Kapitola osmá – Poslední rozkoš
Probudil se na studeném kameni a byl zmatený. Chtěl se převalit na záda, ale nemohl, byl svázaný a bolelo ho celé tělo. Rozhlížel se kolem sebe a zjistil, že leží v jeskyni. Slyšel, jak kape voda a v místě kde ležel, bylo vlhko. Dále našel ležící dívku, jež byla o pár let starší než on. Měla dlouhé hnědé vlasy a hnědé oči. Podíval se na ni a ona na něj. Dívka se usmála, ale pak uslyšel cizí kroky. Došli k nim a někdo ho nakopnul do břicha. Až nyní si uvědomil, že nemá zbroj. „Chce toho rádoby vojáčka.“ Vzápětí ho chytly silné ruce, které jej zvedly ze země a odtáhly pryč. Naposledy se podíval na onu dívku, už se nesmála, ale měla strach. Ještě slyšel, že ona bude další na řadě, víc už nic. Byl ovšem rád, že ho považovali za vojáka a ne za to, čím byl. Nyní ale přemýšlel, jak se tu objevil a co se vlastně stalo.
Byl pěkný den. Slunce svítilo, ptáci zpívali a jel na koni za další zakázkou, kterou mu doporučil starosta. Přemýšlel nad tím, co mu starosta popsal, když se najednou jeho kůň postavil na zadní a spadl s ním dozadu na zem. Jako zázrakem si při pádu nezlomil nohu, ale nevěděl, co se děje. Chtěl se pak dostat zpod koně, avšak všiml si, jak zvířeti z hrudi trčí střela z kuše. Poté už jen slyšel dupot nohou a než stačil reagovat, něco ho zezadu praštilo do hlavy.
To je vše, pomyslel si. Nic víc se nestalo. Jak jednoduché a prosté. Byl ale rád, že nestihl čarovat, aspoň mu to dávalo šanci. Mezitím jej dotáhli do pokoje a povalili na postel. Jakmile jeho nositelé odešli, zůstal v pokoji jen s mužem, který se na sebe díval do zrcadla.
„Jsi připraven na poslední rozkoš?“ zeptal se ho muž a dál se sledoval v zrcadle.
„Ani ne.“ Rozhlížel se po místnosti a hledal cokoliv užitečného.
„Tvůj problém, já už připravený jsem,“ otočil se k němu.
Bylo to divné, do chlapa jako on by to neřekl. Měl upravené černé fousy a kudrnaté vlasy. Kdyby na sobě neměl župan ale drahé šaty, mohl by mít každou holku. Co už, v nevěstinci viděl i divnější případy. „Můžu aspoň vědět, o co tu vlastně jde?“ zeptal se. Potřeboval čas a informace.
„Proč ne. Unesli jsme tě z důvodu, že tě prodáme otrokářům. Ale když jsme u tebe našli tolik zbraní, raději jsme se rozhodli, že tě prodáme verbířům do arén.“
„A to se na mně nejdřív vystřídá všech tvých dvacet chlapů?“ Hádal číslo a doufal, že se jeho věznitel prořekne, než začne poslední rozkoš.
„Ne. Mých zbývajících osm společníku dává přednost jen ženám, což je podle mě chyba. Připravují se o polovinu zábavy.“ Kudrnáč si jej dobře prohlédl na posteli a pak na něj nastříkal parfém. „Doufám, že oceníš vůni po růžích, mám ji totiž na mužích nejradši. Na ženách preferuji vanilku. Snad to ta vesnická holka ocení.“
Takže ona je na řadě po mně. Má kliku, že jdu první. „Měl bych ještě poslední otázku, než začneme.“ V místnosti už našel, co hledal.
„A ta zní?“
„Máš pod tím županem kroužkovou zbroj?“
Kudrnáč byl zmatený, ale pak se mu do zad zabodla dýka, která ležela na stole u zrcadla.
Pozorně se soustředil a dýkou točil na všechny strany. Tlačil zbraň hluboko, dokud si nebyl jistý, že je kudrnáč mrtev. Bylo obtížnější manipulovat s věcmi, když měl svázané ruce a zablokované prsty. Marklen je ale učil, aby byli připraveni na nejhorší.
Převalil se na bok a snažil se dýkou přeřezat pouta. Byl to docela problém, když na dýku neviděl. Několikrát se tak řízl do rukou, ale nakonec se osvobodil. Prohledal místnost a u kudrnáče našel meč, dýku tak schoval za pas. Nakonec se podíval na kudrnáčovu mrtvolu. „A tví společníci jsou připraveni na poslední rozkoš?“
Vyrazil ze dveří a postupoval potichu, kudrnáč mohl kecat o tom, kolik jich tu je. Došel ke kuchyni, jak předpokládal podle vůně a nakoukl do ní. Byli tam tři muži a ani jeden z nich neměl zbroj, jen košile. Jeden vařil a dva seděli u stolu. Musel to vzít rychle a nejlépe potichu. Vyšel zpoza rohu a první cíl měl dlouhý cop přes pravé rameno, avšak prořízlý krk mu přilepil vlasy k tělu krví. Druhý než stačil vytáhnout dlouhý meč zpod stolu, měl zaraženou dýku přes spodní část čelisti do mozku. Třetí vylezl ven se slovy, co se děje. Ten překvapený výraz mu zůstal i po smrti, když z něj vytahoval dýku. Zbraň vrhnul pomocí magie a zaryla se mu hluboko do srdce přes hrudní koš. Pak spočítal misky na jídlo, bylo jich deset. Jedna nadbývala ale doufal, že ta je pro vězně.
Procházel jeskyní, dokud se nedostal ven. Tam nalezl další dva muže, co seděli u stolu. Jeden byl hladce oholen a druhy s plnovousem. Poté si všiml ještě třetího, který čistil koně. O koně přišel jejich vinou, takže by jim nemělo vadit, když jim jednoho vezme. Jeho únosci ale byli moc daleko od sebe, tohle už potichu nevyřeší. Začal však štěkat pes. Vůbec si nevšiml, že mají psa. Ten už ovšem dávno musel cítit pach krve a zároveň to vysvětlovalo desátou misku. Všichni tři najednou stáli na nohou a tasili meče, přičemž sledovali okolí. Podle typu štěkotu psa totiž poznali, že je něco špatně.
Vyrazil ven s nataženou rukou a hodlal čarovat. První střelu namířil na hladce oholeného nepřítele, a ten spadl na stůl s dírou v hrudi. Další střelou hodlal zabít fousatého, ale zase zapomněl na psa a ten už byl nebezpečně blízko. Musel proto zabít psa a udělal to mečem, když po něm skočil. Jakmile se podíval zpět na fousatého muže, uviděl, jak na něj míří kuše. Střelu z kuše zblokoval štítem, ale to střelce neodradilo začít kuši znova nabíjet. Mezitím na něj vyběhl další, co čistil koně. Mohlo mu byt sotva dvacet, ale to ho nezajímalo. V následující chvíli vrhnul telekinetický meč a přibodnul mladíka ke sloupu. Jakmile fousáč opět natáhl kuš a zamířil na něj, tak až nyní si uvědomil, že on jako jediný ještě žije. Spatřil muže ležícího na stole s otevřenýma očima a dírou v hrudi od magie, po které se stále kouřilo. Podíval se i na mladíka přišpendleného mečem ke sloupu. Na psa se už nepodíval. Něco fousáč zakřičel, bohužel mu nešlo rozumět, byl to cizinec. Určitě to ale nebylo nic pěkného a vystřelil na něj znova. Cizinec však jen spatřil, jak ke střele natáhl ruku a zachytil ji ve vzduchu pomocí magie. Pak ji palcem a ukazováčkem otočil a jen mávl prsty. Navrátil fousáči střelu zpět, ale nikoliv do kuše, nýbrž do hrudi.
Chvíli v této poloze zůstal stát, než se podíval na svoji ruku. Bylo to poprvé, kdy takto ovládl letící střelu, přestože riskoval zásah. Přesto všechno se mu jeho rozvíjející schopnosti líbily, i když byly na úkor lidských životů. Musel ovšem ukončit svoji nabitou euforii neboť ještě tady neskončil.
Vrátil se zpět do jeskyně a uvědomoval si, že už o něm ví. Jakmile došel do míst, kde před tím ležel, uviděl zase onu dívku, avšak nyní měla nuž pod krkem. Nebrečela ovšem, ani to nevypadalo, že by měla strach, na rozdíl od svých věznitelů.
Přestoupil před ně. „Kdo chce být první?“ zeptal se. Na tvářích věznitelů ale uviděl zmatek. Dobře ovšem věděl, že ten zmatek už tam dlouho nebude.
Věznitel, který držel dívce nůž pod krkem, si uvědomoval, jak to skončí. Rozhodl se proto, že onu dívku vezme sebou. Chtěl škubnout nožem a udělat dívce krvavý úsměv, avšak nemohl. Jako by jeho ruku totiž držela neviditelná síla, která mu bránila pohnout s nožem. Vzhlédl na něj a pochopil, co se děje.
Ovládat jen určitou část nebylo problém, ale když ji někdo držel, už to problém byl. Byla to ovšem jedna z prvních věci, co se naučil po klášteře. Nehodlal dopustit, aby se opakovala událost se sestrami, kdy tehda jen přihlížel a nemohl nic udělat. Poprvé to vyzkoušel v praxi a ten pocit, že to funguje, ho naplňoval úžasným blahem. Ihned ho napadalo, jak by mohl kouzlo ještě vylepšit.
„Konec srandy, pánové, je čas to skončit,“ v rukou se mu zjevila hůl. Jen s ní klepl a místnost se otřásla. Chtěl věznitele vyhodit z rovnováhy a to se mu povedlo. Neuvědomil si však, jak je jeskyně pevná. Naštěstí byla dost. Všichni tři věznitelé to ale nečekali, opírali se o zdi a dívali se po místnosti co se děje. V následující chvíli padli na zem a už se nezvedli, z hrudi jim totiž stoupal kouř po magii.
Došel k dívce a vzal ji za ruku. „Jsi v pořádku?“ Zakývala, že ano. „Dobře, venku jsou koně. Běž dva připravit. Já za chvíli přijdu, jen si posbírám věci.“
Během sbírání věcí našel i užitečné vybavení a další peníze, které si ponechal. Našel ale i drogy a hned si vzpomněl na Korzet. Všechny balíčky proto dal na jedno místo a zapálil je. Proti alkoholu a tabáku nic neměl, proti drogám ano. V místnosti, kde si měl naposledy užít, našel pěknou novou pevnou vestu, která byla ještě zabalená. Celá byla černá s vysokým límcem a po okrajích byla vyšitá šedou nití. Líbila se mu. Vzal si ji a usoudil, že by ji mohl nosit klidně přes zbroj. Vzal si i kudrnáčův meč, protože byl lepší než ten, co měl z kláštera. Zbraň se dála držet jeden a půl ručně a na první pohled poznal, že je z kvalitnější oceli. Meč měl dva žlábky na krev, ale jinak na sobě neměl jedinou značku, která by ho spojovala s původním majitelem, a to bylo pro něj rozhodující.
Po cestě do vesnice toho moc s dívkou nenamluvili. Během cesty mu akorát potvrdila, že je o dva roky starší a jmenovala se Klára. Jakmile dorazili do vesnice, její rodiče a i ona byli radostí bez sebe. Chtěli ho vyplatit, ale odmítl. Určitě mu nemohli dát víc, než tam našel. Navíc Kláře nedal nic, takže to bral jako výplatu. Chtěl pak pokračovat dál, ale přemluvili ho, aby zůstal aspoň na jednu noc. Nakonec toho nelitoval, protože pořádné teplé jídlo na večeři už neměl dlouho.
Ležel ve stodole a pomalu usínal, když náhle uslyšel zvuk vrzajících vrat, byla to Klára. Přišla až k němu a klekla si vedle něj.
„Chtěla bych ti ještě jednou poděkovat za to, že jsi mě zachránil.“
„Už jsem ti říkal, že kdyby mě nezajali, ani bych tam nebyl.“
„Já vím ale i tak,“ postavila se a shodila ze sebe plášť, byla úplně nahá.
Zkušeně si ji prohlédl, přece jenom už viděl dost nahých dívek v Korzetu. Měla krásnou pleť, čemuž i pomáhal svit měsíce. Vlasy měla volně spuštěné za zády a její bradavky na velkých prsou začaly tuhnout, ať už chladem nebo něčím jiným.
„Nejsem si jistý, zda by byl tvůj otec z toho nadšený.“ Tohle byla hodně ošemetná situace, kdyby je načapal její otec. Jistě by došlo ke konfliktu a musel by se bránit, což mohlo skočit jakkoliv.
„Neboj, bude se ti to líbit. A nedělám to poprvé.“ Pak mu sundala pokrývku z těla a celá si na něj lehla. Přitiskla své tělo na jeho a líbali se. Po chvíli se nechala přetočit na záda a svými stehny ho pevně uchopila za pas, zatímco na ni začal přirážet. Rukama ho hladila po zádech a do ucha mu šeptala slastné vzdechy. Pak ho Klára sama přetočila na záda a nasedla na něj. Vzala mu pravou ruku do své a přitiskla si ji na své prso, zatímco levou mu dala kolem svého pasu. Tempo teď určovala ona a podobným stylem pokračovali dále do noci, dokud nenastal konec.
Ráno ho probudil kohout. Zjistil však, že je sám, přestože šli spát spolu. Nebyl z toho nadšený, příliš mu to připomnělo Korzet, ale na druhou stranu tohle povyražení na cestě stálo za to. Umyl se v rybníku a vydal se na snídani. Během snídaně se ho otec Kláry ptal, jak se mu spalo a on odvětil, že dobře. Jakmile seděl na koni se zásobami, přišla se s ním rozloučit i Klára. Hrála to všechno dobře. Když byl na cestě, opět přemýšlel nad další prací, ale zároveň vzpomínal na dívky z Korzetu.
Konec osmé kapitoly