Kroniky mága: Rytíř Bílé Paní
Kapitola první – Nastupující temnota
Padl na kolena, avšak únava jej táhla níže a svalil se na i břicho. Dopadl tváří na zem, dýchal s obtížemi a nebyl schopen pohybu. Stále ale zatím žil a snažil se nabrat aspoň špetku sil, než hodlal pokračovat v boji se šamankou. Její vlci už pomalu utichali za zpěvu posledního bolestného vytí a v okolí žil pouze oheň. Plameny stravovaly stromy společně s těly všech mrtvých a jejich záře se mísila s měsíčním světlem, jež potrhoval dnešní krvavou noc. Boj však zatím neskončil. Stále totiž nepadl poslední úder, na který už bohové netrpělivě čekali.
Trošku si odpočinul a nadzvedl se na rukou, aby se dokázal porozhlédnout. Všude kolem něj leželi mrtví či umírající vlci a kus před ním samotná šamanka. I ona ležela na zádech a nehýbala se. Avšak její hruď se po uzdravení stále zvedala. Zranil ji sice magií, ale v zápalu boje neměl čas dokonat své dílo. Jeho cíl stále žil. Padl tedy hlavou zpět do země a znovu hluboce dýchal. Musel to dokončit, musel ji zabít, proto tu byl. Měl však poraněné nohy a nemohl se na ně postavit. Vzepřel se proto na rukou a pomocí nich se plazil stranou. Musel si nejdříve poraněné končetiny alespoň trochu dát do pořádku.
Doplazil se ke stromu, o který se posadil. Pak si přitáhnul pravou nohu, v níž byla stále zakousnutá hlava vlka. Během boje, kdy musel reagovat proti více cílům najednou, se snažil vlky primárně zabíjet mečem, když jim točil kolem sebe. Jeden z posledních vlků ovšem proskočil jeho obranou a zakousl se mu do nohy. Neměl ovšem čas se vlkovi věnovat, a proto odsekl hlavu od těla a pokračoval v souboji s jeho hlavou zakousnutou v noze. Věděl sice, že neměl prokousnutou tepnu, neboť by už nežil, ale přesto mu noha krvácela skrz vlčí zuby. Musel si zranění ošetřit, jinak riskoval, že mu po šamance nezbyde dost sil. Navíc pomalu ztrácel vědomí, což si nemohl dovolit. Zaškrtil si nohu nad ranou opaskem a vypil lektvar. Další si připravil vedle sebe a do pusy si dal klacek. Poté vytáhl nuž, jež zapáčil vlkovi mezi zuby a už skuhral bolestí. Začal rychle dýchat a připravovat se na to, co musí udělat. Uchopil nůž jednou rukou a druhou vlkovy horní tesáky. Zaklonil hlavu a snažil se připravit na nadcházející bolest. Ale jakmile zapáčil, aby otevřel vlkovi čelist, začal skrz klacek řvát bolestí. Do očí se mu vehnaly slzy, ale přes všechnu bolest nakonec vlkovi otevřel čelist a sundal si hlavu z nohy. Skoro ztratil vědomí a svalil se na bok. Bolest se mu rozlévala po těle a pomalu ovládala jeho nervovou soustavu, ale přesto si nalil připravený lektvar do rány. Stáhnul si zranění obvazem a zatáhl dalším opaskem na zmírnění krvácení. Na to aby se vyléčil magií, už neměl síly, kterými musel šetřit.
Znovu si trochu odpočinul a až poté se začal plazit k šamance. Ta sice kolem sebe slabě máchala rukama a snažila se bránit, ale bylo to marné. Doplazil se až k ní a ignoroval, že jej plácala v sebeobraně. Taky neměla sílu jakkoliv utéct, ale přesto se snažila stále bojovat o svůj život. Vyplazil se nad šamanku a zalehl ji tělem. Naposledy se vzepřel na rukou a pak si vytáhl jeden z nožů, který zamířil šamance na hruď. Naposledy se jí podíval do očí plné slz, a povolil ruce. Svým tělem šamance zarazil nůž hluboko do srdce, během čehož se jí stále díval do očí. Slzy jí tekly po líci a v nich se odrážely paprsky ohně. Oči se jí třásly strachem, a když konečně strnuly, svalil se na bok. V hlavě mu zněl písklavý hlásek a díval se na hvězdy. Skončilo to, pomyslel si a nedlouho na to jej pohltila temnota.
Iria vstoupila do velkého sálu, kde bylo prázdno. Pak se otočila na svůj doprovod, ale čaroděj v černé zbroji za ní jen zavřel dveře. Byla najednou sama v sálu jejich kláštera a čekala, co se bude dít dále. Bylo zde rušno a žádná ze sester nevěděla, co se děje, kromě jí samotné. Už jak jí uprostřed noci zaklepali na dveře, pochopila, že se něco děje a týká se to jejího bratra. Ty peníze co jí poslal, nemohly znamenat nic dobrého. A jakmile ve dveřích uviděla muže ve zbroji, obávala se nejhoršího. Z čarodějova pohledu ovšem usoudila, že se stalo něco jiného, ještě něco horšího. Až jak pak procházela chodbami a uviděla z okna na nádvoří skupinu dalších vyzbrojených čarodějů, pochopila, co se doopravdy děje. Hledali jejího bratra.
Přešla k oknům, kterými procházely paprsky měsíce, a dívala se ven. Snažila se v měsíčním světle nalézt odvahu a sílu, neboť nevěděla, co s ní bude, až ji přijdou vyslýchat. Budou se ptát na jejího bratra, ale ona jej nehodlala vydat, ať už jí řeknou cokoliv.
Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil holohlavý čaroděj v černé zbroji. Poznala však, že se jednalo velícího. Muž přešel ke stolu a uchopil židli. Pak ale odešel pro svícen a sotva se jej dotkl, svíčky se zažehnuly. Postavil svíci na stůl a posadil se k němu. Poté rukou naznačil Irii, ať udělá to samé.
Iria poslechla a sedla si naproti čaroděje. Ve světle svíčky si prohlédla jeho kamennou a chladnou tvář. Uvědomovala si, že toto nebyl obyčejný člen Bílé univerzity, ale jistě spadal pod jejich zvláštní síly, stejně jako zbytek jeho mužů.
„Bylo mi řečeno, že jste nevlastní sestra bezejmenného studenta Bílé univerzity. Mám správné informace?“ začal čaroděj.
„Ano.“
„Dobře,“ pokračoval čaroděj. „Slečno Irio, jmenuji se Sebastián a obávám se, že nevíte, co se děje. Váš nevlastní bratr se rozhodl opustit univerzitu bez toho, aby cokoliv řekl. To samo o osobě by nebyl nijak závažný čin. Ovšem jsou zde náznaky, že by mohl jít proti zájmům univerzity.“
„Proti zájmům univerzity?“
„Bílá univerzita velice dbá na svoji pověst, ostatně jako jiné univerzity. Ovšem váš bratr může její renomé dosti poškodit, a věřte, že to nikdo nechce a především čarodějové. Už tak máme bohatou historii plnou zářivých stránek stejně jako těch, jež by bylo lepší, aby se nikdy nestaly.“
„S tím nemám nic společného, já pod univerzity nespadám.“
„Ne, slečno, vy spadáte pod řád, jež je mezi lidmi zapsán kladně. I my, kteří vládneme magií, bychom chtěli mít stejnou reputaci.“
„Tak se pro začátek začněte chovat jinak.“
„Kéž by to bylo tak jednoduché. Bohužel, na našich bedrech leží daleko jiná rozhodnutí než na jiných. A bohužel ne ve všech případech se dá zvolit ta lepší cesta. A proto tu dnes jsem. Potřeboval bych vědět, kam se váš bratr vydal.“
„Provedl snad něco?“ ptala se nedůvěřivě Iria.
„Možná.“
„Co je to vaše možná.“
„Jistě si uvědomujete, jakými schopnosti váš bratr oplývá a jak s nimi nakládá.“
„Ano, a u toho to i končí.“
„Prosím?“
„Mám díky tomu klidnější spaní.“
„Chcete mi tedy říci, že nemáte absolutně žádné zdání o tom, kde se váš bratr nalézá či kam směřuje?“
„Já to ani nechci vědět. A když se na vás dívám, dělám jen dobře.“
„Slečno Irio, uvědomujete si vůbec závažnost celé situace? Tady nejde o to co se právě děje, ale co se muže stát. Možná nyní zavíráte oči před svým bratrem, přesto všechno zrovna vy, členka řádu Věčného Slunce. Nemůžete jen tak přehlížet, že váš bratr zabíjí lidi.“
„Já tady byla, když došlo útoku na klášter.“
„Tady nejde o lidi, jež si zaslouží zemřít, ale o lidi, kteří si smrt nezaslouží. Váš bratr zabíjí lidi, a bude je zabíjet dále, ale nejen ty co mají zemřít. Dokážete unést tíhu všech jeho skutků?“
Irii bušilo srdce, vše co totiž slyšela, slyšet nechtěla. Věděla, čím se její bratr živí a co byla náplň jeho práce. Přesto ale nehodlala věřit tomu, že se z něj stal jen maniak, který zabíjí pro zábavu. Nebo měl snad ten čaroděj pravdu? Mohla se z jejího bratra stát zrůda libující si ve smrti? Ne, to nebyla pravda. Nesměla to být pravda.
„Já vám nevěřím. Můj bratr není takový, jak si myslíte.“
Najednou nastalo mrazivé ticho, u kterého se navzájem dívali jeden druhému do očí. „Souhlasím s vámi.“ Pak se však čaroděj zvedl a odešel beze slova pryč. Ani se na ni neotočil ve dveřích, prostě odešel. Iria v ten moment byla zmatená a nevěděla, co si má myslet. Jak to ten čaroděj myslel, že měla pravdu, nebo že se mýlila. Mohl být snad její bratr takový, jak jej popisoval nebo snad ještě horší? Ne, tomu stále nechtěla věřit, ale sama na něm viděla změny. Co když se právě mýlila ona? Měla najednou o všem pochyby. Ale co mohla dělat, zradit snad svého bratra, i když nevěděla, kde je? Ne, nesměla vůbec tak uvažovat a musela věřit, že celá Bílá univerzita se mílí. Nic jiného jí ani nezbývalo, musela věřit.
Michael seděl v Korzetu a napil se piva. Bylo to opravdu pěkné místo plné sličný žen a nyní už chápal, proč zde jeho přítel pracoval. Vrátila se ovšem za ním slečna, jež mu dělala společnost v sále a kývnula na něj. Zvedl se tedy a následoval ji do zadních prostorů, kde pak nalezl místní majitelku. Když byli sami, pousmál se na ni.
„Vy budete zřejmě Královna Rozkoše.“ (Queen of Pleasure)
„A vy ten investor, který rozzářil mé dívce oči. A nyní i mně,“ pronesla Qeen s úsměvem. Nalila pak skleníčky a nabídla mu rukou místo. „Povězte mi tedy, pane?“
„Michael,“ sedl si naproti ní.
„Povězte mi tedy, Michaeli, co mi dokážete nabídnout.“
„Spíše mi řeknete vy o tom, co dokážete poskytnout,“ pronesl pobaveně.
„Vše co jste zatím viděl a mnohem víc. Mám bohatý sortiment jak dívek, tak různých pochutin, co k tomu patří.“
„To vskutku ano. Vaše dívky jsou nádherné.“ Qeen mu přikývla. „Ale pravdou je, že hledám něco jiného, nebo spíše někoho.“
Qeen se doteď usmívala, ale nyní jí úsměv zamrzl na tváři, zatímco Michaelovi se najednou doopravdy zrodil. Moc dobře si uvědomovala, o kom Michael mluví. Byl tu pro jejího bezejmenného zaměstnance.
„Kdo jste doopravdy,“ zeptala se vážně Qeen a pod stolem nahmatala malou kuši.
„Jsem jeho přítel.“ V ruce vyvolal malý oheň a pohrával si s kouzlem, pak jej zrušil. „A jako opravdový přítel mám o něj starost.“
„Nevím kde je.“
„Víte, můj mistr mi vždy říkával, že jeho mistr neustále opakoval jednu větu. Vše potřebné najdeš v bordelu.“
„Tak jste přišel do špatného bordelu.“
„Ne, jsem ve správném bordelu.“
„Opravdu jste jeho přítel, protože podle vašeho tonu se takhle mezi sebou přátelé nechovají.“
„Je mnoho druhu přátelství.“
„A jak byste nazval to vaše?“
„To nejlepší. Dost už ovšem zdvořilostních frázi. Kde je?“
„Jak to mám vědět,“ odvětila chladně Qeen.
„Nesvěřuje se snad o své práci?“
„Nikdy, a ne, že bych se ho neptala.“
Bohužel toho se Michael obával. Mohl sice celý bordel vypálit, ale nic důležitého by nezjistil. Jeho přítel si moc dobře uvědomoval, že diskrétnost mu v zakázkách otevře další dveře a zároveň mu bude krýt záda. Mrhal tady časem, nic víc.
Michael se zvedl a naposledy se pousmál na Qeen. Pak odešel beze slov z nevěstince a zamířil si to přímo na univerzitu.
Qeen nevěděla, jak si má Michaelův výraz vyložit, neboť moc dobře věděla, jací jsou čarodějové. Zároveň i doufala, že se právě do něčeho nepřimotala, protože pokud ji do něčeho její bezejmenný zaměstnanec zapletl, tak čarodějové budou jeho nejmenší starost.
Remair se opřel do svého velkého křesla a zadíval se na prázdné židle patřící členům Rady na Bílé univerzitě. Celá místnosti byla potemnělá a hořel zde pouze krb svým bílým plamenem. Seděl v temnotě místnosti nikým nerušen a mohl v klidu rozjímat. Přesto jeho samota neměla mít dlouhého trvání a na dveřích se ozvalo zaklepání. Remair se jen soustředil a zažehnul tak lampy. Ty ovšem rovněž vzplály úplně stejným bílým plamenem, jako měl krb. Poté jen pomyslel na dveře a ty se samy otevřely. Objevil se v nich Marklen a sedl si do starého známého křesla, které mu už léta nepatřilo.
Dívali se jeden druhému do očí přes více než půlku stolu a okolo nich vládlo ticho. Pak se ozvalo další zaklepání a ve dveřích se zjevil Michael. Vstoupil dovnitř a usedl na místo blízko otce, jen o jedno křeslo od čela stolu. Následně ještě dorazil Sebastián, který však spatřil Marklena ve svém křesle. Avšak Marklen byl jeho bývalý velicí, takže se vůbec neodvážil vznést připomínku na osazení a sedl si naproti Michaela blízko k Remairovi.
Jakmile všichni dorazili, Remiar konečně změnil pohled z Marklena a zadíval se na Sebastiána a ten sám spustil.
„Jeho sestra tvrdí, že neví kde je.“
„Může nám lhát,“ zeptal se Remair.
„Určitě a jistě půjde proti nám, aby jej kryla. Ale tohle neví.“
„A co sesterstvo?“
„To nám nepomůže, má jejich podporu. Musel pro ně něco udělat.“
Nastalo na moment ticho, při kterém každý hloubal ve svých myšlenkách.
„Máme aspoň tušení, kde je?“ zeptal se Remair.
„Na severu u hory Sobců došlo k masakru,“ pokračoval Sebastián. „Byla to práce pro místní šlechtu, takže vše bylo utajené. Bez toho abychom vzbudili podezření, jsme jen zjistili, že tam došlo k magickému souboji. Neznáme detaily, ale týkalo se to jednoho čaroděje a velké nájezdní bandy plenící ve vedlejším království. Rozhodli se ale přejít hranice. Podle zvěstí ji vedla žena s vlky. Podle nás se jednalo o šamanku.“
„Mohl to být jeden z našich čarodějů?“
„Nikdo z našich, ale okolo se motali i žoldácké skupiny, které mají členy čaroděje. Celé to ovšem splývá, neboť okolo byly připraveny ozbrojené jednotky šlechty. Takže se klidně mohlo jednat i o čaroděje z některého rodu šlechtice.“
„Takže nemůžeme s jistotou říci, o koho se jednalo.“
„Víme jen od felčara, že ten čaroděj byl na konci zraněn. Avšak sotva se dokázal postavit na nohy, sedl na koně a odjel. Údajně byl však v hrozném stavu. Navíc když zmizel, všichni oslavovali a felčar měl ještě hodně práce, takže se o něj nezajímal. Mohli bychom jej zkusit najít, ale v těch horách nemáme šanci. K tomu jsou hned vedle lesy, ve kterých žijí elfské kolonie.“
„Děkuji, Sebastiáne.“
Sebastián se zvedl a odešel. Během odchodu se zadíval na Marklena a jejich oči se střetly. Když zůstali sami, zavládlo ticho, které prolomil Michael.
„V nevěstinci taky nic neví. Byl opatrný a nikde nic neříkal. Že by ovšem od felčara utekl před námi, je blbost. Když však započneme pátrání naplno, můžeme jej dohnat a najít než půjde proti zájmům univerzity.“ Michael ale nedostal žádné odpovědi, přestože viděl, jak jej otec pozoruje, zatímco jeho mistr se dívá jen na stůl. „Otče, osobně se ujmu hledání. Stačí jen, když mi poskytneš potřebné prostředky. Najdeme ho a přivedeme zpět, než zničí dobré jméno univerzity.“
„Michaeli,“ promluvil z nenadání Marklen a upoutal tím pozornost. „Nech nás.“
Michael se otočil na Marklena, ale ten stále nezvedl oči. Poté se zadíval na otce, ovšem ten jej neustále jen pozoroval a ani se nehnul. Nevěděl, jak si má jejich chování vyložit a mohl jen doufat, že je to vůči něj pozitivní a vše jde dle jeho plánu. Zvedl se proto a odešel.
Když zůstali sami, Marklen konečně zvedl hlavu a zadíval se Remairovi do očí.
„Jsi na svého syna pyšný?“ začal Marklen.
„Mám důvod nebýt?“
„Ne, nemáš.“
„A ty jsi na sebe pyšný?“
„Za všechno ne.“
Remair se naklonil k Marklenovi. „Můžeš mi říct, za co jsi vůbec pyšný?“
„Za Michaela.“ Opravdu byl. Dobře vše jeho bývalý student sehrál. Když jeho bezejmenný student utekl, čekal, co se bude dít a pozoroval Michaela. Ten však nijak s ničím nespěchal, asi čekal, že sám udělá důležitý krok. Ale k němu nikdy nedošlo. Proto Michael opět uchopil vše do svých rukou a nenápadně upozornil na spolužákovo zmizení. Pak události nabraly spad, který zatrhnul samotný Remair. Ten prozatím zburcoval gardu, ale tím vše i skončilo. Až nyní se bude opět rozhodovat co dále, a opět bez Michaela, který za vším stojí.
„A co konkrétně?“
„Odnesl si z mých lekcí opravdu hodně.“
„A tvůj druhý student si z tvých lekcí odnesl co?“
„Něco jiného než tvůj syn.“ Horšího či lepšího? Oba se vydali za stejným cílem ale každý jinou cestou. Jeho bezejmenný student hodlá nejspíše získat svůj titul skrz schopností, které rozvíjí. Michael má své schopnosti rovněž dokonalé, avšak více postavené na politice. Dost možná jako své budoucí cíle. Za toto mohl převážně Remair, zatímco on se svým studentem hodlal po zkoušce vydat na jinou cestu. Jak vše ale nakonec dopadne, se už neodvažoval odhadovat, včetně Michaela, ten má jistě vlastní plány než Remair.
Remair pak prolomil nastalé ticho. „Neměl jsem ti to tehda dovolit, dalšího studenta.“
„Neměl jsi na výběr.“
„Opravdu?“
„Myslíš si, že by z Michaela bylo to co dnes nebýt jeho?“
„Máš pravdu, vůbec jsem ti neměl dávat Michaela.“
„Opravdu chceš mluvit o tom, co jsi měl a neměl dělat?“
„Na někoho tu vinu svalit musím.“
„Pravda, musíš dokázat, že společnost a Rada stále funguje, což potvrdíš jen tím, že nalezneš viníka.“ Věděl, že má hlavu na špalku, ale i tak nehodlal před Remair sklonit hřbet.
„Ještě slovo, Marklene, a hned si půjdeš sednutu do vězení,“ pronesl chladně Remair.
„Proč tu tak zbytečně tlacháme, to jsme nikdy nedělali, to se od nás neočekávalo.“
„A myslíš si, že snad katastrofa, jakou na nás uvrhnul tvůj student, byla našim učením?“
„Zatím k žádné nedošlo, jen k masakru u hory Sobců.“ Marklenovi přišlo pojmenování hory přízračné, ještě když se pod ní usídlili nájezdníci.
„Jen k masakru?“
„Byla to další jeho zakázka, nic víc. Vše bylo úředně ověřeno a nic neprovedl. Měli bychom se raději zaměřit na to, co kdyby něco provedl.“
„Co navrhuješ.“ Remair už měl jasno, co udělá. Rozhodně si ale chtěl poslechnout Marklenův návrh, neboť ten nyní riskoval svůj život a nemohl se splést.
„Určitě mu dojde, že po něm půjdeme, ale Michaelovu alternativu bych vynechal. Rozhodíme sítě, ale nebudou nijak konkrétní. Správným lidem však dojde, koho hledáme, stejně jako jemu.“
„A dál.“
„Možná ho to uklidní a vše si v hlavě srovná, nebo jej někdo chytne.“
„A co když před námi uteče do vedlejších království.“
„Vždy na svoje výjezdy používal zázemí, a tím byl Argham. Při svoji práci potřebuje jistoty, a o ty teď přijde. Když vytvoří nové zázemí, riskuje tím odhalení, ale bez něj nemá šanci. Potřebuje se někam vracet, už jen kvůli pocitu klidu či opravy a doplnění výbavy.“
„Anebo se nezastaví a půjde stále dále.“
„Cesta bez cíle je zničující, nevydrží to.“
Remair přemýšlel. Marklenův plán se mu líbil, neboť Bílá univerzita zatím byla z obliga. Byl to i jiný postup než tehda s Darisem. Hodlal ten plán uskutečnit, ale po první známce neúspěchu nebude nikterak váhat.
„Uděláme to dle tvého plánu, ale dávám ti osobní zákaz, aby ses vůbec přiblížil k Bílé univerzitě či mému synovi. Stačí jen jediná zmínka o tobě a tvých aktivitách a udělám z tebe exemplární případ. Rozuměl jsi, co jsem ti teď řekl.“ Marklen pokýval hlavou a Remair se zvedl. Když byl však ve dveřích, Marklen na něj ještě promluvil.
„Oba dva jsme udělali tu samou chybu.“ Marklen věděl, že skončil, teď už mohl jen čekat.
Remair se zadíval na přítele a pochopil, co mu řekl. Oba dva doplácejí na své ambice a sny. Vyšel pak ven a tam našel svého čekajícího syna. Ten chtěl promluvit, ale uchopil jej za límec a praštil s ním o zeď. Zadíval se Michaelovi zuřivě do očí a stále jej držel.
„Co ty si vůbec o sobě myslíš, plést se mezi nás dva. Co! Odteď spadáš pode mne a opovaž se ještě jednou udělat podobnou blbost, jestli chceš mít budoucnost.“ Upustil od syna a ustoupil od něj. „Zítra za mnou přijď na univerzitu a já rozhodnu co s tebou dále. Dneska už mi nechoď na oči,“ odešel.
Michael zůstal stát, a když byl otec pryč, pousmál se. Takhle svého otce ještě nikdy neviděl a to znamenalo jediné, uspěl. Marklen byl z kola ven. Nyní už jen potřeboval trpělivost, a o jeho přítele se zatím postarají jiní.
Konec první kapitoly