Kapitola devatenáctá – Hříchy čarujících
Sedl si, protože se mu na ruce něco lepilo. Podíval se na ně pozorně a zjistil, že je měl celé od krve. Navíc mu připadalo, že sedí ve vodě, ale ne, byla to krev. Lepila se mu na nohy a nemohl ji sundat. Srdce mu rychle bušilo, ale pak před sebou uslyšel zvláštní zvuky. Blížil se k němu muž, a i když mu jeho tvář připadala povědomá, nedokázal si ji zařadit. Nebyl ovšem sám, objevovali se tam další. Natáhl před sebe ruce a kapala mu z nich teplá krev na nohy. Nic se ale nestalo, nemohl čarovat. Zděsil se. Zkoušel to znova, říkal slova, dělal pohyby ale nic. Chtěl si přivolat hůl, avšak ta ho neposlechla. Začal hledat meč, ale nikde ho neviděl. Pak však zbraň spatřil, jak se potápí do krve. Ihned se natáhl pro meč a ponořil ruku do horké krve, ale nemohl jej nahmatat. Jáma mu připadala příliš moc hluboká a musel se pro něj ponořit. Už tam měl celou ruku a namáčel i rameno, ale stále nemohl meč najít. Nepřátelé se blížili, naklonil se ještě víc. Tvář měl od krve a hodlal zavřít oko, aby se potopil hlouběji. Náhle jej však uchopila mohutná ruka za druhé rameno a otočila na sebe. Poznal pak onoho muže, byl to elf, kterému prosekl hrdlo a stále mu z něj stříkala krev. Strnul, svaly ho neposlouchaly a mohl jen vidět, jak mu meč zajíždí do těla, kde mu řeže orgány.
Zakřičel a rychle si sedl. Byl zpocený, srdce mu chtělo vyskočit z hrudi a pořád silně oddechoval. Snažil se uklidnit a rozhlížel se kolem dokola. Pak se otočil na koně, i ten se na něj divně díval. Lehl si zpět do přikrývky, ale byla úplně propocená, až z ní musel vylézt.
Postavil se na nohy a udělal pár kroků, dokud se nepodíval na nebe. Stále se snažil zklidnit dech a zpomalit srdce. Byla krásná noc, měsíce jasně svítily, vzduch byl svěží a jezero bylo klidné.
„Kurva už zase.“ Sklonil se a opřel se rukama o kolena. „Kurva.“ Nakonec se narovnal a šel poplácat koně po krku. Vytáhl si jinou přikrývku, ale ta nebyla tak dobrá. Musel si ji ovšem vyměnit.
Lehl si a váhal, avšak potom si přitáhl brašnu a našel jednu poloprázdnou láhev. Odzátkoval ji a přičichl k ní, na čemž podle vůně šlo poznat, že se jednalo o velice silný alkohol. Vypil dva silné loky a láhev zazátkoval. Poté se postavil a čekal, dokud alkohol nezačne působit. Dlouho to ovšem netrvalo. Nakonec se svalil na přikrývku a hlava se mu motala. Mohl však konečně usnout.
Byl v jezeře a umýval se. Během toho přemýšlel o včerejší noci. Nebylo to poprvé a jistě ne naposled, co měl špatný sen. Telekineticky si přitáhl mýdlo a namydlil se, pak ho vrátil zpět na břeh. Všechny jeho noční můry měly něco společné, byli v nich ti, co zabil. Našel v nich všechny bez rozdílů, ať už se jednalo o lidi, elfy nebo bestie. Konec byl však vždy stejný, jeho smrt.
„Dobrý ránko, pane.“
Otočil se, na břehu stáli tři muži a jedna žena. Byli slušně oblečeni, ale přesto měl tušení, o koho se jedná. „Dobrej.“
„Máme to ale krásný den co, pane.“
Povzdychl si. „To mě chcete okrást?“
„Jste bystrej, pane. Takže byste mohl počkat ve vodě, dokut tady neskončíme. Jo, a jestli jste dostal nápad, že nás zastavíte, tak se nejdříve musíte dostat z vody a tady Mia je dobrá střelkyně.“ Mia vytáhla kuši zpoza sebe a zazubila se na něj.
„Znám jednu Miu.“ Díval se přímo na ni, mohlo jí být osmnáct, světlé blond vlasy a šaty s velkým výstřihem, pod kterým bylo dost. Na nic nečekal a pomocí magie Mie vytrhnul kuši z rukou. Chlapi se na ni otočili co se děje, ale jakmile viděli, že k nim má natáhnuté ruce, pochopili, koho přepadli.
První zloděj padl na zem s dírami v hrudi, po kterých se kouřilo a tělo sebou škubalo. Druhý sice uskočil stranou, ale jakmile se chtěl postavit, do boku se mu zaryly střely a polámaly mu žebra dovnitř těla. Třetí muž neváhal a házel po něm dýky, avšak ty se mu zabodly všechny do štítu. Mia mezitím tasila krátký meč a běžela za ním do vody. Muž přestal vrhat dýky, neboť pochopil, že to nemá cenu. Místo toho se napřáhl s další v ruce a jen čekal. Sledoval vrhače a zároveň přibližující se Miu. Nemohl čarovat skrz štít proti Mie a zároveň se bránit připravenému vrhači. Dostal ale jiný nápad. Mimo směr štítu leželo tělo jednoho ze zlodějů, natáhl k němu ruku a soustředil se. Tělo se zvedlo do vzduchu a než se vrhač nadál, letělo na něj. Zrušil štít a všechny dýky telekineticky chytl. Poté je poslal zpět svému majiteli, který se právě soukal zpod mrtvého kolegy. Mia byla už u něho a zaútočila krátkým mečem ze shora. Neměl čas pořádně čarovat a musel ji vyřídit rukama. Ukročil na bok a Mia ho minula a zaútočila obloukem na jeho břicho. Zachytil jí však pravou rukou za její a levou rukou jí dal co největší ránu do žeber, až ve vodě poskočila. Pak jí ruku s mečem začal zvedat a levou ji chytl zezadu za krk, přičemž jí sklonil hlavu pod hladinu. Vodu měl nad pás, ale dívka byla menší. Mia čířila vodu kolem sebe a snažila se zvednout hlavu, ale nemohla. Nechtěl ji zabít pomalu, ovšem neměl na výběr. Klepala se a stále bojovala, až najednou její tělo ochablo. Ještě chvíli jí držel hlavu pod vodou a rozhlížel se po břehu, zda tam není někdo další. Tělo pak pustil a natáhnul před sebou ruku, vůbec se nechvěla, byla pevná.
Vytáhl Miu na břeh a oblékl se, potom všechny prohledal. Našel u nich trochu zlata a posbíral zbývající vrhačovy dýky. Měl jich šest a byla to kvalitní práce. Zkontroloval proto, zda neměly nějaké označení, ale dýky byly čisté. Nechal si je. Kdyby na sobě měly značky, zbavil by se jich. Nepotřeboval, aby je někdo poznal. Vzal si i pouzdro, ale bude si muset nechat udělat jiné.
Těla dal nakonec na břeh a všechny zapálil. Při odjezdu se na ně ještě jednou podíval a přemýšlel, za jak dlouho je uvidí ve snech.
Znovu zabouchal na dveře a přemýšlel, zda je dobrý nápad pracovat pro čaroděje. Lidi mu ale říkali, že jinou práci ve městě nesežene. Neměl tudíž moc na výběr. Celkově se mu na tom všem něco nezdálo. Podle lidí byl čaroděj dobrý a vždy pomohl, ale proč tedy nebydlel uprostřed města? Na jedné straně to chápal, avšak na té druhé něco nesedělo. Někdy byl až překvapen, jak moc neustále všechny podezřívá, ovšem tuto vlastnost více méně oceňoval.
Napřáhl znova ruku, že zabouchá na dveře, ale samy se otevřely. Nikdo však za nimi nestál.
„Co by sis přál, cizinče,“ zeptal se hlas, vycházející z prázdné chodby.
„Lidi říkali, že byste měl pro mě práci.“ Bylo mu divné mluvit na otevřené dveře.
„Možná ano. Pojď dovnitř.“
Stále se mu to nelíbilo, ale šel. Dveře se za ním zavřely a byl mírně napjatý. Nevěděl, kam má jít. Ale kdyby šel špatně, hlas by ho jistě zastavil. Prošel chodbami a místnostmi, dokud nedošel do salónku, kde seděl muž v křesle. Dobře si jej prohlédl, protože se nejspíše jednalo o majitele hlasu. Navíc v očích obyčejného smrtelníka vypadal muž nejvýše na padesát, ale mohlo mu být klidně osmdesát a více. Měl pečlivě upravené vlasy i fousy, obojí v odstínech šedi. Na sobě měl rudé roucho a rovněž jej zkoumal.
Čaroděj mu rukou naznačil, ať se posadí. „Prosím, cizinče, nebo bych měl říkat kolego, i když na čaroděje příliš nevypadáš.“
Posadil se. To že na budoucího čaroděje nevypadá, slýchával často. „Zatím jsem učeň.“
„Vzhledem k tomu co děláš za práci, si tím nejsem úplně jistý.“ Čaroděj se na něj podíval nedůvěřivě. „Tobě univerzita dovolila přerušit studia?“
„Mám to v rámci programu mého mistra.“ Nijak nehodlal mluvit o svém studiu.
„Osobní mistr hned na začátku, dobrá volba. Jakpak se jmenuje tvůj mistr.“
„Nechci být neslušný, ale mám pocit, že by nechtěl být jmenován.“
„Všichni mistři jsou stejní. Když už jsme u těch jmen, já jsem Ilad.“
„Já nemám jméno.“
„Taky možnost. A teď pojď se mnou.“
Prošli pár chodbami, až došli k jedné z místnosti, kde již přes dveře něco pocítil. Nevěděl ale co. Jakmile ovšem vstoupili dovnitř, ihned pochopil. Všude po stěnách byly knížky a lahvičky, ale jeho pohled spočinul na stole, kde bylo velké svalnaté rohaté tělo s hlavou býka. Ještě nikdy nic obdobného neviděl a zajímalo jej, co tady vlastně Ilad dělá. Tělo navíc nebylo jen mrtvé, ale i rozpitvané. Ve vedlejších sklenicích se už nacházelo srdce s plícemi společně s dalšími orgány.
„Pověz mi, co ti o mně lidi řekli.“ Ilad obešel stůl, nasadil si zástěru a uchopil skalpel. V následující chvíli se dal do práce na žaludku.
„Tohle ne, jestli máte na mysli Vaši práci.“ Díval se na stvoření a snažil se přijít, na co se dívá.
Ilad se pousmál. „Nevíš co to je, že?“
„Ne.“
Ilad se opět pousmál a pak se naklonil více nad tělem a uvolňoval žaludek. „Tohle je minotaur, pozůstatek války s pralidmi. A nejen s nimi. Našli ho u jednoho odpadlíka, který se snažil svým výtvorem napodobit bestie ze západu. Je to napůl člověk a napůl býk. Ten muž jej měl pro svoji ochranu, což je pro odpadlíky typické. Našli u něj i nepovedené pokusy, ale ty byly jen mrtvé a cituji velitele útoku, nepopsatelné. Chvíli tomu ubožákovi trvalo, než vytvořil něco správně, ale jeho výtvor splnil účel. Zabití toho minotaura nebylo zadarmo a málem jim utekl i ten odpadlík. Naneštěstí ten muž nebyl nijak dobrý běžec a oni toho minotaura zabili jedinou perfektní ranou.“ Během toho měl Ilad malý úsměv na tváři. „Víš, jak minotauři vznikli?“ ptal se ho Ilad aniž zvedl oči.
„Kombinací daných tvorů.“
„Správně. Docela by mě zajímalo, kolik času a materiálů ten odpadlík použil, než dokončil dobrého minotaura.“ Ilad se pak na něj podíval. „Já jsem více vědec nežli čaroděj, a to konkrétně přes bestie a jim podobné stvoření. No a nedávno, můžeš mi to tady podržet?“
Času a materiálu, neboli kolik lidí experimentálně zemřelo, než ten odpadlík zaznamenal úspěch. Přešel k Iladovi a natáhl ruce. Dostal do nich minotaurův žaludek a Ilad pomalu vytahoval střeva. Pak se na něj Ilad podíval. „Dělá se ti z toho nevolno?“
„Nic co bych nezvládl,“ odvětil.
„Výtečně,“ dal se zpět do práce. „No a nedávno se ke mně donesla zpráva od dřevorubců, že viděli něco velkého nahoře v horách na okraji lesů. Nevěnoval jsem tomu moc pozornost, práce jsem měl dost a to co mi popisovali, mi nic moc nepřipomínalo. Ale pak jsem to viděl na vlastní oči.“ Zvedl hlavu od práce. „Byl to gargoyl, a to je tvůj úkol. Chci, abys ho pro mě zabil, abych ho mohl pořádně prozkoumat.“ Během toho před ním máchal skalpelem. „Víš co je to gargoyl?“
„Jistě.“
„Dobře,“ dal se opět do práce. „Město ti za něj nezaplatí, protože ještě nikoho nesežral a doposud nedělal problémy. A co se týká gildy, ta je momentálně zaneprázdněna. Navíc přišli o lovce, kteří se zaměřovali na létavé stvoření, proto dali přednost jiné zakázce. Já ti za něj ovšem zaplatím jejich částku, když mi ho přivedeš v dobrém stavu.“
Neměl problém s tím, že má zabít nevinného gargoyla. Moc dobře věděl, co jsou gargoylové zač. Větší obavy měl však ze samotného gargoyla. „Uvědomte si, že ho musím nějak zabít.“
„Jistě, ale pokud mi přineseš jen hromádku popela, moc ti nezaplatím. V čím lepším stavu, tím více peněz.“ Vyoperoval střeva a vzal si od něj žaludek. „Nabízel jsem to už pár lovcům, ale ti všichni odmítli.“ Během toho Ilad skládal žaludek do velké sklenice. „Bude z tebe čaroděj a je to trochu tvoje povinnost.“ Pakl mu Ilad podal hadru na utření.
„Moje povinnost to není, ale tu práci beru.“ Neměl v plánu pykat za minulost, která není jeho.
„Dobře. Než půjdeš, vezmi si tu červenou knihu co je na polici a měšec vedle ní. Je to záloha a v té knize najdeš něco o gargoylech a dalších stvořeních, které jsme vyrobili.“
Obojí si vzal a při odchodu se podíval na Ilada, který dál pitval tělo minotaura. Těsně před tím než odešel z čarodějovy pracovny, na něj Ilad ještě zavolal.
„Mimochodem, v horách žije komunita trpaslíků a lidi tam příliš nechodí. Dej si pozor.“
Trpaslíci, pomyslel si, to mu ještě tady chybělo. Dalo se s nimi nějak domluvit, ale raději se jim vyhne. Avšak informace, že lidi se vyhýbají horám, nebyla nikterak povzbudivá.
Jakmile byl pak venku, vydal se někam, kde se na chvíli zabydlí a dobře nají.
Odsunul knihu a promnul si oči. Pak uchopil korbel a dopil pivo. Zrovna kolem něj procházel hostinský, tak mu rovnou naznačil, že si dá další a on na něj kývnul. Hlavu si podepřel rukou a přemýšlel, co se dočetl.
Gargoyl byl nebezpečné stvoření, už jen kvůli tomu, že často sloužil jako předobraz pro chrliče. Lidé si je často pletli a mysleli si, že gargoyl musí být kamenný, ale nebyla to pravda. Ve skutečnosti chrliči byli oživlé magické bytosti pod taktovkou čarodějů a sochařů a mohli vypadat jakkoliv. Oproti tomu gargoyl byl experiment do první linie s jistou specializací. Obě potvory byly ve výsledku efektivní s jediným účelem, zabíjet. Problém však byl, že gargoyl z masa a kostí už neměl existovat. Někdo tehda neodvedl svojí práci dobře.
Přisunul si knihu a znovu se zadíval na obrázek gargoyla. Tělo měl dlouhé jako natažený kůň, přičemž ocas měl skoro stejnou délku. Celé tělo má pokryté šupinami se čtyřmi končetinami zakončené čtyřmi drápy. Křídla začínají u lopatek a na jejich kloubech se nacházejí další zrohovatělé drápy. Šupiny mají tmavě fialovou barvu kromě podbřišku, který má odstín oranžové. Podbřišek by se mohl zdát jako nejslabší, ale přitom je nejpevnější. Gargoyl nemá tak duté kosti jako ptáci, proto byly nejvíce zranitelná blánovitá křídla. S křídly ale uměli velice rychle hýbat a chtít trefit pouze je byl problém. Po celém hřbetě mají rohovité výstupky začínající za hlavou a končící až na špičce ocasu. Hlava je podobná té ptačí, ale s vyššími kostmi u očí a na čele rostou menší rohy. V zobáku má navíc další jemné ostré zoubky. Oči vypadaly jako od hada a stejný tak měly pohled na svět. Gargoylové uměli i vystoupat výše než jakýkoliv jiný pták a když plachtili, byli neslyšitelní.
Hostinský před něj položil další pivo a odešel. Pořádně se napil a přemýšlel, jak tu potvoru má zabít. Už nyní věděl, že to nebude jednoduché a má se na co těšit.
Sesedl z koně a dál musel jít pěšky. Knihu od Ilada přečet celou a vše potřebné si přepsal do deníku. Věděl, že nebude jednoduché zabít gargoyla, ale už jen ta záloha naznačovala, že odměna nebude malá. Gargoyl byl sice extrémně nebezpečný, ale když to dokáže, otevřou se mu tím dveře k novým zakázkám a rozšíří si schopnosti.
Vzal si vše potřebné a koně nechal tady. Nijak se neobával, že by se koni něco stalo. V lese sice žije spousta zvířat, které by koninu neodmítlo, ale vždy u koně nechával lahvičku, která svým zápachem odpuzovala dravce. Nějakou dobu sice trvalo, než si na ni kůň zvykl, ale povedlo se. Byla to ovšem i slabina onoho zápachu, po delší době se dá na něj zvyknout. Věděl však, že tak dlouho pryč nebude.
Postupoval na místo, o kterém mu říkali místní, a zkoumal krajinu. Cesta byla ale relativně pohodlná, přičemž vedla kolem skal a řek a po celou dobu byla zalesněná. Byla to pěkná divočina. Na chvíli se zastavil a rozhlížel se. Krásná krajina, pomyslel si. A taky to ticho, které si užíval. Pak ale zbystřel, to ticho bylo nepřirozené. Byl blízko, možná až příliš.
Klekl si a otevřel brašničku na opasku. Vytáhl první lektvar a odzátkoval jej. Chystal se ho rychle vypít, avšak spatřil na něm lesk. Upustil lektvar, který se rozbil o kámen a mezitím se naklonil dozadu. Napřahoval ruce k nebi a formoval v nich štít. Sotva nad sebe ale vyvolal štít, narazily do něj drápy gargoyla. Spadl na zem a gargoyl sjel po štítu do stromu. Gargoyl se však rychle srovnal a vystoupal do vzduchu. Postavil se na nohy a hodnotil situaci. Neměl čas se posilnit lektvary a magii, během toho bude zranitelný. Navíc viděl, jak se gargoyl stáčí k dalšímu útoku. Potřeboval se však dostat na otevřené prostranství, kde bude snadná kořist. Na tom stál jeho plán.
Utíkal mezi stromy a hledal jakoukoliv louku. Nic ovšem nenacházel. Zároveň se ohlížel, kde je gargoyl, avšak nikde jej neviděl. Zastavil se a vyvolal kolem sebe štít, chtěl mít zvíře stále na očích. Rozhlížel se na všechny strany, ale bestie nikde. Ohlédl se pak právě včas, aby viděl, jak na něj gargoyl vytasil drápy a ty narazily do jeho štítu. Upadl na zem a gargoyl se rozrazil o strom. Chtěl využít situaci, a přestože byl na kolenou, vyčaroval větší střelu mezi rukama o velikosti hlavy. Mířil na křídlo, chtěl ho ustřelit a pak zvíře nějak dorazit. Gargoyl ale uhnul a střelou akorát zničil strom za ním, jež na něj začal padat. Uskočil stranou, ale nestihl pak zareagovat včas před útokem gargoyla, který se rozmáchl ocasem. Proletěl se vzduchem a snažil se vzpamatovat. Gargoyl se mezitím odrazil drápy od země a roztáhl křídla do půli, aby se k němu dostal. Otevřel i zobák a natáhl před sebe ostré drápy. Otočil se na přibližující se bestii. Byl příliš blízko, aby kouzlil. Musel tasit. Pravou rukou se přiblížil k meči, ale nedotkl se ho, jen se s ním spojil a vytasil zbraň. Sotva měl meč nad hlavou, rovnou jej použil, neboť gargoyl byl příliš blízko. Sekl s ním přímo před sebe a rozsekl bestii levou nozdru a oko. Gargoyl zařval bolestí a zuřil. Zpočátku se mu bestie ani nevěnovala, ale pak se na něj podívala zdravým okem, jak leze za strom. Gargoyl ihned zaútočil, ale špatně odhadl vzdálenost a narazil do stromu. Uviděl gargoylovu dezorientaci a musel jednat. Levou ruku si přitáhl k tělu se střelou a pravou uchopil pevně meč. Jakmile vystřelí, bodne i mečem na krk. Střelu vypustil, ale jen lízla hřbet. Meč ovšem vyrazil rovněž, ale ten se sotva zasekl do hřbetu a nezpůsobil vážné zranění. Gargoyl však zaútočil stejně a to svými drápy, přičemž mu narazily do těla. První dráp sjel po zbroji, druhý už po zbroji skřípal a třetí se trefil pod ruku a zajel k lopatce, kde ucítil maso. Rána to byla tak silná, že ho odmrštila stranou.
Myslel si, že po dopadu se zastaví, ale ocitl se na svahu. Stále se přetáčel a narážel do všeho, co mu stálo v cestě. Když se zastavil, byl tak silně pomlácený, že až přemýšlel, zda ještě vůbec žije. Motala se mu hlava, pravou rukou nemohl hýbat a cítil, jak mu po ní stéká krev. Levá ruka ho k tomu silně bolela a brnila mu. Nějak se ovšem posadil, avšak musel se podepírat. Natočil hlavu na stranu a spatřil, jak jej bestie hledá. Uvědomoval si, že nyní nemá šanci na vítězství a musel utéct. Sotva ale mohl chodit a ani tím si ještě nebyl jistý, dokut to nevyzkouší. Uslyšel však řeku a dostal nápad, nechá se odnést proudem do bezpečí. Sice ve vodě mohly být spady, ale neměl na výběr. Podle hluku byl navíc od řeky jen kousek. Plazil se tedy k vodě a na nic jiného se nesoustředil. Nechtěl ani pomyslet, jak snadný je z něj právě cíl a jak moc bude ve vodě zranitelný.
Když se dostal k okraji místa, zatajil už tak špatný dech. Řeka byla daleko níže, než myslel. Ale pak uslyšel řev gargoyla a už neváhal, překulil se přes okraj. Dopadl do vody rameny a připadal si, jak kdyby spadl na holou zem. Ihned se navíc začal potápět a plíce ho pálily, přičemž zbroj jej táhla dolů. Snažil se plavat, ale v jeho stavu marně. Najednou se dostal nad hladinu, nadechl se a vzápětí přepadl přes spád. Řeka byla naštěstí mělká, takže se často dostával nahoru, aby mohl dýchat. Přesto se mu ale dostávala voda do plic. Ve vodě pak narážel do kamenů, dokud neztratil vědomí.
Probudil se na břehu a jeho tělo bylo po pás v řece. Zvedl motající se hlavu a snažil se zjistit kde to je. Pohled měl rozmazaný a sem tam mu před očima prolétly černé skvrny. Nebyl si navíc jistý, zda před sebou vidí boudu, nebo se mu to zdá. Vyškrábal se na břeh a pak se pokusil postavit, ale vzápětí klesl na kolena. Od levé nohy mu vystřelovala bolest, ve vodě si ji zranil. Hlava se mu motala a svět taky. Snažil se postavit na nohy pomoci hole, ale moc se mu to nedařilo. Opíral se o hůl, jak jen mohl a dával nějak nohu před nohu. Najednou narazil do dveří a uvědomil si, že mu začíná vynechávat mozek. Chtěl zaklepat, ale už se neudržel na nohou a svalil se na dveře. Ležel na dveřích a přemýšlel, zda se z tohoto dostane. Pak ztratil vědomí.
Chtěl otevřít oči, ale nemohl, byl zesláblý. Více byl ovšem překvapený, že je naživu. Trošku se pohnul, avšak bolel ho celý člověk. Pootevřel oči a zjistil, že přes ně něco má. Chtěl si sundat látku pravou rukou, ale nemohl. Rozhodl se pro levou a vzápětí ucítil, že si někdo vedle něj sedl na postel.
„Odpočívej. Divím se, že jsi vůbec naživu. Jsi blázen, že jsi vyrazil na gargoyla.“ Podle hlasu poznal, že je to žena. Dala mu studený obklad na čelo a zpátky mu přikryla oči. „Budeš mi ale muset vysvětlit, jak jsi mě našel.“
Neviděl ji a chtěl něco říct, ale z úst nevyšel žádný zvuk. Místo toho na rtech ucítil vodu. Dostal trochu napít, ale to stačilo, aby uhasil pekelnou žízeň.
„Odpočívej. Nejlepší by bylo, kdybys usnul.“ Odešla.
Ano, spánek, ten potřeboval. Hlavně byl ale rád, že vůbec žije.
Otevřel oči a trvalo mu, než zaostřil. Natočil hlavu a viděl ženu, která se o něj starala. Nedokázal si ji ale pořádně prohlédnout. Stála totiž k němu zády a zrak stále neměl nejlepší. Jediné co viděl, že měla volně rozpuštěné tmavé blond vlasy.
Otočila se na něj a usmála se. „Vypadá to, že nakonec přežiješ.“ Vzala mísu s vodou a přešla k němu. „Sice jsme spolu už jednou mluvili, ale vzhledem k tomu, co jsi tady vykřikoval a jak jsi sebou házel, jsem myslela, že je to tvůj konec.“ Sedla si vedle něj a položila mu studený obklad na čelo. „Ty asi nemáš moc klidné spaní co?“
„Jak,“ řekl tichým chraplavým hlasem. „Jak dlouho jsem byl mimo?“
„Tři dny. Asi budeš chtít vypít jeden ze svých léčivých lektvarů co? Nikam nechoď, zajdu pro ně. Zatím jsem se ti ve věcech na koni moc nehrabala. Čekala jsem, až natáhneš brka.“
Odešla a mu se honilo v hlavě spoustu otázek. Kde je, kde vzala jeho koně, jak dlouho tady bude, jak špatně na tom je, co ten gargoyl. Ale hlavně kdo ona je. Pak se rozhlížel a snažil se zjistit co nejvíce informací.
Vrátila se s krabičkou lektvaru v ruce a přebírala v ní. „Podle toho smradu předpokládám, že budeš chtít vypít tenhle.“
Podíval se na lahvičku a přičichl. Byl to jeden z jeho regeneračních lektvarů. Vypil ho a byl rád, že moc necítí jeho chuť. Na lektvarech bylo zvláštní, že čím byly účinnější, tím hůře chutnaly. Aspoň mu to tak připadalo.
„Ty se ale u toho dobře křeníš.“ Zasmála se. „Jsem Adel.“
„Nechutná zrovna nejlépe.“ Odkašlal si. „Nemám jméno.“ Podíval se na ni „Adel odkaď?“ Cítil zde magii od samého začátku, ale nebyl ji schopen rozeznat až doteď, kdy byla Adel u něho. Dívala se na něj dál a ani se nehnula. „Čarodějky si dávají do jmen ještě město,“ dodal nakonec.
„Adel z Boudy v lese.“ Zvážněla. Moc dobře věděla, v jaké je pozici.
Sledoval ji a ani nepohnul brvou. „Mně je fakt jedno, proč jsi odešla od univerzit. A vzhledem k tomu, že se skoro nemůžu hýbat, tak mi je vše jedno. Je snad na tebe vypsaná odměna nebo tak něco? Pokud vím, ve městě mi o tobě nic neříkali.“
„O ničem nevím.“ Mlčela a váhala. „Měl by ses prospat.“
„Probudím se ještě?“
„Dívej se na to pozitivně, já musím spát na zemi.“
„Vypadá docela pohodlně.“
„Vtipálek,“ pronesla vážně.
„Jen když jsem na tom špatně.“ Natáhl se na postel a chtěl usnout, neměl na výběr.
Seděl ve vodě a pomalu se umýval. Stále si připadal rozlámaný a unavený, ale jeho stav se každým dnem zlepšoval. Měl štěstí, Adel byla léčitelka a lidi k ní chodili, když něco potřebovali. Ať už se jednalo o cokoliv.
Prohmatal si pravé rameno a pak se na něj podíval. Měl opravdu štěstí, dráp zajel pod kůži a svaly, ale nic nepotrhal. Levá noha se mu rovněž pěkně léčila a chodil už bezpomoci. Na to, že zde byl teprve týden, uzdravoval se rychle. Adel byla hodně schopná. Za tu koupel byl rovněž vděčný, celou dobu se totiž nemyl a jeho ošetřovatelka ho neměla pořádně jak očistit. Celkově měl ale obrovské štěstí, hlavně potom co se dozvěděl, jak jej Adel našla. Říkala mu, že zrovna byla sbírat houby po dešti, když našla jeho koně. Už tento nález ji ťuknul a raději si pospíšila s návratem zpátky. Jakmile se ovšem vrátila, našla ho ležet ve dveřích v bezvědomí. Původně ji napadlo, že by se ho měla zbavit, ale nakonec mu pomohla. Chtěla ho odtáhnout dovnitř, ale ani ho neuzvedla a musela ho ošetřovat ve dveřích. Až pak se jí podařilo dotáhnout jej dovnitř. Nebyla mu ovšem schopna sundat ani zbroj a zpočátku mu nejdřív jen ránu na rameni zacpala a ošetřovala mu jiné zranění. Až potom se jí podařilo sundat horní část zbroje a ošetřila ho. Nakonec ho odtáhla do postele a musela ho ošetřit znovu. Když se předevčírem konečně posadil na postel, bylo mu divné, proč má na sobě části zbroje. Ale po jejím vyprávění mu bylo všechno jasné. Čas byl ale proti němu. Musel toho gargoyla zabít dříve, než se naučí plně používat jen jedno oko.
„Tady máš něco na utření.“ Adel se objevila vedle něj. „Potom jak skončíš, ti tu ránu na zádech potřu olejem. Už dlouho jsem hledala někoho, na kom to vyzkouším,“ řekla Adel s úsměvem.
„Mohla bys mi poskytnout trochu soukromí.“
Adel se zasmála. „Nemůžeš mít na sobě nic, co jsem ještě neviděla. Když si vzpomenu na své učňovské léta na univerzitě, musím se až začervenat,“ sedla si vedle něho do trávy. „To mi úplně připomnělo Dominika. Ten byl hodně kvalitně vybaven, ale pořád do mě jen bušil. Za to Michal ho měl menšího, ale jeho technika byla výjimečná. Častokrát jsem přemýšlela, za kým bych vlastně měla jít, protože ráda jsem měla oba.“
„Nic ve zlým, ale nejsem si moc jistý, zda se chci o tomhle bavit.“
„Ty bys na dámských kolejích nevydržel,“ řekla s pobavením na tváři. „Některé časy byly krásné, ale nakonec to vždy dožene realita a hlídači u kolejí, kteří vyhazují všechny, kdo měli penis.“ Pak se svlékla a šla se koupat kousek od něj. Měla tam upravený bazének napojený na řeku. „Dám ti radu, nikdy nevěř čarodějce. A i když ti slibuje a povídá jakékoliv řečičky, je to lež.“
Bylo ticho a přemýšlel nad Elisou. Pak měl však na jazyku něco horšího, otázku u které se obával odpovědi. Nakonec se však zeptal. „Jak to, že jsem se ještě probudil živý?“
Adel se zasekla, ale pak dál pokračovala v umívání vlasů. „Věř mi, že jsem nad tím hodně přemýšlela. Ale nakonec jsem tě nechala žít.“
„Proč?“
„Je to důležité?“ ani se na něj neotočila.
„Pro mě ano. Přece jenom byl jsem hlavní herec v té hře.“ Co mi asi řekne?
Vzdychla si a sklonila hlavu. „Až jak jsem se stala čarodějkou, poznala jsem teprve slovo politika. Do té doby jsem si jen hrála, ale potom začal opravdový zápas. Viděla jsem věci, které bych vidět nechtěla a radši jsem odešla. Poté co jsem tě našla ve dveřích, jsem doufala, že zemřeš. Ale tys žil a já váhala.“ Mlčela. „Neudělala jsem to proto, abych se nakonec stala tím, před čím jsem utekla.“ Vylezla z vody a odešla.
Odpověď dostal a uvědomil si, že měl více štěstí než rozumu. Nebylo totiž úplně legální, aby čaroděj nebo čarodějka opustili univerzity natrvalo. Kvůli starým časům se proto muselo minimálně vědět o trvalém bydlišti čaroděje. Pro čarodějky to bylo ale ještě horší kvůli divým čarodějnicím, jež využívají moci démonů. Bylo to zvláštní, ale čaroděj se nikdy nemohl stát divou čarodějnicí. Podle mnohých za to mohla přímo jejich prokletá bohyně. Musel až zakývat hlavou. Adel byla čarodějka a ne čarodějnice, jinak by byl mrtvy, a to nepěkným způsobem.
Seděli u stolu a jedli večeři. Adel uměla i vařit, za což byl vděčný. Sice nemohl poznat, o co se jednalo, ale chutnalo to výtečně. Oba jedli mlčky při svíčkách, dokud Adel nezačala rozhovor.
„Vidím, že máš opět tu stuhu na ruce. Dárek od ženy?“
„Ano.“
„Kdo jiný by ti ji dal.“
Seděli opět potichu, dokud nepromluvil. „Zítra odejdu.“
„Chceš říct, že se zítra necháš zabít od gargoyla.“
„Zapomínáš, že jsem ho taky zranil, Adel.“ Moc dobře si ale uvědomoval, proti čemu bude opět stát. Jak málo chybělo, a byl mrtvy. Ale nyní se z chyb poučil a na svého nepřítele si věřil.
„Ano rozsekl jsi mu nozdru a oko, zatímco on tobě rameno, které ještě teď nemůžeš používat, jak bys chtěl.“
„Můžu jej používat, jak potřebuji,“ odvětil chladně. Pak se na ni zpříma podíval. „Ty to zvíře chráníš, že je to tak.“
„Ano přišel jsi na to.“ Ve tváři měla vztek, ale ještě ho nevypustila plně ven. „Nic ti přece neudělal.“
„Je to gargoyl, je jen otázka času až něco udělá a to už tu nemusím být. Víš přece jak gargoylové vznikli ne?“
„Jistě, byl to experiment čarodějů. Gargoylové vznikli ve válkách s pralidmi jako protiklad Zkázo orlů, na kterých létali ti jejich malí zmetci. Dříve se používali gryfové s jezdci, ale bylo jich málo. Gryfové se k tomu špatně cvičili a hůře ochočovali. Byli na zvířata příliš inteligentní, tak proč by měly sloužit. Jejich efektivita tedy byla minimální, a proto je čarodějové rozkuchali, aby dobře poznali anatomii těla a vytvořili díky nim gargoyly. Jenže Gargoylové byli příliš moc účinní, že skoro všechny Zkázo orly vyhubili. Ale jako u všech podobných bestii i gargoylové se dělali jen v jednom pohlaví. Byli to vraždící zrůdy a čarodějové nechtěli, aby se rozmnožili. Bohužel něco se zvrtlo a sem tam se objeví nějaký gargoyl.“
„Sama jsi řekla, že to jsou vraždící zrůdy, ale přesto si přeješ, abych ho nechal.“
„Protože nemůže za to, co se z něj stalo.“
„Ne, to nemůže. Ale nebudu ti lhát, zítra jeden z nás bude stát na nohou, zatímco druhý mu u nich bude ležet.“
Při odjezdu s ním Adel nepromluvila ani slovo, jen ho sledovala. Cesta od ní trvala dlouho, i když jel na koni. Musel se nejdříve vrátit na cestu do města a až potom mohl jet zpět do hor. Celou cestu přemýšlel nad tím, jak gargoyla zabije, neboť od posledního souboje se dost poučil a malou cenu za to nezaplatil. Zároveň však i přemýšlel o tom, co Adel říkala. Měla pravdu, to zvíře nemohlo za to, čím se stalo. Přesto ale muselo zemřít. Gargoyl si hlídal své území a nedělal rozdíly, kdo do něj vstoupí, o čemž se sám přesvědčil. Byla jen otázka času, než se někomu něco stane.
Zajistil koně tam kde předtím a vydal se po pěší cestě. Tentokrát byl připraven a cestou si hlídal okolí a především nebe. Chodil i mimo stezky a vždy se držel pod velkými korunami stromů.
Nakonec dorazil na původní místo, které si naplánoval pro lov gargoyla. Byla to velká louka, kde bude pro gargoyla zranitelný a kde si na něj počká. Bude prostě neodolatelný jako kořist, ale opak bude pravdou. Vyláká tím gargoyla, aby ho měl krásně na očích, a ne nad korunami stromu, kde se mu ztratí. Pravdou bylo, že tenhle plán měl i jistá negativa, ale bez nich to nikdy nešlo.
Pod posledním stromem vypil lektvary a posílil se magií. Jakmile se jejich účinek rozléval v jeho žilách, ihned pocítil útlum bolesti a svěží pocit. Sklonil hlavu a zavřel oči, pak zvedl hlavu a otevřel oči. Jeho zrak rázem viděl, jak se pohybuje každé stéblo trávy a kolem kytek létá hmyz. Byl připraven.
Zvedl se a šel doprostřed louky, kde hodlal ze sebe udělat kořist. Protáhl si ramena a nohy a i když stále cítil menší zábrany, tak už je neřešil. Přivolal si hůl a postavil ji vedle sebe. Nyní už jen musel čekat. Věděl ovšem, že dlouho to trvat nebude. Gargoylové si sice dělají hnízda v horách, ale často hlídají louky kvůli potravě.
Stál tam a čekal, dokud mu zezadu do štítu nenarazil gargoyl. Bestie se přes něj převalila a dopadla na louku. Schoval štít, aby nešel vidět a nyní mu to přineslo ovoce. Slyšel i křupání kostí, což mu naznačovalo, že získal nějakou výhodu. Gargoyl se rychle vyrovnal a jejich pohledy se střetly. Oba se ani nehnuli a čekali na pohyb toho druhého. Sledoval gargoylovu jizvu a litoval, že ztratil meč. Více ovšem rozebíral svého soupeře, nestál úplně rovně. Až mu to pozvedlo koutky úst, neboť zlomenina se již projevila.
„Čas to skončit, nemyslíš?“ Byl by hodně překvapen, kdyby mu gargoyl odpověděl. Ale připadalo mu, že gargoyl přikývnul.
V rukou si připravil ledové střely, zrušil štít a první vyletěla. Mířil do míst kde se gargoyl nacházel, a zároveň další do míst kde měl vzlétnout. Jakmile vypustil střely, cítil, jak mu rameno pulzuje, ale ignoroval to. Gargoyl se první střele vyhnul, jak předpokládal, ale druhé už úplně ne a zvířeti proletěla tak blízko, že mu ochladila hřbet.
Gargoyl se vznesl a začal kolem něj kroužit, přičemž jej bedlivě sledoval. Uchopil hůl s připraveným štítem a vyčaroval si ledovou střelu. Všechno co létalo, k tomu vždy používalo celé tělo. Pokud tedy zmrazí jen část gargoyla, naruší tím plynulý let, proto používal ledovou magii. Pořád se otáčel, aby měl gargoyla stále na očích, když ten najednou stočil svůj let a zaútočil. Postavil se čelem a pořádně se zapřel. Hůl nastavil se štítem na bestii a druhou ruku pozvedl na úroveň ramen. Měl připravené kouzlo a jen čekal na správný okamžik. Gargoyl ale nyní nezaútočil jako předtím plnou silou svého těla a jen udělal blízký průlet, během kterého sekl drápem. Ten ale jen narazil do štítu. Gargoyl se pak rychle stočil a opět začal stoupat do bezpečné výšky a během toho se vyhnul střele.
„Kurva tak takhle to nepůjde.“ Stále sledoval nepřítele a rozhodl se pro druhý plán, ze kterého nebyl nadšený. Gargoyl se připravoval na další útok stejně jako on. Postavil se čelem, nastavil hůl, připravil štít a napřáhl ruku s kouzlem. Gargoyl se blížil a až když byl u něj, zrušil štít a vypustil malý ledový paprsek z pravé ruky. Gargoyl ovšem taky improvizoval a když neucítil štít, stočil tělo a hodlal zaútočit zadním pařátem. Ten byl ovšem najednou zmražen, ale přesto švihnul ocasem. Gargoyl jej zasáhl do hrudi a hlavy, přestože ocas měl rovněž postižen kouzlem. Ihned jak dopadl, snažil se dostat na nohy, ale sotva se zvedl na kolena a ruce. Zvedl však hlavu, protože musel najít bestii. Při jejím nalezení měl ovšem na tváři malý úsměv. Gargoyl ležel na zemi a snažil se nějak dostat na nohy, ale zmrzlé části těla ho neposlouchaly. Navíc byl po dopadu dost pomlácen.
Postavil se na nohy a vytasil vrhací dýky. Vznášely se mu u ruky a pomalými kroky se blížil ke zvířeti. Gargoyl se konečně postavil na nohy, ale pád si vybral svoji daň. Neváhal a blížil se ke gargoylovi, zatímco ten se snažil vzlétnout. Přesně na tohle čekal. Tak jako každé zvíře i on to dělal úplně stejně. Nejdříve zvíře natáhne křídla nad sebe a máchne s nimi dolu, aby se tělo odlepilo od země, pak to zopakuje, aby pořádně vzlétlo. Jakmile viděl, že se gargoyl chystá vzlétnout, natáhl ruku s dýkami před sebe. Mířil na místo, kde budou křídla znovu, a čekal, až to udělá. Gargoyl se trochu vznesl nad zem a křídla dal znovu nad sebe. Chystal se pořádně vzlétnout, avšak pak se mu do blány na levém křídle zaryly dýky. Byl navíc moc blízko stromu a dýky mu k němu přišpendlily křídlo. Gargoyl zařval bolestí a chtěl si křídlo uvolnit, ale jen zařval ještě víc, protože si jej akorát roztrhnul. Čtyři ze šesti dýk zasáhly svůj cíl a poté posloužily ještě lépe. Nyní už mu gargoyl nemohl odletět, navíc zadní noha umrzlá a přední zlomená. Pravý čas boj skončit. Gargoyl se na něj kulhavě rozběhl a křídla si stáhl podél těla. Natáhl k němu ruce a vzpomněl si, že ho musí dostat zpět v co nejlepším stavu. Přemýšlel ovšem, jak ho co nejrychleji zabít. Nechtěl ho už trápit, ale zároveň ani poškodil tělo. Nakonec vyvolal tenké ledové kopí, a co nejvíce síly soustředil na rychlost letu kouzla. Gargoyl se snažil uhnout, ale už to nestihl. Špička mu pronikla do těla mezi krkem a ramenem. Gargoyl se ještě chvíli škubal na zemi, ale nakonec se přestal hýbat definitivně.
Přešel k mrtvému tělu a pořádně si ho prohlédl z blízka pro případ, že se s ním ještě někdy setká. Udělal si dokonce pár poznámek do deníku a popsal si postup lovu. Poté posbíral dýky a tělo telekineticky odnesl ke koni. Tam vyrobil tažné nosítka, které zapřáhl za koně a vrátil se do města. Koni se ovšem moc nelíbilo, že musí něco takového táhnout. Později navíc i sám nasedl na koně, protože jak vyprchaly lektvary, byl zesláblý, aby pokračoval po svých. Než dorazil k Iladovi, nechal led roztát a doufal, že si nevšimne pár poškození a dostane dobře zaplaceno. Ilad byl ovšem vůbec překvapen, že ještě stále žije, když ho tak dlouho neviděl. Více byl ale překvapen, že tělo gargoyla je v tak dobrém stavu. Připadalo mu, že rozseknuté oko a nozdry, jedna končetina zlomená, druhá zmrzlá a ocas k tomu a ještě probodnuté vnitřnosti není moc dobrý výsledek. Ale jakmile dostal hodně tučnou odměnu, neříkal nic a odešel. Neříkal by ani tak nic, jedině kdyby to bylo málo. Po cestě do hospody uvažoval nad dnešním využitím ledových kouzel. Správně poslechl své instinkty a vhodně použil své schopnosti. Sice celkový začátek akce byl katastrofální, ovšem žil a mohl se ze svých chyb poučit. Druhý den ráno nasedl na koně a odjel k nejbližšímu klášteru od sesterstva na doléčení. Musel ale uznat, že ten gargoyl, byl úctyhodný soupeř.
Marklen odložil deník a promnul si oči. Natáhl se po sklence brandy a upil doušek. Jiný alkohol nepil, s jiným totiž neměl propojenou minulost. Zadíval se z okna na zářící měsíce a rozhodl se, že už půjde spát. Schoval brandy, avšak uslyšel klepání na dveře. Podivil se, kdo by to mohl být v tuhle noční hodinu, ale přesto šel otevřít. Jakmile otevřel dveře, našel v nich Remaira.
„Remaire.“
„Marklene.“
Marklen pozval přítele dovnitř a šli nahoru do jeho salónku. Opět vytáhl brandy a nalil dvě skleničky. Remair si mezitím sedl do jednoho ze dvou pohodlných křesel u salónového stolečku. Marklen před něj položil skleničku s brandy a sedl si naproti němu.
„Smím znát důvod, proč ses mě rozhodl poctít svoji návštěvou, arcimágu Remaire?“ Poznal, že je Remair podrážděný a nijak se nepřetvařuje. To se nestávalo často, a proto přiléval olej do ohně. Dělal to už za studentských let, bavilo ho to.
„Vyser se na zdvořilostní fráze, Marklene. Kdybys tehda nechtěl zůstat u Černé Gardy, mohl si být arcimágem ty.“ Remair se napil brandy. „Kde pořád bereš tak dobrou brandy?“
„Jeden z důvodu, proč jsem zůstal v gardě.“ Remair se pousmál a uvolnil, přičemž Marklen taky. „Ty jsi se ale nepřišel bavit o tom, odkaď beru dobré pití, Remaire.“
„Ne to ne.“ Vytáhl z roucha dopis a podal mu ho. „Dorazil před hodinou.“
Marklen si prohlédl dopis, byla tam pečeť určená jen pro Remaira. Jakmile proletěl text a uviděl v něm patřičná slova, měl jasno, proč Remair přišel. Nakonec se podíval na posílajícího, Ilad. Marklen to jméno znal, tedy spíše práce od toho čaroděje. Věděl, že Ilad byl spíše vědec se zaměřením na potvory. Nepsal špatně, ale jeho formulování vět nebylo nikterak čtivé.
„Nechceš mi něco vysvětlit, Marklene?“ začal chladně Remair. To, že z ničeho nic změnil tón hlasu, vůbec Marklena nepřekvapilo. Moc dobře věděl, že Remair se umí perfektně přetvařovat, jako arcimág to musí umět.
„Nemám ti co vysvětlit, Remaire,“ odvětil rovněž chladně Marklen.
„Já myslím, že mi máš hodně co vysvětlovat, Marklene. Pro začátek bys mohl vysvětlit, jak tvůj druhý student dokázal zabít gargoyla tak, aby z něj nezbyl jen popel. Nebo, jak dokázal student magie, který má do zkoušky daleko, zabít gargoyla.“ Remair postupně zvedal hlas, ale stále ho měl mrazivě tvrdý.
„Michael by to jistě zvládl taky, kdyby měl pořádnou praxi,“ odvětil Marklen.
„Kurva, Marklene, to už jsi zapomněl na Darise,“ vybuchl Remair.
Ani jeden se z nich nehnul a oba se na sebe dívali v naprostém tichu. Nakonec promluvil první Remair. „Tys to udělal zase, že? Opět si lezl studentovi do hlavy, aby si zefektivnil jeho výcvik.“
„Nejsem blázen, abych to vůbec dělal. Ani u Darise jsem nepoužíval praktiky, které popisuješ, je to přece jenom nemorální.“ Lhal, morálka pro něj nic neznamenala. Bohužel u Darise to tehda přehnal a to se mu vymstilo. Nyní byl opatrnější a všemu nechával plynulejší průběh.
„Já nevím, jestli ti můžu věřit, příteli.“
Marklen nepohnul ani brvou. Bylo zde riziko, o kterém Remair mluvil, avšak zatím nevypozoroval nic, co by tomu nasvědčovalo. Sice svému studentovi nechával volnou ruku, ale bedlivě sledoval každou zvěst, jež se nesla mezi lidmi. Nikdy ovšem nezaslechl nic, co by jej mělo znepokojovat. Remair tady musel být z jiného důvodu. „Proč tu jsi doopravdy, Remaire.“ Chvíli bylo ticho a oba dva se navzájem pozorovali, dokud si to Marklen neuvědomil. „Týká se to Michaela, že? Já tě tehda varoval, příteli.“
Remair se podíval na brandy, uchopil skleničku a napil se. Poté mluvil klidně, jako by se nic nestalo. „Michael chce odjet a živit se jako jeho spolužák.“
„Říkal jsem ti to už na začátku výcviku, Remaire. Nemůžeš dát vlkovi ochutnat krev a pak čekat, že se bude chovat jako domácí pes.“ Marklen se rovněž napil.
„Já ho nikam nepustím, Marklene. Mám s ním jiné plány.“ Remair se díval na alkohol ve sklenici a potom stočil zrak na Marklena. „Chci, abys ho zkrotil.“
„Na to už je pozdě, příteli. Musí ochutnat to, po čem tolik touží.“
„Co zamýšlíš, Marklene.“
„Jsi přece arcimág, Remaire. Kdo říká, že Michael nemůže dělat, co chce, a zároveň si myslet, že to dělá sám od sebe.“
„Takže my mu budeme podstrkávat zakázky,“ zkonstatoval Remair. „A čekat, dokud se neuklidní.“
„Ano,“ odvětil stejně Marklen. „Bylo to nevyhnutelné.“
Remair se znovu zadíval na svoji brandy. „Tak stejně to děláš i druhému studentovi?“ Dopil a Marklen mu ihned začal nalévat druhou sklenici.
„Ne, s ním je vše jinak,“ dolil i sobě.
Remair se znovu napil. „Je příliš brzo, aby Michael okusil boj. Měl ho poznat až v Černé Gardě.“
„Neboj se, Remaire, je připravený, za to ti ručím.“
„Co když potom vše odmítne a skončí jako nějaký zabiják.“
„O to bych se nebál, vždyť přece všichni členové grady ochutnají to co Michael a přesto pak zůstanou ve službách univerzity. Univerzita ví, jak má krotit své lidi.“
Remair lehce pokýval hlavou a pak se podíval Marklenovi zpříma do očí. „Marklene, teď mi odpověz popravdě. Jak krotíš svého druhého studenta.“
„Tak jak uznávám za vhodné, příteli,“ dopil sklenici.
Michael se podíval z okna a viděl, jak jeho otec odchází. Moc dobře věděl, kam jde, za jeho mistrem. Zvedl se a odešel do otcovy pracovny, kde si sedl do jeho křesla a vytáhl ze šuplíku poštu. Opět si začal číst o gargoylovi, kterého jeho přítel složil. Tak moc mu záviděl, ale otec ho stále nikam nepustil. Mohl otce přesvědčovat, jak chtěl, ale na toto téma se s ním vůbec nemohl bavit. Utéct nechtěl, ale rozhodně tu nehodlal jen sedět. Chtěl zažít akci. Chtěl svobodu jako jeho přítel. Musel však na to chytře. Zjistil si o svém otci a Markleovi na univerzitě vše co mohl, i oni zamlada jezdili se svým mistrem na podobné akce a vždy byli pod jeho dohledem. Tak proč nemůže i on? Proč nemůže vyzkoušet svojí sílu? To se doopravdy musí připlést do nějaké události jako jeho přítel, aby ho někam poslali? Ne, musel na to jít chytře. Jestli mu odteď něco dovolí, bude to stejně pod dohledem a to nechtěl. Ne, musí hrát jejich hru. Ale na co mu to bude, když je neustále pod dohledem Marklena. Otec mu věří, a dokud bude Marklen v jeho zájmu tak tím nic nezíská, ba dokonce se jen zasekne. Ne, musel najít jinou cestu. Jedna ho však napadla. Co když už Marklen nebude v přízni otce? Co tím však získá, v tu chvíli bude spadat čistě pod otce. Ale pomůže si s tím nějak? Co když ano, co když události pak naberou příliš rychlý spád, že ho otec nebude zvládat a opět ho někam předá. Ale kam? V tu chvíli mu to došlo, Černá Garda. Kdysi se s otcem bavil, že by tam nastoupil a otec působil, že by s tím neměl problém. Ano, události popožene a v Černé Gardě začne jeho výcvik nabírat nové obrátky, a možná by ji mohl i po letech vést. Přece jenom jeho mistr býval velitelem Černé Gardy, předpoklad by tudíž měl. Ano, musel obrátit Marklena proti otci. Ale co jeho přítel, to byla neznámá v této rovnici. A co kdyby jej využil? Měl ale na tohle žaludek, zradit svého jediného přítele, na kterého se mohl vždy spolehnout? Když už si ale musí vybrat mezi přátelstvím a budoucnosti, měl jasného vítěze. Jedna věc byla, mít se na koho vždy spolehnout. Ale druhá věc je, že to je někdo kdo ovládá magii, a tomuto člověku se nikdy nedá věřit. Lidi co ovládají magii, jsou právě velice ambiciózní a takovým lidem se prostě nesmí věřit. Byl rozhodnut, jeho přítel za budoucnost. Nastal čas, aby sám rozehrál svoji vlastní hru, přesně jak je to učil jejich mistr. Když se ti něco nelíbí, hraj podle vlastních pravidel.
Konec devatenácté kapitoly