Kapitola sedmnáctá – Odměna
Napil se piva a pokračoval v jídle. Měl před sebou opečené vepřové klobásy a připadalo mu, že lepší snad nejedl. Vytřel kusem chleba mastnotu a dal si ho do úst. Chvíli kousal a rozhlížel se okolo. Byla to pěkná krčma, akorát mohla mít pěknější kuchařku. Paní sice měla dovednosti, jak uspokojit každého může na žaludku, ovšem pohled na ni už tak lahodný nebyl. Plně odpovídala proporcím místního krčmáře, který přes svůj pupek neviděl palce u noh už léta. Jí v tom samozřejmě bránily tukové zásoby uložené výše, avšak k sezení vždy jistě preferovala větší a pevnější židli.
Vrátil se zpět k jídlu a přemýšlel, jak nyní na tom je. Akce mu slušně vynášely a zvedala se mu i reputace. Zatím pořád patřil mezi málo známé osobnosti v řemeslu, ale vše se postupně lepšilo. Stále navíc nabíral nové zkušenosti a posunoval se ve studiu. Sice už proběhlo několik úkolů, ze kterých neměl dobrý pocit, ale zatím se mu vše vyplácelo. Dokonce už i častěji přespával v hostinci a ne venku, kde mu neustále hrozilo nebezpečí. Celkově se za tu dobu, kdy opustil Argham, spousty věcí změnilo. Připadalo mu, že vše bylo na dobré cestě, i on sám. A hodlal po té cestě jít dále, už jen kvůli magii, kterou neustále v sobě probouzel.
Odsunul misku a rozhodoval se, co dále. Když dorazil do města, bylo již pozdě, ale náhodou zastihl starostu, jak odchází z radnice. Byl to docela milý pán a řekl mu, že práci pro něho měl. Bohužel, ráno přišla skupina zvaná Kojoti a ti mu práci vyfoukli. Nebyl z toho nijak nadšený, ale nemohl nic dělat. Kdo dřív přijde, ten dřív mele. Rozhodl se tedy zůstat na jednu noc a druhý den ráno opět vyrazit o kus dál.
Do krčmy mezitím vešel vysoký muž s tmavými blond vlasy na krátko. Měl na sobě velmi upravenou zbroj a u pasu se mu houpaly dva meče, jeden dlouhý a jeden krátký. Rozhlížel se mezi hosty, dokud nenašel, koho hledal. Bohužel on byl ten, koho hledal. Muž se k němu pomalu vydal a jejich oči se střetly. Přestal pít a začal se soustředit na kouzla. Zhodnotil svoji situaci a věřil, že má navrch. Dotyčný sice vypadal jako zručný šermíř, ale proč by si měl šermíře pustit k tělu, když ho muže zabít z dálky. Navíc měl zeď v zádech, jak si obvykle sedával, takže nemohl přijít útok zezadu, kdyby to byla past.
Muž došel až k němu a jeden druhého sledovali. Mohlo mu být tak čtyřicet, ne-li víc. „Můžu přisednout?“ zeptal se cizinec.
Rukou mu udělal gesto na souhlas a stále byl připraven, kdyby se náhodou něco zvrtlo.
„Jmenuji se Ned a jsem velitel námezdní skupiny zvané Kojoti. Lidi mi ale říkají Ledový Ned.“ Název skupiny nebyla náhoda, protože měl přes ramena kojotí kožich.
„Těší mě.“ Co asi chce, pomyslel si. Více jej ale zajímalo, proč přízvisko Ledový.
„Vyložím karty na stůl. Získali jsme od starosty zakázku na vyčištění jeskyně v horách. Po dnešním průzkumu jsme se ale shodli, že chceme více. Starosta nám ovšem řekl, že více nedostaneme a že si jinak najme toho, co tu byl před chvíli za ním. Ten muž věří, že bys to zvládl sám, ale já tomu nevěřím. Takže mě napadlo že…“
„Čtyřicet procent.“ Na to nekývne, ale aspoň se pořádně rozbíjí ledy.
„Vypadám jako nějaká děvka, kterou můžeš ojebat, čarodějíčku? Ano vím, co jsi zač, protože už jsem o tobě něco slyšel.“ Mluvil vážně bez jakéhokoliv náznaku na humor.
„To mě těší.“ Těšilo ho, že měl reputaci, ale ponechal své emoce skryté.
„Dělám tuhle práci déle než ty, takže proč si myslíš, že mě můžeš ojebat?“ trochu zmírnil tón.
„Teď vyložím karty na stůl já. Sice děláš tuhle práci déle, ale i tak potřebuješ moji pomoc. Řekli jste si u starosty o peníze, ale ukázalo se, že to za ně nestojí. Zároveň jste ale něco našli, co za to stojí. Jsi žoldák, zajímají tě jen peníze. Jinými slovy to něco má určitou cenu a já mám tím pádem o to taky zájem.“
„Kašlu na tebe. Počkám, až chcípneš a pak si to vezmu.“
„Oba dva víme, že bys to tak normálně udělal. Máš ale strach, že ti to vyfouknu před nosem.“
Dívali se na sebe bez pohnutí a Ned dostával jménu Ledový.
„Dvacet procent,“ začal Ned.
„Čtyřicet procent.“
„Třicet. Víc nedám.“
„Včetně starostovy odměny a toho co tam najdeme.“
„Dobře.“ Ned z toho nebyl nadšený, ale potřeboval ho. „Zítra ráno přijď k severní bráně, budu tě tam čekat se svými lidmi.“ Zvedl se a odešel.
Chvíli Neda pozoroval a pak se znova napil. Našli tam dvě věci. Jedna velice drahá, která stojí za riziko, a druhá, ze které mají nasráno. A to přitom jejich velitel vypadá na veterána. Vůbec se mu to nelíbilo. Pousmál se ovšem, napadlo ho totiž, kdy se mu naposledy nějaká akce líbila. Pak si ale na jednu vzpomněl a líbila se mu jen proto, že následující noc nebyl osamělý.
Později přišla kuchařka a vzala mu prázdnou misku. Usmál se na ni, její jídlo bylo opravdu dobré. Škoda jen, že uměla potěšit chlapa pouze na žaludku.
Ned prošel celým městem až do hostince, kde nocoval. Otevřel dveře a prohlédl si místní osazenstvo, ale nikdo se na něj nepodíval. Dokonce i hostinský raději dále jen utíral korbely a nevšímal si ho. Hostinský po příjezdu Kojotů rychle pochopil, že se jim nemá plést do cesty a jen poslouchat, co si přejí. Ned přešel k němu a hodil mu na bar pár mincí. Dostal pak láhev vodky, kterou vzal bez jediného slova a šel nahoru do svého pokoje. Tam na něj čekali ostatní Kojoti sedící u stolu. Všichni ovšem rázem zmlkli a sledovali jej. Postavil láhev na stůl a sedl si na svoji židli. Otevřel láhev a začal nalévat do skleniček.
„Chce třicet procent ze všeho.“ Dolil skleničky.
„Ser na něho, Nede, zvládneme to i bez toho sráče,“ řekla jediná žena mezi Kojoty a vzala si sklenici.
„Zmlkni, Rono, a přemýšlej. Dobře jsi viděla, co tam je. Potřebujeme někoho, kdo ovládá magii.“ I když po ní vyjel další člen, stále měl na tváři úsměv.
„Ty aby ses hned z něčeho neposral, Fine.“
„Poslechni Fina, Rono. Víš moc dobře, co jsi viděla,“ přidal velký muž u stolu. Na některé by mohl působit jako jednodušší člověk, ale on měl k jednoduchosti daleko.
Rona se otočila na elfa u stolu. „A co ty, Gaile, co ty si o tom celém myslíš. Věčně jen mlčíš.“
Elf si k sobě přitáhl sklenici a vzal ji do ruky. Zadíval se na alkohol zpod kápě a dobře jej zkoumal. „Nesmíme zapomínat, že je to čaroděj a musíme si na něj dávat velký pozor.“ Rozhlédl se po všech. „S čaroději není žádná prdel. Hlavně už ne s někým jako je on. Vzpomeňte si, co všechno už zabil. Ale pokud vím, nezáleží přece na mně, zda se do toho přidá.“
Všichni se otočili na Neda. „Jestli vás mám udržet na živu a doteď se mi to dařilo, budeme potřebovat jeho pomoc. Chci ale, abyste ho všichni pořád hlídali, hlavně ty, Gaile. Vždy buď vzadu, abys mu neustále viděl záda.“
„Dám na něho pozor, šéfe,“ pronesl Gail svým tichým obvyklým hlasem.
„A proč ho nenechat udělat špinavou práci a pak se ho zbavit.“ Navrhla Rona a měla ďábelský úsměv na tváři. „Dokončí práci a Gail ho potom střelí do zad. Nebo když bude blízko, Edgar ho rozseká. Ještě jsem neviděla chlapa, který by vydržel Edgarovu ránu,“ zazubila se na něj.
„To co tu navrhuješ je sice pěkné, Rono, ale ztratili bychom tím svoji pověst a čest,“ řekl Fin.
„Ty jsi samá pověst a čest, Fine. Nechápu, jak jsi mohl přežít v armádě.“
„A já nechápu, jak ty můžeš být ještě naživu. Ale naneštěstí to co uděláme, nezáleží ani na mně a ani na tobě.“ Podíval se na Neda jako všichni ostatní.
„Zatím ho necháme žít, ale kdyby se nás snažil podrazit, tak se ho zbavíme.“ Ned pozvedl skleničku a ostatní taky. Každému se podíval do očí a pak se napili. „Má někdo ještě nějaké otázky?“
„Já bych jednu měl,“ ozval se Edgar. „Jak se jmenuje?“
„Nemá jméno, Edgare,“ odpověděla mu Rona.
„Mě by docela zajímalo proč.“ Všichni se podívali na Gaila. „Je dobré vědět, jak ho oslovovat, když už s ním máme pracovat.“
Po zbytek večera až do noci spolu popíjeli a mluvili. U jedné flašky nakonec nezůstali a než skončili, hostinský skrýval radost za večerní tržbu. Když pak všichni odešli z Nedova pokoje a Edgar, s Gailem byli pryč, Rona zastavila Fina na chodbě.
„Byl jsi na mě u stolu hrubý,“ pravou rukou chytla Fina za límec košile.
„Chceš, abych byl na tebe hrubý i po zbytek noci?“ levou rukou uchopil Fin, Ronu pevně za zadek.
„Podle tvého sevření mého zadku cítím, že jsi už vyčerpán. Opravdu si na mě dneska troufáš?“ druhou rukou mu začala jezdit po klíně.
Fin jí pravou rukou zajel do vlasů, a když je pevně chytl, škubl Roně hlavou dozadu. Naklonil se k jejímu uchu a pošeptal. „Na tebe mám sílu vždy.“
„Tak mi to pojď dokázat.“
Zapadli do jejího pokoje a Ned litoval, že jim to povolil. Snažili se to sice skrývat, ale on to věděl hned od samého začátku. Došel ke stolu a dopil zbytek láhve. Lehl si pak na postel a znova přemýšlel, zda muže tomu čarodějovi věřit. Než ale usnul, rozhodl se, že ne.
Seděl u brány a přemýšlel, jak asi celá akce dopadne. Měl již navíc na sobě zbroj, nevěřil totiž Kojotům. Žoldáci jsou zvláštní lidé. Některým můžete věřit a klidně jim svěřit svůj život. Mají vlastní kodex a tím se řídí, nedají se přeplatit. A když jednou zakázku přijmou, tak ji dokončí. Jiní ale slyší jen cinkání mincí, a když se objeví někdo, kdo dá víc, přidají se na jeho stranu.
Stále byl zahloubaný nad akcí, když spatřil Neda se svoji bandou. Kojoti, pomyslel si. Zvláštní název, ale žoldáci se často pojmenovávali po čemkoliv, co jim přišlo zajímavé a symbolizovalo je to. Byl tudíž zvědavý, jak se ona skupina bude chovat. Zatím si mohl jen prohlédnout jejich zbroje a styl zbraní, ovšem i to málo dokázalo o ledasčem vypovídat.
Byla tam žena a její zbroj byla velice lehká a zvláštně tvarovaná. Měla na sobě upravený kožený korzet, jež byl místy pobitý kovem a k tomu dva krátké meče. Její prsa byly hodně vytáhle a na každém prsu měla postavičku, které když byly u sebe, jako by šermovaly. Celkově měla na těle spousty tetování a hlavně v oblasti hrudi. Předpokládal, že tím chce soupeři tahat oči stranou. K tomu se jí dobře doplňovaly krátké černé vlasy a velice pohledná tvář. Ona určitě vsázela na rychlost, mrštnost a svůdnost. Na ni si musel dávat obzvlášť pozor.
Další byl nějaký plešatý řízek s trpasličím tetováním na pravé straně tváře pod okem. Měl hrudní plát a velký nárameník na levém rameni. Na zádech velký štít a u pasu meč.
Pak tam byl lučištník, který měl kápi, ten ho zaujal nejvíc. Nemohl střelce rozeznat, ale sotva byl blíže, nepochyboval o tom, koho vidí. Byl to Měsíční elf. Všichni Měsíční elfové byli bělejší než jiní elfové a jejich barva kůže byla velice podobná svitu měsíce. Viděl muži pod kápi bíle vlasy, typické pro Měsíční elfy. Na rozdíl od jiných ras elfů, neměli Měsíční elfové pestrou škálu barev vlasů.
Poslední byl muž, jak střední výšky, tak věku. Jeho nakrátko zastřižené hnědé vlasy napovídaly, že je to bývalý voják. Přes rameno měl meč a kuši. Dále kroužkovou zbroj s krátkým rukávem a kožené platy přes tělo. Navíc jeho výraz doplňoval neustálý úsměv na tváři.
Zastavili se před ním vedle sebe a všichni se navzájem zkoumali. Ned potom prolomil ledy.
„Rona, Edgar, Gail, Fin. Skamaráďte se.“ Než ale Ned stačil říct cokoliv dalšího, ujala se slova Rona. Byla velice rychlá v těchto ohledech.
„Jak moc dobrej jseš čaroděj?“
„Technicky vzato ještě nejsem čaroděj.“
„No to si snad děláš prdel. Nede, opravdu ho potřebujem?“
Ned Ronu zpražil pohledem a ona se na něj zazubila. Pak se věnoval jemu. „Nebudeme se už zdržovat. Nasedni na koně a jedeme. Celou cestu ale pojedeš vedle mě, musíme toho ještě hodně probrat.“
Nasedl na koně a pomalu projížděl kolem Kojotů. Každého si ještě dobře prohlédl a ihned si všiml, jak ho Gail pečlivě sleduje. Když byl u Rony, mlsně na něj oblízla rty. Reagoval na to tím, že se jí podíval na prsa a zvedl obočí ve smyslu, že ujdou. Všiml si ovšem Finova pohledu a hned mu bylo jasné, že ti dva spolu jen nepracují. Edgar mu připadal snad jako jediný v pohodě. Sice působil, že moc rozumu nepobral, ale nevěřil tomu. Všechny si je prohlédl zblízka a o jedné věci nepochyboval, nevěřil jim.
Dojel k Nedovi a ještě jednou se podíval na skupinu. Nikdo z nich nebyl nijak nadšený, že musí spolupracovat, avšak to bylo vzájemné. „Mám pocit, že mě mají rádi.“
„Tak o tom nepochybuj. Dobrá tedy, vyrážíme.“
Rozjeli se a zeptal se Neda. „Tak mi tedy pověz, co nás tam nahoře čeká a nemine.“
Projížděli pomalu lesem a stále jel vedle Neda. Cesta byla klidná a oni nijak nespěchali, i když museli až do hor. Koně pomalu poklusávali a on se zadíval na horu, co se tyčila nad městem a místem, kde mířili.
„Nemrtvý rytíř, a doprovod mu dělá mlha.“
„Přesně tak,“ potvrdil mu Ned svá předešlá slova. „Vždy se nejdříve objeví mlha a poté on. Nevěřili jsme tomu, ale pak jsme spatřili mlhu a v ní pohyb. Na nic jsme už nečekali a vzali nohy na ramena, a co nejrychleji utíkali zpět do města.“
„Takže jste toho rytíře neviděli?“
„Ne, ale věřím, že existuje.“
Byl až překvapen, co všechno mu Ned řekl, nebo aspoň většinu. Bylo mu ovšem jasné, že mu Ned neříká celou pravdu. „A ta mlha se neustále vyskytuje okolo té vesnice?“
„Jo, navíc lidi říkají, že je ta vesnice prokletá.“
Lidi toho nakecaj dost, řekl si v duchu. „Co je k tomu vede?“
„Poté co se okolo vesnice začal motat ten rytíř, všichni místní se rázem ztratili.“
„Ztratili?“
„Jo. Z ničeho nic celá vesnice jako by náhle zemřela, asi sto lidí,“ pronesl Ned nezaujatě. „A jejich zmizení je docela záhadné. Přišlo se na to, až tam vjel kupec a vesnice byla prázdná, ani živáčka. Ihned se vrátil do města pro městskou stráž, ale ta nic nenašla. Ani jediná známka po boji nebo moru, všechno nechali na svém místě netknuté a vypařili se. Naštěstí ale byl mezi nimi někdo bystrý, a všiml si, že v místnostech není ani prach. Jejich zmizení bylo tudíž nedávno.“
„To jistě ano.“ Přemýšlel, zda mu některé věci říká jen omylem nebo úmyslně. „Na co přišli místní během vyšetřování?“
„Na nic. Přes noc zůstali ve vesnici a ráno se po nich slehla zem. Nenašli ani jejich mrtvoly. Podle mnohých se po příchodu mlhy zbláznili a utekli do hor.“
„Vám jde ale přece o jeskyni, a ne vesnici.“
„Jenže ta vesnice je na cestě k jeskyni a cesta je příliš dlouhá. Normálně by to nebyl problém, ale hory po nocích ovládá ten rytíř se svoji mlhou.“
Pořád mluví o rytíři a to jej ani neviděl. Opravdu existoval nebo lidí neví, co vůbec viděli. „A proč jste prostě vesnici neobešli a neriskli to?“
„A proč myslíš, že tu jsi ty?“ Oba se na sebe zadívali. „Ta vesnice má něco společného s tou jeskyní. Když se vyřeší, otevře se tím bezpečná cesta do jeskyně.“
„A když vyřešit nepůjde?“
„Tak to riskneme a necháme vesnici být. Nám je jedno, jak nějací lidi zkapali, a svědci často zveličují. Pravdou je, že jsme chtěli přijet a udělat to co nejrychleji. Ten rytíř ale vše zkomplikoval a nechceme nechat nic na náhodě.“
Nebylo pochyb o tom, že ho při první příležitosti zradí. „Do té vesnice se musíme rozhodně podívat. Stále se mi ale na tom všem něco nezdá.“
„A to je?“ Podívali se oba na sebe.
„Pořád jste mi neřekli, co je v té jeskyni, že pro ni tolik riskujete.“
Ned ovšem neodpověděl.
Ve vesnici bylo mrtvolné ticho a ani stopa po známce života. Přesto zde ale bylo cítit, že není něco v pořádku. Přes rok zde nikdo nežil a vesnice stále vypadala, jako by se jí to netýkalo. Všechny budovy byly nepoškozené a v dobrém stavu. Vesnici tvořilo asi šestnáct budov, přičemž sedmnáctá stála nad ostatními na kopečku. Rozkládalo se tam menší stavení sloužící pro schůze a i jako kaple. Samotná vesnice stála docela vysoko v horách, takže byla obklopena lesy, krom jedné strany, kde byl velký rybník.
Když sesedli z koní, museli je pevně uvázat. Něco je děsilo a už dávno se naučil věřit instinktům zvířat. Pomalu procházeli vesnici a uviděl i na Kojotech, že jim není dvakrát do smíchu. Došli k jednomu z domu, kde visela cedule obchodníka. Ned kývnul na Edgara a ten šel první. Fin mu otevřel dveře a Edgar tam vletěl se štítem v ruce. Ale přesně jak tušili, nic se nestalo. Všichni postupně vešli dovnitř a prohlíželi si krám. Vše bylo na svých místech, jako by se čekalo na zákazníka.
„Fine, Rono, Gaile, prohledejte to tu a nezapomeňte i sklepení. Vše co by se mohlo hodit, seberte.“ Ned se potom podíval na jejich dočasného společníka, ale ten stál za pultem a nezajímal se o něj. „Co o tom tady soudíš? Věřím, že to bude ve všech domech stejné.“
Projel prsty po pultu a protřel si je palcem. „Do vesnice přece nikdo nechodil, tak proč tady není prach.“ Rozhlédl se po zbytku místnosti a Ned rovněž. „Musíme zkontrolovat všechny budovy, zda jsou rovněž čisté.“
„To chvíli potrvá, chceš tu snad přenocovat?“
„Budeme muset. Ta čistota a náhle zmizení je jistě propojené. Než vše projdeme, stejně už začne zapadat slunce. Navíc dorazit do jeskyně za tmy pro nás není výhodné, především když je to nemrtvým jedno.“ Mně ostatně taky ale vám ne, nechal si pro sebe.
„Dobře. Edgare, vezmi Ronu a utvořte další tým a prohledejte okolní budovy.“ Edgar kývnul a odešel. Ned se na něj podíval. „Mám zvláštní pocit, že vím, kam chceš jít hledat.“
„Máš správný pocit.“ Vydali se ke kapli nad vesnicí.
Dveře kaple se sice nechtěly otevřít, ale nakonec povolily. Jakmile byli uvnitř, ani tady nenašli žádný prach. Pomalu procházeli mezi lavicemi a neustále se rozhlíželi po okolí. Prošli celý sál, ale nic nenašli. Nebylo nic ani v okolních místnostech. Nakonec objevili zadní dveře vedoucí na hřbitov.
Oba vyšli ven, přičemž pak si začal detailně prohlížet hroby. Ned z něj nebyl nijak nadšený, hlavně když se pak v jednom trochu vrtal. Potom se přemístil k čerstvě vykopanému hrobu, ve kterém neležel jeho majitel. Zaujalo jej to, avšak Neda nikoliv.
Vrátili se zpět a šli před stavení ven, aby je mohli najít ostatní.
„Je to pěkná vesnice, ale teď mi pověz, co jsi našel,“ zeptal se ho Ned.
Otočil se na něj a pak zpět na vesnici. „Jedno je jasné, ti co zemřeli dříve, nebyli mezi těma mrtvýma, na které jste narazili. Ale ten otevřený hrob nesedí.“
„Co je s ním.“ Podíval se na něj Ned.
Otočil se na Neda, „je čerstvý.“ Zadíval se zpět na vesnici. „Buď byl vykopán nedávno, nebo je to jako s celou vesnicí, vše je v perfektním stavu.“
„Co druhá možnost.“
„Na celé místo spadla magie nebo kletba, nic ale necítím.“ Připadalo mu, jako by na celou vesnici padl nějaký stín. S tímhle neměl ještě zkušenosti a potřeboval by ideálně další písemné materiály. Musel však pokračovat, protože Ned jej zaujatě sledoval. „Kdyby tu bylo něco obdobného, cítil bych to a vy možná taky, ale nic. Kromě koní, ty jsou nervózní. Na noc je musíme uvázat nebo nám utečou.“ Podíval se důkladně na nebe. „Bude pršet.“
Na noc se schovali v kapli. Začalo pak i velice silně pršet, ale přesto se snažil Gail hlídat a popřípadě něco objevit. Koně se však po příchodu noci úplně zbláznili, až na Nedova, ten vše snášel dobře. Jeho kůň byl válečný a měl výcvik zvládat různé události. Nakonec všem koňům museli dát lektvary, aby usnuli, jinak by riskovali jejich útěk.
Blížila se půlnoc a Kojoti celou dobu mluvili o vesnici. Rozebírali, co všechno zde našli i nenašli a co si sebou vzali. Už se chystali jít spát, když jej Rona oslovila silnějším hlasem, protože seděl stranou.
„Ty, čarodějíčku, že ty máš něco za lubem.“ Všichni se na ni zadívali, ale ona je ignorovala. „Mám tucha, že hodláš vylákat to, co tuhle vesnici zabilo.“
„Musím uznat, že jsi bystrá.“ Začal roztahovat přikrývku ke spaní.
„Mám pocit, že to znělo sarkasticky,“ řekla Rona stále s úsměvem na tváři.
„Musím uznat, že jsi bystřejší než bystrá.“
„Ty jeden čura…“ Dovnitř ale vletěl Gail a všichni Kojoti byli ihned na nohou kromě jeho, on si dále připravoval spaní.
„Je tady ta mlha,“ řekl chladně Gail, jak měl ve zvyku.
„Edgare, ty jdi zleva ke dveřím. Rono, ty za něj. Fine, připrav si kuš a pak vyrazíme spolu.“ Ned se však podíval i na něj, protože nevěřil, že je to náhoda. On jej ovšem ignoroval a stále si připravoval místo na spaní. „Gaile, co jsi viděl.“
„To samé co předtím, hustou mlhu a v ní pohyb.“
Ned se na něj znova podíval a viděl, že nyní již nechystá místo na spaní ale poslouchá, co Gail říkal. „Najdi si dobrou pozici, budeš nás krýt. A ty bys mi mohl říct, co je tam venku.“
Neotočil se na ně. „Gaile, byl tam ten rytíř?“
„To nevím.“
„Potřeboval bych to vědět, Gaile, a elfové mají přece nejlepší zrak.“
„Tak si to běž kurva zjistit sám,“ odsekl Gail.
„Asi budu muset.“ Všichni ho sledovali, jak si přes oči dal ruku a něco potichu zamumlal. Z ruky mu vyšlo slabounké světlo a pak si nasadil helmu. „Ocenil bych, kdybyste ty dveře ještě nezatarasily.“ Zvedl se a šel ke dveřím.
„Počkej kurva,“ postavil se mu do cesty Ned. „Nikam nepůjdeš, dokud mi nevysvětlíš několik věci.“
Všichni byli rázem napjatí, co se v následující chvíli stane.
Viděl na Kojotech, že jim stačí jen malá záminka a bude zde veselo. „Musím si to nejdřív ověřit a pak ti to řeknu. A teď mi uhni z cesty.“ Celou dobu mluvil klidným hlasem.
Ned se mu díval do očí a zuřil. Věděl ale, že ať je venku cokoliv, potřebují ho. „Edgare, otevři mu dveře. Při prvním náznaku, že je to v prdeli, je zatarasíme. A ty buď zticha, Rono!“ Chystala se už něco říct, ale Ned ji zarazil předem.
Otevřeli mu dveře a vstoupil do temné noci. Ned ho sledoval, dokud se dveře nezavřely. Oči všech kojotu pak cítil na sobě. „Počkáme.“
Šel pomalu do vesnice a mlha se blížila. Stejně jako Gail i on viděl pohybující se obrysy v mlze. Potřeboval však vědět, zda uvidí to, co mu vyprávěl strážný u brány, než přijeli Kojoti. Nehodlal se spoléhat jen na informace od Neda. Vesměs ovšem zatím vše sedělo až na menší rozdíly ve verzích. Ty ale přisuzoval k vyprávějícím, kteří mají tendenci svůj příběh přibarvit.
Zastavil se a sledoval d,av v mlze. Nemohl ovšem s jistotou říci, že se doopravdy jednalo o dav. K tomu si potřeboval udržet tvář před Kojoty, neboť očekával, že ho sledují. Pozoroval tak mlhu pomocí kouzla na lepší vidění, ale skrz ni neviděl. Pak se ale náhle mlha zastavila na okraji vesnice a spatřil jeden konkrétní pohyb osoby, jež vystoupila. Zvěsti nelhaly, rytíř existoval. Velitel vyšel ven v černé zrezlé zbroji a helmě s rohy. Chyběly mu sice oči, ale na tváři měl ještě kousky seschlého masa. Rytíř jeho směrem pozvedl meč a otevřel pusu s úmyslem, že na něj zařve, ale nevydal jedinou hlásku. Místo toho se najednou kolem něj převalila mlha, která vstoupila do prvních domů. Sotva se tak stalo, začaly se otvírat dveře a z nich vystoupili nemrtví vesničané.
To nedávalo smysl, vždyť ty domy byly prázdné tak jak to, že z nich vycházejí nemrtví, střelilo mu v hlavě. Rozeběhl se bleskově ke kapli s myšlenkou, že tohle bude ještě hodně zajímavé. Když k ní doběhl, zabušil na dveře a doufal, že mu Kojoti otevřou. Z druhé strany se ovšem ozvalo, kdo je tam? Měl chuť ty dveře vyrazit a nejlépe přímo na Ronu, ale uklidnil se a ohlédl se na nemrtvé, kteří se blížili. „Teď na to opravdu není čas.“ Dveře se otvíraly a mezitím se podíval na vybavení nemrtvých, motyky, sekery a další vesnické pracovní nástroje.
Vpustili ho dovnitř a snažili se zabarikádovat dveře. Ned jej mezitím vyslýchal.
„Mluv.“
„Fascinuje mě, že ještě žijete.“ Všichni na něho hodili pohled, že ho chtějí roztrhat. „Nemrtví vycházejí z těch domů, jak jsme je prohledávali.“
„Jak je to možné?“ divil se Fin.
„Jak je zastavíme,“ ignoroval Ned, Finovu otázku.
„V současné době se na nás valí nemrtví vesničané vybaveni motykami, sekerami a podobným vybavením. Jak je to daleko do té jeskyně?“
„Asi tak tři hodiny, ale poslední úsek z toho se jde pěšky, koně tamtudy neprojdou.“
„To nám dává čas, který potřebujeme. Ten rytíř existuje a předpokládám, že se musí vrátit před východem slunce. Nebude se proto zbytečně zdržovat a nám stačí vydržet, než odejde.“
„Jak je zabijeme?“ zeptal se Fin.
„Jsou to víceméně kostlivci, rozbijte tělo. A tomu zbytku co má na sobě hodně kusů masa, miřte na hlavu nebo jim taky rozbijte tělo. Máme výhodu, že se budou pohybovat pomalu, ale je jich moc a můžou nás převálcovat. Jakmile zaklepou na dveře, jděte za mě a já je přivítám. Jinak nezapomeňte, že nemají strach a jejich útoky nebudou dávat smysl.“
Jakmile to dořekl, uslyšeli bouchání do dveří. Nedovi se nelíbilo, že jim rozkazoval, ale nejspíš věděl, co dělá. Všichni se postavili za něj a sledovali, jak v rukou začal vyvolávat ohnivou kouli. Byla velká jak dvě hlavy a jeho prsty po ní přejížděly a hladily bez toho, aby jej pálily. Ned už viděl, co dokáže magie udělat s lidmi. Po dotyčných zbyly jen kusy ohořelých končetin. Proto neměl rád ty, co ovládají magii, ostatně jako většina lidí.
Soustředil se na ohnivou kouli a čekal, až dveře povolí. Původně ho napadlo, že by měl vyvolat nepropustnou zeď, ale nemrtví by si určitě našli jinou cestu a ne jen jednu. Kdysi totiž četl o boji s nemrtvými, jak si prokopali cestu zemí. Byla to úchvatná knížka, rozhodně si ji musí přečíst znova.
Dveře se rozletěly a koule vyletěla kostlivcům naproti. Nastal pak výbuch, který nasměřoval směrem ven a ten rozmetal těla na všechny strany. Všude se potom válely jen kousky hýbajících se končetin a nyní byla řada na Kojotech.
Ned odhadoval, že jich musel dostat přes dvacet a více, ale další nemrtví k nim kráčeli, jako kdyby se nic nestalo. Zároveň tušil, že další podobné kouzlo už nestihne a nehodlal nic riskovat. Ned zařval a Kojoti vyběhli do boje. Drželi svoji naučenou formaci, kterou už nesčetněkrát použili a hodlali s ní nemrtvé zastavit ve vchodu. Uprostřed stál Edgar držící se svým štítem střed, a po pravé straně měl Neda. Na levé straně byl Fin a vedle něho Rona, která dělala výpady z boku. Gail se postavil na navršenou pozici z lavic a střílel šípy. Přestože mířil jen na hlavy, každý jeho šíp si našel místo. Navíc se nemrtví pohybovali pomalu a on byl k tomu Měsíční elf, který svůj luk dokonale zvládá.
Edgar především používal sílu a skoro vždy útočil shora. Jeho meč projížděl lebkami a rameny, jako by to nic nebylo. Byl vysoký a jeho dlouhé paže předávaly meči spousty síly. Problém byl v tom, že nemrtvých bylo hodně a neměli vědomí. Vždy když Edgar někoho surově zabil, ostatní dostali strach, ale nemrtví postupovali beze strachu. Sem tam se snažil nějaký jedinec bránit, ale bezúspěšně.
Ned se podíval na Edgara, a i když viděl, jak mu to šlo, věděl, že tohle nemůžou vydržet dlouho. On sám jich zabil dost, ale byl to pro něj jiný boj než s živými. Jedním okem se podíval na jejich společníka a viděl, že něco připravuje.
Soustředil se, jak jen mohl, protože tohle ještě v boji nezkoušel. Vyvolal další ohnivou kouli, ale menší než tu předešlou. Lehounce ji vyhodil do stropu nad Kojoty, a pak ji stočil obloukem do nepřátel, nad kterými explodovala směrem dolů. Padlo jich přes půltucet, ale to bylo málo. Pak uviděl, že nemrtví moc tlačí Kojoty dozadu a oni již vycházeli z úzkého vstupu do kaple. Přesunul se do vznikajícího volného místa, a vyvolal energetický paprsek, který ihned prudce osvítil místnost. Paprsek prošel skrz všechny nepřátele, kteří stáli v cestě, dokud nenarazil do zdi. Poté musel paprsek přerušit, pokud nechtěl vytvořit další vchod pro nemrtvé. Během kouzla ale cítil, že magie není úplně v pořádku. Tasil meč do ruky, protože nemrtví už byli moc blízko a šel pomoct Nedovi v boji.
Fin si vedl docela dobře, ale Rona měla problém. Nebyla zvyklá na styl boje, kdy musí rozrážet a lámat. Byla zvyklá na bodání a sekáni do správných míst. Nejedenkrát se Rona dostala do problému, ze kterých jí musel Fin pomáhat. Bohužel pro něj neměl zbroj potřebnou pro takové údery a každý z nich cítil na těle. Rona se ale zase dostala do problémů a Fin jí nestihl pomoct. Navíc utržila ránu do hlavy násadou od motyky a začala padat dozadu. Fin měl v tu chvíli moc široký prostor na krytí, aby jí pomohl. Gail mu proto běžel na pomoc, avšak nemohl to stihnout včas. Edgar se posunul více doleva a kryl ho štítem, ale začal dostávat rány do hrudního platu, co měl na těle.
Když to Ned viděl, věděl, že už nemrtvé nezastaví a stále jich tam byla spousta. Podíval se na toho, komu vše dával za vinu a spatřil, jak odrazil útok a upustil meč. Pravou rukou se napřahoval dozadu a levou měl pod ní, jako by něco držela. Pak obě ruce současně přesunoval dopředu a mezi nimi se vlnil vzduch. Do nemrtvých vzápětí narazila tlaková vlna a nejbližší řady kompletně zničila, ostatní povalila přes sebe.
„Fine, vem ji. Musíme se přeskupit,“ zařval Ned.
Fin chytl Ronu pod rukama a táhl ji dozadu. „A kde se chceš přeskupit!“ Všichni ustupovali dozadu a viděli, jak se nemrtví pomalu zvedají. Pořád jich bylo mnoho, v původním počtu jich muselo být více než lidí z vesnice.
Ned chtěl něco říct, ale předběhl jej. „Musíme ven zadními dveřmi na hřbitov.“
„Zbláznil ses,“ ozval se Gail. „Tam se nemáme jak bránit. Budeme jako jehňata na porážce. Nede!“
Ned se na něj podíval, protože nevěděl, co má dělat.
„Mám teorii, ale nevím, jestli bude fungovat.“ Podíval se na postupně vstávající nemrtvé, mnozí už však stáli na nohou. „Máme snad na výběr?“
Ned byl nasraný, že Kojoty vystavil takovému nebezpečí a že byl nyní bezbranný. Podíval se na Ronu, jak ji Fin táhne na zemi a po tváři jí stékal proužek krve. „Na hřbitov. Hned!“
Gailovi se to nelíbilo, ale šel první. Otevřel dveře a Fin s Ronou byl hned za ním. Ned se podíval na Edgara, který je kryl, protože nemrtví už znovu doléhali. Edgar dostával rány do těla a málem už ho přemohli, ale pak kolem něj proletěl zářící paprsek.
Všichni se ocitli venku, kde pršelo ještě silněji než před tím. Postavili se do obranného postavení a očekávali další útok. Nemrtví se však zastavili kolem hřbitova, dále už nešli. Ned nechtěl věřit vlastním očím, ale nemrtví opravdu jen stáli a dívali se na ně. Zkontroloval proto Ronu a viděl, že je v pořádku.
„Jak jsi věděl, že tady nepůjdou,“ zeptal se Gail dříve než Ned.
„Nevěděl. Prostě mě to napadlo a doufal jsem.“ Viděl ale, že tohle Gailovi nestačilo.
„Co teď?“ zeptal se Ned.
„Počkáme, dokud neodejdou.“
Všichni souhlasili a díky tomu měl čas k přemýšlení. Hlavu měl plnou myšlenek a žádná z nich nebyla nikterak pozitivní. Kde se tu vůbec vzali ti nemrtví a jak je možné, že je neobjevili? Jejich povstání, jakému byl svědkem, popíralo vše, co se kdy učil. Věděl, že nemrtví a jejich ovládání či vzkříšení je kapitola magie sama o sobě a ta se nazývá nekromancie. Bohužel učit se tyto okruhy je velice ošemetné v očích jiných, přestože vaše úmysly můžou být čisté a v souladu s pravidly univerzit. A pak tu bylo jejich zastavení na hranicích hřbitova. Zde riskoval úplně vše a poslouchal čistě svůj instinkt, který je zachránil. Ti nemrtví jsou spojeni čistě s touto vesnici a patřičně ji udržují, tudíž odhadl, že nebudou chtít bojovat na takovém místě jako je hřbitov. To ovšem znamenalo jediné, ten hrob musel být vykopán nedávno nezávisle na vesnici, neboť by byl obsazen. Dále tu ovšem byla ta mlha a rytíř. Cítil, že v blízkosti obou bylo něco v nepořádku s magií. Jako by měl na srdci kámen, který jej tížil a nedokázal se ho zbavit. A pak samotný rytíř, kdo to vůbec byl a proč se nezúčastnil boje? Kdyby se přidal, jistě by je převálcovali, tak proč čekal? Nedávalo to smysl.
Nemrtví začali odcházet, ale oni zůstali na hřbitově, dokud nepřišly první paprsky slunce. Pršelo až do rána a byli silně promočení a unavení. Nikdo navíc nezavřel přes noc oči. Napadlo ho, že by mohl vyvolat štít proti dešti, ale nechtěl plýtvat energii. Mohlo se ještě něco zvrtnout a bolelo ho levé rameno. Během boje tam dostal ránu zrezlou sekerou. Nárameník úder vykryl, ale až nyní po dešti a noci beze spánku se zásah pořádně projevil.
Když si byli jistí, že je bezpečno, šli se podívat, jak dopadli koně. Byli však překvapeni, že se koňům nic nestalo. Více je ale zarazila těla nemrtvých, zmizela stejně jako jakékoliv známky po boji. Probudili proto raději koně a vydali se do města.
Jeli pomalu, byli rozlámaní a pekelně unaveni. Navíc nechtěli, aby koně upadli, neboť díky dešti cesta vypadala všelijak. Panovala i ponurá nálada a bylo mu jasné, o čem Kojoti uvažovali. Dával proto raději pozor a snažil se být připraven na cokoliv.
Měli za sebou třetinu cesty, když uslyšeli křik. Zastavili koně a uslyšeli další křik. Kojoti se podívali mezi sebou a rozjeli se. Všimli si ale, že on ne.
„Jestli chceš chcípnout pro nějakýho šupáka, tak si jeď. My se vracíme do města,“ řekl Ned a pokračoval s Kojoty.
Další křik se už ale neozýval a chtěl se rozjet. Potom jej však uslyšel. Váhal zda se tam má vydat, jeho únava byla značná a oči se mu skoro zavíraly. Napadlo ho, zda i mu to nebezpečí za to stojí. Nakonec se ale rozjel. Po chvilce cesty však musel seskočit z koně a běžet po vlastních. Běžel naštěstí jen kousek, když uviděl muže na zemi a nad ním jak se tyčil černý medvěd. Neváhal a hodil po medvědovi telekineticky kámen, který u něj ležel. Medvěd se na něj otočil a zařval. Následně se proti němu šelma vydala, ale on jen stál a do levé ruky si přivolal hůl. Pravou rukou si zároveň vytasil meč pomocí magie a nechal si zbraň u ní vznášet. Chtěl boj vyřešit jednoduše bez použití silné magie, a proto zvolil tuto kombinaci.
Když byl medvěd blízko, pozvedl hůl se štítem. Rukou mu ihned projela bolest, avšak musel ji ignorovat. Medvěd zaútočil, ale naklonil proti němu štít. Šelma po útoku sjela na stranu a dopadla k němu bokem na všechny tlapy. V následující chvíli zarazil medvědovi meč do těla. Trefil se mezi žebra a čepel zajela až po záštitu meče. Medvěd se svalil na zem a přestal se hýbat.
Vytáhl meč a otřel ho o srst. Vydal se pak k zachráněnému a udělal snad jen pět kroku, než zachráněný muž proti němu natáhl ruku se strachem ve tváři. Původně si myslel, že se bál jeho ale pak ucítil ránu do zad. Letěl daleko a dlouho, dokud tvrdě nenarazil o strom. Po pádu měl vyražený dech, ale musel se podívat, co se stalo. Otočil se a zjistil, že onen mrtvý černý medvěd stojí na zadních a vítězoslavně řve. Jeho únava si na něm vybrala daň a nezkontroloval krev, přestože měla jinou barvu. Medvěd byl ovlivněn magii, nejspíš tou co zasáhla vesnici a navíc se k němu přibližoval. Opět vyvolal štít přes hůl a snažil se vymyslet co dále. Byl ale již slabý, přičemž se mu nedostávalo vzduchu do plic a celé tělo ho bolelo. Mozek mu k tomu začínal vynechávat a zapomněl se zapřít magii o zem. Když medvěd znova udeřil, ztratil tím rovnováhu. Všemu ještě napomohlo, že zem byla nakloněna a díky tomu spadl na záda. Medvěd najednou cítil vítězství a hodlal jej dorazit. Než se mu ale medvěd dostal k nohám, spojil ruce nad hrudí a vyvolal v nich oheň. Vzápětí rozpojil ruce a z nich vyletěl paprsek. Propálil medvědovi díru, jež začala na hlavě a končila u zadku.
Přivolal si hůl a pomalu si sednul. Šáhl pro lektvary na stehně, ale jen si namočil a pořezal prsty. Bylo mu divné, že cítil řezavou bolest na prstech, avšak nyní věděl proč. Při nárazu o strom se mu rozbily všechny lektvary, co měl zepředu na stehně. Střepy mu pak zůstaly zaryté v pouzdrech společně v koženém chrániči. Byl zvyklý je tam mít, ale do budoucna je musí dát jinam, neboť zde byly příliš zranitelné. S posledními zbytky sil se trochu vyléčil pomocí magie a pak se vyškrábal na nohy. Pomocí hole se potom snažil dojít ke koni. Nějaký muž jej však zachytil a jemu došlo, že to bude ten, kterého zachránil. Když ho muž chytal za rameno, říkal mu něco ve smyslu, že mu pomůže, ale sotva mu rozuměl. Dorazil s obtížemi ke koni, ale jeho poslední myšlenka nebyla, jak na něj leze, nýbrž jak se váli pod ním. Než si ale vše pořádně uvědomil, pohltila jej z únavy temnota.
Nabral vědomí, avšak oči stále neotevřel. Probouzely se mu ale zároveň i jiné smysly a do nosu se mu dostaly spousty vůni a pachu. Pomalu otevřel oči a snažil se zorientovat. Místnost byla tmavá, ale i když neviděl ještě nejlépe, poznal, že tohle je spíše chatrč. Chtěl se zvednout, ale byl příliš unaven a vzdal to. Místo toho natočil hlavu a našel dvě postavy, mladíka a stařenku.
Mladík se na něj vzápětí natočil a zpozorněl. „Babi, podívej, probudil se.“ Postavil se a přešel k němu. „Spal jste dlouho, pane. Už se cítíte lépe? Musíte mít hlad, pomůžu vám ke stolu, počkejte.“ Pomohl mu na nohy a došli ke stolu, kde si sedl na jednu ze židlí. „Babi, nalej mu trochu polévky.“
Sice seděl, ale cítil se stále unaven. Mladík mu dal přes ramena jeho kabátec a až nyní si uvědomil, že sedí jen ve spodkách. Levé rameno měl navíc přivázané a ještě i stáhnuté žebra. Připadal si slabý, ale to byl jen dočasný stav.
Stařenka před něj dala polévku. „Děkuji.“ Vzal dřevěnou lžíci a pustil se do jídla.
„Ne, to já děkuji, pane,“ řekla mu stařenka. „Kdyby vás nebylo, můj vnuk už by nežil.“ Podívala se na vnuka. „Johne, poděkoval jsi mu vůbec?“
„Máš pravdu, babi.“ Přisedl si k němu ke stolu a dostal jídlo „Děkuji vám, pane, že jste mě zachránil.“
Pokýval lehce hlavou a dál pokračoval v jídlu. Ani pořádně nevěděl, jak to chutná, ale bylo mu to jedno. Dojedl polévku a odsunul dřevěnou misku.
„Chcete ještě, pane?“ babka mu vzala misku.
„Ne děkuji. Bylo to dobré.“ Porozhlédl se po chatrči a usoudil, že musí být někde v horách. „Povězte mi, kde to sem.“
„Poté co jste mě zachránil, jste na tom byl špatně. Teda nebyl jste na tom tak špatně, jak jsem si původně myslel. Byl jste jenom vyčerpán. Dovedl jsem Vás tedy ke své babičce. Promiňte, ale jak Vás mám oslovovat?“
V duchu se pousmál, bylo to tu zas. „Nemám jméno, Johne.“
„Aha, tak já vám budu dále říkat pane. No, a pak jsme Vás spolu s babičkou ošetřili. Zároveň Vám babička sešila oblečení. Nechcete se napít? Počkejte, mám tady výbornou slivovici.“ Babi podala dva dřevěné hrnky. John nabídl i babce, ale ona odmítla.
Vypil slivovici a pocítil, jak ho hřeje na těle. „Jak dlouho jsem spal.“
„K tomu jsem se chtěl dostat. Spal jste skoro celý den. Za chvíli padne noc a já nevím, jestli se můžu zeptat, ale vy asi nemáte moc klidné spaní, že?“
Pousmál se znovu a uchopil hrnek, kde mu John nalil další slivovici. „Ani ne. Ale nemusíte se bát, nejsem žádný nájemný vrah. Já zkrátka řeším problémy. Někdy zabíjím potvory, jindy zase lovím lidi.“
„Aha, hned jsem klidnější, pane,“ i když na to moc nevypadal. „A o koně se nemusíte bát.“
„Dobře.“ Vypil slivovici. „Co jsem dlužen?“
„Dlužen? Vždyť vy jste zachránil mě.“ John mu nalil další, protože poznal, že mu chutná. „To já jsem dlužen vám, pane.“
„Možná vím, jak bys mi mohl svůj dluh splatit.“
„Povídejte. Splatím svůj dluh, jestli budu moci.“
„Pověz mi, co jsi dělal ve vesnici.“ Babka i John se na sebe podívali a pak na něj. Mezitím vypil další slivovici a začínal si uvědomovat, že už by měl přestat. „Našel jsem tě příliš blízko té vesnice, aby to byla náhoda. Ani bych se nedivil, kdybys to byl ty, kdo vykopal ten hrob.“
„Johne, slíbil jsi mi, že už tam nepůjdeš. Říkal jsi, že si šel za Marii,“ řekla babka.
„Promiň, babi.“ John si protřel ruce nad stolem a pak spustil. „Kdysi jsem v té vesnici žil, ale delší dobu jsem tam nebyl. Najednou se ale vše změnilo.“ Napil se. „Otec zemřel už dávno, žil jsem s matkou. Smířil jsem se již s tím, že ji neuvidím. Nedávno jsem však našel její řetízek. Rozhodl jsem se, že když nemůžu pohřbít ji, tak aspoň něco, co měla ráda. Ale se vším všudy.“
Tohle mu nijak nepomohlo, potřeboval vědět více. „Co víš o té jeskyni, která je u vesnice.“ Vzápětí si uvědomil, jakým tónem to řekl. Přitom bylo dost možné, že byli stejně staří.
„Zhola nic.“ Pak se ale John zamyslel. „Nemáte spíše na mysli tu starou hrobku v horách?“
„Hrobku?“ O hrobce nic nevěděl.
„Ano hrobku. Je prastará a spoustu lidí už na ni zapomnělo. Před dlouhými časy zde byly otřesy a zavalil se jí vchod.“
Hrobka, pomyslel si, to není náhoda. „Nevíte, kdo v ní leží?“
Stará bábi si k nim přisedla ke stolu. „Kdysi dávno ještě za života mého dědy, tady žil jeden křižák a ochraňoval okolní krajiny. Měl dva pomocníky, ale jako všichni ochránci i on jednou musel skončit svoji službu. Zemřel se svými pomocníky při ochraně města a lidi mu za to postavili hrobku v horách, kde trávil spoustu času.“
Křižák, pomyslel si, jiná odnož paladinu ale s tím rozdílem, že křižáci se nebáli zašpinit si ruce. Křižáku bylo ovšem do počtu velice málo a jejich hierarchie byla úplně jiná než u paladinů. Jsou ale obávanými válečníky a i jejich zbraně jsou posvěcené bohy. Přemýšlel nad tím a vzpomněl si, že se říká, že křižácký bůh je údajně nevlastní bratr boha paladinu. Obě strany tohle ale odmítají. Navíc jen málo kdy křižáci spojují síly s paladiny. Křižáci jsou ovšem více náchylní se spojovat s čaroději. Oproti paladinům mají totiž více společné názory na téma potřebné zlo.
Z přemýšlení jej ale vytrhnul John se svoji otázkou. „Vy jste přišel řešit problém vesnice? Říkal jste, že řešíte problémy.“
Pousmál se, na tu vesnici úplně zapomněl a myslel jen na toho křižáka. „Dalo by se říct, že ano.“ Lhal mu, ale nyní věděl, že Kojoti jsou pryč a jestli se chce dostat do té hrobky, musí vyřešit tu vesnici. Zároveň se mu však nechtělo znesvěcovat hrobku. Ale pokud má vyřešit onu zakázku, jinak to asi nepůjde.
„Měl byste jít spát, pane, vypadáte strašně. John vás ráno zavede do města,“ řekla babka.
Přikývnul. Vypil ještě zbytek slivovice a šel si lehnout. Hlava se mu však krásně motala, protože únava a alkohol nebyla dobrá kombinace, ale to mu bylo jedno.
Ráno se probudil a dostal snídani. Babka mu během toho sundala obvaz z ruky a namazala jej novými mastmi. Sice stále přetrvávaly bolestí, ale vše bylo lepší než včera, babčiny masti účinkovaly perfektně. Oblékl si poté opravené a čisté oblečení a s Johnem se vydali do města. Cesta proběhla bez jediného problému a samotné stezky byly v lepším stavu než předešlé dny.
Když přijeli, John vypadal trochu netrpělivě, až mu to nedalo. „Se mnou se nezdržuj a jdi za tou svou Marii.“
„Děkuji, pane,“ seskočil mu z koně. „Víte, je to ta nejkrásnější dívka na světě a já ji chci v blízké době požádat o ruku. Známe se už opravdu dlouho a vím, že je to ta pravá. Děkuji, pane, a přeji hodně štěstí.“ John se otočil a šel za svým štěstím. Chvíli jej pozoroval, ale pak jen zatřásl hlavou a pokračoval v cestě do krčmy.
Seděl v krčmě a přemýšlel, jak postupovat dále. Nic mu nedávalo smysl a především ta vesnice. Jestli ten křižák chránil okolí, proč povolal mrtvé vesničany, aby mu pomohli v boji? Lepší otázka ale byla, jak ti vesničané vůbec zemřeli. Měl až tendenci odjet a zjistit potřebné informace, protože tohle mohlo být nad jeho síly. Byla zde sice možnost, že smrtí křižáka vše skončí, ovšem tento způsob mu přišel značně primitivní. Navíc zde hráli důležitou roli Kojoti, kteří věděli něco co on ne.
„Takže ty žiješ,“ přerušil jeho myšlenky Ned a sedl si před něj bez toho, aby se zeptal. „Přišel jsem se zeptat, jak budeme pokračovat.“
„My?“ Vadilo mu, že tady ještě je ale více, že ho otravuje. Nejhorší mu ale připadalo, že chce ještě spolupracovat.
„Ano. Zaráží mě, že jsi tak překvapen.“ Ned mávnul na šenkýřku, ať mu přinese pivo. „Pravdou je, že naše poslední spolupráce nebyla zrovna ukázková. Věřím však, že to bude lepší.“ Ned dostal pivo a pořádně se napil. „Někteří členové tě chtějí zabít a dávají ti za vinu ten noční útok, tedy především Rona. Přesto vše ale můžeme naši spolupráci dokončit.“
On si asi ze mě dělá srandu. „Jestli chceš spolupracovat, tak mi konečně řekni, pro co tolik riskujete. A chtěl bych slyšet pravdu, ne žádnou pohádku.“
„Dobře.“ Ned vůbec nezaváhal a to mu přišlo divné. „Chystáme se už naše řemeslo zabalit, ale potřebujeme spoustu peněz. No a jednou jsme slyšeli legendu o nějakém Aldarovi. Byl však paranoidní a tak dále, takže jsme tomu z počátku nevěřili. Pak jsme ale narazili na informace, které vše potvrzují a to nás navedlo do téhle jeskyně. Poptali jsme se poté u místních a dozvěděli se o práci v horách. Zakázku jsme přijali, aby nebylo nic podezřelého a pustili se do hledání. Dále už to znáš.“
„Tvůj příběh je krásný, ale nemluvil jsi o ničem, co by tam mělo být.“ Pořad mluví o jeskyni a ne hrobce. Je možné, že se zde opravdu nalézá nějaká jeskyně?
„My ale víme, že tam něco je.“
„A co ta vesnice.“
„Obejdeme ji a pojedeme rovnou do jeskyně. Vyhneme se tím rytíři, který nás bude čekat ve vesnici.“
„Kde bereš tu jistotu.“
„Zatímco ty ses flákal s kurvama, my jsme pracovali. Co jsme přijeli, ten rytíř chodí každou noc do vesnice. Celou cestu obejdeme a prozkoumáme jeskyni, pak rychle zmizíme před úsvitem. Zároveň uvidíš, kde spočívá ten rytíř, a to se hodí, pokud jej chceš porazit ne?“
Ned měl pravdu. Odhalit místo rytíře by mu jistě pomohlo, jak jej zničit. Pořád zde ale nesedělo označení. Mělo se přece jednat o křižáka, ale všichni neustále zmiňují rytíře, i ve městě. Kojoti jsou ovšem tou jeskyní posedlí, i přes hrozící nebezpečí. Bohužel začínal být taky. „Dost pro to riskujete. Jakou mám jistotu, že mi nevrazíte kudlu do zad.“
„Musíš uznat, že kdybychom chtěli, už tady nejsi.“
Anebo vy. Už jsem zabil pár lidi, co mě podcenili, pomyslel si. Chvíli však raději přemýšlel, zda mu to riziko za vše stojí. Pravdou bylo, že ho ta hrobka opravdu zajímala, ale zároveň měl obavy z jejího nesvěcení. Podobné události totiž můžou mít i nedozírné následky. Zároveň ale chtěl vyřešit tu jeskyni a věděl, že vše je nějak propojeno. Byli tu ovšem Kojoti, bez kterých se tato akce neobejde. Pokud ale nebude plýtvat energii, mělo by mu zbýt dost síly, aby popřípadě zabil i Kojoty. První pak bude jednoznačně Gail, o tom nepochyboval. „Ráno u severní brány.“
Ned nic neřekl, jen se usmál, dopil pivo a odešel.
Po jídle se přesunul do pokoje, kde byla obvyklá tma. Dostal ten co předtím a tudíž si ani nezapálil svíčky, věděl kde co má. Pomalu si s bolestmi sundal kabátec a hodil jej na skřínku. Masíroval si zraněné rameno a pak se poškrábal na strništi. Podíval se z okna na hvězdy a přemýšlel při nich, jak to vždy dělával.
„Zkurvení Kojoti. Bylo by lepší, kdybych to dělal bez nich, ale nemám na výběr.“ Pořádně se nadechl a vydechl. „Snad bude to rameno zítra dobrý. Budu muset vypít silný lektvar.“ Šel pomalu k posteli a před ní si ještě sundal košili. „Že bych si zajistil společnost na noc? Určitě se tady najde nějaká šikovná dívka. Ale ne, dneska se mi nějak nechce,“ padl do postele.
„Auuuuu.“
„Co to kurva?“ Rychle zapálil svíci a nevěřil svým očím. „Co tu děláš, Eliso.“
„Byla jsem náhodou ve městě a dozvěděla jsem se o tobě. Napadlo mě, že se stavím, ale viditelně nevhod, když už nemáš sílu, aby sis obstaral nějakou šikovnou holku.“ Ihned se zvedla a mířila pro plášť ležící u stolu. Měla na sobě totiž jen průsvitnou košilku a její plány pro nadcházející noc byly zřejmé.
„Eliso, počkej. Nevěděl jsem, že jsi tady.“
„A to by něco změnilo?“ natahovala si plášť a zarazila se. „Okoupej se, dost smrdíš.“
Musel rychle jednat, pokud ji chtěl na noc. „A co kdyby ses okoupala se mnou?“ Když ji viděl tak svůdnou, najednou dostal sílu, jakou potřeboval. Její křivky v průsvitné košilce byly dokonalé.
Elisa si ho přeměřila pohledem. „Já ale nejsem jen nějaká šikovná holka.“
„Ne, ty jsi daleko šikovnější.“
Pozorovala ho a její očí vzplály tyrkysovým plamenem. Poznal, že vyhrál dříve, než shodila plášť.
Objednal rychle horkou koupel a krčmář mu nechal přinést dřevěnou vanu s teplou vodou. Jakmile byli sami, svlékli se a vlezli si do vody. Chtěl pak Elisu políbit, ale ta jej zarazila a nejdřív mu umyla tvář. Nebyl z toho nijak nadšený, ale vzhledem k tomu, že se pak umívali navzájem, přičemž její kůže byla hebká a prsa dokonalá, vše jí odpustil.
Jakmile si jej Elisa umyla, nehodlala se sexem už nijak otálet. On by ji sice omýval dále, ale ona byla vždy čista a tudíž to brala jen jako předehru. V jednu chvíli si prostě rukou ověřila, zda je vzrušený jak si přála a neváhala. Zadívala se mu pozorně do očí a nasedla na něj. Vzápětí spolu souložili přímo ve vaně a oba si vše užívali. Voda zároveň cákala na všechny strany a ona mu do zad zase zaryla své nehty, jak to vždy dělávala. Jako vždy to však ignoroval, protože vše bylo, jak má být. Elisa jej držela a její tělo se na něm vlnilo, zatímco jen seděl a hýbal se do rytmu.
Když skončili, držela jej Elisa za hlavu, kterou si přitiskla na svá ňadra a silně oddechovala. Pak ji ale jednou rukou pevně objal a druhou rukou chytl za zadek. Vytáhl ji ven a položil na skříňku a začal na ni přirážet. Elisu to velice uspokojovalo a pevně ho chytla za ramena a hlavu. Po nějaké době ovšem začal zpomalovat, což Elisa nehodlala v nejlepším připustit. Odstrčila ho od sebe a podrazila mu nohy. Vůbec to nečekal a spadl na zem. Elisa si ale přes něj obkročně sedla a zase měla vše ve své režii. Zpočátku ho Elisa donutila dát ruce nad hlavu, kde mu je i držela. Ale sotva jej pustila, chytl ji za prsa, kde mu sevřela ruce. Po chvíli se Elisu pokusil přetočit na záda, ale to mu nevyšlo a ona ho tvrdě přirazila na zem, během čehož se šibalsky usmála.
Elisa se na něm vlnila a vzdychala. Navíc ucítila pevnější sevření svých prsou, což ji jen umocnilo a zrychlila tempo. Zaklonila hlavu a zavřela oči. Její pohyby byly stále rychlejší a vzdechy hlasitější, až se najednou zastavila a přestala dýchat. Oči měla zavřené, pusu otevřenou a hlavu zakloněnou. Mírně se pak zatřásla a zhluboka se nadechla a zasmála se.
Naklonila se k němu a políbila ho na rty. „Teď jsi na řadě ty,“ pronesla s úsměvem.
Ležel na pravém boku a Elisa za ním. Hladila ho po namodralém rameni a vpouštěla mu do něj tepelnou léčivou magii. Pak jej hladila po jeho jizvách.
„Stojí ti ta jeskyně za to?“ zeptala se ho.
„Něco tam je.“
„A co když tě zradí.“
„S tím ale počítám, Eliso.“
Přetočila si ho na záda a lehla si mu bradou na hruď. Pevně se mu zadívala do očí a hledala v nich odpovědi. „Proč pořád riskuješ?“
„O tom jsme se již bavili.“ Zajel jí rukou do vlasů a neuhnul pohledem. Fascinovala ho. Byl ve městě jen chvíli a stejně jej dokázala najít a vplížit se mu do postele. Nechápal, jak to dokázala. Až to v něm vyvolávalo ohledně ní nepříjemné pocity. Nechtěl se však bavit o tomto tématu a hodlal jej změnit. Povytáhl jí jeden pramínek vlasů před oči. „Neměla jsi jiný odstín?“
„Barvím si je.“ Hlavu mu položila na hruď. „Pojď spát, zítra máš perný den.“
V noci když tvrdě spal, se Elisa zvedla a potají odešla. Když odcházela, uviděla na jeho meči svoji stužku. Hřálo ji to u srdce.
Vrátila se do hospody, kde spala a mířila přímo do svého pokoje. Její mistrová měla vlastní pokoj, a tudíž se nemusela obávat, že ji vzbudí. Vešla dovnitř a zapálila myšlenkou svíčku. Srdce se jí však zastavilo, neboť její mistrová seděla v křesle a čekala na ni.
Gynie odložila sklenici vína a podívala se Elise do očí. „Musíme si promluvit, děvče.“
Seskočili z koní a poslední úsek pokračovali po tmě pěšky. Celou cestu byla družina potichu a pořád přemýšlel, zda ho zradí. Pomalu se blížili k místu a neustále potají sledoval Gaila. Gail byl pro něj největší nebezpečí, protože všichni se k němu museli přiblížit, čemuž mohl zabránit. Gail byl ale střelec a ne ledajaký.
Byli již kousek od jeskyně a pořád nevěděl, co tam má čekat. Ned mluvil o jeskyni a všechno nasvědčovalo tomu, že se opravdu jedná o jeskyni. Ale co ten křižák a ta hrobka? Nebo je možné, že stará bábi už to má v hlavě pomotané a žádná hrobka tady není? Ale co ta vesnice a ten rytíř, co ti měli společného? V duchu zaklel. Byly zde samé otázky, ovšem žádná odpověď. Potřeboval však odpověď.
Dostali se na místo a byla to jeskyně. Všichni kontrolovali zbraně a zbroj, on navíc pil lektvary a posílil se magií. Celou svoji přípravu se snažil dělat co nejvíce utajeně, aby Kojoti nevěděli, co všechno má v sobě. Nebyl si totiž jistý, proti komu bude doopravdy bojovat.
Sestoupili do jeskyně a na temnou cestu používali louče. Jeskyně k tomu neměla schody, ale jen příkrý svah. Každý krok museli vést opatrně. Došli až dolu na stezku a podíval se na Neda.
„Hlavní vchod zasypal sesuv,“ řekl mu Ned a ukázal prstem. „Nemělo by to být už daleko, pojďme.“
Vydali se znova na pochod a Kojoti šli v čele, zatímco on šel za nimi. Něco se mu však nelíbilo. Nechtělo se mu věřit, že ten rytíř tudy chodil pokaždé, když šel ven.
Po pár zatáčkách objevili zničenou zeď, jejíž díra ústila do velké krypty. Všichni vešli dovnitř. Kojoti se pak podívali na Neda, ten ale jen kývnul a oni začali zapalovat louče na stěnách. Vzápětí Kojoti prohledávali každý kout a on je během toho pozoroval. Až nyní mu všechno došlo. To oni probudili onoho křižáka, když tu byli poprvé, a doopravdy se tím pádem jednalo o křižáka a ne rytíře. Proto jej nyní potřebovali, aby s ním mohli účinně bojovat, nebo aby věděli, co mají dělat. Pořád mu ale do toho neseděla ta vesnice a její obyvatelé. A proč ten křižák povolal její mrtvé a vůbec, jak ta vesnice tak náhle zemřela.
Kojoti prohledávali kryptu a to velice důkladně. Prohledával ji i Ned, ale pak se na něj otočil. „Mohl bys nám pomoct.“ Všichni se na něj podívali, a mu bylo jasné, proč tady byl, aby našel něco magického. Neřekl však nic, jen přešel k jedné části a hledal. Sem tam se podíval přes rameno a jeho tušení, že ho Gail potají sleduje, bylo oprávněné. Hledal mezi vázami a vším možným. Zároveň přemýšlel, zda tady není nějaká kletba nebo past. Později si prohlížel i místo, kde měla ležet těla křižáků.
Všichni hledali podle svého. Co chvíli slyšel rozbíjení vázy nebo jak Kojoti páčili truhličky. Pak ale mezi policemi něco objevil. Nevěděl, o co se přesně jedná, ale ten kámen vyzařoval zvláštní auru. Byla velice slabá, ale nejspíš by ji poznal i obyčejný člověk, který ví, co hledá. Nechal však předmět na místě a hledal dál. Ani se jej nedotkl nebo s ním pohnul. Samotného jej nyní zajímalo, co zde našel. Doufal, že si jeho zaváhání nevšiml Gail, vypadalo to ovšem, že ne.
Hledali už přes hodinu a Kojotům docházeli nervy, neboť už prohledali vše. Rona pak hledala na jeho místě, ale nic nenašla. Navíc už musela být noc a ohledně křižáka měl své teorie. Nejhorší ovšem bylo, že mu neřekli o jejich plánu a lektvary společně s kouzly pomalu vyprchávaly. Pravdou bylo, že standardní lektvary měly kratší účinnost, ale míchal si je silnější společně s kouzly na posilnění. Avšak strávili zde už příliš moc času a sám si nebyl jistý, kolik toho má ještě v krvi. Najednou jej však napadlo, zda přesně o tohle Nedovi nešlo. Určitě věděl, jak fungují lektvary s magií a rovněž, že on je používá. Celá akce se mu pomalu vymykala z rukou.
„Nede, nic tady není,“ řekla Rona první to, co bylo zřejmé.
„Něco tady musí být. Ty jsi nic nenašel?“
Viděl, že všichni byli napjatí. „Možná kdybys mi předem řekl, jaký máš záměr, tak bych se na to připravil,“ odpověděl a cítil, jak roste už tak husté napětí.
„Něco tají, Nede, poznám to,“ promluvil z ničeho nic Edgar. Edgar toho moc nenamluvil, ale když už ano, stálo to za to. Podcenil ho a to si na začátku slíbil, že si dá na něj pozor.
„Pokud vím, Gail mě sledoval dost dobře. Ptejme se spíš jeho.“ Chtěl celé divadlo odvést stranou, ale zároveň riskoval, jestli ho Gail neviděl.
Všichni se otočili na Gaila, ale ten jen zakýval hlavou, že si ničeho nevšiml.
„Nede, byla aspoň pravdivá ta pohádka, co jsi mi vyprávěl?“ přešel do protiútoku a doufal, že mu to vyjde.
„Ne tak úplně,“ odvětil Ned.
„V tom případě se s vámi loučím.“ Šutr nešutr tady už byla atmosféra příliš hustá. Otočil se a chtěl odejít.
„Kam si myslíš, že jdeš,“ vyštěkl Ned.
Zastavil se a podíval na Neda. „Oba dva víme, že tady nic nenajdete. Tyhle příběhy mívají často špatné konce pro ty, co pátrají. Především je to ale hrobka. Hrajete si s věcmi, kterým nerozumíte.“
Ned přemýšlel. Rozhlédl se po skupině a zhodnotil situaci. Fin odložil kuši stranou. Gail měl u sebe luk, ale na zádech. Edgar i on byli daleko. Nejblíže byla Rona, ale ta je schopná vletět do dráhy šípu. Nakonec se podíval na něj. Viděl na něm soustředěnost a připravenost na kouzla, nestihnou jej dostat včas. Ned byl nasraný za to, jak s ním jednal, ale rozum převládal nad zuřivostí. „Běž tedy, ale říkám ti to tady a teď. Až se znovu setkáme, neručím za to, že se vrátíš domů.“
Přikývnul hlavou, otočil se a šel. Udělal ale jen deset kroků, když se zastavil. Ucítil totiž zvláštní závan z tunelu, který již pocítil ve vesnici. Sledovali ho a on se na ně otočil. „Máme společnost.“
„Co tím chceš říct,“ zeptal se ho Ned.
„Nemrtvý je tady, cítím ho.“
„Jsi si jistý?“ Ned znervózněl.
Než ale stihl něco říct, Gail ho předběhl. „Má pravdu. Musíme odsaď co nejrychleji vypadnout.“ Nikdo nezaváhal a ihned se vydali ven. V čele běžel Ned s loučí, ale jakmile byli skoro pryč, zastavil se. Venku před jeskyní totiž stál křižák s dvěma strážnými kostlivci. Všichni tři byli ve zbroji a čekali tam na ně.
„Počkáme, až odejde.“ Ned se lehce uklidnil.
„To asi těžko.“ Kojoti se na něj nechápavě podívali. „Vždyť se musí na den někam schovat, a kde má nyní nejbližší úkryt?“
„Tak to je v prdeli,“ řekl Fin.
„Máš recht,“dodala Rona. „Nede?“
„Musíme zaútočit,“ řekl Ned. „Nebo je můžeme zkusit oběhnout a utéct.“
„Jim neutečeme. Vidíš přece tu mlhu ne? O něco zakopneš a jsi už takřka mrtvý. Nemáme na výběr.“ Nelíbilo se mu to, ale byl rád, že musí Kojoti bojovat.
„Ksakru,“ zaklel Ned pro sebe. „Edgare, Gaile, vy máte toho vpravo. Fine, Rono, vy toho vlevo. Já a…“ zasekl se. „Kurva dej si nějaké jméno.“
„Vím, co máš v plánu. Jsem připraven.“
„Dobře. Nikdo nedělejte žádnou blbost. Zkrátka se braňte a v pravou chvíli jim urazte ruce. Bez nich nemůžou bojovat.“
Vyběhli ven a Gail ihned poslal přesný šíp do oka svého protivníka. Nemrtvý jej ale nijak nezaregistroval a ani se jim nehodlal obtěžovat. Edgar útočil, jak jen mohl, ale tohle nebyl jen nějaký kostlivec jako z vesnice, v mrtvém zůstal výcvik a schopnosti. Nemrtvý údery vykrýval a sám dělal výpady. Edgar měl co dělat. Byl to jiný bojovník, než obvykle a navíc se ho nebál. Když Gail viděl, že má Edgar problémy, vytasil meč. Sice do nemrtvého posílal jeden šíp za druhým, ale ten je ve svém těle úplně ignoroval.
Než Fin zaútočil, vystřelil na nemrtvého vojáka kuší z blízka. Střela proletěla skrz a nemrtvý to ani nepostřehl. Fin tasil meč a Rona kolem něj tančila. Prořezávala šlachy, tepny a další kritická místa, které měl nemrtvý k vidění, ale nemělo to smysl. Na co mrtvému proříznout šlachy, když už jich sám má málo a nevyužívá jejich účel. Žili jen pomocí magie a ta jim proudila v kostech, nikoliv v tepnách. Kdyby se jednalo o zombie, bylo k něčemu prořezávat šlachy, oni je totiž ještě používají, ale kostlivci nikoliv. Fin a Rona si tak sotva dokázali udržet nemrtvého od těla. Jejich sehraný styl boje jim byl k ničemu.
Ned vyběhl na křižáka a pokusil se ho svými útoky zatlačit dozadu. Křižák pomalu ustupoval. Pak ale nechal jeden z úderu dopadnout na své nemrtvé tělo pokryté zrezlou zbrojí. Poté převzal iniciativu a útočil na Neda.
„Tak na co kurva čekáš, čaruj!“ Vyštěkl Ned a doufal, že to bude již brzy. On ale nemohl. Ta mlha potlačovala jeho sílu na minimum. Čím blíže u něho byla, tím silnější dopad na něj měla. Bylo mu jasné, že ten křižák měl problém s čarodějem a v posledních chvílích ho proklel. Jeho odměnou pak bylo, že kolem sebe měl mlhu, která neutralizovala magii. Připadal si, jako by měl opět kámen na srdci.
„Nemůžu ksakru.“ Tasil meč a běžel Nedovi na pomoc. Litoval, že není ještě lepší šermíř, než byl a slíbil si, že do příště to změní. Avšak podle toho, jak nemrtvý napadal Neda svými údery, jej napadlo, zda ještě bude nějaké příště.
Útočili na nemrtvé, jak jen mohli, ale jejich bezduché těla a zbroje vše absolutně ignorovala. Nemohli je porazit a nemohli boj vydržet do rána. Navíc se na nich začínala projevovat únava, zatímco jejich nepřátelé jako by se snad ani nezapotili.
Provedl seknutí spodem přes nohy křižáka, ale nic se nestalo. Sotva stačil meč pozvednout do obrany, ale přesto mu do těla narazil meč křižáka. Naštěstí jen lehce, neboť úder jej vyhodil z rovnováhy. Když ji nabral zpět, všimnul si díry ve zbroji nemrtvého. Otvor se nacházel v levém boku a rázem dostal nápad. Vrazí mu tam meč a bude mířit na páteř. Při troše štěstí mu jí zablokuje a omezí ho v pohybu. Ned křižáka zaměstnával a získal tím příležitost. Přiblížil se k němu z boku a Ned instinktivně zaútočil více. Neváhal a vrazil meč do díry. Křižák pak zaklonil hlavu v bolesti, ale rychle jí sklonil a podíval se na něj, i když neměl oči. V následující chvíli se objevil ve vzduchu. Křižák mu dal totiž silnou ránu do břicha a odhodil jej dozadu. Kdyby na sobě neměl zbroj, dost možná by pěst prošla skrz jeho tělo. Posadil se a snažil se popadnout ztracený dech. Ned byl na křižáka sám a on bez meče. Ihned ale Ned poznal, že křižák má problém s pohybem a využil toho. Bohužel ale křižáka podcenil a sám byl odrazen dozadu na záda.
Křižák se na ně podíval, avšak nehodlal je dorazit. Místo toho si vytáhl meč z těla a nečekaně vyrazil k Finovi. Fin se pak na křižáka otočil ve chvíli, kdy mu meč projížděl tělem. Rona zakřičela a sotva uhnula útoku nemrtvého vojáka. Křižák chytl meč oběma rukama a zvedl Finovo tělo do vzduchu.
Jakmile to Edgar uviděl, vybouchl. Mohutně zařval a zaútočil na svého vojáka s novou silou, že mu ani Gail nestačil. V následující chvíli odsekl vojákovi ruku s mečem a urazil mu hlavu. Nemrtvé tělo dopadlo na zem a konečně utichlo.
Křižák stále držel Finovo tělo na svém meči a ignoroval okolí. Rona uhýbala, jak jen mohla, a Gail váhal, co má udělat. Křižák máchnul mečem a Finovo tělo z něj odlétlo jako nic nevážící panenka. Poté se nemrtvý věnoval jen Edgarovi a započal nerovný souboj.
Když vše viděl, dostal nový nápad a doufal, že dobrý. Postavil se na nohy a rozeběhl se na křižáka s úmyslem povalit ho na zem. Nedovi došlo, co má za lubem a běžel za ním. Křižák si ho všiml, až když mu narážel do těla ramenem. Dopadli tvrdě na zem a nemrtvý jej chtěl chytnout volnou rukou a odhodit, ale než to udělal, Ned mu jí urazil.
„Edgare, přibodni ho do země,“ řval Ned.
Edgar odhodil štít a uchopil meč oběma rukama nad hlavou a chystal se k úderu. Sotva spatřil napřahujícího se Edgara, rychle se od křižáka odrazil. Nepochyboval, že jej chce Edgar přibodnout spolu s nemrtvým. Edgar použil všechnu sílu a meč prorazil zrezlé brnění, až prošel skrz křižáka do země. Meč zarazil, jak nejhlouběji mohl, na čemž záštita meče narazila do zbroje a ještě ji prohnula. Ned potom odsekl druhou ruku, která pustila meč a chtěla si ten Edgarův, vytáhnout z těla. Křižák byl bezmocný.
Když uviděl, že křižák je mimo hru, snažil se dostat na nohy. Spatřil však, že voják co útočil na Ronu, si jí přestal všímat a vyrazil k němu. Nemrtvý se napřahoval mečem a chtěl mu udělat to co Edgar křižákovi. Spatřil ale Finův meč a chytl ho. Jakmile byl voják nad ním, sekl mu mečem přes nechráněné kotníky a oba rozdrtil. Voják spadl dozadu a Ned ho rovněž přibodl do země. Potom se postavil a s Gailem nemrtvému urazili obě ruce.
Všichni těžce oddychovali a sotva stáli na nohou. Byli vyčerpaní a neschopni pohybu. Stál a opíral se rukama o kolena. Těžce dýchal a měl pocit, že vyplivne plíce. Rozhlédl se po Kojotech a hodnotil situaci. Jestli ho napadnou, nebyl si jistý, zda má šanci. Bolel ho celý člověk a hlavně po ráně od křižáka. Podíval se na svoji zbroj v místě úderu, byla naštěstí jen podřená.
Na chvíli zavládlo ticho, avšak přerušil jej Ronin pláč, čímž na sebe upoutala pozornost. Klečela nad Finovým tělem a držela mu hlavu. Slzy jí tekly po tváři a hladila ho po čele. Vůbec se mu nepodívala na rozpárané břicho, ze kterého mu lezly střeva ven. Došel k ní Gail a položil jí ruku na rameno.
„To on za to může,“ řekla tichým hlasem Rona. Začala se pak kývat dopředu dozadu a hodila na něj vražedný pohled. „To on za to může,“ zakřičela jako siréna. Napětí tak zase začalo houstnout. „Chci tvou hlavu. Dostanu tvou hlavu.“ Rona se zvedala a Gail ji nijak nezastavoval, místo toho se na něj soustředěně podíval a vyhodnocoval situaci. Zastavil ji ale Ned, zatímco Rona pořád opakovala, že chce jeho hlavu. Ned to ale nevydržel a řekl svoje.
„Kdybys s ním nešukala, tak by tě to tolik nevzalo.“
Rona se podívala Nedovi do tváře a nevěřila vlastním uším, ale nakonec se mu zhroutila do náruče s brekem. Ned se pak na něj otočil. „Co teď?“
„Počkáme do úsvitu, jestli jejich těla nezmizí nebo se nepřestanou hýbat. Bude rozhodně bezpečnější odejít, až zmizí mlha.“ Najednou si uvědomil, že zapomněl na mlhu a nemůže čarovat. Kdyby ho nyní napadli, byl by výsledek jasný. Kámen, který mu spadl ze srdce, se tam znova objevil.
Čekali až do úsvitu, během čehož se křižák a jeho pomocník škubali. Jakmile ovšem vyšlo světlo, přestali se hýbat a mlha se rozplynula. Vytáhli poté meče a rozbili jejich těla, pak je zakopali pod zem. Kojoti Finovi postavili malou mohylu z kamení, zatímco on je sledoval. Neměl potřebu být u nich a ani oni o to nestáli.
Když nasedli na koně, zastavil ho Ned. „Do města se už nevracíme.“
„Aspoň se už nepotkáme,“ odvětil.
„Jestli ale ano tak platí to, co jsem řekl tam dole.“ Ned otočil koně a hodlal vyjet.
„Nede, ta zakázka od starosty nebyla na tu jeskyni, ale na tu vesnici, že?“ zastavil ho.
„Ano.“
„Nede, jak to bylo doopravdy.“
Ned chvíli váhal, ale pak mu to řekl. „Byli jsme tu před rokem a ve vesnici řádil mor, proto jsme ji obešli bokem a šli rovnou do krypty. Během hledání Rona převrhla vazu, a jak se rozbila, otevřely se hroby. Ihned jsme utekli. Druhy den jsme jeli opět kolem té vesnice, ale bylo v ní naprosté ticho, tak jsme ji prohledali. Nikde ale nebylo ani živáčka. Raději jsme odjeli a vrátili se až teď.“
„Jak jste věděli, že tam máte něco hledat?“
„Zkrátka jsme to věděli.“ Ned pak otočil koně a odjel. Ještě ale na něj zavolal bez toho, aby se otočil. „Nezapomeň, co jsem ti říkal.“
Sledoval, jak odjížděli. „Už se těším, až se opět setkáme.“ Věděl, že se jednoho dne potkají a moc dobře si byl vědom toho, že ho chtěli napadnout už tam dole. Ned si ale spočítal, že nemůže vyhrát a proto nezaútočil. Až se příště potkají, musí to být podobné jako tam dole nebo za jeho podmínek.
Vrátil se do města a prospal celý den. Předtím než ovšem usnul, rozmístil bezpečnostní kouzla a slíbil si, že na nich musí ještě více zapracovat. Už teď jich uměl dost, ale po dnešní události by se mu spalo lépe, kdyby jeho znalosti byly ještě lepší. Jakmile byl připraven, šel strávit noc do vesnice a ta byla klidná. Další den se vrátil do krypty a pořád se ohlížel, zda mu Kojoti nelhali a všechno nebyla jen past, ale nebyla. Vyzvedl nenápadný kámen velký jako dlaň dítěte a pak to tam celé prohledal. Dával si však neustále pozor, na co šahá, ale nic už nenašel.
Kámen prozkoumal a zjistil, že se jedná o měsíční kámen neboli padlá hvězda. Takové kameny byly drahé a vzácné. Nedaly se vyrobit a špatně se používaly. Normálně se používaly jen runové kameny, ale ty neměly sílu jak padlé hvězdy. Měsíční kameny sloužily k zesílení předmětů a měly velkou moc. Ti nejlepší z nejlepších kovářů je přimíchávali k materiálům, ze kterých se vyráběly zbroje i zbraně. Dotyčný výrobek byl pak neocenitelný. Kámen schoval a rozmýšlel se co s ním.
Vybral peníze u starosty a varoval ho ohledně vesnice. Starostovi to ale bylo jedno, hlavně, že byl klid. Nasedl na koně a vydal se zpět do Arghamu. Potřeboval kámen schovat a především potřeboval další písemné materiály. Celou cestu ale přemýšlel, jak blízko byl právě smrti. A to doslova.
Konec sedmnácté kapitoly