Kapitola druhá – Bílá Paní
Seděl u starosty v pracovně a vůbec jej nevnímal. Stále měl plnou hlavu posledních události a připojila se k nim i šamanka s jeho sestrou. Původně zvažoval, že po boji ji pojede navštívit, ale nemohl. Byl po střetu u hory Sobců ve špatném stavu a nechtěl tak sestře přidávat další trápení. Mohl se sice doléčit v jiném klášteru a pak ji jen informovat, ale i kdyby tak udělal, jistě by se k ní dostala zpráva o jeho střetu. Navíc se stále necítil ve své kůži a pořád na něj doléhala poslední noc v Arghamu. Raději se proto potají sebral sotva jen dokázal stát na nohou a utekl před všemi živými do divočiny, kde si mohl urovnat myšlenky. Neměl vůbec náladu vidět kohokoliv živého. Avšak jeho pobyt mimo civilizaci mu příliš nepomohl a jeho negativní myšlenky jej stále pronásledovaly a užíraly. Uvědomil si však, že jen boj a zakázky jej můžou udržet při smyslech. Proto tu i seděl a ihned jak měl zdravou nohu, skočil po první nabídce práce. Vůbec ani nevěděl, jak se ten starosta jmenuje, dokonce ani městečko přestože obojí viděl či slyšel. Jediné co ho zajímalo, kdy mu písař konečně dolije. Jakmile se tak stalo, zadíval se na starostu, který pochyboval, že jej vnímal.
„Starosto, řekněte mi to ještě jednou a tentokrát z toho vynechte vše nepotřebné.“ Starosta se nadechl a zrudl. „A tyto grimasy si odpusťte.“ Starosta měl právo tvářit se nepříjemně, ale zároveň si dobře uvědomoval, že tato zakázka je jen pro osobní obohacování. Vypovídal o tom mužův samotný vzhled, baculatý starosta v barevném oblečení. Tady šlo jen o peníze.
„Na úbočí hory v lese je stará zříceni a v ní straší Bílá paní.“
Bílá paní, pomyslel si. Žádná jiná zakázka tu nebyla a mu tím pádem nezbývalo než se honit za pohádkami. Ale co měl dělat, když jeho mysl potřebovala po osamocené léčbě zase pracovat.
„A proč to chcete vyřešit, starosto. Škodí snad někomu?“ Musel se zeptat, aby nevypadal podezřele, jinak mu to bylo jedno.
„Ano. Znáte přece lidi, už stihli vymyslet spousty legend, a hlavně báby na tržnicích. Kazí to naši pověst. Navíc ty legendy.“
Kupodivu lidi znám, nechal si pro sebe. „A co je v těch legendách?“
„No ono jedno děvče tam sbíralo kapradí o Svatojánské noci.“
Starosta mu neodpověděl, nechal ho ale mluvit dále.
„Říkala nám, že viděla pohybující se světélka. A tak je následovala, dokud neviděla tu zříceninu a v jejich oknech rovněž zářící světélka. Samozřejmě jsem jí nevěřil, ale pro jistotu jsme se tam s pár chlapy vydali druhou noc.“ Starosta si dal malou odmlku, aby na něj udělal dojem, neudělal. „To děvče nelhalo.“
Jinak bych tu asi neseděl. „A jaké jsou ty legendy?“
Starosta zaváhal. „Měl by tam být poklad, ale je prokletý.“
Poklad, pomyslel si. Kolik lidí už asi zaplatilo životem kvůli tomuhle slovu. Přeměřil si starostu, věděl, že mu lhal. „Vám nejde o žádné strašení bubáky či kletby. Vy zkrátka nechcete, aby vám tu přijeli nevítaní hosté. Je to tak?“
Starosta hanebně pokýval hlavou.
„Nemám rád, když mě lidi podvádějí,“ řekl s kamennou tváří.
„Omlouvám se, ale jste chytřejší, než jsem čekal.“
„A nemám rád, když mi mažou med kolem pusy.“
Starosta povzdychl. „Nespravil by to placený pobyt v hostinci?“
„Se snídaní a večeří ano.“ Tohle byla zoufalá mise. Potřeboval něco jiného než vyšetřování, nejlépe nějaký boj. Nic lepšího ale zatím nenašel.
Starosta se usmál. „Máš to všechno,“ zeptal se písaře v rohu, který vše potřebné zapisoval.
„Ano, pane.“
„Tak to tedy podepišme,“ řekl starosta s ještě větším úsměvem.
Po zbytek dne se zabydloval v hostinci a pak si prošel městečko. Přemýšlel o té zakázce a celkově ničemu nevěřil. Předem odhadoval skupinu nájezdníku, kteří obdobná stavení používají jako úkryt. Byla zde i možnost, že se jedná o ducha, ale podobné historky už slyšel tolikrát, že by to ani nespočítal. Nájezdníci totiž občas bývají i chytří a proto využívají všemožné báchorky, aby se za ně skryli. Navíc ty pohádky o zlatu, to byly rovněž nesmysly. Za ty roky už tu zříceninu jistě někdo prohledal a pobral vše cenné. Bylo i naprosto běžné, že vesničané vykradou a rozeberou jakoukoliv stavbu sotva ji šlechta opustí. Avšak starosta mu hodlal slušně zaplatit, včetně jeho pobytu v hostinci. To na vše vhánělo nové světlo, ale i tak si od této akce nesliboval nic jiného než krátkodobou událost, po které zase pojede o kus dále.
Hned ráno po snídani se nezdržoval a vyrazil na ono místo. Nijak netoužil po lidech a jejich okolí, toho si užil až příliš a nikterak s dobrými vzpomínkami. Dostal od starosty mapy krajiny a ty byly více než dobré, zdejší kartograf si dal záležet. Když projížděl krajinou, místy se až musel zastavit a zadívat se na okolí. Byl zde klid a země zde byla bohatá na byliny, které v současné době postrádal.
Dojel až k místu, kde měla dívka vidět světélka. Nic ale necítil a nenašel ani spoty po bandě. Zkusil tedy i pár vyhledávajících kouzel avšak taky nic. Oblekl si tedy zbroj a připravil se na vstup do zříceniny. Prošel si hrad z venku, ale zase nic zvláštního nenašel a ani nic necítil. Bylo zde prázdno, ani živáčka. Vevnitř sice mohl ještě někoho najít, ale předešlé zkušenosti tomu nenasvědčovaly. Přesto se posilnil magií a vydal se prozkoumávat útroby zříceniny.
Postupoval systematicky od zdola nahoru. Část sklepů však byla zavalena a nikde nebylo ani památky po onom pokladu, o kterém mluvil starosta. Procházel tedy zbytky hradu dále, ale nic nenacházel. Vládl zde klid a ani krysy zde nežily. Prošel kuchyně, komnaty, různé místnosti ale nic tady nebylo ani nic necítil, dokonce tu nebyly ani zbytky nábytku či jiné podobné vybavení. Zkoušel v místnostech i hledací kouzla či různé elementární spouštěče, ale nic se nedělo. Nakonec se vydal do velké audienční místnosti, jak předpokládal, ze které byl výhled na hlavní bránu. Zde konečně něco našel, rámy po obrazech a v nich zčerněla plátna. Na obrazech však nešlo poznat, co bývalo nakresleno. Něco v nich ale cítil. Nebyl si ovšem jistý, o co šlo. Bylo ovšem známo, že obrazy můžou mít zvláštní moc, hlavně když na nich byla ztvárněna událost či osoba s bohatou minulostí. Jako někdo kdo ovládá magii, věděl, že zdejší místo je plné vzpomínek a z obrazů je cítil. Zároveň si uvědomoval, že by se celá zřícenina neměla znesvěcovat. Věděli to i obyčejní lidé, ale ti nehleděli na následky jako lidé ovládající magii či ti, co mají aspoň špetku rozumu.
Vyšel ven do brány a zhodnotil, co ví. V celé zřícenině nic nenašel včetně pokladu či jakýchkoliv pozůstatků po bandě nájezdníků. Nebyla zde jediná známka živé duše, takže dívka mohla vidět opravdu i něco nadpřirozeného. Stále ovšem v průzkumu nenalezl nic, co by tomu napovídalo. Místo bylo i čisté a opravdu jen zchátralé. Jakékoliv krásy či historii už vzal čas. I tak ale hodlal počkat na noc, jestli něco neuvidí. Šel si proto hledat místečko na čekání.
Padla již noc a seděl skrytý pod stromem. Viděl na celé místo, kde se měl odehrát první kontakt a čekal. Zrak měl posílený a občas měnil jeho funkci, aby zesílil citlivost na teplo nebo magii. Přesto však žádné světélka, o kterých mluvil starosta, neviděl. Když pak skončil, musel si protřít oči. Po takovém zesílení zraku a ještě úpravou na citlivost ho vždy strašně bolely. Podpůrná magie měla i stinné stránky.
Pokračoval dále v pozorování okolí, když se mu najednou ozvaly staré myšlenky. Opětovně jej zase pomalu trýznila minulost a nemohl se jí zbavit. Zvedl se proto a hodlal vyjít na obhlídku, aby si pročistil hlavu. Sotva ovšem stál na nohou, uviděl pohyb a zpozorněl. Bylo to na člověka malé, ale chodilo to po zadních. Byl tudíž opatrný. Zahalil se iluzí a pomalu se potichu vydal ke stvoření zezadu. Nenechal se však úplně nezviditelnit. Stačilo, aby po svém těle nechal tancovat stíny, jak chtějí, přece jenom v lese byla tma sama o sobě.
Blížil se a byl i soustředěný, ať už narazil na cokoliv. Byl k stvoření už na dosah, když se najednou nakrátko otočilo. Rázem se uvolnil a narovnal se, pak zrušil iluzi stínu. Natáhl před sebe ruku a stáhnul holčičce šátek z hlavy.
„Tady nemáš co dělat.“
Hnědovlasá dívka s copem přes rameno se vylekala, ale nekřičela. Místo toho měla úsměv na tváři.
„A už vůbec ne v tuto dobu,“ dodal a byl zaražen, že se dívka usmívá.
„To jste určitě vy, ten co má řešit Bílou paní, že je to tak. Ne, neodpovídejte, určitě jste to vy, kdo jiný byste taky byl. Tak jste to vy? Zatím jste neodpověděl a to není moc slušné.“
Tohle mu ještě chybělo. „Tak bestie nejsem, to bych se neptal a už bych si pochutnával na tvém masu.“
Dívka si založila ruce na hrudi. „To od vás nebylo pěkné. A jestli si myslíte, že mi naženete strach, tak to jste na omylu. Já se totiž jen tak ničeho neleknu.“
„To vidím.“ Musel uznat, že dívka má pro strach uděláno, nebo si prostě neuvědomuje okolní nebezpečí.
„Jsem Anna. Jak se jmenujete vy?“
„Nemám jméno.“
„A proč ne, rodiče vám žádné nedali nebo si neumíte žádné vymyslet. Jestli chcete, tak já vám nějaké dám.“
Co jsem komu provedl, že se mi bohové takhle mstí, pomyslel si. Byla to ovšem špatná otázka, neboť seznam byl hodně dlouhý. Raději se rozhlédl se po okolí a chtěl zmizet. „Odvedu tě domu, než tě tu něco sežere.“
„Ne, počkejte, a co bude s Bílou paní. Nepůjdeme se podívat, zda není v okně?“
Zadíval se pozorně na Annu. „Ty jsi ta dívka, co viděla světélka?“
„Ano. Říkala jsem, že budu užitečná.“
„A cos viděla dále.“
Anna se usmála a vítězoslavně založila ruce v bok. „A co z toho budu mít.“
„Nechám jen na rodičích, aby tě seřezali za to, že neposloucháš a touláš se po lesích sama za tmy.“
„Tak teda nepomůžu.“
Jak chceš, řekl si v duchu a uchopil dívku. Nahodil si ji přes rameno jako pytel brambor a vyrazil ke koni. Vůbec se nehodlal nechat vydírat malým dítětem.
„Ne, počkejte. Řeknu, co jsem viděla.“
Zastavil se, ale Annu měl stále na rameni. „Poslouchám.“
„Šla jsem za světýlky, a když jsem došla k bráně, uviděla jsem v okně hořet svíčku a za ní stála Bílá paní.“
„To je všechno?“
„Ano.“
„Dobře,“ rozešel se dále. Anna se pak bránila a neustále opakovala, že by se mu nepletla pod nohy, ale i tak ji odnesl ke koni. Vysadil ji do sedla a vyšli směrem k jejímu domovu. Celou cestu ale Anna nezavřela pusu a pořád se na něco vyptávala či mluvila o městečku, kde žijí. Vůbec ji nevnímal, zpočátku tedy ano ale pak mu došlo, že je předem prohraný boj pobrat vše co říká. Jediné co si zapamatoval je, že Anně je dvanáct. Když dorazili k jejímu domu, vevnitř bylo ticho. Až když zabouchal na dveře a Annini rodiče se probudili, zjistili, že jejich dcera je pryč. Sotva otevřeli dveře, matka ihned vzala svoji dceru za ruku a vtáhla ji dovnitř, kde ji plácala po zadku, zatímco otec se na něj trapně díval a děkoval. Zakýval jen hlavou a nic neřekl. Nasedl pak na koně a vydal se zpět do hostince.
Druhý den ráno si obstaral zásoby a posedával nad pivem, neboť jeho jediný možný postup byl v noci. Mohl tedy jen přemýšlet, ovšem na nic důležitého nepřišel. Hlavně ale přemýšlel nad tím, co starosta získá, když zříceninu vyřeší. Tady muselo jít o něco jiného, ale nevěděl o co. Jediné čeho se mohl chytnout, byla Bílá paní. Neměl však tušení, o koho se jedná či je to pouhý výmysl. Ale díky ničemu jinému se nebyl schopen posunout.
Prohlížel si lidi, co procházeli, a uviděl malou copatou holčičku, jak poskakuje a hraje si. Dostal najednou nápad, a tak šel za ní a zastavil ji tím, že ji oslovil.
„Ahoj. Neboj se mě malá.“
Děvče si ho přeměřilo. „Já se vás nebojím.“
Jo tady se žádné malé děvče ničeho nebojí, jenom dospělí jsou tak blbí. „Pověz mi, kde najdu nejstarší osobu ve městě.“
„S cizími lidmi bych se neměla bavit.“
„V tom máš pravdu, ale jsem tu pracovně pro starostu.“
Dívka si ho přeměřila ještě více. „Ale pořád jste cizí člověk.“
„Ano, máš pravdu, ale zajímá mě jedna věc. Pomůžeš mi?“ Viděl, jak děvče váhá. „A co kdybych ti něco koupil.“ Kousek od něj prodávaly šátky a jiné látky. „Co třeba šátek?“
„Tak jo,“ holčička měla na tváři ihned úsměv.
Poté koupil dívce šátek dle jejího přání, přičemž ona chtěla ten nejpěknější a nejdražší. Při nákupu se ale zamyslel a koupil ještě jeden, který si zabalil. Holčička ho pak odvedla na kraj městečka, kde byla jedna postarší chatrč a nechala ho tam.
Zaklepal na dveře a uslyšel “dále“. Vstoupil pomalu dovnitř vrzajícími dveřmi a našel tam velice starou paní, která sotva chodila.
„Dobrý den,“ začal.
„Dobrý den, mladíku.“
„Odpusťte mi, že vás ruším, ale potřeboval bych se vás na něco zeptat.“
„Mě?“ zasmála se stařena. „Vždyť jsem stará a mám špatnou paměť.“
„Možná to budete vědět.“
„Tak se ptejte,“ sedla si na židli a on na bednu před ni.
„Co víte o hradě v lese.“
„V tom lese? Jen starý příběh nic víc.“
„Prosím, povězte mi jej.“
„No dobře. Ještě si ho pamatuju. Kdysi tam bydlela jedna baronka a ta měla dceru, a ta se zamilovala. Byli spolu velice šťastní a měli se brát, ale on musel odejít do války. Velice ho milovala, a proto každý večer chodila ve svatebních šatech se svíčkou k oknu, aby mu posvítila na cestu domů. Jednou ale začal hrad hořet a ona v něm zemřela.“ Utichla.
„Co se stalo s ním.“
„On padl v bitvě,“ utichla stařenka znovu.
„Není to příběh se šťastným koncem.“
„Ne to není. Později pak lidí uviděli v oknech hradu postavu v bílém a pojmenovali ji Bílá paní. Říká se, že Bílá paní stále čeká na svého milého a že je ani smrt nerozdělí. Někteří lidí se k ní dokonce modlí a žádají ji o ochranu, hlavně matky a budoucí nevěsty, aby se jim nestalo to co jí.“
Zvláštní, o tom se mu už nikdo neobtěžoval zmínit a hlavně starosta. Bylo dobře, že zjistil tyto informace. Přece jenom když se setká s někým, ke komu se lidi modlí, mohl by svým rozhodnutím způsobit nevyzpytatelné problémy.
„Děkuji,“ zvedl se a hodlal odejít.
„Je to zvláštní, čemu všemu lidi věří, a v co vkládají naději.“
Ve dveřích se na stařenu otočil. „Ani ne, každý potřebuje v něco věřit.“ Položil peníze na stůl a odešel zpátky ke zřícenině.
Seděl v okně zříceniny a čekal na půlnoc. Zkontroloval malé přesýpací hodiny a zároveň přemýšlel o slovech od stařenky. Opravdu se jen honil za pohádkami nebo zde bylo něco více, o čem věděl jen starosta. Zadíval se znovu na obraz, na kterém nešlo nic poznat. Opravdu Bílá paní existovala nebo byla jen pohádkou. Nevěděl, ale všiml si pohybu u brány. Pozorně zbystřil zrak a sotva rozpoznal, o koho se jedná, nechtěl tomu ani uvěřit. Soustředil se a natáhl ruku k Anně, která se snažila plížit. Když měl ovšem kouzlo připravené, ovládal ji a vznesl rovnou k sobě. Anna najednou zakřičela, přičemž trochu v to doufal. Přenesl ji přímo před sebe a nechal ji ve vzduchu před okny, zatímco sám stále seděl nezaujatě v oknu.
„Co tady děláš,“ pronesl klidně. Jako odpověď ale dostal jen koktání, protože Anna se stále dívala pod sebe a kopala nohama. Přenesl tedy Annu oknem dovnitř a dopřál jí tvrdší přistání.
Anna se zvedla a oprášila se. „Taky jste mě mohl položit pomalu na zem.“
„Mohl. Co tady děláš?“
„Přišla jsem vám pomoct. Už jste na něco přišel?“
„Ano, někdo to tu podpálil.“
Anna si založila ruce na hrudi. „To ví přece každý. Nemluvte se mnou jako s dítětem.“
Zadíval se na Annu a něco ho napadlo, přešel k ní a poklekl. Ruku jí položil na čelo, zavřel oči a soustředil se.
„Co to děláte?“ zeptala se Anna.
Mlčel, když ale dokončil kouzlo, postavil se a vrátil se k oknu. „Napadlo mě, zda nejsi s tímto místem nějak spjata. Nic jsem ale necítil.“
„Aha, a co jste tedy našel nebo proč tu tak čekáte.“
Zadíval se na přesýpací hodiny, ještě měl čas. „Nenašel jsem nic, co by nasvědčovalo, že tu něco je. Kromě těch obrazů. Teď čekám ještě na půlnoc, jestli se něco nestane.“ Už jsem asi vážně zmagořil, když říkám dítěti o svoji práci, řekl si v duchu.
Anna se mezitím šla podívat na obraz. „Co je na těch obrazech.“
„Šmouhy od popela.“
Anna se na něj zašklebila a pak začala popel utírat.
Zadíval se na ni a jen pokýval hlavou, když mu to došlo. Rychle vstal od okna a chytl Annu za ruku. Anna protestovala, ale proti jeho úchopu neměla šanci.
„Co se děje.“
Znovu si prohlížel obraz a něco hledal. Vůbec nevnímal otázku od Anny a ze zamyšlení ho vytrhlo, až když mu zatahala za vestu. Zadíval se na ni a ona byla zmatená.
„Vyhořelo to tady přece, proč je tedy rám jen ohořelý a plátno jenom špinavé.“ Musel se až pokárat, že si to neuvědomil. Ale zároveň to nedávalo smysl, protože obraz na kouzla nijak nereagoval. Anna se pak znovu natahovala k obrazu, ale rychle ji plácl přes ruku, ať to nedělá.
„Co víš o tomhle místě? Co tak koukáš, chtěla jsi mi pomoct a informace by se hodily.“
„Vyhořelo to za podivných okolností a Bílá paní tady chodí a straší. Vždy chodí v bílých šatech s dlouhým závojem.“
Podivné okolnosti, jak typické. Byl ovšem obezřetný. Díky knihám o kletbách věděl o magických obrazech, které po shoření dochovávají jen rámy a kousky plátna. Obrazy pak v sobě něco skrývají, klidně i útržky osob, pomocí kterých se pak vyvolávají i duchové. Pomalu se dotkl plátna a pokusil se jej očistit, ale v pozadí obrazu něco ucítil. Uchopil tedy obraz za rám a sundal jej. Byl však překvapen, co zde nalezl. Opravdu jej zároveň zajímalo, kdo se schovával na plátně, když měl pod sebou meč. Zkusil proto obraz očistit, ale bezúspěšně. Zkontroloval letmo zbraň po magické stránce a pak ji sundal. Meč byl špinavý od sazí, ale nijak nevypadl poškozen. Zatím však meč nevytasil, nejdříve jej musel bezpečně otestovat, aby tím na sebe něco nečekaného neseslal, natož probudil.
„Co je to za meč?“ ptala se Anna.
„To nevím, ale nic jiného tu není.“
„A co Bílá paní, já jsem ji viděla. Musí tu někde být.“
Zadíval se na Annu, nevypadala, že by lhala. Nic ovšem nenašel kromě starého meče. Nenacházela se zde jediná vzpomínka či památka po Bílé paní. Celá zřícenina byla prázdná a nikde nebylo ani živáčka. Vzal proto Annu domu a vrátil se do hostince.
Zapálil svíčku a sundal si výstroj. Když skončil, zadíval se na objevený meč. Uchopil jej do rukou a prohlédl si ho. Stále přemýšlel nad tím, co to bylo za meč a komu zbraň patřila. Měl i zvláštní pocit a přemítal čím to je. Vzbudilo se v něm i podezření, zda se nejedná o kletbu či zakázanou magii, jež by mohl být meč posvěcen. Proto stále čekal s čištěním zbraně a jejím vytasením. Četl totiž různé knihy o tom, jak se dá spustit kletba či něco hrošího. Někdy opravdu stačilo málo, aby se dotyčný proklel nebo zaprodal svou duši. Zkoušel proto u meče magii a zjistil, že je antimagický. Byla to vzácná zbraň, avšak nikterak vhodná pro jeho ruce a bojový styl. Nyní už ovšem mohl meč očistit.
Vytáhl kus hadru a vyčistil celý meč včetně pochvy. Snažil se, aby byl co nejčistší a stále si dával pozor, zda tímto procesem něco neprobudí. Pořád měl na paměti kletby a jim podobné nebezpečí. Až když skončil, pomalu celý meč vytasil z pochvy. V ten moment však zatajil dech, neboť ve svém životě neviděl krásnější zbraň. Připadalo mu, jako by ten meč byl z legend. Vzbuzoval v něm pocity, které ještě nezažil. Nikdy dříve neměl v rukou tuto zbraň, ale najednou mu meč připadal povědomý. Jako by byl v jeho rukou už nespočet let a přesně tam taky patřil. Meč byl tvarově pro něj typický, dal se držet i obouruč. Čepel měla tři žlábky na krev, dva menší do čtvrt čepele a jeden dlouhý, který se táhl od špičky po rukojeť. V nejdelším žlábku bylo i runové písmo, jež zářilo slabým chladným bílým světlem. Muselo se však jednat o dávno zapomenutý jazyk, neboť jej nepoznával. Záštita meče byla do rozevřeného hranatého V, a na něm byly rovněž vyleptány pro něj neznámé symboly a písmo. Rukojeť byla ze zvláštní šupinové kůže a hlavice meče měla tvar hranatého kruhu. Vyrytý symbol však nepoznával. Připadal mu jako dopadající kapka o zem, která se právě rozstříkla všemi směry, či flek nějaké tekutiny. Rozhodně jej až zaujalo, s jakým detailem byl symbol zpracován. Meč byl i neuvěřitelně lehký a bylo mu naprosto přirozené držet jej v rukou. Nepoznával ani z jakého je kovu, byl vlnitě šedočerný. Věděl, že dračí ocel to nebude, ale z čeho tedy byl? Nevěděl, co je to za zbraň, ale o její síle nepochyboval. Zadíval se na svůj matný odraz v meči a ani nevěděl proč. Na moment se až ve svém odrazu i ztratil. Až po chvíli se vrátil zpět do reality a zbraň schoval.
Opřel zbraň vedle postele a přemýšlel. Celá tato zakázka mu byla záhadou a navíc tu byl ten meč. O co zde doopravdy šlo? Něco dělal špatně a nemohl na to přijít. Něco na zřícenině od Bílé paní nenašel a bude muset pokračovat. Co to však bylo, neměl zdání.
Zavřel knihu a zadíval se na zapadající slunce. Nic nenašel a nevěděl, jak má postupovat dále. Jeho poslední vodítko byla Svatojánská noc, při které Anna viděla světélka a nakonec Bílou paní. Ovšem tento plán nehodlal realizovat, neboť čekat zde rok či se vracet neměl potřebu. Nezbývalo mu nic jiného než se vydat na místo, kde Anna začala, jak mu popsala. Sice už na onom místě jednou byl, ale Anna jej vyrušila a nemohl tehdy počkat na půlnoc. Bylo to sice trochu dále a navíc mimo cestu, ale co mohl ztratit.
Dorazil na místo a lehl si pod jeden ze stromů. Během čekání přemýšlel nad detaily, které mu mohly uniknout. Zároveň si však uvědomil, že nečekaně změnil myšlení, přestože toužil po jiném typu úkolu. Jeho mysl byla najednou čistá a plně pracovala, jak měla. Zároveň se tím i oprostil od posledních událostí, které jej zasáhly.
Rozjímal a díval se na čistou noční oblohu, když uslyšel šumění listí. Vzápětí zpozorněl a sedl si, aby měl hlavu nad kapradím. Že by konečně nelezl aspoň nějakou stopu? Dále se rozhlížel, když si všimnul pohybu. Nebyly to však očekávaná světélka, byla to skupinka mužů, kterým se od měsíčního svitu ozařovaly zbraně. Uvědomil si, že ti muži jsou na lovecké výpravě, přičemž on je kořist. Potřeboval je však živé, aby věděl, o co zde doopravdy šlo.
Přivolal si hůl a klepl si s ní o zem. Celý prostor byl rázem ozářen bílým oslepujícím světlem, díky němuž odhalil pět nepřátel, kteří si kryli právě poraněný zrak. Nijak neváhal a rozeběhnul se k prvnímu útočníkovy ještě oslepeného kouzlem. Když k němu dorazil, povalil ho na zem a dal mu co největší ránu pěstí do hlavy. Vedle něj byl ovšem další, který ho chtěl seknout mečem. Jednoho však co bude mluvit, už měl, neváhal proto a hodlal čarovat. V natažené ruce se mu vznítilo fialové světlo, ze kterého vyletěla magická střela a zasáhla druhého muže do hrudi, kde po sobě zanechala spálené maso a zlámané žebra. Zvedl se na nohy a běžel k dalšímu, chtěl dalšího živého kvůli informacím. Než ale k útočníkovy doběhl, ten pozvedl kuši. Nechal střelu z kuše narazit do vyvolaného štítu a pak muži vykopl kuši, kterou znovu nabíjel. Chytl toho muže za krk, zvedl ho do vzduchu a praštil s ním o zem. Poté chtěl jít pro dalšího, ale ten mu šel sám naproti s napřaženým mečem a pokřikem v ústech. Věděl, že muž bude ještě částečně oslepen, takže jen přivolal meč, a zbraň poslal jeho směrem. Útočník meč vykryl, což i měl udělat, ale vzápětí muže chytl za ruku a zlomil mu ji. Poté ho ještě kopl z boku do kotníku, který mu rovněž zlomil a už se věnoval poslednímu nepříteli. Ten na něj zamířil lukem, ale jeho šíp skončil ve štítu. Poslední nepřítel pak odhodil luk a chtěl zkusit štěstí mečem, tím si však nepomohl. Přivolal si meč a nechal si ho levitovat u ruky. Už měl tři lidi, se kterými si promluví, takže hodlal toho posledního zabít. Než se stačil poslední vetřelec nadát, už měl meč zaražený hluboko v hrudi. V té tmě a částečném oslepení dotyčný ani neviděl, kdy se ten meč pohnul.
Zkontroloval nebožtíky, zda už nevstanou a postupně si přitáhl všechny tři přeživší. Dva z nich zkoušeli křičet a bránit se, třetí se ani nehnul. Ukázalo se, že jak s ním praštil o zem, trefil tam malý kámen, který se mu zarazil do temene hlavy a zabil ho. Naštěstí mu zbývali dva, se kterými si mohl gentlemansky pohovořit. Stál před nimi, nechal vzplát hlavici hole bez toho, aby se vůbec pohnul a chladně si je prohlížel.
„Kdo jste,“ zeptal se ledovým hlasem. Nikdo mu ale neodpověděl. „Podruhé se ptát nebudu.“ Tvář měl naprosto chladnou, bez jediné špetky emoci. Věděl, jak to nakonec skončí, i oni to museli vědět.
Muž se zlomenou rukou a nohou zvedl hlavu. „Ty už si nás nepamatuješ? Před pár týdny jsi nás vraždil.“
Ta skupina s tou šamankou a vlky, někteří museli přežít. Nedivil se, u tak velké skupiny se to stává. „Jak jste mě našli.“ Ticho. „Mluvte, jinak to bude nepopsatelně bolestivé.“
Druhý muž začal mluvit, musel mu jeho odhodlání vidět na očích, protože nijak neblafoval. „Dovedli nás k tobě. Stopují tě už dlouho a málem jsme tě měli, ale ty jsi zmizel.“
To jak si léčil nohu v horách. „Kdo,“ pronesl rázně.
„Kurva drž hubu,“ zařval na něj první útočník, ale pak už jen vřískl bolestí, protože měl zaražený meč hluboko v břiše.
„Kdo,“ zeptal se znovu rázně.
Muž se strachy díval na svého kolegu, ale přesto dokázal ze sebe vykoktat jediné slovo. „Ned.“
„Ned?“ Pak mu to došlo.
„Ledový Ned.“
Kojoti. „Proč nepřijel osobně, proč poslal jen vás.“
„Starosta jen věděl, že jsi u zříceniny, nic víc. Ale když jsme našli tvého koně, tys nikde nebyl. Oni tě proto šli hledat ke zřícenině, zatímco my prohledávali okolí.“
Tak proto ten úkol, už mu vše došlo. Ned jej stopoval a zjistil, že se účastnil úkolu na šamanku. A pak jen objel okolí a čekal, dokud se nechytne do pasti. Celá ta akce měla jediný záměr, zbrzdit jej na jednom místě, dokud nedorazí Kojoti. „Kde jste se pak měli setkat.“
„Kdybychom tě našli, měli jsme tě odvézt k hradu té bílý ženský, víc nevím přísahám.“
Víc nepotřeboval slyšet. Vytáhl meč z těla jeho kolegy a setnul mu hlavu. Na moment se však vzápětí zastavil, aby si urovnal myšlenky. Ned mu neodpustil a hodlal jej dostat. Naháněl jej, a když zjistil jeho pozici, domluvil se s místními starosty, aby jej pozdrželi. A tito muži byli jen pozvánka, neboť věděl, že nemají šanci jej přivést. Měl nyní dvě možnosti, utéct nebo se postavit Kojotům. Zvolil druhou možnost.
Do rozednění zbývalo ještě pár hodin, když se přiblížil k hradu. Jeho koně sice nechali na pokoji, ale bylo mu jasné, že na něj čekají. K tomu nevěděl přesné čísla nepřátel. Počítal navíc s tím, že Gail na něj bude čekat už někde v lese, tak by to udělal on. Musel se proto připravit jak nejvíce mohl, nechtěl nic riskovat. Napumpoval se magií i lektvary a především si posílil zrak. Nejdříve bude muset najít Gaila, dříve nemůže ani pomyslet na to, že by dorazil k hradu. Jak ale najít elfího ostrostřelce, který na něj čekal. Ano, zrak si upravil, aby viděl teplo či podobné známky života, ale i to mu nemuselo pomoct. Gail ho totiž mohl spatřit dříve či slyšet. Už teď se mu to nelíbilo a to byl teprve na začátku. Nakonec se rozhodl, že místo toho, aby šel se zvednutým štítem, vyvolá před sebe iluzi sebe sama. Musel kvůli ní i listovat v knize a dobře se připravit. Normálně by použil jen jednoduché iluze, ale na tohle potřeboval propracovanější lest. Sám pak na sebe ještě vyvolal temnotu, aby nešel vidět. Když si myslel, že už byl připraven, vyrazil.
Postupoval, jak nejrychleji si dovolil. Bylo mu však zvláštní dívat se sám na sebe před sebou a k tomu ještě vidět okolo sebe známky po životě. Zatím ovšem všude vládl klid a viděl jen tvary rostlin či sem tam nějakého hlodavce a veverku. Pokračoval dále, když spatřil něco za stromem. Bylo to malé a zvláštně vysoko, navíc pohyb byl jen krátký. Pak to ale poznal, ruka držící luk. Dřepl si, zrušil před sebou iluzi, ale sebe nechal v temnotě. Bylo mu jasné, že Gail ho muže slyšet a nechtěl riskovat, že po něm vystřelí. Počítal i s tím, že si šípy nechal očarovat a v takových případech byly nevyzpytatelné. Byl aspoň rád, že to byla tak drahá sranda a nedělal to tudíž skoro nikdo. Navíc i čarodějové by tím šli proti sobě, nikdy totiž neví, na koho ten šíp bude použit.
Seslal na sebe levitaci a vznesl se nad zem. Držel se těsně pod korunami stromu a blížil se k cíli z boku. Jakmile byl ale dost blízko, všiml si dalšího cíle, Gail nebyl sám. Rozhodl se proto, že ještě kousek poletí a pak našel i třetího střelce. V onu chvíli to však pochopil. Poslední neznámý krásně viděl na předešlé dva, a tudíž nepochyboval, že ten poslední je Gail.
Přiletěl k Gailovy zezadu ale stále se držel ve vzduchu. Vytasil potichu meč a nechal k němu zbraň levitovat. Meč položil Gailovy z boku na krk a přitlačil, přičemž ten sebou škubnul. Jeho krytí u stromu se mu stalo osudným, jediná cesta na pohyb znamenala proříznutí krku. Něco ale na Gailovy cítil, ovšem nedokázal prozatím říct, o co šlo.
„Zdravím, Gaile,“ řekl tichým hlasem a zrušil levitaci, které už začínal mít dost včetně iluze. Postavil se kousek od něj a prohlédl si scenerii před sebou. „Dobrá past. Nech mě hádat, Ned tě donutil ty dva použít jako návnadu, ale ty bys to nejraději udělal sám, že? Nyní máš možnost. Odstřel je.“
„Udělej si to sám, stejně mě zabiješ.“
„Tak o tom nepochybuj. Sám si ale musíš uvědomovat, že ty jsi byl vždy jeden z mých prvních cílů, abych měl vůbec šanci na úspěch. Teď dělej, Gaile, odstřel je. Oba dva víme, že to uděláš. Tvůj pud sebe záchovy tě k tomu donutí. A o ten meč se neboj, nějak ten šíp z toulce dostaneš bez toho, aby sis moc ublížil.“
Gail natáhl luk a zamířil na prvního střelce. Šíp provrtal muži temeno hlavy až ke stromu a tělo zůstalo opřené o strom. Poté se krkolomně natáhl pro další šíp a zamířil na druhého střelce, který něco slyšel a byl zmatený. Dlouho ale nebyl a trefil jej mezi oči, čímž i jeho přišpendlil ke stromu.
„Výtečně, Gaile.“ Vzápětí přetočil meč a vrazil ho Gailovy do těla těsně nad pás, kde prošel skrz. Gail se nemohl udržet na nohou a opřel se o strom, ale i tak visel na meči. Obešel Gaila a zadíval se mu do očí, byla v nich jen nenávist. „Je to zvláštní, jsi první a zároveň i jediný Měsíční elf, kterého jsem kdy viděl. A přesto jsem tě zabil.“
„Ty jeden zkurvysynu. Kdybys mi dal aspoň …“
„Šanci,“ dokončil za Gaila. „Za to vy jste mi ji dali.“ Pousmál se však, právě, že mu ji dali, když poslali tu skupinu na smrt. „Zabil ses sám, Gaile. Neměl jsi používat tu serepetičku. Doslova ji cítím.“ Natáhl se po Gailovy ale nedotkl se ho, jen přes něj jezdil rukou, dokud nenašel, co hledal. Vytáhl mu malý nenápadný přívěšek a prohlédl si jej. Gail se mu v tom snažil zabránit, ale když více pootočil mečem, přestal. „Tyhle věci mají trochu jiné účinky, než jste si mysleli. Omezují magii to ano, ale přes jejich barieru se dostanu. Hodím na Neda ohnivou kouli, která jej díky téhle hračce jen tak nezabije a pak budu sledovat, jak pomalu hoří.“ Ta představa se mu líbila.
Přestože Gail trpěl bolestí, usmál se. „A tím zabiješ i to děcko.“ Zasmál se, až se mu po bradě rozlila krev. „Neda jen tak někdo nedostane.“
Anna, pomyslel si. Zatočil mečem v Gailově těle ostřím vzhůru a on se vlastní váhou rozřezával, dokud nenarazil na kosti.
Gail doslova skřípal zuby bolesti. Nechtěl ale klesnout a dokázat mu bolest tím, že bude křičet. „Proklínám tě.“
„Já už prokletý jsem, Gaile.“ Potom ho obešel a vytrhnul mu meč z těla. Gail se svalil na strom a on mu setnul hlavu, až meč zasekl do stromu. Nechal meč ve stromě a zadíval se na tu cetku. Věděl, že se přes tohle dostane, přece jenom vyrobit úplně antimagický předmět není nijak lehké a tohle byla jen slabá napodobenina. Ale i tak mu zkomplikovala už špatnou situaci. Zahodil cetku, vytrhnul meč, sebral hlavu a vydal za Nedem.
Dlouho jít nemusel, aby se opět dostal k hradu, kde v její bráně čekal zbytek Kojotů a jeden trpaslík. Gail neblafoval, byla zde i Anna, se kterou si hrála Rona. Pořád před ní máchala nožem, přičemž Anna z toho měla strach. Když se přiblížil, Rona pevně chytla Annu a dala jí nuž těsně na krk. Zbytek skupiny mu ovšem rovněž věnoval patřičnou pozornost. Díky Gailově přívěsku věděl, jak má soustředit magii, aby prolomil ochrany. Avšak působilo to, že každý měl jiný přívěšek a jeho plán opět klopýtal. K tomu všemu tu byl ten nůž od Rony, něco na něm bylo zvláštního, což pocítil, když jej chtěl ovládnout.
„Podívejme se, kdo se vrátil,“ začal Ned. „Říkal jsem ti to už tehda, že se ještě uvidíme.“
„Proč jsi poslal těch sedm mrtvol, Nede. Mohl jsi přijít osobně.“ Blafoval, s Gailem měl ještě jiné plány.
„Byli bezvýznamní. Niela ale byla škoda, byl slušný stopař.“
„Takže co bude dál,“ nechtěl to natahovat. Soustředěn byl a bylo zde příliš neznámých na to, aby se jen bavili.
„Já ti povím, co bude dál,“ ujala se slova Rona. „Zaplatíš za to, co se stalo Finovy.“
„Říkal jsem si, že tu někdo chybí. Jak se vůbec má, naposledy jsem ho viděl viset na meči.“ Rona byla vždy impulzivní, to jestli zachrání Annu, nezáleželo na něm nýbrž na Nedovi.
„Ty jeden, za to tu holku podříznu jako podsvinče.“
„Ano to ti rozhodně Fina vrátí, Rono. Zaříznout holku, která s tím nemá nic společného.“
Rona ve tváři nic neskrývala, bylo to čirá nenávist. Za to ten trpaslík se pořád jen smál a Edgar byl nečitelný jako vždy.
„Rono, zklidni se,“ zpražil ji Ned. „A ty taky, jestli nechceš, aby se tu našli dvě mrtvoly místo jedné.“
„Kdybyste ji chtěli zabít, našel bych ji tu mrtvou.“
„A připravit se o tvůj výraz, až jí červená poteče z krku,“ promluvil těžkým hlasem Edgar. „Ne, ty si zasloužíš daleko horší trest.“
„Horší trest by byl oznamovat jejím rodičům, že je mrtvá. Předpokládám, že tu možnost mít nebudu.“ Pevně doufal, že ne. Nechtěl si to ani představit.
„Dost tlachání,“ promluvil trpaslík. „Skončeme to.“
„Já první,“ vyštěkla Rona.
„Ne, děvenko. To já jsem vám dal sedm mrtvol k tomu, aby se tady pán vůbec dostavil,“ ukázal na něj trpaslík špičkou sekery. „Takže já si jdu první vyřídit účty.“
„Nede, je to moje pomsta.“
„Ne, Rono, je to naše pomsta,“ řekl pevně Ned. „Náš společník dostane náskok, a když se jednou otočí tyhle hodiny, zapojíme do boje i my.“ Ned vytáhl malé přesýpací hodiny a položil je na rozbitou zeď. „A jen pro tvou informaci, pane bezejmenný, máš zakázáno používat magii. Jinak tady Anna už rodiče neuvidí.“
Takže budu bojovat s trpaslíkem, proti kterému nemám bez magie příliš velkou šanci, pomyslel si. Na druhou stranu pak nebude hlídat Annu, Rona a ji dostane do rukou někdo, kdo nemá magickou zbraň. Byl to ale velký risk, který mu nemusel vyjít a navíc mohl zaplatit tu nejvyšší cenu. Rozhodně bylo bezpečnější, kdyby se o osud té dívky nijak nezajímal. Mohlo však jeho svědomí tak lehce překousnout, že kvůli jeho činům zabijí dívku, která s tím nemá nic společného? Byla to přece jeho minulost, co Kojoty přivedlo, a ne její.
„Anno, zavři oči. Tohle nemusíš vidět,“ řekl pevně. Musel to risknout, jinak to nešlo, pokud měl Annu zachránit.
„Ano, Anno, zavři oči. Nemusíš vidět, jak bude náš host umírat.“
„Nede, já ji nechráním před vámi, ale před sebou.“
„Myslíš si, že máš nějakou šanci?“
„A ty si myslíš, že vás ty kouzelný serepetičky ochrání? Skus se na to zeptat Gaila.“ Potom mávl rukou a Gailova hlava se vykutálela ze křoví přímo Nedovy pod nohy.
„Držte už hubu oba dva.“ Trpaslík chytl štít a půlměsíční sekeru, on rychle vytasil meč na zádech. „Vzpomínáš si na ten tábor? Bojoval si tam s trpaslíkem, byl to můj bratr.“ V tu chvíli započal boj s trpaslíkem, ale jakmile začal jejich tanec, stihl ještě v Nedových očích uvidět nejistotu a v Roniných ještě větší vztek. Nyní nepochyboval o tom, že Ned už Ronu nezvládne a dojde k chaosu mezi Kojoty. Ale hlavně zasel semínko nejistoty.
Když započal boj, byl velice rád za to, že si značně posílil reflexy. Sice mu tak rozhovor připadal nekonečný, ale nyní se to jednoznačně vyplatilo. Proti trpaslíkovy, jak správně odhadl, bez použití magie neměl příliš velkou šanci. Už tehda jak bojoval s jeho bratrem, si vyzkoušel jen čistý boj na meč a hodně rychle rozpoznal své možnosti. Prakticky to bylo podruhé v životě, co kdy bojoval s trpaslíkem a tudíž s ním neměl zkušenosti. Za to trpaslík moc dobře věděl, jak má bojovat s člověkem v plné zbroji. Ale i kdyby zkušenosti měl, nepouštěl by se do boje s někým, koho živí velké zbraně.
Vykrýval jeden útok za druhým a poznal, že si ho trpaslík zatím jen oťukává. Nijak se během bránění nesnažil zaútočit a pořád čekal, až se Rona neudrží a naruší celý boj. Bránil se mečem, jak jen mohl. Přetáčel zbraň a nastavoval jej proti úderům, avšak nedovolil si čepel pustit a nechat vznášet u ruky. Když už se dostal do takové dobré situace, ze které snad Annu zachrání, nechtěl to pokazit. Po sérii úderů se ale trpaslík konečně odhodlal k pořádnému útoku a to jak štítem, tak topůrkem sekery. Zásah tupou částí mu pokryla zbroj, ale i tak poskočil do boku. Trpaslíkovy svalnaté paže mu udělily takovou ránu, až se zbroj zavlnila a úder pocítil na žebrech. Boj ale nijak neutichl a trpaslík ještě více přitlačil na sekeru. Trpaslík celý útok započal sérií klamných výpadů na nohy a hruď, přičemž některé byly pravé a pak zaútočil na hlavu. Stihnul zareagovat na poslední chvíli a uhnul, ale přesto jej konec ostří sekery zasáhl do čelistí. Rána mu vytočila hlavu a rozbila ret, a v místech čelisti zůstal na helmě mohutný šrám v pancíři.
Ustupoval dozadu, zatímco trpaslík na něj tlačil. Ale jen okamžik po úderu na hlavu uslyšel přesně to, co chtěl. „Rono, ne!“ Koutkem oka potom spatřil, jak Rona pouští Annu a hodlá se zapojit do bitvy, v tu chvíli mohl jednat. Upustil meč a nechal jej narazit do trpaslíka, čímž ho zaskočil. Vzápětí do něj napálil silnou tlakovou vlnu, která ho poslala daleko pryč. Tlaková vlna zasáhla i Neda, který hodlal Annu chytit, ale nemohl. Edgar v tu chvíli neváhal a vytasil meč, přičemž se vzápětí napřáhl směrem k Anně. Zesílené reflexy mu však umožňovaly všechny vidět a odhadnout jejich následující kroky. Soustředil se tudíž, aby ovládl Edgarův meč a vmžiku oka prolomil ochrany talismanů. Natáhl ruku k Edgarovi a v ten moment, kdy ji napřímil, už ovládal jeho meč. Silně se zbraní trhnul a vyhodil Edgara z rovnováhy. Edgar navíc svůj meč neovládal, a přestože chtěl seknout po Anně, místo ní zasáhl Ronu. Rona klopýtla a než dopadla na zem, chytala se za rozpárané břicho. Tím to však neskončilo, neboť sotva se trpaslík vyškrábal na jedno koleno, vrhnul po něm svoji sekeru. Upustil meč z mysli a nechal Edgara, ať se točí kolem své osy. Natáhl pak pravou ruku proti letící sekeře a snažil se zbraň zastavit. Nebyl však dost rychlý a sekera prošla skrz rukavici do masa, kde ochutnala jeho krev mezi prostředníčkem a prsteníčkem, až tam se zastavila. Viděl, jak na něj trpaslík zírá s otevřenou pusou, ale nevěnoval mu pozornost. Místo toho se mu u levé ruky rozzářilo bílé světlo. Bleskově zhmotnil kouzlo do ledové koule obklopující mrznoucí vzduch. Koule pak zasáhla Edgara do hrudi, kde po zničení explodovala a odhodila jej se zmraženou hrudí do trosek zdi. Trpaslík ale nečekal na zbytek představení s Edgarem, a s řevem vytasil od pasu dvě menší sekery a rozeběhnul se jeho směrem. Když to viděl, natáhl levačku směrem k trpaslíkovy, který udělal jen jeden krok a zastavil se, ovládl jej totiž.
Zalapal po dechu a připadalo mu, že od chvíle kdy se Rona rozhodla zapojit do boje, nedýchal. Jeho srdce začalo opětovně tlouct a plíce se zatím nedokázaly nabažit nového vzduchu. Na rtech ale cítil stékající krev nosu, a stejně tomu bylo tak na jazyku, přičemž oči měl rudé. Zatížení jaké zažil, bylo na jeho mozek příliš a muselo si vybrat svoji daň. Konečně ovšem pohnul s pravou rukou, aby již nebyla zaseklá v sekeře, po jejíž ostří stékala jeho krev. Uchopil však zbraň do ruky, zatímco mu po prstech proudila rudá a hodlal dokončit, co započal. Bylo mu jedno, že svoji krev cítil i na jazyku, souboj stále neskončil. Porozhlédl se po bojišti a nalezl Ronu, jak si drží břicho pohromadě ve vlastní kaluži krve. Edgar se snažil nadechnout přes zlámané žebra a Ned si po nárazu vykloubil koleno. Jen Anna tam stála nehybně a dívala se na scenérii kolem sebe, zatímco trpaslík sebou cukal, ale jinak se nemohl hýbat. Díval se na to vše a sám pořádně nevěděl, jak to dokázal. Jediné co věděl je, že tohle je Marklenova práce. Nenáviděl svého mistra a zároveň jej ve stejném okamžiku miloval. Bylo mu jasné, že tohle by obyčejný čaroděj ba i lepší nezvládl. Takhle rychle měnit kouzla bylo příliš vysilující a to ho právě oddělovalo od jiných, rychle kouzlení a používání magie. Silné kouzlo umí vyčarovat každý čaroděj, když má čas. Ale takhle rychle tvořit kouzla neumí skoro nikdo. Byl však vyčerpán. Při vytváření stejných kouzel a postupném rozložení magie byla výdrž jedince velká, ale rychlé měnění vyčerpávalo. Navíc se k všemu podepsaly i předešlé událostí. Hlava se mu i mírně začínala motat a bylo mu mdlo. Krev mu sice z nosu už netekla, ale stále cítil spojení s trpaslíkem a to jej oslabovalo. Rozhodl se tedy jejich spojení ukončit a pomalými kroky trpaslíkovým směrem táhl sekeru po zemi. Zastavil se až nad ním, aby mu viděl na očích strach a zoufalost. Uchopil sekeru obouruč a pomalu se napřáhl za sebe, přičemž trpaslík se více rozklepal. Vše dělal patřičně s noblesou a zároveň si vychutnával každý okamžik do doby, než rozštípnul trpaslíkovu hlavu jako poleno. Ponechal mu pak sekeru v hlavě a věnoval se dalším svým nepřátelům. Rona sice měla rozseklé břicho, ale ne nijak důležité orgány pro život. Do konce jejího života jí ještě zbýval čas. Ponechal ji tudíž v agonii a pokračoval dále. Edgar měl zlámané žebra a probodnuté plíce, přičemž po bradě mu stékala krev, ve které praskaly bublinky vzduchu. I v Edgarově případě byla vše jen otázka času, nechal jej ležet. Nakonec se postavil nad Neda, který měl nepřirozeně vytočené pravé koleno. Jejich pohledy se střetnuly a zavládlo ticho.
„Měl jsi nechat Ronu bojovat, Nede.“ Žádnou odpověď ale nedostal. „Vždy jsem si myslel, že tebe zabiju jako posledního, zmýlil jsem se.“
„Jsi jen monstrum.“
„Teprve pocítíš, jak blízko jsi pravdě.“
Soustředil se a dostal se Nedovi do hlavy, pak jej zvedl do vzduchu. Zašel ovšem ještě dále a použil nelegální magii. Chtěl si prostě Neda vychutnat a bylo jedno, jak moc jej to vyčerpá. Ovládl Nedovu pravou paži a sáhl s ní pro nůž. Pomalu pak jeho ruku přibližoval ke krku. Nedovy oči doslova křičely o pomoc, přičemž jej ještě více potrápil a uvolnil mu druhou ruku. Ned se snažil volnou končetinou bránit v podříznutí hrdla vlastní rukou. Nakonec se ale stejně nůž dostal ke krku a pomalu ho otvíral, zatímco všude z něj stříkala krev. Ned se v podstatě podřízl sám a mohl tomu jen přihlížet a marně se bránit.
Stál tam a díval se na Nedovo tělo. Nevěděl, kde se to v něm vzalo, ale ani mu to nevadilo. Nazvali ho monstrem a za tu dobu co se léčil, si vše nechal rozležet v hlavě a přijal svůj titul. Mírně pochyboval, zda můžou mít pravdu, ale tento čin to pouze dokazoval. Byl, čím byl, a tohle mu bylo naprosto přirozené, ba víc. Potom zkontroloval Edgara, který se už udusil a nakonec svůj meč zabodl do Ronina srdce. Otočil se poté na Annu, která tam jen tak stála a slzy se jí valili z očí. Neposlechla jej, nezavřela oči a celou jeho podstatu viděla. Spatřila ho v plné kráse a viděla pravdu, čím byl. Už se však neudržel a padl na kolena a nakonec na záda, byl příliš unaven.
Anna k němu rychle přiběhla a chytla ho za ramena a hlavu. „Prosím, odpusť mi. Nechtěla jsem, aby ti ublížili. To starosta. Dozvěděl se, že jsem tě tu viděla a druhou noc přesvědčil rodiče, aby mě za tebou znovu poslali.“
Všechno mu najednou dávalo smysl. „To je v pořádku, Anno.“ Jen tam ležel a odpočíval, poté utřel Anně slzy. „Pojď, odvedu tě domů.“ Zvedl se a naposledy se porozhlédl po tělech, dostal ovšem nápad. „Anno, běž po té stezce. Najdeš tam mého koně a počkej u něho. Musím tu ještě něco zařídit.“
Anna ho poslechla, a když už byla z dohledu, přivolal si meč a stál nad Nedovým tělem. Zapomněl se Neda zeptat, proč mu říkají Ledový. Avšak nevědomost této otázky ho v životě trápit nebude. Dal se tedy do práce a začal stínat hlavy.
Jakmile skončil, opřel se o zeď a snažil se udržet otevřené oči. Byl opravdu vyčerpán a potřeboval odpočinek. Rozhodl se proto, že se starostou bude pokračovat až zítra. Dneska v noci už rozhodně ne.
Když naházel hlavy do Nedova pláště a nahodil si jej přes rameno, zarazil se. Podíval se směrem na zříceninu a vevnitř viděl hořet svíčku. Protřel si proto oči a zadíval se znova, avšak po svíčce už nebylo ani památky. Zakýval jen hlavou a své blouznění přikládal únavě.
Odvedl Annu domu, přičemž celou cestu byla potichu. Vůbec se jí nedivil a obzvlášť poté co viděla, musela mít v hlavě zmatek. Než se s ní rozloučil, předal jí šátek, co tehda koupil na tržnici. Byl od začátku pro ni, ale zapomněl ho Anně dát. Poté jí dal i dýku, kterou jí Rona držela pod krkem, byla magická. Řekl pak Anně, ať ji prodá nebo se s ní naučí zacházet. Potom se zdálky díval, jak Anna zabouchala na dveře a v nich se objevila její matka, která ji ihned objala. Doufal, že ten boj na Anně nezanechá žádné následky. Nakonec otočil koně a odjel do hostince, potřeboval se pořádně vyspat.
Druhý den seděl v hostinci a zrovna dojídal snídani. Nikam nespěchal a v klidu si vychutnával jídlo, než se hodlal vydat na radnici. Sotva tam dorazil, uviděl vycházejícího písaře s lejstry pro venkovní tabuli. Písař jej ovšem dříve pustil dovnitř se slovy, že starosta je u sebe. Pokýval tudíž muži hlavou na dík, a dále pokračoval s pláštěm, kde měl zabalené dárky pro starostu. Jakmile k němu vstoupil, starosta najednou zblednul. Sedl si naproti němu a sám započal rozhovor.
„Dobrý den.“
„Dobrý den,“ vykoktal ze sebe starosta. „Jak pokračuje pátrání?“
„Už skončilo a měl jste pravdu. V té zřícenině opravdu něco bylo.“
„Vážně?“ zeptal se nejistě starosta.
„Opravdu,“ vysypal z pláště hlavy Kojotů starostovi na stůl. Ten hned začal křičet, proto rychle obešel stůl a zacpal starostovi pusu. Donutil jej však podívat se na obličeje Kojotů, především na Nedův.
„Poslední varování, další už nebude,“ upustil připosraného starostu. Pak se sebral a odešel z radnice. Venku se však pousmál, neboť měl z této zakázky doopravdy dobrý pocit. Pravdou bylo, že vše byla jedna velká past, ale ve výsledku se zbavil Kojotů a dokonce nalezl meč. Nevěděl co je to za zbraň, ale velice se mu líbila a oceňoval její schopnosti, přestože nebyla pro jeho ruce. I tak ale hodlal meč od Bílé paní, jak mu nyní říkával, využívat. Sice nevěděl, jak přesně bude zbraň využívat, ale takovou zbraň by bylo až hřích nechat ležet. Celá tato akce zkrátka dopadla dobře. Sice viděl v okně tu svíčku, ale to přisuzoval své únavě a mohl vyrazit dále na cesty. Bylo to vlastně poprvé, kdy se od opuštění Arghamu pousmál. Ale i takové malé úspěchy na pozadí velkých nesnázi člověk potřeboval.
Chtěl vyrazit z města, ale všimnul si, jak starostův písař připevnil poslední oznámení na tabuli a odcházel pryč. Řekl si, že se podívá na oznámení a odjedete. Prohlížel si postupně všechny zprávy a najednou se mu zastavilo srdce. Strhnul papír z tabule a nechtěl věřit vlastním očím. Ne, to nebylo přece možné, to univerzita nemohla udělat, řekl si v duchu a znovu a znovu si pročítal oznámení. Nebylo na něm nic konkrétního, jen popis hledané osoby, ale jako kdyby četl popis sám sebe. Ještě před chvíli měl alespoň na okamžik dobrou náladu a právě se z něj stal psanec. Vše bylo rázem horší než kdykoliv předtím, protože jej naháněli. Uvědomil si, že jeho odjezd z Arghamu nakonec nebyl tak jednoduchý, ba hůř. Ani nevěděl, co má dělat, vzdát se nebo utíkat? Ne, musel utéct, už neměl na výběr. Nesměl však na jih, po kterém tolik toužil. Musel jinam a hlavně musel co nejrychleji překročit hranice království. Ale co dále, překročit další a další? Co měl vůbec dělat?
Stál tam nehnutě, dokut jej nevyrušil písař. Ptal se jej, co tam našel, ale on neodpověděl, jen přeložil oznámení a schoval ho do vesty. Pak si došel pro koně a odjedl. Na to aby se rozmyslel, co dále, potřeboval čas. Ale ten podle zprávy neměl, už po něm šli.
Seděl u ohně a díval se do něj. Vůbec kolem sebe nevnímal okolní temnotu a sám hloubal v té své. Znovu však sklopil oči na své oznámení jako už po několikáté a zase si přečetl text. Pak se opět díval do ohně a přemýšlel nad sebou. Šli po něm. Marklen jej nakonec vydal a jistě tomu nepomohlo ani Michaelovo napadení. V textu sice nebylo nic konkrétního, ale správní lidé jej najdou. Jediné čemu mohl tak prozatím věřit, že v textu je dopadnout živého. Avšak s tak nekonkrétním textem se muže dočíst, že mrtvého taky spadá v potaz. Přemýšlel proto zase nad všemi možnosti, ale žádné nebyly dle jeho přání. Nemohl se zachovat, jak chtěl, musel konat, jak musel, a to překročit hranice. Nechtěl se vydat Radě, nehodlal skončit ve vězení jako nějaké zvíře. Nevěděl, jak je tato možnost reálná, ale nijak ji nehodlal riskovat. Ale co dále až bude ve vedlejším království, co má dělat pak? Utíkat ještě dále? Ne, s penězi co měl, by to stejně nešlo a měnit větší sumu by jej mohlo prozradit. Jen bohové věděli, kam až všude se dostalo jeho oznámení. Bude muset udělat nějakou prácičku a navíc pořádnou, aby nebyl nucen znovu jít lidem na oči. Zároveň se však nesměl zranit, kdo ví, kde by následně prozřel a kdo by u toho byl. Neměl moc možností na výběr, vlastně už ani neměl budoucnost, neboť jak vlastně může pokračovat ve studiu, když je na něj vypsaný hon. Neměl žádné jistoty, už ani návratu, ani za sestrou. Mohl jít jen kupředu a ohlížet se, zda za sebou neuvidí pronásledující historii. Ale kam jej ta cesta dovede?
Konec druhé kapitoly