Kapitola šestnáctá – Nikdo jiný
Zpomalil koně a na nohou si rozkládal mapu. Nebyla to moc dobrá mapa a obával se, že se ztratil. Zvednul hlavu a podíval se na slunce, ale sotva ho viděl přes koruny stromů. Jediné co věděl je, že se nachází v lese. Aspoň, že věděl v jakém, nebo spíš měl tušení, protože podle mapy se zde les rozděloval u řeky. Zatím ji však nepotkal a věřil, že ji neminul. Přesto potřeboval novou mapu, tahle byla hrozná.
Zastavil koně na neoznačené křižovatce a rozhlédl se. Jedna cesta vedla vpravo a druha vlevo, kterou se ale vydat neměl zdání. „Co myslíš, kam se mám vydat?“ poplácal koně po hřbetě. Ten ale jen hodil hřívou a nic neříkal, jak nečekané. „Měl jsem předtuchu, že mi k tomu moc neřekneš.“ Otočil koně vpravo a jel zase pomalým tempem. Během toho se díval do mapy a snažil se najít.
„Mám takový pocit, že jsme se ztratili. Co ty na to?“ Kůň mu však opět neodpovídal. „Já vím, tobě to je jedno. Ale nezapomínej, vlci žerou i koně. A slyšel jsem, že jim chutnají.“ Najednou však uslyšel křik holčičky. Zastavil koně a rozhlížel se na všechny strany, ale nikde nic, jen ticho. „Ticho. Už ji to asi sežralo,“ pronesl nezaujatě. Pak ale uslyšel další křik a poznal, z jakého směru pochází. Seskočil z koně, vytasil meč ze sedla a vyběhl k místu, kde slyšel křik. Zároveň doufal, že ta potvora snad nebude moc velká, jestli to dítě ještě žije. Více ale přemýšlel nad tím, že jestli zemře jen proto, že běžel zachraňovat, bohové vědí koho, kdo už je možná po smrti, bude si to vyčítat.
Utíkal co nejrychleji lesem, až našel zdroj křiku. Uviděl, jak se malá holka opírá o strom a nad ní stojí něco jako obří stonožka. Byla celá venku a vyšší než on. Její černé tělo s tmavě oranžovými nožkami se chystaly k útoku, a její přední dlouhé kusadla se už po dítěti natahovaly. Musel jednat, už tak málem přiběhl pozdě. Natáhl levou ruku a vytvořil před holčičkou štít. Jakmile ale do bariéry narazila stonožka, stáhla se pod zem. To jsem si moc nepomohl, teď na mě může zaútočit odkudkoliv, pomyslel si. Rozhlížel se po zemi a štít měl připravený v hlavě. Najednou se otřásla zem na levé straně a vyskočila na něj stonožka ze země. Ihned vyvolal štít, ale nebyl dost rychlý. Naneštěstí pro něj stonožku štít zablokoval uprostřed těla a nemohla se hýbat, jen sebou na obou stranách štítu házela. Stonožka se mu ovšem zastavila jen dlaň od tváře, až z toho upadl na zem. Přesto se za každou cenu snažil udržet štít kvůli stonožce. Když navíc viděl, jak je zablokovaná, mohl ji zabít mečem. Nejdříve ho napadlo, že by ji jednoduše přepůlil, ale to by ještě chvíli žila a mohla jej pokousat. Proto se k ní postavil čelem a rozsekl jí hlavu vejpůl. Chvíli se pak stonožka ještě škubala, ale po chvilce její tělo ochablo.
Zrušil štít a tělo stonožky dopadlo na zem. Pro jistotu tělo zapálil, a dokud pořádně nehořelo, byl na pozoru. Vůbec neměl tušení, co potkal za potvoru, natož jak se správně jmenovala a jak ji zabít. Lesy byly vždy plné neznámých stvoření a velkých bestií. Přece jenom spousta lesu byla starší než původní civilizace a mohlo v nich žít cokoliv. Zaměřil ovšem pozornost k dívce, která stále ležela u stromu. Až jak se k ní přiblížil, zjistil, že to byla elfská holčička. Měla na levé paži tetování, ale nebyl si moc jistý, co znamenalo, protože mu to připomínalo nějakou fresku, jaké jsou na stěnách. Dívka vypadala na osm, ale u elfů si člověk nikdy není jistý. Byla však vůči němu ostražitá a nejraději by od něj utekla. Bohužel se nemohla hýbat, měla totiž poraněnou nohu. Chtěl jí pomoct, ale bránila se.
„Musím ti to ošetřit. Mluvíš jinak než jen elfsky?“
Zakývala hlavou ze strany na stranu.
„Uvědomuješ si, že tvým zakýváním hlavou ve smyslu ne, jsi mi potvrdila, že mi rozumíš.“
Dívčin výraz potom mluvil za vše, tohle nezvládla.
„Hele mně je jedno, že se mnou nechceš bavit. Nebo aspoň zatím mi to je jedno. Ale ta noha se musí ošetřit.“ Chtěl se dotknout rány, ale dívka sebou znova cukla.
„Kdybych ti chtěl ublížit, nechám to na té potvoře ne?“ ukázal na stonožku prstem. „Takže se přestaň bránit a udělej si o mně obrázek podle toho, co jsem udělal a co hodlám udělat.“
Elfka chvíli váhala, ale pak k němu nohu s obtížemi natáhla. Beze slova si ji začal prohlížet a ohmatávat. Nevypadalo to nijak vážně, ale musel jí ránu vyčistit.
„Dobře. Než začnu, chci, abys vypila tohle. Je to jen protijed a já nevím, jestli ta stonožka nebyla jedovatá. Nemusíš se bát, nijak ti to neublíží, i když nejsi otrávena.“
Holčička váhala, ale lahvičku s protijedem vypila, přičemž se u toho křenila. Lektvary zkrátka nechutnaly nikomu.
Mezitím vytáhl jinou lahvičku. „Jen abys byla v obraze, tohle ti teďka naliju do rány. Bude to pálit a bolet, ale je to potřeba. Tady ti poskytnu jen první pomoc, nevzal jsem si sebou vše, když jsem za tebou spěchal. Teď něco zakousni. Třeba tohle,“ dal jí kus větve a ona ho zakousla.
Když nalil lektvar do rány, elfka sebou začala škubat a vydávat bolestné zvuky, až si ji musel podržet. Jakmile přestala, mohl elfce ránu obvázat. Pak ji vzal do náruče a odnesl ke koni, kde jí ránu pořádně vyčistil a převázal. Dal jí i napít a ona pila plnými doušky. Dostala i něco k jídlu a rychle vše zhltla. Musela se nejspíš ztratit už před pár dny. Když očistil meč a vrátil ho do pochvy, zvažoval co dále. Člověk v lese s elfskou dívkou si přímo říkal o šíp mezi oči. Musel dát jejímu klanu či ostatním elfům znamení, aby nejdříve mluvili a pak vypouštěli šípy. Vysadil proto dívku do sedla a sám musel pěšky.
„Nevíš náhodou, kterým směrem je tvůj klan?“ Dívka se ale na něj dívala beze slova. „No co, zkusil jsem to.“ Šel potom vedle koně pěšky a doufal, že tahle cesta někam vede.
Bylo již pozdní odpoledne a pořád šel vedle koně, zatímco holčička seděla v sedle. Sem tam se na elfí dívku podíval a viděl na ní, že je velice unavená. I on se cítil unavený, musel jít totiž pěšky. Snažil se ale na chůzi dívat i pozitivně, bohužel nic pozitivního v tom nenašel. Mohl si sice sednout na koně s ní, ale nehodlal to riskovat.
Podíval se znova na holčičku a pak před sebe. Uviděl však najednou, jak z lesa vychází muž v kožené zbroji s kápí, který se postavil doprostřed cesty. Zastavil a prohlédl si lovce, byli od sebe asi čtyřicet kroku. Elfský lovec měl zbroj obarvenou do zelena a na ní větvičky společně s listím pro maskování. Na zádech pak luk a u pasu meč. Tvář měl rovněž zabarvenou.
Rozhlédl se kolem sebe a zjistil, že na něj míří nejméně dva tucty luků. Znervózněl, kdyby ho ale chtěli mrtvého, jistě by již stříleli. Podíval se na holčičku a ona na něj. Natáhl k ní ruce a ona mu do nich sjela ze sedla. Pomalými kroky se vydal k lovci na cestě a doufal, že neudělají nic zbrklého. Sice měl na sobě zbroj, ale ne helmu, i když ta by mu teď příliš nepomohla.
Zastavil se tři kroky před lovcem a začal natahovat dívku před sebe. Elf přešel k němu a převzal dítě do náruče. Hned si pak začali povídat a on neměl tušení, o čem mluví. Jak skončili, oba se na něj podívali. Srdce se mu mírně rozbušilo, ale lovec se potom s holčičkou jen otočil a odešel do lesa.
Chvíli tam stál a čekal. Když se poté otočil, zjistil, že už na něj nikdo nemíří. Byl sám. Vydal se zpátky ke koni a hlavou mu běželo, že bude žít o den déle. Chystal se vyskočit do sedla, když dostal zvláštní pocit. Otočil se za sebe a nalezl tam stát lovce.
„Náš Starší chce s tebou mluvit,“ řekl lovec chladně.
„Dobře.“ Nijak zvlášť ho nepřekvapovalo, že se k němu lovec dostal bez jediného zvuku.
„Musím ti ale zavázat oči.“
Podíval se na šátek v lovcových rukou. „Jakou mám jistotu, že se ještě vrátím.“
„Máš mé slovo, že po cestě tam se ti nic nestane.“
A co cesta zpátky? Stejně asi nemám na výběr. „Tak dobře.“
Celou cestu ho vedli za ruku se zavázanými oči, přesně jak řekli. Stezky ovšem musely být dost široké, protože cítil, že jeho kůň jde s nimi. Šli několik hodin a již po chvilce litoval toho, že tehda neseděl na koni. Celou cestu navíc procházeli potichu. Nemluvili mezi sebou ani elfové a to mu nepřipadalo jako dobré znamení. Najednou se pak zastavili a sundali mu šátek z očí. Slunce již takřka zapadlo a zjistil, že stojí před elfským táborem. Vypadalo to, jako by zde žila asi stovka elfů, ne-li víc. Tábor stál pod kopcem a hned vedle něho tekla řeka. Všude byly rozložené stany s vozy, které působily jako cestovní vozy, co se po příjezdu jen rozloží. Ihned poznal, že rozmístění stanů má svůj řád a bylo mu jasné, že tohle je jen část komunity a další žije jen o kousek vedle.
Když vstupoval do tábora, všichni na něj zírali. Každý elf zanechával práce a díval se na něj. Došlo mu, že asi poprvé vidí člověka. Bylo mu až nepříjemné, že všichni na něj zírají, ale zároveň viděl, že všichni mají stejné tetování na levé paži, jako měla ta holčička. Vzpomněl si rázem na Avelyn a její tetování, a jak mu říkala, že oni se oblékají jinak. Připadalo mu, že se oblékají docela podobně až na pár drobností. Odstín oblečení byl akorát více lesovitý, jak by řekl. Nenosili úplně klasické košile a na určitých místech si je zpevňovali pomocí bandáže. Muži měli kalhoty volné, a rozhodně méně upnuté, než jaké měl on, a i on je neměl nijak na tělo. Všichni ale měli zvlášť zpevněné lýtka bandáží. Rovněž si všiml, že nenosí boty. Ženy měly účesy na bázi copánku nebo volných vlasů. Předpokládal ale, že každý klan má vlastní styl oblékání a účesů.
Zavedli ho ke stanu a on si jej prohlédl. Oproti jiným vyčníval a musel patřit někomu důležitému. Nebyl si však jistý jeho označením, byl to stále stan či povoz? Navíc mu připadalo, že byl přímo uprostřed celého tábora nebo města. Zase byl ovšem zmatený ze správného názvu. Lovec mu však rukou naznačil, ať vstoupí dovnitř. Ještě jednou se ale ohlédl a stále si ho všichni nevěřícně prohlíželi a něco si mezi sebou šeptali. Nevěděl, co si má o tom myslet, ale venku na nic nepřijde.
Rozhrnul vstupní plachtu a byl překvapen. Nacházelo se zde totiž více místa, než se na první pohled zdálo. Na zemi ležely koberce a uprostřed místnosti byl malý stolek s dvěma malými židlemi. Našel zde i různé police s knihami, ale spíše to byly kroniky. Až potom co vstoupil elf z boční místnosti, uvědomil si, že obydlí je daleko větší než působí z venku. Elf měl své bronzové vlasy sčesané dozadu až k ramenům a uhlazené, že vypadaly, jako by je měl přilepené ke krku. Na sobě měl zelenočerné roucho a na něm symboly lesa a svého klanu. Nedokázal mu ale odhadnout věk, protože působil mladě.
„Prosím, posaďte se,“ pronesl elf obecnou řečí a rukou mu ukázal na stolek. Sám si pak sedl na druhy.
Přemýšlel, jak by měl elfa oslovovat, ale více ho zajímalo, proč je tady.
„Věřím, že máte spoustu otázek. Ale nejdříve by bylo slušné, kdybych se vám představil.“ Elf mluvil klidným přátelským hlasem a během toho naléval čaj, ze kterého se kouřilo. Podle vůně odhadoval velice silný čaj. „Bohužel, když jsem získal titul Starší, ztratil jsem tím právo nadále používat jméno, jak své tak mojí rodiny. Je to u nás tradice, aby se zamezilo nadřazování rodin. Smím znát vaše jméno?“ posunul k němu čaj a uchopil svůj.
Rovněž uchopil svůj hrnek a v rukou si jej zběžně prohlédl. Byl ze dřeva a měl v sobě vyryté symboly lesa. Musel být vzácný, jistě nějak důležitý a v neposlední řadě byl velice pěkný. „Já rovněž nemám jméno.“
„Přesně jak to stálo v mém snu. Až jak se setkáš s tím co má jméno jako ty, budeš moct očistit svou duši. Na to bychom si měli připít.“
Oba se napili a sotva měl první doušky čaje v ústech, pocítil jeho sílu. Jestli oni pijí takhle silný čaj, jaký asi pijí alkohol? „Promiňte, ale jak jste věděl, kde mě najít?“
„V mém snu jsem vás viděl, jak držíte v náruči dítě. Jak vám chutná náš posvátný čaj?“
Tohle vysvětlení mu úplně nestačilo, ale měl další otázky. „Jeho chuť je výtečná,“ odložil hrnek na stoleček. „Znovu promiňte, ale co přesně znamená titul Starší?“ Už o tom slyšel, ale nebyl si jistý s přesnou definicí.
„V naší kultuře se Starší stavějí svoji důležitostí po bok druidu a dohlížíme na klan, avšak oproti druidům nevládneme magickými schopnostmi. Ovšem i tak jsem více spjat s přírodou kolem nás oproti jiným elfům. Slyším les stejně, jako cítím, když se něco děje a potřebuje mou pomoc, jako elfové v klanu. Zaujímám důležitou a zodpovědnou roli, neboť oproti druidům dohlížím na život klanu, zatímco oni na harmonii klanu a přírody. Stačí vám to tak?“
„Ano.“
„Dobře,“ pousmál se Starší. „Jistě vás však i zajímá, proč jsme vás sem přivedli.“
„Ano to mě zajímá.“
„Náš klan byl bohužel proklet a týká se to naší posvátné země. My ovšem nejsme schopni onu kletbu zrušit.“
„Chápu, ale mohl byste být s tou kletbou konkrétnější?“ Znova se napil čaje a musel uznat, že přes svoji sílu měl něco do sebe.
„Obávám se, že v našem společenství došlo k vraždě, což má následky v podobě kletby vůči mému klanu. Máme problémy s lovem a vždy tam kde se objevíme, se začne kazit voda a příroda pomalu umírá. Mohu se však jen domnívat, zda za tím stoji duch zesnulého, či jiná entita.“
„Jestli došlo k vraždě, proč se mstí celému klanu?“ Nelíbilo se mu, kam to směřuje.
„Protože tím vrahem jsem já. Dovolte, abych vám to celé vysvětlil.“
„Dobře.“ Škoda, že tady nemají křesla, teď by se mu jedno náramně hodilo.
„Dobrá tedy. Byli jsme nejlepší přátelé, já a Mirall. Oba jsme však věděli, že jednoho dne z nás vyberou budoucího Staršího. Přestože jsme byli na poměru elfů ještě mladí, naše propojení s přírodou bylo významné. Těsně před tím než ale došlo k volbě, přepadli nás v lese nájezdníci a Miralla zabili. Pak přišel ten den, mě vybrali za Staršího a musel jsem na naši posvátné půdě složit přísahu. Ale objevila se tam i Kenna, Mirallova sestra a napadla mě nožem. Myslela si, že to já mohu za smrt jejího bratra.“ Odmlčel se. „Bylo to poprvé, co jsem prolil krev a ještě k tomu na posvátné půdě.“ Znovu chvíli mlčel, než zase mluvil. „Tělo Kenny jsem tam poté zanechal a vrátil se zpět a ke všemu se doznal. Náš druid se vše snažil vyřešit ihned v den incidentu, ale nikdy se nevrátil. Naši lovci a vůdci se jej snažili najít, ale ani oni se nevraceli. Museli jsme toho nechat, aby klan ještě více neoslabil. Celá odpovědnost klanu tak rázem ležela na mých bedrech, musel jsem konat pro jejich blaho. Snažili jsme se pak kontaktovat jiné klany o pomoc, ale nepřišla žádná odpověď. A když už se vše uklidnilo, a mohli jsme vše vyřešit, přišli komanda. Nevím, zda jste se s nimi již setkal.“
„Měl jsem s nimi tu čest.“ Bohužel nebo bohudík?
„Některé klany je potají podporují, ale my ne. Přišli k nám a žádali o pomoc, jídlo a zbraně. Musel jsem je odmítnout, jinak bych riskoval, že jsme se k nim přidali. Následující noc nás napadli pro zásoby. Ubránili jsme se, ale během útoku jsem musel prolít krev a jednoho jsem z nich zabil. Celý klan pak onu noc pocítil, že něco špatně. Rozpoznali jsme spojení s mým činem, dolehla na nás kletba a museli jednat. Mnozí z nás pak zkoušeli kletbu zlomit, avšak vždy bezúspěšně. Když se nevrátili ani ti nejlepší z nás, bohové mi poslali další své vize na řešení. Ale ani ty nestačily a problémy celého klanu se jen stupňovaly.“
„Co bylo dále.“
„Zoufalost v nás rostla. Elfové se ke mně upíraly stále více. Žádal jsem bohy o pomoc, prosil je. Každou noc jsem uléhal s modlitbou na rtech o další radu, dokud jsem ve svých snech nepřišel na kletbu a její řešení.“
„Rozumím.“ To nebylo dobré, řešit cizí kletby a ještě navíc elfské. Na všechno bude mít jiný pohled díky tomu, že je člověk a ne elf. Byla to sice zajímavá zakázka, ale už jen to jak jej přivedli, vypovídalo své. „Nejspíš asi tušíte, že moje práce mi dovoluje vybírat si nabídky. Přece jenom není nijak v mém zájmu se nechat zabít.“
„To si uvědomuji, ale nevěřím tomu, že jste tak dobrý, abyste se dokázal při útěku probít přes celý klan. Natož, že byste se bezpečně dostal z lesa.“
„Nyní již plně dává smysl, proč mi váš lovec řekl, že po cestě sem se mi nic nestane.“ Dívali se jeden na druhého bez toho, aby ukázali emoce. Tváře měli kamenné a nečitelné. Rázem si až vzpomenul na elfy venku. Ty jejich pohledy na tváři neznamenaly první setkání s člověkem, ale další co přichází. Kdo ví, kolik jich před ním bylo, než měl Starší svůj sen, že dotyčný nesmí mít jméno. Nebo o tom snu lhal. Bylo to čím dál lepší. Bohužel opět neměl moc na výběr.
„Beze mne to neuděláte a silně pochybuji, že se světem toulá ještě někdo jiný, co nemá jméno stejně jako já. Takže hlavní otázka nyní zní.“ Mlčel, hrál si se Starším a to se mu líbilo. „Kolik mi hodláte zaplatit?“
Staršímu se zvedly koutky úst do úsměvu.
Dojídal pomalu večeři a zároveň přemýšlel nad svoji odměnou. Ebenová hůl od elfů byla něco víc, než si vůbec mohl přát. Nadcházející riziko rozhodně stálo za to. Podíval se na misku a vzal si poslední kousek srnčího. Vůbec nebylo špatné a navíc dostal malý přístřešek na spaní, více ani nepotřeboval. Získal sice i ochránce, který jej neustále sledoval z povzdáli, ale nijak to neřešil. Když si ho chtěli špehovat tak ať. Hlavně, když se mu nebude plést do práce.
Dříve než šel spát, přišla za ním jedna elfka a dala mu vak s vodou, kdyby měl žízeň. Poděkoval jí, avšak neměl tušení, zda mu rozuměla. Byla pohledná a usmála se na něj, ale usoudil, že by bylo velice nemoudré si něco začínat se zdejšími elfkami.
Ráno když se probudil, dostal lehkou snídani. Bohužel jeho obavy, že dostane ovoce, se naplnily a hned po prvním soustu si vzpomněl na propečenou mastnou slaninu. Po snídani se pak pustil do knih od Staršího. Naštěstí nebyly v elfštině, jinak by si s nimi nevěděl rady. Musel by jedině použít na překlad magii, ale tyto kouzla byly nepříjemná, neboť při překladu písma pak dotyčného bolí oči. Znovu tedy zvážil, zda by se neměl pokusit naučit elfský jazyk, ovšem opět zůstal jen u úvah a rozhodl se trávit čas učením jedině magií.
Dopoledne studoval knihy a hledal cokoliv, co by mu pomohlo, ale byla to spíš ztráta času. Vzbuzovalo to v něm však otázky, proč mají elfové důležité knihy v jiném jazyce než ve svém. Odpověď na svoji otázku ale nedostal, údajně už neexistovala. Starší mu poté ještě sdělil, že onu akci musí provést příští noc. Nikdy neměl rád při své práci časové termíny, vše jen zbytečně komplikují. Nejraději si cokoliv plánoval, jak potřeboval nezávisle na všech. Ovšem nyní musel přiznat, že má času dostatek.
Po studování knih se šel opláchnout k jezeru, aby si pročistil hlavu. Podle jeho mapy zde jezero ani nemělo být, což jej ještě více utvrdilo, že si musí koupit nové mapy. Po koupeli si sedl do vody a snažil se vzpomenout na každý detail, co kdy studoval. Samozřejmě si pročetl i svoji knihu s poznámkami, ale tam nebylo o nic víc.
Prokletí, pomyslel si. Vše nasvědčovalo, že se jednalo o prokletí. Dalo by se říct, že se jednalo o vymírací kletbu. Pousmál se, vymírací kletba, přemýšlel, zda opravdu takový termín existuje nebo si ho právě teď vymyslel, ale zpátky k tématu. Za kletbou vždy stojí někdo nebo něco, třeba čin. V případě někoho jde většinou o oběť, ale v tomhle případě mu bylo řečeno, že se jedná o pomstu, tudíž čin. V obou případech ovšem nejčastěji dochází k tomu, že dotyčnému bude někdo pomáhat, avšak obvykle se dalo poznat, zda jde o oběť nebo pomstu. Žijí navíc v harmonii s přírodou, tudíž oběť bude mít podporu lesa, ale v pomstě zase můžou mít prsty démoni. Klan ovšem umíral pomalu, takže to nebudou démoni, ti jednají rychle a s chaosem. Trpělivost pro démony není příliš typická, ale když ano, stojí to opravdu za to.
Přemýšlel dále a na druhé straně jezera uviděl zajíce. Jsou propojeni s přírodou a ta kolem nich umírá, mohlo by jít o nemrtvé. V tomto případě však půjde nejspíš o ducha, který dostal příležitost. Ale proč kletbu rozpoutala krev? Kdyby se jednalo o pomstychtivého ducha, kletba by nejspíše začala fungovat od nějakého rituálu, kde by se nacházel celý klan. Zároveň by to i potvrzovalo, proč byl zasažen celý klan. Spouštěč ale neprovedl celý klan, nýbrž jednotlivec. Dalo se ovšem předpokládat, že duch se mstí celému klanu, neboť Starší má klan ohlídat. To dosti komplikovalo určení, kdo je vlastně cílem kletby, trpěli totiž všichni. Zároveň to však odpovídalo více na nemrtvé, kletby spojené s nimi se vždy vyznačují nejistotou zasažených a těžké určování oběti. Sedělo to na ně nejvíce, neboť se nedalo říci, kdo je vlastně v právu, zda Starší nebo Kenna. A bylo i typické, že verze příběhu z druhé strany se špatně zjišťují. Něco ale bylo na tom všem špatně, avšak o propojenosti s nemrtvými nepochyboval. U démonů totiž byla zvláštnost, že vždy bylo více verzí příběhů, jak se co odehrálo. Někdy dokonce až moc a navíc se všechny příběhy často proplétaly, až sám vyšetřující podlehl jejich vlivu. V tom byly kletby démonu nebezpečné, přidáte se k nim, zatímco u nemrtvých se stanete “pouze“ jeden z nich.
Když tam seděl a přemýšlel o kletbách, vzpomněl si na studium. Bylo naprosto běžné, že se studenti na univerzitách učí o kletbách, patřilo to k výuce pro jisté případy. Marklen je o kletbách učil hodně, ale bohužel jen po teoretické stránce. Vždy jim ovšem říkal, že kdyby někde byla nějaká kletba, určitě je tam zavede, aby se s ní setkali. Jeho mistr uznával jenom praxi, nic víc. Jak asi nahlížel na jeho současný studijní plán, dost možná pozitivně. Zatím o tom nepřemýšlel, ale jednou bude muset.
Najednou jej ovšem vyrušil pohyb v houští. Původně si myslel, že se jedná o dalšího zajíce, ale zjistil, že tam byla nahá elfka. Dívka měla v plánu rovněž koupel, ale vůbec o něm nevěděla. Měl možnost ji vidět celou, než se ponořila do vody a byla překrásná. Jako všechny elfky měla štíhlou postavu s malými ňadry, na čemž její dlouhé loknovité vlasy byly černé jako havraní peří.
Rozhodl se raději vytratit z vody, nepotřeboval způsobovat problémy. Jakmile se potichu oblékl a vydal zpět, všiml si svého hlídače, který ale nehlídal jeho. Hlídač mohl na koupající se elfce nechat oči, že si ani nevšiml, když odcházel. Poznal na elfově tváři, že je do ní zamilovaný. Láska, to by mu tak ještě chybělo ke štěstí. Zastával názor, že láska je slabost, pro kterou lidi dělají bláznivé věci. Slyšel už o lidech, jež kvůli lásce zemřeli a nedokázal pochopit proč. Možná to bylo proto, že lásku nikdy nepoznal, jen tu k sestře. V ten moment si však vzpomněl na Elisu. Ne, s ní to bylo pouze o sexu, o ničem jiném. Ona byla přece budoucí čarodějka a viděla to určitě stejně. Po zbytek cesty pak myslel na kletbu.
Ležel na zádech v přístřešku a pod hlavou měl naplocho helmu. Nějak si zvykl používat ji místo polštáře. Díval se do prázdna na plachtu nad sebou a přemýšlel nad tím, jak má zrušit kletbu. Zanedlouho vyrazí na akci a stále neměl tušení, co ho tam čeká, nebo jak to celé zastavit. Dva dny se snažil něco najít v knihách, nebo si vzpomenout, ale nic. Napadlo ho, že by se i poptal místních, avšak nikdo se s ním nechtěl bavit. Zajímalo ho až, zda to dělali z vlastní vůle, nebo mu nerozuměli, či jim to bylo řečeno. Neměl tak pořádně nic hmatatelného, čeho by se mohl chytnout. Pouze ze všeho usoudil, že se zde bude jednat o střet ducha Kenny a staršího s jeho verzí příběhu. Tím jediným si byl jistý.
Náhle se však zvedl a vylezl z přístřešku, potřeboval si ještě ulevit, než se vydá na akci. Nijak jej nelákalo se během boje zabývat tím, že se mu chce močit, natož aby si pomočil kalhoty.
Když stál u stromu a opíral se o něj, cítil nekonečnou úlevu. Zaklonil hlavu a zavřel oči. „Jo tak tomu se říká úleva.“
„Prosím, pane, musím s vámi mluvit.“
„Co?“ otočil hlavu a za sebou uviděl elfku z tábora. Tohle opravdu nečekal a hlavně při této potřebě.
„Promiňte, pane, že vás ruším v tuto chvíli, ale musím s vámi nutně mluvit a já neměla jinou příležitost.“
„Dobře jen mi dej chvíli, abych to tady dokončil.“ Snažil se vše urychlit, ale přestože se otočila, nijak celý proces nezrychlil. Po dokončení si zauzloval kalhoty a věnoval se jí.
„Znovu se omlouvám, ale musím s vámi mluvit. Týká se to Miralla, Kenny a Liana, tak se jmenoval Starší. Všechny tři jsem znala velice dobře. Spojoval nás totiž nenaplněný vztah.“
„Nenaplněný vztah?“
„Ano. Mirall i Lian byli do mě zahleděni, a já to věděla. Oba dva si potají přáli, abych se stala jejich ženou. A já měla ráda je.“
Nedivil se jim, byla atraktivní. Na elfku byla sice štíhlá, ale oproti jiným měla i jistý dekolt. Blond vlasy nosila svázané do malých copánků a většinu jich měla vzadu. Její pohlednou tvář tak nic nezakrývalo, snad jen pár copánků, jež nosila přes uši dopředu. „Chápu.“
„Uvědomovala jsem si, že budoucí Starší nesmí mít rodinu a že pokud si jednoho z nich zvolím za svého partnera, bude se muset vzdát svého postavení v klanu.“
„Nebyli jiní kandidáti?“
„Ne. Mirall i Lian byli nejvhodnější. Ta volba mě tížila, stejně jako je.“
„To jistě.“
„Dříve než jsem se však dokázala rozhodnout, zasáhla nás tragédie v podobě úmrtí Miralla. Z Liana se tak stál budoucí Starší, a já přišla o obě své lásky. Starala jsem se proto hodně o Kennu, ale ta Lianaovi nevěřila. Liana jsem ovšem znala, neměla jsem tak žádné podezření, že by lhal o smrti Miralla. Kenna se pak všech i stranila a doslova jsem na ní viděla, jak její zášť vůči němu roste.“
„A nemohla mít pravdu? Významné události jako pasováni, nebo dostávání titulů umí v člověku probudit zlou krev, pro elfy nevyjímaje.“
„A proč by to dělal. Oni oba milovali mě, a stejně tak byli připraveni vzdát se všeho ve jménu klanu. Proč by to Lian dělal, nemohl mít obojí.“
„Takže si myslíš, že Lian je nevinný.“
„Já nevím. Kennu jsem znala, ale taky viděla její proměnu. Nebyla žádná bojovnice, ale svého bratra milovala. Zbyli si totiž oni sami dva, matku jim zabily komanda. Oba dva navíc neměli během své smrti svůj nůž.“
„Nůž?“
„Ano nůž.“ Elfka vytáhla čepel. „Mirall používal jen jeden nůž na vše, dostal ho od matky. Tehda když zemřel, ho ale nechal ve stanu. Nůž potom dostala Kenna a nikdy jej nedávala stranou, dokonce, i když šla spát. V den kdy však Kenna zaútočila na Staršího, nechala nůž ve svém stanu. Vezměte si ho, snad vám nějak pomůže.“
Vzal si nůž do ruky a prohlédl si ho. Byla to elfská ocel a nůž byl celkově velice lehký a ideálně padnul do ruky. Na jílci měl vyrytou bylinu. Moment přemýšlel a zadíval se elfce do očí. „Koho by sis z těch dvou vybrala.“
Elfka váhala. Měla až obavu to říct. „Miralla,“ pronesla až se studem. „Tajně jsem doufala, že Staršího udělají z Liana a já mohla být s Mirallem.“
„A Lian to věděl.“
„Nejsem si jistá. Kenna mi jednou řekla, že uviděla Liana hodně naštvaného. Bylo to zrovna po mém návratu zpět za klanem. Jako první jsem totiž šla za Mirallem.“
„A přesto si myslíš, že je Lian nevinný?“
„Nemohl mít obojí, zákony to zakazovaly.“
To, že to zákon zakazuje, neznamená, že tomu tak není, řekl si v duchu. „Jak se k tobě Lian po pasování choval.“
„Nadále příjemně, jako před tím. Vše ale bylo tehdy divoké, na svou roli si zvykal za pochodu. Pak ale přišel ten útok komand a kletba začala.“
Takže neměl čas projevit své city. Škoda, kdyby ano, bylo by vše jednoduší. „Děkuji ti za všechno.“
Elfka pokývala hlavou a pousmála se. „Ať Vás paní ochraňuje.“ Poté odešla a on přemýšlel. Dostal jen nové otázky, nikoliv odpovědi. Staršímu ovšem všichni nevěřili, což vše jen zamotávalo. Když potom odcházel, uvědomil si, že se mu elfka nepředstavila.
Jakmile se vrátil do tábora, už na něj u jeho přístřešku čekali lovci. Nejdřív ale potřeboval mluvit se Starším. Starší však s ním rovněž hodlal mluvit a tudíž se na něj nemusel ptát. Měl v hlavě ovšem zmatek, ke které straně se má přiklonit a pomoct. Co když ten duch se chtěl jen pomstít vrahovi, a zvolil jenom nešťastnou cestu. Nebylo by to poprvé, kdy nemrtví v záchvatu vzteku rozpoutají něco většího, než sami chtějí. Potřeboval však od Staršího další informace, ale musel je získat nenápadně.
Starší čekal u stoličky a zrovna naléval čaj. Byl klidný, což se mu nelíbilo vzhledem k tomu, že zanedlouho se bude rozhodovat o budoucnosti jeho klanu.
„Věřím, že čaj na cestu vám vadit nebude.“ Sedl si naproti Staršímu a ten dolil čaj. „Mohu se zeptat, jestli se vám podařilo zjistit vše potřebné?“
Je zde možnost, že by mohl vědět o rozhovoru s neznámou ženou? „Zjistil jsem, co se dalo. Ale obávám se, že nakonec budu muset improvizovat.“
„Dobrá improvizace z vás ková velice dobrého lovce, kterého jen tak nic nezaskočí.“ Oba pozvedli čaj a napili se, byl silný jako tehdy. „Doufám, že si uvědomujete, že osud našeho klanu leží ve vašich rukou.“
Vždy je to stejné, pomyslel si. Osud jiných je v mých rukou, ale kdyby bývali dělali méně bordelu, nemusel bych nic napravovat. Ale zase bych neměl práci. „Ano uvědomuji.“
„Přeji tedy úspěšnou misi, příteli, a ať se ve zdraví vrátíte domu.“
Říkáš mi přítel a dost možná mi lžeš do očí. Uklonil se hlavou a postavil se. Ve východu se ale najednou zastavil a podíval na Staršího. „Říkal jste, že vás Kenna napadla nožem, že?“
„Ano. Je to snad důležité?“
„Možná. Nevíte, jak ten nůž vypadal a jestli tam stále je?“
„Nevím sice, kam tím míříte, ale ten nůž by měl být stále v jejím těle. A jak vypadal, to opravdu nevím. Měl jsem tehda ruce od krve a na nůž jsem se nedíval. Proč vás to zajímá, smím-li vědět?“
„Jestli tam bude duch, mohla by jej zabít ta samá zbraň, co už jednou zabila jeho tělesnou schránku.“ Otočil se a odešel.
Během cesty přemýšlel nad rozhovorem se Starším. Zároveň uvažoval i nad neznámou elfkou a proklínal se, že se jí nezeptal na jméno. Tvrdila, že Kenna měla nůž vždy u sebe, ale ten den si jej nevzala. Starší zase tvrdil, že nůž, kterým ji zabil, stále leží v těle. Kdo má ale pravdu se dozví až později, ne-li pozdě. Bohužel pozdě může být i pro něj, neboť to bude on, kdo bude rozhodovat, a nikoliv Starší či duch který má vše na svědomí. Ta žena mu však naznačila, že Kenna mohla být zaslepená smrtí svého bratra, kterého milovala a chtěla se pomstít. Jak si však byla jistá, že za vším stojí Lian? Kde sebrala důkazy, že Lian zabil jejího bratra kvůli titulu, či lásce. Nebo v tom bylo ještě něco jiného? Co když ale Starší nelhal a Mirall opravdu zemřel jen nešťastnou náhodou rukou nájezdníků. Avšak to co mu řekla ta elfka ohledně jejich nože mělo logiku. Ten nůž pořád nosil Mirall u sebe a potom i Kenna, tak proč ho ale ani jeden neměli ve svůj osudný den? Museli ten nůž znát do posledního detailu. Věděli, jak se drží, znali jeho váhu a každý kousek jeho ostří. Proč si nůž tehda ani jeden nevzali, a proč by si Kenna vzala zrovna ten den jiný nůž. Starší se ale přiznal, že ji zabil, aniž by se snažil ten čin nějak obhájit nebo si vymyslet nějaký jiný příběh, jen řekl, že to udělal v sebeobraně. Tvrdil však, že ji zabil její vlastní zbraní a ta je stále v její mrtvole. Musel najít tělo za každou cenu, jen to mu dá odpovědi. Co když ale tělo najde a nezíská odpovědi, ta myšlenka ho zamrazila.
Celou cestu nad tím přemýšlel, až si najednou uvědomil, že stojí a jsou na místě. Byl tam vchod do jeskyně a okolo ležely zbytky trosek starého města. Nikdo mu neřekl, že se jedná o jeskyni, která leží pod bývalým městem. Lovčí mu poté řekl, že se utáboří o kousek dále. Necítil se tu totiž dobře a neměli by zde být. Hned měl po jeho slovech lepší náladu.
Oblékal zbroj, zatímco slunce pomalu zapadalo. Namotal si stužku a na ni kabátec. Sice mu začínalo být horko, ale vůbec nepřemýšlel nad tím, že by si oblékl zbroj na košili. Nasadil si boční chrániče nohou a pak hrudní plat a nárameníky. Následovaly chrániče rukou a rukavice. Pak si připnul opasek s kapsami, oblékl vestu a zapnul si jednu přezku na hrudi. Zkontroloval popruhy a vytáhl si od koně krabičku s lektvary. Sotva je vypil, začínal pociťovat jejich účinek. Tělo si však ještě posílil magií. Přes pravé rameno si nahodil meč a utáhl popruh. Nakonec si za opasek vložil nůž od neznámé ženy.
Podíval se na zapadající slunce, které již skoro zmizelo. Jakmile padla tma, nasadil si helmu a zapnul si popruh pod bradou, aby mu pevně seděla. Vydal se k jeskyni a zastavil se před ní. Naposledy zkontroloval všechny přezky a lektvary. Vše bylo, jak mělo být. Podíval se do jeskyně, kde vládla naprostá temnota. „Vždy to začíná stejně,“ řekl potichu a vydal se dovnitř.
Scházel po schodech stále níže, dokud nedošel do dlouhé chodby, na jejíchž stranách byly vyryty obrazce. Obrazce si po cestě prohlížel pro případ, že by na nich bylo něco zajímavého, ale shodovaly se knihami od Staršího. Chodbu pak ukončovaly pootevřené kamenné dveře, což mu připadalo velice zvláštní.
Když otvíral dveře, čekal, že se něco bude dít, ale nic. Nakoukl dovnitř a vzduch se zdál byt čistý. Jakmile vstoupil, ocitl se v obrovské jeskyni, jejíž velikost si netroufal ani odhadovat. Po jedné straně se dolů táhlo schodiště, které mělo na své stěně rovněž vyryté obrazce podobné k těm, co viděl na chodbě. Na zbývajících stranách rostly stromy stoupající ke stropu jeskyně. Na stropu byl pak malý otvor, kterým zde pronikalo světlo přímo na piedestal. Očekával však, že zde nalezne těla lovců, kteří se pokusili zlomit kletbu, nebo tělo od Kenny. Nic zde ovšem nebylo. Vše se jen komplikovalo, neboť těla mu mohly aspoň napovědět. I tak se hodlal držet původního plánu, musí nalézt tělo Kenny.
Následně sestupoval opatrně po schodišti, protože se mu něco nezdálo. Byl zde moc velký klid vzhledem k tomu, co se zde mělo odehrát. Zastavil se raději v prvním mezipatře ze tří a přemýšlel. Stále nemohl najít to, co hledal. Očekával, že tělo bude někde dole blízko piedestalu, ale nikde ho dole neviděl. Rozhlížel se dál a jen viděl kruhovité náměstí s piedestalem, ke kterému tekla voda z protější stěny schodiště. Připadalo mu to zvláštní, protože voda tekla jakoby z díry ve skále, ale působilo to, že byl pro ni postaven žlábek. Navíc necítil žádné známky po kletbě, které měly být zřejmé. Nic zatím neodpovídalo žádnému z popisu ať už kterékoliv strany. Zdejší místo bylo čisté jako panna a to ho znervózňovalo.
Udělal další krok na schodišti, když uslyšel, jak se zabouchly dveře. V první chvíli si myslel, že ho tady zavřeli elfové, ale pak ucítil sílu, která ho zaskočila. Byla tak silná, že ho přibila na zem na schody a nemohl se hnout. Stáhlo mu to plíce a nedokázal se ani nadechnout. Tělo ho k tomu neposlouchalo a jeho ruce se začaly třást, jako by je něco tlačilo k zemi. Bránil se mentálně magii, avšak bylo to k ničemu. Dusil se a pomalu ztrácel vědomí, když najednou síla, která ho ovládla, zmizela stejně rychle, jako se objevila. Byl na všech čtyřech a snažil se popadnout dech. Když se mu podařilo zvednout hlavu, nevěřil tomu, co vidí. Na náměstí našel ležet stovky rozkládajících se těl. Starší mu zatajil důležité informace a rozhodně zde byl daleko větší počet elfů, kteří se pokusili o zlomení kletby. Vzápětí navíc ucítil jejich zápach, jež byl omračující. Moc nechybělo a jeho obsah žaludku byl venku, ale uklidnil ho. Dále objevil, že voda co tekla k piedestalu, nebyla voda ale krev a příroda okolo je mrtvá.
Pomalu se postavil na nohy a začal přemýšlet, jak bude postupovat. Dřív se ale rozhodoval, jaké kouzlo použije. V první chvíli jej napadlo, že by ty těla pro jistotu zapálil, protože mu nepřipadalo, že jsou zde dobrovolně. Avšak pak si uvědomil, že díra ve stropě zmizela a oheň by všechen zbývající vzduch spálil a on by se udusil. Mohl by ty těla zmrazit, ale to by zde bylo kluzko a to se mu taky moc nehodilo. Rozhodl se, že nebude preventivně kouzlit.
Sestoupil na druhé mezipatro a vzpomněl si na svůj původní plán, že najde tělo. V té obrovské hromadě tomu ovšem nedával příliš velkou šanci. Čím byl navíc níže, tím byl zápach silnější a vzduch méně dýchatelný.
Sešel skoro na třetí mezipatro, ale zastavil se stejně jako jeho krev v žilách. Nebyl si jistý, ale připadalo mu, že jedno z těl se pohnulo. Váhal, zda se mu to zdálo, nebo to byla pravda. I tak sestoupil na poslední mezipatro a zastavil se. K piedestalu se dostanu jen tak, že půjdu přes mrtvoly ale co pak, přemýšlel v hlavě. Moje plány se kompletně změnily a teď jsem v prdeli, protože nemůžu ven. Když ale půjdu dál, tak to mi taky nepomůže. A jestli jsem viděl správně a někdo se z těch mrtvých pohnul, tak na mě jistě zaútočí ze spodu, a to není nijak lákavé.
„Strašný pohled, že?“
Ani se nestihl otočit a už měl v levé ruce připravenou střelu. Kouzlo již mohlo opustit konečky jeho prstu, a pravou rukou tasil meč. Srdce mu hlasitě bušilo a spánky tepaly. Díval se duchovi do očí a ten do jeho. Byla to žena.
„Podle tvojí reakce soudím, že jsem tě mírně překvapila.“
Duch a mluvil s ním, měl to přece čekat. Že by Kenna? Jestli ano, jeho domněnky byly správné. Nezačal však nejlépe, málem na ni zaútočil. Uklidnil se, sklopil meč, zrušil kouzlo a přemýšlel. „Nechci být k mrtvému nějak nedůstojný, ale kdybyste se zjevila někde jinde, třeba tam kde bych to viděl, reagoval bych jistě jinak.“ Pak ale znova zneklidnil, protože mu připadalo, že vidí na duchovi úsměv.
„Pravda, ale povězte mi, cizinče. Co tady děláte?“
„Řeším problém.“
Duch naklonil hlavu na stranu. „Poslal tě Starší a nyní zemřeš.“ Žena se před ním rozplynula a on za sebou uslyšel zvuky. Otočil se a zjistil, že měl správné tušení, ty hromady těl se začaly hýbat.
Zasunul meč zpět do pochvy a přešel ke schodišti. Kleknul si a položil ruce na první schod. Vzápětí vytvořil zaklínadlo a schody začaly mrznout. Jakmile schodiště proměnil v kluzký led, první těla se již vydala jeho směrem. Avšak stalo se přesně to, v co doufal. Když nemrtví vstoupili na schody, upadli. Měl čas a ten hodlal využít. Napadlo jej začít nemrtvé ničit, ale bylo jich příliš a stejně by nakonec zemřel. Začal proto studovat vyryté obrazce, zda v nich není rozdíl oproti knihám. Hledal různé detaily, ale nic podstatného nenašel. Otočil se zpět na nemrtvé elfy a ti se pomalu dostávali přes schody. Když jeden upadnul, druhý šel přes jeho tělo, až díky tomu pomalu vytvořili novou vrstvu přes led. Sice ti vespod se hýbali, ale ti nahoře to neřešili.
Vyběhl schody do druhého mezipatra a opět je zmrazil. Sice zde byly delší, ale přesto to stále byla jen otázka času, než se přes ně nemrtví dostanou. Obrazce však zase nic nenapověděly, neváhal proto a běžel nahoru a zmrazil poslední schody. Nemrtví se už blížili k druhému mezipatru a stále nenašel, co hledal. Rozhodl se tedy, že odejde. Avšak když se podíval na dveře, zastavilo se mu srdce, nikde totiž nebyly, byla to skála. Ihned se dotkl skály, kde stály dveře a pořád si opakoval, že je to jen iluze. Ale kde po skále projel rukou, měl na ní jen kousky kamínků a prachu. „Tohle je až moc dobře zkurvená iluze,“ srdce se mu zastavilo znovu. Podíval se na schody a nemrtví již byli v půlce třetího schodiště. Věděl, že nemá šanci uniknout a tuhle bitvu nemohl vyhrát. Nemohl jen tak odpálit dveře, bylo tu málo prostoru a výbuch by zasáhl i jeho. Navíc by možná odstřelil i celou jeskyni.
Stál tam a díval se na nemrtvé, jak se k němu pomalu ale jistě blíží. Na vteřinu zavřel oči a zhluboka se nadechl. Chtěl se uklidnit a podařilo se mu to. Otevřel oči a nemrtví byli stále blíž. Něco jsem přehlédl, říkal si v duchu. Podíval se znovu na náměstí a zůstalo tam ležet jedno tělo. Věděl, že se k němu musí dostat a prohlédnout si ho. Potřeboval ovšem čas, který neměl. Postavil se k okraji a vyvolal proud ohně na nemrtvé. Těla ihned začaly hořet a doufal, že mu to získá nějaký čas. Uvědomoval si sice, že přijde o drahocenný kyslík, ale potřeboval získat čas. Zároveň doufal, že by se oheň mohl rozšířit o dotýkající se těla, protože ještě na sobě měly kousky oblečení.
Vyvolal vzápětí levitaci a snesl se dolů k tělu. Když přistál, zápach hniloby byl nejsilnější a k tomu se přidal oheň a nedostatek kyslíku. Nemrtví se zároveň otočili a vydali se zpět dolů. Avšak skoro všichni již hořeli a vypadalo to, jako by k němu pomalu postupovali hořící elfí pochodně. Postupně i těla upadaly na zem, protože byly spálené na uhel.
Dostal se k tělu, které leželo na břichu, a otočil si ho tváři k sobě. I když byla tvář hodně zničená a rozežraná červy, poznal, že to byla Kenna. Mrtví se k němu pomalu blížili, ale nezajímal se o ně a prohledával tělo, dokud nenašel, co hledal. Tělo mělo přeřezané žíly na zápěstí a jemu pak došlo, že leží hned u žlábku. To ona vyvolala kletbu, ale ne jen tak ledajakou. Kenna stvořila krvavou kletbu a ta se dá zastavit jedině krví. Potřeboval ale správnou krev. Nevěděl ovšem čí a ještě tu byli ti nemrtví, kteří již byli nebezpečně blízko. Otočil se na mrtvé elfy a otevřel si knihu na straně o nemrtvých. V levé ruce držel knihu a pravou natáhl k nemrtvým. Oprostil se od všeho a jen se soustředil na kouzlo. Pronášel patřičná slova a doufal, že to vyjde a vyšlo, nemrtví se zastavili. Nechtěl to kouzlo však používat, dokud neměl na výběr. Věděl totiž, že je náročné a nemuselo vyjít. Navíc tohle kouzlo bylo jen univerzální a i hodně nevyzpytatelné.
Získal čas a ihned zhodnotil, co věděl. Mirall byl zabit a Kenna se ho pokusila pomstít přes krvavou kletbu. To však nedávalo smysl. Starší říkal, že ji zabil v sebeobraně, přesto zde chyběla zbraň. I kdyby ho však Kenna napadla, jak si pak dokázala přeřezat žíly, když neměla svůj nůž. Rozhlédl se okolo, ale žádná zbraň tu nebyla. Vytáhl nůž z poza pasu a prohlédl si jej. Něco na něm muselo být zvláštního, ale už dříve nic nenašel. Musel nějak souviset s tou kletbou, ale jak se pak dostal do rukou té elfky? Nebylo možné, aby jej někdo přinesl. Všechny těla, jež zde našel, hovořily o opaku. Navíc jich bylo příliš, což rovněž nesedělo. Ne, nožem to nebylo, musel se zaměřit přímo na kletbu. Krvavou kletbu zruší jen správnou krví, ale tu nyní nesežene. Otočil se na nemrtvé, zatím se nehýbali. Svraštil čelo a podíval se znova na mrtvolu. Vůbec nic do sebe nezapadalo. Nemrtví se však pohnuli a stále neměl vyřešenou kletbu. Měl jenom nůž, od neznámé elfky, nic víc. Zadíval se na nemrtvé a ti již kráčeli směrem k němu. Ten nůž byl u každé důležité smrti, pomyslel si. Spojoval život a smrt, a jedna smrt byla před ním a druhá se blížila k jeho zádům. Musel to rozpojit. Vrazil tedy nůž do srdce ženy ležící před ním. Všichni nemrtví v ten moment padli k zemi a mohl si oddechnout. Nůž kdysi patřil jí, asi proto zemřeli, ovšem to byla jen domněnka nikoliv odpověď, kterou tolik potřeboval. Navíc tím stále nevyřešil kletbu, ale pro začátek se musí dostat pryč.
„Nevzdal ses, cizinče, a ubránil ses. Ale i když jsi jich hodně zabil tím ohněm a nakonec je všechny zastavil pomocí mého nože, stále zde nalezneš smrt. Oheň, který ti poskytl čas, ti ho zároveň vzal,“ pomalu se začal duch opět rozplývat.
„Proč?“ Moc dobře věděl, že je v prdeli a že ten duch je jediná šance jak vyřešit tuhle kletbu a v neposlední řadě se tím i zachrání.
Duch se vrátil zpátky. „Splním ti tedy poslední přání. Zeptej se konkrétně.“
Pomalu se začínal dusit kouřem a ten byl ještě cítit mrtvolami. Neměl už moc času. „Vím, proč jsi to udělala, ale proč celému klanu, Kenno. Proč ses nepomstila jen Staršímu?“
Duch ženy natočil hlavu v nechápavém pohledu. „Já nejsem Kenna.“
Není to Kenna?! Tak kdo to tedy je? „Kdo jsi?“
„Jmenuji se Merren.“
Chvíli přemýšlel, zda to jméno Merren nezaslechl, ale nic mu to neříkalo. „Kdo jsi, Merren, a co s tím máš společného?“ Napadlo ho, zda je vůbec ve správné jeskyni.
„Společného mám to, že mé děti zabil tentýž člověk.“
Takže za všechno mohl Lian. Ale jak s tím může mít cokoliv společného ona, vždyť je mrtvá. Mohla sice tehda svoji smrt jen předstírat, ale pořád je před ním jen duch.
„Z tvého výrazu čtu zmatení. Ale pověz mi, kdo jsi ty,“ zajímala se Merren.
„Řeším problémy.“
„Takhle to nazval, jako problém a proto tě sem poslal.“
„Ve skutečnosti jsem neměl na výběr, ale mám-li být upřímný, ta odměna je bohatá.“
„Takže jsi jen žoldák, který zabíjí za peníze. Ale upřímný.“ Povzdechla si, přestože byla duch a ten nedýchá. „Jaká škoda, že nyní musíš zemřít.“
„Řekněte mi svoji verzi.“ Natočila na něj hlavu ve smyslu, co má na mysli. „Nejsem ten typ, co jen bere peníze a zabíjí. K této akci jsem byl sice donucen, ale mě zajímá i vaše verze příběhu. Jak jsem řekl, řeším problémy a vy jeden máte. Budete to ovšem muset urychlit, protože mi dochází vzduch.“ Pomalu se dusil.
Přeměřila si ho pohledem. „Možná jsem se v tobě mýlila. Dobrá tedy. Celé to začalo, když jsem slyšela svého syna, jak mě volá. Než jsem ale k němu stačila ze záhrobí dorazit, byl již mrtev,“ posteskla si.
„Jak jste se dostala ze záhrobí?“ To jej docela zajímalo. Bohužel neznal elfskou kulturu dostatečně, aby věděl, jak u nich funguje přivolání mrtvého či samotné vzkříšení. Byli totiž napojeni na přírodu a jistě to mělo své úskalí či pravidla.
„Já nevím, opravdu.“ Nelhala. „Pamatuji si jen synův hlas a něčí ruku, která mě uchopila za zápěstí.“
Pokýval hlavou, bylo to více, než čekal. „Pokračujte.“
„Po mém návratu jsem se už jen mohla dívat na synova vraha, jak si vytváří alibi. Navštívila jsem poté svoji dceru ve snech a řekla jí pravdu. Chtěla se pomstít a já s ní souhlasila. Uvědomovaly jsme si rizika, ale nemohli jsme Miralovu smrt nepomstít. Měly jsme však jedinou příležitost, Lianovo pasování na Staršího. Je známo, že u tohoto obřadu je budoucí Starší vždy úplně sám. Kenna se tak proplížila až sem, kde čekal Lian. Chtěla jej bodnout a pomstít se, ale Lian byl připraven. Vytrhnul jí nůž z ruky a bodl ji přímo do srdce.“ Znovu se zastavila. Viděl, že je to pro ni těžké. Přesto však celou dobu mluvila klidným mrtvolným hlasem. „Já jsem už jen mohla sledovat, jak má dcera umírá. Kdybych jí nic neřekla, nejspíš by ještě žila.“ Tekla jí slza po tváři, přestože byla duch. „Její tělo tady zanechal a odešel. Dotáhla jsem však její tělo ke žlábku, vytáhla své dceři nůž ze srdce a prořízla jí žíly na rukou. Vím, že jsem nehmotná, ale dokázala jsem uchopit nůž a proklela jsem Liana.
Takže Lian měl pravdu, Kenna se jej pokusila zavraždit. Ovšem zatajil mu její motiv. „Lian mi řekl, že po jeho návratu se tady ihned vydal jejich druid.“
„Ano ten tady byl a já s ním mluvila. Vyslechl si mě a uvěřil mi. Ujistil mě, že vše se vyřeší a odešel. Ale tím to skončilo a já jen čekala.“
Další mezera v ději. „Ještě ten den poslali lovce společně s vůdci klanu, aby druida nalezli. Dorazili?“
„Nikdo další tu nebyl.“
Mohl v to mít prsty Lian? Měl dokonalé alibi, všichni viděli, že Kenna má vůči němu zášť. Navíc se po činu ihned šel udat. Co se stalo s druidem a lovci. Komanda, potvora či něco horšího? To už se nedozví, ale změnilo to všechno.
„Co bylo potom.“
„Nic. Nedělo se nic, až jsem si myslela, že všechno bylo zbytečné. Pak ale nastal onen den a příroda tady zničehonic začala umírat. A já tak najednou pocítila, že ovládám toto místo. Nevěděla jsem, co se děje, ale hned záhy dorazili první lovci. Zůstala jsem jim skryta, něco hledali. Nevěděla jsem, proč tu jsou, a když odešli, vzápětí se vrátili zpět. Byly ovšem jiní, jen se postavili k piedestalu a stáli tam do doby, dokud únavou nepadli mrtví na zem. Nerozuměla jsem tomu. A pak začali chodit další a další, ale už ne jen lovci, i ženy s dětmi. Vypadali, jako by hledali spásu, že je zdejší místo zachrání. Ale ve skutečnosti zde pouze nalezli smrt. Kletba je přitahovala. Byla žíznivá, prahla po krvi, ale po správné krvi.“
A kurva, řekl si v duchu. „Kletba zabila všechny, jen ne toho, koho jste chtěla, že?“ Chvíli přemýšlel a rozhlížel se po tělech a pak ho zamrazilo. „Tu kletbu se ani nikdo nepokusil zrušit, mám pravdu?“
„Jediný kdo mohl doopravdy kletbu zrušit, byl Lian a to svým životem. Přestože to zkoušeli jiní, nemohli uspět.“
„Tady je však více těl.“
„Celý jeho klan.“
Rozhlédl se po tělech. „Proč neodešli?“
„Prosím?“
„Vy máte moc otevřít ty dveře?“
„Ano.“
„Proč elfové z klanu neodešli, když tu přišli. Vy máte moc otevřít ty dveře.“
„Já se snažila. Opravdu. Vždy když prošel kdokoliv jiný než Lian, otevřela jsem jim dveře v naději, že tak odejdou a odhalí pravdu jiným. Ale nemohli. Kdokoliv kdo se z nich dokázal otočit a odejít, se vrátil vzápětí zpět. Mnozí ani nevyšli to schodiště. Kletba jim nakazila mysl, a oni tu jen stáli, dokud nepadli mrtví vysílením na zem. Snažila jsem se. Opravdu jsem se snažila. Přestala jsem jim pak otvírat dveře, ale jen se tím dobíjeli až fanaticky dovnitř. Nemělo až smysl jim bránit. Bylo jedno, zda umřou venku nebo vevnitř.“
Takže ani on nemohl odejít. Jeho jediní záchrana byla vyřešit tu kletbu. Bude ho to tu táhnout zpět. Anebo ne, protože není vázán na klan. To bylo ale teď jedno.
„Ten klan je celý mrtvý a Lian jako jediný žije?“
„Ano. Společnost mu dělají duchové zesnulých.“
Chvíli přemýšlel, zatím mu vše nedávalo smysl. Uvědomil si ale, že stále drží její nůž v ruce. „Ten nůž byl u všeho, ale nijak nezapadá do příběhu. Proč jej neměl Mirall u sebe a jak se odsud dostal, když jste s ním prořízla dceři žíly?“
„Mirall jej u sebe měl, ale Lian nůž vrátil zpět. A když jsem dokončila kletbu, nuž se mi rozplynul v rukou a já už nemohla opustit toto místo. Jen jsem pak sledovala následky svých činů.“
Nůž se jí rozplynul v rukou, pomyslel si. Místo odpovědi získal další otázky. Kdo byla ta elfka, jež mu dala ten nůž. „Ten nůž mi dala elfka v táboře. Říkala mi, že Miralla milovala.“
„Nevím, o koho se jedná.“
Sakra. Kdo ví, jestli mu ta elfka vůbec říkala pravdu. S každou další otázkou bylo vše jen horší. Sice vysvětlil pár věcí, ale to podstatné zatím nevěděl. I tak ale musel jednat, pokud se nechtěl udusit. Kletbu rozpoznal i to, jak ji má zrušit. Až poté bude moci nějak postupovat dále. „Uzavřeme obchod.“ Dýchalo se mu už hodně špatně.
„Obchod?“ Natočila Merren hlavu na stranu.
„Ano. Jen vy můžete otevřít ty dveře, takže já vám tady přivedu Liana a vy mě necháte odejít.“
„Jakou mám jistotu, že mě nepodvedete pro peníze?“
„Stejně tady není nikdo jiný, kdo by vám pomohl. A ne vždy za to ty peníze stojí,“ podíval se na těla elfů.
Merren se na něj upřeně podívala a přeměřila si jej pohledem.
Čistý vzduch byl pro jeho plíce něco úžasného. Hltal jej plnými doušky a už teď litoval, že se bude muset vrátit s Lianem zpět. Vůbec však neváhal, že by ho tam neodvedl. S Kennou sice Lian měl pravdu, ale neřekl mu o tom všem a k tomu ještě zabil Miralla. Bohužel tím, že si vybral stranu Merren si uvědomoval, že už nezíská svoji slíbenou hůl. Avšak chtěl dopřát těm nevinným duším klid, ať už měla pravdu kterákoliv strana.
Znova se zhluboka nadechl a vydal se ke koni. Když k němu dorazil, ani jej moc nepřekvapilo, že tam na něj Lian čekal. Seděl na rujně základů stavby a na ramenech měl bojovou hůl. Přes tělo měl navíc hozený velký plášť.
„Rád vás zase vidím, příteli. Vypadáte i zdráv, přestože jste značně cítit hnilobou. Z toho by se dalo i usuzovat, že jste uspěl.“
„Na to abych uspěl, potřebuji vaši pomoc.“ Měl tušení, že ho neoblafne.
„To si opravdu myslíte, že jsem tak hloupý. Zklamal jste mě, příteli, ten duch vás určitě přesvědčil svoji verzí příběhu.“
„Musím uznat, že její příběh měl něco do sebe. Dokonce i vyplnil několik nesrovnalostí a měl jste pravdu i vy. Ale cele to má jeden problém.“
Lian se postavil a šel pomalu k němu, až se od něj zastavil pět kroků. Oba se na sebe dívali a nikdo se ani nepohnul. Moc dobře si uvědomoval, že nebude stačit tasit meč a na kouzla byl moc blízko. Zároveň měl pocit, že je něco špatně s magií. Cítil z Liana předmět rušící jeho síly.
„Tu kletbu dnes zruším, přesně jak jsme se dohodli. Ale nebude se vám asi líbit jak.“
„Věříš raději duchovi, který se mě pokusil zabít?“
„Nedělám to ani pro tebe a ani pro ni. Ale pro ty, co za vás zaplatili nejvyšší cenu.“
„Takže Merren nakonec vyhraje, i když to celé rozpoutala.“
Stále se díval na Liana a pozvedl koutky úst k úsměvu. Lian to zpočátku nechápal, ale pak mu došlo, že on nezmínil jméno od Merren.
„Dovol mi poslední otázku, Liane.“
„Nejsem Lian ale Starší,“ odsekl Lian.
Docela jej pobavila elfova poznámka, ale ignoroval ji. „To ti opravdu nevadilo, že tvůj klan, který jsi měl ohlídat, ti umírá před očima, Liane?“
„Starší,“ zdůraznil pevně Lian.
„Abys byl Starší, potřebuješ klan.“ Viděl na Lianovi, jak zuřil, to přesně chtěl. „Skončeme to. Půjdeš dobrovolně nebo, ale ty víš co.“
„Tady je ti tvá magie k ničemu, chlapče.“
„Já vím.“ Sice se cítil vyčerpán z té jeskyně a hlavně z jejího prostředí, ale pořád věřil, že elfa porazí. „Aspoň to bude zajímavější,“ znova se pousmál.
Lian si vzápětí shodil z ramen hůl do pravé ruky a levou po něm mrštil plášť, pod kterým se skrývala kožená zbroj. Chytl a odhodil plášť stranou, avšak musel se vzápětí ihned bránit, že nestihl ani vytasit meč. Lian měl pravdu, magie mu byla k ničemu a něco ji rušilo, ale snažil se z toho udělat výhodu. Byl tlačen údery holí, přičemž prozatím se dokázal bránit jen rukama. Jeho chrániče na loktech údery zmírnily, ale cítil každou ránu, hlavně do dlaní. Bránil se po celou dobu, dokud elf neudělal chybu a pustil si ho k tělu. Jakmile zablokoval hůl levou rukou o své tělo, ihned se jeho pravá ruka střetla s Lianovým nosem. Mlátil pak elfa do tváře, dokud neupustil hůl a neupadl na zem. Hůl ovšem Lianovi vrátil, což nečekal a sám tasil meč, během čehož ocel zpívala svoji píseň. Litoval pouze, že nesměl svého protivníka ihned zabít a mít to celé z krku.
Sklopil vedle sebe meč a pevně ho uchopil oběma rukama. Lian se postavil se svojí holí v ruce a rovněž zaujal bojové postavení. Věděl sice, že není nejlepší šermíř, ale potom co nyní viděl, nepochyboval o tom, že zvítězí. Čekal poté ve své pozici, dokud Lian nezaútočil. Ten to zkusil zprava, ale měl již připravený meč a úder mu blokoval. Elf se však nevzdával a stále útočil a každý jeho útok mu vykryl mečem, včetně těch klamných. Lian pak zaútočil ze spodu a jeho úder mu sjel po hraně meče, ale ne dostatečně. Následující úder jej zasáhl na žebra, ale o to mu šlo. Lian neměl velkou šanci jej porazit, už jen z důvodu jeho zbroje, přestože jeho hůl byla upravená. Moc dobře si uvědomoval, jakou zbroj si nechal vyrobit, a proto s ní v boji přemýšlel. Lianovi se nepodařilo dostat skrz jeho obranu a odkryté žebra byly příliš lákavé. Rána na žebra mu vůbec neublížila a jen ji pocítil. V následující chvíli udeřil elfa rukou znovu do rozbité tváře a ten klopýtl. Než se stačil Lian vzpamatovat, vyrazil mu mečem hůl z rukou a hruškou mu znova zasadil úder do tváře.
Stál nad ležícím Lianem a oddychoval. Zaklonil hlavu a podíval se na hvězdy, zářily dneska krásně. Potom se sklonil k bezvládnému tělu a chtěl mu svázat ruce, ale elf se po něm ohnal dýkou. Nečekal to a málem ho to stálo život. Dýka mu narazila do bočního krytu na helmě v místě čelisti a rána mu až vytočila hlavu po směru útoku. Ihned potom ale zachytil elfovu ruku a praštil ho hlavou. Měl helmu, takže nic necítil. Naproti tomu na Liana to bylo již příliš a konečně upadl do bezvědomí.
Když se mu plíce znova plnily hnilobou, věřil, že je to již naposled. Lian se během cesty už nijak nevzpouzel a šel předním se zvednutou hlavou. Avšak i jej zaskočil zápach, jaký zde vládl. Těla mrtvých elfů jej však nerozhodila, věděl o nich. Dole již pak čekala Merren a dívala se na vraha svých dětí.
Sotva stáli dole, Merren se mu uklonila a pak se věnovala jen Lianovi. Byl docela zvědav, co chce Merren elfovi udělat na zlomení kletby. Merren přiletěla k Lianovi a položila mu ruce kolem jeho rozbité tváře. Naklonila se k němu a dala mu polibek, přičemž ústy mu vnikla do těla, dokud tam nebyla cela. Lian se zatřásl, udělal krok a upadl tváři do žlábku. Následně se mu z úst a nosu spustila krev. Jen pravá krev muže zrušit krvavou kletbu.
Když odcházel, dveře se za ním samy zavřely. Nasedl na koně a vydal se do tábora. Po cestě ovšem přemýšlel o kletbě. Sice ji nakonec zrušil a dopřál elfům klid stejně jako spravedlnost, ale nezjistil vše. Stále měl ve své mysli ten nůž a elfku. Nůž se sice částečně vysvětlil, ale elfka nikoliv. Na ni už odpovědi asi nezíská.
Jakmile vjel do tábora, našel jen pusté místo se zbytky starých vozů. Obával se toho. Doufal ale, že zde nalezne něco užitečného, co by mu dalo ještě pár odpovědí. Ovšem v takovém stavu viděl, že zde nic není.
Chystal se otočit koně a odjet, když se před ním objevila elfská dívenka, jakou tehda zachránil. Seskočil z koně a ona šla k němu. Vzala ho pak za ruku a odvedla do lesa, kde tekl potůček. Nechápal, co se mu snaží dívka ukázat, ale pak ve vodě spatřil hůl. Podíval se zpět na dívku, ale ta byla pryč. Vyzvedl hůl a pevně ji stiskl v rukou. Byla dokonce z černého ebenového dřeva a měla v sobě zalité rytiny pryskyřicí, které nepoznával. Hlavice byla rozvětvena a zapletena do sebe ve tvaru koule velikosti sevřené pěsti. Nemohl z hole spustit oči, byla lehká, ale zároveň cítil, jak je pevná a mocná. Otočil se a před ním stála žena, která o sobě tvrdila, že milovala Miralla.
„Kdo jsi?“ zeptal se jí.
Ona ale neodpověděla, jen ukázala rukou cestu. „Jdi podél potůčku, dokud nenarazíš na pevnou cestu a vydej se vpravo.“ Pak se otočila a odcházela do hloubi lesa. Potom co však zašla za strom, změnila se na úplně jinou osobu jinak oblečenou. Byla o hlavu menší než on, vlasy měla do dvou copu a půl vlasu měl odstín uhlově černé, zatímco druhý odstín perleťové bílé. Na hlavě měla i kožešinu zvířete s hlavou, kterou nepoznával. Hlava zvířete vypadala jako vlk křížený s medvědem a na čele měla náznak rohů. Ještě jednou se na něj ohlédla, a její oči měly barvu smaragdu, od kterých se nemohl odtrhnout. Na sobě měla bílý šat se zeleným vzorem lesa a vlající průhledný závoj. Poté zašla za další strom a zmizela.
Sklonil hlavu a podíval se na hůl, pak do míst, kde zmizela. „Děkuji,“ pošeptal. Nyní už moc dobře věděl, kdo to je a získal tím odpovědí, které tolik potřeboval. Vše mu najednou dávalo smysl, i to jak se nůž dostal z rukou Merren do těch jeho. Tady nešlo o kletbu nýbrž o střet. Lian kvůli svým touhám dopustil pomalou smrt nejen jiným, ale i svému klanu a musel být potrestat. Vzepřel se navíc své paní, jež měl sloužit. Proto byl povolán skrz malou elfskou holčičku, kterou zachránil v lese. Tím si jej otestovala a dále už jen konala tak, aby vyhrál stejně jako ona. Proto jej navštívila ta dívka, měla jej navést na cestu a znovu otestovat. Riskovala tím sice jeho život a že zvolí druhou stranu, ale nakonec dosáhla svého a odměnila jej. Ne však jen mocnou holí, nýbrž pocitem, že se setkal s legendou, ve kterou málo který člověk věří.
Říznul se do ruky a spojil se s holí. Nechal ji pak zmizet a přivolal ji zpět, všechno bylo v pořádku. Hůl znovu zmizela a vzal koně za uzdu. Poté se vydal po cestě, kterou mu ukázala paní Lesa.
Konec šestnácté kapitoly