Kapitola patnáctá – Dobrý člověk
Díval se u kováře do zrcadla na svoji novou zbroj a byl oslněn. Byla sice trochu dražší, než očekával, ale konečně to byla jeho zbroj a ne ty co sbíral po mrtvolách. Navíc mu i seděla přesně na tělo a nemusel dělat kvůli pancíři žádné zbytečné kompromisy. Sice si na ni musel počkat a už mu nezbylo na novou hůl, ale i tak by zbylo pořád málo na kvalitní hůl. Dnes k tomu nekupoval jenom zbroj, ale i ostatní vybavení. Za zakázku se zmutovanými medvědy dostal tučný měšec zlata a za ty dvě těla získal další pěknou sumičku. Koupil si u kováře i kožený kabát s kalhoty, botami a opasek s kapsami. Vše ideální pro cestování a zároveň vhodné k zbroji. Zdejší kovář dobře věděl, jaké věci se k sobě hodí a jeho dílna vyráběla vše.
Prohlížel a ohmatával si každou část zbroje a byl nad míru spokojen. Měl na sobě kabátec šedočerné barvy a na něm velký hrudní plat, který mu kryl celé tělo včetně zad. Přes ramena měl lamelové nárameníky, které mu umožnovaly hýbat rukama bez zábran. Samotné lokty byly volné, aby opět nebyl omezen při vyvolávání kouzel. Mohl tak bez obav používat při magii pohyby rukou. Na předloktí měl však pevné chrániče, aby vydržel pořádnou ránu. Rukavice měl prstové se zesílením z tvrdší kůže na vnější straně. Klouby na rukou byly navíc pokované, aby jeho údery byly silnější. Přes stehna měl velké zpevněné kožené části, jež mu pokrývaly celý obvod nohy od pasu po koleno. Navíc měl po vnějších stranách široké kovové pláty přichyceny ke stehnu, přičemž jej kryly od boků až po kolena. Podmínkou pro něj bylo, mít zbroj přes holeně kryjící i koleno, kdyby někoho potřeboval nakopnout. Rovněž si dál na boty kovovou špičku. Nakonec dostal helmu s širokým hledím pro oči a ústa, aby mohl pít lektvary v boji. A na vrchu helmy měl malý kovový chochol.
Díval se na sebe do zrcadla a ztratil slov, protože se mu jeho nová zbroj velice líbila. Celá měla navíc odstín černé barvy, což oceňoval. Většinou pracoval v noci a nepotřeboval tudíž zářit jako hvězdy. A na tom všem měl i svoji vestu, která mu perfektně padla.
S kovářem byl dokonale spokojen a peníze mu dával s radosti, neboť si je zasloužil. Teď ještě potřeboval hůl a kvalitní meč s dýkami, ale to až po dalších zakázkách. Stavil se i za Marklenem, od kterého si nechal zkontrolovat zbroj. Jeho mistr mu nový pancíř plně schválil a byl i spokojen s kovářovou prací. Poté spolu probírali magii, ale uvědomoval si, že už ho nemá Marklen pořádně co učit. Nyní od něj jen kupoval knihy a konzultoval s ním určité okruhy magie. Dalo by se i říci, že již předčasně přešel do skoro normálního stavu samostudia, jaké je na univerzitě v pozdějších letech. Musel ovšem odmyslet svoji práci, která nebyla nijak typická pro studenta magie. Během návštěvy u mistra se Marklen snažil zjistit, jaké má zakázky, a co ho tak pořádně složilo. Na všechno ale odpovídal jen nepřímo. Nechtěl nic prozrazovat, ovšem mistrovy rady a rozbory stále oceňoval.
Odpoledne pak seděl v nevěstinci u stolu a přemýšlel, kterým směrem se vydá na cestu. Společnost mu dělala Luisa, což mu bylo trochu záhadnou, proč to dělá. Ale neřešil to.
„Jeď třeba sem,“ ukázala Luisa na ono místo prstem.
Podíval se do mapy, kde položila prst. „Ty jsi nad tím moc nepřemýšlela, co?“
„Ne,“ řekla s úsměvem na tváři. „Není to snad jedno? Všude tam kde jedeš, přece zachraňuješ lidi a konáš dobro.“
Pousmál se, když slyšel slovo dobro. „Dobro neexistuje, Luiso, jen strana, ze které se díváš.“
„Když někomu zachráníš život, tak to snad dobro je.“
„To sice ano, ale tak jednoduché to není.“
„Tak mi řekni nějaký příklad.“
Podíval se na ni a přemýšlel, zda má opravdu něco říct. Ale když už to chtěla, tak ať. „Jednou mě poslali zabít jednoho chlápka, který se svoji skupinou napadal farmy. Vždy při tom kradli, a když je někdo viděl, rychle ho zabili. Zjistil jsem si o nich informace a ty potvrzovaly zadavatelovy slova. Vystopoval jsem tu skupinu a všechny je bez milosti zabil. Zbýval už jen jejich vůdce. Chtěl jsem ho dorazit mečem, přičemž v takových chvílích většinou začnou prosit o život, ale on ne. Stál jsem nad ním s mečem od krve jeho kumpánů a on promluvil klidným hlasem, „poslal tě Milan, že?“ A já zaváhal. Víš, co následovalo potom?“
Luisa snad neměla ani jedinou kapku krve v obličeji. „Co?“
„Řekl mi svůj příběh. Ten zadavatel mu jeho farmu v podstatě ukradl, proto napadal ty farmy, všechny totiž patřily jemu. Poté jsem ho zabil a odnesl jeho hlavu přesně, jak jsme byli domluveni se zadavatelem. Bez jediného slova jsem mu ji položil na stůl a on mi s úsměvem podal měšec plný peněz. Ano sem tam zachráním nějakého člověka, ale jen proto, že mi někdo za to zaplatí nebo na ně náhodou narazím. Toť vše ke tvému dobru a zlu, Luiso.“
„Kdybys znal pravdu, přijal bys tu zakázku?“ Šlo na ní vidět, že tohle nečekala a chtěla znát odpověď.
„Možná ano, možná ne. Na to už se nikdy nedozvíme odpověď.“
„Tak se nad tím zamysli teď.“
„Nedívám se do minulosti, abych přemýšlel nad tím, co mohlo být. Dívám se tam proto, abych se poučil ze svých chyb.“
„A v tom jsi žádnou chybu neviděl?“
„A co jsem měl podle tebe dělat?“ Stále mluvil klidným hlasem. „Zabít zadavatele a každého kdo by se mi postavil do cesty? Pomoct pak tomu chlápkovi, aby znovu nabyl svůj majetek? Vždyť on v podstatě viny byl, napadal farmy, které již nebyly jeho. Ne, Luiso, kdybych tu zakázku tehda nepřijal já, vezme ji někdo jiný. Je to prosté.“ Zadíval se na mapu a pak na Luisu. „Nejsem tak dobrý člověk, jak si myslíš.“
„Já myslím, že jsi, ale nechceš si to jen přiznat.“ Dále pak plánovali jeho cestu za jiného tématu.
Jeho plány se však změnily ve chvíli, kdy dovnitř přišla sestra od sesterstva se vzkazem, ať se dostaví do kláštera. Napadlo ho, zda není Iria v nebezpečí, ale sestra se vzkazem byla příliš klidná. Ještě to odpoledne se vydal na cestu.
Když projížděl lesem ke klášteru, měl špatný pocit. Sestra, která mu doručila vzkaz, působila klidně, ale něco bylo špatně. Potvrzeni, že je něco opravdu špatně, se dostavilo ve chvíli, kdy potkal paladína s řádovými bratry. Jednotka sice kolem něj jen projížděla, ale přesto jej bedlivě sledovala. Ihned potom popohnal koně k rychlejší jízdě.
Paladíni, pomyslel si, řád bojující se zlem, jež vznikl s příchodem jejich boha během druhé války s pralidmi. Paladíni vždy nosili zářivé zbroje a přes ně měli bílé pláště. Na hrudi se jim tyčil znak posvátné okřídlené kladivo plné legend. Jezdci paladinů navíc vždy nosili na zádech bílé křídla jako jejich bůh.
Jakmile byl u kláštera, zjistil, že je kolem něj magická bariéra vytvářející iluzi, že je vše v pořádku. Opak byl však pravdou. Před klášterem byly stany a v nich sesterstvo. Všude okolo byli paladíni s čaroději a samotný klášter byl skoro celý vypálen.
Ihned jak se dostal do tábora, jedna ze sester řádu ho odchytla a odvedla k hlavnímu stanu. Po cestě spatřil Irii a srdce se mu uklidnilo, avšak jí ne, protože si uvědomovala, že ho povolali z nějakého důvodu. Sestra řádu, která ho vedla za matriarchou, mu řekla, že došlo k útoku. Paladíni však zasáhli včas a nikdo nebyl zabit, měli jen zraněné. Bohužel ale klášter vyhořel. Potom mu otevřela stan a řekla, ať vstoupí.
Když vešel dovnitř, našel tam nejvyšší představenou řádu Věčného Slunce, kterou už potkal u předešlého útoku na klášter. Seděla za stolem a čekala na něj. Poté se ujala slova.
„Znovu se shledáváme za nepříjemných okolností. Pojď, posaď se.“ Naznačila mu rukou, ať vezme místo a nalila dva poháry vína.
„Doufám, že se z toho nestane tradice.“ Posadil se naproti ní a zajímalo ho, o co tady doopravdy jde.
Pousmála se. „Rovněž v to doufám. Jistě máš spoustu otázek.“
„Pár by se jich našlo.“ Ta nejdůležitější ale byla, zda je jeho sestra v pořádku a byla.
„Jak sis mohl všimnout, opět nás navštívil řád Černého Měsíce. Naštěstí se paladinům podařilo zabránit nejhoršímu, jak tady tak jinde. Bohužel ale klášter vyhořel.“
Jinde, opět tedy došlo k více útokům. „Důležitější je, že všichni přežili.“
„Ano to jistě, ale přejdeme k věci. Určitě ti došlo, že jsem si tě nezavolala kvůli tomu, abych s tebou probírala, jak nad námi naše bohyně drží ochrannou ruku.“
Jak moc nad ním asi držela jejich bohyně ochranou ruku v noc, kdy zabíjel na půdě kláštera, pomyslel si. „O co se tedy jedná?“
„Chci, abys jel do města Mittas, a zabil nejvyššího představeného řádu Černého Měsíce.“
Díval se na ni a nevěřil vlastním uším. Už jen z toho, jak chladně vše pronesla, bez náznaku emocí. Byl zaskočen, ale nedal to na sobě nijak znát. Byla to docela ironie, ona zastupitelka řádu, který se snaží zachraňovat životy, stará se o ně a ho posílá někoho zabít. „Ne.“ Neměl nad čím přemýšlet, tohle byla jednosměrná cesta.
„Ne?“ Očekávala, že to nepůjde jednoduše, ale nečekala, že během toho nehne ani brvou.
„Ne. Tohle není druh práce, který dělám. Sežeňte si nějakého nájemného vraha.“ Snažil se nehnout ani jediným svalem ve tváři, ale měl co dělat. Ano chtěl se pomstít řadu Černého Měsíce, ale na tohle ještě neměl. Věděl, kde jsou jeho limity.
„Nemůžeme riskovat spojení s nájemným vrahem a podobnými cechy. Zničilo by nám to pověst.“
„Za to poslat studenta magie někoho zabít je v pořádku,“ řekl tvrdším tónem.
„Tenhle tón si vyprošuju!“ řekla rázněji.
„Vzhledem k tomu, co po mně chcete, hodlám mluvit tak, jak uznám za vhodné.“
„Mám to chápat, že jsme domluveni?“ Nevěřila, že by to bylo tak jednoduché.
„Ne. Moje předešlá odpověď stále platí. A proč vůbec já?“
„Dostala jsem na tebe tip.“
„Tip?“ Až pozdě si uvědomil, jak to řekl.
„Byla to spíše zpráva a v ní stálo, že se na tu práci hodíš.“
„Takže vy mě chcete poslat na sebevražednou misi jen proto, že Vám někdo poslal zprávu?“ Kdo to kurva mohl byt, pomyslel si.
„O tom co se tady děje ví jen málo lidí. Ten co to poslal, musí mít o tobě dobré mínění.“ Stále držela nervy na uzdě, přestože se jí nelíbilo, jak s ní mluvil.
„To je jen o důvod více, abych to odmítl. Zkuste se na to podívat z mojí strany. Já to udělám a třeba se mi to i povede a v tu chvíli vy proti mně budete mít trumf a můžete mě s klidem vydírat.“
„Proč bych tě měla vydírat?“
„To tvrdíte teď, ale zase se někdy něco může posrat a v tu chvíli si vzpomenete na mě. Bude lepší, když tohle zatrhnu hned na začátku.“
„Budu o tom vědět jen já a už jsem dost stará. Toto tajemství si vezmu sebou za svoji bohyní.“
Ne dost stará. „Ne.“
Matce se nelíbilo, že před ní mluvil vulgárně. Především jí ale hlavně vadilo, že se tolik té akci brání. Přitom doporučení na něj byly slibné. Rozhodla se tedy, že na něj použije záložní plán, který rovněž stál v dopise. „Víš, že tvá sestra je velice nadaná? Vidím v ní velký potenciál, co se týče postupu řádu.“
Naklonil se k ní a pevně se jí díval do očí. Nehnul ani jediným svalem ve tváři, avšak ona také ne. Matriarcha sesterstva, představitelka řádu dobra, ho vydírala jeho jedinou rodinou. Tohle rozhodně nečekal od někoho jako ona. „Vy asi nejste zvyklá na odpověď ne, že?“
„Co myslíš.“
Bylo dlouhé ticho, než jí odpověděl. Neměl nad čím váhat, nemohl ohrozit slibnou budoucnost své sestry. „Celé to proběhne za mých podmínek a pro vás to bude kurevsky drahé.“
„Ty vulgarismy si můžeš odpustit.“
„Vydíráte mě moji jedinou rodinou, takže budu kurva mluvit, jak uznám za vhodné.“ Slovo kurva pořádně zdůraznil, ale hlavně stále mluvil klidným hlasem. Pak se zvedl a chtěl odejít ze stanu.
„Myslíš si, že je to jednoduché? Časy kdy byla v každé vesnici jedna sestra, jsou dávno pryč. Teď už sotva pokryjeme kraj. My se musíme bránit, ať to stojí, co to stojí. Co se tak na mě díváš? Myslíš si snad, že jsme stejní jako oni?“
Otočil se úplně a zadíval se jí zpříma do očí. „Vůbec ne.“ Už jen z důvodu, proč tohle sesterstvo musí udělat.
„Ale?“
„Ale je hodně tenka hranice k tomu, abyste se překlopili na jejich stranu.“
„A ty si snad myslíš, že se nám to stane?“
„Nějak se začít musí,“ odešel.
Hned venku jej čekala jedna z členek řádu a zavedla ho na jeho přání za sestrou. Během cesty přemýšlel, co všechno se událo v rozhovoru s matriarchou sesterstva. Nikdy by ho nenapadalo, že půjde proti tak vlivné osobě. Nijak ale nelitoval, jak s ní mluvil. Jinak si to totiž podle něj ani nezasloužila. Jakmile dorazil do stanu od Irie, nepřekvapilo ho, že sestra jej už očekávala. Když byli sami, Iria začala další nepříjemný rozhovor.
„Co po tobě chtěla,“ ptala se Iria vážným hlasem.
„Žádné ráda tě vidím, bratře?“ Snažil se přetvařovat, jak to jen šlo.
„Ptám se tě, co po tobě chtěla.“
Díval se na sestru a takový výraz u ní ještě neviděl. „Nic podstatného.“
„Nikdy jsi mi neuměl lhát,“ pronesla rázně.
„Tebe se to netýká, Irio,“ rozhlížel se po jejich věcech, něco totiž hledal.
„Podívej se mi do očí,“ chytla jej za čelist. „V prvé řadě jsem tvoje sestra a až potom členka řádu. Co po tobě chtěla?“
Díval se do očí sestry a viděl v nich zlost. Věděl ale, že jí nemůže nic říct. „Shořelo to nebo to vydrželo?“
Iria sklopila zrak a beze slova si sedla na druhou stranu postele zády k němu. Zavládlo dlouhé ticho, než začala mluvit. „Víš, že jsme se potkaly? Byla tady náhodou, tak jsem s ní mluvila a snažila jsem se z ní dostat co nejvíc. A víš, na co jsem přišla? Je to typická čarodějka a moc ti ji nedoporučuji.“ Nastalo pak opět chvíli ticho, než promluvila. „Ten šuplík ve stolku.“
Přešel ke stolku, otevřel šuplík a vytáhl stuhu od Elisy, kterou od ní dostal po první noci. Zabalil si stužku a dal do váčku na opasku. Došel k plachtě stanu a roztáhl ji. Jakmile ale chtěl vyjít ven, zastavil se a podíval na sestru, která se na něj ani neotočila. Chvíli váhal, ale nakonec se rozhodl, že se musí rozloučit. „Sbohem, sestro,“ odešel.
Sotva byl pryč, Iria pronesla, „sbohem, bratře.“ Pak se podívala na slunce. „Bohové, prosím ochraňujte ho, protože on sám neví, co dělá.“
Zvedl hlavu na padající déšť a více si stáhl kápi do tváře. Už to byly tři dny, co v kuse pršelo a konec byl stále v nedohlednu. Navíc byl celý promočený a cesty kompletně zničené. Jeho výprava do Mittasu zatím připomínala jedno velké neštěstí, které se stále jen zhoršovalo. K tomu i myšlenky, co se mu neustále ozývaly v hlavě, nebyly nikterak pozitivní. Pořád jen rozjímal nad tím, co jej čeká a co se událo v klášteře. Otevřeně se postavil nejvyšší představitelce řádu Věčného Slunce a poštval proti sobě sestru. A proč vlastně, aby zabil jednoho muže, jež si zasloužil zemřít. Souhlasil s tím činem a v hloubi srdce byl rád, že to udělá osobně, ale na tohle neměl. Věděl, kde jsou jeho limity a zatím si nepřipadal, že je schopen podniknout cestu do nepřátelského města a zabít svůj cíl. Tohle byla jednosměrná cesta, na kterou jej vyslal někdo, o kom nevěděl. Další negativum. Co ale mohl dělat jiného? Vůbec nic. Mohl jedině věřit ve své schopnosti a instinkty, protože spoléhat se na štěstí zkrátka nesměl. Takový luxus si nemohl dovolit. Nebo spíše by měl věřit ve své prokletí, jak by mu asi řekl Marklen? Nevěděl, ale nic jiného mu ani nezbývalo.
Jakmile se blížil k městu, potkal skupinky lidí, kteří z něj utíkali. Nechtěli s ním vůbec mluvit, a co nejrychleji pokračovali v cestě. Byl vlastně jediný, kdo jel opačným směrem. Další špatné znamení. Raději proto pod rouškou tmy ještě před městem uschoval zbraně a koně vedl za uzdu. Když pak ustájil koně, hledal místo na spaní. Z ničeho ale neměl dobrý pocit. Napadlo jej ubytovat se v horších krčmách, ale sotva co uviděl místní, pochopil, že tudy cesta nevede. Všechny krčmy byly plné a už jen v jejich okolích vzbuzoval nepříjemnou pozornost. Vydal se proto do lepších a prázdnějších částí města. Uvědomoval si, že zde sice nesplyne s davem, ale aspoň má větší šanci probudit se živý. Koupil si proto jeden z lepších pokojů a nijak nehleděl na výdaje. Když sesterstvo po něm chtělo tuhle práci, musí i slušně zaplatit. V poloprázdné hospodě si pak dal jídlo a pivo a přemýšlel, co se dozvěděl o zdejším místě.
Mittas, malé nezajímavé město blízko hor. Důležitost města vznikla ve chvíli, kdy se v horách kde leželo, objevily ložiska kovu. Avšak radostná euforie vyprchala hned záhy, neboť v těch horách už žili predátoři. Několikrát se doly zkoušely vyčistit, ale vždy neúspěšně. Nejhorší ovšem bylo, že nikdo se nikdy nevrátil, takže se ani nevědělo, co tam zabíjí. A když i trpaslíci od toho dali ruce pryč, nastal konec. Proč ale místní neodešli, když budoucnost nebyla nikterak zářivá, to nikdo nevěděl. Mnozí asi stále doufají v lepší zítřky a v ovládnutí hor společně s jejich bohatstvím, zatímco jiní asi nechtějí opustit nově vybudované město, které se stalo jejich domovem. Tak či onak, místo které právě navštívil, se doopravdy probouzelo k životu, ovšem jinému než si kdokoliv přál.
Když dopil a naplnil si žaludek teplým jídlem, odešel do svého pokoje. Celou místnost zkontroloval a hned na začátku rozmístil obranná kouzla společně se noži. Až poté se snažil vychutnat koupel, ovšem jeho nálada byla stále pochmurná. Raději už proto nad ničím nepřemýšlel a padl do postele, kde vzápětí usnul.
Druhý den mu nezačal zrovna nejlíp. Sice si ráno znovu dopřál oblíbenou horkou koupel a na snídaní vajíčka s opečenou klobásou, ale hostinský se zajímal o jeho pobyt. Položil před hospodského beze slova další peníze a nevěděl, co si má myslet o jeho úsměvu. Možná se právě prozradil nebo získal čas. Přesto všechno se musel dát do práce.
Prošel si celé město a byl až udiven, kolik objevil hlídek fanatiků. Připadalo mu, že tady nehlídají místní strážníci, ale jen fanatici. Bylo to čím dál horší. Vypadalo to, že celé město mají pod kontrolou a hlavně chudinu, která jim zobe z ruky. Tím pádem se ani nemohl pořádně vyptávat lidí, neboť riskoval odhalení. Raději si u piva vzpomněl na informace od sesterstva. Řád Černého Měsíce po příchodu začal prohlašovat, že je jediný pravý řád a s ním lidi dojdou k vzestupu. Sliboval a zároveň rozdával práci, díky čemuž jim lidé uvěřili. Chudí začali dobře žít a bohatí dostávat strach. Dále už jen řád rostl se svými stoupenci a byl jen ambicióznější.
Po celodenním průzkumu a sledování kláštera, tyčícího se nad městem, moc informací nezjistil. Vedla tam totiž jediná cesta, kterou měly hlídky kláštera jako na dlani. Zbytek tvořil prudký svah nahoru a samotný klášter byl obehnán zdí. Věřil, že se tam vydrápe nahoru, ale neměl si jak předem zjistit, co se nachází v prostoru klášteru, než tam vstoupí, což vše jen komplikovalo. Navíc bude muset použít levitaci, aby se dostal přes zeď a ještě ani nevěděl, zda s ní nezdolá i kopec. Sice neočekával kdovíjakou pozornost stráží, protože útok na vlastní půdě nebudou očekávat, ale negativy zatím stále převyšovaly všechny pozitiva. Celkově tohle nebyla práce pro něho, ale pro nějakého nájemného vraha, který přesně ví, co dělá. Celou dobu měl navíc pocit, zda není sledován.
Před návratem do hospody na večeři raději zkontroloval vybavení za městem. Když bylo vše v pořádku, mohl se vrátit, avšak dělo se něco podivného. Zjistil, že městem se konal obřad s průvodem. Byl to ovšem zvláštní průvod, neboť se celý odehrával v tichu. Vpředu šli všichni zdejší zástupci řádu a za nimi obyčejní lidé. Vypadalo to, že je tam většina lidí z města krom těch, co měli nějaké bohatství. Docela jej uklidnilo, že tam nebyl majitel hospody, u kterého spí, včetně jeho zaměstnanců.
Úplně na začátku vedl průvod, jak předpokládal, jeho cíl. Neměl tušení, jak se vůbec jmenoval a ani to nevěděli paladíni se sesterstvem. Věděli jen, že všichni onoho muže oslovovali Otče. Říkalo se, že ten Otec má nadpřirozené schopnosti a to jej docela zajímalo. Jeho cíl měl na sobě černé roucho s velkou bílou šerpou. Na hrudi měl vyšitou velkou černou kouli, která podle něj představovala černý měsíc. Zbývající představitelé řádu měli na sobě jen černá roucha. Někteří však měli bílé nárameníky a jiní bílé pláště. Uvědomil si, že je tady právě v čas. Róby řádu nebyly nijak honosné jako od sesterstva a tudíž jejich síla ještě nebyla podporovaná z vnějšků. Větší a pěknější roby totiž znamenaly více peněz, a finanční nepomoc od šlechticů zde byla více než zřejmá.
Jakmile prošel průvod kolem něj, zařadil se do davu stejného postavení a splynul s ním. Postupně dorazili až na náměstí, kde stál oltář a stále vládlo ticho. Lidi se chvíli řadili, a když se všichni dostali na své místo, tak takzvaný Otec vystoupil na schody před oltářem, kde působil jako bůh. Otočil se k lidem a pozvedl ruce. Poté zaklonil hlavu a podíval se na nebe.
„Dnes je den, kdy měsíc září,“ odmlčel se a hrál si s davem jako loutkař s loutkou. „Dnes je den, kdy je náš pán celý ve své kráse.“
„Náš pán,“ opakoval dav jednohlasně a raději se k nim přidal. Mohl se na něj kdokoliv dívat a to by se mu vůbec nehodilo.
„Někteří pochybovali o moci našeho pána a někteří stále pochybují,“ zvyšoval Otec hlas. Moc dobře věděl, co dělá. „Ale jeho moc je přece zřejmá. Pomáhá nám osvětlovat cestu v temnotě, ale ne jak bohyně sesterstva to ne. On totiž nic nežádá jen věrnost.“
Jak může temný měsíc osvětlovat cestu v temnotě, když je sám temný. Možná by měli trochu zapracovat na detailech, pomyslel si a stále sledoval přítomné setkání. Nejvíce ale pozoroval svůj cíl. Muž okolo šedesáti let s blond vlasy, které se mísily se šedinami. Rysy tváře měl ostré a z jeho výrazu mu mnoho lidi asi neodmlouvalo a vše měl pevně v rukou.
„Naše cesta je správná a musí být o ní přesvědčeni i ti co pochybují,“ pokračoval stále silněji Otec. „Náš pán se mnou stále komunikuje a propůjčuje mi svou sílu. Zde je důkaz.“ Najednou začal pomalu mizet svit měsíce a lidi lapali po dechu a modlili se. Pak světlo měsíce zmizelo a zbyl jen kruh, kterému zářily okraje. Vypadal tak jako temný měsíc.
Tak to je v prdeli, střelilo mu v hlavě. To není žádný muž s nadpřirozenými schopnostmi, ale je to jen obyčejný zkurvený čaroděj. Navíc je určitě renegát, protože tohle by mu univerzity nedovolily. Jestli je ale renegát a už není nejmladší, znamená to, že se umí velice dobře schovávat. Teď už vše dává smysl. Tohle jsou obyčejní lidé, kteří nemají tušení o možnostech využití magie. Ale kdyby tady byl nějaký čaroděj, ucítil by, jak používá svoji sílu. Ani by se nedivil, že už na to někdo přišel a nyní žere červy. Tohle začíná být hodně zkurvená zakázka, a ne, že by to doteď bylo lepší.
„V následujících dnech se mí kněží rozjedou do všech koutků světa a budou blahoslavit jméno našeho pána,“ pokračoval čaroděj.
Jakmile celé představení skončilo, namířil si to zpět do hospody. Přemýšlel, co zrovna viděl a v hlavě měl nejhorší obavy. Už samotný Otec v něm vzbuzoval spousty otázek, avšak jeho odhalení a propojení s magií bylo daleko horší. Mohl snad onen muž být spojen s démony, kteří se vydávali za hlasy, jež slyší? Netušil a opravdu doufal, že jeho smysly správně nic nevycítily. Začínal mít až nepříjemný pocit, že sesterstvo jej zde nevyslalo jen pro zabití otce, ba hůř. A člověk, který jej doporučil, tím jistě sleduje vlastní záměr. Tak či onak se ale musel oprostit od těchto myšlenek a plně se jen soustředit na práci.
Sedl si do rohu hospody a za moment přišla šenkýřka. Řekl si o večeři. Po jejím odchodu znovu přemýšlel, jak vše provede. Samotnou akci musí provést v noci, to je nad slunce jasné. Ale hlavně zde bude muset počkat, až vyjedou, aby tu bylo prázdněji. Navíc potřebuje zkontrolovat klášter v noci, což udělá za chvíli. Ještě si ovšem musí najít nějakou záminku, proč tu je, protože se zdrží.
Dostal pak před sebe jídlo a při odchodu šenkýřky si ji zběžně prohlédl. Bylo to jiné děvče než ráno, ale to jej nezajímalo. Raději nevědomky utrhoval maso a vkládal si jej do úst, zatímco dále rozjímal nad plánem. Až když mu děvče přišlo dolít pivo, věnoval jí více pozornosti. Byla to drobná brunetka, které končily vlasy nad rameny, ovšem v přední části je měla delší než vzadu. Její zelené oči pak podtrhovaly pěknou štíhlou postavu. Sice neměla moc prsa, ale hodilo se to k ní. Celkově byla velice pohledná. Dolila mu a odešla. Při odchodu jí však stále sledoval, něčím jej totiž zaujala. Až potom mu to najednou došlo, byla elfka, přičemž svůj původ skrývala. V tu chvíli si i uvědomil, že ve městě žádného elfa neviděl. Proto měla vlasy sčesané přes uši, aby jí nešly vidět a k tomu byla namalovaná, aby zakryla elfské rysy. Vše zatím bylo čím dál tím horší. Oni jdou i po elfech a ona se snažila skrýt svůj původ.
Dojedl a ihned se vydal do pokoje. Postavil se k oknu a začal znova o všem přemýšlet, protože celá tahle akce se vůbec nevyvíjela dobře. Uslyšel však klepání na dveře. Zpozorněl a začal vybírat kouzla. Ve dveřích se objevila elfka, která ho obsluhovala.
„Omlouvám se vám, můj pane, ale potřebovala bych s vámi mluvit.“ Byla nervózní, ale snažila se mít pevný hlas.
Pozorně se na ni podíval a pak jí rukou naznačil, ať vstoupí dovnitř. Napadlo ho, zda vůbec udělal dobře. Začínal mít totiž tušení, co asi po něm chce.
Elfka vstoupila dovnitř a zavřela dveře. „Můj pane, chtěla bych vás o něco požádat. Víte, já…“ zaváhala. Poznal na ní, že má strach se zeptat a navíc stále jen mlčel a pozoroval ji. Nakonec ale všechny obavy překonala a zeptala se. „Vezměte mě odtud prosím pryč.“
Obával se toho. „Ne to nemůžu.“
„Prosím.“ Klekla si na kolena a spojila si ruce u hrudi. „Umím uklízet i vařit. Umím všechny domácí práce, jaké budete potřebovat a můžu se naučit i nové.“
„I tak tě nemůžu vzít sebou.“
„Prosím. Měla jsem svého pána, u kterého jsem vyrostla a kde jsem sloužila. Ale když se tu objevil řád, začal lovit bohaté a elfy. Můj otec spolu s matkou byli mezi prvními oběťmi. Hospodský se mě ujal, ale jen proto, že jsem dokázala skrýt svůj původ. Prosím. Vím, že tady nezůstanete dlouho. Vezměte mě prosím sebou.“
„Nemůžu.“ Další problém. Začínám teď do toho vtahovat i city. Horší už to snad být nemůže, pomyslel si.
Měla slzy v očích. „Jestli chcete, můžu vám poskytnout i jiné služby.“ Chtěla se začít svlékat, ale ihned k ní přešel a zastavil ji.
„Tohle mojí odpověď nezmění.“ Elfka následně poraženecky sklopila hlavu. Pomohl jí vstát, a jak si utřela slzy, odešla.
Do hajzlu co mě tady ještě potká, řekl si v hlavě. Ne, musím se soustředit na akci. Vylezl oknem ven a šel do temného města na prohlídku.
Sledoval klášter zesíleným zrakem a stále měl obavy z nadcházející akce. Sice aktivita hlídek byla minimální, ale koše s ohněm byly rozmístěné důkladně. Řád se snažil mít klášter pěkně osvětlený, aby jej ovečky stále měly na očích. Musel uznat, že tato drobnost vypadala úchvatně, pro něj však znamenala další komplikaci typu snadnější vyzrazení. Ale i tak hodlal zaútočit v noci, to měl největší šanci. Musel ovšem počkat, dokud zde bude prázdněji, i za cenu dalšího krveprolití ze strany členů řádu na sesterstvu. Neměl šanci, pokud bude klášter plný. Musel prostě doufat, že paladíni jsou připraveni.
Ještě chvíli pozoroval klášter, když uslyšel zvuky z vedlejších uliček. Byla to žena s dítětem a jemu se najednou vybavila ta elfka. Vzpomněl si na její ubrečenou tvář a prosebný pohled. Ne, řekl si v duchu. Nemohl ji vzít sebou, vzbudilo by to podezření. Možná potom až tady skončí. Ale co když nebude chtít od něho odejít? Ne, musí ji úplně vytlačit z myslí a soustředit se jen na úkol.
Nechtěl se už tady déle zdržovat, ale z ničeho nic ucítil na krku chladný kov. Jeho zamyšlení a nepozornost jej stálo odhalení. Pomalu se proto otočil a uviděl tvář majitel meče. Muž staršího věku, zarostlý a špinavý. Přesně ten typ člověka co řád hledal. Jinými slovy muž bez peněz.
„Mně ses nelíbil už u oltáře, ty zkurvysynu. Teď půjdeme hezky pomalu za řádem a já dostanu zaslouženou odměnu.“
Ne, nepůjdeme, řekl si v duchu a ovládl telekineticky meč na svém krku. Pak jím praštil muže do tváře a zlomil mu nos. Než se stařík vzpamatoval, dostal ještě pořádnou ránu do spánku a upadl do bezvědomí na zem.
Co teď s ním, uvažoval v duchu. Možná jsem to měl risknout a nechat se odvést do kláštera. Ale to bych u sebe neměl vybavení. Ne, přehlédl jsem to důležité. Odkud měl tak dobrý meč, ten si nemohl dovolit v tomto městě, ne teď pod nadvládou fanatiků. Je to určitě agent řádu a jako jiní se musí pravidelně hlásit, a když se neohlásí, je něco špatně. Nemám na výběr, musím to udělat hned. Lepší příležitost už mít nebudu, přestože je klášter plný.
Chytl pak staříka za hlavu a zlomil mu vaz, čímž se muži zaklepaly ruce. Tělo však nechal ležet na místě, neboť se neobával, že by ho tady někdo do rána našel. Poté se vydal do skrýše pro vybavení. Během cesty ovšem přemýšlel, jak jednoduché mu připadalo někomu vzít život bez jediného zaváhání. Byl za to však rád, změnil totiž myšlenky na něco pozitivního.
Stál pod kopcem v plné výbavě a začerněnou tváří, aby jej nikdo nemohl poznat. Naposledy se podíval na levou ruku, kde čouhal konec stužky od Elisy a zatlačil ji pod kabátec. Byl nervózní, avšak nehodlal si to připustit. Souhlasil s tím, proč tu je a co musí udělat, ale i tak měl o sobě pochyby a do jámy lvové se mu nechtělo. Věděl totiž, že až to začne, nebude cesty zpět. Pousmál se však, vždyť už začal. Oprostil se od všech myšlenek a dal se do práce.
Vytáhl knihu s kouzly a nalistoval levitaci. Naposledy si vše zopakoval a knihu schoval. Jakmile se soustředil na kouzlo, cítil se najednou lehčí. Pomalu se pak odpoutával od zemské přitažlivosti, až se vznesl. Levitace není nijak složité kouzlo, ale má jeden zásadní problém, dotyčný musí kouzlo neustále ovládat. Může se totiž klidně stát, že čaroděj odletí moc vysoko a už se nevrátí. Tedy jen do té doby, dokud nad kouzlem neztratí definitivní kontrolu a nespadne z nebeské výšky. Proto se toto kouzlo učil zásadně v místnosti, přesně jako stálo v doporučení.
Lehce a pomalu se vznášel nahoru a neustále se držel blízko svahu, aby nepřivolal zbytečnou pozornost. Už tak ale riskoval, kdyby se někdo z města díval jeho směrem. Věřil však, že se nikdo nedívá a ani jej nemůže vidět díky barvám, jaké nosil.
Vystoupal nejdříve po svahu a poté, aby viděl přes okraj zdi. Všude vládlo ticho a klid. Neváhal a překonal zeď. Postupoval pak pomalu ve stínech a světlu se vyhýbal, jako by jej mělo spálit.
Dostal se do budovy bez problémů a zjistil, že oproti venku je zde málo světla. Nijak mu ovšem tento způsob osvětlení nevadil, ba naopak a pokračoval dále. Podle matriarchy sesterstva, stačí zabít jen Otce. Plán byl tak jednoduchý, najít jeho komnaty a nožem mu vykouzlit krvavý úsměv. Střet hodlal utlumit na minimum a nejlépe by vše provedl během Otcova spánku.
Procházel potemněnými chodbami, když spatřil světlo strážného. Neváhal a nakoukl do první místnosti, kde uviděl velký temný prázdný sál. Honem zapadl do místnosti a čekal, až bude čistý vzduch. Najednou se ale otevřely protější dveře. Srdce se mu málem zastavilo, ale přesto se začal soustředit na kouzla. Vešla však dovnitř dívka a před sebou držela svícen.
„Nikdo tu není, pojď,“ vedla za sebou muže. Sotva vešli dovnitř, vydali se k prvnímu stolu a tam si na něj sedla. Muž k ní přistoupil a začal ji svlékat, na čemž ona mu sundávala kalhoty.
Proklínal sice tuhle tu akci hned od začátku, ale i tak mu bohové přihazují do cesty další problémy. Co se asi ještě stane? Nakoukl ze dveří, jestli je strážný pryč a byl. Napadlo jej, zda si ti dva nevšimnou, jak odchází. Ale ti byli plně zaneprázdněni sami sebou. Naposledy se na ně podíval a dívka měla dlouhé černé vlasy až po pás. Pak je zanechal o samotě.
Postupoval dál bez toho, aby věděl, kde je jeho cíl. Mohl se jen domnívat, kde se Otec nachází. Šel ovšem podle instinktu a ten mu napovídal, že Otec řádu bude mít komnatu úplně nahoře. Po cestě se musel ještě párkrát vyhnout strážným, ale už se mu nikde neopakovalo to co ve velkém sálu. Něco tak nečekaného se snad už ani opakovat nemohlo.
Pomalu otevřel dveře a podíval se dovnitř. Všude byl klid a hořelo jen pár svíček. Místnost byla navíc velice pěkně vybavena a visely zde gobelíny společně s obrazy. Byl správně, pomyslel si a vstoupil. Namířil si to rovnou k posteli a chtěl vše ukončit, dokud měl příležitost. Postel sice byla zakrytá průsvitným závojem, ale poznal, že v ní někdo ležel. Byl již blízko a srdce mu silně bušilo. Pravou rukou se natahoval pro dýku na opasku a byl odhodlán k činu. Už měl dýku skoro v ruce, když se otevřely další dveře a v nich se objevil jeho cíl, který si byl ulevit. Oba dva stali jako sochy a dívali se na sebe. Ani jeden druhého nečekal. Musel to být směšný pohled, uvědomil si. On v tmavé zbroji skoro s dýkou v ruce a jeho cíl měl na sobě jen kalhoty, které si šněroval. Přišlo mu to jako věčnost, avšak stále se nikdo nepohnul, až jeho cíl prolomil mlčení.
„Předpokládám, že tě poslalo sesterstvo. A mám takový pocit, že to nejde úplně podle plánu co?“
„Věřte mi, tahle akce se snad kurví všude jak jen může.“
„To ti věřím.“ Otec se ovšem zarazil. „Nevypadáš moc na nájemného zabijáka ale i tak, co bude teď. Pokusíš se mě zabít?“
Vzbudila se však dívka, která dělala otci společnost v posteli. „Můj pane, co se děje?“ sedla si na postel.
Otočil se na dívku a uvědomil si, jakou blbost provedl. Když se otáčel zpátky na svůj cíl, už během toho vyvolával štít před rukama, do kterého vzápětí vletěly ohnivé střely. Štít ale nebyl kolmo k nim a některé střely sjely a narazily do gobelínů a všeho co umí rychle vzplát. Bleskově se vzápětí v místnosti rozhořel oheň, který se horlivě rozrůstal dále.
Sotva renegát uviděl, že začalo hořet, na vteřinu se rozhodil. Mohl tak na Otce začít posílat magické střely, avšak všechny je odrazil. Oba si ale najednou uvědomili, že se objevil prostor pro útok na toho druhého. Oba i zvolili stejné kouzlo a současně vyčarovali pulzující paprsek. Kouzla se střetly v polovině od nich a explodovala. Výbuch je povalil na zem a na okamžik zavládl klid, během něhož jen místnost stravovaly plameny.
Snažil se rychle postavit na nohy, ale skočila na něj holka, co ležela v posteli. Skočila ale tak blbě, že ji odrazil do největších plamenů. Když ji viděl naposled, celá hořela a křičela bolestí. Více se jí pak nevěnoval.
Postavil se a preventivně vyvolal štít. Všude totiž hořelo, přičemž žár už byl velice špatně snesitelný. Nemohl však najít renegáta a dveřmi neprošel, neboť je měl v zádech. Věděl, že tady ještě někde je a musel na sebe seslat iluzi, které mistrovsky ovládal. Kdyby měl hůl, mohl dat štít do ní a pak oběma rukama čarovat ploché střely aby ho našel. Tak ale mohl mít jen v jedné ruce štít a v druhé jednotné střely, přičemž obojí bylo i náročnější na soustředění. Musel to však risknout. Zrušil štít a začal vyvolávat. Natáhl ruce za sebe a soustředil se na kouzlo. Za zády se mu záhy vytvořila, jak by někdo řekl brána, a jakmile dal ruce před sebe, začaly z ní lítat projektily o velikosti hlavy. Střely dopadaly všude tam, kde ukazoval rukama, a narážely do zdi. Jeho plán byl prostý, díry ve stěně ukážou místo kde jeho cíl není. Zeď byla samá díra ale v jednom místě ne. Ihned chtěl začít vyvolávat, ale renegát jej předběhl. Na štít už bylo pozdě, a proto uskočil na zem. Pak si jen klekl a vyslal paprsek do správných míst. Zpočátku paprsek do něčeho narazil, zvýšil proto sílu a soustředění kouzla, dokud neucítil, jak paprsek prošel skrz. Musel ale ještě zkontrolovat tělo. Vyvolal ledový proud a uhasil okolní oheň, aby mohl projít k tělu mrtvého renegáta. Nalezl jej popáleného a zničeného od paprsku. Ale po tom co viděl, musel mít jistotu. Vytasil nůž a prořízl mu krk, během čehož mu sledoval jeho nehybné oči, zda se nepohnou. Až nyní mohl s jistotou říci, že souboj skončil.
Když hodlal zmizet, zjistil, že již nemůže. Navíc se vzápětí zřítil strop a všude vládl oheň společně s hustým kouřem, který jej dusil. Neměl na výběr a musel ven jinou cestou. Vylezl ven oknem a podíval se dolů. Bylo to vysoko, takže musel znova vyvolat levitaci a snést se. Jako místo přistání si vybral stíny nedotčené ohněm, aby se ukryl. Na zemi pak lapal po dechu a konečně se mohl pořádně nadechnout. Avšak když se zpátky otočil na klášter, uviděl jej celý v plamenech. Díval se na oheň a těžce dýchal. Tohle se mu vážně nepovedlo. Z nenadání se propadlo i horní patro a plameny rázem vyšlehly k nebi, zatímco fanatici již stali venku. Někteří zkoušeli hasit, ale spousta z nich jen klečela, brečela a modlila se. Všichni se neustále ptali, čím si to jen zasloužili. On by o něčem věděl, ale nyní se jen krčil ve stínu. Najednou ale jeden z fanatiků zvolal, že je to tím místem a tohle je znamení od jejich boha. A když shořel jejích domov, tak musí shořet celé město, aby se zdejší místo očistilo. Muži i ženy si brali louče a nikdo nepochyboval, o budoucí vůli, jež má být vykonána.
Sotva vše slyšel, myslel si, že horší už to být nemohlo. Ale jemu se to nějak podařilo. Nestačí, že zničil klášter, i když za to nebyl přímo odpovědný, ale tím jak se cela akce vyvinula, měla za následek to, že nyní budou umírat i obyvatelé města.
Když už všichni odešli, vylezl ze stínu a díval se na dav mířící k městu. Jak to bude vyprávět té světici, tak snad jí dojde, že měla poslat profíka, protože krev těch lidí je na její rukou ne na jeho. Nemohl zde ale otálet, měl ve městě koně. Avšak nezůstal zde sám a byl napaden a povalen na zem. Ležel na zádech a kryl si hlavu rukama. Byla to nějaká žena a bušila do něj. Sotva ale dostal příležitost, chytl ji a převrátil zády na sebe. Volnou rukou vytáhl dýku a vrazil ji dotyčné blízko krku. Měl jen prstové rukavice, takže okamžitě pocítil její teplou krev na svých prstech. Držel ženu pevně a až se přestala cukat, povalil ji stranou. Podíval se na ni a zjistil, že to byla ta holka ze sálu. Zavřel jí oči a utřel si ruce společně s nožem do jejího těla. Podíval se pak na město, které pomalu začínalo hořet, a potichu pošeptal. „Bohové, co jsem to provedl.“
Město bylo celé v plamenech a při každém kroku si stále opakoval, že to není jeho vina. Na každém kousku ulice ležely těla, zatímco domy pohlcoval oheň. Vyhýbal se sice bojům, ale přesto když viděl, jak se zde jen bezmyšlenkovitě vraždilo, měl tendenci zasáhnout. Spatřil však, jak se fanatici začali zabíjet i mezi sebou z důvodu, že jsou málo věrní. Matriarcha sesterstva měla pravdu, usekni hlavu a tělo zemře samo. Bylo zbytečné, aby cokoliv dělal. Řád Černého Měsíce dnešní noci končí. Snažil se proto co nejrychleji dostat ke stájím a ničím se nezatěžovat. Našla se ovšem skupinka tří chudáku s úmyslem jej přepadnout. Zabil je hned pomocí magie bez toho, aby se nějak zdržoval.
Byl už blízko stájí, když uslyšel ženský křik. Do uličky vběhla elfka z hospody a měla sebou tři společníky, kteří s ní měli nekalé záměry. Zaváhal, byl už totiž blízko stájí a nevěděl, zda by ji dokázal zachránit. Sotva totiž elfku spatřil, už ji povalovali na zem. Jakmile ale uviděl, že nejdříve ji chtějí znásilnit, neváhal. Vyšel tedy naproti třem fanatikům s jedinou myšlenkou. Mezitím se elfka snažila bránit. Neměla ovšem šanci. Kopala nohama co to jen šlo, ale proti silným rukám nic nezmohla.
Došel k prvnímu muži a ten na něj něco začal křičet. Nevnímal jej však a natáhl k muži ruku, na čemž mu vypálil díru do hrudi o velikosti pěsti. Druhý z trojce jak to viděl, zaváhal, ale skončil jak jeho kolega. Třetí co se snažil elfce dostat mezi stehna si ničeho nevšiml, dokud jej neotočil tváři k sobě a nezlomil mu nos. Až pak si získal jeho pozornost. Násilník se vzápětí překvapeně chytl za nos místo toho, aby se bránil. Poté už jen fanatikovi otevřel krk nožem a bylo po všem.
Podíval se na elfku, která se zatím dívala na muže, co ji chtěl znásilnit. Dotyčný se před ní škubal a držel se za krk. Ale až vykrvácel, podívala se na svého zachránce. Potom co očistil a schoval nůž, nabídl elfce ruku. Z jejího pohledu ovšem poznal, že ví kdo je, ten muž z hospody. I tak ale elfka přijala jeho pomoc.
Dostali se až ke stájím a před ní zabil dva hlídající fanatiky. Byli mrtví dříve, než si to uvědomili. Zabila je magie. Stáj byla snad jediná budova, co zatím nehořela, což naznačovalo jediné, fanatici chtěli použít koně, aby mohli odjet. Všechny koně tedy vypustil a ti se vydali do hořícího města. Nasedl do sedla svého koně a natáhl se pro elfku. Dívka si za něj sedla a pevně ho objala rukama. Následně už jen sledovali vzdalující se hořící město Mittas.
Zastavil koně až nad ránem, dokud si nebyl jistý, že jsou dost daleko. Přestávku však potřeboval stejně jako kůň, který se pomalu vzpouzel. Jakmile sesedli, začal kontrolovat, o co všechno přišel. Naneštěstí ale skoro o nic, jen o sedlové brašny a vaky. Nejspíš lehly popelem v hospodě. Bohužel neměli sebou žádné jídlo ani vodu. O vodu nouze nebyla, protože kousek od nich byl potok. Rázem se tak osvěžil a zároveň umyl, ale jídlo musel sehnat. Zeptal se elfky, jestli není zraněná, ale jen zakývala hlavou. Řekl jí tedy, ať udělá ohniště a že mezitím sežene jídlo.
Kolem poledne se vrátil se srnou, neboť v lese našel pozorovatelnu, kde jen počkal. Když přišlo stádo, vytáhnul meč a telekineticky ho hodil. Byla to čistá rána. Při návratu nijak nepochyboval, že by mu elfka utekla, a to ze dvou prostých důvodů. První byl, že si nemyslel, že by to udělala. Druhy byl jeho kůň. Vycvičil jej a nikoho jiného neposlouchal, nebo si to aspoň myslel.
Když se vrátil, oheň už pěkně hořel. Položil tělo srny a mečem jí setnul nohu pomocí magie. Stáhnul část z kůže a dal ji nad oheň, ať už se peče. Jakmile částečně zpracoval zbytek srny, byly už některé kousky hotové. Odřízl je a položil na listy, které elfka připravila. Oba něco snědli a jen mlčky seděli u ohně. Byl vyčerpán a ona rovněž. Až nyní ale na něj dolehly všechny pocity z Mittasu. Díval se do ohně a viděl v něm hořící město a všechnu tu smrt, kterou způsobil. Zároveň rozebíral i svůj první magický střet s nepřítelem. Vše si snažil v hlavě srovnat a dát dohromady, ale věděl, že mu to ještě potrvá a dneska se mu to nepovede. Měl tušení, že to všechno na něj spadne až později.
Zadíval se na elfku a chvíli ji sledoval. Seděla a bradu měla na kolenou, zatímco ruce kolem nohou. Co s ní měl teď dělat? Musel jí říct pravdu a podle její reakce bude nějak pokračovat dál.
„Že vypálili město, je moje vina. Měl jsem zde akci a zvrtlo se to.“ Pozoroval ji a ona jeho. „Za pár dnů se snad dostaneme k nějaké civilizaci, tam tě potom vysadím. Co uděláš?“
„Promiňte, ale nechápu vás?“
Vypadá, že opravdu nechápe. „Někteří by mohli říct, že mám na rukou spoustu krve.“ Mohli říct, měl jsem zvolit jiná slova, protože já mám na rukou spoustu krve.
„Nepřísluší mi, abych vás soudila, můj pane. Především jste ale zničil řád Černého Měsíce a to město bylo stejně plné jejích oddaných. Pravdou je, že tam žili i nevinní lidé, ale ty buď zabili, nebo už utekli, můj pane.“
„Neříkej mu pořád můj pane, nejsem tvůj pán. Holka, podívej se na mě. Jsem jen muž, který řeší problémy. Zkrátka si mě lidi volají tam, kde je nějaká potvora nebo nějakej bastard kterého se chtějí zbavit bez toho, aby se ostatní děsili. Nemám ani dům. Většinu času trávím na cestách, a když ne, jsem v Arghamu kde přespávám v nevěstinci. Kdysi jsem tam pracoval, a proto mě tam majitelka nechá složit hlavu. Nemám pro tebe práci a na mých cestách mi nijak nepomůžeš.“
Elfka chvíli mlčela a přemýšlela. „Jednou ale budete mít dům a tam potřebovat někoho jako jsem já. Já vám v hospodě nelhala, opravdu umím pracovat. Můžete mě zatím nechat v nevěstinci a budu pracovat tam. A jak přijde ta pravá chvíle, budu pracovat pro vás, můj pane.“
Tohle opravdu nečekal, že mu řekne. Snažila se ho držet zuby nehty. „Musím uznat, že jsi velice chytrá.“ Usmála se na něj. „Věřím, že by to i šlo asi zařídit. Ale já ti nemám jak platit a moc nevěřím tomu, že by se Qeen chtělo.“
„Můj první pán a ten z hospody mi neplatili. Dávali mi jen jídlo. A co se týče oblečení, vše jsem si šila sama. Nejsem vůbec náročná, můj pane. Sním toho jen trochu, můj pane.“
Legální otroctví v plné kráse. Ji musely vychovávat hodně pevnou rukou. Jak mohla společnost takhle klesnout, ale stejné to bylo i s lidskými sluhy. „Dobrá tedy, uděláme to tak. Uvidíš mě ale málo a někdy ne i celé měsíce. A na ten dům si rozhodně počkáme, holka.“
„Já jsem elfka, můj pane, a vy jste čaroděj. Oba žijeme déle než obyčejní lidé.“
„V tom máš pravdu. A neříkej mi pořád můj pane,“ zakýval hlavou na strany.
„A jak vás mám oslovovat?“
Zadíval se na elfku, bylo to tu zase. „Já nemám jméno. Zatím zůstaneme u toho, pane. Později to nějak upravíme. A jak se jmenuješ ty?“
„Jmenuji se Merill a jestli dovolíte, tu srnu jste moc dobře nezpracoval. Ráda bych to spravila, pane.“
Když se vrátili do Arghamu, prvně vyrazil za Qeen ohledně Merill. Zběžně jí nastínil, co se stalo a co s ní má v plánu. Byl ovšem překvapen, že Qeen jednoduše souhlasila. Jednou se mu to určitě vrátí. Pak se vydal do kláštera pro svoji odměnu. Řekl tam vše, co se stalo až na pár detailu, které by se mu mohly vymstít. Bohužel nebyl první a zvěsti ho předběhly. Naštěstí ale nebyla jediná zmínka o něm. Vůbec matriarchu netěšilo, k jakým jatkám tam došlo. Že by ji to ale nějak zvlášť trápilo, se říct taky nedalo. Když dostal požadovanou částku, jež nebyla vůbec malá, dokoupil si vybavení a zásoby. Na chvíli se i zastavil v nevěstinci a poté se znovu vydal na cestu. Moc dobře si ale uvědomoval, že s celou akcí měl více štěstí než rozumu a měl by brát jiné práce. Tohle by neměl dělat. Na druhou stranu ale uspěl, čehož se na začátku obával. Možná ta akce nebyla nijak pozitivní a její dopady rovněž, avšak zkušenosti, jež získal, byly nevyčíslitelné. I tak by jej ale zajímalo, kdo ho na tu akci doporučil a to zda mu má poděkovat či proklínat. Když potom odjížděl z města, vzpomněl si, jak o něm Luisa říkala, že je dobrý člověk. Pousmál se nad tím a zajímalo by ho, zda by změnila názor, kdyby věděla o Mittasu.
Marklen odcházel z univerzity po lekci s Michaelem a měl těžkou hlavu. Cítil, že je s Michalem něco špatně a zeptal se ho. Odpověď jej nepotěšila, protože to byla jen otázka času. Michael byl již dost silný a záviděl svému příteli jeho cesty. Sám chtěl rovněž vyrazit a učit se praxi a osvojovat si nové techniky. Chtěl konečně začít pořádně využívat svoji moc a ne jen ničit cvičné cíle. Chtěl zažít dobrodružství. Marklen svého studenta dobře chápal a věděl, že to muselo přijít. Již skoro před dvěma lety jeho druhý student odjel a změnil výuku. Výsledky pak na sebe nenechaly dlouho čekat, byl jiný, lepší, silnější. I Michael si toho všiml a prozradil mu, že když se spolu párkrát setkali tak poznal, že se jeho přítel změnil, a to k lepšímu. Zároveň se dozvěděl, že se od sebe oddálili a už nemají mnoho společného. Marklen měl oproti tomu s Remairem za studentských let výhodu, že jezdili spolu. Ale dle něj to bylo jen omezující. K tomu ten neustálý pocit bezpečí.
Došel až domů a zastavil se před ním. Hlavu měl pořádně těžkou z Michaela, ale i z Remaira. Nebude totiž dlouho trvat a začne mezi nimi být napětí ohledně výuky. Díval se na svůj dům a rozhodl se něco si zkontrolovat. Přece jenom zvěsti už dorazily i do Arghamu. Otočil se tedy a zamířil si to k Povolenému Korzetu. Neměl ale v plánu jít dovnitř, to nikoliv.
Když kolem nevěstince procházel, díval se skrz zahalená okna, jako by byly křišťálově čisté a vevnitř uviděl svého druhého studenta. Vůbec se nezastavil a zamířil si to zpět domů s lepší náladou a malým úsměvem na tváři. Renegát a vůdce Černého Měsíce z města Mittas byl mrtev. Podle zvěstí to nedopadlo zrovna ukázkově, ale co čekat, když tohle jeho student dělal poprvé. Na něčem se přece zaučit musel. Risk, kterým svého studenta vystavil, když ho doporučil, rozhodně stál za to a jeho výuka se zase posunula kupředu. Smrt mu sice jistě dýchala na záda, ale bez ní se na tomto světě nic neobejde. Nakonec ale vše svým způsobem dopadlo dobře, zlikvidoval cíl, není svědek, který by svědčil a hlavně přežil. Ano někdo by mohl namítnout, že zemřelo spousty lidských životů pro nic za nic, ale ve skutečnosti ne. Všechna smrt totiž jeho studenta posílí a není žádné lepší učivo než krev nevinných na svých rukou. Nic totiž neposune člověka kupředu jako krev, ať už je číkoliv. Tak už to zkrátka chodí, musíte něco obětovat, když už chcete někoho stvořit. A co lépe měří činy než krev?
Konec patnácté kapitoly