Kapitola šestá – Toužebná změna?
Otevřel lehce oči a ihned je zavřel, světlo z okna mu svítilo přímo do nich. Pomalu zvedl pravou ruku a udělal si clonu. Celé tělo ho bolelo a v ústech měl sucho, jak na písečných pouštích. Otevřel znova oči a rozhlédl se po místnosti, když se naproti jeho posteli otevřely dveře a dovnitř vstoupila Iria.
„Žiješ,“ pronesla radostně. Sedla si k němu na postel a vzala jeho levou ruku do svých. „Už jsem se obávala nejhoršího, tvoje zranění byla vážná.“
„Vodu,“ řekl slabým hlasem.
Postavila se a nalila mu hrnek vody, který mu pak něžně přiložila k ústům. „Pomalu, jsi slabý. Pij jen po troškách.“
Trochu se napil. „Mám takový divný pocit, jako by mě bolelo celé tělo, ale především břicho,“ řekl tichým chraplavým hlasem.
„To se ti jen zdá.“ Oba se pak zasmáli.
„Nemůžu se smát, bolí mě tělo. Spíše mi ale řekni, jak to že žiji.“
„Bohové tě mají rádi.“
„Říkal jsem ti, že mě smích bolí.“
Podívala se mu zpříma do očí a pohladila na čele. „Přes břicho si měl ránu nejhlubší,“ odmlčela se. „Ta prostření, kterou jsi zachránil, byla sestra Ágnes. Ona je vyučený chirurg a lepší než já. Všechny nás učí anatomii těla a jak ho zachránit, ale ona má ještě zkušenosti z univerzity. Začala tě ihned dávat dohromady, ještě mezi všemi těly. Kdyby tak neučinila, zemřel bys. Přišla na pomoc i sestra Eva, která má dar léčení od bohyně. Dost ti pomohla.“ Na moment se odmlčela. „Nebylo mi moc příjemné vidět tě zevnitř,“ dodala sklíčeně.
„Budu jim muset poděkovat.“ Chvíli mlčel. „Jak se jmenovaly?“ Měl na mysli ty, co nezachránil.
„To ti neřeknu, a ostatní sestry také ne. Shodly jsme se, že by tě to jen trápilo.“
Držela ho za ruku a hladila po čele, seděli mlčky. Pak se zvedla. „Uzdrav se,“ políbila ho na čelo a hodlala odejít.
„Počkej, jak dlouho tady budu?“
„Od zítřka nastoupíš do lázní a zlepšíš si tím svoji regeneraci. Dlouho už ne.“
„Lázní?“
„Ano, lázně sesterstva Věčného Slunce jsou posvěcené naši bohyní a zlepšuji regenerační proces těla. Možná se postavíš na nohy dřív, a teď mě omluv, bratře,“ odešla.
Když Iria odešla, ihned si vybavil všechny předešlé události. Znovu však nevěděl, co si má myslet. Jeho chladnokrevnost a pevná ruka se totiž znovu plně projevily. Avšak nemohl říci, že je to špatně, ba naopak. Kdyby v sobě neprobudil svoje instinkty, přežil by vůbec? Sice byl sám sebou zaskočen, ale nikoliv zahanben. Bylo to poprvé, kdy se dostal do opravdového boje a přežil. Jeho nitro se sice pomalu linulo na povrch, ale jen díky tomu žil. Avšak co když to nebude mít jen pozitiva, jaké viděl? Co když následky budou daleko horší? Více však rozjímat nedokázal, pohltil jej totiž spánek.
Stella seděla na posteli a nasazovala si náušnice. Nakonec se zvedla a sedla si ke stolku, kde se začala líčit. Poté si česala svoje krátké hnědé vlasy končící v půlce krku, a dále se sledovala v zrcadle. Tuhle práci už dělala dlouho a moc dobře věděla, jak se má připravit. Jakmile skončila, došla si pro světle modré průsvitné šaty, které jí ladily s očima. Potom si oblékala další doplňky, aby byla neodolatelná a svůdná do práce. Nakonec se postavila a zkontrolovala se v zrcadle. Až pak se podívala na postel, kde ještě leželo její uvolnění před prací.
„Jak vypadám?“
„Dokonale.“ Díval se na její křivky a ty byly vskutku dokonalé. Se Stellou už párkrát strávil nějaký ten čas v posteli, a vůbec mu nevadilo, že byla o sedm let starší.
Stella se na něj mírně zašklebila. „Měl by sis dát nějaké jméno, lépe by se s tebou bavilo.“
„A před chvílí si se snad nepobavila?“
Oba dva měli úsměv na tváři. Pak se mu ale Stella zadívala na jizvu na břiše. Přišla k posteli, kde si sedla vedle něj a špičky prstů mu projížděla po jizvě. „Bolelo tě to moc?“
„Ptáte se na to všechny.“ Už to bylo deset dní, co se vrátil z kláštera, a pořád se jej na to dívky ptaly. Zadíval se Stelle do očí. „Bolelo to jinak,“ mírně zvážněl.
Stella se naklonila a dala mu pusu na jizvu, kde zůstala rtěnka.
Pousmál se, byla to snad nabídka na další kolo? Zpočátku si říkal, jak ty dívky ještě můžou myslet na sex, když ho mají v práci? Avšak dovádět na posteli z toužebného pocitu než potřebného, je vždy o něčem jiném. A u prostitutek to platí dvojnásob. Hrát všechno to divadýlko bylo zkrátka náročné a kolikrát tomu chybí zábava, kterou sex umí poskytnout. Vzal tedy Stellu za bradu a ta se pousmála. Bohužel se ozvalo klepání na dveře. Stellin stálý zákazník byl tady a přišel si pro svou lásku a utěšení, že je v posteli lepší než bohové.
„Měl bych už asi jít.“
„Škoda pro nás oba.“ Stella měla během této věty jízliví úsměv na tváři.
Po práci si šel sednout k univerzitě, aby viděl na město, měl totiž o čem přemýšlet. Uběhly již dva týdny od doby, kdy se vrátil z léčby v klášteře a pořád na tu událost musel myslet. Byl tak blízko smrti a přesto když před sebe natáhl ruce, vůbec se mu nechvěly. Byly stále pevné a připravené konat.
Podíval se na hvězdy, jak krásně zářily. Vyčistil si mysl a přemýšlel. Zvažoval i, jak nyní tráví více času s dívkami. Uvažoval o magii a o práci, ale vždy se mu myšlenky vracely ke klášteru. Zavřel oči a viděl pohledy těch mrtvých. Nijak ho to ale neděsilo, byl vůči tomu odolný. Sice měl sem tam špatný sen, ale to bylo vše. Celé to bylo divné. Když se pak vrátil a měl lekci s Marklenem, očekával zajímavý rozhovor, ale nic se nestalo. Marklen s ním o tom vůbec nemluvil kromě pár slov, jako by se nic nestalo. Jako kdyby to byla naprosto běžná událost. Ani se mu neobtěžoval říci, ať nevyhledává pomstu, že by nedopadl dobře. Jenom mu zkontroloval jizvy a probrali jeho boj. Pak pokračovali ve studiu. Očekával od svého mistra různé otázky navíc, ale nic. Vůbec neprojevil zájem či nějakou zvědavost. Vše se zkrátka vrátilo do normálních kolejí. Po tom klášteře měl spousty otázek, a Marklen mu jen přidal další bez toho, aby se zeptal. Nutilo ho to o sobě přemýšlet, hlavně o svých schopnostech, které v sobě objevil. Připadalo mu až, že od té doby, co je zpět, se už nerozvíjí správným směrem a lekce u Marklena mu už nestačí.
Otevřel oči a znovu se zadíval na hvězdy.
„Musím odejít,“ řekl potichu. Musím zjistit, kdo jsem, jestli chci dokonale vládnout magii, řekl si v duchu. Už o tom uvažoval dříve, ale až nyní byl rozhodnut. Problém ale byl, že nevěděl, na co přijde.
Druhý den odjel do kláštera za Irii. Sotva však dorazil, zjistil, že Iria mu poslala ráno vzkaz, ať co nejrychleji přijede do kláštera. Pokračoval tedy přímo za sestrou. Sotva ji ovšem uviděl, Iria ho popadla a vláčela ho sebou do hlavního sálu. Navíc mu pouze řekla, že za ním přijela návštěva. Sám ale žádnou nečekal, takže byl zvědav, o koho se jedná.
„Kdo to je?“ zeptal se Irie.
„To je docela na dlouho.“
„Musíš mi říct, ke komu jdu. Aspoň ve zkratce.“
„No dobře ve zkratce.“ Dál ho vedla chodbami. „Přijela matriarcha našeho řádu z hlavního kláštera, a chce s tebou mluvit.“
Prošli chodbami a pořád přemýšlel, o čem s ním chce mluvit. Téma mu bylo jasné, ale proč až teď? Zastavili se před dveřmi a viděl na Irii, jak je nervózní. Sestra co stála před dveřmi, mezitím vešla dovnitř oznámit, že jsou tady.
„Je to velká čest, a to i pro tebe, takže se tam hlavně chovej slušně.“
„Samozřejmě, ale měl bych jeden podstatný dotaz.“
„Říkala jsem ti, že je vše na dlouho to vysvětlit.“
„Řekni mi aspoň, jak se jmenuje nebo jak ji mám oslovovat.“
Iria se zarazila a vyděšeně se na něj podívala „Já, já vlastně nevím…“ Pak ale vyšla stejná sestra ven a dala jim znamení, ať vstoupí. Iria v ten moment ještě více znervózněla a sám byl plný očekávání z toho, co se bude dít.
Vešli dovnitř a zastavili se až před matriarchou sesterstva Věčného Slunce. Iria sklonila hlavu, tak to udělal taky. Pořád ale nevěděl, jak má dotyčnou oslovovat. Oba pak na pokyn zvedli hlavu a prohlédl si vůdkyni, především její róbu. Róby, které normálně nosily, byly podle jeho slov praktické a zároveň pohledné, ale ta od matriarchy byla i honosná. Červenozlatý základ ustupoval a byl více zlatý. Její nárameníky byly k tomu jinak pletené, a ještě se zlatým lemováním. Oproti řádovým sestrám měla matriarcha ještě velký rudý plášť přesné barvy jako nárameníky. Samotná vůdkyně sesterstva byla již stará, mohlo jí být i sedmdesát ne-li víc. Její šedivé nakrátko zastřižené vlasy a vrásky na tváři vypovídaly o tom, že již něco prožila. Více ho proto zajímaly její dvě pomocnice. Měly tváře, jak nějaké víly o kterých četl. Bylo ovšem nevhodné, aby se díval jejich směrem. Škoda.
Z boční místnosti vyšla další starší žena oblečena jako řádová, ale opět s jinými pletenými nárameníky. Odhadoval, že se jedná o zdejší Matku kláštera.
„Máš naše díky za záchranu kláštera,“ začala matriarcha.
„Má paní,“ uklonil se.
„Nejsem tvá paní.“ Postavila se z křesla a přešla k němu. Pak vzala jeho pravou ruku do svých a políbila ji. Netušil, co má dělat. Naneštěstí byla rychlejší. „Kdo vlastně jsi?“
Nevěděl, jak má odpovědět. Pravdou bylo, že sám neznal odpověď.
Usmála se na něj a pozorně se mu podívala do očí. „Možná před útokem jsi nevěděl, kdo jsi. Teď ale tvé oči mluví o něčem jiném.“
Znervózněl, musela v něm číst jako v otevřené knize. Ovšem více jej zajímalo, proč si doposud nevšímala Irii. Vzápětí se ale vše změnilo.
Matriarcha přešla k Irii a uchopila ji za bradu. Zhluboka se jí podívala do očí. „Tvá přítelkyně je důvod, proč jsi klášter zachránil. Je to tak?“
„Má sestra,“ zdůraznil „A ano je to jeden z důvodů.“ Proč ji tak nazvala, pomyslel si.
Irii bušilo srdce a byla v rozpacích. Proč si mě tak prohlíží, pomyslela si. A proč jí odporoval, vždyť ví kdo je. Ani si tím nevšimla, že z boku k ní přišla Matka zdejšího kláštera.
„Zachránil jsi spoustu členek před smrtí, o tom se nedá pochybovat, ale ne všechny.“ Matriarcha pustila Irii a šla pomalu kolem nich zezadu. „Jedna z těch, které padly, byla i pobočnice zdejší Matky, a mě na tuto funkci nenapadá žádná jiná kandidátka než Iria.“ Zastavila se před ním. „Ale stále mě zajímá, kdo doopravdy jsi?“ Pak se otočila a hodlala se vrátit do křesla.
Přemýšlel. Byla to snad náhoda, že včera došel k prozření ohledně své budoucnosti a teď se ho matriarcha řádu sesterstva ptá, kdo doopravdy je? Chtěl na tuto otázku znát odpověď, potřeboval ale jisté záruky. „Měl bych otázku.“
Matriarcha se zastavila stejně jako jeho srdce. Cítil na sobě pohledy jiných, ale nevnímal je, jen kývnutí od matriarchy, že může promluvit.
„Kdybych byl v budoucnu vážně zraněn, bylo by možné, že by mě řád Věčného Slunce uzdravil?“
Iria na něj vykulila oči. Na co se to probůh ptá?
V místnosti vládlo naprosté ticho, že slyšel dech všech v místnosti. Byl napjaty. Potřeboval, aby řekla ano, jinak celý jeho plán půjde do háje a on už se rozhodl.
„Všem duším pomáháme bez rozdílu, ale tvá otázka je příliš konkrétní. Budeš muset dávat milodar jako ostatní.“
„Děkuji.“
„Nechám vám oběma připravit koně. Bude na nich zbroj a zbraně z posledních událostí, budeš je potřebovat. Cestu sis zvolil, snad po ní půjdeš dlouho, neboť nejeden člověk se po takové cestě vydal a předčasně skončil. Nyní můžete jít,“ pokynula jim rukou.
Uklonili se a odcházeli, ale pak se zastavil a zeptal se. „Co se stalo s tím, kterého jsem chytl živého?“
Matriarcha se na něj podívala, ale otočila se zpět k oknu. Neodpověděla, ovšem ani to nečekal.
Jakmile byli za dveřmi a ty se zavřely, Iria chytla svého bratra za límec a přitlačila ke zdi.
„Zbláznil ses, takhle mluvit s matriarchou. A proč bychom tě měli uzdravovat? A o jaké cestě to mluvila? A k čemu ty věci?“ Chvíli se na sebe dívali.
„Ona neřekla, jak se jmenuje a ani jak bychom ji měli oslovovat, že?“
„Kašlu na to,“ pustila ho. „Ale po cestě mi to všechno vysvětlíš,“ vyrazila po chodbě.
To bude hodně dlouhá cesta, pomyslel si. Bohužel měl pravdu a cesta byla dlouhá a velice nepříjemná, přestože byla krátká.
Jakmile dorazili do města, Iria neřekla ani pul slova a ihned se vydali za Marklenem. Nakázala mu však, aby zůstal venku před domem. Byl zvědav, co mu mistr řekne, ještě poté co slyšel Iriin křik. Sice jí nerozuměl, ale byl za to rád. Jen tam stál a přemýšlel, jak by měl o tom všem začít, ale pak se otevřely dveře a v nich se objevila Iria. Pokynula mu hlavou, ať vstoupí, a vyrazil. Pomalu šli nahoru do Marklenovy pracovny, a celou dobu cítil sestřinu zuřivost. Měl jsem ji nechat jít před sebou, abych na ni viděl, pomyslel si. Ale tím, že je tak rozzuřená, znamená, že jí to nevyšlo, což je dobře. Ale přesto si musím dát pozor na každé slovo.
Marklen seděl v křesle a popíjel brandy. Bylo to ovšem zvláštní, nikdy neviděl svého mistra popíjet brandy. Iria mu musela dát pořádně zabrat. Bylo to ale dobře pro něj nebo pro ni? Postavil se naproti Marklena, který seděl v křesle, a Iria se opřela o zeď u dveří. Ohlédl se na sestru a ta ho málem ho probodla očima. Podíval se zpátky na mistra, který dopil sklenici a položil ji zpátky na stůl.
„Iria mi trošku naznačila tvůj záměr,“ začal Marklen a místností se ozvalo sestřino hlasité vydechnutí. „Jsi si jistý, co děláš? To co mi popsala, nebude jednoduché, a už vůbec ne bezpečné. Hlavně ale stačí jediná chyba, a už se nikdy nevrátíš. Prostě tě někde pohodí do nějaké díry, nebo tě nechají jako žrádlo vlkům.“
„Uvědomuji si rizika.“ Musel mluvit pevným hlasem.
Marklen si nalil další sklenku a doušek vypil. Díval se do sklenice a pak se podíval na něj. „Máš zbroj a zbraně?“
„Něco ano.“ Tázavě se na něj Marklen podíval. „Pár kožených zbrojí pobytých šupinami, dýky a meč. Vše mám od nedávné události z kláštera.“
„A co ta jizva na tvém těle a krev, která tě dusila. To máš z kláštera taky přece.“
Místností se rozlilo nepříjemné ticho, které musel prolomit. „Už jsem se rozhodl,“ pronesl pevně. „Nyní potřebuji váš souhlas.“ Věděl, že aby změnil studium, musí vše odsouhlasit jeho vedoucí.
Marklen se znova napil, pak ze šuplíku vytáhl peníze za jeho lekce a hodil mu je. „Zaplať si kováře, ať ti tu zbroj upraví na tělo a zítra budeme probírat lektvary a magii tak, abys přežil. Michaelova lekce odpadne.“
„Co! Ne, já to nedovolím. Zabijí ho,“ vybuchla Irie. „To už si nepamatuješ, jak ti ten meč procházel tělem, tu bolest. A to jak jsme tě tam dávaly hned dohromady. Jak jsem měla své ruce ve tvém těle, a byly celé od krve, a ty jsi tam jen tak ležel a nehýbal ses, a tvé oči byly otevřené, ale vůbec nevnímaly a…“ Padla ale na zem, jak šla k němu a oči měla plné slz. Ihned k ní přiskočil, zatímco Marklen se ani nepohnul, a vše jen se zaujetím sledoval.
Zvedl Irii skloněnou hlavu a zhluboka se jí podíval do očí.
„Slib mi aspoň to, že tě uvidím jinak než jen tělo, které sotva žije a není se schopné ani pohnout.“
„Slibuji.“ Dobře však věděl, že jí teď lže. Tento slib jí nemohl splnit. Možná v budoucnu jak už bude více zkušený, tak snad ano. Ale začátky budou těžké.
Pomohl Irii se zvednout na nohy a ta se zpříma podívala na Marklena. „A vy mi slibte, že ho naučíte vše potřebné.“
„Máš mé slovo.“
Pak se Iria otočila a odešla, ale ve dveřích se ještě naposledy zastavila. Podívala se na bratra, avšak nic neřekla, jen za sebou zavřela.
„Nyní ti doopravdy věřím, že ses rozhodl,“ pronesl Marklen. „Dáme se do práce, ale až zítra. A přijď už s upravenou zbrojí a vybavením.“
„Ano, mistře.“ Jakmile odešel, Marklen se pousmál, a až nyní si vychutnal svoji brandy.
Stál ve zbroji, kterou mu upravil kovář, a Marklen si jej dlouze prohlížel. Výstroj mu chránila celé tělo a v oblasti hrudi měl zesílení šupinami. Horní polovinu těla pak doplňovaly ramenní a předloketní chrániče. Na nohou měl kryté stehna a holeně. Po boji se ukázalo, že někteří fanatici měli zbroje pod plášti. Navíc toho bylo spousta, takže mu kovář jeho výstroj mohl upravovat a přidělávat dle potřeby. Zbytek pak kovářovi nechal, dostal díky tomu lepší cenu.
„Vidím, že kovář odvedl slušnou práci v rámci možností. Máš i holeně, což se hodí, když potřebuješ někoho nakopnout. Později ale celou zbroj vyměníš za plátovou. Nemáš ovšem helmu. Do budoucna si ji sežeň a dbej na to, aby byla s velkým výhledem a umožnila ti pít lektvary. Zároveň ti však musí dostatečně krýt tvář, na to nezapomeň.“ Marklen od něj ustoupil a nadále si ho prohlížel. „Vím sice, jaký názor zastávají čarodějové na helmy, ale věř mi, hodí se. Teď mi řekni, jak se cítíš.“
„Cítím, že jsem omezován, mistře. S plátovou ale budu ještě více.“
„Ano, proto čarodějové nenosí zbroje, jenom speciálně upravené. Čarodějové zkrátka nosí magická roucha, róby a podobnou výstroj. Pravdou ale je, že spousta z nás je příliš arogantních a mají o sobě jistý pocit nadřazenosti, proto zbroj odmítají.“ Marklen ho obešel ze všech stran. „A co se týče plátové, ta už musí byt vyrobená na tělo, ne jen taková úprava a to už je nemalá cena za výrobu.“ Postavil se před něj. „Plátová je ale nesprávné slovo. Sám potom poznáš, že tvá zbroj bude hodně specifická. Hlavně však nezapomeň, že až si budeš nechat dělat zbroj na zakázku, měj vždy volné klouby. Nejlepší kováři jsou trpaslíci, ale taky i nejdražší. Doporučil bych ti i pořádné pobité rukavice, které budou zpevněné na kloubech kovem. Když pak někoho udeříš, rozhodně to pozná. Někdy se to zkrátka hodí.“
„Ano, mistře.“
„Zbroje jsem chtěl s tebou a Michaelem probírat o dost později, ale tenhle výklad by ti měl pro začátek stačit. Později si o tom něco přečti, zdrojů je dost. Teď mi podej meč.“ Jakmile ho měl Marklen v rukou, podrobně si zbraň prohlédl. „Není špatný, ale v budoucnu si sežeň jiný, rozhodně kvalitnější. Hodláš jej nosit u pasu nebo na zádech?“
„Na zádech, mistře.“
„Myslel jsem si to. Nech si upravit pochvu, aby se ti snadno tasil.“ Meč mu vrátil.
„Ano, mistře.“
„Měj zároveň po celém těle schované dýky. Nikdy nevíš, kdy je budeš potřebovat.“
„Ano, mistře.“
„Co se týče šermu, snaž se udržovat v kondici. Tvoje primární zbraň je magie a to i včetně šermu. Avšak člověk nikdy neví, co se může stát.“
„Ano, mistře.“
„Neboj se hlavně používat lektvary, je jich velká škála a v boji ti pomůžou. Využívej i podpůrnou magii a očarované předměty. Vždy měj ale u sebe nějaké lektvary, nikdy totiž nevíš, jaká situace nastane. Nezapomeň si hlavně hlídat toxicitu krve. Smrt z předávkování není nikterak příjemná.“
„Ano, mistře.“ Zrovna o toxicitě věděl z Marklenových lekcí dost. Jeho mistr razil pravidlo, že nejlépe se učí praxí, a nedělal žádné výjimky.
„Věřím, že zrovna tobě nemusím připomínat pravidelnou stravu. Vždy měj v těle dost energie, ale hlavně se to nesnaž kompenzovat lektvary.“
Po zbytek dne mu Marklen dával další rady ohledně boje a probíral s ním magii, dokud nenastal večer. Marklen pak seděl ve svém křesle a pozoroval svého studenta.
„Vybral sis těžkou cestu, která je náročná na psychiku. Budeš se muset naučit uklidňovat a relaxovat. Najdi si i drobnosti, které ti pomůžou. Můžeš samozřejmě zkoušet ženy a jejich náruč, ale buď s nimi raději opatrný, jsou nevyzpytatelné. Jsou ale i jiné možnosti, jako alkohol či drogy. Ovšem to muže být ve výsledku horší než smrt. Čeká tě toho spousta. Dej si pozor, ať tě psychika nezlomí víc než samotný boj.“ Marklen si dopřál doušek brandy. „Víc už ti neporadím. Snad jen nenech se zabít při první práci, nebo celkově. Tvá sestra je v některých ohledech docela impulzivní, a mně se tenhle dům líbí.“
„Ano, mistře.“ Pobavilo ho to, nechtěl totiž znova vidět Irii rozzuřenou, ale to nikdo.
„Proč tuhle práci?“ Vytasil na něj Marklen zpříma a díval se svému studentovi do tváře, kde uviděl nechápavý pohled. „Proč chceš z ničeho nic změnit svůj dosavadní život?“
„Po událostech v klášteře jsem si uvědomil, že je potřeba abych více rozvinul své schopnosti.“ A chci zjistit, kdo jsem, dodal si v duchu.
„Chápu tě. Jeď do Trojzubce, tam by něco mohlo být. A vyber i vesnice okolo. Je to sice výprava se na tři týdny, ale měla by se ti vyplatit.“
„Děkuji, mistře.“
„Nenaučil jsem tě zatím vše, ale umíš dost, aby ses o sebe postaral a rozvíjel se. Mé rady ti pomůžou, ale nech plně rozvinout svůj instinkt, protože to je tvoje nejsilnější zbraň. Pochopíš, až budeš tam venku. Jinak to nejde.“
„Ano, mistře.“
Marklen se zvedl z křesla a přešel ke svému studentovi. V rukou se mu objevila hůl, jejíž horní část tvořila jednoduchá nástavba z dřeva, která vypadala jako ulita šneka. Celá hůl byla z tmavého dřeva a bylo na ní poznat, že to nebyla žádná drahá práce.
„Osobní učitelé mívají různé tradice, když studenti pomalu končí.“ Dále si u toho Marklen prohlížel hůl. „Sice je to trochu předčasné, ale to se uvidí až časem. Když přišel zlom v mém studiu, tak mi můj mistr dal hůl. Byla levná, jako je tahle. Něco však měla symbolizovat, ale nikdy neřekl co. Chtěl, abych na to přišel sám.“
„A přišel jste na to, mistře?“ Bylo to mírně drzé, ale zajímalo ho to.
„Řekl bych, že ano. Nyní je načase, abys rovněž nalezl odpověď.“ Podal mu ji. „Má v sobě přivolávací kouzlo. Když na ní pomyslíš, zhmotní se ti v ruce. Teď se řízni do ruky a spoj se s ní. Stačí jen par kapek krve.“
Jakmile se spojil s holí, vyzkoušel její vlastnost a fungovala. Magické hole byly mocné zbraně, do kterých se dají vložit kouzla. Stačilo pak jen, aby majitel na ně pomyslel a kouzlo již bylo připraveno k použití. Čím dražší a kvalitnější dřevo, tím byly hole lepší. Samozřejmě musela být i velká úroveň magie očarování, jinak bylo kvalitní dřevo zbytečné. Zároveň však mnozí čarodějové tvrdili, že spojení s magickou holí skrz krev, je první krok k propadnutí krvavé magií. Proto někteří čarodějové odmítali tento postup a raději volili jinou zbraň či se vůbec s holí nespojovali. Neexistovalo však lepšího spojení než s pomocí krve, a hůl k vládcům magie vždy patřila. Univerzity tak proto přehlížejí tyto námitky nebo je úplně ignorují.
„Řeknu ti ještě to, co mi řekl můj mistr. Magie není dar, ale prokletí.“
Když od Marklena odcházel, přemýšlel nad tím, co mu řekl. Pak šel za Qeen a řekl jí, co potřebovala slyšet. Byl překvapen, jak to vzala a dokonce mu to schvalovala. Navíc mu nechala ten kout, kde měl věci a kde se mohl vrátit. Normálně by to neudělala, ale dost nevěstinci pomohl. Hned poté jak odešel, venku narazil na Michaela. Ten odjel ještě před událostmi v klášteře mimo město a zatím se od té doby neviděli. Věděl, že si s ním bude muset promluvit a domluvili si tedy schůzku na jejich místě.
Marklen stál u okna a pozoroval svého studenta, jak odchází. Na tváři se mu však vyrojil malý úsměv. Konečně ty roky vnucování pocitu a magie měly úspěch. Konečně se věci daly do pohybu tak, jak chtěl a nikdo ho z toho nemohl podezřívat. Sice bylo vše předčasné, a jeho student ještě nebyl plně připraven na tuto cestu, ale to nevadilo. Doučí ho zkušenosti a ty se nedají ničím nahradit. Ten útok na sesterstvo byl prostě dokonalý. Jeho bezejmenný student konečně ochutná boj v praxi, jak nejlépe může. Samozřejmě zde byla velká možnost úmrtí, ale s tím vždy počítal už i u předešlého studenta. Michael má tu smůlu, že má za otce Remaira, ovšem taky si užije své, o tom nepochyboval. I do něj totiž vložil určitý vliv a časem se jistě v Michaelovi projeví. Jinak to nešlo. Marklen se pak přesunul a nalil si svoji oblíbenou brandy. Konečně se totiž jeho student doopravdy začne učit na mága pomocí čtyř základních faktorů, bojem, magii, krví a smrtí. Ovšem nejdůležitější a nejzásadnější ze všech čtyř faktorů byl jen jeden, smrt.
„Člověk na chvíli zmizí a po návratu se nestačí divit.“ Michael se napil a podal láhev příteli. Seděli na svém oblíbeném místě a pozorovali noční oblohu. „Bylo to moc zlý v tom klášteře?“
„Nebudu ti lhát, jsem rád za Marklenův zvláštní výcvik.“ A svůj dar, řekl si v duchu. „Co o tom všechno víš?“ Byl zvědav, ale nedal to najevo.
„Seděli jsme s otcem na obědě, když najednou přišel poslíček, že se něco stalo v klášteře sesterstva u Arghamu. Otec mu odpověděl, proč to zatím neřeší univerzita, a nepočkají, až se vrátí. Jenže poslíček na to, že byl do toho zapleten jeden ze studentů magie. V tu chvíli jsem si z nějakého záhadného důvodu vzpomněl na tebe. Další den se otec vydal zpět do Arghamu, a těsně před odjezdem jsme se dozvěděli, že se opravdu jedná o tebe. Já tam ovšem musel zůstat a dokončit otcovy záležitosti.“
„Co na to tvůj táta?“ Už před tím ho Michaelův otec neměl moc rád, co asi teďka.
„Nebyl nadšený. Přicestoval pomocí portálu a ihned potom rozjel vyšetřování. Nijak nečekali, až se probudíš.“ Michael se pak zasmál. „Nebo zda to přežiješ.“
Nikdo mu o vyšetřování nic neřekl, dokonce ani Marklen. „Jaký byl verdikt?“
„Proč si myslíš, že ho znám?“
Zadíval se na Michaela ve smyslu, zda si z něj dělá srandu.
„Jo řekl jsem blbost. Verdikt zněl, že jsi udělal správnou věc, a tudíž to nebude mít žádné následky.“
Bude to mít následky, jen se projeví až časem. „Jsem zvědav, co bude tvůj otec říkat, až se dozví, že odjedu.“
„Budu k tobě upřímný, já taky.“ Oba se pousmáli a pak se napili.
Bylo ticho, než Michael znova promluvil. „Jak to, že vůbec zaútočili na sesterstvo, vždyť je pod ochranou všech království. Dokonce i císařství ho respektuje. Sice u nich není povolené, ale respektuje ho.“
„Zapomněl jsi, že jsou i pod ochranou paladinů.“
„A přesto došlo k útoku,“ dodal Michael.
Znovu se napil z láhve a podíval se na hvězdy. Vůbec by se nedivil, kdyby tu noc došlo k více útokům. Otázka ale zní, proč se o tom mlčí, a proč to paladínové vůbec dopustili. Určitě museli vědět, že se něco chystá. Nelíbilo se mu, do čeho se připletl, ale nikdy by neváhal, když se jednalo o jeho sestru. Znova se radši napil.
Bylo docela dlouhé nepříjemné ticho, než Michael nahodil další téma.
„Víš, vždy jsem přemýšlel o našem výcviku. Na co nás Marklen doopravdy připravuje? Co je cílem našeho výcviku?“
„Na to odpověď neznám, Michaeli.“
„Možná to tak Marklen plánoval, abychom jednou odjedli a začali nabírat zkušenosti jinak.“ Chvíli nastalo ticho, neměli jak pokračovat dále. Nevěděli o co Marklenovi jde, měli jen domněnky. „Pamatuješ, jak nás přiotrávil?“
„Na to se nedá zapomenout.“
„Přišli jsme k němu, dal nám vypít čaj a oba dva jsme se vzápětí pozvraceli. Měli jsme šílené křeče v žaludku a on po nás chtěl, ať čarujeme silná kouzla. A když se nám nedařili, tak nás trestal. Dává to smysl, simuloval nám špatné podmínky jako v boji, a my museli jednat, jinak bychom zemřeli.“
„Zajímavější bylo, jak nás odvedl do lesa a pak nás zdrogoval,“ napil se a pokračoval. „Mělo nám dojít, proč okolo vyvolal bariéru. Jen bohové vědí, co všechno bychom jinak zničili.“ Na ten den nikdy nezapomene.
„Jo to taky stálo za to,“ Michael se rovněž napil. „Co jsi tehda měl za halucinace, já viděl draky. Metal jsem proti nim vše co mě napadlo, ale bez jakéhokoliv účinku.“
„Já nemrtvé v čele s Rytíři Smrti a vzadu za nimi stáli lichové.“ Jako by to znova viděl. Marklen je odvedl do lesa a vůbec neměli tušení, co se bude dít. Pak jim dal vypít čaje, během čehož Marklen začal čarovat, a vzápětí pocítili jejich účinek. Na nic nebyl čas a ihned museli jednat. Všude kolem něj se zjevovali nepřátelé, ale i když věděl, že je to jen iluze a halucinace, tak tomu uvěřil. Bylo to neuvěřitelně živé. Snažil se bojovat, jak nejlépe dokázal, ale bylo to marné. Sám na své nepřátelé nestačil, a neustále jen cítil rány do svého těla. Celé jak to znenadání začalo, tak to i skončilo. Pamatoval si, jak se probral a Marklen byl nad ním a snažil se ho uklidnit. Připadalo mu, že se tehda mistr usmívá.
„Taky dobrý. Celé to všechno ale dává smysl. Stejně mám však z některých dnů silné okno. Vůbec ani nevím, co jsem ten den dělal, ale byl jsem unaven.“
„Kdo ví, co všechno bylo v těch jeho čajích, vždy byly silné a aromatické. Nebo ty jeho meditace, to taky stojí za to.“
Pak ještě seděli a bavili se o cestě a o Marklenovi. Jejich mistr byl silným tématem dnešní noci. Každá Marklenova zvláštní lekce byla totiž jiná, unikátní v každém detailu a vždy je posunovala kupředu jiným způsobem. Vždy to ale byly jen lekce, a až událost v klášteře ho doopravdy posunula vpřed.
Nakonec se oba dva zvedli a rozhodli se rozejít. Michael ale z ničeho nic promluvil.
„Proč vlastně nemáš jméno?“
Zastavil se a otočil se na Michaela. Jeho otázka jej překvapila, ale jednou na ni muselo dojít. Přesto neodpověděl, jen se pousmál.
Následovalo pak ticho, při kterém se Michael taky pousmál a pokýval hlavou. „Hodně štěstí, příteli.“
Kývnul na Michaela a odešel, ale v hlavě mu stále rezonovala jeho otázka. Jednou mu na ni asi odpoví, ale dnes si své tajemství ponechá.
Druhý den ráno seděl na koni, kterého měl od sesterstva a díval se na Arghamské brány. Argham bylo velké krásné město a přemýšlel, kdy ho zase uvidí a jestli vůbec. Uvědomoval si, jaké nebezpečí ho čeká mimo zdi města, přestože sám zde zažil mnohé. Teď bude ovšem všechno jiné. Přichází další změna v jeho životě, stejně jako noc, kdy v sobě probudil magii. A stejně tak útok na klášter. Tato poslední změna jej stála málem život. Každá jeho změna jej stala málem život, a teď tu byla další. Všechno kolem něj se měnilo a vždy v tom byla magie, jeho síla. Ale byly to změny k lepšímu, o tom nepochyboval, a teď se vydává ven přímo za ní. Pomalu až nechápal slova Marklenova mistra o magii a neustále mu rezonovala v uších. Tady před bránami ale na ně nepřijde, musí dále. A bylo jedno, jak velké nebezpečí jej čeká. Jestli se má odhalit, musí pryč, objevovat. Ostatně na tom taky stála magie v jeho životě, o změně. Že by na tom snad spočívala její kletba?
Konec šesté kapitoly