Zároveň se mu tím ale trochu odhalila, ať už úmyslně či nikoliv. Rozhodně měl o čem přemýšlet.
Při návratu do komnat ovšem zjistil, že dnešní rozhovory pro něj ještě zdaleka neskončily. Dozvěděl se, že dvorní čaroděj jej očekává ve své pracovně. Rozhodl se tedy Kraiera navštívit, koneckonců stejně by k tomu jednou došlo.
Když stál před Kraierovými dveřmi a chtěl zaklepat, začaly se samy otvírat. Neměl rád, když čarodějové používají tento způsob otvíraní dveří, je to vždy velice povyšující se před ostatníma a hlavně si u toho připadal za blbce. Počkal tedy, než se dveře úplně otevřou a pak se jeho oči střetly s Kraierem sedícím za stolem. Chvíli vládlo ticho, než jej Kraier porušil.
„Pojď dál a posaď se.“
V duchu se pousmál a vstoupil dovnitř. Když mu udělal Kraier chyták s dveřmi, rozhodl se, že se nechá jen pozvat, nikoliv sám se připlazit.
„Tvé vybavení je velice zvláštní. Taková různorodá směsice zbraní včetně výstroje se nijak nehodí pro čaroděje.“
„Je mnoho druhu čarodějů.“
„Ne, žádné druhy ale každý je vlastní originál. Tím se odlišujeme od obyčejných smrtelníků. Nebo si snad myslíš, že jsou nám rovni?“
Typická nadřazenost všech kdo vládnou magii. Není se ale čemu divit, když dokážete vládnout silám, jež pro jiné působí neuvěřitelně. „Samozřejmě že ne.“ Věřil tomu a ještě aby ne, když magie v jeho podání uměla být oslňující, i v očích zasvěcených.
„Zároveň je to ale i naše prokletí, ostatně jako nyní. Jeden na druhého se díváme nedůvěřivě, avšak s vlastním pohledem na věc.“
Nedal na sobě nic znát, ale vzpomněl si na Marklena s Michaelem. Zároveň dostal pocit, zda Kraier opravdu neví, kdo je. „Už to tak bude.“
„Ostatně dostáváme se tím k tobě. Tvé vybavení, tvůj příchod a v neposlední řadě služby pro lorda Lyssandera.“ Kraier se mu zadíval zpříma do očí. „A to vše mě přivádí k tomu, zda nepocházíš z Black Gate.“
„Má se snad důvod Black Gate o mě zajímat?“ Moc dobře znal univerzitu Black Gate, hlavně její pověst ji značně předcházela.
„A z které univerzity jsi tedy přišel?“
„Záleží snad na tom?“
„Samozřejmě. Neradi bychom se pustili do křížku s univerzitami, ne-li paladiny.“
„Lord Lyssander se nemusí nijak obávat, že bych k jeho dveřím přivedl nečekanou návštěvu.“ Byl kamenný jako nikdy, hrál o všechno.
Kraier decentně pokýval hlavou a sklopil zrak. „Dobrá tedy. Mně to stačí.“ Nestačilo. „Můžeš odejít.“
Nezvedal se však a dále se díval Kraierovi do očí. „Mám očekávat další pozvánky.“ Docela jej zajímalo, jak jej Lyssander přetáhnul.
„Vše záleží na někom jiném.“
Přikývnul hlavou a odešel. Uvědomoval si ovšem, že tímto nic neskončilo, ba naopak. Měl by však být rád, že Lyssander má dvorního čaroděje a ne čarodějku, to by už vůbec nedopadlo dobře. Když tak nad tím vším ale přemýšlel, možná by bylo i lepší, kdyby pocházel z Black Gate, vše by bylo jednoduší.
Lord Lyssander seděl ve svém křesle a popíjel v pozdní noci víno. Zadíval se nad krb na rodový znak, rudá pěst na bíložlutém erbu obvázána ostny. Nesnášel ten znak. Na svůj rod byl pyšný, měl bohatou historii, ale ty ostny znamenaly omezení. Jednou ten znak změní na něco honosnějšího, něco o čem si budou šeptat všechny království. Znovu se až napil vína, odložil pohár a otočil se na Igora s Kraierem.
„Takže,“ začal. „Náš host je zde již přes tři týdny a zatím neutekl, ba naopak, slušně se činí. Co ale na něho máte.“
„Já nemám nic konkrétního, lorde,“ začal Igor. „Je to nádeník, který bere různé práce na svých cestách. Dalo by se i říci, že čím nebezpečnější, tím jsou pro něj lákavější.“
„Tedy nic, Igore. A co ty, Kraiere, co nového na univerzitě.“
„Rozruch, který na ní zavládl, se utlumil. Šeptají se jen různé zvěsti, ovšem to není nic výjimečného.“
„A oznámení, na které si tehda upozornil?“
„Jsou stále vyvěšena, nic víc.“
„A víme už aspoň, odkud náš host pochází či jaké univerzitě náleží?“
„Při rozhovoru s ním jsem nezjistil nic uchopitelného. Nemůžu s jistotou říct, odkud pochází. Ohledně Black Gate, ten bych do toho nezatahoval, je to nepravděpodobné.“
„Tak odkud tedy pochází, z Bílé univerzity?“
„Je nejblíže, lorde, ale Černé Gardě by neutek.“
„Kde bereš tu jistotu?“
„Černou Gardu dlouhou vedl Marklen, a ten neměl pověst neschopného člověka, právě naopak. Sice už není jejich velitel, avšak jeho škola a rady tam zůstávají. V současné době by ve velení měli být lidé, jímž velel.“
Lyssander se zadíval na svůj poloprázdný pohár. „Opravdu na něj nemáme zhola nic. To je ovšem nepřípustné a nebezpečné.“
„Rozumím, lorde,“ pronesl Igor a zvedl se na odchod.
„Rovněž rozumím, lorde,“ dodal Kraier a taky odešel.
Lyssander se díval do plápolajícího ohně v krbu a přemýšlel. Nic o svém hostovi nevěděl a vznášely se kolem něj jen samé otázky. Neměl kolem něj ani žádné jistoty, nic čeho by se chytl. I s šlechtou se kterou bojoval o místo krále, věděl na čem je, avšak s ním nikoliv. Měl vlastně jen ten meč, a Elenaor. Ta mu však ohledně něj nikterak nepomůže. Ne, musí na to přijít sám jako tehda a znovu bude bohatší, jako je nyní s Elenaor. Ta děvka mu sice pila krev, ale přesto všechno byla k prospěchu. Nyní mu bude muset být i on, pokud chce zůstat, a už pro něj má pořádný úkol než jak tomu bylo doteď.
Ticho, jež kolem něj vládlo, najednou přerušilo cvaknutí mechanizmu za knihovnou a její následné otevření. Poté se vedle něj neslyšně objevila černě zabalená ruka, jež uchopila láhev vína a dolila mu pohár. Lyssander se však ani nepohnul, věděl, kdo jej navštívil jeho tajnou chodbou.
„Pokračuj dále ve své práci a cokoliv neobvyklého mi nahlas, u všech. Dej ale přednost našemu hostovi, o kterém nic nevíme. Ostatní totiž můžou, proto jej skryj před zbytkem světa. Musíme být obezřetní a nic neponechat na náhodě.“
Žádná opověď ale nepřišla, jen opětovné pohnutí tajemných dveří, kterým zacvakl mechanismus. Lyssander byl najednou opět sám ve své pracovně a dále se díval do ohně zahlouben ve svých myšlenkách.
Kraier procházel chodbami do svých komnat a stále měl plnou hlavou toho bezejmenného čaroděje. Nebyl si jisty, zda opravdu je, za co se vydává či je to uprchlík z Arghamu. Nemohl si plně ověřit své podezření a ještě tu byl Spolek, kde měl své ambice. Ne, nemohl zbytečně riskovat a musí provést patřičné kroky. Bude daleko bezpečnější čelit Lyssanderově hněvu než vystavit Spolek nebezpečí, či hůř, ohrožení vlastních ambicí.
Iria procházela nádvořím klášteru, během čehož se zadívala na nezvaného hosta, který zde trávil svůj čas. Snažila se na toho slizkého čaroděje nedívat či jej ignorovat, ale jeho přítomnost zde byla více než zřejmá. Věděla, proč tu je, kdyby se její bratr vrátil. Zatím tomu však nebylo a doufala, že ani nebude. Nechtěla ani pomyslet na to, co po něm chtějí. Už tak stačilo, že ten čaroděj kontroluje všechnu poštu či ji nedůvěřivě pozoruje. Co by se asi stalo, kdyby se její bratr vrátil a nalezl by zde muže Bílé univerzity. Ty myšlenky ji děsily a při svých modlitbách žádala bohyni, aby k tomu nikdy nedošlo. Bylo by to tak pro všechny jen nejlepší.
Remair seděl ve své pracovně v pozdních hodinách a odložil pohár s vínem. Uchopil další dopis do rukou a nožem jej otevřel. Denně mu pod rukama procházelo spousta dopisů, avšak ten jeden stále nepřicházel. Zatím nebyla jediná zmínka o Marklenovu studentovi stejně jako žádný masakr. Zatím všude stále vládl klid, ovšem ten jednou musel skončit. V hloubi srdce proto až doufal, že ten hoch už je po smrti a tím je vše vyřešeno. Věděl, že Marklen zastával jiný názor, ale v tuto situaci by oznámení smrti bylo daleko vhodnější než jeho nalezení. Ostatně jako u spousty ztracených osob je zkrátka lepší, že už nemůžou nijak obtěžovat jeho život, a když ano, nemají tomu dlouhé trvání.
Marklen se uvelebil do svého křesla a napil se brandy. Dělal to tak každý večer od doby, kdy byl vyhoštěn z univerzity. Nechodily mu ani žádné zprávy co se děje a byl odkázán pouze na klepy lidí. Zatím se však k jeho uším nedoneslo nic podstatného, ať již pro něj či jeho bývalého studenta. Dokonce ani o Michaelovi už neměl žádné zprávy a mohl jen čekat, co mu přinese další den. Z vlastní zkušenosti ale věděl, že nic dobrého.
Michael zavřel skříň s výstrojí a přešel k oknu, aby se podíval na svit měsíců. Byla kouzelná noc, ovšem i dnešní den byl dokonalý. Jeho plány se pomalu plnily a jeho studium nabíralo nové rozměry. Celý jeho život se v podstatě změnil k lepšímu poté, co jej pevně uchopil do svých rukou. Nyní už k dokonalosti chybělo jen pár drobností, jako zpráva, že bylo o jeho přítele postaráno či pozvání na zkoušku. Obojí ovšem bylo jen otázkou času a i možnosti provedení. Kdo ví, co mu přinese jeho nový život, avšak zatím to byly jen samé pozitiva a přitom stačilo jít štěstí jen naproti.
Konec čtvrté kapitoly