Kapitola třetí – Toužebná zakázka
Minul hraniční kameny království Baldirie a byl zvědav, co jej zde čeká. Málokdy opouštěl království Aldvert a pohyboval se jen okolo hranic. Takhle daleko na severu nebyl. Celkově ještě nebyl tak daleko od Arghamu, a ani neměl důvod jet tak daleko pryč. Nyní ho měl.
Pomalu se blížil k vesnici a přemýšlel, zda zde nalezne slušnou práci. Nějak o tom ale pochyboval. Minimálně však potřeboval dokoupit zásoby a směnit část peněz, kde jej snad nepoznají. Potřeboval rovněž i mapy a nějaké informace.
Dojel doprostřed vesnice a seskočil z koně. Sotva jej ovšem uvázal, všiml si, že se k němu blíží jedno děvče. Byl v jiné zemi, krásný důkaz bylo decentně rozdílné oblečení a barvy. Než na oblečení děvčete se však díval na její úsměv. Dívka byla velice pohledná a její dlouhé rusé vlasy vlály za ní, kromě těch pár pramínku na prsou. Tohle nebyl dobrý začátek, a na to aby byla lehká děva, mu tahle vesnice připadala příliš malá. Rozhlédl se okolo ale nikdo nikde. Rozhodl se tedy počkat, co se stane.
Dívka byla takřka u něj, když vyšla banda chlapů a zařvali, že je tamhle. Dívka najednou dostala strach a ihned změnila směr, ale z druhé strany vyběhl další muž a rychle ji chytl. Dívka se snažila bránit, křičela a prosila o pomoc, avšak váhal, zda má zasáhnout. Chlapi pak kolem ní udělali kolečko a drželi ji, zatímco dva z nich šli k němu s podezřením.
„Jen se uklidni, vojáčku, jestli nechceš, aby se ti něco stalo,“ začal jeden.
Zatím nedělal nic a jen slyšel křik a pláč nebohé dívky.
„Jožko, není to jeden z těch zkurvysynu?“ zeptal se druhý muž.
„Nevypadá moc na to, natož, že je vůbec odsaď. Kdo jseš, cizinče, a radši mluv rychle!“
Podíval se směrem k té dívce, vypadalo to, že skupina mužů už končila a někteří šli k němu. „Co provedla,“ pronesl pevným hlasem.
„Ona?“ divil se chlápek. „Šukala s vojáky toho zasranýho lorda, co nás obsadil. Za to jí oholíme hlavu. Má štěstí, kdysi jsme jim dělali horší věci.“
Horší věci, pomyslel si. Nějak ovšem nevěřil tomu, že to tímhle skončilo. Děvče mělo prostě smůlu, byla krásná a za to musela roztáhnout nohy jiným, pokud chtěla poklidně přežít. Klasický scénář při okupování nepřátelské země.
„Co tady pohledáváš,“ zeptal se někdo další.
Prohlédl si všechny muže, a přestože by je porazil jednoduchým kouzlem, rozhodl se do události nevměšovat. „Hledám práci.“
„Jak se tak na tebe dívám, tady práci nenajdeš. Zkus ale jet do Edingardu, u lorda Lyssandera se pro tebe práce najde.“
„Jak je to daleko.“
„Týden, pokud jedeš svižně.“
Nic už potom neřekl, jen dokoupil v hostinci zásoby a poptal se na cestu, přičemž mu bylo jasně naznačeno, ať odjede pryč. Když potom odjížděl, znovu uviděl onu dívku. Seděla u jednoho z domů, brečela a v rukou měla svoje vlasy. Mohl jí pomoct, ale skončilo by to chladnokrevným zabíjením a to se mu nehodilo. Jakmile opustil vesnici, všechno se snažil hodit za hlavu a zajímal se jen o to, zda najde v Edingardu práci.
Edingard bylo velké město, ale menší než Argham. Těsně nad městem se tyčila pevnost lorda Lyssandera a v městské části pak nepřehlédnutelná katedrála. I Argham měl svoji pevnost ve městě, ale ta byla jeho součástí v jeho východní části. V západní byl pak palác a kousek od něj Bílá univerzita. Edingard byl poměrně rozhlehlý a kolem něj tekla řeka. Pevnost nad Edingardem byla na jediném kopci široko daleko, jež se skládala ze dvou mohutných věží, mezi nimiž byly obdélníkové masivní stavby. Celá stavba byla postavena do písmene L, přičemž ve volném prostotu stály další budovy, sloužící pro účely pevnosti. Kolem celého města se pak táhla velká zeď a další dělila samotnou pevnost od města.
Když dorazil, uviděl pozdvižení, které okolo města vládlo. Před městem stanovaly armády a všude okolo byly cvičiště. Měl až pocit, že přijel do Edingardu v nesprávnou chvíli a měl by otočit koně. Nic o žádné válce však nevěděl, ale chvíli byl mimo pořádnou civilizaci, nebo spíše mimo kontakt lidí, přestože byl ve vesnicích. Při průchodu bránou neměl žádné problémy, avšak neunikl pohledu strážným. Jako samostatný cestující ještě v této napjaté době, byl pomalu každý neznámý cizinec riziko. Nikterak proto nezahálel a chtěl směnit jen minimální peníze, aby mohl pokračovat dále v cestě. Brát v současné situaci v Edingardu zakázku bylo ošemetné. Ovšem na vývěsní tabuli vedle radnice nalezl úkol, jehož odměna nebyla nikterak malá. Chyběl sice popis, čeho se měl úkol týkat, avšak ze zkušenosti věděl, že se zadání dozví jinde a akorát tím bude méně na očích. Přišlo mu až daleko lepší vykonat tuto prácičku jako tajemnější nádeník a pokračovat dále, než měnit peníze. Vyhnul by se tím minimálně pozornosti bank a těm komu patřily. Rozhodl se proto zariskovat a vzít onu zakázku.
Vydal se na radnici a tam jej navedli na místo. Zároveň se díval po okolí, zda neuvidí nějakou další vývěsku, která by jej spojovala s Bílou univerzitou. Naštěstí ale nic. Jakmile našel patřičnou místnost, vešel dovnitř a tam sedělo dalších jedenáct podobných lidí jako on. Nelíbilo se mu, že nalezl více konkurentů, ale přesto hodlal pokračovat a raději si udělal rozbor. Z nikoho z nich necítil magii, ale všichni měli zajímavou výbavu. Lidé různých národnosti a dokonce i dvě ženy, přičemž jedna měla hodně zjizvenou tvář. Čekal v místnosti dvě hodiny, než se začalo něco dít a během toho poslouchal, jak se někteří bavili. Dozvěděl se, že mnozí čekají už týden na práci. Neměl rád podobné výběrovky, ale potřeboval pořádně plný měšec, aby mohl projet královstvím, než vypukne válka či něco horšího. Rozhodně se zde nechtěl nacházet ve válečném období či poblíž hranic, protože pak už se nikam nedostane. Ba dokonce i hůř, pro každou stranu bude potencionální nepřítel jako už možná teď.
Dveře se najednou otevřely a v nich se objevil brýlatý úředník. Předstoupil před ně a působil nervózně. „Dobrý den. Všichni jste tady přišli, abyste se ucházeli o zakázku lorda Lyssandera. Normálně by lord nepotřeboval vaše služby, avšak naše země je na pokraji občanské války a lord Lyssander potřebuje své síly jinde.“
Jinde, pomyslel si. Co slyšel během čekání, tak zemřel král a země je bez dědice. Všichni lordi se tak snaží urvat moc pro sebe. Zatím se ještě občanská válka nerozpoutala, ale neměla do toho daleko. K menším potyčkám už ale dochází, jak už byl svědkem. Avšak tím to jen začíná.
„Takže tohle je jen zasraný konkurz,“ řekla jedna z žen a on dále tiše poslouchal. „Co je tedy úkol.“
Úředník byl zaskočen otázkou, ale vzpamatoval se. „V severních částech jsou kmeny Uzurpů.“
Všichni si něco zarencali, s Uzurpy nebyla žádná sranda.
„Kolik,“ zeptala se druhá žena.
„Asi padesát,“ odpověděl úředník.
Lidi začali více rencat a tři se i zvedli a odešli. On a pár jednotlivců byli ale potichu.
„To nám chceš říct úředníčku, že máme vyřídit padesát Uzurpů? Sami?“
Úředník znovu znervózněl. „Ano,“ řekl nejistě.
V tu chvíli se skoro všichni začali zvedat a odcházeli pryč. Úředník začal panikařit a on se mu nedivil. Jako někdo kdo neovládá magii, si jen stěží dokázal představit, jak zabije padesát krvežíznivých barbarů. Na druhou stranu, pokud to mohl udělat, jak chtěl a měl i čas na přípravu, nejspíše by to šlo.
Úředník byl v rozpacích a pokoušel se nabízet odcházejícím další informace, ale přesto skoro všichni odešli. Úředník byl nešťastný a zároveň zmatený, neboť vevnitř zůstali jen tři lidé, on, zjizvená žena a maník s mečem a štítem.
Všichni tři se navzájem dobře prohlédli a zároveň zkoumali dalšího potenciálního protivníka. Ta žena už nebyla nejmladší, ale podle její výzbroje a jizvách na tváři bylo poznat, že má bohaté zkušenosti s bojem. K tomu všemu měla svalnaté potetované paže. Bylo to ovšem zvláštní tetování, působilo jako další kůže ne-li kožich. Zároveň nemohl rozpoznat, jakou zbraň primárně používá, neboť jich měla u sebe více a navíc hodně rozdílné, přes sekery po meč. Třetí člen už taky nebyl nejmladší. Odhadoval toho muže na bývalého žoldáka, který bude mít rovněž sílu v rukou. Jeho mohutný krk naznačoval, že pod pancířem bude hrudník velký jako on se zbrojí dohromady. Zarážela ho ale mužova pleška, neměl ji dobře oholenou.
„Jak hodláš řešit tento problém, čtyřokej,“ řekl muž s chraplavým hlasem.
„No, víte, já,“ koktal úředník
„Uděláme si z toho soutěž,“ pronesla pobaveně žena. „Kdo přinese víc hlav, dostane práci.“
„Já jsem pro,“ řekl muž. „A co ty, kamaráde.“
Zadíval se jim obou do očí, tohle nevěstilo nic dobrého. O tu práci měl ale zájem. „Nechce se mi tahat padesát hlav, jsem pro něco menšího.“
„Nevím, jestli si pomůžeme tím, že jim budeme řezat ptáky. Uzurpové je mají dost velký. Ale každý svého gusta, co?“ zazubila se na něj žena.
„Ještě jsem neviděl ptáka od Uzurpa, ale podle tvého tónu soudím, že ty s tím máš jinou zkušenost,“ odvětil chladně. Tohle byla blbá hra.
Žena zrudla a místo úšklebku měla výraz, který mu naznačoval, že se neodžije dalšího rána.
„Uši,“ pronesl muž. „Je známo, že si je Uzurpové propichují s každým rokem života, ty jsou ideální.“
Oba dva pokývali.
„Kdo přinese více páru uší, dostane odměnu,“ řekl muž.
Úředník pokyvoval, že to by šlo.
No dobře, tak budu řezat uši, stejně nemám na výběr, pomyslel si a znovu se podíval na ženu, která na něj našpulila rty.
Sotva schůze skončila, všichni se rozešli vlastní cestou. Nepadlo ani jediné slovo o spojenectví či něčem podobném. Bylo mu jasné, že tohle nemůže skončit dobře, nemluvě o tom, že všechno se řešilo narychlo. Tohle byl obyčejný závod, poražení ale mohli skončit všichni.
Po třech dnech v sedle konečně nalezl tábor kmene Uzurpů, ale neustále se ohlížel a kontroloval, zda ho někdo nesleduje. Přemýšlel i, koho by se měl obávat více, zda Uzurpů nebo soutěžících. Zatím ovšem nepotkal žádného ze svých soupeřů, avšak nemohl říci, jestli je to úplně správně. Věnoval se proto primárně Uzurpům a v hlavě si neustále přemítal, co o nich zná.
Uzurpové byl barbarský lid, jež se skládal z různých kmenů. Proto se pro ně často používal pojem Kmeny Uzurpů, neboť definovat každý jejich kmen by bylo nemožné. Navíc Uzurpové byli dominantně služebníci démonů, což každý kmen i utvářelo. Kolikrát i stačilo, aby jejich šamana ovládl jen slabý démon a oni jej poslechli, a to ve všem, i vizáži. Nikdo se s nimi tak nepouštěl do konfliktu, když nemusel. Byli jako barbaři ze severu, ale jejich víra byla zkažená a krutá. Neuznávali nic jiného než zabíjení pro potěšení jejich bohu, a těch bylo spousta. Byli to více méně prostí lidé a vůli svých démonů poslouchali do detailu. Nejhorší ale na tom všem bylo, že Uzurpové kdysi bývali normální barbaři, ale dávali všem rasám za vinu, že byla jejich země zpustošena během druhé války s pralidmi. Otočili se tedy vůči všem rasám zády a hledali novou víru. Bohužel si vybrali tu nejhorší, jakou jen mohli. Ta jim zkazila mozky a napumpovala jejich mysl krutými vizemi, kterým podlehli. A během války s démony při zániku Říše, se k nim přidala spousta obyčejných lidí. A bylo jedno, zda padli za oběť jejich rituálům, nebo je nakazili démoni, stejně jako je dříve. Jejich severští bratři tehda měli štěstí, udrželi svoji víru a stále uctívají své staré božstvo. Bohužel ale i na severu byla určitá obdoba Kmenu Uzurpů, a podle některých zeměpisců snad ještě horší verze. Naneštěstí ale po válečných událostech už ne tak velká.
Přiblížil se k okraji táboru a něco se mu nezdálo. Jakmile byl na místě, našel jenom kompletně zničené tábořiště, navíc sotva trochu sbalené, a k tomu pět mrtvol bez uší. Poklekl u jedné z mrtvol a prohlédl si její rány odpovídající čistým řezům po meči. Uslyšel ale kroky a otočil se jejich směrem, byl to třetí soutěžící mužského pohlaví. Viděl však, že s ním nemá v plánu bojovat a pokračoval tedy v prohledávání. Muž rovněž chvíli prozkoumával tábor, dokut nezačal mluvit.
„Williem,“ pronesl chraplavě.
Otočil se na něj. „Nemám jméno.“
Jen přikývnul hlavou. „Předběhla nás,“ pokračoval Williem.
„Jak to udělala?“
„To nemam zdání. Počkej, ty myslíš tohle,“ ukázal Williem na zničený tábor.
„To taky,“ postavil se a šel k jinému tělu.
„Předpokládám, že vyvolala chaos a pár jich během toho zabila. Podle těch těl zabila silné jedince a to Uzurpy vystrašilo. Nyní je bude nahánět jako zvěř pro zábavu.“
Tohle ho taky napadlo, ale něco na tom nesedělo. „Nesedí ale ty těla a místo boje. Vypadá to, jako by vběhla přímo doprostřed a započala boj.“
„Toho jsem se obával.“
Otočil se na Williema. Nevěděl, co má na mysli.
„Ty tetování na rukou, ona je berserk.“
„Berserk,“ divil se a pokračoval v prohledávání přístřešků. „Na to přece musí být…“
„Barbar,“ skočil mu do řeči Williem. „Já vím. Ona ale není barbar ani seveřan. Jak se k tomu dostala?“
„Možná nějaký rituál, musel bych ji prozkoumat, abych něco poznal.“
Williem pokýval hlavou. „Myslel jsem si, že ovládáš magii. Skrýváš své dovednosti dobře.“
„Neskrývám, prostě mi tohle vybavení vyhovuje.“
„Zvláštní, viděl jsem už ale ledacos.“
Kam to asi celé povede, pomyslel si. Bratříčkují se už moc nebo to zatím nic není. Nic to ovšem nesmělo změnit na tom, že Williem byl pro něj riziko. Když na to přijde, bude muset sbírat o jeden pár uší navíc. Pár takových už poznal a hodně rychle si pak kryl záda.
„Asi si říkáš, kam to celé vede, že?“ zeptal se ho Williem.
Byl upřímný, rozhodl se být taky. „Zrovna se mi to honí hlavou.“
„Vidím to tak, že náš největší problém nejsou Uzurpové, ale ona. Podle mě neumí prohrávat.“
„Tak by se to měla naučit.“ Dobře si prohlédl Williema. „Řekněme, že uzavřeme dočasné spojenectví, co ale ta práce.“ Byl zvědav, s čím Williem přijde. Sám si na berserka věřil, ovšem za předpokladu, že s ním nepůjde na meče a opačný případ ani nehodlal zkoušet.
„Správná otázka. Vidím to tak, že máme jeden den, abychom na ni přišli, než Uzurpy doženeme.“
Byl to veterán, o tom nepochyboval, a něco mu říkalo, že je to možná i čestný muž. Šel tedy k němu a nabídl mu ruku, Williem ji přijal.
Během cesty s Wiliemem rozebírali berserky a jeho oběti. Nijak nechtěli udělat cokoliv zbrklého, natož se střetnout s berserky. Když ale nalezli další těla, přehodnocovali pravý cíl této mise. Během vyměňování informací o nich, si udělal alespoň nějaký obraz a o současné situaci. Berserkové měli být rychlí, houževnatí a nepředvídatelní. Navíc jeden z nich byla žena, a ty jsou obzvlášť nepředvídatelné. Mělo mu to hned dojít a příště si musí více všímat tetování na lidech. Až si vzpomněl na Ronu, na tetování na jejich prsou, které si pamatoval.
Po vzájemných rozhovorech nepřišli ve výsledku na nic dobrého. Oba si akorát doopravdy uvědomili, proti komu se možná postaví. I tak ale ani jeden nenavrhnul konec výpravy a chtěli pokračovat.
Večer se pak přiblížili k dalšímu táboru, kam vedly stopy. Potichu se připlížili k táboru v plné polní, ale našli něco jiného, než čekali. Tábor byl u jeskyně, ovšem jeho obyvatelé byli prozatím naživu. Vypadalo to, jako kdyby Uzurpy berserk jen pronásledoval, ale pak je nechal jít.
S Willienem pozorovali tábor z úkrytu a oba přemýšleli, co si mají o tom všem myslet. Počet Uzurpů totiž neseděl a navíc poklidně seděli u svých ohnišť.
„Takže nejdříve je žene a pomalu loví, a teď je tady nechá, aby si lízali rány?“ otočil se na Williema.
„Vypadá to tak.“
„Já většinou podobné věci řeším přímo v nepřátelském táboře, kde se dotyční cítí v bezpečí, abych je dokonale překvapil. Ale já používám destruktivní magii a pak jen počítám mrtvoly. Jak to řeší někdo bez magie?“ Zajímalo ho to.
„Dříve než je naháním, dám kolem nich pasti. Další pak po cestě tam kam chci, aby šli. Dostávám tak jednoho po druhém, dokud si neuvědomí, že je zbytečné utíkat.“
„Co děláš pak?“
„Bojuji, krvácím, a dávám se dohromady.“
„U mě je to podobný. Jsem ale pro, abychom vynechali to krvácení.“
Williem pokýval hlavou. „Jseš jako já za mlada.“
„Beru to jako kompliment. Takže co teď, vlítneme tam? Můžu nám to krásně rozehrát.“
„Když to uděláš, máš více zabitých,“ pousmál se Williem. „Úkoly od šlechty jsou nevypočitatelné, a štědré. Počkáme na tmu, to je taky součást strategie těch co nekouzlí.“
„Tak v tom jsme si taky podobní.“
Počkali, až začne zapadat slunce a pak se připravili. Oba se plně vyzbrojili, přičemž mezi nimi nepadlo jediné slovo. Každý chtěl do boje vyrazit sám, a nijak nehodlali spolupracovat. Ani se jeden o druhého nezajímal a každý se staral jen o sebe. Jeden druhému to ovšem neměli za zlé a oba věděli, co obnáší život potulného lovce. Nemohli se nikdy na nikoho spolehnout.
Když byl skoro hotov, uchopil svůj meč z rudé a šedé oceli. Obvykle si jej dával na záda, ale dnes nad tím váhal. Podíval se na meč od Bílé paní, jak mu nyní říkával, a přemýšlel. Nebyla to zbraň pro jeho ruce, avšak zároveň jej nechtěl jen tak nechat ležet. Co měl ale dělat s touto neobvyklou zbraní, která nebyla pro jeho ruce. Najednou mu to však došlo, bude ji nosit na neobvyklé nepřátele, a berserkové tím jednoznačně byli. Připnul si tedy meč z šedé a rudé oceli k pasu a meč od Bílé paní si nahodil na záda. Zkusil si jej pak cvičně vytasit a zadíval se na něj. Stále nerozeznával symbol na hrušce, ovšem na to přijde časem.
Jakmile byli oba připraveni a chtěli vyrazit, uslyšeli řev, medvědí řev.
„Vždycky je to stejné,“ řekl poklesle Williem.
„Jo, vždy se to nějak vykurvi.“
Oba dva se potom vydali do tábora, avšak nikoliv spolu, nýbrž každý svou vlastní cestou bez toho, aby se podívali jeden na druhého. Když byl pak sám, přivolal si hůl a očaroval ji. Podpůrné kouzla už měl v sobě a zároveň i lektvary, nehodlal nic podcenit. Hůl nechal zmizet, ruce si dal k pasu a soustředil se na první kouzlo. Vyvolal černou pulzující kouli a v ní se hýbaly střepiny. Když dokončil kouzlo a hlavně jeho obsah, usoudil podle zvuku, že Williem započal boj. Vypustil tedy kouli přímo do volného prostranství, kde se rozbila, a všechny kousky střepin se rozletěly do okolí. Uzurpové nevěděli, že k nim vůbec něco letí a vzápětí všichni v okolí výbuchu křičeli a v bolestech padali k zemi, přičemž ti šťastnější zemřeli hned. Střepiny se jim zařezaly do těl a páchaly další škody, neboť se soustředil hlavně na to, aby byly obzvlášť ostré. Potom scházel do tábora, kde vládl po výbuchu chaos. Ostatní Uzurpové se divili, co se stalo, protože jen viděli své druhy svírat se na zemi. Střepinová koule nebyla nijak mezi čaroději populární, a ne všude byla úplně legální, v císařství je dokonce zakázaná. Znal však i jinou verzi tohoto kouzla. Výplň se nevyčaruje, ale použijí se například ostré materiály, které si čaroděj před kouzlem připraví a potom šrapnely dodatečně ovládá. Magie byla v některých ohledech velice krásna, nebo spíše očích, tohle totiž každý neocení.
Udělal pár kroku, aby se dostal kousek od stromů a už se připravoval na další kouzlo. Dal si ruce před hruď a jeho mysl pracovala. Nyní chtěl vyvolat řadu plošných blesků a sotva se soustředil, mezi prsty mu prolétávaly první výboje. Jakmile roztahoval ruce dál od sebe, již mezi nimi kmitaly blesky. Uzurpové ihned zpozorovali kouzlo a rozeběhli se proti němu. Bylo jim to ale málo platné, neboť akorát naběhli vstříc své smrti. Kouzlo měl totiž připravené, a když přemístil ruce před sebe, doslova z nich teklo zářivé modré světlo. Blesky létaly hustě u sebe a pokryly část tábora, na kterou útočil, čímž ozářil okolí. Jakmile kouzlo ukončil, na zemi leželo nejméně dvacet mrtvých a umírajících. Vyšlo mu to přesně, jak plánoval. Nejdříve své nepřátele překvapil a zastavil šrapnelovou koulí, pak je všechny přilákal do řady a zabil pomocí blesků.
Rozhlédl se po táboře a na zemi byli jen mrtví, umírající nebo ti, co se škubali. Rozhodl se tedy v klidu prozkoumávat tábor a během toho mečem u pasu dorážet přeživší. Z vedlejší části tábora, co byl za stromy, se ozýval nadále zvuk boje. Avšak z jeskyní plynul klid. Pokračoval tedy dále, ale zastavil se nad jednou dívkou, mohlo jí být tak šestnáct. Plazila se po zemi a snažila se utéct, ale i tak jí vrazil meč mezi žebra do oblasti srdce a pokračoval. Uzurpové byli zvláštní lidé a na výjezdy podobných akcí brali všechny starších přibližně patnácti let. Muži a ženy si na akci byli rovni dle svého postavení. Každý se pak snažil získat co nejvíce kousků různých kůží z nepřátel, aby si vyrobili kabát, který dokazoval jejich sílu. Doma ale bylo jasně dáno mužské a ženské postavení. Ženy byly u Uzurpů spojené s mužským životem, od čeho se odvíjel jejich život. Jejich postavení bylo jen tak silné jako jejich muže, z čehož pramenil jejich respekt ostatních žen. Na takové akce se dostaly jen, pokud jim to partner dovolil. Zároveň se však nebály odtrhnout od svých mužů či je dokonce zabít, pokud v nich vycítí slabost. Jejich společné soužití tak záviselo pouze na mužově síle, a nebylo nikterak výjimečné, když žena vyměnila svého chotě za silnějšího. Vznikaly tím pouze jen krvavé rozepře, ale i ty vždy posílily postavení přeživších. Kdysi četl o jejich kultuře v jedné z knih a rozhodl se, že si opět sežene nějaké nové vydání.
Procházel následně mezi těly a dorážel nepřátelé, když z jeskyně vyběhl urostlý mladík. Díval se na Uzurpa a bylo mu jasné, jak to asi vypadá, když stojí mezi těly. Dobře si proto barbara prohlédl a zhodnotil své možnosti, neboť byl urostlý a s jednoruční sekerou s velkým ostřím. Mladík na sobě neměl zbroj, jako ostatní jeho druzi, ale měl rovněž stejný výraz toužící po pomstě. Uvědomoval si možné nebezpečí, když se utkají, ale chtěl nabrat novou zkušenost. Zvedl proti němu meč a dal jasně najevo, že mladíka vyzívá. Zaujal postoj a barbar zařval a rozeběhnul se na něj s pozvednutou sekerou. Vzápětí srážel první úder sekery a bránil se zuřivému útoku. Neustále sledoval mladíka a ustupoval dozadu, neboť ten útočil nejen sekerou, nýbrž i používal volnou ruku. Když se od sebe na chvíli dostali, už měl slušný obraz o barbarovi. Ten příliš používal tělo a během úderů se nijak nesnažil krýt. Za to měl ale mladík silné údery a volnou ruku, kterou využíval pro rány pěstí. Navíc vždy když mladíkovi ustupoval a kryl se, neustále zakopával o ležící těla. Rozhodl se tedy boj ukončit.
Barbar ho znovu napadal, vykryl úder mečem a zaútočil sám. Nyní ustupoval mladík a vždy zvedal sekeru pro blížící se meč shora či z boku. Tlačil na barbara a připravoval se na finální útok, když ho najednou barbar překvapil a srazil jeho meč stranou. Mladík udělal krok kupředu a levou rukou ho praštil do tváře. Rána od něj mu doslova sedla na helmu a vzápětí musel zblokovat úder sekery ze spodu. Narazili však do sebe rameny a podívali se navzájem do očí. Chytl mladíkovi ruku se sekerou a chtěl mu vrazit meč do břicha, ale ten mu chytl meč přímo za ostří. Stáli naproti sobě a drželi si zbraně. Mladíkovi ovšem stékala krev po dlani, když držel jeho meč za ostří, avšak čepel nepustil. Dívali se jeden druhému do očí a barbar zařval, až mu jeho sliny přistály na tváři, včetně odporného dechu. Mladík poté na něj zatlačil a proti jeho barbarské síle neměl šanci. Škubnul proto mečem dolů, čímž barbarovi definitivně rozřízl ruku a uvolnil si meč. Vzápětí se chtěl od něj mladík odtrhnout, ale stihnul mu podržet sekeru tak dlouho, že usekl mladíkovi zápěstí i se sekerou. Bleskově pak přetočil meč, uchopil ho i levou rukou a vrazil ho barbarovi do břicha. Opět k sobě byli tváří v tvář. Co ale nastalo potom, nečekal. Mladík ho začal mlátit rukou bez prstu do tváře a používal i svůj pahýl. Rychle tudíž vyvolal tlakovou vlnu, aby ho dostal od sebe. Zároveň mladíka rozsekl vedví o meč a kusy těl dopadly se šplouchnutím na zem.
Oddychoval a přemítal nad soubojem. Takových průběh rozhodně nečekal a musel se za něj pokárat. Někdy si až říkal, zda mu to za to stojí. Nějak ty zkušenosti ale získávat musel.
Rozhlédl se kolem sebe a uviděl smějícího se Williema. Jo, byl k smíchu.
„Jaký je tvůj stav?“ zeptal se.
„Deset,“ odpověděl Williem a nevypadl nijak zvlášť zadýchaně, krom krve nepřátel, která mu obarvila ošacení. „Co ty?“
Porozhlédl se okolo. „Něco přes dvacet. Chceš jít první, abys měl nějakou šanci?“
„Vtipálek?“
„Jen když mi jde o život.“
Z jeskyně se ale náhle ozval řev medvěda a zevnitř začali utíkat Uzurpové se strachem. Oba se na sebe s Willienem podívali a ihned poznali, na co ten druhý myslí. Kdy se berserk dostal dovnitř a k tomu kolem nich? Ani jeden si nevšímal Uzurpů, oba se totiž obávali jiného nepřítele. O bersercích bylo známé, že v bojovém transu uměli řvát jako zvířata a nahánět tak strach soupeřům.
Zabodl meč do země a připravil si kouzlo. Ruce spojil u pasu a vyvolal v nich ledový proud, jež se skládal z ostrých mrazivých kusů, které se umějí nepříjemně zaseknout do těla. Stál a čekal spolu s Willieem, až ta ženská vyjde ven. To co ale vylezlo z jeskyně, nečekal ani jeden z nich. Ven nevyšel člověk, nýbrž velký hnědý medvěd, kterému žnuly oči, až mu málem hořely. Na nic ale nečekal a napálil kouzlo přímo do medvěda. Ten zařval bolestí a přes určitou houževnatost zvládl i pár kroků, ale kouzlo si našlo cestu skrz jeho silnou kůži.
„Tahle akce je jedno velké překvapení,“ pronesl Williem, když bylo po všem.
Neřekl nic, jen přikývnul a vydal se k medvědovi. I Williem se k němu vydal a oba se zastavili u hlavy.
„Cítíš něco?“ zeptal se Williem.
„Ano, ale…“ Nedořekl větu a tělo medvěda se začalo hýbat. Oba ustoupili v pozoru a sledovali, co se dělo. Medvěd se ale nesnažil zvednout a místo toho se smrskával do sebe. Proměna netrvala dlouho a po chvíli před nimi ležel člověk, konkrétně muž se roztrhaným bokem v místech, kde dostal medvěd plnou sílu paprsku.
„Vidíš to co já,“ zeptal se Williem. „To není ona.“
„Ne,“ porozhlédl se po okolí. Najednou mu to všechno došlo. Ti Uzurpové byli nějak moc slabí a k tomu celý boj s nimi probíhal příliš jednoduše. „Uzurpové nebyli cíl, jen utíkali. Dělali akorát návnadu.“ Podíval se Williemovy do očí. „Berserkové.“
„Berserkové?“ Williema zaráželo množné číslo. Už tak před sebou viděl něco, čemu ani nechtěl věřit, ale pojem berserkové bylo ještě horší.
„A s šamanem, jinak by se neproměnil.“ Nevěděl, co jej děsilo více. To, že spadl do pasti nebo, že proměna berserka v medvěda byla jen pověst, které nikdo krom seveřanů nevěřil.
Sotva to dořekl, ozval se další řev, tentokrát z lesa. Vzápětí něco velkého odhazovalo stromy a byl to další medvěd, ale ještě větší. Když spatřil medvěda, ihned se soustředil na kouzlo, ovšem v tu chvíli pocítil soustředění magie v zádech. Nijak neváhal, zrušil vyvolávání a obklopil se štítem. Vzápětí se z nebe snesl blesk, který uhodil do jeho štítu, a všude kolem něj skákaly výboje. Štít udržel, ale moc nechybělo, aby se rozpadl. Vůbec si nevšiml, že se obloha zatáhla, ale ničemu se nedivil. Konečně však spařil šamana, stojícího nad jeskyní na skalním výběžku, jak mával svoji holi nad hlavou. Šaman měl na sobě velký plášť tvořen medvědí kožešinou, a kolem sebe spousty kostěných náhrdelníku, skládajících se i ze zubů. Šaman neustále provolával svá slova a mával s holí v různých pohybech. Blesky kolem jeho štítu díky tomu nadále pulzovaly, rozhodl se tedy využít jejich sílu. Soustředil se, aby vstřebal sílu včetně štítu a ještě ji sám posílil. Když to udělal, celý štít se zhroutil včetně blesku do jeho dlaní, které pak natáhl proti šamanovi. Zářivý blesk pak z jeho rukou narazil do šamana. Nevěděl však, zda šamana trefil, neboť celé to místo zahltil oblak dýmu. Navíc ustřelil část skály, která se následně sesypala. Pak ale uviděl šamanovo tělo, jak se kutálí po skále a věděl, že získal trochu času.
Rozhlédl se po Williemovy a ten stěží uhýbal medvědovi. Chtěl mu pomoct, ale připadalo mu, že za sebou zahlédl pohyb. Otočil se a uviděl mrtvého berserka, jak stojí a dívá se jeho směrem se dvěma sekerami v rukou. Berserkovy visely střeva ven z těla, ale nevypadal, že by mu to nijak zvlášť vadilo. Jednou slyšel legendu, že smrtí boj pro berserka nekončí, ba naopak. Nevěřil tomu a byla to chyba, dávalo to ovšem smysl, šaman. Berserk se na něj rozeběhl, ale byl příliš blízko, aby čaroval. Přivolal proto meč a udělal něco nečekaného. Vyrazil proti nepříteli a ještě se v závěru odrazil, aby mezi nimi více zkrátil vzdálenost. Zaskočil berserka a vrazil mu meč přímo skrz hruď do srdce. Berserk se nejdříve zadíval na meč v těle a pak mu do očí. Uvědomil si, že tak jednoduché to nebude a než jej berserk napadl sekerami, tlakovou vlnou jej od sebe odhodil. Berserk se poté zabodl do stromu a zůstal tam viset nohami ve vzduchu. Snažil se sice uvolnit, ale bez výsledku.
Nechal berserka být a chtěl pomoct Williemovy. Ten se právě zvedal na nohy a nevypadal nijak dobře, navíc se na něj opět rozeběhnul medvěd. Co nejrychleji proto vyvolal ledový paprsek. Zasáhl medvěda do přední tlapy a ta se podlomila, na čemž ten se ihned skutálel a svalil se přímo před Williemem. Williem neváhal ani na sekundu a zarazil medvědovi meč hluboko do břicha. Medvěd zařval a kopl zadní tlapou po Williemovy tak dobře, že Williem po zásahu doslova odletěl pryč. Přemýšlel, zda vůbec Wiliemovi pomohl, ale neměl čas nad tím pořádně rozjímat. Uslyšel za sebou opět nějaké pokřiky a už se otáčel se zvednutým štítem, do kterého vzápětí narazily kusy zeminy vystřelující spod něj. Šaman byl pomlácený, místy spálený a tvář měl od krve, ovšem to mu nijak nezabránilo znovu zaútočit. Vykryl šamanovo kouzlo a rozhodl se pro nečekaný útok. Štít zrušil jen do půl těla, aby stále zaměstnal šamanovo kouzlo a vyvolal svojí hůl. Nijak ji ale neuchopil a jen ji sklonil. Vzápětí z konce hole vyletěla zářivá zelená střela s černou stopu mířící přímo na šamanovu hruď. Počítal s tím, že šaman se bude bránit, ale těsně před ním zahnul se střelou prudce dolů na nohy. Šaman už nestihl zareagovat a vzápětí střela prorazila slabé místo štítu, kde poté utrhla nohu v půlce stehna. Ponechal šamana svému osudu a věnoval se medvědovy, který si konečně vytrhnul meč tlamou z břicha. Soustředil se a rychle vyvolal ohnivou kouli na běžícího medvěda. Toho ale podrazila jeho zraněná noha, a když se skutálel, koule jej zasáhla do tlusté kůže na hřbetu. Nestihnul už pak nic udělat a jen se snažil uhnut valícímu se medvědovi. Nebyl ovšem dost rychlý a medvěd do něj narazil a odrazil jej na zem. Zvedl se vzápětí na všechny čtyři a otočil hlavu. Musel ale rychle uskakovat stranou před medvědí tlapu a ihned se překutálel znovu před dalším útokem. Nyní však nebyl dost rychlý a medvěd jej odhodil vrchní stranou tlapy pryč. Když dopadl, natáhl se po meči na zádech, ale nestihl to a musel se znovu zapřít levou rukou o zem, aby se vyhnul dalšímu útoku. Nebyl čas vyčarovat silné kouzlo a musel tasit meč ze zad. Medvěd dopadnul vedle něj, takže se přetočil a mečem hodlal zasáhnout druhou tlapu. Doufal, že tím medvědovi paralyzuje končetinu a získá potřebný čas na kouzla. Sekl tedy mečem Bílé paní po noze medvěda a to co se stalo, nečekal. Meč prošel medvědí kůží a kostí, jako by to bylo jen želé. Úplně ztuhnul a medvěd mezitím pokles na pahýl k zemi. Rychle se ale vzpamatoval a celým tělem se odrazil, aby zabodl meč do boku medvěda. Tím ale ještě neskončil a udělal mu velkou ránu v boku. Poté se zapřel a zvedl meč nahoru, čímž čepel prošla páteří medvěda, jako kdyby to nic nebylo.
Odklopýtal se od medvědova nehybného těla a nechápavě se na něj díval. Ještě více ale pak nechápavě sledoval zbraň, kterou držel v rukou. Meč se leskl, zatímco po něm stékaly proužky krve.
„Tohle se mi nikdy nemělo dostat do rukou,“ pošeptal a těžce oddychoval. Když potom meč očistil a schoval, ozvala se mu zraněná levá ruka a celé pomlácené tělo. Bylo mu jasné, že zítra bude mít nateklou ruku a kdo ví co všechno ještě. Rychle pak ale hledal Williema, kde ho viděl letět naposledy. Našel jej, ale Williem byl snad v tom nejhorším možném stavu. Williem byl při životě, ovšem těžce raněn a nemohl se hýbat. Mohl Williemovy poskytnout jen částečnou pomoc, ale ne ho vyléčit, to musel udělat někdo jiný. Měl dvě možnosti, ukončit Williemovo trápení nebo s ním odcestovat zpět do Edingardu. Cesta mu ale bude trvat minimálně dvakrát tak déle a k tomu ho bude muset neustále hlídat a magicky držet při životě. Navíc sám byl unaven a zítra na tom bude hůře.
Williem se mu zadíval do očí a poznal na něm svůj stav. „Žádná sláva, co?“ řekl chraplavě se slabým hlasem.
„Může to být horší,“ začal Williema ošetřovat.
Když skončil s Williemovým ošetřením, zašel pro další pomocné předměty a přivedl koně. Po cestě minul ženu berserka, která se už proměnila do původní podoby, byla to ona. Viděl i šamana, který se držel za pahýl. Podle toho jak vypadal, se snažil zastavit krvácení, avšak marně. Nakonec prošel i kolem vzkříšeného berserka, který nehybně visel na stromě. Měl za to, že ho vzkřísil dočasně šaman a musel s ním byt spojený, jinak by tělo opět zemřelo.
Vrátil se k Williemovy a použil k jeho vyléčení různé lektvary a opět magii. Přesto všechno však nebyl pravý léčitel, neměl cit pro splétání vláken života. Během toho se sám nějak vyléčil a připravil na cestu. Nakonec kolem Williema postavil nosítka a vydali se na dlouhou cestu do Edingardu. Uši tam nechal.
Po týdenní cestě seděl u ohně a byl unaven, velice unaven. Cestovali pomalu a neustále držel Williema při životě pomocí magie, přičemž lektvary už mu došly. Díval se do ohně, užíval si jeho teplo a snažil se nasát jeho sílu. Celé tělo ho bolelo a sám se nemohl pořádně vyléčit kvůli Williemovy. Nedával mu to však za vinu. Sám si vybral, že Williema zachrání.
„Lituješ toho, co?“ zeptal se ho Williem slabým hlasem.
Věděl, na co narážel. „Ne.“
„Jiných věcí ale ano, vidím to na tobě. Jsi stejný jako já za mlada, ty noci co jsem se díval do ohně a hledal v něm útěchu před všemi těmi sny. Taky jsem se snažil z tepla ohně čerpat sílu do dalšího dne.“
„Zmizí někdy ty sny?“
„Ne. Takový život je prázdný, honit se jen za smrtí dokud tě sama nedožene.“
„Já ale neměl na výběr.“
„Všichni máme na výběr.“ Na chvíli nastalo ticho, které jen rušilo praskání ohně. „Co ti dává sílu stále pokračovat dále?“ pokračoval Williem.
„Já nevím, je to moje přirozenost neustále hledat něco co…“ nevěděl však, jak má pokračovat. Chtěl říct objevování magie, ale nevěděl, zda je to co tolik hledal. Bál se totiž, že jde o něco horšího.
„Neceníš si svého života, v tom je celý problém. Nějaká dívka?“
„Už ne, sama si zvolila.“ Vzpomněl si na Elisu. Tak chtěl zapomenout a teď ji měl opět v hlavě a co hůř, úplně ji viděl v tom ohni v jejich bílých šatech.
„Ženy jsou nejlepší lék. Ale ne děvky, to je jen dočasné.“
„Ty máš ženu?“
„A kluka.“
„Jak můžeš tedy dělat tuhle práci?“
„Protože mám strach.“ Oba se zadívali druhému do očí. „Můj otec byl hovado, mě a mámu pořád mlátil. Mám strach, že budu jako on. Proto tuhle práci a jim jen posílám peníze, co vydělám.“
„Nevím, zda tě můžu soudit. Já tohle nezažil.“
Williem sklopil oči. „Chceš vědět, na co jsem myslel, jak mě ten medvěd odhodil a pak jsem slyšel kroky? To, že už je nikdy neuvidím a že jsem byl špatný otec. Je čas, abych se vrátil. Ti berserkové mi opět ukázali příliš temnou stranu mého života. Už na to nemám jako za mlada. Ty by sis měl taky někoho najít, než bude pozdě.“
Vzpomněl si znovu na Elisu, zrovna tak ale i na Luisu. Ani nechtěl vědět, jak by to vypadalo, kdyby řekl Luise ano. Pak si ale uvědomil jaký je, co dělá a jak to dělá a hlavně co působí lidem za bolest. Ne, byl příliš nebezpečný na normální život.
„Víš, Willieme, bylo by lepší, kdybys mi radši neříkal, jak mám žít. Vůbec mě neznáš. Nevíš, čeho jsem schopen.“
Williem se pousmál. „Kdysi jsem mluvil s jedním lovcem, když jsem byl v podobném věku, jako je tobě. Taky to nebylo příjemné téma. Celé to nakonec zakončil větou, lžeš mně anebo sobě?“
Neodpověděl.
Sotva dorazil do Edingardu, předal Williema sesterstvu a rozloučili se beze slov. Jen na sebe navzájem kývnuli a vydal se zpět za úředníkem. Jakmile byl u něj, zjistil však, že už byla vypsaná nová soutěž na Kmeny Uzurpů a vše vypadalo úplně stejně jako jeho zakázka. Úředník byl sice zmaten, ale pochopil, že práce je hotová a ihned jej poslali za někým dalším. Přišlo mu to ale jako mrhání časem, neboť chtěl co nejrychleji Edingard opustit.
Odvedli ho do hradu a měl tušení, že to bude někdo vysoce postavený. Nakonec ho zavedli před velké dveře, kde měl počkat se strážemi. Mezitím jeho doprovod vešel dovnitř. Nabídli mu, že ho nejdříve upraví, protože po cestě byl špinavý a místy byl od krve, ale jejich nabídku odmítl. Po chvilce vstoupil do velké oválné pracovny, ve které zůstal sám s mužem, který seděl za stolem a něco sepisoval. Byl starší, okolo šedesáti s upraveným fousem a pečlivě zastřiženími vlasy přesně na krku. Jeho oblečení nemělo ani smysl zmiňovat, bylo na vysoké úrovni. Celé to pak započala postava za stolem, která cosi dopsala a věnovala se mu.
„Jsem osobní rádce lorda Lyssandera. Od úředníka jsem se dozvěděl, že jste vyhrál v soutěži a náleží vám odměna.“
„Přesně tak.“
„Smím se ale zeptat, zda jste po cestě narazil i na něco neobvyklého?“
Takže opravdu se zde jednalo o berserky, pomyslel si. „Mohl byste být konkrétní?“
„Okolo Kmenu Uzurpů se nesly i nesmyslné příběhy, kterým spousta lidí uvěřila.“
Tohle jej bavilo, ty příběhy. Napadlo jej však, že pokud promluví o bersercích, dostane lepší cenu a peníze potřeboval. „Pane rádce, proč prostě neřeknete, že cílem nebyli Uzurpové, nýbrž berserci.“
„Protože byste tu zakázku odmítl, a nebyl byste první.“
„Kdyby cena odpovídala, neodmítl bych. Což mě ovšem přivádí k odměně, která najednou působí nedostatečně.“
„Máte pravdu.“ Rádce pak uchopil pero a na pergament napsal oznámení pro pokladnu. „Tento list zaneste do banky, vyplatí vás.“
Podíval se na papír a částku, která jej vnitřně zahřála. Pokýval proto hlavou a schoval výplatnici do vesty. „Je čas se rozloučit, pane rádce.“
„To ano.“ Oba se zvedli a podali si ruce, na čemž rádce ještě dodal. „Děkujeme za vaše služby.“
Kývnul na to hlavou a už přemýšlel, kudy opustí království. Otočil se a otevřel dveře. Když je ale chtěl zavřít, zavolal na něj znovu rádce.
„Počkejte ještě.“
„Ano,“ otočil se na rádce. Vzápětí pak dostal zezadu do hlavy ránu, která jej složila na zeď, po níž i sjel. Zvedl pak jen oči a další rána od násady halapartny do čela, jej poslala do bezvědomí.
Seděl ve spodkách ve vězení a díval se na své osvětlené nohy. Skoro celý byl schován ve stínu a hloubal ve svých myšlenkách. Musel být částečně vidět, jinak jej stráže zmlátí a znovu vytáhnou doprostřed cely, kde je na očích. Jejich návštěva však měla i jisté pozitivum, na moment totiž dokázal změnit myšlenky ze svého současného stavu. Nakonec jej chytli, jen chvíli poté co jej začali hledat. Takže vše bylo ve výsledku jenom horší. Postaví ho před Radu, která jej bude soudit a kdo ví, jak skončí dále. Tohle byla bezútěšná situace, ve které neměl žádné východisko. Mohl jen čekat na rozsudek, protože měl kolem sebe magické bariéry, které mu neumožnovaly vůbec nic. Asi by se přes ně dokázal dostat, ale na to potřeboval čas, energii a stráže, kteří by jej netrestali za každou blbost. Navíc ještě za ty dva dny ani nejedl a nepil. Jediné co mohl je, dívat se, jak se venku střídá slunce s měsíci. Nic jiného mu už nezbylo.
Lord Lyssander přistoupil ke stolu se zbraněmi a dobře si je prohlížel. Poté se podíval na vedlejší stůl se zbrojí a oblečením. Cizinec, jež zabil berserky, byl opravdu netradiční, už jen podle jeho výbavy. Navíc však ještě ovládal magii.
„To všechno je jeho?“
„Ano, pane,“ odpověděl rádce Igor. „Už jen jak zmínil, že zabil berserky a že by neměl problém, kdybychom mu o tom řekli, zbystřel jsem. Ale až jak jsem poznal, že vládne magií, nenechal jsem nic na náhodě. Nikdy jsem ještě neviděl čaroděje, maskujícího se za válečníka. Natož s takovou výbavou.“
„To ano, není obyčejný.“ Kdo to byl, pomyslel si Lyssander. Všichni předešlí lovci úkol na berserky odmítli, ale on by jej i přijal.
Do místnosti přišel další muž v rouchu a Lyssander se ohlédl na svého dvorního čaroděje Kraiera. Rukou mu naznačil, ať si prohlédne stoly. Kraier přistoupil a své překvapení nenechal nijak skryté.
„Tohle všechno měl u sebe?“ zeptal se Kraier.
„Ano. Kdo je to, Kraiere, a odkud pochází.“
„Ta výbava připomíná zvláštní jednotky, lorde. On ale ne. Možná patří k Black Gate.“
„Copak by Black Gate pustila jednoho ze svých tak daleko?“ Lyssander znal univerzitu Black Gate, a hlavně její pověst. Byla nechvalně známá a mezi některými se dokonce tradovalo, že je to poslední svobodná univerzita čarodějů. Avšak platí za to značnou cenu.
„Ne, ale pak už zbývá jen Bílá univerzita. Ale kromě oznámení je v ní ticho.“
„Jaké oznámení,“ uchopil jeden z mečů.
„Univerzita někoho hledá, ale ten popis je příliš všeobecný. Něco zkouší, nebo někoho.“
„Může se jednat o našeho hosta ve vězení?“ Lyssander vytáhl meč z pochvy a zadíval se na šedou čepel s rudým žlábkem na krev. Schoval čepel a vrátil zbraň. Pak uchopil druhý meč.
„Nevím. Rozvinu své sítě, lorde. Ale nevím, kdy se mi vrátí zprávy a jaké. Co když je to ale odpadlík?“
„Ano, to by vysvětlovalo jeho výstroj.“ Lyssander se zadíval na Igora. „Byla zde nějaká delegace z univerzit?“
„Nic výjimečného, lorde. Delegace čarodějů přijela jen na králův pohřeb, ale to je běžné.“
Ano to je, řekl si v duchu Lyssander a zadíval se na druhý meč. Byla to pěkná práce, stejně jako první kus, což ale platilo o celé zbroji. Ovšem tato čepel se něčím lišila. Povytáhl tedy meč z pochvy a zadíval se na ostří. Co to bylo za člověka a odkud vzal tuto překrásnou zbraň, která nezapadá do jeho sestavy. Všechno byly krásné výrobky, ale kdo vyráběl tohle? Vytasil meč celý a pevně jej uchopil. Něco jej na meči zaujalo, něco zvláštního.
„Krásná zbraň,“ pronesl Igor.
„Nejen krásná,“ dodal Lyssander.
„Ten meč je hoden rytíře, ale to náš příchozí není, přestože se tím kryje.“
Rytíř, o bohové, střelilo Lyssanderovi v hlavě. Proto poznal ten meč, je to tady zase, jako za jeho mládí. Proto tu zbraň poznal, znovu jej čekala zkouška. Muselo to ovšem přijít. Jeho hry a plány byly nebezpečné a konfrontace byla nevyhnutelná, avšak ten mládenec do toho nezapadl. Jeho schopnosti nijak neodpovídaly jemu známému nepříteli.
„Děje se něco, lorde?“ zajímal se Igor.
„Nic, jen mě uchvátila ta zbraň.“ Schoval meč a odložil jej. „V jakém stavu je náš host.“
„Nedostává jídlo ani vodu. Ovládá magii a je třeba držet jej vyčerpaného.“
„Dobře. Všichni máte své úkoly a práci, dejte se do nich.“
„A co s naším hostem, lorde.“
„Musím s ním mluvit.“ Je zde příliš mnoho nezodpovězených otázek, které jsou nebezpečné, pomyslel si Lyssander a vyrazil do vězení.
Stále se díval na své nohy a sledoval pomalu mizející denní paprsek. Světlo bylo stále menší, až se najednou přelilo přes jeho palce a zmizelo. Jeho celu včetně Edingardu pohlcovala tma a jej čekala další noc beze spánku, plná v hloubání ve své temnotě. Ozvalo se však řinčení klíčů v zámku, jež následně doprovodily vrzající panty u dveří. Do jeho cely vstoupil muž s loučí v ruce a podle vkusného oblečení odhadoval nějakého šlechtice, či snad i pána města. Nijak se ovšem nepohnul a dále jen sledoval muže vstupujícího doprostřed místnosti. Ten poté dal znamení bachařovi u dveří a ty se zavřely.
Byli sami dva v celé a jeden druhého sledovali, avšak ani jeden se stále nepohnul. K nohám mu pak přistál měch s vodou, ale nenatáhl se pro něj. Dále jen sledoval šlechtice, který promluvil.
„Řekli mi, že jsi zabil berserky a že bys úkol přijal, i kdybys věděl, že se o ně jedná.“
Mlčel, neměl k tomu co říct.
„Kdo jsi, cizinče, a proč se maskuješ za válečníka, když vládneš magií.“
Zadíval se pozorně na šlechtice. To si opravdu myslí, že je tak blbý a prozradí mu, kdo je? Vždyť to přece ví, proto ho zajal. Proč si s ním hraje, když je jeho osud už zpečetěn.
Lyssander sledoval toho muže a přemýšlel. Vypadal zlomeně, měl snad k tomu důvod? Ne, nemohl byt zlomeny, byla to jen nevyhnutelná zkouška. „Jsem lord Lyssander, pán Edingardu. Kdo jsi ty.“
Měl dále mlčet, ale k čemu to vlastně bylo. „Člověk, co projížděl královstvím.“
„Tak proč jsi bral tu zakázku?“
„Potřeboval jsem peníze. A odměna měla být vysoká, abych se už dále nezdržoval.“
Lyssander si jej přeměřil. To nedávalo smysl. Proč člověk takových schopností jen projíždí, ještě přes jeho území. Ne, muselo v tom být něco více. Všechny ty okolnosti nemůžou být jen náhoda a už vůbec ne ten meč. „Na co je čaroději tvá výbava, a především ty meče.“
„Jsou různí čarodějové, a ještě různější výbava.“
Něco ukrývá, to je pochopitelné, řekl si v duchu Lyssander. Možná se opravdu jedná o hledaného z Bílé univerzity, ale ne, to není možné ve spojením s tím mečem. Nevěřil tomu, že ten meč získal někdo obyčejný, to není možné. Tento člověk je neobyčejných schopností, avšak na počátku. Někdo v něm už musel objevit slibný potenciál, a když uměl čarovat, byli to jistě čarodějové. Avšak jestli patřil ke zvláštním jednotkám, jistě by si ho už našli, a k tomu je na ně příliš mladý přes jeho starší zevnějšek. Možná by ho měl zabít, ještě teď v této nejisté době, bylo by to bezpečnější. Ale jeho schopnosti byly nezanedbatelné, ba víc. Člověk jeho schopností by se mu i hodil. Člověk, který se nebojí jakéhokoliv úkolu, třeba i berserků. Ovšem mohl to riskovat? Ten muž bude chtít jistě hned utéct, jakmile dostane jakoukoliv příležitost. Jak jej ale k sobě upoutat?
„Nevím, kdo jsi, cizinče. Ale naše světy se jistě nestřetly náhodou.“ Lyssander se k němu sehnul. „Nejspíše před něčím utíkáš, ovšem tvé zbraně na tebe prozrazují i něco více.“
Že by opravdu nevěděl, kdo jsem, pomyslel si. A proč znovu zmiňuje mé zbraně, co je na nich tak zvláštního?
„Měl bych zájem o tvé služby,“ pokračoval Lyssander.
„Nejdříve mě uvězníte, a pak mě chcete najmout?“
„Byl jsi bezpečností riziko.“
„A proč mě dále držíte ve vězení?“
„Protože jistě nejsi riziko jen pro nás.“ Lyssander se zpátky postavil. Tímto si jeho pozornost nezíská, na to potřeboval jeho zvědavost. Čarodějové jsou už ze své podstaty posedlí zvědavostí, proto tolik prahnou po magii a objevováním samotném. Tento muž a jeho výbava však zachází ještě dále. A aby jej získal, musí mu nabídnout něco neodolatelného. „Věříš v bohy?“
Zmateně se na Lyssandera zadíval. „Jistěže. Svými skutky a občasným zasahováním nám jasně dokazují svoji přítomnost.“
„Dobře.“ Lyssander vytáhl z kapsy klíče a hodil mu je k nohám. Ten si je nedůvěřivě prohlédl a lord pokračoval. „Sundej si pouta. Půjdeš si obléct zbroj, budeš ji potřebovat.“
Zadíval se na lorda a pak zpátky na pouta. Uchopil je tedy, ale stále sledoval Lyssandera. Nerozuměl tomu, ovšem pouta si sundal, sebral měch a postavil se na nohy. Zadíval se Lyssanderovi do očí a ten se pousmál a vyrazil ke dveřím cely, které se na jeho zaklepání otevřely.
„Následuj mě,“ Lyssander vyšel ven.
Na moment zaváhal, ale neměl co ztratit a pokračoval za lordem. Chodby vězení byly prázdné a nikde nebyl ani jediný hlídač. Vládlo zde naprosté ticho. Prošli kolem ubikací strážných a za nimi se nacházela zbrojnice, kde nalezl své vybavení. Byla zde celá jeho zbroj kromě zbraní. Znovu se zadíval nedůvěřivě na Lyssandera a ten mu rukou naznačil, ať se obleče. Nyní nezaváhal a nasadil si zbroj.
Když skončil, Lyssander otevřel další dveře a pokračovali ven do prostoru hradu. Tam jej Lyssander zavedl do zahrad, kde uviděl osvětlený altán okolními loučemi. Lyssander mu beze slov rukou zase naznačil, ať pokračuje a sám se nehýbal. Pokračoval tedy opatrně dále a nevěděl, co si má myslet. Pravdou bylo, že nic z toho nečekal a byl i zaujat s kým se má setkat. Lyssander sice mluvil o bozích, ale že by měl jednoho z bohů na zahradě, nechtěl věřit.
Jakmile byl blíže, rozeznal v matném světle mladou ženu. Seděla v proutěném křesle a dívala se na noční oblohu. Měla na sobě černé šaty se zlatohnědým vyšíváním v pasu, výstřihu a na koncích rukávu. Své tmavě hnědé vlasy měla zapletené přes rameno a v nich zlatohnědé nitě.
„Kdo to sem zas leze,“ pronesla znuděně žena v křesle bez toho, aby se otočila. „Už zase další nicotná duše, která si myslí, že mě rozptýlí,“ otočila se na něj. „Anebo ne, že by konečně malé pobavení. Neboj se, cizinče. Jen ke mně přistup. Já ti neublížím,“ zasmála se krutým smíchem. „To až později. Tak jen pojď.“
Ohlédl se na Lyssandera, ale ten právě odcházel za roh. Přistoupil tedy k ženě a byl z ní zmatený. Ta si navíc mlsně zkousla ret a zapředla jako kočka. Pak se zvedla a obešla si jej, čímž si ho důkladně prozkoumala.
„Ó ano,“ pronesla vzrušeně. „Plně to cítím. Konečně pořádné rozptýlení.“ Postavila se před něj a položila mu ruku na pancíř. „Ó ano,“ zaklonila spokojeně hlavu, přičemž znovu zapředla jako kočka. „Tvé trápení je nádherné. Neutečeš Bílé univerzitě, ani tvé srdce Elise. Obojí tě bude neustále pronásledovat jako jiní. Tvá krev je plná magie, jež stravuje tvé nitro. Tvé kletby jsou tebou prolezlé a nikdy se jich nezbavíš. Existuje pouze jediná cesta, která tě očistí.“
Více už ale nevydržel a sklepl té ženě ruku z hrudi. Ta se zase zkaženě zasmála a sedla si zpět do křesla. Kdo to vůbec je, pomyslel si. Přečetla si jeho historii pouze dotykem a ještě se u toho královsky bavila. Tak rychle by to nestihla žádná vědma, snad jen jedině, ne, nebo snad ano? Proč se mě Lyssander zeptal, zda věřím v bohy?
„Posaď se. Nebo jsi snad na odchodu?“ znova se zasmála.
Sedl si, tvář měl kamennou a mysl mu pracovala na plné obrátky. „Kdo jste?“ Žena však jen unaveně zívla. Pochopil, musel zaplatit. Natáhl k ní proto ruku a jí se rozzářily oči. Dotkla se jeho dlaně, zavřela oči a zaklonila hlavu. „Ó ano,“ pronesla vzrušeně a během toho ji sledoval. Věděl, že se právě odhaluje, ale to se nejspíše už dávno stalo při jejím prvním doteku.
Když skončila, oddechla si, jako by právě zažila parádní sex. Dokonce si utřela opražené čelo a zkousla si svůdně spodní ret. „Elenaor.“
„Těší mě.“ Sice chtěl znát mnohem více než jen jméno, ale vše mělo svoji cenu.
„V Lyssanderově společností je nuda, ostatně jako na jeho dvoře. Ale v tvé si dokážu přestavit půvabné chvíle, které udrží mou pozornost. A možná nejen to. Mám naději, že se za mnou ještě stavíš můj bezejmenný společníku. Anebo snad opustíš Lyssanderův dvůr?“
„A proč bych jej neměl opustit.“
„Kam si myslíš, že až utečeš, než tě dostanou. Nemáš vůbec nic, zatímco tady víš vše.“
„Splnil jsem jeden úkol a hned mě zavřeli do vězení.“
„Ale víš, na čem jseš. Jinde to říct nemůžeš. Lyssander má opravdu zájem o tvé služby, a já o tvou společnost,“ dodala šibalsky.
Měla pravdu. Lyssander jej sice zajal, ale věděl na čem je. Když ovšem odejde, neví, zda jej tím nepoštve proti sobě a jen přidá dalšího nepřítele. Univerzita ho navíc nahání, ale možná kdyby se zdržel na jednom místě a ještě skrytý, mohl by se jim ztratit. Jinak ovšem riskuje, že zase narazí na nějaký ze svých popisů a někdo jej pozná. Lyssander nejspíše nevěděl, že je hledaný, ale určitě tušil, že má někoho v zádech. Ale byla tu ještě ona, Elenaor. Neměl tušení kdo je, ale ta žena ho fascinovala. Pomalu by až řekl, že důvod proč doopravdy váhal s odjezdem, je ona. Jeho zvědavost jej najednou poutala plně k ní a chtěl znát, kdo doopravdy je.
„A kdybych zůstal, paní Elenaor. Dozvím se, kdo doopravdy jste?“
„Když zůstaneš, můžu ti slíbit jediné. Ten pocit, jak jsem se tě dotkla, nebude v porovnání nic s tím, co bude následovat dále. Ovšem k něčemu užitečnému to bude, to mi věř.“
Pokýval hlavou a postavil se. Elenaor se usmála a dále sledovala hvězdy. Při odchodu přemýšlel a musel znát odpověď dříve, než otevře dveře, kde najde Lyssandera. Měl zbroj a magii, mohl se pokusit utéct, ale k čemu to bylo. Zde mohl získat práci, přestože byl na začátku uvržen do vězení. Avšak mohl zde nalézt i něco více a Elenaor věděla něco co on ne. Přečetla si jeho život v mžiku oka a zjistila v jaké je situaci. A to, že by spolupracovala s univerzitou či se podílela na jeho budoucím vydáním, nevěřil. Měla však i pravdu s jeho situací. Utíkání bez cíle nikam nevedlo, jen do náruče démonů. Tady by cíl našel, i kdyby jen dočasný.
Přišel ke dveřím a za nimi našel stát Lyssandera s jeho meči. Ten mu je předal do rukou a ihned si je založil pod levé podpaží, kdyby je potřeboval tasit.
„Nenabízím ti za tvé služby jen peníze,“ začal Lord. „Nabízím ti něco daleko víc, vědomosti.“ Otočil se za Elenaor.
„Kdo to vůbec je?“
„Jestli na to přijdeš, dám ti cokoliv, oč si řekneš.“ Pak vytáhl plný měšec. „Odměna za berserky.“
Zadíval se na měšec ve svých rukou. Lyssander to měl opravdu pěkně vymyšlené a naprosto jednoduše si jej omotal kolem prstu. Ovšem s jednou věci nepočítal, když se pro něco usmyslí, jde za tím tvrdohlavě dále. Přece jenom jeho touha po magii by mohla sama vydat na nějakou knihu. A on právě chce vědět, kdo to je Elenaor.
„Mám si vybalit věci na hradě nebo v hostinci pod ním?“
Lyssander se pousmál. Nevěděl, zda bylo moudré nechat si ho, to vědí jen bohové. Avšak jedno staré přísloví říká, přítele si drž blízko a nepřítele ještě blíž. A tento muž v sobě skrývá obojí, ovšem co z něj jednoho dne bude, záleží pouze na něm.
Kraier přišel do své pracovny a sedl si za stůl. Znovu uchopil oznámení, jež vydala Bílá univerzita, a přemýšlel. Opravdu se mohlo jednat o cizince, který je navštívil či narazil na někoho jiného. Kdo ale byl ten člověk, a pod koho spadal. Mohl snad ohrozit jeho plány, když se zde objevil tak náhodně. Váhal, jestli má zburcovat Spolek nebo počkat. Už jednou byl svědkem toho, když byl Spolek zburcován nadarmo a stálo to tehda jak moc peněz, tak patřičné životy. Ne, počká ještě, ale rozhodně kontaktuje svoje lidi a nenechá nic na náhodě. Teď když už je tak daleko a konečně zemřel král, nastala pro Spolek pravá chvíle, a ne pro šlechtice, jak si mnozí myslí. Ostatně, byla to i jeho šance.
Konec třetí kapitoly