Kapitola dvanáctá – Ještě lepší
Jel po cestě na koni do větší vesnice, protože v malých vesnicích jsou malé peníze. Byla zde celkem pěkná příroda plna lesů, rybníků a rolnických polí. Až se obával, že pro něho nebudou mít práci. V takových případech chodil do lesů na byliny kvůli lektvarům a věnoval se jejich přípravě. Spousta lektvarů nemá dlouhou životnost, ale přesto jich měl u sebe v dostatečném množství pro všechny případy. Měl sice jen cestovní alchymistickou laboratoř, ale to mu stačilo.
V klidu jel po cestě a hloubal nad okolím, když na něj vyběhl zlobr. Sotva díky nenadálému útoku udržel koně, aby se nesplašil, a rychle ustupoval dozadu. Seskočil pak z koně a hodlal se bránit. Zlobr jej ale nepronásledoval, jen ho sledoval. Byl překvapen, proč nedošlo k boji ale i tak si zlobra co nejrychleji prohlédl. Zlobr měl mohutné tělo vysoké jako jeden a půl člověka. Odstín kůže měl tmavě šedou barvu kromě tváře, kde viděl i špinavě bílou barvu. Měl sice krátké nohy, ale o to delší velké svalnaté ruce. Zlobrova hlava byla velká a jeho kosti patřily mezi nejtvrdší ve svém druhu. Na těle měl provizorní kalhoty a vestu vyrobenou částečně z kůží a kostí. Zlobři ovšem byli nevyzpytatelní. Jedni s lidmi vycházeli, zatímco druzí na ně útočili jen z principu, že jsou lidé. S těmi klidnými se ale dá domluvit a často pracují pro vesničky. Ale především si vzpomněl, že jednou ranou dokážou zlomit býkovi vaz.
„Ty! Co ty tu chtyt. Nebo ty chtyt my ublyžit? Tak to ja te zabyt,“ začal zlobr a praštil rukama do země.
Aspoň, že dřív mluví, než zaútočí, pomyslel si. Ale i tak se držel v patřičné vzdálenosti. „Uklidni se,“ pevně chytl uzdu koně. „Jedu do zdejší vesnice. Chci jen v klidu projet.“
„Aha, tak tedy klydne jeď,“ ustoupil mu zlobr z cesty.
Neváhal a protáhl se kolem něj s koněm, který byl celý nervózní. Jak byl za zlobrem, chtěl nasednout a odjet, ale rozmyslel si to. Pravdou bylo, že zlobra ještě neviděl a zajímalo ho, co tu dělá. A taky se chtěl o něm něco dozvědět.
Uvázal koně a šel k zlobrovi. Ten jak to viděl, ihned se znova postavil.
„Uklidni se, zlobře. Chci si jen popovídat.“ Pořád však držel ruce před sebou, aby na ně zlobr dobře viděl, a aby mohl rychle čarovat.
„Co ty chtyt povídat a o čem?“
I když působil, že v hlavě nic nemá, něco se tam našlo. Stejně tomu bylo jako u jiných obdobných tvorů, vždy se tam něco našlo. „Abych ti řekl pravdu, je to poprvé, kdy vidím zlobra. A napadlo mě, že bychom si mohli popovídat. Ale jestli nemáš čas, tak to chápu.“ Přišlo mu, že něco zlobr vyslovit umí, ale ne všechno. Asi za ním někdo chodí.
„Povydat? Se mnou si nykdo nechodit povydat. Vždy jen pryjdou a reknou, oprav most, premisti balvan nebo potrebujeme vytrhnout koren z pole.“ Pak se na něj zlobr zamyšleně podíval. „Ty chtyt byt muj kamarád?“
„No ještě jsem za kamaráda zlobra neměl.“ Když nad tím přemýšlel, neměl moc kamarádů, vlastně žádného když nepočítal dívky od Qeen a Michaela. Lidi co ovládali magii, celkově neměli moc přátel. „Ale proč ne, buďme kamarádi.“
Zlobr měl najednou na tváři úsměv, ale s jeho mohutnými zažloutlými zuby to spíš nahánělo hrůzu. „Ja taky jestě neměl kamarada.“
Celé odpoledne si pak povídali o tom, co vlastně zlobr děla. Dozvěděl se, že místní pro něho mají vždy nějakou práci a za to ho nechávají na pokoji. Někdy mu dokonce i něco přinesou. Překvapivě ho i zlobr pozval na jídlo. Byl ovšem hodně rád, že zlobr dal jen maso nad oheň, protože si nedokázal představit, co by mu uvařil. Povídali si dlouze a dozvěděl se, že kdysi měl zlobr družku, ale tu mu zabili lovci. Během toho zlobr ukázal rukou, kde všechny lovce naházel do jámy a kde svoji milovanou pohřbil.
Po tom co slyšel, si dal tehda slib, že nebude přijímat zakázky na všechny bestie, dokud si neověří fakta, protože ne vždy jsou bestiemi z vlastní vůle. Na večer vyjel do vesnice a slíbil zlobrovi, že když pojede okolo, jistě se staví. Jakmile dorazil do vesnice, ustájil koně a vyspal se ve stájích, hospoda byla totiž plná.
„Tuhle zakázku nepřijmu,“ odpověděl starostovi na jeho nabídku práce.
„A proč? Já to nechápu, je to problém a chceme ho vyřešit a vy nechcete. Ty děvky jsou v okolí, a jak začnou zabíjet nevinné lidi, máme tu průser. Jaký máte důvod?“
„Jednoduchý,“ naklonil se k starostovi. „Vy po mně chcete, abych zabil elfy. Ano jsou to rebelové a elfí království by proti mně nic nemělo. Ale pro mě by to znamenalo, že jsem si vybral stranu. A jakmile si to rozkecaj mezi sebou, budu jejich cíl číslo jedna. Navíc já hodně cestuji a cesty už teď nejsou bezpečné, natož s elfím komandem za prdelí.“
„Tím pádem ale pro vás jinou práci nemám. Je to škoda, bohatě bych zaplatil.“
„Bohužel i to se stává.“ Postavil se a podal starostovi ruku. „Těšilo mě.“ Ne, netěšilo.
Rozhodl se dokoupit zásoby a vyrazit do lesa. Třeba tam bude nějaká potvora, která se dá prodat pro drápy, nebo něco jiného. Chtěl se ovšem vydat za zlobrem, než vyjede dál. Napadlo ho, že by se mohl zlobra zeptat na zdejší krajinu, jestli něco neví. Během dokupování zásob však na sobě cítil pohledy lidí a i přístup starosty se mu nelíbil. Choval se k němu pohrdavě, přestože po něm něco chtěl. Nijak zvlášť se ale tomu nedivil, protože lidi neměli v lásce všechny ty, kdo ovládají magii. Někdo musel poznat, že má tyto schopnosti. Tyto důvody byly v lidech zakořeněný od dob starých válek. Radši si ve všem pospíšil a odjel, než se stane něco, čehož může později litovat.
Jakmile dorazil k zlobrovi, sesedl z koně a dlouze jen stál a díval se na něj. Až potom udělal první krok k zlobrovu tělu. Byl mrtev. Klekl si vedle jeho hlavy a položil mu na ni ruku. Byl to jeho přítel a teď je mrtev. Postavil se a obešel tělo, pak vytáhl šíp z rány a nedalo se o ničem pochybovat, elfové. Komando muselo jet přes noc okolo a asi je zlobr přepadl jako jeho. Elfové ovšem zlobra nevyslyšeli, a vyložili si vše jako útok než upozornění.
Jen tam stál a přemýšlel. Když je zabije všechny, ostatní se nedozví, kdo to udělal. Spálí pak i těla, a tím pádem zmizí. Pravdu tak bude znát jen on. A teď když ještě odmítl tu práci, neměli by jej podezřívat. Navíc mu hrálo do karet, že nikdo mu už za jejich smrt nezaplatí a peníze jsou v tomto zkaženém světě silná motivace. Tělo zlobra tu však musí ponechat, aby nevzbudil podezření.
„Sbohem, příteli.“
Jak se ovšem vracel ke koni, všiml si, že není sám. Začínal se proto soustředit na kouzlo a očekával nejhorší. Nejspíš to bude někdo z komanda, což znamená, že vystřelí šíp, pomyslel si.
„Jen klid, člověče. Nechci ti ublížit.“ Zpoza stromu pak zamávala ruka. Ihned poznal, že se jednalo o ženu. „Ocenila bych, kdybys zrušil své připravené kouzla.“
Jak poznala, že mám připravena kouzla? Bude to profík a to není dobré. „Řekněme, že ta kouzla zruším. Za jak dlouho, mi proletí hlavou šíp.“
„To bys nepostřehl. Ale jak jsem řekla, nechci ti ublížit. Kdybych tě chtěla zabít, udělala bych to a ty bys o tom ani nevěděl.“ Vyšla zpoza stromu a ani neměla v ruce luk, měla ho přes rameno.
„Tak o tom nepochybuji,“ řekl si pro sebe a dobře si ji prohlédl. Elfka měla na sobě koženou zbroj, vlasy spletené do copánků, na zádech luk, meč u pasu a dlouhý plášť s kápí kterou si sundala. Jako všichni elfové i ona měla delší uši do špičky.
„Teď když dovolíš, mám práci,“ dále pokračoval ke koni.
„Ať už jsou tvoje důvody jakékoliv, silně pochybuji, že jsi bojoval s elfem, natož s komandem. Ano krvácíme jako lidé, ale bojujeme jinak.“
„Každý bojuje jinak, ať už jde o zvíře, bestii, člověka nebo elfa. Ale lepší otázka je, proč jsi tady.“ Stále váhal, jestli to není past, ale vypadalo to, že ne.
„Pravdou je, že po nich jdu z osobních důvodů. A podle toho co jsem viděla, mám pocit, že bychom si mohli vypomoct. Lepší otázka proto zní, co ty na to?“
Podíval se na tělo zlobra. „Mám ale jednu podmínku.“ Tázavě na něj elfka natočila hlavu. „Jejich velitel je můj, rád bych si s ním promluvil.“
Jeli celý den až do noci, dokud nebyli vyčerpaní, poté udělali tábor a připravovali oheň. Celou cestu však jeli mlčky a ani neznal její jméno. Dokonce až nyní si ji mohl pořádně prohlédnout. Byla pohledná, ale nedokázal jí odhadnout věk. Na tváři jí nenašel jedinou vrásku, a proto tipoval něco přes sto let. Zároveň jej zaujalo elfino tetování na tváři. Připomínalo mu strom, aspoň si myslel, že se jedná o strom. Začínalo na bradě a táhlo se kolem očí až na čelo. Obecně vzato byl překvapen, jak byly elfky často ve společnosti vykreslovány. Někteří je zobrazovaly jako lehké děvy, zatímco jiní jako vražedné bojovnice splývající s lesem. Sám se již setkal s elfkami pracujícími jako nevěstky, ovšem jejich druhá podoba z lesa mu byla neznáma a často i nepředstavitelná. Podle některých se totiž měly oblékat velice spoře, a přesto nebyly lehkými dívkami. Až jej napadlo, jak vůbec někteří lidí přišli s těmi nesmyslnými popisy elfek, které byly spoře oblečené a smrtící zároveň. Elfka přímo před ním spíše odpovídala verzi, která mu připadala daleko reálnější, jako bojovnice lesa. Pravdou ale bylo, že příběhy o spoře oděných elfkách prahnoucích po krvi, přišly z více různých království, že se nedaly jen hodit za hlavu.
Když rozdělali oheň, elfka si sundala boty. Pak se na něj bez okolku soustředěně podívala a začala ho zkoumat. Jakmile skončila, začala si masírovat chodidla. „Pověz mi, mágu, už jsi potkal elfa?“
„Když nebudu počítat ty, co žijí ve městě tak ne. A nejsem mág, ti už neexistují.“
„Ale na severu a tady stále jsou. A pokud vím, tak i na jihu.“
„Ne to si jen pleteš označení, je to trochu složitější.“
„Asi máš pravdu. Kdo jiný by to měl vědět než ten, co ovládá magii.“ Vytáhla si z vaku sušené ovoce. „Dáš si?“
„Ne, mám vlastní.“ Vytáhl kus masa, které si dal ohřát nad oheň.
Seděli potom mlčky u ohně, dokud to elfka nevydržela. „Dobře udělám to první. Jak se jmenuješ?“
„Nemám jméno.“ Podíval se na ni. „A jaké je tvé jméno?“
„Nemáš jméno? Nejdřív nejsi mág, o kterých jsem slyšela jako dítě, i když jsi ho velice vzdáleně připomínal, a teď ještě nemáš jméno? Jsi zvláštní člověk ale budiž. A mé jméno zní Avelyn.“
Moc se mu nelíbilo její zdůraznění slov velice a zvláštně. „Avelyn nezní příliš elfsky.“
„Vždyť jsi žádného lesního elfa ještě nepotkal, jak bys mohl vědět, jestli ti lžu nebo říkám pravdu?“
Nelíbil se jí, o tom nebyl pochyb, ale potřebuje ho. A co se týče toho jména, měla pravdu. Navíc ještě žádného elfa neviděl, krom těch ve městě a tam mezi sebou mluví jen tou jejich řečí, které nerozumí. Takže jen bohové vědí, jak se jmenuje. „Nemůžu. Záleží jen na tobě, jak moc mi budeš o elfech lhát.“
„Proč bych ti lhala, znáš přece naší historii.“
„Možná bys mi mohla vaši historii popsat. Pravdou je, že ji vůbec neznám.“ Něco samozřejmě znal, a především to, že elfové jsou na svoji historii velice hákliví.
„Jsi přece učený nebo ne?“
„Ano, ale je to trochu složitější a rád bych se dozvěděl vaši historii přímo od elfa. Určitě nebude tak zkreslená jak v knihách.“ Za předpokladu jestli z toho neudělá pohádku, kdy člověk je ten zlý a elf ten dobry. Ale i tak ji chtěl slyšet od elfa.
„No dobře. Za hodně dávných dob nebo jak by řekli vaši historici, na začátku prvního věku, byli elfové všude. Tedy konkrétně my, ne ti měsíční. Měsíční byli rovněž rozlezlí, ale nebylo jich tolik co nás.“ Napila se vody a pokračovala. „Jediní lidé, kteří zde žili, byli barbaři se seveřany a nevím, jestli to říkám správně, jižané s nomády?“
„Ne úplně ale vím, koho myslíš.“
„Prostě ti lidi na jihu a níže. Nikdo další už tu nebyl, dokud jste se tu nezjevili vy, První lidé,“ přičemž to vy zdůraznila. „Přišli jste z ničeho nic a ve velkém množství. Naši vládcové vás měli za hrozbu, ale bylo vás příliš mnoho, převyšovali jste nás neskutečně. Jedni volali, ať vás zabijeme, že si nenecháme sebrat půdu. Druzí zase, že by to byl náš konec. Vše šlo však stranou, neboť aliance národů byla ve válce s pralidmi, a prohrávali jsme. V onu chvíli bylo jedno, kdo jste nebo kým jste. Záleželo jen, na čí stranu se přidáte, protože jste se objevili přímo mezi námi.“
Pralidé, původní nevyvinutá lidská rasa tohoto světa, u které převažují pudy a hrubá síla, řekl si v duchu. Válčili se všemi bez rozdílů. Více se ale zaměřil na slovo objevili, jež pronesla Avelyn. Nikdo neví, kde se tady První lidé vzali. Ani proč. To ví jen ti, co nás sem dostali. Ale z jakého důvodu to udělali? První lidé ovšem neoznačovalo, že zde byli jako první z lidské rasy. Jak říkala Avelyn, lidi tu už byli i předtím. Avšak slovo první zde označuje, že až oni byli první, jež vstoupili do aliance národů, oproti svým soukmenovcům, kteří tuto nabídku nedostali. Proč až oni byli první, to už si nikdo nepamatoval, přestože válka se dotýkala všech bez rozdílu.
„A tak se udála první válka s pralidmi, kde jsme stanuli bok po boku. Do té doby jsme vedli válku bez lidí. A když skončila, vypukla ihned nová.“ Na chvíli se odmlčela. „Válka Prastaré krve,“ povzdychla si. „Naši vládci vám dali značné množství naši země a spoustě elfům se to nelíbilo. Došlo ke vzpouře a my jsme se obrátili proti sobě. Na jedné straně ti, co se smířili s novými pořádky, a na druhé straně ti, co se s tím nesmířili.“
Nevnímala jeho pohled a jen se dívala do ohně. Z uvolněného povídaní se Avelyn přesunula do vážnosti.
„Vzbouřenci vyhrávali a my jsme byli zatlačeni až do hlavního města. Už to vypadalo, že prohrajeme, když se najednou objevily armády lidí a zmasakrovaly naše bratry a sestry. Všude po celém našem království se objevovaly vaše armády ve stejný čas. Zaútočili jste nemilosrdně a na samotném hrotu vždy dominovala vaše těžká jízda. Započali jste tak masivní protiútok, abyste nás zachránili. Ti, kteří ale přežili, by byli však raději, kdyby zemřeli v bitvě. Na důkaz toho, že jsme s vámi a ne proti vám, jsme museli všechny vzbouřence, které jsme zajali veřejně popravit. Tehda tím vznikly komanda zabíjející všechny živé bez rozdílu rasy. Jdou i po trpaslících, i když tehda s tím neměli nic společného.“ Po tváři se jí rozjela slza, kterou si ihned utřela. „Potom následovalo jen to, že jsme se sami více rozdělili. Když jsme ještě vedli války s pralidmi, pochopili jsme, že statická města nejsou bezpečná. Proto jsme obnovily karavany jako za našich předků. Jezdili jsme po lesích a vždy žili na určitých místech jen nějakou dobu, dokud jsme se zase nesbalili a neodjeli o kus dále. A i když jsme byli ve válce, stále jsme mohli jet kamkoliv a cítili jsme se jednotní. Po druhé válce s pralidmi, kterou lidé vyhráli bez naší pomoci, jsme se už definitivně rozdělili. To jediné co nás ještě jako národ spojuje, je naše poslední pevně stojící město, které je i našim hlavním městem. Teď už jen přejíždíme mezi tím málem, co nám zbylo a po rezervacích, co jste nám nechali.“ Mlčela a doufala, že něco řekne.
Věděl, na co Avelyn narážela. Množily se totiž zprávy, že některé klany elfů se již tak moc oddálily svým soukmenovcům, že se v nich údajně probouzejí jejich staré já. Elfí národ totiž původně byl jen směsicí divokých klanů. Nejdříve se museli elfové sjednotit, aby z nich vzniklo království, jak jej známe dnes. Ovšem tím, že elfí města již neexistují a síla samotných elfu už není, co bývala, dochází k návratu k matce přírodě. Tak tomu říkají učenci na univerzitách a stejně tak tomu dochází i u magie. Dříve totiž elfové využívali sílu svých druidů a jejich magii. Po sjednocení ale přešli na magickou sílu čarodějů, neboť ve městech nebylo pro přírodní živly tolik místa. Po rozpadu měst se však elfové částečně vrátili zpět k druidům, a jejich sílu se spojením lesa využívají především u karavan. Zatím se o tom nemluví v žádné společnosti a jen se to přehlíží. Avšak jen bohové vědí, jak bude vypadat budoucnost elfí rasy. Či jak nyní vypadají veliké hvozdy, které bývaly jejich původním domovem a které skrývají mnohá tajemství. Teorií bylo spousta, ovšem žádný přeživši, který by mohl vypovídat. Nechtěl ovšem na toto téma vůbec navazovat a raději zvolil jinou odpověď.
„Historie umí být krutá. Ale je to ta jediná věc, která se nedá a nesmí změnit, i když bychom si to přáli sebevíc. A pokud tak ve spisech učiníme, zopakujeme si ji.“
Podívala se na něj se slzami na krajíčku. „Bohužel to ještě není konec naší historie.“ Tušil, co bude následovat. „Bylo nás stále moc, že jsme se museli vydat pracovat do vašich měst. Ale tam jen vznikly elfské čtvrtě. A ti co nežijí v těchto čtvrtích, dělají sluhy bohatým po boku lidí.“ Zadívala se přímo na něj. „Jednou jsem slyšela, že hodně bohatého člověka poznáš podle toho, že má více elfských sluhu než lidských. Ve skutečnosti to ale nejsou sluhové, jsou to spíš otroci, které vzali na milost. Pověz mi, je pravda, že někteří elfové se rodí přímo do rodin a neznají nic jiného, než práci služebnictva?“
Kéž by mohl říct, že ne. Ale věděl, že je to tak. Ti nejbohatší si je vychovávají už od mala, stejně jako lidské služebníky. Nebyl v tom žádný rozdíl. Přikývnul.
„Litovat je nebudu. Měli zůstat se svým lidem jako ostatní.“ Chvíli mlčela, než zase promluvila. „Někdy chápu, proč komanda zabíjejí. Ale ne všichni jsou stejní.“
Po zbytek večera jen mlčky seděli a jedli svoje jídlo. Dříve než usnul, znova přemýšlel o tom, co slyšel. A i když byl člověk částečně ten zly a elf ten dobrý, nic jej nepřesvědčilo, aby se komando dožilo klidného stáři.
Po třech dnech jízdy našli první znatelné stopy po elfském komandu. Právě nastával večer a jednalo se o větší statek poblíž lesa. Všude ležely těla a s Avelyn poznali, že ti lidé zemřeli rukou elfu, neboť řezné rány odpovídaly jejich mečům a díry po šípech.
Klekl si k muži, který měl rozseknuté břicho, a střeva se mu válely v blátě. Zadíval se mu do skleněných očí a pak je zavřel. Rozhlédl se po zbytku statku, byly to jatka a ti lidé neměli absolutně žádnou šanci.
„Něco je překvapilo. Ještě zde svoji práci neskončili.“ Avelyn stála nad ním a dívala se na mrtvého sedláka. „Neměli žádnou šanci.“
„Ne to neměli,“ otočil se na ni. „Jak to myslíš, neskončili?“
„Komanda mají ve zvyku nechávat na místě svůj jedinečný znak. Odlišují se tak od jiných skupin, třeba poskládat specificky těla. Nevěřím ale, že by riskovali a vrátili se. Pojď, zkusíme to tady prohledat.“
Oba pokračovali v prohledávání statku a snažili se nevnímat rozházená těla. Avšak při vstupu do jedné z budov se zastavil nad tělem na zemi. Dřepl si k němu a Avelyn se postavila vedle něj.
„Neušetřili nikoho,“ řekl a díval se na mrtvou těhotnou ženu, která se držela za břicho.
„Nikdy nikoho neu…“ Avelyn tu větu ale nedořekla, protože oknem proletěl šíp, který ji škrábnul po tváři. Oba se rychle přitlačili ke zdi a skrytě pokukovali z oken. Za chvíli se na statku opět objevilo elfské komando a mířilo k nim. Velitel komanda rozdával rozkazy a jim bylo jasné, že tohle není náhoda.
„Past?“ zeptal se.
„Jo. Udělali přesně to, co by normálně neudělali.“
„Máš nějaký nápad?“ ptal se Avelyn a stále sledoval blížící se elfy.
„Ke koním v lese to nestihneme, dohnali by nás.“
Měla pravdu a dobře to věděl. „Máme pár minut, než se k nám dostanou. Připravme se.“
Začal na sebe vyvolávat podpůrná kouzla, očaroval si hůl a vypil i preventivně lektvary. Avelyn si sundala plášť a uvolnila zbraně, pak si protáhla ruce. Uvědomovala si, že musí být rychlá.
„Měl bych něco vědět?“ zeptal se.
„Jejich dvacet dva a nemají koně. Někteří mají meče a několik z nich i dva. Zbývající jsou vyzbrojení kopím, ale všichni mají luky. Mají na sobě lehké kožené zbroje, ale nepodceňuj je. Komanda nespoléhají na pancíř, nýbrž na rychlost a pružnost.“
„Dobře.“ Docela jej zajímalo, jak Avelyn věděla jejich počty. Ale teď na to nebyla vhodná chvíle. Mohla se však pochlubit dříve.
„Dej si hlavně pozor na bojovníky s dvěma meči. Jejich umění je ohromující a o nejlepších se vyprávějí básně. Umí se svými zahnutými meči tančit tak ladně, že ani neovlivní padající list ze stromu.“
„Rozumím.“
„Nepodceň ale ani bojovníky s kopím, jejich zbraně dokáží prorazit zbroj.“
Přikývnul a bral slova Avelyn vážně. Věděl, že elfové dominantně používají zahnuté meče ve špičce, přičemž komanda nebyly výjimkou. U elfů se ale vyskytovaly i jiné zbraně jako bylo kopí se širokým hrotem, nebo exotické sekery s netypickým tvarem. Dokonce pro regulérní armádu elfů nebyla nijak cizí těžká zbroj, která se částečně podobala té lidské.
Avelyn se zadívala z okna. „Jak to vidíš?“
Chvíli přemýšlel. Netoužil se dostat do kontaktního boje. „Umíš to s tím lukem dobře?“ Její pohled mluvil za vše. „Tahle budova má půdu, přesuneme se tam. Půda se bude lépe krýt a budeme z ní moct i odstřelovat. Jakmile jim pustíme žilou…“ zarazil se, protože ucítil kouř, a i Avelyn ho ucítila. Podívali se z oken a viděli, jak se oheň nepřirozeně rychle rozlévá po celém statku.
„Chtějí nás vypálit,“ řekla Avelyn.
„Jo,“ odvětil a přemýšlel nad novým plánem. „Museli to tu polít olejem a pach krve vše zamaskoval.“
„Musíme pryč.“
„Ne, to je přesně to co chcou, Avelyn.“ Byl až překvapen, jak klidným hlasem mluvil, přestože věděl, že smrt uhořením není nikterak příjemná.
„Když neutečeme, uhoříme.“
„Čekají, až vyběhneme ven, aby nás mohli postřílet.“
„Tak vyčaruj štít.“ Avelyn zvyšovala hlas, protože oheň už byl po celém statku a jestli měli utéct tak teď. Navíc všechny okolní budovy již hořely a žár stoupal.
„Ne ještě je brzo. Necháme ten oheň pořádně rozhořet a potom jim ukážu, že si nemají hrát s ohněm. Ty půjdeš na střechu, ta začne hořet až jako poslední a poskytneš mi krytí. Teď se už přemísti a čekej na signál.“
„Jak ho poznám?“
„Poznáš.“
Avelyn se přemístila a zajímalo ji, co její společník chystá.
Podíval se z okna a viděl přesně to, co čekal, komando bylo rozprostřené a vyčkávalo. Zkontroloval si zbroj a litoval, že neměl helmu. Měl hrudní plat, menší nárameníky, předloketní chrániče, holenní chrániče a na stehnech měl pobitou kůži. Přečaroval si kouzlo v holi a čekal, až se oheň pořádně rozhoří. Oheň se mezitím dostal i do stodoly, kde byla mokrá sláma a tím pádem se všude rozhostil dým, kterému pomohl lehký vánek. Zvedl ruku a viděl, jak je pevná a nemá ani jediný náznak zachvění. „Nic víc nepotřebuji,“ řekl si na povzbuzení.
Postavil se na nohy a vykopl dveře. Nevyšel ale ven, protože všude hořelo. Až nyní mu došlo, proč bylo to dřevo rozházené. Pak začal zaklínat a z budovy vyletěl velký ledový závan, který uhasil oheň před ním. Jakmile vyšel ven, uviděl, jak se jedna z budov celá v plamenech sesypala do strany. Porozhlédl se a všude byly jen zářící plameny s kouřem a tma. Díky tomu, že slunce již zapadlo, vypadalo vše v jeho očích úchvatně, přestože věděl, k čemu má dojít.
Rozhlédl se po okolí a spatřil elfy. I oni si jej všimli, avšak jednomu z nich se zabořil šíp do hrudi. Díval se na elfy a oni na něj, ale jakmile dalšího zasáhl šíp, rychle se rozutekli a jejich velitel štěkal rozkazy. Na tváři se mu zrodil malý úsměv, i když se mu špatně dýchalo. Aby je elfové zabili, museli vběhnout do toho, co sami stvořili. Komando sice mohlo utéct, ale než by utekli do bezpečí, nemálo by jich zabila Avelyn.
Vyvolal kolem sebe štít a vzápětí do něj udeřily tři šípy. Věděl, že se štítem nemůže bojovat, proto zašel za roh, ale tam spatřil čtyři elfy s dvěma meči. Moc dobře si uvědomoval, že by nebylo moudré se s nimi střetnout. Měl sice zbroj a svůj styl šermu, ale tohle by nevyhrál. Elfové se na něj vyřítili a začal se soustředit na kouzlo. Marklen je neustále učil, že magie je vždy jiná a ať využívají své okolí v její prospěch. Soustředil se na oheň spalující vedlejší budovu, a jakmile ho ovládl, jednoduše mávl levou rukou. Oheň se pak přelil přes čtyři elfy, kteří na něj běželi, jako divoká voda. Vůbec nevěděli, že něco vyvolal a najednou se ocitli v plamenech. Sice ještě více rozšířil oheň, který zde spaloval statek, ale zároveň se mohl vydat dále pro další členy komanda.
Netrvalo dlouho a spatřil elfku mířící na něj lukem. Natáhl ruku a její šíp se zastavil o jeho štít. Než jí ale stačil šíp vrátit, vyběhli na něj dva elfové. Přetočil šíp a vyslal ho k blížícím se elfům pomocí magie. Při vypouštění šípu mu však do hrudi narazila vrhací dýka, která se neškodně odrazila. Musel se však opět věnovat elfce s lukem, protože ta nijak neváhala a vystřelila po něm znova. Šíp tentokrát nechal narazit do štítu a už se mu nevěnoval, neboť druhý elf byl u něho. Jeho zaměstnání elfkou jej však málem stálo život. Elf bodl svým kopím a jeho zbrani se vyhnul na poslední chvíli. I tak ale nebyl dost rychlý a hrot kopí se svezl po pancíři. Elf se pak napřahoval k další ráně, ale skočil na něj a povalil ho na zem. Ležel na elfovi a oba sáhli pro dýku u pasu a bodli soupeře do žeber. V jeho prospěch ale hrál fakt, že měl ocelovou zbroj. Ucítil tudíž jen náraz, zatímco elf pocítil ostrou bolest, která mu navíc naplnila plíci krví. Jakmile elf ochabl, ihned se instinktivně přetočil na záda a umírajícího elfa na sebe položil jako štít. Vzápětí se do elfa zabodl šíp určený pro něj. Natáhl pak pravou ruku k ochromené elfce, která střelila svého druha, a vyslal k ní ohnivou střelu. Vypálil jí kouzlem díru do hrudi. Svalil potom tělo umírajícího elfa ze sebe a postavil se na nohy.
Kouř už ho dusil, ale věděl, že musí pokračovat. Udělal pár kroků za roh další budovy a střetl se s elfkou ozbrojenou mečem. Elfka byla překvapená, čehož využil a vrazil jí co největší ránu do obličeje. Potom jí zlomil ruku s mečem a vyškubnul zbraň. Elfka zakřičela bolestí, ale v následující chvíli jen zachroptěla, neboť jí rozsekl hrdlo její zbraní. Sjela po zdi na zem a chytla se za hrdlo, na čemž se mu prosebně podívala do očí. V duchu si pomyslel, zda si z něj dělá srandu. Vždyť přece povraždili celou farmu lidí a teď chtěla milost? Jediné co však dostala, byl její meč přímo do srdce, kde ho taky nechal a vydal se dále.
Za další budovou musel před sebe bleskově vyvolat štít, avšak nic se dále nedělo. Díval se do tváří osmi elfu se zbraněmi a čekal, co se stane. Velitel ovšem nařídil, aby komando sklonilo luky a meče.
„Koho si vybereš, nás nebo tu střelkyni?“ Pak začali elfové se sebevědomím utíkat do lesa.
Váhal. Mohl to teď skončit, ale co když to byl jen trik a Avelyn byla v pořádku. Ne, pomyslel si. Moc dobře věděli, že během útěku by je postřílela. Zrušil štít a začal hledat Avelyn. Neměl však zdání kde je. Běhal po statku a křičel její jméno. Dusil se hustým kouřem, slzely mu oči, ale stále ji hledal a nemohl najít. Ze statku šlehaly poslední silné plameny, protože už neměly co pořádně stravovat. Avšak žár už byl velice nesnesitelný. Pak ji ovšem konečně našel. Měla ale šíp v rameni, který byl nebezpečně blízko v plíce. Byla navíc jen sotva při vědomí a k tomu se dusila kouřem a vlastní krvi. Vzal ji do náruče a rychle ji odnesl kousek od statku. V záři vyhasínajícího ohně ji pak začal ošetřovat. Zkontroloval ještě, jestli ho komando nechce napadnout, ale oni už byli pryč. Vytáhl lektvar a ihned ho nalil Avelyn do pusy. Musel jí i sundat koženou zbroj a proto vytáhl dýku a prořízl ji ve spojích. Avelyn sice něco říkala, že ji nesmí vidět nahou, že to je proti tradicím, že není elf a takové věci, ale ignoroval to. Jakmile jí sundal zbroj, byla před ním do půl pasu nahá a od krve. Bylo to jasné, šíp bude muset protlačit na druhou stranu, protože je moc hluboko a ránu potom vypálit. Vytasil dýku a přiložil dlaň na čepel, dokud ji nerozžhavil do ruda. Avelyn mezitím mávala ruka a byla mimo. Pak jí začal tlačit zlomený šíp na druhou stranu a ona začala křičet. I když vzlykala bolestmi, musel to dokončit. Jak vytáhl šíp, dal do rány prsty, aby zpomalil krvácení. Pak je ale vytáhl a vložil tam rozžhavenou dýku. Avelyn rázem zakřičela, jako by ji až teď něco bolelo. Ale nevydržela to a upadla do bezvědomí.
Jakmile vypálil obě strany rány, odnesl ji ke koním a doběhl pro brašny s dalším vybavením. Roztrhl si poté košili a udělal Avelyn větší obvaz. Nalil jí do krku i další lektvar, neboť byla bledá. Sice uměl léčitelská kouzla, která na ní použil, ale nebyl pravý léčitel. Ona k tomu ještě ztratila hodně krve a byla v šoku. Vypálením a následným léčením jí jen zastavil krvácení, nikoliv opravil orgány. Pravý čaroděj léčení studuje dlouho jako normální čaroděj. Marklen jim jednou řekl, že oni používají magii na léčení jinak, než jak to umí on společně s Michaelem. Jejich práce je údajně podobná jako splétání sítí u pavouka, ale mnohem náročnější.
Když s Avelyn skončil, začal připravovat tábor a zkontroloval sebe. Během toho ji pořád jedním okem sledoval a přemýšlel, zda to celé mohlo dopadnout jinak.
Celou noc hlídal Avelyn a nezavřel oči, dokud druhý den ráno ty své neotevřela. Byla ovšem bledá a zesláblá. Našel ji pozdě a její zranění byla vážná. Donutil ji sice vypít další lektvar, ale vše musel dělat s mírou, aby jí množstvím lektvaru neotrávil krev. Mohl jí sice snížit toxicitu krve speciálním lektvarem, avšak zároveň by tím zrušil účinky předešlých. Navíc samotný lektvar byl náročný na celý organismus, a proto se používal, jen když byl opravdu nutný. Zkusil tak na ni další léčitelskou magii, ale po noci beze spánku byl příliš vyčerpaný. Nemluvě o tom, že on nebyl ten, co rány léčil, nýbrž ten, co rány vytvářel.
Avelyn si uvědomovala v jakém je stavu, a proto jej požádala, aby ji odnesl do lesa. Vzal ji do náruče a udělal to, i když měl tušení, kam to celé povede. Položil ji ke stromu, kde chtěla a pak jí sundal boty, jak si přála.
„Je krásné zase cítit trávu mezi prsty.“ Mluvila tiše, byla slabá. „My boty nenosíme, dokonce ani oblečení co mám na sobě. Mám ho jen, abych nebyla nápadná.“
Rozhlížel se kolem sebe, ten les byl starý, o tom nebylo pochyb.
„Jak je to s těmi mágy?“ zeptala se Avelyn slabým hlasem.
Neváhal, zda promluví. „Za starých dob to bývali elitní čarodějové, které cvičili na naší domovské univerzitě, Citadele. Po jejím zničení se ale neměli kde cvičit. Univerzity tedy začaly cvičit mágy u sebe po svém. Ale už to nebylo takové jako tehda, protože všechny rukopisy byly zničený a zůstaly jen útržky těch dob. Dneska se mocným čarodějům říká mág, ovšem svým způsobem to není správné označení, protože ti praví už žádní neexistují.“
„Tys ho ale připomínal.“
„Myslím si, že můj mistr chce, aby opět klasičtí mágové existovali a mě podle toho cvičil.“ Marklen jim o těchto lidech hodně vyprávěl a vše přitom znělo krásně, přestože ty příběhy byly trnité. Na moment se zasnil. Vrátil se ovšem zpět do reality. „Mágové už ale nikdy nebudou, jenom jejich napodobenina jako já. Spíše si ale jen něco namlouvám, a můj mistr má se mnou jiné plány v univerzitní gardě.“
„Smutný příběh. A teď odejdi a nech mě mému osudu.“ Na tváři měla Avelyn úsměv, což bylo zvláštní.
„Ne, jsi zraněná. Musím se o tebe postarat a jen bohové vědí, co zde žije.“
„Už ses o mě postaral.“ Natáhla ruku a chytla ho za tu jeho. „Více už stejně nezmůžeš. A jestli se ti komando ztratí, už je nenajdeš. A když už má můj život skončit, chci, aby to bylo tady.“ Pak se rozhlédla po lese a znovu se usmála. „Je to krásny les. Cítím, že je prastarý. A teď už běž.“
Nelíbilo se mu to, ale poslechl ji. Přivedl jí ještě jejího koně, o kterém nebyl pochyb, že byl vychován elfy a dal jí zásoby. Zabalil tábor a šel prohledat mrtvé elfy. Našel u nich pár užitečných věcí a posbíral jim meče, které hodlal prodat. Hlavně ale elfům uřezal uši a vzal z nich prsteny, kterých si všimnul. Bylo to jejich příslušné zařazení k tomuto komandu a na úřadech by za ně dostal slušně zaplaceno.
Z farmy nakonec zbylo jen vyhořelé pohřebiště. Když nasedl na koně, znovu se podíval směrem, kde nechal Avelyn. Ani se jí nezeptal, co ji pohánělo v pomstě vůči komandu, ale to už bylo jedno. Zkrátka se unavený rozjel po stopách komanda a konečně si dopřál trochu odpočinku v sedle.
Po několika-ti denní jízdě a probdělém spánku v sedle našel stopy po elfím komandu. Byl vyřízený, ale na elfy se stále cítil dost silný. Vůbec neměl čas se ani umýt, a jedinou příležitost dostal, když musel s koněm přeplavat řeku. Nakonec však komando dohnal.
Nikdy by nehledal elfy u místa, kde jejich stráž není dokonalá. Tihle elfové ale jednali jinak než obvykle a proto ho nepřekvapilo, kde je našel. Když je elf na hlídce, je jasné, že se kolem něj nikdo nedostane. Jeho zrak a lepší sluch jsou nebezpečná kombinace. Problém však nastane ve chvíli, kdy má hlídat u místa, kde teče voda a nejhůř u vodopádu. Tím, že má výborný sluch, až moc dobře slyší padající vodu a ne kroky.
Dostal se k hlídači tak blízko jak potřeboval a telekineticky po něm hodil meč, až jej přišpendlil ke stromu. Došel k němu a dříve než zemřel, se mu podíval do tváře.
„Kudy je to do tábora? Nic neříkáš? Nevadí, najdu to sám.“ Telekineticky vytáhl meč a tělo se svezlo na zem. Vydal se po stezce, ale nic nenacházel. Až jej napadlo, zda se nevydal na špatnou stranu.
Vrátil se a našel dalšího elfa, který se skláněl nad tělem. Neváhal a za chvíli byl elf ve stejné pozici jako předešlý hlídač. Bohužel ani tenhle mu neodpověděl, kudy se dostane do tábora. Rozhodl se ovšem vydat na druhou stranu a konečně našel to, co hledal.
Zbývalo jich šest, jedna dívka a pět mužů. Chvíli si připravoval plán, ale pak uviděl dívku s elfem, jak se oddalují od tábora. Neměl tušení, o co jde, dokud se oba dva nesvlékli a nezačali spolu souložit pod stromy. Rozhodl se proto, že využije onu situaci a zabije oba elfy jednou ranou. Potichu se k nim přiblížil, avšak nemusel být nijak zvlášť obezřetný, neboť oba elfové nevnímali vůbec nic jen sebe. Na moment ho i napadlo, zda je vůbec správné zabít je během sexu. Pak si ale vzpomněl na zvěrstva, jaké komando provádělo a ihned ho přešel jakýkoliv pocit slitování. Ti dva do toho byli dokonce tak zabraní, že přišel až nad ně a pomalu se napřáhnul s mečem. Těsně předtím než bodl, stihla elfka otevřít oči a podívat se nahoru. Její oči se rázem z uspokojení naplnily strachem, a jakmile meč prošel oběma těly, spojil je navždy. Elfka stihla ještě zakřičet, ale jenom přilákala zbytek komanda. Zbývající čtyři elfové rychle přiběhli a mohli už jen vidět, jak jejich nepřítel ze statku vytahuje meč z přátel. Ještě žili, když to dělal a zbylí elfové nevěřili vlastním očím. Jejich smrt stála před nimi.
Zvedl meč, ze kterého kapala teplá krev a namířil jej na velitele. „Ty zemřeš jako poslední. Chci s tebou ještě mluvit.“ Sotva ale domluvil, vyřítili se na něj. Upustil meč v pravé ruce a natáhl k nim levou, kterou zamířil na velitele. Střelil vůdčího elfa nejslabší možnou ledovou střelou do nohy a ten se zhroutil na zem. Avšak ostatní elfové na něj běželi dále. Přivolal si hůl, která se mu zhmotnila v ruce, a bouchnul s ní o zem. Ze země před ním najednou vyjely ve čtvrt kruhu ledové rampouchy do výšky pasu, kde se zabodly elfům do nohou. Kouzlo trvalo snad jen okamžik a potom rampouchy zmizely. Více ovšem ani nepotřeboval. Elfové pak padali na zem a snažili se držet si rány, to však při jejich množství a závažností nešlo. Pomalu ale jistě si pro ně přicházela smrt.
Velitel komanda se postavil na nohy a díval se na hrůzu kolem sebe. Jeho přátelé a druhové ve zbrani kolem umírali v bolestech, zatímco on s tím nemohl nic dělat. Mohl jen sledovat zkázu kolem sebe, jež zanedlouho ovládlo naprosté ticho, neboť všichni okolo zemřeli.
Sledoval velitele a odmotal si z opasku váček. Pootevřel ho a hodil k nohám elfa, kde se z něj vysypaly prsteny. Úplně stejný se houpal elfskému veliteli na uchu.
„Nabízeli mi zakázku, abych vás všechny zabil. Ale já jsem ji odmítl,“ mluvil pevným hlasem na elfího velitele. „Jakmile jsem ale zjistil, že jste zabili toho zlobra, nešlo mi o nic víc než o pomstu. A udělal jsem to zadarmo.“
„Ty jsi nás honil a zabíjel jen kvůli nějakému zlobrovi?“ Elf nemohl uvěřit vlastním uším.
„Ten zlobr spolupracoval s místními a nikomu neublížil. Bestiemi jste vy, že zabíjíte každého na potkání. Jakmile bude tvé tělo mrtvé, tak zase tady všem uříznu uši kvůli prstenům a spálím vaše těla. Nakonec posbírám vaše meče a prodám je společně s těmi prsteny. A to vše jen kvůli toho, že jste zabili zlobra.“ Vše pronesl klidným ledovým hlasem bez náznaku jediné emoce. Marklen by měl radost.
„Jsi stejný vrah jako my. Jdeš za svým cílem hlava nehlava.“ Elfovi už bylo jedno, jak to skonči, hlavně aby byl konec.
„Ne. Já jsem ještě lepší. Rozhovor skončil.“
V následující chvíli se na něj elf vyřítil. Skončil ale jako jeho bratři ve zbrani, jen s tím rozdílem, že střela ho zasáhla břicha. Přesunul se k ležícímu veliteli, který se dusil krví a probodl ho mečem. Nebyla to ale rána z milosti, byla totiž moc nízko, a jakmile zatočil mečem, elf ucítil poslední bolest. Až potom přišel sladký konec.
Vykonal přesně, jak slíbil. Obral těla o vše užitečné a do jednoho je spálil. Vše udělal bez zaváhání či toho, aby se mu zvedl žaludek. Vůbec mu to nepřišlo divné a jeho mysl pracovala, jak měla. V jednom z větších měst pak na černém trhu prodal meče společně s prsteny namísto toho, aby je předal úřadům a dostal od nich odměnu. Nechtěl, aby někdo věděl, že to udělal on a na takových místech měl jistotu. Poté se vrátil do lesa, kde nechal Avelyn. Nikde ale nenašel tělo či náznak po boji, nebo že by ji zde něco sežralo. Nehodlal to ale řešit, neboť v jedné věci měla Avelyn pravdu. Ten les byl prastarý, šlo to z něj cítit, o tom nebylo pochyb.
Konec dvanácté kapitoly