Kapitola sedmá – Spravedlnost?
Šel za starostou pro svoji odměnu a přemýšlel o městě. Trojzubec nebylo velké město v klasickém podání, ale přístav rozdělený na dvě části v soutoku řek. Město navíc dostalo název podle onych řek, neboť z nebeského pohledu vypadaly jako trojzubec. Bylo to menší město než Argham a jeho hlavní příjmy byly založené na průplavu lodí a jejich výstavbou. Vyráběly se zde pro svou pozici, protože díky řek to byla námořní křižovatka. Měl kvůli tomu až obavy, zda se zde najde práce i pro něj, ale našla. Ovšem jednalo se jen o vedlejšáky, které mu nijak zvlášť nevydělávaly. Prozatím chytil pár zlodějů a teď vyháněl ducha ze skladiště. Ukázalo se ale, že ve skutečnosti to byl jen konkurent z jiné společnosti, co přes sebe hodil bílé prostěradlo. Měl pořád pocit, jako by mu nevěřili a nechtěli mu dát něco pořádného. Dokud mu ale platili, bylo to jedno. Spát měl taky kde a dostával i jídlo dvakrát denně. Sice mohlo být vše lepší, ale nebyl v pozici, kdy si mohl vybírat.
Dorazil k starostovi a ten mu pokynul, ať si před něj sedne.
„Slyšel jsem, že to nebyl duch, ale jen někdo, kdo měl na sobě prostěradlo,“ začal starosta a nalil oběma sklenku vína. Starosta byl přesně ten typ člověka, co celé dny jen sedí v křesle a nic fyzického nedělá. Bylo to ovšem na něm znát, neboť jeho velké břicho by mohlo vyprávět o nedostatku pohybu. Vždy když se setkali, byl starosta perfektně oholen a své hnědé vlasy nosil upravené. Bylo mu kolem padesáti a neměl ani moc vrásek. On byl oproti tomu úplný opak. Vlasy nosil nakrátko a na tváři měl neustále strniště. Moc o svůj zevnějšek nepečoval, a když si holil vousy, bral to i s vlasy.
„Ano. Ihned jak mě viděl s mečem, zkusil na mě to svoje “Uuuuuuuu” aby mě vylekal. Ale jakmile zjistil, že se mi něco blýská v ruce a ocel to není, klekl si co nejrychleji na kolena a začal prosit o milost.“
„Tím pádem ale za to nedostaneš zaplaceno celou částku, když se nejednalo o ducha.“
„Smlouvu jsme podepsali oba, a tam zní, že mám vyřešit problém ve skladišti a ne vyhánět ducha.“ Že ty kurvy vždy když dojde na placení, začnou smlouvat, pomyslel si. Bylo to všude stejné, ať už v těch vesnicích nebo tady ve městě. Všichni by ho jen podváděli. Radši vypil na zklidnění celou sklenici vína.
Starosta dopil sklenici a nalil si další. „No dobrá, vyplatím tě celého, ale jen proto, že jsi dobry člověk a těch je dnes málo.“
Jasně, dobrý člověk. A ještě bych chtěl slyšet nějakou další pohádku. „Měl byste pro mě něco dalšího?“
„A víš, že i ano.“ Starostovi zazářily oči a nalil i jemu druhou sklenici. „Znáš Napichovačku? Možná znáš její práci.“
„Nic mi to neříká. A co se týče její práce, tak nevím, co si mám pod tím přesně představit,“ dal si pár doušku vína.
„Tato žena pochází ze vzdálené země a podle zpráv hraničních jednotek, je údajně severně od Trojzubce. Co je to za ženu nevím, ale je známa tím, že své oběti naráží na kůl, což je velice bolestivá smrt.“
„Třeba ji starej málo píchal a teď si to kompenzuje,“ oba se posmáli. Tento starosta měl rád všelijaký humor, a proto toho využíval. „Víte o ní ještě něco, nebo proč to třeba dělá?“
„Ne, jenom to, že má po stranách hlavy vyholené vlasy a že má kolem sebe nějakou bandu.“ Starosta se pořádně napil a zpříma se na něj podíval. „Za normálních okolností bych tam poslal vojáky, ale má to háček. Odchod mužů by vzbudil pozornost a Napichovačku předchází značná pověst. Lidi by tak rázem byli nervózní, a to vůbec nepotřebuji.“
Takže proto vyšlete mě, neboť mě nikdo nebude hledat, když skončím na kůlu. Co nadělám, i tohle patří k mé práci. „Její hlavu, rozumím.“
„V krajním případě. Nejlepší by bylo, přivést ji živou.“
„To situaci značně komplikuje. Bude se snad konat soud s obhájcem?“
„Jistěže, žijeme přece v zemi, kde soudy fungují,“ oponoval mu hrdě starosta. „To, že vše bude jen fraška, už je jiná věc.“
Hlavně, že úředníci dostanou zaplaceno, a v podstatě za nic, nechal si pro sebe. Dopil sklenici a starosta mu ochotně nalil další. „Bude to ale za značný příplatek.“
Starostovi se pak na tváři objevil velký úsměv. „Jsme tedy domluveni. A když ji přivedeš živou, ochutná vlastní medicínu.“
„Myslel jsem, že tyto tresty se už nepraktikují.“
„Jen ve výjimečných případech,“ odpověděl starosta s jízlivým úsměvem.
Jasně, výjimečný případ. Proč prostě neřekneš, jen když se vám to hodí. „Vyjedu ráno, potřebuji doplnit zásoby.“
„Ještě by tu byl jeden menší požadavek. Jestli potkáš nějaké její práce, spal je. Lidi by vše jen roznesli a ještě nějak přibarvili, jak mají ve zvyku.“
Jakmile oba podepsali smlouvu, vzal si peníze z předešlé zakázky a po zbytek dne doplňoval potřebné zásoby. Opravoval i zbroj a koupil si nové brašny na koně, už ho totiž nebavilo vše mít jen v pytli. Ráno vyjel oblečený ve zbroji a přes ni měl plášť. Vždy tak jezdil, díky čemuž ho lidi nepovažovali za to, kým byl.
O tři dny později objížděl vesnice, o kterých mluvil starosta. Nic ovšem nenacházel a všude vládl klid. Bylo to k smíchu, ani nevěděl, jak se ten starosta jmenoval. Nikdy se ovšem neptal na jména, protože kdo si je má všechny pamatovat. Byl to prostě starosta a to mu stačilo. Měl ale mírné obavy z následující zakázky. Tohle už totiž nebyla obyčejná akce, která jej čekala, tady už šlo o život pořádně. Sice už na ulici něco zažil a s Marklenem před odjezdem probral spoustu důležitých věcí, ale tohle už bylo jiné.
Jel po cestě, když najednou jeho kůň znervózněl. Ihned seskočil a přivázal koně ke stromu a rozhlížel se okolo. Kůň byl ale nervózní stále více, nevěděl však z čeho. Až poté si uvědomil, že jel proti větru a kůň musel něco cítit. Pokračoval proto po vlastních a byl velice obezřetný. Nemusel jít ale dlouho, aby našel to, co hledal.
Vyšel z lesa a našel mrtvoly na kůlech. Osm mužů bylo nahých naražených na kůlu a vedle nich bylo osm žen, jež stihl stejný osud, avšak ještě znásilněné. Nebyl to pěkný pohled a navíc na zemi uviděl jedenáct mrtvých dětí do třinácti let. Děti sice nebyly nahé, ale jejich prořízlá hrdla a ubrečené oči svědčily o jejich smrti ledacos. Všichni měli k tomu svázané ruce za zády.
Stál a díval se na ně, zatímco žaludek mu naznačoval, aby odklonil zrak. Šel pomalu k tělům a prohlížel si je. Jaká bestie toto mohla udělat? Tady přece nemůže jít o peníze, vždyť ti lidé jich nemohli mít tolik, aby vůbec stáli za pozornost. Co vlastně hnalo Napichovačku a její bandu, že pak zabíjeli tak ohavným způsobem. Jak vůbec může tohle někdo udělat jinému člověk jen tak bezdůvodně? Ne, ti co to provedli, nejsou lidi, oni jsou horší než zvířata.
Naražení na kůl patřilo mezi nejhorší smrti. Pokud má dotyčný štěstí, je kůl dost ostrý. Ale pokud ne, bude umírat v dlouhých bolestech. Celý tento proces je ve své podstatě jednoduchý. Vezmou kůl a narazí ho řitním otvorem dovnitř. Pak kůl postaví na zem, přičemž zasažena osoba se nedotýká nohami země, aby se mohla na kůl pomalu nasouvat svoji tělesnou váhou. Bohužel v nižších částech těla nejsou žádné životu důležité orgány, takže dotyčný umírá dlouze. Nemůže navíc ani rychle vykrvácet, neboť jediná díra kudy by mohla odtékat krev, je ucpaná kůlem, a proto vytéká jen velice pomalu.
Došel k první ženě, měla alabastrovou pleť a působila nevině. Oči měla otevřené a nohy celé od zaschlé krve. Byla ve špatnou chvíli na špatném místě. Přistihl se, že ji litoval, nechal toho. Pak ji povalil na zem a tak pokračoval se všemi a tahal je na jedno místo.
Vyvracel další ženu, už jednu z posledních, avšak sotva dopadla na zem, zachroptěla. Ihned si k ní klekl a vzal ji do rukou. Chvíli se na něj dívala, ale pak už byl její pohled prázdný. Jen tam tak klečel a potom se dal zpátky do práce. Jakmile byly všechny těla na hromadě, vyvolal hůl. Přejel s její hlavicí přes těla a ty vzápětí vzplála. Poté se jen nehnutě díval do ohně a přemýšlel.
Živou, řekl si v duchu. Smrt by byla pro ni až příliš milosrdná a to i pro ně. Sice je nepřivedu živé do města, ale postarám se o to, že budou bolestně umírat.
Po dvou dnech pátrání našel jejich tábor. Avšak nebylo to moc jednoduché, neboť nebyl nejlepší stopař. Byla to ovšem docela ironie. Cestičku za sebou zametali dobře a v lesích je nešlo najít, ale jakmile začali oslavovat, nechyběl u toho alkohol. Našel je až po setmění jen díky hluku, který vydávali.
První noc se k táboru jen přiblížil a pozoroval jejich návyk. Nebyl sice žádný lovec, ale Marklen je vždy učil, aby co nejlépe poznali svého nepřítele. Měl i tendenci zabít je ihned, ale nějak neměl nutkání se připojit k těm na kůlu. Seděl za stromem a jen lehce pokukoval. Byla sice naprostá tma, ale než odjel z Arghamu, opsal si nejrůznější kouzla, která by se mu mohla hodit. Zesílený zrak mu značně pomohl stejně jako další podpůrná kouzla. Sledoval tak pomocí magie svoji kořist a učil se.
Samotný tábor ležel na paloučku v lese. Bylo jich patnáct. Jedna žena aneb jeho cíl, odpovídající popisu a čtrnáct mužů. Šest hromotluku co měli velké sekery a obouručné meče a spoustu tetování na rukou. Neobtěžovali se mít zbroj, jejich problém. Pak tam bylo osm normálních chlapu s meči a štíty, přičemž tři z nich měli kuše a na sobě už části zbroje. Nejvíc ho ale zaujal poslední člen skupiny, vůbec nepil a měl dlouhý luk. Jakmile šla skupina navíc spát, odešel dotyčný do lesa, kde měl svůj kutloch a zároveň celý tábor jako na dlani. Vypadalo to, že pořád hlídal.
Pozoroval je ještě dlouho i potom co usnuli, a až uhlíky v ohni vyhasly, odešel. Jakmile se vrátil do své skrýše, lehl k studenému ohništi a přikryl se dekou. Brzy přijde podzim a noci budou chladnější, ale nad tím přemýšlel jen chvíli. Pořád si v hlavě přehrával zítřejší událost a informace které získal. Zároveň ale nemohl z hlavy dostat těla lidí na kůlu, a především tu ženu co mu zemřela v náruči. Když usínal, stále ji viděl, stejně jako ostatní.
Seděl za stromem a sledoval tábor. Oheň už takřka vyhasl a hlídač už taky pomalu zavíral oči. Je čas, řekl si a vypil lektvar na výdrž. Posílil si tělo magií a naposledy zkontroloval vybavení. Uvolnil dýku, jež měl připevněnou na stehně a vydal se ke svému cíli po cestě, kterou si předem naplánoval.
Kroky vedl jistě a přesně tam, kde neměly dělat hluk. Blížil se k hlídači, ale nebyl si jisty, zda ho neuslyší. Dýku proto vznášel nad rukou, aby ji mohl bleskově mrštit pomocí magie. Byl takřka u hlídače, srdce mu rychle bušilo a skoro přestal dýchat. Dýku chytl do ruky a chystal se ji hlídačovi zabodnout do krku. Hlídač však najednou zvedl ruku a začal se škrabat za uchem. Zůstal stát a přestal definitivně dýchat. Váhal, jestli ho nemá zabít hned, ale vypadalo to, že o něm neví. Hlídač poté začal znova usínat. Připadalo mu to však, jako celá věčnost, než udělal další krok. Jakmile byl u lučištníka, už nezaváhal. Levou rukou hlídači zakryl ústa a tou pravou, která svírala nůž, mu vrazil do krku. Snažil se mu proříznout průdušnici, aby nevydal ani hlásku. Lučištník sebou začal rychle škubat, ale bylo již pro něj pozdě, následující řez otevřel tepny. Nevěděl proč, ale všichni studenti magie se učí anatomii těla a Marklen byl v tomhle učivu důkladný. Těsně před tím než lučištník vykrvácel, pošeptal mu do ucha. „Máš to ještě dobré. Tvé přátele stihne horší osud.“
Když potichu odložil tělo, podíval se na svoje zakrvácené ruce, netřásly se. Nijak ho to ale nepřekvapovalo a utřel si je včetně nože o lučištníka. Pak vzal lučištníkovy všechny šípy, které měl v toulci a telekineticky je vznesl. Tábor zatím spal, ale to už nemělo mít dlouhého trvání. Natáhl před sebe ruce a část šípů se mu nad ně přenesly. Zbytek šípů nechal ležet na zemi, aby se na ně nemusel soustředit. Zamířil poté na nohy těch, co měli vedle sebe kuše a na kuše samotné, aby již nešly použít. Vzápětí vyslal šípy a ty zabodávaly do kolen mužů, kteří se ihned probouzeli. Začali řvát bolestí, jako by je dohnal strašlivý sen, který se ale až teď začal vyplňovat. Než se nájezdníci začali stavět do formace se štíty, čtyři již leželi na zemi s probodnutími stehny, a další měl šíp v břiše. Moc se mu nelíbilo, že dotyčného trefil do břicha, ale bylo to naneštěstí nízko, takže si pro něj smrt nepřijde tak rychle. Jakmile se všichni muži postavili za štíty, tak jednomu hromotlukovi vyčuhovala ruka. Vyslal proto další šípy a čtyři z nich zasáhly cíl. Zbývající pak vyslal do štítu. Když střelba ustála, jeho cíl vyšel zpoza svých spolubojovníků.
„Tak se ukažte, zkurvysyni,“ zařvala Napichovačka a držela pozvednutý meč v obraně.
Nesmím riskovat, že jí nějak vážně ublížím, řekl si v duchu. Těšilo ho však, že si jeho nepřátelé myslí, že stojí proti přesile. Pozvedl kámen a telekineticky ho hodil ženě do kolene. Podle zvuku poté usuzoval, že jí rozdrtil čéšku, ne-li snad zlomil stehenní kost. Napichovaččin pronikavý křik pak dokonce působil, jako že ji to i doopravdy bolí. Pořád měl však před očima scénu s vesničany, takže ho ani nenapadlo ji začít litovat. Vzápětí nájezdníci svoji vůdkyni odtáhli za sebe, aby jí kryli. Zbývalo jich ještě sedm, když nepočítal tu ženu a hromotluka s díravou rukou. Za normálních okolností by je zabil zdálky pomocí magie, ale to nemohl. Bohužel nevěděl, kde přesně se jeho cíl za štítovou hradbou nachází, proto nechtěl riskovat, že by ji omylem zabil. Napadlo ho, že by na ně měl vyvolat tlakovou vlnu a povalit je na zem, ale při jeho štěstí by spadli na ni a přelomili by jí páteř. Vytasil proto meč a vyšel k nim. Nájezdníci si ovšem stále mysleli, že stojí proti většímu množství nepřátel a drželi formaci. Vyrazil však proti němu hromotluk s díravým ramenem. Postupoval k hromotlukovi a meč chytl oběma rukama. Srdce mu rychle bušilo a mysl mu napovídala, ať ho zabije z dálky pomocí magie, ale chtěl ještě chvíli skrýt, že ovládá tyto schopnosti. Potřeboval znovu vidět svůj cíl a až potom mohl čarovat. Jeho myšlenky se však uzurpovali k hromotlukovi, neboť to zvíře normálně používalo obouručný meč, ale teď jej držel jen v jedné ruce. Navíc vztek v jeho očích prozrazoval, že se neovládal, a tak mu obouruční meč nikterak nedělal žádný problém. Jakmile po něm hromotluk sekl, ihned se sklonil a utnul mu nohu pod kolenem. Posílené reflexy se vyplatily. Dále se už o hromotluka nezajímal a jen ustoupil bokem, neboť ten máchal zdravou rukou na všechny strany. Až teď jich konečně zbývalo sedm, pomyslel si. Ostatní ale stále váhali, přestože již žádné další šípy nelítaly a před nimi stal jen jeden nepřítel. Nevěděli, co mají dělat, ovšem zezadu se ozvalo ženským hlasem, „tak na co kurva čekáte, zabijte toho zkurvysyna.“
Nyní už řezníci od Napichovačky nemeškali, a vyběhli proti němu. Neuvědomili si ale, že tím odkryli svoji velitelku, na což čekal. Když viděl, kde se jeho cíl nachází, neváhal a začal čarovat. Natáhl ruce před sebe a nechal meč padat na zem, během čehož se jen soustředil na ledové kouzlo, aby nezapálil les. Nepřátelé ho začali obkličovat, a proto se zaměřil na pravou stranu, kde byli tři. Proud ledového paprsku se mu vyvalil z rukou a dva ze tří nepřátel zasáhl do hrudi. Neměli štíty a nemohli se bránit, díky čemuž se jejich hrudní část těla proměnila v kus ledu. Třetí štít měl a pozvedl ho na obranu, ale ledový paprsek byl příliš silný a ruka mu přimrzla ke štítu. Jakmile dokončil kouzlo, bleskově se věnoval zbytku skupiny. Řezníci ale stáli stejně přimrzlí jako jejich kolegové. Jeden z řezníků se však rychle vzpamatoval a vyběhl proti němu se sekerou. Natáhl k němu ruku a z ní vyletěla magická střela, která zasáhla muže do hrudi. Byl to ovšem urostlý kus chlapa a jedna střela nestačila. Ostatní jeho kumpáni se rovněž vzpamatovali a vyběhli proti němu. Když to viděl, ihned použil tlakovou vlnu na zraněného hromotluka tak, aby odlétl na jednoho svého kolegu a povalil ho na zem. Nyní ho ohrožovali přímo dva. První proti němu sekl, ale vyhnul se mu. Druhý toho však využil, a zaútočil na něj. Jen tak tak poté uhnul smrtelné ráně na krk a byl rád za posílené reflexy, neboť by bylo nejspíše po něm.
Ustupoval a jeho nepřátelé nabírali na sebevědomí, musel si přivolat meč. Nebylo vůbec snadné na své zbrani udržet myšlenku, ještě když se vyhýbal přicházejícím úderům, ale stál na tom jeho život. Proto rychle přivolal meč, aby se mu vrátil k ruce. Sotva jej pak uviděl, roztočil jej a zbraň utnula nohy jednomu z řezníků, který tím začal padat na záda. Druhý kumpán tak překvapeně sledoval svého přítele bez nohou a jeho s levitujícím mečem u rukou. Poslední stojící řezník tak až ztratil odhodlání k útoku, což jej stálo život a levitující meč mu skončil v břiše.
Byl zadýchaný, srdce mu rychle bušilo a snažil se zklidnit dech. Rozhlížel se kolem sebe a uviděl spoušť, kterou za sebou zanechal. Něco v něm ho ale donutilo začít kontrolovat, kdo je mrtvý a kdo ne. Obcházel těla, a kdo mu připadal, že ještě dýchal, dostal bodnutím meče nízko do břicha. Došel k tělu hromotluka, kterého povalil na jiného nepřítele. Hromotluk se nabodl o jeho zbraň a ten druhý měl zlomená žebra, která mu propíchly plíce. Pak našel ruku se zmrzlým štítem a kousek od ní tělo. Dotyčný se snažil led sundat, ale tím jen odlomil ruku a spustil krvácení, které nemohl sám zastavit.
Sklonil hlavu a v duchu si řekl, že tohle nebyla úplně ukázková akce. V budoucnu by měl cíl spíše zabít než ho chtít za každou cenu živý. Pak ale prudce zvedl hlavu, úplně zapomněl na Napichovačku. Našel ji, jak se snaží plazit pryč a natáhl k ní ruku. Telekineticky si ji přitáhl a zlepšila se mu nálada, neboť s živým tvorem si tím pádem hrál na loutkaře. Zároveň se ale pokáral, protože do kouzla pustil emoce a to by profesionál neměl dělat. Emoce totiž byly nevyzpytatelné. Nadzvedl Napichovačku k sobě a chtěl ji uspat. Uvědomil si ale, že takové kouzlo ještě neumí a nemá ho napsané v knize. Škoda no, řekl si v duchu a v následující chvíli dostala Napichovačka ránu a omdlela. Svlékl ji pak do naha a zase ji oblékl. Chtěl mít jistotu, že u sebe nemá schované zbraně. Poté ji pořádně svázal a udělal jí provizorní dlahu přes nohu, která visela na svalech. Následně se začal probírat mrtvolami. Bral vše, co mu připadalo cenné a potřebné. Našel části zbroje, peníze a někteří měli u sebe i kousky kovu. Přišlo mu zvláštní, proč je u sebe mají, ale byly to malé kousky, tak je vzal. Doufal, že když je dá kováři, dostane třeba lepší cenu.
Dále prohledával mrtvé a bral si od nich vše užitečné vybavení. Neviděl na tom nic špatného, i když spousta lidí by s tím měla problém. Jemu to ale bylo jedno. Celkově vzato neměl problém vzít si od mrtvých jejich věci, jim už jsou stejně k ničemu a jemu stále ještě můžou pomoct. Takový přístup jej naučil život na ulici. V některých ohledech byla morálka prostě jen omezující. Na pověry navíc nevěřil, to byly jen hloupé drby. Až hřbitovy či místa propojené s magií a kobky byly témata samy o sobě. Tam už musel zahrnout spoustu faktorů, které se nedají přejít jen mávnutím ruky, to dělali jen blázni.
Následující dny vezl Napichovačku do Trojzubce, přestože se ho neustále snažila přesvědčit, ať to nedělá. Dokonce se mu i nabízela. Opakovala mu, že si s ní může užít, jak se mu zlíbí, ačkoliv on to odmítal. Jediné co jej snad zajímalo, byl její motiv. Nakonec se jí ale nezeptal. Jen bohové věděli, co by se dozvěděl a co Napichovačku hnalo v jejich zvrácených choutkách.
Těsně před tím než Napichovačku odevzdal příslušným úřadům, slíbila mu, že na procesu bude proklínat jeho jméno. Nic však neodpověděl a jen odešel bez pocitu viny. Proč by si měl trápit mysl. Starosta ho pak vyplatil, jak se domluvili a to překvapivě s širokým úsměvem na tváři. Dostal dokonce i tip na další práci. Sice během předávání finanční odměny museli oba vyplnit lejstra a s podpisem byl mírný problém, ale starostův účetní to vyřešil. Pak se dával dohromady. V hlavě měl vše, co viděl, tudíž se potřeboval uklidnit. Dal proto na rady Marklena a vypomohl si pár kapkami alkoholu. Následně probděl noc, neboť na dívku se necítil. Ráno však již byl v pořádku. Prostě vše přijal a tím to uzavřel.
Během dopoledne se pak šel podívat na popravu Napichovačky. Připadalo mu správné, aby viděl, jak dopadne. Vše sledoval a neuniklo mu, že mluvila s katem. Mohl se však jen domnívat, jaké byly její poslední slova. Celý proces sledoval a hlavně i dav, který si užíval ženino trýznění. I on sám v tom cítil jistou potěchu. Nevěděl, jak má tyto pocity nazvat, tak to pojmenoval spravedlnost. Následující den seděl na koni ve své nově upravené zbroji a s doplněnými zásobami. Když projížděl branou, uviděl Napichovačku naraženou na kůlu. Zastavil vedle ní a chvíli ji sledoval. Stále žila, ale vůbec nevnímala okolí. Museli jí dát hodně tupý kůl. Chvíli se na ni díval a napadlo ho, co asi byly její poslední slova s katem. Ale pak se rozjel a nemyslel na ni, jen na další práci od starosty. Napichovačka však chtěla dostát svých slov a tak se ptala kata na jméno muže, který ji přivedl, a ten odvětil, že nemá jméno.
Konec sedmé kapitoly