Kapitola pátá – Setkání dobra a zla
Kus ledu letící vzduchem zasáhla ohnivá střela a rozbila ho na malé kousíčky. Michael na svého přítele kývnul a nyní byl na řadě on. Po chvilce byl ve vzduchu další kus ledu a nyní ho zničil Michael pomocí magie.
„Měl bys mířit trochu více před cíl, Michaeli.“
„Měli bychom méně pít, když děláme podobné věci.“ Oba se zasmáli a pořádně se napili vína. Už delší dobu chodili za město a trénovali magii v praxi bez Marklena. Navíc od Michaelových narozenin už uplynula dlouhá doba a vše se uklidnilo. Zpočátku bylo cítit napětí, ale postupem času zmizelo. Oba celou událost přičítali velkému množství alkoholu a už se o tom nebavili.
„Budu už muset jít, Michaeli. Za chvíli bude tma a já nechci přijít pozdě do práce.“
„Stejně nechápu, jak můžeš pracovat v nevěstinci, a ještě k tomu tak vyhlášeném jako je Korzet. Já bych nevěděl, se kterou si to mám rozdat nejdřív. Tolik krásných ženských na jednom místě. Musíš ho mít neustále tvrdýho jako ocel.“
Pousmál se. „Z počátku ano. A to si ani nedokážeš představit, co všechno jsem tam viděl.“ Oba dva se zasmáli. „Pak si ale zvykneš.“ Byl překvapen tímto rozhovorem, Michael se nikdy o tom nebavil, a to už tam pracoval přes dva roky.
„Já bych si nezvyk,“ opět se zasmáli. „Jaké to vůbec je, mít děvku vysoké úrovně.“
„To mi spíš pověz ty, Michaeli.“
„Počkej, nechceš mi doufám říct, že…“
„Jistě že ne,“ přerušil Michaela.
„Já o tobě nepochyboval, příteli,“ řekl Michael s jízlivým úsměvem na tváři. „Jak to vůbec probíhá? Děláš jim služebníka nebo dostáváš slevu?“
Ani na sekundu neváhal, zda mu to řekne. Qeen a dívkám by se to jistě nelíbilo. „Mají to dobře vymyšlené, to mi věř.“
„Věřím ti, příteli.“
„Zítra na lekci. Měj se, Michaeli,“ chtěl odejít do práce.
„Bohužel ne, zítra odjíždím s otcem pryč.“
„Dobře, tak si to užij.“
„Jedu tam s otcem. Opravdu si myslíš, že si to užiju?“
Seděl v poledne u kašny a byl nervózní. Dnes totiž neměl plánovanou lekci, neboť přišel dopis, na který tak čekal. Bylo to tady, ale nevěděl, jestli je připraven.
„Doufám, že není pravda to, co mi řekl Marklen,“ sedla si vedle něho Iria.
„Taky tě rád vidím, sestro, a ano je to pravda. Pracuji v nevěstinci jako vyhazovač. Jinak mě těší, že jsi šla dříve za Marklenem než za mnou.“
Pousmáli se však na sebe a dlouze se objali, dokud si ho Iria nedala od těla. Dobře si ho prohlédla a zadívala se mu do očí. „Neviděla jsem tě přes šest let,“ povzdychla si „Musela jsem se nejdříve připravit na to, co s tebou udělal. Změnil ses.“
„A podle tebe k lepšímu nebo horšímu?“ Taky se změnila, pomyslel si. Vyrostla z ní krásná mladá žena. Měla kaštanové vlasy a nosila je stáhnuté do jednoho zapleteného copu na zádech. Na sobě měla sesterské roucho, které mělo zlatočervený základ. Na ramenou nosila pletené nárameníky, které označovaly její postavení v sesterstvu. Iria nosila červené pletené nárameníky, jež se spojovaly uprostřed na prsou, kde byl znak sesterstva. Znak tvořily dvě zlaté ruce, které měly lokty u sebe s dlaněmi a prsty vzhůru. Ruce u zápěstí byly stažené stužkou a celé to připomínalo široký kalich. Nad dlaněmi se pak nacházelo slunce, jež vysílalo paprsky života. Aby roucho nijak nezavázelo, měla ho v pase stáhnuté hnědým opaskem s přezkou, na niž bylo zobrazeno slunce. Boty měla pevné na cestování.
Rozesmála se. „Myslela jsem vzhledově. Vyrostl jsi a nabral svaly. Své tmavě hnědé vlasy, ale stále nosíš nakrátko jako tehda. Ovšem ano, i když se na tebe dívám jen chvíli, vidím, že jsi jiný. Magie tě změnila, ale jak to ukáže až čas,“ zvážněla. Byl jiný, navíc vypadal o dost starší, než kolik mu doopravdy bylo. Vybavila si hned Marklena a jaký bude asi on. Hlavně ale vůbec nevypadal na studenta magie, ti nosili roucha a byli vždy upraveni, jak jim přikazoval kodex.
„Filozofie?“
Rozesmála se znova. „Ani nevím, učíme se toho spoustu. Ale ty bys na tom měl být lépe, co se týče vědomostí.“
Usmál se. „Vzpomeň si, kde žiji a hned budeš vědět, co mě Marklen učí.“ Vzal její ruce do svých a zvážněl. „Je to pořád stejné, ale díky tomu co mě učí, se mám lépe, než jsem si mohl přát,“ odmlčel se. „Pojď, musíme si promluvit. Jistě máš toho hodně, na co se chceš zeptat a co mi chceš říct.“
„Ale do nevěstince nepůjdeme.“
„Není to tam jen o sexu, ale i o dobré společnosti a zábavě,“ pak zapřemýšlel. „Radši ale půjdeme do zadních částí.“ Oba se zvedli a šli.
Jak seděli u stolu a popíjeli víno, zmínila se párkrát Iria, že sedí v nevěstinci. Vždy jí ovšem odpověděl, že je to místo, kde se člověk dobře baví, ať už se jedná o jakoukoliv zábavu. Povídali si spolu o všem, místy vesele, jindy vážně. Hlavně ale mluvili o sobě a o době, kdy se museli rozloučit. Později si k nim přisedla Qeen, z čehož nebyl nadšený, ale ukázalo se, že to bylo jen dobře. I když zde byl teprve něco přes dva roky, připadalo mu, že Korzet byla jeho nová rodina. Cítil se tady mezi svými dobře, skoro jako by to byl jeho domov.
„Ale já stejně nechápu, jak jsi mohl dostat práci tady. Vždyť přece musíš být hora svalů, aby se tě zákazník poslechl,“ řekla Iria.
„V tom máš pravdu, děvenko,“ odpověděla Qeen dřív než on. „Ale je v něm něco víc,“ šťouchla do něj. „Ano taky jsem mu nevěřila, ale nějak mě přesvědčil, že je na tu práci ten pravý,“ ušklíbla se na něj.
„I zákazníci, kteří se zde nechovali slušně, byli z počátku toho názoru, že pro ně nejsem výzva. Ale já je vždy elegantně přesvědčil o jiném názoru,“ dodal.
„Ha, elegantně přesvědčil,“ rozesmála se Qeen. „Tak či onak nám tady udělal pověst a od té doby máme větší klid, a zároveň i bohatší klientelu.“
Později sestře ukázal, kde přespává. Bylo to sice v nevěstinci, ale lepší než na ulici, pomyslela si Iria. Byl to kout ve skladišti, místa nic moc, ale útulný. Všude měl jen skripta a knihy.
Jakmile se blížil večer, vyrazili ještě za paprsků slunce ke klášteru za městem. Cesta k němu nebyla dlouhá, avšak noční cesta lesem nemusela být bezpečná. Zároveň hodlal dohlédnout na sestru po cestě do kláštera. Věděl, že představitelky sesterstva jsou nedotknutelné, ale vždy se najdou šílenci, kteří chtějí zbytečně přijít o život. Zákon byl v tomto neúprosný, napadení členky řádu znamenalo smrt.
Po cestě si spolu povídali a procházka nočním lesem jim připomněla staré časy nočního Arghamu. Ke klášteru, kde se Iria musela hlásit, se dostali až hluboko v noci. Ležel na úpatí skal a vedla k němu jediná cesta. Nebyl nikterak velký, ovšem jeho kapacity byly vystavěné pro větší množství sester, než kolik se jich zde nacházelo. Klášter byl momentálně více než poloprázdný, ale i tak plnil svoji funkci sesterstva.
Samotné sesterstvo Věčného Slunce bylo založeno během druhé války s pralidmi, kdy na tento svět přišla jejich bohyně. Od té doby léčí všechny bez rozdílu ve jménu své vyvolené. Hlavní klášter se nacházel u Asderského jezera, tam se vozily všechny nové učeňky. Sesterstvo bylo respektováno všemi královstvími a nikdo je nesměl napadnout. Jejich kláštery byly neutrální půdou a nespadaly pod žádného vladaře, stejně jako pevnosti paladinů a univerzity čarodějů.
Bylo již pozdě v noci, když ji přivedl. Iria se pak pro něj snažila zajistit spaní, avšak zdejší matka byla opačného názoru. Klášter sice byl prázdnější, ale ani jej nechtěli pustit dovnitř. Hrál zde trochu i fakt, že byl muž, což v očích zdejší matky nemohlo znamenat nic dobrého, když měla pod střechou jen samé mladé ženy. Iria však nedovolila, aby se v noci vracel přes les sám, proto mu zařídila alespoň spaní ve stájích.
Spal na slámě a bylo již nad ránem, když ho vzbudily zvuky z okolí. Zpočátku si myslel, že to byli koně, ale ti byli klidní. Chtělo se mu však močit, tak šel ven. Při zpáteční cestě ale uviděl postavu mířící do stájí. Dotyčný se mu ovšem nezdál. Měl na sobě černé roucho se zlatým přehozem přes pravé rameno, a v samotném rouchu stříbrné vyšíváni, které se v něm ztrácelo. Pokračoval do stájí, a jakmile ho muž spatřil, vrhl se na něj s mečem. Neváhal a tlakovou vlnou člověka povalil na zem, kde upadl do bezvědomí. Nechtěl toho člověka zabít, co když to byl jen posel a spletl si ho s lupičem. Pak ale muži na krku našel vypálený symbol. Dvě ruce, jež se dotýkaly ukazováčky a palci a uprostřed měly slunce.
„A kurva,“ řekl potichu. Tohle byl symbol řádu Černého Měsíce, který nesnášel sesterstvo Věčného Slunce. Sice nevěděl, jaká zášť onen řád pohání, ale to teď bylo jedno, neboť tohle byl útok a musel najít Irii. Sebral fanatikovy opasek se zbraněmi a ten začal přicházet k sobě. Musel jej svázat, a to pořádně. Byl ovšem důklady a hlavně muži svázal ruce k nohám, aby neutekl. Nakonec mu vzal meč a běžel k bráně.
Jakmile byl u brány, našel u ní třináct koní, čtrnáct bylo jejích číslo. Jeden musel být průzkumník a nechal koně jinde, aby nezpůsobil rámus. Proběhnul bránou a viděl, že se rozdělili.
„No dobra, tak vás budu chytat postupně,“ řekl si potichu. Vůbec nepřemýšlel, že by konal jinak. Sice ho napadlo, že se asi sesterstvu nebude líbit, že na jejich posvátné půdě bude prolita krev, ale tihle blázni byli šílení fanatici. Kdysi jeden takový přišel do nevěstince a tvrdil, že se zde konají nekale skutky. Navíc aby potvrdil svá slova, tak si přímo uvnitř prořízl hrdlo. Tu noc se tatáž scéna odehrála ve všech nevěstincích ve městě.
Vůbec klášter neznal, ale věděl, že musí jít za zvukem. Netrvalo ovšem dlouho a uslyšel první křik. Rychle se rozeběhnul po chodbě ale žádné další zvuky, které by jej navedly, už nepřicházely. Nahlížel proto do každé chodby, aby se chytil jakékoliv stopy. Bohužel jednu našel a vstoupil do chodby, přičemž uprostřed leželo tělo kněžky. Zastavil se nad ní a strnul. Kněžka měla rozbodané břicho a její mrtvé oči se dívaly do stropu. Najednou jej napadlo, co kdyby to byla Irie. Pevněji sevřel meč a jeho mysl se vyčistila. Jestli do teď měl nějaké pochyby, jak bude konat, byly rázem pryč. Jeho očím ovšem neunikly kapky krve ukazující směr, kam vrah odešel. Rozešel se po stopách a jeho krok byl pevný a odhodlaný. Z jednoho pokoje uslyšel křik a přidal do kroku. Když tam dorazil, uviděl muže, jak se snaží znásilnit kněžku. Pořád dokola jen opakoval, nech se děvče, já chci jen tvé tělo očistit a zplodit vněm budoucnost našeho řádu. Došel k němu a nezaváhal, probodl fanatika mečem zezadu, až čepel vyšla hrudníkem. Vytáhnul pak z muže meč a ten se svalil z postele v bolestné agónii. Vůbec ale nekřičel, jen se na něj zděšeně díval. Po chvilce se tělo fanatika přestalo hýbat ve vlastní kaluži krve.
Díval se do očí mrtvého muže a pak na kněžku. Byla od krve a vyděšená, ale jinak v pořádku. Působila však, že nevěděla, z čeho má mít větší strach, zda z mrtvého fanatika nebo z něj. Nic vhodného čím by ji ovšem uklidnil, jej nenapadlo, a proto raději odešel zpátky na chodbu. Tam se podíval na své ruce, byly pevné a vůbec se netřásly. Jen se mu lehce nadzvedl žaludek, ale to bylo vše. Vůbec nezaváhal a ani onoho muže nelitoval, ba naopak, měl v sobě ještě uspokojivý pocit. Dokonce mu bylo přirozené vzít tomu muži život. Jednou už toto zažil, když zachránil Luisu. Teď ale neměl čas cokoliv řešit, bylo zde totiž ještě dvanáct cílů, o které se musel postarat.
Procházel chodbou a nahlížel do pokojů. Spousta z nich byla prázdná a zničená. Došel k dalšímu pokoji, ale už bylo pozdě. Když vstoupil dovnitř, fanatik už ležel na kněžce a ona se vzdala a jen brečela. Jak to viděl, chytl toho šílence za ramena a strhnul jej z kněžky. Nedovolil se muži ani pohnout a hned mu zarazil meč hluboko do břicha. Díval se mu pak do očí, a viděl v nich z počátku nepochopení, pak nenávist a nakonec strach. Fanatik uchopil meč v ráně a snažil se stále bránit, avšak pomalu a jistě umíral. Poté se už jeho oči nehýbaly a dívaly se do prázdna. Sledoval, jak fanatikovi vyprchává poslední jiskřička z očí, a opět v sobě neměl jediný pocit lítosti, jen spravedlnost. Vytáhnul z něj meč a zkontroloval kněžku, ta si ale jen přitáhla nohy ke hrudi a brečela. Chtěl jí pomoct, ale nevěděl jak, a měl před sebou ještě hodně práce. Řekl jí jen tedy, aby zkusila být potichu a odešel.
Postupoval po chodbě s mečem v pravé ruce a v duchu si řekl, tři mám, jedenáct zbývá. Najednou se však naproti němu zjevil jeden z členu. Než ale zvedl proti fanatikovi levou ruku a vyvolal magickou střelu, stihl onen muž zařvat. Střela jej pak zasáhla přímo do srdce, ovšem poplach byl na spadnutí. Použil jedno z nejjednodušších a nejrychlejších kouzel, přesto to nestačilo. Srdce mu bušilo, ten křik znamenal poplach, který vůbec nepotřeboval. Rozhlížel se na všechny strany a vyhlížel přicházející nepřátele. Nic se ale nedělo, všude vládl klid. Vůbec nechtěl věřit, že by jej nikdo neslyšel, ale vypadalo to tak. Pořádně si oddychl a pokračoval dále.
Blížil se k dalšímu rohu a zpomalil, něco se mu nezdálo. Najednou přes okenice zafoukal vítr a převrátil stojan se svíčkami. Svíčky ozářily postavy stojící za rohem a uviděl jejich stíny s připravenými meči. V poslední chvíli se tak sklonil před úderem, neboť jeho nepřátelům došlo, že jsou prozrazeni a zaútočili. Jeden útočník vylezl zpoza rohu, ale očekával jej a rychle ho povalil tlakovou vlnou. Bohužel soupeři byli dva a ten druhý ho napadl. Bránil se jeho útokům mečem a pomalu ustupoval dozadu. Moc dobře si uvědomoval, že byla blbost, aby se vůbec s někým pouštěl do kontaktního boje. A hlavně, když dotyčný bude mít zanedlouho posilu, až se jeho kolega zvedne ze země. Bránil se muži do doby, než nastala pravá chvíle. Fanatik na něj zaútočil shora, nechal však jeho úder sjet po meči dolů a upustil ho. Chytl si zbraň pomocí magie a posunul ji dopředu. Meč bleskově přesunul dostatečně blízko mužovy ruky, a když potom meč tahal nahoru, pořezal mu ruku na vnitřní straně. Meč ale vytáhl jen na výšku jeho hlavy a pak s ním bodl směrem dolů. Zbraň vešla do těla fanatika nad pásem a pokračovala dolů, dokud nenarazila na pánevní kost. Jeho nepřítel měl náhle ve tváří nepopsatelný výraz bolesti, a už nebyl schopen pohybu, jen toho směřujícího k podlaze. Ihned se pak hodlal věnovat dalšímu protivníkovi, ale ten ho předběhl. Druhý fanatik byl již u něj s napřaženým mečem, a hodlal jej v pase přetnout na půl. Neměl šanci přivolat si meč zpátky, či stihnout jiné útočné kouzlo. Měl ale před sebou natažené ruce. Vytočil se směrem k protivníkovi a rychle začal vytvářet štít. Marklen je vždy učil, aby tohle kouzlo uměli vyčarovat za všech okolností, nyní se to vyplatilo. Stihl vyvolat štít jen o velikosti tří dlaní, ale to stačilo. Fanatik byl však v běhu a neměl pevné postavení. Jakmile meč narazil do štítu, ten se zastavil, ovšem mužovo tělo nikoliv. Oba se v následující chvíli srazili a narazili do zdi, po které se svezli dolů. Ani jeden neváhal a skočili po sobě. Naskočil však na fanatika špatně, a ten ho jednou nohou dobře nakopl a díky tomu spadl stranou. Jeho protivník nebyl hlupák a moc dobře si uvědomoval, že stojí proti někomu, kdo používá magii. Útočník tak nešel pro meč, ale vytasil velkou dýku, se kterou vše hodlal skoncovat. Ležel na zádech, a co nejrychleji se chtěl postavit, nestihl to. Fanatik ho napadl s velkou dýkou v ruce a musel se bránit. Stihl se ale zapřít, a když na něj muž naskočil, chytl ho za ruce a povalil ho na zem. Ležel na fanatikovi a držel mu obě ruce, na čemž v jedné byla dýka. Bohužel byl ale muž silnější a i když měl lepší pozici, dýka se pomalu natáčela jeho směrem. Uvědomil si, že bude jen otázka času, než jej dýka probodne. Soustředil se tedy a začal na rukou vyvolávat žár. Muž zařval bolesti, ale dýku stále nechtěl pustit. Dýka už byla nebezpečně blízko jeho hrdla, když roucho najednou vzplálo. Ihned se od sebe oddělili, přičemž fanatik pustil dýku a chtěl uhasit hořící rukávy. Věděl, že lepší příležitost už mít nebude. Přivolal si meč a poté s ním nepřítele probodl. Meč nechal fanatikovy v těle a opřel se o zeď, po které se svezl na zem. Díval se na umírající tělo před sebou a ani se nehnul. Až potom si však uvědomil, že druhý nepřítel ještě dýchá ve vlastním jezeru krve. Zvedl se a šel pomalu k němu. Něco mu druhý fanatik zamumlal, ale on to nevnímal. Jen si pomocí magie přivolal meč a pak mu přes levý bok probodl obě plíce společně se srdcem.
Vytáhl meč z těla a odešel stranou. Při každém kroku se mu však podrážka lepila na podlahu od krve. Zastavil se a podíval se, co za sebou zanechal. Meč najednou stiskl pevně v ruce, až mu zbělaly klouby. Nyní poznal pravou skutečnou surovou smrt v té nejčistší kráse. Díval se na těla a hlavou mu ihned proběhlo spoustu myšlenek. Ta nejvýraznější ale byla, jak málo stačilo a byl na jejich místě. Srdce se mu rázem rozbušilo tak silně, div mu nevyskočilo z hrudi. Zvedl však jen ruce, byly pevné. Neměly ani jediný náznak toho, že by jej neuposlechly. Stále ještě byly dokonce cítit spáleným masem, ale i tak byly pevné. Děsilo ho to. Děsilo ho, čím vlastně je. Nakonec se opět podíval na těla fanatiků. „Ještě osm,“ otočil se a šel.
Pokračoval dál, když z místnosti vedle něj vyšel další z nepřátel, který si natahoval kalhoty. Byl příliš blízko, takže jen napřáhl meč a sekl. Fanatik proti němu pozvedl ruce na krytí, ale jen o obě přišel u loktu. Z končetin stříkala krev, a když se muž podíval na své pahýly, ve tváři se mu zjevila čirá hrůza. Fanatik náhle zakřičel a jeho křik se ozýval chodbami kláštera. Začal pak s pahýly máchat a zašpinil obě zdi, ale to bylo poslední, co udělal. Další ránu totiž dostal do břicha a hned padl na kolena. Fanatik k němu vzhlédl s nechápavým výrazem ve tváři. „Nerozumím tomu,“ řekl. Ale pak jen padl na břicho a kolem něj se tvořilo rudé jezero.
Chvíli nad fanatikem stál a díval se na jeho tělo. Z jeho pohledu vyčetl, že on opravdu věřil, že zde koná něco ušlechtilého. Stále nemohl uvěřit tomu, jakou zvrácenou víru musel mít v srdci. Nakonec překročil tělo a postupoval dál. Přes okno však spatřil, že se něco děje na nádvoří.
Sešel po prvním možném schodišti dolu na nádvoří a tam uviděl tři ženy, jak poutaly sestry k vozu. Na jejich tvářích poznal, že se něco zvrtlo. Jakmile ho fanatičky spatřily, začaly ihned tasit zbraně. Jedna to ale ani nestihla a padla na zem s dírou v hrudi po magii. Potom co viděl, neváhal a připravoval další střelu. Zbývající se na něj rozběhly, ale druha po pár krocích rovněž padla na zem. Třetí žena vše viděla a měla slzy v očích, ale nezaváhala a blížila se k němu. Uchopil meč a vyrazil naproti ní. Poznal na ní nejistotu a strach, ale hlavně její držení meče nad hlavou mu nahrávalo. V pravou chvíli jí pak srazil meč stranou a sekl svým. Fanatičku doslova rozpáral a po jeho úderu se přetočila stranou. Postavil se nad ní a připravil si meč. Stále žila a hodlal jí dát ránu z milosti, ať se netrápí. Podívala se na něj a pohnula svými krvavými ústy. Vypadalo to, jako kdyby řekla, prosím, ať ji nezabíjí. Litoval toho, že se jí podíval do tváře a poté jí zarazil meč hluboko do srdce. Na okamžik se na ni ještě podíval. Zvedl ale hlavu a v duchu si řekl, že zbývali už jen čtyři.
Rychle uvolnil sestry od vozu a na tvářích jim našel obrovskou úlevu, protože tam kam by je odvedli, čekala smrt, ne-li něco horšího. Pak ale na něj někdo zavolal z okna, čekáme tě v hlavním sálu, a zmizel.
Hlavní sál, bude to past, řekl si v hlavě. Přesto vyrazil a kněžky ho navedly.
Jakmile dorazil do hlavního sálu, uviděl tam zbývající čtyři nepřátelé. Tři drželi klečícím kněžkám meče u hrdla a ještě aby to nestačilo, jednou z nich byla Irie. Slzy jim tekly po tváři a třásly se strachy o svůj život. Poslední fanatik stál k němu levou stranou a díval se z okna. Měl zářivě velký bílý plášť, který olizoval zem a černé roucho jaké měli i ostatní. Musel to být jejich velitel.
„To ty jsi ten, co dělá problémy?“ promluvil velitel a dále se díval z okna.
Jedno špatné slovo a podříznou je, pomyslel si. Navíc tu byla Iria a jejich oči se střetly. Žádala jej o pomoc jako ostatní kněžky, ale nemohl pořádně nic dělat.
„Ano.“
„Kdo jsi, synu,“ pořád se díval ven z okna.
„Nemám jméno.“
„Neptal jsem se na jméno, ale kdo jsi.“ Kněžku vpravo náhle podřízli. Ihned se na ni podíval a viděl, jak jí z hrdla stříká krev. Zbývající dvě se roztřásly a straže je musely pevněji chytnout druhou rukou. Sledoval škubající se tělo umírající kněžky a kaluž krve, která se kolem ní rozrůstala. Sice ji nezabil on, ale jako by cítil její krev na svých rukou. Srdce se mu rozbušilo ještě víc. Jak málo stačilo a Iria byla mrtvá.
„Znova se ptát nebudu.“
Zkurvysyn jeden, položil dvojsečnou otázku. Znova se podíval na Irii a hromadil se v něm stále větší vztek. Mam lhát? Ne, v sazce je příliš mnoho. „Jsem učeň magie.“
„Z univerzity na Arghamu?“
„Ne.“
„Lžeš, žádné město není blíž.“ Fanatici se už chystali podříznout prostřední kněžku.
„Učím se magii, ale ne na univerzitě,“ vykřikl co nejrychleji, aby zastavil další popravu. „Učí mě jeden mistr mimo univerzitu.“
Fanatik čekal na svého velitele. Nevěděl, co má dělat.
Velitel se na něj otočil. Díky tomu spatřil, že má dlouhou jizvu přes pravé oko. Navíc ho měl bíle, musel být na něj slepý, pomyslel si. U pravého stehna mu visel meč, byl levák. Být teďka v jeho hlavě Marklen, nejspíše by ho pochválil za rozbor nepřítele.
Velitel si ho přeměřil pohledem. „Vysvětli.“
„Tolik kolik přinesu peněz, tolik mě naučí.“ Pot mu stékal po čele, nechtěl další krev na rukou. Ne od sester, ale jeho a zbývajících zmetků, úplně po ní prahnul.
„Zajímavé,“ pronesl velitel a jemu došlo, co bude následovat. „A teď je zabijte a ho taky.“ Než to však velitel stačil doříct, jednal. Hodil telekineticky meč do jednoho fanatika a stejně tak dýku za pásem do druhého. Ani jeden nestihli vykonat rozkaz, ale třetí se k němu rozběhl. První úder na něj vedl útočník ze spodu nahoru. Neměl se ale proti němu jak bránit a jen uskočil do boku. Fanatik s tím ale počítal a nabral ho ramenem, čímž klopýtl, avšak stihnul ještě částečně uskočit. Kdyby to nestihl, byl by už mrtev, neboť jeho protivník vzápětí sekl mečem směrem nad jeho pás. Rána nebyla hluboká, jen povrchová ale ihned se spustila krev. Po ráně se mu i popletly nohy a upadl na záda. Fanatik se nad něj postavil a přichystal si meč na finální úder na hruď. Zvedl proto ruce a vyvolal talkovou vlnu, čímž hlava muže narazila tvrdě o strop, stejně jako zbytek těla. Výsledkem byla rozdrcená lebka, která praskla a vytvořila úchvatnou mozaiku na stropě. Tělo potom dopadlo na visící lustr, kde i zůstalo. O zem zacinkal jen dopadající meč a kousky lebky s čvachtající krví. Pokusil se zvednout, ale připomněla se mu rána na břiše. Musel se podepřít pravou rukou a levou si držel ránu. Jejich velitel však mezitím vytasil meč a šel dokončit popravu kněžek. Jakmile viděl, co se chystá velitel udělat, přivolal si telekineticky meč. Všechno se odehrávalo tak rychle a sestry byly natolik vyděšené, že se k sobě jen tiskly. Ani se nepokoušel na ně zavolat, věděl, že je to zbytečné, takže jen vrhl telekinetický meč na velitele. Avšak velitel srazil letící meč stranou. Chtěl po něm vypálit střelu, ale velitel se mu postavil do zorného úhlu s kněžkami, použil je jako štít. Byl již skoro u nich, ale pak spatřil dýku v jednom z fanatiků. Natáhl směrem k ní ruku, zvedl ji a hodil po nepříteli. Veliteli se zabodla dýka do stehna a ten ihned upadl na kolena a zaklel bolesti. Konečně se pak kněžky vzpamatovaly a začaly utíkat.
Postavil se na nohy a chtěl vše ukončit. Hodlal zabít velitele střelou, ale nejraději by ho zabil holýma rukama. Chtěl cítit jeho teplou krev na svých rukou a pomstít se za to, co provedl. Natáhl pravou ruku a chystal se vše ukončit, ale podcenil velitele, neboť on vyskočil na nohy a udělal sek ze spodu. Špatně muži odhadl délku meče a musel za to pykat. V následujících chvílích pocítil řezavou bolest, která začala ve spodní pravé straně břicha a pokračovala nepřerušovaně až k levému ramenu. Rána ho odhodila dozadu a připadalo mu, že letěl celou věčnost, než tvrdě dopadl na zem. Končetiny ho neposlouchaly a v ústech cítil plnící se krev, až mu začala stékat po líci ven. Ležel tam a dusil se vlastní krvi. Tělo ho bolelo, ale jinak než by čekal. Před očima se mu míhaly černé skvrny a už jen očekával, kdy přijde sladký konec. Mezitím se velitel postavil nad jeho nehybné tělo a zamířil mu hrot meče na hruď. Tak takhle to skonči, pomyslel si. Škoda, že jsem ho nevzal sebou.
Očekával ránu z milosti, ale pak dal velitel meč stranou.
„Ne. Chci, abys trpěl za to, co jsi provedl mým bratrům a sestrám,“ pronesl chladně velitel.
Díval se veliteli do tváře, ale pak se usmál. Koutky úst se mu zvedly, ale spíše jen rozhazoval svoji krev kolem sebe. Muselo to vypadat děsivě.
„Čemu se smě…“ více toho však velitel neřekl, neboť nůž projíždějící hrdlem mu to nedovolil. Iria poté fanatikovo tělo postrčila stranou a věnovala se jen svému bratrovi.
„Vydrž ksakru. Pomoz mi ho rychle odtáhnout do…“ křičela na jinou kněžku. On už ale zbytek neslyšel, neboť ho pohltila sladká temnota.
Konec páté kapitoly