Kapitola třetí – Vše potřebné
Procházel městem a blížil se k Marklenovu domu na lekci. Byl dneska docela pěkný den, a navíc ráno připluly nové lodě, což pro něj znamenalo další práci. Už to byly čtyři roky, co si vydělával na studium u Marklena. Střídal práce dle potřeby, a když mohl, po večerech si přivydělával bokovkami. Následně všechny peníze utrácel za lekce, avšak nelitoval toho. Když se totiž později ponořil do hloubi magie, nalezl v ní obrovské uspokojení, přičemž moc, jakou by mohl jednoho dne vládnout, jej uchvátila.
Jakmile byl skoro u Marklena, narazil na Michaela. Stejně jako Michael, měl na sobě róbu, kterou používali pouze na lekce. Avšak oproti spolužákovi je měnil až dle potřeby. Neměl takové možnosti jako Michael a částečně mu tak vypomáhal mistr, ovšem jen v tom nejnutnějším, co se týkalo studia. Zbytek si musel obstarávat sám.
Došli společně k mistrovi a zaklepali na dveře. Když se objevil ve dveřích Marklen ve svém obvyklém černém rouchu, oba sklonili hlavu a řekli současně, mistře, na pozdrav. Ten je pustil dovnitř a oni pokračovali do jeho pracovny v druhém patře, kde měl všechny důležité věci. Jakmile pak vstupoval do mistrovy pracovny, rozhlížel se okolo. Nejvíc se mu líbila jeho knihovna, která se táhla přes celou zeď, kde bylo mnoho starých knih uchovávající spousty znalostí. V místnosti byl i velký stůl se snad ještě větším křeslem, na kterém se nacházela kožešina stínovlka. Pokaždé se zvířeti podíval na tlamu, jehož zuby byly obrovské. Chápal, proč si jeho mistr vybral zrovna stínovlka, byl totiž známy svojí houževnatostí a velikostí, a naštěstí i vzácností.
Položil Marklenovi na stůl peníze na další měsíc a on se na ně jen podíval. Neměl šanci zaplatit vše a moc dobře věděl, že mu mistr dával slevu. Michaelova otce ovšem kasíroval důkladně, a možná i víc. Učit magickému umění nebylo levné, a už vůbec ne jednoduché. Michael měl navíc výhodu dřívějšího studia od deseti let, ale i tak ho stihnul dohnat, neboť měl pro magii větší zápal. Nejdřív jej ale musel Marklen naučit pořádně číst a psát. Až potom co to dobře zvládal, ho naučil číst magické písmo lišící se od písma normálního. Marklen u obou svých studentů usiloval, aby magii porozuměli, a ne se ji jen učili. Museli ji umět vycítit a používat jako normální věc. Dlouho se proto učili, aby na magii nenahlíželi jako na něco nadpřirozeného. Když se naučili magii vnímat, jako kdyby to byl jen vzduch, tak jejich kouzla zesílila a byla daleko čistší. Častokrát jim Marklen říkával, že jsou i místa, kde je magie silnější než jinde, ale zároveň i slabší.
Všechny mistrovy slova a znalosti hltal plnými doušky, protože moc, kterou cítil při ovládání magie, byla dle něj k nezaplacení. Michael měl k magii trochu jiný přístup díky otci, přesto svému mistrovi při lekcích rovněž plně naslouchal.
„Na začátku si dáme menší opakování. Michaeli, začni.“ Marklen se pak pohodlně usadil do křesla a sledoval své studenty. Vždy nechal, ať jeden začne čarovat a ten druhý vše musel opakovat. Byla to mezi nimi malá soutěž, která jak Marklen věřil, měla posunovat limity. Tyto cvičení se k tomu nikdy neopakovala a vždy se vymýšlelo něco jiného.
Michael se pousmál, byl rád, že může začít. Protáhl si prsty, během čehož mu zapraskaly klouby. Potom se rovně postavil s rukama podél těla a soustředil se. Pak se na poličce před ním vzneslo pět knih, které následovně kolem něj začaly kroužit.
Prohlédl si Michaela a postavil se vedle něj. Kouzlo zopakoval úplně stejně jako on a už přemýšlel, co bude čarovat dále. Zastavil knihy a všechny nechal levitovat před sebou. Poté je nechal kroužit okolo sebe, ale každou ve vlastním kruhu.
Michael zastavil kouzlo a knihy se jen vznášely nehybně ve vzduchu. Prohlédl si, co má dělat a pak i jeho knihy kolem něj kroužily ve vlastních kruzích. Po chvilce toho Michael nechal a změnil kouzlo. Nejdříve oba vrátili knihy na police a otočili se naproti sobě. Michael natáhl před sebe ruce a v pravé vyvolal malý oheň. Oheň se začal hýbat a pomalu se přeléval po předloktí až k hrudi. Tam se ale nezastavil a pokračoval k druhé ruce do dlaně. Jakmile se oheň dostal do druhé dlaně, Michael ji sevřel a oheň zmizel.
Když Michael ukončil kouzlo, tak i on natáhl ruce a vyvolal oheň. Kouzlo pak zopakoval stejně jako Michael a během toho už vymýšlel, co vyčaruje. Jakmile dokončil Michaelovo kouzlo, pustil se do svého. Vyvolal malou křehkou ledovou kouli a nechal ji spadnout na zem. Rozbité dílky pak vznesl a spojil je dohromady. Nakonec nechal kus ledu zničit.
Oba dva potom pokračovali v podobných kejklích, ale pro změnu měli zavázané oči. Museli tak přesně vycítit magii toho druhého. Michael byl pak opět na řadě a už se připravoval, když z ničeho nic Marklen zakřičel „oheň“. Oba dva proto náhle vyvolali ohnivé střely do rukou. Marklen je tak neustále z nenadání překvapoval, a snažil se cvičit i jejich rychlost a reflexy. Někdy na ně dokonce zaútočil nebo sám čaroval, a oni museli patřičně jednat. Základem všech těchto zkoušení ovšem bylo vytváření magického štítu. Vždy je učil, že toto kouzlo musí umět vytvořit za jakéhokoliv stavu a rychlosti. Samozřejmě záleželo na druhu útoku, jež byl proti nim veden, ale i to málo stačilo, aby alespoň částečně odklonili blížící se nebezpečí.
Stáli napjatí naproti sobě a čekali další mistrův rozkaz, žádný však nepřišel.
„Konec opakování, pustíme se do dnešní lekce.“ Oba studenti si sundali pásky přes oči a Marklen pokračoval. „Dnes budeme opět pokračovat v pokročilejší magii, při které se již dělají gesta a musí se vyslovovat patřičná slova. Časem se je naučíte i bez mluvení, ale určitá gesta na zjednodušení už zůstanou.“ Marklen se otočil na Michaela. „Michaeli, pověz mi něco o pohybech rukou při kouzlení.“
„Nikdy nejsou stejné, mistře,“ odpověděl Michael.
„Ano.“ Marklen se podíval na svého druhého studenta. „A proč nejsou vždy stejné?“
„Protože magie není nikdy stejná, mistře,“ odpověděl.
„Pokračuj,“ dále jej Marklen pozoroval.
„Při vyvolávání jakéhokoliv kouzla s gesty, je vždy lepší pohyby rukou přizpůsobovat vlivům magie, než je mít naučené nazpaměť.“
Marklen lehce kývnul hlavou na souhlas a podíval se na Michaela, který sám spustil.
„Čarodějové se učí stejné gesta z důvodu bezpečnosti a jednoduchosti. Kouzlo se ale vždy chová jinak. Pohyby rukou by se mu měli více přizpůsobovat stejně jako mysl, zvýší se tím jeho účinnost. Ale při velice špatném pohybu a značném rozptýlení, může kouzlo explodovat. V tu chvíli záleží na typu kouzla, jaké bylo vytvářeno.“
Marklen pokýval hlavou. „Není to jednoduché, když kolem vás zuří boj či v něm jste. V takových chvílích je jednoduší čarovat pomocí vzorce než improvizovat. Pak se ale střetnete s jiným čarodějem a dojde vám, že je lepší improvizovat a riskovat, abyste vyhráli a přežili. Celý magický souboj je kolikrát o koncentraci a sebeovládání, než magii samotné a její síle.“
„Ano, mistře,“ řekli oba současně.
„Magie je dobrý sluha, ale špatný pán. Až budete intuitivně zvládat gesta, tak budeme více chodit za město, a trénovat silnější magii, přece jenom já mám svůj dům rád.“ Žádný z učňů se však nepohnul ve tváři. Marklen vždy vyžadoval, aby za všech okolností měli kamenné tváře. Když ne přišel trest, a když i po trestu nebyla tvář z kamene v rámci mezí, přišel další trest. Marklen jim u toho říkával, že se jim tím snaží posílit charakter, a sám zastával názor, že čaroděj by měl být kamenný. „Už u těchto kouzel se můžou používat i pomocné předměty jako svitky, knihy, orby a další potřebné vybavení. Samozřejmě je zde již nutná vysoká míra koncentrace. Když něco zkazíte, bude to ta poslední věc, kterou kdy zkazíte. Na vyšší úrovni už nebudete používat gesta se slovy, ale jen si budete kouzla představovat a ty se začnou tvořit kolem vás. Intuitivní pohyby však zůstanou a budou vše zjednodušovat.“
Marklen jim naznačil rukou, ať si sednou naproti němu. Obou jim pak nalil silný aromatický čaj plný bylinek, a následně museli rozpoznat složení čaje. Dával jim tam i jedy a oni museli zjistit, o jaký jed se jedná. Už se mu párkrát stalo, že jed nerozpoznali a musel jim dát protijed sám, jinak si ho vždy vyráběli sami. Zastával totiž i názor, že dobrý čaroděj musí znát i alchymii, i když se jí nezabývá primárně.
Potom následovaly meditace, při kterých doznívaly účinky čajů. Marklen je při meditacích vždy usměrňoval a čistil jim mysl. Zapaloval v místnosti svíčky, a vytvářel patřičnou atmosféru. Rozmisťoval okolo svých studentů i magické předměty, kterými posiloval tyto cvičení a jejich cit na magii. Někdy kolem nich i kouzlil, a to velice blízko. Bylo však běžné, že učitel pomáhá svým žákům meditacemi na uvolnění mysli. Marklen ovšem meditace stupňoval jinak než jeho kolegové, a častokrát tím sledoval i něco jiného.
Jakmile meditace skončila a oba studenti měli otevřenou mysl, začal jim Marklen vysvětlovat magii. Dneska byla na tématu magie léčení. Úmyslně tento okruh odložil na později, chtěl totiž, ať si sami na něj pomalu přicházejí. Důvodů na léčení jim dával spousty, a dneska přibydou další. Dělal to tak často se všemi okruhy, že jim neříkal vše. Potřeboval, aby magii objevovali sami a rozvíjeli si tím svoji mysl.
Bránil se Michaelově útoku mečem, ale i tak dostal zásah do lýtka. Noha jej pak zradila a klesl na jedno koleno. Dokázal už jen pozvednout meč na obranu, ale více nemohl. První úder vykryl, avšak proti druhému už neměl šanci. Díky neschopnosti pohybu byla jen otázka času, kdy souboj prohraje. Nakonec dopadl tvrdě na zem a chvíli na ní ležel.
„Odkryl ses,“ zkonstatoval Marklen ze svého křesla. „Michael toho dobře využil.“
Postavil se na nohy a podíval se na Michaela. Oba dva těžce dýchali a byli zpocení. Do této chvíle byl jejich souboj vyrovnaný, i když oba utržili rány od toho druhého. Navíc se na nich podepsalo vyčerpání po lekcích magie. Nyní byl ale výsledek jakéhokoliv střetnutí více než zřejmý. Marklen je učil i boj se zbraněmi, sice nevěděli proč, ale učili se. Součástí těchto lekcí byly i rozbory nepřátel včetně sebe.
Podíval se na Michaela a odhadl jeho další krok. Neměl na výběr, musel předpokládat, co udělá. Oba dva se postavili do pozice a Michael pak zaútočil. Michaelovy údery odrážel, ale věčně to dělat nemohl, proto při dalším úderu upustil meč a telekineticky ovládl svoji zbraň. Michael si změny všiml pozdě, a když se meče střetly, obtočil svůj kolem Michaelova a zasáhl jej do žeber nalevo. Chrániče tupý meč pokryly, ale Michael ránu pocítil. Následně nedovolil Michaelovi zareagovat a rychle přetočil meč vodorovně, aby jej zasáhl do břicha. Nakonec s mečem trhnul, čímž dokonal své dílo. Nebýt to jen cvičné meče, rozpáral by příteli břicho.
Michael klesl na kolena a podíval se na něj s malou nenávistí. Z počátku, když začínali cvičit, každý úder brali vážně, nyní již ale ne a za údery se druhému nijak nemstili. Schválně ale jeden na druhého vymýšleli nové fígle a útoky. Do takových věci je hodně hnal Marklen, jak v magii, tak v šermu.
„My ale nemáme používat magii.“ Michael se otočil na mistra.
„V tom máš pravdu, Michaeli, ale v tuto situaci se tvůj spolužák zachoval přesně, jak měl. Už dlouho vás učím používat chladné zbraně a stále jsem čekal, kdo z vás jako první skombinuje meč a magii.“
Jakmile Marklen přestal mluvit, podal Michaelovi ruku a pomohl mu postavit se na nohy. Marklen poté pokračoval.
„Uvědomte si, že Vaše síla tkví v magii, ne svalech. Od zítřka budeme cvičit tento způsob boje jen pomocí magie. Nemusíte se ovšem obávat, že by dosavadní lekce šermu byly k ničemu. Chtěl jsem, abyste si meč nejdříve pořádně osahali a něco se s ním naučili. Šerm sice nepatří mezi tradiční výuku k magickým oborům, jako například výuka jezdectví. Ale i tak si přeji, abyste chladné zbraně ovládali. A podle toho co jsem viděl, jsem spokojen. Dnešní lekce skončila. Běžte se dozadu umýt, a dejte si léčitelskou magii v praxi.“
Poslechli mistra a před odchodem oba sklonili hlavu. Když byli umyti a vyléčení pomocí magie, hodlali odejít.
Šel za Michaelem do cvičící místnosti, kde měl na něj čekat, ale on tam nebyl. Místo něho tam čekal Marklen.
„Michael tě čeká venku. Potřebuji s tebou mluvit.“
Pokračoval za mistrem a přemýšlel, co mu asi řekne.
„Málo vyděláváš, na další lekce už potřebuješ více peněz. Budu vás nyní učit silnější kouzla.“ Oba stali mlčky a Marklen na svém žákovi poznal, že se snaží najít novou alternativu, sám měl ale pro něj jeden návrh. „Můj mistr vždy říkával, že vše potřebné nalezneš v bordelu.“
„Ano, mistře.“ Následně odešel, avšak hlavu měl plnou z toho, co bude teď dělat.
Marklen pak pozoroval jeho odchod a když byl sám, v duchu se pousmál. „Další lekce započala,“ pronesl potichu.
Seděl pod hradbami univerzity a díval se na osvětlené město. Bylo to jejich tajné místo s Michaelem, kde se scházeli mimo dosah okolí. On sám zde utíkal před ulicemi, zatímco Michael před otcem a jeho politikou.
Michael přišel zpoza rohu a hodil mu láhev vína. Odzátkoval ji a napil se.
„Dobré,“ zkonstatoval.
„Ještě aby ne,“ sedl si Michael vedle něj a napil se z vlastní láhve. „Otcův sklad, tam jsou jen dobré vína.“ Chvíli bylo ticho, než Michael opět promluvil. Věděl, jaké téma je ve vzduchu, ale rozhodl se začít s něčím jiným. „Pamatuješ, jak nás Marklen mlátil rákoskou přes prsty, když se mu nelíbily naše pohyby rukou?“
„Na to se nedá jen tak zapomenout, stejně jako všechny jeho jiné tresty,“ napil se vína. Marklen je mlátil přes prsty rákoskou a bylo mu jedno, že je měli celé od krve. Vzpomněl si, jak měl prsty od krve a třepaly se mu ruce bolestí, ale dokud nevyčaroval kouzlo pořádně, dostával rány znova a znova. Nejhorší však na tom bylo, že musel ruce dobrovolně natáhnout na trest. Marklen to dělal jak mu, tak Michaelovi, a to bez rozdílu. Jednou se Michaela zeptal, co mu na to řekli doma, když tam přišel s rukama od krve. Michael mu odpověděl, že jeho otec si vzal jeho ruce do svých, a jen se pousmál. Sám byl však ve skutečnosti vděčný za Marklenův výcvik, i přes tu bolest. Ovšem nevěděl, jak to viděl Michael.
„Ne, to ne,“ odvětil Michael. „Zajímalo by mě, jestli se rákoska praktikuje i jinde.“ Michael se napil a chvíli bylo ticho, než pokračoval. „Tátovi zamlada utrhla ohnivá koule pravou ruku a levou skoro celou spálila.“
Podíval se na Michaela. „Co se tehda stalo?“
„Spolužáci ho vyhecovali a on šel nad svoje limity. Málem to dokázal,“ řekl s úsměvem Michael. „Vsadím se, že si tehda nikdo nemyslel, že se z něj jednou stane arcimág.“
„To asi ne,“ dále se díval na město.
„Trvalo mnoho měsíců, než mu opět dorostla a získal v ní cit,“ pokračoval Michael. „Pracovali na něm čarodějové i sesterstvo. Magie je dobrý sluha, ale špatný pán. Umožňuje nám dělat úžasné věci a léčit nemožné. Když ale nad ní ztratíme kontrolu, tak nám to kurevsky vrátí zpátky.“
Seděli potom potichu a dívali se na hvězdy. Dobře věděli, že dneska zde nejsou kvůli toho, aby se bavili o studiu. Michael ovšem věřil, že už je správný čas se zeptat.
„Sehnal jsi něco?“
„Obešel jsem všechny solidní bordely ve městě a nic. Vyhazovačů mají dost a tam, kde mi nabídli práci, bych dělal děvku.“ Napil se vína. „Někde mě ani nepustili ke slovu a už jsem letěl.“
„Předpokládám, že děvku dělat nebudeš, takže co teď? Nechceš doufám zkusit nějaký gang?“ Michael věděl, že jeho přítel by nedělal ani jedno, ale i tak se zeptal.
„Ne, jen by mě to v budoucnosti dostalo do problému. A kdyby na to přišla univerzita, skončil jsem. Napadli mě i pouliční zápasy, ale to taky nejde dělat věčně, navíc si tím přivydělávám už teďka.“ Jen z práce v docích by studium neutáhl. Pouliční zápasy ale měly tu nevýhodu, že nesměl používat magii. Vypomáhal si s ní tudíž jen nepatrně, protože nechtěl být vyloučen.
„Dej vědět, až budeš mít další zápas, rád bych si opět přivydělal.“ Michael vždy vsázel na přítele a věděl proč.
„Milé od tebe.“ Věděl však, jak to Michael myslel. Napil se vína a rozhlédl se po městě. Mistrova věta mu stále ležela v hlavě. Možná to ale mělo znamenat něco jiného, než se na první pohled zdálo, a nic to nemělo společné s nevěstinci.
„Kdybych o něčem věděl, tak bych ti určitě řekl naší frází „máme práci“, ale nic není ve vzduchu.“
„Díky, ale to taky není dlouhodobé řešení.“ Musel si ovšem přiznat, že tuto frázi už chvíli neslyšel a chyběla mu. Fráze „máme práci“ vymyslel Michael, který díky otcovým kontaktům uměl získávat dobře placené službičky pro univerzitu. Většinou se jednalo o nepohodlné akce na kraji zákona, kterými se univerzita nechtěla zabývat. Navíc se ve většině případu jednalo o ubližování nepohodlným lidem Arghamu. Nikoliv však o zabití. „Musím znova projít město, něco jsem jistě přehlédl. Někde musí být to, co hledám.“
„A víš, co vlastně hledáš?“ zadíval se na něj Michael. Viděl ovšem, jak se stále dívá na město.
„Ano, rychlý zdroj peněz.“
„Bude to komplikovanější, než to zní.“
„Tak o tom nepochybuji. Dík za víno, ale už musím jít.“ Postavil se a hodlal vyrazit, avšak Michael ho zastavil.
„Víš, že ti můžu pomoct.“
„Na toto téma už jsme se bavili, Michaeli. Vážím si toho, ale tvé peníze nechci,“ odešel pryč. Michael se na přítele ještě chvíli díval, ale pak jen pokýval hlavou a vrátil se zpět domů. Nejraději by však pronesl svoji oblíbenou frázi.
Postupoval městem a pomalu popíjel víno. Neustále přemýšlel, kde by mohl sehnat peníze, ale nic jej nenapadalo. Ulice města byly v noci temné a měl by správně hlídat každý stín, ovšem on zde vyrůstal a město znal perfektně. Věděl, kam může v klidu jít a kam zase ne.
Dopil poslední kapky vína a hodlal vyrazit do skrýše, kde spí. Váhal ale, co s láhví, neboť ji nechtěl jen pohodit na zem, aby se rozbila. Jako dítě neměl boty, musel se tudíž neustále dívat, kam šlape. Rozhlédl se na všechny strany a hledal něco, kam by láhev hodil. Nakonec našel na konci ulice nějaké bedny, cesta domů se mu ale protáhne.
Docházel k bednám a pousmál se, cesta domů, žádný domov nemá, jen malý přístřešek, kde vždy složil tělo. Najednou však v jedné z uliček spatřil pohyb a byl napjatý. Nebylo by to poprvé, kdy se ho někdo snažil zaříznout jen pro to, co měl v kapse. Pořádně prozkoumal osobu, ale pak se uvolnil. Podle stylu oblečení a chůze narazil na prostitutku, která vypadala na jednu z těch lepších. Pokračoval tudíž dále, ale z uličky následně uslyšel hádku. Někdo si chtěl užít zadarmo. Neváhal a vydal se zpět do uličky, protože neměl rád tento typ lidí, znásilňovače. Došel k velkému násilníkovi a praštil ho vší silou láhví po hlavě. Poté násilníka chytl za ramena a odhodil na zeď. Podal dívce ruku a chtěl jí pomoct, ale z jejího výrazu pochopil, že tak rychle to neskončí. Sotva se otočil, dostal ránu do tváře, která jej uzemnila. Násilník se na něj zazubil a začal sahat po noži za pasem. Ihned mu došlo, do jakého problému se to dostal a nyní již neváhal, že použije magii. Natáhl před sebe ruce a chtěl začít. Jeho tvář se však střetla s botou od dalšího útočníka s knírem, který vyčkával za rohem. Tvrdě narazil do země a v ústech cítil krev. Měl předpokládat, že jsou dva. Chtěl se vzápětí otočit, ale za rameno ho chytla velká násilníkova ruka a udělala to za něj. V následující chvíli spatřil nůž mířícímu mu na hruď. Pokusil se zbraň odklonit, avšak nebyl dost rychlý a nůž se mu zabodl do ramene. Pocítil rázem bolest, ale věděl, že ji musí ignorovat. Položil ruce na násilníka a soustředil se na kouzlo, čímž jej násilník pustil a chytl se za popálený obličej. Vzápětí se vzduchem nesl pach spáleného masa a kůže. Jeho společník s knírem nevěděl, co se děje, dokud neuviděl, jak si vytahoval nuž z ramene bez toho, aby se jej dotýkal. Muž s knírem ihned tasil krátký meč a chtěl ho dorazit. Zareagoval však dříve než útočící knírač a nůž mu telekineticky zabodl do břicha. Ten z toho až klesl na kolena a mohl jen sledovat, jak se mu nůž jeho kolegy neustále hlouběji boří do břicha, přestože jej nedržela hmotná ruka. Knírač se snažil držet si ránu společně s nožem, ale ten neovládal. Nůž potom náhle vyjel ven a vrátil se ke svému novému majiteli.
Podíval se kníračovy do očí a nijak nezaváhal, zabodl muži nůž hluboko do krku, až schoval celou čepel. Vytrhl nůž z knírače a hodlal to skoncovat i s násilníkem. Netušil, kde se to v něm bralo, ani proč přesně dělal to, co dělal. Avšak v hlavě měl jediné, musí zabít nepřítele. Chystal se otočit na násilníka, ale ten jej nakopl, až se proletěl vzduchem a dopadl na protější zeď uličky. Bolelo ho celé tělo a některé části ani necítil. Z konečků prstů na levé ruce mu navíc kapala teplá krev, která mu stékala po ruce. Vše ale musel ignorovat, neboť tento souboj stále nekončil. Natáhl k násilníkovi ruku s úmyslem čarovat, avšak ten jej za ni chytl a odklonil stranou. Vzápětí ucítil, jak mu ocelový úchop sevřel hrdlo a zastavil dýchání. Ztrácel pomalu vědomí, přesto se snažil nahmatat použitelnou zbraň. Najednou však oba dva úchopy povolily společně s výkřikem.
„Ty kurvo,“ zařval násilník a nechal jej být. Natahoval se totiž dozadu pro nůž, zabodnutý v ramenu. Nebylo to však dobré bodnutí a nůž mu nezpůsobil vážné zranění. „Jak chceš, ty děvko. Mohla sis to taky užít, ale teď budeš ráda, zda to přežiješ.“ Násilník si vytáhl nůž z rány a hodlal jej dorazit, zatímco ještě ležel na zemi. Nyní ovšem konečně dostal šanci, aby toho muže zabil. Natáhl k němu ruku a v ní se rozzářilo slabé fialové světlo. Kouzlo bylo slabé díky stavu, v jakém se nacházel, avšak bylo dost silné, aby protrhlo krční tepnu a část hrdla. Zdravá ruka mu pak klesla a jen sledoval, jak se násilník chytá za hrdlo, jemuž skrz prsty stříkala krev a nemohl ji zastavit. Dlouho to netrvalo a muž padl na zem, kde už vydával jen chrčící zvuk, který nakonec také utichl.
Seděl opřený o zeď, hlava mu neustále klesala na hruď a pomalu ztrácel vědomí. Tělo ho neposlouchalo, cítil jen bolest a teplou krev, která mu lepila košili ke kůži. Neměl sílu, aby něco udělal, ale i tak se snažil soustředit na kouzlo, aby se aspoň trochu dal dohromady. Než ale stihnul cokoliv udělat, ucítil, jak ho malé ruce zvedají ze země společně s hlasem, kterému nerozuměl. Více si už nepamatoval.
Pomalu otevřel oči a díval se do tmavého stropu. Rozhlédl se po místnosti, ale byla málo osvětlená. Nevěděl, kde se nachází. Byl navíc slabý, unavený a spánky mu tepaly. Nadzvedl však hlavu, aby viděl, jak na tom je. Měl obvázané rameno společně s žebry a hlavou. V rameni však po ráně neprosakovala žádná krev a uvědomil si, že jej někdo musel zašít. Na ruce měl však ještě zaschlou krev a musel zde ležet teprve několik hodin, ale kde to byl, neměl zdání. Vůbec si nepamatoval cestu, a ani to, jak jej ošetřovali.
Otevřely se dveře a v nich se objevila dívka s hnědými vlasy. Usmála se a ihned začala zapalovat svíčky v místnosti. Sotva ovšem zjistila, že je vzhůru, vrátila se ke dveřím.
„Řekni Qeen, že už je vzhůru.“ Zavřela dveře a sedla si k němu na postel. Pomalu mu potom sundávala obvazy a zkontrolovala mu zranění na rameni.
„Neznám člověka, který by se zastal prostitutky před znásilněním.“ Během toho mu dívka dále kontrolovala zranění.
„Řekněme, že mám osobní problém s takovým typem lidí,“ pronesl slabým hlasem. Díval se na ni a snažil se odhadnout její věk. Nemohlo jí být více jak šestnáct, a už pracovala jako prostitutka. Nijak ho to ale nepřekvapovalo, aby člověk přežil, udělá různé věci.
„Rána už nekrvácí,“ postavila se a šla pro nové obvazy na stole. Až nyní ale uviděl ve světle svíček její dokonalé křivky a uvědomil si, že musela být hodně žádaná.
Otevřely se dveře a dovnitř vešla starší žena. Vzala si stolek a přisedla si k němu.
„Děkuji ti za záchranu jedné z mých dívek, mládenče,“ začala.
„A já děkuji za to, že jste mě dala dohromady, krásná paní.“
„Krásná paní, to už jsem dlouho neslyšela.“
„Nevěřím, že jste tyto slova již dlouho neslyšela.“
Qeen se pousmála. „Říkají mi Královna Rozkoše (Queen of Pleasure), ale pro známe, jsem Qeen. Dohromady tě dala tady Luisa, a shodou okolností ji jsi i zachránil. Já se ale ptám proč,“ dořekla a rychle změnila tón.
„Jak jsem již řekl Luise,“ podíval se na ni a pak zpátky na Qeen. „Mám menší problém s takovým typem lidí.“
Qeen se otočila na Luisu a ta přikývla. „No dobře, jsem ti dlužná a vím, jak se ti odvděčím. Stav se až budeš moct.“
Chystala se zvednout a odejít, ale zastavil ji. „Odměnu mi nedávejte, ale spíše práci.“
„Práci?“
„Ano.“
„Netypovala bych tě zrovna tímto směrem.“
„Tuhle práci nemám na mysli.“ Proč mi všichni nabízejí to samé, řekl si v duchu. „Měl jsem na mysli práci vyhazovače.“
„Ty a vyhazovač, nevypadáš moc na to. Ano svaly máš, ale nejsi žádná hromada svalů, která všechny odradí již při pohledu na tebe. Sice jsem před týdnem jednoho vyhazovače vyhodila, ale ty mi nepřijdeš jako dobrá náhrada.“
„Pravdou je, že nejsem žádná hromada svalů. Mám ale jiné přednosti.“ Zvedl pak pravou ruku dlaní nahoru a sevřel pěst. Soustředil se, a jakmile ji otevřel, objevil se v ní oheň. Po chvilce pěst sevřel a obě ženy ho bedlivě sledovaly.
Qeen se k němu naklonila. „Kdo jsi?“ pronesla vážně.
„Učeň magie.“
„Žádný učeň univerzity by nešel pracovat do bordelu pro peníze.“
„Nejsem učen na univerzitě, ale u mistra ve městě.“
Qeen se na něj dlouze potichu dívala, zkoumala jej. „Řekněme, že ti věřím. Budeš ovšem pracovat každý den.“
„Beru.“
„Dobře. Předpokládám ale, že nemáš kde spát, že?“
„Ne.“
„Pelech budeš mít vzadu ve skladu a budeš dostávat i nějaké jídlo. Vše ti ale strhnu z platu.“ Pak si ho znovu přeměřila pohledem. „A zbytek ti budu platit v naturáliích, ale máš vždy nárok na jednou týdně dle mého výběru.“
Podíval se na ni zmateně. „V naturáliích?“
„Že budeš dostávat jednu holku týdně, ale jen z těch, co ti dám vybrat. Jasné?“
„Ne. Dám přednost, když mě budete vyplácet normálně.“
„No dobrá, jak chceš, ale určitě jsi ještě panic. No a poslední otázka zní, jak pak se jmenuješ?“
„Nemám jméno.“
Qeen se pousmála. „Zatím jsi samé překvapení.“ Postavila se a odcházela, ale ve dveřích se zastavila a zadívala se na něj. „Mimochodem, vítej U Povoleného korzetu,“ řekla svůdně a odešla.
Luisa pak zhasla svíčky a nechala hořet jedinou. Před odchodem se na něj ještě jednou usmála a až poté odešla. Sotva byla Luisa pryč, zamyslel se nad sebou, protože byl ze sebe zmatený a zejména z činu, jaké bez jakéhokoliv zaváhání a chladnokrevnosti prováděl. Nemohl ovšem říci, že ho to trápilo, to vůbec ne. Dokonce věřil, že konal správně a zvolil i vhodnou sílu. Vždyť přece nejdříve dal těm mužům volbu a nechtěl je z počátku zabít, to oni si vybrali, jak se bude vše odehrávat dále. Přesto všechno byl ohledně sebe zmatený. Takové odhalení sebe sama jej zaskočilo. Kdysi v jedné knize četl, že pokud chce být čaroděj opravdu mocný, nesmí prvně odhalit sílu magie ale sebe. Byla to kniha, jež dostal od Marklena a bylo v ní daleko více myšlenek, které mu utkvěly v paměti. Byla snad náhoda, že tuto větu četl, nebo tím jeho mistr něco sledoval? Nevěděl. Nevěděl vůbec nic, jen měl o sobě pochyby čím je a co se z něj pomalu line napovrch. Tak či onak, zatím bylo brzo na tyto otázky. Prozatím jen potřeboval vědět, že získal práci a pokračoval ve studiu. Co se s ním bude dít dále, bylo zatím pro něj nepodstatné.
Konec třetí kapitoly