Kapitola dvacátá – Věrohodný
Klečel v místnost na koleně a díval se na krvavou louži. Namočil do ní ukazováček s prostředníčkem a krev si rozestíral palcem na prstech. Nakonec si k ní přičichl. Utřel si prsty o koberec a rozhlížel se po zbytku komnaty. Všude byl rozmlácený nábytek, strhané obrazy a cákance od krve. Oběť byla trhaná za živa u krku a krev stříkala všude, kam jen mohla. Byly to hotové jatka.
Postavil se a nasál pach krve do nosu, byl silný až nepříjemný. Poznal však i horší. Přemístil se k přibitému upírovi na zdi a prohlédl si jej. Dívka měla mnohačetné zlomeniny a byla probodnuta na spoustě místech, avšak stále žila. Vojáci ji sice nezabili a přibili ji kůly ke zdi, ovšem jen tím trpěla. Do pusy jí poté nalévali zvířecí krev, jinak by nežila. Díky tomu byla celá od krve, ať už od té zvířecí nebo oběti. Bylo to již sedm dní, co zde byla upírka přibitá. Zadíval se jí do očí. Zorničky změnily barvu na rudou a bělmo bylo čistě bílé, ve kterém jasně zářily rudé žilky. O tomhle stavu už kdysi četl, upírům se to děje při krvežíznivosti.
Před dvěma dny ho vzbudili vojáci v hostinci se slovy, že mají pro něj práci pro lorda Ericha. Přijmul ji, a jim se ulevilo. Ale až jakmile nasedl na koně, řekli mu první informace, přičemž vůbec nebyl první a sháněli doslova kohokoliv, na koho narazili. Nedivil se, Ericha v jeho kruzích předbíhala pověst, avšak platby oproti tomu stály za to. Když se poté zeptal, o co se jedná, nic mu neřekli, byl to rozkaz. Jeli pak rychle a přestávky dělali jen kvůli koním. Jediné co mu ještě řekli, aby si oblékl zbroj, než tady vstoupí.
Sledoval zubožené tělo upírky a přemýšlel, proč ji takhle trápili. Dívala se mu do očí a prosila jej. Chtěla, aby to utrpení skončilo a pustili ji. Bohužel pro ni se to nestane. Vytáhl dýku a rozříznul jí šaty, pak ji chytl za ňadro a bodl ji kousek od bradavky. Škubala sebou a bránila se, ale nic nezmohla. Trochu krve zachytil na prstech, protřel ji palcem a znovu přičichl. Nebyla to ona, krev utřel.
„Takže?“
Otočil se na rádce ve dveřích. Malý, plešatý, oholený, mohlo mu být padesát. Už teď se mu nelíbil, ale možná se v něm mýlil. „Po tom co jste tady udělali, ji už zachránit nedokážu. A myslím si, že to nešlo ani předtím.“ Otočil se zpět na dívku. „Z paní Glesis se stal krvežíznivý upír prahnoucí jen po krvi. Je mi líto, ale musíte ji usmrtit. Už to není ta osoba, kterou znáte.“
„Nechám přinést svěcenou vodu,“ odvětil rádce.
„A trychtýř. Nalijeme jí vodu přímo do žaludku, zemře rychleji.“ Glesis se vzápětí po jeho slovech vzpouzela, nechtěla umřít. Nebylo jí to však nijak platné, přibité kůly držely pevně. „Budu potřebovat všechny informace.“ Chytl Glesis za ruku a podíval se jí na nehty. „Nezkreslené.“
„Přijď do mých komnat, chlapče. Máme si o čem povídat.“
Ten hlas byl jiný. Otočil se a viděl lorda zdejšího města.
„Můj pane, tady byste neměl být,“ řekl rychle rádce. „Je to tady nebezpečné.“
Lord se na rádce podíval, a poté naposledy na svou dceru. Prosila jej svým pohledem za odpuštění, ale nic neřekl a odešel. Při odchodu do komnat jej ovšem doprovázel umírající křik jeho dcery Glesis.
Zaklepal na dveře, a když přišlo povolení, vstoupil. Lord Erich si ho hned přeměřil pohledem a pak mu pokynul, ať vstoupí více do místnosti. I on si lorda přeměřil. Muž, skoro šedesát, ale stále měl vlasy. Byl do hladka oholený a ihned poznal, že je to člověk pevných zásad.
Lord stál u obrazu se svojí rodinou a díval se na něj. „Máš zkušenosti s upíry?“
„Ne, můj lorde.“
„To můj vynech. Myslíš si, že to dokážeš zastavit?“
Byl trochu nervózní, tohle byl doopravdy lord, ale nedal na sobě nic znát. „Upíři žijí v rodinách a vždy jen ti vyšší můžou přenášet nemoc správně.“ Mám mu to říct nebo ne? Musím, stejně na to přijde, řekl si v duchu. „Nemyslím si ale, že jde o náhodu, když se nakazila vaše dcera, lorde.“
„Vysvětli mi to,“ stále se lord Erich díval na rodinný obraz.
„Upíři se více méně skrývají, tak proč by ten upír riskoval, že nakazí vaši dceru a odhalí se. Proč radši nevypil krev někomu jinému? Někomu, kdo je postradatelný.“
Lord Erich se na něj otočil a pomalými kroky se k němu blížil. „Chceš mi snad říci, že moje dcera se stala upírem dobrovolně?“ Lord Erich neprojevil žádnou známku emocí, ani jediný náznak. Byl jako skála. Erich se zastavil až před ním a díval se mu pevně do očí.
„Ano, lorde,“ rovněž nepohnul ani jediným svalem ve tváři. Marklen by měl radost, pomyslel si.
Erich se mu stále pevně díval do očí. „Máš koule, chlapče, a to se mi líbí. Vezmi místo.“ Oba si sedli ke stolku a lord Erich vytáhl ze spodu láhev alkoholu. „Máš něco proti tvrdému alkoholu?“
„Čím tvrdíš, tím lepší.“ Vůbec ho nesebralo, že mu zemřela žena a dcera. Proč?
Lord Erich nalil dvě velké sklenice, pak je pozvedli a vypili. Ten alkohol byl silný a výborný zároveň.
„Už jsem potkal podobné, jako jsi ty, i celé skupiny. Ale skoro všichni mi lhali do očí. Já je pak vyhnal, protože jací to jsou lovci, když si nestojí za svým. Lidi co umí něco říct a pak si za tím stát jsou neocenitelní.“
„Děkuji, lorde.“
„Je mi jedno, kolik dalších lidí bude muset zemřít, ale chci, aby ta nákaza byla jednou pro vždy zničena. Musíš se však činit, v blízké době bude ve městě svátek.“
„To není dobrý nápad. Upíři budou mít nejvyšší krytí.“
„Nebudu rušit oslavu kvůli upírům. Když to udělám, vzbudí to otázky a to poslední co potřebuji je, aby si lidi něco o mně mysleli, natož šlechta.“ Erich vše pronesl rázně, že na to nešlo říct ne.
Ano, pověsti o Erichovi nelhaly, řekl si v duchu. On se s nikým nepáře a ne pro něj není odpověď. Proto jej lidi jako on neměli v lásce.
Ozvalo se klepání na dveřích. „Vstupte,“ zavolal lord Erich a dovnitř vešla rudovlasá žena v tmavých šatech.
„Lorde Erichu.“ Mírně se uklonila a on sledoval její krásu. Ihned ovšem poznal, že se jedná o dvorní čarodějku.
„Je moje druhá dcera v bezpečí?“
„Ano, lorde.“
„Dobře,“ podíval se zpět na něj. „Tohle je moje dvorní čarodějka Melisa a zároveň i moje rádkyně. Se všemi zbývajícími otázkami ti pomůže ona. Teď běžte a dejte se do práce.“
Zvedl se a s čarodějkou opustili místnost. Za dveřmi než stačil cokoliv říct, ho Melis předběhla.
„Mám ještě zařizování a ty jistě taky něco máš. Promluvíme si zítra u snídaně.“ Pak jen odešla a díval se jí na její dokonalý zadek. Vzpomněl si zároveň na Elisu, se kterou se nedávno viděl, i ona měla krásný zadek. Jakmile byla Melis za rohem, zakýval hlavou a pošeptal „čarodějky,“ potom šel získávat další informace.
Slanina, vejce, čerstvý chleba, vkládal si vše pozvolna do úst a přemýšlel nad tím, co zjistil. Problém byl ovšem v tom, že nezjistil skoro nic. Dozvěděl se pouze, jak se co odehrálo. Glesis byla v chrámu na svátečním obřadu a náhodou na ni kápla svěcená voda, pak zakřičela a utekla do svých komnat. Tam za ní přišla její matka, ale ona ji nechtěla pustit dovnitř. Jakmile se tam ovšem dostala, uviděla pravou tvář svoji dcery. Glesis potom zazmatkovala a rozhodla se matku zabít, nejspíš byla i hladová po krvi. Po šílených zvucích tam vpadli vojáci a našli tam jatka. Velitel byl ale rozumný a nechal Glesis přibít na zeď. To je vše, nic víc nevěděl, teda víc mu neřekli.
Přisedla si k němu Melis ve svých tmavých šatech a vzápětí dostala stejnou snídani, zatímco on ještě dostal pár kousku slaniny.
„Jak se jmenuješ?“ začala Melis.
„Nemám jméno.“
„No dobře, moje už znáš. Přišel jsi na něco?“ začala jíst.
Byl překvapen, že na čarodějku se stravuje v kuchyni jako on. Ale asi to vyžadovaly okolnosti. „Ne když vynechám tu krvavou místnost a co se stalo. Nikdo mi nic nechce říct.“
„Od plešouna nic nezjistíš. Víš, koho mám na mysli ne?“
„Myslím, že ano,“ dal si další slaninu do pusy.
„Jako rádce je dobrej, ale blaho rodu je pro něj na prvním místě a k tomu on nikomu nevěří. Slyšela jsem, že umíš držet jazyk za zuby,“ zadívala se na něj mlsně Melis.
„Jinak bych tuhle práci dělat nemohl.“ Nevěděl, co si má o Melis myslet. Byla přece čarodějkou, ale zatím na něj působila spíše jako lovec. Melis ho ale děsila, protože ho přitahovala, ať už jejím chováním, prsy nad kterými se houpal decentní náhrdelník či svým božským tělem. Moc dobře si uvědomoval, že je to čarodějka a tudíž mohla být i dvakrát či třikrát starší než on, ale to mu bylo v tuto chvíli jedno.
„Tak poslouchej pozorně,“ namířila na něj nožem. Nejdřív se ale rozhlédla, zda jsou sami. „Glesis bylo třicet osm let a nepatřila mezi nejkrásnější. V mládí měla navíc těžkou nehodu břicha, díky čemuž se stala neplodnou. Tato informace se však dostala ven, proto si ji nikdo nechtěl vzít. Ona potom začala chodit do nevěstinců, aby ji muži uspokojovali, ale měla mírně zvláštní choutky.“
„Mírně zvláštní choutky?“ Nevěděl, co si má pod tím představit.
„Vždycky chtěla v sobě dva.“
„A pak, že chlapi jsou zvířata.“
„Ale jste. Teď zpět k tématu. Vždy to muselo proběhnout v noci a oni nevěděli, koho uspokojovali. A když na to přišli, už to nikomu neřekli.“
„Klasika. Jak to, že o tom víš ty?“
„Za kým si myslíš, že přišla, a napovím ti, otec to nebyl.“ Melis měla přitom zvrácený úsměv na tváři.
Více a více se mu líbila. Uvědomil si, že má problém a upíři to asi nejsou. „Začneme v bordelech.“ Dojedl poslední slaninu. „To si nikdo nevšiml, že se změnila nebo chovala jinak.“
„Všimla jsem si, že se začala chovat trochu šťastněji a dokonce i lehce omládla. Všichni jsme si mysleli, že měla nové líčidla nebo, že si našla kolouška s fakt velkým ocasem.“
Přemýšlel. „Muselo to být nedávno, jinak by se jí vrásky vyhladily více.“
„Souhlasím. Začneme v nevěstincích.“
„Dobře, ale mám ještě otázky ohledně lorda Ericha.“
„Probereme to cestou. Jdu sehnat lidi a radši si obleč zbroj. Za hodinu u brány.“ Odsunula talíř a odešla. Nijak nečekala na jeho odpověď, prostě čarodějka. Když ji ale sledoval, přiznal si, že má fakt problém.
Čekal na Melis ve zbroji u brány a opíral se o zeď. Helmu měl zavěšenou u opasku a přemýšlel nad tím, kde sežene solidní meč. Napadlo ho, že by si zbraň mohl napsat k odměně, ale pak se soustředil na Glesis. Dávalo smysl, že se chtěla stát upírem, ale nezdálo se mu, že by to mělo být z bordelu. Někde ovšem začít museli a doufal, že je někdo u toho bude bedlivě sledovat a dotyčného si všimne. Přece jenom vyšetřující vždy vzbudí dojem u ustaraných očí.
Melis nepřišla v šatech, ale v černém koženém kompletu s šedým kožíškem kolem ramen a vysokými botami. Měla i velký plášť, u pasu pár dýk a to bylo vše. Doprovod jí ještě dělali čtyři plně vybavení vojáci. Podle tváří to byli ostří hoši, kteří nikdy nezaváhají. Když kolem něj procházela, přidal se k ní.
„Říkal jsi, že se chceš na něco zeptat ohledně lorda Ericha,“ začala Melis.
„Ano. U něj je normální, že s ním nehne smrt dcery a ženy?“
„Ne. Lord Erich v deseti letech viděl popravu svého strýce, jeho ženy a syna za zradu. Jeho strýc chtěl svrhnout jeho otce. Erichův otec mu tehda nakázal, aby všechno viděl a zároveň mu řekl, že nesmí dát najevo žádné emoce. Potom ho otec všemožně tahal po světě a ukazoval mu boje a všechny kruté věci až se z něj stalo to, co si jeho otec přál.“
„Jak zemřel jeho otec?“
„Jeho družinu přepadli barbaři a zabili ho, avšak Erich se stihl v té bitvě ještě pomstít. Potom se postavil nad tělo svého otce a vůbec nic neřekl. Až pak jen pronesl, že si jeho otec zaslouží pohřeb doma a ne tady. To bylo vše.“
Taky dobrý, pomyslel si. „Měl bych ještě jeden dotaz.“
„Poslouchám.“
„Já pracuji sám, proč jsi tu ty.“ Bylo mu vůbec divné, že jí nevadilo, že se musí spojit s někým cizím a že si to nemůže vyřešit sama.
„Rozkaz lorda Ericha. Máš mi se vším pomáhat, ale neboj, odměna tě nemine.“
Je to čím dal horší, pomyslel si. Dělá pomocníka čarodějce s dokonalým zadkem, který teď nejde vidět díky plášti.
Procházeli městem a lidi se už pomalu připravovali na oslavy. Sjížděli se kupci a jezdily i vozy plné piva. Procházeli i tržnicí a ta žila svým životem. Kupci se snažili navzájem překřičet, čí zboží je lepší a během toho pomlouvali zboží od jiných. Bylo zde vše, od drahých látek přes dobytek až po služebnictvo. Přišlo mu to divné, ale byli zde i prodejci služebnictva, ať už s úmyslem pronajmout pracovní sílu na danou slavnost nebo prodat. Připadalo mu to jako otroctví, ale dle zákonu to nebylo otroctví. Neměl rád tržnice a celkově nakupování. Vždy se ho totiž prodejce snažil co nejvíce oškubat. Příliš mu to připomínalo vyplácení jeho práce.
Dorazili k prvnímu nevěstinci a Melis se otočila na strážné. „Vy tu počkejte.“ Pak se na něj podívala. „Ty jdeš se mnou.“
„Tenhle je čtvrtý a poslední,“ řekla Melis a stáli před dalším nevěstincem.
„To jste jich moc neměli.“
„Ale měli, jenže ten zbytek potom ztratil kvalitu služeb,“ řekla Melis mírně sklíčeně.
„Mám male tušení proč.“ Jinými slovy se změnil personál, to znal. Melis se s tím zkrátka nepáře. Až jej zajímalo, jestli to všechny čarodějky vidí stejně, nebo jen ona.
Melis se podívala na strážné. „Stejný postup.“
Vstoupili dovnitř a opět to vypadalo, že jsou zde hodně kvalitní služby. Krásné dívky byly jen spoře oblečeny a postávaly okolo. Skoro až litoval, že vyšetřování probíhá za bílého dne. Až jak padne noc, se stává z nevěstinců to pravé místo neřestí. U Qeen to probíhalo hodně podobně, ale ona se snažila svůj byznys rozjet více s alkoholem, službami a především i s jinou zábavou než jen dívky. Qeen prostě chtěla, aby Korzet byl místo dobré zábavy a nejen sexu.
„Paní Melis,“ začal muž za pultem. Malý s uhlazenými vlasy a kulatými brýlemi. „Jako obvykle a tady pro doprovod rovněž něco nebo počká?“
„Nedočkal by se, špunte,“ během toho se na něj Melis jízlivě usmála. „Dneska ne. Hledám ale mého chlapce.“
„Jistě, nechám vám ho poslat dozadu. A prosím, paní Melis, neříkejte mi tak.“
„A jak vám mám říkat. Všechny místa, která navštěvuji, vedou špunti jako ty, tak proč bych si měla pamatovat vaše jména?“ odvětila Melis s úsměvem na rtech.
Pak vyrazili do zadní místnosti. Nebyla nikterak velká a sloužila jen k rychlovkám.
„Všude tě na začátku oslovili stejně,“ podoktl, když byli sami.
„Někdy potřebuji upustit trochu páry,“ otočila se na něj. „Neměla jsem tě za svatouška, nebo se snad mýlím?“
„Ne nemýlíš.“ Melis se pak na něj znovu jízlivě usmála.
Dříve než prostitut dorazil, Melis si natáhla šátek přes pusu a nasadila si kápi. Nechtěla, aby ji některý z jejich mužů nebo chlapců poznal. Navíc si někdy brala ty, co uspokojovali i Glesis.
Chlapec dorazil, dobře si ho prohlédl. Mladý a velice pohledný, mohlo mu být sedmnáct. Napadlo ho, že Melis už není nejmladší a s těmihle si jen dokazuje, že to má stále v sobě.
„Posaď se,“ začal a Melis stála potichu v rohu. Mladík nezaváhal a hned si sedl. Podíval se na Melis a ta mu kývnutím potvrdila, že mají správného.
„Nastav ruku,“ řekl.
„Děje se snad něco, pane?“ Přesto mladík nastavil ruku a nervózně se po obou díval.
Vytáhl lahvičku a polil mladíkovi ruku svěcenou vodou, ale nic se nestalo. „Můžeš jít.“ Díval se, jak mladík odešel a čichal si k ruce.
„Zkontrolovali jsme jich deset a žádný to nebyl. Kde je druhý z tohoto bordelu,“ schoval během toho lahvičku.
„Žádný už není,“ odvětila Melis.
„Ty se s tím moc nesereš co?“
Melis se zasmála. „Žádná čarodějka se s chlapem nesere. Napadá tě něco?“
„Přemýšlím.“ Nic jej totiž nenapadlo a ani si nevšimnul, že by je někdo sledoval.
„Je čas obědu a kousek odsaď dobře vaří, budeš přemýšlet u jídla.“
Melisina hospoda byla pěkná, ovšem u ní ani nic jiného nečekal. Vždyť to byla dvorní čarodějka. Navíc po prvních doušcích lahodného piva očekával, že kuchař bude stejně dobrý. Celkově tato hospoda působila dobrým dojmem. Bylo mu ale jasné, že je pouze pro vybranou společnost. Podlaha nijak nevrzala, na stěnách visely tapety s gobelíny a sem tam nějaký obraz. Celá hospoda byla ovšem v temnějším duchu, okenice byly zavřené a svítilo se jen svíčkami a olejovými lampami. Dodávalo to však správnou atmosféru. Místní dívky měly navíc velice podobný účes a stejně rudé šaty. Nemohl si ale pomoct a připadalo mu, že zde najde i jiné služby kromě jídla a piva. Pak uviděl jednu dívku vycházet zpoza rohu, jak si navíc utírá pusu. O chvíli později pak vyšel spokojený zákazník.
„Tak co, líbí se ti tu?“ začala Melis s šibalským úsměvem na tváři.
„Mám pocit, že jsem nevhodně oblečený.“ Melis se zasmála. „A že zde najdu i jiné služby než jen jídlo.“
„Jsi dobrej. Všechny zdejší holky jsou děvky, ale zde se poskytuje jen orální uspokojení tamhle vzadu. Je jim ale jedno zda jsi muž nebo žena. Chodím sem však jenom na jídlo, protože zdejší kuchař je bůh.“
„Jen na jídlo?“ divil se, tohle nebyl její styl.
„Zkusila jsem pár holek, ale je mi to nepříjemné. Říkala jsem zdejšímu majiteli, aby rozšířil nabídku, ale nechce z toho mít řádový bordel.“
„Pravdou je, že tohle je dosti originální.“ Napadlo ho, že by to měl probrat s Qeen.
„Máš snad zájem?“ Pak se mu ale podívala přes rameno. „Počkáš, protože naše jídlo je tady.“
Kdy vůbec objednala, pomyslel si. Pak už ovšem nic neříkal a jedna vyvinutá žena jim přinesla velký tác s pečeným uzeným na česneku. Ta vůně byla silná a museli ji cítit snad všichni v této místnosti. Samotná pečeně vypadala úžasně, ale mírně ho zaráželo kolik jí je. Celou pečeni ve dvou nemohli sníst a navíc Melis propustila stráže na jídlo. Další dívka ještě přinesla příbor s talíři a pečivem a ihned se pustili do jídla.
Když jedl, připadal si jako v pohádce. A nejen, že ta pečeně vypadala neodolatelně, ale její chuť se snad nedala ani popsat. Pečivo bylo ještě čerstvé a sem tam ho namočil do omastku, ve kterém plaval nakrájený česnek na plátky. Česnek byl zároveň silný, až se potřeboval napít piva. Všiml si ovšem Melisy, jak si ke každému soustu ještě dává i česnek z omastku. Přišlo mu to divné, protože už maso bylo silně cítit a řekl by, že pro některé až moc.
„Ty máš asi ráda česnek co?“
„Zbožňuji ho.“ Melisa si ukrojila kus masa, pak ho vyválela v omastku a z něj potom vybrala další plátek česneku.
„Já myslel, že čarodějky jí jenom saláty a podobně kvůli postavě.“
„Je to sice k neuvěření, ale i já jsem byla taková. Zajímala jsem se o stav na univerzitách, balila důstojníky, snažila se být co nejkrásnější, aby mi ostatní čarodějky záviděly a mít dokonalou postavu. Pak jsem ale pomocí své mistrové získala tuhle práci. Sledovat politiku už nemusím, to za mě dělají jiní. Balit důstojníky už nepotřebuji, mám to, co jsi dneska viděl a předem vždy vím, co dostanu. A dokonalou postavu mám pořád, udržuji si ji pomocí magie.“
„To zní jako dokonalý život.“ Je to dokonalý život.
„To ano. Škoda jen, že mi je sedmdesát.“
„Nevypadáš na to.“ Sedmdesát, pomyslel si. Byla skoro třikrát starší než on, ale přesto měl na ni chuť. Když teď nad tím přemýšlel, vlastně nevěděl, co ho na ní doopravdy přitahuje.
„Tak jako všechny čarodějky i já si pomocí magie upravuji vzhled.“
Během celého rozhovoru si vychutnával jídlo, jak jen mohl. Snědl toho více, než plánoval a nemohl zkrátka přestat. Byl ovšem udiven, kolik toho snědla Melis, a především česneku. Sem tam se na ně hosti podívali kvůli té vůni, ale jinak je neřešili, protože sami měli výtečná jídla.
„Nyní jsem po jídle.“ Melis odložila příbor a utřela si pusu. „Přišel jsi na něco?“
„Kromě toho, že tady dobře vaří a pivo je tu dobré jen to, že ta elfská dívka pořád po nás pokukuje.“
„Máš dobrý postřeh.“
Bylo mu divné, že si toho Melis nevšimla. „Co když je to jen náhoda?“
„I tak ji prověříme.“
„Dobře. Nějaký návrh na plán?“
„Objednám ti ji dozadu a tam ji zmáčkneme. A nezapomeň si do rukou rozetřít svěcenou vodu.“
Podivně se na Melis zadíval. „Upír a tady mezi lidmi?“ Ano zkoušeli už hochy v nevěstincích, zda nejsou upíři, ale jen kvůli nákaze. Co by dělal upír na místě, které Glesis nenavštěvovala, ještě při jejich choutkách, jenž zde nenaplní.
„Podívej se na to prostředí, je to geniální.“
Měla pravdu, bylo to dokonale prostředí. Ale jestli byli upíři i tady znamenalo to, že nákaza je rozlezlá po celém městě. „Dobře.“
„Běž už dozadu a já vše dohodnu s majitelem.“
Zvedl se a šel dozadu. Místnost byla malá ale pěkná, lehce potemnělá a uprostřed bylo pohodlné křeslo. Rozhodl se do toho křesla usednout, aby nic nevypadalo podezřele. Do rukou si rozetřel svěcenou vodu tak, aby měl ještě vlhké ruce. Podíval se na vedlejší dveře a doufal, že tam Melisa čeká.
Po chvilce přišla dívka. Nejdříve elfka zavázala závěsy a stuhu vyhodila ven na znamení, že je obsazeno. Pak si beze slova klekla a chystala se mu začít sundávat kalhoty. Podíval se jí do tváře a zaváhal. Jako kdyby viděl Merill, jen s jinými vlasy, které měla černé jako noc. Vzpomněl si rázem na Mittas, jak byla zoufalá a jak se mu tehda nabízela. Jak by asi skončila, kdyby ji opravdu někde vysadil v nějakém městě, taky by zrovna někomu rozvazovala kalhoty a chtěla platícího uspokojit? Vrátil se však zpět do reality a uvědomil si, že má kalhoty skoro dole. Dotkl se svými rukama těch jejich a elfka sebou škubla, jako by ji něco popálilo. Byl to doopravdy upír. Dívka nevěděla, o co se jedná, ale už nestihla nic udělat. V následující chvíli se otevřely boční dveře a dovnitř vstoupila Melis s provazem v ruce. Elfka se chtěla bránit, ale chytl ji za ruce a než stihla zakřičet, Melisa jí ucpala pusu. Svázali dívce ruce a chystali se ji odnést pryč.
„Měla jsi pravdu.“
„Já vím,“ pronesla jízlivě Melis. „Mimochodem jen tak mezi námi,“ hodila po něm zajímavý pohled. „Kdyby byla čistá, nechal bys ji to dokončit?“
Neodpověděl.
Myslel si, že dostat eflku s pytlem na hlavě skrz město bude problém, ještě když měla rudé šaty a to za bílého dne. Připadalo mu to jako šílenost, ale mýlil se, šlo to hladce. Jakmile Melis viděla někoho ze strážných, ihned je zavolala a ti jí pomohli. Elfce však museli přikrýt všechny volné prostory kůže, protože jakmile se dostala na denní světlo, ta se jí pálila. Celé to však dávalo smysl. Elfka chodila klidně na veřejné místo, ale to bylo ukryté před denním světlem a tím pádem měla výborné krytí.
Ve vězení elfku připoutali ke křeslu. Řemen jí zatáhli kolem rukou, nohou a krku. Sundali jí pytel z hlavy, ale roubík jí ještě nechali. Nejspíše měla tušení, o co jde. V její tváři ale viděl zmatení a strach. Začal zároveň přemýšlet, zda má na to, aby byl u mučení. Přece jenom bylo to úplně něco jiného než boj a jeho hrůza.
Melis se k elfce postavila zezadu a natáhla jí ruku, pak jí na ni pustila denní světlo přes okno. Elfka začala přes roubík křičet a snažila se vytrhnout z křesla. Pach spáleného masa pronikl vzduchem, ale když se podíval na Melis, ta se ani nehnula. Melisa pustila elfce ohořelou ruku a strážný ji zpět připoutal k židli. Melisa jí sundala zezadu roubík a elfka měla slzy na tváři.
„Kde mají doupě ostatní upíři a kolik vás je?“ zeptala se Melisa z poza ní.
Elfka nic neříkala. Musela si uvědomovat, že je mrtvá. Slzy se jí navíc po tváři roztekly jako potůčky.
„Před chvíli jsem ti dala možnost okusit denní světlo a to se ti moc nelíbilo. Tak mluv, děvče.“ Melis mluvila chladně a pohrdavě.
„Když vám to řeknu, zabijete mě.“ V hlase byla zoufalost, ta dívka nechtěla umřít.
„Ano, ale když nám to řekneš hned, odpustíš si tím mučení a dostaneš rychlou smrt.“ Melisa byla nepřirozeně chladná, nedal to ale na sobě nijak znát.
Elfka se rozbrečela, jak jen mohla. „U jižní brány jsou stoky, jsou tam značky. Je nás šest.“
Melisa se podívala na jednoho ze strážných a ten uchopil velkou sekeru. Postavil se za elfku a pomalu se napřahoval.
Podíval se na strážného a pak na elfku. Slzy už jí však netekly a v její tváři viděl už jen smířenost se smrtí. Elfka se mu podívala do očí a naposledy se usmála, jako by v nich něco našla. V následující chvíli sekera elfce utnula hlavu, která nejdříve dopadla zpět na krk a pak se svalila na zem. Byl to čistý sek, strážný se trefil mezi obratle.
„Její tělo spalte!“ řekla rázně Melis. Pak se otočila na něj a naznačila mu, ať jde s ním. Když byli venku z cely, pokračovala dál a on vedle ní. „Vypadals, jako by ti jí bylo líto,“ škádlila ho Melisa.
„Zaútočíme dneska v noci.“
„Zaútočit na upíry v noci? Zbláznil ses?“
„Uvědom si, kde jsme ji našli. Určitě nás někdo viděl a budou se chtít domluvit na dalším postupu. Musíme je překvapit.“
„Dobře, svolám chlapy. Sice z toho nebudou nadšení, ale máš pravdu.“
Melis odbočila a vydal se sám do svých komnat. Něco se mu na Melis ale stále nezdálo. Viděl jaká je a kolik jí je, avšak pořád s ní chtěl strávit noc. Pak mu to došlo, Melis u sebe musela mít nějaký artefakt. Nejspíše to byl její náhrdelník nad prsy, což samo o sobě bylo nebezpečné pro muže. Proto předmět podcenil a nevěnoval mu pozornost vzhledem k tomu, co s ním dělala přitažlivost Melis. Měla to dobře vymyšlené a jemu se to tak celé čím dál více nelíbilo. Rozhodl se, že musí Melis pustit k ledu.
Po cestě do svých komnat ho zastavil rádce. Ani neznal jeho jméno. Oba dva šli vedle sebe na jeho cestě.
„Jak pokračuje lov?“ začal rádce.
„Řekl bych, že dobře, pane rádce. Když se zadaří, bude po všem ještě dneska.“
„To zní dobře. Ale přijde mi to příliš jednoduché.“
To mně taky. „Věřím, že čarodějka Melis má vše pod kontrolou, a kdyby se jí něco nezdálo, jistě by mě upozornila.“
„Dám vám jednu radu.“ Oba se zastavili a podívali se na sebe. „Melis není taková, jak si myslíte. Dejte si na ni raději pozor, už jen z důvodu, že je i právník.“ Rádce se otočil a odešel.
Sledoval rádce, jak odchází a potvrdil si svoji teorii o Melis.
Zavřel knihu kronik města a o upírech nic nenašel. Protřel si oči a nakonec složil ruce před tváří a opřel se o ně. Vzpomněl si na tu elfku. Na ten její pohled a úsměv. Na to jak moc byla podobná Merill. Vzpomněl si, jak jí sekera projížděla krkem, ale ona se stále na něj dívala s úsměvem na tváři. Viděl i, jak se její hlava kutálela po těle a nakonec spadla na zem.
Opřel se do křesla a napil se vína. Litoval ji. Proč ji ale litoval, vždyť to byl upír, který lidem saje krev a jeho práce byla, aby je zabil. Tak proč ji litoval? Pak mu ale střelilo v hlavě, co když byla nevinná a stala se upírem proti své vůli? Možná o tom doupěti věděla jen proto, že byla zoufalá a potřebovala pomoc. Ale pak od nich odešla a žila zpět svůj život šenkýřky a prostitutky zároveň. Znova se napil vína. Pochyboval o své práci a vzpomněl si, jak viděl vinné lidi umírat. Lidé co byli dopadeni díky němu za jakýkoliv čin a byli popraveni, ho pak na popravišti proklínali a volali ho. Vždy ale měli ve tváři zlost a prahli po pomstě, ona ale ne. Proč ona ne? Co znamenal ten úsměv? To opravdu byla ráda, že poslední věc, kterou uvidí, byla jeho tvář? Tvář muže, kterého měla před tím v hospodě uspokojit? Mohla to být pouze lítost za to, že před jeho očima zabiji nevinnou?
Opřel se zpět o stůl, pochyboval. Co když udělal nesprávnou věc. Kdysi si slíbil, že vždy prozkoumá všechny informace, než bude dělat svoji práci. Vzpomněl si na Adel a gargoyla. Opravdu musel zemřít jen proto, že to byl gargoyl? A co ta elfka, musela zemřít jen proto, že měla špičaté zuby? Věděl, že jeho práce bude těžká, ale tohle jej nenapadlo. Znal přísloví, když se kácí les, tak lítají třísky, ale měl na to? Zabít někoho kdo si to podle něj zaslouží, byla jedna věc, ale zabít nevinného bylo úplně něco jiného. Napadlo ho, že on ji nezabil, ale byl to on, kdo na ni upozornil. Mohl to nejdříve promyslet a udělat to jinak, ale dostali by odpovědi, které hledali? To už se nikdy nedozví. Bylo to stejné jako v Mittasu, tam taky spálili město a jejich obyvatele kvůli němu. I tam si říkal, že to není jeho vina, ale přesto byl hlavním aktérem té události. Navíc se pak řád Černého Měsíce začal mordovat mezi sebou, což jej definitivně zničilo. Stalo by se i tak kdyby město neshořelo? Nevěděl. Bylo to zase stejné, jeho cesta byla trnitá.
Podíval se na hořící svíčku. Muselo to tak být, ujistil se. Ne vždy to prostě jde, jak si přeje. Jinak to nešlo a musí se přestat zabývat obdobnými pocity, jinak zešílí. Jednou si tuhle cestu vybral a musí nést i její následky. Jen tak se stane dokonalým lovcem, jinak to nejde.
„Promiňte, pane.“
Oslovení od vojáka jej vytrhlo ze zamyšlení.
„Mám pro vás vzkaz od čarodějky Melis. Vše už připravila a za hodinu vyrážíte. Sraz je u brány.“
Pokýval hlavou a voják odešel. Podíval se zpět na svíčku, všechny následky, jinak to nejde.
Dopil lektvar a viděl, jak se k němu blíží Melis s deseti muži. Místo o kterém mluvila elfka bylo blízko. Někteří by řekli možná až moc, ale jak se to říká, pod svícnem je největší tma.
„Připraven?“ zeptala se Melis a muži se před ním seřadili.
„Ano.“ Podíval se jim do tváří, viděl mladé i staré oči. Napadlo ho, kolik se jich asi vrátí. „Máte nějaké otázky?“ zeptal se jich.
„Já jestli můžu, pane.“ Voják se nejdříve podíval na Melis a ta mu to kývnutím povolila. „Jak je to s česnekem, pane?“
„Dobrá otázka. Slabší upíři ho nemají rádi, ale silnějším nevadí. Všichni ale u sebe máte svěcenou vodu a ta platí na všechny bez rozdílu.“
„A co stříbro, pane,“ zeptal se jiný.
„To upírům vadí. Ale nebojte se, dají se zabít i ocelí. Zkrátka je rozsekejte, jak by to byl někdo, kdo vám svedl ženu.“ Vojáci se zasmáli, odlehčil situaci.
„A co kůl do srdce, pane,“ zeptal se další voják.
„A koho by to nezabilo.“ Zasmáli se znovu. „Jestli už nemáte žádné, otázky vyrazíme.“
Vojáci byli docela klidní. Melis jim totiž řekla, že kdyby je pokousal upír, dostanou lektvar proti přeměně. Ještě je pak navíc pošlou do kláštera na posvěcení. S tou přeměnou to bylo složitější, ale nač je znervózňovat.
Měsíc byl již vysoko a město bylo klidné. Vzduch byl svěží a chladný, zima se blížila. Když procházeli ulicemi, sem tam viděli prostitutku, co stála na svém místě a čekala, až si ji někdo zaplatí. Nebo viděli nějakého opilého muže, co se vrací z hospody. Během cesty už ovšem přemýšlel, jaké kouzla použije. Moc dobře si uvědomoval, že když použije něco silného a trefí v kanálech sloup, nebo nosnou zeď, mohlo by to mít fatální následky. Rozhodl se, že bude používat kouzla na jednotlivce, kvůli ovládání. A když už nějaké silné kouzlo, tak ho musí maximálně kontrolovat.
Došli ke stokám a zazněly poslední rozkazy. Nervozita byla na místě, ale nikdo ji nedával najevo. Vojáci pak otevřeli stoky, ze kterých vytékal potůček čehokoliv. Mezitím se s Melisou posilňovali pomocí magie, pak všichni vešli dovnitř.
Jakmile vstoupili do stok, pocítili hrozný zápach. Ve stokách toho bylo spousta. Nikdo ale nechtěl vědět co přesně. Bylo zde ticho a šli podle značek, o kterých mluvila elfka. Chodby však byly vysoké jak jeden a půl muže a široké pro tři. Co chvíli před nimi proběhla nějaká krysa s vřískotem a nemálo z nich se jim pokoušelo zakousnout do bot. Procházeli spousty tunelů a kanalizací. Moc dobře věděli, proč si sebou berou mapu. Kdyby se tu ale někdo ztratil, tak by se odsaď nedostal. Před nimi se objevila další část s potůčkem, byla docela široká a nikoho netěšilo, že do toho musí šlápnout. Na smrad si už trochu zvykli, ale čím dříve to projdou tím lépe.
Celou cestu drželi formaci pět vojáků vzadu a pět vojáku vpředu, on a Melisa byli uprostřed. Všichni už navíc měli pocit, že se blíží k danému místu. Snažili se jít co nejtišeji, avšak najednou se jeden z vojáků vepředu zastavil. Všichni byli napjatí a sledovali ho. Voják v čele se různě nakláněl a zkoumal temnotu před sebou, ale nakonec jen kývnul, že to nic nebylo a vydali se dál.
Postupovali dál, když se objevili ve starých katakombách pod městem. Dostali se do velké místnosti se spousty sloupů a cítil, že už jsou opravdu blízko. Najednou přišel křik zezadu a všichni se otočili. Jemu však došlo, že to přesně upíři chtěli a proto se díval stále dopředu, kde se mu najednou zjevily obrysy postav. Natáhl před sebe ruku a vypustil střelu. Ozářil náhle okolní temnotu a odhalil nepřátele. Střela proletěla kolem vojáka a zasáhla upíra do hlavy, jejíž značnou část utrhla. Rozhlédl se kolem a viděl, jak jsou upíři všude a napadají nic netušící vojáky, kteří se snažili krýt štítem. Muselo jich být aspoň čtrnáct, ale nehodlal je hned počítat a rozhodl se zaútočit na dalšího. Chystal se vyslat další střelu, ale povalili ho na zem. Upír ho pevně chytl za vestu a ve tváři měl čirou chuť po krvi. Snažil se mu kousat do tváře, ale zuby jen narážel do helmy. Držel sice upíra pod krkem, ale nebyl si ho schopen dostat pořádně od těla. Proto upíra párkrát udeřil pěstí do tváře, aby povolil z jeho strany tlak. Upír na něj ve zlosti zasyčel, avšak tím se nadzvedl a dopřál mu možnost šáhnout za opasek pro dýku. Následně ji upírovy vrazil skrz oko až do mozku, když se znovu chystal zaútočit svými špičáky. Dýka prošla až lebkou ven a upír strnul v půlce pohybu. Odhodil tělo na stranu a podíval se na Melisu. Stála zády ke sloupu a držela před sebou magický štít. Tři upíří jí do něj mlátili a její štít zářil jako hvězda na noční obloze.
Přestal Melis řešit a hledal nejbližší cíl. Ani se nezvedl a viděl kousek od sebe, jak jeden upír na zemi trhá hrdlo a saje krev již mrtvému vojákovi. Vzal meč z vojákových mrtvých rukou a sekl upírovi po krku. Voják se staral o meč dobře a ten bez problému oddělil hlavu od těla. Postavil se na koleno a zahlédl, jak na něj běží další upír. Vrhnul po upírovy telekineticky meč a ten se mu zasekl hluboko do hlavy. Podíval se na Melisu a stále měla tři upíry u sebe. Rozhodl se využít její štít a vyvolal parsek energie, navíc měl upíry ze svého pohledu v řadě. Paprsek následně prozářil tmu a narazil do břicha prvního upíra. Kouzlo prošlo skrz tělo upíra a ten se svalil na štít. Paprsek však postupoval dále a narazil do ženy, kde jí propálil hrudník. Třetí upír se otočil k němu a paprsek mu zasáhl krk, který pak zmizel.
Postavil se na nohy a rozhlédl se. Několik vojáku se drželo na nohou a bojovali se svými nepřáteli. Uviděl však, jak se na něj řítí další upír. Byl již nebezpečně blízko a sáhl dozadu pro meč, ale nic nenašel. Příliš pozdě si vzpomněl, že o meč přišel. Než stačil začít čarovat, upír ho nabral a praštil s ním o sloup. Oba stáli na nohou a upír se mu snažil dostat ke krku, nejslabšímu místu. Držel si upíra od těla, ale pak ho od sebe odrazil a začal jej mlátit pěstmi. Pokované rukavice se projevily a při první ráně vyrazil upírovi pár zubu, přičemž mezi nimi byl i jeden špičák. Poté chytl upíra a pořádně s ním praštil o sloup. Pevně si upíra přitáhl za vlasy a mlátil jeho hlavou o sloup, dokud neslyšel, jak křupla lebka. Zadýchaně se otočil a spatřil, jak se na něj řítí další. Už se na upíra připravoval, ale v následující chvíli ho dostala Melis pomocí magie. Rozhlédl se, boj byl u konce. Zbylí vojáci rozsekali posledního upíra, co se hýbal a tím to definitivně skončilo. Všichni byli zadýchaní a unavení, šest vojáků navíc leželo na zemi mrtvých a ti zbývající sotva stáli na nohou.
„To sis ty vole nemohl říct o meč, než jsme tu šli!?“ štěkla mu Melis do tváře, když kolem něj procházela. Rozhlédla se po spoušti. „Ksakru! Ta elfská čubka nám lhala. Co s těmi těly?“
„Měli bychom je spálit, ale kouř by nás mohl udusit.“ Vytáhl mapu a začal hledat, kde jsou. „Támhle by měl být kanál na povrch. Nataháme těla tam a tam je taky spálíme.“
„Dobře, a jak to tady skončíme, zajdi si za naším kovářem pro vybavení.“ Chystala se dát do práce, ale zastavil ji.
„Melis, je tady více těl, nemuseli jsme dostat všechny.“
„Já vím, Erich bude nasranej.“
Po cestě zpět přemýšlel nad upíry. Všichni byli zdivočeni v touze po krvi a vůbec se neovládali, v současné podobě to byli spíše zvířata. Nejspíše za to mohlo, že byli ve stresu z lovců a zároveň měli žízeň. Vůbec se neovládali, bylo to až nepřirozené a něco je vydráždilo. Navíc museli být přeměněni nedávno a dotyčný si nejspíše nepřál, aby tohle byly dokonalé stvoření, ale aby jich bylo hodně. Vytvořit silného upíra nebylo jen o předání jedové krve. Tohle byli všichni nižší upíři a jen díky tomu ten boj přežili. Měli štěstí, že zde s nimi nebyl žádný z vyšších upírů, protože ti jsou silnější a hlavně rychlejší a jejich schopnosti jsou jednoznačně nezanedbatelné. Nakonec si položil důležitou otázku, jsou tady i vyšší upíři? A proč se nezapojili do boje? Upíři jsou jako rodiny a nenechávají si masakrovat svoje příbuzenstvo, hlavně ne vlastní členy rodiny. Tak či onak, tohle nevěstilo nic dobrého a musel vymyslet nový plán, jestli chtěl výplatu.
„Takže nevíte, kolik jich přežilo,“ pronesl Erich klidným hlasem a stále se díval na rodový znak medvěda.
„Možná pár, možná nikdo, lorde,“ řekla Melis.
„Možná. Šest mužů mrtvých a jejich rodinám ani nemůžeme ukázat těla. Je jen otázkou času, až se budou šeptat zvěsti na tržnících. A to se nám to do teď dařilo držet v tajnosti.“ Erich se na ně otočil a pomalu šel ke stolu. „Selhali jste. Co mi k tomu řeknete vy. Pozvali jsme si vás tady, ať to vyřešíte. Připojte se do této diskuse,“ pronesl rázně.
Byl ve špatné pozici a moc dobře si to uvědomoval. „Podle mě, lorde Erichu, jsme je nedostali všechny. Musíme je vlákat do pasti nyní my. Musí hrát podle našich pravidel.“
„Jak byste toho chtěl dosáhnout?“ ozval se rádce.
„Zítra se přece koná ten svátek. Ale dneska o půlnoci necháme udělat modlitbu za vaší manželku a dceru, lorde. Řekněte lidem, že všichni musí dorazit ke svatyním. Během toho bude sesterstvo kropit svěcenou vodu mezi lidi. Nakonec se pak každý člověk musí pomodlit ale s tím, že ponoří ruce do svěcené vody. Lidem se řekne, že je to stará tradice, která byla nedávno odhalena v prastarých spisech. Sice budou měšťané nedůvěřiví, ale udělají to. Samozřejmě musí být stráže v pohotovosti.“
Chvíli bylo ticho a všichni přemýšleli, než se ozvala Melis. „Nemáme tolik svatyní.“
„To nevadí. Prostě pošleme sestry do části, kde nejsou a zkrátka se tam lidi jen shromáždí.“
„Co paladinové?“ zeptala se Melis.
„Ty bych do toho nezatahoval, vzbudí to pozornost.“
„Jak poznáme, že tam jsou všichni?“ Teď se pro změnu ozval rádce.
„Když to rozdělíme na ulice, lidi sami poznají, že někdo chybí a vojáci to poznají na nich. Během toho rozmístíme vojáky ke každému vchodu u kanalizace, ale musí být schovaní.“
„A co když upíři nevylezou.“ Teď to byla Melisa.
„Budou tím ale riskovat, že se nechají odhalit. Problém by mohl být ale u zlodějů. Prostitutky dorazí určitě, ale zloději to nevím.“
„O zloděje se nemusíte bát. Náš kapitán stráží má hodně dobré praktiky, dorazí minimálně ze strachu z něj,“ řekl s úsměvem rádce.
Všichni se pak dívali na lorda Ericha, byl vážný, ani se nehnul. „Udělejte to.“
„Lorde Erichu, dovolil bych si ještě navrhnout, ať zkontrolujeme všechny vojáky předem.“
Lord Erich jen kývnul a s Melis vyšel ven, rádce zůstal. Melis ho ale ihned za dveřmi zastavila.
„Neřekl jsi mi, že máš plán,“ vytasila na něj sotva se zavřeli dveře.
„Napadlo mě to těsně před tím.“
Melis ale nic neřekla a jen odešla. Než stačil jít, objevil se vedle něj rádce.
„Povězte mi, co se tam stalo,“ zeptal se rádce a oba se rozešli chodbou.
„Přepadli nás. Co je s Melis?“
„Nemá ráda, když má někdo před ní tajnosti.“
„To vás musí milovat.“ Oba se pousmáli. „Myslíte, že ten plán uspěje?“
„Možná ano, možná ne. Ale jak skončí, odjedete.“ Jakmile to rádce řekl, nebyl si jistý, zda mu na tváři vidí úsměv či ne. Rádce pak odbočil do jiné chodby za svými povinnostmi a pomyslel si, že ho to ani nepřekvapuje.
„Tak co bys potřeboval, synku,“ zeptal se velký starý kovář s šedivým knírem a dále mlátil do kovadliny kladivem. Jiskry létaly na všechny strany, ale kovář byl veterán svého řemesla a pokračoval dále. Ten muž pocházel z dalekých severských království, známé pro svou ukrutnou zimu a divokou přírodou. Sever je plný legend, rovněž jako jeho údajně nekonečné ledové pláně.
„Bastarda.“
„Říkali mi, že přijdeš. Zkus si tenhle.“ Ukázal kovář na meč kladivem a dal se zpět do práce.
Uchopil meč a párkrát s ním švihl. „Je dobrý.“
„Ještě aby ne, je ze slitiny šedé a rudé oceli. Hlavně je to ale moje osobní práce,“ zasmál se kovář pod velkým vousem.
„Vy mícháte šedou ocel s rudou? Myslel jsem, že to nejde,“ dále si prohlížel meč ve svých rukou. Byl celý šedý s jedním žlábkem na krev, ten byl rudý. Ostří bylo více kováno do středozemního než severního stylu, ale obsahoval prvky obou kultur. Záštita meče byla zaoblená a na jejich koncích se nacházely malé kovové ulity. Hlavice meče byla jednoduchá a vypadala jako hranatý váleček, který se rozšiřoval. Rukojeť byla v půli rozdělena a obmotaná točeným drátem.
„Správně by se to dělat nemělo, ale je to starý rodinný recept dědy mého děda. Hlavní trik spočívá v kalení.“ Během toho dále pracoval u kovadliny a výhně. „Vlastně znám lidi, co to dělají, ale jejich zbraně jsou nekvalitní a ocel praskne. To co držíš v rukou je generacemi prověřený kov.“
„Děkuji.“ Kovář mu na to pokýval. Hodlal už odejít, ale něco ho napadlo. „Děláte i kratší zbraně?“
„Co máš na mysli, synku,“ kovář vůbec nepřestal v práci.
„Jednou jsem to viděl na obrázku, je to kratší než krátký meč ale delší než dýka.“
„Jak se to jmenuje?“
„Nemůžu si vzpomenout, ale nosí se to za tělem podél opasku a rukojeť jen kousek přesahuje tělo, aby se zbraň rychle tasila. Čepel je mírně zahnutá a zbraň se dá držet vícero způsoby. Pochází z jihu u císařství.“
Kovář přestal pracovat a zamířil na něj kladivem. „Nevím, co máš na mysli, synku, ale zní to jako dobrá záložní zbraň. Nemám zrovna co dělat až tohle dokončím. Stav se pozítří, synku,“ dal se opět do práce.
Asi říká synku všem, pomyslel si. „Kolik vám je?“
„Pětapadesát, synku.“
„Jak dlouho už jste kovářem?“
„Už jak jsem byl malej, mě táta učil a já učím svýho syna. Ale on bude touto dobou zase zalezlej s tou holkou.“ Oba se pousmáli. „Pěkná holčina to je a šikovná.“
Chvilkově ho napadlo, zda není ta holka nebo jeho syn jeden z těch upíru. Doufal ovšem, že ne, už jen kvůli té zbraně.
Blížila se půlnoc, lidi se shromažďovali na daných místech a všechno zatím probíhalo, jak mělo. Sledoval měšťany, jak se stavějí na svá místa a zatím nic podezřelého neviděl. Pak se sestra z Věčného Slunce postavila před shromážděné a zeptala se, zda jsou tady všichni. Díval se na lidi, ale neviděl žádné naklonění hlavy, žádný šepot či pochyby, zkrátka nic co by naznačovalo, že někdo chybí. Nemeškal a vydal se na jiné setkání.
Procházel temným městem a dorazil k další skupině, ale strážní mu oznámili, že je všechno v pořádku. Pokračoval tedy dál. Pak ale viděl běžet jednoho vojáka. Zastavil jej a spustil.
„Mluv.“ Voják byl zadýchaný, ale potřeboval informace.
„Chybí jedna žena. Její děti tam jsou, ale ona ne.“
„Kde to je?“
„O dvě ulice dál, pane, pak uvidíte světlo.“
„Dobře, řekni Melise, že se tam vydám a teď běž.“ Ihned vyběhnul.
Jakmile dorazil na místo, přešel k velícímu vojákovi. Přišel co neblíže k němu a mluvil tichým hlasem. Zároveň pozoroval lidi a viděl jim na tvářích neklid.
„Co víte,“ zeptal se vojáka.
„Nedorazila jedna žena. Její dvě děti tvrdí, že se necítí dobře, pane.“
„Jinak jsou tu všichni?“
„Ano, pane. Nechtěli jsme tam jít, protože je nás málo.“
Bylo jich málo na tolik lidí a k tomu neznali všechny podrobnosti. „Kde je ten dům?“
„Běžte po té ulici, u toho domu stojí jeden z mých lidí.“
„Dobře, začněte.“ Vydal se k domu a slyšel, jak začínají modlitbu. Ani sesterstvo nevědělo, o co se jednalo, bylo to tak lepší.
U budovy stál jeden z vojáků a moc klidně nevypadal. Když ho posílal zpět, působil šťastnější. Podíval se na budovu a potom vytasil meč. Udělal to radši hned, než aby to potom nestihl. Jestli mělo dojít na boj, upír ho určitě přepadne ze zálohy a tím pádem nebude mít čas čarovat. Otevřel si nezamčené dveře a vstoupil dovnitř. Byl to starší dům bez jakéhokoliv zkrášlení. Jakmile ale vstoupil, pocítil spousty bylin, ta žena musela být bylinkářka.
Pomalými kroky pokračoval dovnitř a prkna pod ním vrzala, za což nebyl nikterak vděčný. Vládla zde naprostá temnota. Na zdech visely usušené byliny a jejich vůně byla až omamná, což mu vadilo. Hledal mezi nimi nějaké jedovaté rostliny, ale rozhodl se, že to udělá až potom. Ucítil ovšem za sebou nezvyklý závan, neváhal a máchl za sebe mečem. Žena se však vyhnula jeho zbrani úklonem příliš rychle na to, jak staře vypadala. Promáchnutý meč proto bleskově přetočil a rozhodl se, že ji nabere hruškou meče do tváře. Zasadil jí tvrdou ránu a několik zubů jí vyletělo z pusy. Nijak ale na ni nepřestal útočit a navíc ji potřeboval živou. Rozhodl se ji tedy zatlačit ke zdi. Chytl upírku levou rukou pod krk a pravou, ve které svíral meč, ji mlátil rukojetí do tváře. Přitlačil ji ke zdi, ale byl to problém, protože byla silnější než obyčejný člověk. Musel proto neustále používat magii na zesílení. Bylinkářka ale neuměla svoji sílu používat a jen ho neustále kousala, křičela písklavým hlasem a valila na něj oči. Chystal se ji znova udeřit mečem do tváře, ale chytla ho oběma rukama za jeho ruku s mečem. Měl problém, nemohl ji znovu udeřit a zároveň jí musel držet krk. Ten ale nedržel dost pěvně, aby ji mohl přidusit. Napadlo ho, že by mohl telekineticky přivolat dýky, ale nechtěl riskovat, že by jeho mírnou nesoustředěnost využila. Dostal i nápad, že by jí spálil krk, ale to taky nemohl riskovat, potřeboval ji živou. Nakonec se jí rozhodl kopnout kolenem do žeber. Jakmile to udělal, upírku ochromil, že mu pustila ruku s mečem. Ihned upustil meč a zároveň i její krk. Levou ruku ji chytl tu její a pravou se natáhl pro dýku. Vzápětí jí přibodl ruku ke stěně, ale upírka se mu zahryzla do levého loktu. Narazila ovšem na tvrdý ocelový chránič, který neprokousla. Když byla zakousnutá, vrazil jí pěstí do nosu a ten zlomil. Využil nastalou volnou chvíli a přibodl jí i druhou ruku ke stěně. Jakmile bylo hotovo, ustoupil od ní na pár kroků a natáhl svoje ruce k dýkám. Telekineticky je ovládl a zatlačil do zdi, co nejvíce to šlo.
Odstoupil od upírky a oddychl si. Nesnášel, když musel dostat cíl živý, vždy to bylo velice pracné. Podíval se na ni a ona sebou házela a snažila se uvolnit. Nebyl čas, musel jednat.
„Kolik vás ještě je?!“
Nic ovšem neříkala a jen sebou stále házela. Nelíbilo se mu to, ale neměl na výběr. Vytáhl láhev se svěcenou vodou, ucpal ji palcem a chrstl jí trochu na bylinkářku. Ihned zařvala bolestí po spáleném mase.
„Kolik vás ještě je,“ pronesl důrazněji.
Stále žádná odpověď. Neměl na výběr, musel to udělat. Chytl ji pevně pod krkem, aby se nemohla hýbat.
„Vím, že máš venku děcka, takže mi teď řekni, kolik vás ještě je, nebo jsou další na řadě. A je mi jedno, jestli to jsou upíři, ty to rozhodně uvidíš.“
Dívala se mu do očí a přemýšlela. „Blafuješ. Lidi by se dozvěděli pravdu.“
„Víš přece, jaký je lord Erich. Myslíš si, že by nás to nenechal udělat?“
Najednou měla ve tváři strach. „Sedm včetně mě.“
„Co když lžeš.“
„Nelžu.“
Váhal ale měl jasno. „Pokud za dnešní noc napočítáme šest mrtvol, bude jich celkově sedm. Ale jestli ne tak jich bude minimálně devět. Rozumělas!“
Zakývala hlavou a pustil ji. Vytáhl další nůž a rozřízl jí oblečení. Poté ji bodl do starého prsu a krev nabral mezi prsty. Rozetřel si ji a přičichl k ní. Konečně ovšem ucítil, co potřeboval. Upírka nevěděla, o co se jedná a zeptala se.
„Cos to udělal?“
Přitáhl si stoličku a sedl si naproti ní. „Lidová pověra. Dá se údajně podle ní poznat, zda jste přenašeč viru.“ Upírka se na něj zadívala zmateně, rozhodl se jí to vysvětlit, aby zabil čas. „Upíří virus primárně přenáší jen vyšší upíři, ale ženy nižší kategorie jsou výjimkou. Malé procento z nich umí rovněž přenášet virus na jiné lidi, ať už úmyslně či nikoliv.“
„Jak se to pozná?“
„Podle pachu by se mělo dát poznat, zda jste schopna byt přenašečkou. Krev z prsu by měla být cítit po zkyslém mléku smíchaném se zkaženou krví. Není to ovšem nejvěrohodnější metoda, ale dá se pomocí ní alespoň zabránit tvorbě upírů, tedy těch slabších. Vytvořit silného upíra už chce potřebné nadání.“
„V čem je její problém?“
„V zápalu boje se stává, že neteče jen krev od upírky, nýbrž od více lidí. Vzduch je pak nasákly i jinými odéry a hůře se tím určuje, zda dotyčná umí přenášet vir.“
„Aha.“
„Ale divila byste se na kolika místech, se jako první upírkám řežou prsa, aby se to poznalo. Ono výsledek je vždy stejný, upír sice zemře, ale lidi jsou stále nejisti. Ovšem takové pověry vždy z něčeho vycházejí tak nač je nezkoušet.“ Naklonil se k upírce, sice už neměla zájem pokračovat v diskuzi, ale chtěl se ještě zeptat. „Byla jste přenašečkou?“
Váhala zda s ním chce mluvit, ale nakonec svolila. „Jsem bylinkářka a lidi za mnou chodili s problémy. Některým jsem pomáhala i jinak.“
„Jak jste k tomu přišla?“
„Modlila jsem se a jednou mě ve snu navštívila Temná paní a ráno jsem již měla svůj dar.“
Temná paní, řekl si v duchu. Obával se toho a dále přemýšlel nad dnešní nocí.
Nastalo ticho, které upírka prolomila. „To tady teď budeme jen čekat?“ Ve tváři jí viděl smíření s osudem.
„Budeme muset.“
Celou dobu tam jen seděl a díval se na ni. Dlouho ovšem nečekal a přišel voják.
„Pane.“
„Kolik těl?“
„Šest, pane. Všechny jsme je pochytali, jak chtěli utéct. Čarodějka Melis vyslýchá posledního a očekává, že dorazíte.“
„Počkejte mě venku, vojáku. Hned za vámi přijdu.“
Voják potom odešel a zavřel dveře.
Zvedl se a přešel k upírce. „Máte přání, jak to chcete?“
„Nechám to ve vašich rukou. Já se v tom nevyznám, ale vy určitě ano, když jste mi chtěl zabít děti.“
Zadíval se jí do očí a viděl v nich opovržení. Zároveň přemýšlel, jak daleko by asi zašel, ale pustil to z hlavy. Vytáhl nůž a telekineticky jej zvedl a zarazil ho upírce přes spodní čelist do mozku. Posbíral nože, meč a vydal se ven. Před dveřmi se však zastavil a zadíval se na svoji ruku. Vůbec se netřásla a byla pevná, i když právě chladnokrevně bez zaváhání někoho zavraždil. Jeho temná stránka stále pomalu vyplouvala na povrch, jak by řekl nějaký mudrc. Kde se asi zastaví, pomyslel si. Teď ji ovšem nehodlal řešit, stále měl práci.
Venku pak vydal rozkazy vojákům. „Tělo spalte. A vy mě odveďte za Melisou.“
Město bylo tiché a všichni se už vraceli domů. Voják neměl tendenci s ním mluvit, ale zeptal se, zda už je po všem a o co se jednalo. Nedostal sice všechny odpovědi, ale těch pár informací jej uklidnilo. Jakmile dorazili k Melise, ta již čekala venku před budovou a z jejího nože ještě kapala krev.
„Slyšela jsem, že sis taky užil krásnou noc,“ začala utírat nůž.
„Jo užil.“
„Dostali jsme je všechny?“ zasunula nůž do pochvy a šla k němu.
„Ano.“
„Jseš si jistý?“
„Tu co jsem dostal, před tím promluvila.“
„Erich bude mít radost a možná se i usměje,“ řekla Melis s malým úsměvem na tváři, ať už z toho, že se jim to povedlo nebo z poslední prolité krve.
„Znám jej sice teprve chvíli, ale on se podle mě nesměje.“
Když se vrátili, čekala je noční schůze s lordem Erichem. Měl pravdu, ani dobré zprávy Erichovy nepřinesly úsměv na tvář. Všem řekl, že odvedli dobrou práci a tím to skončilo. Čekal něco více, ale ta výplata, o které se záhy dozvěděl, vydala za slova pochvaly. Jakmile se vrátil do pokoje, hodlal se pořádně vyspat. Věděl ovšem, že ještě chvíli mu bude trvat, než usne. Bylo to tak vždy po akci.
Umýval se zrovna u zrcadla, když uslyšel klepání na dveře. Jen pootočil hlavu, aby si zkontroloval umístění meče u postele a vzápětí dotyčná osoba otevřela dveře. Byla to Melisa a ta nijak nečekala na pozvání a vstoupila.
„Vidím, že jsem měla pravdu.“
„Pravdu v čem?“ Nebyl si jistý, ale připadalo mu, že má na sobě jenom plášť.
„Že ještě nebudeš spát a mně se taky moc nechce spát.“ Shodila ze sebe plášť a byla úplně nahá. Měla dokonalou postavu bez jediné vady, stejně jako všechny čarodějky.
„Je to moudré spát s dvorní čarodějkou?“
„Zítra odjedeš a já vím, že se mi pořád díváš na zadek.“ Přišla až k němu a pevně ho rukou chytla za rozkrok. „Myslíš, že na mě máš?“
„Myslím, že budu lepší než ty co si platíš.“ Na nic pak nečekal a otočil si ji a tlačil k posteli, kde ji povalil. Stáhnul si kalhoty a ihned ho do ní vrazil. Bušil tvrdě do Melisy a jí se to líbilo. Vydávala vzdychající zvuky a házela vlasy dozadu. Rukou jí navíc neustále projížděl po těle, ať už to byly záda nebo prsa. Nakonec se zvedla na kolena a zády se přitiskla na jeho hruď. Levou ruku jí položil na podbřišek, aby ji pevně držel a pravou jí zmáčkl prso. Melisa zaklonila hlavu vedle jeho a nechala se od něho ovládat a nadále slastně vzdychala. Vydržel dlouho v této pozici, ale nakonec zpomalil, až přestal. Oba byli zadýchaní a Melisa se hlasitě rozesmála. Otočila se k němu čelem a povalila ho na postel. Sedla si na něj obkročně a celý sex měla ve své režii. Vlnila se na něm a zase hlasitě vzdychala. Rukama jí během toho projížděl po dokonalém těle a pak se Melisa zaklonila hodně dozadu, až jí neviděl vůbec nic z tváře. Jakmile se začala sklánět zpět k němu, vrazil jí co největší silou pěstí do zubů, až z něho spadla mimo postel na zem. Melisa se rychle přetočila na ruce a zasyčela na něj, během čehož odhalila čtyři dlouhé lesknoucí se špičáky. Vzápětí stál na nohou a vyvolal na ni z levé ruky proud ledu. I Melisa rychle zareagovala a natáhla ruce před sebe, v nichž se objevil štít. Led se rozrážel o štít, ale přesně o tohle mu však šlo. Potřeboval, aby vyvolala štít, přes který špatně uvidí kvůli ledu. Pravou ruku namířil na komodu a snažil se ji zvednout. Nebylo zrovna lehké, ovládat dvě kouzla, ale povedlo se mu to. Komoda se vznesla a hodil ji z boku na Melis. Zároveň však doufal, že má štít jen zepředu. Do Melis narazila komoda nečekaně a silně. Nábytek ji odhodil na zeď a než stačila jakkoliv zareagovat, přistál na ní další. Přivolal si meč a rychlými kroky se dostal nad ni. Ležela na zádech a přitlačil jí hrot meče mezi žebra, až se jí spustila červená. Nesměla se ani pohnout a nehodlal nijak riskovat, že jako vyšší upír nemá ještě další schopnosti. Už jen to, že mohla na denní světlo, poukazovalo na její moc. Avšak tím, že ovládala magii, nejspíše neměla jiné schopnosti vyšších upírů. Bohužel v takových případech se literatura často rozchází. Nejspíše za to můžou sami upíři.
Tlačil Melise meč mezi žebra, ale nechtěl ji vůbec zabít. Potřeboval ji živou hlavně proto, aby dosvědčila, co se tu stalo. Špatně by se mu vysvětlovalo, kdyby ho našli s mrtvou dvorní čarodějkou v jeho pokoji. Ještě k tomu byli oba nazí a zpoceni. Po chvilce vběhla do pokoje stráž a nevěřila vlastním očím. Všude byl rozmlácený nábytek a pak strážný viděl nahou čarodějku, jak leží na břiše s mečem na zádech, přičemž on byl rovněž nahý, a k tomu ještě ztopořený. Boj v něm vždy vyvolával různé emoce, a navíc ještě ten divoký sex.
„Co se tu kurva děje?“ zeptal se zmateně strážný.
„Běžte pro řetězy a informujte lorda Ericha a rádce, že pro ně něco mám.“
Stráž rychle odběhla a vzápětí sem přišel lord Erich a rádce. Jejich souboj musel vydávat více hluku, než si uvědomoval. Lord Erich si prohlédl pokoj a pak šel pomalými kroky k nim. Podíval se na oba, ale potom si klekl a chytl Melis za vlasy. Škubl s nimi nahoru a natočil její tvář k sobě a spatřil špičáky. Pustil jí hlavu, ale nic neřekl. Nic však ani nemusel, neboť z jeho obličeje šlo pro změnu vyčíst všechno.
Otevřely se dveře a vstoupil do mučírny, kde byla připoutána Melis. Byla celá nahá a viděl, jak ji mučili a řezali tělo. Přistoupil k ní a dobře si ji prohlédl. Byla pověšena na kříži za ruce. Obě nohy navíc měla polámané a už nikdy je nenarovná. Chodidla měla spálené od rozžhaveného železa, přičemž nevynechali přirození a okolní stehna. Na několika místech našel i popáleniny od svěcené vody ale vždy jen tak, aby trpěla a nikdy aby jí to propálilo svaly, natož orgány. Pro její smůlu byli vyšší upíři odolnější, což si zdejší vykonatelé práva uvědomovali. Hrudník a břicho měla v relativním pořádku, krom toho, že jí uřezaly jedno prso. Erich ji chtěl zkrátka živou. Podíval se na ruce, levá byla zlomená, ale to udělali během toho, jak jí nasazovali řetězy. Na obou rukách měla zlomené prsty, přičemž všechny byly křivé jiným směrem, než měly být a chyběly jim nehty. S prsty už taky nikdy nepohne. Po pravé ruce vyděl krb a v něm se žhavilo železo na další kolo.
Přistoupil k Melis blíže a chytl ji za krk. Zvedl jí hlavu a podíval se jí do tváře, byla při vědomí. Oholili jí a pořezali hlavu. Druhou rukou jí otevřel pusu, tesáky měla vytrhané společně s dalšími zuby. Za ty tři dny si s ní pořádně pohráli, ale o jejím konci rozhodne až lord Erich.
„Proč jsi mě tehda nezabil,“ řekla slabým tichým hlasem.
Otočil se na dva strážné stojící u dveří. „Mohli byste nás nechat samotné?“ Vojáci se na sebe podívali. „Pánové, nejsem blázen, abych ji zabil a tím si s ní vyměnil její místo.“ Kývli na sebe a pak odešli.
Pustil jí hlavu a pomalu ji obcházel. „Erich by zuřil a odsral bych si to. Kolik je ti doopravdy?“
„Sto třicet let. Cítila jsem se tehda už velice staře. Bylo pro mě stále těžší udržet si krásu. Kdo by to nebral, být zase mladá a krásná. Jak jsi na mě přišel?“
Sto třicet, pomyslel si. Byla více než pětkrát starší a měl s ní sex, tohle se mu nepovedlo. „Kdysi jsem četl jednu knihu. Hledal jsem v ní informace, ale to co jsem potřeboval, bylo strašně nečitelné, až jsem se na to vysral.“ Pomalu ji obcházel. „Stránka vedle ale byla napsána slušně, tak jsem si ji přečetl. Bylo to o dřevorubci, kterému upír zabil rodinu. Upír vešel dovnitř a oni před sebou máchali česnekem, ale upír se jen smál. Dřevorubce odhodil stranou a vrhnul se na zbytek rodiny. Upír všechny vysál a zabil až na otce. Hodil totiž otce do skříně s nářadím, takže byl celý pořezaný a myslel si, že umírá. Nechtěl ho. Jakmile upír dokončil své dílo, tak se při odchodu zastavil a vzal si česnek ze země. Otec to tehda neviděl, ale slyšel, co ten upír řekl.“ Zastavil se za Melis a do ucha jí pošeptal, „miluji česnek.“ Pak se oddálil od Melis, a díval se na její záda po biči. „Otec se potom uchlastal k smrti. Původně mi to přišlo jako blbost, ale pak jsem tě viděl jíst to uzené a všechno najednou dávalo smysl. Především ale po určitých zkušenostech nevěřím nikomu a bylinkářka mluvila o Temné paní, která ji navštívila ve snu. Pokud vím, máte jiné bohy a v knihách je pak popsáno, že proměna lidem připomíná sen a ty chodíš v černém. Vše do sebe zapadlo. Nákaza se ti vymkla z rukou a ty jsi za sebou zametala, i když to byla tvoje rodina. Hrozící nebezpečí zpřetrhalo rodinná pouta. Ani bych se nedivil, kdybys v nich tu krvežíznivost vyvolala ty, aby vše bylo jednoduší.“ Zadíval se jí do očí, trefil se. „Ale jako první mě nakopl ten česnek a pak ta elfka, byla sis s ní příliš jistá.“
„Usmála bych se, kdybych mohla. Teď se cely svět dozví, že vyšší upíři mají rádi česnek.“
„Ale jistěže ne.“ Přešel před ni. „Já si to nechám pro sebe, abych vás mohl popřípadě lovit.“
„Proč jsi tady?“ zasyčela slabě.
„Protože si to přeje lord Erich. Chce, abych tu zůstal, dokud nebudeš mrtvá.“
„To se budeš ještě dlouho nudit.“
„Ani ne. Lord byl ke mně štědrý a zásobuje mě kvalitním alkoholem a dívkami.“ Chvíli mlčel, jedna věc ho velice zajímala, ale byla to ošemetná otázka. Nakonec se však zeptal. „Ta elfka, o ní jsi nevěděla, že?“
„To je ten pravý důvod, proč jsi tady. Trápí tě svědomí.“ V hlasu měla radost, jak jen mohla a zvedla na něj hlavu. „Ano, nevěděla jsem o ní a ty jsi na tu čubku upozornil. Takže jsi ji zabil ty. Měla bych ti poděkovat. O všech upírech jsem věděla a postupně je hubila, ale ona mi unikala. Hledala jsem ji hodně dlouho a ty jsi ji našel za mě.“
„Kdo to byl.“
„Nemám zdání. Stal se z ní upír náhodou a nechtěla mít s námi nic společného. Nechceš mi doufám nakukat, že bys ji nechal na živu, byla přece upír.“
„To neznamená, že musí umřít.“
„Jaký to z tebe šlechetný rytíř,“ pronesla Melis jako v knize. Kdysi totiž onu větu četla a utkvěla jí v paměti. Ale už si nepamatovala, že to bylo v kontextu s upíry.
„Do šlechetného rytíře mám daleko.“ Chvíli se na ni díval a pak vytáhl dýku a bodl ji do jediného prsu u bradavky. Krev rozetřel mezi prsty a přičichl k ní, byla to stejná vůně jako od bylinkářky. Lidové pověry pro jednou nelhaly.
„Měl bych na tebe ještě jednu otázku. Proč pijete krev? Někteří říkají, že je to pro vás jako alkohol. Jiní zase, že to potřebujete k životu, ale vždy vás to lečí. Jak je to?“
„Zabij mě a řeknu ti to.“
Hlasitě vydechl nosem. „Škoda, budu se to muset dozvědět jinak. Ale věřím, že ještě dostanu příležitost.“ Otočil se a odešel. Hned za dveřmi stál ovšem rádce.
„Běžte. Věřím, že železo už je dostatečně rozžhavené,“ řekl rádce a vojáci ihned vstoupili dovnitř. „Smím vědět, o čem jste mluvili?“ zeptal se ho rádce.
„O ní.“ Oba se rozešli chodbou a pak uslyšeli křik od Melis. „Padli všichni upíři?“
„Podle ní ano.“
„Budeme muset věřit, že mučidla jí dostatečně rozvázala jazyk. Pane rádce, mám ale jednu teorii a nevím, zda se mi někdy potvrdí.“
„Možná vám s ní pomůžu.“
Ohlédl se, zda jsou sami a byli. „Vy jste věděl, že je upír, ale nemohl jste to říct lordu Erichovi. Zároveň jste nemohl zavolat lovce, protože by to vzbudilo podezření, které jste nechtěl. Pak přišla ona osudná událost, ale řekl jste mi, že hlavní cíl je něco jiného, přičemž jste doufal, že Melis přitom odhalím.“
„Zajímavé. Víte co se říká o lovcích upíru?“
„Ne, poučte mě.“ Došli ven a mířili ke kapli.
„Že sami lovci upírů jsou upíří, ale dostali svůj dar bez toho, aby o něj žádali, a proto je loví.“ Zastavili se před kaplí. „Mstí se jim, že přišli o svůj starý život.“ Rádce se pak podíval na misku svěcené vody, co stála před vchodem. I on se podíval na kapli a došlo mu, co rádce chce. Vydal se misce a ponořil do vody pravou ruku. Pak se vrátil zpět za rádcem.
„Smím vědět, proč jste si vybral zrovna mě?“
„Ano.“
„A?“ Jistě nebyl jediný, kdo na to kývnul, přestože to byla práce pro Ericha.
„Byl jste nejblíže, věrohodný a v neposlední řadě přijal zakázku.“
„To jsem rád.“
„Obávám se, že se už neuvidíme, neboť mám povinnosti mimo město.“
„Tak vám tedy přeji šťastnou cestu, pane rádce,“ podal mu namočenou ruku, přičemž mu z ní stále padaly kapky svěcené vody.
Rádce se mu na ruku ani nepodíval a jen se mírně uklonil a odešel.
Díval se, jak rádce odchází a pak šeptem dodal. „Mám ještě jednu teorii, pane rádce. Ale nechám si ji pro sebe, když už jsem tím věrohodným.“
Konec dvacáté kapitoly