Kapitola dvacátá druhá – Prokletí
Poslední lahvička dopadla na zem a čekal, až lektvary začnou účinkovat. Mezitím vytáhl knihu a naposledy si pročítal kouzlo, které hodlá zanedlouho vyvolávat. Samotné kouzlo již několikrát použil, ale nyní to bude jinak než obvykle. Zavřel knihu a podíval se na hvězdy, pomalu již vycházely na nebeské plátno. Už jako malý se rád na ně díval a vždy jej uklidňovaly, a poslední týdny se na ně díval velmi často. Celý život se mu obrátil naruby jako onehda, když poprvé použil magii. A nyní to byla opět magie, co hrála v jeho životě důležitou roli. Vše už mu dávalo smysl, nebo si to aspoň myslel. Věděl, že bude mít ještě hodně o čem přemýšlet, ale už nyní aspoň nepochyboval o svém bývalém mistrovy. V jeho případě už přišel na odpovědi.
Ucítil, že lektvary již účinkují, posilnil se tudíž magií a mohl se pustit do díla. Zároveň se tím i očistil od myšlenek, které ho stravovaly. Tuto noc jej totiž čekal boj. Natáhl před sebe ruce a začal se soustředit. Ruce mezitím opisovaly kruh stále dokola a prsty kmitaly, jak měly. Uprostřed kruhu se pak rozhořela jiskra, která se zvětšovala, až nabrala tvar hořící koule velké jak hlava. Stále ovšem pokračoval v kouzlení, zatímco koule rostla a ozařovala jej ohnivým světlem. Musel čarovat opatrně a plně soustředěn. Špatný pohyb by mohl znamenat, že kouzlo exploduje. Ruce již neměl přímo před sebou, ale daleko od těla. Nyní již neopisovaly společný kruh, ale každá ruka měla svůj vedle ohnivé koule, která byla velká jako dospělá ovce. Najednou s rukama pohnul kupředu a koule vyletěla před něj. Ruce měl napnuté před sebe, avšak nyní se již nehýbaly, jen prsty kmitaly, jako by hladily tekoucí vodu. Koule letěla noční oblohou a ozařovala ji. Zdálky musela vypadat úchvatně a někteří by si ji i spletli s padající hvězdou. Sledoval svůj výtvor a stále ho ovládal, až najednou prudce změnil rukama směr koule k zemi. Koule následně dopadla přímo doprostřed tábora a její oheň rozléval smrt na všechny strany. Oheň se přeléval přes lidi a stany, jako by to nic nebylo a postupoval dále, dokud nenarazil na svoje meze. Tak rychle jak se oheň objevil, tak i záhy zmizel, a zanechal po sobě jen spálenou půdu a ohořelá těla. Táborem se nyní nesl již jiný oheň, ten který neovládal.
Stal dále na skále a sledoval svoji zkázu. Odhadoval, že musel zabít alespoň čtyřicet lidí, a to byl teprve začátek. Ještě chvíli se díval, ale pak se snesl ze skály pomocí levitace a postupoval lesem k hořícímu táboru. Slyšel křik a naříkaní, ale nic z toho jej nezajímalo. Vytasil meč, aniž by se ho dotkl a hledal své první cíle. Z počátku hodlal nepřátele řešit potichu mečem s použitím minimální magie. Věděl totiž, že ten pravý boj ho teprve čeká.
Jako prvního potkal muže klečícího na kolenou, jak se snaží popadnout dech. Byl umazaný od sazí a nevěděl, co se to stalo. Muž se na něj stačil jenom podívat a v následující chvíli měl od brady až po vršek hlavy čistý řez. Jeho tělo dopadlo na záda a prázdné oči se dívaly na oblohu, dokud se přes ně nepřelila krev.
Postupoval dále a poslouchal všudypřítomný křik. Spousta z nájezdníků křičela, co se to stalo. Ale pak už zaslechl i rozkazy. Přiblížil se ke starší ženě s ohořelými nohami, vzlykala bolestí. Přibodl ji mečem přes srdce k zemi a ani se nezastavil. Meč se stále vedle něj vznášel a poslouchal jeho rozkazy. Pak spatřil dalšího muže. Podíval se pozorněji, byl to elf. Elf sahal po luku se šípy a v oné poloze i zemřel, meč se mu zabodl hluboko do těla. Poté jej napadla žena s mečem, zaútočila shora. Levou rukou ji chytl za pravé zápěstí, ještě jak byla napřáhnutá a pravou pod krk. Praštil s ní o strom a stále ji držel, přičemž ona mezitím upustila meč. Světlo ohně jí ozářilo tvář a uviděl v ní Elisu, jako by jí z oka vypadla. Zaváhal ale ona ne, volnou rukou sáhla po dýce a slepě zaútočila na jeho žebra. Dýka však jen neškodně narazila do zbroje a nařízla mu vestu, avšak jej ten náraz vrátil zpět do reality. Sevřel ženě pořádně krk a až se dusila, pustil ji. Následně jí zasadil tvrdou ránu do nosu. Než se vzpamatovala, natáhl pravou ruku za sebe a v ní se objevil jeho meč. Nezaváhal a vrazil jí zbraň do břicha. Na nic pak nečekal a postupoval dál, zatímco žena se svalila na zem, kde umírala.
Zadíval se do ohně z tábora a ten mu ozářil tvář. Poté se otočil na fousatého muže a vykryl mu útok mečem. Následně muži záštitou vyrazil zuby a nakonec mu čepel vrazil do těla. Podíval se znovu na spálené tábořiště a uviděl spousty těl. Měl pravdu, muselo jich být více než čtyřicet. Ještě jich ovšem zbývalo dost, ale i tak je postupně dostane. A když ne, stejně už jich zbyde málo. Nakonec přeživší nájezdníky dostanou vojáci čekající okolo a získají tím zásluhy, zatímco on opět dělal jen špinavou práci.
Otočil se za křikem a uviděl trpaslíka s velkým kladivem. Tahle banda nájezdníku byla velice pestrá, pomyslel si. Bylo to ale normální, silní jedinci přitahují silné členy, i z velkých dálek. S trpaslíkem se ovšem nikdy neutkal. Rozhodl se proto, že s ním poměří síly, aby ho příště žádný nepřekvapil. Uchopil vznášející se meč a natáhl levou ruku k trpaslíkovi. Kladivo vzápětí narazilo do vyvolaného štítu a rychle bodl mečem. Trpaslík ale nastavil ruku a nijak se řezným zraněním netrápil. Nepolevil ani ve svém útoku a odstrčil jej topůrkem kladiva ránou do těla. Nijak mu tím ale neublížil. Stáli od sebe na pár kroků a pomalu kroužili. Zadíval se trpaslíkovi do tváře, ta již byla stará, ale jeho výraz chtíče jej zabít byl pevný. Sledoval však i jeho kladivo, nesnášel je. Kladiva totiž byla jedna z mála zbraní schopna jej zabít, i když byl ve zbroji. Trpaslík ovšem dále už nemeškal a zaútočil. Nejprve naznačil úder hlavou kladiva, ale pak zaútočil topůrkem nízko na kolena. Rychle úder vykryl mečem a zaútočil pěstí na trpaslíkovu tvář. Trpaslíková fousatá tvář však byla stejně tvrdá, jako jeho kladivo a musel se znovu bránit a ustoupit. Kladivo na něj ovšem stále útočilo a byl nucen zbraň vykrývat magickým štítem. Rozhodl se ale, že to musí skončit. Doufal, že by se mohl trpaslík unavit, avšak vůbec nic tomu nenasvědčovalo. Nakonec v pravou chvíli zrušil štít a trpaslík promáchl naprázdno. V ten okamžik bodl mečem do jeho krku a pak jen sledoval, jak se trpaslík drží za hrdlo a padá na kolena.
Spatřil dalšího muže, jak na něj běží s napřáhnutým oštěpem v ruce. A zároveň ženu blížící se zezadu s mečem. Muži s oštěpem dal přednost a udělal dobře, neboť oštěp už na něj letěl. Natáhl k němu ruku a pomocí magie letící zbraň zachytil. Nezastavil však oštěp, nýbrž jen upravil jeho let a v následující chvíli oštěp proletěl kolem něj a zabodl se ženě do hrudi. Tím ale neskončil jeho let. Vytrhl zbraň ženě z těla pomocí telekineze a poté jej vrátil svému majiteli, který vše sledoval s nechápavým výrazem.
Čekalo ho ještě pár střetů, než zbytek přeživších utekl do lesa. Zbroj s vestou měl smáčenou krví a další kapala z jeho meče. Avšak ani kapka nebyla jeho. Nebyl to ovšem boj nýbrž holé jatka, při kterých pobíjel zmatená zvířata, která nevěděla, co se děje. Bylo to vraždění v plné surové kráse a on stál v jeho středu, tak jako vždy. Byl akorát slepý, že postupem času sám neviděl, jakým směrem se jeho nitro line na povrch a museli mu to říci až jiní. Byl doopravdy slepý, že to neviděl už dříve. Bohové se mu museli smát, hlavně poté, když si připíjel s Qeen na svoji budoucnost. Stvrdil tím akorát svou podstatu, kterou mu Michael společně s Marklenem dokázali. Byl monstrum, jež vzniklo pro dosažení velkých cílů. Avšak jako jeho předchůdce i on propadl svému prokletí. Co ale nyní mohl dělat jiného? Nevěděl. Jen v zápalu boje měl čistou mysl a jasnou než kdy jindy. Byl to však jeho osud, vládnout magii, jež rozsévá jen smrt? Nevěděl. Vůbec nic nevěděl. Mohl se jen domnívat, co jej čeká a nemine. Neměl žádné jistoty ani budoucnost. Neměl už ani blízké, neboť jak by se na něj Qeen právě podívala, nebo Merill. A co třeba Elisa? To proto jej snad opustila a jen jí křivdil, že byla budoucí čarodějka? Ale co jeho sestra, co ona by si právě pomyslela, kdyby jej viděla. Irie jej však rmoutila ze všech nejvíc, ani se s ní nemohl rozloučit, než se vydal na cestu, ze které se nechtěl vrátit. Ale ani se z ní nemohl vrátit, ne v tomto stavu. A měl vůbec pro co? Ano měl, jeho zkouška. Ale dovolí mu ji univerzita vůbec podstoupit? Byly to sice už dva týdny, co opustil Argham a Bílá univerzita po něm stále nepátrala, ale mohl se jen domnívat, co hodlají zamýšlet. Neměl vlastně vůbec nic, o vše přišel stejně jako v noci, kdy v sobě probudil magii, kdy se změnil. Myslel, že získal ten nejlepší dar na tomto světě, ale čím dál více jen propadal svému prokletí, které jej stalo úplně vše. Možná ale za to magie nemohla a měl to zkrátka v sobě. Možná i Marklenovy myšlenky byly doopravdy ušlechtile než se na první pohled zdálo. Věděl vlastně vůbec něco? Ano, jednu věc ano. O jedné jediné věci nepochyboval a neustále se mu nesla v hlavě. I nyní ji slyšel a trýznila jej, neboť byla pravdivá.
Ze zamyšlení ho však vytrhnul zvuk praskání větviček zleva, za což byl vděčný. Podíval se tím směrem a našel tam tři muže, jednu ženu a elfa. Všichni chtěli pomstu ale i on zde byl z důvodu pomsty jiných lidí, kteří mu zaplatili. Oficiálně se tomu říkala spravedlnost, ovšem kdyby to byla spravedlnost, nechtěli by po něm, ať zabije každého, koho potká. Zavřeli by všechny nájezdníky do vězení, kde by si odpykali svůj trest, i kdyby je měli pak popravit.
Zvedl levou ruku se štítem a vzápětí se do něj zabořil šíp od ženy s lukem. Zbytek se na něj vyřítil, ale prozatím zrušil štít, byli daleko. Šíp se mu však nadále vznášel u natažené ruky, otočil jej a vrátil majitelce natahující tětivu s dalším šípem. Nikdo z těch čtyř už pak neviděl, jak žena padá na zem a svíjí se ve smrtelné křeči. Nechal poté spadnout meč na zem a natáhl k těm čtyřem obě ruce. Vytvořil v nich ohnivou kouli velkou jako hlava trpaslíka s fousy a vyslal ji proti nepřátelům. Když to nájezdníci viděli, snažili se co nejvíce roztáhnout, avšak ohnivá koule už přistála k nohám jednoho z mužů, neboť jeho vyvolávání bylo rychlé. Dotyčný co byl k výbuchu nejblíže, byl vzápětí roztrhán a zbyla po něm jen ruka a část nohy. Druhý muž byl rovněž zasažen výbuchem a ihned přišel o paži a polovina těla se mu vznítila žárem. Zbývajícího muže s elfem odhodil výbuch, ale elf byl velice obratný, celé to využil a při dopadu se stočil do kotoulu. Poté elf vyskočil na nohy a byl již blízko své pomsty, ovšem dále se již nedostal. Elf se k němu už napřahoval k úderu, ale telekineticky po něm vrhnul meč. Prostě jen mávnul prsty a zastavil tím elfa na místě, kde se i svalil na zem. Meč pak vzápětí povolal zpět a elf opět pocítil ostrou řezavou bolest, když mu čepel vyjížděla z těla. Obešel pak elfa a natáhl ruku k poslednímu cíli. Jakmile zabil posledního nepřítele, zadíval se na elfa, jež si držel břicho a ruce měl celé od své krve. Napřáhl se mečem a ukončil jeho život.
Když dorazil elfa, věřil, že už jej nikdo nenapadne. Podíval se na své ruce od krve a chtěl se až sám sobě smát. Vždy vše bylo více než zřejmé, jen to nechtěl vidět. Možná by jej akorát utěšilo, kdyby věděl, jak se na sebe dívali ostatní čarodějové, nebo třeba Michael. Taky ho snad trápilo to čím je, anebo naopak nikoliv? Avšak to bylo ve výsledku jedno, protože byl sám a vždy tomu tak bylo. Měl jen svoji sestru, pro kterou by udělal cokoliv, což ostatně i udělal. Pro její záchranu v sobě probudil magii a nechal se proklít, ovšem kvůli ní by nikdy nezaváhal, pro ni nikdy. To jej i uklidnilo, k něčemu vše bylo a více ani nepotřeboval znát, jen ten pocit. A přestože si mnozí mohli myslet něco jiného tak na jejich názorech mu nezáleželo. Sice by jeho dnešní podobu Irie neschvalovala, kdyby jej viděla, ale to bylo taky jedno neboť na rozdíl od něj měla budoucnost. Aspoň jeden to dokázal, přes všechny úskalí a nástrahy života. Aspoň jeden z nich měl smysluplnou budoucnost.
Jeho myšlenky ovšem přerušilo toužebné vlčí vytí, jež konečně probudil. Proto tu dnes byl. Ne, aby zabíjel bandu různorodých nájezdníků, které bavilo kohokoliv drancovat a mordovat. Ale aby zabil ženu, jež doprovázejí vlci. Vzápětí i první spatřil, avšak ani se nehnul, dokud neuviděl tu, jež vede vlky. Díval se jen na ni a ne na tucet vlků, kteří se pomalu rozmisťovali. Sledoval, jak jí doprovod dělá jeden z vlků, na jehož hlavě měla položenou ruku. Zvíře ji poslouchalo bez toho, aby řekla jediné slovo přesně jako ostatní vlci. Byla oblečena do vlčích kůží a své černé havraní vlasy měla rozpuštěné na zádech. Tvář měla chladnou a krásnou zároveň. Když se jejich pohledy střetly, nedokázal již vnímat cokoliv jiného. Své modré oči měla černě podbarvené a v měsíčním svitu zářily jako vlčí tesáky.
Sklopil hlavu a zhluboka se nadechl, ona byla ten pravý cíl. Všechna ta smrt tady okolo byla kvůli ní, to ona vedla nájezdníky stejně jako vlky. Navíc byla i šaman, což poznal od prvního pohledu. Přivolal si hůl a meč se mu vznášel vedle pravé ruky stejně, jako vedle šamanky kráčel vlk. Věděl, že ten pravý boj začíná až teď. Avšak nehodlal nikdy ustoupit, byl totiž na svém pravém místě, tam kde toužil být. Měl o své magii jasno, slova Marklenova mistra navíc vše vystihovaly naprosto jasně a v jeho případě to platilo dvojnásob. Magie mu dala do života to, co potřeboval, ale zároveň kvůli ní zaplatil obrovskou daň, kterou nečekal. Za své schopnosti zkrátka musel něčím zaplatit, a nebylo to nic menšího než jeho život. Jeho změna, kterou vypozoroval, ale nijak se jí nebránil, se projevila v té nejčistší a nejsurovější kráse. Zajímalo ho ovšem, jak to viděla šamanka, zda ve své síle taky viděla prokletí či naopak dar jako on na počátku. Byla snad v hloubi svého srdce stejné monstrum jako on, nebo ji ke své dnešní podobě dohnali až jiní? Ne, monstry se lidé stávají dobrovolně, pěkně pomalu tak aby to nepoznali. Michael měl pravdu, nezbývalo mu tudíž než vše přijmout, i to čím je, tak jak to dělal celý život. Jinak to nešlo, jinak ani nemohl. Nakonec přijal svou změnu, svůj dar, své prokletí.
Konec první knihy
Jestli se ti mé dílo líbilo, nezapomeň jej doporučit dalším lidem, aby si ho taky mohli přečíst. A jestli se ti líbilo fakt fest, můžeš mě za něj odměnit. Ať už však jakkoliv učiníš či nikoliv, můžeš pokračovat na další díl, jež nese název Kroniky Mága: Rytíř Bílé paní