Kapitola dvacátá první – Lidé s magií v krvi
Zastavil se v bráně staré zborcené pevnůstky a prohlížel si trosky. Pod měsíčním svitem zkoumal stavbu a přemýšlel o ní. Samotná pevnůstka nebyla vůbec velká, skládala se jen ze dvou věží a velkého sálu, kterému chyběla střecha. Kolem ale byla dlouhá zeď, díky čemuž sloužila primárně na přespání pro vojáky. Její obrana spočívala právě ve zdi, v ničem jiném. Zeď byla dlouhá a ohraničovala široký prostor, do kterého se vešly zástupy mužů i vybavení. Na samotné zdi pak mohli stát až čtyři vojáci za sebou. Současný prostor za zdí byl však nyní zarostlý stromy a plevelem, neboť pevnůstka již nesloužila svému účelu. Nyní byla jen domovem banditů. Navíc byla dobře schovaná v lese a nebylo tedy divu, že tyto místa z dob starých válek hojně využívali právě nájezdníci. Věděl ale, že až přijde nějaká válka, znovu ony místa budou opravena a používaná ke svému účelu. Avšak do té doby je čeká jen chátrání. Bylo ovšem až pozoruhodné, kolik takových míst stojí a postupem času mizí.
Odhrnul si plášť, vytáhl lektvar a vypil ho. Potom vytáhl knihu a nalistoval správnou stránku a posílil se magií. Dnes chtěl trochu upravovat ono kouzlo, proto ta kniha. Chvíli počkal, až vše začne správně účinkovat a pak se opět vydal na cestu.
Postupoval dál a všude vládl klid. Bylo mu jasné, že se žene do pasti. Najednou se ale zastavil. „Proč teď?“ řekl si potichu a zakymácel hlavou. „Proč ksakru teď mi poslala ten dopis. Byl to jen měsíc, co jsme se viděli naposledy v Arghamu. Tak proč teď když ví, že se vrátím ne dříve než za dva měsíce. Jak se mám soustředit na akci.“ Poškrábal si dvoutýdenní strniště a šel dále.
Vstupoval do velké síně, ale na jejím začátku natáhl ruku vpravo a zachytil letící šíp do štítu. Pousmál se, a byl vzápětí potrestán za své emoce jako od Marklena, protože ucítil ránu zleva do nárameníku. Měl ale štěstí, šíp po něm sjel. Z pravé strany se na něj vzápětí vyřítilo pět nájezdníků, z levé šest. Když je uviděl, ihned je poznal. Všichni na sobě měli kosti a vypadali tak jako kostlivci, byl na správném místě. Vznášející se šíp otočil bez dotyku a vyslal ho mávnutím ruky do nejbližšího útočníka napravo. Jakmile se otáčel k šesti útočníkům, v rukou u sebe již připravoval kouzlo. Když byl k nim vytočen, natáhl ruce a z nich vyletěla malá pulzní koule bílého světla s prstenci, jejž prozářila noc. Koule dopadla před první dva útočníky a oběma utrhla nohy a části rukou, přičemž zbývající čtyři byli povaleni na zem tlakovou vlnou z výbuchu. Otočil se zpět na útočníky vpravo, kteří již byli u něho. Kouzlo na reflexy perfektně sloužilo a vše viděl zpomaleně. Prvnímu útoku kostlivce se vyhnul a použil ho jako štít. V následující chvíli se do lidského štítu zabořil šíp, ale zároveň druhý šíp se mu zabodl do zad. Cítil však jen ránu, a nikoliv, že by prošel skrz. Šíp zůstal jen ve zbroji. Odstrčil lidský štít směrem k dalšímu útočníkovi, ale ten spolubojovníka od sebe odrazil a mířil stále k němu. Měl už však v rukou připravené kouzlo a útočníkovi následně utrhl část hlavy. Podíval se na zbývající dva muže a viděl, jak oba zvedají velké kulaté štíty, aby nedopadli jako jejich kolegové. Stále se k němu blížili, ovšem přes zvednuté štíty neviděli, že proti nim vytasil meč bez toho, aby se ho dotkl. Poté jim roztočený meč z boku vrhnul na nohy. Jako vždy byl jeho meč ostrý a naolejovaný, díky čemuž prošel jejich nohami jakoby nic. Oba muži pak začali padat na zem v křiku, aniž by věděli, co se stalo.
Jedna strana vyřešená, pomyslel si a otočil se na zbývající čtyři. Stihli se sice postavit na nohy, ale nijak se jim do boje nechtělo. Využil nastalou situaci a spojil ruce u hrudi. Vzápětí se soustředil na vytvoření kouzla a ruce rozpojil. Mezi rukami se vznášela ohnivá koule, a čím více se soustředil a rozpojoval ruce, tím se koule zvětšovala a trhala. Nakonec ruce roztáhl a vyrazil s nimi dopředu. Jeho prsty přitom všem kmitaly, jako by hrály na neviditelný hudební nástroj. Útočníci příliš zaváhali a v následující chvíli je pohlcovala ohnivá síť pálící kůži na uhel. Ohnivá zeď měla výhodu větší plochy, ale síť se dala vrhnout na větší vzdálenost. Zvedl však oči, neboť na něj letěl další šíp. Mohl se ovšem už jen dívat na nadcházející událost a nijak jí zabránit. Kouzlo, jež posilovalo jeho reflexy, mělo výhodu i nevýhodu. I když viděl, jak mu do hrudi míří šíp, tak zároveň věděl, že ho nestihne odvrátit. Šíp se mu zaryl do zbroje a prošel skrz. Měl ale štěstí a jen se mu zabodl do levého prsu, hlouběji neprošel a zbroj zbrzdila jeho sílu. Ihned šíp chytl a vytrhl ven, protože ho pekelně dřel při každém pohybu. Během toho se mu však do zad zabodl další šíp, ale opět neprošel skrz. Moc dobře zkrátka věděl, proč má na zádech silnější pancíř. Vytáhnutý šíp se mu vznesl nad rukou a během toho si jej bleskově prohlédl. Poznal upravený prorážející hrot. Jeho dnešní cíle věděli, jak mají hrát tuto hru. Pak šíp vrátil původnímu majiteli, který se již snažil znova natáhnout tětivu. Nakonec se otočil i na druhého střelce a vyvolal štít, do kterého se zabodl další šíp. I druhému střelci rovněž vrátil jeho šíp do hrudi.
„Co se to tu kurva děje!“
Otočil se za hlasem, jež vycházel z balkonu. Pak spatřil čaroděje s lebkou na tváři. Poslední díl dnešní akce, řekl si v duchu a přivolal si hůl. Vzápětí skrz hůl vyletěla zářivá zelená střela a čaroděj rychle vyvolal štít. Střela ale proletěla kolem něj a čaroděj se vítězoslavně zazubil. Vzápětí chtěl na něj muž něco zakřičet, ale pak uslyšel, jak za ním praská sloup. Vzápětí se čaroděj otočil čelem ke sloupu a chtěl ho odstrčit stranou pomocí magie. Ucítil však v zádech pálivou bolest po kouzlu a už se na nic nezmohl, sloup na něj spadl.
Došel k tělu čaroděje a chytl ho za pravou ruku. Chtěl ji jen nadzvednout, ale utrhla se od zbytku těla, nebo spíš od velké tmavě rudé směsi co tělo připomínalo. Vytáhl kleště a odstřihnul prsteníček s prstenem ve tvaru lebky. Ruku odhodil, prst zabalil do látky a schoval. Až poté se podíval na rozházená těla po následcích boje.
„Vymysli program, napíše. Jak mám vymyslet program?“ Pak obral mrtvé o všechno, co mělo nějakou cenu, a odešel si pro odměnu.
Druhý den poté co jej starosta vyplatil, seděl v hospodě s pivem před sebou a zbroj mezitím nechal opravit u kováře. Vždy když si nechával opravovat zbroj, volil tu dražší volbu. Trvala sice déle a stála více, ale jeho zbroj vždy byla doslova jako nová. Kovář ji totiž místně rozžhavil a zalil dírky, než aby je pouze zalil nebo překryl. Nechávalo to po sobě jen šedé skvrny, ale díky tomu si mohl přečíst historii svoji zbroje. Nezapomínal tak na své chyby, ostatně jako na vestě.
Nyní se díval do piva a přemýšlel, co by tak měl vymyslet. Nakonec pivo vypil, ale žádná moudrost se na dně korbelu nenacházela. Musel tedy přemýšlet dále a zkusit další korbel.
Procházel kolem něj hospodský, a když viděl, že má prázdno, dal mu další.
„Jste nějaký zamyšlený,“ začal hostinský.
Podíval se na něj a napadlo ho, že by mu mohl poradit. „Víte, budu mít společnost a poslala mi předem dopis, ať něco vymyslím. Ale já vůbec nevím co.“
„Dejte jí kytky. Ženy zbožňují kytky.“
Díval se na hospodského a moc nechtěl věřit vlastním uším. „Vy už jste čtvrtý člověk, co mi tohle radí. Vždyť ani nevím, jaké má ráda, natož, zda vůbec má ráda kytky.“
„Tak jí uvařte, jestli to umíte. Ženy mají rády, když jim muž dobře uvaří a nemusí to dělat samy. Bacha ale, aby to nebylo o moc lepší, než jak vaří ona. Jednou navaříte lépe a nikdy vám to nezapomene.“ Hostinský se otočil a viděl, že má zase práci. „Musím jít,“ šel.
Až nyní mu došlo, že vypadá jako voják a tedy hospodský předpokládal, že jeho přítelkyně bude normální dívka. Pak se ale pousmál. Elisa bude jednou čarodějka a nějak se mu nechtělo věřit, že někdy vůbec vařila. Napil se piva a přemýšlel dále. Vždyť ani neuměl vařit. Ale zas tak špatný nápad to nebyl a uvařit by mohla Merill, ta to přece umí perfektně. Dopil pivo a vyrazil na cestu. V dopise bylo ještě dost dalších položek.
„Co všichni máte s těmi kytkami?“ Seděl v nevěstinci naproti Qeen a nevěřícně kýval hlavou.
„Je to pěkný, když žena dostane od muže kytku,“ odpověděla mu Qeen.
Všiml si, že procházela okolo Luisa. „Luiso, co ty a kytka?“
„Proč ne, kytky jsou pěkný. Mám ráda bílé kytky. Co vůbec řešíte?“
„Má za ním přijet ta jeho čarodějka,“ odpověděla Qeen.
„Aha. Omluvíte mě?“ Luisa ihned odešla.
Zadíval se na Luisu, jak odchází. „Uniká mi tady něco?“
„Ne, ty sis snad něčeho všiml?“ To mu to trvalo, než si všiml, pomyslela si Qeen. Věděla ale, že mu do toho nemůže kecat. Sám musí vědět, co dělá. „Vraťme se k těm kytkám. Jak jsi sám slyšel, měl bys jí nějakou dát.“
„Já se v kytkách vůbec nevyznám. V bylinách a podobných rostlinách ano, ale ne v kytkách. Co když nemá ráda květiny a ani nevím, jaké by mohla mít ráda.“
„Dobře kytky vynecháme. Co tam máš dále?“ Qeen mu nakoukla do seznamu.
„Oblečení, ale naštěstí mám stále tu starou robu a Merill mi ji upraví. Větší starosti mám s prostorem, kde se to má všechno odehrát.“
„Myslíš jako, kde se s ní vyspíš?“
Sklonil hlavu. „Ano,“ pronesl hořce. „Zároveň tam ovšem budeme i jíst, Merill něco uvaří. Nenapadá mě ale žádné dobré místo. Tady už ji tahat nechci.“
„Slečince se tady nelíbí?“
„To nevím. Sama však musíš uznat, že ji tady nemůžu znova pozvat.“
„Když myslíš. Co Marklenův dům?“
Pořádně si Qeen prohlédl. „Měla bys přestat pít. Asi to budu muset udělat na univerzitě.“
„A v čem je problém?“
„Dalo by se říct, že v ničem. Místa pro moji schůzku jsou prázdná, není tam žádná delegace. Ale musel bych vše domluvit, aby to šlo oklikou. Může se mi to i vymstít.“
„Proč jsi to neřekl rovnou. Bude to pro ni malé napětí a vzrušení. Pak ti už roztáhne nohy sama. Co se tak na mě díváš?“
„Přemýšlím, zda to byl dobrý nápad o tom s tebou mluvit, Qeen.“
„Jistěže byl. Co ještě zbývá?“
Připadalo mu, že Qeen si to užívá. „Nějak ji zabavit. Kdyby tu bylo potulný divadlo, nebo něco podobného, bylo by vše jasné. Ale tak mě nic nenapadá.“
„A ty víš, v kolik snad dorazí?“
Zamyslel se a uvědomil si, že to v dopise není napsáno. „Ne. Vím jen, že akorát dorazí za pár dnů.“
„To neřeš, když tak budeš improvizovat. Předpokládám, že si budeš chtít vzít nějaký alkohol. Vezmi si, co potřebuješ. Musím jít.“ Qeen se zvedla a vyrazila, ale pak se na něj otočila. „Dal bys asi přednost nějaké potvoře co?“ Jakmile to dořekla, rozesmála se a odešla.
Ano, dal bych radši přednost bestii, pomyslel si.
Stál před domem arcimága Remaira a nevěděl, co si má pořádně myslet. Byl to doslova palác nacházející se ve čtvrti pro smetánku. Díval se na dům a rozhlédl se i po ostatních honosných domech. Nevěděl proč, ale vzpomněl si na svoje dětství na ulici. Otočil se zpět na Remairuv dům a přemýšlel, zda to byl dobrý nápad, stavit se za Michaelem před tím, než se měl setkat s Elisou. Michael se vrátil z prvního výjezdu a nechal mu zprávu, ať se za ním staví. Moc se mu to nezamlouvalo a raději by dal přednost klasické schůzce na jejich místě. To se mu ale nehodilo a Michaelovi podle zprávy také ne.
Na nic již nečekal a šel zaklepat na dveře. To, že mu otevřela služebná, jej vůbec nepřekvapilo. Bohužel jeho obavy o nevhodném oblečení, se projevily ihned pohledem od služebné. Měl na sobě svoje klasické oblečení, které nosíval i do bitev, jiné ani neměl. Služebná ho potom pustila dovnitř, neboť o něm věděla a uvedla ho do salonku, kde čekal na Michaela.
Díval se po místnosti a bylo to tu velice honosné. Nebylo pochyb o tom, že stojí v domě arcimága. Jen ten kožich co zde visel, byl dražší než celé jeho oblečení i se zbrojí. To ale asi všechny zdejší věci. Pak ale okolo prošel Remair. Arcimág si ho všimnul a šel za ním. Tohle nečekal a ani o to nestál, neměl totiž představu, o čem by si oni dva mohli povídat.
Jakmile Remair vstoupil do místnosti, postavil se. „Arcimágu.“
Remair se zastavil naproti němu. „Pane, bude stačit. Bylo by lepší, kdybys měl jméno, abych tě mohl také oslovovat.“ Rukou mu pak Remair naznačil, ať si sedne a sám tak učinil. „Obávám se, že si nemáme moc o čem popovídat. Ale abych řekl pravdu, velice mě zajímá, jak se ti vede, co se týče tvých prací.“
Byl až překvapen, s jakou elegancí Remair mluvil. „Řekl bych, že se mi vede dobře. Některé zakázky jsou zajímavé.“
Remair nadzvedl obočí a naklonil hlavu. Když viděl Remairovu reakci, nevěděl co si má o tom myslet. Bylo chvíli naprosté ticho, dokud Remair znovu nepromluvil.
„A jaké jsou tvé zakázky?“ ptal se Remair.
„To je jen mezi mnou a mým zaměstnavatelem, pane.“ Ihned přemýšlel, zda to řekl taktně. Rozhodně nechtěl Remairovi říct, co doopravdy dělá.
Remair sklopil zrak a pokýval hlavou. Pak se na něj zpříma podíval. Než ale stačil pokračovat, přišel Michael a strhnul tím na sebe pozornost. Remair se s lehkým úsměvem zvedl a on taky.
„Rád jsem si s tebou popovídal,“ podal mu ruku.
„Já rovněž, pane.“ Taky arcimágovi podal ruku a cítil, jak mu ji Remair pevně stiskl a proto pevný stisk opětoval. Během toho se oba kamenně dívali do očí toho druhého a ani jeden neuhnul zrakem.
Oba potom pustili stisk současně a Remair se otočil na Michaela. „Nebudu vás již zdržovat. Mimochodem, Michaeli, doufám, že jsi nezapomněl.“
„Ne, otče.“
„Dobře.“ Remair potom odešel.
Michael se podíval na svého přítele a zakýval nevěřícně hlavou. „Sice nevím, o čem jste si povídali, ale mám pocit, že jsem tě dostal z jámy lvové.“
„Věřil bys, že ani ne.“ Byl totiž zvědav, jak by se rozhovor dále vyvíjel.
Oba se potom přesunuli do Michaelova pokoje v druhém poschodí. Jakmile viděl jeho pokoj, ani nebyl moc překvapen, byl totiž přesně takový, jaký si představoval. Michael měl velice vybavený a pěkný pokoj. Už jen jeho postel byla nemalá a samotná místnost mu připadala velká jako jeskyně od obra. A on jeskyně znal. Michael se ale ihned vydal k velké skříni a otevřel ji, a až nyní jeho pohled strnul, protože v ní bylo to, po čem toužil. Ve skříni byla zbroj a zbraně s dalším vybavením. Michael se vydal stejnou cestou jako on, jen s podstatně lepším základem. Došel ke skříni a zadíval se na Michaelovu zbroj, byla od trpaslíků. Potom jeho zrak spočinul na meči a připadal mu, že je runový. Celá ta výbava musela být šíleně drahá. Najednou mu ale došlo, jak na vše zíral a otočil se na Michaela.
„Michaeli, proč mi to ukazuješ?“
„Já ani nevím. Asi proto, že se nemám s kým podělit o zážitky, jaké jsem už v ní zažil.“ Michael se dotkl zbroje na levé straně. „Při poslední akci mě sem zasáhnul meč. Tomu muži jsem ho vytrhnul z rukou a pak mu ho zabodl do břicha. Bylo to poprvé, co se ke mně někdo dostal tak blízko. Až po tom co jsem stál na nohou jako poslední a krvácel z ruky, uvědomil jsem si, jak blízko jsem byl smrti.“
Díval se na Michaela a tušil, kam míří. Zároveň mu sledoval oči. Něco v nich viděl, ale nevěděl co.
„Všude kolem mě ležela těla, ať už zabitá magií nebo mečem a já tam jen stál a hlavou mi letěly všechny ty pocity. Uvědomoval jsem si, že chybělo málo a byl jsem mrtvý. Ale necítil jsem se špatně. Ani smrt těch lidí mě netrápila. Místo toho jsem cítil nepopsatelný pocit.“ Michael se snažil najít ta správná slova, ale nemohl.
„Uspokojení,“ dokončil Michaelovu větu a v duchu pomyslel na tu moc.
„Ano, a ještě moc.“ Michael si uvědomil, jak asi vypadá a změnil téma. „Vzpomínám si, jak jsem šel na první akci. Měl jsem na sobě zbroj, vypil jsem lektvary a posílil se magií, ale stejně mi srdce málem vyskočilo z hrudi.“ Michael se podíval na přítele. „Vůbec nechápu, jak jsi tehda zvládl klášter bez toho všeho.“
„Nemyslel jsem na to, co mám na sobě, ale co musím udělat.“
Michael se pousmál. „Strávil jsem pak týden v bordelu, než jsem se uklidnil. Pořád jsem měl tu akci před očima. Nebylo to ale tak špatné, ba naopak. Všechen ten boj mi byl přirozený.“
I on měl stejné pocity, vše mu bylo přirozené. Čím více zakázek splnil, tím více v sobě objevoval své schopnosti a sílu magie. Byl to doslova začarovaný kruh, který nechtěl opustit. Zadíval se pak zpět na Michaelovu zbroj. „Kde máš helmu?“
„Mám ji vzadu, nepoužívám ji. Čaroděj by jí neměl používat, není přece voják.“
Tento názor sdílelo spousta čarodějů a mnoho z nich ani nenosilo zbroje. Pravdou bylo, že někteří si pancíř kompenzovali očarovanými rouchy a podobně, ale sám dával přednost zbroji s helmou. Potom si povídali o Michaelově práci ve veselejším duchu. Michael se přiznal, že zachránil jednu vesničanku před vlky a ta se mu za to patřičně odměnila. Ihned si vzpomněl na tu holku, co s ním byla zajatá a jak s ní strávil noc. Už ani nevěděl, jak se jmenovala.
Povídali si a popíjeli, ale pak oba museli jít za svými povinnostmi. Michaela čekala menší událost, kterou mu naplánoval otec. Sice to mělo spíše politický význam, ale přesto tam musel jít. Mělo se to týkat jeho budoucnosti, ale jinak nic pořádně nevěděl. On byl rád, že se toho nemusí zúčastnit a už se těšil na Elisu.
Bylo již pozdní odpoledne, když stál před kašnou na náměstí. Měl na sobě upravené roucho od Merill a čekal na Elisu. Byl ovšem nervózní, i když nevěděl úplně proč. Vzpomněl si na poslední chvíle, které spolu strávili a pak hlavně na klášter. Pousmál se, protože moc dobře věděl, že se to již nebude opakovat. Později se dozvěděl, že tohle čarodějky nedělají, je to pod jejich úroveň.
Podíval se na slunce, zanedlouho zapadne. Ráno za ním přiletěl vyčarovaný vrabčák se vzkazem, věděl tudíž kde a v kolik má Elisu čekat. Pak se zpět podíval na kašnu, i odsaď měli bohaté vzpomínky. Když nad tím přemýšlel, uvědomil si, že vždy měli jen sex. Nijak mu to ale nevadilo, s ní to totiž bylo jiné než s jinými ženami. Už se na její společnost těšil a přemýšlel, co asi bude mít na sobě.
„Tuhle kašnu si pamatuji,“ ozval se za ním Elisin hlas.
„Ještě aby ne, ona rozhodně pamatuje tebe.“ Otočil se na ni a vypadala úžasně. Měla na sobě šedobílí plášť s kožichem okolo ramen, přičemž plášť ji zahaloval od ramen, až po kotníky. Na nohou měla střevíčky s podpatky, ale ruce měla venku mimo plášť. Vlasy měla jako vždy upletené za hlavou a uvědomil si, že s rozpuštěními vlasy ji viděl jen párkrát.
„Ráda tě vidím.“ Přistoupila k němu a políbila ho na pusu. Rukama se během toho dotkla jeho tváře. „Hladce oholen.“
„I já tě rád vidím. Vyrazíme?“
„Hmmm, hladce oholen, slušněji oblečen, ty ses dneska asi činil,“ během toho měla spokojený úsměv na tváři a v očích jiskru svého plamene.
„Snažil jsem se.“
„Začínám být zvědavá. Už jen to, že ses připravil, mě těší.“ Oba se rozešli vedle sebe a ona ho chytla za ruku a propletla prsty. „Smím vědět, co mě čeká?“
Připadalo mu, že si to Elisa až moc užívá a doufal, že nečeká, že se z toho stane standart. Rovněž přemýšlel nad tou rukou, jak propletla prsty, to nikdy dříve neudělala. „Doufám, že máš hlad.“
„Ty budeš vařit?“ Elisa neskryla překvapení.
„Ne, nedalo by se to totiž jíst.“
Zasmála se. „A co potom?“
„To se uvidí.“
Procházeli kolem tržnice a všichni obchodníci už balili. Pak spatřil krámek s kytkami a ihned začal přemýšlet o tom, co mu všichni říkali. Váhal zda by jí měl koupit kytky, ale i Qeen a Luisa mu to doporučily.
„Počkej tady,“ řekl Elise. Ta se na něj zmateně zadívala, ale on se otočil a šel k zavírajícímu stánku. „Dobrej. Potřebuji nějakou kytku, ale nemám vůbec zdání jakou. Co myslíte, jaké by se mohly líbit té slečně v šedobílém plášti.“
Prodavač byl muž v postarším věku se šedivým strništěm. Podíval se na Elisu a zkušeně si ji prohlédl. „Já bych vám doporučil lilie, nejspíš bílé lilie,“ řekl chraplavým hlasem.
„Dobře a kolik se toho normálně dává ženě?“
Prodavač si ho přeměřil. „Být vámi, pane, koupím jednu, nechám ji k ní přičichnout a pak ji zlomím a dám slečně za ucho.“
„Dobře, tak mi dejte tu nejkrásnější,“ vytáhl stříbrnou minci. Tušil, že tolik asi kytka nestojí, ale nehodlal to řešit. „A za které ucho se to dává?“
„Vy asi nejste v tomhle příliš zkušený, že?“ zvláštně se na něj zadíval.
„Ne to opravdu nejsem.“ Přišlo mu, že stát proti četě nájezdníku je jednodušší.
Prodavač mu podal bílou lilii. „Dejte jí to za pravé ucho, pane, a přeji šťastný večer.“
„Dík.“
Vrátil se zpět k překvapené Elise. Naklonil k ní lilii a ona přičichla.
„Voní krásně. Bílé lilie mám nejradši, ale ty a kytka?“ překvapení na sobě vůbec neskrývala.
„Sama jsi řekla, že se dneska činím,“ zlomil lilii stonek. „Smím?“
Jen se na něj usmála a kývla. Byla až mírně v rozpacích, tohle opravdu nečekala. Lilii pak dostala za pravé ucho. Něžně se jí dotkla a usmála se na něj ještě více. Poté se opět chytli za ruce a vydali se k univerzitě.
Po cestě tam již padla noc a zdi univerzity byly osvětlené, jako každou noc, což vypadalo kouzelně. Bránou prošli bez kontroly, neboť vše bylo domluvené. Samotná univerzita byla pohlcena v temnotě a na nebi se pomalu objevovaly první hvězdy, přičemž nikde nebyla ani stopa po jakémkoliv mráčku. Nyní si byl jistý, že později může uskutečnit další část svého plánu.
Prošli celou univerzitou až k budově, kde přespávali významní hosté, a Elisa poznala ony prostory. Byla udivena, kde se odehraje jejich noc.
„Nenapadlo by mě, že se ti podaří zařídit tyto prostory.“
„Abych byl upřímný, nikdo o tom neví.“ Navíc doufal, že u toho i zůstane.
„Takže když nás někdo načapá, bude problém?“ Elisa měla na tváři svůj šibalský úsměv i jiskry v očích.
„Já myslel, že ty problémy ráda.“
„Tohle je čím dal zajímavější,“ řekla s úsměvem na tváři.
Jakmile vstoupili do jejich pokoje, Elisa zatajila dech. Vybral pro ně ty nejlepší prostory, jaké mohl a celý pokoj byl již připraven. Uviděla předem nazdobený stůl s talíři a svíčkami, přičemž svíčky byly rozmístěné i po pokoji. Merill se činila a vypadalo to nádherně. Když pak vzal Elisin plášť, zatajil dech on. Měla na sobě bílostříbrné šaty bez ramínek končící nad kotníky. Šaty byly ušité přímo na ni a vypadala v nich kouzelně.
Došli ke stolu a zeptal se jí, zda bude pít víno. Když řekla, že ano, začal nalévat číše. Elisa se mezitím posadila ke stolu a vzápětí dostala víno. Přiťukli si spolu a napil se, víno bylo sladké. Po chvilce přišla Merill, a i ona byla vkusně oblečena.
„Dobrý večer,“ řekla Merill.
Elisa nepřestávala být udivena.
„Dobrý večer,“ pronesli oba současně.
„Nejdříve začneme s lehkým předkrmem a poté se bude podávat pečená vepřová krkovice na víně s grilovanými brambory a salátem. Nakonec se bude podávat zakysaná smetana s medem a jahodami. Nyní přinesu předkrm,“ Merill odešla.
Když byla Merill pryč, Elisa spustila. „Ty mě nepřestaneš překvapovat, že?“
„A to jsme teprve na začátku.“
Merill přinesla předkrm a odešla.
„Nenapadlo by mě, že kvůli mně najmeš elfskou služebnou.“ Elisa byla zvědavá.
„To není tak přesné.“
„Jak to tedy je?“ Nyní svoji zvědavost už neskrývala.
Na okamžik zaváhal, ale pak se rozhodl, že jí to zkráceně řekne. „Byl jsem v jednom městě a nastal tam pogrom proti všem, co nejsou lidé. Zachránil jsem tam tehda Merill a ona se mě od té doby drží.“
„Zajímavé. Jak ji bereš?“
„Vím, jak bohatí lidé jednají se služebnictvem a tak ji rozhodně neberu. Beru ji jako normální živou bytost, ne jako podřadného člověka.“
Pousmála se. „Jsem ráda, že jsi takový. Život na ulici tě musel hodně poznamenat.“
„Nikdy jsi o tom nemluvila.“ O co jí asi jde, pomyslel si. Napadlo ho ale, zda už to však nepřehání neustále takhle myslet.
„Omlouvám se, nejspíš to není vhodné téma.“
„Nemáš se za co omlouvat. Vsadím se, že jsi taky neměla úplně dokonalé dětství.“
„Ne to neměla,“ řekla Elisa s falešným úsměvem, kterým chtěla potlačit špatné vzpomínky a napila se vína. „Smím se tě zeptat na tvoji práci?“
Tušil, že se budou na toto téma bavit. Jednou k tomu muselo dojít. Byl ale zároveň zvědavý, kam to celé povede. „Ptej se.“
„Jak je to dlouho, co už děláš výjezdy?“
„Už to budou čtyři roky.“
„Jen chvíli před tím, co jsme se poznali?“
„Ano,“ odmlčel se. „Utíká to co?“
„To ano. Za ty čtyři roky se mezi námi toho dost odehrálo.“
Prakticky to byl jen sex, ale nechal si tuhle poznámku pro sebe. „Jen to dobré co si pamatuji.“
Elisa se usmála, napadlo ji totiž to samé co jeho. Potom zaváhala, ale zeptala se. „Je to pro tebe těžké?“
„A co přesně?“
„Brát lidem život.“
„Ani nevím,“ chtěl být upřímný. „Nikdy mi to nedělalo nijak velký problém, a jsem za to docela vděčný.“
„Jak můžeš být za tohle vděčný?“
„Jen díky smrti jsem získal přístup k magii a mohl jsem ochránit své blízké.“
„Máš asi na mysli ten klášter od sesterstva.“
„Nevěděl jsem, že je to tak známe.“ Zajímalo ho, jak se jí to podařilo zjistit, přece jenom zatím byla učeň.
„Odpusť,“ v jejím hlase zněla upřímnost. „Zajímala jsem se, a jestli tě to uklidní, nebylo vůbec jednoduché tuto informaci získat. Ale ani tak si nedokáži představit, čím sis tam prošel.“
A nejenom tam, pomyslel si. Všude kam šel, jej následovala jen smrt z jeho pevných rukou. A bylo jedno, že ho ti lidé na zakázkách prosili o život, přesto je zabil nebo odvedl před soud. Když už někdo začne dělat takové skutky, že si ho musí najmout, měl by dotyčný přijmout i následky. Zvláštní co všechno byl schopen udělat. Rozhodně si to nechal pro sebe. Více ho ale zajímala jedna otázka, když už narazili toto téma.
„Ty už jsi někomu vzala život?“
Elisu tahle otázka zaskočila. „Ne, snad ani nebudu muset.“ Zadívala se mu do očí, ale ihned je sklopila.
Při její odpovědi si vzpomněl na jednu větu, jež četl v knize během studia. Samotná kniha se týkala vzniku lidské Říše a velice jej zaujala.
„Myšlenky jsou ušlechtilé, dějiny krvavé.“ Viděl jí na tváři, že tohle rozhodně nečekala, ale chtěl vidět její reakci. V následující chvíli začala Merill nosit na stůl a pustili se do jídla. Byl za to rád, toto nebyla vhodná odpověď.
Během jídla změnili téma na svoje mistry a spolužáky. Více ovšem mluvila Elisa, protože neměl moc co říct o Marklenovi a Michaelovi. Nakonec mluvila o svých kolegyních z univerzity, které učí její mistrová. Téma o univerzitě a podobně změnilo v místnosti atmosféru na pohodovou náladu. Jídlo bylo dokonalé a jahody se smetanou společně s medem tomu dodávaly zajímavou tečku perfektního večerního stolování. Na Merill bylo hodně vidět, že je ráda, že všechno chutnalo.
Seděli naproti sobě a popíjeli víno. Pak se ale zvedl a vytáhl stuhu. Přešel k Elise a ta byla překvapená, že jí bez jediného slova začal motat stuhu přes oči. Avšak nechala se. Poté ji chytl za ruku a postavil ji. Přivolal si její plášť a ten jí nasadil přes ramena a vedl ji ven.
Elisa nevěděla, kam jdou. Ale poznala, že jsou venku a že stoupali do schodů. Nakonec ji natočil určitým směrem a pomalu jí sundával stuhu z očí. Elisa najednou před sebou uviděla Argham v celé svoji kráse. Vše navíc ještě podtrhovala záře měsíce, která dnes byla mimořádná. Byla to nádhera, a když viděl její rozzářené planoucí oči, políbil ji na rty. Líbali se za svitu měsíce a ani jeden nechtěl přestat. Byla to jejich chvíle a svět okolo nich neexistoval. Na moment vše bylo jako v nějaké pohádce a nikdo si je nedovolil vyrušit, ani bohové.
Když skončili, Elisa navrhla, aby se vrátili zpět. Jejich apartmá bylo mezitím uklizené a Merill již pryč. Elisa si ho přitáhla až k posteli a během toho shodila plášť. Líbali se spolu a oba si navzájem drželi hlavy. Elisa se pak otočila zády k němu a naklonila hlavu doleva.
„Dneska to budeš muset udělat ty,“ řekla sladce.
Sklonil hlavu a začal ji líbat na krk, zatímco rukama mezitím pomalu rozvazoval její šaty na zádech. Během toho jej Elisa chytla pravou rukou za hlavu, nechtěla, aby přestával. Chvíli mu to trvalo, ale nakonec se mu podařilo rozvázat šněrovačku. Její šaty se spustily rázem na zem a stála před ním úplně nahá. Otočila se na něj a znovu se líbali, přičemž mezi tím ji hladil po těle. Nakonec mu rozepnula pásek a pomohla se mu svléct. Když si shodil roucho a pokračoval dál, Elisa náhle zaváhala. Uviděla svoji stužku na jeho ruce, ale on si toho naštěstí nevšiml. Jakmile byl jen v kalhotách a stuha na zemi, přilepila své tělo na jeho a potom se nechala pomalu položit na postel.
Merill se vracela do nevěstince s myšlenkou, že tohle se jí opravdu povedlo. Měla ale ohledně večeře pár pochybností. Zastavili ji však dva muži, jejichž úmysly byli více než zřejmé. Merill se však na ně usmála, ale její úsměv se pak změnil na temný, jako by snad ani nebyl její. Než stačili oba útočníci cokoliv udělat, leželi na zemi s prořízlými hrdly a snažili se zastavit krvácení. Merill pak opět pokračovala do nevěstince s úsměvem na tváři a myšlenkou, jestli neměla zvolit jiné víno k masu.
Elisa mu ležela na hrudi, pravou rukou ji objal a zvolna oddychoval. Bylo to přesně, jak čekal, jiné, lepší, nepopsatelné. Jezdila mu prsty po jizvách a měl jich více než posledně, přičemž některé byly i čerstvé. Pak ale zvedla hlavu a bradou se mu opřela o hruď.
„Omlouvám se, ale už musím jít,“ řekla Elisa omluvně.
„Dobře.“ Byl překvapen, ale co mohl dělat.
Oba dva se začali oblékat a chvíli jim to trvalo. Když byla Elisa hotová a on rovněž, otočila se na něj. Každý stál na jedné straně postele a jejich oči se střetly.
„Musíme si promluvit,“ začala Elisa.
„Dobře.“ Nelíbilo se mu to, ale nedal na sobě nic znát.
Elisa se zhluboka nadechla a dívala se mu do očí. „To co je mezi námi musí skončit.“ Nebylo pro ni vůbec jednoduché vyslovit tyto slova.
Tohle nečekal a v prvních chvílích se mu zastavilo srdce. „Proč?“
„Vymklo se to kontrole. Budou z nás čarodějové a ti si nikoho nepouštějí k tělu.“ Slzy držela stále v sobě.
Díval se nechápavě na Elisu a nevěděl, co má říct. „Nevím co na to říct.“ Nevěděl, co má dělat. Vždyť mezi nimi nic nebylo, nebo snad bylo? Pak mu ale došlo, že si jen lhal, ale proč to ukončit. „Nikde přece není psáno, jak máme žít. Vždyť je nám přece spolu dobře tak proč?“
„Zašlo to příliš moc daleko.“ Slzy už měla v očích.
Chvíli mlčel. „Takže to všechno dneska bylo jen divadlo. Proto najednou ty častější schůzky.“ Podíval se Elise do očí a první slza jí tekla po tváři. „Jen rozloučení nic víc. Mohlo to být sebelepší, ale ty jsi věděla, jak to celé skončí.“ Nyní už měla po tváři více slz. Díval se na ni a pak sklopil zrak. „Je to moje chyba.“ Pomalu se k ní rozešel.
„Ne není.“
„Ale je. Nemám s těmi city takové zkušenosti a uletěl jsem. Za to ty ses vždy chovala jako ryzí čarodějka.“ Slzy Elise stále stékaly po tváři a tak jí je utřel a pak jí to dal do ruky. „Sbohem.“ Prošel kolem ní a odešel ven.
Elisa brečela, ale ještě nevzlykala. To začala až potom, co se podívala do svých rukou. Nalezla v nich svoji stužku, kterou vždy u sebe nosil. Nedokázala se na své ruce ani podívat a změnila směr, ale jen tím spatřila bílou lilii u rohu postele. Vzala ji do dlaní a ležela na stužce. Poté zavřela oči a v rukou se jí rozhořel oheň. Plameny záhy pohltily jak stuhu, tak bílou lilii. Elisa v tu chvíli nenáviděla svoji mistrovou za to, co musela udělat, ale věřila jí. Vždy své mistrové věřila, byla jí totiž v podstatě vděčná za svůj život. Nevěděla pořádně, proč to musela skončit, ale přesto svoji lásku ukončila. Zpočátku sice odporovala a se svým milým se dále tajně stýkala, ale nakonec se sama rozhodla. Něco v ní jí řeklo, že to musí skončit. Nejspíše si jen přiznala, že jednou by se nemusel vrátit a na tu bolest se nedokázala připravit. Asi proto jí to mistrová nakázala, chtěla ji chránit. Otevřela oči a v rukou už měla jen popel. Se slzami v očích jej vyhodila z okna a pak se dívala na svit měsíce.
Vracel se zpět do nevěstince a měsíc mu svítil na cestu. Hlavou mu běželo tisíce myšlenek, avšak tohle vůbec nečekal. Ani ve snu by ho to nenapadlo. Hlavně ale vůbec neměl tušení, co k Elise cítil, dokud to neskončilo, to jej rmoutilo nejvíc. Pustil si někoho k tělu a ještě si lhal. Byla to chyba, nikdy nikomu neměl věřit, tady to dostal černé na bílém. Byla to ledová sprcha, která ho nutila přemýšlet jak ještě nikdy.
Po cestě nevnímal co se kolem něj děje, ani se nepodíval na ty dva těla a přihlížející. Vůbec nic prostě nevnímal a jen kráčel dále.
Jakmile byl v nevěstinci, nikoho si nevšímal a šel po schodech nahoru do pokoje, kde měl uložené věci. Qeen ovšem ihned poznala, že je něco v nepořádku. Nahoře potkal Merill ve večerních šatech s úsměvem na tváři, ale když ho spatřila, úsměv jí spadl ze rtů.
Vešel do pokoje a sedl si na postel. Díval se do prázdna a přemýšlel nad tím vším. Pak ale uviděl svoji opřenou zbroj s dalšími věcmi. Sledoval své vybavení společně se zbraněmi. Pak se zadíval do malého zrcadla na stolku, nepoznával se.
„Tohle nejsem já,“ řekl si potichu. „Ne,“ pronesl rázně. Postavil se a začal ze sebe strhávat roucho s doplňky. Potom si oblékl ty staré zaprášené věci, které měl tak dlouho a které byly mockrát sešité po všech možných zraněních. Cítil, jak byly nasáklé jeho potem a krví. Mohly být umyté, kolikrát chtěly, ale vždy to cítil. Zbroj zatím nechal ležet u zdi, ale věděl, že hned zítra si ji obleče, jak odjede. Nakonec si ještě oblékl svoji vestu. Stala se jeho součástí a životem a bez ní se cítil neúplný. Pak uchopil všechny ty jemu nic neříkající noblesní hadry a chtěl se jich zbavit. Přes okno uviděl oheň, vydal se ven.
Sešel bočními schodišti ven a pak druhými dveřmi do zadní ulice. Došel k chudým měšťanům, kteří pálili všechno, co mohli, aby se zahřáli. Vůbec se na ně nepodíval, přestože oni jej překvapeně sledovali. Hodil své oblečení do ohně a vrátil se beze slov do nevěstince, kde si sedl na bar. Přišla však k němu Qeen. Nic ovšem neřekla a jen před něj položila pivo. Na Qeen se ani nepodíval, prostě to pivo uchopil a pil.
Už měl v sobě sedm piv, vypil je rychle a stále se jen díval do sklenice. Qeen mu neříkala nic, protože moc dobře věděla, že až bude chtít, začne mluvit sám. Měla tušení, co se stalo. Více z něj ale dostane, až sám otevře pusu.
„Všechno bylo zbytečný.“
„Co ti řekla,“ položila před něj další pivo.
Podíval se na ni a pak na pivo. „Že patřím do společnosti, která se takto nechová,“ znova se napil.
Qeen chápala, co tím chtěl říct. „Není o co stát, věř mi. Taky jsem bývala na akcích, kde byla jen přebohatá smetánka, ale pak jsem tam přestala chodit. Tady jsem na své úrovni, žádná složitá politika a nic tomu podobného. Tady prostě patřím.“ Lhala, v své pozici řešila hrozné věci. Začala vytahovat láhev a skleničky.
Když viděl, jak mu nalévala, vzpomněl si na Marklenova slova. Nyní už asi chápal, co měl na mysli s tou magii, vždy bude sám.
„Přesto všechno musíš pokračovat ve studiu,“ pokračovala Qeen. „Dokaž jí, co umíš i když jsi jen bastard z ulice. Ať vidí, co zavrhla. Ať vidí, jak se jí to vymstí.“ Oba dva pozvedli skleničky. „Na to kým jsme a kým budeme.“
„Na to kým jsme a kým budeme.“ Oba vypili a přemýšlel nad jejími slovy.
Objevil se však u nich neznámý člověk. „Promiňte, řekli mi, že jste majitelka.“
„A co byste rád?“ zeptala se Qeen.
„Někoho tady hledám.“
Otočil se na neznámého muže a poznal, že se jedná o posla. „To budu asi já.“
„A vy se jmenujete?“ zeptal se posel.
„Nemam jméno.“
„A já si myslel, že si dělají srandu, když mi neřekli jméno, ale jen místo. Mám vám předat tento dopis a tohle.“
Jakmile viděl ten velký měšec, bylo mu vše jasné. Velký měšec znamená velký problém a zranění. „Vyjedu ráno, ale mám pro vás jeden úkol.“
„Prosím?“
Šáhl do měšce a vytáhl z něj jedenáct mincí „Za městem je klášter sesterstva. Odvezte tam ty peníze, a dejte je sestře Irii se slovy, že se v blízké době nejspíše stavím. Jednu minci si pak nechte.“ Vzal si ještě dopis a schoval ho do kapsy ve vestě. Nechtěl ho dnes číst.
„Dobře,“ řekl posel a odešel.
Podíval se na Qeen. „Nalij mi ještě jednu.“ Qeen se jen usmála a nalila.
Otevřel oči a díval se na strop pokoje. Přes tělo cítil ruku, a jakmile se podíval na osobu vedle sebe, rozpoznal Luisu. Otočil pohled zpět na strop a vzpomínal na dnešní noc s Elisou. Přemýšlel o tom všem, ale na nic nového nepřišel. Sedl si na postel, zatímco Luisa ještě spala. Nic mezi nimi onu noc nebylo, a i když byl silně opilý, stále věděl, co dělal. Nebo si to aspoň myslel. Přemýšlel, co bude teď dělat, ale už byl rozhodnut, musí odjet. Luisa si však vedle něj sedla a zadívala se mu do očí. Poznala to na něm však dříve, než cokoliv řekl.
„Luiso, já ti nemůžu dát to, co chceš,“ začal.
Sklopila zrak a opřela hlavu o jeho hruď.
„Musíš si najít někoho jiného, Luiso. Já nejsem tvůj princ, který si tě zaslouží.“ Chytl ji za ruku a políbil ji. Zvedl se z postele a začal se oblékat.
„Chceš odjet ještě uprostřed noci, vždyť máš kocovinu,“ řekla Luisa. On ale nic neříkal a ani nepřestal v oblékání. „Kam pojedeš?“
„Nejdříve vyřídím zakázku, co mi poslali a pak daleko. A možná ještě dál. Nevím, kdy se vrátím.“ Nasadil si zbroj a hledal helmu. Uviděl však, jak ji drží Luisa. Podala mu helmu a zadíval se jí do očí. „Sbohem, Luiso.“ Až nyní poznal, co k němu cítila.
Opustil pokoj se zbraněmi pod paží a šel hledat Merill. Chtěl se rozloučit i s ní a našel ji ve svém pokoji, ale spala. Rozhodl se ji nechat být.
„Pane, vy odjíždíte?“
Otočil se na Merill na posteli. „Ano, Merill. Odjíždím a na dlouho.“
Merill si sedla na postel a zpod ní vytáhla balíček. Potom se zvedla a došla k němu. „Chtěla jsem vám to dát, až pojedete na další akci,“ předala mu balíček.
Zadíval se na balíček, odložil zbraně a otevřel ho. Vytáhl z něj ušitou novou vestu.
„Chtěla jsem vám nějak poděkovat za to, že jste mě zachránil a dal mi nový život.“ Pak k němu natáhla ruce a on jí vrátil vestu zpět. Sundala mu starou vestu a vzápětí mu nasadila novou. „Ušila jsem tu vestu tak, ať ji můžete nosit přes zbroj, ale dá se nosit i normálně přes kabátec. Je z pevných kožených materiálů a na povrchu jsem ji zakryla látkou, aby mátla ostatní. Má v sobě i několik tajných kapes. Líbí se vám?“
Prohlížel si vestu a nenacházel slova, padla mu dokonale. Měla vysoký pevný límec, několik přezek a hlavně byla černá. Vesta měla lemy a vyšívání z tmavě stříbrných nití.
„Nenacházím slov, Merill, je úžasná,“ byla úžasná.
Merill se usmála. „Co mám dělat s tou starou?“
Zadíval se na vestu v Merillinich rukou. V té vestě byla doslova psána jeho historie života. Neměl ji sice od samého počátku svých výjezdu, ale získal ji hned záhy a zažil v ní i první velké zranění z cest. „Spal ji.“
Merill pokývala hlavou. „Přeji vám hodně štěstí, pane.“
„Sbohem,“ řekl s malým úsměvem a odešel.
Merill si pak vestu dobře prohlédla, hlavně všechny díry po zbraních. „Budete ho potřebovat,“ dodala temně a vestu schovala.
Procházel tichým nevěstincem a snažil se nedělat hluk. Slunce mělo vyjít až za pár hodin a stále cítil alkohol v krvi. V duchu ovšem přemýšlel, na jak dlouho odjede a kam vůbec pojede po té zakázce od posla. Dole na baru ale našel čekající Qeen.
„Napadlo mě, že odjedeš ještě v noci,“ začala Qeen.
Přešel k baru a díval se na Qeen, ale ta nakonec vytáhla láhev a nalila dvě skleničky.
„Takže to Merill celou tu dobu šila, bude to hodně kvalitní.“ Qeen pak posunula skleničku k němu. „Smím vědět, co jsi řekl Luise?“ zeptala se Qeen.
„Ať si najde někoho jiného.“ Uchopil skleničku, ale ještě nepil, Qeen totiž taky ještě nepila.
„Nezavrhuješ ji doufám jen proto, čím se živí.“ Qeen doufala, že řekne ne, už jen kvůli Luise. Už nyní totiž věděla, že jednou to tu po ní Luisa převezme.
„Ne.“ Chtěl to už vypít, ale došlo mu, že to přijde až nakonec.
„Mám na tebe otázku. Kdybys nebyl tak slepý a viděl, co k tobě Luisa cítí, koho by sis vybral?“
„Na to se již odpověď nedozvíme.“ Sám nechtěl znát odpověď. Chvíli mlčel. „Kdyby mě tu hledal Marklen, řekni mu, že jsem pryč. Daleko a na dlouho.“
Qeen pozvedla sklenici a on rovněž. „Hodně štěstí, budeš ho potřebovat.“
Oba dva vypili půlky, pak se otočil a bez jediného slova odešel.
Procházel nočním městem ke stájím a všude vládl klid. Občas potkal patrolu městské stráže či několik alkoholiku, noční prostitutky a urozené, jak je osobní stráž táhne domu po bohaté noci. Nikoho však nezaujal a bez problému došel ke stájím, kde vzbudil hlídače, který ho za to neměl v lásce. Naložil poté na koně všechno své vybavení včetně helmy a hodlal opustit Argham.
Když vyváděl koně ven, zastavil se. Připadalo mu, že spatřil členku sesterstva, jak vchází do špatné uličky. V duchu si pomyslel, že tohle město asi nezná, protože po takových ulicích by rozhodně neměla jít za tmy. Vrátil rychle koně zpět do stájí a zapnul si jednu přezku na vestě. Potom přehodil meč přes rameno a vydal se za sestrou z kláštera.
Dlouho to netrvalo a uslyšel ženský výkřik. Zrychlil do kroku a za pár rohů spatřil na konci temné ulice muže v kápi, jak právě uhodil sestru a následovně ji zvedal ze země. Během toho už jí násilník vytahoval sukni. Když se mu však sestra znovu bránila, zase ji pořádně udeřil, až spadla.
Přidal do kroku a natáhnul ruku k meči, avšak zase ji sklopil. Nechtěl se unáhlit, už tak měl šílenou noc. Rozhodl se, že dotyčného jen pořádně zmlátí. A když tak mu něco zlomí, aby na dnešní noc nezapomněl. Došel k muži, který si ho zatím nevšiml a hodlal zakročit, neboť ten již sestru řádu opět stavěl na nohy. Chytl znásilňovače v róbě a silně s ním hodil o zeď. Pak už se o něj nezajímal a sklonil se k sestře s pomocnou rukou. Ta ji nedůvěřivě přijala a postavila se na nohy. Než jí však stačil cokoliv říci, ucítil za sebou soustředění magie. Nijak neváhal, a otočil se k nepříteli s předem nataženýma rukama, ve kterých se formoval štít. Sotva co kouzlo dokončil, narazil do něj oheň a sestra řádu zakřičela. Oheň potom uhasl a než stačil jeho majitel zareagovat, tlakovou vlnou jej povalil na zeď. Jedním krokem pak skočil k útočníkovi a dal mu co největší ránu do žaludku, až se muž zlomil v pase. Následně mu dal ránu do zubů a znásilňovač se složil na zem. Otočil se potom za sestrou, ale ta už utíkala pryč. Nijak mu to však nevadilo, bylo to tak lepší.
Podíval se zpět na toho parchanta stočeného do klubíčka na zemi. Udělal k tomu muži krok, ale narazil do štítu. Bylo mu divné, že ten muž ještě po tom všem dokázal čarovat, rány totiž uděloval silné. Tohle nebyl obyčejný sráč, ale někdo kdo ovládal magii i za špatného stavu. Položil tedy ruku na onen štít a s koncentrací jim prošel, jako by tam nebyl. Chytl toho muže za límec oběma rukama a zvedl jej na svit měsíce. Najednou mu všechno začalo dávat smysl. Pustil pak útočníka a opřel se o protější zeď.
„Už jsi měl i slabší chvilky, Michaeli, ale tohle jsi přehnal,“ začal.
„Oslavuji a ty bys měl taky,“ řekl Michael s opilým úsměvem. „Univerzita nás utne.“
„O čem to mluvíš.“ Mluvil tichým a co nejvíce klidným hlasem, jaký v onen moment zvládal. Měl totiž na Michaela pořádný vztek, ale ten by vše jen zhoršil.
„O Marklenově programu, přesněji o jeho monstrech.“
„Jsi opilý a nevíš, co říkáš.“ Rozhlédl se po ulici, zda je někdo nesleduje.
„Ne, příteli,“ Michael měl najednou temný hlas. „Právě naopak. Moc dobře vím, co říkám a mám vážně štěstí, že můj otec je arcimág. Ale ty, příteli, ty jsi doopravdy v prdeli.“
Zadíval se na Michaela pozorněji. „Michaeli, o čem to sakra mluvíš?“
„To jsi vážně tak slepý, nebo to hraješ,“ Michael zvýšil hlas. „Podívej se na sebe, vždyť ty jsi další Daris, a univerzita to ví a mají z nás strach. Konkrétně z tebe. Díky tomu nás radši utnou už na počátku, tedy alespoň mě. Tebe už asi nestihnou.“
„Rozveď to,“ udělal krok k Michaelovi.
„Jsme jen experiment, Marklenovy figurky v té jeho hře. Nebo spíše ty jsi experiment. Já ještě pořádně nezačal další fázi a tou byl boj v terénu. Převedou nás pod univerzitu, kde budeme oba pod dohledem, kde na nás bude mít Marklen jen minimální vliv.“
Více slyšet nepotřeboval a ihned začal odcházet pryč.
„Neutečeš,“ pokračoval Michael se silnějším hlasem. „Nedokážeš utéct před sebou samým. Rada se bála od samého začátku, že Marklen stvořil další monstrum.“ Michael se zakuckal, protože konec už křičel. Potom však pokračoval jen pro sebe slabým chraplavým hlasem. „Monstra se nerodí samy od sebe, je potřeba jim pomoct. Děkuji, mistře,“ pronesl temně. Michael měl na tváři úsměv, protože jeho lež a plán se naplnily. Pak si vytáhl dýmku s tabákem a zapálil ji. Měl opravdu dobrou náladu.
Po chvilce přišla prostitutka převlečená za členku řádu. „To s tím ohněm si přehnal, nebylo to v plánu.“
Michael se ale na ni jen pousmál a hodil jí měšec s penězi. „Muselo to vypadat přesvědčivě.“
Dívka se podívala do měšce, kde bylo více peněz. „Aspoň, že mi to zaplatíš.“
„Ne. Část je za divadélko a druhá za pobavení. Mám totiž náladu se pobavit a kurvu v rouchu od sesterstva jsem ještě neměl.“
„A ani mít nebudeš.“ Dívka se otočila a hodlala odejít, ale neznámá síla ji pevně chytla a strhla na zem. Nemohla se hýbat ani křičet a jen cítila teplý dech na uchu.
„Ale budu.“ Michael pak děvku popálil dýmkou ve tváři a ona se snažila křičet, přestože nemohla. Pak si ji vzal přímo na zemi uprostřed uličky, a když skončil, uhodil ji, aby omdlela. Následně ji chytl za hlavu a zlomil vaz, beze svědků. Nakonec ji svlékl a nechal ji nahou ležet na zemi. Odešel pak s úsměvem, s rouchem, penězi a s vyhlídkami na lepší budoucnost.
Celou cestu k Marklenovi se mu hlavou honila spousta otázek. Zároveň si však říkal, že dnešní noc už snad nemůže byt horší. Došel k Marklenovu domu a zabušil na dveře. Chvíli trvalo, než mistr otevřel. Následně byl překvapen, že zrovna vidí svého žáka v plné výbavě, ale i tak jej beze slova pustil dovnitř a oba šli do jeho pracovny. Tam si Marklen sedl do svého křesla a položil svému žákovi otázku, na kterou chtěl znát odpověď.
„Co se děje tak naléhavého, že mě musíš budit,“ zeptal se Marklen klidným hlasem.
„Potkal jsem opilého Michaela a utkali jsme se.“
„Proč jste se utkali,“ pokračoval Marklen klidným hlasem, zatímco na sobě nedal nic znát. Avšak v hloubi hlavy už mu mozek pracoval na plné obrátky.
„To vám nemůžu říct a utkali není přesné, protože to bylo jednoznačné. Michael mi ale potom řekl, že univerzita má ze mě strach.“
Marklen se na něj pozorně zadíval. „Co si o tom myslíš ty?“
Tohle nečekal, ale odpověděl. „Mistře, vím, že jste nám s Michaelem dal jiný výcvik a já jsem vám za něj vděčný. Nemyslím si však, že by ze mě měla mít univerzita strach.“ Celá ta myšlenka mu přišla absurdní. Proč by měli mít strach?
„Dobře řečeno. Pravdou ovšem je, že jsem se s tebou vydal na nebezpečnou cestu, na kterou jsem s Michaelem nemohl jít. Víš proč?“
„Protože Michael je syn arcimága, a já jsem syn nikoho.“ Moc dobře si tohle uvědomoval už od samého počátku svého výcviku. V podstatě od počátku svého života.
„Ano, a díky tomu jsem tě mohl doopravdy cvičit. To, že ses později přihlásil k výpravám, vše jen usnadnilo. Mohl jsi sice zemřít, to nepopírám, ale abychom spolu něco dokázali, tak jsem to musel risknout. Pro tebe ale boj nikdy nebyl nic nového, protože ty jsi ho poznal na ulici jako nikdo jiný. A smrt tě nikdy nepoznamenala, ba naopak, posílila tě.“ Celé to Marklen řekl hlasem, jako by se nic nedělo.
„Využil jste mě pro své plány. Já se neptám, jak jste mohl, ale co je cílem mé cesty.“
Marklen se pozorně zadíval na svého studenta, tohle byla zlomová chvíle. I s Darisem se nakonec dostal do stejné situace, avšak je mu pravdu neřekl. Měl by to snad udělat nyní? Ano, musel.
„Vždy jsem chtěl obnovit původní řády magie dle starých spisů. Bohužel ty už jsou nenávratně pryč, možná jako naše časy. Proto jsem se nejprve rozhodl stvořit mága, který mi na mé cestě pomůže. Já sám již mágem jsem, jak víš, avšak podle dnešních měřítek. Tebe jsem ale společně s Michaelem cvičil podle toho málo, co se dochovalo na mága dle starých dob v období Citadely. Bylo mi ovšem jasné, že tím přilákám pozornost univerzity. Ale za ten risk mi to stálo a poslechl jsem své ambice a sny.“
Uvědomoval si rozdíly. Mágové starých dob byli mocní lidé, kteří vládli magií, a své tituly získávaly dle svých vlastních kodexů. Museli si je vykoupit bojem a krví, zatímco dnešní titul mág dostávají čarodějové díky své moci, ať už je jakákoliv. Může se zdát, že oba tituly jsou shodné, ovšem rozdíly mezi nimi byly propastní. Avšak stále se jednalo o jeho budoucnosti, o níž on sám nerozhodoval.
„Takže jsem jen experiment. Obětoval jste moji budoucnost, přestože jste moc dobře věděl, jak to celé skončí.“
„Ano,“ pronesl chladně Marklen.
Chvíli přemýšlel. „To abych odjel, bylo součástí vašeho výcviku?“ To jsem byl opravdu tak naivní, pomyslel si.
„Ano. Bohužel jsem tím ovlivnil i Michaela a s ním má jeho otec vlastní plány.“
Dnešní noc už nemůže byt horší, řekl si v duchu. „Co teď?“
„Univerzita tě chce omezit, o tom není pochyb. Pokud by ale na tebe něco měli, už dávno by tě sebrali. Můžeš se Radě vydat na milost, ovšem ta všechno akorát zmaří. Nebo můžeme spolu předstoupit před Radu a přesvědčit ji, že nejsi žádné monstrum, za které tě pokládají.“
Monstrum, pomyslel si, přesně tak ho nazval Michael. Tohle nebyla náhoda. Marklen to celou dobu věděl a nechal ho v tom. Byl jen jeho snadno nahraditelná loutka. Bylo mu jedno, co se s ním stane, hlavně, že dosáhne svého a stvoří to, co chce. A to bylo monstrum.
„Co si vybereš?“ zeptal se Marklen.
„Kdo to byl Daris,“ zeptal se místo odpovědi.
Marklenovi se nelíbilo, že mu jeho student neodpověděl. Přesto mu ale řekl, kdo to byl Daris. „Daris byl můj bývalý student, kterého jsem cvičil podobně jako tebe s Michaelem. Magie v jeho podání byla dokonalost sama, avšak začal se vymykat kontrole a dělal si, co chtěl. Nakonec šel i proti mně a univerzitě. Osobně jsem ho potom našel a zabil.“ Marklen se na okamžik odmlčel, aby jeho student vše vstřebal. „Jakou cestu si teda vybereš?“
Sklopil oči, až nyní mu vše konečně došlo. Zvedl oči a zadíval se do těch Marklenových jako ještě nikdy. „Svoji cestu. Ani tu vaši, ani tu univerzity,“ pronesl chladně. Cestu daleko od politiky a univerzit. Odjedu, jak jsem plánoval a jen tak se nevrátím, řekl si v duchu.
„To chceš celou naši práci hodit do koše? Všechno jsem to pro tebe dělal, abych tě posílil. Chceš snad, aby tvé utrpení bylo k ničemu stejně jako ty peníze, co jsi mi nosil. Já ti pomohl a stvořil tě. Beze mě bys nebyl tam kde dnes, a tobě se to líbí a ty to víš. Jen si vzpomeň na ty knihy, co jsem ti dával. Měl jsem je pro tebe předem připravené a spousta tě jich ještě čeká. Celé stěny knih kde je ukryta moc. Michael nikdy nenabude tvých potenciálů, vše máš totiž v sobě a stačilo tvé schopnosti jen rozvinout. Vše bylo u tebe jednoduší než už Michaela. Tvůj dar krve i tvá síla ti předpovídají dokonalé schopnosti. Jen si představ, kolik toho spolu oba dokážeme. Navrátíme magii staré řády nebo vytvoříme nové. Spolu vše dokážeme, jako mistr a žák. Tak jak to bývalo za starých dob.“
Všechny Marklenova slova zněly krásně, ale zároveň jeho slovy doopravdy prozřel. Musel vše skončit, ať to stojí, co to stojí. „Už jsem se rozhodl.“
Marklen se pořádně opřel do svého křesla, tohle nechtěl slyšet. „Víš moc dobře, že tě můžu prohlásit za odpadlíka.“
„Odpadlíkem už v podstatě jsem díky vám. A kdybyste mě nahlásil, dokázal byste tím akorát svoji neschopnost, opět.“ Nemohl se svým mistrem už nadále pokračovat, musel to ukončit. Především ale musel skončit rázně, aby se aspoň něco změnilo, jako když poprvé odjel na cesty.
Jestli Marklen zuřil, nedával na sobě nic znát. Pozoroval svého bývalého mistra, který ho probodával pohledem a byl kamenný. Rozhodl se, že musí začít znova co nejdál od univerzit a hlavně daleko od všech čarodějů. Začít znovu s čistým štítem, jak to jen dokáže. Musí spálit všechny mosty s univerzitou.
„Do tohoto domu se už nikdy nevrátíš,“ řekl Marklen tak, jak to u něho nikdy neslyšel.
„Nebojte, nevrátím, Marklene. Vrátím se jen na zkoušku, která mi patří.“ Potom se otočil a šel pryč. Ve dveřích se ovšem zastavil, avšak neotočil se na svého bývalého mistra, jen pootočil hlavu. „Mimochodem, už chápu slova vašeho mistra,“ odešel do temné noci z Marklenova domu s myšlenkou, že do Arghamu se jen tak nevrátí. Nejdříve se ale stavil zpátky za Qeen. Byla překvapena, že ho znova vidí. Zkoušela se ho i ptát, ale nic jí neodpověděl. Posbíral si všechny důležité věci, co měl a z tajné schránky vzal větší sumu peněz. Padlou hvězdu zde ovšem zanechal, nemohl ji vzít sebou, byla příliš cenná. Nakonec Qeen před odchodem řekl, že kdyby ho tu někdo hledal a že hledat budou, tak ať jim řekne, co uzná za vhodné. Potom se vydal na hřbetu svého koně do pomalého úsvitu dalšího dne pryč z Arghamu, co nejdále z vlivu Bílé univerzity.
Marklen si vytáhl svoji brandy a nalil si skleničku. Celou ji vypil, vzal do ruky láhev a zadíval se na ni. Poté láhev mrštil o zeď a převrátil svůj stůl. To mu ale nestačilo, stále nepopsatelně zuřil za to, co mu jeho student udělal. Všechny ty roky plánování, výcviku a ovlivňování mysli byly k ničemu. Všechno to potlačování lidskosti a otupování určitých smyslů proto, aby zabíjel bez zaváhání, bylo na nic. Lepší exemplář s vrozeným darem krve a potenciálem si nemohl ani přát a vše bylo díky tomu jednoduší. Stačilo ho jen rozvíjet a pomáhat mu. A přesto bylo vše k ničemu. A proč vlastně, jen proto, že se Michael už zase opil. Měl přitom vše dokonale promyšlené, ale univerzita ho prostě musela zastavit. Přitom jenom chtěl navrátit staré časy, o kterých tolik četl a potřeboval k tomu silného jedince, který mu pomůže.
Došel si pro novou láhev a i s ní hodil o zeď. Ale i to mu nestačilo a rozmlátil celou skříň s alkoholem. Všechny ty roky přípravy a práce byly prostě v prdeli. Hlavou se mu začaly ihned honit myšlenky a jedna z nich byla, zabít toho bezejmenného bastarda. Tolik neúcty, kterou projevil, si totiž nedovolil ani Daris. Možná by to měl i udělat. Jestli zmagoří a historie naznačovala, že ano, může se stát, že už ho Remair nepodrží jako tehda. Už nedostane žádnou druhou šanci jako s Michaelem. Najednou mu to ale došlo, Michael. Proč se vůbec s Michaelem utkal? Proč mu vůbec Michael řekl o drbech na univerzitě, které se týkaly jeho samotného, o něm univerzita prakticky neměla zdání. Najednou už vše věděl, za všechno může Michael. To jak do nich cpal soupeřivost a soutěživost se projevilo. Proč by jeden musel byt na vodítku, když druhý si dělal, co se mu zlíbí. Podcenil Michaela a konečně na něho může být Remair hrdý, je totiž synem svého otce. Na jedné straně byl na Michaela sám pyšný. Dobře to udělal, všechny obětoval pro svůj cíl a zároveň byl z obliga. A udělal to nejjednodušeji, jak jen mohl, přes Darise, přes jeho minulost, kterou musel znát. Na druhé straně ale Michael tímto spálil několik mostů, které by se mohly samy časem postavit a připomenout se. Marklen nyní nemohl nic dělat, kdyby totiž cokoliv udělal, jen by to vzbudilo podezření. Mohl si jedině zpátky sednout do křesla a nechat všemu volny průběh. Nyní už nebyl hlavní herec, pouze divák.
Konec dvacáté první kapitoly