Kapitola desátá – Setkání vlastního druhu
Pomalu otevřel oči, ale pak je zpátky přivřel kvůli slunci. Nakonec je ovšem otevřel dostatečně, aby zjistil kde je. Celá ta místnost mu však byla povědomá, až mu nakonec došlo, kde leží. Levou ruku měl přivázanou k tělu a obvazy měl přes hruď i hlavu. Jinak ale vypadal, že je v relativním pořádku. Tedy krom toho, že ho bolelo celé tělo. Otevřely se dveře a dovnitř vešla Iria. V první chvíli měla radost, ale pak nasadila vážný výraz.
„Pamatuješ, co jsi mi tehda slíbil?“
„Měly byste ty okenice zavírat, Irio. Není mi moc příjemné probouzet se slunečním světlem v očích.“ Pravou rukou si udělal clonu, aby si mohl sestru pořádně prohlédnout. Byla pořád stejná.
„Tak pamatuješ, co jsi mi tehda slíbil,“ sedla si mu na postel.
„Ano pamatuji a mrzí mě to. Stačí?“
„Ne, až budeš pořádně stát na nohou, dostaneš ode mne facku.“ Zkontrolovala mu rány a chystala se odejít, ale ještě se nad ním zastavila. „Marklen ti posílá dopis.“ Položila ho vedle něj a odešla.
„Taky jsem tě rád viděl, sestro.“ Iria ale byla již pryč.
Jakmile projížděl branami Arghamu, kývnul na pozdrav dobře známého strážného. Avšak v onen moment se znovu ozvala čerstvá zranění. Bohužel to ale nebylo dílo trolla, nýbrž facka jeho sestry. Vždy věděl, že jeho sestra umí zasadit ránu, pár jich už od ní schytal, ale připadalo mu, že musela poslední dobou trénovat. Byl ovšem rád, že opět viděl sestru, i ona byla jistě klidnější. Celého jej navíc zkontrolovala včetně vybavení, což mělo za následek, že mu chtěla vyhodit jeho vestu. Prosadil si ovšem, že ji chce stále nosit, přestože byla poničená, a tak mu ji Iria sešila. Připadalo mu, že se jeho nová vesta k němu hodí, i když už nebyla v nejlepším stavu po jeho první pořádné akci. Ihned pak šel za Qeen, kde si odložil věci. Qeen ovšem chtěla slyšet, co všechno dělal. I dívky k tomu byly rády, že se vrátil, což jej mile překvapilo. Odpoledne vyrazil k Marklenovi a nevěděl, co má čekat. V dopise bylo jen, skus přijet do začátku příštího měsíce. A do konce měsíce zbývaly ještě dva dny.
„Takže trollové říkáš,“ dále si Marklen prohlížel jizvy svého studenta. „No pěkně se na tobě podepsali, hlavně tady na rameni.“ Poté se šel posadit do svého křesla.
„Ano.“ Během mluvení se oblékal. „Čekal jsem, že v jeskyni bude ještě jeden, ale byl o dost větší a starší než jeho předchůdci. Zbroj mi zachránila život, ale zároveň se mi zničila až na pár části. Budu si muset sehnat novou. Ale jinak se mi dařilo. Docela dost jsem vydělal a vybral jsem i vesnice okolo, jak jste mi poradil, mistře. Pravdou ovšem je, že některé úkoly nebyly nijak příjemné,“ vzpomněl si na Napichovačku. „Ale svět není dokonalý.“
„Ne to vskutku není,“ řekl Marklen s malým úsměvem na tváři. „Byl jsi ale pryč skoro půl roku, a jistě jsi nabral nové zkušenosti, ale to prozatím počká. Nyní si promluvíme o mé zprávě.“ Nalil si svou oblíbenou brandy a napil se. „Bude se konat velké setkání na univerzitě. Nekoná se pravidelně a je to obrovská událost. Naposledy se odehrála před osmi lety.“
„Co si pamatuji, tak na univerzitě se konají slavnosti každý rok.“
„V tom máš pravdu, ale tohle je něco jiného. Bude se konat zasedání konkláve a přijedou i čarodějové z cizích měst. Měli by dokonce přijet i Měsíční elfové ze své země.“
„Abych řekl pravdu, moc se mi tam nechce, mistře. Bude se tam probírat jen politika a tu nemusím. Především ale budu potřebovat nějakou společenskou róbu.“
„Plně s tebou souhlasím a očekával jsem tvůj přístup. Ale jak jsem řekl, tohle není obyčejná slavnost. S Michaelem jsme se o tom bavili a shodli jsme se, že bys měl jít. Michael ti už nechal vyrobit i róbu.“
Přemýšlel, jak moc to byl Michaelův nápad a jak moc Marklen tahal za nitky. Nakonec se ale rozhodl, že půjde. Mohlo by to být přece jenom zajímavé. „Kdy a kde? A co ty věci?“
„Oblečení už máš připravené, vezmeš si je při odchodu. Teď už bys stejně nesehnal žádného slušného krejčího, a věř, že na takové události musíš nějak vypadat. Navíc tam bude spousta čarodějek a ty se budou předhánět, která má nejlepší šaty. Zároveň se budou snažit zahanbit i jiné. Konat se to bude prvním dnem začátku měsíce. Máš se na co těšit, to mi věř.“
Vskutku, a to už jen z důvodu, že tam musí jít. „Ano, mistře.“
Marklen se pousmál a začal s ním probírat magii a jeho cesty.
Událost to byla velkolepá, o tom se nedalo pochybovat. Měsíční elfové ovšem nedorazili, po cestě je přepadli komanda svobodných elfů, kteří jim zablokovali cestu. Byla to škoda, protože mnoho lidí se na ně těšilo. Měsíční elfové málokdy opouštěli své území a spousta vysoce postavených čarodějů s nimi chtělo probrat důležité témata. Přijeli všichni, kdo mohli z různých království. Přijeli i čarodějové ze západu a dokonce i ze severu, i když z obou míst jen pár lidí. Z císařství nedorazil jako obvykle nikdo a jižané nebyli pozváni díky svému přístupu využívání nekromancie. Měli totiž na její používání svolnější pravidla a za to je všechny národy odsuzovaly. Obyčejní lidé se zde bez pozvánky nemohli dostat a stejně tak platilo pro studenty či vyučující bez magického nadání. Tato událost patřila víceméně pouze lidem s magií v krvi. U bran univerzity navíc stáli lidské stráže, které hlídali i na vybraných úsecích hradeb. To ovšem nebyla jediná obrana univerzity. V celém komplexu se nacházeli golemové, kteří byli rozmístěni všude po univerzitě. V určitých skrytých místech byl celý zástup těchto ochránců pro případnou obranu. Zdejší golemové byli o hlavu vyšší než vysoký svalnatý muž, a měli i podobně postavené tělo. Na těle měli spousty run, ale ty nezářily, pokud se golem nemusel hýbat. Golemy pro univerzitu postavili už hodně dávno, a jejich vybavení bylo různé.
Celá událost začala zasedáním konkláve spolu se zástupci univerzit. Moc ho to ovšem nezajímalo, protože až na pár členů z nich nikoho neznal a ani nepotřeboval znát. Kdyby asi studoval jako ostatní studenti magie na univerzitě, určitě by je znal. Celou dobu ale přemýšlel, proč tady vlastně je. Vůbec ani nevěděl, jak celá událost bude probíhat.
Během zasedání byl obrovský banket na univerzitním náměstí, které bylo na onu událost vyzdobeno. Všichni přítomní si šuškali mezi sebou, o čem asi konkláve čarodějů jedná a k čemu to celé povede. Jej to ovšem nijak nezajímalo a jen postával stranou. Pořád čekal, jako by se mělo ještě něco dít. Celé to ale vypadalo, že prostě všichni jen jedli a bavili se spolu, zatímco sluhové mezi nimi roznášeli tácy s nejrůznějšími specialitami. Čekal rozhodně něco jiného. Pak ale zasedání skončilo a konkláve se vmísila mezi hosty. Všichni byli zvědaví, ale zároveň dodržovali etiketu. Začalo se tím i oslavovat, jako kdyby žádná konkláve nezasedala. V onen moment započali kejklíři s muzikanty své představení, aby se změnila pozornost jen na oslavu, alespoň pro tento večer.
Událost dále pokračovala společenskými tanci, které sledoval. Celé tančení započal Michaelův otec Remair, který byl jak arcimág tak rektor zdejší univerzity. Arcimág měl jasně černé vlasy táhnoucí se až k lopatkám, a v nich měl na levé straně dva bílé pruhy. Byl oholen, což zvýrazňovalo jeho orlí rysy a ve svém bílém měsíčním rouchu vyzval starší čarodějku k tanci. Musel uznat, že Remair tančil se vší elegancí. Vůbec by se nedivil, kdyby to měl celé připravené. V jeho případě byla i povinnost, aby vypadal neustále dobře. Jako rektor měl mnoho závazku nejen na univerzitě, ale i vůči městu a království. Navíc mezi jeho povinnosti spadal i dohled nad nemagickými obory pro obyčejné studenty na Bílé univerzitě. Univerzity totiž zahrnovaly i studenty bez magie v krvi, kteří měli vlastní zaměřené obory nezávislé na budoucích čarodějích. Zároveň se však osnovy pro oba typy studentů prolínaly, ovšem vždy jen do dostačující hloubky. Studentům bez magického nadání bylo zbytečné vštěpovat základy magie, které nemohly využít. Ale bylo dobré, aby měli o magii alespoň určité podvědomí. Stejně tomu bylo pro studenty s magií v krvi, ale s odlišným způsobem a více s konkrétním zaměřením na dané obory. To celé bylo způsobeno tokem dějin, kdy byli čarodějové nuceni vpustit na své univerzity obyčejné lidí a sdílet s nimi prostory. Čarodějové tak neměli své zázemí pouze pro sebe, což vedlo k roztržkám. Musela se tehdy změnit spousta pravidel a předpisů, a především bylo náročné nalézt potřebnou rovnováhu v novém světě. Nakonec se ovšem celý proces podařil a čerpala z toho nejen univerzita, ale i města, království a další různé spolky. Čarodějové se tak dostávali k různým potencionálním studentům magie a mohli si napravit reputaci. Našla se však i výjimka v podobě univerzity Black Gate, která patřila za univerzitu s čistě magií nadanými studenty. Avšak za toto privilegium, přestože mělo i své skryté výhody, proslulá univerzita Black Gate nechvalnou pověstí ve společnosti. Nikdo totiž doopravdy neví, krom vybraných čarodějů, kterým bylo povoleno vstoupit, co se nachází za tajemnou vstupní branou, jež se pokusili prorazit draci.
Nadále pozoroval tance a se zájmem i sledoval, jak učňové chodili vyzívat budoucí čarodějky. Na spoustě z nich byla vidět nervozita, přičemž ta panoval na obou stranách. Musely se totiž vždy dodržovat jistá pravidla, a navíc se jednalo o jistou hru se sebevědomím. Učňové tak oslovovali učeňky a čarodějové čarodějky. Z tváří některých tančících pak i vyčetl radost, která se protáhne na dnešní noc. Ale uviděl v některých budoucích čarodějkách i zklamání z partnera, který je vyzval k tanci. Byl rád, že vždy musel vyzývat muž a tím pádem se této šaškárně úplně vyhnul. Navíc ani neuměl tančit. Během tančení pak konečně zahlédl Michaela s půvabnou zrzavou dívkou, ale vůbec se tomu nedivil. Zároveň však viděl, jak Michaela sledují i jiné učně. Budoucí čarodějky jistě moc dobře věděly, kdo je Michael zač a hlavně čí je synem. Doufal, že si s Michaelem promluví, ale teď už tomu nevěřil. Byl zkrátka zaneprázdněn něžným pohlavím. Tance trvaly poměrně dlouho, než byly ukončeny. Pak se všichni opět vrátili k mluvení o všem možném, a kejklíři dělali malé doprovodné pobavení.
Procházel kolem jednoho ze zrcadel a podíval se na své černobílé roucho. Ve svém rouchu si připadal nepřirozeně, ale byly zde společenské pravidla. Nemohl však spustit oči z čarodějek, byla zde jedna krásnější než druhá. Měly různé šaty rozdílných barev, střihů dekoltů, doplňků či průhledností samotných rób. Všechny byly i namalované a měly šperky a kožichy ze vzácných zvířat. Viděl zde i model, který mu spíše připomínal prodávající se nevěstku. Nechtěl ovšem věřit, že by tu byly i nevěstky, nebo tak veřejně. Připadalo mu to až zvláštní, pár čarodějek totiž bylo odvážněji oblečené než prostitutky. Mnoho čarodějek a učeněk si navíc nechaly udělat na těla i dočasné obrazce podobné elfským motivům. Přes kotníky po ruce a ramena, či krk a záda. Viděl dokonce i obrazec okolo ženského pupíku, jež se pokračoval níže. Až jej zajímalo, kde přesně a jak končí. Muži měli vedle nich “jen“ roucha různých barev a doplňků, ale čarodějky byly prostě každá jiná.
Čarodějky měly různé účesy, ale všechny byly krásné, i ty staré. O čarodějkách se vědělo, že jsou posedlé krásou a vynakládaly na to nemálo prostředku. Například jakmile bylo čarodějce po třicítce, pomocí magie si obnovovala pleť. Muži tohle ve většině nedělali a dávali přednost pomalému stárnutí. Bylo známé, že magie při správném použití prodlužuje věk, záleží akorát na dotyčném, jak se svým darem naloží. Jsou dokonce záznamy, jak někteří jedinci žili do sto čtyřiceti let a více. U čarodějek nikdy nelze poznat, jak jsou staré. Pořád totiž vypadají stejně a jen velmi pomalu stárnou, až najednou z ničeho nic zemřou. Čarodějové během smrti vypadají tak na šedesát, čarodějky něco po čtyřicítce. Čarodějky byly velice krásné, a spousta z nich a hlavně ty starší rády sváděly mladší muže. Byla to děsivá představa v očích zasvěcených, neboť ti věděli, že ona krásná žena klidně už může být jednou nohou v hrobě. Naneštěstí stále uměl rozeznat učenky od čarodějek, kterým bylo sotva dvacet a výš. Navíc mohl rozeznávat čarodějky i podle toho, že první kráčela vždy mistrová a za ní její učeň nebo učenky. Dobře ale věděl, že spousta z nich by nebyla tak krásných, kdyby neovládaly magii.
Viděl toho spoustu, a i když v nevěstincích byly krásné ženy, věděl, že je to přirozená krása plus líčidla. Tady ale mohl vidět ukázku magie na těle v praxi a rovněž líčidla. Magie byla ale i nevyzpytatelná. Stávalo se totiž, že dítě ženského pohlaví obdařené magickými schopnostmi se narodilo postižené a často to byl špatný růst kosti. Takové děti většinou ihned usmrtila porodní bába. Pokud ale mělo dítě štěstí, našla jej čarodějka a později ho vyléčila. Jednalo se ovšem o velice komplikovaný a bolestivý proces, který mohl skončit i smrti dítěte. Pokud se tohle stalo dítěti mužského rodu, byla záchrana minimální. Podle statistik takřka každý chlapec zemřel během procesu léčby. Ženy procházející tímto procesem potom ztratily možnost mít děti. Bohužel i pro normální čarodějku byl problém otěhotnět. Půlka čarodějů byla zase navíc neplodná. Byla to zkrátka daň bohům za magii, jak říkávali lidé. I on byl neplodný, kdysi si nechal udělat test na univerzitě. Bylo ale zajímavé, že elfové ať už jakéhokoliv druhu nemají podobné problémy.
Samozřejmě zde byli i učňové jeho pohlaví, ale o ty se vůbec nezajímal. Především ale díky tomu, že spousta z těch šašků měla potřebu tvářit se povýšeně. Mnoho mladých studentů má o sobě vysoké mínění díky svým schopnostem, a spousta z nich neoprávněně. Viděl i to, jak se snaží svádět jiné učenky. Ale moc dobře věděl, že si jen myslí, že ví, co dělají. Marklen mu řekl, ať si dává na čarodějky pozor. Tak či onak, vždy když byl u někoho blízko, začal jej rozebírat, jako by se mělo něco stát. Nevěděl, proč to dělá, ale nijak zvlášť mu to nevadilo. Problém až nastal, když si prohlížel nějakou krásnou učni. Častokrát mu totiž myšlenky utíkaly jinam.
Jakmile už padla noc a již viděl vše, rozhodl se, že se půjde najíst. Během cesty si uvědomil, že zde není zima, protože kolem univerzity byla neviditelná bariéra. Když se zastavil před obrovskými stoly s jídlem, ihned si vzpomněl na své dětství, konkrétně události týkající se jídla. Byly to vzpomínky, které se mu neustále vracely, a tahle velká hostina mu jen připomněla, jak čekal celé hodiny, až oslavy skončí a může najít zbytky. Donutilo ho to podívat se směrem k bráně. Jistě tam někdo v temných koutech čeká na svoji příležitost pořádně se zasytit. Ale po chvilce vše hodil za hlavu, svět nezmění a neměl by nad tím ani přemýšlet.
Díval se po všech jídlech a vůbec nevěděl, co si má dát. Prohlížel si tolik různých druhů a komplikovaných pokrmu, že ani netušil co je co. Nakonec mu pikolík naložil kuřecí maso, k tomu přidal dresink a bagetu. Chtěl něco jednoduchého a ne mistrovské experimenty kuchařů. Postával pak u zdi a sledoval dění kolem sebe. Hledal Marklena, ale nemohl ho najít. Až potom jej spatřil, jak doprovází arcimága Remaira. Arcimág, řekl si v duchu. Tenhle titul má jen málokdo a ti co ho už mají, jsou někdo. Bílá univerzita měla tři arcimágy a jedna z nich byla žena. Třetí arcimág byl již však starý a nemohoucí, že ani nedorazil na tuto událost. Magie mu sice propůjčovala dlouhý život, ale spíš už ho udržovala jen naživu. Někteří tvrdili, že staříkovi je již sto padesát let a jiní, že ještě více. Pak ho napadalo, co vlastně udělá čaroděje arcimágem. Rozhodně se na to musí zeptat Marklena. Když si je oba prohlížel, uvažoval, o čem se asi baví, ale pak se na něj oba podívali. Jejich oči se však střetly jen na moment a poté se mu ztratili v davu.
Když dojedl, rozhodl se, že si dá ještě. Kdo ví, kdy se zase tak dobře nají. Jakmile mu nakládali jídlo, postavila se vedle něj mladá učeňka. Mohlo jí být sedmnáct, ale nebyl si jistý. Měla bíle šaty s výstřihem tak, aby její střední prsa vynikla co nejvíc. Nad ňadry se jí houpal jednoduchý náhrdelník, aby neodkláněl pohled od prsou. Samotné šaty byly bílé s nádechem do stříbrna a přirozeně ladily se šperky. Jejich základ tvořil korzet, který byl upraven tak, aby co nejvíce odhaloval a zároveň vyšponoval prsa. Na zádech korzet vůbec nebyl a bylo tam jen pět šněrovadel. Spodní část šatů, tedy sukně, byla šikovně napojena na korzet, aby částečně odkrývala tělo. Celé záda byly tudíž odkryté až k pozadí. Když k němu byla dívka zády, spočinul jeho zrak na jejím zadečku, který byl lehce odhalen. Málem z jejího pozadí nestačil vrátit zrak zpět, když se otáčela. Podle toho co viděl, odhadl, že dotyčná na sobě neměla nic jiného kromě šatů, když nepočítal střevíčky a šperky. Dívce se šaty táhly až ke kotníkům, kde měla vysoké bílé střevíčky s podpatky. To nebylo ovšem nic neobvyklého, všechny ženy zde měly podpatky a ty pořád ťukaly o zem. Avšak kolem celého levého loktu měla namotanou dlouhou černou stužku s bílým runovým trpasličím písmem. Písmo bylo navíc orámované dvěma bílými pruhy, což už bylo divné. Vlasy měla v barvě platinový blond a její účes byl pletený za hlavu. Měla světle tyrkysové oči a doslova jej upoutaly. Byla velice pohledná a její zuby zářily stejně jako její řetízkovité náušnice, které byly podobné náhrdelníku. Usoudil, že dívka určitě okouzlila každého muže, který se zde nacházel. A určitě jí závidělo nemálo žen. Avšak každá z přítomných žen se snažila okouzlit co nejvíce mužů. Připadalo mu až, že čarodějkám o nic jiného nejde.
Oba se na sebe jen lehce podívali, na čemž ona se usmála, tak se taky usmál. To není dobré, střelilo mu vzápětí v hlavě a vzpomněl si na definici čarodějky od Marklena. Když má čaroděj radost, je to špatné. Když má čarodějka radost, je to ještě horší. Dále ho mistr varoval, že čarodějky vždy jen berou, ale nikdy nedávají, a to i v posteli a když už tam v ní s tebou jsou, znamená to, že sledují nějaký záměr.
Chvíli tam budoucí čarodějka stála a váhala co si vybrat. „Co je dobré?“
Jakmile ho oslovila, zarazilo ho to. „Asi vše, ale já mám rád jednoduché kombinace, které se dobře jí.“
Podívala se mu na talíř. „To nevypadá špatně, ale já si k tomu dám ještě salát.“
Dej si k tomu co chceš, řekl si a odešel, když jí pikolík připravoval jídlo. Vůbec neměl v plánu si něco začít s čarodějkami, i když byly krásné. Jakmile dojedl, našel si lepší místo, kde byl výhled na celou univerzitu a město. Na hradbách pak našel další návštěvníky a pikolíky s pochutinami, jinak na nich vládlo ticho. Zadíval se na nebe, na kterém skrz mraky zářil měsíc společně s hvězdami. Škoda, že obloha nebyla bez mraků, město by bylo krásně ozářeno.
„Pěkné město a má i bohatou historii.“
Otočil se a zjistil, že dívka, kterou potkal u jídla, je zase u něho. Přemýšlel, o co jí asi šlo, nebo mu něco Marklen tajil? Že by ho chtěl za každou cenu vmíchat do tohohle divadélka?
„Irven je taky krásné město, ale nemáme moře a je malé,“ pokračovala. „Sice leží na řece kousek od většího, ale neslouží jako přístavní město. Chybí mu i tajemnost Bílé univerzity.“
Poznal, na co narážela. Bílá univerzita byla největší na východě a její jméno bylo plné teorií. Někteří říkají, že to je kvůli zdím, ovšem tento titul měla ještě předtím, než byla přestavěna, a tehda neměla bíle zdi. Od čeho se tedy odvodil její název, o tom se vedly pouze zvěsti.
„Promiň, kde jsou moje způsoby. Jmenuji se Elisa z Irvenu a jsem učeňka čarodějky Gynie z Irvenu,“ natáhla k němu ruku.
V první chvíli jí chtěl s rukou potřást, ale tušil, že to není správná volba. Věděl, že na univerzitě se povinně vyučuje etiketa, ale tu s nimi Marklen nikdy neprobíral, takže neměl zdání, co má dělat. Naštěstí už ale viděl tuhle scénu u jiných, a tudíž lehce onu ruku uchopil a políbil. Poté zvedl očí a zadíval se do těch jejich. Čarodějky si mají ve zvyku dávat do jmen i města, kde se učily nebo kde pobývají. Usoudil ovšem, že bude hrát její hru, ale tak aby vypadla. „Těší mě, já jsem učen mistra Marklena,“ přestal a Elisa se na něj tázavě podívala. „Nemám jméno.“
„Nemáš jméno?“
„V Arghamských ulicích je nebezpečné mít jméno,“ pronesl taktně. To by ji mohlo odradit, pomyslel si. Teď zjistila, že jsem jen nějaký šupák z ulice, který jí nestojí ani za pozornost a budu mít od ní klid i od politiky.
„To až znělo, jako by ses mě chtěl zbavit. Pocházíš odtud nebo z jiného města? A jak ses vůbec dostal k učení magie a ještě k tomu osobního učitele, když jsi z ulice? Ne, teď už je mi to jasné. Jsi naštvaný, že všichni ti co tady jsou, nemusí platit za studium jako ty, že? Neřekla bych do tvého mistra, že je takto orientovaný.“
Nechápavě se na ni podíval. Jenom znělo? Tak to dělám něco špatně. Počkat, jak orientovaný? „Ne já svému mistrovi nemusel platit, jak jsi teď naznačila. On takový není a ani já. A především bych se k tomu nesnížil. Jsem naštvaný, že místo abych byl někde pryč, musím tvrdnout tady, v místě politiky a intrik,“ zadíval se na univerzitu.
„Obojí je přitom tak zábavné, když v tom umíš plout.“ Elise se rázem na tváři zrodil šibalský úsměv a v očích se zažehnula jiskra.
Podíval se na ni zamyšleně, o co jí ksakru jde?
„Mě se nemusíš bát,“ pokračovala Elisa. „Já to zatím moc neumím, ale mé dvě starší kolegyně se tím již rády baví a mě to společně s mojí mistrovou postupně učí. Ale já jen hledám zábavu na dnešní noc,“ šibalsky se na něj znova podívala.
V první chvíli ho napadlo, zda ten dvojsmysl byl úmyslný nebo náhodný s tím, že to moc neumí. Byla krásná to ano, ale nechtěl s ní radši nic mít. Podíval se proto dolů na náměstí univerzity. „Na zábavu je tu spousta dalších a ti o to mají i zájem.“ Pak zahlédl Michaela. „Třeba tamten v té bílé…“ zaváhal, protože chtěl říci ten v bílé róbě s černým vyšíváním. Problém byl, že mnoho čarodějů ze zdejší univerzity mělo bílé róby s černým vyšíváním.
„Máš asi na mysli Michaela, syna arcimága Remaira, že?“ pokračovala místo něho. „Ano ten je určitě zajímavý jako ostatní, ale podle mě nejsou jako ty. A chceš vědět, jak jsem na to přišla?“ přistoupila k němu tak blízko, až cítil její parfém. Najednou se mu rozbušilo srdce, voněla krásně. „Všichni mají ruce čarodějů měkké a jemné. Ale ty tvoje,“ vzala jeho do svých, „jsou tvrdé a mozolnaté. A ty ví jak pevně držet meč. A možná nejen meč,“ dodala opět šibalsky a oheň v jejích očích již plně plál. Ruce mu pak spustila ke svým bokům a hluboce se mu podívala do očí. „Jak jsem řekla, mě se nemusíš bát. A z tvých skrytých pohledů vím, že nejsi na muže, i když se tak bráníš.“
Četla v něm jak v otevřené knize, a to se mu nelíbilo. Navíc si musel přiznat, že byl z ní v rozpacích. Takhle to nemohl nechat, musel ovládnout situaci. Takže chceš se mnou vyjebat a to rovnou nadvakrát a z toho jednou doslova, řekl si v hlavě. Jak si tedy přeješ, holčičko. Podíval se jí na prsa, aby to viděla a pak jen zvedl oči. „A ty tedy víš o nějakých prostorech na zábavu?“
Nic neřekla, jen se usmála a chytla ho za ruku.
Jakmile došli do pokojů pro hosty, Elisa ho od sebe něžně odstrčila. Pak se k němu otočila zády a uklonila se až ke střevíčkům, kde pošeptala zaklínadlo. Poté následovalo něco, co ještě neviděl. Elisa se pomalu zvedala a rukama si projížděla po šatech až úplně nahoru. Tam kde rukama projela, šaty pomalu mizely a až byla úplně nahá, otočila se na něj. Pomalu si pak rozpustila vlasy a usmála se.
Došlo mu, že na ni zírá s otevřenou pusou. Ihned ji zavřel a začal si sundávat roucho a ona se zase k němu otočila zády. Líbilo se jí, že zíral. Na moment jej napadlo, zda ještě není panna, ale potom co teď viděl, o tom silně pochyboval.
Jakmile stál jen v kalhotách, Elisa se zase otočila, avšak úsměv jí ztvrdnul na tváři. Spatřila totiž jeho jizvy a uvědomila si, že teď zírá ona. Podívala se mu do tváře a uviděla v ní zahanbení, jež hodlala rychle napravit. Přitiskla své nahé hebké tělo na jeho, a aby vše spravila, začala ho líbat. Následně Elisu něžně posunoval až k posteli, kde ji pomalu položil.
Když Elisa ležela na posteli, líbal ji na krku a pravou ruku jí položil na kotník. Pomalu a něžně postupoval rukou nahoru po vnější straně stehna, což Elise ještě více rozbušilo srdce a rozpálilo oči. Sotva byl za kolenem, přejel rukou na vnitřní stranu a pokračoval tak dlouho, dokud jen mohl. Pak sklopil hlavu níže a líbal jí bradavku pravého prsu. Pevně mu chytla hlavu a vzdychala. Potom jí pravou rukou roztáhl stehna a jel s ní zpátky ke kotníku po vnitřní straně. Nakonec ji zpět políbil na ústa a vstoupil do ní.
Když skončili, Elisa mu ležela na hrudi.
„Čekala jsem to na poprvé trochu jiné,“ začala Elisa.
Koho by napadlo, že po takovém vystoupení se šaty a i v posteli, mohla byt ještě panna. „Měla jsi to říct, snažil bych se být něžnější,“ i když nevěděl, jak by mohl být ještě něžnější.
„To nevadí, i tak to bylo skvělé,“ usmála se. Její starší spolužačky jí ještě poradily více věcí. Pak mu začala projíždět prsty po jizvě, která se mu táhla přes celé tělo. „Bolelo to moc?“
„Ani nevím, po chvilce jsem ztratil vědomí.“ Vzpomněl si, co mu říkala sestra o tom, jak jej dávaly dohromady. Ale ano, bolelo to. Napadlo ho, zda se ptá jen tak nebo tím něco sleduje.
Elisa se mu podívala do očí. „Nechci, aby sis myslel, že něco mezi námi je. Bylo to jen uvolnění, jasné?“
„Nic jiného mě ani nenapadlo.“
Elisa se na něj usmála a zpátky mu položila hlavu na hruď.
Marklen měl o čarodějkách pravdu, jen berou.
Nad ránem se první probudila Elisa. Potichu si oblékla jiné šaty, které přivolala a podívala se, jak spí. I to jí řekly spolužačky, že spí jak batolata. Pak se na něj šibalsky usmála a odmotala si stužku z ruky. Vytřela si ji mezi prsy, aby nasákla jejím parfémem a položila ji na místo, kde spala. Při odchodu se pak usmívala, neboť i tohle jí poradily spolužačky, aby byla mrška.
Jakmile se probudil, zjistil, že Elisa je pryč. Ale viděl její stužku. Vzal stužku a přiložil si ji k nosu, stále byla cítit jejím parfémem. Usmál se. Vlastně zas tak špatné to setkání čarodějů nebylo, i když nevěděl, o čem vůbec bylo.
Konec desáté kapitoly