Kapitola třináctá – Správný instinkt
Vstoupil do Povoleného Korzetu, pozdravil dívky a šel si dát pivo. Dával si ho všude, ale tady bylo nejlepší. Vzápětí přišla Qeen ze skladu a položila před něj dopis. Nezvyklé, avšak nijak to neřešil, protože zítra zas bude na cestě.
„Budeš mít v následující době čas? Budeme mít tu akci Čaroděvky,“ začala Qeen.
„Určitě, udělám si čas.“ Ukázal na dopis. „Chceš, abych ti dělal poslíčka?“
„Ne je tvůj.“
Tázavě se podíval na Qeen a vzal dopis do ruky.
„Nechal ho tu jeden poslíček a říkal, že to spěchá.“ Mezitím se Qeen natáhla pro láhev pod pult a vzápětí nalila dvě skleničky.
„Jak vůbec věděl, kde mě má najít.“ Otevřel a začal číst dopis.
„Na to jsem se toho poslíčka ptala taky a říkal, že dostal tip. Ale to je přece dobře ne, začínáš získávat věhlas a to znamená více peněz.“
Po dočtení dopisu jej schoval do kapsy. „V tom máš pravdu.“ Na chvíli se odmlčel a přemýšlel.
„Za sestrou jsi byl?“
„Vždy když se vracím z výjezdu,“ řekl nepřítomně a dále přemýšlel. „Můžu tu dneska přespat?“ Qeen pokývala hlavou na souhlas. „Díky. Má mimochodem dneska nějaká z tvých dívek volno? Chtěl bych si zase po nějaké době udělat pěkný večer.“
„Chceš zkusit svést místní dívku? Tak na to jsem sama zvědava. Je tu Carla, Lizz a Luisa. Zbývající volné dívky odešly a zbytek pracuje.“ Qeen moc dobře věděla, že sem tam stráví čas s jejími dívkami, ale jen proto, že to chtěly ony. Nyní to mělo být obráceně a moc nevěřila, že se mu to povede bez placení. Zajímalo ji ale, co bylo v tom dopise. „Co bylo v tom dopise?“
Chvíli přemýšlel. „Ty dvě neznám, jak je poznám?“
„Carla je blondýnka a je velice ohebná. Lizz je brunetka, ale teď si vlasy barvila víc do ruda. Nahoře by měl být jeden volný pokoj, jestli se ti to podaří. Ale být tebou bych na to nevsázela.“
Pokýval hlavou a odešel. Druhý den odjel a Qeen zajímalo, jak dokázal svést Luisu. Měla sice menší obavy, že se do něj Luisa zakoukala, ale nevěřila tomu. Více ji ale zajímalo, proč jí neodpověděl na to, co bylo v tom dopise. On však věděl, proč jí to neřekl, neboť už teď nikomu neříkal, pro koho pracuje a co děla. Jestli už má ovšem dělat i větší zakázky, je to právě diskrétnost, co mu otevře další dveře.
„Jsem rád, že jste přijel tak rychle,“ pokynul mu Hrabě Viktor, ať se zvedne.
Hrabě Viktor byl ten, co mu poslal dopis. Samotný hrabě vypadal jako typický šlechtic. Měl na sobě drahé oblečení, byl hladce oholen a černé vlasy nosil nakrátko. Hrabě byl o několik let starší než on, a rozhodně na svůj věk oproti němu odpovídal. Ovšem díky tomu, že vypadal na staršího, získával tím věrohodnější vzhled.
„Má práce často bývá o tom, abych přijel rychle. Pak vykonal zakázku bez zbytečných otázek, a nakonec odjet s odměnou, můj pane.“ Mluvil taktně, avšak nervózní nebyl, přestože se až nyní setkal se šlechtou. Zatím pracoval jen pro starosty, popřípadě bohaté lidi. Vždy to ale probíhalo hodně podobně.
„Líbíš se mi, a hlavně tvoje diskrétnost. Jestli se ti to podaří, dostaneš i mé doporučení a nějakou děvku tvého výběru.“
„Jste velice laskav, můj pane.“ Neměl rád tuhle přetvářku, připadal si jako u Marklena. Bohužel i tohle patřilo k jeho práci.
Hrabě se na něj doširoka usmál. „Budeš mě muset omluvit, ale můj rádce ti sdělí vše potřebné.“ Viktor se postavil a všichni se uklonili kromě stráží, v jejichž doprovodu odešel.
Přistoupil k němu Viktorův rádce. „Zahrál jsi to dobře, přesně jak jsem ti řekl.“ Byl to již starší muž kolem šedesátky a měl šedivé vlasy včetně fousů. „Jeho otec, kéž bohové stále na něj dohlížejí, nemusel takové formální výstupy. Ale každý už je nějaký.“
„Pravda. Jaký je vůbec vladař?“
„Uvědomuje si tíhu svého postavení a nechává si radit. Podle mě bude jako jeho otec. A teď pojď, probereme tvoji práci. Jistě máš hlad, půjdeme do kuchyně.“
Elfská služebná jim na stůl položila pečené vepřové kolena a bochník čerstvě upečeného chleba. Vonělo to úžasně. Kdyby tady byl pes, rozhodně by slintal.
„Povězte mi, kde jste vlastně zjistili, jak mě hledat?“ ulomil si kus chleba a dal si ho před sebe. Pak uřezal kus masa a začal jíst.
„Pracoval jste pro jednoho z našich lidí a ten nám vás doporučil. A co se týče toho, kde vás najít, poslali jsme stopaře a ten šel po vaši prací až do Arghamu.“
Paráda, takže si zjišťovali i mojí minulost. Ještě že skoro žádnou nemám, až na pár výjimek. Na druhou stranu aspoň mi můžou důvěřovat, neboť ví, že práci dokončím a to diskrétně, pomyslel si. „Dobře. A teď mi řekněte, o co vlastně jde. V dopise jste nic nenapsali, což plně chápu.“
„Ve stručnosti, náš pán se hodlá brzy oženit a vyhlédl si velice půvabnou nevěstu z dobrého rodu. Má to ale problém, neboť není jediný, kdo žádá o její ruku. Je navíc velice pohledná a nepochybuje se o tom, že budoucímu manželovi zajistí potomka. Zároveň je i zapálená lovkyně. A tak mého pána pomocí rádců napadlo, dát ji jako svatební dar loveckou usedlost v horách.“ Rádce si rovněž nabral kus masa a pustil se do jídla.
Pomocí rádců, jistěže. Proč prostě neřekneš, že je to tvůj nápad. Možná ale Viktorovi křivdím. „Co tedy přesně žádáte ode mne.“ Napil se dobrého piva a pokračoval rovněž v jídle.
„Ta lovecká usedlost je trochu větší, ale o to nejde. Jde o to, že kdysi jsme ji vyklidili ještě za dob Viktorova děda, protože ten neměl k lovu žádný vztah a nijak se od té doby neudržovala. Šli jsme se tam tedy podívat v jakém je stavu a byli jsme překvapeni, že stále stojí bez výraznějšího poškození. Bohužel, během průzkumu jsme zjistili, že se v ní zabydlelo stvoření podobné medvědům. Poslali jsme tam proto lovce, ale výsledek byl, že jsme museli zbytky posbírat a naházet do trakařů, aby nevznikaly zvěsti. Rodinám se ani neukázalo, co z těch mužů zbylo. Ne, že by to ale někdo chtěl vidět. Abych byl konkrétní, zbylo jen to, co se nesežralo.“
„Viděl někdo, jak ta bestie vypadala?“ Tohle nebylo dobré a dostal najednou pocit, že mu nikdo nebude schopen říct, proti čemu přesně půjde.
„Viděl jsem ji, jak nás napadla poprvé. Jak jsem říkal, bylo to podobné medvědovi, akorát větší a rychlé. Mělo to tvrdou kůži především na hřbetě. Teda aspoň myslím, že to byla kůže. Zahlédl jsem, jak do toho medvěda jeden z vojáků hodil oštěp a ten se do něj neškodně zabodl.“
Věděl, že vysoká šlechta mívá dvorního čaroděje, avšak Viktor do ní zatím nespadá. Možná však některého najali. „Nezkoumal to už přede mnou nějaký čaroděj?“
„Ano jednoho jsme si najali, ale jestli si s ním o tom chcete promluvit, zajděte na hřbitov. Nevím ovšem, kolik toho řekne, moc z něj totiž nezbylo.“
Divil by se, kdyby pro jednou získal přesné informace. Škoda, že nekromancie byla protizákonná, jinak by bylo vše jednoduší. „Víc už mi toho asi neřeknete co? Musím se na to místo podívat.“
„Zařídím průvodce.“
Díval se na usedlost a snažil se najít něco, co by jej připravilo na budoucího nepřítele. Nic ale nenašel. Byla to vážně jen větší lovecká usedlost, čtyři budovy plus jedna s věží, navíc celé obehnáno vysokou zdí. Opravdu dokonalé lovecké sídlo, ještě tady blízko hor, a možná nejen to.
„Našel jste to, co jste hledal, pane?“ ptal se lovčí, který tady nechtěl být. Bylo mu to však přikázáno od rádce.
„Všichni říkají, že je to velké, ale i rychlé. Tohle nejde dohromady. Nebyli dva?“
„Ne. Nejdřív nás napadl vevnitř a byl opravdu rychlý. Neustále přebíhal z jedné místnosti do druhé. Ale jak jsme utíkali pryč, venku nás pronásledoval jen jeden a to by bylo divné, kdyby byli dva.“
Vskutku, vyběhli by oba dva, ne-li více. „Jak jste dostali těla ven?“
„Přes den většinou spí. Ale stalo se nám, že nás napadl i přes den. Prosím vás, pane, mám rodinu, pojďte už pryč. Nechci ze své ženy udělat vdovu.“
Vůbec nic jsem nezjistil, pomyslel si. Nemůžu tam jen tak napochodovat bez pořádného průzkumu. „Běž pro koně a přijeď sem s nimi.“
Lovčí byl sice rád, že má jít pro koně, ale nelíbilo se mu, že má s nimi přijet. Ještě se ohlédl, co chce ten nájemný žoldák dělat. Sotva ale uviděl, že jde k usedlosti, pomyslel si, že se zbláznil. Ne, on je blázen, že chce s tím netvorem vůbec bojovat.
Stal v bráně, byl nervózní, ale potřeboval vidět, s čím bude bojovat. Ohlédl se a viděl, že lovčí se už přibližuje s koňmi. Telekineticky nadzvedl velký kámen a hodil ho do jedné z budov. Vzápětí se ozval řev probuzeného zvířete.
„Tak sakra vylez. Potřebuji vědět, co mám zabít,“ řekl potichu a dočkal se. Medvěd vylezl z hlavní budovy ze sklepa a lidi nepřeháněli, byl opravdu velký. Vzápětí zvíře znovu zařvalo a postavilo se na zadní. Medvěd, ke kterému se zvíře přirovnávalo, bylo obrovské. Měl černou srst a po těle velké jizvy. Na hřbetě jich měl nejvíce, ale zároveň tam byla kůže nejsilnější.
Na tváři se mu ovšem zrodil úsměv, našel to, co hledal. Břicho byla jeho slabina. Zjistil, co potřeboval a začal utíkat ke koni.
„Lovčí mi něco naznačil a pak si šel umýt kalhoty. Mohl byste vše rozvést?“ Rádce před něj položil pohár s karafou a sedl si naproti němu.
„Potřeboval jsem informace.“
„A předpokládám, že jste je získal.“ Rádce mu nalil pohár vína a pak sobě. Byla skoro noc a víno umělo dobře zahřát.
„Přesně tak.“
Rádce pokýval hlavou. „Měl bych na vás otázku, ale nevím, zda mi na ni budete schopen odpovědět.“
„Záleží, co je to za otázku,“ napil se vína. „Je vskutku dobré.“
„Nechám vám poslat láhev. A teď k mojí otázce. Jak vlastně vznikají tyhle bestie?“
„To je různé. Některé bestie tu už byly dříve, ale spousta z nich vznikla v období druhé války s pralidmi a později s démony, ať už rukou bohů či démonů. Většina ale vznikla v době, kdy došlo k příchodu bohů. Jiné jsou zase experimenty a některé stvoření přišly z Mrtvých plání.“ Zvláštní, u někoho jako je on by čekal, že tohle bude vědět, nebo ho zkoušel.
„Mrtvé pláně, vzniklý pozůstatek po válce s démony. “ Rádce chtěl pak pokračovat, ale zastavil se a pousmál se. „Slyšel jsem ale zvláštní teorii, která se říkala o čarodějích. Nedával jsem jí nijak velkou váhu, říkalo se totiž, že oni vytvářejí tyhle bestie.“
Takže to ví, ale chce si to potvrdit. „Daleko od pravdy nejste. Máme za sebou bohatou historii plnou válek s nepřáteli, kteří byli silnější než lidé. Pralidé, démoni a další usilovali o konec lidské rasy. Pravdou je, že misky vah bývaly i na jejich stranách, a to docela často. Byla potřeba vyšší síla, aby lidský druh jménem člověk byl zachován. Proto se experimentovalo se zvířaty a dělaly se z nich bestie do první linie.“ Až nyní si uvědomil, že těch pár vět, které citoval, byly vždy v literatuře podobné. To nebyla náhoda a jen bohové doopravdy vědí, co za všemi bestiemi skutečně stojí. Hodlal ovšem pokračovat. „Bohužel neznám experiment, který by po válce dotáhli do šťastného konce. Pak se obdobné pokusy zakázaly, ale když už má člověk takovou moc, aby různé bestie vytvářel, tak nač v tom nepokračovat, že?“
„Pravda. Moc dělá s člověkem divy.“
„Pravda. Bohužel je velice tenká hranice mezi mágem, nebo spíš arcimágem a bohem. Nejčastěji za tím stojí odpadlíci, ale i nekromanti.“
„On je snad rozdíl mezi nekromantem a odpadlíkem?“
„Ano. Když je někdo odpadlík, neznamená, že musí byt u nekromantů vítaný. Ale obě povolání vyjdou relativně nastejno, pořád je na vaši hlavu vypsaná odměna. A abych to dokončil s těmi bestiemi, můžou vzniknout i kletbou. Stačí ovšem, aby se zvíře vyskytovalo i poblíž místa, které je prokleté nebo silně spojené s magií.“ Magie totiž byla nebezpečná věc, ať už pro lidi či zvířata.
„Jde v tomto případě o kletbu?“
„Určitě ne, nebyla tam cítit.“ Něco však pocítil, ovšem pod ono místo by to nezařadil. Mělo to určitě něco společného s tou bestií, ale nebyl prostor na delší rozbor.
„Jak se vůbec dají zabít takové stvoření?“
„To je různé, ale vždy platí, že když tomu uříznete hlavu tak to zemře. Najde se však pár výjimek, a ty se vskutku zabíjejí velice špatně.“
„Takže stačí obyčejný meč?“
„Ano, ale nejvhodnější je zbraň posílená magii nebo posvěcená bohy. Nepodceňoval bych však i obyčejné posvěcení od duchovních. I samotná magie je silný pomocník, ovšem problém nastává, když je protivník antimagický. Ale tohle platí i mezi lidmi.“ Oba se pousmáli.
Rádce se zamyslel. „Říká se, že paladínové mají zbraně posvěcené od jejich boha.“
„Věřil bych tomu. Je přece známo, že v druhé válce proti pralidem jejich zbraně zářily, a ve válce s nekromanty a dalších rovněž. Technicky vzato v každém boji září zbraň od paladína, aby dodávala sílu ostatním.“
„Pravda. Vy ale nemáte očarovanou ani posvěcenou zbraň.“
„Ne. Budu se muset spoléhat na to, co mám.“
„A to je, smím-li vědět?“
„Magie.“ Znova se napil vína. „Pane Rádce, proč hrabě Viktor neposlal pro gildu?“
„Protože kam dorazí gilda Zabijáků, tam přitáhnou nechtěné oči.“
Pochopil odpověď, a více už se nehodlal na toto téma ptát. „Jak to vypadá se smlouvou a ostatními předměty?“ Dopil a nalil si další sklenici.
„Zítra ráno ji podepíšeme. A to vybavení, o které jste žádal, jsem již zařídil. Teď když mě omluvíte, mám ještě povinnosti.“ Rádce se chystal zvednout, ale byl zastaven.
„Měl bych ještě jednu otázku, jestli můžu.“
„Ptejte se,“ rádce se znova posadil.
„Jak se vlastně jmenujete?“
Rádce se pousmál. „Jmenuji se Matyáš, ale to není vhodné jméno pro člověka mého postavení, takže jsem pro všechny rádce,“ odešel.
V noci za ním přišla služebná a dala mu na stůl víno. Poděkoval jí a řekl, že může jít. Poté se šel koupat a naložil se do horké vody, kterou zbožňoval. Uvolněně zaklonil hlavu a vůbec se nevěnoval služebné, která se mezitím svlékla a ukázala mu své nádherné tělo. Měla světlé hnědé vlasy sčesané dozadu a pár pramínků měla dopředu, kde končily těsně nad bradavkami. Prsa měla menší a pevná. Dole byla dokonce vyholená, což znamenalo, že to byla prvotřídní společnice.
Chvíli se na ni díval a dívka se mu představila, Christina. Pak jí nabídl, zda se s ním nechce rovněž vykoupat a ona s úsměvem přijala. Ponořila se naproti němu do velké dřevěné vany, kterou mu přinesli, a pomalými pohyby se před ním začala umývat. Během toho po něm pokukovala.
Koupel byla dle jeho slov úžasná, ale jen u koupele nezůstali a přesunuli se do postele. Christina byla prvotřídní společnice, především díky svému umění. Většinu času strávila na něm opřená rukama o jeho hruď a zbytek vykonávala příslušnými pohyby. Nakonec ji ale převrátil na záda a podržel si ji. Vlasy si rozhodila kolem hlavy jako svatozář a pevně ho chytla nohami kolem pasu.
Rádce nalil svému pánovi Viktorovi pohár vína a pak dostal pokyn, aby nalil i sobě a sedl si naproti němu. Byla skoro půlnoc a v místnosti před loži Viktora byli jenom oni dva.
„Můžeme mu věřit?“ Viktor upil víno a díval se do poháru.
„Podle našich informací ano.“
„Co vlastně o něm víme?“
„Dalo by se říct, že i nic. Pravdou je, že nemá nijak bohatou historii. Podle našich informátorů je ale čistý.“
„Rozveď to.“
„Je to nějaký bastard z ulice ovládající magii. Někdo ho něco naučil, a pak šel pracovat do bordelu jako vyhazovač. Nakonec se vydal na tuto cestu.“
„Nic víc?“
„Ne, můj pane.“
Viktor se znova napil vína a přemýšlel. „Kolik jsi mu toho řekl?“
„Jen nezbytné informace, a proč to chceme vyčistit. Řekl jsem mu pravdu a musím uznat, že se na nic choulostivého nezeptal. Podle mého názoru bude diskrétní. Je to ten typ, který udělá potřebnou práci bez zbytečných řečí.“
„Bylo moudré mu říct pravdu?“
„Bývá to lepší, můj pane. Vznikne tím dočasná důvěra a práce je jednoduší.“
„O těch předešlých nic neví, že? Ani o té skupině, která to zkoušela a těch dalších?“
„Ne nic jsem mu neřekl a lovec také ne.“
„Myslíš, že má šanci uspět?“
„Jestli ne on, seženeme zase jiného.“
Zase jiného, a proč taky ne, pomyslel si Viktor. Podobných jako je on se dá najít spousta, ale už jich zde padlo moc. Jestli se to však podobní lovci dozví, už se ta usedlost nikdy nevyřeší. „Předpokládám, že nyní spí.“
Rádce se usmál. „Ne, můj pane. Poslal jsem mu tam jednu z lepších děvek z nevěstince. Tuším, že se jmenuje Christina.“
„Je věrohodná?“
„Je to děvka, můj pane, a ty umí jen roztáhnout nohy nic jiného. A i kdyby jí něco řekl, o čemž silně pochybují, pořád je to děvka a ta je nahraditelná.“
Vskutku, děvky jsou vždy nahraditelné. „Tak snad si pořádně užije, neboť možná je to jeho poslední noc.“
„O tom, že si pořádně užije, nepochybuji, můj pane.“
Díval se na loveckou usedlost a přemýšlel. Před dvěma hodinami zapadlo slunce, v krvi měl lektvary a byl posilněn magií. Byl čas vyrazit, ale i tak si dával načas a hrál pro Viktora a jeho rádce malé divadlo. Pravdou ovšem bylo, že do jámy lvové se mu nijak nechtělo. Pořád v něm totiž převažoval pocit, že neví, co ho tam doopravdy čeká. Tady však na nic nepřijde. Zadíval se tak na helmu ve svých rukou a pak si ji nasadil. Bylo to poprvé, co s ní půjde do boje. Viktorova zbrojnice mu byla totiž otevřena, a tak si prohlédl potencionální výstroj. Nalezl tak helmu vhodnou pro něj. Další vybavení nepotřeboval, měl totiž hrudní plát, chrániče ramen a předloktí, a holeně. Helma však pro něj byla nezvykem, a přestože odpovídala Marklenovu popisu, cítil se v ní stísněn. Dávala mu však větší pocit bezpečí a věděl, že časem si na ni zvykne. Nakonec se podíval na stužku od Elisy, kterou nosil pod levým chráničem na ruce a vydal se k usedlosti. Nosil ji neustále a připadal si trochu jako blázen, že stužku nosil pro štěstí. Nebyl žádný rytíř, ale i tak ji měl raději u sebe.
Pomalu postupoval a myslel na Christinu. Zvažoval, zda to nebyla jeho poslední noc s dívkou. Na druhou stranu, by ta poslední noc rozhodně stála za to. Pak ale opustil myšlenky na Christinu a přemýšlel o tom, zda mu řekli pravdu a jak moc mu lhali. Určitě mu neřekli všechno, ale to ani nechtěl. Chtěl znát jen ty důležité informace a bylo mu jedno, zda to je opravdu dárek pro budoucí nastávající nebo doupě, kde se Viktor chystá prznit mladé holky.
Došel až doprostřed náměstí pevnůstky a rozhlížel se na všechny strany. Pak ale klepl holí do země a ozvala se rána. Vzápětí přišel řev a jeho zakázka vylezla ze stájí. Nyní když neutíkal, si toho medvěda nebo co to bylo, mohl lépe prohlédnout. Nic ovšem pořád nedávalo smysl, i potom jak se k němu medvěd blížil. Podle pohybu těla nemohla být ta potvora tak rychlá, jak všichni tvrdili. Něco zde nesedělo.
Medvěd se k němu pomalu přibližoval. Vyvolal proto jasně zářivé světlo na své holi a medvěd se ihned zastavil a zakryl si oči. Přesně jak tušil, byl to noční tvor a ne denní. Zrušil světlo a vyvolal houf ohnivých střel. Narážely do medvědova těla, ale kromě toho, že trochu zařval a vzduchem se nesla spálená srst, se nic nestalo.
Tak dobře, pojď blíž a já ti probodnu bříško z rampouchů. Jen pojď, ať už to máme za sebou. Já se pak můžu vrátit k té šikovné slečně, co mi dělala společnost včera v noci, řekl si v duchu. Chytl hůl oběma rukama nad hlavou a chystal se udeřit do země. Kouzlo hodlal využít přesně ve chvíli, kdy ledové rampouchy zajedou medvědovi do nechráněného břicha. Medvěd se na něj rozeběhl, ale pak se zastavil a začal silně čenichat, jako by vycítil jeho kouzlo.
Ty jsi ale chytrá kurvička, jak tedy chceš. Budu muset tu díru do tebe udělat z jiné strany. Ne, nejdřív tě ovšem znehybním, pomyslel si a všiml si, že ve stájích byla kovadlina. Vyvolal další oheň, aby medvěda zmátl světlem a mířil mu na hlavu. Pak si přitáhl kovadlinu k sobě a hodil ji po medvědovi. Ozvalo se hlasité křupnutí a po něm následoval bolestný medvědův řev. Vzápětí pak vyčaroval další oheň. Medvěd se však dobelhal do budovy a zmizel v ní. Nejradši by tu budovu zapálil a byl by klid, střelilo mu v hlavě. Bohužel to nesměl udělat. Co teď? Jít dovnitř když to tam nezná? To byl hodně špatný nápad, ale neměl na výběr. Vyvolal hůl a před sebe štít. Připravil si kouzlo do druhé ruky a vydal se dovnitř.
Byl v hlavní budově, protože zde byly místnosti nejširší. Když procházel chodbami, pořád slyšel řev a těžké zvuky. První dvě patra byla čistá, zbývalo třetí a půda. Neustále měl ovšem pocit, že je něco špatně. Jak mohla tak velká bestie zmizet, ještě k tomu když byla zraněna? Došel do hodovní místnosti, byla dlouhá a z velké části i temná, ale to mu nedělalo problém díky magii. Najednou ucítil pach spálené kůže, tedy silněji než předtím neboť byl cítit pořád. Odvolal hůl s kouzlem a postavil se k oknu. Plán měl jednoduchý avšak kritický na načasování. Nechtěl toho medvěda znova odehnat jako předtím. Hodlal počkat, až se na něj medvěd vyřítí a pak rychle vyvolá světlo, aby ho zmátl. Poté uskočí do strany a medvěd spadne dolů a něco si ještě poláme.
Stál tam naproti medvědovi a kouzlo měl připravené. Díval se medvědovi soustředěně do očí a nevnímal okolí. Nebylo pro něj důležité a přes helmu ho stejně pořádně neviděl. Musel jen sledovat, až medvěd zaútočí, aby se mu včas mohl vyhnout. Medvěd pořád jen vrčel a přešlapoval na místě. No na co čekáš, pojď si pro mě, řekl si v duchu. Pak se mu ale zastavilo srdce. Věděl, že je tady něco špatně a nesnášel, když měl v takových situacích pravdu. Ucítil, jak se k němu zprava valí teplý a páchnoucí dech po mase. Měl pravdu, byli dva a až teď si všiml, že ten před ním neměl zlomenou pac. Vše bylo vysvětleno, proto byli tak rychlí a viditelně jsou i kurevsky inteligentní. Jakmile se ten zprava na něj vyřítil, stihl už jen před sebe vyčarovat štít. Medvědova rána byla ale tak silná, až mu štít v místě úderu popraskal a k tomu všemu vyletěl z okna. Střížky sice zbrzdily jeho pád, ale přesto tvrdě dopadl na zem.
Dopadl na levou stranu těla, zlomil si levou ruku a nohu. Cítil i jak mu zapružila páteř a ještě se během pádu praštil do hlavy, přičemž byl rád za helmu. Podíval se nahoru a uviděl dvě hlavy, jak se na něj dívají, a připadalo mu, že se i mlsně oblízly. Zdravou pravou rukou se snažil vypít lektvar proti bolesti, aby se mu uklidnila hlava a mohl bojovat. Tělo mu ovšem naznačovalo, ať uteče. Dobře ale věděl, že je to zbytečné, nedokázal by jim utéct. Vytasil meč a doufal, že se zachovají jako zvířata, která se blíží ke své oběti, co už nemá šanci vyhrát. První ven vyšel zdravý medvěd, a jak jej spatřil, udělal svoji osudovou chybu. Medvěd se postavil na zadní a vítězoslavně zařval, avšak naposled. Jakmile to medvěd udělal, odkryl si jedinou slabinu a tou bylo břicho. Neváhal a telekineticky mu hodil meč tam, kde předpokládal, že měl srdce a nezmýlil se. Meč se zabořil do těla až po záštitu, díky čemuž se medvěd svalil dozadu a už sebou jen škubal. Jakmile první padl na zem, objevil se druhý a ihned se k němu rozeběhl. Nebyl to sice dokonalý běh kvůli zlomené noze, ale to rozzuřeného medvěda netrápilo, chtěl prostě svoji kořist. Medvěd se k němu blížil a doufal, že mu půjde po krku a ne po nohou, byla to jeho jediná šance. I protentokrát měl výjimečně štěstí a medvěd mu šel po krku. Medvěd došel až nad něj a zařval mu do tváře. Sliny, kousky zkaženého masa a neúprosný smradlavý dech mu přistál na tváři. Medvěd roztáhl čelist a chystal se osvěžit svoji tlamu krví. V tu chvíli však vyvolal nad sebou hůl, a pravou rukou ji nacpal medvědovi do chřtánu s obyčejným kouzlem na světlo. Bylo jedno, jaké kouzlo je na holi, ať už silné nebo slabé, hůl v místě zlomu exploduje. Medvěd skousl a byla to poslední věc, co kdy udělal. Hůl explodovala a medvědovi roztrhala hlavu na všechny strany. Bohužel ještě hůl držel během exploze, což mu odhodilo ruku a málem i vykloubilo rameno. Celé to ale mělo za následek, že těžké medvědovo tělo na něj spadlo po hruď. Zařval ovšem bolestí, neboť znovu se tak připomenula jeho poraněná noha. Agonie bolesti se mu tím plně rozlila v krvi, až toho upadl do bezvědomí.
Rádce se svým pánem Viktorem pozorovali boj z bezpečné vzdálenosti. Jakmile nastalo po boji ticho, poslali do usedlosti vojáky. Mužům se do usedlosti nechtělo, ale neměli na výběr. To co ovšem našli, nečekali. Dva obrovské těla něčeho co připomínalo medvědy. Snažili se jej pak nějak opatrně vysoukat ven, ale moc jim to nešlo a byli rádi, že byl v bezvědomí. Měl spoustu zlomenin a pohmožděnin, ovšem byl živý. Jakmile byl venku, neváhali a naložili jeho tělo na vůz. Poté jej poslali do kláštera sesterstva na vyléčení, přesně jak stálo ve smlouvě. Chvilkově je však napadlo, zda ho nemají dorazit a mít od něho klid a jistotu, že se pravda nedostane ven. Ale když dokázal zabít dvě prokleté bestie, bylo by ho rozhodně škoda. Jen bohové totiž vědí, zda jej v budoucnu nebudou znova potřebovat.
Konec třinácté kapitoly